Včera jsem dočetl knihu Lambrose Malafourise s názvem How things shape the mind a troufám si říct, že je to nejdůležitější text, který jsem letos zatím četl. Byl jsem si ovšem vědom, že mohu očekávat myšlení vysoké kvality. Malafouris je vzděláním antropolog, doktorát získal na Cambridgi ve Velké Británii. V současnosti působí v Oxfordu, kde je Johnson Research and Teaching Fellow in Creativity, Cognition and Material Culture na School of Archaeology. Tyto působivé životopisné údaje jsou podle mého to nejméně zajímavé, co na Malafourisovi je; za epicentrum velké změny paradigmatu, která nad námi visí dobrých 30–50 let, podle toho, jak vybíráme nejrelevantnější práce, považuji jeho dílo.

Diskuse, jejímž klíčovým členem se Malafouris stal, začala v zákoutích kognitivní vědy a filosofie mysli, později ovlivnila další obory jako antropologii nebo archeologii, a týká se rostoucí věrohodnosti myšlenky, že věci kolem nás nejsou pouhé pasivní nástroje, nýbrž důležité součásti lidských kognitivních procesů a mentálních stavů. Taková myšlenka jde proti převládajícímu názoru, podle něhož jsou všechny technologie, média, ba i prehistorické pazourky a jeskynní kresby z jeskyně Chauvet hloupé a nečinné hroudy hmoty, které čekají, až je lidští páni využijí při nějaké každodenní činnosti. Naopak, říká Malafouris, veškerá materiální kultura utváří naši mysl, naši biologii a za určitých podmínek ji lze považovat za nezbytnou součást rozšířených lidských mentálních procesů. Svou knihou se Malafouris přidává k řadám sílících legií filosofů, teoretiků a empiricky smýšlejících vědců, kteří tvrdí, že lidská mysl se nerovná našemu biologickému mozku a může se rozšiřovat za hranice kůže a lebky. Jeden z hlavních zastánců této teorie „rozšířené“ či „distribuované“ mysli, Andy Clark, dokonce říká, že považovat mysl a priori za něco uvnitř lidské lebky není nic jiného než biologický šovinismus. Tato rétorika má provokovat. Zdá se zcela přirozené věřit, že ať je lidská mysl čímkoli, rozhodně ji lze lokalizovat někde uvnitř lidské lebky. Proč bychom si měli myslet něco jiného? To je otázka, o které teoretici rozšířené mysli píší přibližně od roku 1995 a nashromáždili spoustu argumentů, jimiž podrobují zkoušce běžné pojetí mysli, kognice, jednání (agency) či intencionality.

Ne že by tyto pojmy už samy o sobě nebyly složité a sporné. Sotva jsme se dostali z „blank-slatismu“, jak by to nazval Steven Pinker, kdy si většina odborníků i laiků myslela, že lidská mysl je nádobou tabula rasa, při narození zcela prázdnou, která čeká, až ji naplní všechny intelektuální a emocionální dobroty, jež život může nabídnout. Pak přišli Noam Chomsky, George Miller, Herbert Simon, Allan Newell, Marvin Minsky a všichni kmotři kognitivní vědy a donutili behaviorismus, který existenci mysli ani neuznával, a zastánce prázdné tabule, aby natáhli bačkory. Celá „kognitivní revoluce“ 60. let stála na opačné myšlence, podle níž je naše mysl ve skutečnosti plná vrozených mechanismů a struktur, určených, nebo alespoň silně ovlivněných našimi geny a biologií. Kdyby například teorie prázdné tabule platila a my opravdu neměli žádné vrozené rysy a vše, čím jsme, by se zakládalo na naší zkušenosti a na tom, co do naší mysli přichází zvenčí, měli bychom vskutku velmi chudou mysl! Většina dětí nemá učené rodiče, kteří by na ně bez ustání mluvili. Většinu dětí ve skutečnosti nikdo gramatiku vůbec neučí. Blank-slatismus nedokáže vysvětlit, jak děti rozumí slovům a větám, které nikdy předtím neslyšely. Ne, schopnost jazyka roste dětem v hlavě, jako by to byl další orgán, ruka nebo trávicí soustava. Uvnitř hlavy mají lidé mysl a my můžeme zkoumat, z čeho se skládá. To je poznatek kognitivní revoluce a oboru kognitivní vědy.

Stálo nás heroické úsilí umístit mysl do hlavy. Teď ji chceme zase dostat ven. Malafouris a další sice souhlasí, že lidská mysl je uvnitř hlavy, ale jen zčásti: mysl je „děravý“ orgán, který přetéká do divočiny prostředí a ke svému fungování využívá další, nebiologické lešení.

Kniha je poněkud hutná a vyžaduje znalost pojmů z různých oborů. Přestože jsem k tématu přečetl docela dost, stejně jsem si uvědomil, že bude nutné si ke každé kapitole sepsat důkladné poznámky, abych opravdu pochopil, za čím Malafouris argumentuje. A v tom spočívá důvod, proč píšu tento článek. Pokud vás zajímá kniha samotná, plánuji o ní napsat pořádnou recenzi a doufám, že ji otisknu v nějakém akademickém časopise. Mezitím bych se rád podělil o svůj příběh, ne o obsahu knihy, ale o tom, jak jsem knihu četl a čeho jsem si všiml na svých čtenářských návycích.

Různé knihy čteme různě. Jeden žánr knih čteme pro potěšení, pro dějové zvraty a pro estetickou, téměř náboženskou kvalitu toho, že jsme v kontaktu s geniální myslí na druhé straně pera. V takovém případě bychom mluvili o poezii, dobrých románech nebo mistrně napsaném životopisu osoby, k níž chováme silné city. Na druhém konci spektra jsou hutné akademické svazky, které vyžadují pozornost, rozsah paměti a úsilí, aby člověk vstřebal všechny informace, struktury argumentů a logické závěry. Neřekl bych, že Malafourisova How things shape the mind byla špatně napsaná, byla náročná.

Proto jsem si dělal poznámky, kdykoli jsem měl pocit, že je ten či onen údaj nebo informace důležitá. Protože se to dělo neustále, strávil jsem psaním poznámek značné množství času. Navíc můj systém psaní poznámek složitost ještě zvyšuje.

Přiznávám, že má mysl a paměť fungují především vizuálně. Nemám problém si vybavit scénu z filmu Woodyho Allena, který jsem viděl před několika lety. Jen tak mimochodem si dokážu vybavit i tvář, atmosféru a obsah dialogu. Zjistil jsem, že si také dobře pamatuji logická pravidla a abstraktní vztahy mezi abstraktními objekty, které si vizualizuji svým vnitřním zrakem. Ale pokud jde o zapamatování textu, nikdy jsem nebyl člověk, který by po jednom přečtení dokázal text citovat doslovně. A měl jsem tu čest být v jedné místnosti s lidmi, kteří to dokázali. Proto jsem si musel vyvinout systém zapamatování textu, který by lineární, jazykové znaky převáděl na abstraktní, pokud možno vizuální vztahy, na něž mám dobrý cit, pokud jsem kdy chtěl být v pozici, kdy bych mohl studovat filosofii na postgraduální úrovni.

Jeden způsob, který se mi osvědčil, je zapsat si poznámky, roztřídit je podle jakéhokoli pravidla, které mi přijde logické, a poté si zapamatovat nejdůležitější pojmy, slova, argumenty atd. Když to mám hotové, používám ty na míru vytvořené (ručně vyrobené?) kategorie, vybraná slova a linie argumentace jako „spouštěče“ neboli dveře do těch částí paměti, kde jsou uložené ostatní informace o textu, které by se ale samy od sebe vybavovaly hůře.

V minulosti jsem na poznámky používal hlavně papír. Ale nedávno jsem začal jako hlavní nástroj na poznámky používat Microsoft OneNote, v němž jsem v podstatě vytvořil kopii systému, který jsem dříve používal na papíře.

Vytvořil jsem si například zvláštní „poznámkový blok“ OneNote s názvem „Čtení“. Tady uchovávám všechny své poznámky k většině knih, které jsem považoval za důležité se do hloubky naučit a prostudovat. Tento poznámkový blok Čtení se dále dělí na skupiny oddílů s nadpisy, které označují akademický obor: Kognitivní věda, Teorie médií, Evoluční biologie atd. Skupiny oddílů se pak skládají z jednotlivých oddílů se jmény autorů. OneNote nabízí další způsoby, jak vytvářet hierarchii. Jak tedy vidíte na obrázku, každý autor se dále dělí na poznámky k jednotlivým knihám. Teprve pak uvidíme poznámky ke knize. To vše nabízí OneNote hned z krabice, bez nutnosti cokoli nastavovat. Zajímavou otázkou je, jak strukturovat samotné poznámky ke knize.

Zde využívám flexibility OneNote, kde lze psát bloky textu vedle sebe, což Google Docs v době psaní tohoto článku nenabízí. Proč byste potřebovali mít dva bloky textu vedle sebe? Inu, zaprvé to zabírá méně svislého prostoru, takže nemusíte tolik scrollovat, když potřebujete něco najít. Zadruhé můžete využít dodatečný vizuální horizontální rozměr k tomu, abyste texty vedle sebe současně četli, porovnávali a analyzovali.

Ale nejdůležitější důvod, proč používám dva oddělené bloky textu, je tento: druhý blok textu vpravo je rozdělen podle skutečných oddílů, na které se dělí kniha, a já si zapisuji poznámky k oddílům knihy podle toho, jak text knihy přirozeně plyne shora dolů. Kdežto první blok textu vlevo mi poskytuje prostor, kde mohu rozvíjet své vlastní kategorizace pojmů, myšlenek, témat, argumentů atd., což je něco, co bych normálně dělal na papíře.

Tento systém se mimořádně dobře hodí pro situaci, kdy si potřebujete po nějaké době připomenout, o čem kniha byla, jaké byly nejdůležitější části, a zejména pokud jste učitel a potřebujete si knihu osvěžit na zítřejší hodinu.

S trochou ironie však platilo, že čím podrobnější poznámky jsem si dělal, tím méně jsem si byl jistý, že dokážu z knihy citovat a mluvit o ní. Jak je to možné? Nejzřejmější odpovědí je, že pokud strávím tolik času psaním podrobných poznámek, toto úsilí spotřebuje energii, která by mi jinak zbyla na samotné čtení. Toto vysvětlení je velmi pravděpodobné, ačkoli se domnívám, že otázka má víc vrstev. Další možné vysvětlení, proč psaní poznámek snižuje schopnost zapamatovat si přečtené, pochází z akademické literatury, která zkoumá negativní dopady používání Googlu na paměť.

Výzkumů o dopadech Googlu na lidskou paměť je mnoho. Jeden z argumentů lze shrnout takto: čím víc používáte Google, tím méně používáte paměť k ukládání samotného obsahu; používáním Googlu spíše používáte paměť k ukládání toho, kde obsah najít. Jinak řečeno, Google trénuje váš mozek, aby si pamatoval „kde“ místo „co“. Pro mou situaci to naznačuje, že proces psaní poznámek může měnit procesy v mém mozku a soustředit jeho energii na zapamatování toho, kde v poznámkách najdu, co hledám, místo aby se energie mozku soustředila na skutečný obsah, tj. text. Existuje však další výzkum, který mi přijde ještě přesvědčivější.

Výzkumníci rozdělili dvě skupiny lidí do dvou různých laboratoří. První skupina měla přečíst text a zapamatovat si ho. Druhá skupina dostala přesně stejný úkol. Po přečtení textu skupiny testovali, jak dobře si dokážou vybavit informace z textu. Pouze první skupině však výzkumníci řekli, že ve druhé části výzkumu, kdy budou skupinám kladeny otázky podle obsahu knihy, budou smět používat Google. Co výzkum zjistil?

Výzkum tvrdí, že první skupina, která směla používat Google, dosáhla výrazně horších výsledků než druhá skupina. Co to znamená? Jak se výzkumníci domnívají, kdykoli víme, že si věci nemusíme pamatovat, protože v případě potřeby budeme mít prostředek, jak se k informaci dostat, máme sklon nepoužívat naplno svou paměť a kognitivní procesy odpovědné za zapamatování.

To zní věrohodně. Co bych rád zjistil, je, zdali se to děje vědomě, nebo i nevědomě. Jinak řečeno, říkají si lidé vědomě: „Nemusím si to pamatovat, protože v případě potřeby můžu použít Google“? Anebo je možné, že to, co začalo jako vědomé rozhodnutí tolik se nesoustředit a nezapamatovávat si, se dříve či později začalo vkrádat do naší mysli jako nevědomé rozhodnutí a náš mozek podle toho jednal?

Víme, že náš mozek je mnohem plastičtější, než jsme si mysleli. Když se vrátím ke knize Malafourise, sám říká, že „metaplasticita“ je určujícím rysem lidského mozku/mysli, a proto se náš mozek neustále přepojuje podle toho, co děláme, co prožíváme a – ano, jaké nástroje a technologie používáme.

Existuje další šílený výzkum, o kterém jsem loni mluvil při své výuce na Univerzitě Karlově. Týká se otázky, zdali nás smartphony jako iPhony rozptylují natolik, že to lze vidět na kognitivních testech, které zkoušejí naši schopnost soustředit se a pustit se do náročného řešení problémů. Nikoho nepřekvapí, když řeknu, že výzkum ukázal, že zapnutý iPhone ležící na stole výrazně zhoršuje schopnost subjektu řešit obtížné problémy. Co vás ale může překvapit víc, je, že podobný negativní efekt se ukázal nejen tehdy, když byl iPhone vypnutý, ale i tehdy, když byl iPhone vypnutý a zároveň schovaný v tašce položené vedle stolu. Teprve když subjekt dal smartphone do vedlejší místnosti, v testu se zlepšil. A konečně, pozitivní efekt odložení smartphonu daleko od sebe byl největší u subjektů, které byly označeny za psychicky závislé na smartphonech. Neustálým používáním svých iPhonů trénujete a přepojujete svůj plastický mozek tak, aby neustále myslel na smartphone, i když ho přímo nevidíte, a co je důležitější, i když si vědomě nemyslíte, že na svůj smartphone myslíte. Mně to přijde děsivé.

Pokud se vrátím ke své vlastní situaci, domnívám se, že důkladné psaní poznámek škodí mé paměti podobným způsobem, jakým Google a iPhony škodí subjektům ve výše uvedeném výzkumu: systematicky trénujete svůj mozek, aby nedělal těžkou práci zapamatování a soustředění, pokud se silně spoléháte na Google, pokud bezmyšlenkovitě používáte technologie jako smartphony, nebo možná pokud se spoléháte na své poznámky v dobré víře, že je to zodpovědné.

Když opět mluvím o knize Malafourise, zhruba v polovině knihy jsem se rozhodl přestat si dělat ty poznámky v OneNote a místo toho číst kapitoly jen s tužkou a papírem před sebou. Navíc jsem přešel na čtení knihy v tabletovém režimu svého notebooku, se všemi aplikacemi vypnutými a s wifi odpojenou od internetu.

Co se stalo? Věřte nebo ne, okamžitě jsem měl pocit, že si pamatuji mnohem víc. Knihu jsem také dokázal číst mnohem rychleji, což mi dávalo lehce narcistní potěšení z toho, že jsem rychlý čtenář. Nebyl to ale placebo efekt, že jsem očekával, že se mé čtenářské návyky zlepší návratem ke staré dobré tužce a papíru? Možná, placebo efekt vždycky číhá za rohem a je třeba s ním počítat. Neznamená to však, že efekt není skutečný. Máme sklon placebo efekt odbývat jako „neskutečný“, což je nesmysl. Důvod, proč je placebo efekt tak významný, je ten, že účinek opravdu má a nemůžeme ho připsat ničemu jinému než naplnění očekávání zkoumaného subjektu.

Pokud souhlasíme s metaplasticitou našeho mozku, nedává smysl, že naše myšlenky, pocity a dokonce i očekávání přepojují náš mozek tak, aby byl co nejvíce naladěn na žádoucí výsledky?

Malafouris končí svou knihu naznačenou předpovědí, že ve 21. století bude neurovědní a psychologický výzkum metaplasticity mozku jedním z nejnaléhavějších a nejdůležitějších projektů, které můžeme podniknout, abychom pochopili, co znamená být člověkem.

Rčení „Dávej pozor, co si přeješ“ může mít k neurovědecké pravdě blíž, než jsme čekali.