Jakub Ferenc | Články | Siri, přines mi pivo z lednice: Fenomenologie mediatizace technologie

Zpět na články

Siri, přines mi pivo z lednice: Fenomenologie mediatizace technologie

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie:

Byl jsem připraven v posteli. Ona poslušně ležela na vedlejší matraci a naslouchala, zda mě neuslyší vyslovit její jméno. Toho dne jsem potřeboval mnohé, ale vždy mi ochotně přispěchala s odpovědí nebo vyhověla různorodým potřebám. Má následující touha měla však rozhodnout o tom, jestli zůstane mou důvěrnou společnicí, nebo si začnu od konkurenčních podniků Google, Microsoftu nebo Amazonu hledat jinou. Jmenovala se Siri, je digitální asistentkou v chytrých zařízeních společnosti Apple a právě jsem jí ve vší serióznosti požádal, aby mi přinesla z lednice vychlazenou lahev piva.

Třebaže čtenář může úvodní odstavec číst jako úryvek z nevalného románu třetí kategorie nebo jako obraz jednoznačného zneužívání moci mezi mužem a (digitální) ženou, ve skutečnosti jsem to já, uživatel, který byl zneužit. Bez jméno souhlasu se mi technologie digitální asistentky dostala do hlavy, cosi v ní změnila a výsledkem tohoto procesu bylo, že jsem chtěl pronést poprvé v životě větu, kterou bych nikdy dříve neřekl se stejnou vážností a důvěrou v očekávaný výsledek jako nyní. Chtěl jsem po svém telefonu, respektive jeho softwarové části, digitální asistence Siri, aby mi přinesl z lednice něco k pití. Jak jsem se k tomu dopracoval?

Vše začalo, když se po mnoha letech opět stal chytrý telefon Apple součástí mého života. Kdysi dávno jsem si jako jeden z prvních lidí ve svém okolí pořídil iPhone 3G díky výhodné slevě T-Mobile, který za výhodnou cenu nabízel revoluční jablečný telefon k paušálu. Od té doby jsem prošel několika telefony a operačními systémy. Poslední roky jsem ale byl držitelem telefonu s operačním systémem od Microsoftu, doufaje, že tento technologický gigant se pochlapí a začne na své platformě vydávat zajímavé aplikace. Postupem času jsem se této naděje vzdal a vystačil si pouze s tím, že Microsoft bude systém udržovat životaschopný. Ale i toho jsem se nakonec nedočkal, protože Microsoft v červenci roku 2017 oficiálně ukončil podporu pro svůj mobilní operační systém Windows Phone[1]. Nový telefon od Apple jsem přijmul rychle; na rozdíl od Nokie s operačním systémem Windows Phone, kde nefungovalo s narůstající intenzitou skoro nic, na iPhone s jeho vyladěným iOS 12 funguje zatím vše. A jedním z nových lákadel, které jsem nemohl nevyzkoušet, byla digitální asistentka Siri, o které jsem slyšel pouze zprostředkovaně a nyní jsem měl možnost si vyzkoušet interakci s ní na vlastní kůži.

Začal jsem poměrně konvenčně. Chtěl jsem po Siri, aby mi zahrála oblíbené skladby z playlistu, zapnula budík na zítřejší ráno, aktivovala každodenní připomínku, abych si zkontroloval v osm hodin ráno všechny emaily apod. Interakce nebyla bez problémů, ale vždycky se mi Siri snažila maximálně vyhovět. Pokud si nebyla jistá obsahem mé žádosti, zeptala se slušně, abych jí ještě jednou zopakoval, co po ní přesně chci. Protože nový iPhone pro mě představoval skutečná technologický skok, mé nadšení pro objevování nových funkcí a možností si usnadnit rutinní úkony nepřestávalo ani další dny. Jeden večer jsem se chystal zalehnout do postele. Přemýšlel jsem nad tím, jakou knihu od historika Timothy Snydera bych si měl pořídit. Zapnul jsem na iPhonu prohlížeč Safari a začal googlovat informace o jednotlivých knihách. Rozhodl jsme se číst si v posteli, dokud neusnu. Zalehl jsem do postele, když vtom jsem si uvědomil, jak moc by se hodilo mít při tom čtení vedle sebe něco k pití. Protože má mysl byla v posledních dnech naučená využít možnost věrné Siri, kdykoli jsem potřeboval automatizovat větší nebo menší maličkosti ze života, i nyní jsem nezaváhal. V mysli jsem si vytvořil mentální obraz lednice v kuchyni a bez váhání jsem automaticky vyslovil nemyslitelné: „Hey Siri, bring me a beer from the fridge“.

Přibližně vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že Siri nebude schopná mi přinést desítku Krahulíka od českého rodinného pivovaru Zichovec. Hned další vteřinu jsem ale začal být více a více fascinován momentem, který právě proběhl. Jak je možné, že jsem oslovil svůj telefon, aby pro mě udělal něco, co je objektivně nemožné, protože zatím Siri nemá nohy a ani online připojení do mé nechytré lednice?

První vysvětlení, které se nabízí je, že jsem jednoduše byl unavený a nedával jsem příliš pozor na to, co říkám. To ale nepovažuji za vysvětlení. Je na stejné úrovni sofistikovanosti argumentace, jako kdybychom řekli, že lidská rasa vytvořila technologii pouze proto, že byla unavená dělat rutinní úkony. Anebo takové vysvětlení může neúmyslně v sobě skrývat nějakou pravdu?

Přemýšlel jsem nad touto situací tak, že jsem během dnů strávených delegováním úkonů na Siri, svůj mozek naučil lenosti. Nedokážu říct, jak jsou přesně v mozku naše jednotlivé rutinní záležitosti organizovány a uloženy, ale je možné, že jsem s využitím Siri tyto existující neuronové sítě začal redesignovat? Není snad těžké si představit, že doposud jsem měl v mozku neuronové sítě, které řešily problém, jak si zapnout hudbu v telefonu, případně, co obnáší dojít si do lednice pro vytoužený objekt. Můj mozek si vytvářel vztah mezi požadovaným cílem toho, čeho chci dosáhnout (chlazené pivo) a psychofyzickou reakcí toho, jak toho cíle dosáhnu, tak, aby mé já považovalo cíl za splněný. Tento způsob učení – akce, reakce a vyhodnocení výsledku s následnou úpravou původního stavu mého já – je v současném světě strojového učení dobře známé jako zpětnovazební učení (reinforcement learning). To ve svém jádru obsahuje jednoduchou myšlenku: na začátku má (softwarový) konatel cíl; ten dokáže vykonat pomocí nějaké aktivity; po vykonání aktivity dochází k vyhodnocování toho, zda aktivita skutečně vedla k požadovanému cíli.

Obrázek 1 Model zpětnovazebního učení

Tento model je abstrakcí komplexity toho, jak reálně řešíme problémy. Zjednodušuje všechny kontextuální aspekty času a místa, na kterých se nacházíme, včetně sociokulturních vlivů sloužících jako regulátory cílů a aktivity, které přichází v daném kontextu v úvahu. Právě o tom, jak naše řešení problémů obsahuje ad-hoc improvizaci, píše antropoložka a teoretička HCI oboru Lucy Suchman (1987).

Bez použití Siri bych si za normálních okolností zapnul na příklad budíka na telefonu sám. Taková aktivita by se skládala z několika postupně na sebe navazujících kroků, které by vedly k tomu, že bych otevřel aplikaci Hodiny, v ní našel nastavení budíka, zadal požadovaný čas a svou volbu nakonec potvrdil. Mentální mapa, respektive mentální model aktivity vedoucí k zapnutí budíku v chytrém telefonu je nekomplikovaný. Ale to je spíše historickou náhodou než absolutní pravdou. Pokud by stejný cíl měla splnit osoba, která nikdy neviděla chytrý telefon, protože žije v jedné z posledních existujících domorodých komunit na této planetě, najednou by tento pro nás jednoduchý cíl byl pro domorodého člověka enormně složitý, ba dokonce nemožný. Domorodý člověk totiž nikdy neměl ve své konceptualizaci světa místo pro takové cíle, protože v jeho světě nic podobného neexistuje. Technologie z tohoto pohledu se mi jeví jako médium, které nám rozšiřuje hypotetický mentální prostor možného, nad čím můžeme nebo nemusíme přemýšlet.

Na druhou stranu i pro nás se tato aktivita může jevit složitější, pokud se dostaneme do situace, kde chytrý telefon jen tak neleží na nočním stolku, ale má například vybitou baterii nebo má jiné závady, které nám ztěžují jeho používání. V takovém případě existuje několik variant, jak dosáhnu svého cíle. Dám telefon do nabíječky a počkám, až se nabije na nějakou přiměřenou hodnotu, nebo ihned po zastrčení do zásuvky se budu snažit o zapnutí telefonu, neboť potřebuji rychle do něj zadat nastavení budíku? Protože prostor potenciálních aktivity vedoucích k požadovanému cíli je několik, zdá se mi nevyhnutelné, že v naší mysli existují vědomé, ale i nevědomé selektory, které vybírají, jaké aktivity jsou v daném kontextu nejvhodnější pro dosáhnutí stanoveného cíle.

Jakým způsobem fungují selektory? Představme si, že každý náš cíl je ve vztahu s mentálním mechanismem, který pro nás vybírá vhodnou aktivitu zajišťující dosáhnutí cíle. Tento mentální mechanismus pojmenujme právě selektor. Samozřejmě, jednoho cíle lze dosáhnout mnoha různými aktivitami. Proto selektor musí obstarávat vyhodnocení toho, jak na základě minulé zkušenosti se daná aktivita osvědčila v plnění cíle. Ať už konkrétně vyhodnocení úspěšnosti plnění cílů probíhá jakkoli (bude v tom hrát roli systém odměň v mozku, tzv. „reward system“), selektor přiřadí aktivitě buďto plusové nebo mínusové body, které indikují vhodnost aktivity pro plnění daného cíle. Na Obrázku 2 vidíme takové znázornění vycházející z předchozího schématu

Obrázek 2 Upravený model zpětnovazebního učení s použitím selektoru

Bystřejší čtenáři si jistě kladou otázku, zdali není možné použít více než jeden selektor. Mou odpovědí je, že to možné je a že může existovat několik selektorů, které jsou samy vybrány a vyhodnocovány na hierarchicky vyšší úrovni meta-selektorů. Ale kdo nebo co vybírá z meta-selektorů? Tato hierarchie selektorů nemůže být nekonečná. Což je problém, na který narazili výzkumníci umělé inteligence (UI) v sedmdesátých a osmdesátých letech, když se v rámci staršího paradigmatu symbolické umělé inteligence snažili vyřešit problém vyhodnocení relevance následujících úkonů. Marvin Minsky zavedl do výzkumu UI teorii tzv. framů (rámců)[2], která problém relevance řeší tak, že systém umělé inteligence vyhodnocuje následující stavy na základě datových struktur – rámců, které v symbolické formě podobné jazyku reprezentují formalizované stereotypické situace z reálného života a obsahují programátory explicitně definované relevantní faktografické údaje a akce, které v kontextu rámce „dávají smysl“. Tak například v rámci pojmenovaném „kuchyň“ dává smysl vařit, umýt nádobí, mrkev, nůž a péct koláče, kdežto akce „jít na toaletu“ nebo objekt „Boeing 747“ už o něco méně.

Toto „symbolické“ pojetí umělé inteligence se ale ukázalo jako příliš zjednodušující. Přestože dokázalo řešit obstojně logicko-matematické úlohy jako hraní šachu, úkony jako pohyb a percepce objektů v reálném světě zůstaly příliš komplikované. Problém relevance, který teorie rámců měla řešit, navíc přetrvával. Jak upozornil filosof a fenomenolog Hubert Dreyfus, teorie rámců posouvá problém relevance o jeden stupínek výše. Systém umělé inteligence by sice mohl na příklad podle rámce „kuchyň“ určit přibližně relevanci, co před mechanickými očima systému umělé inteligence se jeví jako relevantní pro další kroky v řešení určitého problémů. Ale Dreyfus upozornil na to (Dreyfus, 1979; Dreyfus, 1992), že systém výběru příslušného rámce opět potřebuje nadřazený mechanismus, který vybere rámec, tedy je potřeba nějaký meta-rámec.

Abychom se vyhnuli nekonečnému regresu, Dreyfus navrhuje fenomenologií inspirované řešení: problém rámce, jak jej Deyfus nazval, představuje mnohem hlubší problém, než se může na první pohled zdát. Protože nepřichází v úvahu, že bychom mohli do systému umělé inteligence vtěsnat ve formálním jazyce deklarovaná všechna fakta, akce a rámce o světě předem, Dreyfus tvrdí, že je to naše žitá zkušenost, naše bytí ve světě, které v konečné instanci definuje, co pro nás ve světě v dané scéně má význam a relevanci a co ne. Dreyfus zde vychází z Heideggerova koncept Dasein tím, že přijímá tezi o bytí člověku jakožto historicky a sociokulturně ohraničeném. Je to kultura, společnost a jejich vývoj, které ovlivňují relevanci objektů a světa kolem nás. Pokud umělá inteligence se má někdo chovat jako člověk (a má vyřešit problém rámce), je třeba, aby měla stejné nebo aspoň podobné zkušenosti světa jako máme my lidé a aby svět sám v mnoha případech stal se svou „nejlepší možnou reprezentací“ (Brooks, 1991): bez toho, aniž bychom vše, co je kolem nás, museli zakódovávat do nějakého formalizovaného symbolického jazyka, využíváme svět jako svou reprezentaci a v mnoha případech si nevšímáme všech částí světa, ale pouze těch, které nám poskytují afordance. Slovem afordance myslím zde především vnímatelné funkce a možnosti k jednání, které nám prostředí kolem nás poskytuje svým vzhledem, formou, materiálem apod. Některé afordance jsou skoro univerzálně pochopitelné napříč kulturami, na příklad klika u dveří nabízí afordanci otevření dveří. Další afordance objektů, jinak také řečeno jejich funkce a významy, jsou ale do velké míry ovlivněné kulturou i kontextem, kde se právě nacházíme. Můj oblíbený příklad je PET lahev, která zjevně nabízí funkci kontejneru na tekutinu a význam plýtvání plastem, ale na druhou stranu může ve vhodném kontextu být ve stejnou chvíli i květináčem v ekologickém zahradničení se zcela opačným a pozitivním významem.

Dreyfusův argument, velmi ovlivněný Heideggerovým Dasein, říká, že k zamezení nekonečného regresu rámců a meta-rámců nám slouží sociokulturní vrstvy a fyzické svět sám, protože vytvářejí strukturální limitaci toho, co je pro nás osobně v dané situaci relevantní a smysluplné. To ale neznamená, že by tyto vlivy působily, s použitím předchozího diagramu, pouze na úrovni aktivit nebo selektorů. Rozhodně na těchto úrovních působí, ale sociokultura a prostředí definují i naše samotné cíle. Samozřejmě, že některé z našich nejzákladnější cilů jako přežít, najíst se, napít se jsou formovány doposud nezmiňovanou vrstvou biologickou, další cíle jako „koupit prsten na svatbu“ jsou více méně sociokulturní, a jestli prsten koupíme v Praze nebo v Ostravě, zde již vstupuje do hry „časoprostorová“ vrstva nejvíce usměrňující naše cíle a vhodné aktivity v kontextu „tady a teď“. Upravený předchozí diagram by po vyobrazení všech zmiňovaných vrstev mohl vypadat viz Obrázek 3.

Obrázek 3 Upravený model zpětnovazebního učení se znázorněním vrstev a jejích vzájemné interakce a spolukonstituce

Co nám současná podoba diagramu zobrazuje? Připomínám, že obsah uprostřed, od cíle přes selektor a aktivity, po výsledek, je abstrakcí mechanismu, který najdeme v nějaké formě implementovaný nejen ve zpětnovazebním učení v současném paradigmatu výzkumu umělé inteligence, ale také v biologickém substrátu našich mozků, které dávají vzniknou naší mysli a kognitivním dovednostem, mezi které patří také řešení problémů. Všimněme si, že jednotlivé vrstvy jsou sice na diagramu oddělené, ale ve skutečnosti existující ve vzájemné interakci a spolukonstituci, což z nich činí mnohem provázanější vrstvy naší reality.

Ve které vrstvě se ale nachází technologie a kde najdeme vysvětlení, které by osvětlilo, proč jsem zničehonic chtěl po Siri udělat něco, co jsem ihned vyhodnotil jako nesmyslné?

Technologie nezapadá na první pohled ani do biologické ani časoprostorové vrstvy. Z tohoto důvodu dává smysl technologii přiřadit k vrstvě sociokulturní. To se zdá jako relativně správné místo, kde bychom měli technologii hledat. Ovšem vzhledem k tomu, jakou významovou bagáž si tento pojem nese, bude lepší udělat nejdříve krok stranou a definovat technologii jako něco, co je úzce svázáno se sociokulturou, ale přesto přináší něco svého a nového, co není možné jen tak integrovat do existujícího pojetí sociálního a kulturního.

Sociálno, jak je studováno sociologií, se zajímá především o lidské aktéry a jejich vzájemné vztahy, které mohou nebo nemusí dávat vzniknout vyšším celkům v podobě rodiny, etnických skupin, národů apod. Kulturním chápu především myšlenky a objekty, které zapadají do jedné z mnoha kategorií uměleckých žánrů.

Technologií pak chápu jako člověkem vytvořené objekty, postupy a procesy, které na začátku svého života vznikají především jako nástroje k řešení konkrétních problémů. Protože ale technologie neexistuje ve vakuu, nýbrž je nedílnou součástí našeho sociálního a kulturního světa, zcela souhlasím s tím, že technologie si nese s sebou i další vrstvu, která je ovlivněná sociokulturou. Ale vlivy sociokultury mají limity. Tak na příklad můžeme si přát, abychom měli v našich chytrých mobilních zařízeních rychlejší internet, a to kdekoli se pohybujeme, fyzikální zákony šíření vln elektromagnetického spektra definují pevně dané limity nezávislé na sociokulturním kontextu. Stručně řečeno, můžeme si vášnivě přát, aby připojení k internetu bylo mnohem rychlejší, ale v konečné fázi vždycky narazíme na limity rychlosti světla, které definují horní hranici rychlosti šíření informací v našem vesmíru.

Technologie tak není amorfní hmota, kterou dokážeme podle naší vůle uhnít do požadované formy, ale má moc se nám vzepřít díky své objektivní materialitě, které nezmizí, ani když změníme náš jazyk popisu, kterým o daném materiálním objektu mluvíme. Na druhou stranu funkce a významy technologie nejsou čistě součástí technologie samotné, ale jsou vytvářeny jako výsledek interakce člověka s technologií v určitých časoprostorových kontextech. Protože technologie ovlivňuje sociokulturu, stejně jako sociokultura ovlivňuje technologii, zdá se, že jejich vzájemný vztah nemá smysl vyobrazovat jako hierarchický, kde jedna strana má větší moc než ta druhá. I proto se mi jeví dnes stál populární deterministické pohledy na technologii a sociokulturu – mezi které patří technologický determinismus a radikální sociální konstruktivismus – jako pohledy, které vždycky vidí jen jednu stranu mince a odmítají se podívat na druhou stranu. Sympatičtější a snad i blíže k pravdě se nabízí přístup k tomuto vztahu, který se podobá vztah, v němž se nachází ostatní vrstvy: vztah úzce propojený a interaktivní. K tomu všemu musíme přihlédnout k Heideggerově příspěvku k přemýšlení nad technologií, neboť v jeho známé eseji Otázka techniky upozorňuje, že technologie není pouze výsledek aplikace vědních poznatků, nýbrž technologické artefakty vždycky byly nedílnou součástí vědeckého pokroku: astronomie by se neobešla bez teleskopu, který zdokonalil Galileo Galilei, podobně výpočet simulace fluidní mechaniky by se neobešel bez hrubé síly nejvýkonnějších superpočítačů dneška. Budeme-li považovat vědu za součást kultury společnosti, pak by diagram vztahu k technologii vypadal viz Obrázek 4.

Obrázek 4 Zoom na vyobrazení vztahu sociokultury a technologie

V mém diagramu se technologie stává nedílnou součástí tohoto světa a podobně jako sociokultura formuje naše myšlení. To se může na první pohled zdát podivné tvrzení, ale jen do té chvíle, než opustíme dlouho vydržovaný pohled na technologii jakožto pasivní kusy hmoty, která sama od sebe nic nedělá a čeká, než jí nějaký člověk (subjekt) nezačne používat a neudělá z ní věc k použití (objekt). Místo toho bychom totiž měli chápat každé uvedení nové technologie tak, že zatřásá technologickým pozadím, na jehož základě jednáme ve světě, protože s sebou přináší nové technologicky mediované afordance, které mění naše psychické i kulturní možnosti.

Pohled na technologie jako médium totiž není nic nového. Ostatně jeden z nejznámějších mediálních teoretiků, Kanaďan Marshall McLuhan (McLuhan, 1991), francouzský sociolog Bruno Latour (Latour, 1994) nebo v současné době filosofové technologie (Ihde, 1990) a Peter-Paul Verbeek (Verbeek, 2016) či mediální teoretik Mark Deuze (Deuze, 2015) považují informační a komunikační technologie za synonymní s médii.

Tento krok není čistě rétorický, ale má dalekosáhlý dosah, neboť v podstatě definuje novou metafyziku vztahu člověka a technologie. Po McLuhanovi, Latourovi, Ihdem a Verbeekovi totiž víme, že technologie jako médium není neutrální a ovlivňuje naše jednání i vztah ke světu. To znamená, že na našem diagramu se musíme na cíle a aktivity nikoli jako na předem dané, kde technologie vykonává pasivně naši vůli, nýbrž jako na pomyslný prostor potencialit, do kterých technologie nám vkládá svým vlivem nové potenciální cíle a nové aktivity pro vykonání těchto cílů.

Latourův oblíbeným příkladem technologické mediace je střelná zbraň. Tvrdí, že zbraň sama o sobě nezabíjí, stejně jako, že nezabíjí pouze člověk. Odkazuje na známé slogany používané v USA pro dlouhotrvající vášnivou diskuzi nad regulací střelných zbraní. Liberálové rádi používají slogan „zbraně zabíjí“, kdežto pravicově a republikánsky orientovaná Národní střelecká asociace (NRA) zas poněkud paradoxně používá sociologickou analýzu, když tvrdí, že jsou to „lidé, kteří zabíjí“, nikoli zbraně. Latour tvrdí, že správný není ani jeden pohled, neboť oba odmítají přiznat, že by argumentace druhé strany mohla obsahovat aspoň část pravdy. Latour tvrdí, že bychom člověka se zbraní měli analyzovat tak, že se jedná o novou entitu člověk-zbraň, která obsahuje nové atributy a potenciál k novým aktivitám, které nenajdeme, pokud budeme člověka nebo zbraň analyzovat zvlášť. Moc zabít a zodpovědnost za zabití je tak distribuovaná mezi člověkem a zbraní.

Můj oblíbený příklad je skicář a tužka, se kterými pracuje umělecky nadaný člověk. Když člověk skicuje, výsledná kresba je málokdy podobná tomu, co si člověk představoval na začátku tvorby. Kresba tak není uložena kompletně v hlavě umělce a on pak pracujeme minuty či hodiny na tom, aby bod po bodu přetvořil již vytvořenou kresbu na papír. Místo toho, jak uvádí Andy Clark (Clark, 1997), lze chápat skicování jako kontinuální interakci člověka, tužky a skicáře, kdy výsledná kresba vzniká tím, že člověk má neustálou zpětnou vazbu na stav kresby, kterou mu poskytuje skicář. Bez této zpětné vazby by umělec kresbu nenakreslil. Můžeme to chápat tak, že skicář je prodlouženou a externalizovanou pracovní pamětí, ze které čerpá informace k následným krokům. Protože skicář hraje tak zásadní roli pro dokončení kresby, měli bychom hovořit o tom, že autorství výsledné kresby je distribuováno mezi umělcem a jeho technologií (skicářem i tužkou). Slovníkem kybernetiky, výsledná kresba je emergentním výstupem interakce komponent nově vzniklého systému člověk-skicář-tužka.

Jak je to s tou Siri?

Když jsem začal používat ve svém životě iPhone a digitální asistentku, můj život a dovednosti, jak řešit každodenní problémy, byly obohacené o nové možné cíle a aktivity, které mohu dělat. V některých cílech Siri působí jako médium, jako v příkladě zesílení hudby, což bych mohl učinit i za pomoci mechanických tlačítek na boku telefonu. Některé cíle jsou díky Siri a obecně iPhonu nové, na příklad odpovídat na zprávy a komentáře v různých sociálních aplikacích. Čím více jsem Siri používal jako médium mezi mým existujícím cílem a výsledkem, tím více se Siri stávala přirozenější volbou pro řešení mých cílům. Na diagramu viz níže Obrázek 5 jsem přidal Siri jako dominantní aktivitu, která zprostředkovává více a více mých cílů. Nevědomky – a zde tkví ono zneužití z prvního odstavce tohoto textu – jsem tak trénoval svůj mozek, aby se postupně učil automatizovat Siri jako přirozenou součást mých kognitivních zdrojů pro řešení problémů ve světě.

Obrázek 5 Upravený diagram o předchozí změny a znázornění Siri jako dominantní activity, která zprostředkovává mé cíle

To by vše mělo doposud v kontextu tohoto textu dávat smysl. Můj mozek se adaptuje na nové prostředí, ve kterém existuje Siri jako aktivita-médium řešící mé problémy, jejichž úspěšné řešení stimuluje můj systém odměň v mozku, který aktivitě „Siri“ přiřazuje plusové body, čímž dochází k nasycení té vážené hodnot (na obrázku 3.7) do takové míry, že daný selektor nikdy nepřechází k jiné aktivitě než k Siri. Selektor pak z důvodu nasycení vážené hodnoty se stává de facto aktivitou jménem Siri. Můj mozek si tedy internalizuje Siri do takové míry, že ji nepovažuje za něco externího mé mysli či kognici a stává se její přirozenou součástí.

Mým spekulativním názorem je, že takto internalizovaný externí artefakt, který se z potenciální aktivity stal více či méně automatizovaným selektorem v mé mysli může způsobit, že můj mozek začne tento selektor-aktivitu jménem „Siri“ používat i na cíle, které dříve nebyly propojené ve vztahu s daným selektorem a aktivitami. Dochází tak k něčemu, co v psychologii bychom mohli nazvat „transferem“ dovedností mezi doménami.

Klasický transfer dovedností a znalostí ve vývojové a edukační psychologii bych nazval transferem „pozitivním“, neboť skutečně můžeme tu samou dovednost vysledovat v jiné doméně. Avšak o jaký typ dovednosti se jedná, zdali vůbec se jedná o nějakou, v mém případě, kdy jsem najednou po Siri chtěl, aby mi přinesla lahev piva z lednice?

Nazval bych to transferem „negativním“, protože transfer internalizované jedné dovednosti (řešit problémy pomocí Siri) zcela nefungují v jiné doméně. Ale podobně jako máme ve formální logice možnost dokázat řešení pozitivně, tak i důkaz sporem, vypůjčím si zde metaforiky důkaz sporem pro to, abych poukázal na to, že i když jsem si velmi rychle uvědomil, že Siri mi nemůže přinést pivo z lednice, má rozšířená mysl o nové možnosti, cíle a aktivity mi hned umožnila si představit, co by bylo nutné, aby mi Siri mohla přinést pivo z lednice. Můj nápad bylo pořídit si chytrou ledničku a chytrého robota, který se dokáže pohybovat a má v sobě integrovanou digitální asistentku. Mé konkrétní řešení ve výsledků nepředstavuje nic relevantního. Mnohem zajímavější je konečný výsledek mého autoetnografického rozboru navazování vztahu s novým telefonem a digitální asistentkou Siri: díky negativnímu transferu dovedností a znalostí jsem dokázal vzít existující technologii a s trochou fantazie si představit zcela nový způsob řešení pro mě tak palčivého problému s pivem. Negativní transfer mi otevřel nové světy, o kterých jsem doposud nevěděl, že je potřebuji, nebo dokonce, že existují.

 

Bibliografie

BROOKS, Rodney A., 1991. Intelligence without representation. Artificial Intelligence [online]. 47(1-3), 139-159 [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.1016/0004-3702(91)90053-M. ISSN 00043702. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/000437029190053M

CLARK, Andy, 1997. Being there: putting brain, body, and world together again. Cambridge, Mass.: MIT Press. ISBN 9780262032407.

DEUZE, Mark, 2015. Media life: Život v médiích. První české vydání. Přeložil Petra IZDNÁ. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Studia nových médií. ISBN 978-80-246-2815-8.

DREYFUS, Hubert, 1992. What computers still can’t do: a critique of artificial reason. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 9780262540674.

DREYFUS, Hubert L., 1979. What computers can’t do: the limits of artificial intelligence. Rev. ed. New York: Harper Colophon Books. ISBN 9780060906139.

IHDE, Don, 1990. Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 0253205603.

LATOUR, Bruno, 1994. On Technical Mediation. In: Common Knowledge. Vol.3 n°2. s. 29-64.

MCLUHAN, Marshall, 1991. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Vyd. 1. Praha: Odeon. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.

SUCHMAN, Lucille Alice., 1987. Plans and situated actions: the problem of human-machine communication. New York: Cambridge University Press. ISBN 0521337399.

VERBEEK, P.P., 2016. Toward a Theory of Technological Mediation: A Program for Postphenomenological Research. In: FRIIS, Berg O. a Robert C. CREASE. Technoscience and Postphenomenology: The Manhattan Papers. London: Lexington Books, s. 189-204. ISBN 978-0-7391-8961-0.

Poznámky

[1] https://www.theverge.com/2017/7/11/15952654/microsoft-windows-phone-end-of-support

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Frame_(artificial_intelligence)



Jakub Ferenc | Články | Genderové rozdíly v kreativitě: náčrt bodů současného výzkumu

Zpět na články

Genderové rozdíly v kreativitě: náčrt bodů současného výzkumu

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: academic / cognitive science

Úvod

Text si neklade za cíl být definitivní odpovědí na kontroverzní otázku rozdílů v kreativitě mezi gendery. Kontroverznějším tématem v současném psychologickém výzkumu jsou pouze genderové rozdíly v inteligenci. Cílem tohoto textu je zodpovědět otázku, zdali existuje výzkum, který použitím vhodných testovacích metod a statistického vyhodnocení může určité genderové rozdíly pozorovat. Pokud rozdíly ustanovíme, přichází na řadu složitější otázka určení, zdali tyto rozdíly jsou způsobené socio-kulturními nebo biologickými vlivy, případně jejich vzájemnou interakcí. Text chce motivovat zájem o danou problematiku a zároveň poukázat na možnosti, jak genderové rozdíly studovat. Text zakončuji spekulativní částí, která naznačuje, jaké konsekvence případné rozdíly v kreativitě genderů mohou mít.

Proč zkoumat genderové rozdíly v kreativitě?

V současné době žijeme ve společnosti, která je mnohými teoretiky a sociology pojmenována jako informační, postindustriální, síťová nebo kognitivní (např. Castells, Bell, Imbesi) a vyznačuje se důrazem na zpracování, analýzu a produkci informací, tedy imateriální komodity, jež není vázána místem ani časem, a je možné ji rychle transformovat a zasílat na jakékoli místo připojené do globální sítě internetu. Teoretik a praktikující architekt Lorenzo Imbesi si všímá role designu (a nepřímo také kreativity) a argumentuje, že přestože informace je dnes důležitou komoditou, mnohem důležitější pro je generování nových nápadů, a tím i informací, jež přináší firmám v konkurenčním boji výhodu, protože je to právě design a kreativita, kterými se firmy odlišují a komunikují k veřejnosti přidanou hodnotu svého produktu. Kreativita poskytuje diferenciální výhodu firmám, ale i jednotlivcům, neboť tato dovednost je v současné ekonomice informační či kognitivní společnosti ceněna. Lidé, kteří dokáží svou kreativitu využít i na pracovním trhu mají tedy objektivní výhodu oproti těm, jež toto nedokáží. Proto potenciální rozdíly v kreativitě mezi gendery by měly nejen ekonomické, ale i sociální dopady na společnost.

Z hlediska vzdělávání jsou genderové rozdíly taktéž důležité, protože odlišnosti by měly být zaneseny do teorií i pedagogické praxe tak, aby každé dítě dokázalo dosáhnout svého maximálního potenciálu, což půjde tehdy, když budeme mít co nejpřesnější informace o specifikách jeho dovedností a kognitivních strategiích a stylech, kdy kognitivním stylem myslíme způsob, jakým jednotlivec zpracovává informace (Sternberg a Grigorenko, 2001). Gender dítěte, při prokázání genderových rozdílů v kreativitě, je důležitou proměnnou, které je třeba brát v potaz při aplikaci pedagogicko-psychologických teorií při vzdělávání.

V neposlední řadě je důvodem, proč studovat genderové rozdíly v kreativitě, znatelná historická absence žen v oborech vyžadující kreativní a intelektuální dovednosti, jak si všiml jeden z předních světových odborníků na kreativitu Dean K. Simonton ve své publikaci Greatness: who makes history and why (Simonton, 1994). Je nedostatek žen v eminentních uměleckých a vědeckých oborech následkem socio-kulturních vlivů v podobě historické diskriminace a nedostatku přístupu ke vzdělávání, které přetrvávaly až do dvacátého století a v mnoha ohledech přetrvávají dodnes (Abraham, 2014; Baer a Kaufman, 2008), nebo může výzkum kreativity ukázat, že příčiny nejsou pouze socio-kulturního charakteru, ale svou roli hrají i odlišnosti na biologické úrovni?

 

Pracovní definice kreativity

Předtím, než budu popisovat současný výzkum v kreativitě, je vhodné definovat, s jakým konceptem nebo definicí kreativity tento text pracuje. Vycházím z rozšířené a hojně citované definice v literatuře, která pojmenovává kreativitu jako produkci výsledků činnosti či nápadů, které jsou nové, překvapivé a užitečné (např. Hennessey a Amabile, 2010; Boden, 2004, s. 1). Zároveň jsem si v tomto textu vědom, že situace kolem definice kreativity je mnohavrstvá a existují komplexní modely kreativity, kterými odborníci se snaží zachytit kreativitu jako něco, co neexistuje pouze v hlavách jednotlivců jako kognitivní dovednost, ale je zároveň definována kontextuálně ve vztahu ke společnosti a kultuře, jak osvětlují komponentní modely kreativity od Amabile (Amabile, 1983) nebo socio-kulturní model (Sawyer, 2012, s. 123) argumentující, že výsledek činnosti je kreativní tehdy, pokud je společnost či odborníci daného oboru shledají kreativními. Podobné kontextuální uvažování najdeme i v předmětu lidského bádání, které historicky bylo spjato, často k nerozeznání, s kreativitou: v umění. Teoretici umění jako například Arthur Danto a po něm George Dickie přišli s teorií institucionálního umění, podle které objekt se sám od sebe nemůže stát uměleckým artefaktem. Teprve tehdy, když je tento objekt integrován do kontextu umění, dle Danta “Světa umění” (Artworld) (Danto, 1964), skládajícího se s teoretiků, kurátorů, uměleckých teorií, intepretací, muzeí, objektů a umělců, může se objekt stát uměním. Tato vlivná teorie mimo jiné vysvětluje, proč krabice Brillo nebo pisoár nejsou ve svém běžném prostředím uměním, ale stejné objekty užité Warholem nebo Marcelem Duchampem již ano. Danto píše, že co každodenní objekty v rukou těchto umělců dělá uměleckými artefakty je určitá teorie, která je dokáže zasadit do Světa umění. Bez [umělecké] teorie není pravděpodobné, že bychom je viděli jako umění, abychom je tak viděli, musí být součástí uměleckého světa (Danto, 1964, s. 581). Tato paralela mezi sociokulturním modelem kreativity a institucionální teorií umění mi přijde tak zřejmá, že jistě byla jinými autory rozpracována, avšak zatím jsem jejich provázanost v literatuře nepostřehl.

Jak zkoumat genderové rozdíly v kreativitě?

V současné době jsou hlavním nástrojem testování kreativity psychometrické testy divergentního myšlení spočívající v tom, že testují schopnost jednotlivce generovat co největší počet alternativní užití zadaných předmětů. Tento test dominuje současnému výzkumu, což s sebou může přinášet několik metodických problémů. v první řadě se jedná o test, který se zaměřuje na hodnocení fluence, tedy kvantity, a ne kvality možností, které jedinec vymyslel. Dále jsou tyto testy orientovány na verbální dovednosti, čímž mohou znevýhodňovat další, například vizuálně-prostorové (figurální) domény kreativity, a tím i jeden z genderů, zvláště na pozadí výzkumu, který prozrazuje, že dívky a ženy převyšují své protějšky v jazykových dovednostech, perceptuální rychlosti a verbální fluenci (Artola, 2010).

Na figurální doménu kreativity se orientuje další typ testů, jehož zadání spočívá v produkci originální kresby a většinou se používá pro testování dětí a středoškolských studentů. Test z kvalitativního pohledu hodnotí počet objektů (fluenci), flexibilitu, originalitu a elaboraci detailů (Artola, 2010).

Vedle psychometrických testů je možné zkoumat kreativitu pomocí funkční magnetické rezonance na úrovni jednotlivých mozkových struktur, kde především tvar a aktivita dané části mozku korelující s činností jednotlivce jsou empirická data, kterými lze provádět komparace mezi jednotlivci.

Další možností, jak zkoumat kreativitu, je historický pohled na jedince, kteří počtem a kvalitou své tvorby si vysloužili podle odborníků v doméně jejich působnosti, ale i širší veřejnosti, eminentní postavení. Tento pohled ukazuje nejzřetelněji, že genderové rozdíly v kreativní a kognitiní eminenci existují. i když historický pohled poskytuje nejméně informací k vysvětlení rozdílů z kognitivního hlediska, je nesmírně užitečný pro studium toho, jak širší kontext ovlivňuje či v případě žen limituje kreativní tvorbu, zvláště při větším důrazu v současném výzkumu kreativity na komponentní (Amabile, 1983) a socio-kulturní modely (Sawyer, 2012, s. 123) kreativity.

Výzkumu genderových rozdílů v kreativitě

Psychometrické testy

V roce 1974 Kogan (Kogan, 1974) první zásadní výzkum genderových rozdílů v kreativitě a již v té době, tedy přibližně před 34 lety, poznamenal, že pokud by nějaký výzkum prokázal, že jeden z genderů je více kreativní než druhý, snesla by se na něj značná vlna kritiky. Kogan ve vlastním výzkumu však zjistil, že mezi gendery panuje relativní rovnost. Baer a Kaufman (Baer a Kaufman, 2008) revidovali Koganovo zjištění a potvrzují, že v literatuře se sice od té doby objevily důkazy o tom, že v určitých oblastech má jeden gender navrch, stále můžeme mluvit o relativní rovnosti v kreativních schopnostech.

Baer a Kaufman recenzují aktuální články věnující se tématu a ve svém shrnutí zmiňují, že většina studií nenachází mezi chlapci a dívkami žádné rozdíly, přestože zmiňují, že existují výzkumy, ve kterých skóruje jeden gender lépe, a podobný počet výzkumů argumentuje přesně opačně. (Baer a Kaufman, 2008) Kde naopak nachází rozdíl ve prospěch mužů je to, co označují za kreativní produktivitu, tedy absolutní počet kreativních děl vypracovaných muži. He a Wong (He, 2011) dále zkoumají literaturu a dochází k tomu, že statisticky nesignifikatní rozdíly byly reportovány v testech kreativní osobnosti, produktu kreativní tvorby a kreativního procesu. Potvrzují také, že některé výzkumy našly signifikantní rozdíly ve prospěch mužů a některé ve prospěch žen.

Artola et al. (Artola, 2010) shrnuje výzkum genderových rozdílů v kreativitě a komentuje analýzu více než 80 studií, které zkoumaly genderové rozdíly v testech divergentního myšlení, indikující, že více než polovina výzkumu neprokazuje genderové rozdíly, dvě třetiny zbývajícího výzkumu ukazuje na lepší výsledky dívek nebo žen, a jedna třetina výzkumu pak přisuzuje lepší výsledky chlapcům nebo mužům.

Vzhledem ke komplexitě a nestabilnosti definice kreativity, která zahrnuje hned několik paradigmat, jak kreativitu pojímat, Abraham upozorňuje na spekulativnost přístupu, který se snaží redukovat celý koncept kreativity na jednu proměnnou genderu (Abraham, 2014). v meta analýze z roku 2016 Abraham (Abraham, 2016) dále poukazuje na to, že v její recenzi dosavadní literatury je velmi málo výzkumu, který by jednoznačně prokázal zakořeněnou představu, že ženy jsou více kreativní ve verbální a umělecké doméně, kdežto muži pak v kreativitě mechanickým a vědeckých oborů. Na tento bod budu výzkumem navazovat v sekci textu, ve které se objevují data, jež ukazují, že při analýze výsledků nikoli z pohledu střední hodnoty, ale variability výsledků je možné identifikovat jednoznačné rozdíly v mechanickém uvažování a matematických dovednostech, a to především v horních percentilech distribuce výsledků, kde jsou muži zastoupení více než ženy.

Při zaměření se na předškolní a dospívající děti výzkum ukazuje, že v této věkové kategorii se některé genderové rozdíly mohou vyskytnout. Artola et al. (Artola, 2010) testovali s dětmi jejich verbální a figurální (grafickou) kreativitu, kde dívky skórovaly statisticky signifikatně lépe jak ve verbální kreativitě, tak i v celkovém skóre tzv. globální kreativitu zahrnující oba typy kreativity. Lepší skóre dívek bylo vidět především na průměru distribuce výsledků, který byl vyšší než u chlapců. Artola et al. citují další výzkumy podporující jejich vlastní empirické výsledky, které indikují, v rozporu s Abraham, 2016, že ženy skórují lépe než muži na testech jazykových dovedností, rychlosti perceptuálního zpracování a verbální fluence.

Co se týče figurální kreativity, v té se vedlo chlapcům lépe pouze na úrovní základní školy, především v jejich schopnosti elaborace výkresu a užití originálních elementů. u středoškoláků Artela et al. stále nachází rozdíly ve prospěch dívek na verbálních testech, kdežto u chlapců se předchozí figurální výhoda již neprojevuje. Zdá se, že jakékoli rozdíly a výhody mezi dívkami a chlapci v předpubertálním věku a v začátku puberty jsou, postupem času se tyto rozdíly vyrovnávají a v období puberty se začínají převracet ve prospěch chlapců (Abraham, 2016).  Někteří výzkumníci upozorňují, že příčinou by mohl být fakt, že určité oblasti a struktury mozku zapojené do zpracování jazyka, prostorové paměti a vývoje sociálních schopností mají u genderů jinou rychlost a pořadí vývoje (Hanlon, 1999; Sax, 2005, 2007). Lynn (Lynn, 1999) argumentuje pomocí vlastní tzv. Vývojové teorie, že rychlejší dospívání dívek má za následek jejich vyšší průměrné IQ kolem 13 roku, ale již kolem 15 roku rychlost dospívání dívek zpomaluje, kdežto u chlapců stále pokračuje, což dle Lynna způsobuje nejen dohnání deficitu IQ, ale také po 16 roce dokonce vyšší průměrné IQ skóre až o 4 body. Lynnova teorie je kontroverzní a jak sám v článku píše, má hned několik kritiků, přesto splňuje elementární kritéria pro vědeckou práci, a tak i v genderových rozdílech kreativity je možné jeho teorii brát jako jednu z hypotéz vysvětlující případné rozdíly, i proto, že kreativita pozitivně koreluje s IQ o hodnotě 120 a vyšší (Jauk, 2013; Franková, 2011, s. 19).

Výzkum rozdílů ve figurální tvorbě

Zatímco rozdíly v hodnocení figurální kreativity vykazují podobné výsledky, podíváme-li se konkrétněji na obsah kreseb, které děti vytváří, zjistíme znatelné rozdíly. Abraham cituje výzkum japonských badatelů, kteří se zabývali tím, jak se liší dětské kresby, pokud se jim nechá volný prostor kreslit, co budou chtít. Iijima a kolegové (Iijima, 2001) reportují, že nachází genderové rozdíly v motivech, barvách, kompozicích objektů a výrazů v kresbách dětí: “Chlapci mají tendenci kreslit mobilní a mechanické objekty tmavými a chladnými barvami a často užívají kompozice z ptačí perspektivy, zatímco dívky rády kreslí motivy lidí (především dívky a ženy), květiny a motýly světlými a teplými barvami a tendují k tomu, že uspořádávají motivy [na obrázku] do řady na zemi” (Iijima, 2001). Iijima et al. vysvětlují, že kromě objektů a barev se chlapci od dívek liší ve svých kresbách tím, že kladou v kompozici větší důraz na třídimenzionální zobrazení vztahů mezi objekty. Tento typ kompozice se objevuje u chlapců ve 24, 4 % případů, kdežto u dívak je velmi vzácně v 1, 9 % případů. Naopak dvoudimenzionální kompozice v řadě se vyskytuje u dívek v 74, 4 %, zatímco u chlapů v 20, 4 %. Chlapci navíc mají tendenci v kompozici zdůrazňovat hlavní prvky obrázku; dívky kreslí jednotlivé objekty na scéně přibližně stejně (Iijima, 2001). Tyto rozdíly neříkají nic o tom, zda pocházejí ze socio-kulturních vlivů nebo za nimi stojí i biologické faktory. v případě výzkumu Iijima a kolegů je třeba brát v potaz, že výzkum probíhal v Japonsku, tedy silně konzervativní zemi, kde genderové role jsou stále jasně oddělené.

Iijima a kolegové nejen proto do výzkumu zahrnuli i dívky, kterým byla diagnostikována kongenitální adrenální hyperplazie (KAH), což je genetická porucha, jež se vyskytuje už prenatálně a projevuje se nadprodukcí adrenálního androgenu. Dívky s touto poruchou vykazují fyzickou i behaviorální maskulinizaci (Hall, 2004; Kongenitální adrenální hyperplázie) a maskulinní vzory při hře, kdy si hrají s objekty preferovanými chlapci (Hines, 2000). v literatuře se objevuje výzkum, který reportuje, že dívky s KAH mají menší amygdaly než kontrolní skupina žen a při úkonu, kdy mají sledovat lidský obličej, aktivují amygdalu více než kontrolní skupina žen, ale ne více než kontrolní skupina mužů (citováno v Abraham, 2014).

Analýza nakreslených obrázků od dívek s KAH ukazuje, že jejich výtvory vykazují silně maskulinní prvky, znatelně více než u dívek bez této diagnózy a zároveň výtvory se mnoho nelišily od kreseb zdravých chlapců (Iijima, 2001). Tyto výsledky poukazují na skutečnost, že přestože ve výzkumu kreativity není patrno příliš rozdílů mezi gendery, podíváme-li se na způsoby či strategie, kterými gendery dochází ke kreativním výsledkům, zřetelné rozdíly již nacházíme. Abraham (Abraham, 2014) navrhuje, že tyto rozdíly v kreativních strategiích, které lze vidět ve výzkumu s dívkami diagnostikovanými s KAH poukazují na možné biologické rozdíly v tom, jak jednotlivé gendery se liší v řešení kreativních činností za použití různých strategií a tyto strategie, jak tvrdí Abraham, bychom mohli zkoumat v mozkové činnosti, kde bychom mohli objevit korelace mezi odlišnými kognitivními strategiemi řešení kreativních úkolů a manifestací těchto rozdílů v různých částech mozku.

Výzkum z pozice neurovědy

Neurovědecký výzkum genderových rozdílů v kreativitě zkoumá pravdivost teze, že existují funkční nebo strukturální rozdíly mezi gendery, které se projevují při kreativních úkonech. Strukturální rozdíly byly skutečně potvrzené v kortikální tlouštce přední části spánkového laloku a orbitofrontální oblasti u mužů a větší kortikální konvoluce a komplexity v neokortexu u žen (Luders a Toga, 2010). Genderové rozdíly dále byly zpozorovány ve zpracování emocí, kde u žen jako reakce na negativní emoce byla nalezena zvýšená aktivita v levé části amygdaly, ale u mužů stejná část byla aktivnější při pozitivních emocích (Stevens a Hamann, 2012).

Abraham (Abraham, 2016) cituje meta analýzu genderových rozdílů ve struktuře mozku, kde 167 studií vyhovovalo kritériím meta analýzy, která poukázala na to, že v literatuře výzkum u mužů prokázal větší objem šedé hmoty mozkové v několika regionech, například amygdaly, hipokampu, zadního kórového centra (posterior gyrus cingulis), putamenu (část striata), spánkového pólu (ve spánkovém laloku) a mozečku (cerebella). Naproti tomu ženy mají více šedé hmoty v regionech předního laloku, předního gyru, středního předního gyru, parietálního operkula, thalamu, laterální ocipitálního kortexu, insulárního kortex či Heschlova gyra. Rozdíly se vyskytují nejen v objemu, ale také v hustotě hmoty v daných oblastech.

Velmi popularizovaným výzkumem, který také poukazuje na existenci strukturálních genderových rozdílů, je výzkum lidského strukturálního konektomu mozku modelující rozdíly v propojenosti jednotlivých hemisfér. Zatímco u mužů ukázal větší propojenost v rámci hemisfér (tzv. intrahemisferickou propojenost), u žen naopak zjistil větší propojenost napříč hemisférami (tzv. interhemisferickou propojenost) (Ingalhalikar, 2014). Abraham (Abraham, 2016) dodává, že tento výzkum byl příklad kontroverznosti, kterou je studium genderových rozdílů na úrovni neurověd obestřen, neboť zatímco někteří jej hodnotili jako zcela průlomový, jiní badatelé jej zásadně zpochybňovali, když například poukazovali na to, že výzkum nesprávně prezentoval rozdíly v propojenosti mezi a uvnitř hemisfér jako kvalitativní rozdíl, přestože se spíše jednalo o rozdíly kvantitativní, čehož si dle Joel (Joel, 2014) může čtenář těžko povšimnout. S Abraham zde ale nesouhlasím v tom, že kritika Joel představuje binární opozici k postoji autorů výzkumu. Joel totiž ve svém kritickém dopise přiznává, že autoři našli rozdíly v síle propojení některých spojení, ale kritizuje fakt, že tyto rozdíly nejsou tak fundamentální, tedy kvalitativní, jak je autoři prezentují, ale pouze kvantitativní (Joel, 2014).

Jelikož citovaná literatura poukazuje na existenci strukturálních mozkových rozdílů, dává smysl zkoumat, zda se tyto rozdíly projevují i při kreativních úkonech. Pomocí funkční magnetické rezonance Abraham (Abraham, 2014) a její kolegové zjistili, že zatímco ve výsledcích testů kreativity nejsou rozdíly, což implikuje behaviorální podobnost genderů, na magnetické rezonanci vyšlo najevo, že gendery pro stejný kreativní výkon užívají jiných struktur mozku. i když oba gendery využívaly hojně levé mozkové hemisféry, muži měli více aktivované části jako inferiorní frontální gyrus, orbitofrontální kortex a inferiorní parietální lalok, a naopak u žen se více aktivovaly části jako anteriorní a posteriorní superiorní temporální gyrus a superiorní parietální lalok. Ještě větší rozdíly se našly v testu generování nových použití pro známé každodenní objekty se u mužů aktivovaly mozkové sítě asociované s operacemi sémantické paměti, učení na základě předdefinovaných pravidel a rozhodování na základě výsledku (outcome-based decision making). u žen v tom samém testu byly především aktivované superiorní temporální regiony, které jsou asociované s produkcí mluveného jazyka a jazykovému porozumění (Price, 2010). Dále ženy ve srovnání s muži užívaly více anteriorních superiorních temporálních regionů, které jsou zahrnuty ve zpracování řeči, a posteriorních superiorních temporálních regionů, které se vztahují k teorii mysli, sociální percepci obličejů či rozpoznání biologického pohybu a audio-vizuálnímu porozumění (citováno v Abraham, 2014). Ve stručnosti se zdá, že muži užívají mozkové struktury zahrnuté v sémantické kognici, učení podle pravidel a rozhodování, kdežto ženy aktivovaly regiony mozku vztahované ke zpracování řeči, sociální percepci a teorii mysli.

Podobné dělení následuje i teorie empatizování-systematizování (E-S) Simona Baron-Cohena, který tuto teorii vytvořil v kontextu studia autistických subjektů. E-S teorie představuje myšlenku dvou pomyslných protipólů, kognitivních strategií. Na jedné straně je styl systematizující nebo analytický, který vyniká v analýze a tvorbě systémů, a na straně druhé je styl empatizující, který vyniká ve schopnosti číst a predikovat lidské jednání. Baron-Cohen hovoří o autismu jako hypermaskulinizaci mozku (Baron-Cohen, 2005), kde repetitivní, systematické chování a potíže s teorií mysli, jež je nutnou podmínkou pro schopnost číst lidské jednání, a tak “empatizovat”, jsou dva extrémy na spektru E-S, které se v kombinaci vysoké S a nízké E potkávají v autistických subjektech. Baron-Cohen považuje systematizující mozek za psychometricky mužský a empatizující za psychometricky ženský (Baron-Cohen, 2002), což je podpořeno dalším výzkumem Baron-Cohena a dalších, ve kterých se ukazuje, že ženy se průměrně více zajímají o lidi, kdežto muže jeví větší zájem o neživé objekty (Baron-Cohen, 2012).

Baron-Cohen neargumentuje, že pouze muži mají “mužské mozky”, ale tvrdí, že mozek typu S je u mužů častějí a mozek typu E zase najdeme častěji u žen. Baron-Cohen v dřívějším výzkumu rozlišuje pohlaví od genderu, kde pohlaví považuje za biologicky dané, kdežto gender uznává jako socio-kulturní konstrukt, avšak v nejnovější práci (Lai, 2017) se již objevuje v práci jeho i kolegů pojem “sex/gender”, který vyjadřuje nemožnost zcela tyto dva pojmy od sebe odlišit, což se projevuje i v jedné z hlavních tezí jeho E-S teorie, která říká, že spíše než sekundární pohlavní znaky rozhoduje o typicky mužském nebo typicky ženském chování a kognitivních vzorcích vliv prenatálního testosteronu, který ve zvýšeném množství může u obou pohlaví vést k (hyper)maskulinizaci mozku, a tím i kognitivních vzorců/stylů (Baron-Cohen, 2002).

Baron-Cohen cituje několik empirických studií, které komentují vliv prenatálního testosteronu na chování a zájmy dětí. Kolem prvního roku života se projevují sexuální dimorfismus v preferencích, na co děti fixují svou pozornost. Chlapci při sledování filmových vzorků preferují pohybující se automobil, kdežto dívky film ukazující lidský obličej, což následuje E-S teorii predikujcí u chlapců větší zájem o pohybující se neživé objekty (mechanické systémy) a u dívek zájem o lidské subjekty a jejich obličeje (Baron-Cohen, 2012). Dívky dále narozdíl od chlapců ukazují kolem prvního roku větší oční kontakt, kdy délka očního kontaktu je inverzní funkcí úrovní prenatálního testosteronu, tedy čím více prenatálního testosteronu, tím méně dítě vyhledává oční kontakt (citováno v Baron-Cohen, 2012). Tyto rozdíly Baron-Cohen replikoval v hojně citovaném výzkumu i na novorozencích den po jejich narození (Connellan, 2000), kde autoři argumentují, že den po narození není možné očekávat, že by novorozence znatelně mohli ovlivnit socio-kulturní vlivy, a tudíž argumentují, že tyto rozdíly jsou konzistentní s biologickými příčinami, nejspíše neurogenetického a/nebo neuroendokrinního charakteru.

Zároveň je zde možné zmínit již citovaný výzkum z Japonska, který analyzuje dětské kresby, jež obdobně následující vlastnosti predikované E-S teorií, a nový výzkum, poprvé publikovaný v roce 2016, který testuje preference preference na genderově stereotypické hračky a to tak, že zkoumá tři kohorty dětí podle věku: od 9 do 17 měsíců, 18 do 23 měsíců a 24 do 32 měsíců. Genderově stereotypické preference hraček byly nalezeny ve všech těchto skupinách. S narůstajícím věkem stereotypické preference rostly (Todd, 2017).

Pokud ženy mají podle Baron-Cohena statisticky větší pravděpodobnost, že jejich kognitivní vzorce a kognitivní styl bude vycházet a benefitovat z empatizování, kdežto muži ze systematizujícího kognitivního stylu, projeví se to i v genderových rozdílech v kreativitě? Lin et al. (Lin, 2012) ve svém výzkumu hledali vztah mezi kreativitou a osobnostními charakteristikami a našli signifikatní pozitivní korelaci mezi otevřeností k novým zkušenostem (Openness) a skóre na testu divergentního myšlení, kdežto emocionalita negativně korelovala s kreativním řešením problémů (insight problem solving). Lin et al. reportují, že ženám se dařilo lépe na testech divergentního myšlení a muži skórovali lépe na testech kreativního řešení problémů. Kreativní řešení problémů se liší od testu divergentního myšlení tím, že přestože i zde je kreativita nutností pro vyřešení otevřené otázky, vyžaduje konkrétní řešení, čímž tato kreativní činnost nabývá uzavřené charakteristiky a mnohem více se podobá vědeckému procesu hledání řešení, zatímco divergentní úkony mohou být spíše přirovnány k uměleckém procesům s otevřeným koncem (Lin a Lien, 2013). Rozdíl mezi divergentním myšlení a kreativním řešení problémů se dále projevuje tak, že dle empirické evidence tyto dva úkony mezi sebou nekorelují a kreativní řešení problémů predikuje lépe inteligence, kapacita pracovní paměti a genderové rozdíly v osobnostních vlastnostech (Lin, 2012), kdežto tyto kognitivní faktory již nekorelují s divergentním myšlením. z tohoto důvodů Lin et al. (Lin, 2012) navrhují, že by toto překvapivé zjištění mohla vysvětlit teorie dvou procesů kognice (dual-process theories of cognition). Ta postuluje, že lidé užívají dvou alternativních systémů kognitivních procesů: Systém 1 a Systém 2. Systém 1 je heuristický systém, který zpracovává informace v asociačním módu, intuitivně, bez vynaložení velkého úsilí. Je to systém, který se evolučně vyvinul dříve a zahrnuje předchozí znalosti a zkušenosti. Na druhé straně Systém 2 (analytický systém) zahrnuje logické a na pravidlech založené procesy, které nejsou bez úsilí, ale využívají kognitivních zdrojů. Tento druhý systém je evolučně mladší a umožňuje abstraktní, sylogistické myšlení (Lin, 2012). Lin a Lien, 2013 navrhovali, že Systém 1 je vhodný kognitivní styl pro divergentní myšlení, zatímco kombinace Systému 1 a Systému 2 je nutná pro kreativní řešení problémů, protože kromě generování možných řešení je třeba i analytický soud toho, jaké řešení je v daném kontextu problému nejvhodnější. Jejich výzkum prokázal, že tento vztah a zároveň hypotéza teorie dvou procesů kognice platí, když u žen našli statisticky signifikatní lepší skóre na většině parametrech divergentních testů, včetně osobností charakteristiky otevřenosti novým zkušenostem a emocionality, které odpovídají kognitivnímu stylu Systém 1, kdežto u mužů našli lepší výsledky na většině parametrech kreativního řešení problémů a jsou statisticky signifikatně méně otevřeni novým zkušenostem a méně emocionální (Lin, 2012). Stručně řečeno, dle výzkumu Lin, 2012 divergentní myšlení pozitivně koreluje s inteligencí, výrazně pozitivně koreluje s otevřenosti novým zkušenostem, emocionalitou, extraverzí, což jsou vlastnosti, které korelují s genderem žen a také kognitivním stylem Systém 1. Na druhou stranu kreativní řešení problémů koreluje negativně s emocionalitou a výrazně pozitivně s inteligencí, což jsou vlastnosti, které dále korelují s genderem mužů a také kognitivním Systémem 2. Nutno podotknout, že Lin, 2012 nachází, že osobnostní charakteristiky, především otevřenost novým zkušenostem, snižuje prediktivní sílu genderu v úkonech kreativní fluence a flexibility, kde genderové rozdíly ve fluenci byly zcela eliminovány, když výzkum v regresivní analýze bral v potaz otevřenost k novým zkušenostem jako samostatnou proměnnou (pro podrobné data regresivní analýzy viz Lin, 2012).

 

Kritika výzkumu genderových rozdílů v kreativitě

Přestože psychometrické výzkumy kreativity neprokazují jednoznačnou převahu jednoho genderu nad druhým a spíše se uchyluje k hodnocení, že v nejpoužívanějších testech kreativity, tedy v testech divergentního myšlení a a alternativního užití každodenních objektů jsou si gendery v kreativitě rovni, ve výše uvedeném stručném přehledu identifikuji několik vzorců, které by mohli přeci jen odkrýt určité rozdíly. v první řadě vychází najevo, že do věku přibližně 16 let dívky skórují stejně nebo lépe než chlapci a zároveň se kvalitativně liší ve výsledcích figurálních testů kreativity, kde dívky preferují dvoudimenzionální, barevnou kompozici znázorňující lidské, především ženské postavy, kdežto chlapci v kresbě signifikantně více vykazují trojdimenzionální kompozici obsahující pohyblivé objekty spíše než lidské postavy. Co je pro mě zajímavé je fakt, že tyto zdánlivě genderové rozdíly prakticky vymizí, pokud bereme v potaz genetickou poruchu kongenitální adrenální hyperplazie (KAH), jež na hormonální úrovni dívky mění tak, že vykazují vzorce kresby a zájmů, jež se stereotypicky, minimálně v naší západní společnosti vztahují k maskulinním vzorcům chování a zájmům, a to i přesto, že tyto dívky podstoupily operaci pohlavních orgánů a byly vychovávány tak, že by na ně měly působit stejné socio-kulturní vlivy jako pro dívky v kontrolní skupině. Že se genderové rozdíly začínají projevovat ve prospěch chlapců s nástupem puberty by mohlo odpovídat výzkumu Barona-Cohena, který dlouhodobě prosazuje teorii, že prenatální množství testosteronu, bez ohledu na gender, ovlivňuje, zdali daná osoba bude vykazovat chování, zájmy a dovednosti odpovídající stereotypizované (hyper)maskulinizaci.

Subjekty na autistickém spektru, ženy i muže, kterými se Baron-Cohen zabývá, lze podle něho považovat za extrémní případ maskulinního mozku, což se projevuje v nadprůměrném systematizování a podprůměrném empatizování, jak tyto dovednosti definuje jeho E-S teorie. Citovaný výzkum podporující aspekty E-S teorie, jako například sexuální/genderový dismorfismus u dětí v preferenci hraček nebo očním kontaktu, není bez kritiky. Zásadní knihu Delusions of gender: how our minds, society, and neurosexism create difference analyzující obecné problémy výzkumu genderových rozdílů nejen v kreativitě napsala akademická psycholožka Cordelia Fine (Fine, 2011). Barres (Barres, 2010) v recenzi této knihy, ze které níže čerpám, například píše, že se Fine zaměřuje na výzkumný design již zmiňovaného a hojně citovaného výzkumu novorozenců a jejich preferencí pozorování obličeje versus pohybujícího se objektu, na kterém Baron-Cohen zakládá svou argumentaci. Fine tvrdí, že výzkumný design nevylučuje možnost, že v experimentu mohl výzkumník dát novorozenci nevědomě pokyny, aby se věnoval jednomu konkrétními objektu. Dále Cline píše, že i když bychom našli u novorozenců tyto rozdíly, není jasné, jak jsou relevantní pro chování v dospělosti. v neposlední řadě Cline upozorňuje na metodologické nedostatky výzkumu v podobě malého počtu testovacích subjektů, zveličování nepodstatných rozdílů, které podle Cline mohou být kompenzovány vhodně zvolenou intervencí v podobě cvičení a trénování dané činnosti.

Cine se přidala k Joel svým kritickým komentářem k již opět zmíněnému výzkumu lidského konektomu Sex differences in the structural connectome of the human brain (Ingalhalikar, 2014), který prokazoval u mužů větší propojení uvnitř hemisféry a u žen mezi hemisférami. Cine tento výzkum považuje za “neurosexistický” (Cine, 2013), protože podle jejího názoru autoři tohoto výzkumu překročili to, co ukazují data, když ve svém článku spekulativně navrhli, že: “mužské mozky jsou strukturovány, aby umožnily propojení mezi percepcí a koordinovanou akcí, kdežto ženské mozky jsou navrženy tak, aby umožnily komunikaci mezi analytickým a intuitivním módem zpracování”. (Ingalhalikar, 2014) Ingalhalikar et al. zde poskytují tímto nálezem rozdílů v propojenosti mozku mezi gendery strukturální argument pro výzkum Lin, 2012, který z behaviorálního hlediska popisuje dva módy kognitivního zpracování (relevantního pro kreativitu), konkrétně zmíněné módy Systém 1 (intuitivní a asociační) a Systém 2 (analytický, na pravidlech založený). Cine konkrétně komentovala výzkum konektomu jako “jemně neurosexistický”, protože “podporuje a legitimizuje genderové stereotypy způsobem, který není vědecky podložený” (Cine, 2013). Cine (Cine, 2013) cituje výzkum (Im, 2008), který argumentuje, že strukturální rozdíly v propojenosti mozku jsou důsledkem rozdílů tělesné velikosti (ženy jsou v průměru menší než muži, což vede v absolutních číslech k menšímu mozku, ale ke stejné velikosti, bereme-li v potaz velikost mozku relativně k tělesné velikosti), protože větší mozek neznamená jen zjednodušené zvětšení, ale nese si s sebou i nutné strukturální změny, které umožňují větší velikost. Navíc tento výzkum nebere podle Cine v potaz “genderově ovlivněné” (gendered) zážitky jako například koníčky, studované předměty ve škole a na univerzitě a participaci ve sportovních aktivitách.

Již uvedený výzkum Barona-Cohena s novorozenci ale nabízí protiargument, když tvrdí, že preference vnímání obličeje versus objektu se liší již k prvnímu roku života, a výzkum z roku 2000 (Connellan, 2000) ukazuje rozdíly již od prvního dne, což je příliš brzo na to, aby se jakékoli socio-kulturní vlivy projevily. Tento výzkum, jak víme, Cine kritizuje pro nedostatky v metodologii. Na to ale reaguje Baron-Cohen jako jeden ze spoluatorů výzkumu, když v recenzi (Baron-Cohen, 2010) knihy Delusions of Gender poukazuje na zjevnou politickou dimenzi Cine, která v knize cituje mnohé (mužské) vědce z 18. a 19. století a snaží se je porovnávat se současnými vědci, kteří by snad v dnešní době taktéž usilovali o to upírat ženám základní lidská práva a připoutat je “ke plotnám”, jinak řečeno, Baron-Cohen naznačuje, že Cine ve své knize píše, jako kdyby se nic zásadního v sexismu ve vědě nezměnilo. Po tomto rétorickém úvodu se ale Baron-Cohen zaměřuje na již konkrétní argumenty Cine, které vidí jako problematické. Tak zaprvé nesouhlasí, že pouhou změnou sociopsychologických proměnných při testování kognitivních rozdílů dokážeme všechny rozdíly smazat. Baron-Cohen souhlasí, že očekávání a to, jak se člověk cítí při testu, jsou důležité parametry, ale píše, že: “to, že manipulace sociálních proměnných mění chování nedokazuje, že jsou to právě tyto proměnné, které zapřičiňují spontánní sexuální rozdíly v první řadě” (Baron-Cohen, 2010). Potom, co Baron-Cohen reaguje na metodologickou kritiku svého výzkumu, zmiňuje důležitý bod týkající se postoje Cine: zatímco Baron-Cohen a ostatní vědci jsou podle Barona-Cohena umírnění v tom, když tvrdí, že genderové rozdíly jsou nejspíše ovlivněné jak biologií, tak i sociálních (socio-kulturních) vlivů, tak pozice Cine je radiální v tom, že odmítá jakoukoli možnost, že biologie hraje nějakou roli v genderových rozdílech. Polemický charakter argumentace Cine a její mísení politiky a vědy podle Barona-Cohena ignoruje fakt, že člověk (vědec) může podporovat rovnost genderu a být proti jakékoli diskriminaci ve společnosti a zároveň se zajímat a zkoumat genderové rozdíly.

Další kritiku výzkumu genderových rozdílů nalezneme ve článku pro žurnál Frontiers in Neuroscience, který publikovala Fine společně s Jordan-Young, Keiser a Rippon (Rippon et al., 2014). Poukazují na institucionální problémy výzkumu neurovědy genderových rozdílů citací výzkumu, který tvrdí, že pouze výzkumy, které potvrzují genderové rozdíly, jsou publikované, a navíc databáze s těmito rozdíly umožňují vyhledávaní pouze sexuálních/genderových rozdílů, nikoli podobností. Rippon et al. dále navrhují, aby neurovědci, pokud chtějí validně studovat genderové rozdíly, by se měli seznámit s výzkumem genderových studií, a především s pojmem intersekcionality, který v genderových studiích označuje princip toho, že “důležité sociální identity jak gender, etnicita a sociální třída se vzájemně konstituují, posilují a naturalizují”. (Rippon et al., 2014)

Jak jsem již na začátku této sekce ukázal, studium genderových rozdílů v kreativitě je nekonzistentní a pouze na základě obtížnosti uchopení kreativity jako fenoménu se jedná o obtížný úkol, neboť nejen, že takový výzkum musí mít potřebné metodologické nástroje pro odlišení biologických a socio-kulturních vlivů, ale zároveň musí neustále bojovat s tím, jak se kreativita jako koncept redefinuje. Jinak řečeno, výzkum kreativity a genderových rozdílů není snadný, a jelikož se nejedná o ryze logickou úlohu, kdy jednoduše z axiomů dokážeme odvodit správné odpovědi, nemůžeme se spekulaci vyhnout. Zcela souhlasím s kritikou Cine a dalších, že výzkum genderových rozdílů v kreativitě a obecněji v kognici je velmi náchylný k rychlé a nezodpovědné popularizi v médiích, čímž se do společnosti diseminují pokřivené informace, jež mohou utvrzovat v nepravdivých a škodlivých stereotypech. Na druhou stranu není dle mého názoru možné jakýkoli výzkum, který prokáže genderové rozdíly, krizitovat z “neurosexismu”, stejně tak všechny výzkumy prokazující genderové rozdíly osočit z nedostatečné metodologie. Lidé jsou sociálními bytostmi a je nevyhnutelné, že interakce biologie a sociálních vlivů existuje, načež reagoval obor epigenetiky, který právě tuto interakci přiznává, jakou zásadní pro spouštění a vypínání určitých genů během života člověka jako reakce či přizpůsobení na prostředí, ve kterém se organismus nachází. Jak uvádí Baron-Cohen, extrémní sociální determinismus, tak jak jej prosazuje Cine a jiní, vede například k tomu, že vývojové neuronální poruchy jako autismus, problémy s učením a opožděný jazykový vývoj, který ovlivňuje více chlapce než dívky, stejně tak levorukost, jež se také vyskytuje častěji u chlapců, musíme vysvětlovat pouze z pozice sociálních a sexistických vlivů ve společnosti nebo sexismu v rodině (Baron-Cohen, 2010). Je možné, že dříve nebo později bude ukázáno, že příčiny, proč více chlapců, než dívek je levorukých jsou ryze socio-kulturní, ale výše citovaný výzkum o strukturách mozku, silných a slabých stránek jednotlivých genderů ve výzkumu kreativity a vztah autismu a genderu jsou zatím dostatečně přesvědčivé, abychom řekli, že biologie ovlivňuje více než 0 % rozdílů mezi gendery a nechť výzkum prokáže, o jak přesně vysoké číslo se jedná.

Výzkum historické eminence a mužská variabilita

Ať už uznáme, že existující genderové rozdíly v kreativitě na základě biologických, socio-kulturních faktorů, v reálném světě pozorujeme znatelný rozdíl v tom, jak se projevují jednotlivé gendery v eminentních kreativních úspěšíš a výkonech. Tuto historickou diskrepanci zmapoval například Dean K. Simonton, kapacita v oboru výzkumu psychologie kreativity (Simonton, 1994). Odpověď na otázku, zdali je nedostatek žen v eminentních uměleckých a vědeckých oborech následkem socio-kulturních vlivů v podobě zjevné historické diskriminace a nedostatku přístupu ke vzdělávání, které znatelně přetrvávaly až do dvacátého století a v mnoha ohledech přetrvávají dodnes (Abraham, 2014; Baer a Kaufman, 2008), nebo v tomto textu uvedených biologických, strukturálních či behaviorálních rozdílů, je složitá a vyžaduje interdisciplinární pohled na problém, který by zahrnoval jak výzkum psychologie a neurovědy kreativity, ale také sociologie a historie. Je zřejmé, že je to nad rámec tohoto textu. Přesto se pokusím shrnout výzkum, který by mohl na tuto problematiku vrhnout nové světlo, především proto, že se jedná o málo probádanou část výzkumu kreativity a genderových rozdílů.

He a Wong (He, 2011) zkoumali rozdíly v kreativitě mezi 499 chlapci a 486 dívkami pomocí relativně nového testu kreativity Test fir Creative Thinking – Drawing Production (TCT-DP), který byl konstruován na základě komponentního modelu kreativity německého profesora Klause K. Urbana. Test byl navržen tak, aby umožňoval holističtější pojetí kreativity, než nabízí klasické, kvantitativní testy divergentního myšlení (Urban, 2005). Test zahrnuje šest předkreslených figurálních fragmentů, které testovací subjekt musí libovolným způsobem rozvést a využít ve vlastní kresbě. Test je navržen tak, že výsledný kresby je možné hodnotit pomocí několika kritérií, mezi nimi například jsou kompozice, elaborace, podstupování rizika, boření (konceptuálních) hranic či pravidel, nekonvenčnosti, afekcehumor (Urban, 2005).

Z hlediska genderových rozdílů použití TCT-DP neindikuje žádný rozdíl ve střední hodnotě výsledků mezi gendery a pouze minimální trend ve prospěch chlapců, který je relativně konzistentní napříč několika testovacích vzorků, ale statisticky nesignifikantní (Urban, 2005). He a Wong (He, 2011) reportují nesignifikantní genderové rozdíly mezi školáky prvních až sedmých ročníků a ve vzorku z Hong Kongu u studentů ve věku 12 až 16 let. v neposlední řadě je TCT-DP test byl mezi výzkumníky kreativity kladně přijat a je pokládán za validní test kreativity (He, 2011; Urban, 2005).

He a Wong (He, 2011) jako první se pokusili podívat na genderové rozdíly v kreativitě prizmatem statistické variability (rozptylu) v distribuci výsledků. Třebaže v kontextu výzkumu kreativity genderových rozdílů se jedná o nový přístup, již od konce devatenáctého století víme, jak reportoval Ellis v roce 1894, že mužské pohlaví vykazuje větší variablitu v jak fyzických, tak mentálních charakteristikách (Ellis, 1974). He a Wong (He, 2011) citují výzkum, který nachází větší variabilitu u mužů v mechanickém uvažování, matematice, prostorovém zpracování, a u žen ve verbálním uvažování a krátkodobé paměti. Větší variabilita u mužů se také projevuje obecněji v mentálních schopnostech a u žen v sebevědomí.

Větší mužskou variabilitu reportuje Hyde (Hyde, 2008) na vzorku amerických studentů v matematických testech. Zatímco jejich výzkum neprokázal žádné zásadní rozdíly v genderu ve střední hodnotě distribuce výsledků, nachází větší variabilitu chlapců ve všech testovaných školních ročnících (ročníky 2-11 v americkém školním systému), pohybující se v poměru 1,11 až 1,21 ve prospěch chlapců. Mnohem zajímavější data jsou z kraje distribuce v 95 a 99 percentilu. Zde u bělošské populace nacházíme na 95 percentilu poměr 1, 45 ve prospěch chlapců a na 99 percentilu to je již 2,06. Pro asijskou populaci jsou však tyto výsledky odlišné: v 95 percentilu chlapci převyšují pouze v poměru 1,09 a na 99 percentilu dokonce asijské dívky mají větší zastoupení v poměru 1,09.

Hedges (Hedges, 1993) pro testování hypotézi, že muži jsou více variabilní (tzv. Greater Male Variability hypothesis) užívá rozsáhlou baterii kognitivních testů viz (Hedges, 1993), včetně WAIS IQ testu v jeho celé škále. Výsledky jeho testů ukazují, že ve 22 případech z 28 muži převyšují ženy na pravé straně chvostu distribuce. v šesti případech jsou ženy více reprezentovány na pravém chvostu distribuce v testech hláskování, jazykových testech, rychlost a přesnosti klerikálních úkonů a “digit symbol” subtestu na WAIS IQ testu. v 15 případech je více mužů na levém chvostu distribuce a v 7 případech muži se vyskytují početněji na obou chvostech distribuce.

Podíváme-li se na percentily, na 95 percentilu distribuce dovedností je více mužů na 6 z 28 testech v poměrů 2:1 (5 z nich jsou testy matematických, prostorových a mechanických dovedností). Na mechanickém uvažování je poměr 16:1. Na 99.9 percentilu distribuce je na 7 z 28 testů více mužů v poměru 5:1, kde na mechanickém uvažování je to v markantním poměru 236:1 a v matematickém testu 12:1. Údaje reportované Hedgesem jsou konzistentní s daty prezentované Pinkerem (Pinker a Spelke, 2005), který ukazuje přetrvávající znatelné rozdíly v mechanickém uvažování, prostorovém uvažování a matematických slovních problémech, kdežto u žen tvrdí, že excelují v matematické kalkulaci.

He a Wong (He, 2011) dále citují známý skotský národní výzkum (zlatý standard testování kognitivních schopností dle Pinkera v Pinker a Spelke, 2005) z roku 1932, kde 95 % jedenáctiletých se zúčastnilo testování inteligence. Tento masivní test ukázal, že přestože mezi muži a ženami existuje v distribuci výsledků velké překrytí, muži mají větší zastoupení na obou chvostech distribuce. Laicky řečeno, distribuce ukazuje, že více géniů a “anti-géniů” je zastoupeno muži.

 

scottish_mental_survey_1932

Obr. 1: Grafické znázornění rozdílné variability výsledků na IQ testu mezi gendery. Střední hodnota distribuce je stejná. (Scottish Mental Survey, 1932)

Projeví se rozdílná variabilita i v testu kreativity? He a Wong (He, 2011) odpovídají ve svém článku, že ano. Na testu TCT-DP mají chlapci statisticky signifikantní větší variabilitu na 5 z 10 subvýsledků. v oblasti distribuce, která byla z ≥ 1, tedy 1 a více SD nad průměrem byl poměr ve prospěch chlapců 1,61 a pro z ≥ 2, tedy 2 a více SD nad průměrem pak 3,40. v centrální části distribuce kolem střední hodnoty pak bylo, dle predikce Greater Male Variability hypotézy více dívek. Autoři také zdůrazňují, že přestože našli statisticky nesignifikantní rozdíly v subtestech TCT-DP testu, v celkovém skóre nenašli statisticky signifikantní genderové rozdíly, čímž následují předchozí citovaný výzkum.

He a Wong (He, 2011) tedy potvrzují, že i v testech kreativity, konkrétně v testu TCT-DP lze sledovat trend viditelný v ostatních doménách kognitivních dovedností, kde muži jsou genderem, který je více variabilní, a ženy genderem, který klustruje kolem střední hodnoty distribuce. Je nutné poznamenat, že samozřejmě rozdílná variabilita v distribuci dovedností v sobě zahrnuje geniální dívky, stejně tak jako průměrné muže. Rozdílná variabilita, jak píše Hedges (Hedges, 1993), má ale zásadní vliv na to, kolik talentovaných dívek a chlapců můžeme očekávat v nejvyšších úrovních dovedností. Hedges píše, že i když střední hodnotu distribucí dívek a chlapců na dané dovednosti je stejný, větší variabilita zaručuje, že například v 95 percentilu počet mužů v této části distribuce převýši počet žen. Samozřejmě za předpokladu, že uvažujeme normální, gaussovu distribuci (křivku). Větší variabilita ve zmíněných dovednostech je tedy silný kandidát na vysvětlení toho, proč v reálném kontextu světa vidíme genderové rozdíly v eminentní kreativitě. Bohužel nám ale Greater Male Variability hypotéza neříká nic o tom, proč rozdíly ve variabilitě existují. He a Wong (He, 2011) sice citují několik hypotéz identifikující příčiny v biologických, kulturně-historických či sociálně-environmentálních faktorech, ale jak tvrdí, většina z tohoto výzkumu je stále spekulativní, o to více v kontextu výzkumu kreativity, kde tyto faktory musí být prokázány, že hrají roli v kreativní produkci jednotlivců.

Shrnutí výzkumu genderových rozdílů v kreativitě

Většina citovaného výzkumu se shoduje na tom, že v psychometrických a behaviorálních testech kreativity mezi gendery neexistují statisticky signifikatní rozdíly. Na základě strukturálních rozdílů a odlišných kognitivních stylů, včetně odlišných silných a slabých stránek, výzkum ukazuje, že gendery nejspíše používají odlišné kognitivní strategie, vycházející z jejich kognitivních stylů, jak dosáhnout stejného kreativního výsledku.

Genderové rozdíly dle výzkumu vidíme v dětské figurální kreativitě, kde gendery užívají jiných motivů, barev a kompozice. Dívky s genetickou poruchou kongenitální adrenální hyperplazie (KAH) vykazují na daném testu figurální kreativity velmi podobné, až stereotypicky maskulinní preference pro téma, barvu a kompozici, což indikuje možnost, že hormony mediují genderové rozdíly, nikoli socio-kulturní konstrukt “genderu” jako takového. Na hormonální vlivy genderových rozdílů navazuje text citací výzkumu Barona-Cohena, který ukazuje, že zvýšené prenatální množství testosteronu hraje roli ve vývoji autismu, který prostřednictvím své E-S teorie charakterizuje jako hypermaskulinní typ mozku, který vyniká v systematizování, ale má problémy s emaptizováním. Preference systematizace před empatizací se vyskytuje i u autistických dívek, čímž Baron-Cohen opět indikuje hormonální mediaci genderových rozdílů.

Tento text dále cituje výzkum z neurověd, ve kterém pomocí funkční magnetické rezonance se na základě strukturálních odlišností mozku hovoří o možnosti toho, že genderyy užívají pro stejné výsledky odlišné části mozku, a tím také odlišné kognitivní styly a strategie.

Citované výzkumy jsou ale kritizovány z řad nejen feministicky smýšlejících akademiků a akademiček, kteří poukazují na chybné metodologie a špatné interpretace dat, včetně nedostatečné znalosti současného výzkumu genderových studií a konceptu intersekcionality, které by dle některých autorů měly být doporučeným studiem pro všechny neurovědce, kteří chtějí kompetentně studovat genderové rozdíly.

Nakonec tento text probírá Greater Male Variability hypotézu, která již přes sto let tvrdí, že muži vykazují větší variabilitu na mnoha kognitivních i dalších vlastnostech. Cituji hned několik autorů, kteří tuto hypotézu potvrzují, včetně značného rozdílu v mechanickém uvažování, které v nejvyšších percentilech na pravé straně chvostu distribuce této dovednosti indikuje, že muži mají zde převahu. Tato hypotéza byla také potvrzena i ve výzkumu kreativity, kde, přestože střední hodnota distribuce je u genderů stejná, pohled na stejná data skrze variabilitu genderové rozdíly odkrývá.

 

Diskuze: konsekvence genderových rozdílů v kreativitě?

V současné informační společnosti, jež zvýhodňuje jednotlivce, kteří jsou schopnosti nejen analyzovat komplexní informace, ale zároveň vytvářet informace nové. Imbesi (Imbesi) například tvrdí, že design, jakožto kreativní činnost, je jeden z mála oborů schopný vytvářet hodnoty, kterými se firmy a značky od sebe odlišují. Castells, Bell a další již dříve psali o tom, že schopnost vysoce abstraktní a technické manipulace s informacemi a generování nových informací jsou důležité pro život v informační společnosti. i proto potenciální genderové rozdíly mohou mít zásadní vliv na to, jak se v průměru budou manifestovat silné a slabé stránky jednotlivých genderů. Pokud se gendery v kreativitě a kognitivních stylech liší, znamená to, že v průměru muži a ženy přistupují k problémům odlišným způsobem. Abraham (Abraham, 2014) například uvádí, že pokud tomu tak je, konstitují takové genderové rozdíly možný argument pro aktivnější narovnání reprezentace žen v důležitých oborech s vlivem na společnost, neboť ženy (a z mého pohledu i muži vykazující stereotypicky femininní kognitivní styl) mohou přinést k řešení problémů novou dimenzi kognice a kreativity, která v prostředí, kde dominuje ryze stereotypicky maskulinní kognitivní styl, chybí.

Zároveň by genderové rozdíly v kreativitě a kognici znamenaly, že pedagogické a edukační materiály by tyto rozdíly měly reflektovat tak, aby využívaly maximum potenciálu silných stránek jednotlivých genderů a pozvedly negativní aspekty jejich slabých stránek.

V neposlední řadě by vývoj a design technologií, architektura a urbanistické plánování mohlo tyto rozdíly zahrnout, aby byly lépe přizpůsobené jednotlivým genderům.

Uznání existence genderových rozdílů v kreativitě a kognici, pokud tak výzkum prokáže, by mohlo pozitivně ovlivnit současný diskurz existujících genderových diskrepancí, které z pohledu radikálního sociálního determinismu jsou výsledkem historické diskriminace a stále přetrvávajícího sexismu.

Na druhou stranu jsem si vědom nebezpečí, které potvrzení genderových rozdílů představuje, neboť by mohlo sloužit jako pomyslný olej do ohně a v očích určitých jedinců mohlo představovat potvrzení všech stereotypů a volnou ruku v pokračování, nebo dokonce zesílení diskriminace na základě genderu. Racionální přístup by však znamenal, že přestože existují rozdíly v ve střední hodnotě nebo variabilitě distribuce, je logicky nesprávné přisuzovat všechny vlastnosti skupiny, ke které jednotlivec náleží, danému jednotlivci. Jinak řečeno, ať už genderové či jiné rozdíly v určitých sociálních skupinách existují, vždycky bychom měli jednat s jednotlivci na základě jejich konkrétních vlastností, nikoli podle hypotetických vlastností, získaných analýzou toho, k jaké sociální skupině daný člověk patří.

Jsem však toho názoru, že svět je příliš komplexní “systém”, abychom si mohli dovolit sami sobě lhát, neboť nedokážeme predikovat, jak se ona lež ve světě projeví. Třebaže jsme měli dobré úmysly, můžeme milosrdnou lží napáchat více škody, než bychom zamýšleli. z citovaného výzkumu v tomto textu podle mého názoru vyplývá, že biologický vliv na genderové rozdíly je pravděpodobně větší než 0 %. Proto by výzkum, který se snaží odkrýt genderové biologické rozdíly nejen v kreativitě, měl být legitimní. Zároveň nelze přehlížet, že toto téma je ve středu mnoha politických debat, a tudíž téma, které vyvolává i mnoho záporných emocí na “obou” stranách pomyslného konfliktu. Proto souhlasím s Cine a ostatními, kteří volají potom, aby výzkum genderových rozdílů byl vědou aplikující nejstriktnější standardy pro evaluaci výsledků. i přes striktní standardy a peer-review proces ale vychází výzkum, u kterého se časem ukáží zásadní nedostatky. To, že ale výzkum genderových rozdílů v kreativitě obsahuje nedostatky nemůže a priori znamenat, že tyto nedostatky vznikly proto, že autoři výzkumu zastávají sexistické názory. Jak Cline volá po rigoróznějším výzkumu genderových rozdílů, měla by i kritika výzkumu sama vykazovat nejpřísnější kritéria, neboť nálepku “neurosexismus” nejen kritizuje metodologii výzkumu, ale zároveň implicitně říká, že daný výzkumník cíleně užil špatné metodologie, aby prosadil své politické cíle. Zde nezbývá než zmínit opět Baron-Cohena a jeho upozornění, že vědci mohou podporovat rovnost genderu a být proti jakékoli diskriminaci ve společnosti a zároveň zkoumat (i s nevyhnutelnými přehmaty a chybami) genderové rozdíly.

 


Zdroje:

ABRAHAM, Anna, 2016. Gender and creativity: an overview of psychological and neuroscientific literature. Brain Imaging and Behavior [online]. 10(2), 609-618 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1007/s11682-015-9410-8. ISSN 1931-7557. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s11682-015-9410-8

ABRAHAM, Anna, Kristin THYBUSCH, Karoline PIERITZ a Christiane HERMANN, 2014. Gender differences in creative thinking: behavioral and fMRI findings. Brain Imaging and Behavior [online]. 8(1), 39-51 [cit. 2017-11-28]. DOI: 10.1007/s11682-013-9241-4. ISSN 1931-7557. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s11682-013-9241-4

AMABILE, Teresa M., 1983. The social psychology of creativity: a componential conceptualization. Journal of Personality and Social Psychology [online]. 45(2), 357-376 [cit. 2017-12-15]. DOI: 10.1037/0022-3514.45.2.357. ISSN 0022-3514. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/psp/45/2/357

ARTOLA, Teresa & Barraca, Jorge & Sanchez, Natalia & Mosteiro, Pilar & Poveda García-Noblejas, Belén & ancillo, Isable. 2010 Title : Qualitative differences in the way males and females use their imagination in creativity tasks.. Journal of Educational and Developmental Psychology. XXII.

BAER, JOHN a JAMES C. KAUFMAN, 2008. Gender Differences in Creativity. The Journal of Creative Behavior [online]. 42(2), 75-105 [cit. 2017-12-17]. DOI: 10.1002/j.2162-6057.2008.tb01289.x. ISSN 00220175. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/j.2162-6057.2008.tb01289.x

BARON-COHEN, S., 2005. Sex Differences in the Brain: Implications for Explaining Autism. Science [online]. 310(5749), 819-823 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1126/science.1115455. ISSN 0036-8075. Dostupné z: http://www.sciencemag.org/cgi/doi/10.1126/science.1115455

BARON-COHEN, Simon, 2002. The extreme male brain theory of autism. Trends in Cognitive Sciences [online]. 6(6), 248-254 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1016/S1364-6613(02)01904-6. ISSN 13646613. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S1364661302019046

BARON-COHEN, Simon, 2010. Delusions of gender: ‘neurosexism’, biology and politics. The psychologist: The battle of the sex differences. October 2010(vol 23 no 11), 904-905. ISSN 0952-8229.

BARON-COHEN, Simon, 2012. The essential difference: men, women and the extreme male brain. London: Penguin. ISBN 9780241961353.

BARRES, Ben A., 2010. Neuro Nonsense. PLoS Biology [online]. 8(12), e1001005- [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1371/journal.pbio.1001005. ISSN 1545-7885. Dostupné z: http://dx.plos.org/10.1371/journal.pbio.1001005

BODEN, Margaret A. The creative mind: myths and mechanisms. 2nd ed. London: Routledge, 2004, xiii, 344 s. ISBN 0415314534.

CONNELLAN, Jennifer, Simon BARON-COHEN, Sally WHEELWRIGHT, Anna BATKI a Jag AHLUWALIA, 2000. Sex differences in human neonatal social perception. Infant Behavior and Development [online]. 23(1), 113-118 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1016/S0163-6383(00)00032-1. ISSN 01636383. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0163638300000321

DANTO, Arthur, 1964. The Artworld. The Journal of Philosophy [online]. 61(19), 571- [cit. 2017-12-15]. DOI: 10.2307/2022937. ISSN 0022362x. Dostupné z: http://www.pdcnet.org/oom/service?url_ver=Z39.88-2004&rft_val_fmt=&rft.imuse_id=jphil_1964_0061_0019_0571_0584&svc_id=info:www.pdcnet.org/collection

ELLIS, H, 1974. Man and woman: a study of human sexual characters. London: Heinemann. Dostupné také z: https://archive.org/details/manandwomanastu00elligoog

ESCUDERO, Paola, Rachel A. ROBBINS a Scott P. JOHNSON, 2013. Sex-related preferences for real and doll faces versus real and toy objects in young infants and adults. Journal of Experimental Child Psychology [online]. 116(2), 367-379 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1016/j.jecp.2013.07.001. ISSN 00220965. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0022096513001367

EYSENCK, H.J. Cambridge University Press; New York: 1995. Genius: The natural history of creativity.

FINE, Cordelia, 2011. Delusions of gender: how our minds, society, and neurosexism create difference. Norton paperback ed. New York: W.W. Norton. ISBN 9780393340242.

FINE, Cordelia, New insights into gendered brain wiring, or a perfect case study in neurosexism? [online]. 2013 [cit. 2017-12-20]. Dostupné z: https://theconversation.com/new-insights-into-gendered-brain-wiring-or-a-perfect-case-study-in-neurosexism-21083

FRANKOVÁ, Emilie, 2011. Kreativita a inovace v organizaci. Praha: Grada. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-3317-3.

HALL, Catherine M., Julie A. JONES, Heino F. L. MEYER-BAHLBURG, Curtis DOLEZAL, Michelle COLEMAN, Peter FOSTER, David A. PRICE a Peter E. CLAYTON, 2004. Behavioral and Physical Masculinization Are Related to Genotype in Girls with Congenital Adrenal Hyperplasia. The Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism [online]. 89(1), 419-424 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1210/jc.2003-030696. ISSN 0021-972x. Dostupné z: https://academic.oup.com/jcem/article-lookup/doi/10.1210/jc.2003-030696

HANLON, H., Tatcher, R. a Cline. 1999. Gender differences in the development of EEG coherence in normal children. Developmental Neuropsychology, 16(3). s. 479-506.

HE, Wu-jing a Wan-chi WONG, 2011. Gender differences in creative thinking revisited: Findings from analysis of variability. Personality and Individual Differences [online]. 51(7), 807-811 [cit. 2017-12-17]. DOI: 10.1016/j.paid.2011.06.027. ISSN 01918869. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0191886911003035

HEDGES, L. V. a L. FRIEDMAN, 1993. Gender Differences in Variability in Intellectual Abilities: a Reanalysis of Feingold’s Results. Review of Educational Research [online]. 63(1), 94-105 [cit. 2017-12-27]. DOI: 10.3102/00346543063001094. ISSN 0034-6543. Dostupné z: http://rer.sagepub.com/cgi/doi/10.3102/00346543063001094

HENNESSEY, Beth A. a Teresa M. AMABILE. Creativity. Annual Review of Psychology [online]. 2010, vol. 61, issue 1, s. 569-598 [cit. 2015-03-19]. DOI: 10.1146/annurev.psych.093008.100416.

HINES, Melissa, 2000. Gonadal hormones and sexual differentiation of human behavior: Effects on psychosexual and cognitive development. MATSUMOTO, Akira. Sexual differentiation of the brain. Boca Raton, Fla: CRC Press. ISBN 9781439832288.

HYDE, J. S., S. M. LINDBERG, M. C. LINN, A. B. ELLIS a C. C. WILLIAMS, 2008. Gender Similarities Characterize Math Performance. Science [online]. 321(5888), 494-495 [cit. 2017-12-27]. DOI: 10.1126/science.1160364. ISSN 0036-8075. Dostupné z: http://www.sciencemag.org/cgi/doi/10.1126/science.1160364

IIJIMA, Megumi, Osamu ARISAKA, Fumie MINAMOTO a Yasumasa ARAI, 2001. Sex Differences in Children’s Free Drawings: a Study on Girls with Congenital Adrenal Hyperplasia. Hormones and Behavior [online]. 40(2), 99-104 [cit. 2017-12-25]. DOI: 10.1006/hbeh.2001.1670. ISSN 0018506x. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0018506X01916708

IM, K., J.-M. LEE, O. LYTTELTON, S. H. KIM, A. C. EVANS a S. I. KIM, 2008. Brain Size and Cortical Structure in the Adult Human Brain. Cerebral Cortex [online]. 18(9), 2181-2191 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1093/cercor/bhm244. ISSN 1047-3211. Dostupné z: https://academic.oup.com/cercor/article-lookup/doi/10.1093/cercor/bhm244

IMBESI, Lorenzo. Design for Post-Industrial Societies: Re-Thinking Research and Education for Contemporary Innovation. sd.polyu.edu.hk. Dostupné z: https://www.academia.edu/1089486/Design_for_Post-Industrial_Societies

INGALHALIKAR, M., A. SMITH, D. PARKER, et al., 2014. Sex differences in the structural connectome of the human brain. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 111(2), 823-828 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1073/pnas.1316909110. ISSN 0027-8424. Dostupné z: http://www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1316909110

JAUK, Emanuel, Mathias BENEDEK, Beate DUNST a Aljoscha C. NEUBAUER, 2013. The relationship between intelligence and creativity: New support for the threshold hypothesis by means of empirical breakpoint detection. Intelligence [online]. 41(4), 212-221 [cit. 2017-11-28]. DOI: 10.1016/j.intell.2013.03.003. ISSN 01602896. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S016028961300024X

JOEL, Daphna a Ricardo TARRASCH, 2014. On the mis-presentation and misinterpretation of gender-related data: The case of Ingalhalikar’s human connectome study. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 111(6), E637-E637 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1073/pnas.1323319111. ISSN 0027-8424. Dostupné z: http://www.pnas.org/lookup/doi/10.1073/pnas.1323319111

KOGAN, N. 1974. . Creativity and sex differences. Journal of Creative Behavior, 8, 1-14.

LAI, Meng-Chuan, Jason P. LERCH, Dorothea L. FLORIS, Amber N.V. RUIGROK, Alexa POHL, Michael V. LOMBARDO a Simon BARON-COHEN, 2017. Imaging sex/gender and autism in the brain: Etiological implications. Journal of Neuroscience Research [online]. 95(1-2), 380-397 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1002/jnr.23948. ISSN 03604012. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/jnr.23948

LIN, Wei-Lun a Yunn-Wen LIEN, 2013. The Different Role of Working Memory in Open-Ended Versus Closed-Ended Creative Problem Solving: a Dual-Process Theory Account. Creativity Research Journal [online]. 25(1), 85-96 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1080/10400419.2013.752249. ISSN 1040-0419. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/10400419.2013.752249

LIN, Wei-Lun, Kung-Yu HSU, Hsueh-Chih CHEN a Jenn-Wu WANG, 2012. The relations of gender and personality traits on different creativities: a dual-process theory account. Psychology of Aesthetics, Creativity, and the Arts [online]. 6(2), 112-123 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1037/a0026241. ISSN 1931-390x. Dostupné z: http://doi.apa.org/getdoi.cfm?doi=10.1037/a0026241

LUDERS, Eileen a Arthur W. TOGA, 2010. Sex differences in brain anatomy. Sex Differences in the Human Brain, their Underpinnings and Implications. Elsevier, 2010, 2-12. Progress in Brain Research. DOI: 10.1016/B978-0-444-53630-3.00001-4. ISBN 9780444536303. Dostupné také z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/B9780444536303000014

LYNN, Richard, 1999. Sex differences in intelligence and brain size: a developmental theory. Intelligence [online]. 27(1), 1-12 [cit. 2017-11-28]. DOI: 10.1016/S0160-2896(99)00009-4. ISSN 01602896. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0160289699000094

PINKER, Steven a SPELKE, E. 2005. The science of gender and science: Pinker vs. Spelke, a Debate. Presented at the Mind Brain and Behavior Initiative (MBB), Harvard University. Dostupné také z: http://edge.org/3rd_culture/debate05/debate05_index.html.

PRICE, Cathy J., 2010. The anatomy of language: a review of 100 fMRI studies published in 2009. Annals of the New York Academy of Sciences [online]. 1191(1), 62-88 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1111/j.1749-6632.2010.05444.x. ISSN 00778923. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1749-6632.2010.05444.x

RIPPON, Gina, Rebecca JORDAN-YOUNG, Anelis KAISER a Cordelia FINE, 2014. Recommendations for sex/gender neuroimaging research: key principles and implications for research design, analysis, and interpretation. Frontiers in Human Neuroscience [online]. 8, – [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.3389/fnhum.2014.00650. ISSN 1662-5161. Dostupné z: http://journal.frontiersin.org/article/10.3389/fnhum.2014.00650/abstract

SAWYER, R. Explaining creativity: the science of human innovation. 2nd ed. New York: Oxford University Press, c2012, xi, 555 p. ISBN 978-019-9737-574.

SAX, L .2005. Why gender matters. Doubleday.

SAX, L. 2007. Boys adrift. NY Basic Books.

SIMONTON, Dean Keith., 1994. Greatness: who makes history and why. New York: Guilford. ISBN 978-0898622010.

STEVENS, Jennifer S. a Stephan HAMANN, 2012. Sex differences in brain activation to emotional stimuli: a meta-analysis of neuroimaging studies. Neuropsychologia. 50(7), 1578-1593. DOI: 10.1016/j.neuropsychologia.2012.03.011. ISSN 00283932. Dostupné také z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S002839321200125X

STERNBERG, Robert J. a Elena L. GRIGORENKO, 2001. a Capsule History of Theory and Research on Styles. Perspectives on thinking, learning, and cognitive styles. Mahwah, NJ: L. Erlbaum Associates. ISBN 0-8058-3431-1.

TODD, Brenda K., John A. BARRY a Sara A. O. THOMMESSEN, 2017. Preferences for ‘Gender-typed’ Toys in Boys and Girls Aged 9 to 32 Months. Infant and Child Development[online]. 26(3), e1986- [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1002/icd.1986. ISSN 15227227. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/icd.1986

URBAN, Klaus K., 2005. Assessing creativity: The Test for Creative Thinking – Drawing Production (TCT-DP). In: International Education Journal,. 6(2). Shannon Research Press, s. 272-280. ISSN 1443-1475.

 

Online zdroje:

Kongenitální adrenální hyperplázie, Wikiskripta [online]. [cit. 2017-12-06]. Dostupné z: http://www.wikiskripta.eu/w/Kongenit%C3%A1ln%C3%AD_adren%C3%A1ln%C3%AD_hyperpl%C3%A1zie