nádraží je místem hříchu


málokdo zde čeká v chladu bez nadšení


je to doba před vstupem a prvním políbením


jež oplodňuje umělecké palety, rytmy a obrazy


když filosofie objevila otázku „co kdyby“


umění odpovědělo „co kdyby ne“


vždyť čekání chutná jak liminální chléb


oddalovaný orgasmus


nebo hladovění co nasycuje


když sedím v Plzni u ztrát a nálezů


v tichu s vrátným bez vlasů a dětí


ve zmačkaném triku a pantoflích


a zásobou mléka do kávy


sdílíme místo kde zapomenuté přetéká za mřížemi


beze slov jsme jeden Muž, jedno tělo, připraveni


obětovat nesmrtelnost za pravidelné snídaně


a vyprané spodní prádlo


co naplat, já ten v upocené košili


s poezií v hlavě, co přišel ze zkoušek


on s poezií v srdci bez strachu, bez zkoušek


Vážení cestující, odráží mi plech do uší,


nemysleli na vás, ale příliš na Vás


odpuste jim, zhřešili


před sebou samým, tedy Bohem


na shledanou, Pane


vrátný s igelitkou a mikinou z fleecu


zdraví mě když dopisuji větu


než stačím zvednout hlavu


zmizí z mého života


jmenoval se Standa


a doma se těší na klidnou noc


protože nikoho nečeká


je bez hříchu


(plzeň, 18. 6. 2018)