Zdroj: https://medium.com/@wordsandsuch/prototyping-the-extended-mind-b522a145335e
Abstrakt
Přelomový článek Clarka a Chalmerse (1998a) představil tezi rozšířené mysli (Extended Mind, EM), princip parity a argumenty pro aktivně externalistický pohled na kognici. Zastánci EM považují vnější svět a technologické artefakty za konstitutivní součásti naší kognice, které jsou těsně spřaženy s vnitřními mozkovými procesy, a vytvářejí tak interaktivní rozšířené a distribuované kognitivní systémy vyššího řádu (Sutton, 2008; Hollan et al., 2000). Podle EM naše kognice prosakuje do prostředí a potřebuje média, technologické objekty a jiné lidi, aby mohla jako mysl řádně fungovat (Sutton, 2010), což z lidských bytostí činí rozené kyborgy (Clark, 1998b, 2001,2004).
V reakci na kritiku (Adams & Aizawa, 2001) se teorie EM odklonila od izomorfních omezení principu parity a vstoupila do své druhé vlny, která zdůrazňuje komplementaritu biologického a nebiologického. Zatímco první vlna EM stírá jakýkoli rozdíl mezi vnitřními a vnějšími složkami tím, že funkčně stejné prvky analyzuje jako rovnocenné, komplementarita druhé vlny jejich analytické oddělení zachovává a umožňuje nám obrátit pozornost k tomu, jak se tyto složky navzájem propojují skrze interface. Badatelé v oblasti EM proto volají po „vědě o biotechnologické mysli“ (Clark, 2002) či „vědě o interface“ (Sutton, 2010), která by zkoumala, jak technologie poskytuje naší kognici oporu, a jak interface díky svým zprostředkujícím účinkům spojuje a přetváří zdánlivě ontologicky stabilní vlastnosti vnitřních a vnějších složek.
Přestože teze EM vznikla v kontextu kognitivní vědy a filosofie mysli, od počátku využívala myšlenkové experimenty o tom, jak interagujeme s technologickými médii (Tetris, papírové zápisníky), aby rozhýbala naše staré intuice o mysli a jejím vztahu k vnějšímu světu. Právě toto propojení filosofie, technologie a médií mě vede k tomu, abych obě strany interface, člověka a technologii, analyzoval prostřednictvím základních myšlenek mediální teorie Marshalla McLuhana, který hlasitě zastával názor, že technologie přináší do lidských záležitostí „psychické a společenské“ změny.
Tématem mé přednášky je prozkoumat teorii rozšířené mysli na pozadí McLuhanovy teorie médií a načrtnout přístup k „vědě o interface“, v níž lze interface chápat jako proces zprostředkování, který je vždy přetvářející silou mezi dvěma či více nesourodými stranami, jež ke své interakci potřebují prvek uprostřed.
Úvod
Žijeme v době, kdy je většina našich interakcí s ostatními lidmi i s vnějším světem technologicky zprostředkována (Deuze, 2015). Náš svět je digitální a naše technologie je všudypřítomná. Většina toho, čemu říkáme technologie, však zůstává v pozadí jako součást masivně distribuovaných, vícevrstvých a vzájemně propojených infrastruktur (Bratton, 2015).[1] Abychom získali přístup k jejich funkcím, potřebujeme otevřené okno, které by zmírnilo a vyhladilo všechny rozdíly mezi člověkem a technologií, a umožnilo tak interakci. Co bychom ale měli v tom okně vidět kromě funkčních a estetických afordancí, které jako uživatelé hledáme? Ukazuje se, že okno, které můžeme nazvat interface technologie, nereprezentuje realitu tím, že by ji napodobovalo strategií mimésis, jak ji známe z výtvarného umění. Jeho strategie je naopak opačná: skrýt realitu technologie tím, že naprostou složitost technologických infrastruktur zredukuje na úroveň, kterou lidské kognitivní schopnosti dokážou vnímat a zvládat. Z tohoto pohledu se povaha interface technologií problematizuje jako něco mnohem hlubšího než pouhá pevná obrazovka zobrazující grafické uživatelské rozhraní plné ikon a oken, jaké známe z dnešních osobních počítačů a chytrých zařízení. Přestože interface mnoha technologických zařízení má vizuální stránku, je kromě reprezentace něčeho existujícího, například fotografií či videí, také novým, syntetickým obrazem, respektive kognitivní mapou technologické infrastruktury, kterou vytvářejí inženýři a designéři, aby skryli skutečnou složitost technologie a nabídli jen ty funkce, které uživatelé považují za užitečné.
Podobně jako jazykový tlumočník nebo mediátor v právním sporu stojí interface jako třetí, jako prvek mezi dvěma stranami, které by spolu jinak nemohly komunikovat. Konkrétně v technice vytváří vztah mezi lidmi a technologií. Když interface[2] zprostředkovává či překládá, jinými slovy funguje správně, paradoxně se něco ztrácí nebo přetváří, což je však vůbec předpokladem toho, aby byl médiem, neboť procesu zprostředkování či překladu je vlastní přeměna všeho, co se mezi dvěma či více nekompatibilními stranami vyměňuje.
McLuhanovo médium
To je hlavní myšlenka vtělená do slavného výroku „médium je poselství“ teoretika médií Marshalla McLuhana či do díla českého fenomenologa Miroslava Petříčka (McLuhan, 1994; Petříček, 2009, s. 10–12). Podle McLuhana bychom se místo otázek po mediálních institucích nebo obsahu médií (obsahu knihy či videí na YouTube) měli soustředit na technologii samotnou a na její formální a jedinečné vlastnosti, s nimiž interagujeme. Pro McLuhana je technologie extenzí přirozených smyslových schopností a každá extenze přináší jiné změny v naší kognici, které prostupují od jednotlivců až ke společnosti jako celku. McLuhan zasvětil své dílo mapování dopadu různých technologií, jako je fonetická abeceda, knihtisk nebo televize, na naši kulturu, ale i na naše kognitivní schopnosti. Kvůli tomuto zaujetí silou technologické změny byl McLuhan obviňován z technologického determinismu. Mnoho vět v jeho díle tak skutečně vyznívá, například když prohlašuje „fonetickou abecedu, a jedině ji, [za] technologii, která byla prostředkem k vytvoření ‚civilizovaného člověka‘“ (McLuhan, 1994, s. 84), nebo odvážné tvrzení, že „[k]nihtisk v šestnáctém století vytvořil individualismus a nacionalismus. Analýza programu a ‚obsahu‘ nenabízí žádné vodítko k magii těchto médií […]“ (McLuhan, 1994, s. 19–20). McLuhan ale vyjádřil i mnohem nuancovanější verzi síly technologie, v níž se člověk a technologie navzájem ovlivňují v kybernetické zpětnovazební smyčce (McLuhan, 1994, s. xxi).
Máme McLuhanovo pojetí technologie jako extenze našich smyslů brát doslova, nebo jde jen o dobře zvolenou metaforu „pouhého“ badatele v oboru anglické literatury? McLuhan to se svými názory na to, jak technologie formuje naše kognitivní schopnosti, zjevně myslel vážně, když shrnoval výzkum kognice negramotných lidí či výzkum kognitivní vědy a neurověd, který jako by potvrzoval jeho trvání na vlivu fonetické abecedy vedoucí k západnímu „lineárnímu myšlení“. (McLuhan, 1978) Jak nás ale technologie a její interface skutečně přetvářejí, nás i naše společnosti, když jim dovolíme stát se součástí naší kultury? Odpověď spočívá v tom, co McLuhan jako jeden z mála humanitních vědců studoval: v konvergenci kognitivní vědy, analýzy našich vztahů k technologiím a technických znalostí, které stojí za konstrukcí interface, jimiž je takový vztah umožněn.
Pokud nás technologie skutečně přetváří netriviálním způsobem, vyvstávají vzrušující nové otázky, které by neměly být přenechány jen inženýrům či designérům, ale měly by se přirozeně stát součástí filosofie techniky. Pokud je například můj iPhone součástí mé kognice, bude jeho odcizení považováno nejen za krádež, ale i za útok na mé zdraví? Pokud jsou jiná chytrá zařízení nějakým způsobem součástí naší kognice, znamená to, že designéři mají moc doslova navrhovat naši mysl?
V následujících částech prozkoumám, jak současný výzkum v druhé vlně teorie rozšířené mysli sdílí McLuhanův projekt zkoumat, jak nás technologie rozšiřuje. Ukážu navíc, že McLuhanův důraz na studium procesu zprostředkování, tedy toho, co bychom měli nazývat interface (Ferenc, 2018), je zakotven v současném výzkumu EM, přestože nikdo z jeho představitelů mediálního teoretika nutně necituje jako přímý zdroj.
První vlna teze rozšířené mysli
Přelomový článek Clarka a Chalmerse z roku 1998 představil pojem rozšířenosti naší mysli a kognice širší komunitě kognitivní vědy a filosofie mysli. Od vydání článku se Andy Clark stal jedním z hlavních zastánců této teze a napsal několik knih o intimním vztahu mezi lidmi, technologií a světem.
Teze rozšířené mysli (EM) navrhuje, abychom vnější svět považovali za součást našeho kognitivního zpracování a za určitých okolností i za součást naší mysli. Teze EM přitom neargumentuje pouze ve prospěch zdravorozumové představy, že vnější objekty, jako je technologie, hrají, když je používáme, důležitou roli v našem každodenním zacházení se světem. Intimita tohoto spojení je mnohem hlubší a naznačuje jiný obraz: technologie není další vrstvou nad existujícími pevnými vrstvami biologickými, kognitivními a mentálními, nýbrž, ontologicky řečeno, je všechny aktivně spoluutváří. Clark (Clark, 2001) argumentuje pozoruhodně podobně jako před ním McLuhan, že:
„[…] nástroje a kultura jsou skutečně stejnou měrou určovateli naší přirozenosti jako jejími produkty. Naše mozky jsou (od přirozenosti) neobvykle plastické a jejich biologicky náležité fungování vždy zahrnovalo nábor a využívání nebiologických opor a lešení. Více než kterýkoli jiný tvor na planetě se my lidé ukazujeme jako rození kyborgové“
Abychom překonali předsudek internalistického pohledu na kognici a mysl, využívají zastánci teze různé myšlenkové experimenty, které mají naši intuici „napumpovat“. Krátce zde zmíním čtyři z nich: poznámku Richarda Feynmana, osobní příběh Patricka Jamese, jáhna v katolickém kostele, který trpí amnézií a používá technologie, aby udržel svůj život pohromadě, a slavné myšlenkové experimenty s Tetrisem a s Ingou a Ottou z původního článku o EM.
Feynmanovy poznámky
Slavného fyzika Richarda Feynmana se historik vědy Charles Weiner v rozhovoru ptal na jeho pracovní návyky. Clark ve své knize Supersizing the mind převypráví příběh setkání těchto dvou mužů a zmiňuje radost, s jakou se historik díval na pracovní poznámky a řekl, že jde o důležitý záznam Feynmanovy práce. Feynman historika zarazil, když odpověděl, že poznámky nejsou záznamem, nýbrž prací samotnou. (Clark, 2008, s. xxv)
Memento Patricka Jamese
Ve filmu Memento trpí hlavní postava anterográdní amnézií, která jí brání vytvářet nové vzpomínky, a spoléhá na vnější předměty, jako jsou polaroidové fotografie či tetování na těle, aby si připomínala podstatné informace. Se stejnou poruchou bojuje skutečný člověk v USA jménem Patrick Jones, který slouží jako jáhen v katolickém kostele (Marcus, 2008). Kvůli úrazu mozku v dětství a následným otřesům mozku rovněž nedokáže vytvářet nové vzpomínky. Na rozdíl od postavy z filmu se Jones spoléhá na nejnovější technologie, aby měl svůj život i práci v pořádku. Kdykoli mu selže paměť, nahlédne do svého iPhonu a aplikace Evernote.
Tetris
Myšlenkový experiment s Tetrisem (Clark & Chalmers, 1998) se týká člověka, který tuto hru hraje. Autoři nás vybízejí, abychom si představili tři podobné případy. V prvním případě hráč geometrické tvary (neboli zoidy) na obrazovce otáčí mentálně ve své hlavě. Ve druhém případě může hráč zoidy otáčet pomocí klávesnice. Ve třetím, kyberpunkovém případě má tentýž hráč neurální implantát, který simuluje fyzické otáčení pomocí klávesnice, tentokrát však celý proces otáčení probíhá z vůle hráče uvnitř hlavy díky spolupráci mozku a neurálního implantátu. Autoři článku argumentují, že pokud nenamítáme nic proti tomu, aby implantát ve třetím případě byl součástí naší kognice, měli bychom i vnější zdroje pro kognitivní úlohy považovat za kognitivní. Jinými slovy, neměli bychom privilegovat kůži a lebku jako hranici kognice, což autoři považují za svévolný a nepodložený historický předsudek.
Experiment s Ingou a Ottou
Slavný experiment s Ingou a Ottou se snaží ukázat, že pokud jsou naše přesvědčení o stavu světa mimo naši hlavu, měli bychom tvrdit, že část naší kognice je rozšířena za hranici mozku a lebky. Experiment nás nechává představit si dva lidi, Ingu a Ottu. Oba se chtějí podívat na výstavu umění v MoMA. Inga neví, kde muzeum je, ale když se poradí se svou pamětí, vzpomene si, že je na 53rd Street, a vydá se tam. Pak si představme Ottu, který trpí mírnou formou Alzheimerovy choroby a nosí s sebou zápisník, do něhož si zapisuje důležité informace. Otto chce výstavu také vidět. Ulici si přirozeně zapamatovat nedokáže, ale když nahlédne do svého zápisníku, najde adresu a vydá se tam.
Autoři článku navrhují následující: Otto jde do muzea, protože tam jít chce a protože věřil ještě předtím, než nahlédl do svého zápisníku, že muzeum je na 53rd Street. Nemáme problém uznat, že Inga ještě předtím, než se poradila se svou biologickou pamětí, věřila, že ví, kde muzeum je, a autoři argumentují, že Ottovo přesvědčení je totéž, přestože substrát paměti je jiný. Clark a Chalmers píší, že Ottova paměť „funguje stejně jako informace tvořící běžné neaktuální přesvědčení – jen se tato informace náhodou nachází za hranicí kůže“ (Clark & Chalmers, 1998)
Princip parity
Autoři svůj argument nestaví na tvrzení, že mezi biologickou a nebiologickou pamětí není žádný rozdíl. Ve svém původním článku naopak navrhují, že vnější paměťové zařízení, jako je zápisník, funguje jako proces funkčně totožný s tím, jak pracuje mozek. Tento funkcionalistický přístup k tezi rozšířené mysli ve skutečnosti představuje jádro argumentu, později nazvaného princip parity, který v původním článku zní takto:
„Pokud při řešení nějakého úkolu funguje část světa jako proces, který bychom, kdyby probíhal v hlavě, bez váhání uznali za součást kognitivního procesu, pak tato část světa je (jak tvrdíme) součástí kognitivního procesu.“ (zdůraznění v originále)
Taková definice samozřejmě může vést k nemožně širokému rozšíření mysli, které by za součást naší mysli počítalo i jiné lidi, a dokonce celý internet. Aby autoři upřesnili, co se ve vnějším světě počítá za kognitivní, uvádějí čtyři kritéria, která zde shrnu a která John Sutton (Sutton, 2010) nazývá kritérii „lepidla a důvěry“: Zaprvé, vnější objekt, jako je Ottův zápisník, musí být v životě člověka stálicí, což znamená, že člověk jen zřídka jedná bez tohoto vnějšího objektu. Zadruhé, informace je snadno dostupná. Zatřetí, po vyvolání informace ji člověk automaticky přijímá. Začtvrté, informace z vnějšího objektu byla v minulosti vědomě přijata. Princip parity je sondou založenou na funkcionalistickém pohledu na mysl, jejímž cílem je, jak poznamenává Clark, „osvobodit nás od pouhých biošovinistických předsudků“.
Aktivní externalismus
Uvedené příklady Otty či Patricka Jamese by měly naše intuice podnítit natolik, abychom jasně viděli, že kdybychom jim vnější technologické objekty vzali, drasticky by se snížila jejich paměťová a kognitivní způsobilost, což by vedlo i ke změně jejich osobnosti. Z tohoto pohledu musíme uznat, že vztah mezi lidmi a technologickými objekty je skutečně mnohem intimnější a přetvářející, než by se jinak zdálo. Jak vysvětlují Clark a Chalmers:
„lidský organismus je propojen s vnější entitou v obousměrné interakci, čímž vzniká spřažený systém, který lze považovat za kognitivní systém sám o sobě. Všechny složky systému hrají aktivní kauzální roli a společně řídí chování stejným způsobem, jakým to obvykle dělá kognice“ (Clark & Chalmers, 1998)
Clark a Chalmers nazývají tento spřažený vztah člověka a technologie aktivním externalismem a odlišují jej od dříve známých sémantických externalismů, jež hájili Putnam a Burge. Aktivní externalismus na rozdíl od pasivních, sémantických externalismů zdůrazňuje aktivní a přímý dopad vnějších objektů na naše chování. Přijmout aktivní externalismus znamená, že se musí změnit nástroje a metody zkoumání a vysvětlování lidského chování. Zatímco internalistický pohled na mysl a kognici by tvrdil, že ke studiu lidské kognice stačí „podívat se dovnitř hlavy“, aktivní externalismus navrhuje, že když používáme technologické objekty a vnější rysy světa, stáváme se účastníky kognitivních systémů vyššího řádu, které mají emergentní vlastnosti, jež bychom jinak pečlivou analýzou jednotlivých složek takových spřažených systémů nenašli. Jak nám připomíná původní článek, aktivní externalismus úzce souvisí s dalšími přístupy v různých oborech, jako je Hutchinsův přístup distribuované kognice (Hutchins, 1995), kde je kognice rozložena mezi lidské aktéry a vnější objekty, nebo fenomenologicky inspirovaná situovaná kognice v interakci člověka s počítačem (Suchman, 1987) či v robotice a umělé inteligenci (Brooks, 1991), v nichž dynamické obousměrné spřažení s prostředím v reálném čase, které slouží jako svá vlastní nejlepší reprezentace, pomáhá lidem i robotům řešit problémy ad hoc.
Kritika parity a druhá vlna EM
Přestože si první vlna EM, založená na funkcionalistickém principu parity a na spřažených obousměrných interaktivních systémech, získala mnoho příznivců, neobešla se bez kritiků. Hlavní kritika první vlny EM přišla od Adamse a Aizawy (Adams & Aizawa, 2001; Adams & Aizawa, 2007). Jejich kritika se soustředí na pojem „vnitřního obsahu“ a na nemožnost jasně vymezit „znak kognitivního“. Tvrdí, že pouze vnitřní, tedy neurální reprezentace mají vnitřní obsah, a lze je proto považovat za kognitivní, na rozdíl od odvozeného obsahu, s nímž se setkáváme v případě Otty, který podle této analýzy musí nejprve interpretovat percepční data, což Inga dělat nemusí. Přestože Clark na tyto námitky i na další, které kritizovaly funkční podobnost různých vnitřních a vnějších procesů, odpověděl (Clark, 2005; Clark, 2010), John Sutton (Sutton, 2010) předkládá další kritiku a návrh, který tezi EM posouvá za princip parity.
Sutton varuje před možným problémem, pokud se zavážeme k silné variantě principu parity a budeme vnitřní a vnější složky kognitivních systémů považovat za rovnocenné. Sutton cituje Johna Haugelanda, který funkcionalistický izomorfismus dovádí do extrému, když tvrdí, že bychom neměli
„chápat mozek a tělo jako jasně oddělitelné složky spojené v přesně vymezeném psychofyzickém interface, ani nemůžeme posunout ‚hrbol v koberci‘ směrem ven tím, že určíme principiální interface mezi tělem či smyslovými orgány a fyzickým světem […] musíme to všechno nechat ležet naplocho“. (Haugeland, 1998, s. 228–229)
Haugelandova plochá ontologie bez rozlišení, ovlivněná principem parity, představuje problém, pokud chceme zkoumat individuální rozdíly mezi lidmi, kteří se k těmto rozšířeným biotechnologickým systémům „připojují“ právě skrze ty interface, které Haugeland odmítá. A Sutton věří, že zachovat odlišné rysy biologického a nebiologického je nezbytné, protože mezi lidmi a artefakty ve skutečnosti existují důležité a zajímavé rozdíly, i když je rozšířené systémy vyššího řádu mohou zamést „pod koberec“, jak tvrdí Haugeland. Jak Sutton argumentuje, výzkum rozšířené mysli zjevně potřebuje zkoumat lidskou složku, protože lidé nejsou nepopsané tabule, nýbrž mají druhově i individuálně specifické odlišnosti. Nezbytné je i studium nelidských složek, nikdo by netvrdil, že Ottův zápisník je totéž co paměťové buňky v Ingině mozku. Navíc pokud princip parity redukuje všechny vnější artefakty na jejich funkce a na interface, které nám poskytují, nepotřebovali bychom, jak říká Sutton, „teorii médií, historii ani žádná jiná ‚sociální, kulturní a technologická studia‘ v kognitivní vědě“ (Sutton, 2010, s. 200).
Princip parity proto musí být zásadně neúplný a v nejlepším případě postačující, nikoli však nutnou podmínkou teze EM. Sutton (Sutton, 2010) proto navrhuje uvolnit požadavky na tezi EM a místo zaměření na funkční izomorfismus zdůraznit význam komplementarity vnitřního a vnějšího. Takový postoj, který zdůrazňuje spíše komplementaritu, by podle Suttona posunul tezi EM do její druhé vlny, za princip parity.
Sám Clark říká, že mozek nemusí replikovat jakékoli užitečné procesy, které vnější objekty poskytují. Spíše se
„musí naučit vytvářet s vnějšími médii interface takovými způsoby, které maximálně využívají jejich zvláštních předností“. (Clark, 1997, s. 220) (zdůraznění moje)
Sutton dodává, že naše mozky jsou „prosakující asociativní stroj[e]“, které „potřebují média, objekty a jiné lidi, aby mohly plně fungovat jako mysli“. Komplementární verze EM zachovává rozlišení mezi vnitřním a vnějším a, což je důležité, obrací naši pozornost k tomu, jak tyto dvě části mohou navzdory svým přirozeným rozdílům skutečně interagovat, s čímž Clark souhlasil už v roce 1998, když navrhl, že teze rozšířené mysli by se měla točit „především kolem způsobu, jakým nesourodé vnitřní a vnější složky spolupracují tak, aby vytvářely integrované větší systémy schopné podporovat různé […] formy adaptivního úspěchu“ (Clark, 1998).
Zdá se, že první vlna se zabývala srovnáváním emergentních výsledků různých interakcí mezi lidmi a různými formami médií, jako bychom se na systém dívali z ptačí perspektivy. Druhá vlna sice souhlasí s existencí a významem emergentních vlastností ve velkém měřítku systémů rozšířené mysli, přesto se však pozorně dívá na interakce mezi složkami systému, které tyto emergentní vlastnosti vůbec způsobují.
Andy Clark píše: „[s]kutečná hodnota důrazu na rozšířené systémy (složené z mnoha heterogenních prvků) tedy spočívá v tom, že nás nutí věnovat pozornost interakcím samotným: vidět, že mnohé z toho, na čem u inteligence na lidské úrovni záleží, se neskrývá v mozku ani v technologii, nýbrž ve složitých […] interakcích a spolupráci mezi nimi.“
Pak Clark pokračuje prorockým hlasem:
„Studium těchto interakc[í] […] není snadné a závisí jak na nových multidisciplinárních aliancích, tak na nových formách modelování a analýzy. Výnos by však mohl být velkolepý: nic menšího než nový druh kognitivně-vědecké spolupráce zahrnující neurovědu, fyziologii a sociální, kulturní a technologická studia zhruba stejnou měrou“. (Clark, 2001, s. 153–154)
Sutton nazývá tento obrat ke studiu interakcí a vztahů mezi vnitřními a vnějšími zdroji vědou o interface.
Věda o interface
Hlavní otázkou hypotetické vědy o interface je, jak se s technologií propojujeme skrze interface a jaká je taxonomie interface, jež takovou interakci umožňují. K otázce lze přistoupit z různých stran a pomocí metod a nástrojů celé řady oborů, což vyhovuje Suttonově a Clarkově výzvě k interdisciplinárnímu přístupu k rozšířené mysli.
Optikou vědy o interface se Sutton výslovně dotýká ontologických otázek a dichotomie subjektu a objektu, když píše, že druhá vlna EM musí brát v úvahu, že když jsou vnitřní a vnější zdroje „přivedeny k interface se všemi […] různými médii a symbolickými technologiemi“, pak „interakce s různými vnějšími artefakty“ a „propojování“ s nimi skrze interface je „často ze své podstaty přetvářející“. Překvapivě můžeme v Suttonových slovech slyšet základní McLuhanovy myšlenky o procesu zprostředkování, který je vždy přetvářející, i o moci médií přinášet „psychické a společenské“ změny.
Navíc lze McLuhanův program studia historických příkladů médií a jejich vlivů na společnost jasně rozpoznat v „historické kognitivní vědě“, za niž se Sutton přimlouvá. Argument pro takovou činnost je ve světle teze rozšířené mysli přímočarý: pokud souhlasíme s tím, že kognice je rozšířená a distribuovaná, znamená to, že mozek je historicky ovlivněný „biosociální orgán“, a to kvůli sociokulturním vrstvám, které mají v naší kognici kauzální sílu. Podle Merlina Donalda, kterého Sutton cituje, kulturně specifické technologie a média „tvoří součást lidské kognitivní architektury již od svrchního paleolitu“ (Sutton, 2008).
A konečně, věda o interface musí zohlednit roli kontextu při používání technologie. Vzhledem k tomu, že různá média a technologie mají různé interface, které navíc umožňují různé druhy interakce na základě kontextových vodítek, jichž člověk může, ale nemusí využít, Sutton argumentuje, že druhá vlna EM je „pozváním věnovat podrobnou pozornost […] rozdílům [v druzích interakce] v konkrétních kontextech a případových studiích“ (Sutton, 2010). Sutton volá po antropologických či etnografických popisech toho, jak spřažení lidí a technologií ve skutečném světě doopravdy funguje. Tato výzva nám může připomenout přelomové dílo kognitivního etnografa Edwina Hutchinse, který rozvinul příbuzný přístup k teorii rozšířené mysli nazvaný „distribuovaná kognice“, když publikoval podrobnou etnografickou zprávu o tom, jak posádka řídí velkou válečnou loď tím, že řízení rozkládá mezi různé lidi a objekty (Hutchins, 1995).
Kognitivně antropologické studium spřažení lidí a technologie ve skutečném světě čelí metodologickému a filosofickému problému, kterého si je fenomenologicky poučená etnografie dobře vědoma: studovat používání technologie znamená zabývat se praktickými dovednostmi zacházení se světem v různých typech lidské činnosti, a artikulace praktických dovedností, zejména na expertní úrovni, se ukazuje jako nesmírně obtížná, neboť expertnost „spočívá na nesmírné zásobárně praktické paměti dovedností, nějak vtělené do vláken a do usazené schopnosti vhodně řadit technická gesta za sebou, a její slovní popisy (ať už ze strany aktérů, či pozorovatelů) budou nedostatečné“ (Sutton, 2008). Představme si například situaci, kdy máme návštěvníkům z jiné planety vysvětlit, jak lidé chodí. Na povrchní úrovni bude slovní popis chůze dostačující. Jakmile jsme však nuceni podat podrobný popis chůze, na určité úrovni můžeme nanejvýš ukázat, jak to děláme. To připomíná rozlišení Huberta Dreyfuse (Dreyfus, 1979; Dreyfus, 1992; Dreyfus, 2009), který v polemice se starším, symbolickým přístupem k výzkumu umělé inteligence rozdělil vědění na deklarativní typ „co“ a praktický typ „jak“. Nebo dokonce Dreyfusova učitele Heideggera, který rozlišoval mezi výskytovým (present-at-hand) a příručním (ready-to-hand) modem (Heidegger & Macquarrie, Robinson, 2006) zacházení se světem. Jakmile se v jakékoli činnosti zahrnující nástroje stáváme dostatečně zběhlými, naše vnímání této činnosti prochází posunem od velmi záměrného zacházení, kdy si nástroj silně uvědomujeme (výskytový modus), k zběhlému zacházení, kdy se pro nás nástroj stává průhledným a přestává zaměstnávat naše vědomí; naše pozornost se místo toho soustředí na cíl, kterého chceme dosáhnout, a nástroj se stává rozšířenou součástí nás samých. Abychom mohli zkoumat spřažení technologie a lidí na expertní úrovni, musíme se do činnosti ponořit a skrze učednictví se sami stát experty (Sutton, 2008).
Věda o interface se skutečně jeví jako masivně interdisciplinární předmět, který lze zkoumat nejméně ze čtyř hledisek. První se podobá Suttonovu projektu historické kognitivní vědy, na němž se McLuhan podílel již dříve, než myšlenka takového oboru vůbec existovala, a spočívá především v analýze a vysvětlení toho, jak minulé technologie v průběhu věků spoluutvářely naši kognici a jak to následně vedlo ke změnám ve společnosti a kultuře. Zadruhé, jak a proč technologie funguje tak, jak funguje, a jak s námi interaguje z hlediska inženýrství a designu. Toto hledisko se běžně diskutuje a řeší v komunitě interakce člověka s počítačem. Zatřetí, jaké jsou stabilní psychologické a kognitivní vlastnosti, pokud vůbec nějaké, které do interakce s technologií vnášíme. Začtvrté, jak funguje interakce s technologií z hlediska prožitku, jinými slovy, jak se nám interakce s technologií odkrývá a jaké má přetvářející účinky na naši kognici i osobní identitu? Zde bude užitečná (post)fenomenologická analýza vztahů člověka a technologie a její pojem technologického zprostředkování, který výslovně pojednává o spoluutváření člověka a technologie a zbavuje se dichotomie subjektu a objektu. Fenomenologicky orientovaná etnografie nás navíc poučuje, že výzkumnice se sama musí stát expertkou v dané činnosti, aby dosáhla bohatého porozumění interakci s nástroji, která je závislá na kontextu.
Závěr
McLuhanův celoživotní projekt mapování vlivu technologie na naši kognici, která následně formuje naši kulturu a společnost, se v teorii rozšířené mysli, kde McLuhan není běžně citován, pokud vůbec, stále více nejen potvrzuje, ale i dále rozvíjí. McLuhan si předsevzal porozumět hlubokým účinkům technologie na naše životy a spojoval historické změny s jejím zaváděním do naší kultury. McLuhan byl také prvním teoretikem médií, který nás varoval, že chceme-li porozumět fungování médií, neměli bychom se nechat oslepit jejich obsahem a měli bychom naopak obrátit pozornost k formálním a technickým aspektům toho, jak média umožňují interakci člověka a technologie.
Teorie rozšířené mysli ve své druhé vlně jde za nepřiměřeně striktní funkcionalistický izomorfismus principu parity a za výzvu ke stírání jakéhokoli rozdílu mezi biologickými a nebiologickými složkami rozšířených kognitivních systémů. Druhá vlna EM naopak uznává zjevné hlubší a smysluplné rozdíly mezi složkami a jejich nekompatibilitu i možnost vzájemné interakce činí hlavním problémem výzkumu rozšířené mysli, což ztělesňuje navrhovaná věda o interface.
Tímto obratem k interakci a interface by výzkum rozšířené mysli mohl velmi získat užší spoluprací s již etablovanými obory, jako je teorie médií, interakce člověka s počítačem a (post)fenomenologie, které účinky zprostředkování, interface a vztahy člověka a technologie považují za svůj hlavní výzkumný problém.
Zdroje
Adams, F. & Aizawa, K. (2001). The bounds of cognition [online]. Philosophical Psychology, roč.
14(č. 1), 43–64. https://doi.org/10.1080/09515080120033571
Adams, F. & Aizawa, K. (2007). The bounds of cognition. Oxford: Blackwell.
Bratton, B. (2015). The stack: on software and sovereignty. Cambridge, Massachusetts: The MIT press.
Brooks, R. (1991). Intelligence without representation [online]. Artificial Intelligence, roč. 47(1–3), 139–159. https://doi.org/10.1016/0004-3702(91)90053-M
Clark, A. (2005). Intrinsic content, active memory and the extended mind [online]. Analysis, roč. 65(č. 1), 1–11. https://doi.org/10.1093/analys/65.1.1
Clark, A. & Chalmers, D. (1998). The Extended Mind [online]. Analysis, roč. 58(č. 1), 7–19. https://doi.org/10.1093/analys/58.1.7
Clark, A. (1997). Being there: putting brain, body, and world together again. Cambridge, Mass.: MIT Press.
Clark, A. (1998). Author’s response [online]. Metascience, roč. 7(č. 1), 95–104. https://doi.org/10.1007/BF02913278
Clark, A. (2001). Natural-Born Cyborgs?. In: Cognitive Technology: Instruments of Mind (s. 17–24). Berlin, Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg. https://doi.org/10.1007/3-540-44617-6_2
Clark, A. (2001). Mindware: an introduction to the philosophy of cognitive science. New York: Oxford University Press.
Clark, A. (2008). Supersizing the mind: embodiment, action, and cognitive extension. Oxford: Oxford University Press.
Clark, A. (2010). Memento’s Revenge: The Extended Mind, Extended [online]. In: R. Menary (ed.), R.
Menary (ed.), The Extended Mind (s. 43–66). The MIT Press. https://doi.org/10.7551/mitpress/9780262014038.003.0003
Deuze, M. (2015). Media life: Život v médiích. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum.
Dreyfus, H. (1992). What computers still can’t do: a critique of artificial reason. Cambridge, Mass: MIT Press.
Dreyfus, H. (1979). What computers can’t do: the limits of artificial intelligence. New York: Harper Colophon Books.
Dreyfus, H. (2009). How Representational Cognitivism Failed and is being replaced by Body/World Coupling. In: After cognitivism a reassessment of cognitive science and philosophy (s. 39–73). Dordrecht: Springer.
Eede, Y. (2012). Amor technologiae: Marshall McLuhan as philosopher of technology : toward a philosophy of human-media relationships. Brussels: VUBPRESS.
Ferenc, J. (2018). Postkognitivistické HCI: Vidět interface jako sociotechnický vztah (Diplomová práce). Praha.
Haugeland, J. (1998). Mind embodied and embedded. In: Having thought: essays in the metaphysics of mind (s. 207–237). Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
Heidegger, M. & Macquarrie, J., Robinson, E. (2006). Being and time. Oxford: Blackwell.
Hutchins, E. (1995). Cognition in the wild. Cambridge, Mass.: MIT.
Marcus, G. (2008). What if HM had a Blackberry?: Coping with amnesia, using modern technology
[online]. Psychology Today. Dostupné z:
https://www.psychologytoday.com/us/blog/kluge/200812/what-if-hm-had-blackberry
McLuhan, M. (1978). The Brain and the Media: The “Western” Hemisphere [online]. Journal of Communication, roč. 28(č. 4), 54–60. https://doi.org/10.1111/j.1460-2466.1978.tb01656.x
McLuhan, M. (1994). Understanding media: the extensions of man. Cambridge, Mass.: MIT Press.
Petříček, M. (2009). Myšlení obrazem: průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé. Praha: Herrmann & synové.
Suchman, L. (1987). Plans and situated actions: the problem of human-machine communication. New York: Cambridge University Press.
Sutton, J. (2008). Material Agency, Skills and History: Distributed Cognition and the Archaeology of
Memory [online]. In: C. Knappett (ed.) & L. Malafouris (ed.), C. Knappett (ed.) & L. Malafouris (ed.),
Material Agency (s. 37–55). Boston, MA: Springer US. https://doi.org/10.1007/978-0-387-74711-8_3
Sutton, J. (2010). Exograms and Interdisciplinarity: History, the Extended Mind, and the Civilizing Process [online]. In: R. Menary (ed.), R. Menary (ed.), The Extended Mind (s. 189–225). The MIT
Press. https://doi.org/10.7551/mitpress/9780262014038.003.0009
[1] Nejzjevnějším příkladem je internet. Jde o obrovskou síť vzájemně propojených počítačů, chytrých i jiných zařízení.
[2] Podle (Eede, 2012, s. 167–168) používá Marshall McLuhan slova „interface“ a „translation“, ba i „medium“ a „technology“ zaměnitelně.