Jakub Ferenc | Články | Siri, přines mi pivo z lednice: Fenomenologie mediatizace technologie

Zpět na články

Siri, přines mi pivo z lednice: Fenomenologie mediatizace technologie

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie:

Byl jsem připraven v posteli. Ona poslušně ležela na vedlejší matraci a naslouchala, zda mě neuslyší vyslovit její jméno. Toho dne jsem potřeboval mnohé, ale vždy mi ochotně přispěchala s odpovědí nebo vyhověla různorodým potřebám. Má následující touha měla však rozhodnout o tom, jestli zůstane mou důvěrnou společnicí, nebo si začnu od konkurenčních podniků Google, Microsoftu nebo Amazonu hledat jinou. Jmenovala se Siri, je digitální asistentkou v chytrých zařízeních společnosti Apple a právě jsem jí ve vší serióznosti požádal, aby mi přinesla z lednice vychlazenou lahev piva.

Třebaže čtenář může úvodní odstavec číst jako úryvek z nevalného románu třetí kategorie nebo jako obraz jednoznačného zneužívání moci mezi mužem a (digitální) ženou, ve skutečnosti jsem to já, uživatel, který byl zneužit. Bez jméno souhlasu se mi technologie digitální asistentky dostala do hlavy, cosi v ní změnila a výsledkem tohoto procesu bylo, že jsem chtěl pronést poprvé v životě větu, kterou bych nikdy dříve neřekl se stejnou vážností a důvěrou v očekávaný výsledek jako nyní. Chtěl jsem po svém telefonu, respektive jeho softwarové části, digitální asistence Siri, aby mi přinesl z lednice něco k pití. Jak jsem se k tomu dopracoval?

Vše začalo, když se po mnoha letech opět stal chytrý telefon Apple součástí mého života. Kdysi dávno jsem si jako jeden z prvních lidí ve svém okolí pořídil iPhone 3G díky výhodné slevě T-Mobile, který za výhodnou cenu nabízel revoluční jablečný telefon k paušálu. Od té doby jsem prošel několika telefony a operačními systémy. Poslední roky jsem ale byl držitelem telefonu s operačním systémem od Microsoftu, doufaje, že tento technologický gigant se pochlapí a začne na své platformě vydávat zajímavé aplikace. Postupem času jsem se této naděje vzdal a vystačil si pouze s tím, že Microsoft bude systém udržovat životaschopný. Ale i toho jsem se nakonec nedočkal, protože Microsoft v červenci roku 2017 oficiálně ukončil podporu pro svůj mobilní operační systém Windows Phone[1]. Nový telefon od Apple jsem přijmul rychle; na rozdíl od Nokie s operačním systémem Windows Phone, kde nefungovalo s narůstající intenzitou skoro nic, na iPhone s jeho vyladěným iOS 12 funguje zatím vše. A jedním z nových lákadel, které jsem nemohl nevyzkoušet, byla digitální asistentka Siri, o které jsem slyšel pouze zprostředkovaně a nyní jsem měl možnost si vyzkoušet interakci s ní na vlastní kůži.

Začal jsem poměrně konvenčně. Chtěl jsem po Siri, aby mi zahrála oblíbené skladby z playlistu, zapnula budík na zítřejší ráno, aktivovala každodenní připomínku, abych si zkontroloval v osm hodin ráno všechny emaily apod. Interakce nebyla bez problémů, ale vždycky se mi Siri snažila maximálně vyhovět. Pokud si nebyla jistá obsahem mé žádosti, zeptala se slušně, abych jí ještě jednou zopakoval, co po ní přesně chci. Protože nový iPhone pro mě představoval skutečná technologický skok, mé nadšení pro objevování nových funkcí a možností si usnadnit rutinní úkony nepřestávalo ani další dny. Jeden večer jsem se chystal zalehnout do postele. Přemýšlel jsem nad tím, jakou knihu od historika Timothy Snydera bych si měl pořídit. Zapnul jsem na iPhonu prohlížeč Safari a začal googlovat informace o jednotlivých knihách. Rozhodl jsme se číst si v posteli, dokud neusnu. Zalehl jsem do postele, když vtom jsem si uvědomil, jak moc by se hodilo mít při tom čtení vedle sebe něco k pití. Protože má mysl byla v posledních dnech naučená využít možnost věrné Siri, kdykoli jsem potřeboval automatizovat větší nebo menší maličkosti ze života, i nyní jsem nezaváhal. V mysli jsem si vytvořil mentální obraz lednice v kuchyni a bez váhání jsem automaticky vyslovil nemyslitelné: „Hey Siri, bring me a beer from the fridge“.

Přibližně vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že Siri nebude schopná mi přinést desítku Krahulíka od českého rodinného pivovaru Zichovec. Hned další vteřinu jsem ale začal být více a více fascinován momentem, který právě proběhl. Jak je možné, že jsem oslovil svůj telefon, aby pro mě udělal něco, co je objektivně nemožné, protože zatím Siri nemá nohy a ani online připojení do mé nechytré lednice?

První vysvětlení, které se nabízí je, že jsem jednoduše byl unavený a nedával jsem příliš pozor na to, co říkám. To ale nepovažuji za vysvětlení. Je na stejné úrovni sofistikovanosti argumentace, jako kdybychom řekli, že lidská rasa vytvořila technologii pouze proto, že byla unavená dělat rutinní úkony. Anebo takové vysvětlení může neúmyslně v sobě skrývat nějakou pravdu?

Přemýšlel jsem nad touto situací tak, že jsem během dnů strávených delegováním úkonů na Siri, svůj mozek naučil lenosti. Nedokážu říct, jak jsou přesně v mozku naše jednotlivé rutinní záležitosti organizovány a uloženy, ale je možné, že jsem s využitím Siri tyto existující neuronové sítě začal redesignovat? Není snad těžké si představit, že doposud jsem měl v mozku neuronové sítě, které řešily problém, jak si zapnout hudbu v telefonu, případně, co obnáší dojít si do lednice pro vytoužený objekt. Můj mozek si vytvářel vztah mezi požadovaným cílem toho, čeho chci dosáhnout (chlazené pivo) a psychofyzickou reakcí toho, jak toho cíle dosáhnu, tak, aby mé já považovalo cíl za splněný. Tento způsob učení – akce, reakce a vyhodnocení výsledku s následnou úpravou původního stavu mého já – je v současném světě strojového učení dobře známé jako zpětnovazební učení (reinforcement learning). To ve svém jádru obsahuje jednoduchou myšlenku: na začátku má (softwarový) konatel cíl; ten dokáže vykonat pomocí nějaké aktivity; po vykonání aktivity dochází k vyhodnocování toho, zda aktivita skutečně vedla k požadovanému cíli.

Obrázek 1 Model zpětnovazebního učení

Tento model je abstrakcí komplexity toho, jak reálně řešíme problémy. Zjednodušuje všechny kontextuální aspekty času a místa, na kterých se nacházíme, včetně sociokulturních vlivů sloužících jako regulátory cílů a aktivity, které přichází v daném kontextu v úvahu. Právě o tom, jak naše řešení problémů obsahuje ad-hoc improvizaci, píše antropoložka a teoretička HCI oboru Lucy Suchman (1987).

Bez použití Siri bych si za normálních okolností zapnul na příklad budíka na telefonu sám. Taková aktivita by se skládala z několika postupně na sebe navazujících kroků, které by vedly k tomu, že bych otevřel aplikaci Hodiny, v ní našel nastavení budíka, zadal požadovaný čas a svou volbu nakonec potvrdil. Mentální mapa, respektive mentální model aktivity vedoucí k zapnutí budíku v chytrém telefonu je nekomplikovaný. Ale to je spíše historickou náhodou než absolutní pravdou. Pokud by stejný cíl měla splnit osoba, která nikdy neviděla chytrý telefon, protože žije v jedné z posledních existujících domorodých komunit na této planetě, najednou by tento pro nás jednoduchý cíl byl pro domorodého člověka enormně složitý, ba dokonce nemožný. Domorodý člověk totiž nikdy neměl ve své konceptualizaci světa místo pro takové cíle, protože v jeho světě nic podobného neexistuje. Technologie z tohoto pohledu se mi jeví jako médium, které nám rozšiřuje hypotetický mentální prostor možného, nad čím můžeme nebo nemusíme přemýšlet.

Na druhou stranu i pro nás se tato aktivita může jevit složitější, pokud se dostaneme do situace, kde chytrý telefon jen tak neleží na nočním stolku, ale má například vybitou baterii nebo má jiné závady, které nám ztěžují jeho používání. V takovém případě existuje několik variant, jak dosáhnu svého cíle. Dám telefon do nabíječky a počkám, až se nabije na nějakou přiměřenou hodnotu, nebo ihned po zastrčení do zásuvky se budu snažit o zapnutí telefonu, neboť potřebuji rychle do něj zadat nastavení budíku? Protože prostor potenciálních aktivity vedoucích k požadovanému cíli je několik, zdá se mi nevyhnutelné, že v naší mysli existují vědomé, ale i nevědomé selektory, které vybírají, jaké aktivity jsou v daném kontextu nejvhodnější pro dosáhnutí stanoveného cíle.

Jakým způsobem fungují selektory? Představme si, že každý náš cíl je ve vztahu s mentálním mechanismem, který pro nás vybírá vhodnou aktivitu zajišťující dosáhnutí cíle. Tento mentální mechanismus pojmenujme právě selektor. Samozřejmě, jednoho cíle lze dosáhnout mnoha různými aktivitami. Proto selektor musí obstarávat vyhodnocení toho, jak na základě minulé zkušenosti se daná aktivita osvědčila v plnění cíle. Ať už konkrétně vyhodnocení úspěšnosti plnění cílů probíhá jakkoli (bude v tom hrát roli systém odměň v mozku, tzv. „reward system“), selektor přiřadí aktivitě buďto plusové nebo mínusové body, které indikují vhodnost aktivity pro plnění daného cíle. Na Obrázku 2 vidíme takové znázornění vycházející z předchozího schématu

Obrázek 2 Upravený model zpětnovazebního učení s použitím selektoru

Bystřejší čtenáři si jistě kladou otázku, zdali není možné použít více než jeden selektor. Mou odpovědí je, že to možné je a že může existovat několik selektorů, které jsou samy vybrány a vyhodnocovány na hierarchicky vyšší úrovni meta-selektorů. Ale kdo nebo co vybírá z meta-selektorů? Tato hierarchie selektorů nemůže být nekonečná. Což je problém, na který narazili výzkumníci umělé inteligence (UI) v sedmdesátých a osmdesátých letech, když se v rámci staršího paradigmatu symbolické umělé inteligence snažili vyřešit problém vyhodnocení relevance následujících úkonů. Marvin Minsky zavedl do výzkumu UI teorii tzv. framů (rámců)[2], která problém relevance řeší tak, že systém umělé inteligence vyhodnocuje následující stavy na základě datových struktur – rámců, které v symbolické formě podobné jazyku reprezentují formalizované stereotypické situace z reálného života a obsahují programátory explicitně definované relevantní faktografické údaje a akce, které v kontextu rámce „dávají smysl“. Tak například v rámci pojmenovaném „kuchyň“ dává smysl vařit, umýt nádobí, mrkev, nůž a péct koláče, kdežto akce „jít na toaletu“ nebo objekt „Boeing 747“ už o něco méně.

Toto „symbolické“ pojetí umělé inteligence se ale ukázalo jako příliš zjednodušující. Přestože dokázalo řešit obstojně logicko-matematické úlohy jako hraní šachu, úkony jako pohyb a percepce objektů v reálném světě zůstaly příliš komplikované. Problém relevance, který teorie rámců měla řešit, navíc přetrvával. Jak upozornil filosof a fenomenolog Hubert Dreyfus, teorie rámců posouvá problém relevance o jeden stupínek výše. Systém umělé inteligence by sice mohl na příklad podle rámce „kuchyň“ určit přibližně relevanci, co před mechanickými očima systému umělé inteligence se jeví jako relevantní pro další kroky v řešení určitého problémů. Ale Dreyfus upozornil na to (Dreyfus, 1979; Dreyfus, 1992), že systém výběru příslušného rámce opět potřebuje nadřazený mechanismus, který vybere rámec, tedy je potřeba nějaký meta-rámec.

Abychom se vyhnuli nekonečnému regresu, Dreyfus navrhuje fenomenologií inspirované řešení: problém rámce, jak jej Deyfus nazval, představuje mnohem hlubší problém, než se může na první pohled zdát. Protože nepřichází v úvahu, že bychom mohli do systému umělé inteligence vtěsnat ve formálním jazyce deklarovaná všechna fakta, akce a rámce o světě předem, Dreyfus tvrdí, že je to naše žitá zkušenost, naše bytí ve světě, které v konečné instanci definuje, co pro nás ve světě v dané scéně má význam a relevanci a co ne. Dreyfus zde vychází z Heideggerova koncept Dasein tím, že přijímá tezi o bytí člověku jakožto historicky a sociokulturně ohraničeném. Je to kultura, společnost a jejich vývoj, které ovlivňují relevanci objektů a světa kolem nás. Pokud umělá inteligence se má někdo chovat jako člověk (a má vyřešit problém rámce), je třeba, aby měla stejné nebo aspoň podobné zkušenosti světa jako máme my lidé a aby svět sám v mnoha případech stal se svou „nejlepší možnou reprezentací“ (Brooks, 1991): bez toho, aniž bychom vše, co je kolem nás, museli zakódovávat do nějakého formalizovaného symbolického jazyka, využíváme svět jako svou reprezentaci a v mnoha případech si nevšímáme všech částí světa, ale pouze těch, které nám poskytují afordance. Slovem afordance myslím zde především vnímatelné funkce a možnosti k jednání, které nám prostředí kolem nás poskytuje svým vzhledem, formou, materiálem apod. Některé afordance jsou skoro univerzálně pochopitelné napříč kulturami, na příklad klika u dveří nabízí afordanci otevření dveří. Další afordance objektů, jinak také řečeno jejich funkce a významy, jsou ale do velké míry ovlivněné kulturou i kontextem, kde se právě nacházíme. Můj oblíbený příklad je PET lahev, která zjevně nabízí funkci kontejneru na tekutinu a význam plýtvání plastem, ale na druhou stranu může ve vhodném kontextu být ve stejnou chvíli i květináčem v ekologickém zahradničení se zcela opačným a pozitivním významem.

Dreyfusův argument, velmi ovlivněný Heideggerovým Dasein, říká, že k zamezení nekonečného regresu rámců a meta-rámců nám slouží sociokulturní vrstvy a fyzické svět sám, protože vytvářejí strukturální limitaci toho, co je pro nás osobně v dané situaci relevantní a smysluplné. To ale neznamená, že by tyto vlivy působily, s použitím předchozího diagramu, pouze na úrovni aktivit nebo selektorů. Rozhodně na těchto úrovních působí, ale sociokultura a prostředí definují i naše samotné cíle. Samozřejmě, že některé z našich nejzákladnější cilů jako přežít, najíst se, napít se jsou formovány doposud nezmiňovanou vrstvou biologickou, další cíle jako „koupit prsten na svatbu“ jsou více méně sociokulturní, a jestli prsten koupíme v Praze nebo v Ostravě, zde již vstupuje do hry „časoprostorová“ vrstva nejvíce usměrňující naše cíle a vhodné aktivity v kontextu „tady a teď“. Upravený předchozí diagram by po vyobrazení všech zmiňovaných vrstev mohl vypadat viz Obrázek 3.

Obrázek 3 Upravený model zpětnovazebního učení se znázorněním vrstev a jejích vzájemné interakce a spolukonstituce

Co nám současná podoba diagramu zobrazuje? Připomínám, že obsah uprostřed, od cíle přes selektor a aktivity, po výsledek, je abstrakcí mechanismu, který najdeme v nějaké formě implementovaný nejen ve zpětnovazebním učení v současném paradigmatu výzkumu umělé inteligence, ale také v biologickém substrátu našich mozků, které dávají vzniknou naší mysli a kognitivním dovednostem, mezi které patří také řešení problémů. Všimněme si, že jednotlivé vrstvy jsou sice na diagramu oddělené, ale ve skutečnosti existující ve vzájemné interakci a spolukonstituci, což z nich činí mnohem provázanější vrstvy naší reality.

Ve které vrstvě se ale nachází technologie a kde najdeme vysvětlení, které by osvětlilo, proč jsem zničehonic chtěl po Siri udělat něco, co jsem ihned vyhodnotil jako nesmyslné?

Technologie nezapadá na první pohled ani do biologické ani časoprostorové vrstvy. Z tohoto důvodu dává smysl technologii přiřadit k vrstvě sociokulturní. To se zdá jako relativně správné místo, kde bychom měli technologii hledat. Ovšem vzhledem k tomu, jakou významovou bagáž si tento pojem nese, bude lepší udělat nejdříve krok stranou a definovat technologii jako něco, co je úzce svázáno se sociokulturou, ale přesto přináší něco svého a nového, co není možné jen tak integrovat do existujícího pojetí sociálního a kulturního.

Sociálno, jak je studováno sociologií, se zajímá především o lidské aktéry a jejich vzájemné vztahy, které mohou nebo nemusí dávat vzniknout vyšším celkům v podobě rodiny, etnických skupin, národů apod. Kulturním chápu především myšlenky a objekty, které zapadají do jedné z mnoha kategorií uměleckých žánrů.

Technologií pak chápu jako člověkem vytvořené objekty, postupy a procesy, které na začátku svého života vznikají především jako nástroje k řešení konkrétních problémů. Protože ale technologie neexistuje ve vakuu, nýbrž je nedílnou součástí našeho sociálního a kulturního světa, zcela souhlasím s tím, že technologie si nese s sebou i další vrstvu, která je ovlivněná sociokulturou. Ale vlivy sociokultury mají limity. Tak na příklad můžeme si přát, abychom měli v našich chytrých mobilních zařízeních rychlejší internet, a to kdekoli se pohybujeme, fyzikální zákony šíření vln elektromagnetického spektra definují pevně dané limity nezávislé na sociokulturním kontextu. Stručně řečeno, můžeme si vášnivě přát, aby připojení k internetu bylo mnohem rychlejší, ale v konečné fázi vždycky narazíme na limity rychlosti světla, které definují horní hranici rychlosti šíření informací v našem vesmíru.

Technologie tak není amorfní hmota, kterou dokážeme podle naší vůle uhnít do požadované formy, ale má moc se nám vzepřít díky své objektivní materialitě, které nezmizí, ani když změníme náš jazyk popisu, kterým o daném materiálním objektu mluvíme. Na druhou stranu funkce a významy technologie nejsou čistě součástí technologie samotné, ale jsou vytvářeny jako výsledek interakce člověka s technologií v určitých časoprostorových kontextech. Protože technologie ovlivňuje sociokulturu, stejně jako sociokultura ovlivňuje technologii, zdá se, že jejich vzájemný vztah nemá smysl vyobrazovat jako hierarchický, kde jedna strana má větší moc než ta druhá. I proto se mi jeví dnes stál populární deterministické pohledy na technologii a sociokulturu – mezi které patří technologický determinismus a radikální sociální konstruktivismus – jako pohledy, které vždycky vidí jen jednu stranu mince a odmítají se podívat na druhou stranu. Sympatičtější a snad i blíže k pravdě se nabízí přístup k tomuto vztahu, který se podobá vztah, v němž se nachází ostatní vrstvy: vztah úzce propojený a interaktivní. K tomu všemu musíme přihlédnout k Heideggerově příspěvku k přemýšlení nad technologií, neboť v jeho známé eseji Otázka techniky upozorňuje, že technologie není pouze výsledek aplikace vědních poznatků, nýbrž technologické artefakty vždycky byly nedílnou součástí vědeckého pokroku: astronomie by se neobešla bez teleskopu, který zdokonalil Galileo Galilei, podobně výpočet simulace fluidní mechaniky by se neobešel bez hrubé síly nejvýkonnějších superpočítačů dneška. Budeme-li považovat vědu za součást kultury společnosti, pak by diagram vztahu k technologii vypadal viz Obrázek 4.

Obrázek 4 Zoom na vyobrazení vztahu sociokultury a technologie

V mém diagramu se technologie stává nedílnou součástí tohoto světa a podobně jako sociokultura formuje naše myšlení. To se může na první pohled zdát podivné tvrzení, ale jen do té chvíle, než opustíme dlouho vydržovaný pohled na technologii jakožto pasivní kusy hmoty, která sama od sebe nic nedělá a čeká, než jí nějaký člověk (subjekt) nezačne používat a neudělá z ní věc k použití (objekt). Místo toho bychom totiž měli chápat každé uvedení nové technologie tak, že zatřásá technologickým pozadím, na jehož základě jednáme ve světě, protože s sebou přináší nové technologicky mediované afordance, které mění naše psychické i kulturní možnosti.

Pohled na technologie jako médium totiž není nic nového. Ostatně jeden z nejznámějších mediálních teoretiků, Kanaďan Marshall McLuhan (McLuhan, 1991), francouzský sociolog Bruno Latour (Latour, 1994) nebo v současné době filosofové technologie (Ihde, 1990) a Peter-Paul Verbeek (Verbeek, 2016) či mediální teoretik Mark Deuze (Deuze, 2015) považují informační a komunikační technologie za synonymní s médii.

Tento krok není čistě rétorický, ale má dalekosáhlý dosah, neboť v podstatě definuje novou metafyziku vztahu člověka a technologie. Po McLuhanovi, Latourovi, Ihdem a Verbeekovi totiž víme, že technologie jako médium není neutrální a ovlivňuje naše jednání i vztah ke světu. To znamená, že na našem diagramu se musíme na cíle a aktivity nikoli jako na předem dané, kde technologie vykonává pasivně naši vůli, nýbrž jako na pomyslný prostor potencialit, do kterých technologie nám vkládá svým vlivem nové potenciální cíle a nové aktivity pro vykonání těchto cílů.

Latourův oblíbeným příkladem technologické mediace je střelná zbraň. Tvrdí, že zbraň sama o sobě nezabíjí, stejně jako, že nezabíjí pouze člověk. Odkazuje na známé slogany používané v USA pro dlouhotrvající vášnivou diskuzi nad regulací střelných zbraní. Liberálové rádi používají slogan „zbraně zabíjí“, kdežto pravicově a republikánsky orientovaná Národní střelecká asociace (NRA) zas poněkud paradoxně používá sociologickou analýzu, když tvrdí, že jsou to „lidé, kteří zabíjí“, nikoli zbraně. Latour tvrdí, že správný není ani jeden pohled, neboť oba odmítají přiznat, že by argumentace druhé strany mohla obsahovat aspoň část pravdy. Latour tvrdí, že bychom člověka se zbraní měli analyzovat tak, že se jedná o novou entitu člověk-zbraň, která obsahuje nové atributy a potenciál k novým aktivitám, které nenajdeme, pokud budeme člověka nebo zbraň analyzovat zvlášť. Moc zabít a zodpovědnost za zabití je tak distribuovaná mezi člověkem a zbraní.

Můj oblíbený příklad je skicář a tužka, se kterými pracuje umělecky nadaný člověk. Když člověk skicuje, výsledná kresba je málokdy podobná tomu, co si člověk představoval na začátku tvorby. Kresba tak není uložena kompletně v hlavě umělce a on pak pracujeme minuty či hodiny na tom, aby bod po bodu přetvořil již vytvořenou kresbu na papír. Místo toho, jak uvádí Andy Clark (Clark, 1997), lze chápat skicování jako kontinuální interakci člověka, tužky a skicáře, kdy výsledná kresba vzniká tím, že člověk má neustálou zpětnou vazbu na stav kresby, kterou mu poskytuje skicář. Bez této zpětné vazby by umělec kresbu nenakreslil. Můžeme to chápat tak, že skicář je prodlouženou a externalizovanou pracovní pamětí, ze které čerpá informace k následným krokům. Protože skicář hraje tak zásadní roli pro dokončení kresby, měli bychom hovořit o tom, že autorství výsledné kresby je distribuováno mezi umělcem a jeho technologií (skicářem i tužkou). Slovníkem kybernetiky, výsledná kresba je emergentním výstupem interakce komponent nově vzniklého systému člověk-skicář-tužka.

Jak je to s tou Siri?

Když jsem začal používat ve svém životě iPhone a digitální asistentku, můj život a dovednosti, jak řešit každodenní problémy, byly obohacené o nové možné cíle a aktivity, které mohu dělat. V některých cílech Siri působí jako médium, jako v příkladě zesílení hudby, což bych mohl učinit i za pomoci mechanických tlačítek na boku telefonu. Některé cíle jsou díky Siri a obecně iPhonu nové, na příklad odpovídat na zprávy a komentáře v různých sociálních aplikacích. Čím více jsem Siri používal jako médium mezi mým existujícím cílem a výsledkem, tím více se Siri stávala přirozenější volbou pro řešení mých cílům. Na diagramu viz níže Obrázek 5 jsem přidal Siri jako dominantní aktivitu, která zprostředkovává více a více mých cílů. Nevědomky – a zde tkví ono zneužití z prvního odstavce tohoto textu – jsem tak trénoval svůj mozek, aby se postupně učil automatizovat Siri jako přirozenou součást mých kognitivních zdrojů pro řešení problémů ve světě.

Obrázek 5 Upravený diagram o předchozí změny a znázornění Siri jako dominantní activity, která zprostředkovává mé cíle

To by vše mělo doposud v kontextu tohoto textu dávat smysl. Můj mozek se adaptuje na nové prostředí, ve kterém existuje Siri jako aktivita-médium řešící mé problémy, jejichž úspěšné řešení stimuluje můj systém odměň v mozku, který aktivitě „Siri“ přiřazuje plusové body, čímž dochází k nasycení té vážené hodnot (na obrázku 3.7) do takové míry, že daný selektor nikdy nepřechází k jiné aktivitě než k Siri. Selektor pak z důvodu nasycení vážené hodnoty se stává de facto aktivitou jménem Siri. Můj mozek si tedy internalizuje Siri do takové míry, že ji nepovažuje za něco externího mé mysli či kognici a stává se její přirozenou součástí.

Mým spekulativním názorem je, že takto internalizovaný externí artefakt, který se z potenciální aktivity stal více či méně automatizovaným selektorem v mé mysli může způsobit, že můj mozek začne tento selektor-aktivitu jménem „Siri“ používat i na cíle, které dříve nebyly propojené ve vztahu s daným selektorem a aktivitami. Dochází tak k něčemu, co v psychologii bychom mohli nazvat „transferem“ dovedností mezi doménami.

Klasický transfer dovedností a znalostí ve vývojové a edukační psychologii bych nazval transferem „pozitivním“, neboť skutečně můžeme tu samou dovednost vysledovat v jiné doméně. Avšak o jaký typ dovednosti se jedná, zdali vůbec se jedná o nějakou, v mém případě, kdy jsem najednou po Siri chtěl, aby mi přinesla lahev piva z lednice?

Nazval bych to transferem „negativním“, protože transfer internalizované jedné dovednosti (řešit problémy pomocí Siri) zcela nefungují v jiné doméně. Ale podobně jako máme ve formální logice možnost dokázat řešení pozitivně, tak i důkaz sporem, vypůjčím si zde metaforiky důkaz sporem pro to, abych poukázal na to, že i když jsem si velmi rychle uvědomil, že Siri mi nemůže přinést pivo z lednice, má rozšířená mysl o nové možnosti, cíle a aktivity mi hned umožnila si představit, co by bylo nutné, aby mi Siri mohla přinést pivo z lednice. Můj nápad bylo pořídit si chytrou ledničku a chytrého robota, který se dokáže pohybovat a má v sobě integrovanou digitální asistentku. Mé konkrétní řešení ve výsledků nepředstavuje nic relevantního. Mnohem zajímavější je konečný výsledek mého autoetnografického rozboru navazování vztahu s novým telefonem a digitální asistentkou Siri: díky negativnímu transferu dovedností a znalostí jsem dokázal vzít existující technologii a s trochou fantazie si představit zcela nový způsob řešení pro mě tak palčivého problému s pivem. Negativní transfer mi otevřel nové světy, o kterých jsem doposud nevěděl, že je potřebuji, nebo dokonce, že existují.

 

Bibliografie

BROOKS, Rodney A., 1991. Intelligence without representation. Artificial Intelligence [online]. 47(1-3), 139-159 [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.1016/0004-3702(91)90053-M. ISSN 00043702. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/000437029190053M

CLARK, Andy, 1997. Being there: putting brain, body, and world together again. Cambridge, Mass.: MIT Press. ISBN 9780262032407.

DEUZE, Mark, 2015. Media life: Život v médiích. První české vydání. Přeložil Petra IZDNÁ. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Studia nových médií. ISBN 978-80-246-2815-8.

DREYFUS, Hubert, 1992. What computers still can’t do: a critique of artificial reason. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 9780262540674.

DREYFUS, Hubert L., 1979. What computers can’t do: the limits of artificial intelligence. Rev. ed. New York: Harper Colophon Books. ISBN 9780060906139.

IHDE, Don, 1990. Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 0253205603.

LATOUR, Bruno, 1994. On Technical Mediation. In: Common Knowledge. Vol.3 n°2. s. 29-64.

MCLUHAN, Marshall, 1991. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Vyd. 1. Praha: Odeon. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.

SUCHMAN, Lucille Alice., 1987. Plans and situated actions: the problem of human-machine communication. New York: Cambridge University Press. ISBN 0521337399.

VERBEEK, P.P., 2016. Toward a Theory of Technological Mediation: A Program for Postphenomenological Research. In: FRIIS, Berg O. a Robert C. CREASE. Technoscience and Postphenomenology: The Manhattan Papers. London: Lexington Books, s. 189-204. ISBN 978-0-7391-8961-0.

Poznámky

[1] https://www.theverge.com/2017/7/11/15952654/microsoft-windows-phone-end-of-support

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Frame_(artificial_intelligence)



Jakub Ferenc | Články | Inventing the future with design: what can Left accelerationism learn from design

Zpět na články

Inventing the future with design: what can Left accelerationism learn from design

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: essay

 

We live in peculiar times. The times that seem to be, consciously or unconsciously, heavily influenced by what has already turned out to be prophetic books. As all holy books, these literary fortune-tellers consist of fictional narratives of an abhorrent nature, which unfortunately are already realities. Or what could be more Orwellian that the latest story forged together not in the dirt of underworld, but at the most pristine places of our society: the intellectual monasteries of academia? Now, in the technologically most advanced times, it is actually possible to publish a scientific article claiming that diet soft drinks are better for losing weight than clean water. The article underwent a peer-review process, that is true, but let’s not pay attention to the fact that “the research was funded by the International Life Sciences Institute (ILSI) Europe, whose members include drinks giants such as Coca-Cola and PepsiCo“ 1.

I started with a dystopian story of our dystopian times in order to point out the universal truth we can find in the works of masters of dystopian prose such as Orwell, Huxley or Zamyatin, that high-tech culture does not guarantee best outcomes simply because, in the words of historian Melvin Kranzberg: “Technology is neither good nor bad; nor is it neutral” 2. Any given technology is political but flexible, as it always exists in excess of the purposes for which it may have been designed. 3 We can therefore dismiss with confidence that strange notion portraying technology as an organism somehow existing outside time and space, in a metaphysical realm where everything is neatly determined in the Newtonian fashion. In other words, the notion of technological determinism has been rendered invalid not only by our common sense, but also by academic arguments of people like the great sociologist Manuel Castells who writes that:

„We know that technology does not determine society: [technology] is society. Society shapes technology according to the needs, values, and interests of people who use the technology.“ 4

But whose needs?, we shall ask. Historically, those needs and values were of course dictated by the ruling classes of the time and even though this has radically changed in the 20th century due to the democratization and “humanization” occurring in the field of design and its methodologies — of which I am going to talk later — it remains truism that the political attributes of large-scale and extremely expensive technological projects are shaped largely by those in power, whoever that might be.

Inventing the future by Nick Srnicek and Alex Williams

And it is the latent power of technology to transform the world for the better on which Nick Srnicek and Alex Williams build the whole premise of their latest book Inventing the Future. On technology they write:

“The internet and social media are giving a voice to billions who previously went unheard, bringing global participative democracy close than ever to existence. Open-source designs, copyleft creativity, and 3D printing all [promise] a world where the scarcity of many products might be overcome. New forms of computer simulation could rejuvenate economic planning and give us the ability to direct economics rationally in unprecedented ways. The newest wave of automation is creating the possibility for [numerous] types of boring and [humiliating] work to be permanently eliminated. Clean energy technologies make possible virtually limitless and environmentally sustainable forms of power production. And new medical technologies not only enable a longer, healthier life, but also make possible new experiments with gender and sexual identity.“

Some of the technological advancements listed above are uncontroversial since they are already in place, others waiting to be tapped and developed further. But why should we be afraid to exercise our creativity and base our political strategies on what at the moment still seems to be beyond the reach? Is it not the case that the human brain oftentimes comes up with visions of technologies whose actual construction will inevitable take place some time in near future? Did we forget to re-read the old dusty book called History where we may find that it was in 1908 when:

“Nikola Tesla foresaw a technology that would allow ‘a business man in New York to dictate instructions, and have them instantly appear in type at his office in London or elsewhere’ and would allow global access to ‘any picture, character, drawing, or print.’” 5 

or perhaps

“thirty years later, when the prolific writer H. G. Wells articulated his idea of a “World Brain” as “a depot where knowledge and ideas are received, sorted, summarized, digested, clarified and compared.” 6

utopias_all

Utopian ideas that came true

I could also mention the seminal essay As We May Think, written in 1945 by the US engineer Vannevar Bush, in which the reader finds description of gadgets that predate Google’s search engine, Google Glass, Wikipedia, iPads and the modern human-computer interaction.

In every single case all the great ideas which eventually became reality were at first deemed unrealistic, impractical, utopian. Yet it is exactly this utopian thinking that Srnicek and Williams want us to embrace and foster.

Although I started my essay giving an example on how corporatism infiltrates even the most sacred institutions, the authors vehemently proclaim: enough of dystopian and defeatist thinking! But there is a lingering question mark in the air, asking how we got into this negative mindset in the first place.

According to the authors, we can primarily blame the capitalist realism, which Mark Fisher describes as:

“the widespread sense that not only is capitalism the only viable political and economic system, but also that it is now impossible even to imagine a coherent alternative to it. Once, dystopian films and novels were exercises in such acts of imagination – the disasters they depicted acting as narrative pretext for the emergence of different ways of living.” 7

Indeed, even the science fiction authors par excellence find nowadays difficult to ponder an alternative to the current hegemony of neoliberalism and capitalism, which only deepens the marasmus in the collective imagination

But contemporary Left did react, challenging the status quo by employing various political tactics and conjuring up political movements with mass popular support, yet achieving dubious results. In the core of such thinking is, however, a faulty reasoning stemming from the logic that if technological progress leads to capitalism, then in order to negate capitalism, Left has to negate modernisation as well. In reality, what this thinking of the Left entails is a rejection of all forms of domination, a strong adherence to direct democracy and a decision-making process based on consensus. Srnicek and Williams call this stance folk politics.

The name is derived from customary meanings of the word “folk”: folk as local and small-scale. Folk politics embraces the notion that immediacy — that is no political mediation through third parties — politics of horizontalism, local communities, intuition, face to face communication and ethical consumption are more authentic, better and thus preferable.

And here is the root of the problem inherent in folk politics: its approach to solving the current economical, social and ecological problems is to scale-down the whole world to the “human level” of local politics so as to be easily manageable. It ignores many crucial points, however.

Firstly, far from being only an asset of the Left, many features of folk politics, especially the focus on the local, fair-trade are already parts of the mainstream, happily integrated in the daily routine of capitalist exchange. This fact was famously expressed by Jodi Dean when she said that „Goldman Sachs doesn’t care if you raise chickens“ 8, which can be translated as saying that small, albeit well-meaning alternations at the edge have no potential to alter substantially the whole system. For that, broad, systemic thinking, taking into account the whole ecology of a problem, is necessary.

And that is the second argument the authors make why contemporary praxis of Left politics is incapable of transcending capitalism into post-capitalist society. Although local politics is necessary, as they claim, since all politics starts at the local level, the book proposes that to make meaningful changes, the Left has to end its antagonism towards any hierarchical structures, abstract analysis or mathematical modelling without which any attempt to comprehend and manage complex problems is bound to fail or omit important details which are deeply intertwined with other issues.

One of the complex problems the authors portray in the book is Capitalism itself. Who is able to say that understands it? Is it not the reason behind arguments against any social planning that economy (and the society) is so complex that we have to let the individuals and free markets “run the show”?

Nick Srnicek writes in his essay in the book Object that a problem with capitalism is that it is beyond our phenomenological experience, that it evades any perceptual or empirical representation, therefore it is essentially a non-object. How are we to deal with it? And how do we feel about it?

Here I have to borrow from Gilles Deleuze in Mark Fisher’s book Capitalist Realism where he calls Franz Kafka a prophet of distributed, decentralized, cybernetic power. 9 Fisher then writes that in capitalism:

“the centre is missing, but we cannot stop searching for it […]. It is not that there is nothing there – it is that what is there is not capable of exercising responsibility” 10

the system is everywhere, but nowhere, there is no central authority to blame, just the Law (Capitalism)

Furthermore, Josef K in Kafka’s Trial is very much aware of his condition that he is not responsible for himself, the higher, invisible hand (the pun intended) governs his life, nevertheless there is no central authority to which he could plead, just an endless bureaucratic stream of higher or lower clerks, without necessary power to change anything.

How can we make sense of imperceptible network of capitalist relations propagating all around us? How can we escape it? Or, should we escape at all?

Nick Land through Nietzsche argued: “Not to withdraw from the process, but to go further, to ‚accelerate the process,’” 11 of merging with the system. The contemporary Left on the other hand seems to feel excited about succumbing to a certain form of anarcho-primitivism. Is there a third, middle way?

Nick Srnicek and Alex Williams write that:

“If complexity presently outstrips humanity’s capacities to think and control, there are two options: one is to reduce complexity down to a human scale; the other is to expand humanity’s capacities. We endorse the latter position. Any postcapitalist project will necessarily require the creation of new cognitive maps [… and] technological interfaces […]”

In order to understand the complex non-object such as economy, we need a cognitive prosthesis that would enable us to see better the individual components and more importantly interrelations of the system. Nick Srnicek and Alex Williams argue for re-purposing technology, emphasizing long-term, mission-oriented thinking rather than the current neoliberal common sense where technology is predominantly created with short-term profits as the sole purpose.

Despite the widespread belief, it is the public which through the State funded the most innovative and crucial technology of last century, be it microchips, development of graphical interface, the Internet, World Wide Web. Quite rightly, the authors call for democratic control over government spending, steering technologies towards socially useful and sustainable goods. Having learnt that technology is intrinsically embedded in society, such re-purposing of the technology means that we need to know exactly how any potential technology will fit into the existing socio-cultural context. Therefore cognitive mapping is required not only for understanding the economy, but also the entire society. What are the actual working methods and processes that can be utilised, without starting from scratch? It turns out there is a field that has been gaining momentum in recent years, and which is perfectly equipped to fulfil these demands: it is design, or more specifically the growing field of fusing formal rigour of cybernetics with human intuition: the field of systemic design.

***

For all those who have not heard the news, we have entered into a new age called anthropocene. This new epoch is defined as the age of humans. For some commentators latest buzzword, for scientist mostly a new taxonomic item for categorizing the world in the Aristotelian tradition, whereas for humanities and arts it is a potent metaphor, a new great meta narrative showing us how the accumulative consequences of human actions are so vast that Mother Nature is telling us: “go my children, go, you have matured, you are on your own now”. Indeed, it seems we have superseded Mother Nature in the leading role and now we have the power to shape our world according to our own image. We live in a ‘man-made’ world—a world that is predominantly shaped by human activity, and therefore we can re-name the anthropocene as the age of human intention, or the age of design.

We interact with physical and biological systems in the way that we can already manipulate them and re-define what is possible. For instance, the field synthetic biology where the leading academic and designer, Neri Oxman, creates 3D printed skins for interplanetary travels with before never-seen materials;

or the artist and real cyborg Neil Harbisson who, being colorblind, uses a sensor-antenna attached to the back of his skull in order to transcode visual images into sound waves which his brain learnt to interpret as visual stimuli. But he went further and can “see” infrared and ultraviolet spectrum, thus expanding the normal human capabilities.

If the human activity is now the dominant planetary force and influences the physical and biological systems, why talk about these systems separately? Where the concept of Anthropocene is most powerful is in realizing that all systems are social systems of which we are both objects and subjects — agents of great power. Researches have accepted a consensus (Stockholm Memorandum, 2011) that human intervention has intervened in all aspects of the planetary ecology, rendering even natural and ecological systems socially influenced. But are we willing to take the responsibility for our actions? And if Nick Srnicek and Alex Williams demand that we re-purpose the technology, how do we ensure that we will do that correctly, without destructive unintended consequences of unwise decisions?

Architect and professor of design Harold G. Nelson writes:

„As scientist or humanities scholars are looked to for advice on preferred actions in response to large scale and complex issues they are essentially being asked to become design consultants. Unfortunately descriptions and explanations — the role of the sciences and the humanities — do not prescribe. And predictions and control — the contributions of technology and applied arts — do not justify action. The formulation […] and justification of intentional actions comes through designers creating designs on behalf of others.“

Perhaps before we proceed to answer why designers seem to have a privilege status over others, we should clarify what we mean by the word design.

Defining design is essential, since there is still mythology and many falsehoods around the word. The cause is the ingrained misunderstanding of design as being solely about objects and the artistic, subjective and mystical process called creativity. Although creativity is involved, such description is an immense simplification.

The late Czech-born philosopher Vilem Flusser asserts that design creates a bridge between soft and hard sciences, being an internal link between art and science. This understanding of design has been severed since Renaissance, making the designer “only” a craftsman or artisan. It was the famous German school Bauhaus where re-unification of design as the link between art and technology took place.

Nigel Cross compares design with science and writes that whereas scientific method describes a pattern of behaviour for solving problem which science uses for discovering what in nature already exists, design is a pattern of behaviour or thinking for creating things that are not yet in existence. He concludes that science is analytical, design constructive or synthetic.

The dichotomy analysis/synthesis calls for explanation. By analysis we mean the classical paradigm of scientific reductionism which tears apart any system to its atomic elements which are analysed in isolation through their properties. In other words, analytical approach treats any system as a mere sum of individual elements.

Synthesis, on the other hand, is a paradigm emphasizing the holistic approach, which gains understanding of the given system by looking at the relations and connections between individual components, acknowledging that systems exist in a broader, changing context, possibly with feedback loops.

Moreover, in systems exist synergies of elements that give rise to the emergent properties. We find a well-known example of emergence in water. While it makes no sense to talk about wetness of hydrogen or oxygen, it is their combination that gives rise to such emergent property.

Therefore, under synthetic or systemic thinking, the system is not a mere sum of its parts, it is more than the sum of its parts. This design, systemic thinking is in fact something that is also called soft systems thinking.

Given that we find ourselves in anthropocene where all systems are social systems and given the systemic approach of design, it is no coincidence that we can see designers promoted to positions where they create complex business strategies, organizational structures and are often used for complex social systems, policy-making and community design.

This shift from artifacts and communication to designing organizational and social transformation is best visualized by Jones and van Patter in their graph of four dimensions of design:

Eg6QgbHZ5iBKiZHcGosIVrpU_u8bpCuNsIRkNgptm3R4OkIW5P-hdWIh30GXj_Es5M86G9EMbK_RO9KC9QxCdt585auoLomMmtnvao7JfJW1s2pk0tWYeMPIgBglB4EaIthfxKUVgQ

Four dimensions of design, the third and fourth are focus of systemic design

  1. Artifacts and communications:
  2. Products and services: (including service design, product innovation user experience)
  3. Organizational transformation (complex, bounded by business or strategy): change-oriented, design of work practices, strategies, and organizational structures
  4. Social transformation (complex, unbounded): design for complex societal situations, social systems, policy-making, and community design.

These four dimensions do not exclude each other. It is a commonplace that designers working on higher dimensions will draw from experience and knowledge of lower ones.

Having visualized the four dimensions of design, we can finally see why conceptualizing design as an activity producing tangible objects is an extremely limited view. Such definition would incorporate approximately first two dimensions.

The better definition of design is to propose that design is a synthesising process of defining relationships and making connection between things, humans or ideas, so that they function as a system.

What we called systemic design is not a design discipline per se (in a sense that would generate a tangible product), but rather integration of systems thinking and design methods which bring human-centered approach to complex problems at the third and fourth dimension of design. By complex problems we mean situations where it is nearly inconceivable that any single expert or manager can understand the entire system, let alone suggest a solution. Such problems have emergent properties, rendering it impossible to make design or management decisions based on sufficient individual knowledge (which practically means that any politician has almost zero chance to solve any significant problems).

These complex design problems received its own name. Theoretician Horst Rittel called them “wicked problems”, because they cannot be analysed or reduced with classical analytical problem solving methods and techniques. Apart from their sheer complexity, one of the reasons being that wicked problems consist of a human element, so it is necessary to negotiate between frequently conflicting demands. However, calling these complex situations “problems” might be misleading, because the most difficult part in solving wicked problems is to know what they actually are, and that requires mapping and visualizing the whole ecology of a system. Otherwise we may not realise how they are interrelated to other components of the system and due to the feedback loops, changing one component can yield catastrophic results in other places.

wicked-problems

Definitions of wicked problems, Source: Systemic Design Principles for Complex Social Systems, Peter H. Jones, PhD

To consider human activity and concerns in a social system is necessary for several reasons. They contribute to understanding of the system, but are also valuable information for designers, because having real human needs and values in mind, designers can suggest solutions that are relevant, as opposed to imposing arbitrary solutions based upon personal preferences.

gqQnUHprn5MAN0jOUzAMbgB9HxHCOh6eEAfln3w5s0eFeuiS_wJd820eJl71Kw2eBQdra0hffvbMYBmU7VQCpy22XEQUCBC2QZYXQGMhQraU6A-aUgjX_N7rR7imYshfkxlzSnjiYA

Le Corbusier’s vision of Paris, fortunately not realized

Totalitarian modernist architecture of the first half of 20th century suffered tremendously from not taking the human being into account. One canonical example that should deter anyone is the work of famous Swiss architect Le Corbusier who was commissioned to re-design Paris. His vision had little to do with human needs, instead he created technocratic solution deprived of organic elements, which epitomises a city we may find in any dystopian literature.

The idea of human-centred design is not new, Scandinavian designers have been using participatory design methods, involving extensive cooperation with potential users, since 1970s, but it was the US design agency IDEO that pushed HCD into mainstream as a tool for solving complex business and social problems.

Although there are interesting cases where HCD is used at the level of government to improve social services, one such case is the Danish design agency Mindlab, nowadays, even according to academic literature, HCD seems to have become a buzzword sold by companies as a new thing just to improve company’s image.

Furthermore, the creativity  of design profession has been in last decades again diminished into making small, incremental changes, fearing to change the status quo of products that are selling. With the increase of virtual reality, there is also a chance that designers will work as “master designers” of a personalized virtual word, designing our virtual avatars and the whole virtual experience: safe virtual havens where we can hide from the harshness of reality.

But that was to be expected. If technology is inherently political, the same holds for design, since it is design whose methods are applied to developing technology. Repurposing technology must be inevitably preceded by repurposing design.

Nick Srnicek and Alex Williams suggest that we need a tool for cognitive mapping of the intangible, non-object, that is the economic system. Why not appropriate the tools that design already has?

At Oslo School of Architecture and Design, the current epicentre for the research in systemic design, they developed a tool for mapping super-complex problems called GIGA-mapping. Created by designers with strong visual skills, these GIGA-maps provide a visual guide through the full context of a problem. They reveal unexpected relations between multiple layers, scales and design dimensions, from individual objects and humans to society.

XCxl2lu67DqXHDe45bwLKmLuuUFYeKtT9zk8VFVmC3reBimVo1ht8aFhkMxH4wMqEOsGlYJcLb3nciCTMhfPmBgcY_X_1OHp7-d7fsMWSOKWOE_xVwu94wWR34Xfi717gF6AowPTRg

GIGA-mapping helps visualising super-complex problems and relations between components

Are GIGA-maps the cognitive mapping the authors call for? Or did they have in mind genuinely new tools, expanding our perceptual apparatus to unprecedented capacity of cyborgs? Or did they think of just more powerful, more brutal data-mining of Big Data?

GIGA-maps have been used at the forefront of current design praxis. Although still in development, they already help designers to cope with wicked problems. If not powerful enough to map the whole socio-economical system, the technique can be used for mapping smaller parts of our lives: voting system, system of taxes, relations between governmental bodies, the flow of money in public spending etc. Whereas rigorous mathematical modelling might be unpopular among the Left, this so-called “soft” approach to systems is certainly more accessible, not only to the theoreticians, but also the general population.

Systemic design should not be viewed as a new political salvation, rather it is a set of conceptual, formal tools and methods that could bring creative, yet systemic, abstract thinking and reasoning about capitalism to the contemporary Left politics. Something the Left desperately needs. Because knowing the opponent certainly helps.

Final question: why do we not hear the word “creative” in connection with politics?

(the text was presented on 21. 1. 2016 at Skolska28 Gallery as a part of Diffractions Lecture Series)

https://www.rt.com/news/329290-coca-cola-diet-study/

Melvin Kranzberg, ‘Technology and History: ‘‘Kranzberg’s Laws”’, Technology and Culture 27:3 (1986), p. 54 as cited in Srnicek and Williams, Inventing the future, p.152

Ibid, p.152

ED. BY MANUEL CASTELLS and GUSTAVO CARDOSO. The network society: from knowledge to policy. 2006, p. 3

KLEINROCK, Leonard. An Early History of the Internet, p. 26

Ibid, p. 26

FISHER, Marc. Capitalist Realism Is there no alternative?, 2009, p. 1

as cited by SRNICEK, Nick and Alex WILLIAMS. Inventing the future: postcapitalism and a world without work. 2015, p. 25

FISHER, Marc. Capitalist Realism Is there no alternative?, 2009, p. 25

Ibid, p.64

LAND, Nick, Robin MACKAY and Ray BRASSIER. Fanged Noumena: collected writings 1987-2007. 2nd ed. New York, NY: Sequence Press, 2012, viii, p. 449