Letos jsme poprvé navštívili Designblok s naším čtyřměsíčním Jonášem. Potřebuje nakrmit každé 2–3 hodiny, takže to byla naše časová dotace na prohlídku novinek nejen v českém designu. Dobrý poměr času a designu podle našeho mínění nabízel Veletržní palác jako jedno z hlavních stanovišť festivalu. Jonáš byl v kočárku, i proto Veletržní palác představoval vhodnou volbu i díky své bezbariérovosti. Aspoň na papíře. Vysvětlím.
Před vchodem do Veletržáku jsme měli sraz s mladší sestrou mé ženy Magdy, talentovanou slovenskou umělkyní, která minulý rok vystudovala keramiku v Plzni na Sutnarce. Pozdravili jsme se a vešli dovnitř. Ve vchodu do Foyer jsme zahlédli Hynka Medřického, který šel svižným tempem proti nám. Přes Foyer jsme se dostali do Velké dvorany. U svých objektů stála Lucie Koldová. Lasvit se prezentoval vydařenou instalací světel. Škodovka se chlubila novým městským SUV Peak. Na cestě zpět do Foyer probíhala přednáška o tom, jak probíhá vzdělávání designérů a designérek v současné době.
Zpět ve Foyer. Protože jsme měli s sebou Jonáše v kočárku, věděli jsme, že potřebujeme počkat na výtah. U výtahů však byly fronty. Dlouhé fronty. V nich většinou mladí lidé. Žádný výtah nebyl vyhrazený pro někoho konkrétního. Například pro kočárky nebo seniory. Přestože nikdo nemohl přehlédnout, že máme s sebou mimino a kočárek, nepřišla nabídka, že by nás někdo pustil dopředu. Čekali jsme. Tak dlouho, že jsem Jonáše vzal na ruce a vyšlapal schody do vyšších pater. Tam jsme si čekali asi 10 minut před VIP sektorem. Nikde nikdo. Sešli jsme po schodech zas dolů do přízemí, já s Jonášem na rukách, a moje žena Magda stále čekala s kočárkem před výtahy. Dle mého názoru zde selhalo organizátorstvo Designbloku, ale i samotní návštěvníci. Tak zaprvé: čtvrthodinové čekání na výtahy je extrém i na české poměry. Někdo z organizace měl ad hoc zakročit a zajistit hladší průběh využití výtahů. Za sebe navrhuji, aby napříště aspoň jeden výtah byl věnovaný těm, kteří výtah nejvíce potřebují: vozíky, kočárky apod. Zadruhé: když jsme se s Jonášem dívali přes sklo v mezipatrech na lidi, kteří stojí čtvrt hodiny ve frontě na výtah, napadlo mě: proč desítky a desítky lidí, kterým je dvacet nebo třicet, čekají tak dlouho na výtah, když by mohli vyjít do požadovaných pater během dvou minut? Nechci zde předstírat, že jsem viděl do hlav a tělesných stavů jednotlivých návštěvníků, a je pochopitelné, že mnozí měli pádné důvody k tak dlouhému čekání na výtah. Kolik procent ale z celkového počtu čekajících to mohlo být, 10 % nebo 20 %? Snažil jsem se zachovat klid a být empatický vůči potenciálním důvodům, proč tolik mladých lidí potřebuje využít výtah. Designblok nikomu nemůže nařizovat, aby nepoužíval výtah. To je jasné, ale myslím si, že v rámci bezbariérovosti by se měl Designblok postarat, aby tato (bez)bariérovost nebyla pouze teoretická, ale též reálná.
Když jsme u té reálné (bez)bariérovosti, musím zmínit náš přesun do Jízdárny Pražského hradu. Vchod do Jízdárny nás přivítal několika schody, bez možnosti se jinak dostat s kočárkem na hlavní výstavu (a ne, boční vchod přes kavárnu nefungoval, protože kavárna byla zavřená; vchod přes toalety nedává zas smysl, neb tam jsou opět schody, ještě větší). Jak si můžete podle fotek domyslet, vynášet kočárek po schodech byla zábava. Když jsme kočárek vynesli, přicupital k nám pan hlídač, aby nám s velkou omluvou oznámil, že kočárky v Jízdárně Pražského hradu jsou zakázané. Když jsem se mu zmínil o tom, že Designblok by měl být bezbariérový, odpověděl, že tomu rozumí, a že nejsem dneska první ani poslední, kdo si bude stěžovat. A že Designblok je v tom nevinný, dokud si lidé nebudou na Jízdárnu Pražského hradu stěžovat, Designblok má svázané ruce a nemůže s tím nic dělat. Tak jsme se se ženou nejdříve šli rychle podívat na výstavu Design pro Havla a pak jsme navštívili naši oblíbenou šperkařku, u které jsem nechával dělat naše zásnubní i snubní prsteny. Pak jsem nechal svou ženu a její sestru se kochat moderním designem, zatímco jsem já vzal kočárek s Jonášem a udělali jsme si procházku před osvětlenou katedrálu sv. Víta. Uvědomil jsem si, že jsem možná nikdy takto večer před katedrálou předtím nestál. Měl jsem radost, že jsem svému synovi ukázal něco, co jsem sám od svých rodičů nedostal. A to není výtka, pouze faktografická poznámka.
Co naopak za výtku rád označím, jsou tyhle dva incidenty, které ukazují, že (bez)bariérovost Designbloku si sama zaslouží pořádný re-design.