Postkognitivistické HCI: Kritika kognitivismu: Norman, Dreyfus, Winograd a Flores, Suchman (8. část)

Kritika kognitivismu

Zabývat se kritikou kognitivismu dává smysl nejen pro kognitivní vědu, ale i všechny obory vycházející z kognitivní vědy, mezi které se právě obor HCI řadí, neboť ve svém počátku byl velmi úzce svázán s kognitivistickým paradigmatem. Jaké jsou přesně problémy tohoto paradigmatu? Připomeňme, že v jádře kognitivismu nacházíme metaforu lidské mysli v podobě „procesoru“, který operuje s fyzickými a prázdnými symboly oproštěnými od významových hodnot a kontextuálních faktorů. To vše nezávisle na biologickém substrátu a vlivu fyzického těla, čímž kognitivismus vykazuje příslušnost ke karteziánskému dualismu. Tento přístup „odtělesněného“ (disembodied) lidského i umělého myšlení pojmenoval John Haugeland lehce ironickým termínem „Good Old Fashioned AI“ (GOFAI)¹. Kritici kognitivismu se zaměřují na kritiku odtělesnění a ignorování kontextu a zpochybnění zcela základní teze kognitivismu, že manipulace symbolů následující fixní pravidla může vést k úplné simulaci lidské inteligence. Mezi přední kritiky patří Don Norman, Hubert Dreyfus, Lucy Suchman a Terry Winograd, jejichž argumenty zde ve stručnosti představím.

Don Norman

Kritika kognitivismu přicházela přímo od výzkumníků z HCI. Na rozdíl od ryze teoretického a laboratorního bádání v jiných disciplínách totiž HCI muselo aplikovat kognitivismus na produktech v reálném světě plném reálných lidí, kteří řeší své každodenní praktické problémy. V HCI komunitě a mezi designéry podle Bannona² vzrůstala nespokojenost z toho, že mnohé experimentální laboratorní výsledky nebylo možné replikovat v pracovním kontextu. Kognitivní věda nebrala v potaz potřeby lidí, ani širší kontext pracovních úkolů, které HCI hlásalo, že má optimalizovat. Spíše než aplikací poznání z kognitivní věd přicházel vývoj oboru od výzkumníků, kteří neměli přímé spojení s konceptuálními rámci nebo empirickými metodami kognitivní vědy. Kognitivismus v HCI byl zaměřen na jednotlivce, který ovládá jeden počítač, neexistoval rámec, který by nabízel metody pro design interakce s informačními systémy ve větších skupinách v dynamických kontextech pracovního prostředí, kde se tyto problémy začaly řešit prostřednictvím nově vzniklých zaměření, například Počítačová podporu kooperativní práce (Computer Support for Cooperative Work, CSCW) nebo ve Skandinávii rozšířený participační design.

Don Norman již v roce 1980 napsal článek Twelve issues for cognitive science³, ve kterém se Norman divil, jak málo ve skutečnosti víme o lidské kognici. Poukázal na zdánlivě triviální fakt, že nejsme uměle vytvořené bytosti, ale náš biologický substrát byl formován evolučními tlaky na přežití. Na rozdíl od umělé inteligence žijeme v reálném světě a podle Normana lidská kognice a rozhodnutí jsou ovlivněné kulturou, sociální interakcí, motivací i emocemi, což jsou aspekty v kognitivistickém přístupu opomíjené. Norman navrhoval, aby kognitivní věda opustila konvenční pohled čistě informačního zpracování a začala studovat lidskou kognici prostřednictvím kybernetického pohledu systému komplexních interakcí a zpětnovazebných mechanismů mezi člověkem, prostředím, historií, kulturou a společností. Co Norman navrhoval, lze shrnout tak, že implicitně argumentoval proti karteziánskému pohledu na člověka jakožto odtělesněné bytosti, která se na svět dívá z pozice objektivního pozorovatele. Člověk ale nestojí bez těla mimo svět, je vtělenou bytostí, která má svou vlastní historii, problémy, cíle, pohled na svět, sociální a kulturní zázemí: je bytostně ve světě.

Dreyfus, Winograd a Flores

Filosof Hubert Dreyfus⁴ a Winograd s Floresem⁵ začali kritizovat filosofické základy kognitivismu podobně jako Norman proto, že zcela opomíjí naši situovanost a vtělenost ve světě. Dreyfus nejdříve v oboru umělé inteligence, Winograd a Flores poté v oboru HCI představili filosofické myšlenky fenomenologicky orientovaného filosofa Martina Heideggera. Jeho koncept bytí-ve-světě (being-in-the-world) poukazuje na neoddělitelnost člověka od světa a opozici vůči karteziánskému dualismu subjektu a objektu. Primární mód existence člověka je pro Heideggera praktické vypořádávání se s každodenními situacemi, které vedou k naplnění našich cílů a potřeb za použití věcí ve světě, které známe, jsou pro nás smysluplné a víme, jak je použít. Oproti teoretické nezaujatosti karteziánského subjektu je u Heideggera člověk vržen do světa a vždy se již ocitá v nějakém daném kontextu, ve kterém užívá předměty na základě jejich relevance k dané situaci. Právě problém relevance se ukázal pro kognitivistickou umělou inteligenci jako těžko řešitelný problém. Výzkumníci jej řešili tak, že pro určení toho, co je v dané situaci relevantní, je třeba definovat určitý kontext neboli „frame“⁶, podle kterého se bude relevance hodnotit. Avšak podle Dreyfuse jsou pro vybrání vhodného framu potřeba další pravidla, která by definovala, jak frame vybrat. Výběr framu pro definování dalších framů vede k nekonečnému regresu. Člověk se již ale inherentně ocitá v nějakém kontextu, nepotřebuje tento kontext symbolicky re-prezentovat ve své mysli, jak by to navrhoval kognitivismus. Svět je sám onou reprezentací, ke které nepřistupujeme abstraktně či teoreticky, ale prakticky; věci kolem nás jsou „prostředky“, jejichž vlastností je „příručnost“, což znamená, že jsou vždy „k-něčemu“, jsou nám „po ruce“. Modernějším slovníkem z teorie designu a ekologické psychologie bychom řekli, že svět se nám jeví jako soubor potenciálních afordancí.

Náš prakticky orientovaný vztah ke světu a příručnost prostředku zároveň znamená, že věci se nám jeví na pozadí, nevnímáme je a jsou pro nás transparentní. Heidegger píše, že když se prostředek, například oblíbené kladivo, stane autenticky „po-ruce“, je pro něj charakteristické, „že se ve své příručnosti jaksi drží v pozadí, a to právě proto, aby bylo ve vlastním smyslu po ruce“. Důležitým poznatkem dále je, že jakkoli dlouho se budeme na kladivo dívat, nikdy přesně nepoznáme jeho příručnost. Pouze tehdy, když jej poprvé použijeme, budeme mít zkušenost, jaké to je používat kladivo⁷.

Právě Dreyfus poukazoval na to, že naše situovanost ve světě a praktická orientace se znatelně liší od tzv. propoziční znalosti: praktická znalost je znalostí, jak určitou věc dělat, kdežto propoziční znalost je znalost faktografická, že něco je X. Podle Dreyfuse není možné redukovat praktickou znalost jak na propoziční znalost co. Při otázce, jak přesně se v každodennosti vypořádáme s prostředky kolem nás, odpovídají Dreyfus, Winograd a Flores tak, že prostředky a afordance, které nám umožňují vykonat nějaké akce, rozpoznáváme podle toho, jaký mají pro nás v dané situaci význam a jakým způsobem mohou přispět k vyplnění našich cílů. Heidegger nám říká, že každý prostředek „přísně vzato nemůže být jeden“, neboť k jeho bytí „patří jistý celek prostředků, v němž příslušný prostředek může být tím, čím je“⁸. Současný fenomenologický filosof a kognitivní vědec Julian Kiverstein⁹ interpretuje Heideggerovo bytí prostředku tak, že prostředek (nástroje, technologie, interface) situuje do širší sítě prostředků a pouze skrze vztahy k těmto dalším prostředkům získává daná entita svůj význam; tyto prostředky ale neexistují ve vakuu, jsou hluboce zakořeněné v lidských činnostech a aktivitách, takže význam prostředků, mezi které lze řadit technologii, je podle této analýzy nakonec třeba vždy hledat na rozhraní dané situace, ve které se člověk nachází, dostupných prostředků, lidské kultury, společnosti, historie apod. V čem spočívá výhoda lidí oproti umělé, především odvtělené inteligenci, je schopnost navigace v této rozsáhlé holistické síti sociotechnických vztahů a vybrat v nich prostředky (afordance), které potřebuje a které se nám jeví automaticky díky své vlastnosti být „po-ruce“ na základě toho, že patříme do nějaké kultury a společnosti. Jelikož tyto charakteristiky bytí-ve-světě odvtělené, kognitivistické umělé inteligenci chybí, nastává již zmíněný problém framu (frame problem) a nemožnosti redukovat komplexitu světa do symbolických reprezentací.

Lucy Suchman

Další hojně citovanou kritičkou kognitivismu, která navazuje na práci Dreyfuse a Winograda, je antropoložka a feministická teoretička Lucy Suchman. V práci Plans and situated actions: The Problem of Human-Machine Communication¹⁰ kritizuje kognitivismem ovlivněnou představu, že lidé přemýšlí, jednají a interagují s technologií dle předem definovaných plánů, které se snaží naplnit. Suchman s tímto přístupem nesouhlasí a tvrdí, že pokud interakci lze chápat jako komunikaci (což je názor Suchman), pak předem daný plán může sloužit pouze jako počáteční základ navázání komunikace, ale reálné jednání vyvstává až během aktu komunikace (interakce), kdy člověk upravuje a přizpůsobuje své chování podle fyzických a sociálních potřeb situace, ve které se nachází. Zatímco kognitivismus tedy pohlíží na svět jako na statické pozadí, pro které jsou předem připravené plány aktuální, Suchman s použitím etnometodologických nástrojů ukázala, že předem definované plány musí člověk konstantně upravovat a přizpůsobovat dané situaci. Paul Dourish komentuje, že Suchman „prezentovala model interakce se světem, ve kterém zdánlivě objektivní fenomény kognitivistického modelu byly naopak aktivní interpretací světa, které se formují jako reakce na specifické prostředí a podmínky“¹¹. Ve své dizertaci z videozáznamů studovala, jak lidé používají komplikovanou fotokopírku. Zjistila, že při jejím používání se uživatelé neřídili podle stanovených procedur a plánů, ale místo toho improvizovaně reagovali ad hoc na aktuální situaci a využívají prostředky, které mají po ruce. Lidé nesledují v běžném jednání algoritmizovaná pravidla, čímž se podle Suchmanové vyvrací jeden z axiomů kognitivismu, a místo toho navrhuje, že bychom měli o naší kognici hovořit jako o situované.

Problémy kognitivismu pro HCI nejsou triviální, naopak z výše zmíněné kritiky se může zdát, že kognitivismus dlouho brzdil potřebný vývoj HCI. Odvtělení a abstrahování člověka od interakce a proměnlivého a komplexního prostředí reálného světa byly prvotní hříchy kognitivismu, které zcela logicky vedly k potlačení výzkumu prakticky orientovaných činností a afektivních, emocionálních, estetických a dalších aspektů vztahu člověka k technologii. Vliv kognitivismu a programové odmítání studovat praktické činnosti dokumentuje Potter¹² i v oboru psychologie. Potter navrhuje, že by psychologie měla přestat předstírat, že lze studovat člověka tak, že se a priori postulují vnější okolnosti, vstupní a výstupní parametry kognice, kde aktivity a interakce jsou sekundární artefakty. Místo toho navrhuje otočit pozornost právě na to, co se děje během aktivit a interakce, což znamená studovat situované praktiky lidí a jejich vztah k historii, kultuře a dalším lidem. Stejný odklon od studia akontextuálních kognitivních procesů směrem k aktivitám, situovanému jednání zaznamenal obor HCI. Naše těla, svět a objekty (nástroje) v něm jsou důležitými médii pro naše akce a jednání, které získávají svůj význam a mohou být pochopené pouze v kontextu situace. Právě posunutí přes karteziánské dualismy tvoří jádro postkognitivistických teorií v HCI, které vysvětlují fundamentální jednotu mysli a světa prostřednictvím našeho vztahu k nástrojům, a tedy i technologii, čímž poskytují nový teoretický základ pro obor HCI a nahrazují nedostatky kognitivismu¹³.

Poznámky

13 poznámek

1. 1↑

   HAUGELAND, John, 1989. Artificial intelligence: the very idea. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 978-0262580953.

2. 2↑

   BANNON, Liam J., 1989. A pilgrim's progress: From cognitive science to cooperative design. AI & Society [online]. 4(4), 259-275 [cit. 2018-03-06]. DOI: 10.1007/BF01894031. ISSN 0951-5666. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/BF01894031

3. 3↑

   NORMAN, Donald A., 1980. Twelve Issues for Cognitive Science. Cognitive Science [online]. 4(1), 1-32 [cit. 2018-03-06]. DOI: 10.1207/s15516709cog0401_1. ISSN 03640213. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1207/s15516709cog0401_1

4. 4↑

   DREYFUS, Hubert L., 1979. What computers can't do: the limits of artificial intelligence. Rev. ed. New York: Harper Colophon Books. ISBN 9780060906139.

5. 5↑

   WINOGRAD, Terry a Fernando FLORES, 1987. Understanding computers and cognition: a new foundation for design. Reading, Mass.: Addison-Wesley Publishing Company. ISBN 0-201-11297-3.

6. 6↑

   SHANAHAN, Murray, 2016. The Frame Problem. ZALTA, Edward N. The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2016 Edition) [online]. Stanford University: Metaphysics Research Lab [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: https://plato.stanford.edu/entries/frame-problem/

7. 7↑

   HEIDEGGER, Martin, 1996. Bytí a čas. Praha: Oikoymenh. Oikúmené. ISBN 80–86–005– 12–7, §15 69/89.

8. 8↑

   HEIDEGGER, Martin, 1996. Bytí a čas. Praha: Oikoymenh. Oikúmené. ISBN 80–86–005– 12–7, §15 69/89.

9. 9↑

   KIVERSTEIN, Julian, 2012. What Is Heideggerian Cognitive Science?. KIVERSTEIN, Julian a Michael WHEELER. Heidegger and Cognitive Science. Great Britain: Palgrave Macmillan, s. 1-61. ISBN 978–0–230–21655–6, s. 4.

10. 10↑

    SUCHMAN, Lucy, 1985. Plans and situated actions: The Problem of Human-Machine Communication [online]. [cit. 2018-03-08]. Dostupné z: http://bitsavers.trailing-edge.com/pdf/xerox/parc/techReports/ISL-6_Plans_and_Situated_Actions.pdf. Doctoral Dissertation. Palo Alto Research Center.

11. 11↑

    DOURISH, Paul, 2004. Where the action is: the foundations of embodied interaction. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press. ISBN 978-0-262-04196-6, s. 71.

12. 12↑

    POTTER, Jonathan, 2000. Post-Cognitive Psychology. Theory & Psychology [online]. 10(1), 31-37 [cit. 2018-03-17]. DOI: 10.1177/0959354300010001596. ISSN 0959-3543. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0959354300010001596

13. 13↑

    KAPTELININ, Victor a Bonnie A. NARDI, 2006. Acting with technology: activity theory and interaction design. Cambridge, Mass.: MIT Press. Acting with technology. ISBN 9780262513319, s. 195–196.

Literatura

12 zdrojů

• BANNON, Liam J., 1989. A pilgrim's progress: From cognitive science to cooperative design. AI & Society [online]. 4(4), 259-275 [cit. 2018-03-06]. DOI: 10.1007/BF01894031. ISSN 0951-5666. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/BF01894031
• DOURISH, Paul, 2004. Where the action is: the foundations of embodied interaction. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press. ISBN 978-0-262-04196-6.
• DREYFUS, Hubert L., 1979. What computers can't do: the limits of artificial intelligence. Rev. ed. New York: Harper Colophon Books. ISBN 9780060906139.
• HAUGELAND, John, 1989. Artificial intelligence: the very idea. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 978-0262580953.
• HEIDEGGER, Martin, 1996. Bytí a čas. Praha: Oikoymenh. Oikúmené. ISBN 80–86–005– 12–7.
• KAPTELININ, Victor a Bonnie A. NARDI, 2006. Acting with technology: activity theory and interaction design. Cambridge, Mass.: MIT Press. Acting with technology. ISBN 9780262513319.
• KIVERSTEIN, Julian, 2012. What Is Heideggerian Cognitive Science?. KIVERSTEIN, Julian a Michael WHEELER. Heidegger and Cognitive Science. Great Britain: Palgrave Macmillan, s. 1-61. ISBN 978–0–230–21655–6.
• NORMAN, Donald A., 1980. Twelve Issues for Cognitive Science. Cognitive Science [online]. 4(1), 1-32 [cit. 2018-03-06]. DOI: 10.1207/s15516709cog0401_1. ISSN 03640213. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1207/s15516709cog0401_1
• POTTER, Jonathan, 2000. Post-Cognitive Psychology. Theory & Psychology [online]. 10(1), 31-37 [cit. 2018-03-17]. DOI: 10.1177/0959354300010001596. ISSN 0959-3543. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0959354300010001596
• SHANAHAN, Murray, 2016. The Frame Problem. ZALTA, Edward N. The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2016 Edition) [online]. Stanford University: Metaphysics Research Lab [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: https://plato.stanford.edu/entries/frame-problem/
• SUCHMAN, Lucy, 1985. Plans and situated actions: The Problem of Human-Machine Communication [online]. [cit. 2018-03-08]. Dostupné z: http://bitsavers.trailing-edge.com/pdf/xerox/parc/techReports/ISL-6_Plans_and_Situated_Actions.pdf. Doctoral Dissertation. Palo Alto Research Center.
• WINOGRAD, Terry a Fernando FLORES, 1987. Understanding computers and cognition: a new foundation for design. Reading, Mass.: Addison-Wesley Publishing Company. ISBN 0-201-11297-3.

FERENC, Jakub, 2026. Postkognitivistické HCI: Kritika kognitivismu: Norman, Dreyfus, Winograd a Flores, Suchman (8. část). Online. jakubferenc.cz. Dostupné z: https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-kritika-kognitivismu-norman-dreyfus-winograd-a-flores-suchman-8-cast/.

Ferenc, J., “Postkognitivistické HCI: Kritika kognitivismu: Norman, Dreyfus, Winograd a Flores, Suchman (8. část)”, jakubferenc.cz (20 October 2026), URL = <https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-kritika-kognitivismu-norman-dreyfus-winograd-a-flores-suchman-8-cast/>.

@misc{ferenc2026postkognitivisticke,
  author = {Ferenc, Jakub},
  title = {Postkognitivistické HCI: Kritika kognitivismu: Norman, Dreyfus, Winograd a Flores, Suchman (8. část)},
  year = {2026},
  howpublished = {jakubferenc.cz},
  url = {https://www.jakubferenc.cz/article/postkognitivisticke-hci-kritika-kognitivismu-norman-dreyfus-winograd-a-flores-suchman-8-cast/}
}