Postkognitivistické HCI: Technologie v novomediální teorii a konvergence médií (16. část)

Analýza novomediální teorie

Úvod

V této části práce na vybraných autorech poukazuji na vzrůstající akceptaci diskurzu v novomediální teorii, ve kterém sociálno, kultura, technologie a člověk nejsou oddělené vrstvy světa, ale v textech autorů se objevují jako neoddělitelné jednotky, jejichž vzájemná interakce by se měla stát novým zaměřením humanitních a sociálněvědních disciplín, neboť technologie transformuje sociální svět, a pokud chceme porozumět společnosti, není možné ve zkoumání vynechat technologii a její vliv.

V první sekci pro začátek navazuji na postfenomenologickou analýzu technologie jakožto média, avšak nyní z pozice novomediální teorie. Následně se zaměřuji na vybrané novomediální teorie, u kterých zkoumám hlavní zaměření této kapitoly. Konkrétně, co říká novomediální teorie o makroskopických vlivech technologie na společnost.

Technologie v novomediální teorii

Pojetí technologie jako média komentuje mnoho současných novomediálních teoretiků. Například Van Loon argumentuje, že zaměření se na média jako na technologii pomůže vyjasnit, jak proces mediace probíhá, a ve své práci média pojmenovává termínem „média-jako-technologie“, respektive „média-technologie“¹. Mark Deuze v knize Media Life termín „média“ zaměňuje za „informační a komunikační technologie“, kdy takto pojatá média: „[...] jsou jakékoli systémy (symbolické nebo technologické), které umožňují, strukturují nebo umocňují mezilidskou komunikaci“². Lev Manovich ve svém klasickém díle The Language of New Media archeologickým hledáním počátků nových médií poukazuje na to, že nová média jsou konvergencí dvou oddělených historických trajektorií komputačních a mediálních technologií³, které se řídí podle principů numerické reprezentace, modularity, automatizace, variability a kulturního transkódování.

Pojmy jako médium, mediace a jejich vliv na náš vztah ke vnímání a poznávání světa se staly nedílnou součástí teorie (nových) médií, především potom, co kanadský teoretik Marshall McLuhan⁴ obrátil pozornost svého oboru k médiu jako médiu a studování jeho vlivu na společnost. Studium technik mediace bylo před McLuhanem ovlivněno zaměřením na zkoumání politických a ideologických aspektů obsahů médií, a přestože McLuhan neodmítá důležitost obsahu a jeho podrobení akademickému zkoumání, podobá se podle něj obsah „šťavnatému kousku masa, které má u sebe lupič, aby odlákal pozornost hlídacího psa“⁵. Proto nám unikalo, že obsahem média je opět jiné médium, což vede k tomu, že médium je samotné sdělení, jak shrnuje jeho známé diktum medium is the message, kterým ve zhuštěné podobě vyjádřil, že každé nově zavedené médium a nová technologie mají osobní i společenské důsledky. Média McLuhan chápe jako extenze našich přirozených smyslů nebo částí lidského těla. McLuhan píše, že „[t]echnologie nepůsobí na úrovni názorů či pojmů, nýbrž stále a bez jakéhokoli odporu mění vzájemný poměr jednotlivých smyslů a modely vnímání“⁶. Tato extenze má nové a reorganizační efekty na naše společenské uspořádání. Jeho zájem o efekty médií tak zdůrazňuje to, co za jeho doby bylo v dosavadní mediální a klasické komunikační teorii upozaděno: forma média jako mediace působí na naše smysly a od jednotlivce i na celou společnost.

Martin Charvát, který znatelně čerpá z McLuhana, poznamenává, že teoretici nových médií, zaměřující se primárně na počítačové médium, se mimo jiné pokouší ukázat, že „emergence nového typu média je vždy doprovázena [...] vizí ‘nového’ počátku, který proměňuje formy vnímání a rozumění světu – což neznamená nic jiného než to, že se snaží poukázat na změnu způsobu zprostředkování světa.“⁷.

Miroslav Petříček komentuje, že médium je i aktivní optikou, která zakrývá a částečně deformuje náš vztah ke světu: „Prostřednictvím média se stýkáme se světem či skutečností, je nástrojem jejího poznávání [...] současně také pomocí média naše znalosti o skutečnosti sdělujeme: náš vztah ke skutečnosti není přímý, je zprostředkován, mezi naším poznáváním a skutečností stojí prostředek – ve významu fatální trhliny, propasti. Prostředek umožňuje styk se skutečností, ale tento styk je podmíněn (umožněn distancí), je tedy současně odkazem ke ztrátě bezprostřednosti, nevinnosti“⁸.

Charvát dále komentuje, že pro studium média jako média a procesu mediace jsou důležitými teoretickými problémy způsob, jakým médium zakrývá samo sebe. V mnoha případech se mylně hovoří o médiu jako transparentním a neutrálním prostředí, a proto by předmětem analýzy měly být spíše techniky, jež za procesem mediace stojí⁹. Mýtus transparentnosti a neutrálnosti média vychází ve své nejnovější podobě z klasické komunikační teorie, kterou komentuje Joost van Loon. Píše, že je, jelikož pro ni byla matematické teorie komunikace Clauda Shannona a Weavera z roku 1949 archetypálním příkladem, byla nezbytně vůči médiu slepá. Komunikace podle tohoto modelu je bezprostřední, probíhá mezi dvěma stranami a médium nehraje žádnou důležitou roli, spíše se chápe jako nezbytné zlo bránící transparentní a lineární komunikaci mezi původcem informační zprávy a jejím příjemcem. S takovým pojetím komunikace a rolí média McLuhan ani Loon nesouhlasí. Loon dále píše, že povahou média je, že mediuje, a povahou mediace je to, že zahrnuje třetí stranu, médium samotné. Dodává, že médium jako „třetí mezi“ se nachází mezi dvěma stranami, které z určitého logického, fyzikálního, sociálního či jiného důvodu buď nejsou schopné přímé komunikace, nebo zprostředkování komunikace přináší jednoznačné výhody. Proces mediace mezi nimi vytváří prostor či pole, které jednak tyto dvě strany staví do pozice, ve které je zdůrazněna jejich odlišnost a jejich vzdálenost, zároveň ale v tomto samém prostoru vzniká pole interakcí, díky kterému rozdílné či jinak antagonistické vztahy mohou zůstat v komunikaci¹⁰.

Prostor nebo pole mediace od mcluhanovského obratu strukturuje povahu vztahu mezi člověkem a pomyslnou druhou stranou, jež mohou být ze striktně materialistického pohledu technické vybavení technologie, avšak McLuhanem bychom popsali tak, že se skládá z jiného média, kdežto z pohledu designu a HCI zprostředkovává technologie jako médium možnost naplnit naše požadavky, cíle, ale i méně instrumentální zážitky, emoce, významy a estetické naplnění.

Konvergence médií a technologie a jejich sociokulturní dimenze

Lev Manovich v klasickém díle Jazyk nových médií (The Language of New Media) dochází mediálně-archeologickou analýzou médií k tomu, že se kultura proměňuje na počítačem mediovanou produkci, distribuci a komunikaci. Tato novomediální revoluce je výsledkem konvergence dvou oddělených trajektorií komputace a mediálních technologií, jejichž původ lze vystopovat ve třicátých letech devatenáctého století v analytickém stroji Charlese Babbage a historické fotografické technice daguerreotypie¹¹. Na straně komputace došlo k automatizaci výpočtů numerických dat a vývoj médií poskytoval stále efektivnější ukládání mediálního obsahu. Tyto trajektorie se podle Manoviche setkávají ve dvacátém století, kdy mediální obsahy se díky zvyšující se kapacitě pamětí digitálních počítačů převádí do numerického, binárního kódu, jak lze vystopovat na konkrétním příkladu německého vynálezce Konrada Zuseho, který ve svém počítači, který se stal prvním digitálním počítačem vůbec, zvolil pro ukládání programovacího kódu použitý 35 milimetrový filmový pás. Média se v tomto okamžiku stávají daty a nativními obsahy digitálních počítačů, čímž se média stávají novými. Pro Manoviche byla nová média, minimálně před a nějakou dobu po vydání knihy Jazyk nových médií, především softwarem, což dokazuje také jeho důraz na jejich programovatelnost jakožto „fundamentálně nové kvality nových médií [...] bez historického precedentu“¹², čímž Manovich navíc zdůrazňuje další tezi svého myšlení, že nová média nejsou novými pouze na základě své digitální povahy, kterou můžeme zaznamenat již u staršího média filmu, kde jednotlivá políčka filmového pásu symbolizují diskrétnost, a tedy digitálnost filmu. Pokud chápeme nová média především jako něco, co je primárně programovatelné, vede nás to do důsledků, kdy popis nových médií musí především obsáhnout, jakým způsobem dochází k oné programovatelnosti, čímž upozaďujeme logicky vlastnosti jiné. Manovich v kapitole Co jsou nová média? zmíněné knihy vykládá své karty a definuje středobod svého myšlení pěti principy nových médií: numerické reprezentace, modularity, automatizace, variability a transkódování. Až na poslední princip všechny předchozí popisují interní strukturu novomediálních objektů (jak Manovich také konkrétní nová média nazývá). Alexander Galloway komentuje, že Manovich je svou definicí v podstatě modernista, neboť se snaží popsat esenci média pomocí enumerace několika formálních nebo poetických vlastností, které bychom měli pokládat za univerzální pravidla¹³. Galloway tímto kritizuje Manovichovo opomenutí hlubšího komentáře toho, jakou roli mají nová média ve společenském (historickém, politickém) kontextu, respektive jak vůbec nová média a societa interagují. Třebaže Manovich vkládá mediální systémy do historických nebo společenských procesů, jsou to nakonec čistě formální prvky médií, které v jeho myšlení převládají¹⁴.

Manovichovu separaci technologického a sociálního lze číst i z jeho dalšího textu New Media from Borges to HTML, publikovaného v antologii The New Media Reader. Autor v textu navazuje na svou o rok starší knihu a rozvádí a konkretizuje své principy nových médií v kontextu kultury a umění. Manovich zde porovnává formální přístupy umělecké avantgardy z první půle dvacátého století a vytváří několik paralel mezi fungováním a estetikou novomediálních objektů a principy avantgardních umělců:

„Techniky vytvořené levicovými umělci z dvacátých let se staly součástí příkazů a metafor interface počítačového softwaru. [...] Například avantgardní strategie koláže se znovuobjevila jako „cut and paste“ příkaz [...], dynamická okna, pull-down menu a HTML tabulky umožňují uživateli počítače přes limitovaný povrch počítačové obrazovky pracovat simultánně s prakticky neomezeným množstvím informac퓹⁵

Komentář o propojení kultury a nových médií neznamená, že Manovich je ochoten přiznat novým médiím participaci na utváření společnosti, čímž velmi striktně odděluje kulturu a „společnost“. Většího zmatení se navíc Manovichův čtenář dočká v první sekci textu, kde porovnává kyberkulturu (mé zvýraznění) a nová média, které považuje za dva odlišné obory výzkumu. Kyberkulturu definuje jako studium různých sociálních fenoménů asociovaných s internetem a novými formami síťové komunikace, využívající sociologické a etnografické metody pro zkoumání použití emailu, online komunit a otázek genderu a etnicity na internetu¹⁶, avšak neúčastnící se na výzkumu nových kulturních objektů, které jsou, podobně jako komputace a sítě, doménou nových médií. Slovy Manoviche je kyberkultura zaměřená na sociální aspekty užití médií a síťovou komunikaci, kdežto studia nových médií se zaměřují na kulturní fenomény a komputaci¹⁷.

Souhlasím zde s Martinem Charvátem, že Manovichova separace nových médií, respektive technologie jako takové a společnosti je nešťastná, neboť tím implicitně podporuje dichotomii technologického světa a světa lidského, což je ovšem distinkce, vůči které bychom se měli vymezit.

Ostatně Manovich tak činí sám už v knize Jazyk nových médií, jak připomíná Charvát, když píše, že Manovich tuto propast překračuje v pátém principu nových technologií, v principu kulturního transkódování¹⁸. Transkódováním se obecně myslí pozice, která přesahuje určité kódy či vlastnosti distinktně oddělených entit, případně jejich možnou záměnu. V počítačové terminologii se setkáme s transkódováním při konverzi videí a dalších novomediálních objektů z jednoho formátu do druhého. Manovich transkódování povznáší na úroveň obecného mechanismu vytvářejícího vytvářející vztah mezi technologií a lidskou kulturou, a proto konceptualizuje nová média tak, že se skládají ze dvou vrstev: kulturní vrstvy a počítačové vrstvy¹⁹, kde kulturní vrstva obsahuje kulturní žánry a teorie lidské kultury a počítačová vrstva přináší novou epistemologii, ontologii a pragmatiku vycházející z hardwaru a softwaru počítače, například pojmy a objekty jako funkce, proměnná, počítačový jazyk, datová struktura, packety, scrollbar, pop up okno apod., které nemají buď materiální nebo ani konceptuální ekvivalent v lidské kultuře. Nejen z Manovichovy vlastní analýzy vlivu umělecké avantgardy dvacátého století víme, že lidská kultura ovlivňuje formy a funkce nových médií, ale i z historie oboru Human-computer interaction a designu interface se dozvídáme o tom, jak všudypřítomná metafora pracovní desky stále dominuje ve tvorbě interface, tedy způsobu, jakým přistupujeme k technickému vybavení počítače a nových médií. Manovich zakončuje výklad pátého principu tím, že kulturní a počítačová vrstva nových médií se vzájemně principem transkódování ovlivňují, a tak o interface nových médií (a obecně technologie) bychom měli mluvit jako o kulturním interface, jež v sobě zahrnuje a poskytuje či zprostředkovává přístup k oběma vrstvám. Zároveň píše, že pro studium nových médií jsou stále klasická mediální studia relevantní, ale už nedostačující, protože nezahrnují metody a pojmosloví, které by se dokázaly vyrovnat s technologickou stránkou nových médií.

Proto Manovich již v roce 2002 navrhuje, že pro zkoumání nových médií, jakožto (v jeho očích) softwaru, je nutný nový obor, který nazval softwarovými studiemi (software studies), a v Jazyce nových médií Manovich prosazuje, že objektem jejich zájmu by měl být onen technologický aspekt nových médií, což v roce 2003, v nevydané knize Software Society napsané společně s Benjaminem Brattonem, částečně potvrzuje, když píše, že není možné software studovat pouze prostřednictvím toho, co se objevuje na obrazovce monitoru, neboť tím přistupujeme pouze k účinkům softwaru, což je příliš povrchní přístup, pokud chceme studovat programy a sociální kultury (mé zvýraznění) a jaké účinky produkují v informační, znalostní a síťové společnosti²⁰.

O dekádu později ale Manovich již upravuje svůj názor a píše, že počítačová věda, která měla být pro software studies hlavním zdrojem inspirace, je sama součástí kultury, a tak částečná Manovichova mea culpa je, že přiznává, že by softwarová studia měla zkoumat roli softwaru v současné společnosti a kulturní i sociální síly, které formují vývoj samotného softwaru²¹. Podle Matthewa Fullera, kterého Manovich cituje, by software měl být objektem zájmu nejen praxe umění a designové teorie, ale také humanitních věd, kulturních studií a Science and Technology Studies (STS). Software by se podle Fullera měl stát objektem studia existujících oborů a vhodnými kandidátními metodami pro jejich výzkum jsou například actor-network teorie, sociální sémiotika nebo mediální archeologie²². Manovich s Fullerem souhlasí a zároveň se explicitně přiklání k názoru, na rozdíl od svých dřívějších publikací, že software, nová média a technologie mají velmi zásadní vliv na společnost, neboť je můžeme brát jako „vrstvu prostupující všemi oblastmi současných společnost퓲³.

Poznámky

23 poznámek

1. 1↑

   VAN LOON, Joost, 2008. Media technology: critical perspectives. [Online-Ausg.]. Maidenhead: McGraw-Hill/Open University Press. ISBN 9780335214471, s. 3.

2. 2↑

   DEUZE, Mark, 2015. Media life: Život v médiích. Přeložila Petra IZDNÁ. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Studia nových médií. ISBN 978-80-246-2815-8, s. 9.

3. 3↑

   MANOVICH, Lev, 2002. The language of new media. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63255-1, s. 44.

4. 4↑

   MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.

5. 5↑

   MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2, s. 28.

6. 6↑

   MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2, s. 29.

7. 7↑

   CHARVÁT, Martin, 2017. o nových médiích, modularitě a simulaci. Praha: Togga, Metropolitní univerzita Praha. ISBN 978-80-7476-121-8, s. 8.

8. 8↑

   PETŘÍČEK, Miroslav, 2009. Myšlení obrazem: průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé. Praha: Herrmann. ISBN 9788087054185, s. 13.

9. 9↑

   CHARVÁT, Martin, 2017. o nových médiích, modularitě a simulaci. Praha: Togga, Metropolitní univerzita Praha. ISBN 978-80-7476-121-8, s. 8.

10. 10↑

    VAN LOON, Joost, 2008. Media technology: critical perspectives. [Online-Ausg.]. Maidenhead: McGraw-Hill/Open University Press. ISBN 9780335214471, s. 130.

11. 11↑

    MANOVICH, Lev, 2002. The language of new media. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63255-1, s. 19–20.

12. 12↑

    MANOVICH, Lev, 2002. The language of new media. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63255-1, s. 47.

13. 13↑

    GALLOWAY, Alexander R., 2012. The interface effect. Malden, MA: Polity. ISBN 0745662536, s. 3.

14. 14↑

    GALLOWAY, Alexander R., 2012. The interface effect. Malden, MA: Polity. ISBN 0745662536, s. 5.

15. 15↑

    MANOVICH, Lev, 2003. New Media from Borges to HTML. WARDRIP-FRUIN, Noah a Nick MONTFORT. The New Media Reader. Cambridge, Mass.: MIT Press, s. 1-32. ISBN 0262232278, s. 24.

16. 16↑

    MANOVICH, Lev, 2003. New Media from Borges to HTML. WARDRIP-FRUIN, Noah a Nick MONTFORT. The New Media Reader. Cambridge, Mass.: MIT Press, s. 1-32. ISBN 0262232278, s. 24.

17. 17↑

    MANOVICH, Lev, 2003. New Media from Borges to HTML. WARDRIP-FRUIN, Noah a Nick MONTFORT. The New Media Reader. Cambridge, Mass.: MIT Press, s. 1-32. ISBN 0262232278, s. 24.

18. 18↑

    CHARVÁT, Martin, 2017. o nových médiích, modularitě a simulaci. Praha: Togga, Metropolitní univerzita Praha. ISBN 978-80-7476-121-8, s. 29.

19. 19↑

    MANOVICH, Lev, 2002. The language of new media. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63255-1, s. 46.

20. 20↑

    Citováno v: MANOVICH, Lev, 2013. Software takes command extending the language of new media. London: Bloomsbury Publishing. ISBN 9781623566722, s. 9.

21. 21↑

    MANOVICH, Lev, 2013. Software takes command extending the language of new media. London: Bloomsbury Publishing. ISBN 9781623566722, s. 10.

22. 22↑

    MANOVICH, Lev, 2013. Software takes command extending the language of new media. London: Bloomsbury Publishing. ISBN 9781623566722, s. 15.

23. 23↑

    MANOVICH, Lev, 2013. Software takes command extending the language of new media. London: Bloomsbury Publishing. ISBN 9781623566722, s. 15.

Literatura

9 zdrojů

• DEUZE, Mark, 2015. Media life: Život v médiích. Přeložila Petra IZDNÁ. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Studia nových médií. ISBN 978-80-246-2815-8.
• GALLOWAY, Alexander R., 2012. The interface effect. Malden, MA: Polity. ISBN 0745662536.
• CHARVÁT, Martin, 2017. o nových médiích, modularitě a simulaci. Praha: Togga, Metropolitní univerzita Praha. ISBN 978-80-7476-121-8.
• MANOVICH, Lev, 2002. The language of new media. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63255-1.
• MANOVICH, Lev, 2003. New Media from Borges to HTML. WARDRIP-FRUIN, Noah a Nick MONTFORT. The New Media Reader. Cambridge, Mass.: MIT Press, s. 1-32. ISBN 0262232278.
• MANOVICH, Lev, 2013. Software takes command extending the language of new media. London: Bloomsbury Publishing. ISBN 9781623566722.
• MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.
• PETŘÍČEK, Miroslav, 2009. Myšlení obrazem: průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé. Praha: Herrmann. ISBN 9788087054185.
• VAN LOON, Joost, 2008. Media technology: critical perspectives. [Online-Ausg.]. Maidenhead: McGraw-Hill/Open University Press. ISBN 9780335214471.

FERENC, Jakub, 2026. Postkognitivistické HCI: Technologie v novomediální teorii a konvergence médií (16. část). Online. jakubferenc.cz. Dostupné z: https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-technologie-v-novomedialni-teorii-a-konvergence-medii-16-cast/.

Ferenc, J., “Postkognitivistické HCI: Technologie v novomediální teorii a konvergence médií (16. část)”, jakubferenc.cz (13 November 2026), URL = <https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-technologie-v-novomedialni-teorii-a-konvergence-medii-16-cast/>.

@misc{ferenc2026postkognitivisticke,
  author = {Ferenc, Jakub},
  title = {Postkognitivistické HCI: Technologie v novomediální teorii a konvergence médií (16. část)},
  year = {2026},
  howpublished = {jakubferenc.cz},
  url = {https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-technologie-v-novomedialni-teorii-a-konvergence-medii-16-cast/}
}