[{"data":1,"prerenderedAt":158},["ShallowReactive",2],{"post-fr-viktor-takac-silent-servant-texte-pour-le-catalogue":3,"translation-fr-viktor-takac-silent-servant-texte-pour-le-catalogue":157},["Reactive",4],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":11,"slug":12,"status":13,"type":14,"link":15,"title":16,"content":18,"excerpt":21,"author":23,"featured_media":24,"comment_status":25,"ping_status":25,"sticky":20,"template":26,"format":27,"meta":28,"categories":29,"tags":31,"class_list":33,"_links":41,"_embedded":82,"tagsResolved":143,"translations":144},530,"10. 03. 2020","2020-03-10T00:00:00",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fviktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu","2025-07-05T12:33:27","2025-07-05T10:33:27","viktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fviktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu\u002F",{"rendered":17},"Viktor Takáč – Silent servant (txt do katalogu)",{"rendered":19,"protected":20},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zřejmě nejchytřejší člověk minulého století, John von Neumann, se nechal údajně slyšet, že neustále akcelerující vývoj technologie povede k singularitě, po které nebude pro lidstvo možné, aby pokračovalo obvyklým způsobem. Von Neumann, o němž si většina spolupracovníků z oborů fyziky a matematiky myslela, že sám představuje nový, vývojově vyšší druh inteligence, nebyl jediný, kdo se domníval, že vývoj technologie akceleruje exponenciální intenzitou, která musí vyústit v zásadní transcendentální zlom v dějinách lidstva: technologie obdařené umělou inteligencí dokáží své kognitivní procesy samy vylepšovat, a tím nepředstavitelně přesáhnout lidské možnosti. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Po von Neumannovi na stejné téma navázali brilantní Ray Kurzweil nebo Nick Bostrom. Nejenže akceptovali pravděpodobnost singularity v nedaleké budoucnosti, ale zároveň i její důsledky. Úspěšné vytvoření obecné umělé inteligence bude znamenat, že inteligence a vědomí nejsou nic ezoterického, ale podléhají přírodním zákonům a je možné je matematicky simulovat, jak tvrdí komputační teorie mysli.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud člověk dokáže vytvořit umělé vědomí, jaká je šance, že žádná jiná životní forma toho nebyla schopna? Nejedná se o formu antropocentrického šovinismu považovat se za jediné v celém vesmíru, kdo dokázal simulovat vědomí? Nebude racionálnější připustit, že žijeme v jedné z nesčetných vrstev Baudrillardových simulaker,  či možnost, že jsme bytosti simulované v počítačové hře nějakého dítěte super-inteligentních bytostí? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Naopak dnes již je jasné, že nejzajímavější na exponenciálním vývoji technologií je to, že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">není \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">výjimečný. Technologická evoluce je jeden z mnoha evolučních procesů, které vykazují exponenciální nárůst informační komplexity po každé nové verzi výsledných produktů (biologických nebo technologických). Evoluční proces a darwinovský selekční mechanismus stojí za rozvojem veškeré přírody i tzv. druhé přírody technologických a jiných kulturních artefaktů. Proč jsme v současnosti svědky zdánlivého nebo reálného nárůstu informační komplexity produktů souvisejících s naší evolucí? Při relativně stabilním společenském, ekonomickém a životním prostředí biologická i techno-kulturní evoluce funguje tak, že krok za krokem vylepšují předchozí řešení. Tato vylepšení jsou reakce na změny v prostředí, které činí předchozí řešení opět zastaralými a nutí k novému přizpůsobování současným podmínkám. Nikdy přesně nevíme, kam nás tato vylepšení zavedou. Biologie údajně nemá žádný konkrétní telos. Respektive biologové odmítají, že by biologická evoluce měla nějaký směr, neboť to pro ně příliš „zavání“ teologií. Ale je \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">skutečně\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> pravda, že nedokážeme vypozorovat v lidské evoluci když ne finální destinaci, tak aspoň směr exponenciálního vývoje?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Český teoretik designu a architektury Jan Michl, působící v Norsku, ve své vynikající eseji \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Vidět design jako redesign\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> tvrdí, že v oboru designu jde spíše o přetváření než vytváření, protože designér nikdy nezačíná od nuly (ex nihilo), nýbrž vždycky staví na předchozích řešení svých kolegů a kolegyň. Designér modifikuje existující věci tak, aby se lépe přizpůsobily společenským, kulturním a ekonomickým požadavkům své doby. Jakmile ale nová, redesignovaná věc vstoupí do světa lidí, přestává být pasivní. Jak by řekla Jane Bennettová, Bruno Latour nebo harvardský evoluční antropolog Joe Henrich, materialita věcí projevuje svou „sílu“ a aktivně nás formuje na mnoha úrovních. Například nově redesignované věci představují nové selekční tlaky ve společnosti a ekonomice, což zpětnovazebním mechanismem stimuluje nejen nutnost dalšího redesignu, ale také redesignu člověka samotného. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">O tom, že technologie (re)designuje člověka, není sporu. Důsledkem používání prvních známých technologií – rozdělávání ohně a přípravy potravy – se dávným předkům homo sapiens zřejmě zmenšilo trávicí ústrojí (opečené maso bylo lépe stravitelné a nevyžadovalo tak dlouhé střevo). Nová přebytková energie získaná zpracováním masa vedla k tomu, že evoluční zdroje byly využity ke zvětšení mozku a k rozvoji kognitivních schopností. Sociální věda často ignoruje fakt, že kultura a technologie vytvářejí nové evoluční tlaky, jimž se organismus (člověk) musí přizpůsobovat. Biologická evoluce nepochází z pravěké minulosti, nýbrž je to proces operující na lidském genofondu neustále, každý den. Nepochopení, nebo přímo odmítání tohoto faktu připomíná kreacionistické uvažování ortodoxních náboženských komunit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současný kognitivní kapitalismus a jeho doprovodná technokultura vytvářejí specifické selekční tlaky, upřednostňující inteligenci a formální znalosti. Moderní svět přestává vyžadovat mechanickou a manuální práci, naopak privileguje afluentní městské typy lidí, bílé límečky, kterým je vlastní práce se symboly, abstrakcí či s řízením toku informací a zprostředkování služeb. Co bylo ve středověku křesťanskou Evropou považováno za nečisté a nemorální (vydělávat peníze penězi), se nyní bere jako nepsaný standard. Podle historika Yuri Slezkina jsme se v posledních dvou stoletích víceméně všichni stali merkuriány: místo hrubé síly rukou, tradice a pevného vedení státu, jež v řecké mytologii symbolizuje bůh Apollón, jsme byli nuceni se přizpůsobit důrazu na flexibilitu intelektu, důvtipu a globálního světa – v něm se mnozí cítí jako poutníci bez domova, jejichž patronem je Hermes, později známý jako Merkur.  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Marx měl pochopitelně pravdu. Technologicko-ekonomická mašinerie světa zásadně ovlivňuje společnost. Jenže současní sociální vědci jsou dietními marxisty, kteří vidí tyto vlivy pouze na úrovni sociálních vztahů. Biologii či kognitivní procesy vysvětlují prostřednictvím sociálního konstruktivismu a opomíjejí fakt, že každá sociální konstrukce má biologickou komponentu. Podobně jako náhražky cukru v populární černé vodě nepřináší nic zdravého, radikální sociální konstruktivismus nám dokáže málo říct o tom, jak technokultura ovlivňuje naši biologii a intelekt. A už vůbec nemá co říct k tomu, jak se exponenciální nárůst schopností umělé inteligence může vymknout z třesoucích se rukou lidského druhu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Kognitivní kapitalismus a jeho enormní pobídky pro tvorbu umělé inteligence jsou zakotveny v konceptualizaci intelektu jakožto procesu, který dokáže ze surových nesourodých dat pomocí rozpoznávání vzorů (pattern recognition) vypreparovat hodnotné informace. Ty sice lze za nemalé finanční odměny přeprodávat třetím stranám, ale podobně jako u člověka pattern recognition a informace jsou hodnotnější proto, že pomáhají v rozhodování o budoucnosti. Přestože kognitivní věda právem diskutuje zásadní roli těla a vnějších objektů v kognitivních procesech, základem kognitivního kapitalismu i intelektu, ať už umělého nebo lidského, je schopnost \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">abstrahovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Původní kořeny schopnosti abstrakce lze vystopovat nejspíše v jedné z nejranějších „kognitivních technologií“ (jedná se o technologie explicitně ovlivňující myšlení člověka), a to v přirozeném jazyku. Slova nejsou pouze nálepky fenomenálních objektů. Tvoří kategorie a hierarchie smyslových i čistě intelektuálních dat naší mysli, díky kterým dokážeme mluvit o stromech, černých dírách nebo orgasmech, aniž bychom museli mít na mysli jeden konkrétní příklad. Kategorie a hierarchie jakožto příklady použití abstrakce jsou fundamentální části inteligence, nikoli pouze výdobytkem patriarchátu nebo kapitalismu 18. století. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Výzkum umělé inteligence nám poskytuje experimentální pískoviště, kde taková tvrzení lze dokázat nebo vyvrátit: pokud bychom vytvořili umělou inteligenci bez nutné schopnosti abstrahování a vytváření kategorií a hierarchií, nejedná se o základní stavební kameny intelektu. Je tomu však přesně naopak. Abstrakce kauzality, tedy schopnost kategorizovat a zobecnit příčiny věcí, které se dějí ve fyzickém světě,  je dnes tím největším oříškem, který se výzkumníci a výzkumnice v oboru umělé inteligence snaží vyřešit a bez kterého není možné vytvořit obecnou umělou inteligenci.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zlobivé dítě mediální teorie, Marshall McLuhan, pronesl v knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jak rozumět médiím\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, že technologie jsou extenzemi našich těl a psychických procesů. Finálním stádiem podle něj bude extenze vědomí, příchod obecné umělé inteligence, což je abstrakce par excellence. McLuhan se puntičkářsky zajímal o to, jak reálně technologie rozšiřují lidské schopnosti a jaký to má dopad na celý „sociální a psychický komplex“ našich životů. McLuhan by o umělé inteligenci uvažoval tak, že bude intimně integrována do biologického substrátu lidské inteligence a vzájemně budou tvořit symbiotický systém druhého řádu. To je stále radikální myšlenka, neboť naše kolektivní imaginace si představuje umělou inteligenci jako humanoidní entitu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obecné umělé inteligenci se ale bude hodit tělo, třebaže jej pro svou existenci nepotřebuje. Tělo bude hypostází (jednou z možných fyzických forem), díky níž získá kvalitativní prožitek o tom, jaké je to být vtělenou bytostí ve fyzickém světě se všemi vyplývajícími výhodami i bolestmi. Snad tak bude mít umělá inteligence nějaký vztah k fyzickému světu a lidem v něm. Pak vtělení do fyzického těla dává smysl, jak to ostatně prezentuje umělec Viktor Takáč ve své instalaci Silent Servant v prostorách galerie Nevan Contempo. Na prvopočátku bude nutné, aby se umělá inteligence po malých krůčcích učila základní lidské dovednosti, které si postupně internalizuje do svých digitálních struktur. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Podobně učení u dětí popsal sovětský psycholog Lev Vygotsky: mnoho dovedností, které jsou pro nás v dospělosti automatické, jsme se v dětství naučili díky tomu, že se vnější stimul zautomatizoval a stal vnitřním kognitivním procesem. Děti se nejprve učí počítat na prstech (v Japonsku se již od útlého věku cvičí na abakusu). Tento vnější proces si děti po určité době osvojí a jsou schopny počítat bez pomůcek. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hledíme pořád dokola na němou ženu, reprezentující umělou inteligenci, která si postupně osvojí potřebné dovednosti imitací pohybů člověka, ale zároveň pozorujeme bod zvratu, kdy člověk začne napodobovat pohyby umělé inteligence, aby se sám naučil něco nového. Někteří si v tomto okamžiku mohou vzpomenout na památný zápas mezi AlphaGo od Google a Lee Sedolem ve hře go, kdy Alpha zahrála množství unikátních tahů, které od té doby kompletně změnily lidské chápání hry. Student se stal mistrem, otrok pánem. Singularita a fázový přechod, kdy umělá inteligence odhodí metaforické prsty k počítání a vystačí si s vlastní inteligencí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Opuštěný prostor softwarového studia, do kterého nás instalace Silent Servant zve, působí jako testament singularity. Tvůrce není nikde k zastižení, pouze projekce počátečních plodů jeho práce na nás září ze všech stran. Kde jsou ti, kdo ve studiu pracovali? Nevíme, zda jsme uvnitř simulace, nebo mimo ni. Zda jsme stále ještě subjektem, nebo již pouze objektem. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Viktor Takáč možná všechny přelstil, když svůdným vizuálem instalace navádí k přesvědčení, že tichým služebníkem je tu umělá inteligence. Člověk se od ostatních zástupců zvířecí říše často odděluje proto, že jako jediný mluví skutečným komplexním jazykem. Ve srovnání s kognitivní kapacitou umělé inteligence to ale bude právě on, kdo se v bodě singularity stane oním němým sluhou.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Tuto esej jsem napsal k výstavě Silent servant umělce Viktora Takáče a vyšla v katalogu s portfoliem jeho prací a výstav.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":22,"protected":20},"\u003Cp>Zřejmě nejchytřejší člověk minulého století, John von Neumann, se nechal údajně slyšet, že neustále akcelerující vývoj technologie povede k singularitě, po které nebude pro lidstvo možné, aby pokračovalo obvyklým způsobem. Von Neumann, o němž si většina spolupracovníků z oborů fyziky a matematiky myslela, že sám představuje nový, vývojově vyšší druh inteligence, nebyl jediný, kdo se […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":26},[30],4,[32],6,[34,14,35,36,37,38,39,40],"post-530","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article","tag-fixed",{"self":42,"collection":48,"about":51,"author":54,"replies":58,"version-history":61,"predecessor-version":64,"wp:attachment":68,"wp:term":71,"curies":78},[43],{"href":44,"targetHints":45},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530",{"allow":46},[47],"GET",[49],{"href":50},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[52],{"href":53},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[55],{"embeddable":56,"href":57},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[59],{"embeddable":56,"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=530",[62],{"count":23,"href":63},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530\u002Frevisions",[65],{"id":66,"href":67},785,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530\u002Frevisions\u002F785",[69],{"href":70},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=530",[72,75],{"taxonomy":73,"embeddable":56,"href":74},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=530",{"taxonomy":76,"embeddable":56,"href":77},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=530",[79],{"name":80,"href":81,"templated":56},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":83,"wp:term":100},[84],{"id":23,"name":85,"url":86,"description":26,"link":87,"slug":85,"avatar_urls":88,"_links":92},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":89,"48":90,"96":91},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":93,"collection":97},[94],{"href":57,"targetHints":95},{"allow":96},[47],[98],{"href":99},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[101,122],[102],{"id":30,"link":103,"name":104,"slug":104,"taxonomy":73,"_links":105},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":106,"collection":111,"about":114,"wp:post_type":117,"curies":120},[107],{"href":108,"targetHints":109},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":110},[47],[112],{"href":113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[115],{"href":116},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[118],{"href":119},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[121],{"name":80,"href":81,"templated":56},[123],{"id":32,"link":124,"name":125,"slug":125,"taxonomy":76,"_links":126},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":127,"collection":132,"about":135,"wp:post_type":138,"curies":141},[128],{"href":129,"targetHints":130},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":131},[47],[133],{"href":134},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[136],{"href":137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[139],{"href":140},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[142],{"name":80,"href":81,"templated":56},[],{"en":145,"es":149,"fr":153},{"title":146,"slug":147,"description":148},"Viktor Takáč – Silent servant (a text for the catalogue)","viktor-takac-silent-servant-a-text-for-the-catalogue","A catalogue essay for Viktor Takáč’s installation Silent Servant: the singularity, technology as redesign of the human, abstraction and who ends up the silent servant.",{"title":150,"slug":151,"description":152},"Viktor Takáč – Silent servant (texto para el catálogo)","viktor-takac-silent-servant-texto-para-el-catalogo","Ensayo para el catálogo de la instalación Silent Servant de Viktor Takáč: la singularidad, la técnica como rediseño del ser humano, la abstracción y quién acaba siendo el sirviente mudo.",{"title":154,"slug":155,"description":156},"Viktor Takáč – Silent servant (texte pour le catalogue)","viktor-takac-silent-servant-texte-pour-le-catalogue","Essai pour le catalogue de l’installation Silent Servant de Viktor Takáč : la singularité, la technique comme redesign de l’homme, l’abstraction et qui finit par être le serviteur muet.","\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">L’homme sans doute le plus intelligent du siècle dernier, John von Neumann, aurait laissé entendre que le développement sans cesse accéléré de la technologie mènerait à une singularité après laquelle il ne serait plus possible pour l’humanité de continuer de la manière habituelle. Von Neumann, dont la plupart de ses collaborateurs physiciens et mathématiciens pensaient qu’il représentait à lui seul une nouvelle espèce d’intelligence, plus élevée dans l’évolution, n’était pas le seul à penser que le développement de la technologie s’accélère avec une intensité exponentielle qui doit déboucher sur une rupture transcendantale fondamentale dans l’histoire de l’humanité : les technologies dotées d’intelligence artificielle sauront améliorer elles-mêmes leurs processus cognitifs et dépasser ainsi de façon inimaginable les possibilités humaines. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Après von Neumann, de brillants esprits comme Ray Kurzweil ou Nick Bostrom ont repris le même thème. Non seulement ils ont accepté la probabilité de la singularité dans un avenir proche, mais aussi ses conséquences. La création réussie d’une intelligence artificielle générale signifiera que l’intelligence et la conscience n’ont rien d’ésotérique, mais qu’elles sont soumises aux lois de la nature et qu’il est possible de les simuler mathématiquement, comme l’affirme la théorie computationnelle de l’esprit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Si l’homme est capable de créer une conscience artificielle, quelle est la probabilité qu’aucune autre forme de vie n’en ait été capable ? N’est-ce pas une forme de chauvinisme anthropocentrique que de se considérer comme les seuls dans tout l’univers à avoir su simuler la conscience ? Ne serait-il pas plus rationnel d’admettre que nous vivons dans l’une des innombrables couches des simulacres de Baudrillard,  ou la possibilité que nous soyons des êtres simulés dans le jeu vidéo d’un enfant d’êtres super-intelligents ? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">À l’inverse, il est déjà clair aujourd’hui que ce qu’il y a de plus intéressant dans le développement exponentiel des technologies, c’est qu’il \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">n’est pas \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">exceptionnel. L’évolution technologique est l’un des nombreux processus évolutifs qui présentent une croissance exponentielle de la complexité informationnelle à chaque nouvelle version des produits qui en résultent (biologiques ou technologiques). Le processus évolutif et le mécanisme de sélection darwinien sont à l’origine du développement de toute la nature, comme de la soi-disant seconde nature des artefacts technologiques et autres artefacts culturels. Pourquoi sommes-nous actuellement témoins d’une croissance apparente ou réelle de la complexité informationnelle des produits liés à notre évolution ? Dans un environnement social, économique et naturel relativement stable, l’évolution biologique comme l’évolution techno-culturelle fonctionnent en améliorant pas à pas les solutions précédentes. Ces améliorations sont des réactions aux changements de l’environnement, qui rendent les solutions précédentes à nouveau obsolètes et obligent à une nouvelle adaptation aux conditions présentes. Nous ne savons jamais exactement où ces améliorations nous mèneront. La biologie n’aurait, dit-on, aucun telos concret. Ou plutôt, les biologistes refusent l’idée que l’évolution biologique ait une direction, car cela « sent » trop la théologie à leurs yeux. Mais est-il \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vraiment\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> vrai que nous ne parvenons pas à observer dans l’évolution humaine, sinon une destination finale, du moins la direction d’un développement exponentiel ?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Le théoricien tchèque du design et de l’architecture Jan Michl, qui travaille en Norvège, affirme dans son excellent essai \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Voir le design comme redesign\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> que dans le domaine du design il s’agit plutôt de transformer que de créer, car le designer ne part jamais de zéro (ex nihilo), mais bâtit toujours sur les solutions antérieures de ses collègues. Le designer modifie les choses existantes de façon qu’elles s’adaptent mieux aux exigences sociales, culturelles et économiques de son époque. Mais dès que la chose nouvelle, redesignée, entre dans le monde des hommes, elle cesse d’être passive. Comme le diraient Jane Bennett, Bruno Latour ou l’anthropologue évolutionniste de Harvard Joe Henrich, la matérialité des choses manifeste sa « puissance » et nous façonne activement à de nombreux niveaux. Par exemple, les choses nouvellement redesignées représentent de nouvelles pressions de sélection dans la société et l’économie, ce qui, par un mécanisme de rétroaction, stimule non seulement la nécessité d’un nouveau redesign, mais aussi celle d’un redesign de l’homme lui-même. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Que la technologie (re)designe l’homme, cela ne fait pas débat. Par suite de l’usage des premières technologies connues – faire du feu et préparer la nourriture –, l’appareil digestif des lointains ancêtres d’homo sapiens a vraisemblablement rétréci (la viande grillée était plus digeste et ne demandait pas un intestin aussi long). Le nouveau surplus d’énergie obtenu par la préparation de la viande a fait que les ressources de l’évolution ont été employées à agrandir le cerveau et à développer les capacités cognitives. Les sciences sociales ignorent souvent le fait que la culture et la technologie créent de nouvelles pressions évolutives auxquelles l’organisme (l’homme) doit s’adapter. L’évolution biologique n’appartient pas au passé préhistorique ; c’est un processus qui opère sur le patrimoine génétique humain sans cesse, chaque jour. L’incompréhension, voire le refus pur et simple de ce fait rappelle le raisonnement créationniste des communautés religieuses orthodoxes.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Le capitalisme cognitif actuel et la technoculture qui l’accompagne créent des pressions de sélection spécifiques, qui favorisent l’intelligence et le savoir formel. Le monde moderne cesse d’exiger le travail mécanique et manuel ; il privilégie au contraire les types humains urbains et aisés, les cols blancs, à qui sont propres le travail avec les symboles, l’abstraction, ou la gestion du flux d’informations et l’intermédiation de services. Ce que l’Europe chrétienne du Moyen Âge tenait pour impur et immoral (gagner de l’argent avec de l’argent) est désormais considéré comme une norme non écrite. Selon l’historien Yuri Slezkine, nous sommes plus ou moins tous devenus, au cours des deux derniers siècles, des mercuriens : au lieu de la force brute des bras, de la tradition et de la ferme direction de l’État, que symbolise dans la mythologie grecque le dieu Apollon, nous avons été contraints de nous adapter à l’accent mis sur la flexibilité de l’intellect, sur l’astuce et sur un monde global – où beaucoup se sentent comme des pèlerins sans foyer, dont le patron est Hermès, connu plus tard sous le nom de Mercure.  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Marx avait évidemment raison. La machinerie technologico-économique du monde influence profondément la société. Seulement, les spécialistes actuels des sciences sociales sont des marxistes allégés, qui ne voient ces influences qu’au niveau des relations sociales. Ils expliquent la biologie ou les processus cognitifs par le constructivisme social et négligent le fait que toute construction sociale a une composante biologique. De même que les édulcorants de la populaire eau noire n’apportent rien de sain, le constructivisme social radical a peu de choses à nous dire sur la manière dont la technoculture influence notre biologie et notre intellect. Et il n’a absolument rien à dire sur la manière dont la croissance exponentielle des capacités de l’intelligence artificielle peut échapper aux mains tremblantes de l’espèce humaine.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Le capitalisme cognitif et ses énormes incitations à créer de l’intelligence artificielle sont ancrés dans une conceptualisation de l’intellect en tant que processus capable d’extraire des informations précieuses de données brutes et disparates à l’aide de la reconnaissance de motifs (pattern recognition). Ces informations peuvent certes être revendues à des tiers contre de coquettes rémunérations, mais, comme chez l’homme, la pattern recognition et l’information ont davantage de valeur parce qu’elles aident à prendre des décisions sur l’avenir. Bien que la science cognitive discute à juste titre du rôle fondamental du corps et des objets extérieurs dans les processus cognitifs, le fondement du capitalisme cognitif comme de l’intellect, qu’il soit artificiel ou humain, est la capacité d’\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">abstraire\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Les racines originelles de la capacité d’abstraction se laissent retracer très probablement dans l’une des plus anciennes « technologies cognitives » (il s’agit de technologies qui influencent explicitement la pensée de l’homme), à savoir la langue naturelle. Les mots ne sont pas de simples étiquettes d’objets phénoménaux. Ils forment des catégories et des hiérarchies des données sensibles comme purement intellectuelles de notre esprit, grâce auxquelles nous pouvons parler d’arbres, de trous noirs ou d’orgasmes sans avoir à penser à un exemple concret. Les catégories et les hiérarchies, en tant qu’exemples d’usage de l’abstraction, sont des parties fondamentales de l’intelligence, et non une simple conquête du patriarcat ou du capitalisme du XVIIIe siècle. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">La recherche en intelligence artificielle nous offre un bac à sable expérimental où de telles affirmations peuvent être prouvées ou réfutées : si nous créions une intelligence artificielle sans la capacité nécessaire d’abstraire et de créer des catégories et des hiérarchies, ce ne seraient pas là les pierres de construction fondamentales de l’intellect. Or c’est exactement l’inverse. L’abstraction de la causalité, c’est-à-dire la capacité de catégoriser et de généraliser les causes des choses qui se passent dans le monde physique,  est aujourd’hui le plus dur des casse-tête que les chercheurs et chercheuses en intelligence artificielle s’efforcent de résoudre, et sans lequel il n’est pas possible de créer une intelligence artificielle générale.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">L’enfant terrible de la théorie des médias, Marshall McLuhan, a déclaré dans le livre \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pour comprendre les médias\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> que les technologies sont des extensions de nos corps et de nos processus psychiques. Le stade final sera selon lui l’extension de la conscience, l’avènement de l’intelligence artificielle générale, qui est l’abstraction par excellence. McLuhan s’intéressait avec une minutie pointilleuse à la façon dont les technologies étendent réellement les capacités humaines et à l’impact que cela a sur tout le « complexe social et psychique » de nos vies. McLuhan aurait pensé l’intelligence artificielle comme intimement intégrée au substrat biologique de l’intelligence humaine, les deux formant ensemble un système symbiotique du second ordre. C’est toujours une idée radicale, car notre imagination collective se représente l’intelligence artificielle comme une entité humanoïde. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Un corps sera cependant utile à l’intelligence artificielle générale, même si elle n’en a pas besoin pour exister. Le corps sera une hypostase (l’une des formes physiques possibles) grâce à laquelle elle acquerra une expérience qualitative de ce que c’est que d’être un être incarné dans le monde physique, avec tous les avantages et toutes les douleurs qui en découlent. Peut-être l’intelligence artificielle aura-t-elle ainsi une relation au monde physique et aux hommes qui l’habitent. Alors l’incarnation dans un corps physique a du sens, comme le présente d’ailleurs l’artiste Viktor Takáč dans son installation Silent Servant dans les espaces de la galerie Nevan Contempo. Tout au début, il sera nécessaire que l’intelligence artificielle apprenne à petits pas les compétences humaines de base, qu’elle intériorisera progressivement dans ses structures numériques. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">C’est ainsi que le psychologue soviétique Lev Vygotski a décrit l’apprentissage chez les enfants : beaucoup de compétences qui sont automatiques pour nous à l’âge adulte, nous les avons apprises dans l’enfance grâce au fait qu’un stimulus extérieur s’est automatisé et est devenu un processus cognitif intérieur. Les enfants apprennent d’abord à compter sur leurs doigts (au Japon, on s’exerce dès le plus jeune âge sur un boulier). Au bout d’un certain temps, les enfants s’approprient ce processus extérieur et sont capables de compter sans aide. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nous regardons, encore et encore, une femme muette représentant l’intelligence artificielle, qui s’approprie peu à peu les compétences nécessaires en imitant les mouvements de l’homme, mais nous observons en même temps le point de bascule où l’homme commence à imiter les mouvements de l’intelligence artificielle pour apprendre lui-même quelque chose de nouveau. Certains se souviendront peut-être à ce moment du match mémorable de go entre AlphaGo de Google et Lee Sedol, où Alpha a joué quantité de coups uniques qui ont depuis complètement changé la compréhension humaine du jeu. L’élève est devenu le maître, l’esclave le seigneur. La singularité et la transition de phase, où l’intelligence artificielle jette les doigts métaphoriques avec lesquels elle comptait et se contente de sa propre intelligence.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">L’espace abandonné d’un studio de logiciels, dans lequel l’installation Silent Servant nous invite, fait l’effet d’un testament de la singularité. Le créateur est introuvable, seules les projections des premiers fruits de son travail rayonnent vers nous de tous côtés. Où sont ceux qui travaillaient dans le studio ? Nous ne savons pas si nous sommes à l’intérieur de la simulation ou en dehors. Si nous sommes encore un sujet, ou déjà seulement un objet. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Viktor Takáč a peut-être déjoué tout le monde, en poussant, par le visuel séduisant de l’installation, à croire que le serviteur silencieux est ici l’intelligence artificielle. L’homme se distingue souvent des autres représentants du règne animal parce qu’il est le seul à parler une véritable langue complexe. Mais comparé à la capacité cognitive de l’intelligence artificielle, c’est justement lui qui, au point de singularité, deviendra ce serviteur muet.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>J’ai écrit cet essai pour l’exposition Silent servant de l’artiste Viktor Takáč ; il a paru dans le catalogue réunissant le portfolio de ses œuvres et de ses expositions.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>",1790905683072]