Úvod

Heideggerova esej o bytnosti techniky zazněla poprvé ve formě přednášky v přednáškovém cyklu Umění v technické době v roce 1953 na půdě Bavorské akademie krásných umění. O rok později v roce 1954 byl text také poprvé publikován.[1] Časový kontext eseje není nedůležitý, protože poválečnou Evropou se začal procházet strašák v podobě atomových zbraní a atomový věk i hrozba vstoupily do běžného jazyka a vědomí. Přesto v Bytnosti techniky zmínky o jaderných zbraních nenajdeme. Pro analýzu toho, čím technika obecně a moderní technika konkrétně jsou, si Heidegger vypůjčuje běžné příklady technického pokroku. To si může dovolit, neboť se chce dobrat toho, co mají všechny technické výdobytky společné na té nejobecnější, tedy ontologické úrovni. Heidegger se ptá, co je bytností techniky. Pokud se mu podaří odpovědět na tuto otázku, výsledek by měl být stejně relevantní pro kladivo, teleskop, počítač nebo jadernou zbraň.

Především proto, že filosofie techniky se vydědila z filosofie coby samostatný obor zhruba v první polovině 20. století, patří Otázka techniky mezi základní texty filosofické reflexe techniky nejen historicky, ale i tematicky. Následovníci oboru filosofování o technice se tak více či méně musí s Heideggerovým tázáním po bytnosti techniky vypořádávat. Vedle Heideggera se v literatuře hovoří o dalších zakladatelích filosofování o technice, mezi něž řadíme Lewise Mumforda, Jacques Ellula nebo Hans Jonase. Tito autoři tvoří skupinu tzv. „klasické filosofie techniky“[2], v jejichž díle dominuje transcendentální nebo sociokulturní pohled na techniku, často ignorující otázky a problémy týkající se individuálních technických artefaktů. Tento přístup dostal přezdívku filosofie techniky s velkým písmenem „T“[3], neboť technika v myšlení těchto autorů vystupuje coby jednotná, často negativní síla působící na člověka. V současnějším přístupu filosofie techniky naopak převládá snaha „otevřít black box“ oné abstraktní síly Techniky a uchopit specifičnost a unikátní bytí jednotlivých artefaktů, kdy filosofickou reflexi obohacují data získaná z případových studií a dalších empirických metod.

Bytnost techniky a svobodný vztah k technice

Mezi hlavní cíle Heideggerova tázání se po bytí techniky se řadí vybudování (či navrácení) svobodného vztahu k technice. S příchodem moderní techniky, která využívá výsledky exaktní a na matematice postavené přírodovědě, se náš vztah k technice proměnil, a to tak, že pobyt (Dasein) začal onen svobodný vztah k technice ztrácet. Svobodným vztahem se myslí otevřenost Dasein vůči všem možným způsobům bytnosti techniky a vidění světa. Moderní technika nám však podle Heideggera vnucuje právě jeden způsob bytnosti techniky, který ze všech možných potencialit, jak Dasein může skrze techniku mít vztah se světem a jsoucny v něm, redukuje multiplicitu vidění světa jsoucen a jejich bytí na právě jedno, které vše ve světě, včetně přírody přeměňuje na pouhou zásobu energie, použitelný stav zásob, statické, neměnné bytí.

Vlivem moderní techniky začal Dasein redukovat smysl svého bytí na použitelný stav zásob a zapomněl, že může vyložit a odkrývat své bytí ve světě i jinak. Ba co hůře, Dasein netuší, že toto moderní technika činí, neboť ji chápe jako něco neutrálního, něco, co má plně pod kontrolou: „Mít techniku pod kontrolou se stává tím naléhavější, čím více hrozí, že se technika vládě člověka vymkne.“[4] Reduktivní vliv moderní techniky dále svádí Dasein ke špatné ontologii: špatné vyložení toho, co a jak ve světě jest, vede k tomu, že moderní technika zakrývá nejen Pravdu uchopenou klasickou teorií korespondence vztahu výroku a stavu světa, ale také Pravdu uchopenou fenomenologicky, tedy Pravdu jakožto podmínky toho, co vede k tomu, že vůbec něco můžeme posoudit jako pravdivé či nepravdivé.

Celá esej je tedy varováním. Abychom mohli toto varování ohodnotit, potřebujeme po-chopit, proč Heidegger vidí moderní techniku takto negativně a jak nám může fenomenologie techniky může pomoct navrátit svobodný vztah k (moderní) technice.

Technika jako odkrývající prostředek

Heidegger staví svou analýzu techniky na tom, že bytnost techniky není ničím technickým. Podobně jako bytnost stromu není nic stromovitého a nenachází se v individuálních stromech, nenajdeme bytnost techniky v konkrétních technických artefaktech nebo procesech. Musíme-li někde začít, máme v tradičním pojetí toho, čím technika je, k dispozici dva pohledy: instrumentální a antropologický.

Instrumentálním pohledem vidíme techniku jako prostředek (lat. instrument) k cíli, antropologický pohled definuje techniku jako lidskou aktivitu. Oba pohledy jsou vzájemně sdružené. Techniku jako prostředek používáme během lidské aktivity, a lidská aktivita zas předznamenává nějaké cíle a účely použití techniky. Heidegger upozorňuje na to, že instrumentální pohled tenduje k tomu chápat techniku coby prostředek jako něco neutrálního, podřízené Dasein. Je tomu tak?

K odpovědi se dostaneme analýzou prostředkovosti prostředku (neboli instrumentálností). Užití prostředku něco způsobuje a je jím něco učiněno. To, co něco způsobuje, je příčinou toho, co bylo učiněné. Heidegger proto dále pokračuje zkoumáním příčiny a klasické aristotelovské schema čtyř příčin aplikace na příklad se stříbrnou obětní miskou:

  • causa materialis — látka, z níž je věc (prostředek) zhotoven
  • causa formalis — tvar prostředku
  • causa finalis — účel použití prostředku
  • causa efficiens — ten, kdo prostředek vytvořil

Všechny tyto čtyři příčiny spolu působí a zapříčiňují vznik misky tak, že před námi stojí. To, že před námi však stojí obětní miska, je zapříčiněné čtvrtou příčinou causa efficiens, neboť člověk v roli stříbrníka seskupuje zbývající tři příčiny do jednoho celku nejen tím, že ji vytvoří, ale také tím, že promýšlí její účel. Promýšlet je dle Heideggera „řecky λέγειν, λόγος. Λέγειν spočívá v ἀποφαίνεσθαι, vynášet najevo, vyjevovat“.[5] A tak stříbrník je nejen ten, kdo prostředek vytvořil, ale také ta příčina dávající výskyt a vynášející najevo misku nějakým způsobem, konkrétně jakožto obětní misku.

To, co mají příčiny společné je, že přivádí něco z ne-přítomnosti do pří-tomnosti, jsou „prodchnuty skýtáním“, čímž poskytují zjev tomu, co nebylo přítomno. Již u Platóna v Symposionu čteme, že „každé dopuštění, které cokoli přiměje, aby přešlo z ne-přítomnosti do přítomnosti, je ποίησις (poiesis). Poiesis je tedy něco jako proces, co odkrývá. Toto odkrývání nazvané Heideggerem v němčině das Entbergen je v řečtině ἀλήθεια, v latině veritas, což znamená Pravda (Wahrheit).

Pravda a odkrývání

Pravda a odkrývání mají k sobě blízko a technika coby prostředek, který odkrývá, má blízko nějakým způsobem pravdě. Jak přesně? To je nad rámec eseje Otázky techniky, avšak Heideggerova či fenomenologická teorie pravdy se odklání od klasické korespondenční teorie pravdy, ve které lingvistický výrok (věta) se shoduje svou strukturou se stavem světa. Aletheia a poesis implikují změnu. Bytí jsoucen není statické a neměnné, bytnost jsoucen, tedy samotný způsob toho, jak věci jsou, přichází do ne-skrytosti a do skrytosti na základě způsobu odkrývání. To, jak věci jsou, souvisí s pravdou, ta zas souvisí s tím, jak jsou nám (tedy pro Dasein) věci odkryty, protože, to, jak jsou nám věci odkryty, mění to, jaké nabývají podoby, a jak se nám jeví, stručně: jak věci jsou. Fenomenologické teorie pravdy implikuje změnu, dynamičnost, kontextuálnost, a tím do určité míry subjektivitu.

τεχνη jako non-neutrální prostředek odkrývání

Vrátíme-li se k technice a bytnosti techniky, shrňme si, k čemu Heidegger dochází. Co je technika? To je otázka po bytnosti techniky, a tu Heidegger doposud chápe jako prostředek, který zaviňuje to, že se nám svět odkrývá určitým způsobem. Dále Heidegger pokračuje tím, že technika etymologicky vychází z techne, a od raných dob bylo techne specifický způsob poiesis, tedy techne a technika jsou něco poietického, neboť jsou např. vedle poezie způsobem odkrývání jsoucen ve světě. Identifikace techniky s odkrýváním podporuje Heideggerova analýza pojmů techne a episteme, kdy do dob Platóna znamenají obě slova poznání v obecném smyslu či něčemu rozumět a vy-znat se.

Po této analýze je zřejmější, proč je slepota vůči technice pro Dasein nebezpečná. Bytnost techniky není nic neutrálního, naopak se ukazuje jako něco, co zaviňuje specifický způsob odkrývání světa a vztah Dasein k němu, i k sobě samotnému. Technika není neutrální, nýbrž lze o ní hovořit jako o non-neutrální[6]. Bytností techniky je odkrývající prostředečnost, která coby prostředek vztah Dasein a světa transformuje to, jak Dasein přistupuje ke světu a jak je Dasein svět odkrýván.

Gestell

Pokud přistoupíme na to, že bytnost techniky není ničím neutrálním, musíme se ptát, jak nás technika ovlivňuje a jak se odlišuje vliv moderní techniky od techniky dřívějších dob. Heidegger se na tuto otázku zaměřuje. Podle něj se technika založená na ruční práci a řemeslné činnosti neliší ve své bytnosti od moderních příkladů technických artefaktů a procesů. Právě proto, že bytnost techniky není nic technického, může Heidegger říct, že řemeslná i moderní technika odkrývají svět. Nicméně moderní technika odkrývá svět drasticky jinak.

Je nutné definovat, co Heidegger považuje za moderní techniku. Zhruba se jedná o soubor artefaktů a procesů, které využívají a jsou ovlivněné poznatky novověké exaktní, tedy na matematice založené přírodovědě. Nicméně fenomenologicky řečeno, co činí moderní techniku moderní není pouze historická mladost, nové funkce nebo nástroje využívající současné výsledky vědeckého bádání. Například obdělávání půdy nebo využití síly proudu řeky lze provozovat i moderními prostředky takovým způsobem, který je fenomenologicky blíže ne-moderní řemeslné technice — technice coby techne. A to platí i naopak. Nejde tu o „techničnost“ techniky, nýbrž o její bytnost, způsob a charakter odkrývání.

A právě charakter toho, jak moderní technika odkrývá svět se změnil. Není to odkrývání ve formě poiesis, nýbrž odkrývání (takže stále aletheia) ve formě vymáhání (Herausforden). Vymáháním se myslí reduktivní odkrývání přírody jako zásoby energie, jako něco, co Heidegger nazývá „použitelný stav” (Bestand). Tento specifický způsob odkrývání světa moderní technikou pak nazývá Heidegger slovem Gestell. V normálním užití toto slovo znamená v němčině podstavec, stojan, podvozek. U Heideggera nabývá významu onoho specifického „ustanovujícího zjednávání“, vymáhajícího způsobu, jak moderní technika odkrývá svět pro Dasein a skrze Dasein. Toto vymáhání se neděje mimo lidské konání, ale není zcela na člověku závislé.

Gestell je totalitizující síla. Shromažďuje přirozenou různorodost odkrývání světa do jednoho jediného způsobu. Redukuje mnohost na jedno, multiplicitu na jednotu. Heidegger poeticky přidružuje Gestell ke gramaticky příbuzným pojmům: Ge–birg (pohoří) redukuje mnohost horských prvků na jedno pohoří; Ge–müt (nitro, duše) shromažďuje mnohost a neuspořádanost vnitřních stavů člověka do jednoho celku. Onou gramatickou předponou „Ge–“, pomocí které se v němčině vytvářejí hromadná podstatná jména, Heidegger vyjadřuje toto sjednocení mnohosti do jednoho celku.

Kde se bere příčina této změny u moderní techniky? Heidegger viní novověkou přírodovědu.

Vztah vědy a techniky, úděl

Novověká exaktní přírodověda zavedla do společnosti koncepty, teorie, obrazy, myšlení, které uchopují přírodu tak, že jí redukují a manipulují s ní pomocí matematizace. Gestell je dědictvím novověké matematické přírodovědy ne proto, že by moderní technika byla pouze aplikací vědecké teorie, nýbrž proto, že v obou případech se příroda ohlašuje a odkrývá jako něco, co je „konstatovatelné“[7] (uchopeno kvantitativně, matematicky, logicky) a je zjednáno jako systém informací.

Pokud bytností moderní techniky je Gestell jakožto způsob odkrývání, které není neutrálním procesem, lze říct, že věda, vědecká teorie a její koncepty a terminologie jsou něčím, co nás vede odkrývat svět určitým způsobem, a tudíž také nejsou neutrálními ve vztahu k odkrývání, ve vztahu k tomu, jak věci jsou a jak se nám jeví. Naopak, věda má mnohem blíže k technice. Heidegger poukazuje na to, že uvažovat o vědě bez techniky nelze: věda, o to více ta moderní, vyžaduje různé technické aparáty ke svému fungování, a to nejen k experimentálnímu výzkumu. Věda nevzniká ex-nihilo. Technika odkrývá svět jsoucen, ty se nám nějak jeví a věda coby lidská činnost je ponořena do specificky odkrytého světa a studium jsoucen v něm se podřizuje tomu, jak uvažujeme o bytí předmětu našeho zkoumání.

Proto Heidegger může říct, že zatímco moderní technika je historicky později, na ontologické úrovni moderní technika jako Gestell novověkou vědu předchází, a pouze zpětně skrze moderní techniku se dobíráme tomu, jak se Gestell zrcadlí již na počátku novověké vědy.

K zodpovězení otázky, co vedlo k tomu, že Gestell vládne bytnosti novověké vědy i moderní techniky, nám Heidegger nabízí odpověď: určitý způsob odkrývání světa připodobňuje procházení se po určité cestě. Na konkrétní cestu způsobu odkrývání nás vysílá úděl (Geschick)[8] Úděl je něco mimo lidskou činnost a kontrolu. Avšak je to úděl, který posílá člověka na cestu — spouští specifické odkrývání světa —, a tím konečně vyvstávají jsoucna a jejich bytí jako nějaká konkrétní jsoucna s konkrétním bytí. Úděl započíná, s využitím terminologie fyziky či psychologie, kolaps pravděpodobnostní potenciality bytí jsoucen na něco aktuálního, případně úděl je nezbytnou podmínkou „gestalt switche“ bytí jsoucen:

„A teprve úděl, který člověka posílá na cestu zpředmětňujícího před-stavování, zpřístupňuje toto dějinné jako předmět pro historii, tzn. pro vědu, a teprve tím umožňuje ztotožnění dějinného s historickým.“[9]

Předmětem vědy může být pouze to, co bylo odkryto ze skrytosti do ne-skrytosti a je tematizováno jako něco, co se jeví nějakým způsobem. To, co věda může tematizovat, se mění podle toho, jaký úděl dominuje v daném období dějin. Podle údělu vyvstávají do popředí nějaké formy bytí jsoucen, a zároveň další bytí jsoucen se ztrácejí do pozadí. Přestože bytí jsoucen je proměnlivé, tato fenomenologická struktura odkrývání—skrývání se dost možná jeví jako jediná konstanta dějin Dasein.

Obrana proti Gestellu

Nakonec se musíme v Otázce techniky vypořádat s hlavní motivací Heideggerova textu: jak se bránit Gestellu a jak zvrátit jeho působení, které z člověka samotného vytváří použitelný stav zásob, něco matematizovatelného a převeditelného do formy zásoby energie pro produkování nové energie? Heidegger nachází odpověď v navrácení se k původnímu odkrývání — poiesis —, jež se dodnes uchovalo v krásném umění, především v poezii, neboť je třeba se znovu otevřít jiným způsobům odkrývání světa, které více participují v oblasti pravdy a nabízí alternativu k totalitárnímu Gestellu, který redukuje všechno bytí na použitelný stav zásob: ontologicky na jeden způsob bytí, onticky řečeno na komoditu, produkt, neudržitelné drancování přírody a nás samotných.

Zdroje

ACHTERHUIS, Hans, 2001. American philosophy of technology: the empirical turn. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-21449-2.

HEIDEGGER, Martin, 2004. Věda, technika a zamyšlení. Praha: OIKOYMENH. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 8072980831.

IHDE, Don, 1990. Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-20560-5.

LEMMENS, Pieter, 2021. Thinking Technology Big Again. Reconsidering the Question of the Transcendental and ‘Technology with a Capital T’ in the Light of the Anthropocene. Foundations of Science [online]. Springer Science and Business Media, 2021-2-4, 27(1), 171-187 [cit. 2025-10-05]. ISSN 1233-1821. Dostupné z: doi:10.1007/s10699-020-09732-7

  1. viz ediční poznámka v HEIDEGGER, 2004, s. 61 ↑
  2. ACHTERHUIS, 2001, s. 2 ↑
  3. viz např. LEMMENS, 2021 ↑
  4. HEIDEGGER, 2004, s. 8 ↑
  5. Tamtéž, 2004, s. 8 ↑
  6. IHDE, 1990, s. 75. Ihde do literatury fenomenologie techniky zavádí anglický termín „non–neutrality“, který zachycuje transformační efekty techniky svých uživatelů, tedy pochopitelně i na člověka coby Dasein ↑
  7. HEIDEGGER, 2004 ↑
  8. Tamtéž, 2004, s. 24 ↑
  9. Tamtéž, 2004, s. 24 ↑