Postkognitivistické HCI: Rozšířená kognice (14. část)

Rozšířená a distribuovaná kognice

Úvod

V této sekci prezentuji další postkognitivistické teorie HCI. Hlavní myšlenkou rozšířené a distribuované kognice je, že naše kognitivní dovednosti nesídlí pouze v našich hlavách, ale překračují hranice „lebky a kůže“. Kognice je podle těchto teorií rozprostraněná a distribuovaná mezi nás, další osoby a prostředí kolem nás, mezi které patří mimo jiné i technologické artefakty. V závěru této sekce zhodnotím relevanci přístupu rozšířené a distribuované kognice pro HCI a co zmíněné přístupy mohou říct o teorii interface technologie.

Rozšířená kognice

Andy Clark, jeden z hlavních představitelů rozšířené kognice ve filosofii mysli a kognitivních vědách, ve své knize Supersizing the mind převypravuje příběh o Richardu Feynmanovi, známém teoretickém fyzikovi. Historik vědy Charles Weiner při svém setkání s Feynmanem měl příležitost podívat se na Feynmanovy pracovní poznámky. Při pohledu na tyto dokumenty se Weiner zaradoval, protože měl v ruce cenný záznam práce významného fyzika. Feynman ale ostře odvětil, že se nejedná o „záznam“ práce, ale že je to práce samotná. Weiner nedůvěřivě komentoval, že tyto poznámky jsou pouze záznamem toho, co Feynman vytvořil v hlavě. Na to Feynman odpověděl:

„Ne, není to záznam, kdepak. Je to práce. Člověk musí pracovat na papíře a tohle je ten papír. Chápete?“¹.

Pointou tohoto příběhu je ukázat, že Feynman byl přesvědčený, že jeho myšlení by se bez externího artefaktu v podobě papíru a tužky neobešlo. Jinak řečeno, zdá se, že papír i tužka byly na okamžik součástí kognitivních zdrojů, se kterými byl schopný pracovat na daném problému. Do jaké míry ale je to metafora a do jaké míry byly papír a tužka skutečně součástí Feynmanovy kognice?

Jeden z hlavních představitelů teorie rozšířené mysli v současné filosofii a kognitivní vědě, Andy Clark, komentuje, že „lidské mozky hrají spletitý kognitivní tanec s ekologicky novým a zmocňujícím prostředím: světem symbolů, médií, [...], nástrojů a kultury. [...] lidská kognice proudí z hlavy a mimo ni, skrze tuto rozšířenou síť, která radikálně mění prostor lidského myšlení a rozumu“². Tou radikální změnou je, že technologie není pouze nástavba nad fixním a neměnným biologickým substrátem člověka. Interakce mezi člověkem a technologií není neutrální a pouze instrumentální, nýbrž technologie sama zpětně mění to, co považujeme za přirozené lidské jednání a myšlení. Podle Licklidera, Engelbarta, Verbeeka i Clarka jsme totiž od narození přirozenými kyborgy a Clark a Chalmers ve svém legendárním akademickém článku z roku 1998 Extended Mind³ vysvětlují, proč by tomu tak mělo být.

Základním problémem článku bylo, jak vhodně definovat, kde končí mysl a začíná externí svět. V době psaní článku existovaly dvě tradiční odpovědi:

1. Hranice lebky a kůže definují, kde končí mysl
2. Význam našich slov není pouze v hlavě, a někteří teoretici navrhují, že externalismus významu (semantic externalism) znamená zároveň externalismus mysli

Clark a Chalmers ale navrhují třetí možnost: aktivní externalismus založený na aktivní roli prostředí, které spolukonstituje naši kognici. Ve článku autoři prezentují několik myšlenkových experimentů, které by měly poukázat na to, že identifikovat kognici pouze s naším mozkem je víceméně arbitrární volbou.

Prvním experimentem je příklad člověka, který má za úkol mentálně rotovat geometrickým útvarem zobrazeným na obrazovce počítače takovým způsobem, aby pasoval do připravených zdířek. Obdobou je i později autory zmiňovaná hra Tetris. V prvním a nejtěžším případě otáčí obrazci pouze mentálně. Ve druhém případě kromě mentální rotace může obrazci pohybovat na počítači pomocí kliknutí na klávesu. Ve třetím případě má uživatel nainstalovaný mozkový implantát, kterým uživatel otáčí obrazce. Autoři argumentují, že pokud ve třetím případě nemáme použití funkce implantátu považovat za kognitivní (a autoři věří, že kognitivní jsou), tak bychom měli brát užití i externích zdrojů pro kognitivní činnosti (tužku a papír pro počítání, fyzické uspořádání písmenek ve hře Scrabble apod.) jako kognitivní. Jinak řečeno, autoři nevidí důvod, proč privilegovat kůži a lebku jako hranici pro kognici. Tuto hranici považují za arbitrárně zvolenou a neopodstatněnou.

Inga a Otto experiment

Inga a Otto je myšlenkovým experimentem, který se snaží ukázat, že pokud naše přesvědčení o stavu světa je mimo naši lebku, měli bychom hovořit o tom, že minimálně určitá část naší kognice je rozšířená mimo lebku a kůži do prostředí kolem nás.

Inga se vydává do Muzea moderního umění. Inga se na chvíli zamyslí a vzpomene si, že muzeum je skutečně v 53. ulici, kam se nakonec vydá. Inga byla celou dobu přesvědčená, že muzeum je v 53. ulici, a proto se rozhodla jít tímto směrem. Zdá se, že Inga byla přesvědčena, že muzeum je na 53. ulici i předtím, než si vzpomněla na informaci. Informaci měla celou dobu uloženou ve své paměti. Clark a Chalmers poznamenávají, že její přesvědčení nebylo „okurentní“, tedy přístupné ihned v daný okamžik, ale latentně přítomno v paměti. Mnoho našich přesvědčení je tohoto typu, kdy jen malá část toho, v co věříme, se dostane během dne do naší vědomé kognice.

Otto se také chystá do Muzea moderního umění, ale na rozdíl od Ingy trpí Alzheimerovou nemocí. Aby kompenzoval svou špatnou paměť, používá během dne mnoho pomůcek, poznámek a diář, kam si píše věci, co vše má udělat. Diář mu slouží jako externí paměť a vždy jej nosí s sebou. Když si potřebuje zapamatovat nějakou novou informaci, zapíše si ji do diáře. Pokud si potřebuje na něco vzpomenout, opět použije svůj diář a příslušnou informaci si vyhledá. Pro Otta má jeho diář stejnou funkci jako biologická paměť u zdravého člověka.

Otto se dozví o výstavě, kterou by chtěl vidět, a rozhodne se muzeum navštívit. Jelikož si kvůli své nemoci nepamatuje, kde muzeum je, nahlédne do svého diáře, ze kterého se dozví, že musí jít do 53. ulice. Otto tuto informaci pokládá za spolehlivou a vydá se směrem k muzeu.

Clark a Chalmers považují příběhy Ingy a Otta za analogické v tom smyslu, že oba v daný okamžik nevědí, kde se muzeum nachází, ale jejich přesvědčení o adrese muzea je latentně přítomné v jejich paměti. To, že v případě Ingy má paměť biologický substrát a Otto používá externí technologický artefakt, by nemělo být fundamentálně důležité. Pro Otta diář je zcela neoddělitelnou součástí jeho života a použití diáře má tak automatizované, že se diář stal transparentním technologickým objektem, který mediuje přístup k vyhledávané informaci. Nejde o to, že by v uvedeném příkladu nebyly mezi Ingou a Ottem žádné rozdíly, podle autorů článku se jedná ale o rozdíly povrchní a privilegování biologické paměti na úkor technologicky mediované se pak jeví jako arbitrární, náš zvyk, spíše než filosoficky rigorózní argument. V obou případech je důležité, že „paměťové médium“ poskytuje informace spolehlivě a na vyžádání.

Epistemický kredit a princip parity

Manipulace geometrickým tvarem není pouze o přesouvání, ale slouží tak k samotné determinaci toho, zda tvar zapadá do zvolené zdířky. Autoři nazývají takovou akci epistemickou akcí, neboť manipulace tvarem mění svět takovým způsobem, který rozšiřuje naše schopnosti pro řešení problémů, rozpoznávání a obecně jednání. Clark zmiňuje pojem epistemického kreditu, který později bude nazván principem parity.

Epistemický kredit nebo princip parity jsou koncepty, kterými Clark pojmenovává myšlenku, že pokud nějaká část světa funguje tak, že kdybychom daný úkol vykonali pouze mentálně v hlavě, tak bychom ji nazvali kognitivní, tak o dané části světa, i když je mimo naši hlavu, bychom měli také hovořit jako o kognitivní. Princip parity je autory definován následovně:

„Pokud máme před sebou nějaký úkol a část světa funguje jako proces, který kdyby probíhal v naší hlavě, tak bychom neváhali jej považovat za část kognitivního procesu, potom tato část světa pro daný okamžik je součástí kognitivního procesu“⁴

Aktivní externalismus

Clarkova verze externalismu se v mnohém podobá postfenomenologickému vztahu Kyborga nebo postfenomenologické analýze technologie jakožto médiu, které transformuje naše jednání, a dokonce ovlivňuje naše morální soudy. Clark s Chalmersem tvrdí, že „lidský organismus je propojen s externí entitou obousměrnou interakcí, čímž vytváří úzce propojený systém, který může být viděn jako kognitivní systém“⁵. Všechny komponenty tohoto kognitivního systému mají aktivní a kauzální roli pro naše chování a kognici. Pokud bychom odstranili ze systému nějakou část, nebudeme schopni daný úkol vypracovat. Bylo by to, jako kdybychom člověku odstranili část mozku. Jinak řečeno, externí procesy pro řešení úkolů a problémů (problem solving) jsou kauzálně stejně relevantní jako procesy interní. Ať už jsou tyto procesy uvnitř nebo mimo naši lebku, autoři je pokládají za procesy kognitivní.

Tím se stávají radikálnější než postfenomenologické tvrzení, protože technologii i externí svět považují za součást naší kognice, tedy toho, co nás kvalitativně odděluje od všech ostatních zvířecích druhů na této planetě.

Pokud ale připustíme, že Ottův diář je součástí jeho kognice, a podle Clarka a Chalmerse dokonce i mysli, do jaké míry může být kognice rozšířena? Je možné uvažovat o Google nebo Wikipedii jako o součásti naší kognice? Pokud si do budoucna většina lidí nainstaluje biočipy do mozku a budou pravidelně přistupovat do stejné databáze informací, bude to znamenat, že jejich kognice a mysli jsou propojené, že srůstají do jedné bytosti?

Přestože⁶ představili kritiku toho, že přívrženci rozšířené kognice zašli příliš daleko, Clark s Chalmersem věří, že kognice a mysli mohou být rozšířené i sociálně, pokud naše mentální stavy budou konstituované mentálními stavy druhých lidí. Jejich hlavní kritérium je „vysoká úroveň důvěry, spolehlivosti a přístupnosti“⁷ ke všem částem tvořícím kognitivní systém.

Přijetí teze rozšířené kognice má kromě vědeckých, designových i filosofické, či etické konsekvence. Pokud totiž přístup k internetu nebo obyčejný zápisník spolutvoří naši kognici, krádež nebo zničení zápisníku bude konstituovat nejen provinění vůči majetku osoby, ale také zásadní poškození kognitivních schopností člověka. Pokud technologie může být součástí naší kognice a ovlivňuje naše myšlení, jak se tato zodpovědnost projeví na práci designérů a inženýrů? Překonáme-li technologický instrumentalismus a začneme pojímat technologii optikou Ihdeho konceptu non-neutrality, technologie přispívá ke kognitivním i sociokulturním změnám. Je v pořádku, že navrhujeme technologii, která v mnohém přispívá do našich životů, ale jejíž použití snižuje naši schopnost se soustředit, pamatovat si apod., zvláště pokud v dnešní tzv. „attention economy“ soupeří produkty, aplikace a webové stránky o každou vteřinu naší pozornosti?

Poznámky

7 poznámek

1. 1↑

   Citováno v: CLARK, Andy, 2008. Supersizing the mind: embodiment, action, and cognitive extension. Oxford: Oxford University Press. Philosophy of mind. ISBN 978-0-19-533321-3, s. xxv.

2. 2↑

   CLARK, Andy, 2001. Natural-Born Cyborgs?. In: Cognitive Technology: Instruments of Mind. Berlin, Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 2001-7-24, s. 17-24. Lecture Notes in Computer Science. DOI: 10.1007/3-540-44617-6_2. ISBN 978-3-540-42406-2. Dostupné také z: http://link.springer.com/10.1007/3-540-44617-6_2

3. 3↑

   CLARK, Andy a David CHALMERS, 1998. The Extended Mind. Analysis [online]. 58(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093/analys/58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https://academic.oup.com/analysis/article-lookup/doi/10.1093/analys/58.1.7

4. 4↑

   CLARK, Andy a David CHALMERS, 1998. The Extended Mind. Analysis [online]. 58(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093/analys/58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https://academic.oup.com/analysis/article-lookup/doi/10.1093/analys/58.1.7, s. 8.

5. 5↑

   CLARK, Andy a David CHALMERS, 1998. The Extended Mind. Analysis [online]. 58(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093/analys/58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https://academic.oup.com/analysis/article-lookup/doi/10.1093/analys/58.1.7

6. 6↑

   ADAMS, Fred a Ken AIZAWA, 2001. The bounds of cognition. Philosophical Psychology [online]. 14(1), 43-64 [cit. 2018-07-23]. DOI: 10.1080/09515080120033571. ISSN 0951-5089.

7. 7↑

   CLARK, Andy a David CHALMERS, 1998. The Extended Mind. Analysis [online]. 58(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093/analys/58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https://academic.oup.com/analysis/article-lookup/doi/10.1093/analys/58.1.7, s. 17.

Literatura

4 zdroje

• ADAMS, Fred a Ken AIZAWA, 2001. The bounds of cognition. Philosophical Psychology [online]. 14(1), 43-64 [cit. 2018-07-23]. DOI: 10.1080/09515080120033571. ISSN 0951-5089.
• CLARK, Andy a David CHALMERS, 1998. The Extended Mind. Analysis [online]. 58(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093/analys/58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https://academic.oup.com/analysis/article-lookup/doi/10.1093/analys/58.1.7
• CLARK, Andy, 2001. Natural-Born Cyborgs?. In: Cognitive Technology: Instruments of Mind. Berlin, Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 2001-7-24, s. 17-24. Lecture Notes in Computer Science. DOI: 10.1007/3-540-44617-6_2. ISBN 978-3-540-42406-2. Dostupné také z: http://link.springer.com/10.1007/3-540-44617-6_2
• CLARK, Andy, 2008. Supersizing the mind: embodiment, action, and cognitive extension. Oxford: Oxford University Press. Philosophy of mind. ISBN 978-0-19-533321-3.

FERENC, Jakub, 2026. Postkognitivistické HCI: Rozšířená kognice (14. část). Online. jakubferenc.cz. Dostupné z: https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-rozsirena-kognice-14-cast/.

Ferenc, J., “Postkognitivistické HCI: Rozšířená kognice (14. část)”, jakubferenc.cz (7 November 2026), URL = <https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-rozsirena-kognice-14-cast/>.

@misc{ferenc2026postkognitivisticke,
  author = {Ferenc, Jakub},
  title = {Postkognitivistické HCI: Rozšířená kognice (14. část)},
  year = {2026},
  howpublished = {jakubferenc.cz},
  url = {https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-rozsirena-kognice-14-cast/}
}