Záznam mé přednášky „Teorie a praxe UX designu“, kterou jsem měl 12. dubna 2021 v cyklu Informační pondělky. Cyklus pořádá Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy spolu s Českou informační společností a věnuje se otázkám informační vědy a nových médií. Mluvil jsem o UX designu a tvorbě uživatelských rozhraní. Přednáška je v češtině a trvá zhruba hodinu a tři čtvrtě. Pod videem ji najdete jako text, upravený pro čtení.
Jakub Ferenc: Teorie a praxe UX designu, Informační pondělky, ÚISK FF UK, 12.4. 2021,1:46:45. Záznam: Ústav informačních studií a knihovnictví, YouTube.
Další přednášky cyklu najdete na stránce Informačních pondělků.
O čem bude řeč
Děkuji za pozvání do cyklu, který má dlouhou a zajímavou historii. Jsem nostalgický člověk a vždycky jsem chtěl přednášet na Jinonických informačních pondělcích, tak jsem si to dopřál aspoň takhle, na dálku.
Mám několik cílů. Chci představit teoretické a historické prvky toho, co UX design vůbec je. S tímhle termínem se setkává čím dál víc lidí, ale rozdíly mezi pojmy, které se kolem UX designu motají, nejsou vždycky jasné, takže bych rád zboural pár mýtů a v terminologii trochu uklidil. Rád do toho zapojuji i svůj osobní, lehce subjektivní pohled na to, jak jsem vývoj UX designu prožíval během své akademické i komerční kariéry. Pak bych to, o čem budu mluvit, chtěl vztáhnout na současnost: pracuji v nekomerčním, akademickém sektoru a podílím se na vývoji vzdělávacích aplikací. A pokud zbude čas, připravil jsem si na závěr několik spekulací o tom, kam se může role UX designu v blízké budoucnosti vyvíjet.

Cíle přednášky.
Na začátek se slušně představím. Jsem doktorand filozofie na Západočeské univerzitě v Plzni a zároveň studuji nová média. S ÚISKem mám vřelý vztah: jsem jeho absolventem a poslední tři roky na Studiích nových médií učím předmět Principy interaktivní tvorby. Ve výzkumu se věnuji filozofii techniky, designovým studiím a mediální teorii. Jsou to různorodé obory, ale mají mnoho průsečíků. U mě se potkávají v otázce, jak technologie ovlivňují naše myšlení, jak formují vnímání světa, rozhodování i sociální vztahy.
Vedle akademické kariéry jsem pracoval na projektech v komerčním sektoru, v IT průmyslu, a prošel jsem mnoha pozicemi. Začínal jsem kdysi dávno jako tester, postupně jsem se posunul ke kódování a programování a v posledních letech se věnuji především UX designu. Měl jsem možnost pracovat jako UX designér na zajímavých projektech v Hypoteční bance, ale v posledních třech, čtyřech letech se čím dál víc orientuji na akademický, neziskový a vzdělávací sektor, kde mě baví uplatňovat znalosti z UX při tvorbě vzdělávacích aplikací a webů.
Od testera ke kodérovi
Jak jsem řekl, o UX designu rád mluvím optikou svého osobního příběhu. Začněme v letech 2005 až 2008. Jedna z mých prvních serióznějších pracovních pozic byla tester softwaru, konkrétně bankovních aplikací v Javě. Běžný IT tým, který na takových projektech pracoval, tvořili programátoři, grafický designér nebo designérka, kodéři, projektový manažer, který měl rozhodující slovo, a analytici. Připomínám, že je to můj subjektivní pohled na týmy, kterými jsem prošel. V tomhle období měli na projektech rozhodující slovo projektoví manažeři, analytici a analytičky a lidé, kteří programovali. Grafický design, pokud vůbec byl součástí týmu, měl věci hlavně zkrášlit: udělat tlačítka a barvičky o něco příjemnější, aby lidé neutekli, když se na aplikaci nebo web poprvé podívají.
Posuňme se o dva tři roky dál. Jsem HTML/CSS kodér, takže se do vývoje aplikací a produktů zapojuji kreativně i technicky. Používaly se technologie jako PHP a Java. Co bylo na projektech nejdůležitější? Z dnešního pohledu to může znít lehce bizarně, ale zásadní bylo, aby aplikace měly validní kód. Na to, co uživatel ani pořádně nevidí, jsme kladli obrovský důraz: kód musel být syntakticky správně. V kuloárech jsme samozřejmě mluvili o tom, že weby a aplikace mají být použitelné a „user friendly“, ale když člověk zatlačil na pilu a zeptal se, co to reálně znamená, odpovědi byly vágní.

Validní kód, „user friendly“ a prototyp jako poslední záchrana: léta 2008–2010.
V té době jsem také zaznamenal, že se na projektech dělaly prototypy, tedy návrhy předtím, než se začalo kódovat. Moje zkušenost ale byla, že prototyp byl spíš poslední záchrana. Napsali jsme aplikaci, ukázali ji klientovi, a když se mu nelíbila, nepsali jsme ji znovu, ale grafici připravili prototypy s úpravami. Ty jsme klientům představili, a když je schválili, promítli jsme drobné změny do existující aplikace.
Pro kontext, jak v letech 2008 až 2010 vypadal web: hlavní stránka New York Times, Seznamu, Googlu, Applu a starší verze webu Filozofické fakulty UK. Za deset let je vidět velký pokrok. Je způsobený mimo jiné tím, že se nesmírně vyvinula samotná platforma webu. Spousta věcí, které byly v roce 2008 technicky těžké, je dnes jednoduchá. Třeba něco tak drobného jako rozdělit obsah stránky do tří sloupců bylo tehdy náročné, dnes je to snadné.
Ještě v letech 2010 až 2013, stále z mého pohledu na projekty a studia, se slovo UX designér nepoužívalo. Pracoval jsem tehdy pro menší studio MangoWeb, které dodnes existuje, a jedním z posledních velkých projektů, na kterých jsem se podílel, byl redesign webu Respekt.cz. V roce 2013 se tedy o UX designu stále nemluví. Kde je a kdy se v mém pozorování objeví?
Incident s papírem
Přeskočím o čtyři roky a najednou jsem v roce 2017 seniorní UX designér v Hypoteční bance. Většinu brainstormingů a designových workshopů s kolegy a kolegyněmi jsme nahrávali na video. Snažil jsem se tam uplatnit všechny dobré praktiky UX designu: hodně jsme brainstormovali, kreslili a dělali wireframy dřív, než jsme začali psát kód.
Když jsem se na té pozici snažil chovat jako správný UXák a používat správné metody uživatelského výzkumu, stala se mi zajímavá věc, které jsem začal říkat incident s papírem. Než jsem navrhl design nové aplikace, chtěl jsem se, jak UX design hlásá, zeptat jejích budoucích uživatelů a uživatelek, co si o tom myslí. V komerčním, korporátním prostředí bylo zvykem komunikovat hlavně s analytiky a projektovými manažery. Sejít z pomyslné věže a ptát se takzvaně obyčejných uživatelů moc zvykem nebylo.

Designová etnografie v praxi.
Tak jsem strávil den na jedné pobočce. Dělal jsem něco, čemu můžeme říkat etnografický výzkum: pozoroval jsem, jak budoucí uživatelé od rána pracují, a vedl jsem s nimi polostrukturované rozhovory. Ověřoval jsem si, jak pracovníci a pracovnice pobočky reálně dodržují postupy, které vymysleli analytici úplně jinde, na centrále banky. A zjistil jsem zajímavou věc. Podle doporučených postupů se například při nemoci kolegy měly informace o klientech, kteří si u něj sjednávali hypotéku, předávat přes interní aplikaci. Pro spoustu lidí ale bylo používání té aplikace příliš náročné, tak si to zjednodušili: pobočkou místo toho koloval papír A4, na kterém byly ty nejdůležitější informace o klientech. Když někdo šel na dovolenou nebo onemocněl, všichni věděli, kde je najdou.
Bylo to pro mě docela zjevení. Když jsem pak na schůzce reportoval, co jsem zjistil, spousta lidí se divila. Prosadil jsem, abychom to, co jsem se při etnografickém výzkumu dozvěděl, zapracovali do nové aplikace, aby následovala to, jak pracovníci a pracovnice pobočky skutečně o sdílení informací přemýšlejí. To je incident s papírem.
Co se stalo v roce 2013
Možná se ptáte, co se stalo mezi lety 2013 a 2017. V roce 2013 jsem byl ve studiu kodér, programátor a částečně designér, ale titul UX designér jsem neměl a u nás v Česku ani pořádně neexistoval. O čtyři roky později jsem seniorní UXák. Co se stalo, že se UX dostalo do slovníku?
Během praxe i akademického výzkumu mi velmi pomáhá dělat UX design, když vím, co UX design je, jaké má metody a jakou terminologii. Zkoumal jsem proto mimo jiné, jak lidé tyto termíny vyhledávali. V Google Trends je vidět, že kolem roku 2013 se něco zlomilo a vyhledávání termínů jako „ux design“, „ux designer“ a „user experience design“ prudce vzrostlo. Když přidáme „interaction design“, vidíme, že zhruba od roku 2013 roste zájem o UX design, kdežto interakční design se vyhledává čím dál méně. Předtím to bylo naopak. Můžeme přidat další termíny, ale výsledek je stejný: kolem roku 2013 se něco stalo.

Zájem o termíny UX design a interaction design v Google Trends. Zdroj dat: Google Trends.
Myslím, že vyšlo několik popularizačních knih, které UX design představily mnohem širší veřejnosti. Nejen lidem, kteří už designovali nebo programovali, ale i manažerům a analytikům, kteří o UX designu předtím neslyšeli a najednou zjistili, že UX docela dobře zapadá do toho, co sami ve své práci dělají.
Don Norman a pojem UX
Chci se zaměřit hlavně na jednu knihu, kterou možná znáte: The Design of Everyday Things od Dona Normana, česky Design pro každý den, bibli interakce člověka s počítačem a UX designu. Normana považuji, a nejen já, za jednoho z nejdůležitějších lidí v UX designu a v oboru Human-Computer Interaction. Říkám mu vstupní droga, „gateway drug“, do UX designu, HCI a interakčního designu, ale i do vědečtěji orientovaných oborů, jako je kognitivní věda nebo psychologie designu.
Čím se Don Norman zasloužil o to, že je v kontextu UX designu tak důležitý? Pracoval v Applu jako UX architekt a právě on v roce 1993 přišel s pojmem user experience, uživatelský zážitek nebo uživatelská zkušenost. Zajímavé je, že je původním vzděláním kognitivní vědec, psycholog a inženýr. Byl a stále je akademikem a publikoval klasické akademické články, než se pustil do designu. Kromě Designu pro každý den napsal řadu dalších knih. A podle mého, opět lehce subjektivního názoru můžeme na jeho publikacích docela dobře sledovat, jak se vyvíjelo myšlení o designu interakce mezi člověkem a počítačem, člověkem a technologií.

Don Norman v kostce.
Na přednášce jsem pustil krátké video, ve kterém Don Norman sám vysvětluje, co tím pojmem myslel. V podstatě říká, že když byl v Applu, uvažoval o tom, že by se vedle samotných produktů měli zabývat i širším kontextem jejich používání. Apple byl tehdy dobrý a dlouhodobě je známý důrazem na design a použitelnost. Ale kolem roku 1993 UX design neexistoval a neexistovalo ani přemýšlení o tom, v jakém širším kontextu produkty používáme, nejen o tom, jak vypadají a jak fungují. Norman ve videu mluví například o krabici, ve které produkt dostaneme: jestli není příliš velká, jak ji doneseme domů. Produkt začal vnímat jako jeden bod většího systému služeb a produktů, jedno z mnoha míst, se kterými zákazník přijde do styku a která dotvářejí zážitek z produktu nebo služby.
Na konci videa Norman říká, že se pojem UX od té doby používá stále víc mimo význam, který mu původně dali. Stal se z něj buzzword, termín, který se používá, aniž by lidé přesně věděli, co znamená. Ve videu i v dalších článcích zdůrazňuje rozdíl mezi user interface, UI, tedy rozhraním, se kterým reálně interagujeme a na které klikáme na obrazovkách telefonů a notebooků, a tím, čemu říkali user experience neboli user experience design. UX bychom podle něj měli chápat jako systém.
Co to znamená, chápat UX jako systém? Než to pochopíme, pomůže nám podívat se velmi stručně, ptačí perspektivou, na vývoj oboru HCI.
Stručné dějiny HCI
Human-Computer Interaction je obor, který se velmi obecně zabývá vztahem mezi člověkem, uživatelem a technologií, nejen počítačem. Prošel několika stádii, paradigmaty, která určovala, co bude dělat, jaké metody bude používat a jaké problémy má řešit. Při čtení literatury jsem identifikoval, a nejen já, čtyři hlavní paradigmata.

Čtyři paradigmata HCI.
První můžeme nazvat human factors a ergonomie. Kolem první a druhé světové války se vynořily obory ergonomie a lidských faktorů, které zkoumaly, jak udělat stroje a technologie přívětivější a použitelnější. Jedním z důležitých problémů té doby bylo, proč padají letadla, přestože piloti mají perfektní vzdělání a trénink. Ukázalo se, že problém není ani v pilotovi, ani v technice letadla, ale někde mezi: v rozhraní, ve všech těch čudlících a pákách. Byly příliš komplikované, a když přišla stresová situace, rozhraní pilotům nepomáhalo dělat to, co mají, a letadla padala. V tomto prvním paradigmatu šlo o to vzít lidské tělo a navrhnout stroje tak, aby mu odpovídaly, „a good fit between human and machine“. Studovaly se tělesné proporce, funkce a limity těla. Mluvíme zhruba o padesátých letech.
V osmdesátých letech HCI začíná uplatňovat tehdy nejnovější poznatky kognitivní vědy a psychologie, které na člověka nahlížely, hodně zjednodušeně, jako na pomalejší analogový počítač. Zkoumalo se, jak rychle člověk zpracuje informace, kolik věcí udrží v paměti a jak dlouho. HCI se tak stává oborem, který se na člověka dívá jako na o něco pomalejší a méně výkonný počítač. Oproti předchozímu paradigmatu ho už tolik nezajímá, jak jste vysocí nebo jaké máte tělesné proporce, ale jak funguje lidská mysl a co je člověk se svým mozkem schopný dělat a jak rychle. Vzniklo mnoho zajímavých a z dnešního pohledu esoterických metod. Jedna z nejpopulárnějších posuzovala, zda je systém dobře navržený, podle toho, jak rychle člověk napíše slovo nebo klikne myší. Dnes víme, že to jsou stále důležité aspekty interakce, ale rozhodně ne ty nejdůležitější.
Pak přichází grafické uživatelské rozhraní, které přináší spoustu nových problémů, ale i možností, jak navrhovat interakci člověka s počítačem. HCI se najednou orientuje mnohem víc na design a začíná uplatňovat dlouho ověřené postupy grafického designu a typografie: typografická pravidla a gridy, mřížky, které určují, kde budou věci na obrazovce, aby byly přehledné a příjemné pro lidské oko. Zároveň si lidé, kteří rozhraní navrhují, uvědomují, že věci z grafického designu nemůžeme aplikovat jedna ku jedné. Počítače mají nový rozměr, a to je čas. Uživatelská rozhraní jsou na rozdíl od papíru nebo stránky knihy interaktivní.
Interakční design
Na přednášce tu padl dotaz, jak v té době vypadal běžný uživatel: jestli šlo stále o odborníky, nebo už o lidi, kteří v technologiích nejsou kovaní. V osmdesátých letech byly počítače velmi drahé a používaly se hlavně v práci. Běžný uživatel byl tedy člověk, který pracoval s počítačem v zaměstnání, domácí počítače ještě nebyly. To se v polovině osmdesátých a v devadesátých letech mění. Lidé, kteří systémy tvořili, si uvědomili, že počítače čím dál víc používají lidé bez technického nebo designového vzdělání, běžní lidé, kteří je používají nejen pro práci, ale i pro osobní věci. To vedlo k potřebě nové disciplíny, která by se s tím vyrovnala: jak navrhovat rozhraní pro běžné lidi. Tak vznikl interakční design.
Interakční design byl mnohem víc prakticky a designově orientovaný a mnohem víc mířil na běžného uživatele. Když čteme lidi, kteří stáli u jeho vzniku, vidíme, že chtěli vytvořit něco jako produktový design pro interaktivní digitální povrchy a rozhraní. Zajímavé je, že interakční design byl asi na deset let zapomenut. Vznikl kolem druhé poloviny osmdesátých let, ale jeho metody upadly v zapomnění, dokud je znovu neobjevili lidé jako Alan Cooper.

Interakční design: od Xerox PARC po web.
Ještě kolem roku 1995 byly pozice jako user interface designer velmi obskurní a stály ve stínu technicky orientovaného myšlení: privilegované bylo inženýrství a programování na úkor designu. To se změnilo s příchodem webu. Technologie se skutečně rozšířily, každý druhý měl počítač a chtěl se co nejrychleji dostat na web. Čím lépe stránky fungovaly, tím víc času na nich lidé trávili, a tak vznikly nové pozice jako informační designér nebo informační architekt.
Cíle místo úkolů
O interakčním designu mluví kniha About Face od Alana Coopera. Má asi pět set stran, takže se pokusím jen o stručné shrnutí. Interakční design říká, že bychom se jako designéři a designérky měli orientovat spíš na uživatelské cíle než na úlohy a úkony, které má uživatel dělat. Do designového slovníku přinesl pojem persona. A kladl důraz na iterativnost: když něco navrhujeme, je velmi malá pravděpodobnost, že všechno navrhneme napoprvé dobře. Je potřeba testovat a projít několika koly designu a teprve po třetím, čtvrtém kole je návrh relativně funkční a použitelný.
Co znamená důraz na cíle oproti úkonům? Řekněme, že navrhujeme aplikaci na objednání pizzy. Uživatelským cílem je jíst pizzu. Úkony, které k tomu dnes musíme udělat, jsou: odemknout telefon, otevřít aplikaci, třeba Dáme jídlo, vybrat pizzu, vložit ji do košíku, zaplatit, přečíst si potvrzovací e-mail a tak dále. Interakční design a lidé jako Alan Cooper říkají, že zatímco úkony, kterými cíle dosahujeme, se mění rok od roku podle toho, jaká existuje technologie, uživatelské cíle jsou relativně stabilní. Jíst pizzu jsme chtěli v roce 1921 stejně jako v roce 2021, ale když se zamyslíme, jak se liší samotné objednání pizzy tehdy a dnes, rozdíly jsou obrovské.
Interakční design zavedl i personu, jak asi mnozí znáte: fiktivní archetyp uživatele, který ale vychází z reálných dat. Persona má jméno, nějaké vlastnosti a ideálně popsaný každodenní život. K čemu slouží? Ke zlepšení empatie vůči budoucím uživatelům. Když máme personu při navrhování před sebou, můžeme se vždycky ptát, co by tahle uživatelka nebo tenhle uživatel řekli na tlačítko nahoře, dole nebo na tu či onu funkci. Ideálem je, že nám persony, fiktivní, ale vycházející z reálného uživatelského výzkumu, pomohou vžít se do situace budoucích uživatelů.
Interakční design také zavedl nutnost prototypovat a dělat wireframy. Než sáhneme po Photoshopu nebo napíšeme první řádek kódu, měli bychom si načrtnout, jak bude aplikace vypadat. Prototypy můžeme testovat, a když zjistíme, že něco nefunguje nebo tomu uživatelé nerozumí, můžeme to rychle zahodit a navrhnout znovu. To je výhoda: zahodit funkci, když máme prototyp na papíře, je velmi levné. Když máme aplikaci navrženou, nedej bože naprogramovanou, stojí zahození a nový návrh čas a peníze.

Zásady Cooperova interakčního designu zaměřeného na cíle.
Alan Cooper shrnuje, co bychom měli dodržovat, pokud chceme interakční design praktikovat, a popisuje i ideální proces. Ten nechám na snímku. Okomentuji jen zásadní změnu, kterou interakční design přináší: programování a samotný návrh v grafickém programu přicházejí až ke konci designového procesu. Na začátku je mnohem důležitější uživatelský výzkum: zjistit, kdo jsou naši uživatelé, jaké mají cíle, požadavky a problémy, které mohou naše aplikace a produkty řešit.
Vtělená interakce
To jsou osmdesátá a devadesátá léta. Pak se dostáváme do přítomnosti, kdy lidé nepoužívají technologie jen doma u stolu. Objevují se chytrá zařízení, která používáme v nových kontextech, venku. Používat aplikaci v klidu doma je něco jiného, než když stojíme na zastávce a potřebujeme rychle zjistit, kdy jede další autobus, protože nám ten náš ujel. Tím se začíná zabývat směr, který má v literatuře několik názvů. Já používám název nové paradigma vtělené interakce. HCI se začíná zajímat o interakci s technologiemi mimo standardní kontext práce nebo domácnosti: když si objednáváme lístek, hledáme metro nebo další spoj na zastávce.
Jako příklad uvádím Zoe Keating, svou oblíbenou avantgardní violoncellistku. Kombinuje klasický přístup ke hře, má klasické vzdělání, s používáním technologií: při hraní si do notebooku postupně ukládá jednotlivé části své hry a pak je pomocí technologie skládá s tím, co právě hraje na violoncello. To je jeden z problémů, které paradigma vtělené interakce zkoumá a komentuje.
Jedním z lidí, kteří toto paradigma zkoumají, je Paul Dourish. Všímá si, že když se ptačím pohledem díváme na vývoj technologií, rozhraní a interakce, dochází ke stále větší abstrakci vztahu člověka a technologie. Na přednášce jsem se publika zeptal, co je na jednom snímku. Telefonní ústředna? Velmi blízko. Je to počítač, i když se to na první pohled nezdá. Padesátá léta, první sálové počítače, a komunikace s nimi probíhala, věřte nebo ne, přepojováním kabelů, podobně jako v telefonní ústředně. Přepojováním kabelů se počítač programoval. Vztah mezi počítačem a člověkem je tu velmi konkrétní: skutečně sahám do jeho elektroniky.
O krok dál už píšeme kód, který je stále velmi blízko hardwaru, ale už je to abstrakce, už to není přepojování kabelů. Podle Paula Dourishe pak přichází fáze, kdy kód stále píšeme do terminálu, ale blíží se přirozenému jazyku, většinou angličtině. A pak se objevují grafická uživatelská rozhraní, kdy s počítačem neinteragujeme psaním kódu, který si musíme pamatovat, ale tím, že něco děláme na obrazovce. Mimochodem, Ivan Sutherland vynalezl program Sketchpad, který jako vůbec první umožnil interakci se strojem pomocí světelného pera.
Pokud budeme v tom vývoji abstrakce pokračovat a zaměříme se na to, co zkoumá vtělená interakce, dostaneme se do přítomnosti, kdy jsou technologie všude kolem nás, interagují s naším okolím a ovládáme je dotykem, hlasem a gesty. Technologie už nejsou obskurní krabice na stole, ale běžná součást toho, co každý den děláme, třeba když platíme na samoobslužné pokladně. Nechci propagovat Microsoft, ale doporučuji jejich videa z posledních let, ve kterých si představují budoucnost, kdy technologie nebudou na našich stolech, možná ani v našich kapsách, ale interakce s nimi bude všude kolem nás.
Ještě jedno stručné shrnutí vývoje interakce a rozhraní. V sedmdesátých letech je počítač jen na práci, někde v kanceláři. V osmdesátých letech se začínáme víc orientovat na běžné uživatele a říkáme si, že by programy měly být použitelné pro člověka. V devadesátých letech používá počítač pro práci čím dál víc lidí a pomocí technologií spolupracují na projektech. Na počátku 21. století jsou technologie skutečně kolem nás a vidíme spoustu nových zařízení, která ovládáme dotykem nebo hlasem. Vtělená interakce se v tom až tak neliší od toho, čemu se říká ubiquitous computing, všudypřítomná komputace. Liší se ale tím, že zkoumá, jak technologie fungují v našich každodenních životech: nejen v práci, ale i v domácnosti, při vaření, když vodíme děti do školy, při výuce. Čím víc jsou technologie součástí našich životů, tím víc musí reagovat na naše každodenní problémy a starosti.

Člověk jako vtělená bytost ve fyzickém a sociokulturním kontextu.
Jedním z výsledků teoretického, historického i praktického designového výzkumu toho, jak technologie mohou rozšiřovat náš každodenní život, je rozšířená realita. Technologie nám v ní nejen pomáhají, ale skutečně rozšiřují to, co jako lidé dokážeme. Na přednášce jsem pustil video s příkladem, jak lze poznatky vtělené interakce uplatnit v rozšířené realitě v muzeu. Je to kulminace toho, jak technologie nejen plní pracovní povinnosti a řeší každodenní situace, ale umožňují vytvořit nad každodenní realitou novou vrstvu, která k tomu, co existuje, přidává nové schopnosti a funkce. Muzeum, a vzdělávání obecně, je pro to velmi užitečný kontext. Další příklad je vídeňské muzeum mumok, které použilo rozšířenou realitu, aby návštěvníkům nabídlo něco nad rámec běžné fyzické reality. Celá budova muzea slouží jako virtuální plátno: když se na ni podíváte kamerou chytrého zařízení, promítají se na ni informace o výstavě a další obsah.
UX jako systém
Vraťme se k otázce, kterou jsem položil před chvílí: co znamená mluvit o UX jako o systému. Sledovali jsme, jak se technologie dostávají mimo pracovní kontext, mimo naše domovy i kapsy, rozšiřují se do světa kolem nás a ten svět obohacují o nové funkce a vlastnosti. Můžeme tedy říct, že user experience, tak jak ho vidí třeba Don Norman, znamená, že nás nezajímá jen člověk a jeho kontext, tedy jeho zdraví, tělesné dovednosti a proporce, zájmy, cíle, rodina a společnost, ve které žije. Zajímá nás také, jak lidé spolu komunikují, pracují a interagují. A nesmíme zapomenout, že komunikace mezi lidmi je dnes, ve 21. století a zvlášť v době koronaviru, zprostředkovaná technologiemi. V tomto pomyslném diagramu UX jako systému je tedy technologie nedílnou součástí vztahu mezi lidmi.

UX jako systém: lidé, technologie, společnost, kultura, čas a prostor, propojené rozhraním.
V neposlední řadě nesmíme opomenout, že interakce a komunikace mezi lidmi i s technologiemi probíhá v širším kontextu, v nějaké společnosti a kultuře a v konkrétním čase. Na rozdílu mezi objednáním pizzy v roce 1921 a v roce 2021 je vidět, že čas hraje důležitou roli. A roli hraje i prostor. Jak jsem říkal, je něco jiného používat aplikaci v klidu doma u počítače a něco jiného, když spěcháme do práce nebo pro děti do školky, ujede nám autobus a potřebujeme rychle zjistit, kdy jede další spoj. Aplikace by v ideálním případě měla počítat s tím, že ji budeme používat ve stresu, někde venku, kde nemusí být kvalitní připojení, a data a informace zobrazovat rychle, stručně a jednoduše. Když se díváme na UX, na prožívání technologií, je velmi důležitý i prostor, kdy a kde se věci odehrávají.
A rozhraní, interface, pomyslně propojuje všechno se vším: lidi, technologie s člověkem, ale i prostor a čas, ve kterém lidé technologie používají. Právě proto UX design nevyhnutelně zahrnuje spoustu existujících oborů: interakční design, o kterém jsme mluvili, poznatky z HCI, ale i z architektury, vizuálního designu, datové vizualizace, informačního designu, kognitivní vědy, sociologie a dalších.
Je tedy UX design skutečně novým oborem, nebo je to spíš filozofie či strategie, jak využívat existující metody a poznatky, abychom se na technologie dívali jako na součást většího systému? Můj názor, a názor mnoha dalších, je, že UX design není úplně nový obor. Je to konkrétní způsob, jak se dívat na problémy vztahu člověka a technologií: zajímá nás nejen, jak věci fungují, ale jak je člověk prožívá. A abychom se tomu prožívání aspoň přiblížili, používáme všechny existující obory, jejich poznatky a metody.
Problém druhých myslí
Když jsme u prožívání: nedávno jsem četl knihu české filozofky Alice Koubové Myslet z druhého místa, která se zabývá problémem druhých myslí. Může se zdát, že jsme zabředli příliš do filozofie a že se to HCI, UX designu nebo designu technologií netýká. Myslím si ale, že HCI a UX design řeší čtyři sta let starý problém: jak se můžeme dostat k tomu, jak druzí lidé myslí, jak prožívají a vnímají svět a technologie.
S tím souvisí, že musíme odlišovat uživatele a designéra, tedy lidi, kteří technologie navrhují, a lidi, kteří je používají. Designér může mít expertní znalosti o tom, jak technologie vytvářet, ale nemá expertní znalosti v konkrétních oborech. Kdo navrhuje vzdělávací aplikace, může být expertem na to, jak je vytvářet, ale rozhodně není expertem na didaktiku. Když děláme aplikace pro výuku dějepisu, designéři a designérky nemusí být experty na historii a didaktiku dějepisu, a právě proto potřebují mít u sebe experty, kteří tyto znalosti mají.

Jak problém druhých myslí řeší různé obory.
Obory tento problém historicky řeší různě. V psychologii se různá paradigmata snažila a snaží nahlédnout pod pokličku lidské mysli. Filozofie ho řešila v mnoha kontextech. Marketing se dnes snaží přijít na to, co uživatelé chtějí, pomocí strojového učení a statistiky: sleduje, jaké stránky lidé navštěvují a kde přesně klikají na reklamy, a statisticky to vyhodnocuje. Sociální vědy mají antropologii, sociologii a etnografii, které zkoumají, jak se lidé chovají, jaké mají cíle a jak prožívají každodenní situace. A v designu máme několik paradigmat, ať už interakční design, nebo user experience design. Podle mě existují právě kvůli tomuto jednomu problému: nedokážeme srozumitelně nahlédnout do hlavy člověka a zjistit, jak věci prožívá a proč je prožívá právě tak.
Double Diamond
Když se podíváme na konkrétní procesy, které se v praxi každodenně používají a které tyto přístupy kodifikují pro tvorbu technologií, aplikací a webů, existují tři docela známé. Proces Alana Coopera, o kterém jsme už mluvili. Proces amerického designového studia IDEO, které výrazně pomohlo dostat mezi lidi povědomí o tom, co znamená design zaměřený na člověka. A proces britské polostátní instituce Design Council, kterému se říká Double Diamond.
Stručně se podívám na Double Diamond, protože když ty procesy porovnáme, jsou si velmi podobné a řeší stejný problém. Na začátku, než začneme programovat a navrhovat, bychom měli něco vědět o svých uživatelích. Měli bychom dělat uživatelský výzkum, získat data o tom, jak se uživatelé chovají, a třeba vytvořit persony, které nám pomohou s empatií vůči potenciálním uživatelům našich aplikací a produktů.

Double Diamond podle Design Council.
Proč se procesu říká Double Diamond? Skládá se ze dvou částí. První diamant je výzkumný: shromažďujeme data o uživatelích a zkoumáme je, mimo jiné etnografickými metodami, v reálném kontextu, ve kterém se budoucí uživatelé pohybují. Tak jako jsem já dělal svůj etnografický výzkum na pobočce Hypoteční banky. Díky tomu, že jsem tam byl, jsem se dozvěděl spoustu nového o tom, jak se uživatelé reálně chovají a jak používají stávající systémy, na což bych jinak nejspíš nepřišel, kdybych nesešel z pomyslné věže mezi smrtelníky, lidi pracující na pobočkách. Ve druhém diamantu vezmeme shromážděná data a poznatky a začneme vytvářet samotnou aplikaci nebo produkt.
Takže, co je UX design?
Když bychom měli shrnout, co UX design zhruba je, nabízím shrnutí z literatury, se kterým souhlasím. Zaprvé UX design není nutně nový obor, ale nový pohled na to, jak navrhovat služby, produkty a věci pro lidi. Produkty, služby, lidi a věci vnímáme jako části většího celku. Aplikace v telefonu ani telefon sám nikdy neexistují osamoceně. Když navrhujeme chytré zařízení, musíme brát v potaz, že ho lidé budou používat v nějakém kontextu.

Shrnutí: co je UX design.
Zadruhé je to kontext. Zmínil jsem ho dnes už několikrát, ale protože je skutečně velmi důležitý: otázky, kde a při jakých příležitostech se věci používají, jsou nesmírně podstatné. Znovu ten příklad se zastávkou autobusu. Navrhnout aplikaci, která je příliš komplikovaná a nutí nás proklikat se třemi čtyřmi obrazovkami, než najdeme informaci, kterou hledáme, by byla chyba: ve chvíli, kdy jsme ve stresu, spěcháme a potřebujeme najít další spoj, by taková aplikace byla velmi nepoužitelná.
Zatřetí, kvůli problému druhých myslí, kdy nedokážeme nahlížet do hlav druhých lidí, může UX design používat tradiční metody sociologie, antropologie a etnografie. A začtvrté, lehce filozoficky zabarvený poznatek: zážitek před interakcí neexistuje, nedá se navrhnout, dá se jen předvídat. Z kanceláře nedokážeme odhadnout, jak se lidé budou reálně chovat. Musíme vyjít do reálného světa a zkoumat lidi v jejich skutečném kontextu.
Rozhraní jako mapování neviditelného
Než se pustím do příkladů ze své praxe, jak navrhuji vzdělávací aplikace: několikrát jsem zmínil rozhraní, interface, a možná vás zajímá, jak o něm přemýšlím já a jak o něm mluví literatura. Nejstandardnější definice říká, že rozhraní je prostředek, který umožňuje komunikaci mezi technologií, počítačem a člověkem. Je naprosto správná a nic na ní není v nepořádku. Já se ale na rozhraní raději dívám tak, že nám poskytuje přístup, okno nebo dveře do prostředí nebo systému, které bychom jinak nemohli vidět, vnímat ani nějak prožívat.
Tato definice, pro mě velmi zajímavá, pochází od současného mediálního teoretika Benjamina Brattona. Ten si představuje současnost tak, že město, data, uživatelé, sítě, a dokonce i fyzická vrstva planety Země jsou součástí jednoho velkého celku, který nazývá The Stack, česky by se dalo říct zásobník, i když se to obvykle nepřekládá. Chce tím říct, že žijeme v prostředí, kde je čím dál víc věcí kolem nás digitalizovaných, a abychom měli přístup k informacím, datům a znalostem, potřebujeme rozhraní. Bez něj bychom neměli přístup k vrstvám sítí, ke cloudu a tak dále. Je to samozřejmě velmi zjednodušené, ale tahle definice se mi líbí. Když takhle o rozhraní přemýšlíme, není to jen obrazovka a tlačítka, která mačkáme v telefonu nebo na webu. Design rozhraní je mapováním neviditelného, v digitálním prostředí třeba mapováním dat.
Takto definované rozhraní můžeme najít i v historii, ještě před vznikem počítačů, a to v překvapivých situacích. John Snow, lékař žijící v 19. století v Londýně, zjišťoval, proč se ve městě šíří cholera. Lidé si nevěděli rady a Snow se proslavil způsobem, který se dodnes v literatuře uvádí jako příklad datové vizualizace nebo papírového „rozhraní“. Vzal mapu části města s ulicemi a všude, kde se objevil případ cholery, udělal čárku. Nejvíc nakažených bylo v ulici Broad Street. Na mapě zároveň vyznačil vodní pumpy, tedy zdroje vody, a zjistil korelaci mezi pumpami a počtem nakažených. Došel k závěru, že voda z těch zdrojů je nejspíš nakažená, a proto lidé v jejich okolí cholerou nejvíc trpí. Ukázalo se, že je to pravda: zdroje vody se vyčistily a cholera ustoupila.

Mapa cholery Johna Snowa z roku 1854.
Druhý příklad, pokud zůstaneme u té lehce nezvyklé definice rozhraní jako mapování neviditelného, je z 20. století. Chilská vláda, velmi ovlivněná socialistickými myšlenkami, se v projektu Cybersyn rozhodla zmapovat dosud neviditelné procesy tamní ekonomiky. Navrhla systém, který měl na obrazovkách zobrazovat různé ekonomické procesy, zásobování, dodávky potravin a další. Projekt nakonec zůstal nedokončený, ale rád ho uvádím jako lehce utopický příklad toho, jakou roli mohlo rozhraní a mapování dosud neviditelného teoreticky hrát na úrovni celého státu.
A velmi současný příklad. Mediálního teoretika Lva Manoviche asi mnozí znáte. Posledních pět šest let se méně věnuje teorii médií a víc tomu, jak pomocí datové analýzy získat informace o tom, jak funguje kultura a jak se chovají lidé. Jeden z jeho zajímavých projektů se jmenuje Selfiecity. Dodnes existuje, můžete si ho vygooglit a podrobně si přečíst, o čem byl a co zjistil. Stručně: projekt stáhl z Instagramu selfie fotografie z různých měst, z Moskvy, Berlína, Bangkoku, São Paula, New Yorku a dalších. Každé fotce na Instagramu lze přidat, kde vznikla, a na tom výzkum stál. Z fotek pak zkoumali, co mohou říct o chování uživatelů v těch městech, a zjistili spoustu zajímavých věcí. Například největší rozdíl mezi pohlavími byl v Moskvě, kde přes 82 % všech, kdo na Instagram nahráli selfie, byly ženy a jen 17,3 % muži. I to je pro mě zajímavý příklad toho, jak datová vizualizace, infografika nebo rozhraní umožňují mapování neviditelného, toho, co svými smysly normálně nejsme schopni vidět, slyšet ani cítit.
Bez výzkumu to není UX design
Na tomto místě padl z publika dotaz z praxe: fáze empatie, tvorby person a přípravy je podle tazatelky dlouhodobě podceňovaná. Lidé už vědí, že mají myslet na cílovou skupinu, ale skončí u obecného „pro odbornou veřejnost“ a už neřeknou, jestli je to sedmdesátiletý profesor v důchodu, nebo studentka vysoké školy. Tvůrci se těší, až budou dělat produkt, a výzkum berou jako nutné zlo, které se zkracuje.
Za sebe říkám: pokud neděláme uživatelský výzkum, netvoříme persony a nezkoumáme, třeba designovou etnografií, jak lidé reálně pracují, jako v mém příkladu z pobočky Hypoteční banky, pak neděláme UX design, ale něco jiného. Grafický nebo vizuální design. Pokud výzkumnou část ignorujeme a jdeme rovnou na tvorbu vizuálu, ochuzujeme se jednak o to, co je pro spoustu UX designérů a designérek zábavné a prospěšné: komunikaci s lidmi, kdy za nimi chodíme a navrhujeme věc ne pro abstraktního uživatele, ale pro skutečné lidi z masa a kostí. To nám pomáhá s empatií. A jednak na to upozorňuje spousta lidí, které jsem zmínil: UX není o grafickém designu aplikace nebo webové stránky, ale o tom, že vnímáme, že to, co tvoříme, je součástí většího celku. Pokud neděláme uživatelský výzkum a nezjišťujeme, kdo jsou naši uživatelé, co dělají, jaké mají problémy a cíle, pak to, i podle Dona Normana, jak zaznělo v jeho videu, není UX design.
K personám: souhlasím, že to spousta lidí odbývá. Uspořádají jeden workshop nebo brainstorming, sednou si, z hlavy napíšou na papír, kdo by jejich uživatelé mohli být, a tím celý uživatelský výzkum i tvorba person končí. Je důležité pamatovat na to, co říkají autoři konceptu person: persony jsou fiktivní uživatelé, ale vždycky by měly vycházet z reálných dat a poznatků a být syntézou různých typů uživatelů. Stručně řečeno: když neděláme uživatelský výzkum, neděláme UX design a přicházíme o spoustu zajímavých částí designového procesu, které nám pomáhají vcítit se do budoucích uživatelů.
Databáze poslanců
Na závěr chci ukázat, jak poznatky z UX designu uplatňuji já. Pracuji v akademickém, neziskovém sektoru, konkrétně v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se věnuji dvěma projektům: Databázi poslanců a Muzeu dělnického hnutí. Zaměřím se jen na ten první. Projekt mapuje historii a vývoj českého parlamentarismu. Na jeho začátku vznikla obrovská databáze všech poslanců, kteří zastupovali české země v různých podobách parlamentu, ať už v Říšské radě a zemském sněmu za Rakouska-Uherska, nebo v českém parlamentu po revoluci. Když jsem k projektu přišel, měl jsem velkou databázi poslanců a zadání: vytvořit projekt, který poslance zmapuje pomocí infografik, vizualizací a map.
Jako správný UXák, nebo aspoň někdo, kdo se snaží dělat UX poctivě, jsme dlouho, asi měsíc a půl předtím, než jsme cokoli navrhli, přemýšleli o budoucích uživatelích, o jejich problémech a cílech. Vytvořili jsme persony a identifikovali několik typů lidí, kteří by aplikaci mohli používat. Databáze poslanců by mohla sloužit studentům a studentkám, kteří se chtějí něco naučit, ať pro sebe, nebo na písemku o českém parlamentarismu. V personě jsme definovali přibližný věk, krátký scénář, jak budou aplikaci používat, a jejich potřeby a cíle. Další personou jsou učitelé, kteří by aplikaci měli využívat jako pomůcku při výuce. Aplikace by proto měla mít například slovník hesel a témat, kde budou stručně a jasně vysvětlené pojmy týkající se parlamentu, třeba kooptace, specifický termín z vývoje parlamentarismu, a také atraktivní audiovizuální materiály, které mohou učitelé při výuce použít. Definovali jsme i další persony, jejich cíle a požadavky. Snažil jsem se, abychom se na každé schůzce odvolávali právě na ně. Přiznám se, že ne vždycky se to povedlo.

Struktura Databáze poslanců v Miru.
Pak jsme postupně přemýšleli o struktuře, o informační architektuře aplikace. Řekli jsme si, že má mít úvodní stránku, která projekt představí. Když jde o vývoj českého parlamentarismu, hodí se časová osa, která stručně a jasně ukáže, jak šly zásadní okamžiky za sebou. Slovník, na který mohou studenti, studentky i vyučující odkazovat ve výuce. A galerii médií s audiovizuálními materiály, ilustracemi a třeba i dobovými karikaturami poslanců. Když jsme měli sitemapu, strukturu aplikace, hledali jsme inspiraci v existujících aplikacích, které mapují parlament pomocí infografik, například zasedací pořádek. Něco takového jsme chtěli mít i u nás, protože to lidé nejspíš už někdy viděli, a když to uvidí u nás, nebudou zmatení a budou vědět, jak infografiku používat.
To byla, zkráceně, výzkumná fáze, ve které jsme definovali persony, strukturu aplikace a uživatelské cíle, které má aplikace plnit. Pak jsem se pustil do prototypování, tedy do tvorby struktury budoucí aplikace. Neřešil jsem barvičky a tlačítka, ale to, co má zhruba být na jednotlivých stránkách a jak se to má zhruba zobrazovat. Na seznamu poslanců chceme náhledy, fotografie, a také statistiky, třeba o průměrném věku poslanců nebo jejich vzdělání.

Návrh stránky Revolučního národního shromáždění, inspirovaný infografikou zasedacího pořádku.
S hrubým návrhem aplikace jsme pak s kolegou grafikem Danem Vojtíškem pracovali na grafice. Vzali jsme prototyp, wireframy, a udělali z nich konkrétní webovou aplikaci. Kolega zapracoval mé poznatky a dal tomu vzhled, který má být moderní a pro uživatele atraktivní. Když zobrazujeme jednu sněmovnu, inspirujeme se právě infografikou zasedacího pořádku a tímto způsobem ukazujeme počet lidí v dané sněmovně, například v Revolučním národním shromáždění, spolu se statistikami, které v hotové aplikaci budou. Je tu i slovník pojmů, který navrhl kolega, respektive jsme ho společně implementovali do prototypu. A časová osa vývoje parlamentarismu, která bude mnohem delší; zatím ukazuje, jak budou vypadat tři zásadní body. To je ukázka toho, jak jsme UX proces uplatnili.
UX designér ve vzdělávacím sektoru
Nakonec, a tím budu končit, něco o roli UX designéra v neziskovém vzdělávacím sektoru. Podle mé zkušenosti je UX designér právě ve vzdělávacím a neziskovém sektoru mostem mezi akademickými odborníky, kteří mají know-how o daném oboru, třeba o historii českého parlamentarismu, a technicky orientovanými kolegy a kolegyněmi, kteří s námi na projektu pracují.

Role UX designéra v neziskovém a vzdělávacím sektoru.
Zjistil jsem také, že v tomto sektoru, jako asi ve většině sektorů, navrhuji nejen produkt, aplikaci, ale i spoustu věcí kolem, například jak si budou lidé vyměňovat data a informace. Ne všichni naši kolegové a odborníci jsou technicky zdatní natolik, aby používali nejnovější aplikace pro sdílení dat a textů. Uvědomil jsem si, že komunikace v týmu je nedílnou součástí toho, co jako UX designér dělám.
UX designér, přinejmenším ve vzdělávacím sektoru, plní také roli manažera projektu. Možná je to příliš silné slovo; spíš někoho, kdo stojí vedle klasického manažera a pomáhá řešit, jaký je další krok v aplikaci i v celém vývoji projektu. Tady se osvědčují znalosti designových procesů: z pozice UX designu můžeme říct, že když máme uživatelský výzkum, měli bychom jeho poznatky využít k tvorbě prototypů. To je znalost, kterou klasičtí manažeři většinou nemají. Není to jejich chyba, jen je UX design v méně tradičních sektorech vývoje aplikací a webů stále relativně nový. A v neposlední řadě jsou UX designéři možná jediní lidé v celém týmu, kteří mají jakž takž kompletní obraz o projektu: z hlediska didaktiky, designu i technických informací.
Závěr: budoucnost UX designu
A úplně poslední závěr. Myslím, že UX design bude čím dál důležitější, především ve vzdělávání. Nejen kvůli koronaviru, ale obecně se bude čím dál víc věcí přesouvat do online prostředí. Podobně je to s novými technologiemi, jako je blockchain nebo kryptoměny: masověji se mezi běžnou populaci začínají šířit teprve v poslední době, a to díky rozhraním, která jejich relativně velkou komplexitu redukují na něco, co běžný uživatel může používat a chápat.

Spekulace o budoucnosti UX designu.
UX design je podle mě strategická výhoda ve vzdělávacím sektoru i jinde, protože stojí na pomezí technologie, vzdělání, designu a třeba i politických a společenských otázek. Designéři a designérky tak mohou poznatky z designu využít k návrhům fiktivních budoucností, které ukazují, jak by věci mohly být jinak, a lépe.
Z diskuse
Na otázku, jak dlouho trvá vytvořit takovou aplikaci: Databáze poslanců by standardně trvala třeba rok, ale za daných okolností musela vzniknout rychleji. Pracoval jsem na ní tehdy asi půl roku a spuštění bylo naplánované na další měsíc. Vývoj se podařilo zrychlit i proto, že v projektu nefiguruji jen jako UX designér, ale aplikaci také celou programuji. To má své výhody: mám dobrý přehled o tom, jak má aplikace fungovat a k čemu jsou na stránkách jednotlivá tlačítka, takže se mezi designem a programováním tolik neztrácejí informace.
Délka samozřejmě záleží na rozsahu projektu a na jeho základních podmínkách: jaký máte rozpočet a termín. To jsou limity, které určují, jak dlouho můžete trávit uživatelským výzkumem. A abych se vrátil k předchozí otázce: často vidíme, že uživatelský výzkum je zredukovaný na spekulaci o tom, co by uživatelé mohli dělat, a rozpočet a termín jsou jedním z důvodů, proč se nedělá vůbec nebo jen povrchně. Pak je na UX designérech, aby byli advokáty budoucích uživatelů, trvali na tom, že uživatelský výzkum je důležitý, a stali se evangelisty toho, co UX design vůbec je. To jsem ostatně zapomněl říct: když jsem pracoval v Hypoteční bance, první týdny jsem většinu času trávil vysvětlováním, k čemu UX design je, protože v korporátnějším prostředí to bylo něco velmi nového a neznámého.
Další otázka byla, kde se dají tyto zkušenosti naučit a jestli existují publikace, které by pomohly. Budu si hrát na vlastním písečku: jednou z možností je předmět Principy interaktivní tvorby na Studiích nových médií, kde se o UX designu dozvíte z různých perspektiv. Asi nejjednodušší vstup do světa UX designu jsou ale knihy Dona Normana. Když si pořídíte Design pro každý den, případně jeho další knihy, budete mít dobrý přehled o problémech, které byste jako UX designér řešili. A mohu přihrát i kolegům a kolegyním z KISKu v Brně, kteří se designu služeb a UX designu věnují velmi intenzivně.
V diskusi také zaznělo, že UX design se člověk hodně naučí v praxi, protože proces stojí na zpětné vazbě od uživatelů a na iteracích. S tím plně souhlasím. Týká se to nejen designu, ale u designu je to hodně znát: teoretická a historická průprava je v mnoha ohledech důležitá a užitečná, ale design je nakonec o tvorbě reálných produktů, služeb, aplikací a webů. Realita tvorby je vždycky trochu jiná, než se o ní píše a mluví. Každý projekt má svá specifika, a i když projekty sdílejí spoustu věcí, každý je svým způsobem nový a potká vás v něm něco nečekaného. Když to pak zpětně reflektujete, můžete to využít v dalším projektu.
Trochu protiargument: na designových školách se na dějiny, teorii a historii designu často hledí skrz prsty. Mně se hodně líbí práce českého teoretika a historika designu Jana Michla. Ten upozorňuje, že design nikdy nevzniká z ničeho. Může se to zdát samozřejmé, ale protože designéři a designérky vždycky stavějí na projektech a řešeních svých předchůdců, nikdy neděláme nic úplně nového a inovativního. A to není špatně, je to naprosto v pořádku: design tak vždycky fungoval a fungovat bude. Vědět, jaké problémy řešili designéři v minulosti, nám proto může pomoci s designovými problémy přítomnosti i budoucnosti. Jan Michl říká, že historie a teorie jsou velmi důležité, protože dějiny designu jsou zásobárnou poznatků a způsobů, jak řešit současné i budoucí designové problémy.