2. 8. 2014, Barcelona
Malý Vilém měl na popud svých rodičů začít docházet na lekce francouzštiny. Vilém si nebyl jistý, nač mu tento vzdáleně znějící jazyk může být; nikdo z jeho kamarádů takovým jazykem nehovoří. Dokonce ani Alžběta, děvče od naproti. A to se o ní říká, že mluví ve svých dvanácti letech plynně třemi jazyky. Postarala se o to její maminka. Alžbětina maminka, akademická malířka, nevzala nejlépe smrt svého manžela. Manžel Jaroslav umřel jen rok poté, co se jejich dcera narodila. Od té doby mohli sousedé Alžbětinu maminku vidět v nočních hodinách, jak se prohání po prázdných teplých letních ulicích. Ve svých nejlepších šatech, navoněna úžasným parfémem, v doprovodu tří až čtyř mládenců. Alžběta s maminkou pak působily v jinak poklidné ulici rozruch, když v nepravidelných intervalech, s naloženými kufry v taxíku, odjížděly a po týdnech se stejně překvapivě vracely domů. Jejich kůže po těchto záhadných výletech nabrala svěží snědé barvy, někdy zas jejich obličeje zůstaly čistě bledé, avšak maminky obličej pak většinou, jen s námahou, nesl opuchlé, povislé oči. Kdykoli se vracely s několika kufry navíc do rodné vlasti, do rodného města, do rodné ulice, ve které i malý Vilém žil, bylo již zvykem, že vystoupil neznámý mládenec, vysoký, s pevnými kostmi a úzkým pasem, a rychlou řečí spustil:
„Sí, somos serios al respecto. Que sería perfecto, verá.“
na to Alžběta pak obvykle vykoktala:
„Hay, hay ami ami gos estar?“
Alžbětina maminka se takto zapříčinila o jazykovou vybavenost své šťastné dcerky.
Alespoň nemusela docházet na zbytečné hodiny k učiteli, jehož přísný vrásčitý obličej a povislá kůže pod bradou nejednomu klukovi nahání hrůzu, pomyslel si nyní Vilém, zatímco se na chodníku nevědomky vyhýbal stařeně. Ta se snažila svými křehkými pažemi uklidnit štěkajícího psa, který na Viléma vystrkoval žluté tesáky. Psa si totiž nevšiml a šlápl mu na tlapu. Po chvilce zápasení se pes uklidnil a sama stařena vrhala po Vilémovi zlověstné pohledy a svraštěla prořídlým obočím. Vilém byl ale již o dobrých deset kroků opodál. Nezastavil se. Neotočil se. Neomluvil se. Byl zamyšlen. Nevnímal psa, ani stařenu.
Kromě stařeny byl chodník, po kterém kráčel Vilém, prázdný. Na protější straně ulice děti v hloučku nakukovaly na špičkách svých prošlapaných bot přes výlohu masny. Mistr řezník patřil do významné generace řezníků. Život všech členů rodiny byl spjat s touto tradicí. Uzeniny a paštiky neměly široko daleko konkurence. Mnoho rodin z venkova přijíždělo o sobotách do města, do této masny, aby si na nedělní sváteční oběd mohly dopřát poctivé, vyhlášené výrobky. A mistr řezník byl na svou práci hrdý. Když se řezníkovi před deseti lety narodil syn, nikdo nepochyboval o tom, že řeznický rod má svého následovníka. „Je dobrý již od začátku vědět, pro co byl člověk na tenhle svět povolanej. Celej život potom může pilovat a zdokonalovat svoje řemeslo“ říkával řezník zákazníkům, když se poptávali, čemu dá mistr řezník svého synka vyučit. Uteklo to jako voda. Synek je už ve správném věku, aby se řemeslu začal věnovat. Mistr řezník zrovna zaučoval svého synka. Hlouček dětí pozoroval mistra, jak otec-mistr poplácává po rameni a chválí syna-učedníka za precizně naporcované plátky masa. Vůně klobás a bylinkových paštik se mezitím z otevřených dveří masny linula vzduchem. Vítr vál tiše a loudavě, stromy důstojně lemovaly okraje chodníku. Tu a tam projelo po silnici auto.
Nejspíše jsou všichni v práci. Kolikpak je hodin? Za chvíli budou dvě? Ano, budou v práci, stejně jako moji rodiče. Jak jen musí pracovat, abych se mohl vzdělávat v jazyce, který neznám a nechci znát. Kolik vůbec stojí výuka?
Levou rukou nahmatal v pravé kapse svých poněkud obnošených kalhot pytlíček mincí, který dostal na zaplacení učitele. Bylo mu nakázáno, že je nesmí utratit cestou za sladkosti. Při ohledání kapes našel také papírek s adresou učitele: „Joseline H. Shaw, Balbínova 28, dvě hodiny odpoledne,“ pod adresou bylo rychle rukou dopsáno:
„Nezapomeň se slušně chovat a pozdrav při příchodu i odchodu. A peníze neutrať za sladkosti“
Při čtení poslední věty si malý Vilem zhluboka povzdychl. Byl ale rád, že výuka je právě v Balbínově ulici. Znal ji moc dobře. V létě, během prázdnin, se sem chodívá dívat na vlaky. Maminka o jeho vycházkách neví. Nikdy by mu je nepovolila. U nádraží se totiž často potulují bezdomovci, kteří mají po ránu v hlavě.
Zahnul do ulice vpravo. Ocitl se myšlenkami opět v přítomnosti. Právě včas, aby se stačil vyhnout koloběžce. Někdo ji pohodil uprostřed chodníku na ulici.
Čípak asi je taková pěkná koloběžka? Jaká škoda, že se tu válí! Vílém chtěl koloběžku zvednout a opřít o nejbližší strom.
„Jen ji tam nechej“ křiklo na něj něco z otevřených dveří domu, u kterého strom stál.
„Zkazíš nám hru!“ opět se ozvalo.
Až po chvíli Vilém spatřil, že se v šeru v chodbě domu po zemi plazí chlapec, o něco mladší než on sám. V levé ruce třímal dalekohled.
„Umřel, je v nebi a já ho musím najít!“ ozvalo se opět a chlapec se zvedl ze země a mířil k Vilémovi.
„Kdo umřel?!“ polekal se Vilém.
„Mladší bratr. Ale jen jako. Minulý týden se k nám do domu nastěhovali lidé z jiné země. Nerozumíme jim skoro ani slovo. Jsou ale milí a mají moc rádi hudbu. Předevčírem jsme s bratrem po snídani naslouchali za dveřmi jednoho z bytů. Asi nás někdo zahlédl, a tak odpoledne u nás zazvonili. Ve dveřích stála mladší paní, která uměla trochu po našem. Za ní se schovávaly tři protivné holky, které na nás celou dobu dělaly obličeje. Paní byla ale milá a nabídla nám, že se můžeme kdykoli přijít podívat, jak hrají na klavír, jak trénují zpěv a tanec.“
„A šli jste se podívat?“ zajímal se Vilém.
„Právě, že šli. Hráli opravdu pěkně. Byla u nich i jedna vysoká slečna, zpěvačka z posledního patra. Umí také trochu po našem, a vysvětlovala, jak je nutné denně cvičit, aby člověk byl opravdu dobrý. Nakonec ale přiznala, že bez daru z nebes je vše mnohem, mnohem těžší. No a bylo to.” řekl starší z bratrů.
„Bylo co?“ nechápal Vilém.
„Bratříček se začal vyptávat, co to jsou nebesa a jak dávají dary a kde jsou. A ta zpívající slečna mu řekla všechny ty nesmysly o nebesích a Bohu.“
„A tvůj bratr chce také zpívat?“ myslel si Vilem, že již vše chápe.
„Kdepak, ale začal pořád mluvit o nebesích a pánu Bohu. No tak teď si hrajeme na nebesa,“ vysvětloval chlapec.
Během rozhovoru se Vilém i chlapec popošli ke koloběžce a někoho vyhlíželi.
„No a já mám tady dalekohled a mám bratra hledat v nebesích. Protože jsem si s ním hrál na jízdu na koloběžce a na velkou dopravní nehodu. Kdepak asi je.“
Oba se porozhlédli po ulici. Až na pár aut byla prázdná. Na chodnících větve listnatých stromů zasahovaly až do oken ve třetím patře.
„A támhle, vidíš, na druhé straně chodníku se schovává za stromem!“ řekl starší z bratrů klesajícím hlasem.
Vilém zpozoroval za stromem rozcuchanou kudrnatou hlavu malého chlapce, byl o hlavu menší než on sám. Nenápadně malými očky pokukoval po dvou postavách, které stály u jeho koloběžky.
Zatímco se starší bratr rozběhl k tomu druhému v nebesích za stromem, všiml si Vilém, že stojí v Balbínově ulici a ze stěny domu na něj zírá číslo 28. Podíval se také na hodinky a s hrůzou zjistil, že jsou dvě hodiny a deset minut. Jak se tu s těmi chlapci a jejich zvláštní hrou opozdil!
Rychle vběhl do šera domovní chodby.
V poměrně úzké chodbě (z venku se zdála širší) se před zakroucenými schody Vilém polekal. Byl zde výklenek tak tak pro jednu osobu a osoba tu skutečně seděla. Byl to opálený muž s hustým obočím ve středních letech. Kolem pasu měl zástěru, na hrudi mu odpočívaly brýle na provázku, na krku mu ležela překvapivě velká hlava. Obličej muže vyzařoval klid. Na rozviklaný dřevěné židli si tu četl včerejší noviny.
Pán si Viléma nevšímal, snad jakoby byl Vilém neviditelný. Dále nevyčkával a rozeběhl se do schodů.
Zdálo se, že dům má přibližně šest pater.
Vždyť já nevím do jakého patra se mám vydat. Nevím, v jakém bytě ten pan učitel bydlí! Vilém začal panikařit a orosilo se mu hladké čelo. Čelo si otřel kapesníčkem, který měl přibalen k pytlíčku s penězi a upravil si své pískové vlasy, které mu zasahovaly do potu na čele.
Sotva Vilém vyběhl první patro, ozvalo se v jednom z bytů mnoho hlasů a na to vyběhlo ze dveří šest nebo sedm děvčátek ve sněhově bílých šatech. Všechna měla v rukou ruksak na baletní špičky. Na chodbu vyběhla bosa. Zlaté a kaštanové vlasy jim zářily na ramenou.
Jedna o rok či dva starší než on sám, ostatní byly o mnoho mladší.
„Promiňte, nevíte, kde bych tu našel učitele francouzštiny?“ zeptal se Vilém s nadějí, že mu bude ihned odpovězeno.
„Podívejte se na něj! To je ale ošklivý kluk. Podívejte, jaké má otrhané kalhoty!“ ozvalo se jednomyslně z davu baletek v cizí řeči. Poté se začaly všechny chichotat.
„Něco takového jsem ještě neviděla!“
Vilémovi začalo být úzko. Na svou první hodinu přijde opravdu pozdě.
„Prosím, nemohla by mi některá z vás říct, jak se dostanu tady k tomuto pánovi? Máme mít spolu doučování jazyka, francouzštiny, víte?” a vytáhl z kapsy kartičku a s netrpělivostí v očích ji podával některé z tanečnic.
Ta odrostlejší se na Viléma přísně podívala a vytrhla mu kartičku z ruky.
„Teto, je tu kluk, který hledá lady Shaw. Máme mu říct, kde bydlí nebo ho máme poslat někam jinam?“
„Opovažte se! Nebuďte tak zlomyslné.“
Jaké je tu najednou horko! Musím si otřít pot, který mi teče na nos. Kéž by tu byl někdo, kdo by mi rozuměl. Zbytečná francouzština. Hrozný to jazyk. Zatím jsem jej neslyšel a přeji si, abych ho nikdy také neslyšel, honilo se Vilémovi hlavou.
Vzápětí se ve dveřích, které byly stále otevřené, objevil obličej mladé paní. Měla stejně zlaté vlasy jako některé z holčiček, ale mnohem kratší.
„Hledáš Joseline?“
Vilémovi se přeci jen trochu ulevilo, jakmile slyšel hlas dospělého, rozumného člověka. Navíc mluvil jeho mateřským jazykem!
„Ano, máme mít spolu doučování. Doufám, že se pan učitel nebude příliš zlobit. Prosím, povězte, kde bych ho našel.“
„Pan učitel? Intéressant! Poslední patro. Jediné dveře.“ odpověděla mladá paní, snad opatrovnice nebo učitelka baletek.
Nestačil ani poděkovat a už se chtěl rozeběhnout do schodů do posledního patra. Než tak stihl učinit, tři nejmladší holčičky jej předběhly. Na schodech začaly s chichotáním a neuvěřitelným pištěním, dupáním a rámusem Viléma štípat do tváří a do nohou.
„To bolí, nechte toho, nic jsem vám neudělal, musím na svou lekci jazyka, již jsem vám to řekl.“
Vilém musel sestoupit ze schodů, jinak by klopýtnul a nabil by si. Nejmladší baletky jej totiž obklíčily jako prahistorickou zvěr. Byl kořistí, potravou. Místo klacků, nehty. Místo úderů, štípání.
„Nechte toho! Vemte si něco na nohy a jdeme,“ ozvalo se na celou chodbu z úst opatrovnice s krátkými vlasy, když se přiběhla podívat, co je to za křik.
Holčičky polevily v obléhání a útočení. Vilém měl na kalhoty natažené pouze obyčejné triko s krátkými rukávy, a tak útočnice mohly využít jeho odkryté kůže na rukou.
Podíval se, jakou škodu tyto lidské vosy, nedorostlá stvoření, napáchala. Na levé i pravé ruce červené fleky. Vilém si mnul své válečné rány a otřel si kapesníčkem orosené čelo.
Naposledy se ohlédnul za svými sokyněmi, které na něj vyplazovaly jazyk.
Déle se nezdržoval a prchal po zakrouceném schodišti do posledního patra.
V posledním patře byly skutečně jediné dveře. Byly z poctivého dřeva. Viléma zaujal v horní třetině dveří nápis vytvořený velkými, širokými tahy štětce. Na dveřích stálo v bílém: „Shaw“.
Konečně snad byl na místě. Vilém se podíval na hodinky. Takové zpoždění. Nadechl se a rázně zaklepal na jediné dveře v opuštěném posledním patře.
Chvíli počkal. Nikdo nepřicházel. Přitiskl ucho ke dveřím, zda-li neuslyší nějaké zvuky nebo kroky. Přes masivní dřevěné dveře ale nebylo nic slyšet.
Možná než otevřou, tak si musí pořádně prověřit, kdo přichází. Třeba se na mě právě teď také odněkud dívají, sledují, proč jsem přišel, vzpomněl si Vilém na to, co mu starší chlapec před domem vyprávěl.
Nic tu kromě zdí a otevřeného okna uprostřed v mezipatře schodiště není. Žádné oko, které by mě pozorovalo, ujišťoval se Vilém.
Okno v mezipatře rámovalo modré plátno oblohy. V dáli na ní pochodovala napuchlá, smetanová oblaka. V okně Vilém viděl i střechu přilehlého domu. Na jednom z komínů seděl šedý holub, který opětoval Vilémovi upřený pohled.
Nikdo a nic tu není. Měl bych zkusit ještě jednou zaklepat. Pořádně, přes ty velké dřevěné dveře mě napoprvé nemohli slyšet, rozhodl.
Již zvedal svou pěst a chtěl zabušit na dveře. Všiml si, že předtím přehlédl kliku, která byla poseta kaňkami bílé a modré barvy.
„Dveře lze otevřít zvenčí!“ Položil opatrně pravou ruku na kliku.
Nemusel vynaložit mnoho síly. Dveře nekladly žádný odpor.
Nejdříve nic neviděl, ostré světlo ho přinutilo přimhouřit oči. Světlo ale nesvítilo přímo. Zdálo se, že paprsky prosvítají skrze sloupy čehosi.
Až po chvíli, po vstupu, zjistil, že se ocitl na prostorné půdě. Viděl ale jen sloupy, které stoupaly do stropu půdy.
Když si jeho oči přivykly na měkké a čím dál tím více příjemnější světlo, konečně spatřil, že to nejsou obyčejné, dřevěné či pevné sloupy.
Byly to knihy. Občas pečlivé, občas ledabylé komínky knih. Skutečně se zdálo, že podpírají celý půdní strop.
„Jaký to pohled!“ žasl Vilém. Přes knihy neviděl a také nic neslyšel.
Napravo, několik metrů od Viléma mělo sloupoví mezi sebou větší mezery; dostatečně velké, aby se jimi hubený Vilém protáhl.
„Musím být ale opatrný, co by se stalo, kdybych zavadil o jednu knihu a sloup by se podlomil? Spadla by střecha?“
Vilém přistoupil k mezeře a nejdříve se podíval, zda uvidí, co se skrývá za branou knih.
Viděl jen další sloupy z knih, mnoho sloupců, které byly od sebe mnohem více vzdálené, než ty, ve kterých je Vilém uvězněn. Na druhé straně půdy viděl kus obrovitého okna a také špičku klavírního křídla v barvě hořké čokolády. Když nastražil uši, neslyšel žádnou hudbu, pouze podivné mlaskání a bručení. Ozývalo se jen pár metrů napravo od škvíry, ze které Vilém vykukoval.
Natočil se bokem k mezeře mezi sloupy a opatrně po špičkách prolézal, centimetr za centimetrem. Nosem se dotýkal sloupu a jedné z mnoha knih, které sloup tvořily.
Jednalo se o velmi starý svazek a voněl starým papírem. Listy knihy Viléma řezaly pod nosem.
Ještě pár kroků. Listy řezají, nyní šimrají. Už bude venku. Kniha šimrá, opravdu šimrá. Už tam bude. Chce se mu kýchnout.
Poslední krok. Nevšiml si těžkého svazku červené Bible, která nehybně číhala na podlaze.
„Hepčííík“ zakopl Vilém o Bibli a jak dlouhý, tak široký se rozplácl na dřevěné podlaze.
„Dis adieu, adieu, adieu
Dis adieu aux jours de jeune fille“
začal se linout zpěv celou půdou.
„Pššt!“ ozvalo se napravo, z místa, kde Vilém během prolézání mezi knihami uslyšel mlaskání.
A skutečně. Stál zde muž, s prstem u pusy, zatímco Vilém ležel přisátý na podlaze.
Byl to zavalitý mužík, spíše menší postavy. Výrazný šedivý knír zdobil jeho jinak hladkou tvář. Vysoké rovné čelo a velké boltce doprovázel ještě větší červený nos.
Pod bílou čapkou od modré barvy vykukovaly trsy šedivých vlasů.
Muž žvýkal tabák. Stál u menšího okna před malířským stojanem a plátnem. Ladnými tahy štětce tvořil obraz střech a města, které byly z půdního okna vidět.
„Omlouvám se, ale zakopl jsem! Jsem tu správně na lekce francouzštiny?“ koktal potichu Vilém již ve stoje, když chtěl vysvětlit svůj nenadálý a jistě nevhodný vpád.
Malíř, aniž by spustil oči z plátna, ukázal levou rukou, ve které držel štětec, do zadní části půdy.
„L’amour heureux vient pour faire la cour
À toi et à tes manières de jeune fille —
“
Teprve při vysokých tonéch Vilém začal vnímat, že na půdě někdo zpívá. U klavíru seděla vytáhlá slečna. Její ebenová kůže sálala teplem. Husté černé kudrnaté vlasy jí visely až po odhalená jemná záda. Záda byla pevná, napřímená, přesto slečna neseděla u klavíru strnule. Nic nemohlo vypadat přirozeněji, než pohyby prstů, kterými ovládala klapky nástroje. Látka ji po ramenou přecházela do velkolepých nafialovělých šatů, které objaly její celé tělo. Šaty končily až na podlaze, takže nebyly vidět kotníky, ani střevíce. Horní částí těla byla ponořena ve stínu, který vrhaly sloupy knih.
„La ceinture qui te fait si belle,
La résille sur tes cheveux blonds.“
Vilém se neodhodlal pohnout, aby nevyrušil jediný tón. I když nevěděl, že se jednalo o výjimečné mezzo—sopráno, přesto mu nezkušené uchu říkalo, že krásnější hlas živ neslyšel.
Půdní stěna za klavírem byla prosklená. Přibitý k zemi, Vilém přes sklo zpozoroval střechy, vzdálené domy a skoro nepostřehnutelný kouř továren a ruch města.
Melodie se zničehonic začala měnit na vlny a vlnky, hbité a pomalé. Vilém si promnul oči. Bdí nebo sní? Nezdálo se mu to? Skutečně. Mohl hudbu vidět. Po každém ladném úderu na klapku klavíru se objevily nové vlny, ve kterých hrály barvy. Začaly se odrážet od stropu, do podlahy, z podlahy do sloupů knih a ze sloupů z knih mířily přímo na Viléma. Sotva se ho vlny dotkly, tělo se mu otřáslo. Hudbu slyšel, viděl, cítil, chutnal. Dotýkal se jí.
Přestal panikařit. Neměl k tomu již důvod. Byl klidný, stál na místě a sledoval onu barevnou symfonii, kterou jeho nevyspělá duše nechápala. Jeho mysl se plně soustředila na tanec vln a barev. Zcela se té nádheře poddal.
„Quand tu auras entendu son nom Aux clairons du chérubin“
„Kdo je ta tajemná umělkyně? Jak krásná je! Pročpak nikdy nevidíme takováto lidská stvoření za denního světla na našich ulicích? Ach ty ladné pohyby a ten hlas. Slovům nerozumím, ale zní krásně a tak povědomě.
„Commence doucement à défaire
Ton sein de jeune fille pour lui
Et doucement à défaire la résille
Qui est le signe de ta virginité.“
Poslední tón dohrál. Neznámá slečna se konečky prstů jemně dotýkala kláves. Oči měla zavřené. Se zakloněnou hlavou a zadrženým dechem vyčkávala, až se poslední vlny a vlnky zvuku zcela vytratí. Natočila se směrem k Vilémovi. Stín již nezakrýval její oválný obličej a hnědě neúhybné oči. Šaty obepínaly její plné poprsí.
„Nač jsi přišel?“ zaznělo přísným, ale tichým hlasem.
„Na lekci jazyka“
„Nepočítala jsem s tebou. Začala jsem si přehrávat poslední písně na svůj zítřejší koncert.“
„Myslel jsme, že Vám o mně řekli, že mám přijít.“
„Ach ano, řekli, ale nepočítala jsem, že přijdeš“
„Proč?“
„Vždyť jsi nechtěl přijít.“
„Ale přišel jsem.“
„Ale nechtěl jsi přijít.“
„Jsem ale tu, chtěl jsem přijít,“ zvýšil Vilém hlas.
„Nechtěl. Bylo ti řečeno, abys přišel.“
„Nebylo,“ nesouhlasil Vilém.
„Nechtěl jsi přijít, ale rodiče ti řekli, že máš přijít. Přišel jsi, protože ti bylo řečeno, abys přišel. Kdybys nemusel, hrál by sis raději s kamarády z ulice.“
„Ano, máte pravdu.“
„Tak můžeš jít. Čekají na tebe,“ otáčela se umělkyně čelem ke klavíru.
„Ne, chci zůstat.“
„Nemůžeš, musím na zítra ještě trénovat.“
„Mohu zde jen tiše sedět a dívat se na Vás, jak hrajete a zpíváte?”
„Nač by ses chtěl dívat a co bys chtěl poslouchat, když nic neuvidíš a neuslyšíš?”
„Už nikdy?“
„Již nikdy více“
„Už nikdy neuvidím a nepocítím tu krásu?“
„Již nikdy více.“
„Budu Vás aspoň moci někdy přijít navštívit?“
„Zítra po koncertu odjížím. Odjíždím studovat. Navštívit mne? Obávám se, že již nikdy více.“
„Uvidím a uslyším někdy opět hudbu dýchat, tančit, zpěv žít a poskakovat? Setkám se někdy s Vašimi slovy?“
„Není to možné, již nikdy více.“
„Mohu odjet s Vámi? Nyní jsem malý, chudobný a nevím o světě mnoho. Až vyrostu budu velký a chytrý. Budu Vás doprovázet. Kamkoli. Chci vidět a cítit. Chci svět znát a smát se jako teď, jako malý kluk po celý život. Chci být zde a nikde jinde. Chci žít.“
„Není to možné, již nikdy více.“
„Ty slova, která jste zpívala. Zpívala jste je v jazyce, který jsem se měl dnes učit, že ano?“
„Již…“ nedořekla umělkyně svá slova.
Celá půda se začal třást. Okna řinčela. Sloupy knih se kymácely. Jednotlivé svazky začaly padat na podlahy půdy. Sloupy se bortily. Bylo slyšet ubohé mňoukání kočky. Ruch města a továren začal být silnější a silnější. Tlusté svazky knih poškodily klavírní křídlo. Hrozivé a studené tóny naříkaly. Umělkyně a malíř se z půdy vytratily. Vilém byl sám. Slzy mu ztékaly po mladé tváři. Vilém byl sám. Chtělo se mu brečet. Oči měl ale suché.
„Pane Viléme slyšíte mě? Haló, pane Viléme? Sestro, honem, okamžitě zavolejte pana doktora. Pacient přestal dýchat,“ rozezněl se v nemocničním pokoji hlas mladé brigádnice, která včera nastoupila poprvé do služby.