Jakub Ferenc | Články | O dvou extrémech myšlení a kulturní „eugenice“

Zpět na články

O dvou extrémech myšlení a kulturní „eugenice“

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: cognitive science / esej

Známý filosof mysli Jerry Fodor byl jeden z těch, kteří nebyli schopni si v mysli vytvářet mentální obrazy. Je to porucha, které se říká afantazie. Tato porucha byla v poslední době zpopularizována programátorem prohlížeče Firefox, Blakem Rossem v jeho hojně sdíleném FB příspěvku: “Aphantasia: How It Feels To Be Blind In Your Mind”.

Francis Galton již v roce 1880 zkoumal, jak si lidé dokáží v hlavě představovat mentální obrazy. Ve svém článku překvapivě konstatuje, že když se ptal svých kolegů vědců na toto téma, většina z nich si myslela, že si z nich Galton dělá legraci, že nic takového jako „mentální obraz neexistuje“.

Nedávno jsem někde četl, že Jerry Fodor reagoval stejně, když se s kolegy poprvé bavil o mentálních obrazech. Fodor byl tak přesvědčen, že nic takového neexistuje, že považoval ty tzv. mentální obrazy za výmysl a vtip svých kolegů.

Pokud Fodor sám dokázal myslet “pouze v jazyce, tedy verbálně, není pak pravděpodobné, že nevyhnutelně musel přijít s teorií, které tvrdí, že princip obecného lidského myšlení se podobá, nebo snad dokonce je jazyk podobný přirozenému jazyku? To je totiž Fodorova známá hypotéza „jazyka myšlení” (language of thought).

Protikladem k Fodorově lineárnímu, logickému a syntaktickému “jazyku myšlení” je pak teorie mentálních modelů Philipa Johnson-Lairda. Jeho mentální modely jsou naopak vizuální, prostorové, asociativní, diagramatické, vyjádřením myšlení v prostoru za pomoci vztahů mezi objekty.

Oba způsoby myšlení jsou důležité. Je jasné, že většina lidí bude mít schopnost používat oba způsobu, i když každý bude preferovat jeden z nich, neboť bude dominantnější a vyvinutější.

Díky Cristina Aguillón jsem se dozvěděl o poruše Afázie, které se objevuje u lidí, kteří si prošli mozkovým infarktem a část mozku jim odumřela. V závislosti na závažnosti a rozsahu infarktu ztratí tito lidé částečně nebo úplně schopnost mluvit, číst a psát. Původně se myslelo, že inteligence těchto lidí jinak zůstává neporušena, nicméně současné výzkumy lidí s afázií na neverbálních testech ukazují pokles inteligence i na úkolech nevyžadující žádný jazyk.

Říkám si, že v naší společnosti lidé bez jazyka jsou více méně ztraceni, nebo mají minimálně enormní problémy, zatímco lidé bez schopnosti mentální představivosti žijou často úspěšné životy bez toho, aniž by si uvědomili, že jim chybí jeden způsob lidského uvažování.

Něco mi říká, že afantazie bude běžnější než se zdá. Dokonce si myslím, že zhruba po Gutenbergovi se biokulturní selekce postarala o to, že lidé s afantazií byli preferováni, zatímco lidé s afázií nebo podobnou verbální poruchou měli problém si opatřit partnery a potomky.

Existují etnické skupiny, které historicky kladly kulturně tak zásadní důraz na verbální způsob myšlení, že průměrná úroveň jejich verbální inteligence se během stovek let postupně navyšovala, zatímco jejich vizuálně-prostorová inteligence stagnovala, ba dokonce se zhoršovala, neb jednoduše pro jejich kulturní zvyky, práci, vzdělání a přežití nebyla potřeba. Je náhoda, že Ross i Fodor k jedné z této etnické skupiny patři?

Tím se dostávám k tomu nejzajímavějšímu, co poslední dobou zaměstnává mou mysl: kultura a její požadavky na určité kognitivní dovednosti je selektivní mechanismem, který určuje, jaké geny a tedy i jaké kognitivní schopnosti a způsoby myšlení se budou v budoucích generacích preferovat. Pokud daná kultura zůstane relativně stabilní, můžeme očekávat, že tyto kognitivní dovednosti se budou zpětnovazebním mechanismem více a více preferovat a také u lidí zlepšovat.

Některé kultury to dělaly nevědomě, někteří diktátoři se o to snažili vědomě a násilně. V obou případech se ale tomuto mechanismu a procesu selekce určitých dovedností, především těch kognitivních říká jedním slovem: eugenika.

Kultura jako selektivní mechanismus našich genů může být eugenická nebo dysgenická. To znamená, může preferovat takové vlastnosti, které my v Západní společnosti považujeme za pozitivní (inteligence, flexibilní flexibilita myšlení, kreativita) nebo za negativní.

Já se momentálně soustředím jen na jednu malou, ale vlivnou část naší kultury, která ovlivňuje naše myšlení teď a tady, ale také nastoluje určité kulturní mechanismy pro preferování určitého způsobu myšlení, a tou částí je technologie.

Mojí nejdivočejší hypotézou hraničící s technologickým determinismem je, že se na historii můžeme dívat metodou, kdy velké kulturní a sociální změny můžeme hledat v tom, jak technologie a další kulturní artefakty působily jako selektivní mechanismy pro daný způsob myšlení a kognitivních dovedností. Pokud toto přijmeme, pak dále následuje, že různé technologie zapřičinily, že se uvnitř různých kultur postupem času vyvíjely kognitivní dovednosti jinak:

Různé kultury si vypracují odlišné selektivní mechanismy dovedností a způsobů myšlení (tj. i genů)

Sociální konstruktivisté mají pravdu. Inteligence je socio-kulturní konstrukt. Ale možná jiným způsobem, než si přáli a zamýšleli.



Jakub Ferenc | Články | O myšlení

Zpět na články

O myšlení

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: in short

Source: https://omicron.aeon.co/images/6367dc78-9563-4c66-9b89-43f75ce9a4ea/header_123396082.jpg

Výzkum inteligence a geniality se často zmiňuje o Albertu Einsteinovi a jeho stylu myšlení. Einstein se nechal slyšet, že jeho kreativní proces myšlení zodpovědný za tvorbu teorie relativity byl zcela non-verbální a na svou teorii Einstein přišel pomocí manipulace mentálních obrazů. Biografie nejznámějšího teoretického fyzika 20. století nám říká, že Einstein měl problém s jazykovými dovednostmi. Tento deficit ale dokázal překonat díky vizuálnímu a senzorickému myšlení (Einstein také řekl, že jeho myšlenky mají i určitou chuť, což napovídá, že byl obdařen synestézií).

Má zkušenost je, že vizuální myšlení zpomaluje mluvení. Mé myšlení je založeno na dvou a trojrozměrném prostoru, ve kterém skládám abstraktní elementy do smysluplných vztahů, které teprve ex post mohu popsat slovy.

Trvalo mi několik let, než jsem tenhle proces urychlil do takové míry, že mohu vést konverzaci v reálném čase. Přesto se mi stává, že když se mě někdo na něco zeptá, odpověď vyřeším vizuálně v hlavě a pak dost neadekvátně odpovím jedním slovem. Zvláště, když jsem unavený, zůstávám u toho jednoho slova, neboť jsem příliš líný na to popsat celý proces myšlení, který jsem již dávno vypracoval v hlavě.

Dost mě šokovalo, když jsem se před několika lety dozvěděl, že tímhle vizuálním způsobem všichni nemyslí. Mnoho lidí se mi svěřilo, že jejich myšlení neexistuje někde předem předtím, než začnou mluvit (nebo psát), ale že jejich myšlení se rovná tomu, co říkají.

Nepopírám, že to má mnohé výhody. Lidé, kteří nedokáži formovat vizuální představy, se zdají chytří, protože dokáží mluvit a reagovat rychle. Ba dokonce dokáží desítky minut hovořit o daném problému.

Velmi verbální lidi poznáte jednoduše. Když se je na něco zeptáte, ihned začnou mluvit bez toho, aniž by se na chvíli zamysleli. A to proto, že právě jejich myšlení je obsaženo v mluvení, nedokáží myslet jinak mimo slova.

Já naopak se před svou odpovědí na několik vteřin zarazím. Vytvářím si vizuální model toho, o čem ta otázka je, a jaké má možné řešení. Odpověď se mi v hlavě pak zjeví, jako jakýsi obrazec, který se snažím převést do přirozeného jazyka. Není to efektivní způsob myšlení, pokud máte reagovat co nejrychleji, na druhou stranu je protilékem proti klišé a stereotypickým odpovědím, které všichni , takže i já, používáme, když mluvíme a argumentujeme s druhými. Myslíme si, že jsou to naše myšlenky, avšak z velké části pouze papouškujeme, co jsme slyšeli jinde. A to je v pořádku, nemůžeme být neustále originální. Potíž je v tom, pokud originální myšlenky, tedy myšlení, nahradíme zcela za pouhou pasivní reakci na to, co bylo řečeno, předpřipravenou frází nebo heslem.

Jak by vypadala kultura, která by zahrnovala lidi, kteří dokáží myslet pouze a jen verbálně? A naopak, jakou formu by nabrala kultura, kde lidé myslí především vizuálně? V jedné by se asi hodně četlo, psalo a mluvilo, ale byla by velmi nemotorná co se týče stavění mrakodrapů, mostů nebo experimentální fyziky. Ta druhá by na tom byla naopak. Byla by velmi inženýrsky a umělecky orientovaná, její umění by vynikalo ve figurální malbě, možná kaligrafii a typografii, nicméně její literární produkce by nebyla silnou stránkou.

Sice v takové extrémní podobě neexistují, ale v reálném světě podle mého názoru existují země a kultury, které na základě své historie pěstovaly především jednu nebo druhou dovednost, jež se pak projevila na “kognitivním módu” lidí a vzápětí na formách kulturní produkce těchto národů. A to jednoduše proto, že kultura je výsledkem cílené, kognitivní činnosti jednotlivců. Národ plný hudebních ne-talentů nebude znám jako mekka hudby. A podobně, národ, který tři tisíce let nedělá nic jiného, než čtení a psaní svých svatých knih, bude mít předpoklad k talentu pro knihomolství, zvláště pokud bylo v dané kultuře knihomolství nějakým způsobem společností oceňováno, třeba tím, že největší knihomol vesnice si mohl vzít za ženu dceru z bohaté rodiny. A naopak.

Stále mě fascinuje, že existují lidé bez schopnosti si představit v hlavě obrazy. Není nelogické si myslet, že tito lidé budou vynikat, jakožto kompenzace za jejich vizuální deficit, ve všem, co se týče jazyka: budou dobře mluvit a psát. Akorát snad nebudou dobrými spisovateli fikce nebo poezie, protože tyto žánry ve většině úspěšných případů fungují tak, že v nás vyvolávají mentální obrazy. Anebo tací lidé mohou být spisovatelé, ba dokonce i malíři, ale troufám si říct, že jejich fikce a obrazy budou vykazovat něco divného, určitou plochost, absenci plasticity.

Bylo by fascinující tyto otázky zkoumat na vědecké úrovni. Třeba se k tomu dostanu. Nyní si musím vystačit s tím, že jsem dnes do svého univerzitního emailu dostal zprávu o tom, že můj abstrakt příspěvku o Rozšířené mysli a teoretikovi Marshallu McLuhanovi byl přijat a budu moct o tom mluvit na konferenci doktorandů filozofie v Olomouci.

Tak doufám, že nebudu příliš lelkovat se svými obrazy v hlavě a budu schopný mluvit plynule a pokud možno i zábavně!