Phil Turner napsal knihu, která chyběla. Obor interakce člověka s počítačem je od svého vzniku silně ovlivněn kognitivní vědou a jejím paradigmatem „kognitivismu“, které nahlíží lidskou mysl skrze metaforu počítačového procesoru, konkrétněji jako jednotku zpracovávající informace. Kognitivismus jako paradigma však mnozí napadali. Například Hubert Dreyfus, Lucy Suchman a Terry Winograd s Fernandem Floresem napsali důležitá díla, jež kritizují kognitivismus a jeho nedostatečné pojetí kontextu, společnosti, kultury a obecně „bytí-ve-světě“, které jsou přitom pro interpretaci každodenního jednání lidských bytostí klíčové.

Kniha podává přehled kognitivismu, po němž následují jednotlivé postkognitivistické přístupy, jako je vtělená/rozšířená/enaktivní/distribuovaná mysl či teorie činnosti. Všechny sdílejí názor, že abychom porozuměli interakci s technologií, musíme se zabývat kontextuálními faktory. Navíc se všechny shodují v tom, že technologie hraje důležitou roli v tom, jak zvládáme každodenní situace, a že zprostředkovává náš vztah ke světu. Technologie z pohledu postkognitivistických přístupů není pasivní cihla ležící na našich stolech, nýbrž něco, co aktivně formuje naši mysl a myšlení. Umožňuje nám dělat věci, které by pro nás jinak byly nemyslitelné.

Celkově vzato napsal Phil Turner knihu, která je úvodem pro každého, kdo s teoretickými přístupy k HCI začíná nebo se jim už hluboce věnuje. Obor HCI nabývá skutečně na důležitosti, protože ve věku ubiquitous computingu, internetu věcí, informační a síťové společnosti jsme ponořeni do technologie, která má výpočetní schopnosti a interface. Interakce člověka s počítačem se proto stala čímsi jako interakcí „člověk–technologie–svět“. A pro takový skok jsou potřeba nová paradigmata. Technologie je hluboce protkána našimi životy, a proto se zdá, že obor HCI se začíná stávat univerzální optikou, skrze niž můžeme analyzovat společnost a lidstvo jako celek. Filosofové a teoretici jako Gilbert Simondon, Vilém Flusser či v poslední době Benjamin Bratton důrazně argumentovali, že k analýze společnosti už tradiční sociologické metody nestačí, protože lidé stále častěji interagují spíše s technologií než s jinými lidmi, nebo je interakce mezi lidmi téměř vždy zprostředkována technologií. Abychom porozuměli naší společnosti, musíme porozumět našemu vztahu k technologii. Neboť staré rčení platí víc než kdy dřív: médium je poselství.