Během tohoto zimního semestru (2025/2026) jsem začal navštěvovat na FF UK předmět Philosophy of Psychiatry. Mou motivací je získat hlubší náhled na filosofické problémy v oboru psychiatrie. Žijeme totiž v době, kdy se psychiatrie stala potřebným a tím vlivným oborem. Z okrajového oboru uvnitř medicíny vyrostla psychiatrie do podoby samostatného oboru, protože to doba žádala. Psychické problémy a obecné zaměření na mentální zdraví patří k životnímu stylu 21. století – ať už se nám to líbí, nebo ne. Můžeme debatovat o tom, jak a proč začala „psychiatrizace“ každodenního života a zda normalizace hovořit o svém mentálním zdraví v kavárně nebo při večeři je celkově „net benefit“ pro jednotlivce a společnost. Faktem zůstává, že psychiatrických problémů přibývá. A tím nemyslím „pouze“ ty, které vyžadují psychoterapii, ale i zdravotně závažné a debilitující případy depresí, hraniční poruchy osobnosti, schizofrenie, sexuálních deviací a dalších poruch, které často doprovází násilí a nebezpečí pro nemocné i jejich okolí. Může za to přetechnizovaná společnost, komplexita každodenních problémů, neustálý důraz na výkon v práci i v soukromém životě, nedostatek prostoru být sám sebou – autentickým Já? Nebo snad v nás dřímaly genetické predispozice, které se začaly spouštět spolu s příchodem hypermoderního světa, nebo globálně stresové situace, kterou jsme zažili například v posledních letech během COVID-19, jehož následkem se drasticky zvýšil počet psychiatricky nemocných?
Důležitost oborů přichází a odchází podle poptávky. Vzpomeňme si na právě covidové roky, kdy se obskurní specialisté v epidemiologii přes noc stali hvězdnými prorockými hlasy, jejichž slova jsme hltali stylem vskutku biblických rozměrů. Co epidemiolog řekl, to byla pravda. Možná přeháním, ale kdo si během prvních let covidu dovolil kritizovat epidemiology? Možná pár youtuberů a influencerů, ale většina chytrých, vzdělaných a racionálně smýšlejících lidí věděla, že je třeba následovat vědu, kamkoli nás zavede. Pouze zpětně – a po bitvě je každý generál – dokážeme říct, co jsme během covidu získali a co jsme ztratili, co se týče zdraví, ale i svobody.
Psychiatrie je v současné době epidemiologií lidské duše. Snaží se léčit nejen existující problémy, ale i snížit riziko výskytu potenciálních problémů, které se doposud u člověka neprojevily. Tím pádem se z psychiatrie stala preventivní hygiena, neboli mechanismus proti nebezpečným jedincům ve společnosti, které je nutné mít pod dohledem – a to nikoli proto, co udělali, ale proto, kým a čím jsou.
Nebo to si aspoň myslí Michel Foucault ve svém článku „O konceptu nebezpečného jedince v psychiatrii 19. století“. Článek spadá do kategorie filosofické a sociologické kritiky psychiatrie a jejího vztahu k trestnímu právu. Snaží se poukázat na to, že se role psychiatrů a psychiatriček časem změnila z expertního znalectví v relativně jasných případech duševní poruchy na odborníky, jejichž hlavní náplní je interpretovat osobnost člověka a vydat prohlášení o příčetnosti, které závisí na tom, jak daný abnormální či deviantní čin zapadá do širšího rámce života jedince. Pokud zapadá a vyjadřuje nějakou racionální kontinuitu, může být člověk prohlášen za příčetného a tudíž vinného. Kdežto pokud se monstrózní čin vymyká běžným vzorcům chování jedince, jedná se o duševní problém a jedinec je prohlášen za nepříčetného a nevinného.
Článek začíná popisem soudního procesu, ve kterém je obžalovaný vyzván k tomu, aby se obhájil před soudcem a porotou. Obžalovaný ale mlčí. Mlčí tak dlouho, až to jeden z porotců nevydrží a vykřikne: „Panebože, tak se braň!“ Toto vylíčení jednoho procesu z roku 1975 poukazuje na důležitou roli, kterou hraje znalost charakteru a životního příběhu obžalovaného, neboť soudní proces musí obžalovaného do nějaké míry znát, jelikož motivace a intence skrývající se za provedeným trestným činem představují důležitá fakta, podle nichž se definuje míra viny a přísnost rozsudku.
Významným mezníkem ve vztahu mezi psychiatrií a právem je práce italského kriminologa Raffaeleho Garofala z poloviny 19. století, který formuloval tzv. Garofalův princip. Podle něj se zločiny dělí na ty proti právu a na ty proti přirozenosti. Zatímco první označují technické přestupky zákona, druhé vycházejí z vrozených morálních nebo psychologických defektů člověka. Tím se do centra soudního řízení dostává samotná osobnost pachatele. Zatímco dříve trestní právo znalo jen čin a zákon, po Garofalovi do procesu vstupuje „kriminálník“ jako třetí prvek, s nímž se musí soud vypořádat.
Zavedení kriminálníka coby elementu do soudního procesu bylo motivováno snahou učinit trestní právo racionálnějším, schopným brát v potaz motivaci a intence kriminálníka. To nebylo nic nového – již před 19. stoletím se povolávali psychiatři (či tehdejší forma psychiatrů) k různým případům, kde bylo potřeba identifikovat duševní poruchy. Šlo především o duševní slabost (dementia, imbecillitas) nebo dočasné šílenství a návaly zuřivosti (furor). Tyto stavy měly viditelné a poznatelné symptomy blouznění, záchvatů a deliria, a tak nebylo vždy nutné si vyžádat lékařskou expertízu – soudci to poznali sami.
Byly to teprve monstrózní případy ze začátku 19. století, které vedly k tomu, povolat si psychiatra na konzultaci nikoli pro potvrzení zjevné zdravotní vady, ale jako interpreta motivací. Monstrozitou těchto případů byla surovost, nechutnost, ale především zdánlivá nevysvětlitelnost toho, proč se to stalo. Tak například případ penzionovaného důstojníka Metzgera, který žil o samotě. Začne se však starat o dítě své bytné a jednoho dne dítě bez motivu dvakrát udeří kladivem, ale nezabije ho. Byl to čin bez hněvu či zisku, zcela bez důvodu. Případ Henriette Cornier z Paříže roku 1827 líčí příběh služky, která si vypůjčí dítě na hlídání, sama na tom trvá, ale dítě zavraždí tím, že mu usekne hlavu a vyhodí ji z okna. Čin se stal kanonickým případem „vražedné monomanie“, tedy rádoby psychiatrického onemocnění, které nemá jiné symptomy než ten, že zničehonic spáchá člověk nějakou monstrozitu – nepochopitelně a bez motivu. V neposlední řadě případ ženy ze Sélestatu z roku 1817: během hladomoru zabije žena svou dceru tak, že jí odřeže nohu a uvaří si ji v polévce. Tento případ je důležitý pro argumentaci Foucaulta, protože ze zápisu soudního procesu je patrná spekulace nad tím, jakou roli hrála doba hladomoru. Ukázalo se, že právě proto, že byl hladomor, jednalo se o čin racionální, takže žena nebyla šílená a byla příčetná. Což znamená, že pokud by hladomor neprobíhal, nejspíš by byla prohlášena za nepříčetnou a nepotrestána plnou silou práva. Tento případ ženy ze Sélestatu poukazuje na nejasnou hranici mezi trestem a osvobozením, příčetností a nepříčetností.
Pro vysvětlení těchto zrůdných činů, které nemají vysvětlení, vyvinula psychiatrie právě homicidální monománii – tedy něco, co považuje Foucault za čistou fikci, neboť je to porucha, která nemá žádné zjevné symptomy a příznaky, pouze jeden: spáchání nevysvětlitelného a zrůdného trestného činu. Foucault poukazuje na to, že psychiatři tímto vynalezli paradoxní entitu: je to údajně porucha, která nemá žádné zjevné symptomy, nikdy se neprojevuje – pouze v momentu trestného činu –, přesto se psychiatři považovali za odborníky, kteří dokážou poznat neviditelné stopy této neviditelné nemoci, tedy jakési varovné znaky.
Pro Foucaulta je homicidální monomanie nejen fikcí, ale také ukázkou toho, že psychiatrie se stala formou společenského dohledu a kontroly. Pokud totiž kdokoli z nás se potenciálně může stát zrůdným vrahem a pokud psychiatrie nějakým způsobem dokáže jediná rozpoznat varovné znaky, má moc jakési „veřejné hygieny“ ve společnosti (s. 6).
Od strany 8 a dále se Foucault ptá, jak se podařilo psychiatrii dostat do středobodu trestního práva a vystupovat bok po boku se soudci coby expertní znalci určující příčetnost obžalovaného. Nebylo to revolucí shora, ale spíše evolucí zezdola. Soudní proces vyžadoval, aby byl identifikován motiv pachatele. Důvod pro trestný čin se stal důvodem pro udělení takového a takového trestu. Ale pokud soudce neznal důvod pro trestný čin, nemohl takový čin potrestat. Soudci tedy potřebovali znát motivy, aby mohli rozhodnout o trestu. Aby systém trestu fungoval, je potřeba znát nejen pachatele a čin, ale také motiv a psychologicky jasný vztah mezi aktem a autorem aktu. Doktoři začali být voláni k soudu coby experti nejen aby identifikovali jasné symptomy demence nebo návalů šílenosti, ale také jako specialisté na motivaci (s. 8). Trestný čin začal být posuzován nejen podle toho, co se spáchalo, ale také podle toho, jak je daný akt trestného činu možné pochopit v širším kontextu chování, charakteru a osobní psychologické historie jedince. Čím více lze čin racionálně vysvětlit v referenci na předchozí život člověka, tím více je vinen. Čím méně čin zapadá do kontextu života člověka, tím je více viděn jako arbitrární, náhodný a tím nepochopitelný, což zbavuje obžalovaného právní zodpovědnosti, neboť bude prohlášen za nepříčetného.
Na stránkách 15–18 se dočítáme další hypotézu, jak se dostala psychiatrie do trestního práva. Má to co do činění se zavedením pojištění nikoli v trestním, ale v občanském zákoníku. Nové společenské prvky – například zaměstnání nebo masová veřejná doprava – vedly k tomu, že se firmy vystavovaly právní zodpovědnosti, když se něco zaměstnancům nebo pasažérům stane při práci pro ně nebo při používání jejich služeb. Když se například zaměstnanec zranil v práci, anebo srazil služebním autem nějakého chodce na ulici, dotyčné osoby byly odškodněny bez ohledu na to, zda firma prokázala, že udělala vše ve svých silách pro omezení pravděpodobnosti rizika.
A právě uhlídání pravděpodobnosti rizika vedlo k tomu, že ve společnosti sedimentovala představa, že kriminálník nemusí vysvětlovat své motivy – je vinný proto, že předtím nějaký psychiatr determinoval, že má osobnostní nebo duševní poruchu a že je jeho přirozeností být deviantní.
Foucault tak ukazuje, že psychiatrie se do právního systému nedostala revolučně, ale postupnou transformací samotného soudního myšlení. Soudci potřebovali znát motivy, aby mohli rozhodnout o vině a trestu, a tak se z lékařů stali interpreti psychologických kauzalit. Od té chvíle se soud neptá pouze, co se stalo, ale také, proč se to stalo – a nakonec, kdo je ten, kdo čin spáchal. Zatímco dříve se trestal čin, nyní se začíná posuzovat osobnost. Psychiatrie tak posouvá právo od kategorie viny ke kategorii nebezpečnosti. Otázka tedy zní: je člověk souzen podle svého činu, nebo podle své identity?