[{"data":1,"prerenderedAt":268},["ShallowReactive",2],{"post-fr-metaphysique-de-l-interface":3,"translation-fr-metaphysique-de-l-interface":267},["Reactive",4],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":11,"slug":12,"status":13,"type":14,"link":15,"title":16,"content":18,"excerpt":21,"author":23,"featured_media":24,"comment_status":25,"ping_status":25,"sticky":20,"template":26,"format":27,"meta":28,"categories":29,"tags":31,"class_list":38,"_links":51,"_embedded":92,"tagsResolved":247,"translations":254},524,"20. 05. 2018","2018-05-20T00:00:00",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fmetafyzika-interface","2025-10-16T10:05:42","2025-10-16T08:05:42","metafyzika-interface","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fmetafyzika-interface\u002F",{"rendered":17},"Metafyzika interface",{"rendered":19,"protected":20},"\u003Cp>Nejdůležitější role technologie je její schopnost redukovat složitost našich životů. Existuje mnoho postupů, které designéři mohou aplikovat k dosáhnutí tohoto cíle. Po hlubší analýze tohoto problému se nabízí jeden proces, který by mohl být kandidátem na univerzální mechanismus toho, proč je technologie, která redukuje komplexitu, tak účinná. Tím mechanismem je zvyšující se \u003Cem>abstrakce\u003C\u002Fem>, která více a více odtělesňuje a distancuje složitost za účelem, aby našemu intelektu poskytla roz-hran-í (interface) k mnohovrstvé síti vztahů mezi věcmi. Nazvěme tento proces abstrakce \u003Cem>transdukcí\u003C\u002Fem> jako poklonu dvěma velikánům francouzského filosofického myšlení: René Descartovi a Gilbertu Simondonovi. Pro připomenutí Descartes \u003Cem>transdukcí\u003C\u002Fem> myslel proces vykonávaný šišinkou mozkovou (pineal gland), která propojovala tělo a mysl, zatímco Simondon ve své ontologii označoval \u003Cem>transdukcí\u003C\u002Fem> proces individuace směřující k meta-stabilnímu individuu, které se vynořuje z hlubin neoddělené virtuální vrstvy reality obsahující potenciál k aktualitě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejjednodušší způsob, jak si představit koncept technologie jako redukce a abstrahování komplexity je například rozdělání ohně a programování.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud si pračlověk chtěl ohřát svou masitou kořist, aby lépe chutnala a také ohřátím odstranil bakterie, potřeboval rozdělat oheň. Nejdříve čekal na přírodu, až uhodí blesk. Poté se naučil uchovávat přírodou rozdělaný oheň. Po nějaké době se jej naučil rozdělávat sám. Dále do přítomnosti jsme popsali chemickou reakci stojící za ohněm. V neposlední řadě jsme zjistili, že rozkmitání H20 molekul pomocí mikrovln vede jako vedlejší efekt k produkci tepla a ohřátí oběda. Jedno tlačítko na mikrovlnné troubě je interface do komplikovaných útrob trouby. Není potřeba znát fyzikální zákony nebo vynakládat fyzickou sílu k rozdělání ohně. Ohřátí jídla se skrze technologii stalo teoreticko-verbálním úkonem uchovat ve verbální paměti sémiotický symbol a jeho přidruženou funkci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Turingova teze Univerzálního stroje, který při jednoduchých mechanismech by měl komputačními procesy „spočítat“ vše, co lze formalizovat do řetězce nějakých symbolů, předznamenala možnost oddělit úzké propojení hardwaru a softwaru. Pro první eletrické a později i digitálního počítače ale bylo zatím jejich fungování úzce spjato s kompozicí jeho fyzických komponent. Na začátku programování obsahovalo dvě distinktní části. První část byla analyticko-matematická, během které bylo na teoretické úrovně potřeba vymyslet, jakým způsobem tu ohromnou mašinerii rozprostírající se přes několik místností uvést do pohybu. Jakmile tato teoretická část byla hotova, bylo nutné teorii \u003Cem>implementovat\u003C\u002Fem> do fyzické reality počítače prostřednictvím přepojování spojů. Toto přepojování spojů znamenalo důsledně následovat teorii, rozpomenout se, kde se jednotlivé spoje nachází a propojit kabely dle požadavků. Tento kognitivní úkon se velmi podobá zapamatování si sémiotického symbolu (pozice, označení kabelu) a jeho přidruženou funkci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Byla to žena, programátorka Kathleen Booth, která navrhla první abstraktní vrstvu nad fyzickou implementací kódu – assemblage jazyk -, který umožňoval komunikovat s počítačem pomocí primitivních, ale stále mocných operací přesunů obsahu paměti z jedné do druhé, skoků, podmínek apod. Další žena, Grace Hopper, povýšila komunikaci s počítačem na něco, co se skutečně komunikaci blížilo. Navrhla první programovací jazyk COBOL, tak populární ve velkých korporátních kruzích, neboť jakožto relativně deklarativní jazyk abstrahoval komplexitu implementace algoritmů a nyní bylo důležitější přemýšlet nad tím, co má počítač dělat, spíše než jak to udělat. Deklarativní filosofie programovacích jazyků s příchodem jazyka C byla upozaděna na úkor \u003Cem>imperativních\u003C\u002Fem> jazyků, kde bylo nutné každý krok počítače relativně podrobně popsat, avšak tento vyšší programovací jazyk už těžil ze své abstrakce, dokonce vyšší než assembler jazyky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vyšší programovací jazyky následoval vznik \u003Cem>textového interface\u003C\u002Fem> příkazové řádky a klávesnice jako vstupního zařízení. Možná poprvé zde můžeme hovořit o \u003Cem>interakci\u003C\u002Fem> s počítačem, neboť počítače v nekonečné smyčce zpětné vazby reagovaly na příkazy, které uživatel zadal. Tento koncept zpětné vazby byl použit i v prvním grafickém interface. Nyní vnitřní mašinerii počítače, například změnu obsahu operační paměti, bylo možné uvést do pohybu pouhým kliknutím na tlačítko. Správa technologické asembláže se redukovala na správu dvourozměrného vizuálního prostoru. Programovací jazyky samozřejmě nevymřely a v mnoha případech jsou stále nejlepším způsobem, jak komunikovat s počítačem a přinutit ho k činnostem, které požadujeme. Avšak vyšší a vyšší programovací jazyky, včetně návratu deklarativní formy programování, znamenají monumentální evoluci v tom, jakým způsobem interagujeme nejen s počítačem, ale s celou asembláží počítačů, sítí, internetu věcí a v neposlední řadě mnoha částí našich technologicky mediovaných životů. To vše je nyní schované ve většině případů za tlačítky a s růstající tendencí začínáme s počítačem skutečně \u003Cem>komunikovat\u003C\u002Fem>, tak jako to bylo kdysi snem v populárních science fiction příbězích. Digitální pomocnice jako Siri či Cortana (všimněme si genderu) jsou nyní jedním z nejpřirozenějších forem interakce: verbální komunikací.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na jedné straně si představme technologickou mašinerii, všechny ty materiální objekty, sítě, spoje, které někdo musel navrhnout a postavit. Na druhé straně máme nás jako uživatele. Tyto dvě strany spolu komunikují skrze \u003Cem>interface\u003C\u002Fem>, který koná funkci překladu, neboli \u003Cem>transdukce\u003C\u002Fem>, kdy dvě nekompatibilní strany jsou schopné spolu komunikovat. Interface jakožto co nejobecněji pojatý prostředník, proces i entita, to, co jest v liminálním prostoru \u003Cem>mezi\u003C\u002Fem>, vyrovnává, smazává, propojuje a koriguje jejich nekompatibility. Interface tímto způsobem je procesem transdukce (překladu). Člověku i neživé entitě poskytuje dvě základní funkcionality: \u003Cem>redukci\u003C\u002Fem> komplexity a \u003Cem>rozšíření\u003C\u002Fem> schopností. Paradoxně redukce komplexity se zdá minimálně pro člověka jako prerekvizita rozšíření schopností.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jako hypotetickou rovnici interface můžeme napsat následující: \u003Cem>interface = redukce komplexity = transdukce = rozšíření schopností\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož ona redukce komplexity a rozšíření schopností se děje skrze interface, mohli bychom možná jednoduše říct, že interface je \u003Cem>médium\u003C\u002Fem> v mcluhanovském smyslu, jakožto entita-proces, jejíž základní povahou je neustálá interakce s ostatními entitami a překlad mezi nimi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přestože Mcluhan hovořil o rozšíření naší mysl jako jednoho z efektů média, nebyl jsem prozatím schopný z jeho díla rozpoznat příklon k tomu, že neméně důležitou funkcí média, a tím pádem i interface, je redukce komplexity, která možná není separátní funkcí interface, nýbrž druhá strana stejné mince.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A možná nikoli, možná extenze a redukce pomocí interface jsou na sobě dvě nezávislé strategie. A proto by si zasloužily samostatné pojmenování. Pro nedostatek invence si myslím, že prozatím postačí pojmy \u003Cem>interfaciální extenze\u003C\u002Fem> a \u003Cem>interfaciální redukce\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Právě interfaciální extenze a interfaciální redukce jsou podle mého úspěšnými strategiemi Západního světa. Nesou si sebou ale i své problémy. Již McLuhan říkal, že západní svět je příliš orientován na to, co pojmenoval „figure“, tedy povrch věcí na úkor, na úkor „ground“, hloubky či pozadí věcí a pro McLuhana především médií. Toto pozadí média je onou formou, kdežto obsah média je triviální a pro McLuhanovu analýzu nepodstatným „povrchem“ médií. McLuhan diagnostikoval problém moderní, na technologii závislé společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mým názorem je, že použití technologie (kterou McLuhan používal synonymně s médii) nevyhnutelně vede ke strategiím interfaciální redukce a interfaciální extenze. Používáme technologii proto, abychom se již nemuseli zabývat komplikovaností určitých věcí nebo procesů. Proto vytváříme interface, který tuto komplexitu skrývá a poskytuje nám jen v našich očích \u003Cem>relevantní\u003C\u002Fem> funkce a mechanismy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dříve nebo později však zapomeneme na to, že interface je pouze (re)prezentací něčeho, co existuje separátně od interface samotného. Čeho je ale interface (re)prezentací? Něčeho, co doposud neexistovalo, je to pomyslné zarámování určité technologické komplexity světa, interface je ve všech svých formách syntetickým mentálním obrazem, nebo spíše kognitivní mapou toho, jakým způsobem přemýšlíme o světě. I proto spíše než entitou, věcí, objektem se interface jeví jako vztah mezi člověkem a světem. Vztah, který ale doposud neexistoval, což z tvorby interface dělá kreativní akt \u003Cem>par excellence\u003C\u002Fem>, neboť pod svými křídly syntetizuje svět materie i svět idejí a na základě určité ideologie vytváří nový vztah k technologii, a skrze ní i ke světu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Interface nám umožňuje čím dál více manipulovat náš fyzický svět pomocí slova. Jednoho dne interfaciální redukce a interfaciální extenze dosáhnou takové úrovně abstrakce, že někomu z nás postačí říct: „budiž světlo“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Než taková doba nastane, predikuji, že končí éra dominance matematicko-logického myšlení a nastává opět privilegované období Slova, verbální inteligence. Neznamená to, že formální jazyky jako matematika nebudou třeba, avšak stanou se ve většině případů technickou stránkou metody, jak objevovat nové interface. Designéři poté tento technický potenciál převezmou a vytvoří reálný interface, který umožní jim samotným, ale i netechnicky orientované, ale verbálně nadané části společnosti užít interface pro ovládání větší a větší části sociotechnické asembláže, kterou Benjamin Bratton nazývá The Stack.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Do Stacku patří i kultura a společnost a strategie interfaciální redukce může mít na ně negativní vliv. Ona redukce je totiž vždy ztrátovou kompresí. To znamená, že pouze ze samotného interface není možné zpětně reverzním inženýrstvím získat celou komplexitu. Pokud si nedáme tu práci ale co nejvíce zpětně dohledat onu původní komplexitu skrývající se za interface, více a více se realita bude tvořit pouze pomocí interface. Bude se zjednodušovat, pokřivovat a bude těžší a těžší i pro jinak velmi inteligentní lidi mluvit nebo psát o reálné komplexitě světa, neboť si na pohodlí interfaciální redukce příliš navyknou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud se nepletu, interface vytváří vlastní ideologii, která se více a více deformuje směrem dovnitř, čímž se pomyslně z ní ždímají jen esenciální elementy, její stavební bloky. Z komplexního a organicky propojeného světa se stane univerzum jakoby se do sebe hroutících interfaců-černých děr. Ideologie se stanou jednodušší a snáze odlišitelných od ostatních. Je možné, že to povede k velmi silně polarizované společnosti, která se z holisticky organického celku rozpadne na hermeticky separované kruhy, sociální bubliny?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Platíme intelektuální a společenskou daň za to, že jsme uživateli technologie a strategií interfaciální redukce a extenze, které nás uvádějí do schizoidního stavu, kdy jsme na jednu stranu schopni mnohem více, ale stáváme se hloupější, podobně jako vysokoškolák, který v prvním ročníku sleduje mnoho YouTube videí a myslí si, že kvantita toho, co viděl, z něho dělá vzdělanějšího a hlubšího myslitele než je jeho profesor?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Možná měl McLuhan pravdu. Verbální inteligence je příliš povrchní, příliš interfaciální. Slova jsou taktéž interface, neboť holistickou realitu dělí na diskrétní (digitální) kusy. Možná naše zaslepenost a neporozumění toho, že pojmenování se nerovná reálná komplexita reality nás svedla z cesty. I když Západní společnosti verbální inteligence mnohé přinesla, odvrátila nás od holistického pojetí světa, tak běžné v jiných společenstvích, například v mnoha afrických státech a v neposlední řadě i zbývajících domorodých tradicích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na počátku sice bylo Slovo, ale před ním byla Inteligence. Zaměňovat tyto dvě věci není moudré.\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":22,"protected":20},"\u003Cp>Nejdůležitější role technologie je její schopnost redukovat složitost našich životů. Existuje mnoho postupů, které designéři mohou aplikovat k dosáhnutí tohoto cíle. Po hlubší analýze tohoto problému se nabízí jeden proces, který by mohl být kandidátem na univerzální mechanismus toho, proč je technologie, která redukuje komplexitu, tak účinná. Tím mechanismem je zvyšující se abstrakce, která více […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":26},[30],4,[32,33,34,35,36,37],30,29,31,32,27,28,[39,14,40,41,42,43,44,45,46,47,48,49,50],"post-524","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article","tag-benjamin-bratton","tag-interface","tag-lev-manovich","tag-mcluhan","tag-new-media","tag-nova-media",{"self":52,"collection":58,"about":61,"author":64,"replies":68,"version-history":71,"predecessor-version":74,"wp:attachment":78,"wp:term":81,"curies":88},[53],{"href":54,"targetHints":55},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F524",{"allow":56},[57],"GET",[59],{"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[62],{"href":63},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[65],{"embeddable":66,"href":67},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[69],{"embeddable":66,"href":70},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=524",[72],{"count":30,"href":73},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F524\u002Frevisions",[75],{"id":76,"href":77},925,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F524\u002Frevisions\u002F925",[79],{"href":80},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=524",[82,85],{"taxonomy":83,"embeddable":66,"href":84},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=524",{"taxonomy":86,"embeddable":66,"href":87},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=524",[89],{"name":90,"href":91,"templated":66},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":93,"wp:term":110},[94],{"id":23,"name":95,"url":96,"description":26,"link":97,"slug":95,"avatar_urls":98,"_links":102},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":99,"48":100,"96":101},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":103,"collection":107},[104],{"href":67,"targetHints":105},{"allow":106},[57],[108],{"href":109},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[111,132],[112],{"id":30,"link":113,"name":114,"slug":114,"taxonomy":83,"_links":115},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":116,"collection":121,"about":124,"wp:post_type":127,"curies":130},[117],{"href":118,"targetHints":119},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":120},[57],[122],{"href":123},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[125],{"href":126},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[128],{"href":129},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[131],{"name":90,"href":91,"templated":66},[133,154,172,191,209,228],{"id":32,"link":134,"name":135,"slug":136,"taxonomy":86,"_links":137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fbenjamin-bratton\u002F","benjamin bratton","benjamin-bratton",{"self":138,"collection":143,"about":146,"wp:post_type":149,"curies":152},[139],{"href":140,"targetHints":141},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F30",{"allow":142},[57],[144],{"href":145},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[147],{"href":148},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[150],{"href":151},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=30",[153],{"name":90,"href":91,"templated":66},{"id":33,"link":155,"name":156,"slug":156,"taxonomy":86,"_links":157},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Finterface\u002F","interface",{"self":158,"collection":163,"about":165,"wp:post_type":167,"curies":170},[159],{"href":160,"targetHints":161},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F29",{"allow":162},[57],[164],{"href":145},[166],{"href":148},[168],{"href":169},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=29",[171],{"name":90,"href":91,"templated":66},{"id":34,"link":173,"name":174,"slug":175,"taxonomy":86,"_links":176},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Flev-manovich\u002F","lev manovich","lev-manovich",{"self":177,"collection":182,"about":184,"wp:post_type":186,"curies":189},[178],{"href":179,"targetHints":180},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F31",{"allow":181},[57],[183],{"href":145},[185],{"href":148},[187],{"href":188},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=31",[190],{"name":90,"href":91,"templated":66},{"id":35,"link":192,"name":193,"slug":193,"taxonomy":86,"_links":194},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fmcluhan\u002F","mcluhan",{"self":195,"collection":200,"about":202,"wp:post_type":204,"curies":207},[196],{"href":197,"targetHints":198},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F32",{"allow":199},[57],[201],{"href":145},[203],{"href":148},[205],{"href":206},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=32",[208],{"name":90,"href":91,"templated":66},{"id":36,"link":210,"name":211,"slug":212,"taxonomy":86,"_links":213},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fnew-media\u002F","new media","new-media",{"self":214,"collection":219,"about":221,"wp:post_type":223,"curies":226},[215],{"href":216,"targetHints":217},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F27",{"allow":218},[57],[220],{"href":145},[222],{"href":148},[224],{"href":225},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=27",[227],{"name":90,"href":91,"templated":66},{"id":37,"link":229,"name":230,"slug":231,"taxonomy":86,"_links":232},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fnova-media\u002F","nová média","nova-media",{"self":233,"collection":238,"about":240,"wp:post_type":242,"curies":245},[234],{"href":235,"targetHints":236},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F28",{"allow":237},[57],[239],{"href":145},[241],{"href":148},[243],{"href":244},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=28",[246],{"name":90,"href":91,"templated":66},[248,249,250,251,252,253],{"id":32,"name":135,"slug":136,"taxonomy":86,"link":134},{"id":33,"name":156,"slug":156,"taxonomy":86,"link":155},{"id":34,"name":174,"slug":175,"taxonomy":86,"link":173},{"id":35,"name":193,"slug":193,"taxonomy":86,"link":192},{"id":36,"name":211,"slug":212,"taxonomy":86,"link":210},{"id":37,"name":230,"slug":231,"taxonomy":86,"link":229},{"en":255,"es":259,"fr":263},{"title":256,"slug":257,"description":258},"The Metaphysics of the Interface","the-metaphysics-of-the-interface","Technology as the reduction of complexity: the interface as transduction, interfacial reduction and extension, and what we lose when the world shrinks to its interfaces.",{"title":260,"slug":261,"description":262},"Metafísica de la interfaz","metafisica-de-la-interfaz","La tecnología como reducción de la complejidad: la interfaz como transducción, la reducción y la extensión interfaciales y lo que perdemos cuando el mundo se reduce a sus interfaces.",{"title":264,"slug":265,"description":266},"Métaphysique de l’interface","metaphysique-de-l-interface","La technique comme réduction de la complexité : l’interface comme transduction, la réduction et l’extension interfaciales, et ce que nous perdons quand le monde se réduit à ses interfaces.","\u003Cp>Le rôle le plus important de la technique est sa capacité à réduire la complexité de nos vies. Il existe de nombreux procédés que les designers peuvent appliquer pour atteindre ce but. Après une analyse plus approfondie de ce problème, un processus se présente qui pourrait être candidat au titre de mécanisme universel expliquant pourquoi la technique qui réduit la complexité est si efficace. Ce mécanisme est l’\u003Cem>abstraction\u003C\u002Fem> croissante, qui désincarne et met à distance de plus en plus la complexité afin de fournir à notre intellect une inter-face (en tchèque roz-hran-í, littéralement « entre-bord ») vers le réseau à multiples couches des relations entre les choses. Appelons ce processus d’abstraction \u003Cem>transduction\u003C\u002Fem>, en hommage à deux géants de la pensée philosophique française : René Descartes et Gilbert Simondon. Rappelons que Descartes entendait par \u003Cem>transduction\u003C\u002Fem> le processus accompli par la glande pinéale (pineal gland), qui reliait le corps et l’esprit, tandis que Simondon, dans son ontologie, désignait par \u003Cem>transduction\u003C\u002Fem> le processus d’individuation tendant vers un individu métastable qui émerge des profondeurs d’une couche virtuelle et indivise de la réalité contenant le potentiel de l’actualité.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La manière la plus simple de se représenter le concept de la technique comme réduction et abstraction de la complexité, ce sont par exemple l’allumage du feu et la programmation.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Si l’homme préhistorique voulait réchauffer sa proie charnue, pour qu’elle ait meilleur goût et pour en éliminer les bactéries en la chauffant, il lui fallait allumer un feu. D’abord, il attendait que la nature fasse tomber la foudre. Puis il apprit à conserver le feu allumé par la nature. Au bout d’un certain temps, il apprit à l’allumer lui-même. Plus près du présent, nous avons décrit la réaction chimique qui se cache derrière le feu. Enfin, et ce n’est pas le moins important, nous avons découvert que faire osciller les molécules de H20 au moyen de micro-ondes conduit, comme effet secondaire, à produire de la chaleur et à réchauffer le déjeuner. Un seul bouton sur un four à micro-ondes est une interface vers les entrailles compliquées du four. Nul besoin de connaître les lois de la physique ni de déployer une force physique pour allumer un feu. Réchauffer un repas est devenu, par la technique, un acte théorico-verbal consistant à garder dans la mémoire verbale un symbole sémiotique et la fonction qui lui est associée.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La thèse de Turing sur la Machine universelle, qui, avec des mécanismes simples, devait pouvoir « calculer » par des processus computationnels tout ce qui peut être formalisé en une chaîne de symboles, annonçait la possibilité de dissocier le lien étroit entre le matériel et le logiciel. Pour les premiers ordinateurs électriques, puis numériques, leur fonctionnement restait cependant encore étroitement lié à la composition de leurs composants physiques. Au début, la programmation comportait deux parties distinctes. La première était analytico-mathématique : il fallait imaginer, sur le plan théorique, de quelle manière mettre en mouvement cette immense machinerie qui s’étendait sur plusieurs pièces. Une fois cette partie théorique achevée, il fallait \u003Cem>implémenter\u003C\u002Fem> la théorie dans la réalité physique de l’ordinateur en rebranchant les connexions. Ce rebranchement signifiait suivre rigoureusement la théorie, se rappeler où se trouvaient les différentes connexions et relier les câbles selon les besoins. Cet acte cognitif ressemble beaucoup à la mémorisation d’un symbole sémiotique (une position, l’étiquette d’un câble) et de la fonction qui lui est associée.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>C’est une femme, la programmeuse Kathleen Booth, qui a conçu la première couche abstraite au-dessus de l’implémentation physique du code – le langage assembleur –, qui permettait de communiquer avec l’ordinateur au moyen d’opérations primitives mais néanmoins puissantes : déplacements du contenu de la mémoire d’un emplacement à un autre, sauts, conditions, etc. Une autre femme, Grace Hopper, a élevé la communication avec l’ordinateur à quelque chose qui se rapprochait véritablement d’une communication. Elle a conçu le premier langage de programmation COBOL, si populaire dans les grands cercles d’entreprise, car, en tant que langage relativement déclaratif, il faisait abstraction de la complexité de l’implémentation des algorithmes, et il devenait désormais plus important de réfléchir à ce que l’ordinateur devait faire plutôt qu’à la manière de le faire. Avec l’arrivée du langage C, la philosophie déclarative des langages de programmation a été reléguée au second plan au profit des langages \u003Cem>impératifs\u003C\u002Fem>, où il fallait décrire de manière relativement détaillée chaque pas de l’ordinateur ; cependant, ce langage de programmation de plus haut niveau tirait déjà profit de son abstraction, supérieure même à celle des langages assembleurs.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Aux langages de programmation de haut niveau a succédé l’apparition de l’\u003Cem>interface textuelle\u003C\u002Fem> de la ligne de commande et du clavier comme périphérique d’entrée. C’est peut-être ici, pour la première fois, que nous pouvons parler d’\u003Cem>interaction\u003C\u002Fem> avec l’ordinateur, car les ordinateurs, dans une boucle de rétroaction sans fin, réagissaient aux commandes que l’utilisateur saisissait. Ce concept de rétroaction a été repris dans la première interface graphique. Désormais, la machinerie interne de l’ordinateur, par exemple la modification du contenu de la mémoire vive, pouvait être mise en mouvement par un simple clic sur un bouton. La gestion de l’assemblage technologique s’est réduite à la gestion d’un espace visuel bidimensionnel. Les langages de programmation n’ont bien sûr pas disparu et sont, dans bien des cas, toujours le meilleur moyen de communiquer avec l’ordinateur et de l’amener à faire ce que nous lui demandons. Cependant, les langages de programmation de niveau toujours plus élevé, y compris le retour de la forme déclarative de programmation, représentent une évolution monumentale dans la manière dont nous interagissons non seulement avec l’ordinateur, mais avec tout l’assemblage des ordinateurs, des réseaux, de l’internet des objets et, enfin, de nombreuses parties de nos vies technologiquement médiatisées. Tout cela est désormais caché, dans la plupart des cas, derrière des boutons, et nous commençons, de plus en plus, à véritablement \u003Cem>communiquer\u003C\u002Fem> avec l’ordinateur, comme c’était jadis le rêve des récits populaires de science-fiction. Les assistantes numériques comme Siri ou Cortana (remarquons le genre) sont aujourd’hui l’une des formes d’interaction les plus naturelles : la communication verbale.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>D’un côté, imaginons la machinerie technologique, tous ces objets matériels, ces réseaux, ces connexions que quelqu’un a dû concevoir et construire. De l’autre côté, il y a nous, les utilisateurs. Ces deux côtés communiquent entre eux à travers l’\u003Cem>interface\u003C\u002Fem>, qui remplit une fonction de traduction, ou de \u003Cem>transduction\u003C\u002Fem>, par laquelle deux côtés incompatibles deviennent capables de communiquer entre eux. L’interface, en tant qu’intermédiaire conçu de la manière la plus générale, à la fois processus et entité, ce qui est dans l’espace liminal \u003Cem>entre\u003C\u002Fem>, égalise, efface, relie et corrige leurs incompatibilités. L’interface est de cette manière un processus de transduction (de traduction). À l’humain comme à l’entité inanimée, elle fournit deux fonctionnalités fondamentales : la \u003Cem>réduction\u003C\u002Fem> de la complexité et l’\u003Cem>extension\u003C\u002Fem> des capacités. Paradoxalement, la réduction de la complexité semble, du moins pour l’humain, être une condition préalable de l’extension des capacités.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Comme équation hypothétique de l’interface, nous pouvons écrire ce qui suit : \u003Cem>interface = réduction de la complexité = transduction = extension des capacités\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Puisque cette réduction de la complexité et cette extension des capacités se produisent à travers l’interface, nous pourrions peut-être dire simplement que l’interface est un \u003Cem>médium\u003C\u002Fem> au sens mcluhanien, en tant qu’entité-processus dont la nature fondamentale est une interaction constante avec les autres entités et une traduction entre elles.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bien que McLuhan ait parlé de l’extension de notre esprit comme de l’un des effets du médium, je n’ai pas encore été capable de discerner dans son œuvre une inclination à penser qu’une fonction non moins importante du médium, et par conséquent de l’interface, est la réduction de la complexité, qui n’est peut-être pas une fonction distincte de l’interface, mais bien l’autre face de la même médaille.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Et peut-être pas : peut-être l’extension et la réduction au moyen de l’interface sont-elles deux stratégies indépendantes l’une de l’autre. Et c’est pourquoi elles mériteraient chacune leur propre nom. Faute d’invention, je pense que les termes d’\u003Cem>extension interfaciale\u003C\u002Fem> et de \u003Cem>réduction interfaciale\u003C\u002Fem> suffiront pour l’instant.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ce sont précisément l’extension interfaciale et la réduction interfaciale qui sont, à mon avis, les stratégies gagnantes du monde occidental. Mais elles apportent aussi leurs propres problèmes. McLuhan disait déjà que le monde occidental est trop orienté vers ce qu’il a appelé « figure », c’est-à-dire la surface des choses, au détriment, au détriment du « ground », la profondeur ou l’arrière-plan des choses et, pour McLuhan, avant tout des médias. Cet arrière-plan du médium est la forme même, tandis que le contenu du médium est trivial et constitue, pour l’analyse de McLuhan, une « surface » négligeable des médias. McLuhan a diagnostiqué un problème de la société moderne, dépendante de la technique.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mon opinion est que l’usage de la technique (que McLuhan employait comme synonyme des médias) mène inévitablement aux stratégies de réduction interfaciale et d’extension interfaciale. Nous utilisons la technique pour ne plus avoir à nous occuper de la complication de certaines choses ou de certains processus. C’est pourquoi nous créons une interface qui cache cette complexité et ne nous fournit que les fonctions et les mécanismes \u003Cem>pertinents\u003C\u002Fem> à nos yeux.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tôt ou tard, cependant, nous oublions que l’interface n’est qu’une (re)présentation de quelque chose qui existe séparément de l’interface elle-même. Mais de quoi l’interface est-elle la (re)présentation ? De quelque chose qui n’existait pas jusque-là ; c’est un cadrage imaginaire d’une certaine complexité technologique du monde ; l’interface, sous toutes ses formes, est une image mentale synthétique, ou plutôt une carte cognitive de la manière dont nous pensons le monde. C’est aussi pourquoi, plutôt qu’une entité, une chose, un objet, l’interface apparaît comme une relation entre l’humain et le monde. Une relation qui n’existait pas jusque-là, cependant, ce qui fait de la création d’une interface un acte créatif \u003Cem>par excellence\u003C\u002Fem>, car elle synthétise sous ses ailes le monde de la matière et le monde des idées et, sur la base d’une certaine idéologie, crée une nouvelle relation à la technique et, à travers elle, au monde.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>L’interface nous permet de plus en plus de manipuler notre monde physique au moyen de la parole. Un jour, la réduction interfaciale et l’extension interfaciale atteindront un tel niveau d’abstraction qu’il suffira à l’un d’entre nous de dire : « que la lumière soit ».\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Avant qu’une telle époque n’advienne, je prédis que l’ère de la domination de la pensée logico-mathématique touche à sa fin et que s’ouvre de nouveau une période privilégiée du Verbe, de l’intelligence verbale. Cela ne veut pas dire que les langages formels comme les mathématiques ne seront plus nécessaires, mais ils deviendront, dans la plupart des cas, l’aspect technique de la méthode permettant de découvrir de nouvelles interfaces. Les designers reprendront ensuite ce potentiel technique et créeront une interface réelle qui permettra à eux-mêmes, mais aussi à la partie de la société peu tournée vers la technique et pourtant douée sur le plan verbal, d’utiliser l’interface pour commander une part toujours plus grande de l’assemblage sociotechnique que Benjamin Bratton appelle The Stack.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La culture et la société appartiennent elles aussi au Stack, et la stratégie de réduction interfaciale peut avoir sur elles une influence négative. Car cette réduction est toujours une compression avec perte. Cela signifie qu’à partir de la seule interface, il n’est pas possible de retrouver, par rétro-ingénierie, toute la complexité. Mais si nous ne prenons pas la peine de remonter autant que possible jusqu’à la complexité originelle cachée derrière l’interface, la réalité sera de plus en plus façonnée par la seule interface. Elle se simplifiera, se déformera, et il deviendra de plus en plus difficile, même pour des gens par ailleurs très intelligents, de parler ou d’écrire de la complexité réelle du monde, car ils se seront trop habitués au confort de la réduction interfaciale.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Si je ne me trompe pas, l’interface crée sa propre idéologie, qui se déforme de plus en plus vers l’intérieur, de sorte que l’on n’en exprime, pour ainsi dire, que les éléments essentiels, ses briques de construction. Le monde complexe et organiquement interconnecté deviendra un univers d’interfaces-trous noirs qui s’effondrent pour ainsi dire sur elles-mêmes. Les idéologies deviendront plus simples et plus faciles à distinguer les unes des autres. Est-il possible que cela conduise à une société très fortement polarisée, qui, de tout holistiquement organique qu’elle était, se désagrégera en cercles hermétiquement séparés, en bulles sociales ?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Payons-nous un impôt intellectuel et social pour être des utilisateurs de la technique et des stratégies de réduction et d’extension interfaciales, qui nous plongent dans un état schizoïde où nous sommes, d’un côté, capables de beaucoup plus, mais devenons plus bêtes, à l’image de l’étudiant de première année qui regarde quantité de vidéos sur YouTube et pense que la quantité de ce qu’il a vu fait de lui un penseur plus cultivé et plus profond que son professeur ?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Peut-être McLuhan avait-il raison. L’intelligence verbale est trop superficielle, trop interfaciale. Les mots sont eux aussi une interface, car ils divisent la réalité holistique en morceaux discrets (numériques). Peut-être notre aveuglement, notre incompréhension du fait que nommer n’équivaut pas à la complexité réelle de la réalité, nous a-t-il égarés. Même si l’intelligence verbale a beaucoup apporté à la société occidentale, elle nous a détournés d’une conception holistique du monde, si courante dans d’autres communautés, par exemple dans de nombreux États africains et, enfin, dans les traditions autochtones qui subsistent.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Au commencement était certes le Verbe, mais avant lui était l’Intelligence. Il n’est pas sage de confondre ces deux choses.\u003C\u002Fp>",1790905683785]