Jednou výhodou mít děti je, že při vhodném nastavení domácnosti máte čas na čtení knih. My jsme si to zařídili tak, že každé ráno si na hodinu a půl před začátkem práce přebírám našeho prťouse, abych umožnil své ženě se trochu vyspat. Protože máme na srdci kognitivní výchovu našeho mimina, vedle povinného času stráveného na bříšku jsme se rozhodli zavést čtení každé ráno. A to má výhodu. Mimino netuší, která bije, co se týče obsahu knihy. Je rádo, že sedí s tatínkem. A tatínek je rád, že miminko poslouchá sled zvuků českého jazyka a ze slyšené řeči statisticky odvozuje, které zvukové rozdíly jsou v jeho jazyce významné. Zhruba mezi 6. a 12. měsícem se jeho vnímání zužuje na hlásky mateřského jazyka. Jinak řečeno, pokud se mimino cítí spokojeně v náruči rodiče, který si mumlá něco pod vousy (doslova), má rodič, v tomhle případě tatínek (maminka vousy nemá), „carte blanche“ k tomu si číst věci, které potřebuje.
Tak jsem se dostal k tomu si otevřít po delší době malou knížečku Filosofie a jazyk: Eseje a úvahy od prof. Jaroslava Peregrina, českého filosofa a matematika orientovaného na logiku, jazyk a obecně analytickou filosofii. Zaujaly mě dvě eseje na téma, co je to jazyk.
První esej reaguje na knihu Jazykový instinkt od kognitivního vědce a popularizátora vědy Stevena Pinkera. Jak poukazuje Peregrin, Pinker navazuje na Noama Chomského tím, že rozvíjí jazyk coby vrozenou biologickou strukturu, a nikoli třeba systém komunikace, který si lidé jako řemeslný artefakt vytvořili v průběhu dějin. Chomsky patří mezi spoluzakladatele kognitivní vědy coby mezioborové vědy, která zkoumá z mnoha úhlů pohledu lidskou mysl a procesy s ní související: od lingvistiky, antropologie až po neurovědy a matematiku. Byl to právě Chomsky svou publikací Syntaktické struktury z roku 1957, kdo poprvé představil lingvistiku nikoli jako sbírání známek (má metafora), ale coby obor využívající matematiku k modelování toho, jak vrozený biologický jazykový aparát v lidském mozku generuje na základě počtem omezených pravidel potenciálně nekonečné množství kombinací slov a vět.
Chomského ovlivnilo pozorování toho, jak se jazyk učí děti. Na rozdíl od dospělých si děti osvojí nový jazyk bez větší námahy. Žádné dítě se nedokáže učit jazyk na základě toho, jak to dělají dospělí; nenásledují složitá gramatická pravidla, nememorují si slovíčka. Jazyk jim jakoby vyroste v hlavě, podobně jako vlasy nebo prsty na rukou. I kdyby si děti nějak memorovaly slovíčka, Chomsky i Pinker by řekli, že žádné dítě není nikdy dostatečně vystaveno jazyku během dospívání natolik, kolik by bylo potřeba. Děti vždycky dokáží vytvářet věty, které nikdy předtím neslyšely. Tudíž děti se neučí jazyk pomocí pamatování si toho, co slyšely.
Místo toho se děti rodí s Jazykovou schopností (anglicky Language faculty), která předurčuje, že se dítě (pokud nenastanou nějaké vážné zdravotní komplikace) naučí jazyk. Protože se dítě dokáže naučit jakýkoli jazyk (vemte novorozence ze Slovenska a dejte ho adoptivním rodičům v Japonsku a bude bez problémů mluvit japonsky), musí tato struktura být dostatečně obecná, aby postihla všechny možné přirozené jazyky. Anebo opačně: všechny existující, vymřelé i budoucí přirozené jazyky budou vycházet z hranic nastolených touto biologickou Jazykovou schopností.
Po Chomského obratu se lingvistika stala více matematickou disciplínou. Chomského práce v lingvistice mimo jiné spočívala v tom prozkoumat, co lze o této Jazykové schopnosti říct, jaké struktury dokáže vygenerovat a jakým minimálním algoritmem dokážeme tuto Jazykovou schopnost, respektive její biologickou implementaci v mozku, popsat.
Na tom všem by se Chomsky i Pinker asi shodli. Liší se v tom, kde se tato Jazyková schopnost u lidí vzala. Chomsky zastává pozici, že člověk se právě jazykem natolik liší od ostatních zvířecích druhů, že Jazykovou schopnost musela produkovat náhlá, relativně rychlá genetická mutace, která dala svým nositelům takové výhody, že se začala rychle šířit. Pinker naopak coby radikální evolucionista tvrdí, že jako všechno ostatní se i Jazyková schopnost u lidí vyvinula postupným, pomalejším evolučním mechanismem přirozené selekce a dědičnosti.
Vrátíme-li se zpět k autorovi esejů, které jsem začal číst, k prof. Peregrinovi, všímá si, že Chomsky i Pinker jsou orientováni na syntax jazyka. Jejich teorie Jazykového instinktu vysvětluje, proč přirozené jazyky mají taková gramatická pravidla, jakých si všímáme; proč gramatičnost jazyka není dána tím, co si myslí nějací lidé, ale je pevně formována na základě toho, jak biologická Jazyková schopnost formuje to, co dokážeme říct.
Vedle syntaxe (gramatiky) má ale jazyk, slova a věty sémantiku (význam). Peregrin si všímá, že Chomsky i Pinker mají o dost méně co říct k významu jazyka a k tomu, jak vzniká. Peregrin v článku pozitivně hodnotí pozdní filosofii Ludwiga Wittgensteina, který stručně řečeno vysvětlil význam slov a vět teorií tzv. jazykových her. Jazyková hra odkazuje na klasické hry – stolní hry, karty, dětské hry apod. –, které mají svá vnitřní pravidla. Pokud člověk chce úspěšně hrát danou hru, musí znát pravidla a chovat se podle nich. U většiny her jejich pravidla ale nemají přílišnou platnost mimo danou hru. Pohyb figurky v šachu je dán pravidly šachu, ale mimo šach můžeme s figurkou hýbat jakkoli chceme, apod.
Pro Wittgensteina, respektive jeho pozdní filosofii publikovanou např. v nedokončených Filosofických zkoumáních, se význam v jazyce chová obdobně jako pravidla jakékoli hry. Podle toho, jakou jazykovou hru hrajeme, mají daná slova a věty význam. Tak například pokud hrajeme jazykovou hru „akademická rozmluva“, budou slova, věty, ale i naše cíle v použití jazyka odlišné od jazykové hry „romantický večer s partnerkou“.
Důležitým poznatkem je, že jazyk je nástroj, pomocí kterého v rámci dané jazykové hry něco děláme a chceme něčeho dosáhnout. Podle typu jazykové hry máme své cíle a jazyk podle ní používáme; někdy jazyk používáme jako kladivo, abychom umlčeli oponenta v politické diskuzi; někdy je jazyk hebkým sametem, kterým chceme omámit objekt našeho romantického snažení.
A dostávám se k jádru toho, co jsem chtěl říct v tomto článku. Pokud význam toho, co říkáme, je dán tím, jakou jazykovou hru hrajeme, znamená to, že musíme znát a vědět, jakou jazykovou hru chce hrát náš komunikační partner nebo partneři. Pokud chci hrát jazykovou hru „pravdomluvnosti a přesnosti vyjadřování“, kdežto můj komunikační partner, který mi právě prodává ojeté auto, chce hrát jazykovou hru „přemluv ho za každou cenu“, je jasné, že dochází k neshodě očekávání a jedna či druhá strana může přijít k újmě, v tomto případě i k té finanční.
Co tím chci říct? Ad hominem se vždycky označuje za argumentační faul. Ale tohle hodnocení platí jen v rámci jedné konkrétní jazykové hry: racionální diskuze, ve které se obě strany shodly, že jde o pravdivost tvrzení a platnost argumentů. V takové hře je skutečně jedno, kdo argument vyslovuje. Když mi prodejce řekne, že dvě a dvě jsou čtyři, je to pravda bez ohledu na to, že mi chce prodat auto. Kdybych místo jeho argumentu napadl jeho osobu, porušil bych pravidla hry, kterou spolu hrajeme, stejně jako bych porušil pravidla šachu, kdybych táhl střelcem rovně. Jenže v praxi málokdy předem víme, jakou hru náš partner hraje. Poukaz na osobu mluvčího, na jeho zájmy, motivace nebo na to, kdo ho platí, pak nemusí sloužit k vyvrácení jeho tvrzení, ale k určení, o jakou hru vlastně jde. Když mi prodejce tvrdí, že auto nikdy nebouralo, je otázka „a co z toho máte vy?“ zcela legitimní. Neříká, že jeho tvrzení je nepravdivé. Říká, že nemám důvod ho přijmout jen na základě jeho slova, protože on může hrát hru „přemluv ho za každou cenu“.
Ad hominem tedy podle mě není validní argumentační tah v tom smyslu, že by mohl tvrzení vyvrátit: z toho, kdo něco říká, nikdy neplyne, že to není pravda. Může ale být validním tahem jiného druhu, tahem, kterým zjišťujeme, jakou hru hrajeme, a tedy kolik důvěry máme slovům druhého přiznat. Hranice mezi faulem a legitimním tahem pak neleží ve tvaru argumentu, ale v tom, k čemu ho použijeme. Buď chceme oponenta umlčet místo toho, abychom odpověděli na jeho argument, nebo si chceme ujasnit, s kým a o čem vlastně mluvíme. Mimino v mém náručí tohle zatím řešit nemusí. Zvuky češtiny k němu přicházejí bez úmyslů a bez zájmů. Až ale jednou začne hrát své první jazykové hry, bude se muset naučit i tohle: poslouchat nejen to, co se říká, ale i kdo to říká a proč.