Žijeme v pozoruhodné době. V době, která se zdá být, vědomě či nevědomě, silně ovlivněna knihami, jež se už ukázaly jako prorocké. Jako všechny svaté knihy i tyto literární věštkyně sestávají z fiktivních vyprávění odporné povahy, která se bohužel už stala skutečností. Anebo co by mohlo být orwellovštější než nejnovější příběh, ukovaný nikoli ve špíně podsvětí, nýbrž na těch nejneposkvrněnějších místech naší společnosti, v intelektuálních klášterech akademie? Nyní, v technologicky nejvyspělejší době, je skutečně možné publikovat vědecký článek tvrdící, že dietní limonády jsou pro hubnutí lepší než čistá voda. Článek prošel recenzním řízením, to je pravda, ale nevšímejme si toho, že „výzkum financovala organizace International Life Sciences Institute (ILSI) Europe, mezi jejíž členy patří nápojoví giganti jako Coca-Cola a PepsiCo“ (zdroj: https://www.rt.com/news/329290-coca-cola-diet-study/).

Začal jsem dystopickým příběhem naší dystopické doby, abych upozornil na univerzální pravdu, kterou nacházíme v dílech mistrů dystopické prózy, jako jsou Orwell, Huxley nebo Zamjatin: že high-tech kultura nezaručuje nejlepší výsledky jednoduše proto, že – slovy historika Melvina Kranzberga – „technologie není dobrá ani špatná; ani však není neutrální“ (Melvin Kranzberg, „Technology and History: ‚Kranzberg’s Laws‘,“ Technology and Culture 27:3 (1986), s. 54; citováno in Srnicek & Williams, Inventing the Future, s. 152). Každá technologie je politická, ale pružná, neboť vždy existuje v přesahu účelů, pro které mohla být navržena (tamtéž, s. 152). Můžeme proto s jistotou odmítnout onu podivnou představu, která líčí technologii jako organismus existující jaksi mimo čas a prostor, v metafyzické říši, kde je vše úhledně determinováno newtonovským způsobem. Jinak řečeno, představu technologického determinismu zneplatnil nejen náš zdravý rozum, ale i akademické argumenty lidí, jako je velký sociolog Manuel Castells, jenž píše:

„Víme, že technologie neurčuje společnost: [technologie] je společnost. Společnost formuje technologii podle potřeb, hodnot a zájmů lidí, kteří technologii používají.“

— The Network Society: From Knowledge to Policy (2006), s. 3.

Čí potřeb ale?, musíme se zeptat. Historicky tyto potřeby a hodnoty pochopitelně diktovaly vládnoucí třídy dané doby, a přestože se to ve 20. století radikálně změnilo díky demokratizaci a „humanizaci“, k nimž došlo v oblasti designu a jeho metodologií – o nichž budu mluvit později –, zůstává truismem, že politické vlastnosti rozsáhlých a nesmírně drahých technologických projektů formují převážně ti, kdo mají moc, ať už jsou to kdokoli.

A právě na latentní síle technologie proměnit svět k lepšímu stavějí Nick Srnicek a Alex Williams celé východisko své nejnovější knihy Inventing the Future. O technologii píší:

„Internet a sociální média dávají hlas miliardám lidí, které dříve nikdo neslyšel, a přibližují globální participativní demokracii uskutečnění více než kdy předtím. Open-source designy, copyleftová kreativita a 3D tisk [slibují] svět, v němž by mohl být překonán nedostatek mnoha výrobků. Nové formy počítačové simulace by mohly oživit ekonomické plánování a dát nám schopnost řídit ekonomiku racionálně dosud nevídanými způsoby. Nejnovější vlna automatizace vytváří možnost natrvalo odstranit [četné] druhy nudné a [ponižující] práce. Technologie čisté energie umožňují prakticky neomezené a ekologicky udržitelné formy výroby energie. A nové lékařské technologie umožňují nejen delší a zdravější život, ale otevírají i nové experimenty s genderovou a sexuální identitou.“

Některé z výše vyjmenovaných technologických pokroků jsou nekontroverzní, protože už existují, jiné čekají, až je někdo využije a dále rozvine. Proč bychom se ale měli bát uplatnit svou kreativitu a založit své politické strategie na tom, co se v tuto chvíli ještě zdá mimo dosah? Není snad pravda, že lidský mozek často přichází s vizemi technologií, jejichž skutečná konstrukce nevyhnutelně proběhne někdy v blízké budoucnosti? Zapomněli jsme si znovu přečíst starou zaprášenou knihu jménem Dějiny, kde se můžeme dočíst, že to bylo v roce 1908, kdy:

„Nikola Tesla předvídal technologii, která by umožnila ‚obchodníkovi v New Yorku nadiktovat pokyny a nechat je okamžitě objevit se ve strojopisné podobě v jeho kanceláři v Londýně či jinde‘ a umožnila by globální přístup k ‚jakémukoli obrázku, znaku, kresbě či tisku‘.“ (Leonard Kleinrock, An Early History of the Internet, s. 26)

anebo snad

„o třicet let později, když plodný spisovatel H. G. Wells formuloval svou myšlenku ‚Světového mozku‘ jako ‚skladiště, kde jsou vědění a myšlenky přijímány, tříděny, shrnovány, stráveny, vyjasňovány a porovnávány‘.“ (tamtéž, s. 26)

Mohl bych zmínit i přelomovou esej As We May Think, kterou v roce 1945 napsal americký inženýr Vannevar Bush a v níž čtenář nachází popis přístrojů, jež předcházejí vyhledávači Googlu, Google Glass, Wikipedii, iPadům a moderní interakci člověka s počítačem.

Ve všech případech byly všechny velké myšlenky, které se nakonec staly skutečností, zprvu považovány za nerealistické, nepraktické, utopické. Přesto je to právě toto utopické myšlení, které chtějí Srnicek a Williams, abychom přijali a pěstovali.

Ačkoli jsem svou esej začal příkladem toho, jak korporativismus proniká i do nejposvátnějších institucí, autoři vehementně prohlašují: dost dystopického a defétistického myšlení! Ve vzduchu ale visí otazník, který se ptá, jak jsme se do tohoto negativního způsobu myšlení vůbec dostali.

Podle autorů za to můžeme vinit především kapitalistický realismus, který Mark Fisher popisuje jako:

„rozšířený pocit, že nejen je kapitalismus jediným životaschopným politickým a ekonomickým systémem, ale že je nyní nemožné si k němu byť jen představit koherentní alternativu. Kdysi byly dystopické filmy a romány cvičeními právě v takových aktech představivosti – katastrofy, které zobrazovaly, sloužily jako narativní záminka pro vznik jiných způsobů života.“

— Mark Fisher, Capitalist Realism: Is There No Alternative? (2009), s. 1.

Vskutku, dokonce i autoři science fiction par excellence mají dnes potíže domyslet alternativu k současné hegemonii neoliberalismu a kapitalismu, což jen prohlubuje marasmus v kolektivní představivosti.

Současná levice ale zareagovala: zpochybnila status quo pomocí různých politických taktik a vyvolala politická hnutí s masovou lidovou podporou, avšak s pochybnými výsledky. V jádru takového myšlení je ovšem chybná úvaha vycházející z logiky, že vede-li technologický pokrok ke kapitalismu, musí levice, chce-li negovat kapitalismus, negovat i modernizaci. Ve skutečnosti s sebou toto myšlení levice nese odmítnutí všech forem nadvlády, silné lpění na přímé demokracii a rozhodovací proces založený na konsenzu. Srnicek a Williams tento postoj nazývají folk politics (lidová politika).

Název je odvozen od obvyklých významů slova „folk“: lidový jako místní a malého měřítka. Folk politics vychází z představy, že bezprostřednost – tedy žádné politické zprostředkování skrze třetí strany –, politika horizontalismu, místní komunity, intuice, komunikace tváří v tvář a etická spotřeba jsou autentičtější, lepší, a tudíž preferovanější.

A tady je kořen problému, který je folk politics vlastní: jejím přístupem k řešení současných ekonomických, sociálních a ekologických problémů je zmenšit celý svět na „lidskou úroveň“ místní politiky, aby se dal snadno zvládnout. Přehlíží však mnoho zásadních bodů.

Zaprvé, mnohé rysy folk politics, zejména důraz na místní a fair trade, nejsou zdaleka jen výsadou levice, ale jsou už součástí hlavního proudu, spokojeně začleněné do každodenní rutiny kapitalistické směny. Tuto skutečnost slavně vyjádřila Jodi Dean, když řekla, že „Goldman Sachs je jedno, jestli chováte slepice“ (citováno in Srnicek & Williams, Inventing the Future, 2015, s. 25), což lze přeložit tak, že malé, byť dobře míněné úpravy na okraji nemají potenciál podstatně změnit celý systém. K tomu je nezbytné široké, systémové myšlení, které bere v úvahu celou ekologii problému.

A to je druhý argument autorů, proč současná praxe levicové politiky není schopna překročit kapitalismus směrem k postkapitalistické společnosti. Přestože je místní politika nezbytná, jak tvrdí, neboť veškerá politika začíná na místní úrovni, kniha navrhuje, že má-li levice dosáhnout smysluplných změn, musí ukončit svůj antagonismus vůči jakýmkoli hierarchickým strukturám, abstraktní analýze či matematickému modelování, bez nichž je každý pokus porozumět komplexním problémům a zvládnout je odsouzen k nezdaru, anebo opomine důležité detaily, které jsou hluboce provázány s dalšími otázkami.

Jedním z komplexních problémů, které autoři v knize vykreslují, je sám kapitalismus. Kdo může říct, že mu rozumí? Není snad důvodem argumentů proti jakémukoli společenskému plánování to, že ekonomika (a společnost) je tak komplexní, že musíme nechat jednotlivce a volné trhy „řídit celou show“?

Nick Srnicek ve své eseji v knize Object píše, že problém kapitalismu spočívá v tom, že je mimo naši fenomenologickou zkušenost, že uniká jakékoli percepční či empirické reprezentaci, a je tedy v podstatě ne-objektem. Jak se s ním máme vypořádat? A co k němu cítíme?

Zde si musím vypůjčit od Gillese Deleuze v Capitalist Realism Marka Fishera, kde Deleuze nazývá Franze Kafku prorokem distribuované, decentralizované, kybernetické moci (Fisher, 2009, s. 25). Fisher pak o kapitalismu píše, že v něm:

„chybí střed, ale nemůžeme ho přestat hledat […]. Není to tak, že by tam nic nebylo – jde o to, že to, co tam je, není schopné nést odpovědnost“ (tamtéž, s. 64).

Navíc Josef K. v Kafkově Procesu si je velmi dobře vědom svého stavu, toho, že není odpovědný sám za sebe, že jeho život řídí vyšší, neviditelná ruka (slovní hříčka zamýšlena), přesto neexistuje žádná ústřední autorita, u níž by se mohl dovolat, jen nekonečný byrokratický proud vyšších či nižších úředníků bez potřebné moci cokoli změnit.

Jak můžeme porozumět nepostřehnutelné síti kapitalistických vztahů, která se šíří všude kolem nás? Jak jí můžeme uniknout? Anebo bychom vůbec měli unikat?

Nick Land skrze Nietzscheho argumentoval: „Ne se z procesu stáhnout, nýbrž jít dál, ‚urychlit proces‘“ (Nick Land et al., Fanged Noumena (2012), s. 449) splývání se systémem. Současná levice se naproti tomu zdá být nadšená z toho, že podléhá jisté formě anarchoprimitivismu. Existuje třetí, střední cesta?

Nick Srnicek a Alex Williams píší:

„Pokud komplexita v současnosti převyšuje lidské schopnosti myslet a ovládat, existují dvě možnosti: jednou je zredukovat komplexitu na lidské měřítko; druhou je rozšířit lidské schopnosti. My se hlásíme k druhé pozici. Každý postkapitalistický projekt bude nutně vyžadovat vytvoření nových kognitivních map [… a] technologických interfaců […]“

Abychom porozuměli komplexnímu ne-objektu, jako je ekonomika, potřebujeme kognitivní protézu, která by nám umožnila lépe vidět jednotlivé součásti a, což je důležitější, vzájemné vztahy systému. Nick Srnicek a Alex Williams argumentují pro nové využití technologie s důrazem na dlouhodobé myšlení orientované na mise, a ne na současný neoliberální zdravý rozum, v němž je technologie převážně vytvářena s krátkodobým ziskem jako jediným účelem.

Navzdory rozšířenému přesvědčení je to veřejnost, kdo skrze stát financoval nejinovativnější a nejzásadnější technologie minulého století, ať už jde o mikročipy, vývoj grafického rozhraní, internet či World Wide Web. Autoři zcela oprávněně volají po demokratické kontrole vládních výdajů, která by technologie směrovala k sociálně užitečným a udržitelným statkům. Když už víme, že technologie je vnitřně zakotvena ve společnosti, znamená takové nové využití technologie, že potřebujeme přesně vědět, jak každá potenciální technologie zapadne do stávajícího sociokulturního kontextu. Kognitivní mapování je proto nezbytné nejen k porozumění ekonomice, ale celé společnosti. Jaké jsou skutečné pracovní metody a procesy, které lze využít, aniž bychom začínali od nuly? Ukazuje se, že existuje obor, který v posledních letech nabírá na síle a který je k naplnění těchto požadavků dokonale vybaven: je to design, nebo konkrétněji rostoucí obor spojující formální přesnost kybernetiky s lidskou intuicí, obor systémového designu.

**

Pro všechny, kdo tu zprávu neslyšeli: vstoupili jsme do nového věku zvaného antropocén. Tato nová epocha je definována jako věk lidí. Pro některé komentátory je to nejnovější módní slovo, pro vědce většinou nová taxonomická položka ke kategorizaci světa v aristotelské tradici, kdežto pro humanitní vědy a umění je to silná metafora, nové velké metanarativum, které nám ukazuje, jak nesmírné jsou kumulativní důsledky lidského jednání, takže nám Matka příroda říká: „jděte, mé děti, jděte, dospěly jste, teď už jste samy za sebe“. Vskutku se zdá, že jsme Matku přírodu v hlavní roli nahradili a nyní máme moc utvářet svůj svět ke svému obrazu. Žijeme ve světě „vytvořeném člověkem“ – ve světě, který je převážně formován lidskou činností, a proto můžeme antropocén přejmenovat na věk lidského záměru, neboli věk designu.

S fyzikálními a biologickými systémy interagujeme tak, že s nimi už dokážeme manipulovat a nově definovat, co je možné. Například obor syntetické biologie, kde přední akademička a designérka Neri Oxman vytváří 3D tištěné kůže pro meziplanetární cestování z dosud nevídaných materiálů:

…anebo umělec a skutečný kyborg Neil Harbisson, který je barvoslepý a používá senzor-anténu připevněnou na zadní straně lebky, aby převáděl vizuální obrazy na zvukové vlny, které se jeho mozek naučil interpretovat jako vizuální podněty. Šel ale dál a dokáže „vidět“ infračervené a ultrafialové spektrum, čímž rozšiřuje běžné lidské schopnosti:

Je-li lidská činnost nyní dominantní planetární silou a ovlivňuje-li fyzikální a biologické systémy, proč o těchto systémech mluvit odděleně? Pojem antropocénu je nejsilnější tam, kde si uvědomujeme, že všechny systémy jsou sociálními systémy, jejichž jsme zároveň objekty i subjekty – aktéry s velkou mocí. Výzkumníci přijali konsenzus (Stockholmské memorandum, 2011), že lidské zásahy zasáhly do všech aspektů planetární ekologie, takže i přírodní a ekologické systémy jsou sociálně ovlivněné. Jsme ale ochotni nést odpovědnost za své činy? A pokud Nick Srnicek a Alex Williams požadují, abychom technologii využili nově, jak zajistíme, že to uděláme správně, bez ničivých nezamýšlených důsledků nemoudrých rozhodnutí?

Architekt a profesor designu Harold G. Nelson píše:

„Když se vědci nebo humanitní badatelé žádají o radu ohledně preferovaného jednání v reakci na rozsáhlé a komplexní problémy, jsou v podstatě žádáni, aby se stali konzultanty pro design. Popisy a vysvětlení – úloha věd a humanitních oborů – bohužel nepředepisují. A předpovědi a kontrola – přínos technologie a užitých umění – jednání neospravedlňují. Formulace […] a ospravedlnění záměrného jednání přicházejí skrze designéry, kteří vytvářejí návrhy jménem druhých.“

Možná bychom si měli, dříve než odpovíme na otázku, proč se zdá, že designéři mají oproti ostatním privilegované postavení, ujasnit, co slovem design myslíme.

Definovat design je nezbytné, protože kolem tohoto slova stále panuje mytologie a mnoho nepravd. Příčinou je zakořeněné nedorozumění, podle něhož se design týká výhradně objektů a uměleckého, subjektivního a mystického procesu zvaného kreativita. Ačkoli je v něm kreativita přítomna, je takový popis nesmírným zjednodušením.

Zesnulý filosof českého původu Vilém Flusser tvrdí, že design vytváří most mezi měkkými a tvrdými vědami, neboť je vnitřním spojením mezi uměním a vědou. Toto chápání designu bylo od renesance přerváno, takže se z designéra stal „jen“ řemeslník. Ke znovusjednocení designu coby spojnice mezi uměním a technikou došlo až ve slavné německé škole Bauhaus.

Nigel Cross srovnává design s vědou a píše, že zatímco vědecká metoda popisuje vzorec chování pro řešení problémů, který věda používá k objevování toho, co v přírodě již existuje, design je vzorcem chování či myšlení pro vytváření věcí, které ještě neexistují. Uzavírá, že věda je analytická, design konstruktivní neboli syntetický.

Dichotomie analýza/syntéza si žádá vysvětlení. Analýzou rozumíme klasické paradigma vědeckého redukcionismu, které jakýkoli systém rozebere na jeho atomární prvky, jež jsou pak analyzovány izolovaně skrze své vlastnosti. Jinak řečeno, analytický přístup zachází s jakýmkoli systémem jako s pouhým součtem jednotlivých prvků.

Syntéza je naproti tomu paradigma zdůrazňující holistický přístup, který porozumění danému systému získává tím, že sleduje vztahy a spojení mezi jednotlivými složkami, a uznává, že systémy existují v širším, proměnlivém kontextu, případně se zpětnovazebními smyčkami.

V systémech navíc existují synergie prvků, z nichž vyvstávají emergentní vlastnosti. Známý příklad emergence nacházíme u vody. Zatímco nedává smysl mluvit o mokrosti vodíku či kyslíku, právě jejich kombinace dává vzniknout takové emergentní vlastnosti.

V syntetickém neboli systémovém myšlení proto systém není pouhým součtem svých částí, je víc než součet svých částí. Toto designové, systémové myšlení je ve skutečnosti něco, čemu se také říká soft systems thinking (myšlení měkkých systémů)*.

Vzhledem k tomu, že se nacházíme v antropocénu, kde všechny systémy jsou sociálními systémy, a vzhledem k systémovému přístupu designu není náhoda, že vidíme designéry povyšované na pozice, kde vytvářejí komplexní obchodní strategie a organizační struktury, a že jsou často využíváni pro komplexní sociální systémy, tvorbu politik a design komunit.

Tento posun od artefaktů a komunikace k navrhování organizační a společenské transformace nejlépe znázorňují Jones a van Patter ve svém grafu čtyř dimenzí designu:

  • 1. Artefakty a komunikace
  • 2. Produkty a služby (včetně service designu, produktových inovací, uživatelského zážitku)
  • 3. Organizační transformace (komplexní, ohraničená byznysem či strategií): orientovaná na změnu, design pracovních postupů, strategií a organizačních struktur
  • 4. Společenská transformace (komplexní, neohraničená): design pro komplexní společenské situace, sociální systémy, tvorbu politik a design komunit.

Tyto čtyři dimenze se navzájem nevylučují. Je běžné, že designéři pracující ve vyšších dimenzích čerpají ze zkušeností a znalostí těch nižších.

Když jsme si čtyři dimenze designu znázornili, konečně vidíme, proč je pojímání designu jako činnosti produkující hmatatelné objekty nesmírně omezeným pohledem. Taková definice by zahrnula přibližně první dvě dimenze.

Lepší definice designu je navrhnout, že design je syntetizující proces definování vztahů a vytváření spojení mezi věcmi, lidmi či myšlenkami tak, aby fungovaly jako systém.

To, co jsme nazvali systémovým designem, není designová disciplína per se (ve smyslu, že by vytvářela hmatatelný produkt), nýbrž spíše integrace systémového myšlení a designových metod, které přinášejí přístup zaměřený na člověka ke komplexním problémům ve třetí a čtvrté dimenzi designu. Komplexními problémy rozumíme situace, kdy je téměř nemyslitelné, že by jakýkoli jednotlivý expert či manažer dokázal porozumět celému systému, natož navrhnout řešení. Takové problémy mají emergentní vlastnosti, takže je nemožné činit designová či manažerská rozhodnutí na základě dostatečného individuálního vědění (což prakticky znamená, že jakýkoli politik má téměř nulovou šanci vyřešit jakýkoli významný problém).

Tyto komplexní designové problémy dostaly vlastní jméno. Teoretik Horst Rittel je nazval „wicked problems“ (zapeklité problémy), protože je nelze analyzovat ani redukovat klasickými analytickými metodami a technikami řešení problémů. Kromě jejich samotné komplexity je jedním z důvodů to, že wicked problems obsahují lidský prvek, takže je nutné vyjednávat mezi často protichůdnými požadavky. Nazývat tyto komplexní situace „problémy“ však může být zavádějící, protože nejtěžší částí řešení wicked problems je vědět, čím vlastně jsou, a to vyžaduje zmapovat a vizualizovat celou ekologii systému. Jinak si nemusíme uvědomit, jak souvisejí s ostatními složkami systému, a kvůli zpětnovazebním smyčkám může změna jedné složky přinést katastrofální výsledky na jiných místech.

Brát v úvahu lidskou činnost a lidské starosti v sociálním systému je nezbytné z několika důvodů. Přispívají k porozumění systému, ale jsou také cennou informací pro designéry, protože s ohledem na skutečné lidské potřeby a hodnoty mohou designéři navrhovat řešení, která jsou relevantní, místo aby vnucovali libovolná řešení založená na osobních preferencích.

Totalitní modernistická architektura první poloviny 20. století nesmírně trpěla tím, že nebrala v úvahu lidskou bytost. Jedním kanonickým příkladem, který by měl každého odradit, je dílo slavného švýcarského architekta Le Corbusiera, jenž dostal zakázku na přestavbu Paříže. Jeho vize měla s lidskými potřebami pramálo společného; místo toho vytvořil technokratické řešení zbavené organických prvků, které ztělesňuje město, jaké můžeme najít v kterékoli dystopické literatuře.

Myšlenka designu zaměřeného na člověka (human-centred design, HCD) není nová, skandinávští designéři používají metody participativního designu, zahrnující rozsáhlou spolupráci s potenciálními uživateli, už od 70. let, ale byla to americká designová agentura IDEO, která HCD protlačila do hlavního proudu jako nástroj pro řešení komplexních obchodních a společenských problémů.

Ačkoli existují zajímavé případy, kdy se HCD používá na vládní úrovni ke zlepšení sociálních služeb – jedním takovým případem je dánská designová agentura Mindlab –, dnes se HCD, dokonce i podle odborné literatury, zdá být módním slovem, které firmy prodávají jako novinku jen proto, aby vylepšily svůj image.

Kreativita designérské profese se navíc v posledních desetiletích opět zúžila na drobné, inkrementální změny ze strachu narušit status quo produktů, které se prodávají. S nástupem virtuální reality je tu také šance, že designéři budou pracovat jako „mistři designu“ personalizovaného virtuálního světa, kteří navrhují naše virtuální avatary a celý virtuální zážitek: bezpečná virtuální útočiště, kde se můžeme skrýt před tvrdostí reality.

To se ale dalo čekat. Je-li technologie ze své podstaty politická, platí totéž pro design, neboť jsou to metody designu, které se uplatňují při vývoji technologie. Novému využití technologie musí nevyhnutelně předcházet nové využití designu.

Nick Srnicek a Alex Williams naznačují, že potřebujeme nástroj pro kognitivní mapování nehmotného ne-objektu, tedy ekonomického systému. Proč si nepřivlastnit nástroje, které design už má?

Na Vysoké škole architektury a designu v Oslu (Oslo School of Architecture and Design), současném epicentru výzkumu systémového designu, vyvinuli nástroj pro mapování superkomplexních problémů zvaný GIGA-mapping. Tyto GIGA-mapy, vytvářené designéry se silnými vizuálními dovednostmi, poskytují vizuálního průvodce celým kontextem problému. Odhalují nečekané vztahy mezi mnoha vrstvami, měřítky a dimenzemi designu, od jednotlivých objektů a lidí až po společnost.

Jsou GIGA-mapy tím kognitivním mapováním, po kterém autoři volají? Anebo měli na mysli skutečně nové nástroje, které rozšíří náš percepční aparát na nevídanou kapacitu kyborgů? Anebo mysleli jen na výkonnější, brutálnější dolování dat z Big Data?

GIGA-mapy se používají na samém čele současné designové praxe. Přestože jsou stále ve vývoji, už nyní pomáhají designérům vyrovnat se s wicked problems. I když tato technika není dost silná na to, aby zmapovala celý socioekonomický systém, lze ji použít k mapování menších částí našich životů: volebního systému, daňového systému, vztahů mezi vládními orgány, toku peněz ve veřejných výdajích atd. Zatímco rigorózní matematické modelování může být mezi levicí nepopulární, tento takzvaný „měkký“ přístup k systémům je rozhodně dostupnější, a to nejen teoretikům, ale i široké veřejnosti.

Systémový design by neměl být chápán jako nová politická spása, je to spíše soubor konceptuálních, formálních nástrojů a metod, které by mohly do současné levicové politiky přinést kreativní, a přitom systémové, abstraktní myšlení a uvažování o kapitalismu. Něco, co levice zoufale potřebuje. Protože znát protivníka rozhodně pomáhá.

Poslední otázka: proč neslýcháme slovo „kreativní“ ve spojení s politikou?

(Text byl přednesen 21.1. 2016 v Galerii Školská 28 v rámci přednáškového cyklu Diffractions.)