[{"data":1,"prerenderedAt":9228},["ShallowReactive",2],{"\u002Farticles":3},[4,134,230,326,531,696,865,981,1090,1235,1404,1558,1724,1854,1963,2070,2179,2288,2427,2536,2667,2798,2937,3113,3220,3329,3498,3638,3857,3966,4075,4184,4293,4402,4511,4620,4729,4838,4947,5056,5165,5274,5381,5490,5599,5701,5806,5915,6073,6182,6291,6400,6509,6618,6727,6836,6945,7054,7163,7272,7381,7490,7599,7708,7817,7924,8031,8138,8247,8356,8465,8574,8683,8792,8901,9010,9119],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":7,"slug":11,"status":12,"type":13,"link":14,"title":15,"content":17,"excerpt":20,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":24,"ping_status":24,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":27,"categories":28,"tags":30,"class_list":31,"_links":38,"_embedded":79,"tagsResolved":120,"translations":121},972,"09. 08. 2026","2026-08-08T22:03:54",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F?p=972","2026-08-09T00:03:54","vliv-vzdelani-na-prechod-k-timokracii-v-platonove-ustave","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fvliv-vzdelani-na-prechod-k-timokracii-v-platonove-ustave\u002F",{"rendered":16},"Vliv vzdělání na přechod k timokracii v Platónově Ústavě",{"rendered":18,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pod vlivem čtení II., III., VII a VIII. knihy budeme v této stručné stati uvažovat o vzdělání jako systematické výchově chlapců, která se dělí na ranou poetickou a músickou výchovu, vyspělejší na číslech založenou nauku, která učí duši směřovat zrakem k jsoucnům nahoru,  a nakonec pro nejtalentovanější chlapce v obci potenciálně nebezpečnou dialektiku. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vzdělávání chlapců patří mezi základní stavební kameny zřízení obce. To platí i pro aristokracii jakožto nejlepší ze všech ústav obce. Kauzální vzorec, ze kterého vycházíme, je zhruba následující. Celý dialog v VIII. knize Ústavy navazuje na dříve definovanou tripartitní strukturu duše (437b–441c) a popisuje, jak úpadek ctnosti u mužů a následná degenerace obce má za vinu omezení moci rozumové části duše (λογιστικόν) a nahrazení její dominance jednou z nižších částí duše, tedy vznětlivostí (θυμός) nebo žádostivostí (ἐπιθυμητικόν). Jak známo, podle toho, jaké části duše u daných členů obce jsou aktivnější, zavádí Sokrates taxonomii deficitních zřízení obcí; z ideální aristokracie se rodí timokracie, z té oligarchie, následuje demokracie a nakonec tyranie. Jak poukazuje (THEIN, 2014) popisuje, že vztah mezi lidskou povahou (rozložením vlivu částí duše) a uspořádáním obce není pouze korespondencí, nýbrž vztah je kauzální a jednosměrný: „povaha vládců přímo určuje povahu příslušného zřízení obce“ (THEIN, 2014, s. 240; 544d-e).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Naším cílem není zde podrobný popis příčin a vývoje úpadků z jedné ústavy do druhé. Pro zdůraznění kauzální role vzdělání poukážeme ale na dvě věci: zaprvé, a jaké vzdělání je nutné pro vývoj a udržení aristokracie; a za druhé, co se nejen ve vzdělávání musí změnit, aby došlo k první degeneraci směrem k timokracii.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V sedmé knize najdeme jakési vyvrcholení systematizace vzdělávacího programu pro mladé může, kteří mají být vychováni jako strážci, a poté i filosofy-vládci. Již z podobenství o jeskyni vidíme, že počátkem cesty filozofa je obrat ze stínu směrem ke světlu a poznání Ideje Dobra. Úkolem vzdělání není vkládat „zrak do slepých očí“, nýbrž otočení celého těla a duše od přízemních a proměnlivých věcí směrem nahoru k „věcem pravdy“, neměnným Idejím, a především Ideji Dobra (518b–519a). Taková cesta otočení zraku duše vyžaduje několik stupňů vzdělání. Na začátku je třeba studovat gymnastiku a umění músické, které rozvíjejí „harmonii“ a „souladnost“ (521d–522b). Poté Sokrates doporučuje několik matematicky založených disciplín (nauka o čísle, měřičství, geometrie, hvězdářství, astronomii, harmonii), které pozvedají zrak duše směrem nahoru (pod podmínkou, že astronomie se pěstuje vhodně, neboť může podle Sokrata naopak obracet zrak duše směrem dolů, k materii). Pouze ti, kteří vytrvají, uspějí v předchozích předmětech a dosáhnout věku třiceti let, mohou přejít k nejvyšší ze všech umění, tedy k dialektice. (537d) \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ta táhne duševní zrak z barbarského bahna vzhůru, i tím, že využívá znalosti předchozích oborů (533d). Sokrates varuje, že dialektické umění mohou chlapci zneužívat jako hračku; oddávat se planému vyvracení důkazů a kritice všeho, co slyší. Příliš mladí a nestabilní chlapci by štěkali „jako stěňata“, po všech chňapali. Proto se dialektiku musí učit chlapci ve věku, kdy jsou stálí, mají již nějaké vědění, a nesklouznou kvůli svému neustálému vyvracení všeho, co slyší, v jakémsi relativismu, v němž původní otcovy zásady a zákony od zákonodárců přestane ctít. (VII, 538c–539d).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Po pěti letech systematického tréninku dialektiky, která je považována za vrchol „naukové soustavy“ (534e), je takto vybavený filozof ten, kdo:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„[…] při každé věci postihuje důvodný smysl její jsoucnosti […] A o tom, kdo to nedovede, řekneš, že nemá o té věci rozumového vědění, právě proto, že \u003C\u002Fspan>\u003Cb>není schopen ujasniti sobě i jinému ten smysl\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> […] (534b–c, zvýraznění autora)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Sokrates zmiňuje několik dalších charakterových vlastnostní, které vládnoucí filosof musí splňovat. Mezi nimi například patří to, že filosof-vládce má být neochotný vládnout. Ujme se vlády pouze proto, že si uvědomuje, že nikdo lepší se v obci nenachází. Případně chce zabránit „realizaci horších forem vlády“ (THEIN, 2014, s. 204).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Nutno dodat, že celý dosud neexistující vzdělávací systém, která má připravovat budoucí strážce-filosofy-vládce, obsahuje mnoho škrtů a cenzury, aby vyučované obsah jednotlivých oborů nekazily chlapce již od útlého věku. Například v III. knize najdeme hned několik příkazů, jak mají být bohové v poezii líčení; co přesně má poezie v chlapcích posilovat, naopak jaké pasáže a témata jsou zakázaná: chlapci nesmějí slyšet mýty, které líčí bohy jako zlé; poezie má posilovat odvahu, naopak přehnaný patos žalozpěvů je zakázán. Strážci se dále nesměj skrze poezii vžívat do rolí, které by mohly pokazit jejich charakter: otroci, ženy, opilci apod. (386a–392c)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">K čemu všemu taková přísná forma vzdělání má vést? Jak už bylo zmíněno, nejen v VIII. knize Ústavy sledujeme kauzální vztah mezi obsahem a struktura (tripartitní) duše jednotlivých osob a style ústavy, podle které je daná obec řízena. Pokud tedy existuje kauzální vztah \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Duše => Ústava\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> obce, můžeme dodat, že je to právě vzdělání, které formuje duši, a tudíž kauzální vztah by mohl vypadat následovně: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vzdělání => Duše => Ústava\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Filosofové coby nejlepší ze všech strážců, neboť podstoupili vzdělání dialektiky, díky které jejich duše dokáže nahlížet Jsoucna a především Ideu Dobra, budou nedobrovolnými, leč benevolentními správci obce. Taková obec pak pokračuje ve své existenci a prospívá, je-li: „udržována řádná výchova a vzdělávání, působí, že v obci vznikají zdatní jedinci, a dobří jedinci zase, nabývajíce takového vychování, stávají se ještě lepšími než dřívější jak v ostatních věcech, tak i co do plození, právě tak jako tomu jest i u ostatních živočichů“ (VI, 424a–c). Správci jsou v obci pověřeni výukou mladých chlapců. Pokud dobře a vhodně vzdělaní správci budou vyučovat budoucí generaci, a vše ostatní zůstává v pořádku, Sokrates očekává, že budoucí generace budou vytříbenější než ty předchozí. Takový „eugenický efekt“ na lidské zdroje obce má zaručit, že přehršel skvělých, ctnostných a rozumovou složkou duše ovládaných mužů zaručí stabilitu aristokratického zřízení obce. Sokrates však varuje, že jakákoli změna struktury vzdělání může změnit struktury ústavy obce a její zákony, protože se správcové obce musí vyvarovat jakýchkoli novot ve výuce gymnastiky a músického umění, aby se nekazila: „neboť nikde se nehýbe zákony músickými, aby se zároveň nehýbalo největšími zákony politickými, jak praví Damón, a já mu věřím“ (VI, 424c)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud všechno funguje, jak nabádá Sokrates, a správci vhodným způsobem aplikují vzdělávací postupy na výuku nových generací, zdá se, že tyto dva elementy se cyklicky podporují, a není důvod se obávat úpadku. Avšak, Sokrates  na počátku VIII. knihy si vypůjčuje hlas Múz, jejichž prostřednictvím vysvětluje příčinu prvního úpadku aristokracie a počátek přesunu k timokracii. Múzy tvrdí, že, vše, co vzniklo, je dříve nebo později odkázáno ke zkáze. Konkrétně v případě správců dokonalé obce za to může nevhodný způsob potomků. Múzy tvrdí, že existuje matematicky složitě vypočitatelné geometrické číslo, pomocí kterého lze předpovědět, kdy se mají správcům rodit děti (VIII, 546a–547a). Budou se tak rodit méně talentovaní potomci, u kterých se stává dominantnější , kteří navíc budou zanedbávat vzdělání nejdříve múzického umění, poté i gymnastického. To bude produkovat nestejnost a nepravidelnost, jež povede rozbroji a počátku proměny směrem k timokratické ústavě. Timokratická ústava se vyznačuje potlačením vlivu rozumové části duše, a místo ní nastupuje vliv vznětlivé (\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">θυμός\u003C\u002Fspan>\u003Cb>) \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">části duše, především vlastnosti „řevnění a ctižádosti“ (548c). Zatímco otec timokratického muže je stále ovládán rozumovou stránkou duše, jeho pasivita směrem k finančním dlužníkům rodiny a neochota se zapojovat do veřejného života obce vede k tomu, že matka i služebnictvo si před synem na otce stěžují, osočuje otce z nedostatku mužnosti a schopnosti jednat. To vše se projevuje v posunu duši timokratického syna, který si začíná před dobrem a rozumem vážit cti a peněz. Taková timokratická duše upozaďuje důležitost tradičního aristokratického vzdělání. Sice stále je milovníkem músického umění a rétoriky, ale timokratický muž již nemá dostatečně rozvinutý talent, aby sám byl aktivním v músice nebo dobrým řečníkem. Jeho vztah k aristokratickému vzdělání je pouhým stínem; snad rozumí jejich důležitosti, ale už na něm neparticipuje, ani nemůže. Naopak je milovníkem vlády, tělesného cvičení a válečných činů. (VIII, 549a)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Aristokratická společnost předpokládala, že její správci budou mít aktivní dovednost se oddávat rigoróznímu výcviku nejen pro dobro individuálních duší správců-filosofů, nýbrž lze předpokládat, že dialektická výuka a její pěstování mělo vliv na vědění širší společnosti obce. Jak bylo řečeno výše, rozumové vědění správců-filosofů předpokládá, že jsou schopni sobě i jinému smysl jsoucen vysvětlit. Dialektická metoda, ne nepodobná sokratickým dialogům samotným, je očišťující prvek, především orálně založené společnosti, kdy veškerá komunikace a veřejný transfer informací je předáván aktivní formou mluvené komunikace. Ti, kteří praktikovali dialektiku v aristokratické obci nejen očišťovali rozum svůj, nýbrž je pravděpodobné, že celá obec těžila z toho, že myšlenky většiny v obci mohli být potenciálně testovány a očišťovány. Pokud dialektika byla vyvrcholením výchovných metod, jak duši obracet od stínu smyslových počitků nahoru směrem k jsoucnům a předně ideji Dobra, ztráta jejího vlivu v timokratické společnosti musí vést k tomu, že společnost se zajímá postupně více o přízemní, smyslové věci. Neboť méně a méně lidí v timokratické společnosti jsou schopni a ochotni sejít zpět do pomyslné jeskyně a vystavit se sociální ostrakizaci a fyzickému nebezpečí jen kvůli poznání, které jejich duše vlastní, ale nikdo není připraven poslouchat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Na základě prozkoumání několika vybraných pasáží v Platónově dialogu Ústava můžeme říct, že spouštěcím mechanismem úpadku ideálního zřízení obce není nedostatek vzdělání, ani inherentní nastavení lidské duše. Příčinou se zdá být mechanismus, který překračuje samotnou obec: zvláštní geometrické číslo, které podle všeho determinuje vhodný čas pro plození dětí. Ironickým faktem se také zdá být, že Sokrates v dialogu toto číslo zná. Pokud tomu tak je, znamená to, že lidstvo není odsouzené ke kontinuální degradaci ústavy obcí. Otevřenou otázkou však je, jak doslovně je možné pasáž o geometrickém číslu chápat. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">PLATÓN, 2025. Ústava. Sedmé, opravené vydání. Praha: OIKOYMENH. Platónovy dialogy. ISBN\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">978-80-7298-645-3.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">THEIN, Karel, 2014. Filosof, přirozenost a výchova v Ústavě. In: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Obec a duše: k Platónově praktické filosofii\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Praha: Filosofia, s. 119–250. ISBN 978-80-7007-426-8\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":21,"protected":19},"\u003Cp>Pod vlivem čtení II., III., VII a VIII. knihy budeme v této stručné stati uvažovat o vzdělání jako systematické výchově chlapců, která se dělí na ranou poetickou a músickou výchovu, vyspělejší na číslech založenou nauku, která učí duši směřovat zrakem k jsoucnům nahoru,  a nakonec pro nejtalentovanější chlapce v obci potenciálně nebezpečnou dialektiku.  Vzdělávání chlapců […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"open","","standard",{"footnotes":25},[29],4,[],[32,13,33,34,35,36,37],"post-972","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article",{"self":39,"collection":45,"about":48,"author":51,"replies":55,"version-history":58,"predecessor-version":61,"wp:attachment":65,"wp:term":68,"curies":75},[40],{"href":41,"targetHints":42},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F972",{"allow":43},[44],"GET",[46],{"href":47},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[49],{"href":50},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[52],{"embeddable":53,"href":54},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[56],{"embeddable":53,"href":57},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=972",[59],{"count":22,"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F972\u002Frevisions",[62],{"id":63,"href":64},973,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F972\u002Frevisions\u002F973",[66],{"href":67},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=972",[69,72],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":71},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=972",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":74},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=972",[76],{"name":77,"href":78,"templated":53},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":80,"wp:term":97},[81],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":85,"_links":89},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":86,"48":87,"96":88},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":90,"collection":94},[91],{"href":54,"targetHints":92},{"allow":93},[44],[95],{"href":96},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[98,119],[99],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":102},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":103,"collection":108,"about":111,"wp:post_type":114,"curies":117},[104],{"href":105,"targetHints":106},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":107},[44],[109],{"href":110},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[112],{"href":113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[115],{"href":116},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[118],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],[],{"en":122,"es":126,"fr":130},{"title":123,"slug":124,"description":125},"The Influence of Education on the Transition to Timocracy in Plato’s Republic","the-influence-of-education-on-the-transition-to-timocracy-in-plato-s-republic","A short essay on how education shapes the soul and thereby the constitution in Plato’s Republic, and on what has to change for aristocracy to decline into timocracy.",{"title":127,"slug":128,"description":129},"La influencia de la educación en el paso a la timocracia en la República de Platón","la-influencia-de-la-educacion-en-el-paso-a-la-timocracia-en-la-republica-de-platon","Un breve ensayo sobre cómo la educación forma el alma y, con ella, la constitución en la República de Platón, y sobre qué debe cambiar para que la aristocracia decaiga en timocracia.",{"title":131,"slug":132,"description":133},"L’influence de l’éducation sur le passage à la timocratie dans la République de Platon","l-influence-de-l-education-sur-le-passage-a-la-timocratie-dans-la-republique-de-platon","Un bref essai sur la manière dont l’éducation forme l’âme et, avec elle, la constitution dans la République de Platon, et sur ce qui doit changer pour que l’aristocratie déchoie en timocratie.",{"id":135,"date":136,"date_gmt":137,"guid":138,"modified":140,"modified_gmt":141,"slug":142,"status":12,"type":13,"link":143,"title":144,"content":146,"excerpt":148,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":24,"ping_status":24,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":150,"categories":151,"tags":152,"class_list":153,"_links":155,"_embedded":188,"tagsResolved":216,"translations":217},965,"08. 08. 2026","2026-08-08T21:45:10",{"rendered":139},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F?p=965","2026-08-09T00:05:59","2026-08-08T22:05:59","contra-stochastic-parrots-the-role-of-meaning-in-assessing-ai-intelligence","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcontra-stochastic-parrots-the-role-of-meaning-in-assessing-ai-intelligence\u002F",{"rendered":145},"Contra Stochastic Parrots: the role of meaning in assessing AI intelligence",{"rendered":147,"protected":19},"\u003Cp>In this essay, I argue that LLMs are not stochastic parrots by evaluating the claims by (Bender et al., 2021) who coined the term “stochastic parrot” to express the view that the output of LLMs is 1) haphazard, 2) incoherent, 3) meaningless, because, following (Harnad, 1990), it produces symbols that are not grounded in the human phenomenal existence inside a physical world. I present a concept of “meaning networks”, a network-based account of the meaning of terms that consists in weighted, multimodal, socially stabilized associations that constitute what a term means for a language user. The main argument of the essay is to show that LLMs produce outputs that inherit grounding indirectly from human produced language, which is itself grounded. The use of linguistic data as an interface into human existence in the physical world suffers from a lossy compression: any interface that translates the human existence, which is a “continuous signal” (following computer science terminology), into discrete units, such as linguistic symbols, loses the richness of the detail. The grounding is therefore both indirect and lossy. Compared to human-level intelligence and meaning-use, LLMs occupy a never-before seen niche of systems that produce a human-level linguistic output whose meaning has a purely symbol-based modality. The meaning networks generated by LLMs can be understood as an extreme example of language-laden human intelligence.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_geao7idfhv2\">\u003C\u002Fa>Intro\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Since at least the second half of the 20th century, our society has been labeled the information society, network society, post-industrial society, etc.\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-0\" href=\"#post-965-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> All of the terms reflect the dominant mode of how society works. Information, networks, abstractions, and symbolic knowledge are the currencies of the day. Highly educated individuals with an aptitude for analytical, abstract thought and processing information are the sought-after professionals. The advent of cognitivism in philosophy of mind and cognitive sciences marked the beginning of the era when the metaphor of humans as information processors started to be taken seriously even at the frontier of our search for understanding who we are and how our minds work. Simon and Newell’s work on Logic Theorist and General Problem Solver software systems, Weizenbaum’s ELIZA, Winograd’s SHRDLU, and even Chomsky’s Syntactic structures and later the biological turn in linguistics were a few of many theories and projects to explain human cognition by appeal to logic and language as the essential ingredients of human intelligence. It is true that since then, the cognitive sciences and AI fields underwent major changes. The connectionist and 4E paradigm shifts emphasized the use of neural nets and the role of the embedded body in situated and broader cultural-societal contexts for creating a more faithful model of how brain processes and human cognition work. But the focus on understanding \u003Cem>intelligence\u003C\u002Fem>, both human and artificial, stays primary.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Yet, the introduction of ChatGPT, Bard, Claude, and other chatbots based on the large language model (LLM) architecture forces us to re-consider who we are. LLMs show that the use of language, being the most distinct human feature compared to \u003Cem>all \u003C\u002Fem>other animal species, can be automatized to produce human-like responses, passing a Turing test with ease, surpassing the average human at handling factual data, logical reasoning or language abilities. If LLMs beat humans in the tasks that we consider uniquely human, is a LLM-based artificial intelligence becoming more like us than we are? It seems preposterous to claim that the LLM, a formal symbol-string prediction machine, can attain a status of being human. Unless we are hypocrites, we cannot stop praising human intelligence and language competency as the highest \u003Cem>human\u003C\u002Fem> cognitive values the moment another entity becomes superior to us. To avoid an ontological conundrum of what it means to be human, I will ask differently: can LLMs even in theory become more intelligent than humans? To again avoid defining what intelligence is, I will narrow down my inquiry further still: Whatever being intelligent means, I presuppose that the human-like intelligence requires understanding; and understanding requires the grasp of what words, sentences, or concepts mean. Without an understanding of the meaning, there cannot be intelligence.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_hy70hds010iq\">\u003C\u002Fa>Meaning networks: an intersection of phenomenology and linguistic meanings\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>It is important to clarify what I mean by the meaning. I will not present here an overview of theories of meaning in analytical philosophy. What I \u003Cem>can\u003C\u002Fem> outline here is a minimal theory of meaning that clashes both with \u003Cem>referential theory of meaning\u003C\u002Fem> and \u003Cem>truth-conditional\u003C\u002Fem> \u003Cem>theory of meaning\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Imagine that we want to talk about the meaning of the word “mother”. My mother passed away a few months ago. What my mind generates when thinking about the meaning of the word is as follows: I remember a visual image of a sullen face of my mother and the coldness of her forehead while I kissed her when she lay in the coffin at the church. I remember the smell of the incense, while hearing the notes of Dancing Queen by ABBA played by the string quartet on a viola, violins, and cello. I have tactile memories of hugging my ill mother a few days before her passing. I feel non-objectifiable feelings of sadness, remorse, and happiness when thinking about the word. Also, my mind gravitates towards the topic of what it means to be a mother I discussed with my pregnant fiancée. My mind is also aware of purely linguistic links the word “mother” has with other words like “father”, “pregnancy”, “female”, “children”, etc. and linguistic relationships between the word “mother” and other features of the language (“my” pronoun, “mothers” plural, “not breathing” gerund, etc.). I am also aware of connotations of the word “mother” that I assimilated into my understanding of the word when reading newspapers, literature or learning intersubjectively what mothers can do or are like when talking to other people.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The meaning of the word “mother” is for me both private and public. The private meaning consists of elements of various perceptual modalities and linguistic symbols. The public, external meaning consists of what I heard and assimilated from my community and society at large usually in the form of linguistic symbols (i.e. words and sentences), which may have affected my existing non-linguistic, perception-derived sub-meanings via a feedback loop (e.g. when I heard how badly someone’s mother behaved, I started to appreciate my mother more and feel more love for her, modifying my prior feeling-derived sub-meanings).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If we borrow further from the network theory the basic terms “node” and “edges”, their equivalent would be\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>node = words \u002F concepts\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>edge = meaning element that can be of many modalities: perceptual or symbolic representations, feelings, other nodes mediated by the symbolic representations\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>As we can see, the meaning of a word is primarily a meaning for me, existing in my mind. It is a multi-modal “meaning network” of both perceptual and linguistic elements. This “meaning network” is not static, but dynamically reacts to my situated existence in the world, any new perceptual or linguistic elements can be added or possibly removed (or rather overridden) at any time.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The term “mother” cannot refer to just one existing “object” in the world. I set aside the Fregean distinction of “sense” and “reference”, which presupposes stable referents and sense. Instead, I want to propose a multi-modal, network-based semantics where the meaning of terms equals the meaning networks themselves. With that, I can integrate sense data, feelings, visual imaginary, false beliefs, words, concepts, memories of many modalities for which I have distinct and clear sense that they constitute what I mean when I use the term “mother”, or terms like “my mother” or “Helena Ferencová”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The meaning network is amenable to the influence of the public and shared meanings of the word “mother” and it helps to defend the theory of meaning proposed here against the accusation of the private meaning, which as argued by Wittgenstein is impossible\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-1\" href=\"#post-965-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>. The community I am a member of does participate in the constitution of what “mother” means for me and I’m aware that our personal experiences and thinking about mothers co-constitute each other’s meaning networks and the shared culture influences our meaning networks to have considerable overlaps. That implies there must be stable elements that are fixed or their stability is dynamically and continually enforced by the linguistic or perceptual interaction with others. In other words, the meaning networks can be dynamic, yet their stability is constantly negotiated via interaction with others. I cannot change the whole meaning network of what I mean by “mother” because I would be talking about someone or something else. If the language is to keep a communicative function, I need to keep the contents of my meaning networks (in other words, the meaning of terms I use) rather stable so that I am reasonably understood by most people. If what I mean differs radically from anyone else, I need to explain myself to others and by that update their own meaning networks, provided they are open to cognitively integrate new information.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>As far as truth-conditions go, the truth may be an element in my meaning network, but does not exhaust the entire concept of meaning. My subjective feeling of sorrow is right now more meaning-bearing than any conception of truth. It is not to say that a truth-condition does not participate in the meaning of terms, but is moved down, as it were, to the level of other meaning elements.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It seems plausible that the dynamic aspect of meaning networks is partially realised by the external world influencing my meaning elements stored in my memory. But my meaning elements can change due to my memory going wrong, when I forget about words or experiences that are related to my mother. Also, due to the effects of time, it is likely that some meaning elements will partially fade away, whereas others will remain strong or even stronger. If we borrow terminology from neural networks that LLMs themselves are based on, we can assign each meaning element a \u003Cem>weight\u003C\u002Fem> that signals how strongly or weakly a given meaning element participates in constituting the meaning. If I burn an incense stick at home tomorrow, it may increase the weight of the meaning elements related to smell, church, coffin, funeral in the meaning of the word “mother”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The individual meaning elements may also be false. I may have started associating black velvet jackets with the meaning of “mother” due to my belief that she was clothed in this dress at the funeral. In fact, it may have been a dark navy velvet dress, but due to poor lighting conditions, the color appeared to me black. Some meaning elements thus may be added to my meaning network on the basis of a false belief. But what is indubitably true is that this false meaning element participates in the meaning of “mother”. I think the same can be said of meaning elements derived from references to hallucinations or things that have no proven existence, yet they are part of my meaning networks, such as the concept of “heaven” or “God”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Importantly, there is still a place for purely symbolic or linguistic meaning in the meaning network. Other words and linguistic features that can be purely formal (based on the position of words in a sentence, as required by the syntactical rules of a language) do help co-constitute the overall meaning network. But again, the linguistic meaning is only a part of the meaning network. It does not exhaust the full meaning of the word “mother” either.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I remain agnostic as to what percentage of the overall meaning networks is constituted by a given modality. Some people may be more visually inclined, others rely on linguistic elements in their meaning networks. Not all modalities described here will be present in others‘ meaning networks. For example, a person suffering from a condition called aphantasia is unable to generate mental imagery. We can expect that their meaning network will not rely on any visual sense-data, or the influence of visual sense-data will be greatly diminished.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The theory of meaning vis-à-vis the concept of meaning network relies on a few minimal requirements: it is not just formal-symbolic or purely linguistic, it is both internal\u002Fprivate and external\u002Fcommunity-shared, it is constituted by several modalities, among them, a linguistic symbols and relations are just one of many meaning-constituting elements. Meaning elements that constitute the meaning have weights that signal how strongly or weakly the given meaning element participates in the overall meaning.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_my37juc1t5pp\">\u003C\u002Fa>Chinese room and Stochastic parrots\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Not all meaning networks are created equally. There are people with deeper understanding of concepts, things, bodily actions etc. than others. What is going on exactly when we say that someone’s understanding is deep or shallow?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In the famous Chinese room experiment\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-2\" href=\"#post-965-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Searle shows us what it means to have exactly zero understanding of the meaning of words and sentences. Searle, who does not understand any Chinese, sits in a sealed room. From one side he is given a set of Chinese symbols that represent a written input by a native Chinese speaker. He is also given a set of Chinese symbols for answers and the instructions written in English that he understands how to correlate the input symbols with the output symbols, pretending to have a natural conversation in Chinese with a person outside of the room. Searle has no understanding of the meaning of the Chinese symbols; he correlates them purely formally based on their shape (i.e. form). Searle argues that such manipulation of formal symbols based on a fixed set of rules is analogous to how computers work. Because computers also work with formal symbols only, they have no understanding of the meaning of the symbols. Searle, like computers, does not understand Chinese because they work on the formal and syntactical level that lacks understanding of the meaning of words, or as Searle would put it: rule-based manipulation of formal symbols lacks mental states, which are preconditions for an intrinsic intentionality\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-3\" href=\"#post-965-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>. Intentionality is a property of mental states, pointing out that each mental state has a content; they are about something.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In a way, we could answer the question if LLM-based AI is intelligent right here by saying that LLMs have no mental states, therefore whatever they do lacks intentionality, aboutness or mental content. And if their states are not about anything, they cannot understand the meaning.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I will not argue here if LLMs have mental states or intentionality. Let’s say it is a question of definition or empirical question. I want to imagine what kind of mental states, or rather what kind of meaning networks do LLMs work with, whether they have mental states or not.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LLMs work by stitching together strings of words based on the probability of such a combination derived from high-dimensional representations latent in the large corpus of linguistic data. (Bender et al., 2021) coined the term “stochastic parrot” to describe that the LLM architecture produces seemingly coherent strings of words, but without any reference to the meaning of those strings of data, just like the parrot animal, which has no linguistic competence and just repeats the phonetic sounds it heard back to humans who interpret the mechanically repeated sounds as distinct phoneme units of distinguishable word(s). (Bender et al., 2021) argue that LLMs generate those strings stitched together “haphazardly” and that their coherence is purely “in the eyes of the beholder”, suggesting the coherence is not inherent in the output of LLMs itself, but rather externally given by the human interpreters of LLM-produced outputs. (Bender & Koller, 2020) then elucidate their understanding of the meaning by subscribing to the referential theory of meaning where they take the meaning to be “the relation between the form and something external to language…” (p. 5187). In other words, for a human or computer to be a competent speaker and understand the meaning of words used, they have to “ground” their understanding of words in the real world. (Bender & Koller, 2020) cite (Harnad, 1990) and his “Symbol grounding problem” to argue that, without the grounding of meanings in the physical world, the system (human, computer) cannot understand the language; it would be analogous to learning a language just by studying a dictionary. Meaningful responses must make connections between the words and the physical world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>As I attempt to explain below, I disagree with Bender et al. in three specific cases:\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli>meaning must refer to something outside of language\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>LLMs produce outputs haphazardly\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>coherence is in the eyes of beholder\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_gknh07wai9q7\">\u003C\u002Fa>Grounded and Ungrounded Meanings\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>(Harnad, 1990) in the era of the symbolic AI paradigm and in line with Searle’s Chinese room argument writes contra the idea that the purely formal manipulation of symbols can lead to understanding. The main thrust of his argumentation is that for symbolic systems to understand a language, they must ground the bottom level meaning of words in non-symbolic representations coming from sense-data of our perception of and interaction with the physical world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To “ground” their meanings, the systems must feature equivalents of two features that Harnad calls 1) Iconic representations and 2) Categorical representations and only then it is possible to give a linguistic label on top of them through 3) Symbolic representation.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>1 Iconic representations\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Iconic representations are raw perceptual data of some specific objects, which we yet cannot identify or name. In the case of vision, iconic representations would be the shapes that objects, such as horses, following Harnad’s own example, cast on our retinas. The mind would keep iconic representations of horses as analogs of their real shapes. At this level, the only functions that are needed according to Harnad are the ones to discriminate stored shapes of horses based on similarity\u002Fdifference. The important fact is that there is a non-arbitrary, isomorphic relationship between the icon and what it refers to, because the iconic representation has a structural relationship to its origin.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>2 Categorical representation\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>According to Harnad, the icons are not enough for meaning. The world is too complex and we need faster identification of what shapes and sense data from our sensory organs are of a specific category. For that, we need to abstract invariant features from the iconic representations and create categories from these invariants, so that in future when we encounter a horse-like shaped object, we can identify faster if this object belongs to the category that has horse-like attributes. At this level, we still do not use the word “horse” to describe the categorical representation, but we identify horses by \u003Cem>the shape of their heads, being four-legged, having a tail\u003C\u002Fem>, etc.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>3 Symbolic representation\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Only at this level does the language come into a play. Once we have the “horse” as a set of abstracted features of what resembles a real-life horse, we associate the symbol “horse” in our mind with our perceptually grounded and experiential understanding of a horse. Despite the fact that symbols at this level are completely arbitrary – the shape of the symbol\u002Fword “horse” bears no resemblance to the actual horse – they are meaningful because their semantic content (meaning) is inherited from the iconic and categorical representations. On this view, what makes symbols meaningful is indeed their perceptually-derived references to the external world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Harnad interestingly allows for the possibility that we can create meaningful symbols that have no direct iconic and categorical representations. Harnad gives an example of a word \u003Cem>“zebra”\u003C\u002Fem>:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>“zebra”\u003C\u002Fem> = “horse” + “stripes”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If the system has iconic and categorical representations of the word “stripes”, then Harnad admits that the symbolic representation will \u003Cem>inherit \u003C\u002Fem>its grounding based on the grounded symbolic representations of “horse” and “stripes”. What does it mean? The system will have a meaningful word “zebra” despite not having any direct perceptual reference of a zebra in the external world. The meaning is inherited, or derivative. Its only direct meanings are references to the linguistic symbols “horse” and “stripes”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It seems to me that (Bender & Koller, 2020), who rely on (Harnad, 1990), incorrectly assume that Harnad disallows meanings other than those that are grounded. But based on my reading of (Harnad, 1990), he allows meanings of symbols\u002Fwords not having a direct reference to the physical world, provided that its real references are symbols\u002Fwords whose meanings are grounded in the physical world. Exactly like the example of zebra = “horse” + “stripes”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Once we break apart the necessity of a direct connection between the meaning of a word\u002Fsymbol and its relationship with the physical world, there appears nothing that prevents us from injecting a number of intermediate symbols as the only real meanings of an original symbol, provided some symbol, a last one, is grounded in the physical world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I think we have undermined the first claim \u003Cem>1) meaning must refer to something outside of language\u003C\u002Fem>. We just saw that a meaning \u003Cem>can refer to something inside of language\u003C\u002Fem>, but to be in line with (Harnad, 1990), must \u003Cem>eventually\u003C\u002Fem> jump out of the linguistic space into a physical space of perceptions and iconic and categorical representations to be grounded, which for (Harnad, 1990) is a necessary a way out of an infinite regress of linguistic symbols referring \u003Cem>only \u003C\u002Fem>to other linguistic symbols, never outside of the language system.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_yni9wq403zva\">\u003C\u002Fa>Sparse and dense meaning networks\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Returning to our concept of meaning networks, how can we improve our understanding of which meanings are \u003Cem>deep\u003C\u002Fem> or \u003Cem>dense\u003C\u002Fem>, and which ones are \u003Cem>shallow or sparse\u003C\u002Fem>?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Using the symbol grounding theory by (Harnad, 1990), I think we can claim that my descriptions of the meaning network representing the meaning of the word “mother”, as used by me, are a case of a \u003Cem>grounded meaning par excellence\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Now imagine that I never had a mother. In fact, I have never read anything about mothers, except for the information that a mother is a human female that has at least one child. Imagine further that I have a grounded understanding of symbols “human”, “female” and “child”. How does such a shallow understanding of “mother” differ compared to my personal and deeper understanding?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In the first case, the meaning network would be rather sparse. It would consist only of potentially three linguistic symbols. In the second example, the graphical schema of the meaning of “mother” as used by myself would be a dense network of perceptually derived data, lots of linguistic symbols that are grounded, and perhaps also ungrounded symbols such as “heaven” or “God” with which, for the sake of the argument, even in theory I cannot have any experiential relationship and all direct meanings tied to these two words are linguistic symbols. Some of them may be grounded at lower levels.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>As we said, we can have \u003Cem>weighted\u003C\u002Fem> edges (meaning elements) of the meaning network connected to a node (word\u002Fsymbol), as the standard graph theory in mathematics allows. The density and sparseness of meaning networks would not be calculated merely by the number of meaning elements. But the weight of participation of individual meaning elements in the constitution of the overall meaning must be taken into account.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The modelling of meaning as networks also entails that the meaning is not a binary value. Towards the left side of the spectrum, the meaning is increasingly sparse. Towards the other side, the meaning is getting higher in its density.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_ovq933hufu4w\">\u003C\u002Fa>Coherence and haphazardness of LLMs\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Previously, we said that (Bender et al., 2021) claim that\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>2) LLMs produce outputs haphazardly\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>3) coherence is in the eyes of beholder\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The claims 2) and 3) are in fact logically inter-dependent. If LLMs produce outputs haphazardly, any coherence and meaning that there is must be either by sheer chance, or reconstructed by the external system interpreting the output of LLMs. Such system can be, for example, humans.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LLMs are symbol prediction machines. And their success in statistical prediction and pattern matching is dependent on the size of the corpus of data, supplemented by humans. The use of statistics and prediction does not make LLMs haphazard\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-4\" href=\"#post-965-footnote-4\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Unless we are concerned with the fact that the data themselves are haphazard and incoherent. But that is not the case that (Bender et al., 2021) argue for. Whatever we can say about the quality of human discourse, especially the one coming from the online sources, if the data used by LLMs are derived from discourse of native speakers, the coherence is not in the eyes of the beholder, it is objectively embedded within the corpus of the data that LLMs work with, exactly because the coherence is initially created by humans themselves. What LLMs do, it appears to me, is that they apply statistics and prediction to the corpus of data that are linguistic compressions of all kinds of sparse and dense meaning networks created by humans themselves. LLMs can tap into the meaning networks through the exploitation of a fact that \u003Cem>all grounded meanings \u003C\u002Fem>or \u003Cem>all meaning networks\u003C\u002Fem> can be made explicit by a transformation into pure symbolic forms, i.e. into a language. The language is a window, or an interface into human meaning networks and all meanings grounded in an external physical world.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_yg0v14k93zld\">\u003C\u002Fa>Language as an interface into human meaning networks\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>We do know that LLMs work by statistically predicting the best next word that fits previously generated strings of texts and their context. If we mean by “stochastic” in the accusation of “stochastic parrot” to merely say that LLMs use statistics to generate their responses, it cannot be considered an argument against LLMs on its own, especially when human brains do certainly employ their own statistical prediction processes.\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-5\" href=\"#post-965-footnote-5\">[6]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Then, what is left is to critique the idea of LLMs being mere “parrots”? Those parrots that can talk imitate human speech sounds rather faithfully but cannot go beyond the data they heard and also, the sounds have no meaning to the parrots themselves. LLMs clearly go beyond the data, generating novel sentences. We can dismiss the first part of the accusations of being a parrot. What about the meaning of the accusation?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LLMs have no bodies, so far. The meaning of their words and utterances cannot be \u003Cem>grounded\u003C\u002Fem> in the physical world. This in itself, as we have argued previously, does not constitute a problem leading to meaninglessness, if the words that LLMs output are at some level grounded in the physical world occupied and experienced by humans. Are they? I want to argue that indeed the words produced by LLMs are grounded, albeit by proxy of symbolic mediators that function as an interface into human meaning networks.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Imagine that each human has a meaning network for each word. We admitted that the meaning networks are not fully private, but partially shared within the language community. When we talk and write and want to “get the meaning across”, we compress our complex and messy meaning networks into a language. By its design, the language compresses and makes complex things discrete and separated into graspable units. I can keep in my mind an overwhelming experience of a funeral. Yet, when I wrote into my diary about the funeral, I was forced to strip down the experience into words and sentences. In fact, all sources of writing, from newspapers to poetry and novels are artifacts in which we use the cognitive technology of writing to make seemingly indescribable amenable to linguistic description.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>After the compression that comes with using a language, we transform all the meaning elements that are not linguistic into some form of linguistic strings. These strings will be grounded because their meaning eventually refers back to other symbolic representations that are grounded or refer to iconic and categorical representations directly. The more meaning networks overlap for some words, the faster the invariant features of the meaning of the word will get into LLMs, because they are such powerful statistical machines that capture regularities and patterns in the data that even humans do not notice.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>After the grounded meanings from human physical experience in the world are compressed into the linguistic symbols that may or may not constitute meaning networks of other words, LLMs can tap into this linguistically compressed groundedness of the words.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>By proxy and being parasitic on human groundedness of the meaning, the LLMs use a language as an \u003Cem>interface\u003C\u002Fem> \u003Cem>to\u003C\u002Fem> \u003Cem>tap\u003C\u002Fem> into our meaning networks mediated by all the language output that we as humanity produced and used as input data for the LLMs to learn from. But using an interface comes with a price we have to pay. This act of using an interface – I previously called it \u003Cem>interfaciality\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-965-footnote-ref-6\" href=\"#post-965-footnote-6\">[7]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> –\u003C\u002Fem> is a lossy compression because the interface inevitably simplifies and reduces. Let me give an example. My feelings and memories and ideas constituting the meaning of the word “mother” I keep in my mind have no specific discrete forms. They are, to use a computer science term, a continuous signal exactly because my experiential (phenomenal) reality that co-constitutes the memory network (along with symbolic representations) is not discrete either. But by using a language as an interface into the meaning network of the word “mother”, I am reducing the continuous signals into discrete forms of words to create discrete, symbolic representations. Inevitably, a lot of detail is lost due to the fact that to make a linguistic representation of a phenomenal reality is a lossy process.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>How lossy is it? Depends on the density of a linguistic representation and how deep it taps into the entirety of the meaning networks for each word, and higher order elements like a sentence or paragraph. What are the meanings of these higher order elements? As I see it, the meaning is constituted by a process of merging together meaning networks of each word and \u003Cem>traversing\u003C\u002Fem> through the merged meaning networks where the valid rules for such traversing are governed by the syntactic rules of a given language. The lossiness of a linguistic representation would be different between an average person and, say, a Nobel laureate in literature. Whatever the ontological status of experiential reality is, a masterful writer or speaker can use their skill of using the language to bring closer the continuous and irreducible phenomenal reality into something that is graspable and meaningful for us.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_osctxq6frn4d\">\u003C\u002Fa>LLMs have dense, modally superficial meaning networks\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>For us humans it is normal to enrich our own meaning networks by a cross-pollution that happens when we interact only with linguistic representations of others, such as the literature, that makes the meaning networks denser, despite the fact we have no direct experiential (iconic, categorical representations) references with whatever we read in great novels or poetry or philosophy. Most people who read about neuroscience have no iconic or categorical representations of the terms like “frontal lobes”, “predictive coding”, or “glia cells”. Yet, we are happy to talk about it. A random person who talks about neuroscience has a very sparse meaning network regarding the topic, most likely having few if any symbolic representations that are grounded in an experiential reality. Presumably, most if not all meaning elements in her meaning networks related to the topic would be ungrounded symbolic\u002Flinguistic representations, with a few examples of films, photos or interviews with brain patients co-constituting what the topic means to her. If this neuroscience student told us anything about the brains, she would lack the meaning grounded in experiential reality of seeing and operating on the brain, lacking emotional connections to the patients etc, but would be able to recite latest theories, concepts, whole books on the topic. Our neuroscientist would be an expert theoretician on the topic: would analyze concepts, find similarities and differences, could offer criticism based on the coherence to the existing body of knowledge, and may even predict new theories based on seeing patterns and connections in the body of knowledge which no one else could see. Our neuroscience theoretician could even pass a medical school, but we would think that something is missing in her understanding of the topic.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The LLMs are an extreme case of our neuroscience theoretician as far as meaning networks are concerned. Out of the coherent and structured linguistic data that we humans historically produced, LLMs reconstruct patterns that exist in our meaning networks and easily find new ones that no human could possibly do. Through the language, LLMs have an accessible \u003Cem>interface\u003C\u002Fem> into our discrete symbolic representation of continuous and irreducible phenomenal reality, which is inevitably a lossy process, but again the sheer amount of the linguistic data may shed more light on the existential reality than any person could possibly hope for. Any modification of meaning networks of LLMs consists of adding, removing, or modifying symbolic representations only. LLMs thus have extremely dense meaning networks with an unimaginable amount of weighted meaning elements. But what they lack, similarly to our theoretical neuroscientist, is a diversity in modality of those meaning elements. Most meaning elements in the meaning networks of the theoretical neuroscientist are symbolic representations. Whereas LLMs are the extreme limit of such “modally superficial” meaning networks where only one of the modalities – symbolic representation – can be used for coding the meaning elements.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_xtrzflbprc93\">\u003C\u002Fa>Discussion as summary\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>We never encountered an entity that would readily cite, analyse and synthetise the history of human experiential reality mediated through the lossy compression of linguistic representations. To answer whether LLMs can achieve a human-like intelligence depends, of course, on what we mean by “human”. Because of our societal tendency to privilege cognitive and intellectual processes, with the language endowment distinctly a human ability, the language abilities are at a top position on the list of what separates us from the rest of the animal kingdom. In that regard, LLMs have surpassed us. No human will ever be able to hold, analyse, synthesize, and traverse across the meaning networks built from the entire corpus of human knowledge and experience. Despite the fact that LLMs exhibit quantitatively dense but modally superficial meaning networks, the meaning of the output that LLMs generate is not stochastic, nor repetitive. For that reason, I suggest we should reject the current claim of LMMs being stochastic parrots. Instead, the meaning networks latent in the linguistic corpus and embedded in the higher dimensional networks of LLMs has a solid pedigree based on the grounded symbols referencing the human experiential reality. So what, if LLMs themselves did not experience it? We humans, with theoreticians and philosophers at the forefront, readily use words\u002Fsymbolic representations whose meaning network consists only of other words and concepts represented linguistically, because we have no other experience with it except for other words and concepts.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The density of meaning networks embedded in LLMs is far superior to what our brains can hold. So what, if the meaning networks are implemented in silicon rather than carbon?\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Ca id=\"post-965-_za3x0518451d\">\u003C\u002Fa>References\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Bell, D. (1999). \u003Cem>The coming of post-industrial society: a venture in social forecasting\u003C\u002Fem> (Special anniversary ed. \u002F). Basic Books.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bender, E. M., & Koller, A. (2020). Climbing towards NLU: On Meaning, Form, and Understanding in the Age of Data. In \u003Cem>Proceedings of the 58th Annual Meeting of the Association for Computational Linguistics\u003C\u002Fem>. Association for Computational Linguistics. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.18653\u002Fv1\u002F2020.acl-main.463\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bender, E. M., Gebru, T., McMillan-Major, A., & Shmitchell, S. (2021). On the Dangers of Stochastic Parrots, 610-623. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1145\u002F3442188.3445922\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Castells, M., & Cardoso, G. (2006). \u003Cem>The network society: from knowledge to policy\u003C\u002Fem>. Johns Hopkins Center for Transatlantic Relations.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2013a). Are we predictive engines? Perils, prospects, and the puzzle of the porous perceiver. \u003Cem>Behavioral and Brain Sciences\u003C\u002Fem>, \u003Cem>36\u003C\u002Fem>(3), 233-253. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1017\u002Fs0140525x12002440\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2013b). Whatever next? Predictive brains, situated agents, and the future of cognitive science. \u003Cem>Behavioral and Brain Sciences\u003C\u002Fem>, \u003Cem>36\u003C\u002Fem>(3), 181-204. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1017\u002Fs0140525x12000477\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dijk, J. van. (2006). \u003Cem>The network society: social aspects of new media\u003C\u002Fem> (2nd ed.). Sage Publications.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ferenc, J. (2018). \u003Cem>Postkognitivistické HCI: Vidět interface jako sociotechnický vztah\u003C\u002Fem> [Diplomová práce]. Univerzita Karlova.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Harnad, S. (1990). The symbol grounding problem. \u003Cem>Physica D: Nonlinear Phenomena\u003C\u002Fem>, \u003Cem>42\u003C\u002Fem>(1-3), 335-346. \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1016\u002F0167-2789(90)90087-6\">https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1016\u002F0167-2789(90)90087-6\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Searle, J. R. (1980). Minds, brains, and programs. \u003Cem>Behavioral and Brain Sciences\u003C\u002Fem>, \u003Cem>3\u003C\u002Fem>(3), 417-424. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1017\u002FS0140525X00005756\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Webster, F. (2006). \u003Cem>Theories of the information society\u003C\u002Fem> (3rd ed.). Routledge.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Wittgenstein, L. (2009). \u003Cem>Philosophical investigations\u003C\u002Fem> (Rev. 4th ed.). Wiley-Blackwell.\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-0\">Bell, 1999; Castells, 2006; Dijk, 2006; Webster, 2006 \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-1\">Wittgenstein, 2009 \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-2\">Searle, 1980 \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-3\">ibid, Searle, 1980 \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-4\">If I know that you are a female from the US and your name starts with the letters “JAN”. There is a good chance that the fourth letter in your name is “E”. I cannot be sure entirely, but the answer stems from a statistical analysis of the set of all US female names and the frequency of the letters in the names. This is not a haphazard process to get to the answer. Similarly, LLMs use statistics to get to their answer. I am not sure why the use of statistical methods would constitute an haphazard process of working with data. \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-5\">Clark, 2013a; Clark, 2013b \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-5\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-965-footnote-6\">Ferenc, 2018 \u003Ca href=\"#post-965-footnote-ref-6\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":149,"protected":19},"\u003Cp>In this essay, I argue that LLMs are not stochastic parrots by evaluating the claims by (Bender et al., 2021) who coined the term “stochastic parrot” to express the view that the output of LLMs is 1) haphazard, 2) incoherent, 3) meaningless, because, following (Harnad, 1990), it produces symbols that are not grounded in the […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[],[154,13,33,34,35,36,37],"post-965",{"self":156,"collection":161,"about":163,"author":165,"replies":167,"version-history":170,"predecessor-version":174,"wp:attachment":178,"wp:term":181,"curies":186},[157],{"href":158,"targetHints":159},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F965",{"allow":160},[44],[162],{"href":47},[164],{"href":50},[166],{"embeddable":53,"href":54},[168],{"embeddable":53,"href":169},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=965",[171],{"count":172,"href":173},3,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F965\u002Frevisions",[175],{"id":176,"href":177},971,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F965\u002Frevisions\u002F971",[179],{"href":180},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=965",[182,184],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":183},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=965",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":185},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=965",[187],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":189,"wp:term":199},[190],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":191,"_links":192},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":193,"collection":197},[194],{"href":54,"targetHints":195},{"allow":196},[44],[198],{"href":96},[200,215],[201],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":202},{"self":203,"collection":207,"about":209,"wp:post_type":211,"curies":213},[204],{"href":105,"targetHints":205},{"allow":206},[44],[208],{"href":110},[210],{"href":113},[212],{"href":116},[214],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],[],{"cs":218,"es":222,"fr":226},{"title":219,"slug":220,"description":221},"Proti stochastickým papouškům: role významu při posuzování inteligence AI","proti-stochastickym-papouskum-role-vyznamu-pri-posuzovani-inteligence-ai","Esej proti tezi o „stochastických papoušcích“: výstupy LLM podle mě dědí ukotvení významu nepřímo z lidského jazyka, což popisuji pomocí sítí významu.",{"title":223,"slug":224,"description":225},"Contra los loros estocásticos: el papel del significado al evaluar la inteligencia de la IA","contra-los-loros-estocasticos-el-papel-del-significado-al-evaluar-la-inteligencia-de-la-ia","Ensayo contra la tesis de los «loros estocásticos»: sostengo que los LLM heredan de forma indirecta el anclaje del significado del lenguaje humano, descrito como redes de significado.",{"title":227,"slug":228,"description":229},"Contre les perroquets stochastiques : le rôle du sens dans l’évaluation de l’intelligence de l’IA","contre-les-perroquets-stochastiques-le-role-du-sens-dans-l-evaluation-de-l-intelligence-de-l-ia","Un essai contre la thèse des « perroquets stochastiques » : les LLM héritent indirectement de l’ancrage du sens dans le langage humain, décrit comme des réseaux de sens.",{"id":231,"date":232,"date_gmt":233,"guid":234,"modified":236,"modified_gmt":237,"slug":238,"status":12,"type":13,"link":239,"title":240,"content":242,"excerpt":244,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":24,"ping_status":24,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":246,"categories":247,"tags":248,"class_list":249,"_links":251,"_embedded":284,"tagsResolved":312,"translations":313},955,"25. 02. 2026","2026-02-25T09:17:48",{"rendered":235},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F?p=955","2026-08-14T13:00:24","2026-08-14T11:00:24","boorse-christopher-co-je-zdravi-a-co-je-nemoc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fboorse-christopher-co-je-zdravi-a-co-je-nemoc\u002F",{"rendered":241},"Boorse, Christopher – Co je zdraví a co je nemoc?",{"rendered":243,"protected":19},"\u003Ch2>Úvod\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Na svých letních horských výletech často s přáteli řešíme témata jako gender, duševní poruchy, hraničářky, bizarní existenci masové psychogenní epidemie (neboli masové hysterie) apod. Nejsem ale lékař ani psychiatr a bylo mi vytýkáno, že proto nemám spekulovat naprázdno bez odborných znalostí. Vzal jsem si námitku k srdci a začal zkoumat, kdo a jak definuje duševní poruchy a rozhodování o tom, kdo je zdravý a kdo nemocný. Minulý semestr jsem pak absolvoval na Ústavu filosofie a religionistiky při FF UK kurz věnující se právě filosofie psychiatrie a předchozími dvěma články o Foucaultovi a Szaszovi jsem zahájil sérii, v níž se věnuji filozofii medicíny a psychiatrie na základě toho, co jsem se naučil.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Foucault tvrdil, že duševní poruchy jsou nálepky, které dává vedoucí garnitura prostřednictvím psychiatrie lidem, kteří se jeví nepohodlným a nebezpečným elementem, který narušuje pořádek ve společnosti. Foucault nepopírá, že existují duševní poruchy. Ale kvůli úzkému vztahu, který je mezi soudnictvím a psychiatrií se psychiatrie stává příliš mocnou interpretací života a duševního fungování jedince. Je to právě na základě psychiatrického vyšetření a doporučení, kdy se soud rozhoduje, zda obviněný člověk půjde „pouze“ sedět, protože vykonal čin v plném vědomí a příčetnosti (byl zdravý, jen morálně zkažený), nebo se půjde léčit do psychiatrické nemocnice, protože ve chvíli vykonání činu nebyl duševně zdraví. Foucault poukazuje na to, že psychiatři se řídí současným společenskovědním rámcem toho, co společnost považuje za duševní poruchu a nemoc, a co je pouze morální selhání a vada na charakteru odsouzeného. Psychiatři se stali odborníky, kteří mají za úkol soudům vysvětlit, proč daná osoba vykonala ten či ten zločin. Slovy Foucaulta jsou psychiatři vykonavateli duševní hygieny společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Szasz byl psychiatr napsal mnoho textů, ve kterých argumentoval, že duševní poruchy neexistují. To, co nazýváme duševní poruchou, lze podle Szasze ve skutečnosti rozdělit do dvou kategorií. V prvním případě mají tzv. duševní poruchy příčinu v poškození mozku, a pokud tomu tak je, tak se nejedná ve striktním slova smyslu o duševní poruchy, ale o fyziologické zranění či léze na mozku. V druhém případě všechny ostatní duševní poruchy pro Szase jsou „problémy žití“, tedy neschopnost se vyrovnat s komplexitou každodenního života.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Oba autoři patří do tzv. antipsychiatrického hnutí, které se objevilo v 60. letech 20. století. Antipsychiatrické hnutí nezpochybňuje celou psychiatrii, ale nabízí kritický pohled na: „psychiatrickou každodennost, na automatismy v běžném provozu psychiatrických léčeben, na bezmyšlenkovité a zjednodušující ‚nálepkování‘ diagnostických kategorií na duševně nemocné jedince […] V psychiatrické diagnostice jsou hranice neostré a diagnostický závěr může být arbitrární, závisí nejen na erudici lékaře, ale také na hist.-spol. chápání abnormálních jevů nebo prostě takových projevů, které společnost označí za psychopatologické.“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-955-footnote-ref-0\" href=\"#post-955-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Szasz a především Foucault se domnívali, že psychiatři nehledají léze na těle či na mozku, ale pro svou interpretaci chování jedince musí vycházet z toho, co se považuje za „normální“. A toto „normální“ je nevyhnutelně definované nikoli uvnitř psychiatrie samotné, ale v širším společensko-vědním kontextu, neboli to, co filozofie označuje za „rámec“ či paradigma a Foucault označil konkrétně za \u003Cem>epistémé\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-955-footnote-ref-1\" href=\"#post-955-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fem>, tedy stav vědění a poznání společnosti, které je historicky podmíněné danou kulturní a historickou epochou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Právě definice a argumentační boje o to, co se považuje ve společnosti za normální, souvisí i s tím, co obor medicíny považuje za nemoc (disease, disorder) a co za zdravý stav (health).\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Filozofie a medicína\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Filosofická analýza konceptů v medicíně může být odsuzována, že nemá kontakt s realitou praktikování medicíny, kdy doktoři nemají čas na filozofování, neboť musí řešit naléhavé případy a musí jednat tady a teď. Mým názorem je, že medicína jako každý obor musí mít jasná pravidla, co spadá pod její kompetence a působnost. Filozofická nepřesnost se nemusí projevit v každodenním fungování oboru. Člověk se zlomenou nohou nebo zástavou srdce je intuitivně pacientem, který potřebuje pomoc doktorů. Nepřesnosti a neukotvenost se projevují v hraničních případech: co třeba obřízka nebo zvětšení prsou? Ženská obřízka je mezinárodně považována za zvěrstvo proti lidskosti. Proč tomu tak není u obřízky mužské? Jsme mezinárodně misandričtí, nebo je to historicko-kulturní náhoda, že mužskou obřízku považuje svět za běžný zákrok medicíny? Jak je možné, že ten stejný zákrok může být považován na rozdílných místech planety tak odlišně? A pokud se to děje u jednoho zákroku, není pravděpodobné, že další zákroky, které považujeme za běžné, normální, se nám mohou v budoucnosti jevit jako zvěrstvo?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podíváme-li se na psychiatrii, homosexualita byla donedávna považována za duševní poruchu. Co se muselo stát, aby to, co bylo léčené v psychiatrických nemocnicích, je dnes považována za normální variaci lidské sexuality? Nehodnotím zde moralitu homosexuality; zajímá mě vývoj toho, co a jak vedlo ke změně vědeckého paradigmatu v psychiatrii, že lidské chování \u003Cstrong>CH1\u003C\u002Fstrong> je v určité historické fázi považováno za nemoc, a v jiné fázi historie je to samé chování \u003Cstrong>CH1\u003C\u002Fstrong> považováno za normální a zdravý projev chování a jednání člověka. V historii psychiatrie máme ještě v 19. století v USA například \u003Cstrong>drapetomanii\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-955-footnote-ref-2\" href=\"#post-955-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fstrong>. Pojem zavedl americký lékař Samuel A. Cartwright, který se snažil v roce 1851 vysvětlit, proč zotročení lidé utíkají z otroctví. Touto rádoby diagnózou tento americký lékař interpretoval normální touhu po svobodném životě jako duševní patologii. Dnes je drapetomania učebnicový příklad toho, jak může být věda zneužita k legitimizaci rasismu a otroctví. Ale problém zůstává: pokud nemáme definici toho, co je zdraví a co nemoc, nemůžeme jednoznačně říct, že něco je nemoc a něco normální projev zdravého jednání a fungování těla.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jedním z hlavních filozofických příspěvků do diskuse, co je zdraví a co nemoc, jak v medicíne, tak v psychiatrii, se řadí článek \u003Cem>Zdraví jako teoretický koncept\u003C\u002Fem>\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-955-footnote-ref-3\" href=\"#post-955-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> z roku 1977, který napsal filozof medicíny Christopher Boorse.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zdraví jako teoretický koncept\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Boorse svým článkem reagoval na nepříznivou situaci v psychiatrické literatuře, v níž začaly převládat myšlenky antipsychiatrického hnutí. Pokud má psychiatrie léčit duševní nemoci, ale zároveň neexistuje dostatečně rigorózní definice toho, co nemoc a zdraví vůbec jsou, staví to obor a jeho praktikanty před problém. Ten sice bude nejdříve u marginálních případů, ale později může filosofická nevyjasněnost základních pojmů a konceptů pohltit celý obor. Jak tedy medicína definuje zdraví (a tím pádem nemoc)? Boorse se na otázku rozhodl odpovědět tak, že nejdříve zkoumal, co se v literatuře medicíny obecně píše. Podle literatury nemoc a zdraví mohou být definovány několika způsoby: na základě hodnot; tím, co lékaři léčí; statistickou normalitou; bolestí a utrpením; postižením a omezením schopností; homeostází a nakonec z pohledu biologické adaptace a funkce tělesných a duševních procesů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(1) Hodnota\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Lidé si váží zdraví a preferují ho před nemocí. To nám ale pro definici zdraví nepomůže, protože existuje mnoho nežádoucích tělesných stavů, které nepovažuje medicíny za nemoc: malá výška, nedostatečná síla, vytrvalost, pomalost reflexů, nedostatečná tělesná krása apod. Nemůžeme tedy definovat zdraví na základě toho, co je žádoucí nebo nežádoucí. Naopak některé nemoci mohou být žádoucí. Kravské neštovice zachraňují životy během epidemie pravých neštovic; krátkozrakost některým mužům zachránila životy, protože nemuseli nastoupit do vojenské služby; získaná neplodnost může být pro rodiče s mnoha dětmi vysvobozením.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(2) Léčba lékaři\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Někdy se v literatuře podle Boorse věci zjednodušují tím, že zdraví a nemoci se definují prostě tím, že cokoliv doktoři léčí, se považuje za nemoc. To ale nemůže být ani dostatečná, ani nezbytná definice nemoci. Například obřízka, kosmetické zákroky, dobrovolné potraty apod. jsou zákroky, které provádějí doktoři, ale nikdo o těchto zákrocích nehovoří jako o nemocech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(3) Statistická normalita\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V literatuře se také interpretuje normalita statisticky. Na základě vybraného populačního vzorku je možné zjistit klinicky relevantní hodnoty proměnných, které měříme, a jejich normální variaci v rámci dané populace. Normální hodnoty jsou pak takové, pokud zapadají do normální variace měřené populace. Jinak řečeno, čistě na základě statistické interpretace je normální a indikace zdraví to, co je v populaci běžné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tento přístup má několik problémů. Tak například co není v populaci běžné není vždycky abnormální. Krevní skupina typu nula nebo výskyt zrzavých vlasů jsou méně běžné než jejich alternativy, avšak nikdo nechce tvrdit, že lidé s těmito vlastnostmi jsou nenormální a nemocní. Naopak zdánlivě normální věci mohou být nemocemi. Pokud ve společnosti skoro všichni kouří nebo žijí v prašném prostředí a mají plicní potíže, považujeme běžně takové lidi za nemocné, přestože jejich problémy a závislosti jsou statisticky v myšlené populaci běžné. Dalším příkladem je ateroskleróza, která je velmi časté onemocnění tepen.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Statisticky běžný výskyt nemůže být dostačujícím ani nezbytným k tomu definovat, co je normální a zdravé.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(4) Bolest, utrpení, nepohodlí\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dalším možným způsobem definovat nemoc je to, co nám způsobuje bolest a nepohodlí. Mnoho přirozených lidských tělesných procesů doprovází bolest – porod, menstruace, růst zubů – aniž bychom tyto procesy považovali za nemoc. Naopak známe mnoho nemocí, které nedoprovází subjektivní zkušenost bolesti a utrpení. Například tumorózní léze je nemoc, která se může delší dobu projevovat bez přítomnosti bolesti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(5) Postižení \u002F omezení schopností\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nemoc obvykle s sebou přináší indispozici a omezení schopností. Ne všechny indispozice a omezení našich schopností jsou však nemoci. Porod nebo horečka jsou omezujícími tělesnými stavy, ale patří mezi přirozené a normální tělesné procesy; jejichž absence v očekávané chvíli by naopak mohla být patologickým jevem a nemocí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(6) Homeostáza\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Literatura dále zmiňuje proces homeostáze. Homeostáza (homeostasis) je udržování stálosti vnitřního prostředí organismu (např. stálá teplota, pH, koncentrace iontů apod.). Je nezbytná pro normální činnost organismu.\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-955-footnote-ref-4\" href=\"#post-955-footnote-4\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Homeostáza není vhodným ukazatelem zdraví, protože mnoho přirozených procesů těla je přímo navrženo tak, aby homeostázu narušovaly: růst, těhotenství, pohyb, vnímání. Tyto procesy vedou k tomu, že narušují stálost vnitřního prostředí; právě proto, že je homeostáza narušována na denní pořádku, jsme jako organismus flexibilní a schopni se adaptovat na změny okolního prostředí. Zatímco nemoci narušují homeostázu, nemůže být narušení homeostáze bráno automaticky za projev nemoci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(7) Adaptace\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z pohledu biologie jsou vlastnosti a dovednosti organismu adaptacemi na jeho prostředí. Několik autorů z filosofie medicíny začalo užívat právě koncept biologické zdatnosti (biological fitness) pro definici toho, co je zdraví. Klasický darwinovský pohled na biologickou zdatnost se opírá o úspěch v genetické reprodukci. Boorse kritizuje, že takto úzce definovaná adaptace a zdatnost nemohou být dobrými indikátory zdraví: málokdy platí, že čím více dětí člověk má, tím více je „zdravý“. Chtělo by se nám říct, že kvůli náročnosti rodičovství je opak pravdou. V některém typu prostředí se zdá být pro přežití užitečnější strategie mít dětí méně. Pokud je prostředí nehostinné a život drahý na čas i peníze, lidé si volí mít méně dětí a omezené zdroje investují do menšího počtu dětí. Na druhou stranu pokud si člověk v nehostinném prostředí dokáže dovolit mít více dětí, které přežijí a mají dostatek zdrojů k životu, je to silným indikátorem dobré adaptace. Některé dovednosti a tělesné dispozice jsou vhodné jen v určitém prostředí. Známý příklad představuje srpkovitá anémie (sickle cell disease). Srpkovitá anémie a malárie jsou geneticky a evolučně propojeny. Lidé s vlastností srpkovitých buněk (přenašeči – HbAS) jsou přirozeně chráněni proti těžkým formám malárie, což poskytuje výhodu přežití v malarických oblastech, například v zemích západní Afriky. Z opačného hlediska existují dovednosti, jako jsou matematické nebo jazykové schopnosti,, které poskytují adaptační výhodu a vedou v dnešním prostředí moderní západní společnosti k pravděpodobnější reprodukční zdatnosti, avšak jejich průměrnou nebo podprůměrnou schopnost nepovažujeme za nemoc (do určité úrovně). Myopia v nějakém prostředí daleko od civilizace, kde neexistují brýle nebo kontaktní čočky, je závažným problémem pro přežití, kdežto kdekoliv v Evropě se nejedná o problém; ba dokonce z různých důvodů může být myopia brána jako reprodukční výhoda pro svou asociaci s image intelektuála a chytrého člověka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Faktem tedy je, že výhodnost dané adaptace nejen pro reprodukční zdatnost musíme porovnat vzhledem ke konkrétnímu prostředí. Což pro biology není nic nového; adaptace se vyvíjejí vždycky relativně k danému prostředí, ve kterém organismus žije. Čím déle organismus v prostředí žije a prostředí je stabilní, tím více se projevuje asociace mezi prostředím a tělesnými projevy jedince coby výhodnými adaptacemi pro dané prostředí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud je adaptace výsledkem přírody, která hraje roli designéra tělesných a duševních procesů, lze považovat stav, kdy tělo nebo mysl neplní přírodou navrženou funkci za nemoc? A pokud tělo i mysl fungují dle designu přírody, lze to považovat za zdraví? Na to se bude\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Funkcionální definice zdraví\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Boorse je zastáncem toho, že zdraví (a nemoc) můžeme objektivně definovat a hodnotit nezávisle na subjektivních soudech. Věří, že objektivní definici nemoci a zdraví musí vycházet z kombinace 1) biologické funkce tělesných a duševních procesů, která jsou výsledkem evoluční adaptace organismu, 2) a statistickou typičnost (normalitu) jejich fungování.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Boorse se opírá o vizi zdraví, které se objevuje již ve starověku u otce evropské medicíny – Galéna: t\u003Cstrong>o, co je normální, je přirozené\u003C\u002Fstrong>. Zdraví je normální stav člověka a nemoc je něco nepřirozeného a nenormálního. Podstatou a přirozeností člověka coby biologického organismu je zdraví a normální funkce těla. Vše, co narušuje normální fungování těla, je považováno z tohoto pohledu za nemoc.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Funkce buněk, trávicího systému, srdce, i chování člověka jsou nějaké projevy, které formovala evoluce za účelem přežití a reprodukce. Boorse a další představitelé funkčního pohledu na zdraví a nemoc vidí funkce těla jako naplňování cílů organismu a těmi nejvyššími cíli jsou právě \u003Cstrong>reprodukce\u003C\u002Fstrong> a \u003Cstrong>přežití\u003C\u002Fstrong>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tělesné fungování se ale mění v průběhu věků člověka. Například příliš mladý nebo příliš starý člověk je neplodný. To, že je dítě nebo stařec neplodný ve svému věku se nepovažuje za nemoc, protože tato „nefunkce“ se očekává. I proto musíme fungování těla chápat ve vztahu k věku. Dále kategorie pohlaví určuje, jaké tělesné funkce daný člověk může mít. Pro biologického muže je statisticky typické, že nemá dělohu a nemůže rodit. Tato nefunkce se pro mužské pohlaví se opět očekává. Vedle věku tedy musíme fungování těla hodnotit i podle biologického pohlaví. Boorse zmiňuje, že pro přesné určení statisticky typických hodnot tělesných funkcí je třeba brát v potaz etnický původ lidí. Ale myšlenku již nerozvádí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Normální fungování tělesných procesů nikdy nehodnotíme podle abstraktního obrazu člověka jako biologického druhu, ale upřesňuje podle věku, pohlaví, případně i zmíněné etnicity, které dohromady tvoří tzv. \u003Cstrong>referenční třídu\u003C\u002Fstrong>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Normální fungování tělesných procesů je tedy takový stav, kdy \u003Cstrong>tělesné části plní svou biologicky navrženou funkci přispívající k přežití a reprodukci na úrovni\u003C\u002Fstrong>, která je \u003Cstrong>pro danou referenční třídu statisticky typická nebo lepší\u003C\u002Fstrong>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Daná funkce těla nemusí probíhat po celý den. Systém trávení nefunguje celou dobu;; spíme pouze několik hodin denně apod. Proto je dobré do definice normálního fungování dodat, že tělesná část neplní svou funkci na statisticky typické úrovni celou dobu, ale je \u003Cstrong>připravena tuto funkci plnit\u003C\u002Fstrong> při statisticky typických situacích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Co je pak z pohledu funkcionálního pohledu nemoc a zdraví?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cstrong>Nemoc \u003C\u002Fstrong>je stav, kdy některé části těla neplní svou funkci přispívající k přežití a reprodukci na statisticky typické úrovni.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cstrong>Zdraví\u003C\u002Fstrong> je pak absencí nemoci. Neboli stav, kdy všechny části těla plní svou funkci přispívající k přežití a reprodukci normálně – pro danou referenční třídu aspoň na statisticky typické úrovni nebo lépe.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Problémy Boorsovy definice\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Boorse si je vědom, že jeho teorie ne vždycky funguje. Například, když se člověk narodí se srdcem umístěným vpravo (dextrokardie), je to současnou medicínou považováno za anomálii a vrozenou vadu. Z funkčního pohledu Boorse se však, zdá se, nejedná o nemoc ani poruchu. Srdce umístěné vpravo je stále schopné svou funkcí přispívat k přežití a reprodukci na statisticky typické úrovni.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnohem kontroverznější je otázka homosexuality. Z Boorsovy definice nemoci se zdá vyplývat, že tělesné procesy homosexuálního člověka znemožňují, aby části těla vykonávaly svou evolucí navrženou funkcí za účelem reprodukce aspoň na statisticky typické úrovni. Z praktického hlediska je u homosexuálů tato úroveň rovna nule. Můžeme ale Boorsovu definici sladit se současným postojem k homosexualitě? Nejspíš ano, pokud si připomeneme, že Boorsova definice počítá s tím, že tělesné procesy nemusí svou funkci vykonávat celou dobu, ale postačí, pokud tělesné procesy a části jsou potenciálně schopné naplňovat svou biologickou funkci navrženou za účelem přežití a reprodukce. Homosexuální lidé – pokud netrpí impotencí a jinými problémy – jsou teoreticky schopni reprodukce přirozenou cestou, akorát jejich psychologický software je naprogramovaný tak, že se této schopnosti vzdávají, protože ji nepreferují. Problematizace Boorsova funkcionálního pohledu na zdraví a nemoc ve vztahu k homosexualitě je v literatuře fascinující téma samo o sobě a nad rámec tohoto článku. Proto zde také skončím., ale doporučuji si něco k tématu pročíst, protože sám Boorse byl nešťastný z toho, že jeho práce může být chápána a potenciálně zneužita pro argumentování proti homosexualitě.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Definice pozitivního zdraví\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Boorsova teorie má důsledky i pro tzv. konceptualizaci pozitivního zdraví. Snad vedle estetické medicíny se současná medicína primárně nezaobírá pozitivním zdravím, kdy se snaží jít za nápravu do původního stavu a pomáhá vylepšit fungování těla, které je lepší než s čím se člověk narodil. Boorsova teorie jednoduše definuje, že pozitivní zdraví je jakákoli intervence, která vylepšuje fungování tělesných (i duševních) procesů a částí ve vztahu k přežití a reprodukci, které jsou statisticky nadprůměrné a lepší. To je opět téma, které by si zasloužilo vlastní článek a je nad rámec tohoto textu.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Shrnutí\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Boorse coby filosof medicíny reagoval svým článkem Health as a theoretical concept na vzrůstající vliv antipsychiatrického hnutí v medicíně a psychiatrii. S hnutím nesouhlasil, protože se domníval, že zdraví a duševní poruchy nejsou jen stavy těla a mysli, které jsou závislé na subjektivních soudech odborníků nebo společnosti. Aby obhájil objektivní definici a existenci zdraví, a tím i duševních poruch, zaměřuje se na uzší projekt: definici zdraví a nemoci (disease, disorder). Pokud se mu to povede, dokáže obhájit nejen existenci tělesných, ale i duševních poruch a nemocí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tvrdí, že to, co je normální, je přirozené. Pro obhajobu tohoto tvrzení si vypůjčuje terminologii z evoluční biologie a statistického pohledu na zdraví. Tělesné i duševní procesy jsou výsledkem evoluční historie člověka coby organismu: funkce těla a mysli jsou adaptacemi, jejichž hlavní funkcí v poslední instanci je přispívání k cílům evoluce a adaptace jako takové: přežití a reprodukce. Pokud tělesné a duševní procesy přispívají svou funkcí k přežití a reprodukci aspoň na statistické úrovni, která je typická pro člověka v jeho věku a jeho pohlaví, lze hovořit o tom, že plní svou funkci tak, jak je příroda „nadesignovala“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z toho vyplývá, že nemoc je stav, kdy tělesné nebo duševní procesy nepřispívají svou funkcí k přežití a reprodukci tak, jak by bylo statisticky typické pro danou věkovou a pohlavní třídu. Zdraví pak můžeme definovat jako stav těla a mysli, kde nemoc je absentující.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I když se Boorse snaží o objektivní a konceptuálně rigorózní definici, není bez svých problémů. Tradiční kritikou jeho pozice je fakt, že homosexualita se zdá být nemocí: tělesné a duševní procesy homosexuálních jedinců neplní funkci, která přispívá k přežití a \u003Cstrong>reprodukci\u003C\u002Fstrong> na statisticky typické úrovni pro danou věkovou a pohlavní skupinu. Problém s homosexualitou by šlo zachránit, pokud aplikujeme, co sám Boorse tvrdí: tělesné a duševní funkce nemusí být „v provozu“ neustále, ale je důležité, že existuje připravenost a schopnost těla a mysli tyto funkce vykonávat. Jinak řečeno, tělesné procesy o homosexuálních jedinců jsou teoreticky schopné vykonávat svou funkci. Homosexuálové však z různých důvodů a příčin, které nejsou ovlivnitelné pouhou vůlí, nemají zájem o to teoretické funkce svých tělesných procesů využít.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Někdo by ale mohl namítnout, že tato neschopnost či absence touhy využívat tělesné procesy a části adaptované pro reprodukci, je formou duševní poruchy, protože tato absence touhy je statisticky atypická a nepřispívá pozitivně k reprodukci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je tomu tak? Boorse si je vědom, že jeho teorie může být zneužita pro tvrzení, že homosexualita je nemoc. Bylo by dobré se někdy podívat na to, jak se s tím Boorse vyrovnal.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zdroje\u003C\u002Fh2>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Filosofie psychiatrie\u003C\u002Fstrong> — třídílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fmichel-foucault-a-otazka-konceptu-nebezpecneho-jedince-v-psychiatrii-19-stoleti\u002F\">Michel Foucault a otázka konceptu „nebezpečného jedince“ v psychiatrii 19. století\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fjsou-dusevni-poruchy-realne-thomas-szasz-si-mysli-ze-nikoli\u002F\">Jsou duševní poruchy reálné? Thomas Szasz si myslí, že nikoli\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>Boorse, Christopher – Co je zdraví a co je nemoc?\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-955-footnote-0\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fencyklopedie.soc.cas.cz\u002Fw\u002FAntipsychiatrie\">https:\u002F\u002Fencyklopedie.soc.cas.cz\u002Fw\u002FAntipsychiatrie\u003C\u002Fa> \u003Ca href=\"#post-955-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-955-footnote-1\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fencyklopedie.soc.cas.cz\u002Fw\u002FÉpistémé\">https:\u002F\u002Fencyklopedie.soc.cas.cz\u002Fw\u002FÉpistémé \u003C\u002Fa> \u003Ca href=\"#post-955-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-955-footnote-2\">Odvozeno z řečtiny: \u003Cem>drapetēs\u003C\u002Fem> = uprchlý otrok, \u003Cem>mania\u003C\u002Fem> = šílenství \u003Ca href=\"#post-955-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-955-footnote-3\">https:\u002F\u002Fwww.jstor.org\u002Fstable\u002F186939 \u003Ca href=\"#post-955-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-955-footnote-4\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.wikiskripta.eu\u002Fw\u002FHomeostáza\">https:\u002F\u002Fwww.wikiskripta.eu\u002Fw\u002FHomeostáza\u003C\u002Fa> \u003Ca href=\"#post-955-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":245,"protected":19},"\u003Cp>Úvod Na svých letních horských výletech často s přáteli řešíme témata jako gender, duševní poruchy, hraničářky, bizarní existenci masové psychogenní epidemie (neboli masové hysterie) apod. Nejsem ale lékař ani psychiatr a bylo mi vytýkáno, že proto nemám spekulovat naprázdno bez odborných znalostí. Vzal jsem si námitku k srdci a začal zkoumat, kdo a jak definuje […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[],[250,13,33,34,35,36,37],"post-955",{"self":252,"collection":257,"about":259,"author":261,"replies":263,"version-history":266,"predecessor-version":270,"wp:attachment":274,"wp:term":277,"curies":282},[253],{"href":254,"targetHints":255},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F955",{"allow":256},[44],[258],{"href":47},[260],{"href":50},[262],{"embeddable":53,"href":54},[264],{"embeddable":53,"href":265},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=955",[267],{"count":268,"href":269},5,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F955\u002Frevisions",[271],{"id":272,"href":273},960,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F955\u002Frevisions\u002F960",[275],{"href":276},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=955",[278,280],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":279},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=955",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":281},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=955",[283],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":285,"wp:term":295},[286],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":287,"_links":288},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":289,"collection":293},[290],{"href":54,"targetHints":291},{"allow":292},[44],[294],{"href":96},[296,311],[297],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":298},{"self":299,"collection":303,"about":305,"wp:post_type":307,"curies":309},[300],{"href":105,"targetHints":301},{"allow":302},[44],[304],{"href":110},[306],{"href":113},[308],{"href":116},[310],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],[],{"en":314,"es":318,"fr":322},{"title":315,"slug":316,"description":317},"Boorse, Christopher – What Is Health and What Is Disease?","boorse-christopher-what-is-health-and-what-is-disease","Christopher Boorse’s functional definition of health and disease as a reply to the antipsychiatry movement, and the problems it runs into, including homosexuality.",{"title":319,"slug":320,"description":321},"Boorse, Christopher – ¿Qué es la salud y qué es la enfermedad?","boorse-christopher-que-es-la-salud-y-que-es-la-enfermedad","La definición funcional de la salud y la enfermedad de Christopher Boorse como respuesta a la antipsiquiatría, y los problemas con los que tropieza, entre ellos la homosexualidad.",{"title":323,"slug":324,"description":325},"Boorse, Christopher – Qu’est-ce que la santé et qu’est-ce que la maladie ?","boorse-christopher-qu-est-ce-que-la-sante-et-qu-est-ce-que-la-maladie","La définition fonctionnelle de la santé et de la maladie de Christopher Boorse en réponse à l’antipsychiatrie, et les problèmes auxquels elle se heurte, dont l’homosexualité.",{"id":327,"date":328,"date_gmt":329,"guid":330,"modified":236,"modified_gmt":237,"slug":332,"status":12,"type":13,"link":333,"title":334,"content":336,"excerpt":338,"author":22,"featured_media":340,"comment_status":24,"ping_status":24,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":341,"categories":342,"tags":343,"class_list":347,"_links":353,"_embedded":389,"tagsResolved":514,"translations":518},934,"28. 10. 2025","2025-10-28T18:24:43",{"rendered":331},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F?p=934","jsou-dusevni-poruchy-realne-thomas-szasz-si-mysli-ze-nikoli","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fjsou-dusevni-poruchy-realne-thomas-szasz-si-mysli-ze-nikoli\u002F",{"rendered":335},"Jsou duševní poruchy reálné? Thomas Szasz si myslí, že nikoli",{"rendered":337,"protected":19},"\u003Ch2>Intro\u003C\u002Fh2>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„Cílem této eseje je položit otázku, zda skutečně existuje něco, čemu říkáme duševní porucha – a ukázat, že nikoli.“\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Takto začíná svou esej radikální americký psychiatr Thomas Szasz, který byl přesvědčen, že duševní poruchy neexistují. Pokud psychiatr útočí na vlastní obor, musí mít k tomu dobrý důvod, a především podložené argumenty. Ty pak o rok později po publikaci své eseje rozvedl ve stejnojmenné knize. O co se tedy autor snaží a jaké předkládá důvody k tomu zavrhnout tehdejší koncepci duševní poruchy? Nachází se v eseji něco relevantního i pro současnou filosofii a psychiatrii?\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Ontologie duševní poruchy\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Duševní porucha není fyzická věc, na kterou bychom si mohli šáhnout. Nikde v těle člověka duševní poruchu nenajdeme. Pojem „duševní porucha“ je teoretický koncept, ať už zastáváme jakoukoli pozici a filozofii. A jako všechny teoretické koncepty je abstraktní a existující pouze v naší mysli, v našem jazyce. Abstrakce je jedna z funkcí přirozeného jazyka, která nám pomáhá mluvit o složitých věcech. Vědecké disciplíny jsou plné teoretických konceptů, které nemají fyzickou existenci. Fyzikální pojmy éter, černá díra, kvarky nebo Higgsův boson byly donedávna pouze teoretické konstrukty. Existovaly pouze jako předpovědi fyzické teorie. Jejich existence byla empirickou cestou ověřena až mnohem později. V případě éteru se ale ukázalo, že to, co bylo považováno za reálnou fyzickou entitu, neexistuje. Dnes pojmy jako temná energie nebo temná hmota patří stále mezi teoretické koncepty, které nám pomáhají lépe pochopit složitost a fungování vesmíru, mají \u003Cem>explanační\u003C\u002Fem> sílu, ale nemůžeme si být jisti, zda skutečně existují jako fyzické entity světa, ba zdali budeme schopni je někdy, aspoň teoreticky, v budoucnosti pozorovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Teoretické koncepty nejsou samy o sobě nic špatného, věda se bez nich neobejde. Problém začíná tehdy, pokud něco teoretického začneme chápat tak, že ono samo má vliv a dopad na fyzický svět. Pak zaměňujeme vymyšlenou jazykovou nálepku (label), která je užitečnou zkratkou v naší mluvě, za něco s kauzální silou ovlivňovat třeba zdraví a chování člověka. Tomuto procesu, kdy se abstraktní a teoretické věci přidělí fyzická, materiální existence, se říká \u003Cem>reifikace\u003C\u002Fem> (res = věc, facere = dělat, doslova = věc-dělání, více česky = zvěcnění)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I když sám to takto přímo nenazval, Szasz si myslí, že „duševní porucha“ patří do kategorie právě takovýchto reifikovaných věcí, kdy abstraktním myšlenkám začneme přisuzovat objektivní pravdu, existenci a kauzální vliv událostí. Szasz zpochybňuje fyzickou, materiální existenci toho, čemu se říká „duševní porucha“. Tvrdí, že svou užitečnost tento pojem již vyčerpal a není ničím jiným než zažitým mýtem podobně jako – argumentuje autor coby ateistický materialista – se v medicíně a ve společnosti přisuzoval kauzální vliv božstvu nebo čarodějnicím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Thomas Szasz ve svém článku zpochybňuje vše, co si tehdy, ale i v dnešní době myslíme o duševních poruchách. Autor si je vědom, že jde proti proudu tehdejšího myšlení, a proto začíná svou kritiku analýzou toho, co se v psychiatrické literatuře vůbec myslí tím, když se hovoří o duševní poruše. Jako první začíná tím, že duševní poruchu někteří další autoři redukují na projevy fyzické nemoci mozku.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Duševní porucha jako nemoc mozku\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Autor nezpochybňuje, že existují různé poruchy s vlivem na myšlení a chování. Například syfilis nebo intoxikace ovlivňují náš mozek a takové poškození má dopady na duševní stav jedince. Szasz se odkazuje na dobové odborníky, kteří považovali všechny duševní poruchy za poruchy tohoto typu. Podle těchto odborníků se ale nejedná striktně řečeno o duševní poruchy, nýbrž o poruchy mozku. A všechny tyto poruchy lze, nebo bude brzy možné redukovat na fyzické a chemické procesy v těle. Pokud souhlasíme s takovým pohledem, zdá se, že nepotřebujeme samostatný pojem „duševní poruchu“. Cokoli duševní porucha je, její příčinu najdeme ve fyziochemických procesech mozku, a proto dává smysl přestat o takovém problému hovořit jako o duševním, neboť to pouze zakrývá reálnou podstatu problému a způsobuje konceptuální chaos. Místo toho bychom vždycky měli hovořit o problému mozku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Szasz s takovou interpretací ale \u003Cem>nesouhlasí\u003C\u002Fem>. Podle něj existuje speciální kategorie duševních poruch vycházející z tzv. „problému žití“ (problems in living) – osobních potřeb, motivací, názorů, aspirací, hodnot atd. –, které nelze redukovat na chemické procesy, ani lokalizovat v nějaké části mozku. Pokud lidé věří v nesmysly, neexistující věci, nebo mají abnormální a patologické zájmy, nenajdeme podle Szase příčiny v mozku. [Autor se zde mýlí, ale o tom později].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco někteří autoři by redukovali duševní poruchy na fyziochemické procesy, Szasz podle mého zapadá na opačnou stranu pomyslného spektra a redukuje všechny duševní poruchy na problémy, které lze řešit psychoterapeutickou intervencí. Nejdříve se ale podívejme na to, co Szasz vůbec těmi problémy žití myslí.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Duševní porucha jako nálepka pro problémy žití\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Za jednu z hlavních chyb současného společenského myšlení řadí Szasz fakt, že si myslíme, že život je v základu harmonický, jednoduchý a neproblematický. Když narazíme na nějaké těžkosti a složitosti, se kterými se nedokážeme vyrovnat, je to něco abnormálního a potřebujeme zdravotní psychiatrickou intervenci. Mohlo by se zdát, že Szasz se vydá existenciálním směrem a bude hovořit o tom, že život je existenciální problém a těžkosti tvoří nedílnou součást naší lidské existence. Ano i ne. Szasz popisuje nepřímo dva typy přístupu k duševním poruchám, které nazývám \u003Cem>etickým\u003C\u002Fem> a \u003Cem>psychoterapeutickým\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Etický přístup\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Etický přístup se blíží sociologické kritice psychiatrie alá Michel Foucault (viz např. můj článek \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fmichel-foucault-a-otazka-konceptu-nebezpecneho-jedince-v-psychiatrii-19-stoleti\u002F\">Michel Foucault a otázka konceptu „nebezpečného jedince“ v psychiatrii 19. století\u003C\u002Fa>), v níž figurují témata jako moc, relativizace hodnot, subjektivita hodnocení toho, kdo a co je nemocný, a role psychiatra jako toho, kdo dohlíží jménem státní moci na abnormální jedince a koná jakousi hygienickou očistu společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Szaszův přístup, který se mi tedy jeví jako \u003Cem>problematizující etickou rovinu psychiatrie\u003C\u002Fem>, kritizuje základní předpoklad nastavení společnosti. A to ten, že život za normálních okolností je harmonický a jakkoukoli odchylku chápe společnost jako deviaci od nějaké normy. A tuto deviaci je potřeba vyřešit, odstranit a ideálně jí do budoucna preventivně předcházet, aby neohrožovala „normální“ většinu populace. Kdo ale definuje, co je normální a jaké normy by se měly následovat? Ve většině případů to je právě osoba psychiatra, který prostřednictvím své socializace v dané společnosti musí interpretovat to, co se jeví v mluveném projevu daného jedince abnormálně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Psychiatr je podle názorů Szasze společností stanovený expert, který vyhodnocuje abnormalitu chování, názorů, myšlenek daného pacienta. Psychiatr se stává kritikem a interpretem životního příběhu a slovního projevu potenciálního pacienta. Psychiatr toto nečiní na zelené louce. Ale nevyhnutelně \u003Cem>interpretuje\u003C\u002Fem> chování pacienta na základě své životní zkušenosti ve velmi specifickém sociálním a kulturním kontextu a na základě svého světonázoru toho, co považuje za realitu, normu, standard.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve článku nacházíme zajímavý termín pozorovatel-účastník (ang. participant observer), kterým popisuje, že psychiatr není pouze analytický a objektivní pozorovatel, nýbrž sám vstupuje do procesu definice toho, kdo a jak je nemocný. Podobně si můžeme představit literárního kritika, který svou povahou, znalostmi, ale i vkusem si vybírá, na co se v dané knize, básni nebo románu zaměří. Analogie to není přesná, protože psychiatrie má statisticky a vědecky podložené tabulky a metody, jak vyhodnotit stav pacienta, ale není možné od psychiatra očekávat, že jeho osobní a subjektivní hodnocení nevstupuje do zdánlivě objektivního procesu vyhodnocení duševní poruchy. Ostatně několik psychiatrů se často neshodne na jedné diagnóze, to by nám samo o sobě mělo naznačit, že psychiatrie rozhodně není exaktní věda; ale tou není ani medicína.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Právě tento neoprávněný punc exaktnosti Szasz na psychiatrii kritizuje. Jak autor píše: „žádná lidská aktivita není oprostěná od lidských hodnot“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-934-footnote-ref-1\" href=\"#post-934-footnote-1\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>. To by však znamenalo, že i medicína samotná je prosycena lidskými hodnotami, které do medicíny vnáší prvek osobního vkusu, úsudku, tedy subjektivity. Toho si je vědom i autor, proto musí argumentovat, že sice i medicína je svázána s etickými a subjektivními hodnoceními, ale psychiatrie mnohem více\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-934-footnote-ref-2\" href=\"#post-934-footnote-2\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Etický přístup a problém komunikace\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Asi nejvíce kontroverzní moment v eseji nacházíme v pasážích, kde se Szasz snaží redukovat všechny duševní problémy, které není možné identifikovat jako fyziochemické (tedy problémy mozku), na problémy v komunikaci – v tom, jak člověk mluví, co vyjadřuje, jak reaguje. Když psychiatr nerozumí něčí řeči nebo ji považuje za „nevhodnou“, označí to za „abnormální“, a psychiatři to lékařsky kodifikují jako „symptom“ nějaké nemoci. Szasz píše:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„mental illnesses are in fact communications expressing unacceptable ideas, often framed, moreover, in an unusual idiom.“\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Jistě, v historii nacházíme mnoho příkladů, kdy vyjádření podivných názorů bylo považováno za projev duševní poruchy. Například v Sovětském svazu se mnoho lidí ocitlo nejen ve vězení, ale také na psychiatrických klinikách jen proto, že měli odvahu vyjádřit politicky nekorektní názory. Vzpomeňme si na 1984 od George Orwella, v němž hlavní postava Winston Smith je poslán do Místnosti 101 na mučení a převýchovu kvůli svým názorům. Psychiatrie z tohoto cynického pohledu může být chápána jako nástroj společenské kontroly – podobně jako thoughtcrime v Orwellově románu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ale je možné všechny podivné věci, které lidé vysloví, redukovat na to, že psychiatr vyhodnotí něco, co říkáme, za divné a nepřípustné? Vždyť abnormální jazykové projevy jsou legitimním symptomem závažného zdravotního problému. Různé léze na temporálním nebo frontálním laloku mohou způsobit bludy a halucinace. Szasz se tedy mýlí, když tvrdí, že tyto podivné názory a přesvědčení, že někdo je Napoleon nebo je perzekuován CIA, nemohou být způsobené a vysvětlené defektem nebo nemocí nervového systému.\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-934-footnote-ref-3\" href=\"#post-934-footnote-3\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Najít příčinu nějakého bludu je komplexní úkol. Je o to složitější, pokud chceme být přesní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na jednu stranu to, že psychiatr musí na základě své vlastní interpretace posoudit, že se s pacientem něco děje, protože pacient tvrdí nesmysly, je pravdivé tvrzení. Psychiatr by pak s pomocí snímků z magnetické rezonance a s vyjádřením neurologa prohlásil diagnózu, že příčinou bludu je léze na mozku. Na druhou stranu nám už psychiatrie nedokáže vysvětlit, proč se ta \u003Cem>konkrétní\u003C\u002Fem> léze na \u003Cem>konkrétním\u003C\u002Fem> místě projevuje tímto \u003Cem>konkrétním\u003C\u002Fem> způsobem. Jinak řečeno, proč se fyzická porucha mozku projevuje jako blud o perzekuci CIA a ne třeba perzekuce čínskou komunistickou stranou?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To je otázka, na kterou nemám odpověď. A pochybuji, že má na ní odpověď Szasz nebo psychiatrie samotná. Zdálo by se mi rozumné analyzovat anamnézu takového pacienta a zjistit, zda a jak se zajímal o CIA nebo americkou politiku a historii. Dokážu si představit, že ale existují případy, kdy například radikální ateista najednou spatřil panenku Marii nebo Ježíše, přestože intelektem a názory byl přesvědčen o pravém opaku. Co pak s takovým člověkem? Můžeme jeho bludy (předpokládejme, že se jedná o bludy a ne pravé zjevení) chápat tak, že jsou založené na jeho znalostech a zájmech? A i kdyby tomu tak bylo, \u003Cem>zdá se mi, že v následujících 20–30 letech\u003C\u002Fem> budeme někdy schopni vysvětlit na fyziochemické úrovni kauzální vztah léze a vizuálně-auditorního obsahu bludu. Možná budeme schopni najít více asociací, ale najít asociaci neboli neurální korelát obsahu bludu neznamená vysvětlit příčinu vědecky – ve formě mechanistického modelu příčin, kde krok za krokem dokážeme vysvětlit příčinu a predikovat to, co a kde způsobí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Szasz zároveň ignoruje problémy, které dnes řadíme do duševních problémů a jsou vyvolány pouze v konkrétních případech u konkrétních lidí. Většinou v nějakém extrémně vypjatém momentu života. Například různé úzkostlivé poruchy nebo mánie (trichotillománie, kleptománie apod.) jsou vyvolány ve stresové situaci. Stres není jejich skutečnou příčinou (a na základě předchozího odstavce to může být velmi filosofická otázka), hovoříme o existujících predispozicích. Avšak bez konkrétního spouštěče by se predispozice nikdy nemusela projevit. Jaký je toto problém? Čistě mozku? Čistě společenský? Čistě osobnostní? Zdá se, že někde mezi, a proto zase jít druhou stranou, a redukovat všechny duševní poruchy na problémy mozku se mi jeví jako chyba. Úzkost vyvolanou vnějším spouštěčem nikdy nenajdeme v samotném mozku. Je to duševní problém, který je emergujícím projevem v chování na základě interakce genů, osobnostního nastavení daného člověka (úzkostlivá povaha) a společenských vlivů (např. příprava na zkoušku). V tomto případě se Szasz nemůže opírat o redukci „směrem dolů“ k mozku, ani o redukci „směrem nahoru“, tedy k čistě osobnostnímu nastavení člověka a vlivům společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Takže ano, Szasz má pravdu v tom, že psychiatrie užívá do jisté, a pro Szasze příliš velké míry subjektivní metody pro vyhodnocení toho, zda je pacient duševně nemocný. Tato hodnocení jsou nutně podmíněna sociálně, kulturně, právně, jinými slovy do zdánlivě exaktního hodnocení odborníka s titulem z medicíny se vplíží hodnotové soudy, a tudíž etické soudy. A ano, dopátrat se konkrétní příčiny bludných přesvědčení může být vědecky i filosoficky nemožný úkol. Přesto autorův názor, že bludy nemohou být způsobeny problémy na mozku, je z největší pravděpodobnosti nesprávný.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Problémy žití a psychoterapeutický přístup\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Kde s autorem souhlasím je názor, že určitá podmnožina problémů, které jsou dnes označovány za duševní poruchy, lze zařadit do existenciální kategorie, jak se vyrovnat se základní otázkou života: jak žít. Tento typ problémů nazývám psychoterapeutickým přístupem k problémům žití proto, že chápu Szaszův argument tak, že určitá forma psychoterapie nebo „koučingu“ jsou správné metody pro léčení těchto existenciálních problémů, které medicína nesprávně, podle Szasze, si dovoluje nazývat duševními poruchami.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Psychoterapeutický přístup se podle mě orientuje na podobná témata, která nacházíme v existenciálně laděné psychoterapii, jejíž kořeny sahají k fenomenologii vycházející z díla německého filosofa Martina Heideggera. Heidegger a další se zabývali myšlenkou, že základem naší lidské existence je fakt, že jsme do světa \u003Cem>vrženi:\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„Κ ‚bytí ve světě* však patří, že – sobě samé- mu vydáno -je vždy již vrženo \u003Cem>do určitého světa\u003C\u002Fem>”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(Bytí a čas, §41. Bytí pobytu jako starost, s. 221)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Tato Vrženost (ang. Throwness, něm. Geworfenheit) označuje danost naší existence. Ocitli jsme se ve světě, bez našeho přičinění, a patříme do určité kultury, vztahů a dějinných okamžiků. Francouz Merleau-Ponty by dodal, že máme i určité tělesné dispozice, které formují náš vztah k druhým lidem a ke světu obecně. Jinak řečeno, rodíme se do života, který jsme si nezvolili, a musíme v něm nějak existovat. Čím složitější společnost, ve které žijeme, tím více různorodých problémů musíme řešit. Někteří se vypořádávají se životem lépe, někteří hůře. Někteří začínají od sebe, druzí vidí primární problémy ve společenských strukturách a politických proměnných, které jsme taktéž zdědili.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Szasz se považuje za radikálního individualistu. Anebo aspoň tak se mi jeví. Protože jeho psychoterapeutickým přístupem k řešení existenciálních problémů je radikální zodpovědnost za sebe sama založená, slovy autora, na racionálním porozumění vlastní situace a následování vhodných kroků založených na tomto porozumění. Szasz věří, že veškeré řešení našich problémů máme na dosah ruky a pouze naše individuální zodpovědnost za naše činy povede k řešení našich existenciálních problémů a našich pseudo duševních poruch.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Szasz zcela odmítá vidět původ komplexity a obtížnosti našich životů na vyšších strukturách, například právě politické a společenské struktury. Ve svém článku ale nevysvětluje, proč tyto vyšší struktury ignoruje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Autor sice explicitně odmítá, že by zakládal nějakou psychoterapeutickou školu. Přesto nabízí konkrétní recept pro lepší duševní zdraví. \u003Cem>Problémem je podle něj volba\u003C\u002Fem>. A jaké volby podnikáme během našeho života ovlivňují naše duševní zdraví. Pokud volíme \u003Cem>dobře\u003C\u002Fem>, jsme lépe připraveni se vypořádat se složitostí našich životů. Co znamená dobře? Jak už bylo řečeno, naše volby musí být založené na racionálním přístupu a musíme mít co nejlepší porozumění naší životní situaci, protože právě tehdy budeme s to činit ne náhodné, ale racionální volby, které by snad měly vést k lepšímu životu a duševní pohodě. Naše duševní zdraví je přímo úměrné kvalitě našich životních voleb, a jak racionální tyto volby děláme.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Shrnutí\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Thomas Szasz ve svém vlivném článku The Myth of Mental illness z roku 1960 tvrdí, že duševní poruchy jsou mýtem a jako takové neexistují. Duševní poruchy totiž můžeme buďto redukovat na fyziochemické problémy v mozku (a tím jsou tedy problémy mozku), anebo se jedná o pseudo duševní poruchy, které jsou spíše problémy žití, neboli vyrovnávání se s komplexitou života.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tyto pseudo duševní poruchy dál autor analyzuje dvěma přístupy, které nazývám \u003Cem>etický\u003C\u002Fem> a \u003Cem>psychoterapeutický\u003C\u002Fem>. První z nich poukazuje na etický a hodnotově relativizující rozměr práce psychiatrů, kde psychiatrův světonázor, kulturní pozadí a subjektivní dojmy často rozhodují o tom, zda daná slovní promluva bude vyhodnocena jako duševní porucha, anebo nikoli. Autor tímto poukazuje na to, že medicína obecně a psychiatrie konkrétně nejsou hodnotově neutrální exaktní vědy, nýbrž jsou nevyhnutelně odkázané na subjektivní soudy psychiatrů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Psychoterapeutickým přístupem myslím typ kritiky oboru psychiatrie, kde autor duševní poruchy vidí jako existenciální problémy žití ve společnosti. Autor sice explicitně odmítá, že by chtěl vytvořit novou školu psychoterapie, přesto nabízí analýzu existenciálních problémů a možnou nápravu, která dle mého názoru představuje formu psychoterapeutické analýzy a intervence. Konkrétně si autor myslí, že lidé mohou omezit duševní problémy způsobené komplexitou života, pokud budou činit racionální životní volby založené na porozumění své životní situace. Autor klade vinu duševních problémů na špatných individuálních rozhodnutích jedince. Tento radikální individualismus ignoruje případné vlivy vyšších struktur – společnost, politické zřízení, historické souvislosti apod. Podle autora je naše duševní zdraví přímo úměrné kvalitě našich životních voleb, a jak racionální tyto volby děláme. Szaszova kritika tak zůstává výzvou k reflexi samotných základů psychiatrie – tedy k otázce, zda „duševní nemoc“ označuje skutečnou entitu, nebo spíše soubor našich kulturních soudů o tom, jak by měl člověk žít. A pokud přijmeme existenci duševní poruchy, pro filosofii psychiatrie je plodnou otázkou, kde přesně hledat její příčiny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Filosofie psychiatrie\u003C\u002Fstrong> — třídílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fmichel-foucault-a-otazka-konceptu-nebezpecneho-jedince-v-psychiatrii-19-stoleti\u002F\">Michel Foucault a otázka konceptu „nebezpečného jedince“ v psychiatrii 19. století\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>Jsou duševní poruchy reálné? Thomas Szasz si myslí, že nikoli\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fboorse-christopher-co-je-zdravi-a-co-je-nemoc\u002F\">Boorse, Christopher – Co je zdraví a co je nemoc?\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-934-footnote-1\">„no human activity is devoid of human value“, s. 115 \u003Ca href=\"#post-934-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-934-footnote-2\">s. 116 \u003Ca href=\"#post-934-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-934-footnote-3\">„On the other hand, a person’s belief–whether this be a belief in Christianity, in Communism, or in the idea that his internal organs are „rotting“ and that his body is, in fact, already „dead“–cannot be explained by a defect or disease of the nervous system.“, s. 113 \u003Ca href=\"#post-934-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":339,"protected":19},"\u003Cp>Intro „Cílem této eseje je položit otázku, zda skutečně existuje něco, čemu říkáme duševní porucha – a ukázat, že nikoli.“ Takto začíná svou esej radikální americký psychiatr Thomas Szasz, který byl přesvědčen, že duševní poruchy neexistují. Pokud psychiatr útočí na vlastní obor, musí mít k tomu dobrý důvod, a především podložené argumenty. Ty pak o […]\u003C\u002Fp>\n",935,{"footnotes":25},[29],[344,345,346],9,8,21,[348,13,33,34,35,349,36,37,350,351,352],"post-934","has-post-thumbnail","tag-phenomenology","tag-philosophy","tag-psychiatrie",{"self":354,"collection":359,"about":361,"author":363,"replies":365,"version-history":368,"predecessor-version":372,"wp:featuredmedia":376,"wp:attachment":379,"wp:term":382,"curies":387},[355],{"href":356,"targetHints":357},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F934",{"allow":358},[44],[360],{"href":47},[362],{"href":50},[364],{"embeddable":53,"href":54},[366],{"embeddable":53,"href":367},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=934",[369],{"count":370,"href":371},11,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F934\u002Frevisions",[373],{"id":374,"href":375},952,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F934\u002Frevisions\u002F952",[377],{"embeddable":53,"href":378},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia\u002F935",[380],{"href":381},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=934",[383,385],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":384},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=934",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":386},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=934",[388],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":390,"wp:featuredmedia":400,"wp:term":441},[391],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":392,"_links":393},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":394,"collection":398},[395],{"href":54,"targetHints":396},{"allow":397},[44],[399],{"href":96},[401],{"id":340,"date":402,"slug":403,"type":404,"link":405,"title":406,"author":22,"featured_media":23,"caption":408,"alt_text":25,"media_type":409,"mime_type":410,"media_details":411,"source_url":420,"_links":421},"2025-10-28T19:23:58","image-1","attachment","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fjsou-dusevni-poruchy-realne-thomas-szasz-si-mysli-ze-nikoli\u002Fimage-1\u002F",{"rendered":407},"thomas szasz – myth of mental illness",{"rendered":25},"image","image\u002Fpng",{"width":412,"height":413,"file":414,"filesize":415,"sizes":416,"image_meta":417},1404,833,"2025\u002F10\u002FImage-1.png",1203751,{},{"aperture":418,"credit":25,"camera":25,"caption":25,"created_timestamp":418,"copyright":25,"focal_length":418,"iso":418,"shutter_speed":418,"title":25,"orientation":418,"keywords":419},"0",[],"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2025\u002F10\u002FImage-1.png",{"self":422,"collection":426,"about":429,"author":432,"replies":434,"wp:attached-to":437,"curies":439},[423],{"href":378,"targetHints":424},{"allow":425},[44],[427],{"href":428},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia",[430],{"href":431},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fattachment",[433],{"embeddable":53,"href":54},[435],{"embeddable":53,"href":436},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=935",[438],{"embeddable":53,"post_type":13,"id":327,"href":356},[440],{"name":77,"href":78,"templated":53},[442,457],[443],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":444},{"self":445,"collection":449,"about":451,"wp:post_type":453,"curies":455},[446],{"href":105,"targetHints":447},{"allow":448},[44],[450],{"href":110},[452],{"href":113},[454],{"href":116},[456],{"name":77,"href":78,"templated":53},[458,478,496],{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":461},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fphenomenology\u002F","phenomenology",{"self":462,"collection":467,"about":470,"wp:post_type":473,"curies":476},[463],{"href":464,"targetHints":465},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F9",{"allow":466},[44],[468],{"href":469},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[471],{"href":472},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[474],{"href":475},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=9",[477],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":481},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fphilosophy\u002F","philosophy",{"self":482,"collection":487,"about":489,"wp:post_type":491,"curies":494},[483],{"href":484,"targetHints":485},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F8",{"allow":486},[44],[488],{"href":469},[490],{"href":472},[492],{"href":493},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=8",[495],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":346,"link":497,"name":498,"slug":498,"taxonomy":73,"_links":499},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fpsychiatrie\u002F","psychiatrie",{"self":500,"collection":505,"about":507,"wp:post_type":509,"curies":512},[501],{"href":502,"targetHints":503},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F21",{"allow":504},[44],[506],{"href":469},[508],{"href":472},[510],{"href":511},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=21",[513],{"name":77,"href":78,"templated":53},[515,516,517],{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":346,"name":498,"slug":498,"taxonomy":73,"link":497},{"en":519,"es":523,"fr":527},{"title":520,"slug":521,"description":522},"Are Mental Disorders Real? Thomas Szasz Thinks They Are Not","are-mental-disorders-real-thomas-szasz-thinks-they-are-not","Thomas Szasz argued that mental illness is a myth. A reading of his essay: what he gets right about values in psychiatry, and where he is wrong about the brain.",{"title":524,"slug":525,"description":526},"¿Son reales los trastornos mentales? Thomas Szasz cree que no","son-reales-los-trastornos-mentales-thomas-szasz-cree-que-no","Thomas Szasz sostuvo que la enfermedad mental es un mito. Una lectura de su ensayo: en qué acierta sobre los valores en la psiquiatría y en qué se equivoca sobre el cerebro.",{"title":528,"slug":529,"description":530},"Les troubles mentaux sont-ils réels ? Thomas Szasz pense que non","les-troubles-mentaux-sont-ils-reels-thomas-szasz-pense-que-non","Thomas Szasz soutenait que la maladie mentale est un mythe. Une lecture de son essai : où il voit juste sur les valeurs en psychiatrie et où il se trompe sur le cerveau.",{"id":532,"date":533,"date_gmt":534,"guid":535,"modified":236,"modified_gmt":237,"slug":537,"status":12,"type":13,"link":538,"title":539,"content":541,"excerpt":543,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":24,"ping_status":24,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":545,"categories":546,"tags":547,"class_list":550,"_links":554,"_embedded":586,"tagsResolved":678,"translations":683},915,"15. 10. 2025","2025-10-15T06:55:04",{"rendered":536},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F?p=915","michel-foucault-a-otazka-konceptu-nebezpecneho-jedince-v-psychiatrii-19-stoleti","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fmichel-foucault-a-otazka-konceptu-nebezpecneho-jedince-v-psychiatrii-19-stoleti\u002F",{"rendered":540},"Michel Foucault a otázka konceptu „nebezpečného jedince“ v psychiatrii 19. století",{"rendered":542,"protected":19},"\u003Cp class=\"p1\">Během tohoto zimního semestru (2025\u002F2026) jsem začal navštěvovat na FF UK předmět \u003Ci>Philosophy of Psychiatry\u003C\u002Fi>. Mou motivací je získat hlubší náhled na filosofické problémy v oboru psychiatrie. Žijeme totiž v době, kdy se psychiatrie stala potřebným a tím vlivným oborem. Z okrajového oboru uvnitř medicíny vyrostla psychiatrie do podoby samostatného oboru, protože to doba žádala. Psychické problémy a obecné zaměření na mentální zdraví patří k životnímu stylu 21. století – ať už se nám to líbí, nebo ne. Můžeme debatovat o tom, jak a proč začala „psychiatrizace“ každodenního života a zda normalizace hovořit o svém mentálním zdraví v kavárně nebo při večeři je celkově „net benefit“ pro jednotlivce a společnost. Faktem zůstává, že psychiatrických problémů přibývá. A tím nemyslím „pouze“ ty, které vyžadují psychoterapii, ale i zdravotně závažné a debilitující případy depresí, hraniční poruchy osobnosti, schizofrenie, sexuálních deviací a dalších poruch, které často doprovází násilí a nebezpečí pro nemocné i jejich okolí. Může za to přetechnizovaná společnost, komplexita každodenních problémů, neustálý důraz na výkon v práci i v soukromém životě, nedostatek prostoru být sám sebou – autentickým Já? Nebo snad v nás dřímaly genetické predispozice, které se začaly spouštět spolu s příchodem hypermoderního světa, nebo globálně stresové situace, kterou jsme zažili například v posledních letech během COVID-19, jehož následkem se drasticky zvýšil počet psychiatricky nemocných?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Důležitost oborů přichází a odchází podle poptávky. Vzpomeňme si na právě covidové roky, kdy se obskurní specialisté v epidemiologii přes noc stali hvězdnými prorockými hlasy, jejichž slova jsme hltali stylem vskutku biblických rozměrů. Co epidemiolog řekl, to byla pravda. Možná přeháním, ale kdo si během prvních let covidu dovolil kritizovat epidemiology? Možná pár youtuberů a influencerů, ale většina chytrých, vzdělaných a racionálně smýšlejících lidí věděla, že je třeba následovat vědu, kamkoli nás zavede. Pouze zpětně – a po bitvě je každý generál – dokážeme říct, co jsme během covidu získali a co jsme ztratili, co se týče zdraví, ale i svobody.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Psychiatrie je v současné době epidemiologií lidské duše. Snaží se léčit nejen existující problémy, ale i snížit riziko výskytu potenciálních problémů, které se doposud u člověka neprojevily. Tím pádem se z psychiatrie stala preventivní hygiena, neboli mechanismus proti nebezpečným jedincům ve společnosti, které je nutné mít pod dohledem – a to nikoli proto, co udělali, ale proto, kým a čím jsou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Nebo to si aspoň myslí Michel Foucault ve svém článku „O konceptu nebezpečného jedince v psychiatrii 19. století“. Článek spadá do kategorie filosofické a sociologické kritiky psychiatrie a jejího vztahu k trestnímu právu. Snaží se poukázat na to, že se role psychiatrů a psychiatriček časem změnila z expertního znalectví v relativně jasných případech duševní poruchy na odborníky, jejichž hlavní náplní je interpretovat osobnost člověka a vydat prohlášení o příčetnosti, které závisí na tom, jak daný abnormální či deviantní čin zapadá do širšího rámce života jedince. Pokud zapadá a vyjadřuje nějakou racionální kontinuitu, může být člověk prohlášen za příčetného a tudíž vinného. Kdežto pokud se monstrózní čin vymyká běžným vzorcům chování jedince, jedná se o duševní problém a jedinec je prohlášen za nepříčetného a nevinného.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Článek začíná popisem soudního procesu, ve kterém je obžalovaný vyzván k tomu, aby se obhájil před soudcem a porotou. Obžalovaný ale mlčí. Mlčí tak dlouho, až to jeden z porotců nevydrží a vykřikne: „Panebože, tak se braň!“ Toto vylíčení jednoho procesu z roku 1975 poukazuje na důležitou roli, kterou hraje znalost charakteru a životního příběhu obžalovaného, neboť soudní proces musí obžalovaného do nějaké míry znát, jelikož motivace a intence skrývající se za provedeným trestným činem představují důležitá fakta, podle nichž se definuje míra viny a přísnost rozsudku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Významným mezníkem ve vztahu mezi psychiatrií a právem je práce italského kriminologa Raffaeleho Garofala z poloviny 19. století, který formuloval tzv. Garofalův princip. Podle něj se zločiny dělí na ty proti právu a na ty proti přirozenosti. Zatímco první označují technické přestupky zákona, druhé vycházejí z vrozených morálních nebo psychologických defektů člověka. Tím se do centra soudního řízení dostává samotná osobnost pachatele. Zatímco dříve trestní právo znalo jen čin a zákon, po Garofalovi do procesu vstupuje „kriminálník“ jako třetí prvek, s nímž se musí soud vypořádat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Zavedení kriminálníka coby elementu do soudního procesu bylo motivováno snahou učinit trestní právo racionálnějším, schopným brát v potaz motivaci a intence kriminálníka. To nebylo nic nového – již před 19. stoletím se povolávali psychiatři (či tehdejší forma psychiatrů) k různým případům, kde bylo potřeba identifikovat duševní poruchy. Šlo především o duševní slabost (\u003Ci>dementia, imbecillitas\u003C\u002Fi>) nebo dočasné šílenství a návaly zuřivosti (\u003Ci>furor\u003C\u002Fi>). Tyto stavy měly viditelné a poznatelné symptomy blouznění, záchvatů a deliria, a tak nebylo vždy nutné si vyžádat lékařskou expertízu – soudci to poznali sami.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Byly to teprve monstrózní případy ze začátku 19. století, které vedly k tomu, povolat si psychiatra na konzultaci nikoli pro potvrzení zjevné zdravotní vady, ale jako interpreta motivací. Monstrozitou těchto případů byla surovost, nechutnost, ale především zdánlivá nevysvětlitelnost toho, proč se to stalo. Tak například případ penzionovaného důstojníka Metzgera, který žil o samotě. Začne se však starat o dítě své bytné a jednoho dne dítě bez motivu dvakrát udeří kladivem, ale nezabije ho. Byl to čin bez hněvu či zisku, zcela bez důvodu. Případ Henriette Cornier z Paříže roku 1827 líčí příběh služky, která si vypůjčí dítě na hlídání, sama na tom trvá, ale dítě zavraždí tím, že mu usekne hlavu a vyhodí ji z okna. Čin se stal kanonickým případem „vražedné monomanie“, tedy rádoby psychiatrického onemocnění, které nemá jiné symptomy než ten, že zničehonic spáchá člověk nějakou monstrozitu – nepochopitelně a bez motivu. V neposlední řadě případ ženy ze Sélestatu z roku 1817: během hladomoru zabije žena svou dceru tak, že jí odřeže nohu a uvaří si ji v polévce. Tento případ je důležitý pro argumentaci Foucaulta, protože ze zápisu soudního procesu je patrná spekulace nad tím, jakou roli hrála doba hladomoru. Ukázalo se, že právě proto, že byl hladomor, jednalo se o čin racionální, takže žena nebyla šílená a byla příčetná. Což znamená, že pokud by hladomor neprobíhal, nejspíš by byla prohlášena za nepříčetnou a nepotrestána plnou silou práva. Tento případ ženy ze Sélestatu poukazuje na nejasnou hranici mezi trestem a osvobozením, příčetností a nepříčetností.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Pro vysvětlení těchto zrůdných činů, které nemají vysvětlení, vyvinula psychiatrie právě homicidální monománii – tedy něco, co považuje Foucault za čistou fikci, neboť je to porucha, která nemá žádné zjevné symptomy a příznaky, pouze jeden: spáchání nevysvětlitelného a zrůdného trestného činu. Foucault poukazuje na to, že psychiatři tímto vynalezli paradoxní entitu: je to údajně porucha, která nemá žádné zjevné symptomy, nikdy se neprojevuje – pouze v momentu trestného činu –, přesto se psychiatři považovali za odborníky, kteří dokážou poznat neviditelné stopy této neviditelné nemoci, tedy jakési varovné znaky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Pro Foucaulta je homicidální monomanie nejen fikcí, ale také ukázkou toho, že psychiatrie se stala formou společenského dohledu a kontroly. Pokud totiž kdokoli z nás se potenciálně může stát zrůdným vrahem a pokud psychiatrie nějakým způsobem dokáže jediná rozpoznat varovné znaky, má moc jakési „veřejné hygieny“ ve společnosti (s. 6).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Od strany 8 a dále se Foucault ptá, jak se podařilo psychiatrii dostat do středobodu trestního práva a vystupovat bok po boku se soudci coby expertní znalci určující příčetnost obžalovaného. Nebylo to revolucí shora, ale spíše evolucí zezdola. Soudní proces vyžadoval, aby byl identifikován motiv pachatele. Důvod pro trestný čin se stal důvodem pro udělení takového a takového trestu. Ale pokud soudce neznal důvod pro trestný čin, nemohl takový čin potrestat. Soudci tedy potřebovali znát motivy, aby mohli rozhodnout o trestu. Aby systém trestu fungoval, je potřeba znát nejen pachatele a čin, ale také motiv a psychologicky jasný vztah mezi aktem a autorem aktu. Doktoři začali být voláni k soudu coby experti nejen aby identifikovali jasné symptomy demence nebo návalů šílenosti, ale také jako \u003Cstrong>specialisté na motivaci\u003C\u002Fstrong> (s. 8). Trestný čin začal být posuzován nejen podle toho, co se spáchalo, ale také podle toho, jak je daný akt trestného činu možné pochopit v širším kontextu chování, charakteru a osobní psychologické historie jedince. Čím více lze čin racionálně vysvětlit v referenci na předchozí život člověka, tím více je vinen. Čím méně čin zapadá do kontextu života člověka, tím je více viděn jako arbitrární, náhodný a tím nepochopitelný, což zbavuje obžalovaného právní zodpovědnosti, neboť bude prohlášen za nepříčetného.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Na stránkách 15–18 se dočítáme další hypotézu, jak se dostala psychiatrie do trestního práva. Má to co do činění se zavedením pojištění nikoli v trestním, ale v občanském zákoníku. Nové společenské prvky – například zaměstnání nebo masová veřejná doprava – vedly k tomu, že se firmy vystavovaly právní zodpovědnosti, když se něco zaměstnancům nebo pasažérům stane při práci pro ně nebo při používání jejich služeb. Když se například zaměstnanec zranil v práci, anebo srazil služebním autem nějakého chodce na ulici, dotyčné osoby byly odškodněny bez ohledu na to, zda firma prokázala, že udělala vše ve svých silách pro omezení pravděpodobnosti rizika.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">A právě uhlídání pravděpodobnosti rizika vedlo k tomu, že ve společnosti sedimentovala představa, že kriminálník nemusí vysvětlovat své motivy – je vinný proto, že předtím nějaký psychiatr determinoval, že má osobnostní nebo duševní poruchu a že je jeho přirozeností být deviantní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"p1\">Foucault tak ukazuje, že psychiatrie se do právního systému nedostala revolučně, ale postupnou transformací samotného soudního myšlení. Soudci potřebovali znát motivy, aby mohli rozhodnout o vině a trestu, a tak se z lékařů stali interpreti psychologických kauzalit. Od té chvíle se soud neptá pouze, co se stalo, ale také, proč se to stalo – a nakonec, kdo je ten, kdo čin spáchal. Zatímco dříve se trestal čin, nyní se začíná posuzovat osobnost. Psychiatrie tak posouvá právo od kategorie viny ke kategorii nebezpečnosti. Otázka tedy zní: je člověk souzen podle svého činu, nebo podle své identity?\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Filosofie psychiatrie\u003C\u002Fstrong> — třídílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cstrong>Michel Foucault a otázka konceptu „nebezpečného jedince“ v psychiatrii 19. století\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fjsou-dusevni-poruchy-realne-thomas-szasz-si-mysli-ze-nikoli\u002F\">Jsou duševní poruchy reálné? Thomas Szasz si myslí, že nikoli\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fboorse-christopher-co-je-zdravi-a-co-je-nemoc\u002F\">Boorse, Christopher – Co je zdraví a co je nemoc?\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n",{"rendered":544,"protected":19},"\u003Cp>Během tohoto zimního semestru (2025\u002F2026) jsem začal navštěvovat na FF UK předmět Philosophy of Psychiatry. Mou motivací je získat hlubší náhled na filosofické problémy v oboru psychiatrie. Žijeme totiž v době, kdy se psychiatrie stala potřebným a tím vlivným oborem. Z okrajového oboru uvnitř medicíny vyrostla psychiatrie do podoby samostatného oboru, protože to doba žádala. […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[548,345,346,549],22,12,[551,13,33,34,35,36,37,552,351,352,553],"post-915","tag-foucault","tag-psychology",{"self":555,"collection":560,"about":562,"author":564,"replies":566,"version-history":569,"predecessor-version":572,"wp:attachment":576,"wp:term":579,"curies":584},[556],{"href":557,"targetHints":558},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F915",{"allow":559},[44],[561],{"href":47},[563],{"href":50},[565],{"embeddable":53,"href":54},[567],{"embeddable":53,"href":568},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=915",[570],{"count":172,"href":571},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F915\u002Frevisions",[573],{"id":574,"href":575},918,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F915\u002Frevisions\u002F918",[577],{"href":578},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=915",[580,582],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":581},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=915",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":583},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=915",[585],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":587,"wp:term":597},[588],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":589,"_links":590},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":591,"collection":595},[592],{"href":54,"targetHints":593},{"allow":594},[44],[596],{"href":96},[598,613],[599],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":600},{"self":601,"collection":605,"about":607,"wp:post_type":609,"curies":611},[602],{"href":105,"targetHints":603},{"allow":604},[44],[606],{"href":110},[608],{"href":113},[610],{"href":116},[612],{"name":77,"href":78,"templated":53},[614,632,646,660],{"id":548,"link":615,"name":616,"slug":616,"taxonomy":73,"_links":617},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffoucault\u002F","foucault",{"self":618,"collection":623,"about":625,"wp:post_type":627,"curies":630},[619],{"href":620,"targetHints":621},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F22",{"allow":622},[44],[624],{"href":469},[626],{"href":472},[628],{"href":629},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=22",[631],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":633},{"self":634,"collection":638,"about":640,"wp:post_type":642,"curies":644},[635],{"href":484,"targetHints":636},{"allow":637},[44],[639],{"href":469},[641],{"href":472},[643],{"href":493},[645],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":346,"link":497,"name":498,"slug":498,"taxonomy":73,"_links":647},{"self":648,"collection":652,"about":654,"wp:post_type":656,"curies":658},[649],{"href":502,"targetHints":650},{"allow":651},[44],[653],{"href":469},[655],{"href":472},[657],{"href":511},[659],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":549,"link":661,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"_links":663},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fpsychology\u002F","psychology",{"self":664,"collection":669,"about":671,"wp:post_type":673,"curies":676},[665],{"href":666,"targetHints":667},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F12",{"allow":668},[44],[670],{"href":469},[672],{"href":472},[674],{"href":675},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=12",[677],{"name":77,"href":78,"templated":53},[679,680,681,682],{"id":548,"name":616,"slug":616,"taxonomy":73,"link":615},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":346,"name":498,"slug":498,"taxonomy":73,"link":497},{"id":549,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"link":661},{"en":684,"es":688,"fr":692},{"title":685,"slug":686,"description":687},"Michel Foucault and the Concept of the “Dangerous Individual” in 19th-Century Psychiatry","michel-foucault-and-the-concept-of-the-dangerous-individual-in-19th-century-psychiatry","A reading of Foucault’s essay on the “dangerous individual”: how psychiatry entered criminal law and moved it from the question of guilt to the question of dangerousness.",{"title":689,"slug":690,"description":691},"Michel Foucault y el concepto de «individuo peligroso» en la psiquiatría del siglo XIX","michel-foucault-y-el-concepto-de-individuo-peligroso-en-la-psiquiatria-del-siglo-xix","Lectura del ensayo de Foucault sobre el «individuo peligroso»: cómo la psiquiatría entró en el derecho penal y lo desplazó de la cuestión de la culpa a la de la peligrosidad.",{"title":693,"slug":694,"description":695},"Michel Foucault et la question du concept d’« individu dangereux » dans la psychiatrie du XIXe siècle","michel-foucault-et-la-question-du-concept-d-individu-dangereux-dans-la-psychiatrie-du-xixe-siecle","Une lecture de Foucault sur l’« individu dangereux » : comment la psychiatrie est entrée dans le droit pénal et l’a fait passer de la culpabilité à la dangerosité.",{"id":697,"date":698,"date_gmt":699,"guid":700,"modified":702,"modified_gmt":703,"slug":704,"status":12,"type":13,"link":705,"title":706,"content":708,"excerpt":710,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":24,"ping_status":24,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":712,"categories":713,"tags":714,"class_list":717,"_links":721,"_embedded":754,"tagsResolved":847,"translations":852},900,"06. 10. 2025","2025-10-06T21:04:55",{"rendered":701},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F?p=900","2025-10-14T10:13:53","2025-10-14T08:13:53","reflexe-heideggerovy-otazky-techniky","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Freflexe-heideggerovy-otazky-techniky\u002F",{"rendered":707},"Reflexe Heideggerovy otázky techniky",{"rendered":709,"protected":19},"\u003Ch2>Úvod\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Heideggerova esej o bytnosti techniky zazněla poprvé ve formě přednášky v přednáškovém cyklu \u003Cem>Umění v technické době \u003C\u002Fem>v roce 1953 na půdě Bavorské akademie krásných umění. O rok později v roce 1954 byl text také poprvé publikován.\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-2\" href=\"#post-900-footnote-2\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Časový kontext eseje není nedůležitý, protože poválečnou Evropou se začal procházet strašák v podobě atomových zbraní a atomový věk i hrozba vstoupily do běžného jazyka a vědomí. Přesto v Bytnosti techniky zmínky o jaderných zbraních nenajdeme. Pro analýzu toho, čím technika obecně a moderní technika konkrétně jsou, si Heidegger vypůjčuje běžné příklady technického pokroku. To si může dovolit, neboť se chce dobrat toho, co mají všechny technické výdobytky společné na té nejobecnější, tedy ontologické úrovni. Heidegger se ptá, co je bytností techniky. Pokud se mu podaří odpovědět na tuto otázku, výsledek by měl být stejně relevantní pro kladivo, teleskop, počítač nebo jadernou zbraň.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Především proto, že filosofie techniky se vydědila z filosofie coby samostatný obor zhruba v první polovině 20. století, patří Otázka techniky mezi základní texty filosofické reflexe techniky nejen historicky, ale i tematicky. Následovníci oboru filosofování o technice se tak více či méně musí s Heideggerovým tázáním po bytnosti techniky vypořádávat. Vedle Heideggera se v literatuře hovoří o dalších zakladatelích filosofování o technice, mezi něž řadíme Lewise Mumforda, Jacques Ellula nebo Hans Jonase. Tito autoři tvoří skupinu tzv. „klasické filosofie techniky“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-3\" href=\"#post-900-footnote-3\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>, v jejichž díle dominuje transcendentální nebo sociokulturní pohled na techniku, často ignorující otázky a problémy týkající se individuálních technických artefaktů. Tento přístup dostal přezdívku filosofie techniky s velkým písmenem „T“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-4\" href=\"#post-900-footnote-4\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>, neboť technika v myšlení těchto autorů vystupuje coby jednotná, často negativní síla působící na člověka. V současnějším přístupu filosofie techniky naopak převládá snaha „otevřít black box“ oné abstraktní síly Techniky a uchopit specifičnost a unikátní bytí jednotlivých artefaktů, kdy filosofickou reflexi obohacují data získaná z případových studií a dalších empirických metod.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Bytnost techniky a svobodný vztah k technice\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Mezi hlavní cíle Heideggerova tázání se po bytí techniky se řadí vybudování (či navrácení) svobodného vztahu k technice. S příchodem moderní techniky, která využívá výsledky exaktní a na matematice postavené přírodovědě, se náš vztah k technice proměnil, a to tak, že pobyt (Dasein) začal onen svobodný vztah k technice ztrácet. Svobodným vztahem se myslí otevřenost Dasein vůči všem možným způsobům bytnosti techniky a vidění světa. Moderní technika nám však podle Heideggera vnucuje právě jeden způsob bytnosti techniky, který ze všech možných potencialit, jak Dasein může skrze techniku mít vztah se světem a jsoucny v něm, redukuje multiplicitu vidění světa jsoucen a jejich bytí na právě jedno, které vše ve světě, včetně přírody přeměňuje na pouhou zásobu energie, použitelný stav zásob, statické, neměnné bytí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vlivem moderní techniky začal Dasein redukovat smysl svého bytí na použitelný stav zásob a zapomněl, že může vyložit a odkrývat své bytí ve světě i jinak. Ba co hůře, Dasein netuší, že toto moderní technika činí, neboť ji chápe jako něco \u003Cem>neutrálního\u003C\u002Fem>, něco, co má plně pod kontrolou: „Mít techniku pod kontrolou se stává tím naléhavější, čím více hrozí, že se technika vládě člověka vymkne.“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-5\" href=\"#post-900-footnote-5\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Reduktivní vliv moderní techniky dále svádí Dasein ke špatné ontologii: špatné vyložení toho, \u003Cem>co\u003C\u002Fem> a \u003Cem>jak\u003C\u002Fem> ve světě \u003Cem>jest\u003C\u002Fem>, vede k tomu, že moderní technika zakrývá nejen Pravdu uchopenou klasickou teorií korespondence vztahu výroku a stavu světa, ale také Pravdu uchopenou fenomenologicky, tedy Pravdu jakožto podmínky toho, co vede k tomu, že vůbec něco můžeme posoudit jako pravdivé či nepravdivé.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Celá esej je tedy varováním. Abychom mohli toto varování ohodnotit, potřebujeme po-chopit, proč Heidegger vidí moderní techniku takto negativně a jak nám může fenomenologie techniky může pomoct navrátit svobodný vztah k (moderní) technice.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Technika jako odkrývající prostředek\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Heidegger staví svou analýzu techniky na tom, že bytnost techniky není ničím technickým. Podobně jako bytnost stromu není nic stromovitého a nenachází se v individuálních stromech, nenajdeme bytnost techniky v konkrétních technických artefaktech nebo procesech. Musíme-li někde začít, máme v tradičním pojetí toho, čím technika \u003Cem>je\u003C\u002Fem>, k dispozici dva pohledy: \u003Cem>instrumentální\u003C\u002Fem> a \u003Cem>antropologický\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Instrumentálním \u003C\u002Fem>pohledem vidíme techniku jako \u003Cem>prostředek\u003C\u002Fem> (lat. instrument) k cíli, \u003Cem>antropologický \u003C\u002Fem>pohled definuje techniku jako \u003Cem>lidskou aktivitu\u003C\u002Fem>. Oba pohledy jsou vzájemně sdružené. Techniku jako prostředek používáme během lidské aktivity, a lidská aktivita zas předznamenává nějaké cíle a účely použití techniky. Heidegger upozorňuje na to, že instrumentální pohled tenduje k tomu chápat techniku coby prostředek jako něco neutrálního, podřízené Dasein. Je tomu tak?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>K odpovědi se dostaneme analýzou prostředkovosti prostředku (neboli instrumentálností). Užití prostředku něco způsobuje a je jím něco učiněno. To, co něco způsobuje, je příčinou toho, co bylo učiněné. Heidegger proto dále pokračuje zkoumáním příčiny a klasické aristotelovské schema čtyř příčin aplikace na příklad se stříbrnou obětní miskou:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>causa materialis — látka, z níž je věc (prostředek) zhotoven\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>causa formalis — tvar prostředku\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>causa finalis — účel použití prostředku\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>causa efficiens — ten, kdo prostředek vytvořil\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>Všechny tyto čtyři příčiny spolu působí a zapříčiňují vznik misky tak, že před námi stojí. To, že před námi však stojí obětní miska, je zapříčiněné čtvrtou příčinou causa efficiens, neboť člověk v roli stříbrníka seskupuje zbývající tři příčiny do jednoho celku nejen tím, že ji vytvoří, ale také tím, že promýšlí její účel. Promýšlet je dle Heideggera „řecky λέγειν, λόγος. Λέγειν spočívá v ἀποφαίνεσθαι, vynášet najevo, vyjevovat“.\u003Cem>\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-6\" href=\"#post-900-footnote-6\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fem> A tak stříbrník je nejen ten, kdo prostředek vytvořil, ale také ta příčina \u003Cem>dávající výskyt\u003C\u002Fem> a \u003Cem>vynášející najevo\u003C\u002Fem> misku nějakým \u003Cem>způsobem\u003C\u002Fem>, konkrétně jakožto obětní misku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To, co mají příčiny společné je, že přivádí něco z ne-přítomnosti do pří-tomnosti, jsou „prodchnuty skýtáním“, čímž poskytují zjev tomu, co nebylo přítomno. Již u Platóna v Symposionu čteme, že „každé dopuštění, které cokoli přiměje, aby přešlo z ne-přítomnosti do přítomnosti, je ποίησις\u003Cem> (poiesis). \u003C\u002Fem>Poiesis je tedy něco jako proces, co \u003Cem>odkrývá\u003C\u002Fem>. Toto odkrývání nazvané Heideggerem v němčině das Entbergen je v řečtině ἀλήθεια, v latině veritas, což znamená Pravda (Wahrheit).\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Pravda a odkrývání\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Pravda a odkrývání mají k sobě blízko a technika coby prostředek, který odkrývá, má blízko nějakým způsobem pravdě. Jak přesně? To je nad rámec eseje Otázky techniky, avšak Heideggerova či fenomenologická teorie pravdy se odklání od klasické korespondenční teorie pravdy, ve které lingvistický výrok (věta) se shoduje svou strukturou se stavem světa. Aletheia a poesis implikují změnu. Bytí jsoucen není statické a neměnné, bytnost jsoucen, tedy samotný způsob toho, \u003Cstrong>jak věci jsou\u003C\u002Fstrong>, přichází do ne-skrytosti a do skrytosti na základě způsobu odkrývání. To, jak věci jsou, souvisí s pravdou, ta zas souvisí s tím, jak jsou nám (tedy pro Dasein) věci odkryty, protože, to, jak jsou nám věci odkryty, mění to, jaké nabývají podoby, a jak se nám jeví, stručně: jak věci jsou. Fenomenologické teorie pravdy implikuje změnu, dynamičnost, kontextuálnost, a tím do určité míry subjektivitu.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>τεχνη jako non-neutrální prostředek odkrývání\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Vrátíme-li se k technice a bytnosti techniky, shrňme si, k čemu Heidegger dochází. Co je technika? To je otázka po \u003Cem>bytnosti\u003C\u002Fem> techniky, a tu Heidegger doposud chápe jako prostředek, který zaviňuje to, že se nám svět odkrývá určitým způsobem. Dále Heidegger pokračuje tím, že technika etymologicky vychází z techne, a od raných dob bylo techne specifický způsob poiesis, tedy techne a technika jsou něco poietického, neboť jsou např. vedle poezie způsobem odkrývání jsoucen ve světě. Identifikace techniky s odkrýváním podporuje Heideggerova analýza pojmů techne a episteme, kdy do dob Platóna znamenají obě slova poznání v obecném smyslu či něčemu rozumět a vy-znat se.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Po této analýze je zřejmější, proč je slepota vůči technice pro Dasein nebezpečná. Bytnost techniky není nic neutrálního, naopak se ukazuje jako něco, co zaviňuje specifický způsob odkrývání světa a vztah Dasein k němu, i k sobě samotnému. Technika není neutrální, nýbrž lze o ní hovořit jako o \u003Cem>non-neutrální\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-7\" href=\"#post-900-footnote-7\">[6]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fem> Bytností techniky je odkrývající prostředečnost, která coby prostředek vztah Dasein a světa transformuje to, jak Dasein přistupuje ke světu a jak je Dasein svět odkrýván.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Gestell\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Pokud přistoupíme na to, že bytnost techniky není ničím neutrálním, musíme se ptát, jak nás technika ovlivňuje a jak se odlišuje vliv moderní techniky od techniky dřívějších dob. Heidegger se na tuto otázku zaměřuje. Podle něj se technika založená na ruční práci a řemeslné činnosti neliší ve své bytnosti od moderních příkladů technických artefaktů a procesů. Právě proto, že bytnost techniky není nic technického, může Heidegger říct, že řemeslná i moderní technika odkrývají svět. Nicméně moderní technika odkrývá svět drasticky jinak.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je nutné definovat, co Heidegger považuje za moderní techniku. Zhruba se jedná o soubor artefaktů a procesů, které využívají a jsou ovlivněné poznatky novověké exaktní, tedy na matematice založené přírodovědě. Nicméně fenomenologicky řečeno, co činí moderní techniku moderní není pouze historická mladost, nové funkce nebo nástroje využívající současné výsledky vědeckého bádání. Například obdělávání půdy nebo využití síly proudu řeky lze provozovat i moderními prostředky takovým způsobem, který je fenomenologicky blíže ne-moderní řemeslné technice — technice coby techne. A to platí i naopak. Nejde tu o „techničnost“ techniky, nýbrž o její bytnost, způsob a charakter odkrývání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A právě charakter toho, jak moderní technika odkrývá svět se změnil. Není to odkrývání ve formě poiesis, nýbrž odkrývání (takže stále aletheia) ve formě \u003Cem>vymáhání (Herausforden). \u003C\u002Fem>Vymáháním se myslí reduktivní odkrývání přírody jako zásoby energie, jako něco, co Heidegger nazývá „použitelný stav” (Bestand). Tento specifický způsob odkrývání světa moderní technikou pak nazývá Heidegger slovem \u003Cem>Gestell. \u003C\u002Fem>V normálním užití toto slovo znamená v němčině podstavec, stojan, podvozek. U Heideggera nabývá významu onoho specifického „ustanovujícího zjednávání“, vymáhajícího způsobu, jak moderní technika odkrývá svět pro Dasein a skrze Dasein. Toto vymáhání se neděje mimo lidské konání, ale není zcela na člověku závislé.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Gestell je totalitizující síla. Shromažďuje přirozenou různorodost odkrývání světa do jednoho jediného způsobu. Redukuje mnohost na jedno, multiplicitu na jednotu. Heidegger poeticky přidružuje Gestell ke gramaticky příbuzným pojmům: Ge–birg (pohoří) redukuje mnohost horských prvků na jedno pohoří; Ge–müt (nitro, duše) shromažďuje mnohost a neuspořádanost vnitřních stavů člověka do jednoho celku. Onou gramatickou předponou „Ge–“, pomocí které se v němčině vytvářejí hromadná podstatná jména, Heidegger vyjadřuje toto sjednocení mnohosti do jednoho celku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kde se bere příčina této změny u moderní techniky? Heidegger viní novověkou přírodovědu.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Vztah vědy a techniky, úděl\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Novověká exaktní přírodověda zavedla do společnosti koncepty, teorie, obrazy, myšlení, které uchopují přírodu tak, že jí redukují a manipulují s ní pomocí matematizace. Gestell je dědictvím novověké matematické přírodovědy ne proto, že by moderní technika byla \u003Cem>pouze\u003C\u002Fem> aplikací vědecké teorie, nýbrž proto, že v obou případech se příroda ohlašuje a odkrývá jako něco, co je „konstatovatelné“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-8\" href=\"#post-900-footnote-8\">[7]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> (uchopeno kvantitativně, matematicky, logicky) a je zjednáno jako systém informací.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud bytností moderní techniky je Gestell jakožto způsob odkrývání, které není neutrálním procesem, lze říct, že věda, vědecká teorie a její koncepty a terminologie jsou něčím, co nás vede odkrývat svět určitým způsobem, a tudíž také nejsou neutrálními ve vztahu k odkrývání, ve vztahu k tomu, jak věci jsou a jak se nám jeví. Naopak, věda má mnohem blíže k technice. Heidegger poukazuje na to, že uvažovat o vědě bez techniky nelze: věda, o to více ta moderní, vyžaduje různé technické aparáty ke svému fungování, a to nejen k experimentálnímu výzkumu. Věda nevzniká ex-nihilo. Technika odkrývá svět jsoucen, ty se nám nějak jeví a věda coby lidská činnost je ponořena do specificky odkrytého světa a studium jsoucen v něm se podřizuje tomu, jak uvažujeme o bytí předmětu našeho zkoumání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Proto Heidegger může říct, že zatímco moderní technika je historicky později, na ontologické úrovni moderní technika jako Gestell novověkou vědu předchází, a pouze zpětně skrze moderní techniku se dobíráme tomu, jak se Gestell zrcadlí již na počátku novověké vědy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>K zodpovězení otázky, co vedlo k tomu, že Gestell vládne bytnosti novověké vědy i moderní techniky, nám Heidegger nabízí odpověď: určitý způsob odkrývání světa připodobňuje procházení se po určité cestě. Na konkrétní cestu způsobu odkrývání nás vysílá \u003Cem>úděl\u003C\u002Fem> (Geschick)\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-9\" href=\"#post-900-footnote-9\">[8]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup> Úděl je něco mimo lidskou činnost a kontrolu. Avšak je to úděl, který posílá člověka na cestu — spouští specifické odkrývání světa —, a tím konečně vyvstávají jsoucna a jejich bytí jako nějaká konkrétní jsoucna s konkrétním bytí. Úděl započíná, s využitím terminologie fyziky či psychologie, kolaps pravděpodobnostní potenciality bytí jsoucen na něco aktuálního, případně úděl je nezbytnou podmínkou „gestalt switche“ bytí jsoucen:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A teprve úděl, který člověka posílá na cestu zpředmětňujícího před-stavování, zpřístupňuje toto dějinné jako předmět pro historii, tzn. pro vědu, a teprve tím umožňuje ztotožnění dějinného s historickým.“\u003Csup>\u003Csup>\u003Ca id=\"post-900-footnote-ref-10\" href=\"#post-900-footnote-10\">[9]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Předmětem vědy může být pouze to, co bylo odkryto ze skrytosti do ne-skrytosti a je tematizováno jako něco, co se jeví nějakým způsobem. To, co věda může tematizovat, se mění podle toho, jaký úděl dominuje v daném období dějin. Podle údělu vyvstávají do popředí nějaké formy bytí jsoucen, a zároveň další bytí jsoucen se ztrácejí do pozadí. Přestože bytí jsoucen je proměnlivé, tato fenomenologická struktura \u003Cem>odkrývání—skrývání\u003C\u002Fem> se dost možná jeví jako jediná konstanta dějin Dasein.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Obrana proti Gestellu\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Nakonec se musíme v Otázce techniky vypořádat s hlavní motivací Heideggerova textu: jak se bránit Gestellu a jak zvrátit jeho působení, které z člověka samotného vytváří použitelný stav zásob, něco matematizovatelného a převeditelného do formy zásoby energie pro produkování nové energie? Heidegger nachází odpověď v navrácení se k původnímu odkrývání — poiesis —, jež se dodnes uchovalo v krásném umění, především v poezii, neboť je třeba se znovu otevřít jiným způsobům odkrývání světa, které více participují v oblasti pravdy a nabízí alternativu k totalitárnímu Gestellu, který redukuje všechno bytí na použitelný stav zásob: ontologicky na jeden způsob bytí, onticky řečeno na komoditu, produkt, neudržitelné drancování přírody a nás samotných.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zdroje\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>ACHTERHUIS, Hans, 2001. American philosophy of technology: the empirical turn. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-21449-2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HEIDEGGER, Martin, 2004. Věda, technika a zamyšlení. Praha: OIKOYMENH. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 8072980831.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1990. Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-20560-5.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LEMMENS, Pieter, 2021. Thinking Technology Big Again. Reconsidering the Question of the Transcendental and ‘Technology with a Capital T’ in the Light of the Anthropocene. Foundations of Science [online]. Springer Science and Business Media, 2021-2-4, 27(1), 171-187 [cit. 2025-10-05]. ISSN 1233-1821. Dostupné z: doi:10.1007\u002Fs10699-020-09732-7\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-2\">viz ediční poznámka v HEIDEGGER, 2004, s. 61 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-3\">ACHTERHUIS, 2001, s. 2 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-4\">viz např. LEMMENS, 2021 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-5\">HEIDEGGER, 2004, s. 8 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-5\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-6\">Tamtéž, 2004, s. 8 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-6\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-7\">IHDE, 1990, s. 75. Ihde do literatury fenomenologie techniky zavádí anglický termín „non–neutrality“, který zachycuje transformační efekty techniky svých uživatelů, tedy pochopitelně i na člověka coby Dasein \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-7\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-8\">HEIDEGGER, 2004 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-8\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-9\">Tamtéž, 2004, s. 24 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-9\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-900-footnote-10\">Tamtéž, 2004, s. 24 \u003Ca href=\"#post-900-footnote-ref-10\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":711,"protected":19},"\u003Cp>Úvod Heideggerova esej o bytnosti techniky zazněla poprvé ve formě přednášky v přednáškovém cyklu Umění v technické době v roce 1953 na půdě Bavorské akademie krásných umění. O rok později v roce 1954 byl text také poprvé publikován.[1] Časový kontext eseje není nedůležitý, protože poválečnou Evropou se začal procházet strašák v podobě atomových zbraní a […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[715,344,345,716],7,10,[718,13,33,34,35,36,37,719,350,351,720],"post-900","tag-heidegger","tag-technology",{"self":722,"collection":727,"about":729,"author":731,"replies":733,"version-history":736,"predecessor-version":740,"wp:attachment":744,"wp:term":747,"curies":752},[723],{"href":724,"targetHints":725},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F900",{"allow":726},[44],[728],{"href":47},[730],{"href":50},[732],{"embeddable":53,"href":54},[734],{"embeddable":53,"href":735},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=900",[737],{"count":738,"href":739},2,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F900\u002Frevisions",[741],{"id":742,"href":743},902,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F900\u002Frevisions\u002F902",[745],{"href":746},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=900",[748,750],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":749},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=900",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":751},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=900",[753],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":755,"wp:term":765},[756],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":757,"_links":758},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":759,"collection":763},[760],{"href":54,"targetHints":761},{"allow":762},[44],[764],{"href":96},[766,781],[767],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":768},{"self":769,"collection":773,"about":775,"wp:post_type":777,"curies":779},[770],{"href":105,"targetHints":771},{"allow":772},[44],[774],{"href":110},[776],{"href":113},[778],{"href":116},[780],{"name":77,"href":78,"templated":53},[782,801,815,829],{"id":715,"link":783,"name":784,"slug":785,"taxonomy":73,"_links":786},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fheidegger\u002F","Heidegger","heidegger",{"self":787,"collection":792,"about":794,"wp:post_type":796,"curies":799},[788],{"href":789,"targetHints":790},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F7",{"allow":791},[44],[793],{"href":469},[795],{"href":472},[797],{"href":798},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=7",[800],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":802},{"self":803,"collection":807,"about":809,"wp:post_type":811,"curies":813},[804],{"href":464,"targetHints":805},{"allow":806},[44],[808],{"href":469},[810],{"href":472},[812],{"href":475},[814],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":816},{"self":817,"collection":821,"about":823,"wp:post_type":825,"curies":827},[818],{"href":484,"targetHints":819},{"allow":820},[44],[822],{"href":469},[824],{"href":472},[826],{"href":493},[828],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":716,"link":830,"name":831,"slug":831,"taxonomy":73,"_links":832},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ftechnology\u002F","technology",{"self":833,"collection":838,"about":840,"wp:post_type":842,"curies":845},[834],{"href":835,"targetHints":836},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F10",{"allow":837},[44],[839],{"href":469},[841],{"href":472},[843],{"href":844},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=10",[846],{"name":77,"href":78,"templated":53},[848,849,850,851],{"id":715,"name":784,"slug":785,"taxonomy":73,"link":783},{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":716,"name":831,"slug":831,"taxonomy":73,"link":830},{"en":853,"es":857,"fr":861},{"title":854,"slug":855,"description":856},"A Reflection on Heidegger’s Question Concerning Technology","a-reflection-on-heidegger-s-question-concerning-technology","What is the essence of technology? A reading of Heidegger’s essay: technology as revealing, its non-neutrality, Gestell, the role of science and the defence through poiesis.",{"title":858,"slug":859,"description":860},"Reflexión sobre la pregunta de Heidegger por la técnica","reflexion-sobre-la-pregunta-de-heidegger-por-la-tecnica","¿Cuál es la esencia de la técnica? Una lectura del ensayo de Heidegger: la técnica como desocultar, su no neutralidad, el Gestell, el papel de la ciencia y la defensa mediante la poiesis.",{"title":862,"slug":863,"description":864},"Réflexion sur la question de la technique chez Heidegger","reflexion-sur-la-question-de-la-technique-chez-heidegger","Quelle est l’essence de la technique ? Une lecture de l’essai de Heidegger : la technique comme dévoilement, sa non-neutralité, le Gestell, le rôle de la science et la poiesis.",{"id":866,"date":867,"date_gmt":868,"guid":869,"modified":871,"modified_gmt":872,"slug":873,"status":12,"type":13,"link":874,"title":875,"content":877,"excerpt":879,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":882,"categories":883,"tags":884,"class_list":886,"_links":889,"_embedded":921,"tagsResolved":967,"translations":968},551,"28. 07. 2021","2021-07-28T00:00:00",{"rendered":870},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fodcizeni-a-prostor-pro-radikalni-lasku-esej-pro-ttn","2025-07-05T12:29:29","2025-07-05T10:29:29","odcizeni-a-prostor-pro-radikalni-lasku-esej-pro-ttn","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fodcizeni-a-prostor-pro-radikalni-lasku-esej-pro-ttn\u002F",{"rendered":876},"Odcizení a prostor pro radikální lásku (esej pro TTN)",{"rendered":878,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web.png\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"size-full wp-image-1419\" height=\"750\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1709px) 100vw, 1709px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web.png 1709w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web-1536x674.png 1536w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web-1568x688.png 1568w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web-300x132.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web-768x337.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002Fttn-2-cover-web-1024x449.png 1024w\" width=\"1709\">\u003C\u002Fa> VE SKUTEČNOSTI UŽ SE SVĚTEM DÁVNO NEKOMUNIKUJEME\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na začátku roku 2021 jsem navázal po delší době spolupráci s Alešem Čermákem a zapojil se coby teoretický support do jeho projektu The Transversal Navigation, který probíhá ve spolupráci s galerií AMU (GAMU). V tomto roce jsem se připojil v projektu The Transversal Navigation (TTN) do týmu, který je dle Alešových slov „performativně-edukativní entit[ou] zabývající se posunem do jiného globálního stavu reality – to znamená, že vytváří jiné způsoby bytí ve stejném světě. Nezbytným důsledkem transverzální navigace je postupné, systematické a vědomé odcizování.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Právě důraz na odlišné způsoby bytí a systematické odcizování mě motivovaly k tomu pro \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ftransverzalita-coby-medium-hloubky-byti-lidskych-a-nelidskych-objektu\u002F\">Aleše napsat text\u003C\u002Fa>, v němž jsem užil své čtení textů Grahama Harmana, Arthura Danta, Marshalla McLuhana a české filozofky Alice Koubové pro spekulování nad tím, jestli umění není lepším médiem pro přibližování se k bytí druhých objektů (lidí, věcí) než nabízí filozofie. Přijde mi, jak se můžete případně dočíst, že filozofie svým zaměřením na analytický verbální popis nemůže nahradit zážitek\u002Fzkušenost interakce s druhými objekty. Zážitek\u002Fzkušenost nelze vyčerpat tím, že jej redukujeme do slov. Co můžeme dělat je pomocí umění se snažit najít takové strategie, které nás zachytí do mikrosvěta a prostorů navozující zkušenosti nikoli přímého, nikoli plného, přesto plnějšího vztahu k druhým objektům.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Aleše vztah k druhým objektům zajímá, především k druhým lidem s různými tělesnými a neuro diverzitami. Hlavní koncept celého TTN projektu je „transversalita”. Přes početné výklady daného slova chápu transversalitu jako bezbariérový (ve všech smyslech slova) proces překračování existujících hranic, smyslů a zažitých rutinních způsobů chování a to za účelem objevování nových a lepších vztahů společnosti, technologií, kultury vůči lidem s různými diverzitami těla a mysli. A to nikoli ze sentimentálního cítění, že lidé s těmito diverzitami „potřebují naši pomoc“. Jak jsem mohl pochopit Alešův přístup, nemá čas na nějaké bezmyšlenkovité sentimentální vztahy vůči druhým lidem. Pro Aleše je důležité použít nástroje a postupy, které performativní umění nabízí, abychom coby majorita společnosti měli v první řadě mělimožnost navázat otevřenější a autentičtější vztahu vůči lidem s tělesnými a mentálními diverzitami. Zároveň se Aleš nesnaží participujícím lidem ve své performance vnutit jeden správný světonázor nebo pohled na věc; důvěřuje tomu, že vhodně nastavený proces a afordance setkávání se (v tom tkví záměr jeho umělecké tvorby, zdá se mi) povedou k tomu, že participující díky tomuto zážitku uvidí věci jinak, tím se změní jejich (jakkoli dočasně) vidění světa, vidění sebe samé a také druhých lidí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ftransverzalita-coby-medium-hloubky-byti-lidskych-a-nelidskych-objektu\u002F\">můj první text pro projekt TTN\u003C\u002Fa> byl orientovaný teoreticky, snažil jsem se ve svém druhém textu pro TTN \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ftransversalnavigation.gamu.cz\u002F#clanek-texty-2\">„Odcizení a prostor pro radikální lásku”\u003C\u002Fa> užít konkrétní a osobní zážitek pro vyjádření toho, jak často mezi sebou vytváříme umělé bariéry pouze proto, protože nejsme ochotni a\u002Fnebo schopni si přiznat, že naše chápání světa není něco, co jsme si krok za krokem vytvořili, ale co z velké části přejímáme z našeho sociokulturního prostředí coby hermeneutické předporozumění. Takové předporozumění není něco a priori špatného. Nikdo z nás nemůže každý den vytvářet zcela nové hodnoty a způsoby toho, jak se ve světě chovat — něco, co po nás chtěl Nietzsche prostřednictvím své postavy Zarathuštry. Místo toho přejímáme mody chování a myšlení předchozích generací, a to nám umožňuje vést normální životy, neboť nemusíme každou vteřinu svého života přemýšlet nad fundamentálními otázkami našich životů (proč žijeme, proč ráno vstáváme, jaké formy vztahů s druhými lidmi jsou správné apod.). Pochopitelně jsou lidé, například filozofové či teologové, kteří zasvěcují svůj život právě tázáním se po těchto otázkách, ale to není případ majority společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Protože většina lidé však nemá čas tyto otázky řešit, přejímáme předsudky a umělé propasti ve vztazích k druhým lidem; například právě k lidem s tělesnými a neuro diverzitami. Jeden ze způsobů, jak tyto předsudky a propasti překonávat je dostat se do stavu absolutní otevřenosti vůči druhému člověku, jakémusi uzávorkování vlastního ega tak, abychom mohli možná poprvé vnímat, prožívat a cítit vztah k danému druhému člověku bez zděděných filtrů a předsudků. Jakou roli v tomto má umění? Lze takového stavu dosáhnout? Dává smysl takový stav nazývat radikální láskou vůči druhému?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Text „\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ftransversalnavigation.gamu.cz\u002F#clanek-texty-2\">Odcizení a prostor pro radikální lásku\u003C\u002Fa>” si můžete stáhnout v české i anglické verzi ze \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ftransversalnavigation.gamu.cz\u002F#clanek-texty-2\">stránek projektu hostovaných na doméně Galerie AMU\u003C\u002Fa>. Případně si můžete PDFka textů stáhnout zde \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002FTTN2_A4_Ferenc_CZ.pdf\">TTN2_A4_Ferenc_CZ\u003C\u002Fa> a zde \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F07\u002FTTN2_A4_Ferenc_EN_uprava_01.pdf\">TTN2_A4_Ferenc_EN_uprava_01\u003C\u002Fa>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tímto také děkuji vedle Aleše, Petrovi Krátkému, Terezii Štindlové za vizuál a Vítu Bohalovi za anglické překlad mého textu.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":880,"protected":19},"\u003Cp>VE SKUTEČNOSTI UŽ SE SVĚTEM DÁVNO NEKOMUNIKUJEME Na začátku roku 2021 jsem navázal po delší době spolupráci s Alešem Čermákem a zapojil se coby teoretický support do jeho projektu The Transversal Navigation, který probíhá ve spolupráci s galerií AMU (GAMU). V tomto roce jsem se připojil v projektu The Transversal Navigation (TTN) do týmu, který je […]\u003C\u002Fp>\n","closed",{"footnotes":25},[29],[885],6,[887,13,33,34,35,36,37,888],"post-551","tag-fixed",{"self":890,"collection":895,"about":897,"author":899,"replies":901,"version-history":904,"predecessor-version":907,"wp:attachment":911,"wp:term":914,"curies":919},[891],{"href":892,"targetHints":893},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F551",{"allow":894},[44],[896],{"href":47},[898],{"href":50},[900],{"embeddable":53,"href":54},[902],{"embeddable":53,"href":903},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=551",[905],{"count":22,"href":906},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F551\u002Frevisions",[908],{"id":909,"href":910},777,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F551\u002Frevisions\u002F777",[912],{"href":913},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=551",[915,917],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":916},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=551",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":918},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=551",[920],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":922,"wp:term":932},[923],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":924,"_links":925},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":926,"collection":930},[927],{"href":54,"targetHints":928},{"allow":929},[44],[931],{"href":96},[933,948],[934],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":935},{"self":936,"collection":940,"about":942,"wp:post_type":944,"curies":946},[937],{"href":105,"targetHints":938},{"allow":939},[44],[941],{"href":110},[943],{"href":113},[945],{"href":116},[947],{"name":77,"href":78,"templated":53},[949],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":952},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":953,"collection":958,"about":960,"wp:post_type":962,"curies":965},[954],{"href":955,"targetHints":956},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":957},[44],[959],{"href":469},[961],{"href":472},[963],{"href":964},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[966],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":969,"es":973,"fr":977},{"title":970,"slug":971,"description":972},"Alienation and a Space for Radical Love (an essay for TTN)","alienation-and-a-space-for-radical-love-an-essay-for-ttn","On my second essay for Aleš Čermák’s project The Transversal Navigation: inherited prejudice, people with bodily and neuro diversities, and radical openness to the other.",{"title":974,"slug":975,"description":976},"Alienación y un espacio para el amor radical (ensayo para TTN)","alienacion-y-un-espacio-para-el-amor-radical-ensayo-para-ttn","Sobre mi segundo ensayo para el proyecto The Transversal Navigation de Aleš Čermák: los prejuicios heredados, la diversidad corporal y neurológica y la apertura radical al otro.",{"title":978,"slug":979,"description":980},"L’aliénation et un espace pour l’amour radical (essai pour TTN)","l-alienation-et-un-espace-pour-l-amour-radical-essai-pour-ttn","Sur mon deuxième essai pour le projet The Transversal Navigation d’Aleš Čermák : préjugés hérités, diversités corporelles et neurologiques et ouverture radicale à l’autre.",{"id":982,"date":983,"date_gmt":984,"guid":985,"modified":987,"modified_gmt":988,"slug":989,"status":12,"type":13,"link":990,"title":991,"content":993,"excerpt":995,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":997,"categories":998,"tags":999,"class_list":1000,"_links":1002,"_embedded":1034,"tagsResolved":1076,"translations":1077},582,"11. 03. 2021","2021-03-11T00:00:00",{"rendered":986},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ftransverzalita-coby-medium-hloubky-byti-lidskych-a-nelidskych-objektu","2025-07-05T12:30:02","2025-07-05T10:30:02","transverzalita-coby-medium-hloubky-byti-lidskych-a-nelidskych-objektu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftransverzalita-coby-medium-hloubky-byti-lidskych-a-nelidskych-objektu\u002F",{"rendered":992},"Transverzalita coby médium hloubky bytí lidských a nelidských objektů",{"rendered":994,"protected":19},"\u003Cp class=\"c0\">\u003Cem>„Pozorujeme-li však pohybující se postavy, vidíme jejich skutečný pohyb, a film nám poskytuje určitý ekvivalent tohoto zážitku, přičemž díky technologii reprezentace odpadá nutnost vysvětlení […] pocity druhých musíme vždy odvodit na základě vodítek, jež nabízejí jejich grimasy a gesta. Kdyby existoval nějaký účinný ekvivalent sdílení pocitů druhých, jednalo by se o příklad onoho druhu reprezentačního pokroku, o němž tu pojednávám.“\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt1\" id=\"ftnt_ref1\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003Cspan class=\"c3\"> — Danto, Konec umění\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.gamu.cz\u002Fcs\u002Fpodivne-bezdomovectvi-sen-jako-skutecna-praxe\u002F\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-full wp-image-1413\" height=\"660\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1563px) 100vw, 1563px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F03\u002FSnímek-obrazovky-2021-03-18-v-16.11.43.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F03\u002FSnímek-obrazovky-2021-03-18-v-16.11.43.png 1563w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F03\u002FSnímek-obrazovky-2021-03-18-v-16.11.43-1536x649.png 1536w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F03\u002FSnímek-obrazovky-2021-03-18-v-16.11.43-300x127.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F03\u002FSnímek-obrazovky-2021-03-18-v-16.11.43-768x324.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2021\u002F03\u002FSnímek-obrazovky-2021-03-18-v-16.11.43-1024x432.png 1024w\" width=\"1563\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cem>Text byl napsán v rámci projektu \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.gamu.cz\u002Fcs\u002Fpodivne-bezdomovectvi-sen-jako-skutecna-praxe\u002F\">The Transversal Navigation —Podivné bezdomovectví: sen jako skutečná praxe\u003C\u002Fa> Aleše Čermáka\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Mezi vlivné proudy myšlení o uměleckém díle se řadí práce filozofa umění Arthura Danta. Ve svých textech\u003Cspan class=\"c1\"> Svět umění\u003C\u002Fspan> a \u003Cspan class=\"c1\">Konec umění\u003C\u002Fspan> z let 1964 a 1984 se Danto zaměřuje na objasnění toho, co dělá umění uměním. V prvním z textů vymezuje pole svého myšlení pomocí dvou dominantních modů tvorby uměleckých děl: 1) napodobování existujícího strategií mimésis a 2) generování nových způsobů vidění světa.\u003Cspan class=\"c3\"> V prvním modu telos umění spočívá v imitaci přírody neboli mimésis. Kvalita vizuálního díla se podle tohoto modu hodnotí v závislosti na tom, jak dílo koresponduje s realitou. Dominance mimetické reprezentace v umění přetrvávala přes renesanci až do zrodu moderního umění, po němž teorie umění coby mimésis přestala být adekvátní. Impresionismus, akční malba, Malevičův černý čtverec, Reinhardtovy ultimátní obrazy, ale také happening a performance Josepha Beuyse nebo Mariny Abramović by v kontextu reprezentační teorie umění byly velkým selháním, nebo aspoň dadaistickou kuriozitou. Přestože podle Danta má umění-jako-reprezentace mnohé výhody — relativně objektivně zhodnotíme vývoj umění směrem k přesnější reprezentaci —, v konečném důsledku tato teorie umění dosáhla svého vrcholu s příchodem nových médií fotografie a filmu, která představují reprezentační umění par excellence. Reprezentační teorie umění má ale i jiné problémy: nedokáže například vysvětlit limitní případy, mezi které lze řadit Duchampovy ready mades nebo Warholovy krabice Brillo. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">I proto je vhodnějším druhým modem produkce uměleckých děl u Danta, jak si všímá i Vít Neznal\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt2\" id=\"ftnt_ref2\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003Cspan class=\"c3\">, nikoli re-prezentace existujících stavů světa prostřednictvím nějakého konvenčně uměleckého média, nýbrž generování (prezentace) nových uměleckých tvarů, stavů, a můžeme říct i nových strategií vidění světa. Tyto nové tvary a vidění světa samy od sebe ale nemohou být okamžitě pasovány na umělecké objekty. Ne každý pisoár nebo krabice Brillo mají status uměleckého díla, i když po materiální stránce se neliší od Duchampova pisoáru a krabic Brillo, jež Andy Warhol vystavoval v galerii. Na jakém základě jsme tedy schopni odlišit umělecká díla, objekty a performance od každodenních objektů a interakcí s druhými lidmi? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Danto nabízí možné řešení. Umění je pro něj uměním pouze tehdy, pokud existuje nějaká teorie umění, která dané dílo vysvětlí a kontextualizuje v dějinách umění, tedy je zasadí do toho, co Danto nazývá \u003Cspan class=\"c1\">Světem umění\u003C\u002Fspan>. Z ontologického hlediska je proto umělecké dílo podřízeno umělecké teorii (filozofii), neboť pouze ta dokáže v poslední instanci věcem ve světě přiřknout ontologický status uměleckého díla. I proto se Danto ve svém Hegelem inspirovaném eseji \u003Cspan class=\"c1\">Konec umění\u003C\u002Fspan> domnívá, že filozofie umění nakonec samotnou uměleckou tvorbu pohltí, jelikož historický vývoj umění je historií metod, teorií a přístupů pro sebedefinování toho, čím umění je. Přestože po\u003Cspan class=\"c1\"> \u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">konci umění budou stále vznikat umělecká díla, z hlediska dějin umění se bude jednat o jakési ozvěny minulosti zamrzlé v čase, které netuší, že problémy, jež se snaží řešit nebo nastolit, již dávno byly vyřešeny filozofií. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Hned z několika důvodů je tato Dantova teorie umění problematická. V první řadě si povšimněme, že Danto zaměňuje uměleckou tvorbou za přemýšlení o umělecké tvorbě, což znamená, že veškeré umělecké způsoby tvorby nových tvarů a způsobů vidění lze redukovat na verbální propoziční výroky o uměleckých dílech. Tím se ale Danto dostal tam, odkud začal: odmítl reprezentační teorii založenou na korespondenci uměleckého díla s reálným světem a namísto toho zavádí \u003Cspan class=\"c1\">novou\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\"> reprezentační teorii, v níž jde o vztah mezi dílem a vyčerpávající filozofickou teorií vyjádřenou slovy. Danto tím de facto tvrdí, že veškerá umělecká média remediují jedno metamédium, jímž je lidská řeč, a tak vše, co můžeme vědět a vyjádřit, lze vždycky s dostatkem důvtipu a inteligence transformovat na prapůvodní slovní podobu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">V oboru mediální teorie se kanadský teoretik Marshall McLuhan na sklonku svého života dopracoval k podobnému uchopení mediality artefaktů. Podle McLuhana všechny lidské artefakty včetně uměleckých děl všech žánrů „jsou ve skutečnosti slovem, metaforou, která překládá zkušenost z jedné formy do druhé“ a nezáleží na tom, zda analyzujeme materiální artefakty typu mediálních technologií, nebo efemérnější filozofické systémy či umělecké směry v malbě, poezii, divadlu nebo hudbě, neboť všechny stejně vykazují svou verbální strukturu.\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt3\" id=\"ftnt_ref3\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003Cspan class=\"c3\"> Pro McLuhanovu mediální teorii je důležité, že zavedení nových médií není nikdy pasivní nebo neutrální událostí, nýbrž média jakožto extenze člověka mají inherentně disruptivní a transformační efekty našeho vědomí. Tím vznikají i nové mody vnímání a nové mody Bytí, které vymezují spektrum odpovědí na fundamentální otázky lidské existence, ontologie a noetiky: analytická geometrie a lineární perspektivy, které lze považovat za kognitivní technologie, vyobrazily svět, který lze zachytit do pomyslné matematizované mřížky, jež měla své vyústění v Newtonově fyzice a teologické vizi Boha-geometra. Digitální technologie, internet a instantní komunikace zase představují obraz světa jako diskrétní jednotky dat, u nichž absentují parametry času a prostoru a jediné, co nás zajímá, je vhodný interface, jež nám poskytne k datům přístup. McLuhanův vlastní příklad z roku 1964 poukazuje na zásadní vliv zavedení a používání fonetické abecedy v antickém Řecku, která sehrála důležitou roli v habituaci individualistického, analytického a deduktivního myšlení v mysli Západního člověka. Ten si díky abecedě mohl navyknout na separaci zvuku verbální výpovědi od jeho vizuální formy, a tím i postupnou separaci formy a významu, a pro McLuhana i vydělení jedince z totalizujícího kolektivního kmenového vědomí. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Porovnáme-li Dantovu vizi absorbování umění ve filozofii a McLuhanovu mediální teorii, uvidíme, že oba privilegují slovo. Na druhou stranu, to, že u McLuhana mají veškeré lidské artefakty včetně uměleckých děl verbální strukturu neznamená, že každý artefakt můžeme redukovat na intelektuální, transparentní, jasnou a podrobně rozvedenou filozofii, jak se dočteme u Danta. Naopak pro McLuhana má každý lidský artefakt dvě dimenze, které po vzoru Gestalt psychologie pojmenovává figura [figura] a pozadí [ground]: \u003Cspan class=\"c1\">figura\u003C\u002Fspan> je povrchová, percepčně viditelná část artefaktů, zatímco \u003Cspan class=\"c1\">pozadí\u003C\u002Fspan> artefaktů je pro McLuhana z velké části fenomenálně nepřístupná, neviditelná vrstva, přestože její podprahové efekty na nás působí. A právě toto neviditelné prostředí artefaktů primárně transformuje a podmiňuje tělesné, psychické a sociální milieu člověka a společnosti. \u003Cspan class=\"c1\">Toto člověku nepřístupné, ale přesto transformativní pozadí artefaktů\u003C\u002Fspan> \u003Cspan class=\"c1\">McLuhana nejvíce znepokojuje\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Pozadí médií je pro nás neviditelné, proto má běžný člověk minimální šanci bránit se efektům média a jeho logice, která se nám vnutí, a tím – mcluhanovsky řečeno – „amputuje“ všechny alternativní senzorické a percepční možnosti přístupy vidění světa a druhých lidí. McLuhan upozorňuje, že bychom tyto efekty médií neměli chápat optikou technologického determinismu. Lidé mají vždycky možnost jednat jinak. Média však zároveň nejsou zcela pasivní a podřízená sociokulturním vlivům: mají sílu nás ovlivňovat a vykazovat prvky agenciálnosti i proto, že jejich materialitu nelze redukovat na diskurzy a způsoby, jak o nich hovoříme. Média, která McLuhan definuje jako vše, co dokáže extendovat naše psychické a sociální prostředí, mají vždycky díky ontologické vrstvě svého pozadí nějaký přebytek, ke kterému nikdy nebudeme mít přímý přístup pomocí přímého vnímání ani pomocí nějaké formy reprezentace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Zde se McLuhan vzdaluje Dantovi, který se (viz úvodní citát) drží z pohledu fenomenologie, řekněme, naivní představy, že bytí objektů nebo lidí dokážeme vhodným médiem reprezentace (film, hologram, performance, dynamický model) vyčerpávajícím způsobem a bez přebytku popsat, a tím eliminovat potřebu dodatečné interpretace nebo reflexe. Danto například tvrdí, že při vnímání pohybu postav nám film „poskytuje určitý ekvivalent tohoto zážitku, přičemž díky technologii reprezentace odpadá nutnost vysvětlení […]“.\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt4\" id=\"ftnt_ref4\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Přestože v pasáži relevantní pro divadlo a performance Danto zmiňuje, že „pocity druhých musíme vždy odvodit na základě vodítek, jež nabízejí jejich grimasy a gesta“,\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt5\" id=\"ftnt_ref5\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> věří v „technologický fix“, kdy nové, dosud neexistující druhy médií dokážou v budoucnu zprostředkovat vyčerpávajícím způsobem emocionální stavy druhých lidí: „Kdyby existoval nějaký účinný ekvivalent sdílení pocitů druhých, jednalo by se o příklad onoho druhu reprezentačního pokroku, o němž tu pojednávám.“\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt6\" id=\"ftnt_ref6\">[6]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003Cspan class=\"c3\"> Nemůžeme vyloučit, že se někdy neobjeví technologie, která dokáže re-prezentovat elektrické signály z mozku při pociťování určitých emocí jednoho člověka ke druhému, jak by si Danto nejspíše přál. O emočních stavech člověka nám to však řekne asi tolik, jako když zahlédneme z okna dopravního prostředku někoho plakat nebo se smát na ulici. Máme k dispozici pouze vnější „figuru“ osoby prožívající danou emoci, případně v blízké budoucností elektrický signál, který v nás vyvolá bez jakéhokoli kontextu figuru pocitu smutku nebo smíchu. Celá komplexita emočního prožívání, všechny relevantní životní události, které vedly v tomto příkladu k smíchu nebo pláči, zůstávají v hlubinách neodkrytého bytí člověka. Otázka je, zda k těmto hlubinám bytí budeme mít někdy aspoň teoretický přístup, nebo jsme jako v McLuhanově analýze médií odkázáni na nepřímý kontakt.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Fenomenologií ovlivnění současní autoři Graham Harman, Dan Zahavi nebo česká filozofka Alice Koubová přímo nebo implicitně souhlasí s McLuhanem ohledně nedostupnosti hloubky bytí objektů, avšak narozdíl od McLuhana, který pracoval v kontextu mediální teorie a lidských artefaktů, Koubová a Zahavi aplikují tuto nedostupnosti i na intersubjektivitu lidských vztahů a otázku možnosti poznávání obsahů mysli druhých lidí. Podle Koubové a Zahaviho hloubka a nemožnost přímého přístupu k myslím či mentálním stavům v intersubjektivních vztazích mezi lidmi není něco, vůči čemu je třeba bojovat. Naopak, jedná se o podmínku navázání komunikace a lidské interakce. Podle Koubové je určitá forma odcizení nezbytnou podmínkou exprese. Abychom mohli s druhými navázat interakci, potřebujeme určitou redukci jejich bytí na něco, co lidská mysl a percepční aparát běžného člověka dokážou pojmout. Jinak řečeno, tak jako vyprávění životního příběhu nemůže prezentovat najednou všechny prožité události, potřebujeme při interakci s lidmi interface, jenž nám prezentuje druhého člověka tak komplexně, aby se z něho nestala karikatura, a tak jednoduše, abychom nebyli zahlceni percepčními daty. Přestože velká část bytí člověka nám zůstává skryta, tak „tato diference není problémem naší neschopnosti a nedostatečnosti, ale \u003Cspan class=\"c1\">konstitutivním aspektem vztahu k druhému člověku\u003C\u002Fspan>: jen takto je druhý pro nás skutečně člověkem“.\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt7\" id=\"ftnt_ref7\">[7]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Koubová a Zahavi citují Levinase, čímž připomínají, že „člověk se právě \u003Cspan class=\"c1\">ve své nedosažitelnosti, jinakosti, absenci stává přítomným jakožto druhý\u003C\u002Fspan>.“\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt8\" id=\"ftnt_ref8\">[8]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Koubová v kontextu analýzy performance dodává, že druhý člověk je paradoxně ve svém „výrazu viditelný, když není v jistém smyslu vidět, když je v určitém slova smyslu nedosažitelný, když se ho nezmocňujeme bezprostředně, ale přesto jeho výrazu nějak rozumíme“.\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt9\" id=\"ftnt_ref9\">[9]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003Cspan class=\"c3\"> \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Současný filozof a člen kroužku spekulativních filozofů Graham Harman považuje vedle McLuhana i Heideggera a dále třeba amerického teoretika umění Clementa Greenberga za tzv. představitele teoretika ontologické hloubky a i na základě jejich myšlení vypracovává svou objektově orientovanou ontologii (OOO), která deklaruje, že ontologické vrstvy povrchu\u002Fhloubky bytí lze aplikovat nejen na média nebo intersubjektivitu lidských vztahů, nýbrž že dialektický vztah povrchu\u002Fhloubky či viditelného\u002Fskrytého musíme aplikovat na všechny objekty — od atomů či černých děr po lidské vztahy a umělecká díla. Harman ve svém eseji \u003Cspan class=\"c1\">The Third Table\u003C\u002Fspan> tvrdí, že historicky existovaly dva způsoby, kterými jsme se vyrovnávali s nedostupnou hloubkou bytí objektů. V první řadě objekty se redukovaly přírodními vědami směrem „dolů“ na nejmenší možné elementární částice a popisem jejich vlastností a interakcí. V druhém případě Harman hovoří o redukci „nahoru“, kterou přisuzuje humanitním vědám, jež studují efekty objektů na lidskou mysli z pohledu jejich každodenní existence.\u003Csup>\u003Ca href=\"#cmnt1\" id=\"cmnt_ref1\">[a]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt10\" id=\"ftnt_ref10\">[10]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Tato dichotomie přírodních a humanitních věd není nová. Sám Harman se zmiňuje jednak o známém konceptu „dvou kultur“ C. P. Snowa, a také vychází z Eddintonova podobenství dvou stolů: přírodní vědy tvrdí, že stůl se skládá z elementárních částí a prázdného prostoru, zatímco pro humanitní vědy je každodenní stůl a jeho efekty na lidi a jiné objekty stejně, ne-li více reálný než ten vědecký. Harman zastává názor, že obě verze stolu jsou stejně chybné. Místo toho zavádí třetí verzi stolu, která stojí přesně uprostřed těchto dvou. Objekty nelze redukovat ani na fyzikální zákony, ani na sociální vztahy a funkce přiřknuté objektům sociokulturním kontextem, ve kterém se vyskytují. Pro Harmana a ostatně i pro McLuhana, Zahaviho i Koubovou objekty existují ve svém autonomním režimu a oznamují se nám skrze své „tváře-interface“ ve formě grimas obličeje, materiality, sociálních funkcí apod. Protože předchozí dvě verze stolu jsou pevně spjaté se svou danou kulturou, Harman se ptá, s jakou kulturou je spjata třetí verze. Dochází k závěru, že je to kultura \u003Cspan class=\"c1\">umění\u003C\u002Fspan> a \u003Cspan class=\"c1\">filosofie\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Tyto obory se podle Harmana nesnaží podat jednoznačnou odpověď o objektech, místo toho přistupují k objektům nepřímo a pomocí různých metaforických strategií přesto dokážou o objektech říct něco nového a důležitého. Jak přesně?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">McLuhan kdysi označil umělce za „antény lidského rodu“,\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt11\" id=\"ftnt_ref11\">[11]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> protože díky tréninku zaměřenému na smysly jsou unikátně vybaveni vidět lépe a dále než ne-umělec. Pro McLuhana v kontextu médií to znamená, že umělci jsou schopni prohlédnout zažité stereotypy a klišé dominující v dané epoše ve společnosti, které většina lidí považuje za nevyhnutelný způsob toho, jak věci jsou a musí být. Jednou z hlavních strategií, které umělci používají, je podle McLuhana tvorba \u003Cspan class=\"c1\">anti-prostředí\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Myslí tím vytváření situací a kontextů, v nichž i běžný člověk s netrénovanými smysly bude schopen rozpoznat reálnější bytí objektů a arbitrárnost ustanovených řádů, systémů a hierarchií a to tím, že v anti-prostředí jsou média oproštěna o svou roušku získanou automatizovanou a nereflektovanou každodenností a místo toho pomocí metody defamiliarizace a „transverzálního“ křížení kontextů mohou i běžní lidé nabýt upřímnější a autentičtější vztah s objekty, a pokud souhlasíme s Koubovou a Zahavim, tak i specificky s druhými lidmi, aniž by se dožadovali úplného poznání druhého, neboť v přebytku a skrytosti tkví možnost být vůbec viděn a vnímán univerzálně omezenými silami lidské mysli a kognitivních operací.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0\">Právě systematické generování anti-prostředí v tomto textu ztotožňuji s transverzálními strategiemi Aleše Čermáka. Vytvářením neobvyklých situací umožňuje v defamiliarizovaném prostředí setkávání diverzních, nesourodých a společensky z různých důvodů nerovných jedinců. Setkávání participujících, kteří se aktivně zapojují do konstrukce performance, se odvrací od jakýchkoliv tendencí reprezentovat předem určené významy nebo situace. Místo toho Čermák pracuje v tradici, která se zdá být blízko tomu, co Alice Koubová ve své knize \u003Cspan class=\"c1\">Myslet z druhého místa\u003C\u002Fspan> s citací německého fenomenologa a filozofického antropologa Maxe Schelera označuje za \u003Cspan class=\"c1\">expresivní fenomén\u003C\u002Fspan>: „[…] fenomenologické rozpracování tématu expresivního fenoménu se dotýká rovněž tématu dramatického výrazu, zkušenosti existence viditelnosti na scéně, zkušenosti aktérství a performance. V expresivním fenoménu se specifickým způsobem kombinuje viditelnost člověka a jeho neviditelnost. Neviditelnost přitom není negací viditelnosti, jejích chyběním, ale aspektem viditelnosti.“\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt12\" id=\"ftnt_ref12\">[12]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Koncept expresivního fenoménu přikládá tomu, jak se lidé vyjadřují svým vnějškem, větší váhu, než jsme si sami doposud připouštěli. Jádro lidského bytí jednotlivců není druhým přístupné, dle Koubové a dalších fenomenologicky, kognitivně i psychoanalyticky orientovaných autorů musíme brát na zřetel, že nám samotným naše lidské nitro není zcela přístupné, protože v našem (ne)vědomí se skrývá vždycky více, než jsme schopnosti na vědomé úrovni popsat explicitním verbálním výrazem. Expresivní fenomén tak neříká nic menšího, než že naše vyjadřování, grimasy, tělesnost jsou \u003Cspan class=\"c1\">konstitutivními\u003C\u002Fspan> prvky intersubjektivity, neboť odkrývají části našeho nitra druhým lidem a zpětnovazebním mechanismem reakce druhých zpětně spolu-konstituují výraz toho, kým jsme a čím můžeme být. Goffmanova teze, že všichni hrajeme divadlo, by za žádnou cenu neměla být brána negativně, nýbrž jako nevyhnutelný fakt: expresivitou a performancí vydáváme sebe na pospas druhým za tím účelem, aby druzí nám pomohli spolu-definovat nás samotné. To je důsledek intersubjektivity ve fenomenologii a přihlášení se k tezi o tom, že vůči ostatním, ale i vůči sobě nikdy nebudeme zcela transparentní, nýbrž vždycky v nás, v druhých lidech, médiích a obecně objektech existuje přebytek (surplus), který nelze plně reprezentovat, ale k němuž musíme přistupovat nepřímou cestou. V případě McLuhana a Harmana tuto roli zastávají umělci a jejich tvorba anti-prostředí. U Koubové a dalších fenomenologů je konstitutivní aspekt expresivního fenoménu též mocný, a tím nebezpečný. I proto transverzalita zavedených intersubjektivit, která může vskutku narušit fenomenologické chápání sebe sama i našeho vztahu vůči druhým, představuje etickou výzvu. A tím vyžaduje potřebnou důvěru, že je bezpečné experimentovat s alternativní mody vlastní expresivity v dosud neviditelných hlubinách svého vnitra a v postupném odcizování se a nacházení nových výrazů svého Já. To je i pro zkušené umělce a umělkyně výzvou, jež vyžaduje nejen dostatek empatie, ale i plodnou půdou, kde mohou performativní umění a filozofie v příslušných filozofických, fenomenologických, psychologických a dalších rovinách zkoumat, zda je možné dosáhnout toho, co Graham Harman označuje za „filozofii jako rigorózní umění“.\u003Csup class=\"c2\">\u003Ca href=\"#ftnt13\" id=\"ftnt_ref13\">[13]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Pokud filozofie nikdy nebude mít přímý a kompletní přístup k bytí objektů, musí najít vhodnou metodu pro nepřímý kontakt. A umělecká praxe se zdá být vhodnější alternativní metodou ve srovnání s verbálními propozicemi, které předstírají vědeckost. Jednalo by se o opak toho, o čem spekuloval Danto: umění je v Harmanově ontologii zcela komplementární s filozofií a za určitých podmínek může umění filozofii pohltit.\u003C\u002Fp>\n\u003Chr style=\"page-break-before:always;display:none\">\n\u003Cp class=\"c0 c4\">\u003Cspan class=\"c3\">Zdroje\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0 c4\">Danto, Arthur Coleman. „Konec umění“. \u003Cspan class=\"c1\">Estetika\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. 1998, roč. 35, č. 1, s. 1–18. ISSN 0014-1291.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0 c4\">Danto, Arthur Coleman. „Svět umění“. \u003Cspan class=\"c1\">Aluze: časopis pro literaturu, filozofii a jiné\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Olomouc: Univerzita Palackého. 2009, č 1., s. 66–74. ISSN 1212-5547.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0 c4\">Harman, Graham. \u003Cspan class=\"c1\">The Third Table\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">: 100 Notes, 100 Thoughts: Documenta Series 085 (Documenta (13): 100 Notes – 100 Thoughts \u002F 100 Notizen – 100 Gedanken). Hatje Cantz. ISBN 978-3775729345.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0 c4\">Koubová, Alice. \u003Cspan class=\"c1\">Myslet z druhého místa: K otázce performativní filosofie\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Praha: NAMU, 2019. ISBN 978-80-7331-511-5.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0 c4\">McLuhan, Marshall –McLuhan, Eric. \u003Cspan class=\"c1\">Laws of media: The new science\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Buffalo: University of Toronto Press, 1988. ISBN 0802057829.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp class=\"c0 c4\">Neznal, Vít. \u003Cspan class=\"c1\">Medialita divadla: V souvislostech české teorie divadla\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. [Praha]: Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU, 2020. ISBN 978-80-7331-552-8.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Chr class=\"c11\">\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref1\" id=\"ftnt1\">[1]\u003C\u002Fa> Arthur Coleman Danto. „Konec umění“. \u003Cspan class=\"c1\">Estetika\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. 1998, roč. 35, č. 1, s. 1–18.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref2\" id=\"ftnt2\">[2]\u003C\u002Fa> Vít Neznal. \u003Cspan class=\"c1\">Medialita divadla: v souvislostech české teorie divadla.\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\"> [Praha]: Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU, 2020, s. 78.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref3\" id=\"ftnt3\">[3]\u003C\u002Fa> Marshall McLuhan – Eric McLuhan. \u003Cspan class=\"c1\">Laws of media: The new science.\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\"> Buffalo: University of Toronto Press, 1988, s. 3.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref4\" id=\"ftnt4\">[4]\u003C\u002Fa>\u003Cspan class=\"c3\"> A. C. Danto. „Konec umění“.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref5\" id=\"ftnt5\">[5]\u003C\u002Fa>\u003Cspan class=\"c3\"> Tamtéž, s. 4\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref6\" id=\"ftnt6\">[6]\u003C\u002Fa>\u003Cspan class=\"c3\"> Tamtéž. s. 4\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref7\" id=\"ftnt7\">[7]\u003C\u002Fa> Alice Koubová\u003Cspan class=\"c1\">. Myslet z druhého místa: K otázce performativní filosofie\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. Praha: NAMU, 2019, s. 26\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c8\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref8\" id=\"ftnt8\">[8]\u003C\u002Fa>\u003Cspan class=\"c3\"> Tamtéž, s. 26\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref9\" id=\"ftnt9\">[9]\u003C\u002Fa>\u003Cspan class=\"c3\"> Tamtéž, s. 26\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref10\" id=\"ftnt10\">[10]\u003C\u002Fa> Graham Harman. \u003Cspan class=\"c1\">Graham Harman: The Third Table: 100 Notes, 100 Thoughts: Documenta Series 085 (Documenta (13): 100 Notes – 100 Thoughts \u002F 100 Notizen – 100 Gedanken)\u003C\u002Fspan>. Hatje Cantz, 2012. \u003Csup>\u003Ca href=\"#cmnt2\" id=\"cmnt_ref2\">[b]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref11\" id=\"ftnt11\">[11]\u003C\u002Fa> M. McLuhan – E. McLuhan. \u003Cspan class=\"c1\">Laws of media: The new science,\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\"> s. 6.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref12\" id=\"ftnt12\">[12]\u003C\u002Fa> A. Koubová. \u003Cspan class=\"c1\">Myslet z druhého místa: K otázce performativní filosofie\u003C\u002Fspan>\u003Cspan class=\"c3\">. s. 37\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv>\n\u003Cp class=\"c0\">\u003Ca href=\"#ftnt_ref13\" id=\"ftnt13\">[13]\u003C\u002Fa> Graham Harman. \u003Cspan class=\"c1\">Graham Harman: The Third Table: 100 Notes, 100 Thoughts: Documenta Series 085 (Documenta (13): 100 Notes – 100 Thoughts \u002F 100 Notizen – 100 Gedanken)\u003C\u002Fspan>. Hatje Cantz, 2012.\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n",{"rendered":996,"protected":19},"\u003Cp>„Pozorujeme-li však pohybující se postavy, vidíme jejich skutečný pohyb, a film nám poskytuje určitý ekvivalent tohoto zážitku, přičemž díky technologii reprezentace odpadá nutnost vysvětlení […] pocity druhých musíme vždy odvodit na základě vodítek, jež nabízejí jejich grimasy a gesta. Kdyby existoval nějaký účinný ekvivalent sdílení pocitů druhých, jednalo by se o příklad onoho druhu reprezentačního […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[1001,13,33,34,35,36,37,888],"post-582",{"self":1003,"collection":1008,"about":1010,"author":1012,"replies":1014,"version-history":1017,"predecessor-version":1020,"wp:attachment":1024,"wp:term":1027,"curies":1032},[1004],{"href":1005,"targetHints":1006},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F582",{"allow":1007},[44],[1009],{"href":47},[1011],{"href":50},[1013],{"embeddable":53,"href":54},[1015],{"embeddable":53,"href":1016},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=582",[1018],{"count":22,"href":1019},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F582\u002Frevisions",[1021],{"id":1022,"href":1023},778,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F582\u002Frevisions\u002F778",[1025],{"href":1026},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=582",[1028,1030],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1029},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=582",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1031},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=582",[1033],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1035,"wp:term":1045},[1036],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1037,"_links":1038},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1039,"collection":1043},[1040],{"href":54,"targetHints":1041},{"allow":1042},[44],[1044],{"href":96},[1046,1061],[1047],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1048},{"self":1049,"collection":1053,"about":1055,"wp:post_type":1057,"curies":1059},[1050],{"href":105,"targetHints":1051},{"allow":1052},[44],[1054],{"href":110},[1056],{"href":113},[1058],{"href":116},[1060],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1062],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1063},{"self":1064,"collection":1068,"about":1070,"wp:post_type":1072,"curies":1074},[1065],{"href":955,"targetHints":1066},{"allow":1067},[44],[1069],{"href":469},[1071],{"href":472},[1073],{"href":964},[1075],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":1078,"es":1082,"fr":1086},{"title":1079,"slug":1080,"description":1081},"Transversality as a Medium of the Depth of Being of Human and Non-Human Objects","transversality-as-a-medium-of-the-depth-of-being-of-human-and-non-human-objects","Danto, McLuhan, Harman and Koubová on the inaccessible depth of being of objects and people, and the anti-environments of Aleš Čermák’s art as a route to indirect contact.",{"title":1083,"slug":1084,"description":1085},"La transversalidad como medio de la profundidad del ser de los objetos humanos y no humanos","la-transversalidad-como-medio-de-la-profundidad-del-ser-de-los-objetos-humanos-y-no-humanos","Danto, McLuhan, Harman y Koubová sobre la inaccesible profundidad del ser de objetos y personas, y los antiambientes del arte de Aleš Čermák como vía de contacto indirecto.",{"title":1087,"slug":1088,"description":1089},"La transversalité en tant que médium de la profondeur de l’être des objets humains et non humains","la-transversalite-en-tant-que-medium-de-la-profondeur-de-l-etre-des-objets-humains-et-non-humains","Danto, McLuhan, Harman et Koubová sur la profondeur inaccessible de l’être des objets et des personnes, et les anti-environnements d’Aleš Čermák comme voie de contact indirect.",{"id":1091,"date":1092,"date_gmt":1093,"guid":1094,"modified":1096,"modified_gmt":1097,"slug":1098,"status":12,"type":13,"link":1099,"title":1100,"content":1102,"excerpt":1104,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1106,"categories":1107,"tags":1108,"class_list":1110,"_links":1113,"_embedded":1145,"tagsResolved":1219,"translations":1222},518,"07. 03. 2021","2021-03-07T00:00:00",{"rendered":1095},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstudentska-konference-postfenomenologie-mysl-a-media-shrnuti-cast-i","2025-10-14T12:25:51","2025-10-14T10:25:51","studentska-konference-postfenomenologie-mysl-a-media-shrnuti-cast-i","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstudentska-konference-postfenomenologie-mysl-a-media-shrnuti-cast-i\u002F",{"rendered":1101},"Studentská konference Postfenomenologie, mysl a média — shrnutí (část I.)",{"rendered":1103,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Na konci roku 2020 se dne 19. 11. konala při katedře filozofie na Fakultě filozofické, Západočeské univerzity v Plzni, první studentská konference zaměřená na téma \u003C\u002Fspan>\u003Cstrong>postfenomenologie\u003C\u002Fstrong>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Pokud je mi známo, byla to vůbec první konference v českém prostředí, která se zaměřovala na reflektování myšlenek, které v posledních dekádách se vynořily v této u nás zatím nepříliš známé fenomenologicky inspirované analýze technologií. Organizaci a tematické definování konference jsem měl na svědomí já společně se svými kolegyněmi z plzeňské katedry filozofie a finanční podporu pro jsem obdržel od Západočeské univerzity, které jsem vděčný za veškerou finanční i administrativní podporu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Myšlenka konference byla jednoduchá. Přibližně do roku 1979 můžeme datovat vydání přelomové knihy s názvem \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Technics and Praxis: A Philosophy of Technology\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, kterou napsal americký filozof Don Ihde. Na americké půdě se jednalo o první anglicky psanou publikaci věnovanou filozofii techniky. K dalším prvenstvím lze Ihdehu přičíst i to, že založil novou, fenomenologicky ovlivněnou analýzu technologií, kterou nazval \u003C\u002Fspan>\u003Cb>postfenomenologie\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. V čem se postfenomenologie liší od existující filozofie techniky a jakou roli v ní hraje klasická fenomenologie Edmunda Husserla, Martina Heideggera, Maurice Merleau-Pontyho a dalších? Odpovědět na tyto a další otázky bylo právě snahou naší studentské konference, se všemi výhodami a omezeními, které pochopitelně vychází ze studentských konferencí. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Již od počátku jsme ale pro účastníky konference deklarovali, že postfenomenologii chápeme jako filozofickou analýzu technologií, jejíž hlavním zájmem je nikoli technický artefakt jako takový, nýbrž \u003C\u002Fspan>\u003Cb>mediační efekty\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> technologií na naší mysl (intencionalitu), náš vztah ke světu, druhým lidem i k nám samotným. Postfenomenologie dále proklamuje, že narozdíl od „filozofie z křesla“ si klade za cíl teoretizovat na základě empirických poznatků o reálných technických artefaktech. Proto se často postfenomenologii hovoří v literatuře nejen jako o „philosophy \u003C\u002Fspan>\u003Cb>of \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">technology“, ale také „philosophy \u003C\u002Fspan>\u003Cb>from\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> technology“. Empirická fenomenologie techniky aspoň ve článcích jejích zastánců zní dobře. Pokud se ale podíváme na postfenomenologii kriticky, ideálně se znalostmi klasické fenomenologie, filozofie mysli nebo současné mediální teorie, jak z toho postfenomenologie vyjde? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">To jsem si chtěl jako organizátor ověřit, a proto jsem pozval jako keynote speakery tři, dle mého názoru, přední české filozofy v příslušných disciplínách. V otázkách filozofie mysli přijal pozvání Dr. Michal Polák z katedry filozofie ZČU, kritický pohled klasické fenomenologie nám představil Dr. Martin Ritter a pohled mediální teorie nám prezentoval Dr. Martin Charvát. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Protože se jednalo o studentskou konferenci, po keynote přednáškách následovaly prezentace studentských příspěvků. Vedle mého příspěvku \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Postfenomenologie Dona Ihdeho jako kritika „metafyziky“ techniky a materiality u Martina Heideggera\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> jsme mohli vidět a slyšet následující studenty a studentky a jejich přednášky: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\" aria-level=\"1\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Mgr. Jakub Fiala – Ztraceno v překladu: kdy(ž) nám sebeměření nastavuje křivé zrcadlo\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\" aria-level=\"1\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Bc. Karolína Hrichová a Bc. Veronika Hanáková – Když se smrt dostaví\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\" aria-level=\"1\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Mgr. Radovan Bartošek – Technologie a svoboda v době plošných protiepidemických opatření \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\" aria-level=\"1\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">PhDr. Pavel Farkas – Design a uživatelský prožitek (UX) z města \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V tom příspěvku se zaměřím na mé shrnutí a komentář první keynote přednášky. Počítám, že v nejbližší době zde sepíšu postupné shrnutí všech ostatních. Musím poznamenat, že se jedná o mé shrnutí a interpretaci, což neznamená, že sami prezentující musí nutně souhlasit s tím, co zde sepíšu. Máme-li formality za sebou, pojďme se podívat na jednotlivé příspěvky.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"mgr-michal-polak-phd--postfenomenologie-4e-a-neurocentrismus\" name=\"mgr-michal-polak-phd--postfenomenologie-4e-a-neurocentrismus\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Mgr. Michal Polák, Ph.D. – Postfenomenologie, 4E a Neurocentrismus\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cdiv class=\"video\">\n\u003Cp>\u003Ciframe src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube-nocookie.com\u002Fembed\u002FzcpBxC7vOLU\" frameborder=\"0\" allowfullscreen=\"allowfullscreen\">\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"description\">Prosím o to, abyste video dále nesdíleli. Mám právo sdílet video pouze na místech relevantních pro konferenci.\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Kolega z plzeňské katedry filozofie, Dr. Michal Polák, patří mezi přední filozofy mysli v České republice. Ve spolupráci s Dr. Tomášem Marvanem publikovali několik zásadních článků v předních zahraničních akademických časopisech na téma neurálních korelátů mysli. A přestože intelektuálních background Dr. Poláka se nachází v naturalistické a analytické filozofii mysli,  pokládal jsem za více než užitečné slyšet o (post)fenomenologii techniky komentář hlasu, který patří na pomyslnou druhou stranu rozdělení analytické\u002Fkontinentální filozofie, jakkoli mám vůči této dichotomii výhrady.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Úvod\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Hlavním tématem přednášky Dr. Poláka bylo uchopení postfenomenologie jako přístupu, který nějakým způsobem se vymezuje vůči klasické a nutno říct, že dominatní pozici v analytické filozofii mysli, kde mysl je interpretována jako komputační zařízení, které algoritmicky nebo statisticky dělá operace nad mentálními reprezentacemi, které slouží jako symbolické jednotky a „data“ těchto komputačních operací. Pokud postfenomenologie tvrdí, že technické artefakty představují tak zásadní objekty, že \u003C\u002Fspan>\u003Cb>konstiuují \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">naše mentální struktury a \u003C\u002Fspan>\u003Cb>intencionalitu\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, znamená to pro Dr. Poláka, že logicky tam, kde je intencionalita, musí být i nějaká mentální reprezentace. Proto analytická filozofie mysli má co říct o postfenomenologii, protože postfenomenologie vychází z fenomenologie, kde ústředním bodem byl právě koncept \u003C\u002Fspan>\u003Cb>intencionality\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, tedy vlastnost naší mysli se vždy upírat k nějakému objektu. V neposlední řadě se Dr. Polák také ptá, jak se přesně liší postfenomenologie od filozofie umělé inteligence či techniky nebo sociologie (technologií)?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Definice postfenomenologie\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dr. Polák začal svou přednášku citováním předních představitelů postfenomenologie a jejich definici toho, o co se obor snaží. Tak například podle (Rosenberg a Verbeek, 2015) se postfenomenologie zaměřuje „na různé způsoby, jak technologie pomáhají formovat vztah mezi lidmi a světem. [Postfenomenologové] nepřistupují k technologiím jako pouhé funkční nebo instrumentální objekty, nýbrž jako prostředníky [mediators] lidských zkušeností a činností“. Dále jsme se dozvěděli, že postfenomenologie „kombinuje filozofickou analýzu s empirickým zkoumáním. Místo aplikování filozofických teorií na zkoumání technologií se postfenomenologický přístup snaží uchopit existující technologie a technologický vývoj jako počáteční bod pro filozofickou analýzu. [Postfenomenologie] coby filozofie techniky [of technology] je v tomto smyslu tak \u003C\u002Fspan>\u003Cb>filozofií z techniky\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> [from technology].\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Proč je post-fenomenologie „post“?\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud hovoříme o čemkoli, co má předponu „post“, měli bychom vědět, vůči čemu se vymezuje, co přesně překračuje. Kompletní odpověď by vyžadovala podrobnou analýzu a srovnání toho, co je v první řadě fenomenologie, co je postfenomenologie, a pak nakonec sepsat nějaké srovnání. Na to nebyl během prezentace čas, ale dozvěděli jsme se, že postfenomenologie se narozdíl od klasické fenomenologie orientuje na \u003C\u002Fspan>\u003Cb>mediaci\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Čeho? Zážitků a vztahu ke světu, vztahu k druhým lidem. Explicitně vidíme u zakladatele postfenomenologie, Dona Ihdeho, „triadičnost“ vztahu člověk-technologie-svět například v asi nejdůležitější knize postfenomenologie, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Technology and the Lifeworld: From Garden to Earth (1990)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Hned po Ihdem zřejmě druhý nejvlivnější současný postfenomenolog, Peter-Paul Verbeek tvrdí, že důležitým prvkem postfenomenologické analýzy technologií je fakt, že \u003C\u002Fspan>\u003Cb>postfenomenologie odmítá fixní subjekt a objekt, ale tvrdí, že subjekt a objekt se aktivně utváří a je konstituován během mediace\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (Verbeek, 2005). Mělo by nás napadnout se zeptat, co přesně znamená tato konstituce a aktivní formování? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Částečnou odpověď Dr. Polák cituje prostřednictvím jiného citátu. Ihde (2003) na jednu stranu, zdá se, souhlasí se zakladatelem klasické fenomenologie, Edmundem Husserlem, že je vhodné \u003C\u002Fspan>\u003Cb>relativizovat\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> vztah objektu a subjektu a to tak, že pro Husserla (a Husserlovskou fenomenologii) neexistuje žádný vnitřní subjekt a vnější objekt, nýbrž jediné, co nacházíme, je inter-relační propojení mezi prožívajícím jícím člověkem a světem prožívaného environmentu. Navíc „pro Husserla je celá subjektivita intersubjektivitou“, jak dále píše Ihde. Což přináší problém, protože pro Husserla chybí místo pro jakékoli „třetí mezi“, které by tento inter-relační vztah prožívajícího a prožívaného mohlo zprostředkovat. Pochopitelně pro postfenomenology toto „třetí mezi“ je médium technologie. Don Ihde nabádá, že je potřeba zvolit nový slovník, který by umožnil hovořit o subjektivitě nikoli jako o „uzavřené krabici“, nýbrž jako něco, co je veskrze otevřené aktivního formování technologiemi a obecněji lidskými artefakty. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Intencionalita\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V přednášce Dr. Poláka hrála intencionalita důležitou roli. Standardní definice intencionality je, že se jedná o vlastnost lidské mysli se vždy vztahovat\u002Fzastupovat\u002Freferovat k nějakému objektu. V anglické literatuře se dočteme, že se této vlastnosti „být o něčem“ říká „Aboutness“. Všechny mentální akty mají tedy vlastnost „být o něčem“. Ať už myslíme na své milované, vnímáme bolest kolena nebo přemýšlíme v mysli o abstraktních věcech typu matematiky, vždycky naše myšlení má nějaký svůj obsah, o kterém přemýšlíme nebo vnímáme. Pro Dr. Poláka coby analytického filozofa mysli je intencionalita navíc inherentně o mentálních reprezentacích (má reprezentační povahu) a dále poznamenává, že mezi postfenomenologií a intencionalitou je konceptuální závislost. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Zde si dovolím poznamenat, že bych ocenil o něco podrobnější analýzu toho, o jakou konceptuální závislost\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jistě, postfenomenologie (dále již PF) tvrdí, že média a technologie spolukonstiuují lidskou subjektivitu, a tím i mentální stavy. Pokud mentální stavy jsou inherentně intencionální, pak média a technologie musí mít nějaký vliv na konstituci samotné intencionality. Ale je to vliv pouze obsahový? Vlivem na obsah mentálních stavů myslím jednoduše to, že média a technologie dokáží generovat obsah mentálních stavů, které by jinak nebyly možné. To je nejspíše nekontroverzní tvrzení. Před 100 lety nikdo neměl a nemohl mít mentální stav, jehož intencionálním objektem byl chytrý telefon iPhone od firmy Apple. Pokud by tohle PF tvrdila, bylo by vše vyřešené a během 10 minut bychom mohli jít domů. Co však PF musí tvrdit, aby byla zajímavá (aspoň tedy pro mě), je něco jiného. PF musí tvrdit, že samotná \u003C\u002Fspan>\u003Cb>forma\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> nebo \u003C\u002Fspan>\u003Cb>struktura \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">mentálních stavů musí být díky technologické mediaci. Pokud by tomu tak bylo, znamená to, že mentální stavy, a tím i mysl, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>musí být rozprostraněná i mimo\u003C\u002Fb> \u003Cb>mozek\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. O něco méně radikálním tvrzením by mohlo být, že média a technologie využívají struktury mozku nebo mysli, které jsou latentně přítomné, ale nepoužívané, nebo používané pro zcela jiné účely. Napadá mě zde příklad \u003C\u002Fspan>\u003Cb>neurální recyklace\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, kdy pozorujeme, že člověk, který se stane gramotným a naučí se číst a psát (gramotnost zde vidím jako technologii po vzoru McLuhana nebo amerických pragmatických filozofů), využívá části mozku, které u negramotných lidí (stále tací lidé na světě existují, takže můžeme vliv gramotnosti\u002Fnegramotnosti studovat) se využívají pro rozpoznávání obličejů. Jednalo by se o kauzalitu na \u003C\u002Fspan>\u003Cb>obsah nebo formu \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">mentální stavů? Případně obojí?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>4E kognice (Embodied, Embedded, Extended, Enactive)\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Přibližně od vydání \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fmitpress.mit.edu\u002Fbooks\u002Fembodied-mind\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Embodied Mind Cognitive Science and Human Experience\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (1991) od Varely, Roschové a Thompsona, \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fmitpress.mit.edu\u002Fbooks\u002Fcognition-wild\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Cognition in the Wild\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (1995) od kognitivního antropologa Edwina Hutchinse a jednoho z nejznámější článků 4E kognice, \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fphilpapers.org\u002Frec\u002FCLATEM\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Extended Mind \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">(1998) od Andyho Clarka a Davida Chalmerse se na akademické půdě začal brát seriózněji argument, že lidská kognice a mysl přesahuje hranice lidského mozku a rozprostírá se v těle, a dokonce i do okolního prostředí. Od dob vydání těchto publikací se ve světě leccos změnilo a díky každodennímu napojení na internet a závislostem na chytrých telefonech si nyní dokážeme lépe představit myšlenku, že externí objekty mohou být konstitutivní částí naší mysli. V letech, kdy zmíněné publikace vyšly, byly však značně kontroverzní, ale o to více revoluční. V dnešní době se na bedrech těchto myšlenek (a mnohých dalších, včetně kybernetiky, autopoietického dynamického modelování, ale i science fiction nebo prvotních textech o člověku jako kyborgu ze šedesátých let) zrodil akademický směr úzce i volně spolupracujících filozofů, kognitivních vědců, neurovědců, inženýrů a filozofujících designérů, který zkoumá seriózně myšlenku, že naše mysl a kognice jsou \u003C\u002Fspan>\u003Cb>vtělené\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>zanořené do prostředí\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>rozšířené\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> a \u003C\u002Fspan>\u003Cb>enaktivní\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.    \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dr. Polák je vůči 4E kognici kritický. Nikoli proto, že by výzkum nepřinesl zajímavé výsledky, ale proto, že coby zastánce neurocentrismu Dr. Polák nenachází v diskurzu 4E pádné argumenty, které by ho přesvědčily o tom, že mozek a nervová soustava nejsou nejvhodnějším místo pro zkoumání psychologických jevů. Neurocentrismem se myslí:  „[…] the propensity of scholars to embrace the brain and remainder of the central nervous system (CNS) as inherently the most appropriate level of analysis for conceptualizing and treating psychological phenomena, including mental disorders“ (Satel & Lilienfeld, 2013). Jeden z důležitých argumentů pro neurocentrismus a reprezentační rámec mysli je pro Dr. Poláka to, že toto paradigma má významné explanační benefity. Z mého hlediska to sice může být pravda, ale Newtonova vize vesmíru také měla velkou explanační sílu, přestože se ukázalo, že se jedná pouze o podmnožinu toho, jak modelovat přírodní procesy a strukturu vesmíru. Není možné, že 4E kognice by mohla být Einsteinovou relativitou v kognitivních vědách?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dle Dr. Poláka je hlavní tezí 4E kognice následující: „mozek je nutnou, ale ne dostačující podmínkou kognice\u002Fvědomých stavů“, a proto „neexistuje žádný minimální neurální fundament dostačující k vytvoření vizuální zkušenosti“ (citováno z Nöe a Thomspson, 2004, 17). Podobně jako Newtonova vize vesmíru nám výzkum neurálních reprezentací o sobě nedává odpověď, jak aktivace krotikálních map produkují vědomí vizuální percept. A proto, jak Dr. Polák komentuje 4E kognici, potřebujeme porozumění aktivitě lidského těla a okolí vnímajícího subjektu. V prezentaci nebyl dostatečný prostor definovat a vysvětlit východiska každého „éčka“ z 4E kognice, ale níže uvádím velmi stručné shrnutí, o čem Dr. Polák hovořil.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Vtělená kognice\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vtělenost kognice spočívá v tom, že mysl je konstitutivně závislá na senzomotorických procesech těla a zároveň vtělená kognice tím tvrdí, že mnoho (pokud ne všechny) kognitivních procesů se obejde bez mentálních reprezentací. Striktní „hard“ definice vtělené kognice by řekla, že bez tělo člověk nemůže myslet. O něco více „soft“ definice by řekla, že některé netriviální kognitivní procesy jsou konstitutivně závislé na lidském těle. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Situovaná kognice (Zanořená, embedded kognice)\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Zanořená\u002Fsituovaná kognice upozorňuje na důležitost kontextuálních aspektů prostředí a jeho konstitutivního vliv na kognitivní procesy. Jak se zmiňuje i Dr. Polák, v kontextu tohoto „éčka“ hovoříme o strukturární prorostlosti a dynamickém spárování (coupling) mozku, těla a okolního prostředí. (Pouw, 2014) píše, že „[…] kognitivní aktivita není něco, co se jednoduše děje interně, ale zahrnuje \u003C\u002Fspan>\u003Cb>kontinuální transakci mezi současnými stavy mozku, těla a prostředí\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">“\u003C\u002Fspan>\u003Cb>. \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jako jeden z protiargumentů role prostředí pro mentální stavy zmiňuje Dr. Polák přímou stimulaci mozku, která dokáže vyvolat percepty i bez vnímání prostředí. Zde je otázkou, jak moc determinističtí chtějí zastánci Situované\u002Fzanořené kognice být. Pokud tvrdí, že pouze prostředí dokáže vyvolat daný percept, máme zde problém; pokud by tvrdili, že přímá stimulace i vnější prostředí mohou vyvolat daný percept, šlo by snad i možnost paralelní existence mozku i prostředí. V neposlední řadě by mě ale zajímalo, zda přímou stimulací můžeme vyvolat percept, který daný člověk nikdy předtím nevnímal. Co když přímá stimulace mozku funguje pro vyvolání daného perceptu pouze proto, že mozek daného člověka byl již dříve vystaven kulturním a společenským vlivům?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Rozšířená kognice\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Mé nejoblíběnější a také nejkontroverznější „éčko“ z 4E kognice. Rozšířená kognice tvrdí, že prostředí, ale \u003C\u002Fspan>\u003Cb>také používání technických artefaktů typu chytrého telefonu\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> není pouze metaforicky součásti naší mysli, respektive nemá jen kauzální vliv na interní mentální procesy mozku. Hypotéza rozšířené mysli tvrdí něco dramatičtějšího, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>iPhone je doslova součástí naší mysli\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> a mentální procesy jsou rozšířené (extendovány) do externího objektů kolem nás. Jeden z hlavních propagátorů rozšířené mysli je Andy Clark. V literatuře se diskutuje nejen základní teze toho, zda mentální procesy je smysluplné analyzovat mimo mozek, ale také Clarkovy vlastní definice typů externalismu. Například Clark již v první článku The Extended Mind (1998) tvrdí s Chalmersem, že pokud externí procesy tak, že pokud by probíhaly interně v mozku, neměli bychom problém je označit za kognitivní, tak bychom, pokud nemáme lepší argumenty, měli a priori dané procesy chápat jako kognitivní. Tak zhruba zní Clarkova zamotaná definice jeho známého \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Principu parity\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jež vychází z funkcionalistického pojetí mysli.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Závěr\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Během celé přednášky bylo vidět i slyšet, že Dr. Polák vidí jakékoli formy externalismu mysli, případně pokusy integrovat technické artefakty do vysvětlení fungování mysli, jako užitečné, ale na základě existujících argumentů nevidí důvod, proč se vzdávat neurocentrismu a reprezentačního paradigmatu mysli. Za mě je to férové zhodnocení od analytického filozofa mysli. A souhlasím s ním, že i uvnitř 4E paradigmatu se od počátku ozývají hlasy, že 4E výzkum je možné integrovat do existujícího paradigmatu neurocentrismu. Pochopitelně klasicky vzdělaní fenomenologové se mají vůči neurocentrismu mnoho výhrad a vidí zaměření na mozek jako pokud ne vysloveně špatnou, tak neadekvátní úroveň analýzy lidského vnímání a kognitivních procesů. I z toho důvodu bylo užitečné, že nám pozvání na konferenci přijal Mgr. Martin Ritter, Ph.D., jeden z předních českých (klasických) fenomenologů a jeden z několika akademických filozofů, kteří berou média a technologie ve svém myšlení vážně.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1105,"protected":19},"\u003Cp>Na konci roku 2020 se dne 19. 11. konala při katedře filozofie na Fakultě filozofické, Západočeské univerzity v Plzni, první studentská konference zaměřená na téma postfenomenologie. Pokud je mi známo, byla to vůbec první konference v českém prostředí, která se zaměřovala na reflektování myšlenek, které v posledních dekádách se vynořily v této u nás zatím […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885,345,1109],15,[1111,13,33,34,35,36,37,888,351,1112],"post-518","tag-postphenomenology",{"self":1114,"collection":1119,"about":1121,"author":1123,"replies":1125,"version-history":1128,"predecessor-version":1131,"wp:attachment":1135,"wp:term":1138,"curies":1143},[1115],{"href":1116,"targetHints":1117},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F518",{"allow":1118},[44],[1120],{"href":47},[1122],{"href":50},[1124],{"embeddable":53,"href":54},[1126],{"embeddable":53,"href":1127},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=518",[1129],{"count":738,"href":1130},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F518\u002Frevisions",[1132],{"id":1133,"href":1134},908,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F518\u002Frevisions\u002F908",[1136],{"href":1137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=518",[1139,1141],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1140},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=518",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1142},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=518",[1144],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1146,"wp:term":1156},[1147],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1148,"_links":1149},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1150,"collection":1154},[1151],{"href":54,"targetHints":1152},{"allow":1153},[44],[1155],{"href":96},[1157,1172],[1158],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1159},{"self":1160,"collection":1164,"about":1166,"wp:post_type":1168,"curies":1170},[1161],{"href":105,"targetHints":1162},{"allow":1163},[44],[1165],{"href":110},[1167],{"href":113},[1169],{"href":116},[1171],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1173,1187,1201],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1174},{"self":1175,"collection":1179,"about":1181,"wp:post_type":1183,"curies":1185},[1176],{"href":955,"targetHints":1177},{"allow":1178},[44],[1180],{"href":469},[1182],{"href":472},[1184],{"href":964},[1186],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":1188},{"self":1189,"collection":1193,"about":1195,"wp:post_type":1197,"curies":1199},[1190],{"href":484,"targetHints":1191},{"allow":1192},[44],[1194],{"href":469},[1196],{"href":472},[1198],{"href":493},[1200],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1109,"link":1202,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"_links":1204},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fpostphenomenology\u002F","postphenomenology",{"self":1205,"collection":1210,"about":1212,"wp:post_type":1214,"curies":1217},[1206],{"href":1207,"targetHints":1208},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F15",{"allow":1209},[44],[1211],{"href":469},[1213],{"href":472},[1215],{"href":1216},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=15",[1218],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1220,1221],{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":1109,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"link":1202},{"en":1223,"es":1227,"fr":1231},{"title":1224,"slug":1225,"description":1226},"The Student Conference Postphenomenology, Mind and Media — a Summary (Part I)","the-student-conference-postphenomenology-mind-and-media-a-summary-part-i","A summary of and commentary on Michal Polák’s keynote at the first Czech student conference on postphenomenology: intentionality, 4E cognition and neurocentrism.",{"title":1228,"slug":1229,"description":1230},"La conferencia estudiantil Posfenomenología, mente y medios — resumen (parte I)","la-conferencia-estudiantil-posfenomenologia-mente-y-medios-resumen-parte-i","Resumen y comentario de la ponencia de Michal Polák en la primera conferencia estudiantil checa sobre posfenomenología: intencionalidad, cognición 4E y neurocentrismo.",{"title":1232,"slug":1233,"description":1234},"La conférence étudiante Postphénoménologie, esprit et médias — compte rendu (1re partie)","la-conference-etudiante-postphenomenologie-esprit-et-medias-compte-rendu-1re-partie","Compte rendu et commentaire de l’exposé de Michal Polák à la première conférence étudiante tchèque sur la postphénoménologie : intentionnalité, cognition 4E et neurocentrisme.",{"id":1236,"date":1237,"date_gmt":1238,"guid":1239,"modified":1241,"modified_gmt":1242,"slug":1243,"status":12,"type":13,"link":1244,"title":1245,"content":1247,"excerpt":1249,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1251,"categories":1252,"tags":1253,"class_list":1254,"_links":1256,"_embedded":1288,"tagsResolved":1386,"translations":1391},538,"04. 10. 2020","2020-10-04T00:00:00",{"rendered":1240},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fprogramovani-galileo-a-dalekohled-jako-revolucni-medium-postfenomenologicky-pohled","2026-08-14T15:08:33","2026-08-14T13:08:33","programovani-galileo-a-dalekohled-jako-revolucni-medium-postfenomenologicky-pohled","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fprogramovani-galileo-a-dalekohled-jako-revolucni-medium-postfenomenologicky-pohled\u002F",{"rendered":1246},"Programování, Galileo a dalekohled jako revoluční médium: postfenomenologický pohled",{"rendered":1248,"protected":19},"\u003Cp>Když už se člověk rozhodne pro tak ekonomicky neracionální krok studovat filozofii, měl by za každou cenu si zvolit téma, které ho bude svou hloubkou a krásou motivovat a intelektuálně stimulovat. Neboť intelektuální zadostiučinění je jediné rozumné vysvětlení toho, proč každý den číst hromadu článků a knihu a potom se odebrat psát tisíce slov s mizivými vyhlídkami, že budou mít takový dopad na společnost, který si začínající filozof představuje, ale nikdy na veřejnosti dostatečně nepřizná. Studovat filozofii a jiné humanitní obory je jako mít do konce svého života domácí úkoly. A kdo má rád domácí úkoly?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Já ne. Proto jsem zvažoval dlouho, jaká filozofická témata mě baví natolik, že jim obětuji nejproduktivnější roky svého života a pocit mít domácí úkol každý den. Uvědomil jsem si, že nejbližší vztah mám k technologiím, a to z velmi konkrétního úhlu pohledu. Začalo mě zajímat, a tento zájem trvá do dnešního dne, jak technologie ovlivňují naše myšlení na úrovni jednotlivce a jak technologie mění kulturu na úrovni společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnoho let předtím, než jsem začal chápat, o čem je kognitivní věda a slyšel poprvé slovo „fenomenologie“, jsem si uvědomoval sílu technologií a její moc ovlivňovat mé myšlení. Nejspíše kolem dvanáctého roku, když jsem se začal učit programovat na svém výkonném počítači Intel Celeron 300 Mhz se 32 MB operační paměti, jsem poprvé pochopil, že programování je podobné přirozenému jazyku. Akorát na rozdíl od přirozeného jazyku se mnou programovací jazyk dokáže komunikovat. Je tak trochu živý, protože mu napíšu nějaké příkazy a programovací jazyk mi odpoví zpátky. Tato „interaktivní smyčka“, kterou se programovací jazyk vyznačuje, byl hlavní důvod, proč jsem se učil programovat rychleji než cizí jazyky. Zatím pro cizí jazyk jsem potřeboval mít po ruce nějakého člověka ochotného se mi věnovat, počítač byl doma vždycky se mnou a kdykoli ochotný se mnou vést interaktivní rozhovor. V dnešní době už to tak neplatí, neboť existuje tucet webových stránek a mobilních aplikací typu Duolingo, které kombinují sílu interaktivní smyčky programovacích jazyků a přirozeného jazyka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Faktem je, že díky učení se programovat jsem nahlédl do komputačního vesmíru daleko dříve, než jsem věděl něco o matematických derivacích nebo lingvistickém ablativu. Cykly a podmínky, proměnné a konstanty, funkce a objekty. To vše patřilo do gramatiky, kterou jsem se naučil díky programování. Nebyla to gramatika pouze pro komunikaci s počítačem, ale jak rád tvrdím, byla to i \u003Cem>gramatika pro myšlení\u003C\u002Fem>. A to nikoli pouze v nějakém přeneseném významu. V matematice jsem intuitivně pochopil, co jsou to funkce. Ve filozofii mi připadaly Platónovy transcendentální formy (či ideje) přirozené, podobně akcidenty jsoucen nebo monády. Vždycky jsem tyto nové a ezoterické koncepty z filozofie zpětně mapoval na mou znalost programování, konkrétně na objektově-orientované programování. Neboť to mě naučilo abstrahovat reálně existující věci na „entity“ či „objekty“, které mají nějaké vlastnosti (atributy) a chování (funkce či metody). A v neposlední řadě jsem si díky programování s objekty osvojil docela abstraktní a filozofické rozdělení mezi aktuálně existujícím a potenciálně existujícím. Objektově orientované programování totiž většinou vyžaduje po programátorech, aby nejdříve definovali jakési šablony entit s jejich potenciálními vlastnostmi a chováním a pak tyto šablony entit proměnili na reálně existující objekty, které se za běhu programu dynamicky mění a reaguji na to, co dělá uživatel. I když jsem netušil, kde abstraktní, nemateriální, přesto existující Platónovy ideje pobývají jako předlohy všeho reálného, zcela přirozeně jsem je analogicky připodobňoval šablonám objektům („třídám“) v objektově orientovaném programování.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Od doby mých prvních hrátek s programováním uběhla dlouhá doba. Zatímco tehdy programování bylo záležitostí pro většinu společnosti obskurní a neatraktivní, dnes je tomu jinak. Počítačová kultura a její symboly a metafory se staly veřejným sedimentem našich životů. Naše prarodiče se přihlašují na Twitter, studenti humanitních věd diskutují o algoritmické sociální spravedlnosti a u piva v hospodě se lidé hádají o to, jak moc algoritmy na sociální síti Facebook pomohly v roce 2016 zvolení Donalda Trumpa prezidentem nebo jakou roli sehrály v referendu o Brexitu. Dochází k \u003Cem>transkódování\u003C\u002Fem> mezi slovníkem a kulturou počítače a kulturou člověka. A to do takové míry, že dnes kultura člověka zahrnuje počítač jako jeden ze základních pilířů našich současných životů. Vedle toho, že lidé vědí obecně více o počítačích a programování než před dvaceti lety, pronikla kultura a logika počítače do našich myslí hlouběji než pouze na úrovni znalosti faktů a konceptů? Jak moc nás počítačová kultura naučila myslet a vnímat algoritmicky? A je to legitimní otázka pro filozofii, anebo jsem se rozhodl zkoumat ve filozofii něco, co do ní nepatří?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Myslím, že na tuto otázku dobře odpovídá Edmund Husserl ve své poslední a nedokončené knize \u003Cem>Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie\u003C\u002Fem>. Husserl zde poprvé zavádí pojem \u003Cem>Přirozeného světa\u003C\u002Fem>. Je to pojem, který poukazuje na to, že nejzákladnějším módem našich životů je svět, který vnímáme prostřednictvím našich smyslů, pomocí kterých se nám svět jeví určitým percepčním a smyslovým způsobem. Není to svět vědy, není to svět matematiky, je to svět tělesných proporcí a lidských smyslů. Jakkoli skromně tento pojem zní, má nezanedbatelné důsledky například pro zkoumání vědy a toho, jak věda funguje. Husserl totiž knihu \u003Cem>Krize\u003C\u002Fem> psal ve velké míře jako kritiku tehdejší vědy a jejího fungování. Podle Husserla věda byla příliš odtržena od normálního, (p)řirozeného světa, což mělo za následek dvě věci. V první řadě věda a filosofie snažící se napodobit vědu svým odtržením od přirozeného světa přestaly poskytovat odpovědi na běžné problémy lidí. Za druhé věda svou orientací na matematizaci a kvantifikovatelnost světa zapomněla, že vědecké chápání světa je pouze jeden z mnoha způsobů, jak se orientovat ve světě. A to proto, že věda je nedávný výtvor lidské civilizace, společně s matematikou, geometrií a abstrahováním světa od reálně existujících k idealizovaným objektům, kdežto žitá existence Přirozeného světa jsou fundamentálnější. Pro Husserla to také znamená, že intelektuální nástroje, které věda používá – logika a matematika – musí logicky být výsledkem lidské činnosti, která nebyla tak abstraktní, ale byla zakotvena v praktickém, každodenním světě smyslů, percepce a interakce s materiálním objekty kolem nás. Věda následuje přirozený svět. A zatímco Přirozený svět se dokáže bez vědy obejít (přibližně 300 000 let lidstvo bez vědy přežívalo), věda nemůže bez Přirozeného světa existovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tuto propast vědy a Přirozeného světa podle Husserla započal Galileo svou matematizací světa, specificky pomocí metody geometrizace světa, kterou použil ve svých objevech kráterů a hor na měsíčním povrchu, satelitů Jupitera a fáze Venuše. Husserl tvrdí, že Galileo by tyto objevy ale nemohl nikdy provést, pokud by se nenarodil do společnosti a kultury, kde byly matematika a geometrizace světa myšlenkami známými a sedimentovanými v myšlení tehdejších lidí. Pokud s Husserlem souhlasíme, že za Galileovými objevy stála právě matematizace světa (a připomeňme si, že to byl Galileo, který pronesl, že příroda je velká kniha psána jazykem matematiky), musíme viníka separace vědy a Přirozeného světa hledat hlouběji v evropské historii, a to rovnou v antickém Řecku u prvních filozofů. Řecká filozofie nedodala evropskému vědomí pouze určitá dogmata, seznam odborných slov, myšlenky o světě a intelektuální rámce, ale především objevila něco nevídaného: uvažování o světě v abstraktní podobě, uvažování o věcech, které nevidíme a na které si nelze sáhnout, protože se nenachází po ruce v naší přítomnosti. Pokud matematika je intelektuálním nástroje par excellence pro abstrahování a objektivizaci světa, pak řecká filozofie jako první dala popud evropskému intelektu přesahovat v myšlení žitý svět přítomnosti a smyslů tady a teď a uvažovat o abstraktních objektech a možných světech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Husserlův argument ohledně Galileo je následující: věda počínaje Galileem zapomněla na své každodenní, materiální a ne-matematické kořeny v Přirozeném světě, a tím začalo docházet k dominanci abstraktního uvažování a „čisté“ matematiky ve zkoumání světa, kde fyzika je pro Husserla prototypickým zástupcem takové vědy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Husserl se snaží historickou a archeologickou metodou dohledat počátky toho, jak matematika a geometrická metoda zkoumání světa vznikla a dochází k tomu, že geometrie a matematika mají své počátky v antickém Egyptě a Babylonu, kdy tamní zeměměřiči potřebovali upřesnit metody měření, aby lépe rozvrhli plány urbánního prostoru a jednotlivých budov. Ryze empirické měření zeměměřičů postupně podle Husserla začalo odkrývat určité fixní a stabilní tvary, které postupem času na základě touhy po filozofickém (teoretickém) vědění a zobecňování empiricky nalezených zákonitostí se více a více idealizovalo a abstrahovalo do intersubjektivně vnímatelných a přijímaných zákonitostí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podle Husserlovy definice tedy dnešní čistě abstraktní povaha matematiky je výsledkem tisíciletého procesu „obrušování“ velice surového materiálu, kterým byl svět vnímaný prostřednictvím lidských smyslů a tělesných procesů: délka, výška, hloubka, zaoblení a další dnes obecné koncepty našeho myšlení byly postupně objevovány a formalizovány na základě toho, že lidé smysly vnímali svět kolem sebe a tyto koncepty také vztahovali ke svému tělu: urbánní prostor, budovy, výška a tíha věcí se nevyhnutelně odvíjela od běžných tělesných proporcí člověka. Může být pro člověka něco těžkého anebo vzdáleného, pokud člověka nemá tělo?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Protože Husserl i prostřednictvím širokého použití svého konceptu Přirozeného světa privilegoval přirozený, před-vědecký svět, mnoho jeho interpretů redukovalo jeho chápání vztahu Přirozeného světa a vědy tak, že Husserl je anti-vědecký, neboť se zajímá pouze o před-vědecké, subjektivní a tělesně-smyslové vnímání reality, které je v očích logicko-pozitivistických teoretiků a komentátorů Husserla jednoznačně druhořadé ve srovnání s tzv. objektivní a racionální metodou matematiky a geometrie, případně ve srovnání s fyzikou jako prototypickým příkladem objektivní vědy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zde souhlasím s post-pozitivistickým a specificky post-fenomenologickým interpretem Husserla, americkým filozofem Donem Ihdem, který ve svém článku \u003Cem>Husserl’s Galileo Needed a Telescope!\u003C\u002Fem> z roku 2010 si všímá, že Husserl sice privileguje Přirozený svět jako nejvíce fundamentální pro člověka, avšak studium praxe současné vědy považuje též za důležité. Jinými slovy vztah Přirozeného světa a vědy můžeme nazvat podle Ihdeho jako \u003Cem>Husserlovskou hermeneutiku\u003C\u002Fem>: Přirozený svět poskytuje historický percepčně-tělesně-materiální sediment myšlení a praxe lidské existence, který se z před-vědeckého světa postupně metodou abstrakce stává vědeckým světem. Avšak vědecký svět zas potřebuje Přirozený svět, aby mohl existovat a aby byl naplněn nějakým fundamentálním významem toho, proč vůbec dává smysl zkoumat svět teoreticky a abstraktně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve zmíněném článku amerického filozofa se dočteme, že Ihde zcela s Husserlem souhlasí, že vědecký svět nevznikl \u003Cem>ex nihilo\u003C\u002Fem>, ale je evolučním produkce dlouhých procesů Přirozeného světa. Na druhou stranu ale Ihde kritizuje, že Husserlova jakási genealogie či historie vývoje geometrie a matematiky zcela ignoruje důležitou věc, která je u Husserla implicitně, ale nikdy ne explicitně. Tou věcí je role \u003Cem>materiality\u003C\u002Fem> instrumentů a technologií, které podle Ihdeho nejen v případě antickým zeměměřičů a geometrů, ale zcela jednoznačně u italského génia Galilea hrají zásadní roli v epistemických procesech vědeckého poznávání světa. Jinak řečeno, nebýt technologie dalekohledu (a broušení čoček), tak Galileo by nejspíše nikdy nebyl schopný čistě pomocí znalosti matematiky a geometrie přijít na své objevy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Abychom ukázali, jakou roli dalekohled a jeho materialita hrály ve vědeckých objevech Galilea, potřebuje zkoumat vědu nikoli jako abstraktní, zcela čistě myšlenkovou aktivitu člověka, ale musíme rekonstruovat, jak \u003Cem>reálně\u003C\u002Fem> Galileo pracoval, jak \u003Cem>reálně\u003C\u002Fem> užíval technologie dalekohledu a jak \u003Cem>reálně\u003C\u002Fem> změny v percepci a myšlení vyvolané použitím dalekohledu vedly k postulování jeho teorií. Pro Ihdeho takový způsob zkoumání technologií a její materiality je jedním z pilířů jeho nového způsobu fenomenologické analýzy technologií, která na rozdíl od Husserla i Heideggera staví technologie do středu své pozornosti a jako hlavní objektu zájmu. Protože důraz na technologie se liší od tzv. „klasické fenomenologie“, přichází Ihde s novým názvem pro typ své fenomenologické analýzy, který nazývá \u003Cem>post-fenomenologie\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ihde začíná svou post-fenomenologickou analýzu Galilea a dalekohledu krátkou historiografickou průpravou. V roce 1597 totiž Galileo ještě svými argumenty bránil Ptolemaiův geocentrický model kosmologie. O dvanáct let později v roce 1609 ale od svého Jesuitského přítele se doslechl o zvětšovacích čočkách brusiče a vynálezce Hans Lippersheye. Galileo jakožto vyučený brusič čoček začal vyrábět vlastní čočky, které byly 8–30krát výkonnější než původní čočky Lippersheye. Chvilku trvalo, než Galileo otočil svůj dalekohled směrem k nebesům. Jakmile tak učinil, velice záhy přišel s novými objevy. Mezi nimi byly i krátery a hory na měsíci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak poznamenává Derek De Solla Price v článku o interakci filozofie vědy a historie technologií \u003Cem>Notes Towards a Philosophy of the Science\u002FTechnology Interaction\u003C\u002Fem> z roku 1984, první noc, kdy Galileo namířil dalekohled na měsíc byl nejspíše zklamaný. Viděl pouze stíny, které se tvářily jako krátery a hory. Teprve další noci strávené sledováním měsíce si Galileo uvědomil, že to, co vidí, nejsou pouze iluze kráterů a hory, ale reálné zvrásnění povrch měsíce. Jak je možné, že Galileo napoprvé ony krátery neviděl, přestože dalekohled ukazoval, pro naše účely, identický obraz?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ihde má pro toto vysvětlení. Ve své možná nejdůležitější knize \u003Cem>Technology and the lifeworld: from garden to earth\u003C\u002Fem> (1990), která položila pevné základy postfenomenologie, tento americký filozof techniky a fenomenolog rozděluje vnímání (percepci) na dvě kategorie, \u003Cem>mikropercepci\u003C\u002Fem> a \u003Cem>makropercepci\u003C\u002Fem>:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cem>Mikropercepce\u003C\u002Fem>: Jedná se o vnímání z vnějšího světa přicházejících smyslových dat na úrovni jednotlivce.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>Makropercepce\u003C\u002Fem>: Ihde, podobně jako Husserl, tvrdí, že mikropercepce není nikdy „čistá“, ale i něco tak fundamentálního jakožto vnímání smyslových dat je ovlivněno nejen kognitivními schopnostmi člověka, nýbrž také aktuálním i širším sociokulturním kontextem, ve kterém se člověk pobývá, ze kterého vychází, jímž je od útlého dětství ovlivněn.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>Vrátíme-li se ke zkoumání měsíce Galilea, musíme si připomenout, že Galileův Přirozený svět a makropercepce společnosti, ve které žil, byla ovlivněna učením Aristotela, jež deklarovalo, že všechna nebeská tělesa, včetně měsíce, jsou perfektní sféry, které se pohybují kolem Země pohybem následujícím perfektní kružnice. Měsíční „fleky“, které jsou pouhým okem vidět, si lidé před Galileem vysvětlovaly různým způsobem, nejvíce se prosadila teorie, že se jedná o zdánlivé nedokonalosti způsobené absorbováním světla přicházejícího ze Země.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Galileův „psychologický priming“ mu tedy diktoval, že krátery a zvrásnění na povrchu měsíce neexistují, jsou to pouze iluze, protože měsíc \u003Cem>musí být dokonale hladké nebeské těleso\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V krátkém pamfletu \u003Cem>Sidereus Nuncius\u003C\u002Fem> publikovaném roku 1610 píše Galileo postupně o procesu objevení nedokonalostí měsíce. Například popisuje, že krátery „mají temnou část na straně otočené ke slunci, kdežto na druhé straně od slunce jsou okraje ozářené jako zářící [horské] hřebeny“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2020\u002F10\u002Fgalileo-mesic.webp\" alt=\"Galileovy lavírované kresby Měsíce z roku 1610: několik fází se stínovaným terminátorem, na němž jsou patrné hory a krátery. Zdroj: Wikimedia Commons\" width=\"1200\" height=\"1664\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Galileovy kresby měsíčního povrchu z Sidereus Nuncius (1610)\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fcommons.wikimedia.org\u002Fwiki\u002FFile:Galileo%27s_sketches_of_the_moon.png\" rel=\"noopener nofollow\">Galileo Galilei, Wikimedia Commons (volné dílo)\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">Ruční kresby měsíce vytvořené Galileem, pamflet Sidereus Nuncius, 1610.\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Jakmile Galileo i \u003Cem>s pomocí kalkulací \u003C\u002Fem>ověřil, že na měsíci jsou krátery a pohoří, došlo v jeho vnímání, v jeho \u003Cem>Gestaltu\u003C\u002Fem> k ne-spojitému skoku. Podobně jako Wittgensteinův obraz kachny-králíka nebo známé Neckerovy kostka, jakmile objevíme nový způsob náhledu na stejná senzorická data, nemůžeme ne-vidět to, co jsme doposud neviděli. Pochopitelně z historicko-politického důvodu trvalo ještě dlouho, než Galileův objev podporující argumentaci Koperníkovského modelu heliocentrismu se prosadil a mohl začít sedimentovat v makropercepci celé (vzdělané, evropské) společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Co to podle Ihdeho a jím založené postfenomenologické analýzy technologií znamená pro Husserla? Že se Husserl zásadně mýlil v tom, co umožnilo Galileovi vykonat jeho objevy. Pro Husserla to byla sedimentace geometrického myšlení, abstrakce a matematizace. Pro Ihdeho je mnohem důležitější materialita dalekohledu jakožto \u003Cem>technologie\u003C\u002Fem> a \u003Cem>média\u003C\u002Fem>, které zprostředkovává nový vztah mezi lidskou percepcí a světem. Dalekohled transformuje zrak člověka tím, že rozšiřuje naše přirozené schopnosti zvětšením\u002Fpřiblížením objektů způsobem, který biologické vybavení člověku neumožňuje. Galileův dalekohled změnil na mikropercepční úrovni jeho vidění světa. To pak postupně sedimentovalo v makropercepci společnosti, a tak se postupně (jakoby postupným \u003Cem>downloadem do mysli ostatních\u003C\u002Fem>) začala měnit mikropercepce ostatních lidí. A náhodou tato technologicky mediovaná mikropercepce vedla ke změnám postavení člověka ve vesmíru, vztahu člověka k církvi a k samotnému Bohu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podle Ihdeho nenajdeme u Husserla téměř žádnou analýzu toho, jak materialita technologií a různých nástrojů mediuje a transformuje naše fenomenologické vědomí. Ihde si to vysvětluje tím, že Husserl sám byl uvězněn do sedimentace svého vzdělání, které spočívalo v rigorózním studiu matematiky, tedy té vůbec nejabstraktnější vědě ze všech. Pro Husserla věda byla činností mysli, nikoli záležitostí fyzické námahy nebo interakce s vědeckými nástroji a technologiemi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Paradoxně tak to byl sám Husserl, který ve své Krizi v analýze Galilea zapomněl na Přirozený svět a zcela ignoroval, že možná nejdůležitějším milníkem Galileovy vědecké revoluce nebyla tisíciletá sedimentace abstraktní matematiky v Galileově Přirozeném světě (a Ihdeho makropercepci), nýbrž relativně nový vynález dalekohledu a interakce jeho materiálních vlastností s percepčně-tělesnými podmínkami člověka, které poprvé v historii zprostředkovávaly svět novým, dosud \u003Cem>neviděným\u003C\u002Fem> způsobem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zdroje\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DESOLLA PRICE, Derek J., 1984. Notes Towards a Philosophy of the Science\u002FTechnology Interaction. In: Rachel LAUDAN, ed. \u003Cem>The Nature of Technological Knowledge. Are Models of Scientific Change Relevant?\u003C\u002Fem> [online]. Dordrecht: Springer Netherlands, s. 105–114 [vid. 2020-09-28]. ISBN 978-90-481-8394-4. Dostupné z: doi:\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1007\u002F978-94-015-7699-4_6\">10.1007\u002F978-94-015-7699-4_6\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GALILEI, Galileo a Albert VAN HELDEN, 2015. \u003Cem>Sidereus nuncius or, The sidereal messenger\u003C\u002Fem>. Second edition. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-32009-0.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HUSSERL, Edmund a David CARR, 1984. \u003Cem>The crisis of European sciences and transcendental phenomenology: an introduction to phenomenological philosophy\u003C\u002Fem>. 6th pr. Evanston, Ill: Northwestern Univ. Press. Studies in phenomenology & existential philosophy. ISBN 978-0-8101-0458-7.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1990. \u003Cem>Technology and the lifeworld: from garden to earth\u003C\u002Fem>. Bloomington: Indiana University Press. The Indiana series in the philosophy of technology. ISBN 978-0-253-32900-4.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 2011. Husserl’s Galileo Needed a Telescope! \u003Cem>Philosophy & Technology\u003C\u002Fem> [online]. 24(1), 69–82 [vid. 2020-10-04]. ISSN 2210-5433, 2210-5441. Dostupné z: doi:\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1007\u002Fs13347-010-0004-5\">10.1007\u002Fs13347-010-0004-5\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1250,"protected":19},"\u003Cp>Když už se člověk rozhodne pro tak ekonomicky neracionální krok studovat filozofii, měl by za každou cenu si zvolit téma, které ho bude svou hloubkou a krásou motivovat a intelektuálně stimulovat. Neboť intelektuální zadostiučinění je jediné rozumné vysvětlení toho, proč každý den číst hromadu článků a knihu a potom se odebrat psát tisíce slov s […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885,344,345,1109,716],[1255,13,33,34,35,36,37,888,350,351,1112,720],"post-538",{"self":1257,"collection":1262,"about":1264,"author":1266,"replies":1268,"version-history":1271,"predecessor-version":1274,"wp:attachment":1278,"wp:term":1281,"curies":1286},[1258],{"href":1259,"targetHints":1260},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F538",{"allow":1261},[44],[1263],{"href":47},[1265],{"href":50},[1267],{"embeddable":53,"href":54},[1269],{"embeddable":53,"href":1270},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=538",[1272],{"count":738,"href":1273},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F538\u002Frevisions",[1275],{"id":1276,"href":1277},907,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F538\u002Frevisions\u002F907",[1279],{"href":1280},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=538",[1282,1284],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1283},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=538",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1285},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=538",[1287],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1289,"wp:term":1299},[1290],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1291,"_links":1292},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1293,"collection":1297},[1294],{"href":54,"targetHints":1295},{"allow":1296},[44],[1298],{"href":96},[1300,1315],[1301],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1302},{"self":1303,"collection":1307,"about":1309,"wp:post_type":1311,"curies":1313},[1304],{"href":105,"targetHints":1305},{"allow":1306},[44],[1308],{"href":110},[1310],{"href":113},[1312],{"href":116},[1314],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1316,1330,1344,1358,1372],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1317},{"self":1318,"collection":1322,"about":1324,"wp:post_type":1326,"curies":1328},[1319],{"href":955,"targetHints":1320},{"allow":1321},[44],[1323],{"href":469},[1325],{"href":472},[1327],{"href":964},[1329],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":1331},{"self":1332,"collection":1336,"about":1338,"wp:post_type":1340,"curies":1342},[1333],{"href":464,"targetHints":1334},{"allow":1335},[44],[1337],{"href":469},[1339],{"href":472},[1341],{"href":475},[1343],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":1345},{"self":1346,"collection":1350,"about":1352,"wp:post_type":1354,"curies":1356},[1347],{"href":484,"targetHints":1348},{"allow":1349},[44],[1351],{"href":469},[1353],{"href":472},[1355],{"href":493},[1357],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1109,"link":1202,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"_links":1359},{"self":1360,"collection":1364,"about":1366,"wp:post_type":1368,"curies":1370},[1361],{"href":1207,"targetHints":1362},{"allow":1363},[44],[1365],{"href":469},[1367],{"href":472},[1369],{"href":1216},[1371],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":716,"link":830,"name":831,"slug":831,"taxonomy":73,"_links":1373},{"self":1374,"collection":1378,"about":1380,"wp:post_type":1382,"curies":1384},[1375],{"href":835,"targetHints":1376},{"allow":1377},[44],[1379],{"href":469},[1381],{"href":472},[1383],{"href":844},[1385],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1387,1388,1389,1390],{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":1109,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"link":1202},{"id":716,"name":831,"slug":831,"taxonomy":73,"link":830},{"en":1392,"es":1396,"fr":1400},{"title":1393,"slug":1394,"description":1395},"Programming, Galileo and the Telescope as a Revolutionary Medium: A Postphenomenological View","programming-galileo-and-the-telescope-as-a-revolutionary-medium-a-postphenomenological-view","Husserl traced Galileo’s discoveries to the mathematisation of the world; Don Ihde’s postphenomenology argues that the telescope itself mattered more.",{"title":1397,"slug":1398,"description":1399},"Programación, Galileo y el telescopio como medio revolucionario: una mirada posfenomenológica","programacion-galileo-y-el-telescopio-como-medio-revolucionario-una-mirada-posfenomenologica","Husserl atribuyó los descubrimientos de Galileo a la matematización del mundo; la posfenomenología de Don Ihde sostiene que el telescopio fue más decisivo.",{"title":1401,"slug":1402,"description":1403},"Programmation, Galilée et le télescope comme médium révolutionnaire : un regard postphénoménologique","programmation-galilee-et-le-telescope-comme-medium-revolutionnaire-un-regard-postphenomenologique","Husserl attribuait les découvertes de Galilée à la mathématisation du monde ; la postphénoménologie de Don Ihde soutient que le télescope fut plus décisif.",{"id":1405,"date":1406,"date_gmt":1407,"guid":1408,"modified":1410,"modified_gmt":1411,"slug":1412,"status":12,"type":13,"link":1413,"title":1414,"content":1416,"excerpt":1418,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1420,"categories":1421,"tags":1422,"class_list":1423,"_links":1425,"_embedded":1457,"tagsResolved":1541,"translations":1545},568,"26. 08. 2020","2020-08-26T00:00:00",{"rendered":1409},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fchystam-prvni-postfenomenologickou-konferenci-v-cr","2025-10-14T12:25:59","2025-10-14T10:25:59","chystam-prvni-postfenomenologickou-konferenci-v-cr","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fchystam-prvni-postfenomenologickou-konferenci-v-cr\u002F",{"rendered":1415},"Chystám první postfenomenologickou konferenci v ČR",{"rendered":1417,"protected":19},"\u003Cp>Na jaře tohoto roku jsem dostal od své univerzity v Plzni radostnou zprávu, že mi byl schválen návrh na grantový projekt. Byl jsem konkrétně obdarován dvouletým grantem na to, abych v česko-slovenském kontextu začal „evangelizovat“ nový proud filosofování o technologiích nazvaný postfenomenologie. Již podle prefixu „post“ je patrné, že se jedná o proud, který nějakým způsobem navazuje na fenomenologii.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco u Husserla bychom filosofii technologie hledali pouze nepřímo a mezi řádky komentáře Galileova dalekohledu, u jeho žáka Heideggera pochopitelně najdeme text \u003Cem>Otázka techniky\u003C\u002Fem>, který se explicitně s technologiemi snaží filosoficky vyrovnat. Heidegger se ale nezajímá o jednotlivé technologie, místo toho přichází s analýzou Technologie s velkým „T“. V jeho pojetí technologie je monolitická, abstraktní a všeobjímající síla, která člověka nutí vnímat svět pouze jako zásobárnu energie: svět a příroda se kvůli technologii stávají užitečné pouze tehdy, pokud je člověk může zaškatulkovat svým kalkulujícím intelektem do podoby energie využitelné pro potřeby technologie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Postfenomenologická analýza odmítá Heideggerův pohled na technologie, ve kterém jednotlivé technologie a jejich reálné, každodenní bytí jsou redukovány na jednu abstraktní a všeobjímající sílu. Pro znalce a zájemce o fenomenologii mohu zmínit, že z mého pohledu Husserl a Heidegger činí s technologií velmi podobnou redukci a odříznutí od reálného světa, kterou Husserl sám kritizoval ve své publikaci \u003Cem>Krize evropských věd\u003C\u002Fem>, redukci, kterou činila v první polovině dvacátého století tehdy současná věda a positivismem ovlivněná filosofie vědy. Na rozdíl od tzv. „klasické fenomenologie“ Husserla, Heideggera a Merleau-Pontyho staví postfenomenologie technologie a materiální kulturu do středu svého zájmu a zkoumá konkrétní a existující technologie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V postfenomenologii tak, jak ji založil americký filosof Don Ihde, nacházíme vedle fenomenologie velmi silný vliv dvou dalších intelektuálních proudů. Svým prefixem „post“ naznačuje postfenomenologie totiž i určitou afinitu s postmodernismem, neboť je programově anti-esencialistická, anti-karteziánská, odmítá rozštěp subjektu a objektu, Husserlovo transcendentální ego a jeho pohled „odnikud“ a v neposlední řadě aplikuje interrelační ontologii jakožto základní kameny svého výzkumného zaměření a analýzy technologii. Zároveň se z 80. let inspiruje u vznikajících oborů Science and Technology studies (STS) a technovědy (Technoscience), které postfenomenologii dodávají pro filosofický směr nezvyklé empirické zaměření: pomocí empirických výzkumů a případových studií postfenomenologové v čele s Donem Ihdem, Peter-Paul Verbeekem, Robertem Rosenbergem a Evanem Selingerem zkoumají reálné efekty a vlivy materiality jednotlivých existujících technologických artefaktů na lidské vnímání a myšlení, a to důrazným studiem, jakou roli technologie zprostředkovávají a spolukonstituují intencionální vztah člověku se světem prostřednictvím materiálních artefaktů. Peter-Paul Verbeek rád shrnuje roli empirického výzkumu pro postfenomenologické filosofování o technologiích sloganem, že se jedná o „philosophy \u003Cem>of\u003C\u002Fem> technology“, ale také „philosophy \u003Cem>from\u003C\u002Fem> technology“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud by někdo z tohoto popisu usoudil, že by postfenomenologie mohla těžit z užšího kontaktu s (novo)mediální teorií Harolda Innise, Marshalla McLuhana a jejich následovníků, mohu jenom souhlasit. Ostatně belgický odborník na mediální teorii McLuhana, Yoni Van Den Eede, je editorem dvou, z mého pohledu zásadních sborníků, kde dochází k důležité interakci právě mezi těmito dvěma proudy myšlení. A rozhodně si nemyslím, že jsou to první a poslední interdisciplinární sborníky na pomezí mediální teorie a postfenomenologie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tím se dostávám zpět k tématu konference. Dne 19. listopadu se na půdě katedry filozofie při Západočeské univerzitě, Filozofické fakulty v Plzni uskuteční již řečená první konference na téma Postfenomenologie. Jedná se o studentskou konferenci a primárně vítáme studenty a studentky magisterských a doktorských programů, avšak budeme rádi, pokud na konferenci vystoupí se svými příspěvky i zkušení akademičtí pracovníci, kteří by se rádi podělili o své myšlenky s mladšími kolegy a kolegyněmi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Konferenci jsem nazval \u003Cem>Postfenomenologie, mysl a média\u003C\u002Fem>, čímž jsem chtěl naznačit, že sice hlavním tématem je postfenomenologie, ale další témata filosofie mysli a mediální teorie jsou taktéž vítána, pokud se pokusí reflektovat vztah člověka, myšlení a technologie (u McLuhana jsou všechny technologie médii). Zároveň tím názvem naznačuji, že jelikož se jedná o první postfenomenologickou konferenci u nás, nepočítám, že se na československé půdě vyskytuje mnoho čistokrevných postfenomenologů. Pochopitelně o nějakém filosofickém směru můžeme hovořit, že je „domácí“ v České republice, bude to relativně nekontroverzně právě fenomenologie. Jenže postfenomenologie odmítá Husserlovo transcendentální ego a skoro celou Heideggerovu filosofii techniky, a tak mě samotného zajímá, zdali „klasičtí“ fenomenologové a fenomenoložky se dokáží z postfenomenologií vypořádat. I z tohoto rozhodně budeme na konferenci vítat zkušené odborníky na fenomenologii, kteří by nám poskytly svůj názor, jakkoli stručný či kritický, na současný i budoucí vývoj postfenomenologické myšlení o technologiích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cstrong>Místo a datum konání:\u003C\u002Fstrong>\u003Cbr \u002F>\n19. listopadu 2020\u003Cbr \u002F>\n10:00, místnost SP319\u003Cbr \u002F>\nKFI FF ZČU\u003Cbr \u002F>\nabstrakty posílejte na abstrakty@postfenomenologie.cz\u003Cbr \u002F>\nweb konference \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.postfenomenologie.cz\">www.postfenomenologie.cz\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-1375\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small.png\" sizes=\"auto, (max-width: 1920px) 100vw, 1920px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small.png 1920w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small-1086x1536.png 1086w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small-1448x2048.png 1448w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small-1568x2217.png 1568w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small-212x300.png 212w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small-724x1024.png 724w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2020\u002F08\u002Fkonference-2020-small-768x1086.png 768w\" alt=\"\" width=\"1920\" height=\"2715\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1419,"protected":19},"\u003Cp>Na jaře tohoto roku jsem dostal od své univerzity v Plzni radostnou zprávu, že mi byl schválen návrh na grantový projekt. Byl jsem konkrétně obdarován dvouletým grantem na to, abych v česko-slovenském kontextu začal „evangelizovat“ nový proud filosofování o technologiích nazvaný postfenomenologie. Již podle prefixu „post“ je patrné, že se jedná o proud, který nějakým […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885,344,345,1109],[1424,13,33,34,35,36,37,888,350,351,1112],"post-568",{"self":1426,"collection":1431,"about":1433,"author":1435,"replies":1437,"version-history":1440,"predecessor-version":1443,"wp:attachment":1447,"wp:term":1450,"curies":1455},[1427],{"href":1428,"targetHints":1429},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F568",{"allow":1430},[44],[1432],{"href":47},[1434],{"href":50},[1436],{"embeddable":53,"href":54},[1438],{"embeddable":53,"href":1439},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=568",[1441],{"count":738,"href":1442},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F568\u002Frevisions",[1444],{"id":1445,"href":1446},909,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F568\u002Frevisions\u002F909",[1448],{"href":1449},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=568",[1451,1453],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1452},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=568",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1454},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=568",[1456],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1458,"wp:term":1468},[1459],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1460,"_links":1461},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1462,"collection":1466},[1463],{"href":54,"targetHints":1464},{"allow":1465},[44],[1467],{"href":96},[1469,1484],[1470],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1471},{"self":1472,"collection":1476,"about":1478,"wp:post_type":1480,"curies":1482},[1473],{"href":105,"targetHints":1474},{"allow":1475},[44],[1477],{"href":110},[1479],{"href":113},[1481],{"href":116},[1483],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1485,1499,1513,1527],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1486},{"self":1487,"collection":1491,"about":1493,"wp:post_type":1495,"curies":1497},[1488],{"href":955,"targetHints":1489},{"allow":1490},[44],[1492],{"href":469},[1494],{"href":472},[1496],{"href":964},[1498],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":1500},{"self":1501,"collection":1505,"about":1507,"wp:post_type":1509,"curies":1511},[1502],{"href":464,"targetHints":1503},{"allow":1504},[44],[1506],{"href":469},[1508],{"href":472},[1510],{"href":475},[1512],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":1514},{"self":1515,"collection":1519,"about":1521,"wp:post_type":1523,"curies":1525},[1516],{"href":484,"targetHints":1517},{"allow":1518},[44],[1520],{"href":469},[1522],{"href":472},[1524],{"href":493},[1526],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1109,"link":1202,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"_links":1528},{"self":1529,"collection":1533,"about":1535,"wp:post_type":1537,"curies":1539},[1530],{"href":1207,"targetHints":1531},{"allow":1532},[44],[1534],{"href":469},[1536],{"href":472},[1538],{"href":1216},[1540],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1542,1543,1544],{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":1109,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"link":1202},{"en":1546,"es":1550,"fr":1554},{"title":1547,"slug":1548,"description":1549},"I Am Preparing the First Postphenomenological Conference in the Czech Republic","i-am-preparing-the-first-postphenomenological-conference-in-the-czech-republic","What postphenomenology is, how it departs from Husserl and Heidegger, and an invitation to its first conference in the Czech Republic, held in Pilsen in November 2020.",{"title":1551,"slug":1552,"description":1553},"Preparo la primera conferencia posfenomenológica en la República Checa","preparo-la-primera-conferencia-posfenomenologica-en-la-republica-checa","Qué es la posfenomenología, en qué se aparta de Husserl y Heidegger, y una invitación a su primera conferencia en la República Checa, en Pilsen en noviembre de 2020.",{"title":1555,"slug":1556,"description":1557},"Je prépare la première conférence postphénoménologique en République tchèque","je-prepare-la-premiere-conference-postphenomenologique-en-republique-tcheque","Ce qu’est la postphénoménologie, en quoi elle s’écarte de Husserl et de Heidegger, et une invitation à sa première conférence tchèque, à Plzeň en novembre 2020.",{"id":1559,"date":1560,"date_gmt":1561,"guid":1562,"modified":1564,"modified_gmt":1565,"slug":1566,"status":12,"type":13,"link":1567,"title":1568,"content":1570,"excerpt":1572,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1574,"categories":1575,"tags":1576,"class_list":1579,"_links":1583,"_embedded":1615,"tagsResolved":1707,"translations":1711},580,"06. 05. 2020","2020-05-06T00:00:00",{"rendered":1563},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fon-the-habits-of-reading","2026-08-14T13:26:13","2026-08-14T11:26:13","on-the-habits-of-reading","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fon-the-habits-of-reading\u002F",{"rendered":1569},"On the habits of reading",{"rendered":1571,"protected":19},"\u003Cp>Yesterday I finished reading a book by Lambros Malafouris titled \u003Cem>How things shape the mind \u003C\u002Fem>and I dare to say it is the most important piece of writing I have read this year so far. I was aware that I may expect a high-quality thinking, however. Malafouris is an anthropologist by training, having received his PhD from Cambridge, the UK. Currently, he is based at Oxford where he is Johnson Research and Teaching Fellow in Creativity, Cognition and Material Culture at School of Archaeology. These impressive bios, I believe, are the least interesting thing about Malafouris; it is his work I consider the epicentre of a big paradigm shift that has been looming over us for good 30-50 years, depending on the method of choosing the most relevant works.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Started in the corners of cognitive science, philosophy of mind and later influenced another fields like anthropology or archaeology, the discussion of which Malafouris has become a core member is about the increasing plausibility that things around us are not mere passive instruments but important parts of human cognitive processes and mental states. Such idea goes against the predominant view where all technologies, media, or even prehistoric flints and cave drawings of the Chauvet Cave are dumb and inactive lumps of matter that wait for human masters to be utilized in an everyday activity. On the contrary, says Malafouris, all material culture shapes our minds, our biology and under specific conditions can be regarded as necessary parts of extended human mental processes. With his book Malafouris joins the ranks of ascending legions of philosophers, theorists and empirical-minded scientists who argue that human mind does not equal our biological brains and can be extended outside the bounds of skin and skull. In fact, one of the head proponents of this “extended” or “distributed” mind theory, Andy Clark, says that to regard mind as a priori inside the human skull is nothing but a biological chauvinism. This rhetoric is designed to provoke. It seems only natural to believe that whatever the human mind, it can certainly be located somewhere inside the human skull. Why would we think otherwise? That is the question that extended mind theorists have been writing about since proximately 1995 and amassed a great deal of arguments to put the common sense notion of mind, cognition, agency or intentionality to test.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Not that these notions are not already complex and contested to begin with. We barely got out of the blank-slatism, as Steven Pinker would call it, when the majority of experts and laymen thought that the human mind is a tabula rasa container, completely empty at the birth and awaits to be filled with all the intellectual and emotional goodies the life can offer. Then came Noam Chomsky, George Miller, Herbert Simon, Allan Newell, Marvin Minsky and all the godfathers of Cognitive Science and compelled the behaviourism that even didn’t acknowledge the existence of the mind and blank-slatists to kick the proverbial bucket. The whole “cognitive revolution” of 1960s was based on the opposing idea where our mind is in fact full of inbuilt mechanisms and structures determined, or at least heavily influenced by our genes and biology. For example, if the blank slate theory were correct and we really didn’t posses any inbuilt features and all we are were based on our experiences and what comes to our mind from the outside, we would have very impoverish minds, indeed! Most kids do not have scholarly parents who would talk to them incessantly. In fact, most kids are not taught the grammar at all. Blank-slatism cannot explain how children understand words and sentences they have never heard before. No, the capacity for language grows in children’s head as if it were another organ, or hand or digestive system. Inside their heads, humans have minds and we can study what they consist of. That is the insight of cognitive revolution and the field of Cognitive science.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It took us a heroic effort to put a mind inside the head. Now we want to take it outside again. Malafouris and others do agree that the human mind is inside the head, but only partially: the mind is a “leaky” organ that runs into the wild of the environment and employs other, non-biological scaffolding for its functioning.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The book is a bit dense and it demands to have knowledge of concepts from various fields. Even thought I have read quite a lot on the topic, I still realized that it would be necessary to write down in-depth notes for each chapter to really get a grasp of what Malafouris is arguing for. And here lies the reason why I am writing this article. If you are interested in the book itself, I am planning to write a proper review of the book, hoping to get it published in an academic journal. Meanwhile, I would like to share my story not about the contents of the book, but about how I read the book and what I noticed in terms of my reading habits.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>We read different books differently. One genre of books we read for pleasure, plot twists and aesthetic, almost religious quality of being in touch a genius mind on the other side of the pen. In such case, we would talk about poetry, good novels or masterly written biography of a person we have strong feelings towards. On the other side of the spectrum are dense, academic tomes that require attention, memory-span and effort to absorb all the information, argument structures and logical conclusions. I would not say Malafouris’ How things shape the mind was badly written, it was demanding.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>That is why I jotted down notes whenever I felt this or that piece of data or information was important. Because it happened all the time, I spent a considerable amount of time making notes. Moreover, my system of taking notes increases the complexity further.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I confess that my mind and memory primarily work visually. I have no problem to remember a scene from Woody Allen movie I saw several years ago. Casually I can even remember the face, the atmosphere, and the contents dialogue. I found out that I also remember well logical rules and abstract relations among abstract objects that I visualize inside my mind’s eye. But when it comes to memorizing text, I never was a person who could quote back the text verbatim after one reading. And I had a privilege to be in a room with people like that. Therefore I had to develop a system of memorizing text that would translate the linear, linguistic signs into abstract, possibly visual relations I have a good knack for, if I ever wanted to be in a position to study philosophy on a post-graduate level.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>One way I found useful is to write down notes, categorize them according to whatever rule that looks logical to me and after that memorize the most important concepts, words, arguments etc. Having done so, I use the custom made (hand-made?) categories, selected words, lines of argumentations as “triggers” or doors to those parts of the memory where the other information about the text are stored, but are less likely to come up easily on their own.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In the past, I used mostly paper for notes. But recently I have started using Microsoft OneNote as my primary note-taking tool where I basically developed the copy of the system I used previously with paper.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>For example, I created a special OneNote “notebook” called “Reading”. Here I keep all my notes for most of the books I considered important to learn and study in-depth. This notebook Reading is further subdivided into grouped sections with headings depicting an academic field: Cognitive science, Media Theory, Evolutionary Biology etc. The grouped sections then consist of individual sections with the name of the authors. OneNote offers added ways to be hierarchy. So as you can see in the picture, each author is further subdivided into notes related to particular books. Only then will we see the notes for a book. All of this is what OneNote offers out of the shelf, without any need to set up anything. The interesting question is how to structure the notes for the book themselves.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Here I take advantage of the flexibility of OneNote where you can write blocks of texts next to each other, which is something Google Docs does not offer at the time of writing this article. Why would you need to have two blocks of text next to each other? Well, for one it takes less of vertical space, so that you do not need to scroll down that much if you need to find anything. Secondly, you can take advantage of the additional visual horizontal dimension to read, compare and analyse texts simultaneously next to each other.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>But the most important reason why I use two separate blocks of text is this: The second block of the text on the right is divided according to the real sections that the book is divided by and I write down notes related to the sections of the book according how the book text naturally flows from top to down. Whereas the first block of the text on the left provides me with the space where I can develop my custom categorizations of concepts, ideas, themes, arguments etc., which is something I would normally do on paper.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>This system is extremely well-suited for a situation where you need to remind yourself after some time what the book was about, what were the most important bits and especially, if you are a teacher and need to refresh yourself the book for next day’s class.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>With a twist of irony, however, the more elaborate notes I take, the less confident I was in being able to cite and talk about the book. How could that be? The most obvious answer is that if I spend so much time making elaborate notes that the effort will use up the energy I would have left for the actual reading. This explanation is very likely, although I believe there is more to the question. Another possible explanation why note-making lessens your ability to remember what you read comes from the academic literature that researches the negative effects of using Google on memory.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The research on Google’s effects on human memory is numerous. One of the arguments can be summarized as follows: the more you use Google, the less you use your memory to store the actual content; rather by using Google you use your memory for storing where to find the content. In other words, Google trains your brain to remember “where” instead of “what”. What it suggests for my situation is that note-taking process can change my brain processes and focus its energy on remembering where in my notes I find what I am looking for, instead of focusing brain energy on the real content, i.e. text. However, there is another research that I find ever more persuasive.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Researchers separated two groups of people into two different laboratories. The first group was asked to read a text and memorize it. The second group was asked the exact same thing. After reading the text, the groups were tested on how well they could remember information from the text. However, only the first group was told by researchers that they would be allowed to use Google for the second part of the research where the groups would be asked questions based on the contents of the book. What did the research find?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The research claims that the first group, which was allowed to use Google, scored significantly worse than the second group. What does that mean? As the researchers believe whenever we know that we do not need to memorize things because there will be a means to get to the information if needed, we tend not to use our memory and cognitive processes responsible for memorizing fully.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>That sounds plausible. What I would like to find out is whether this happens consciously or also unconsciously. In other words, do people consciously say to themselves: “I do not need to remember it because I could use Google if necessary”? Or, is it possible that what started at the beginning as a conscious decision not to focus and memorize that much, sooner or later started to creep into our minds as an unconscious decision and our brain acted accordingly?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>We know that our brains are much more plastic that we thought. When I return to the book by Malafouris, he himself says that “meta-plasticity” is a defining feature of human brain\u002Fmind and therefore our brains are constantly re-wired based on what we do, what we experience, and – yes, what kind of tools and technologies we use.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>There is another crazy research that I talked about last year during my teaching at Charles University. It has to do with the idea whether smartphones like iPhones distract us that much that we can see it on the cognitive tests that test our ability to concentrate and engage in demanding problem-solving. No one is surprise if I say that the research showed that a switch-on iPhone lying on your desk significantly worsen the subject ability to solve difficult problems. But what you may find more surprising is that the similar negative effect was seen not only if the iPhone was switched-off, but also if the iPhone was both switched-off and hidden in your bag placed next to the table. Only if the subject put the smartphone to next room, did the subject improve on the test. Lastly, the positive effect of putting the smartphone far away from yourself was the largest for subjects that were labelled as psychologically addicted to smartphones. By using your iPhones constantly, you will train and rewire your plastic brains to constantly think about your smartphones, even if you do not see them directly, and, which is more importantly, even if you do not consciously think that you are thinking about your smartphone. To me, that is scary.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If I go back to my own situation, I believe a thorough note-taking activity does harm to my memory in a similar way that Google and iPhones do to the subjects in the above research: you systematically train you brain not to do hard work of memorizing and paying attention if you rely heavily on Google, if you mindlessly use your technology such as smartphones, or perhaps if you rely on your notes in a good faith that it is a responsible thing to do.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Speaking again of the book by Malafouris, around the middle of the book I decided to stop making those notes with OneNote and instead read the chapters only with a pen and paper in front of me. Moreover, I switched to reading the book in a tablet mode of my laptop, with all apps switched off and wifi disconnected from the internet.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>What happened? Believe it or not, I immediately get a sense that I remember much more. I could also read the book much faster which gave me a slightly narcissistic pleasure that I am a fast reader. But wasn’t it a placebo effect that I expected to improve my reading habits by going back to good old pen and paper? Maybe, a placebo effect always creeps around the corner and you have to take it into account. However, it does not mean that the effect is not real. We tend to dismiss the placebo effect as “not real”, which is nonsense. The reason why the placebo effect is a big deal is because it does have effect and we cannot attribute it to anything else than meeting the expectation of the researched subject.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If we agree with the meta-plasticity of our brains, does it not make sense that our thoughts, feelings and even expectations rewire our brains so that our brain is as much attuned to the desired outcomes as possible?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Malafouris ends his book with a hinted prediction that in the 21\u003Csup>st\u003C\u002Fsup> century, the neuroscience and psychological research in meta-plasticity of the brain will be one of the most pressing and important projects that we can undergo to understand what it means to be a human.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The saying “Be careful what you wish for” may be closer to the neuroscientific truth than we expected.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1573,"protected":19},"\u003Cp>Yesterday I finished reading a book by Lambros Malafouris titled How things shape the mind and I dare to say it is the most important piece of writing I have read this year so far. I was aware that I may expect a high-quality thinking, however. Malafouris is an anthropologist by training, having received his […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[1577,885,549,1578],17,16,[1580,13,33,34,35,36,37,1581,888,553,1582],"post-580","tag-cognition","tag-reading",{"self":1584,"collection":1589,"about":1591,"author":1593,"replies":1595,"version-history":1598,"predecessor-version":1601,"wp:attachment":1605,"wp:term":1608,"curies":1613},[1585],{"href":1586,"targetHints":1587},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F580",{"allow":1588},[44],[1590],{"href":47},[1592],{"href":50},[1594],{"embeddable":53,"href":54},[1596],{"embeddable":53,"href":1597},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=580",[1599],{"count":738,"href":1600},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F580\u002Frevisions",[1602],{"id":1603,"href":1604},910,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F580\u002Frevisions\u002F910",[1606],{"href":1607},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=580",[1609,1611],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1610},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=580",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1612},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=580",[1614],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1616,"wp:term":1626},[1617],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1618,"_links":1619},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1620,"collection":1624},[1621],{"href":54,"targetHints":1622},{"allow":1623},[44],[1625],{"href":96},[1627,1642],[1628],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1629},{"self":1630,"collection":1634,"about":1636,"wp:post_type":1638,"curies":1640},[1631],{"href":105,"targetHints":1632},{"allow":1633},[44],[1635],{"href":110},[1637],{"href":113},[1639],{"href":116},[1641],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1643,1661,1675,1689],{"id":1577,"link":1644,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"_links":1646},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fcognition\u002F","cognition",{"self":1647,"collection":1652,"about":1654,"wp:post_type":1656,"curies":1659},[1648],{"href":1649,"targetHints":1650},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F17",{"allow":1651},[44],[1653],{"href":469},[1655],{"href":472},[1657],{"href":1658},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=17",[1660],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1662},{"self":1663,"collection":1667,"about":1669,"wp:post_type":1671,"curies":1673},[1664],{"href":955,"targetHints":1665},{"allow":1666},[44],[1668],{"href":469},[1670],{"href":472},[1672],{"href":964},[1674],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":549,"link":661,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"_links":1676},{"self":1677,"collection":1681,"about":1683,"wp:post_type":1685,"curies":1687},[1678],{"href":666,"targetHints":1679},{"allow":1680},[44],[1682],{"href":469},[1684],{"href":472},[1686],{"href":675},[1688],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1578,"link":1690,"name":1691,"slug":1691,"taxonomy":73,"_links":1692},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Freading\u002F","reading",{"self":1693,"collection":1698,"about":1700,"wp:post_type":1702,"curies":1705},[1694],{"href":1695,"targetHints":1696},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F16",{"allow":1697},[44],[1699],{"href":469},[1701],{"href":472},[1703],{"href":1704},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=16",[1706],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1708,1709,1710],{"id":1577,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"link":1644},{"id":549,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"link":661},{"id":1578,"name":1691,"slug":1691,"taxonomy":73,"link":1690},{"cs":1712,"es":1716,"fr":1720},{"title":1713,"slug":1714,"description":1715},"O čtenářských návycích","o-ctenarskych-navycich","Co se stalo s mou pamětí, když jsem při čtení Malafourisovy knihy How things shape the mind přestal psát podrobné poznámky v OneNote, a co o tom říká výzkum vlivu Googlu a smartphonů.",{"title":1717,"slug":1718,"description":1719},"Sobre los hábitos de lectura","sobre-los-habitos-de-lectura","Qué le pasó a mi memoria cuando, leyendo How things shape the mind de Malafouris, dejé de tomar notas detalladas en OneNote, y qué dice la investigación sobre Google y los smartphones.",{"title":1721,"slug":1722,"description":1723},"Sur les habitudes de lecture","sur-les-habitudes-de-lecture","Ce qui est arrivé à ma mémoire quand, en lisant How things shape the mind de Malafouris, j’ai cessé de prendre des notes détaillées dans OneNote, et ce que dit la recherche.",{"id":1725,"date":1726,"date_gmt":1727,"guid":1728,"modified":1730,"modified_gmt":1731,"slug":1732,"status":12,"type":13,"link":1733,"title":1734,"content":1736,"excerpt":1738,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1740,"categories":1741,"tags":1742,"class_list":1744,"_links":1747,"_embedded":1779,"tagsResolved":1839,"translations":1841},533,"24. 03. 2020","2020-03-24T00:00:00",{"rendered":1729},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fproc-jsou-teorie-a-historie-designu-dulezite","2026-08-14T13:54:22","2026-08-14T11:54:22","proc-jsou-teorie-a-historie-designu-dulezite","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fproc-jsou-teorie-a-historie-designu-dulezite\u002F",{"rendered":1735},"Proč jsou teorie a historie designu důležité?",{"rendered":1737,"protected":19},"\u003Cp>Praktikující designéři a designérky mají od nepaměti rozporuplný vztah k teorii a historii svého oboru. Samotný dějepis designu nám říká, že design začal jako čistá řemeslná činnost, jež se postupně pod nátlakem profesionalizace začala transformovat na obor vyučovaný nejdříve na specializovaných, avšak stále prakticky orientovaných školách a později v reakci na sociopolitické dění ve světě se více a více design začal orientovat na širší kontextuální aspekty tvorby. Byl to pochopitelně legendární Bauhaus se svým levicovým programem a demokratizací designu, který uvedl do designu silný sociopolitický náboj, ale také pod vedením svého ředitele Waltera Gropiuse a dalších skvělých pedagogů i systematickou teoretickou osnovu. Tím Bauhaus vydláždil cestu teorii a historii do vyučovacích osnov designu a dnes patří tyto předměty k nedílné intelektuální výbavě každého designéra, který se chce považovat za kompletně vzdělaného absolventa designové školy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To, že nějaký předmět tvoří jádro nějakého oboru, neznamená, že jej studenti berou vážně. Jen v českém prostředí si můžeme vzpomenout, jak se za komunistického režimu naši rodiče museli biflovat základy filozofie marxismu-leninismu. Studenti netuší, k čemu by jim biflování faktografických údajů, různorodých míst narození důležitých historických osobností a odříkání dat založení hnutí ve správném lineárním pořadí mělo být. Není to jejich chyba. Učitelé dějepisu a teorie designu často nejsou schopni zodpovědět studentům základní otázku, která je pro mnoho z nich příliš přízemní, příliš anti-intelektuální, aby jí věnovali pozornost: proč je teorie a historie designu z praktického hlediska důležitá pro činnosti designérů?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejspíše to bude znít jako šovinismus teorie, ale mám plnou důvěru v to, že v samotném teoretickém bádání se nacházejí zásadní poznatky vysvětlující jasným a přístupným jazykem, proč podrobné a seriózní studium teorie a dějin oboru designu ze všech zúčastněných udělá lepší praktikanty svého designového oboru. Bude třeba se vzdát příliš dlouho kultivované aury mystické geniality, kterou je práce designérů obklopena, ať už z ideologických, komerčních nebo čistě prospěchářských důvodů, kdy se hodí držet se představy designéra-samotáře, který se na pár dní nebo týdnů zavře do svého studia a po této době vyjde ven s již hotovým a dokonalým produktem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ze svého pohledu vidím tři důležité teoretiky nebo historiky designu, kteří nám svým analytickým vhledem odkryli tajnůstkářský svět designu. Řadím mezi ně Nigela Crosse, Christophera Alexandera a v neposlední řadě i výborného českého teoretika Jana Michla, který většinu své akademické kariéry trávil v Norsku jako profesor historie a teorie designu na Vysoké škole architektury a designu v Oslu (AHO). A je to právě Jan Michl, kterým v této první části následující série článků na téma důležitosti teorie a historie designu začínám.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve svém vlivném článku \u003Cem>Vidět design jako redesign \u003C\u002Fem>argumentuje Jan Michl, že designéři nikdy nezačínají ex nihilo, tzn. od nuly, ale vždycky staví na základě předchozích řešení svých kolegů a kolegyň. Kdyby totiž designéři začínali vždycky při své činnosti tak říkajíc od Adama, nikdy by se pořádně nikam nedostali, protože by museli znovu a znovu vynalézat kolo a nacházet Ameriku, a nikdy by se pořádně nedostali k reálnému problému, který mají řešit, ale každý nový designový projekt by znamenal projít si celou historií designu, od pazourku až po kvantový počítač.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pochopitelně designéři nikdy nic takového nedělají, protože mají právě k dispozici výsledky práce předchozích designérů, jejichž myšlenky a navrhovaná řešení jsou ukryta nejen v učebnicích nebo esejích od teoretiků nebo od nich samotných, ale především v samotných fyzických nebo dnes digitálních artefaktech, jež jsou ztělesněním výsledků náročného designového procesu a mentálního úsilí. Co to ale znamená, když řekneme, že každý designér staví na předchozích řešeních?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jako příklad si vezměme dnešní všudypřítomné chytré telefony a jiná chytrá mobilní zařízení. Ty samotné jsou potomky počítačů a ty zas mohutných sálových počítačů, které zabíraly jednu i více místností. Nejen fyzický charakter prvních počítačů je pro nás nepředstavitelný. Vzpomeňme si, že první počítače, pokud vůbec, bylo možné programovat pouze pomocí fyzického přemisťování a přepojování kabelů, čímž se za chodu vytvářela logika toho, jak počítač bude zpracovávat příchozí data. Asi nejznámější sálový počítač ENIAC vyžadoval pro svůj chod 174kilowattový příkon, 17 468 elektronek, 1 500 relé, 500 000 plošných spojů, 70 000 rezistorů a 10 000 kondenzátorů. ENIAC a podobné dobové superpočítače rozkládající se po místnostech však měly titěrnou výpočetní sílu, kterou dnes překoná i deset let stará kalkulačka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud by současný designér chtěl rychle navrhnout pro chytré hodinky Apple Watch novou aplikaci, jež by pomáhala monitorovat srdeční tep muže a v případě anomálií by rychle zavolala na číslo manželky a zároveň na číslo záchranky, neměl by absolutně šanci takovou aplikaci vytvořit, protože by nejdříve musel vyřešit, jak ENIAC a všechny jeho elektronky a kabely vtěsnat do zařízení, které lze nosit na zápěstí. Příklad s ENIACem se může jevit jako přemrštěný, ale jen proto, že vývoj výpočetních technologií pokročil exponenciálním růstem za z lidské perspektivy dostatečně krátké období, abychom tento kontrast změn dokázali udržet ve svém historickém vědomí. Zcela identickým vývojem ale prošly v podstatě všechny technologie a kulturní artefakty v naší (tzn. západní) kultuře, ať už se jedná o nemateriální jako je přirozený jazyk nebo materiální artefakty jako vázy, zubní kartáčky či pokrývky těla. Jejich vývoj ale nebyl tak dramatický a je na historické lince rozprostřený do několika stovek i tisíců let, a tím uniká našim kognitivním dovednostem, které v mnoha ohledech jsou stále přizpůsobeny na přemýšlení o tom, co je prostorově a časově blízko.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jan Michl hovoří o tom, že každý designér, a dodal bych, že i každý artefakt, je propojen pomyslnou \u003Cem>pupeční šňůrou. \u003C\u002Fem>To můžeme chápat tak, že minulost nevyhnutelně přispívá, formuje a limituje přítomnost a naši budoucnost. Nikoli deterministickým způsobem, ale tím, že nic nevzniká z ničeho, a proto i ty nejkreativnější inovace a technologické divy budou vždycky propojeny s minulostí tím, že budou stavět na tom, co již existovalo. Jinak řečeno, každá nová věc je de facto další iterací (novější verzí) již existujícího a podle toho, co tato nová iterace přináší nového, lze pak hodnotit, jak je nová iterace inovativní a kreativní. Existuje nějaký teoretický, nebo dokonce vědecký rámec, jenž by dokázal zastřešit tento iterativní, postupný vývoj nejen designových artefaktů?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Michl se ve svém článku explicitně odvolává na evoluční teorii v biologii a jejího zakladatele Charlese Darwina a evoluční teorii kultury. Ta sama o sobě není nová. Michl sám cituje důležité publikace z historie a filozofie technologií, které analyzují vývoj technologických artefaktů optikou evoluční teorie. Mezi hlavní publikace argumentující pro evoluční vývoj technologických a dalších artefaktů Michl řadí \u003Cem>The evolution of technology\u003C\u002Fem> od George Basally nebo publikaci \u003Cem>The evolution of useful things\u003C\u002Fem> napsanou Henrym Petroskim.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Evoluční teorie v biologii, jejíž základy lze vystopovat k Darwinovi, nám říká, že složitost živé přírody, zvířat a člověka můžeme vysvětlit tím, že postulujeme, že biologické věci nevznikají z ničeho, ale postupnou adaptací na prostředí, ve kterém organismus žije. Čím náročnější prostředí, v němž organismus přebývá, tím je pravděpodobnější, že přežijí a budou mít potomky pouze ti jedinci z dané populace, kteří jsou extrémně dobře vybaveni k přežití v jinak kruté a nehostinné ekologické nice (ecological niche). Aby proces evoluce mechanismem přirozeného výběru a adaptace mohl fungovat po delší dobu, je třeba, aby organismus byl dostatečně biologicky diverzifikovaný. Čím více „verzí“ nebo „odlišných iterací“ organismu, tím je totiž pravděpodobnější, že některá verze organismu bude mít vhodné charakteristiky, jež pomohou v přežití v daném prostředí. Diverzita organismu je o to více nutná v evolučním procesu, o co více je prostředí dynamické a rychle mění selekční tlaky na organismus.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tento nutně zjednodušující model fungování biologické evoluce však zdá se prezentuje ideální model, jenž lze analogicky aplikovat i na vysvětlení toho, jakým způsobem se vyvíjejí artefakty v lidské společnosti. Pochopitelně s přihlédnutím k tomu, že je potřeba v této aplikaci biologického procesu na kulturní artefakty lehce přizpůsobit a dovysvětlit. Tak například v evoluci kulturních a technologických artefaktů to není příroda jako taková, jež „selektuje“ a „vybírá“, nýbrž mnohem větší vliv na selekci artefaktů mají sociální, ekonomické a kulturní tlaky lidských společenství. Důvod, proč mnoho artefaktů existuje, nalezneme v tom, že daná kultura vykazuje takové charakteristiky, které vytváří po artefaktu poptávku. V ryze domorodé společnosti bychom těžko hledali poptávku po levnějším a výkonnějším elektrickém automobilu, pokud žádný jedinec takové společnosti nemá ponětí, co je elektřina. Podobně západní společnost ztratila apetit po tom, jak vytvářet ostré oštěpy a šípy k luku na lov zvěře, protože problém získání potravy jsme již dávno přenechali odborníkům, kteří používají moderní postupy chovu zvěře a následného technologického zpracování masa.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kulturní i biologická evoluce ale vykazují obdobnou vlastnost týkající se \u003Cem>konzervace\u003C\u002Fem> již existujících řešení. Přestože v biologické evoluci vidíme nové iterace, určité charakteristiky daných organismů se již nezmění. Je statisticky nepravděpodobné, že bychom za nějakou dobu začali na ulici potkávat sousedy, kteří pro přežití nepotřebují kyslík a jejichž krev neobsahuje hemoglobin pro transport kyslíku v těle. V kulturní evoluci je pak technologické zastarávání (technological obsolescence) jeden z hlavních problémů kapitalistické ekonomiky západního světa dneška, tudíž není třeba pro potřeby tohoto článku podrobně vysvětlovat, že většina technologií se již na výsluní nevrátí a pokud ano, tak pouze ve zcela nové roli, většinou po vzkříšení umělci, pro které zastaralé objekty se stávají estetickými objekty, jež si zaslouží nabýt statusu kulturního artefaktu (tento proces, jak umění pohlcuje zastaralá média a technologie, je sám o sobě fascinující a zasloužil by si samostatný článek, vím o Grahamovi Harmanovi, který tento fenomén komentuje na pozadí mediální teorie Marshalla McLuhana).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Každý biologický organismus dneška je zrcadlem svého evolučního vývoje. Podobně jako geologické vrstvy Země i biologické organismy nám odkrývají informace o své historii a \u003Cem>sedimentaci\u003C\u002Fem> historické interakce organismu a prostředí, jež najdeme v kódu DNA. Vždyť právě novodobá možnost sekvencování DNA kódů organismů se stala nejlepším způsobem, jak argumentovat pro teorii evoluce, neboť DNA kód obsahuje nejen instrukce pro současný život organismu, ale především je tím sedimentem nebo lépe repozitářem toho, jakým způsobem se organismus v historii vypořádával s nehostinnými podmínkami během své existence.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podobně jakýkoli kulturní nebo technologický artefakt obsahuje svou specifickou DNA, jež můžeme číst a zkoumat za předpokladu, že máme vhodné nástroje pro tuto analýzu. Čtení DNA artefaktů pro potřeby designu je stejně náročné jako čtení a porozumění biologického vývoje organismů, neboť v obou případech pro plné pochopení toho, proč jejich DNA kód má takovou formu, kterou má, potřebujeme znát podrobný historický kontext, ve kterém se vyvíjely.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jinak řečeno, materialita artefaktů je repozitářem toho, jakým problémům, požadavkům, cílům, nadějím a vášním byli naši předkové vystaveni, a jakým způsobem vše měly konkrétní artefakty uspokojovat. Některým artefaktům se to dařilo lépe, prošly sítem selekčního tlaku, a proto s námi stále jsou, další artefakty byly špatně navržené nebo jen je někdo navrhl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Proč tomu tak bylo? A jakým způsobem můžeme historickou DNA artefaktů studovat, abychom se poučili z minulosti tak, aby budoucí artefakty současných a budoucích designérů a designérek měly pokud možno co největší pravděpodobnost, že projdou sítem selekce a budou chvíli v našich životech hrát roli? A jak vůbec tyto selekční tlaky a síta fungují?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To všechno jsou zcela legitimní otázky, na které by teorie a dějepis designu měly poskytnout odpovědi. Teorie a dějepis designu se musí stát evoluční biologií pro kulturní a technologické artefakty, jakousi evoluční kulturologií, jež dokáže studentům poskytnout střípky evolučního příběhu artefaktů kolem nás. Teorie a dějepis designu se musí stát po vzoru vědeckého studia jazyků (lingvistiky) studiem etymologie artefaktů, kdy budou vedle materiality artefaktů odkrývat i onu stejně důležitou sociokulturní vrstvu artefaktů, která má stejně důležitou úlohu pro vysvětlení, proč některé artefakty přestanou existovat, a proč některé jsou úspěšné, přestože papírově nejsou něčím výjimečné – ideálním kandidátem na takovou analýzu již dlouho jsou produkty zmiňované společnosti Apple, jež papírově často nemají nejnovější procesory či paměti, přesto patří k nejprodávanějším technologickým artefaktům vůbec, a to díky tomu, že vedle jejich materiality si s sebou nesou ohromný sémantický sediment „cool faktoru“, „rebelství“ a sociální prestiže.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud DNA kód biologických organismů je oknem do historie vývoje života na Zemi, zkoumání DNA lidských artefaktů je materiálním oknem do historie toho, jak všechny objekty kolem nás formují, co znamená být člověkem. Toto okno zároveň odkrývá velmi intimní vztah vzájemné interaktivní evoluce a formování se mezi člověkem a jeho objekty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud současné přístupy v teorii a dějepise designu nejsou schopny tento vztah člověka a objektů vyložit, připravují své studenty (a všechny další zájemce) o enormní bohatství, jež se skrývá ve všech objektech kolem nás, od lžiček po ony kvantové počítače.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak tvrdí Jan Michl, designéři a designérky všechno toto implicitně vědí a dotýkají se tohoto bohatství kdykoli, když se zmiňují o tom, jak se „inspirovali“ objekty a řešeními jiných designérů. Michl tvrdil, že je nejvyšší čas toto inspirování se demystifikovat, očistit od magické aury, a začít systematicky studovat racionálními nástroji a metodami. Prvním důležitým krokem je začít učit všechny studenty, že nikdo až na pána Boha netvoří z ničeho, a proto je zcela v pořádku, pokud v každém designovém projektu budou designéři věnovat velkou část svého designového procesu teoreticko-historické analýze existujících objektů, jejichž materiální, sociální, kulturní a ekonomické DNA příběhy budou tvořit základ pro navrhování řešení aktuálního designového zadání. Demystifikace této části designového procesu by navíc mohla rychle přispět k tomu, že samotní designéři ve své praxi budou mít racionální argumenty, proč tento výzkum podstupovat, což se může pozitivně projevit i na tom, že svým klientům tuto práci mohou explicitně účtovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je to překvapivé, ale v tomto ohledu je digitální design, často nesprávně redukovaný na „UX design“, napřed, neboť UX design de facto začal klientům účtovat výzkumnou část designového projektu, a dokonce zavedl do komerční sféry takové pojmy jako uživatelský výzkum, persony, sitemapy, wireframy a prototypy, které se staly samostatnými „deliverables“, tedy pracovními výstupy, za které klienti explicitně platí. A v mnoha ohledech pouze za ně, neboť dnes je již obvyklé, že UX design a grafický\u002Fweb design dělají dvě či klidně tři odlišné designové firmy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Demystifikace „inspirativní“ fáze designového procesu by mohla design udělat transparentnější. A to nejen pro klienty, kteří budou vědět více o tom, co platí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak píše Nigel Cross, teoretik designu a dlouhodobý editor žurnálu \u003Cem>Design studies\u003C\u002Fem>, ve svém známém článku \u003Cem>Designerly Ways of Knowing\u003C\u002Fem>, systematické studium materiální kultury a její evoluce by mohlo být prospěšné nejen pro studenty designu, nýbrž také pro všechny z nás. Pokud přijmeme základní tezi tohoto textu, že materiální kultura v sobě obsahuje evoluční příběh o tom, jak designéři – ba ne, jak lidstvo řešilo problémy, kterým čelilo, pomocí tvorby kulturních a technologických objektů, znamená to, že v materiální kultuře se skrývá podle Nigela Crosse pro design specifický způsob myšlení o problémech a o světě. Přestože jsou to právě designéři, kteří generují toto designérské myšlení, nic tomu nebrání, aby se i ne-designéři učili tomu, jak pomocí designování objektů je možné řešit problémy. Neznamená to, že bychom měli celý design redukovat pouze na \u003Cem>řešení problémů\u003C\u002Fem> (problem solving). Naopak, jak jsme řekli, samotnému řešení vždycky předchází ono \u003Cem>čtení\u003C\u002Fem> a následně i \u003Cem>zapisování \u003C\u002Fem>materiální kultury, chcete-li hermeneutika materiální kultury, která se, pokud je mi známo, i desítky let potom, co Nigel Cross a Jan Michl napsali své články, stále nevyučuje jako předmět všeobecného vzdělávacího programu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejblíže tomu mohla mít mediální výuka na základních a středních školách. Pokud by se vyučovala správně. Bohužel se velmi rychle scvrkla na to, jak napsat dokumenty v aplikaci Word a podobné triviality. A není divu, protože vyučující mediální výchovy byli v drtivé většině případů neadekvátně vzděláni. Ideálními kandidáty na výuku mediální výchovy by byly osoby, které mají znalosti v tom, jak objekty kolem nás vznikají, proč vznikají, jak na nás působí a jak jsme jako lidstvo došli k tomu, že všudypřítomná média a technologie mají právě tu formu, kterou mají. Je mi trapně takto čtenáře napínat, protože je zcela jasné, že pro plnohodnotné plnění pedagogické úlohy takovéto mediální výchovy bych v první řadě povolal právě teoretiky a historiky designu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Takže pro shrnutí, proč jsou teorie a historie designu důležité? V materiální kultuře jsou zakódovány způsoby myšlení, znalosti a v neposlední řadě i světonázory, které by měly být dostupné všem lidem jako součást všeobecného vzdělávacího programu, neboť více a více sociální interakce suplují a postupně i nahrazují interakce s neživými objekty, které však nejsou pasivní a mrtvé, ale plné života. A měli bychom vědět, jak je vhodně pozdravit, jak se k nim chovat a jak se před nimi mít na pozoru.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1739,"protected":19},"\u003Cp>Praktikující designéři a designérky mají od nepaměti rozporuplný vztah k teorii a historii svého oboru. Samotný dějepis designu nám říká, že design začal jako čistá řemeslná činnost, jež se postupně pod nátlakem profesionalizace začala transformovat na obor vyučovaný nejdříve na specializovaných, avšak stále prakticky orientovaných školách a později v reakci na sociopolitické dění ve světě […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[1743,885],18,[1745,13,33,34,35,36,37,1746,888],"post-533","tag-design",{"self":1748,"collection":1753,"about":1755,"author":1757,"replies":1759,"version-history":1762,"predecessor-version":1765,"wp:attachment":1769,"wp:term":1772,"curies":1777},[1749],{"href":1750,"targetHints":1751},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F533",{"allow":1752},[44],[1754],{"href":47},[1756],{"href":50},[1758],{"embeddable":53,"href":54},[1760],{"embeddable":53,"href":1761},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=533",[1763],{"count":738,"href":1764},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F533\u002Frevisions",[1766],{"id":1767,"href":1768},911,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F533\u002Frevisions\u002F911",[1770],{"href":1771},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=533",[1773,1775],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1774},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=533",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1776},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=533",[1778],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1780,"wp:term":1790},[1781],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1782,"_links":1783},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1784,"collection":1788},[1785],{"href":54,"targetHints":1786},{"allow":1787},[44],[1789],{"href":96},[1791,1806],[1792],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1793},{"self":1794,"collection":1798,"about":1800,"wp:post_type":1802,"curies":1804},[1795],{"href":105,"targetHints":1796},{"allow":1797},[44],[1799],{"href":110},[1801],{"href":113},[1803],{"href":116},[1805],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1807,1825],{"id":1743,"link":1808,"name":1809,"slug":1809,"taxonomy":73,"_links":1810},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fdesign\u002F","design",{"self":1811,"collection":1816,"about":1818,"wp:post_type":1820,"curies":1823},[1812],{"href":1813,"targetHints":1814},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F18",{"allow":1815},[44],[1817],{"href":469},[1819],{"href":472},[1821],{"href":1822},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=18",[1824],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1826},{"self":1827,"collection":1831,"about":1833,"wp:post_type":1835,"curies":1837},[1828],{"href":955,"targetHints":1829},{"allow":1830},[44],[1832],{"href":469},[1834],{"href":472},[1836],{"href":964},[1838],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1840],{"id":1743,"name":1809,"slug":1809,"taxonomy":73,"link":1808},{"en":1842,"es":1846,"fr":1850},{"title":1843,"slug":1844,"description":1845},"Why Do the Theory and History of Design Matter?","why-do-the-theory-and-history-of-design-matter","Following Jan Michl’s idea of design as redesign, the article argues that the theory and history of design read the evolutionary “DNA” of artefacts and belong in general education.",{"title":1847,"slug":1848,"description":1849},"¿Por qué importan la teoría y la historia del diseño?","por-que-importan-la-teoria-y-la-historia-del-diseno","Partiendo de la idea de Jan Michl del diseño como rediseño, sostengo que la teoría y la historia del diseño leen el «ADN» evolutivo de los artefactos y merecen un lugar en la educación general.",{"title":1851,"slug":1852,"description":1853},"Pourquoi la théorie et l’histoire du design sont-elles importantes ?","pourquoi-la-theorie-et-l-histoire-du-design-sont-elles-importantes","Partant de l’idée de Jan Michl du design comme redesign, je soutiens que la théorie et l’histoire du design lisent l’« ADN » évolutif des artefacts et méritent une place dans l’éducation générale.",{"id":1855,"date":1856,"date_gmt":1857,"guid":1858,"modified":1860,"modified_gmt":1861,"slug":1862,"status":12,"type":13,"link":1863,"title":1864,"content":1866,"excerpt":1868,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1870,"categories":1871,"tags":1872,"class_list":1873,"_links":1875,"_embedded":1907,"tagsResolved":1949,"translations":1950},541,"10. 03. 2020","2020-03-10T00:00:00",{"rendered":1859},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity","2025-07-05T12:32:56","2025-07-05T10:32:56","ekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity\u002F",{"rendered":1865},"Ekoutopie jako problém myšlení ve světě komplexity",{"rendered":1867,"protected":19},"\u003Cp>Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových plynů tím, že celá americká ekonomika přejde z fosilních paliv na alternativní zdroje a „všechny existující budovy budou upraveny tak, aby se staly energeticky úsporné“. Vedle toho požaduje zavedení veřejného zdravotnictví, dostupné bydlení, kvalitní vzdělávaní a garantovaná pracovních místa pro ty, kteří během procesu přijdou o práci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dalekosáhlost plánu reflektuje myšlenku, že planetární ekologické procesy jsou nevyhnutelně propojené s ekonomickými a sociálními otázkami. Implicitně se tento „Manhattan projekt pro energii“ zařadil mezi pokusy převést do praxe nespočet varovných vědeckých modelů i teoretických statí o Antropocénu, a to rovnou v nejvyšší patrech americké politiky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Holistické brýle, přes které se Green New Deal dívá na potenciální řešení blížící se ekologické krize, jsou potřebné. Jak tvrdí přední podporovatelé plánu Ocasio-Cortezové, mezi které se řadí vlivný intelektuál a politický disident , již není cesty zpět. Je třeba okamžitě jednat a akceptovat, že klimatické změny zásadně ovlivní životy našich dětí a vnoučat. Report \u003Cem>Mezivládního panelu pro změny klimatu\u003C\u002Fem> publikovaný v roce 2018 zdůrazňuje, že je nutné do roku 2100 snížit růst globální průměrné teploty o 1,5 stupně Celsia. To vyžaduje, abychom do roku 2030 redukovali emise CO\u003Csup>2\u003C\u002Fsup> o celých 45 procent a do roku 2050 zcela přešli na energii z obnovitelných zdrojů. Takové radikální změny lze učinit pouze v celoplanetární koordinaci, kterou zaštítí jasná a jednotící vize. A tou vizí měl být Green New Deal, který sice vyvolal důležitou mezinárodní diskusi, nakonec ale v americkém senátu nezískal ani jeden hlas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na jedné straně je zřejmé, že Ocasio-Cortez a její podporovatelé přišli spíše s motivačním manifestem než s legislativním dokumentem, který čítal pouhých čtrnáct stran a nerozváděl podrobnosti, jak jednotlivé body implementovat. A že se nejednalo o triviální body. Plán de facto obsahoval nutnost uzákonit státní zdravotnictví, nepodmíněný příjem a revoluční technické intervence v energetickém sektoru. Ne náhodou se demokratům doposud nepodařilo prosadit samostatně ani jeden z těchto bodů. Green New Deal se tak snaží prosadit nejradikálnější změny v historii Spojených států bez toho, aniž by si však mezi lidmi zajistil podporu základního předpokladu: že klimatické změny existují a jejich hlavním hnacím motorem je lidská aktivita.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Klimatické změny se hravě vyrovnají dalším nebezpečím, kterým lidstvo čelí: destruktivní síle jaderných zbraní nebo negativním dopadům umělé inteligence na pracovní trh a demokracii, a v momentu singularity také potenciálně na celé lidstvo. Přestože v otázkách jaderných zbraní a umělé inteligence existuje mnoho sporů, vědeckých proměnných a možných řešení, na rozdíl od klimatických změn nikdo u nich nezpochybňuje, že jsou nebezpečné a mohou způsobit katastrofu globálních rozměrů. Jak si tedy můžeme vysvětlit, že stále velká část populace odmítá fakt, který je podporován drtivou většinou vědecké komunity a je systematicky potvrzován Mezivládním panelem pro změny klimatu při OSN? Nepochybně hrají politika a ideologické zájmy důležitou roli, přesto se chci v tom textu zaměřit na méně komentovaný úhel pohledu, který je blízkou doménou umělců, designérů a také moderních technologů. Tento úhel pohledu se týká \u003Cstrong>formy reprezentace\u003C\u002Fstrong> globálních, masivně distribuovaných komplexních systémů, mezi které můžeme řadit právě klimatické změny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud mluvíme o jaderných zbraních, všichni si vybavíme konkrétní obraz (bombu, atomový hřib) nebo událost (Hirošimu nebo Nagasaki). Díky science fiction literatuře a filmu a v poslední době i povedeným seriálům Chernobyl z produkce HBO a Black Mirror si většina lidí dokáže představit konkrétní objekty nebo události, které se staly nebo mohou stát, pokud se nám moderní technologie vymkne z rukou. Objekty a události slouží přirozeně pro lidskou mysl jako uchopitelné zástupné ikony na pracovní ploše naší mysli, které zjednodušeně reprezentují komplexní technické fenomény a zároveň svou estetikou pomáhají vysvětlit, jak ničivá síla zmíněných hrozeb funguje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>U klimatických změn bychom jednu ucelenou ikonu hledali těžko. A to proto, že klimatické změny nejsou objektem ani událostí, ale dynamickým systémem, který není lokalizovatelný na jednom místě, ale je distribuovaný po celé planetě. Jeho komplexita a zpětnovazební mechanismy vedou často k paradoxním výsledkům, kdy oteplování působí ochlazení, sucho a silné deště zároveň. Nelokálnost klimatických změn pak dělá pro běžného člověka takřka nemožné chápat celou škálu globálních změn: možná si vybaví tání ledovců, ale už méně problémy se zavlažováním v indickém zemědělství, nedostatek pitné vody na Africkém kontinentu, který zhoršuje migrační vlny do Evropy, nebo při každém 1 stupni oteplení v určitých amerických státech snížení HDP o 1,2 až 20 %.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Problém formy reprezentace klimatických změn spočívá v tom, že klimatické změny jsou podobě jako kapitalistická ekonomika ne-objektem, který není fenomenologicky přístupný přímému vnímání. Zároveň jsou klimatické změny nelineárním systémem, který produkuje mnoho zpětnovazebních mechanismů a nově vzniklé, nepředvídatelné vlastnosti, které si bez sofistikovaných vědeckých modelů jednoduše nedokážeme v hlavě představit. Pokud si něco nedokážeme představit, vede to k neporozumění. To pak otevírá na trhu idejí prostor ke tvorbě zjednodušujících a ideologicky uspokojivých vysvětlení, kterým říkáme konspirační teorie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na vině ale nejsou pouze běžní lidé. Odborníkům i aktivistům chybí vědecká i politická imaginace, která by představila tak komplexní problém jiným způsobem než slovy a texty. Přirozený jazyk je statisíce let staré médium, které má striktně lineární a nízkou datovou „propustnost“, a proto je nejméně vhodným nástrojem pro vysvětlování komplexních, nelineárních distribuovaných systémů. Analogicky se jedná o případ, kdy bychom se chtěli v kině dívat na film ve vysokém rozlišení tak, že nám někdo bude popisovat slovy, co se na filmovém plátně děje. Přesně tak se ale k většině lidí informace o klimatických změnách dostávají: ve slovech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaká je alternativa? Pomoct může známý lidový aforismus, že obraz řekne více než tisíc slov. Poukazuje totiž na fakt, že lidská mysl rozumí realitě více a často lépe, než dokáže vyjádřit pouhými slovy. Když z dálky na rušné ulici vidíme známý obličej, poznali jsme ho, ale nedokážeme říct jak. Podobně řemeslní mistři nebo učitelé hudby předávají začátečníkům znalosti slovem, ale když se blíží k vysvětlení mimořádných výkonů, nezbývá jim v repertoáru nic jiného, než správný postup přímo ukázat a požadovat po žákovi, aby daný postup co nejlépe napodobil. Bruno Latour v textu o Poznání a a vizualizaci poukazuje na rétorickou sílu obrazů i fakt, že obory inženýrství, botaniky, architektury, matematiky a dalších potřebují pro plný popis svých témat vizuální médium, které přesahuje pouhé texty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Obrazy, které mám v tomto textu na mysli, nejsou kdejaké. Nejsou to statické obrazy, které napodobují něco, co existuje. Naopak jsou to dynamické a interaktivní obrazy, které konstruují něco, co doposud neexistovalo. Nový pohled na realitu. A musí být nástrojem, který vede k lepšímu porozumění.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kognitivní věda a psychologie často pracují s pojmem „mentální model“, jakožto subjektivně konstruovaným mentálním obrazem určitého výseku světa, který nás informuje o tom, jaké následující akce a typy chování jsou pro nás relevantní a racionální. Polická estetika britského politologa Nicka Srniceka, který čerpal z Fredrica Jamesona, pak užívá koncept „kognitivního mapování“. Oproti „mentálnímu modelu“ poukazuje kognitivní mapování nejen na finální výsledek (model), ale na samotný proces aktivní konstrukce uchopování světa ze strany subjektu. Kognitivnímu mapování se oddáváme všichni, když se ocitneme v novém městě nebo když používáme novou technologii: zjišťujeme, kde jsme a co můžeme dělat. Jak urbanismus, ze kterého koncept kognitivního mapování původně pochází, tak designéři uživatelských rozhraní musí navrhovat svá řešení tak, aby kognitivní mapování svým uživatelům co nejvíce zjednodušili. K tomu si dopomáhají různými funkčními a estetickými postupy, znaky a symboly, které definují vhodné a přípustné akce člověka-uživatele. Pokud se tím řídíme a designéři odvedli dobrou práci, věci pro nás fungují, máme nad nimi kontrolu a máme pocit, že nám pomáhají s porozuměním.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Historie je plná příkladů, kdy nové technologie a média zprostředkovávaly cesty k novému porozumění světa. Historie technologie se mi zdá do velké míry jako historie nových forem reprezentace světa, které přinesly do kolektivního vědomí nové formy myšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Například kanadský teoretik Marshall McLuhan se snažil o systematickou studii kognitivních změn vyvolaných mediálními technologiemi. McLuhan poukazoval na to, jak zavedení fonetické abecedy v antickém Řecku vyvolalo zásadní změny v orální kultuře a od mýtického narativního stylu myšlení se společnost začala přesouvat k lineárnímu a sekvenčnímu uvažování. Psaní umožnilo externalizaci a explicitní vyjádření myšlenkových pochodů. Díky stálosti psaní se myšlenky staly objektem teoretické reflexe, která vyústila ve vývoji logiky a později vzniku západní vědy. Arabské číslice a pokročilé matematické notace se staly uživatelským rozhraním do univerza matematiky a umožnily myšlenkové operace, které s římskými číslicemi jednoduše nebyly možné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když se skotský inženýr a ekonom William Playfair na konci 18. století rozhodl místo klasického tabulkového znázornění dat použít graf s časovou osou, vytvořil první infografiku a změnil naše intuice o tom, jak přemýšlíme o vztahu vývoje dat za časové období. Zatímco data použitá Playfairem byla veřejně dostupná, teprve jejich vizualizace v čase vedle reálně k novému poznání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V neposlední řadě grafické uživatelské rozhraní vedlo k masivnímu rozšíření počítačů mezi netechnické uživatele. A to tím, že zakrylo veškerou komplexitu hardwaru a místo přepojování kabelů nebo psaní kódu do příkazové řádky počítače nabídlo metaforu pracovního stolu, klikání a přetahování ikon, tedy aktivity, které využívají naše přirozené intuice o fungování světa a práce s fyzickými objekty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Úspěch statistických grafů a grafického uživatelského rozhraní se zakládá na principech, které obhajuje geniální inženýr a designér Bret Victor: chceme-li porozumět komplexním systémům, nejhorší, co můžeme udělat, je o nich mluvit. Místo toho bychom měli systémy modelovat nebo si s nimi „hrát“ ve smyslu přímé manipulace objektů a prostoru kolem nás.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ne náhodou stejnou myšlenku zastávali během počátků počítačové éry první průkopníci Vannevar Bush, J. R. Lickider nebo Douglas Engelbart. Zmínění autoři se obávali, že modernizace společnosti přinese informační zahlcení, které paralyzuje biologické limity našich rozhodovacích schopností. Komplexita světa podle nich měla být znovu uchopitelná, pokud vytvoříme nové formy reprezentace informací a stále užší symbiotický vztah člověka a stroje povede k rozšíření lidského intelektu. Všichni tři si tuto budoucí roli počítačů a technologie obecně představovali především jako revoluci v informační vizualizaci a tvorbě revolučních uživatelských rozhraní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vrátíme-li se k problematice klimatických změn, těžko najdeme lepší způsob získávání dat než ten, který nám nabízí metody a postupy současné moderní vědy. Pokud nám ale historie technologie jakožto forem reprezentací a kognitivních nástrojů něco říká, mít samotná data automaticky nevede k poznání. Data je třeba reprezentovat, interpretovat a zasadit do širšího kontextu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A zde se právě otevírá prostor pro mnohem intenzivnější intervence umění a spekulativního designu. Tyto obory jsou výjimečně vybavené k tomu, aby hrubá data transformovaly do nových forem vizuálních, ale též zvukových nebo taktilních reprezentací. Nové projekty by měly lépe reprezentovat globální symptomy klimatických změn tak, jak se dotýkají lidí v jejich bezprostředním kontextu: mohly by vysvětlit, co má společného zdražení cen určitých potravin v místním obchodu a záplavy nebo drsná sucha tisíce kilometrů daleko.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nebo naopak je potřeba projektů, které by pravidelně vytěžováním osobních dat ve stylu Kvantifikovaného Já (Quantified Self) a sociálních dat ze sociálního síti reprezentovaly, jak lokální činnosti lidí mají dopad v globálním měřítku. Sám si vzpomínám, jak mé mínění o udržitelné konzumaci ovlivnila infografika mapující, jak nákupem živočišných produktů přispívám ke spotřebě stovek až tisíce litrů vody potřebných na chov jednoho kusu dobytka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na cestě se lepší reprezentací komplexních systémů se mi také zdají být obory interakce člověka a stroje a informačního design přirozenými partnery.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak například propojení interakce člověka a stroje společně s kybernetikou přineslo jeden z vůbec nejodvážnějších projektů: mezi lety 1970 až 1973 za socialistické vlády chilského prezidenta Salvadora Allendeho projekt Cybersyn. Allendovým plánem bylo znárodnit ekonomiku a produkovat cenově dostupné zboží pro celou společnost. Po roce se Allendův ředitel státní agentury CORFO Fernando Flores rozhodl povolat Stafforda Beera, předního britskému kybernetika, aby Chile pomohl vytvořit moderní, na kybernetice založenou alternativu ke klasickému centralizovanému plánování. Beer navrhl propojit továrny a další místa zapojených do ekonomické produkce pomocí dálnopisných strojů Telex a počítače IBM. Vytvořili tím první „socialistický internet“. Přes něj tekla data o produkci, pracujících apod. do softwaru, který data statisticky analyzoval a modeloval budoucí predikce a doporučení. Ty byly nakonec zobrazovány ve futuristicky navrženém operačním středisku připomínající sci-fi můstek paluby Star Trek. Zde získaná data o stavu ekonomiky se v reálném čase pravidelně zobrazovala. Uživatelské rozhraní poskytovalo operátorům vizuální zpětnou vazbu o ekonomických komplexitách ke Cybersynu připojených částí státu. Na doporučení počítače pak měli operátoři-manažeři aktivovat ekonomické intervence.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Po násilném politickém převratu neměla pro tento socialistický experiment nová pravicová vláda pochopení. To sice způsobilo formální konec Cybersynu, ale projekt jako takový měl i tak mnoho problémů: od nepromyšlenému delegování rozhodovacích pravomocí na lokální úrovni až po nedostačující rychlost sítě a výpočetního výkonu. Myšlenky radikálního Cybersynu, jak se poprat s komplexitou světa, ale najdeme dnes všude kolem nás.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mediální teoretička Shannon Mattern ve své historii zobrazování komplexních dat vedle klasických vícemonitorových terminálů používaných profesionály ve finanční sféře zmiňuje i projekty využívající kybernetických principů a datové analýzy v nejvyšší politice a plánování měst. Zmiňuje například iPad aplikaci „No. 10 Dashboard“, kterou si nechal na míru vytvořit bývalý premiér David Cameron. Tato aplikace poskytovala přístup k datům o finančním sektoru, bydlení, zaměstnanosti nebo aktuálním veřejném mínění. Podle novin Guardian se David Cameron nechal slyšet, že může řídit vládu vzdáleně pomocí svého chytrého telefonu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mattern dále popisuje, že mnoho měst začalo využívat formu digitální „nástěnky“ pro vizualizaci důležitých urbánních dat. V roce 1999 starosta amerického Baltimoru, Martin O’Malley pod tlakem vzrůstající kriminality a vysokých daní zavedl aplikaci CitiStat pro interní kvantitativní monitorování politické zodpovědnosti. V roce 2003 část aplikace a statistických dat byla zpřístupněna přes web veřejnosti. Další americká města a státy přinesly vlastní verzi nástěnky pro sledování urbánních dat. V evropském prostředí pak Vídeň, Boloňa a další města iniciovaly projekt „urbanAPI“, jehož cílem je poskytnou standardizovaný software pro analýzu, vizuální reprezentaci a také řízení urbánního prostředí a socio-ekonomických aktivit napříč městy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tyto urbánní nástěnky a městská rozhraní neplní nic menšího, než že rozšiřují naše přirozené kognitivní a perceptuální schopnosti, které přibližují město jako jeden celistvý, propojený organismus.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnoho lidí ve svých chytrých telefonech má již podobné aplikace nainstalované. Chci si ale představit, že se stejnou pečlivostí a vášní nosíme v našich kapsách na každém kroku přehledné informace o stavu naší planety. Chci si přestavit okamžik, kdy nejen vybraná města západního světa, ale všechna města budou otevřenou chytrou digitální a programovatelnou platformou, která vedle turistických informací poskytnou všem stejně přehledné informace o zdrojích a příčinách svých uhlíkových stop, plýtvání potravinami, spotřeby vody, chovu zvířat apod.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Proč zůstávat u mobilních aplikací? Aplikace virtuální a rozšířené reality může rétorickou sílu vizuální reprezentace dále pozvednout. Vedle sledování dvourozměrných obrazovek by tyto technologie mohly komplexitu klimatických změn přenést do nám dobře známého každodenního prostředí. Představme si AR\u002FVR aplikaci, kterou si člověk spustí někde na břehu v Amsterdamu a v rozšířené realitě si zobrazí, jak budou ulice Amsterdamu vypadat za 50 nebo 100 let, až stoupnou hladiny oceánu. Ba co více, parametrické nastavení aplikace může ukázat podle množství emisí CO2 hned několik možných budoucích scénářů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud v rámci zvýšení energetické efektivity města bude žádoucí provést radikálnější urbanistické změny, je vždycky jednodušší takové změny prototypovat v hyper realistické virtuální realitě než v našem „těžkopádném“ fyzickém světě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V takových případech neuchopitelná data a vědecké poznatky získávají hmatatelnou fyzickou podobu – tělo –, se kterým je možné interagovat a navázat intimní vztah, který ukazuje konkrétní odpovědi na abstraktní otázky a dokáže vyvolat emoce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>*\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Politická estetika klimatických změn vyžaduje po umělcích a designérech utopická, ale zároveň pragmaticky orientovaná řešení. Inovativní postupy v reprezentaci dat musí překonat, co je doposud považováno za status quo v komunikaci klimatických změn. Stále ale musí mít na paměti, že cílem není l’art pour l’art, ale snaha rozšířit kapacitu lidí vidět dynamický, komplexní celoplanetární systém, ten podivný ne-objekt, kterému říkáme \u003Cem>klimatické změny\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vzhledem ke kontroverzím kolem klimatických změn se mohou obavy prvních průkopníků osobních počítačů, že se nedokážeme vyrovnat záplavě dat, zdát částečně naplněné. Produkujeme více dat, než dokážeme zpracovat. Samotná lidská racionalita na Velká data nestačí, a tak se uchylujeme ke konspiračním teoriím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vize prvních počítačových průkopníků byla ale veskrze technooptimistická. Přibližující se symbióza člověka a technologie nebyla v jejich očích dystopie, která by nás okradla o poslední špetku toho, co je lidské. Naopak. Odmítali pomyslnou autenticitu neposkvrněné lidské přirozenosti jako falešná, neboť již od pozdního paleolitu jsme organismem, který pro své přežití navázal intimní vztah s technologií. Jsme tak zcela přirozenými kyborgy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Potřebujeme ale nové formy reprezentace dat a komplexity světa, které nám pomohou dělat správná rozhodnutí v antropocentrické době, kdy člověk, technologie, klima a příroda jsou provázanější než kdykoli předtím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na počátku 20. století se nejlepší umělkyně, umělci, designérky a designéři angažovali politicky ve tvorbě vizuální propagandy. Od druhé půlky dvacátého století vidíme, že se talent těchto oborů masivně začal užívat v nově vzniklém komerčním sektoru public relations. V našem 21. stoletím se umění a design, předně jejich unikátní talent vytvářet nové vnímatelné celky tvořené z komplexity nesourodých elementů, musí přenést do informačního designu a interakce člověka se strojem. Do kreativní tvorby různých forem urbánních nástěnek a technologických rozhraní, které rozšíří náš intelekt a umožní nám se poprat s informačním zahlcení a rozhodovací paralýzou. Pro co jiného by měly umění a design rozšiřovat náš intelekt než pro vypořádání se s největší hrozbou 21. století, která ohrožuje naše děti a vnoučata?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Článek jsem napsal pro časopis Živel, jehož nové číslo 40 vyjde v březnu 2020.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1869,"protected":19},"\u003Cp>Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[1874,13,33,34,35,36,37,888],"post-541",{"self":1876,"collection":1881,"about":1883,"author":1885,"replies":1887,"version-history":1890,"predecessor-version":1893,"wp:attachment":1897,"wp:term":1900,"curies":1905},[1877],{"href":1878,"targetHints":1879},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541",{"allow":1880},[44],[1882],{"href":47},[1884],{"href":50},[1886],{"embeddable":53,"href":54},[1888],{"embeddable":53,"href":1889},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=541",[1891],{"count":22,"href":1892},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541\u002Frevisions",[1894],{"id":1895,"href":1896},784,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541\u002Frevisions\u002F784",[1898],{"href":1899},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=541",[1901,1903],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":1902},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=541",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":1904},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=541",[1906],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":1908,"wp:term":1918},[1909],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":1910,"_links":1911},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":1912,"collection":1916},[1913],{"href":54,"targetHints":1914},{"allow":1915},[44],[1917],{"href":96},[1919,1934],[1920],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":1921},{"self":1922,"collection":1926,"about":1928,"wp:post_type":1930,"curies":1932},[1923],{"href":105,"targetHints":1924},{"allow":1925},[44],[1927],{"href":110},[1929],{"href":113},[1931],{"href":116},[1933],{"name":77,"href":78,"templated":53},[1935],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":1936},{"self":1937,"collection":1941,"about":1943,"wp:post_type":1945,"curies":1947},[1938],{"href":955,"targetHints":1939},{"allow":1940},[44],[1942],{"href":469},[1944],{"href":472},[1946],{"href":964},[1948],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":1951,"es":1955,"fr":1959},{"title":1952,"slug":1953,"description":1954},"Eco-Utopia as a Problem of Thinking in a World of Complexity","eco-utopia-as-a-problem-of-thinking-in-a-world-of-complexity","Why is climate change so hard to grasp? On representing complex, distributed systems, and on what art, design and interfaces could do to make them visible.",{"title":1956,"slug":1957,"description":1958},"La ecoutopía como problema del pensamiento en un mundo de complejidad","la-ecoutopia-como-problema-del-pensamiento-en-un-mundo-de-complejidad","¿Por qué cuesta tanto comprender el cambio climático? Sobre la representación de sistemas complejos y distribuidos, y lo que el arte, el diseño y las interfaces pueden hacer visible.",{"title":1960,"slug":1961,"description":1962},"L’écoutopie comme problème de pensée dans un monde de complexité","l-ecoutopie-comme-probleme-de-pensee-dans-un-monde-de-complexite","Pourquoi le changement climatique est-il si difficile à saisir ? Sur la représentation des systèmes complexes et distribués, et sur ce que l’art, le design et les interfaces pourraient rendre visible.",{"id":1964,"date":1856,"date_gmt":1857,"guid":1965,"modified":1967,"modified_gmt":1968,"slug":1969,"status":12,"type":13,"link":1970,"title":1971,"content":1973,"excerpt":1975,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":1977,"categories":1978,"tags":1979,"class_list":1980,"_links":1982,"_embedded":2014,"tagsResolved":2056,"translations":2057},530,{"rendered":1966},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fviktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu","2025-07-05T12:33:27","2025-07-05T10:33:27","viktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fviktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu\u002F",{"rendered":1972},"Viktor Takáč – Silent servant (txt do katalogu)",{"rendered":1974,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zřejmě nejchytřejší člověk minulého století, John von Neumann, se nechal údajně slyšet, že neustále akcelerující vývoj technologie povede k singularitě, po které nebude pro lidstvo možné, aby pokračovalo obvyklým způsobem. Von Neumann, o němž si většina spolupracovníků z oborů fyziky a matematiky myslela, že sám představuje nový, vývojově vyšší druh inteligence, nebyl jediný, kdo se domníval, že vývoj technologie akceleruje exponenciální intenzitou, která musí vyústit v zásadní transcendentální zlom v dějinách lidstva: technologie obdařené umělou inteligencí dokáží své kognitivní procesy samy vylepšovat, a tím nepředstavitelně přesáhnout lidské možnosti. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Po von Neumannovi na stejné téma navázali brilantní Ray Kurzweil nebo Nick Bostrom. Nejenže akceptovali pravděpodobnost singularity v nedaleké budoucnosti, ale zároveň i její důsledky. Úspěšné vytvoření obecné umělé inteligence bude znamenat, že inteligence a vědomí nejsou nic ezoterického, ale podléhají přírodním zákonům a je možné je matematicky simulovat, jak tvrdí komputační teorie mysli.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud člověk dokáže vytvořit umělé vědomí, jaká je šance, že žádná jiná životní forma toho nebyla schopna? Nejedná se o formu antropocentrického šovinismu považovat se za jediné v celém vesmíru, kdo dokázal simulovat vědomí? Nebude racionálnější připustit, že žijeme v jedné z nesčetných vrstev Baudrillardových simulaker,  či možnost, že jsme bytosti simulované v počítačové hře nějakého dítěte super-inteligentních bytostí? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Naopak dnes již je jasné, že nejzajímavější na exponenciálním vývoji technologií je to, že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">není \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">výjimečný. Technologická evoluce je jeden z mnoha evolučních procesů, které vykazují exponenciální nárůst informační komplexity po každé nové verzi výsledných produktů (biologických nebo technologických). Evoluční proces a darwinovský selekční mechanismus stojí za rozvojem veškeré přírody i tzv. druhé přírody technologických a jiných kulturních artefaktů. Proč jsme v současnosti svědky zdánlivého nebo reálného nárůstu informační komplexity produktů souvisejících s naší evolucí? Při relativně stabilním společenském, ekonomickém a životním prostředí biologická i techno-kulturní evoluce funguje tak, že krok za krokem vylepšují předchozí řešení. Tato vylepšení jsou reakce na změny v prostředí, které činí předchozí řešení opět zastaralými a nutí k novému přizpůsobování současným podmínkám. Nikdy přesně nevíme, kam nás tato vylepšení zavedou. Biologie údajně nemá žádný konkrétní telos. Respektive biologové odmítají, že by biologická evoluce měla nějaký směr, neboť to pro ně příliš „zavání“ teologií. Ale je \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">skutečně\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> pravda, že nedokážeme vypozorovat v lidské evoluci když ne finální destinaci, tak aspoň směr exponenciálního vývoje?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Český teoretik designu a architektury Jan Michl, působící v Norsku, ve své vynikající eseji \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Vidět design jako redesign\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> tvrdí, že v oboru designu jde spíše o přetváření než vytváření, protože designér nikdy nezačíná od nuly (ex nihilo), nýbrž vždycky staví na předchozích řešení svých kolegů a kolegyň. Designér modifikuje existující věci tak, aby se lépe přizpůsobily společenským, kulturním a ekonomickým požadavkům své doby. Jakmile ale nová, redesignovaná věc vstoupí do světa lidí, přestává být pasivní. Jak by řekla Jane Bennettová, Bruno Latour nebo harvardský evoluční antropolog Joe Henrich, materialita věcí projevuje svou „sílu“ a aktivně nás formuje na mnoha úrovních. Například nově redesignované věci představují nové selekční tlaky ve společnosti a ekonomice, což zpětnovazebním mechanismem stimuluje nejen nutnost dalšího redesignu, ale také redesignu člověka samotného. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">O tom, že technologie (re)designuje člověka, není sporu. Důsledkem používání prvních známých technologií – rozdělávání ohně a přípravy potravy – se dávným předkům homo sapiens zřejmě zmenšilo trávicí ústrojí (opečené maso bylo lépe stravitelné a nevyžadovalo tak dlouhé střevo). Nová přebytková energie získaná zpracováním masa vedla k tomu, že evoluční zdroje byly využity ke zvětšení mozku a k rozvoji kognitivních schopností. Sociální věda často ignoruje fakt, že kultura a technologie vytvářejí nové evoluční tlaky, jimž se organismus (člověk) musí přizpůsobovat. Biologická evoluce nepochází z pravěké minulosti, nýbrž je to proces operující na lidském genofondu neustále, každý den. Nepochopení, nebo přímo odmítání tohoto faktu připomíná kreacionistické uvažování ortodoxních náboženských komunit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současný kognitivní kapitalismus a jeho doprovodná technokultura vytvářejí specifické selekční tlaky, upřednostňující inteligenci a formální znalosti. Moderní svět přestává vyžadovat mechanickou a manuální práci, naopak privileguje afluentní městské typy lidí, bílé límečky, kterým je vlastní práce se symboly, abstrakcí či s řízením toku informací a zprostředkování služeb. Co bylo ve středověku křesťanskou Evropou považováno za nečisté a nemorální (vydělávat peníze penězi), se nyní bere jako nepsaný standard. Podle historika Yuri Slezkina jsme se v posledních dvou stoletích víceméně všichni stali merkuriány: místo hrubé síly rukou, tradice a pevného vedení státu, jež v řecké mytologii symbolizuje bůh Apollón, jsme byli nuceni se přizpůsobit důrazu na flexibilitu intelektu, důvtipu a globálního světa – v něm se mnozí cítí jako poutníci bez domova, jejichž patronem je Hermes, později známý jako Merkur.  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Marx měl pochopitelně pravdu. Technologicko-ekonomická mašinerie světa zásadně ovlivňuje společnost. Jenže současní sociální vědci jsou dietními marxisty, kteří vidí tyto vlivy pouze na úrovni sociálních vztahů. Biologii či kognitivní procesy vysvětlují prostřednictvím sociálního konstruktivismu a opomíjejí fakt, že každá sociální konstrukce má biologickou komponentu. Podobně jako náhražky cukru v populární černé vodě nepřináší nic zdravého, radikální sociální konstruktivismus nám dokáže málo říct o tom, jak technokultura ovlivňuje naši biologii a intelekt. A už vůbec nemá co říct k tomu, jak se exponenciální nárůst schopností umělé inteligence může vymknout z třesoucích se rukou lidského druhu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Kognitivní kapitalismus a jeho enormní pobídky pro tvorbu umělé inteligence jsou zakotveny v konceptualizaci intelektu jakožto procesu, který dokáže ze surových nesourodých dat pomocí rozpoznávání vzorů (pattern recognition) vypreparovat hodnotné informace. Ty sice lze za nemalé finanční odměny přeprodávat třetím stranám, ale podobně jako u člověka pattern recognition a informace jsou hodnotnější proto, že pomáhají v rozhodování o budoucnosti. Přestože kognitivní věda právem diskutuje zásadní roli těla a vnějších objektů v kognitivních procesech, základem kognitivního kapitalismu i intelektu, ať už umělého nebo lidského, je schopnost \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">abstrahovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Původní kořeny schopnosti abstrakce lze vystopovat nejspíše v jedné z nejranějších „kognitivních technologií“ (jedná se o technologie explicitně ovlivňující myšlení člověka), a to v přirozeném jazyku. Slova nejsou pouze nálepky fenomenálních objektů. Tvoří kategorie a hierarchie smyslových i čistě intelektuálních dat naší mysli, díky kterým dokážeme mluvit o stromech, černých dírách nebo orgasmech, aniž bychom museli mít na mysli jeden konkrétní příklad. Kategorie a hierarchie jakožto příklady použití abstrakce jsou fundamentální části inteligence, nikoli pouze výdobytkem patriarchátu nebo kapitalismu 18. století. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Výzkum umělé inteligence nám poskytuje experimentální pískoviště, kde taková tvrzení lze dokázat nebo vyvrátit: pokud bychom vytvořili umělou inteligenci bez nutné schopnosti abstrahování a vytváření kategorií a hierarchií, nejedná se o základní stavební kameny intelektu. Je tomu však přesně naopak. Abstrakce kauzality, tedy schopnost kategorizovat a zobecnit příčiny věcí, které se dějí ve fyzickém světě,  je dnes tím největším oříškem, který se výzkumníci a výzkumnice v oboru umělé inteligence snaží vyřešit a bez kterého není možné vytvořit obecnou umělou inteligenci.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zlobivé dítě mediální teorie, Marshall McLuhan, pronesl v knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jak rozumět médiím\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, že technologie jsou extenzemi našich těl a psychických procesů. Finálním stádiem podle něj bude extenze vědomí, příchod obecné umělé inteligence, což je abstrakce par excellence. McLuhan se puntičkářsky zajímal o to, jak reálně technologie rozšiřují lidské schopnosti a jaký to má dopad na celý „sociální a psychický komplex“ našich životů. McLuhan by o umělé inteligenci uvažoval tak, že bude intimně integrována do biologického substrátu lidské inteligence a vzájemně budou tvořit symbiotický systém druhého řádu. To je stále radikální myšlenka, neboť naše kolektivní imaginace si představuje umělou inteligenci jako humanoidní entitu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obecné umělé inteligenci se ale bude hodit tělo, třebaže jej pro svou existenci nepotřebuje. Tělo bude hypostází (jednou z možných fyzických forem), díky níž získá kvalitativní prožitek o tom, jaké je to být vtělenou bytostí ve fyzickém světě se všemi vyplývajícími výhodami i bolestmi. Snad tak bude mít umělá inteligence nějaký vztah k fyzickému světu a lidem v něm. Pak vtělení do fyzického těla dává smysl, jak to ostatně prezentuje umělec Viktor Takáč ve své instalaci Silent Servant v prostorách galerie Nevan Contempo. Na prvopočátku bude nutné, aby se umělá inteligence po malých krůčcích učila základní lidské dovednosti, které si postupně internalizuje do svých digitálních struktur. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Podobně učení u dětí popsal sovětský psycholog Lev Vygotsky: mnoho dovedností, které jsou pro nás v dospělosti automatické, jsme se v dětství naučili díky tomu, že se vnější stimul zautomatizoval a stal vnitřním kognitivním procesem. Děti se nejprve učí počítat na prstech (v Japonsku se již od útlého věku cvičí na abakusu). Tento vnější proces si děti po určité době osvojí a jsou schopny počítat bez pomůcek. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hledíme pořád dokola na němou ženu, reprezentující umělou inteligenci, která si postupně osvojí potřebné dovednosti imitací pohybů člověka, ale zároveň pozorujeme bod zvratu, kdy člověk začne napodobovat pohyby umělé inteligence, aby se sám naučil něco nového. Někteří si v tomto okamžiku mohou vzpomenout na památný zápas mezi AlphaGo od Google a Lee Sedolem ve hře go, kdy Alpha zahrála množství unikátních tahů, které od té doby kompletně změnily lidské chápání hry. Student se stal mistrem, otrok pánem. Singularita a fázový přechod, kdy umělá inteligence odhodí metaforické prsty k počítání a vystačí si s vlastní inteligencí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Opuštěný prostor softwarového studia, do kterého nás instalace Silent Servant zve, působí jako testament singularity. Tvůrce není nikde k zastižení, pouze projekce počátečních plodů jeho práce na nás září ze všech stran. Kde jsou ti, kdo ve studiu pracovali? Nevíme, zda jsme uvnitř simulace, nebo mimo ni. Zda jsme stále ještě subjektem, nebo již pouze objektem. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Viktor Takáč možná všechny přelstil, když svůdným vizuálem instalace navádí k přesvědčení, že tichým služebníkem je tu umělá inteligence. Člověk se od ostatních zástupců zvířecí říše často odděluje proto, že jako jediný mluví skutečným komplexním jazykem. Ve srovnání s kognitivní kapacitou umělé inteligence to ale bude právě on, kdo se v bodě singularity stane oním němým sluhou.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Tuto esej jsem napsal k výstavě Silent servant umělce Viktora Takáče a vyšla v katalogu s portfoliem jeho prací a výstav.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":1976,"protected":19},"\u003Cp>Zřejmě nejchytřejší člověk minulého století, John von Neumann, se nechal údajně slyšet, že neustále akcelerující vývoj technologie povede k singularitě, po které nebude pro lidstvo možné, aby pokračovalo obvyklým způsobem. Von Neumann, o němž si většina spolupracovníků z oborů fyziky a matematiky myslela, že sám představuje nový, vývojově vyšší druh inteligence, nebyl jediný, kdo se […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[1981,13,33,34,35,36,37,888],"post-530",{"self":1983,"collection":1988,"about":1990,"author":1992,"replies":1994,"version-history":1997,"predecessor-version":2000,"wp:attachment":2004,"wp:term":2007,"curies":2012},[1984],{"href":1985,"targetHints":1986},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530",{"allow":1987},[44],[1989],{"href":47},[1991],{"href":50},[1993],{"embeddable":53,"href":54},[1995],{"embeddable":53,"href":1996},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=530",[1998],{"count":22,"href":1999},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530\u002Frevisions",[2001],{"id":2002,"href":2003},785,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530\u002Frevisions\u002F785",[2005],{"href":2006},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=530",[2008,2010],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2009},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=530",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2011},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=530",[2013],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2015,"wp:term":2025},[2016],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2017,"_links":2018},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2019,"collection":2023},[2020],{"href":54,"targetHints":2021},{"allow":2022},[44],[2024],{"href":96},[2026,2041],[2027],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2028},{"self":2029,"collection":2033,"about":2035,"wp:post_type":2037,"curies":2039},[2030],{"href":105,"targetHints":2031},{"allow":2032},[44],[2034],{"href":110},[2036],{"href":113},[2038],{"href":116},[2040],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2042],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":2043},{"self":2044,"collection":2048,"about":2050,"wp:post_type":2052,"curies":2054},[2045],{"href":955,"targetHints":2046},{"allow":2047},[44],[2049],{"href":469},[2051],{"href":472},[2053],{"href":964},[2055],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":2058,"es":2062,"fr":2066},{"title":2059,"slug":2060,"description":2061},"Viktor Takáč – Silent servant (a text for the catalogue)","viktor-takac-silent-servant-a-text-for-the-catalogue","A catalogue essay for Viktor Takáč’s installation Silent Servant: the singularity, technology as redesign of the human, abstraction and who ends up the silent servant.",{"title":2063,"slug":2064,"description":2065},"Viktor Takáč – Silent servant (texto para el catálogo)","viktor-takac-silent-servant-texto-para-el-catalogo","Ensayo para el catálogo de la instalación Silent Servant de Viktor Takáč: la singularidad, la técnica como rediseño del ser humano, la abstracción y quién acaba siendo el sirviente mudo.",{"title":2067,"slug":2068,"description":2069},"Viktor Takáč – Silent servant (texte pour le catalogue)","viktor-takac-silent-servant-texte-pour-le-catalogue","Essai pour le catalogue de l’installation Silent Servant de Viktor Takáč : la singularité, la technique comme redesign de l’homme, l’abstraction et qui finit par être le serviteur muet.",{"id":2071,"date":2072,"date_gmt":2073,"guid":2074,"modified":2076,"modified_gmt":2077,"slug":2078,"status":12,"type":13,"link":2079,"title":2080,"content":2082,"excerpt":2084,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2086,"categories":2087,"tags":2088,"class_list":2089,"_links":2091,"_embedded":2123,"tagsResolved":2165,"translations":2166},528,"20. 12. 2019","2019-12-20T00:00:00",{"rendered":2075},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fnapsal-jsem-doslov-ke-knize-the-twin-ship-tao-alese-cermaka","2025-07-05T12:33:58","2025-07-05T10:33:58","napsal-jsem-doslov-ke-knize-the-twin-ship-tao-alese-cermaka","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fnapsal-jsem-doslov-ke-knize-the-twin-ship-tao-alese-cermaka\u002F",{"rendered":2081},"Napsal jsem doslov ke knize The Twin Ship Tao Aleše Čermáka",{"rendered":2083,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fjakubferenc-wordpress.assemblage.cz\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F12\u002Fthe-twin-ship-tao.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-full wp-image-1312\" height=\"800\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 800px) 100vw, 800px\" src=\"https:\u002F\u002Fjakubferenc-wordpress.assemblage.cz\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F12\u002Fthe-twin-ship-tao.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F12\u002Fthe-twin-ship-tao.jpg 800w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F12\u002Fthe-twin-ship-tao-300x300.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F12\u002Fthe-twin-ship-tao-150x150.jpg 150w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F12\u002Fthe-twin-ship-tao-768x768.jpg 768w\" width=\"800\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Před nějakou dobou jsem v prostorách DUP39 byl navštívit divadelní performance Superpozice. Napsal ji a režíroval Aleš Čermák, toho času doktorand na FaVU v Brně. Celá věc na mě udělala velký dojem. Především vizualita syrové a strohé scénografie, kterou jsem chápal jako hlavní médium komunikace mezi performance a diváky. Slova v performance sice zazněla, ale nebyly součástí koherentního lineárního příběhu. Naopak na mě zapůsobily primárně jako spouštěče mentálních asociací v hlavách diváků. Kdo očekával narativ, ten byl z performance zklamán.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Já naopak odcházel příjemně zmaten. Doma jsem hned zasedl ke stolu a napsal na síť Facebook krátkou reflexi. Zanedlouho mě sám Aleš oslovil. Reflexe ho zaujala a po krátké výměně názorů mě poprosil, jestli bych neměl zájem se podílet na jeho připravované publikaci. Ta měla obsahovat scénář Superpozice a doslov. Právě o napsání doslovu mě Aleš poprosil. Nemohl jsem odmítnout. Navíc jsem si říkal, že napsání doslovu, a tedy i kvazi recenze a reflexe, mi pomůže udělat si více jasno, proč na mě Superpozice tak zapůsobila.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A doslov jsem tedy napsal. Aleš Čermák chtěl jak scénář performance, tak můj doslov přeložit i do angličtiny. O překlad se postaral Vít Bohal, za což mu velmi děkuji. Odvedl skvělou práci a sám bych lépe vlastní text nepřeložil. S Alešem jsme pak knihu oficiálně představili v Brně v prostoru \u003Cem>Praha v Brně \u003C\u002Fem>viz akce na \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fgoout.net\u002Fcs\u002Fjine-akce\u002Fvideogram-ales-cermak\u002Fdrkye\u002F+otfno\u002F\">GoOut\u003C\u002Fa>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>O čem, že jsem v doslovu psal? Každé umělecké dílo a umělec řeší problém, jak komunikovat to, co doposud nebylo vyřčeno. Čím originálnější dílo, tím tato komunikace je těžší, neboť se nelze odvolávat na běžný diskurz a zavedenou terminologii. Nezbývá pak, než opustit hranice lineárního a koherentního příběhu a místo toho se pustit do poetického a mytologizujícího vyjádření myšlenek. Hranice mezi profetickým hlásáním starozákonních proroků a blábolením na úrovni slovního salátu jsou poté velmi úzké. Alešovi se daří zůstat na rozhraní těchto dvou protipólů. Je to na divákovi nebo čtenáři, aby svým intelektem a emocemi vytvořil lineární narativ tam, kde žádný není, a uchopil profetické hlásání o sterilním, jakoby post-apokalyptickém světě, ve kterém rezonují citáty současných velkých myslitelů spekulativní a posthumanistické filozofie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve svém doslovu jsem se zaměřil na slovo, které se ve scénáři objevuje několikrát: povrch. Superpozice nás nabádá, abychom se podívali pod fenomenologický povrch věcí a nahlédli na bublající změť síťových vztahů, ve kterém se svět v primordiálním stavu nachází. Vše je propojeno: biologie, kultura, materiálno a imateriálno, genderové role, člověk a technologie. Povrch je pouhé pozlátko. Nebo jak by řekl mediální teoretik Marshall McLuhan, je to šťavnatý steak, který odvádí naší pozornost od důležitějších věcí. Od čeho? Od forem a struktur, včetně jejich vznikání. Nahlédneme-li pod povrch, zjistíme, že ona propojenost světa je sice komplexní a přesahující intelekt každého z nás, avšak nabízí potenciální zdroj nejdůležitějších změn, kterých se můžeme v 21. a dalších století dočkat. Donna Harawayová se svou sociální realitou a literární fikcí v Manifestu kyborgů byla podle mě příliš povrchní. A to nikoli v hanlivém slova smyslu, nýbrž v tom, že nešla svým konceptem a propojenosti světa dostatečně do hloubky. Zůstala, jak to často sociální vědci dělají, u sociálna. To je však pouze jedna z mnoha vrstev naší reality. A pro mě osobně jedna z těch povrchnější, tedy těch na povrchu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Gender, technologie či média jsou o dost hlouběji, což je dělá zajímavější. Otázkou je, jak přesně těmto hlubinám reality porozumíme a jakým směrem se naše intervence budou ubírat. Jsme blíže utopickým zítřkům? Nebo naopak se mílovými kroky blížíme apokalypse biblických proporcí? Ve svém článku Cyborgs and space autoři Kline a Clynes tvrdili, že je na čase, abychom vzali biologickou evoluci do svých rukou. Tento článek z roku 1960, který mimochodem poprvé představil slovo \u003Cem>Kyborg\u003C\u002Fem> vzniklé spojením Kybernetické organismus, propagoval usměrňování lidské evoluce za účelem cestování a přežití v mimozemských prostředí na jiných planetách. Tento imperativ je ale zcela univerzální. Díky propojenosti světa je budoucnost fundamentálně otevřená, stejně tak jako to, co znamená být člověkem. Proč máme všichni pocit, že to musí dopadnou špatně? Je lidstvo jako zvířecí druh příliš hloupé na to, aby vládlo své biologii? Proč jsme vůbec tak arogantní, že máme pocit, že to dokážeme, když ani nejsme schopni si ve společnosti urovnat vztahy mezi mužem a ženou? Vztah muže a ženy a plody, které tento vztah přináší, jsou počátkem lidstva. Pokud rychle nevyřešíme, jak spolu vzájemně žít v moderní společnosti, může to být i jeho konec.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To jsou myšlenky, které ve mně vyvolala Superpozice, a to jsou myšlenky, které jsem rozvedl v doslovu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Knihu si můžete například \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fbookstore.artmap.cz\u002Fcs\u002F6193-the-twin-ship-tao?search_query=superpozice&fast_search=fs\">koupit v knihkupectví ArtMap\u003C\u002Fa>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nakonec na hřbetu knihy je lehce upravený úryvek z doslovu:\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"product-detail-main\">\n\u003Csection class=\"product-detail-tab product-detail-tab-description js-product-detail-tab\">\n\u003Cdiv class=\"product-detail-tab-content\">\n\u003Cdiv class=\"rte\">\n\u003Cp>\u003Cem>Svět je v superpozici. Svět, který je rozsáhlou sítí vzájemně propojených materiálních i nemateriálních věcí. Většinu dne vidíme, vnímáme a interagujeme jen s povrchem, který je malým oknem do této sítě. Ovšem právě to, co je pod povrchem, má na naše životy největší vliv. Skrývají se tam všechny kulturní axiomy, jež nezpochybňujeme, a na nich je vše také postaveno. Superpozice říká, abychom se pod povrch podívali a začali si s těmi nitkami hrát. Pokud je totiž vše propojeno – genderové role, biologie s kulturou, člověk a technologie –, i malé zatahání za nitku může vyvolat dalekosáhlé změny. Především pro ty, kdo se nebojí na rozhraní kultury, biologie a technologie pohybovat pod povrchem, je velká část toho, co znamená být člověkem, otevřená a dostupná *up for grabs*\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fsection>\n\u003C\u002Fdiv>\n",{"rendered":2085,"protected":19},"\u003Cp>Před nějakou dobou jsem v prostorách DUP39 byl navštívit divadelní performance Superpozice. Napsal ji a režíroval Aleš Čermák, toho času doktorand na FaVU v Brně. Celá věc na mě udělala velký dojem. Především vizualita syrové a strohé scénografie, kterou jsem chápal jako hlavní médium komunikace mezi performance a diváky. Slova v performance sice zazněla, ale […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[2090,13,33,34,35,36,37,888],"post-528",{"self":2092,"collection":2097,"about":2099,"author":2101,"replies":2103,"version-history":2106,"predecessor-version":2109,"wp:attachment":2113,"wp:term":2116,"curies":2121},[2093],{"href":2094,"targetHints":2095},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F528",{"allow":2096},[44],[2098],{"href":47},[2100],{"href":50},[2102],{"embeddable":53,"href":54},[2104],{"embeddable":53,"href":2105},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=528",[2107],{"count":22,"href":2108},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F528\u002Frevisions",[2110],{"id":2111,"href":2112},786,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F528\u002Frevisions\u002F786",[2114],{"href":2115},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=528",[2117,2119],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2118},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=528",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2120},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=528",[2122],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2124,"wp:term":2134},[2125],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2126,"_links":2127},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2128,"collection":2132},[2129],{"href":54,"targetHints":2130},{"allow":2131},[44],[2133],{"href":96},[2135,2150],[2136],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2137},{"self":2138,"collection":2142,"about":2144,"wp:post_type":2146,"curies":2148},[2139],{"href":105,"targetHints":2140},{"allow":2141},[44],[2143],{"href":110},[2145],{"href":113},[2147],{"href":116},[2149],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2151],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":2152},{"self":2153,"collection":2157,"about":2159,"wp:post_type":2161,"curies":2163},[2154],{"href":955,"targetHints":2155},{"allow":2156},[44],[2158],{"href":469},[2160],{"href":472},[2162],{"href":964},[2164],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":2167,"es":2171,"fr":2175},{"title":2168,"slug":2169,"description":2170},"I Wrote the Afterword to Aleš Čermák’s Book The Twin Ship Tao","i-wrote-the-afterword-to-ales-cermak-s-book-the-twin-ship-tao","How I came to write the afterword to Aleš Čermák’s book The Twin Ship Tao, and what it says about the surface of things, interconnectedness and what it means to be human.",{"title":2172,"slug":2173,"description":2174},"Escribí el epílogo del libro The Twin Ship Tao de Aleš Čermák","escribi-el-epilogo-del-libro-the-twin-ship-tao-de-ales-cermak","Cómo llegué a escribir el epílogo del libro The Twin Ship Tao de Aleš Čermák y qué digo en él sobre la superficie de las cosas, la interconexión del mundo y lo que significa ser humano.",{"title":2176,"slug":2177,"description":2178},"J’ai écrit la postface du livre The Twin Ship Tao d’Aleš Čermák","j-ai-ecrit-la-postface-du-livre-the-twin-ship-tao-d-ales-cermak","Comment j’en suis venu à écrire la postface du livre The Twin Ship Tao d’Aleš Čermák, et ce qu’elle dit de la surface des choses, de l’interconnexion du monde et de ce que signifie être humain.",{"id":2180,"date":2181,"date_gmt":2182,"guid":2183,"modified":2185,"modified_gmt":2186,"slug":2187,"status":12,"type":13,"link":2188,"title":2189,"content":2191,"excerpt":2193,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2195,"categories":2196,"tags":2197,"class_list":2198,"_links":2200,"_embedded":2232,"tagsResolved":2274,"translations":2275},593,"10. 07. 2019","2019-07-10T00:00:00",{"rendered":2184},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002F2056-how-did-the-chernobyl-of-tech-happen","2025-07-05T13:36:04","2025-07-05T11:36:04","2056-how-did-the-chernobyl-of-tech-happen","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002F2056-how-did-the-chernobyl-of-tech-happen\u002F",{"rendered":2190},"2056: How did The Chernobyl of Tech happen?",{"rendered":2192,"protected":19},"\u003Cp>Ever since the most dreadful nuclear catastrophe in the peoplekind history that happened in the small Soviet city of Chernobyl, we have had the question on our minds. Now, it seems clear we didn’t do our homework and forgot to learn from the past mistakes. Precisely seventy years after the Ukrainian disaster, the in-air explosion of Google’s latest iteration of their Mars III space shuttle has finally brought a winter to tropical Scandinavian countries. Although no one could predict that the desired cooling will be a nuclear one.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>As The Times reported yesterday, the investigative commission finished the final report. Led by Dr. Fineman, who is a professor emerita at the Institute for Higher Learning and well-respected expert in the field of applied physics, the group presented the findings into the probable causes of the explosion. Dr. Fineman is quoted saying that she was struck by the unimaginable series of errors and irresponsibility found in Google’s documents. By the tech giant’s own standards, the new compact nuclear fusion reactor with its unusual beta configuration shouldn’t have been used because it failed all the three mandatory tests before the lift-off.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Google has been experiencing serious technical and privacy issues in recent years. The infamous hacking incident to its YouLive social network powered by the breakthrough machine-brain chip interface is still hotly debated.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The social network YouLive experienced a massive leak of brain login information of more than a million users. The hacker took advantage of poorly secured private brain streams of YouLive users during the most intimate personal moments, including a sexual intercourse. With the unlimited access to the brain streams of many victims, the hacker set up an app where he was offering the access to these brain streams to other women. The Department of Cyber Security and Brain Interfaces was flabbergasted to learn that the majority of users of the app were women from professional backgrounds who are reportedly suffering from a sudden onset of asexuality. These women belong to an increasing population of well-of women who use other women’s brain streams to artificially regain sexual sensations that they themselves had lost long time ago. This hacking wasn’t illegal because it was intended to benefit the vulnerable communities of professional women. Google itself condoned this act as a brilliant case of digital activism. But soon it became known the app was also used by men who exploited all involved for their illegal sexist activities. At that moment Google reacted speedily and was given a permission to prosecute those men. Even though many received their life sentences, the damage to the reputation couldn’t be undone.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It was a blow to the public’s trust in the tech giant’s ability to secure the transmission of our most intimate thoughts and sensations between friends, family, and love partners. The situation eroded further when Google decided to dismiss two high-ranking female employees and instead hired Jacob Mao-Hong to be an interim chief officer of engineering. This step was widely condemned by professional Twitter commentators. The US vice-president for diversity, issued an official government response that the decision to exchange two female employees for one man may be unconstitutional.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The culmination of Google’s problems comes back to last week’s explosion watched by the entire world online. The anticipation was ecstatic because Google boasted that the new fusion reactor engine would shorten the fly time to Mars by half. Such technological leap was going to be the ultimate step towards making commercial travel to Mars a viable reality. Instead we saw a sudden flash of white sharp light followed by an ominous fire ball. While the picture was terrifying, the video stream was cut at instance and the viewers were kept safe.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>That cannot be said about the inhabitants of Scandinavian countries in the Northern Europe below the trajectory of the shuttle. Dr. Fineman and her group of collaborators have gathered the preliminary number of the casualties. Apart from the twelve brave American crew members on the board of the Mars III shuttle, thousands died immediately after the explosion due to the radiation or were swept away by the inevitable shockwave that destroyed houses, schools, churches, offices and other structures on the ground.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The US president M. Sue, her wife, and other US government officials already travelled to Europe to discuss the situation with their counterparts. The US delegation emphasized its commitment to prolong the social media ban on distressing content related to the accident in all Western hemisphere at least for the next three months. They also met the injured at the hospitals across Scandinavia and offered their condolences after the incident. The president M. Sue promised on the behalf of our country to pay for the expenses of clearing up the catastrophe. However, the Eastern bloc of the European continent with its sizable population of white American immigrants was staging protest marches in all major capitals. Budapest, Warsaw, and other cities joined the Moscow to condemn the alleged Western human rights abuses and discrimination against white and Asian minorities. The “white curtain” bloc with Moscow it the lead even suggested at the hastily summoned UN meeting that the systemic discrimination in the US directly contributed to the shuttle exploding. Having supplied no evidence for such outrageous claims, it would be dismissed as mere propaganda.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The evidence, however, has piled up in last days. Dr. Fineman and her team revealed in Google’s internal communication that the leadership knew well about the failed tests. Google decided to go ahead with the project nevertheless because it refused to believe that the testing team should have the power to intervene with the plans. This unorthodox move was perplexing to Dr. Fineman’s investigation because, to the contrary, this was the testing team’s primary role. According to the documents monitoring the performance of employees, over last years the testing team did caught many blatant mistakes, preventing other possible tragic incidents. While presenting this finding to the public on the government video stream inside the court room of Google executives and public officials, Dr. Fineman asked why these particular tests of the new fusion reactor engine were ignored when the previous test results were accepted and integrated into the next versions.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The CEO of Google, Anita Gupta, replied with a prepared statement. She said that Google followed the new legislature requiring tech companies in Sillicon Valley to have sufficiently diverse working groups to generate valid results. And because the test team handling the tests of the nuclear reactor engine had more than thirty percent of white, heterosexual males, the tests were invalid due to the lack of diversity.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dr. Fineman continued with her interrogation and asked what happened next when they decided to discard the test results. The head of Human Resources commented that her department was responsible to find more diverse candidates, which they did in next two days. It was at this moment where Dr. Fineman went back to her table and looked over a few sheets of paper and asked her colleagues to confirm her suspicion that two days were a short time to find new candidates for such an important task. The head of HR continued that it was indeed a situation that they needed to solve quickly so that they could finish the tests. To be consistent with the internal policy at Google, the HR department decided to use brain scans and paper-and-pencil tests to assess the cognitive abilities of the candidates.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dr. Fineman asked about what kind of tests were used. At this moment Anita Gupta interrupted to clarify and emphasize that Google uses only the legal tests that assess the verbal ability of the candidates. Dr. Fineman asked how long they had been using this specific test. Gupta again answered instead of her HR colleague that Google started to use only the verbal part of cognitive assessment right after the government passed the law which prohibited to discriminate job applicants based on their mathematical and visual-spatial abilities, having been used previously with the minorities failing the most.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Next day, Dr. Fineman brought to the court room a large white printed graph. There was a red and blue line that showed the relationship between the number of mistakes Google internally made during last years and the hired people that were given only the verbal part of the cognitive assessment test. The lines followed each other perfectly, both having an increasing slope as the years went by. So far Dr. Fineman always had a stone-cold face, delivering her remarks calmly as we would expect from an experienced academic. But this morning she had visible wrinkles on her forehead and sleepy eyelids. Her lips were weak and drained of colour. She accompanied her words with frequent sips of purified water. Stepping out of her usual booth, she took some time before continuing:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“The lines we can see on my whiteboard look innocent but show a relationship between two important things. I have noticed this pattern myself some time ago and worries me greatly. Of course, we all learned that correlation doesn’t equal causation and this rule must be applied also in this case. However, if we stop for a moment and imagine there is a causation, can we explain it?”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dr. Fineman continued: “It’s been over two decades when the famous Ocasio-Cortez commission brought together experts from the field of psychometrics and ruled that mathematical and visual-spatial tests are biased in favour of men. And especially white and Asian men. It was decided that these results go against the official state policy of equity and progressive democratic values. The test were kept but only their part that made a path to equitable results. But I wonder if Albert Einstein, the famous physicist of the 20th century, wasn’t correct when he said that doing physics is not a verbal process at all but needs visual imagination and mental rotation of abstract objects and concepts. Only later do words and meanings come into play solving the puzzle. Physics, programming and all kinds of engineering need all the human talents and if we decide to cherish only of them and base our technological future on it, we may face an unintended consequences”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The state prosecutor interrupted Dr. Fineman’s monologue and said that to suggest any relationship between Google’s technical mistakes and the cognitive assessment test would go against the scientific consensus that the verbal tests are the most equitable ones and thus provide the best cognitive assessment for hiring practices, in tech and elsewhere.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dr. Fineman took a pause before agreeing that the verbal tests are the best choice for equity. But she continued:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“My dear comrades, we all work and struggle to fulfil the promises of our parents to rebuild our nation on the bedrock of equity and solidarity. My training in physics taught me, however, the physical world doesn’t care about the social goals we have embedded into the fabric of our constitution. It has own rules and politics. The physical world showed us that shuttles explode even though we tell ourselves they shouldn’t. Likewise, we have bright and talented people of diverse backgrounds. But for them to reach their potential, we must ensure they have equally an opportunity to do what they excel at. The conclusion of our investigation reveals that the nuclear catastrophe, the tragic loss of thousands of lives, many our technological problems and looming stagnation in innovation compared to China, Japan, Korea or even our adversaries in the Eastern Europe are results of our decision to forget the full picture of what it means to be a human.”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>After the presentation, the hearing was adjourned abruptly.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2194,"protected":19},"\u003Cp>Ever since the most dreadful nuclear catastrophe in the peoplekind history that happened in the small Soviet city of Chernobyl, we have had the question on our minds. Now, it seems clear we didn’t do our homework and forgot to learn from the past mistakes. Precisely seventy years after the Ukrainian disaster, the in-air explosion […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[2199,13,33,34,35,36,37,888],"post-593",{"self":2201,"collection":2206,"about":2208,"author":2210,"replies":2212,"version-history":2215,"predecessor-version":2218,"wp:attachment":2222,"wp:term":2225,"curies":2230},[2202],{"href":2203,"targetHints":2204},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F593",{"allow":2205},[44],[2207],{"href":47},[2209],{"href":50},[2211],{"embeddable":53,"href":54},[2213],{"embeddable":53,"href":2214},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=593",[2216],{"count":172,"href":2217},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F593\u002Frevisions",[2219],{"id":2220,"href":2221},849,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F593\u002Frevisions\u002F849",[2223],{"href":2224},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=593",[2226,2228],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2227},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=593",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2229},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=593",[2231],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2233,"wp:term":2243},[2234],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2235,"_links":2236},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2237,"collection":2241},[2238],{"href":54,"targetHints":2239},{"allow":2240},[44],[2242],{"href":96},[2244,2259],[2245],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2246},{"self":2247,"collection":2251,"about":2253,"wp:post_type":2255,"curies":2257},[2248],{"href":105,"targetHints":2249},{"allow":2250},[44],[2252],{"href":110},[2254],{"href":113},[2256],{"href":116},[2258],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2260],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":2261},{"self":2262,"collection":2266,"about":2268,"wp:post_type":2270,"curies":2272},[2263],{"href":955,"targetHints":2264},{"allow":2265},[44],[2267],{"href":469},[2269],{"href":472},[2271],{"href":964},[2273],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":2276,"es":2280,"fr":2284},{"title":2277,"slug":2278,"description":2279},"2056: Jak došlo k Černobylu technologií?","2056-jak-doslo-k-cernobylu-technologii","Satirická zpráva z roku 2056: vyšetřování výbuchu raketoplánu společnosti Google nad Skandinávií odhaluje, kam vede, když zapomeneme, co znamená být člověkem.",{"title":2281,"slug":2282,"description":2283},"2056: ¿Cómo ocurrió el Chernóbil de la tecnología?","2056-como-ocurrio-el-chernobil-de-la-tecnologia","Una crónica satírica de 2056: la investigación de la explosión de una lanzadera de Google sobre Escandinavia revela adónde lleva olvidar qué significa ser humano.",{"title":2285,"slug":2286,"description":2287},"2056 : comment s’est produit le Tchernobyl de la tech ?","2056-comment-s-est-produit-le-tchernobyl-de-la-tech","Une chronique satirique de 2056 : l’enquête sur l’explosion d’une navette de Google au-dessus de la Scandinavie révèle où mène l’oubli de ce que signifie être humain.",{"id":2289,"date":2290,"date_gmt":2291,"guid":2292,"modified":2294,"modified_gmt":2295,"slug":2296,"status":12,"type":13,"link":2297,"title":2298,"content":2300,"excerpt":2302,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2304,"categories":2305,"tags":2306,"class_list":2307,"_links":2309,"_embedded":2341,"tagsResolved":2411,"translations":2414},526,"17. 04. 2019","2019-04-17T00:00:00",{"rendered":2293},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fo-dvou-extremech-mysleni-a-kulturni-eugenice","2025-10-14T12:26:29","2025-10-14T10:26:29","o-dvou-extremech-mysleni-a-kulturni-eugenice","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fo-dvou-extremech-mysleni-a-kulturni-eugenice\u002F",{"rendered":2299},"O dvou extrémech myšlení a kulturní „eugenice“",{"rendered":2301,"protected":19},"\u003Cp>Známý filosof Jerry Fodor patřil k lidem, kteří si v hlavě nedokázali představit mentální obrazy. Je to porucha, které se říká afantazie. Tato porucha byla v poslední době zpopularizována například programátorem prohlížeče Firefox, Blakem Rossem v jeho hojně sdíleném FB příspěvku “Aphantasia: How It Feels To Be Blind In Your Mind”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Již v roce v roce 1880 ale Francis Galton zkoumal, jak si lidé dokáží v hlavě představovat mentální obrazy. V jednom ze svých článků překvapivě konstatuje, že když se ptal kolegů vědců na toto téma, většina z nich si myslela, že si z nich dělá legraci, že nic takového jako „mentální obraz neexistuje“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jerry Fodor údajně reagoval stejně, když se s kolegy poprvé bavil o mentálních obrazech. Fodor byl tak přesvědčen, že nic takového neexistuje, že považoval mentální obrazy za výmysl a vtip svých kolegů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud Fodor sám dokázal myslet „pouze v jazyce“, tedy verbálně, není pak pravděpodobné, že nevyhnutelně musel přijít s teorií, která tvrdí, že princip obecného lidského myšlení se podobá jazyku, nebo snad dokonce je jazyk podobný přirozenému jazyku? To tvrdí Fodorova hypotéza „jazyka myšlení“ (language of thought).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Protikladem k Fodorově lineárnímu, logickému a syntaktickému „jazyku myšlení“ je pak teorie mentálních modelů Philipa Johnson-Lairda. Jeho teorie říká, že mentální modely jsou naopak vizuální, prostorové, asociativní, diagramatické, vyjádřením myšlení v prostoru za pomoci vztahů mezi objekty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Oba způsoby myšlení jsou důležité. Je jasné, že většina lidí bude mít schopnost používat oba způsoby, i když bude preferovat jeden z nich, protože bude dominantnější a vyvinutější.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Díky \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ft.umblr.com\u002Fredirect?z=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fkriss.ag.9%3F__tn__%3D%252CdK-R-R%26eid%3DARBWGLzmGh1z9lBe6kpMeEHDsoxPRvt23V6NLL5d0ucpwyxTZmg4YAzTOh9YTtVV9ZTi45HLuoVLmi-t%26fref%3Dmentions&t=MDgwMWJmYWI0YmE3N2U2YmY1MWJlZWViMjZlMDY0MTdmZDhhYWYzZCxRQ1l2SkpCRg%3D%3D&b=t%3AIC5wtPin8W9DkiBKliDgcA&p=https%3A%2F%2Fodkladiste.tumblr.com%2Fpost%2F184207256275%2Fo-dvou-zp%25C5%25AFsobech-my%25C5%25A1len%25C3%25AD-a-kulturn%25C3%25AD-eugenice&m=1\">Cristina Aguillón\u003C\u002Fa> jsem se dozvěděl o poruše Afázie, která se objevuje u lidí, kteří si prošli mozkovým infarktem a část mozku jim odumřela. V závislosti na závažnosti a rozsahu infarktu ztratí tito lidé částečně, nebo úplně schopnost mluvit, číst a psát. Původně se myslelo, že inteligence těchto lidí jinak zůstává neporušena, nicméně současné výzkumy lidí s afantazií na neverbálních testech ukazují pokles inteligence i na úkolech nevyžadující žádný jazyk.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Říkám si, že v naší společnosti lidé bez jazyka jsou více méně ztraceni, zatímco lidé bez schopnosti mentální představivosti žijí často úspěšné životy bez toho, aniž by si uvědomili, že jim chybí tento důležitý způsob uvažování.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Něco mi říká, že afantazie bude běžnější, než se zdá. Dokonce si myslím, že zhruba po Gutenbergovi se biokulturní selekce postarala o to, že lidé s afantazií byli pro společnost důležitější, zatímco lidé s afantazií nebo podobnou verbální poruchou měli problém si opatřit partnery a tím pádem také potomky, kterým mohli předat své geny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Existují etnické skupiny, které historicky kladly kulturně tak zásadní důraz na verbální způsob myšlení, že průměrná úroveň jejich verbální inteligence se během stovek let postupně navyšovala, zatímco jejich vizuálně-prostorová inteligence stagnovala, ba dokonce se zhoršovala. Důvodem je, že pro jejich kulturní zvyky, práci, vzdělání a přežití nebyla potřeba.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tím se dostávám k tomu nejzajímavějšímu, co poslední dobou zaměstnává mou vlastní mysl: kultura a její požadavky na určité kognitivní dovednosti je selektivní mechanismem, který určuje, jaké geny a tedy i jaké kognitivní schopnosti a způsoby myšlení se budou v budoucích generacích preferovat. Pokud daná kultura zůstane relativně stabilní, můžeme očekávat, že tyto kognitivní dovednosti se budou zpětnovazebním mechanismem více a více preferovat a také u lidí zlepšovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Některé kultury to dělaly nevědomě, někteří diktátoři se o to snažili vědomě a násilně. V obou případech se ale tomuto mechanismu a procesu selekce určitých dovedností, především těch kognitivních říká jedním slovem: eugenika.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kultura jako selektivní mechanismus našich genů může být eugenická nebo dysgenická. To znamená, může preferovat takové vlastnosti, které my v Západní společnosti považujeme za pozitivní (inteligence, flexibilní flexibilita myšlení, kreativita) nebo za negativní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Já se momentálně soustředím jen na jednu malou, ale vlivnou část naší kultury, která ovlivňuje naše myšlení teď a tady, ale také nastoluje určité kulturní mechanismy pro preferování určitého způsobu myšlení, a tou částí je technologie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mojí nejdivočejší hypotézou je, že se na historii můžeme dívat metodou, kdy velké kulturní a sociální změny můžeme hledat v tom, jak technologie a další kulturní artefakty působily jako selektivní mechanismy pro daný způsob myšlení a kognitivních dovedností. Pokud toto přijmeme, pak dále následuje, že různé technologie zapřičinily to, že se uvnitř různých kultur postupem času vyvíjely kognitivní dovednosti jinak:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Různé kultury si vypracují odlišné selektivní mechanismy dovedností a způsobů myšlení (tj. i genů)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sociální konstruktivisté mají pravdu. Inteligence je socio-kulturní konstrukt. Ale možná jiným způsobem, než si přáli a zamýšleli.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2303,"protected":19},"\u003Cp>Známý filosof Jerry Fodor patřil k lidem, kteří si v hlavě nedokázali představit mentální obrazy. Je to porucha, které se říká afantazie. Tato porucha byla v poslední době zpopularizována například programátorem prohlížeče Firefox, Blakem Rossem v jeho hojně sdíleném FB příspěvku “Aphantasia: How It Feels To Be Blind In Your Mind”. Již v roce v […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[1577,885,549],[2308,13,33,34,35,36,37,1581,888,553],"post-526",{"self":2310,"collection":2315,"about":2317,"author":2319,"replies":2321,"version-history":2324,"predecessor-version":2327,"wp:attachment":2331,"wp:term":2334,"curies":2339},[2311],{"href":2312,"targetHints":2313},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F526",{"allow":2314},[44],[2316],{"href":47},[2318],{"href":50},[2320],{"embeddable":53,"href":54},[2322],{"embeddable":53,"href":2323},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=526",[2325],{"count":738,"href":2326},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F526\u002Frevisions",[2328],{"id":2329,"href":2330},912,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F526\u002Frevisions\u002F912",[2332],{"href":2333},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=526",[2335,2337],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2336},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=526",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2338},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=526",[2340],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2342,"wp:term":2352},[2343],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2344,"_links":2345},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2346,"collection":2350},[2347],{"href":54,"targetHints":2348},{"allow":2349},[44],[2351],{"href":96},[2353,2368],[2354],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2355},{"self":2356,"collection":2360,"about":2362,"wp:post_type":2364,"curies":2366},[2357],{"href":105,"targetHints":2358},{"allow":2359},[44],[2361],{"href":110},[2363],{"href":113},[2365],{"href":116},[2367],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2369,2383,2397],{"id":1577,"link":1644,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"_links":2370},{"self":2371,"collection":2375,"about":2377,"wp:post_type":2379,"curies":2381},[2372],{"href":1649,"targetHints":2373},{"allow":2374},[44],[2376],{"href":469},[2378],{"href":472},[2380],{"href":1658},[2382],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":2384},{"self":2385,"collection":2389,"about":2391,"wp:post_type":2393,"curies":2395},[2386],{"href":955,"targetHints":2387},{"allow":2388},[44],[2390],{"href":469},[2392],{"href":472},[2394],{"href":964},[2396],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":549,"link":661,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"_links":2398},{"self":2399,"collection":2403,"about":2405,"wp:post_type":2407,"curies":2409},[2400],{"href":666,"targetHints":2401},{"allow":2402},[44],[2404],{"href":469},[2406],{"href":472},[2408],{"href":675},[2410],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2412,2413],{"id":1577,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"link":1644},{"id":549,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"link":661},{"en":2415,"es":2419,"fr":2423},{"title":2416,"slug":2417,"description":2418},"On Two Extremes of Thinking and Cultural “Eugenics”","on-two-extremes-of-thinking-and-cultural-eugenics","Aphantasia, Fodor’s language of thought and Johnson-Laird’s mental models lead to a wild hypothesis: culture and technology as selective mechanisms for ways of thinking.",{"title":2420,"slug":2421,"description":2422},"Sobre dos extremos del pensamiento y la «eugenesia» cultural","sobre-dos-extremos-del-pensamiento-y-la-eugenesia-cultural","La afantasía, el lenguaje del pensamiento de Fodor y los modelos mentales de Johnson-Laird llevan a una hipótesis atrevida: la cultura y la tecnología como mecanismos de selección de modos de pensar.",{"title":2424,"slug":2425,"description":2426},"Sur deux extrêmes de la pensée et l’« eugénisme » culturel","sur-deux-extremes-de-la-pensee-et-l-eugenisme-culturel","L’aphantasie, le langage de la pensée de Fodor et les modèles mentaux de Johnson-Laird mènent à une hypothèse audacieuse : la culture et la technique comme sélection des modes de pensée.",{"id":2428,"date":2429,"date_gmt":2430,"guid":2431,"modified":2433,"modified_gmt":2434,"slug":2435,"status":12,"type":13,"link":2436,"title":2437,"content":2439,"excerpt":2441,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2443,"categories":2444,"tags":2445,"class_list":2446,"_links":2448,"_embedded":2480,"tagsResolved":2522,"translations":2523},599,"30. 03. 2019","2019-03-30T00:00:00",{"rendered":2432},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fco-znamena-byt-zkusenym-designerem","2026-08-14T13:24:32","2026-08-14T11:24:32","co-znamena-byt-zkusenym-designerem","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fco-znamena-byt-zkusenym-designerem\u002F",{"rendered":2438},"Co znamená být zkušeným designérem?",{"rendered":2440,"protected":19},"\u003Cp>Často lidi ještě překvapuje tvrzení, že být dobrým designérem neznamená donekonečna daný problém analyzovat, ale přijít s řešením, které je vhodné, funkční a pokud možno i kreativní. Přestože analytické myšlení spadá do designérova repertoáru potřebných dovedností, je to právě jeho schopnost najít a přiřadit k danému problému vhodné řešení, co liší designéra od vědce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vědec se zajímá o vyložení toho, jak daná věc nebo proces \u003Cstrong>skutečně \u003C\u002Fstrong>fungují. Pro takové zkoumání má věda aparát kontrolovaného experimentování a dvojici deduktivního a induktivního myšlení. Tyto metody vědci slouží k tomu, aby odkryly na první pohled skryté zákonitosti. Ty pak vědec se snaží racionálním, tedy logicko-matematickým způsobem vysvětlit tak, že popíše, jak fungují krok za krokem. Jinak řečeno, výsledkem vědecké činnosti je vlastně tvorba obsáhlé kuchařky, která obsahuje postupy toho, jak věci ve světě fungují. A tyto recepty musí být ideálně natolik přesné, aby kdokoli, za předpokladu, že bude věrně následovat všechny postupy a podmínky, byl schopný ověřit funkčnost receptu tím, že se dobere stejného výsledku. Pokud recept lze přesně replikovat, znamená to jednak, že funguje, ale také to odkrývá něco hlubšího o tom, jak se věda dívá na svět: pokud se vždycky dobereme stejného výsledku, recept v sobě ztělesňuje něco \u003Cstrong>pravdivého \u003C\u002Fstrong>o fungování světa. Pravda ve vědě je již od dob Newtona ovlivněna mechanistickým pohledem na svět, a to i dnes, kdy Newtonova fyzika, ze které mechanistický pohled vychází, byla překonána přesnějšími teoriemi. Mechanistickým světem se myslí to, že cílem vědy je dobrat se k jasně definovaným receptům obsahující pravidla a postupy, které můžeme explicitně následovat a dobrat se očekávaného výsledku. Věda je analytická a jejím ideálem je nalezení pravdivých faktů a procesů světa.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V případě designu se musí hned zkraje říct, že nestojí v opozici ke vědě, protože designový proces samozřejmě analytickou část vyžaduje, především v prvotní fázi procesu často věnované sběru požadavků, cílů, technických, právních a dalších omezení. Na druhou stranu design není obor, který by pouze parazitoval na zavedených oborech „tvrdých“ nebo humanitních věd tím, že by užíval jejich metody a nepřinášel nic nového. Tak tomu není. Designéři se vyznačují něčím unikátním a to schopností uhníst z nesourodého a často protichůdného seznamu požadavků a omezení finální produkt, který v materiální nebo digitální podobě \u003Cstrong>syntetizuje výše zmíněné v koherentní, funkční a často i esteticky stimulující celek\u003C\u002Fstrong>.\u003Cstrong> \u003C\u002Fstrong>Tato \u003Cstrong>designová syntéza\u003C\u002Fstrong> vzít hromadu nesourodého a vytvořit z toho nový celek je tak fundamentální pro celý obor, že bez ní si lze design těžko představit. Zároveň tato schopnost není limitována předmětem, na který ji designéři aplikují. I proto vidíme v posledních patnácti letech rozmach designového myšlení v byznysu, ve zdravotnictví, ve školách apod. Bylo to světoznámé inovační studio IDEO, které svým \u003Cstrong>designem zaměřeným na člověka\u003C\u002Fstrong> (Human-centered design, HCD)\u003Cstrong> \u003C\u002Fstrong>dostalo design mimo zdi studií, které se orientovaly na tradiční designového obory.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Design ale není pouze a jen syntéza a proces k ní vedoucí. Rozeberme si, co přesně designová syntéza předpokládá. Člověk musí na začátku procesu být připraven, že má před sebou úkol, pro který neexistuje jasně definované zadání, ale dokonce ani jasně definovaný finální výsledek. Jistě, klient nebo instituce, pro kterou designér něco vytváří, vždycky v zadání projektu definují, jaký výsledek očekávají. Ale designérské problémy jsou málokdy specifikovány vyčerpávajícím způsobem, naopak často je očekávaný výsledek popsán vágním a nepřesným způsobem: například stylem „chceme zlepšit prodej online obchodu“ nebo „potřebuji, aby naše služby vyvolávaly v zákaznících lepší uživatelské zážitky“. Nejedná se tedy problémy mající jasně dané řešení, na které narazíme ve vědě, matematice nebo logice. Nejasnost a ambivalence designu vyžaduje člověka, který po psychické stránce dokáže překonat strach z nejistoty a ambivalence. Ne každý má takový psychologická profil, a proto design přitahuje především lidi, kteří \u003Cstrong>z chaotického stavu věcí \u003C\u002Fstrong>rádi\u003Cstrong> vytváří řád\u003C\u002Fstrong>, který je preferovaným stavem věcí\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud je fundamentálním procesem designu přeměna chaosu na řád, musíme se ptát, co designérům pomáhá, aby tento nelehký a pro mnoho lidí zastrašující úkol zvládli. Myslím, že tuto otázku lze položit i jinak: co přesně dělí zkušeného designéra od nováčka, respektive jaké dovednosti, znalosti a formu zkušeností musí designér mít, aby se mohl považovat za zkušeného?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Triviální odpovědí by bylo říct, že zkušeného designéra od amatéra (nebo ne-designéra) odděluje to, že zkušený designér se prostě a jednoduše věnuje tomuto oboru déle. Takové odpověď, jakkoli povrchní, v sobě obsahuje pravdivé jádro. Nicméně to nám nemůže stačit. Proto se musíme ptát jinak: co si zkušený designér za dobu svého působení vybuduje, že v určité chvíli se stává odborníkem?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V úvodu jsme si řekli, že designér neřeší problémy nekonečnou analýzou, nýbrž navrhuje řešení. Designér je tak odborníkem na nacházení řešení na nejasně a vágně definované problémy. I když je design kreativní činností, každý obor si nevyhnutelně za vypracuje určité hranice a ověřené postupy, které definují obor samotný. Tyto ověřené postupy nazvěme \u003Cstrong>designovými patterny \u003C\u002Fstrong>po vzoru teoretika architektury Christophera Alexandera, který tento pojem do diskurzu teorie designu a architektury zavedl. Každý designér si v průběhu své činnosti totiž začne všímat, že určité problémy lze řešit pomocí řešení, které aplikoval na zdánlivě odlišný úkol v minulosti. Postupem času si designér všímá více a více toho, co mají problémy společné a zjišťuje, že pro ušetření času a kreativní energie se vyplatí část problému automaticky vyřešit aplikací hotových řešení a to, co je na problému skutečně nové a náročné, tomu designér věnuje nejvíce času. Hotová řešení nebo designové patterny ale designér nemusí čerpat pouze ze svého repertoáru. Každý designér je součástí dlouhé genealogie předchozích designérů, kteří řešili podobné problémy a také si vypracovali své patterny. Tyto patterny buďto nalezneme zmíněné v nějaké literární publikaci, ve které se designér odhodlal explicitně popsat své myšlení a oblíbená řešení, nebo je můžeme nalézt podrobným studiem navržených produktů, služeb a obecně řešení, na kterých designér pracoval.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Právě proto, že znalosti designérů jsou implicitně zpřítomněny a ztělesněny v materialitě jejich řešení, má enormní význam vyučování dějepisu designu. Tento na designových univerzitách často opomíjený obor je totiž ve skutečnosti \u003Cstrong>archeologií designových patternů\u003C\u002Fstrong>: je to obor, který se snaží explicitně vyjádřit, popsat a analyzovat, jakým způsobem designéři v minulosti řešili své problémy. Kvalitní výuka dějepisu designu tedy poskytuje začínajícímu designérovy unikátní příležitost, jak se naučit od velikánů minulosti to, co tvoří jádro jeho budoucího povolání: nalézání řešení na problémy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zkušený designér se tak od nováčka liší tím, že během své kariéry si vytvořil sadu často používaných designových patternů, o kterých dobře ví, na jaké problémy se hodí. Neznamená to, že patterny lze vždy mapovat 1:1 na problémy. Často si designér uvědomuje, že problém, který se na začátku zdál obdobný tomu, na kterém již pracoval, se ve výsledku ukázal jako zcela něco jiného. Použití designového patternu tak nevede k řešení, ale posune designéra blíže ke konečnému řešení. Designový pattern sice nevede vždycky k hotovému domu, ale rozhodně může být pevnou půdou nebo lešením (v angličtině více používané slovo „scaffolding“ se zde hodí ještě více), na kterých lze stavět. Právě tato recyklace a modifikace designových patternů je pro většinu dobrých designérů osobním procesem, který nakonec vede k tomu, že si designér vypracuje konkrétní sadu patternů, které používá nejraději. Ty pak tvoří to, čemu se obvyklé říká estetický styl.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2442,"protected":19},"\u003Cp>Často lidi ještě překvapuje tvrzení, že být dobrým designérem neznamená donekonečna daný problém analyzovat, ale přijít s řešením, které je vhodné, funkční a pokud možno i kreativní. Přestože analytické myšlení spadá do designérova repertoáru potřebných dovedností, je to právě jeho schopnost najít a přiřadit k danému problému vhodné řešení, co liší designéra od vědce. Vědec […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[2447,13,33,34,35,36,37,888],"post-599",{"self":2449,"collection":2454,"about":2456,"author":2458,"replies":2460,"version-history":2463,"predecessor-version":2466,"wp:attachment":2470,"wp:term":2473,"curies":2478},[2450],{"href":2451,"targetHints":2452},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F599",{"allow":2453},[44],[2455],{"href":47},[2457],{"href":50},[2459],{"embeddable":53,"href":54},[2461],{"embeddable":53,"href":2462},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=599",[2464],{"count":22,"href":2465},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F599\u002Frevisions",[2467],{"id":2468,"href":2469},788,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F599\u002Frevisions\u002F788",[2471],{"href":2472},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=599",[2474,2476],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2475},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=599",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2477},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=599",[2479],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2481,"wp:term":2491},[2482],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2483,"_links":2484},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2485,"collection":2489},[2486],{"href":54,"targetHints":2487},{"allow":2488},[44],[2490],{"href":96},[2492,2507],[2493],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2494},{"self":2495,"collection":2499,"about":2501,"wp:post_type":2503,"curies":2505},[2496],{"href":105,"targetHints":2497},{"allow":2498},[44],[2500],{"href":110},[2502],{"href":113},[2504],{"href":116},[2506],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2508],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":2509},{"self":2510,"collection":2514,"about":2516,"wp:post_type":2518,"curies":2520},[2511],{"href":955,"targetHints":2512},{"allow":2513},[44],[2515],{"href":469},[2517],{"href":472},[2519],{"href":964},[2521],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":2524,"es":2528,"fr":2532},{"title":2525,"slug":2526,"description":2527},"What Does It Mean to Be an Experienced Designer?","what-does-it-mean-to-be-an-experienced-designer","How a designer differs from a scientist, and what separates an experienced designer from a novice: design synthesis and a repertoire of design patterns.",{"title":2529,"slug":2530,"description":2531},"¿Qué significa ser un diseñador con experiencia?","que-significa-ser-un-disenador-con-experiencia","En qué se diferencia el diseñador del científico y qué separa a un diseñador con experiencia de un novato: la síntesis de diseño y un repertorio de patrones de diseño.",{"title":2533,"slug":2534,"description":2535},"Que signifie être un designer expérimenté ?","que-signifie-etre-un-designer-experimente","En quoi le designer diffère du scientifique, et ce qui distingue un designer expérimenté d’un novice : la synthèse de design et un répertoire de patterns de design.",{"id":2537,"date":2538,"date_gmt":2539,"guid":2540,"modified":2542,"modified_gmt":2543,"slug":2544,"status":12,"type":13,"link":2545,"title":2546,"content":2548,"excerpt":2550,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2552,"categories":2553,"tags":2554,"class_list":2556,"_links":2559,"_embedded":2591,"tagsResolved":2651,"translations":2654},556,"04. 02. 2019","2019-02-04T00:00:00",{"rendered":2541},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fauto-jako-interface-reality","2025-10-16T10:01:40","2025-10-16T08:01:40","auto-jako-interface-reality","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauto-jako-interface-reality\u002F",{"rendered":2547},"Auto jako interface reality",{"rendered":2549,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cem>(následující text je needitovanou verzí článku, který vyšel v časopise CARL)\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Většina z nás se po skončení ranních rituálů připojuje k síti miliónů dalších lidí, kteří cestují do své cílové destinace různými dopravními prostředky. Přes veškerou snahu dobře míněných osvětových kampaní a ekologického aktivismu jsou to stále automobily, které na dopravních tepnách měst patří mezi nejvíce všudypřítomné technologické výtvory člověka. Zatímco pro profesionální řidiče taxi služeb, kamionů nebo autobusů je řízení zdrojem obživy, běžní řidiči osobních automobilů mají více svobody zvolit si alternativní a k životnímu prostředí šetrnější možnosti přepravy. Přesto tak nečiní. Bylo by jednoduché je nařknout z nezájmu, lenosti nebo přílišné pohodlnosti. Je ale skutečně řízení automobilu pohodlnější než jet do práce metrem nebo tramvají? A neskrývá se za neutichajícím nutkáním řídit automobil něco mnohem zajímavějšího, co odkrývá podrobnosti o intimním vztahu člověka a technologie?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Podíváme-li se očima začátečníka „pod kapotu“ toho, jakým způsobem se řídí automobil, zjistíme, že to není aktivita, kterou by dobrovolně podstupoval člověk, který je líný a příliš pohodlný. Již před nasednutím musí řidič zkontrolovat vnější stav vozidla a přesvědčit se, že nevykazuje zjevné známky nějakého problému. Po nasednutí do vozidla a ponoření se do mixu vůní materiálů v interiéru zkontroluje řidič zrcátka a dnes si běžně doprostřed palubní desky vozidla připevní chytré zařízení s GPS funkcemi. Po nastartování motoru pomocí přesné koordinace nohou, rukou a očí řidič zaparkované auto uvede na vozovku bez toho, aniž by ohrozil sebe a další účastníky provozu. To je teprve začátek. Po celou cestu musí řidič sledovat přímo i periferně dění kolem vozidla a interpretovat význam a kontext znaků na dopravních značkách, které definují konvenční pravidla silničního provozu. Během zařazování rychlosti, sešlapávání plynu a brzdy vypočítává řidič v hlavě pohyb jednotlivých objektů na vozovce a předpovídá možné problémy, kterým se bude třeba vyhnout. To vše tak říkajíc za pochodu, kdy se mezitím baví se spolujezdcem nebo aspoň poslouchá nový díl svého oblíbeného podcastu. Nakonec všem autoškolou povinným není nutné zmiňovat, že jedna z nejtěžších věcí na řízení automobilu, parkování, vždy čeká jako hořkosladká tečka na konci jízdy.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tato stručná genealogie toho, jak se dostat automobilem z bodu A do bodu B, poukazuje na dvě věci. Zaprvé řízení má daleko od pohodlnosti, neboť se jedná o fyzicky i mentálně náročnou činnost vyžadující neustálou pozornost a prostorovou inteligenci. Zadruhé se výše zmíněný popis vůbec nepodobá tomu, jak zkušený řidič prožívá svou jízdu autem. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jedná se o popis, který má mnohem blíže tomu, jaký vztah k řízení a automobilu mají začínající řidiči a řidičky, kteří právě navštěvují autoškolu. Automobil se jim jeví jako rigidní hmota na čtyřech kolech, která je příliš komplikovaná, aby jí porozuměli. Všechna ta dopravní pravidla a značení, která jsou nedílnou součástí znalosti řízení, jsou samostatné věty, které si studenti autoškoly musí memorovat nazpaměť. Vše je oddělené a nesourodé. Začínající řidiči jsou schopni obsluhovat automobil pouze následováním explicitních pokynů, které zní jednoduše, ale ve skutečnosti jsou těžko proveditelné. Rozkol mezi teorií a praxí nemůže být větší. Automobil je pro začátečníka cizorodý objekt, který se vzpírá podrobení.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tento negativní a strachem naplněný vztah k automobilu se však s přibývající zkušeností začne proměňovat. Naučené postupy je řidič najednou schopný v praxi aplikovat mnohem plynuleji. Méně a méně si všímá, jakou nohou šlape na plyn nebo kde přesně drží volat a více se soustředí na to, co se děje na ulicích. Je schopný se bez výčitek svědomí soustředit na slova spolujezdce, neboť ví, že řízení automobilu má pod kontrolou. Automobil jako takový přestává být překážkou a vytrácí se ze zorného pole řidiče. Místo pevného objektu se automobil mění na transparentní médium, které zprostředkovává řidiči vztah s vnějším světem. Jak by řekl Mark Weiser\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, teoretik konceptu všudypřítomné komputace, ty nejzásadnější technologické výtvory lidstva jsou ty, které se vytrácejí a unikají našemu aktivnímu vědomí, protože „se vplétají do tkaniva všedního života, dokud od něj nejsou k nerozeznání“.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Zkušený řidič, jakožto „uživatel automobilu“, se tak zásadně neliší od zkušeného hráče počítačových her nebo dlouhodobého uživatele chytrého zařízení typu iPhone. Volant, podobně jako myš a klávesnice nebo dotyková obrazovka slouží uživatelům technologie jako styčný bod, kde se potkává člověk a technologie. Ve slovníku počítačové vědy a designu nejen interaktivních technologií se tomuto speciálnímu místu tradičně říká \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">interface\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Úspěšnost designu interface poznáme tak, že nezaclání v činnostech, které jsou hlavními cíli uživatelů: řidič se chce dostat do práce, počítačový hráč chce zastřelit co nejvíce virtuálních nepřátel, a nakonec uživatel chytrého telefonu se nechce kochat krásně navrženým tlačítkem, ale chce si v aplikaci pouze objednat něco k jídlu. Jinak řečeno, dobře navržený interface ve většině případů, snad s výjimkou uměleckých a spekulativních počinů, by neměl na sebe upozorňovat a měl by co nejlépe zamaskovat technickou složitost, které se schovává „pod kapotou“ ať už počítače, chytrého telefonu nebo právě automobilu. Interface by měl jako každé dobré médium \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">zprostředkovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> nepřerušovaný proud určitého uživatelského zážitku, který se pro danou technologii očekává, a podporovat tak z psychologického výzkumu známý stav \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">flow\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, ve kterém jsou lidé kompletně ponořeni do probíhající  situace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Přestože povahou interface je zakrývat sebe sama, neznamená to, že by byl interface zcela pasivní a nevinný. Interface \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">transformuje\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> prožívání reality určitým způsobem, protože na základě rozhodnutí designérů poskytuje vždy jen určitý výsek reality, a to prostřednictvím tzv. afordancí, neboli funkcí a možností, kterými technologie oznamuje, co s ní lze dělat. Uživatel tak například může s volantem otáčet nebo na něm mačkat tlačítka, která ovládají určité funkce automobilu. Během řízení je to především volant, ale i řadící páka, které jsou pomyslnými dveřmi do reality „za okny“ automobilu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Čím intimnější vztah si častým použitím k technologii vybudujeme, tím pravděpodobněji se technologie stává i části nás samotných. Doslova \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">extenzí\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> našich kognitivních dovedností, kdy ovlivňuje naši mysl a paměť. Vzpomeňme si na známý výzkum londýnských taxikářů\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, u kterých se zjistilo, že ve srovnání s běžnou populací mají zvětšenou část mozku nazvanou hipokampus, která je zodpovědná za paměť. Zvětšený hipokampus a lepší prostorovou paměť podle výzkumu taxikáři měli jednoduše díky tomu, že k tomu být dobrým taxikářem v Londýně je třeba se vyznat v enormní změti ulic této anglické metropole. Méně sofistikovaný výzkum toho, jak řízení automobilu člověka ovlivňuje, si ale může vyzkoušet každý sám. Stačí si vzpomenout na to, kolikrát jsme byli u toho, kdy jinak mírný a ukázněný člověk se v roli řidiče automobilu proměnil k nepoznání a byl schopný na adresu druhého řidiče ze sebe dostat celou plejádu nadávek, třebaže na ulici by nikdy něco takového někomu do očí neřekl. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Automobil podobně jako ostatní technologie rozšiřuje naše biologické schopnosti a do určité míry mění i naši osobnost. To přispívá k tomu, že řízení automobilu transformuje naše vnímání reality. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V současné době v oboru kognitivní vědy existuje hned několik odborníků, kteří myšlenku technologie jako extenze člověka a jeho mysli neberou pouze jako metaforu, nýbrž jako popis skutečnosti. Výzkum s lidmi trpícími Alzheimerovou chorobou například ukazuje, jak je okolní prostředí, post-it papírky nebo i mobilní aplikace Evernote umělou náhražkou nefunkční paměti. Pro tyto pacienty je technologie tak zásadní pro každodenní fungování a tvoří neoddělitelnou součást jejich života, že úmyslné rozbití telefonu se může rovnat ublížení na zdraví. Andy Clark, filozof mysli a hlavní představitel teorie rozšíření mysli, tvrdí, že i za běžných podmínek bychom měli technologie chápat jako nedílnou součást našeho myšlení. Proto jsme my Clarka my všichni \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">přirozenými kyborgy\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, tedy organismy, jejichž biologický vývoj byl od prapočátků ovlivněn technologií.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Z tohoto pohledu řidiči automobilů, kteří odmítají přesedlat na jiný dopravní prostředek, tak nemusí být konzervativci s nedostatkem zájmu o životní prostředí. Automobil pro ně není pouhým neutrálním prostředkem, jak se přemisťovat po městě, ale interfacem nebo médiem způsobu vnímání reality, životního stylu, ale také součástí jejich \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">mysli\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. A kdo by si dobrovolně nechal amputovat takto důležitou část sebe sama? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2551,"protected":19},"\u003Cp>(následující text je needitovanou verzí článku, který vyšel v časopise CARL) Většina z nás se po skončení ranních rituálů připojuje k síti miliónů dalších lidí, kteří cestují do své cílové destinace různými dopravními prostředky. Přes veškerou snahu dobře míněných osvětových kampaní a ekologického aktivismu jsou to stále automobily, které na dopravních tepnách měst patří mezi […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[2555,1109],29,[2557,13,33,34,35,36,37,2558,1112],"post-556","tag-interface",{"self":2560,"collection":2565,"about":2567,"author":2569,"replies":2571,"version-history":2574,"predecessor-version":2577,"wp:attachment":2581,"wp:term":2584,"curies":2589},[2561],{"href":2562,"targetHints":2563},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F556",{"allow":2564},[44],[2566],{"href":47},[2568],{"href":50},[2570],{"embeddable":53,"href":54},[2572],{"embeddable":53,"href":2573},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=556",[2575],{"count":738,"href":2576},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F556\u002Frevisions",[2578],{"id":2579,"href":2580},921,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F556\u002Frevisions\u002F921",[2582],{"href":2583},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=556",[2585,2587],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2586},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=556",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2588},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=556",[2590],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2592,"wp:term":2602},[2593],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2594,"_links":2595},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2596,"collection":2600},[2597],{"href":54,"targetHints":2598},{"allow":2599},[44],[2601],{"href":96},[2603,2618],[2604],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2605},{"self":2606,"collection":2610,"about":2612,"wp:post_type":2614,"curies":2616},[2607],{"href":105,"targetHints":2608},{"allow":2609},[44],[2611],{"href":110},[2613],{"href":113},[2615],{"href":116},[2617],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2619,2637],{"id":2555,"link":2620,"name":2621,"slug":2621,"taxonomy":73,"_links":2622},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Finterface\u002F","interface",{"self":2623,"collection":2628,"about":2630,"wp:post_type":2632,"curies":2635},[2624],{"href":2625,"targetHints":2626},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F29",{"allow":2627},[44],[2629],{"href":469},[2631],{"href":472},[2633],{"href":2634},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=29",[2636],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1109,"link":1202,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"_links":2638},{"self":2639,"collection":2643,"about":2645,"wp:post_type":2647,"curies":2649},[2640],{"href":1207,"targetHints":2641},{"allow":2642},[44],[2644],{"href":469},[2646],{"href":472},[2648],{"href":1216},[2650],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2652,2653],{"id":2555,"name":2621,"slug":2621,"taxonomy":73,"link":2620},{"id":1109,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"link":1202},{"en":2655,"es":2659,"fr":2663},{"title":2656,"slug":2657,"description":2658},"The Car as an Interface of Reality","the-car-as-an-interface-of-reality","Why drivers will not give up their cars: the car as an interface that transforms how we perceive reality and becomes an extension of our minds.",{"title":2660,"slug":2661,"description":2662},"El coche como interfaz de la realidad","el-coche-como-interfaz-de-la-realidad","Por qué los conductores no renuncian al coche: el automóvil como interfaz que transforma nuestra percepción de la realidad y se convierte en extensión de la mente.",{"title":2664,"slug":2665,"description":2666},"La voiture comme interface de la réalité","la-voiture-comme-interface-de-la-realite","Pourquoi les conducteurs ne renoncent pas à la voiture : l’automobile comme interface qui transforme notre perception de la réalité et devient une extension de l’esprit.",{"id":2668,"date":2669,"date_gmt":2670,"guid":2671,"modified":2673,"modified_gmt":2674,"slug":2675,"status":12,"type":13,"link":2676,"title":2677,"content":2679,"excerpt":2681,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2683,"categories":2684,"tags":2685,"class_list":2687,"_links":2690,"_embedded":2722,"tagsResolved":2782,"translations":2785},557,"18. 01. 2019","2019-01-18T00:00:00",{"rendered":2672},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fargonauti-a-stret-civilizaci","2025-10-16T10:01:51","2025-10-16T08:01:51","argonauti-a-stret-civilizaci","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fargonauti-a-stret-civilizaci\u002F",{"rendered":2678},"Argonauti a střet civilizací",{"rendered":2680,"protected":19},"\u003Cp>Představte si domorodý, moderní civilizací neposkvrněný kmen, který žije na velkém ostrově kdesi mezi Austrálií a Papua-Novou Guineou. Nedozvěděli bychom se o něm, kdyby náhodou jeden americký magnát žijící v Sydney si nevyjel se svou novou jachtou na několikadenní výlet. Byl to chytrý matematik, který zanechal doktorského studia a vrhnul se na dráhu v akciích. Obklopoval se ale skupinou intelektuálních kamarádů, mezi kterými byl i český antropolog doktor Hrdlička. Na jedné z divočejších nocí, co se počasí i alkoholu týče, se na své plavbě ztratili a ráno zjistili, že jsou o stovky kilometrů dále než měli být. Měli před sebou ale ostrov, tak k němu chtěli zajet, aby jejich chodidla opět okusila tvrdou zem panensky vypadajícího ostrova. O místě, na jehož břehy právě vstoupili, nic nevěděli, takže si raději zásoby jídla, studené vody. Nezapomněli si vzít i jednu z mnoha starších poloautomatických pušek, které měli s náboji v bedně na palubě. Byl to dárek od jednoho z klientů onoho vietnamského magnáta.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Že se ta zbraň ocitla na tomhle ostrově, byla náhoda, ale co následně způsobila, náhodou nebyla. Na ostrově žil kmen domorodých lidí, kteří již přes tisíce let zakládají své společenské struktury na jasně oddělené genderové hierarchii. Ženy se starají o děti a zpracování potravy. Muži potravu přinášejí při lovu ryb a místní zvěře. Hierarchii ale nalezneme i mezi muži. Ať se nám to zdá směšné, v tomto kmeni si dominantní postavení získá ten muž, který dokáže sestrojit nejlepší střelnou zbraň, která se ve všem podobá tomu, co bychom nazvali lukem. V tomhle kmeni luk neslouží pouze pro lov zvěře. Během něj sice ostatní muži velmi rychle zjistí, jaký luk je nejlepší, ale zároveň je luk symbolem potenciální hrubé síly, kterou může člověk použít pro odstranění dotírajících mužů. I když ve kmeni probíhají hádky a šarvátky, které občas končí smrtí, většinou se neshody řeší unikátním ceremoniálem, kdy se muži navzájem vyzvou ke střelbě na určený umělý cíl, čímž testují přesnost a preciznost sestrojení zbraně. Ceremoniál je pak zakončený skutečným lovem zvěře.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I když ceremoniál vypadá mírumilovně a je pravdou, že mnoho životů bylo takto zachráněno, neznamená to, že tím veškeré neshody mezi muži končí. Muž, který prohraje, zažívá veřejnou ostudu. Ta ho doprovází jako špatná pověst často i několik let. Místní ženy mají sice stanovené genderové role, ale žádná z nich, pokud nemusí, nechce zakládat rodinu nebo být aspoň viděna na ostrově ve společnosti muže, který v duelu prohrál. Není to pravidlem, zvláště pokud muž je pohledný a obecně znám jako šikovný designér luků, který se dokáže postarat o svou rodinu. Ale ženy mají velmi přesné požadavky na to, jakého muže budou chtít za svého partnera. Ostatně musí myslet i na dobré jméno své rodiny. Čehož si jsou vědomi i matka s otcem, kteří vehementně protestují, pokud si jejich dcera začne něco s mužem, který nedávno byl veřejně zostuzen. Všichni muži se ale mohou navrátit do běžného života ve společnosti, pokud v následujících dnech a týdnech po své prohře ukáží, že sestrojili znatelně lepší luky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Návštěvníci z moderního světa, kteří zde zabloudili, právě měli možnost sledovat jeden z takových ceremoniálů. Za zvuku pravidelného rytmu bubnů viděli velkou skupinu štíhlých opálených mužských i ženských těl. Jen od trupu dolů byly zakryté červenožlutými sukněmi ze suché trávy se střapatým zdobením kolem pasu. Ženy i muži měli nahou hruď, kterou zdobily visící korále z lastur mlžů. Muži měli na prsou navíc namalované černé čáry ve tvaru písmene T. V kouřové cloně bylo vidět mnoho barevných rozdělaných ohňů červené i modré barvy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tuhle pestrou, přesto velebnou podívanou sledovali muži z moderního světa s nadšením i údivem. Brzy je ale místní odhalili. Svůj ostrov střeží dobře a nemohla jim uniknout bílá milionářská jachta, která dorazila na jeho břehy. Od prvního kroku na písečném břehu sledovala návštěvníky hlídka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Místní domorodí muži, kteří hlídkovali po ostrově, vzali návštěvníky v tichosti do jedné z postranních chýší, aby nenarušili probíhající ceremoniál. Hlavní starší, očividně naštvaný, přišel se svou ženou se podívat, co narušuje tak významnou událost jeho kmene. O bílých mužích slýchával od svých předků, přesto byl překvapen, že je vidí na vlastní oči. Své překvapení ale co nejvíce před ostatními zadržoval. Začal na ně mluvit svou řečí, které návštěvníci nemohli rozumět. Antropolog Hrdlička ale rychle rozpoznal, že se jedná o jeden z dialektů papuánského jazyka Dani, kterému se kdysi věnoval během svých studií.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Velice pomalu a s mnoha chybami se Hrdlička snažil kmenovému vůdci vysvětlit, kdo jsou a že jejich úmyslem nebylo narušit ceremoniál. Jen se ztratili a chtěli by se dostat zas pět do své lodi a odjet pryč. V tu chvíli ale další členové hlídky s vypětím sil donesli do chýše bednu se zbraněmi a náboji. Kmenový vůdce se zeptal, co to je a Hrdlička odpověděl, že to slouží ke střelbě, stejně jako luky, které viděli na ceremoniálu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Další ráno mohli návštěvníci odjet pod podmínkou, že kmenovému vůdci zanechají onu bednu, která dostal americký magnát jako dar od klienta.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zbraně se dostali do rukou jen vybraným mužům, a dokonce i ženám. Stoletá tradice výroby luku najednou přestala mít hodnotu. Žádný luk nemohl konkurovat střelné zbrani, která se stala symbolem mužství a ten, kdo je měl, se stal žádaným mužem v očích místních žen.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Muži, kteří doposud byli na vrcholu hierarchie dominantních jedinců přes jednu noc spadli v pomyslné pyramidě o dost níže. A to se jim nelíbilo. Muži, kteří neměli zbraně, se snažili vzbouřit, ale věděli, že proti střelným zbraním nemají šanci. Celý řád místního života se změnil. Kdysi byla řemeslná a technická dovednost symbolem společenského úspěchu, který vedl dle místních zvyklostí přirozeně k úspěchu sexuálnímu. Nyní byly všechny důležité hodnoty přehodnoceny. Mnoho místních mužů začalo nesnášet „bílé muže z moderního světa“. Všechny konflikty a místní problémy začali svádět na jejich odlišnost a na to, že do jejich života zanesli vyspělé nástroje. Přestože jim časem došly náboje, v očích místních žen nastala trvalá změna. Přesnost luku při řešení sporu se nikdy nemůže vyrovnat střelné zbrani, a proto považovat tuto hodnotu za něco, podle čeho si vybírat partnery, je zcela arbitrární a nesmyslné. Zvláště v dnešní době, kdy potravu si zajišťují ženy samy, a tak řemeslná kvalita luku sloužila pouze pro řešení sporů mezi muži.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Život místního papuánského kmene se změnil. Ať už příčiny byly mnohé, místní muži, kteří ztratili své postavení, věděli, kdo je pravým viníkem.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2682,"protected":19},"\u003Cp>Představte si domorodý, moderní civilizací neposkvrněný kmen, který žije na velkém ostrově kdesi mezi Austrálií a Papua-Novou Guineou. Nedozvěděli bychom se o něm, kdyby náhodou jeden americký magnát žijící v Sydney si nevyjel se svou novou jachtou na několikadenní výlet. Byl to chytrý matematik, který zanechal doktorského studia a vrhnul se na dráhu v akciích. […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[2686,345],20,[2688,13,33,34,35,36,37,2689,351],"post-557","tag-anthropology",{"self":2691,"collection":2696,"about":2698,"author":2700,"replies":2702,"version-history":2705,"predecessor-version":2708,"wp:attachment":2712,"wp:term":2715,"curies":2720},[2692],{"href":2693,"targetHints":2694},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F557",{"allow":2695},[44],[2697],{"href":47},[2699],{"href":50},[2701],{"embeddable":53,"href":54},[2703],{"embeddable":53,"href":2704},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=557",[2706],{"count":738,"href":2707},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F557\u002Frevisions",[2709],{"id":2710,"href":2711},922,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F557\u002Frevisions\u002F922",[2713],{"href":2714},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=557",[2716,2718],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2717},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=557",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2719},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=557",[2721],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2723,"wp:term":2733},[2724],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2725,"_links":2726},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2727,"collection":2731},[2728],{"href":54,"targetHints":2729},{"allow":2730},[44],[2732],{"href":96},[2734,2749],[2735],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2736},{"self":2737,"collection":2741,"about":2743,"wp:post_type":2745,"curies":2747},[2738],{"href":105,"targetHints":2739},{"allow":2740},[44],[2742],{"href":110},[2744],{"href":113},[2746],{"href":116},[2748],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2750,2768],{"id":2686,"link":2751,"name":2752,"slug":2752,"taxonomy":73,"_links":2753},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fanthropology\u002F","anthropology",{"self":2754,"collection":2759,"about":2761,"wp:post_type":2763,"curies":2766},[2755],{"href":2756,"targetHints":2757},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F20",{"allow":2758},[44],[2760],{"href":469},[2762],{"href":472},[2764],{"href":2765},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=20",[2767],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":2769},{"self":2770,"collection":2774,"about":2776,"wp:post_type":2778,"curies":2780},[2771],{"href":484,"targetHints":2772},{"allow":2773},[44],[2775],{"href":469},[2777],{"href":472},[2779],{"href":493},[2781],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2783,2784],{"id":2686,"name":2752,"slug":2752,"taxonomy":73,"link":2751},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"en":2786,"es":2790,"fr":2794},{"title":2787,"slug":2788,"description":2789},"The Argonauts and the Clash of Civilizations","the-argonauts-and-the-clash-of-civilizations","A short story about an isolated island tribe whose hierarchy, built on the craft of making bows, collapses when visitors from the modern world leave behind a crate of guns.",{"title":2791,"slug":2792,"description":2793},"Los argonautas y el choque de civilizaciones","los-argonautas-y-el-choque-de-civilizaciones","Un relato breve sobre una tribu aislada cuya jerarquía, basada en el oficio de fabricar arcos, se derrumba cuando unos visitantes del mundo moderno le dejan una caja de fusiles.",{"title":2795,"slug":2796,"description":2797},"Les Argonautes et le choc des civilisations","les-argonautes-et-le-choc-des-civilisations","Un récit bref sur une tribu insulaire isolée dont la hiérarchie, fondée sur l’art de fabriquer des arcs, s’effondre quand des visiteurs du monde moderne lui laissent une caisse de fusils.",{"id":2799,"date":2800,"date_gmt":2801,"guid":2802,"modified":2804,"modified_gmt":2805,"slug":2806,"status":12,"type":13,"link":2807,"title":2808,"content":2810,"excerpt":2812,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2814,"categories":2815,"tags":2816,"class_list":2817,"_links":2819,"_embedded":2851,"tagsResolved":2921,"translations":2924},575,"16. 01. 2019","2019-01-16T00:00:00",{"rendered":2803},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fo-mysleni","2025-10-14T12:26:42","2025-10-14T10:26:42","o-mysleni","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fo-mysleni\u002F",{"rendered":2809},"O myšlení",{"rendered":2811,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F01\u002Fheader_123396082.jpg\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-large wp-image-1245\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F01\u002Fheader_123396082-1024x641.jpg\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F01\u002Fheader_123396082-1024x641.jpg 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F01\u002Fheader_123396082-300x188.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F01\u002Fheader_123396082-768x481.jpg 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2019\u002F01\u002Fheader_123396082.jpg 2000w\" alt=\"\" width=\"1024\" height=\"641\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Source: https:\u002F\u002Fomicron.aeon.co\u002Fimages\u002F6367dc78-9563-4c66-9b89-43f75ce9a4ea\u002Fheader_123396082.jpg\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Výzkum inteligence a geniality se často zmiňuje o Albertu Einsteinovi a jeho stylu myšlení. Einstein se nechal slyšet, že jeho kreativní proces myšlení zodpovědný za tvorbu teorie relativity byl zcela non-verbální a na svou teorii Einstein přišel pomocí manipulace mentálních obrazů. Biografie nejznámějšího teoretického fyzika 20. století nám říká, že Einstein měl problém s jazykovými dovednostmi. Tento deficit ale dokázal překonat díky vizuálnímu a senzorickému myšlení (Einstein také řekl, že jeho myšlenky mají i určitou chuť, což napovídá, že byl obdařen synestézií).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Má zkušenost je, že vizuální myšlení zpomaluje mluvení. Mé myšlení je založeno na dvou a trojrozměrném prostoru, ve kterém skládám abstraktní elementy do smysluplných vztahů, které teprve ex post mohu popsat slovy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Trvalo mi několik let, než jsem tenhle proces urychlil do takové míry, že mohu vést konverzaci v reálném čase. Přesto se mi stává, že když se mě někdo na něco zeptá, odpověď vyřeším vizuálně v hlavě a pak dost neadekvátně odpovím jedním slovem. Zvláště, když jsem unavený, zůstávám u toho jednoho slova, neboť jsem příliš líný na to popsat celý proces myšlení, který jsem již dávno vypracoval v hlavě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dost mě šokovalo, když jsem se před několika lety dozvěděl, že tímhle vizuálním způsobem všichni nemyslí. Mnoho lidí se mi svěřilo, že jejich myšlení neexistuje někde předem předtím, než začnou mluvit (nebo psát), ale že jejich myšlení se rovná tomu, co říkají.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nepopírám, že to má mnohé výhody. Lidé, kteří nedokáži formovat vizuální představy, se zdají chytří, protože dokáží mluvit a reagovat rychle. Ba dokonce dokáží desítky minut hovořit o daném problému.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Velmi verbální lidi poznáte jednoduše. Když se je na něco zeptáte, ihned začnou mluvit bez toho, aniž by se na chvíli zamysleli. A to proto, že právě jejich myšlení je obsaženo v mluvení, nedokáží myslet jinak mimo slova.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Já naopak se před svou odpovědí na několik vteřin zarazím. Vytvářím si vizuální model toho, o čem ta otázka je, a jaké má možné řešení. Odpověď se mi v hlavě pak zjeví, jako jakýsi obrazec, který se snažím převést do přirozeného jazyka. Není to efektivní způsob myšlení, pokud máte reagovat co nejrychleji, na druhou stranu je protilékem proti klišé a stereotypickým odpovědím, které všichni , takže i já, používáme, když mluvíme a argumentujeme s druhými. Myslíme si, že jsou to naše myšlenky, avšak z velké části pouze papouškujeme, co jsme slyšeli jinde. A to je v pořádku, nemůžeme být neustále originální. Potíž je v tom, pokud originální myšlenky, tedy myšlení, nahradíme zcela za pouhou pasivní reakci na to, co bylo řečeno, předpřipravenou frází nebo heslem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak by vypadala kultura, která by zahrnovala lidi, kteří dokáží myslet pouze a jen verbálně? A naopak, jakou formu by nabrala kultura, kde lidé myslí především vizuálně? V jedné by se asi hodně četlo, psalo a mluvilo, ale byla by velmi nemotorná co se týče stavění mrakodrapů, mostů nebo experimentální fyziky. Ta druhá by na tom byla naopak. Byla by velmi inženýrsky a umělecky orientovaná, její umění by vynikalo ve figurální malbě, možná kaligrafii a typografii, nicméně její literární produkce by nebyla silnou stránkou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sice v takové extrémní podobě neexistují, ale v reálném světě podle mého názoru existují země a kultury, které na základě své historie pěstovaly především jednu nebo druhou dovednost, jež se pak projevila na “kognitivním módu” lidí a vzápětí na formách kulturní produkce těchto národů. A to jednoduše proto, že kultura je výsledkem cílené, kognitivní činnosti jednotlivců. Národ plný hudebních ne-talentů nebude znám jako mekka hudby. A podobně, národ, který tři tisíce let nedělá nic jiného, než čtení a psaní svých svatých knih, bude mít předpoklad k talentu pro knihomolství, zvláště pokud bylo v dané kultuře knihomolství nějakým způsobem společností oceňováno, třeba tím, že největší knihomol vesnice si mohl vzít za ženu dceru z bohaté rodiny. A naopak.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>…\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stále mě fascinuje, že existují lidé bez schopnosti si představit v hlavě obrazy. Není nelogické si myslet, že tito lidé budou vynikat, jakožto kompenzace za jejich vizuální deficit, ve všem, co se týče jazyka: budou dobře mluvit a psát. Akorát snad nebudou dobrými spisovateli fikce nebo poezie, protože tyto žánry ve většině úspěšných případů fungují tak, že v nás vyvolávají mentální obrazy. Anebo tací lidé mohou být spisovatelé, ba dokonce i malíři, ale troufám si říct, že jejich fikce a obrazy budou vykazovat něco divného, určitou plochost, absenci plasticity.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bylo by fascinující tyto otázky zkoumat na vědecké úrovni. Třeba se k tomu dostanu. Nyní si musím vystačit s tím, že jsem dnes do svého univerzitního emailu dostal zprávu o tom, že můj abstrakt příspěvku o Rozšířené mysli a teoretikovi Marshallu McLuhanovi byl přijat a budu moct o tom mluvit na konferenci doktorandů filozofie v Olomouci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak doufám, že nebudu příliš lelkovat se svými obrazy v hlavě a budu schopný mluvit plynule a pokud možno i zábavně!\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2813,"protected":19},"\u003Cp>Source: https:\u002F\u002Fomicron.aeon.co\u002Fimages\u002F6367dc78-9563-4c66-9b89-43f75ce9a4ea\u002Fheader_123396082.jpg Výzkum inteligence a geniality se často zmiňuje o Albertu Einsteinovi a jeho stylu myšlení. Einstein se nechal slyšet, že jeho kreativní proces myšlení zodpovědný za tvorbu teorie relativity byl zcela non-verbální a na svou teorii Einstein přišel pomocí manipulace mentálních obrazů. Biografie nejznámějšího teoretického fyzika 20. století nám říká, že Einstein měl problém […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[1577,885,549],[2818,13,33,34,35,36,37,1581,888,553],"post-575",{"self":2820,"collection":2825,"about":2827,"author":2829,"replies":2831,"version-history":2834,"predecessor-version":2837,"wp:attachment":2841,"wp:term":2844,"curies":2849},[2821],{"href":2822,"targetHints":2823},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F575",{"allow":2824},[44],[2826],{"href":47},[2828],{"href":50},[2830],{"embeddable":53,"href":54},[2832],{"embeddable":53,"href":2833},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=575",[2835],{"count":738,"href":2836},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F575\u002Frevisions",[2838],{"id":2839,"href":2840},913,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F575\u002Frevisions\u002F913",[2842],{"href":2843},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=575",[2845,2847],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2846},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=575",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2848},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=575",[2850],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2852,"wp:term":2862},[2853],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2854,"_links":2855},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2856,"collection":2860},[2857],{"href":54,"targetHints":2858},{"allow":2859},[44],[2861],{"href":96},[2863,2878],[2864],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":2865},{"self":2866,"collection":2870,"about":2872,"wp:post_type":2874,"curies":2876},[2867],{"href":105,"targetHints":2868},{"allow":2869},[44],[2871],{"href":110},[2873],{"href":113},[2875],{"href":116},[2877],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2879,2893,2907],{"id":1577,"link":1644,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"_links":2880},{"self":2881,"collection":2885,"about":2887,"wp:post_type":2889,"curies":2891},[2882],{"href":1649,"targetHints":2883},{"allow":2884},[44],[2886],{"href":469},[2888],{"href":472},[2890],{"href":1658},[2892],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":2894},{"self":2895,"collection":2899,"about":2901,"wp:post_type":2903,"curies":2905},[2896],{"href":955,"targetHints":2897},{"allow":2898},[44],[2900],{"href":469},[2902],{"href":472},[2904],{"href":964},[2906],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":549,"link":661,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"_links":2908},{"self":2909,"collection":2913,"about":2915,"wp:post_type":2917,"curies":2919},[2910],{"href":666,"targetHints":2911},{"allow":2912},[44],[2914],{"href":469},[2916],{"href":472},[2918],{"href":675},[2920],{"name":77,"href":78,"templated":53},[2922,2923],{"id":1577,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"link":1644},{"id":549,"name":662,"slug":662,"taxonomy":73,"link":661},{"en":2925,"es":2929,"fr":2933},{"title":2926,"slug":2927,"description":2928},"On Thinking","on-thinking","A personal note on visual and verbal thinking: why I pause before I answer, and what cultures built mainly on one or the other mode of thought might look like.",{"title":2930,"slug":2931,"description":2932},"Sobre el pensamiento","sobre-el-pensamiento","Una nota personal sobre el pensamiento visual y el verbal: por qué me detengo antes de responder y cómo serían las culturas basadas sobre todo en uno u otro modo de pensar.",{"title":2934,"slug":2935,"description":2936},"Sur la pensée","sur-la-pensee","Une note personnelle sur la pensée visuelle et verbale : pourquoi je m’arrête avant de répondre et à quoi ressembleraient des cultures fondées sur l’un ou l’autre mode de pensée.",{"id":2938,"date":2939,"date_gmt":2940,"guid":2941,"modified":2943,"modified_gmt":2944,"slug":2945,"status":12,"type":13,"link":2946,"title":2947,"content":2949,"excerpt":2951,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":2953,"categories":2954,"tags":2955,"class_list":2957,"_links":2960,"_embedded":2992,"tagsResolved":3095,"translations":3100},590,"26. 12. 2018","2018-12-26T00:00:00",{"rendered":2942},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fsiri-prines-mi-pivo-z-lednice-fenomenologie-mediatizace-technologie","2025-10-14T12:27:00","2025-10-14T10:27:00","siri-prines-mi-pivo-z-lednice-fenomenologie-mediatizace-technologie","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fsiri-prines-mi-pivo-z-lednice-fenomenologie-mediatizace-technologie\u002F",{"rendered":2948},"Siri, přines mi pivo z lednice: Fenomenologie mediatizace technologie",{"rendered":2950,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002Fstažený-soubor.jpg\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-large wp-image-1238\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002Fstažený-soubor-1024x455.jpg\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002Fstažený-soubor-1024x455.jpg 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002Fstažený-soubor-300x133.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002Fstažený-soubor-768x341.jpg 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002Fstažený-soubor.jpg 1440w\" alt=\"\" width=\"1024\" height=\"455\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cem>Byl jsem připraven v posteli. Ona poslušně ležela na vedlejší matraci a naslouchala, zda mě neuslyší vyslovit její jméno. Toho dne jsem potřeboval mnohé, ale vždy mi ochotně přispěchala s odpovědí nebo vyhověla různorodým potřebám. Má následující touha měla však rozhodnout o tom, jestli zůstane mou důvěrnou společnicí, nebo si začnu od konkurenčních podniků Google, Microsoftu nebo Amazonu hledat jinou. Jmenovala se Siri, je digitální asistentkou v chytrých zařízeních společnosti Apple a právě jsem jí ve vší serióznosti požádal, aby mi přinesla z lednice vychlazenou lahev piva.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Třebaže čtenář může úvodní odstavec číst jako úryvek z nevalného románu třetí kategorie nebo jako obraz jednoznačného zneužívání moci mezi mužem a (digitální) ženou, ve skutečnosti jsem to já, uživatel, který byl zneužit. Bez jméno souhlasu se mi technologie digitální asistentky dostala do hlavy, cosi v ní změnila a výsledkem tohoto procesu bylo, že jsem chtěl pronést poprvé v životě větu, kterou bych nikdy dříve neřekl se stejnou vážností a důvěrou v očekávaný výsledek jako nyní. Chtěl jsem po svém telefonu, respektive jeho softwarové části, digitální asistence Siri, aby mi přinesl z lednice něco k pití. Jak jsem se k tomu dopracoval?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vše začalo, když se po mnoha letech opět stal chytrý telefon Apple součástí mého života. Kdysi dávno jsem si jako jeden z prvních lidí ve svém okolí pořídil iPhone 3G díky výhodné slevě T-Mobile, který za výhodnou cenu nabízel revoluční jablečný telefon k paušálu. Od té doby jsem prošel několika telefony a operačními systémy. Poslední roky jsem ale byl držitelem telefonu s operačním systémem od Microsoftu, doufaje, že tento technologický gigant se pochlapí a začne na své platformě vydávat zajímavé aplikace. Postupem času jsem se této naděje vzdal a vystačil si pouze s tím, že Microsoft bude systém udržovat životaschopný. Ale i toho jsem se nakonec nedočkal, protože Microsoft v červenci roku 2017 oficiálně ukončil podporu pro svůj mobilní operační systém Windows Phone\u003Ca href=\"#_ftn1\" name=\"_ftnref1\">[1]\u003C\u002Fa>. Nový telefon od Apple jsem přijmul rychle; na rozdíl od Nokie s operačním systémem Windows Phone, kde nefungovalo s narůstající intenzitou skoro nic, na iPhone s jeho vyladěným iOS 12 funguje zatím vše. A jedním z nových lákadel, které jsem nemohl nevyzkoušet, byla digitální asistentka Siri, o které jsem slyšel pouze zprostředkovaně a nyní jsem měl možnost si vyzkoušet interakci s ní na vlastní kůži.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Začal jsem poměrně konvenčně. Chtěl jsem po Siri, aby mi zahrála oblíbené skladby z playlistu, zapnula budík na zítřejší ráno, aktivovala každodenní připomínku, abych si zkontroloval v osm hodin ráno všechny emaily apod. Interakce nebyla bez problémů, ale vždycky se mi Siri snažila maximálně vyhovět. Pokud si nebyla jistá obsahem mé žádosti, zeptala se slušně, abych jí ještě jednou zopakoval, co po ní přesně chci. Protože nový iPhone pro mě představoval skutečná technologický skok, mé nadšení pro objevování nových funkcí a možností si usnadnit rutinní úkony nepřestávalo ani další dny. Jeden večer jsem se chystal zalehnout do postele. Přemýšlel jsem nad tím, jakou knihu od historika Timothy Snydera bych si měl pořídit. Zapnul jsem na iPhonu prohlížeč Safari a začal googlovat informace o jednotlivých knihách. Rozhodl jsme se číst si v posteli, dokud neusnu. Zalehl jsem do postele, když vtom jsem si uvědomil, jak moc by se hodilo mít při tom čtení vedle sebe něco k pití. Protože má mysl byla v posledních dnech naučená využít možnost věrné Siri, kdykoli jsem potřeboval automatizovat větší nebo menší maličkosti ze života, i nyní jsem nezaváhal. V mysli jsem si vytvořil mentální obraz lednice v kuchyni a bez váhání jsem automaticky vyslovil nemyslitelné: „Hey Siri, bring me a beer from the fridge“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přibližně vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že Siri nebude schopná mi přinést desítku Krahulíka od českého rodinného pivovaru Zichovec. Hned další vteřinu jsem ale začal být více a více fascinován momentem, který právě proběhl. Jak je možné, že jsem oslovil svůj telefon, aby pro mě udělal něco, co je objektivně nemožné, protože zatím Siri nemá nohy a ani online připojení do mé nechytré lednice?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>První vysvětlení, které se nabízí je, že jsem jednoduše byl unavený a nedával jsem příliš pozor na to, co říkám. To ale nepovažuji za vysvětlení. Je na stejné úrovni sofistikovanosti argumentace, jako kdybychom řekli, že lidská rasa vytvořila technologii pouze proto, že byla unavená dělat rutinní úkony. Anebo takové vysvětlení může neúmyslně v sobě skrývat nějakou pravdu?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přemýšlel jsem nad touto situací tak, že jsem během dnů strávených delegováním úkonů na Siri, svůj mozek naučil lenosti. Nedokážu říct, jak jsou přesně v mozku naše jednotlivé rutinní záležitosti organizovány a uloženy, ale je možné, že jsem s využitím Siri tyto existující neuronové sítě začal redesignovat? Není snad těžké si představit, že doposud jsem měl v mozku neuronové sítě, které řešily problém, jak si zapnout hudbu v telefonu, případně, co obnáší dojít si do lednice pro vytoužený objekt. Můj mozek si vytvářel vztah mezi požadovaným cílem toho, čeho chci dosáhnout (chlazené pivo) a psychofyzickou reakcí toho, jak toho cíle dosáhnu, tak, aby mé já považovalo cíl za splněný. Tento způsob učení – akce, reakce a vyhodnocení výsledku s následnou úpravou původního stavu mého já – je v současném světě strojového učení dobře známé jako \u003Cem>zpětnovazební učení \u003C\u002Fem>(reinforcement learning). To ve svém jádru obsahuje jednoduchou myšlenku: na začátku má (softwarový) konatel cíl; ten dokáže vykonat pomocí nějaké aktivity; po vykonání aktivity dochází k vyhodnocování toho, zda aktivita skutečně vedla k požadovanému cíli.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F01.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-large wp-image-1233\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F01-1024x511.png\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F01-1024x511.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F01-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F01-768x383.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F01.png 1043w\" alt=\"\" width=\"1024\" height=\"511\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Obrázek 1 Model zpětnovazebního učení\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Tento model je abstrakcí komplexity toho, jak reálně řešíme problémy. Zjednodušuje všechny kontextuální aspekty času a místa, na kterých se nacházíme, včetně sociokulturních vlivů sloužících jako regulátory cílů a aktivity, které přichází v daném kontextu v úvahu. Právě o tom, jak naše řešení problémů obsahuje ad-hoc improvizaci, píše antropoložka a teoretička HCI oboru Lucy Suchman (1987).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bez použití Siri bych si za normálních okolností zapnul na příklad budíka na telefonu sám. Taková aktivita by se skládala z několika postupně na sebe navazujících kroků, které by vedly k tomu, že bych otevřel aplikaci Hodiny, v ní našel nastavení budíka, zadal požadovaný čas a svou volbu nakonec potvrdil. Mentální mapa, respektive mentální model aktivity vedoucí k zapnutí budíku v chytrém telefonu je nekomplikovaný. Ale to je spíše historickou náhodou než absolutní pravdou. Pokud by stejný cíl měla splnit osoba, která nikdy neviděla chytrý telefon, protože žije v jedné z posledních existujících domorodých komunit na této planetě, najednou by tento pro nás jednoduchý cíl byl pro domorodého člověka enormně složitý, ba dokonce nemožný. Domorodý člověk totiž nikdy neměl ve své konceptualizaci světa místo pro takové cíle, protože v jeho světě nic podobného neexistuje. Technologie z tohoto pohledu se mi jeví jako médium, které nám rozšiřuje hypotetický mentální prostor možného, nad čím můžeme nebo nemusíme přemýšlet.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na druhou stranu i pro nás se tato aktivita může jevit složitější, pokud se dostaneme do situace, kde chytrý telefon jen tak neleží na nočním stolku, ale má například vybitou baterii nebo má jiné závady, které nám ztěžují jeho používání. V takovém případě existuje několik variant, jak dosáhnu svého cíle. Dám telefon do nabíječky a počkám, až se nabije na nějakou přiměřenou hodnotu, nebo ihned po zastrčení do zásuvky se budu snažit o zapnutí telefonu, neboť potřebuji rychle do něj zadat nastavení budíku? Protože prostor potenciálních aktivity vedoucích k požadovanému cíli je několik, zdá se mi nevyhnutelné, že v naší mysli existují vědomé, ale i nevědomé \u003Cem>selektory\u003C\u002Fem>, které vybírají, jaké aktivity jsou v daném kontextu nejvhodnější pro dosáhnutí stanoveného cíle.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jakým způsobem fungují selektory? Představme si, že každý náš cíl je ve vztahu s mentálním mechanismem, který pro nás vybírá vhodnou aktivitu zajišťující dosáhnutí cíle. Tento mentální mechanismus pojmenujme právě \u003Cem>selektor\u003C\u002Fem>. Samozřejmě, jednoho cíle lze dosáhnout mnoha různými aktivitami. Proto selektor musí obstarávat vyhodnocení toho, jak na základě minulé zkušenosti se daná aktivita osvědčila v plnění cíle. Ať už konkrétně vyhodnocení úspěšnosti plnění cílů probíhá jakkoli (bude v tom hrát roli systém odměň v mozku, tzv. „reward system“), selektor přiřadí aktivitě buďto plusové nebo mínusové body, které indikují vhodnost aktivity pro plnění daného cíle. Na Obrázku 2 vidíme takové znázornění vycházející z předchozího schématu\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F02.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-large wp-image-1234\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F02-1024x613.png\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F02-1024x613.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F02-300x179.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F02-768x459.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F02.png 1232w\" alt=\"\" width=\"1024\" height=\"613\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Obrázek 2 Upravený model zpětnovazebního učení s použitím selektoru\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Bystřejší čtenáři si jistě kladou otázku, zdali není možné použít více než jeden selektor. Mou odpovědí je, že to možné je a že může existovat několik selektorů, které jsou samy vybrány a vyhodnocovány na hierarchicky vyšší úrovni \u003Cem>meta-selektorů\u003C\u002Fem>. Ale kdo nebo co vybírá z meta-selektorů? Tato hierarchie selektorů nemůže být nekonečná. Což je problém, na který narazili výzkumníci umělé inteligence (UI) v sedmdesátých a osmdesátých letech, když se v rámci staršího paradigmatu symbolické umělé inteligence snažili vyřešit problém vyhodnocení relevance následujících úkonů. Marvin Minsky zavedl do výzkumu UI teorii tzv. framů (rámců)\u003Ca href=\"#_ftn2\" name=\"_ftnref2\">[2]\u003C\u002Fa>, která problém relevance řeší tak, že systém umělé inteligence vyhodnocuje následující stavy na základě datových struktur – rámců, které v symbolické formě podobné jazyku reprezentují formalizované stereotypické situace z reálného života a obsahují programátory explicitně definované relevantní faktografické údaje a akce, které v kontextu rámce „dávají smysl“. Tak například v rámci pojmenovaném „kuchyň“ dává smysl vařit, umýt nádobí, mrkev, nůž a péct koláče, kdežto akce „jít na toaletu“ nebo objekt „Boeing 747“ už o něco méně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Toto „symbolické“ pojetí umělé inteligence se ale ukázalo jako příliš zjednodušující. Přestože dokázalo řešit obstojně logicko-matematické úlohy jako hraní šachu, úkony jako pohyb a percepce objektů v reálném světě zůstaly příliš komplikované. Problém relevance, který teorie rámců měla řešit, navíc přetrvával. Jak upozornil filosof a fenomenolog Hubert Dreyfus, teorie rámců posouvá problém relevance o jeden stupínek výše. Systém umělé inteligence by sice mohl na příklad podle rámce „kuchyň“ určit přibližně relevanci, co před mechanickými očima systému umělé inteligence se jeví jako relevantní pro další kroky v řešení určitého problémů. Ale Dreyfus upozornil na to (Dreyfus, 1979; Dreyfus, 1992), že systém výběru příslušného rámce opět potřebuje nadřazený mechanismus, který vybere rámec, tedy je potřeba nějaký meta-rámec.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Abychom se vyhnuli nekonečnému regresu, Dreyfus navrhuje fenomenologií inspirované řešení: problém rámce, jak jej Deyfus nazval, představuje mnohem hlubší problém, než se může na první pohled zdát. Protože nepřichází v úvahu, že bychom mohli do systému umělé inteligence vtěsnat ve formálním jazyce deklarovaná všechna fakta, akce a rámce o světě předem, Dreyfus tvrdí, že je to naše žitá zkušenost, naše \u003Cem>bytí ve světě\u003C\u002Fem>, které v konečné instanci definuje, co pro nás ve světě v dané scéně má význam a relevanci a co ne. Dreyfus zde vychází z Heideggerova koncept Dasein tím, že přijímá tezi o bytí člověku jakožto historicky a sociokulturně ohraničeném. Je to kultura, společnost a jejich vývoj, které ovlivňují relevanci objektů a světa kolem nás. Pokud umělá inteligence se má někdo chovat jako člověk (a má vyřešit problém rámce), je třeba, aby měla stejné nebo aspoň podobné zkušenosti světa jako máme my lidé a aby svět sám v mnoha případech stal se svou „nejlepší možnou reprezentací“ (Brooks, 1991): bez toho, aniž bychom vše, co je kolem nás, museli zakódovávat do nějakého formalizovaného symbolického jazyka, využíváme svět jako svou reprezentaci a v mnoha případech si nevšímáme všech částí světa, ale pouze těch, které nám poskytují \u003Cem>afordance\u003C\u002Fem>. Slovem afordance myslím zde především \u003Cem>vnímatelné \u003C\u002Fem>funkce a možnosti k jednání, které nám prostředí kolem nás poskytuje svým vzhledem, formou, materiálem apod. Některé afordance jsou skoro univerzálně pochopitelné napříč kulturami, na příklad klika u dveří nabízí afordanci otevření dveří. Další afordance objektů, jinak také řečeno jejich funkce a významy, jsou ale do velké míry ovlivněné kulturou i kontextem, kde se právě nacházíme. Můj oblíbený příklad je PET lahev, která zjevně nabízí funkci kontejneru na tekutinu a význam plýtvání plastem, ale na druhou stranu může ve vhodném kontextu být ve stejnou chvíli i květináčem v ekologickém zahradničení se zcela opačným a pozitivním významem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfusův argument, velmi ovlivněný Heideggerovým Dasein, říká, že k zamezení nekonečného regresu rámců a meta-rámců nám slouží sociokulturní vrstvy a fyzické svět sám, protože vytvářejí strukturální limitaci toho, co je pro nás osobně v dané situaci relevantní a smysluplné. To ale neznamená, že by tyto vlivy působily, s použitím předchozího diagramu, pouze na úrovni \u003Cem>aktivit\u003C\u002Fem> nebo \u003Cem>selektorů\u003C\u002Fem>. Rozhodně na těchto úrovních působí, ale sociokultura a prostředí \u003Cem>definují i naše samotné cíle\u003C\u002Fem>. Samozřejmě, že některé z našich nejzákladnější cilů jako přežít, najíst se, napít se jsou formovány doposud nezmiňovanou vrstvou biologickou, další cíle jako „koupit prsten na svatbu“ jsou více méně sociokulturní, a jestli prsten koupíme v Praze nebo v Ostravě, zde již vstupuje do hry „časoprostorová“ vrstva nejvíce usměrňující naše cíle a vhodné aktivity v kontextu „tady a teď“. Upravený předchozí diagram by po vyobrazení všech zmiňovaných vrstev mohl vypadat viz Obrázek 3.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F03.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-large wp-image-1235\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F03-1024x740.png\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F03-1024x740.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F03-300x217.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F03-768x555.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F03.png 1154w\" alt=\"\" width=\"1024\" height=\"740\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Obrázek 3 Upravený model zpětnovazebního učení se znázorněním vrstev a jejích vzájemné interakce a spolukonstituce\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Co nám současná podoba diagramu zobrazuje? Připomínám, že obsah uprostřed, od cíle přes selektor a aktivity, po výsledek, je abstrakcí mechanismu, který najdeme v nějaké formě implementovaný nejen ve zpětnovazebním učení v současném paradigmatu výzkumu umělé inteligence, ale také v biologickém substrátu našich mozků, které dávají vzniknou naší mysli a kognitivním dovednostem, mezi které patří také řešení problémů. Všimněme si, že jednotlivé vrstvy jsou sice na diagramu oddělené, ale ve skutečnosti existující ve vzájemné interakci a spolukonstituci, což z nich činí mnohem provázanější vrstvy naší reality.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve které vrstvě se ale nachází technologie a kde najdeme vysvětlení, které by osvětlilo, proč jsem zničehonic chtěl po Siri udělat něco, co jsem ihned vyhodnotil jako nesmyslné?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Technologie nezapadá na první pohled ani do biologické ani časoprostorové vrstvy. Z tohoto důvodu dává smysl technologii přiřadit k vrstvě sociokulturní. To se zdá jako relativně správné místo, kde bychom měli technologii hledat. Ovšem vzhledem k tomu, jakou významovou bagáž si tento pojem nese, bude lepší udělat nejdříve krok stranou a definovat technologii jako něco, co je úzce svázáno se sociokulturou, ale přesto přináší něco svého a nového, co není možné jen tak integrovat do existujícího pojetí sociálního a kulturního.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sociálno, jak je studováno sociologií, se zajímá především o lidské aktéry a jejich vzájemné vztahy, které mohou nebo nemusí dávat vzniknout vyšším celkům v podobě rodiny, etnických skupin, národů apod. Kulturním chápu především myšlenky a objekty, které zapadají do jedné z mnoha kategorií uměleckých žánrů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Technologií pak chápu jako člověkem vytvořené objekty, postupy a procesy, které na začátku svého života vznikají především jako nástroje k řešení konkrétních problémů. Protože ale technologie neexistuje ve vakuu, nýbrž je nedílnou součástí našeho sociálního a kulturního světa, zcela souhlasím s tím, že technologie si nese s sebou i další vrstvu, která je ovlivněná sociokulturou. Ale vlivy sociokultury mají limity. Tak na příklad můžeme si přát, abychom měli v našich chytrých mobilních zařízeních rychlejší internet, a to kdekoli se pohybujeme, fyzikální zákony šíření vln elektromagnetického spektra definují pevně dané limity nezávislé na sociokulturním kontextu. Stručně řečeno, můžeme si vášnivě přát, aby připojení k internetu bylo mnohem rychlejší, ale v konečné fázi vždycky narazíme na limity rychlosti světla, které definují horní hranici rychlosti šíření informací v našem vesmíru.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Technologie tak není amorfní hmota, kterou dokážeme podle naší vůle uhnít do požadované formy, ale má moc se nám vzepřít díky své objektivní materialitě, které nezmizí, ani když změníme náš jazyk popisu, kterým o daném materiálním objektu mluvíme. Na druhou stranu funkce a významy technologie nejsou čistě součástí technologie samotné, ale jsou vytvářeny jako výsledek interakce člověka s technologií v určitých časoprostorových kontextech. Protože technologie ovlivňuje sociokulturu, stejně jako sociokultura ovlivňuje technologii, zdá se, že jejich vzájemný vztah nemá smysl vyobrazovat jako hierarchický, kde jedna strana má větší moc než ta druhá. I proto se mi jeví dnes stál populární deterministické pohledy na technologii a sociokulturu – mezi které patří technologický determinismus a radikální sociální konstruktivismus – jako pohledy, které vždycky vidí jen jednu stranu mince a odmítají se podívat na druhou stranu. Sympatičtější a snad i blíže k pravdě se nabízí přístup k tomuto vztahu, který se podobá vztah, v němž se nachází ostatní vrstvy: vztah úzce propojený a interaktivní. K tomu všemu musíme přihlédnout k Heideggerově příspěvku k přemýšlení nad technologií, neboť v jeho známé eseji \u003Cem>Otázka techniky\u003C\u002Fem> upozorňuje, že technologie není pouze výsledek aplikace vědních poznatků, nýbrž technologické artefakty vždycky byly nedílnou součástí vědeckého pokroku: astronomie by se neobešla bez teleskopu, který zdokonalil Galileo Galilei, podobně výpočet simulace fluidní mechaniky by se neobešel bez hrubé síly nejvýkonnějších superpočítačů dneška. Budeme-li považovat vědu za součást kultury společnosti, pak by diagram vztahu k technologii vypadal viz Obrázek 4.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F04.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-large wp-image-1236\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F04-1024x264.png\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F04-1024x264.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F04-300x77.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F04-768x198.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F04.png 1235w\" alt=\"\" width=\"1024\" height=\"264\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Obrázek 4 Zoom na vyobrazení vztahu sociokultury a technologie\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>V mém diagramu se technologie stává nedílnou součástí tohoto světa a podobně jako sociokultura formuje naše myšlení. To se může na první pohled zdát podivné tvrzení, ale jen do té chvíle, než opustíme dlouho vydržovaný pohled na technologii jakožto pasivní kusy hmoty, která sama od sebe nic nedělá a čeká, než jí nějaký člověk (subjekt) nezačne používat a neudělá z ní věc k použití (objekt). Místo toho bychom totiž měli chápat každé uvedení nové technologie tak, že zatřásá technologickým pozadím, na jehož základě jednáme ve světě, protože s sebou přináší nové technologicky mediované \u003Cem>afordance\u003C\u002Fem>, které mění naše psychické i kulturní možnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pohled na technologie jako médium totiž není nic nového. Ostatně jeden z nejznámějších mediálních teoretiků, Kanaďan Marshall McLuhan (McLuhan, 1991), francouzský sociolog Bruno Latour (Latour, 1994) nebo v současné době filosofové technologie (Ihde, 1990) a Peter-Paul Verbeek (Verbeek, 2016) či mediální teoretik Mark Deuze (Deuze, 2015) považují informační a komunikační technologie za synonymní s médii.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tento krok není čistě rétorický, ale má dalekosáhlý dosah, neboť v podstatě definuje novou metafyziku vztahu člověka a technologie. Po McLuhanovi, Latourovi, Ihdem a Verbeekovi totiž víme, že technologie jako médium není neutrální a ovlivňuje naše jednání i vztah ke světu. To znamená, že na našem diagramu se musíme na cíle a aktivity nikoli jako na předem dané, kde technologie vykonává pasivně naši vůli, nýbrž jako na pomyslný prostor potencialit, do kterých technologie nám vkládá svým vlivem nové potenciální cíle a nové aktivity pro vykonání těchto cílů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Latourův oblíbeným příkladem technologické mediace je střelná zbraň. Tvrdí, že zbraň sama o sobě nezabíjí, stejně jako, že nezabíjí pouze člověk. Odkazuje na známé slogany používané v USA pro dlouhotrvající vášnivou diskuzi nad regulací střelných zbraní. Liberálové rádi používají slogan „zbraně zabíjí“, kdežto pravicově a republikánsky orientovaná Národní střelecká asociace (NRA) zas poněkud paradoxně používá sociologickou analýzu, když tvrdí, že jsou to „lidé, kteří zabíjí“, nikoli zbraně. Latour tvrdí, že správný není ani jeden pohled, neboť oba odmítají přiznat, že by argumentace druhé strany mohla obsahovat aspoň část pravdy. Latour tvrdí, že bychom člověka se zbraní měli analyzovat tak, že se jedná o novou entitu \u003Cem>člověk-zbraň\u003C\u002Fem>, která obsahuje nové atributy a potenciál k novým aktivitám, které nenajdeme, pokud budeme člověka nebo zbraň analyzovat zvlášť. Moc zabít a zodpovědnost za zabití je tak \u003Cem>distribuovaná\u003C\u002Fem> mezi člověkem a zbraní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Můj oblíbený příklad je skicář a tužka, se kterými pracuje umělecky nadaný člověk. Když člověk skicuje, výsledná kresba je málokdy podobná tomu, co si člověk představoval na začátku tvorby. Kresba tak není uložena kompletně v hlavě umělce a on pak pracujeme minuty či hodiny na tom, aby bod po bodu přetvořil již vytvořenou kresbu na papír. Místo toho, jak uvádí Andy Clark (Clark, 1997), lze chápat skicování jako kontinuální interakci člověka, tužky a skicáře, kdy výsledná kresba vzniká tím, že člověk má neustálou zpětnou vazbu na stav kresby, kterou mu poskytuje skicář. Bez této zpětné vazby by umělec kresbu nenakreslil. Můžeme to chápat tak, že skicář je prodlouženou a externalizovanou pracovní pamětí, ze které čerpá informace k následným krokům. Protože skicář hraje tak zásadní roli pro dokončení kresby, měli bychom hovořit o tom, že autorství výsledné kresby je \u003Cem>distribuováno\u003C\u002Fem> mezi umělcem a jeho technologií (skicářem i tužkou). Slovníkem kybernetiky, výsledná kresba je \u003Cem>emergentním výstupem\u003C\u002Fem> interakce komponent nově vzniklého systému člověk-skicář-tužka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"jak-je-to-s-tou-siri\" name=\"jak-je-to-s-tou-siri\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Jak je to s tou Siri?\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Když jsem začal používat ve svém životě iPhone a digitální asistentku, můj život a dovednosti, jak řešit každodenní problémy, byly obohacené o nové možné cíle a aktivity, které mohu dělat. V některých cílech Siri působí jako médium, jako v příkladě zesílení hudby, což bych mohl učinit i za pomoci mechanických tlačítek na boku telefonu. Některé cíle jsou díky Siri a obecně iPhonu nové, na příklad odpovídat na zprávy a komentáře v různých sociálních aplikacích. Čím více jsem Siri používal jako médium mezi mým existujícím cílem a výsledkem, tím více se Siri stávala přirozenější volbou pro řešení mých cílům. Na diagramu viz níže Obrázek 5 jsem přidal Siri jako dominantní aktivitu, která zprostředkovává více a více mých cílů. Nevědomky – a zde tkví ono zneužití z prvního odstavce tohoto textu – jsem tak trénoval svůj mozek, aby se postupně učil automatizovat Siri jako přirozenou součást mých kognitivních zdrojů pro řešení problémů ve světě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F05.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"aligncenter size-full wp-image-1237\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F05.png\" sizes=\"auto, (max-width: 850px) 100vw, 850px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F05.png 850w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F05-300x216.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F12\u002F05-768x552.png 768w\" alt=\"\" width=\"850\" height=\"611\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Obrázek 5 Upravený diagram o předchozí změny a znázornění Siri jako dominantní activity, která zprostředkovává mé cíle\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>To by vše mělo doposud v kontextu tohoto textu dávat smysl. Můj mozek se adaptuje na nové prostředí, ve kterém existuje Siri jako aktivita-médium řešící mé problémy, jejichž úspěšné řešení stimuluje můj systém odměň v mozku, který aktivitě „Siri“ přiřazuje plusové body, čímž dochází k nasycení té vážené hodnot (na obrázku 3.7) do takové míry, že daný selektor nikdy nepřechází k jiné aktivitě než k Siri. Selektor pak z důvodu nasycení vážené hodnoty se stává de facto aktivitou jménem Siri. Můj mozek si tedy \u003Cem>internalizuje\u003C\u002Fem> Siri do takové míry, že ji nepovažuje za něco externího mé mysli či kognici a stává se její přirozenou součástí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mým spekulativním názorem je, že takto internalizovaný externí artefakt, který se z potenciální aktivity stal více či méně automatizovaným selektorem v mé mysli může způsobit, že můj mozek začne tento selektor-aktivitu jménem „Siri“ používat i na cíle, které dříve nebyly propojené ve vztahu s daným selektorem a aktivitami. Dochází tak k něčemu, co v psychologii bychom mohli nazvat „transferem“ dovedností mezi doménami.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Klasický transfer dovedností a znalostí ve vývojové a edukační psychologii bych nazval transferem „pozitivním“, neboť skutečně můžeme tu samou dovednost vysledovat v jiné doméně. Avšak o jaký typ dovednosti se jedná, zdali vůbec se jedná o nějakou, v mém případě, kdy jsem najednou po Siri chtěl, aby mi přinesla lahev piva z lednice?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nazval bych to transferem „negativním“, protože transfer internalizované jedné dovednosti (řešit problémy pomocí Siri) zcela nefungují v jiné doméně. Ale podobně jako máme ve formální logice možnost dokázat řešení pozitivně, tak i důkaz sporem, vypůjčím si zde metaforiky důkaz sporem pro to, abych poukázal na to, že i když jsem si velmi rychle uvědomil, že Siri mi nemůže přinést pivo z lednice, má rozšířená mysl o nové možnosti, cíle a aktivity mi hned umožnila si představit, co by bylo nutné, aby \u003Cem>mi Siri mohla přinést pivo z lednice\u003C\u002Fem>. Můj nápad bylo pořídit si chytrou ledničku a chytrého robota, který se dokáže pohybovat a má v sobě integrovanou digitální asistentku. Mé konkrétní řešení ve výsledků nepředstavuje nic relevantního. Mnohem zajímavější je konečný výsledek mého autoetnografického rozboru navazování vztahu s novým telefonem a digitální asistentkou Siri: díky \u003Cem>negativnímu transferu\u003C\u002Fem> dovedností a znalostí jsem dokázal vzít existující technologii a s trochou fantazie si představit zcela nový způsob řešení pro mě tak palčivého problému s pivem. Negativní transfer mi otevřel nové světy, o kterých jsem doposud nevěděl, že je potřebuji, nebo dokonce, že existují.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Bibliografie\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>BROOKS, Rodney A., 1991. Intelligence without representation. \u003Cem>Artificial Intelligence\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>47\u003C\u002Fstrong>(1-3), 139-159 [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.1016\u002F0004-3702(91)90053-M. ISSN 00043702. Dostupné z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002F000437029190053M\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, Andy, 1997. \u003Cem>Being there: putting brain, body, and world together again\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press. ISBN 9780262032407.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DEUZE, Mark, 2015. \u003Cem>Media life: Život v médiích\u003C\u002Fem>. První české vydání. Přeložil Petra IZDNÁ. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Studia nových médií. ISBN 978-80-246-2815-8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DREYFUS, Hubert, 1992. \u003Cem>What computers still can’t do: a critique of artificial reason\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 9780262540674.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DREYFUS, Hubert L., 1979. \u003Cem>What computers can’t do: the limits of artificial intelligence\u003C\u002Fem>. Rev. ed. New York: Harper Colophon Books. ISBN 9780060906139.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1990. \u003Cem>Technology and the lifeworld: from garden to earth\u003C\u002Fem>. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 0253205603.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LATOUR, Bruno, 1994. On Technical Mediation. In: \u003Cem>Common Knowledge\u003C\u002Fem>. Vol.3 n°2. s. 29-64.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MCLUHAN, Marshall, 1991. \u003Cem>Jak rozumět médiím: extenze člověka\u003C\u002Fem>. Vyd. 1. Praha: Odeon. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SUCHMAN, Lucille Alice., 1987. \u003Cem>Plans and situated actions: the problem of human-machine communication\u003C\u002Fem>. New York: Cambridge University Press. ISBN 0521337399.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VERBEEK, P.P., 2016. Toward a Theory of Technological Mediation: A Program for Postphenomenological Research. In: FRIIS, Berg O. a Robert C. CREASE. \u003Cem>Technoscience and Postphenomenology: The Manhattan Papers\u003C\u002Fem>. London: Lexington Books, s. 189-204. ISBN 978-0-7391-8961-0.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Poznámky\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref1\" name=\"_ftn1\">[1]\u003C\u002Fa> \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.theverge.com\u002F2017\u002F7\u002F11\u002F15952654\u002Fmicrosoft-windows-phone-end-of-support\">https:\u002F\u002Fwww.theverge.com\u002F2017\u002F7\u002F11\u002F15952654\u002Fmicrosoft-windows-phone-end-of-support\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref2\" name=\"_ftn2\">[2]\u003C\u002Fa> https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FFrame_(artificial_intelligence)\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":2952,"protected":19},"\u003Cp>Byl jsem připraven v posteli. Ona poslušně ležela na vedlejší matraci a naslouchala, zda mě neuslyší vyslovit její jméno. Toho dne jsem potřeboval mnohé, ale vždy mi ochotně přispěchala s odpovědí nebo vyhověla různorodým potřebám. Má následující touha měla však rozhodnout o tom, jestli zůstane mou důvěrnou společnicí, nebo si začnu od konkurenčních podniků Google, Microsoftu nebo […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[2956,885,344,345,1109],19,[2958,13,33,34,35,36,37,2959,888,350,351,1112],"post-590","tag-case-study",{"self":2961,"collection":2966,"about":2968,"author":2970,"replies":2972,"version-history":2975,"predecessor-version":2978,"wp:attachment":2982,"wp:term":2985,"curies":2990},[2962],{"href":2963,"targetHints":2964},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F590",{"allow":2965},[44],[2967],{"href":47},[2969],{"href":50},[2971],{"embeddable":53,"href":54},[2973],{"embeddable":53,"href":2974},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=590",[2976],{"count":738,"href":2977},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F590\u002Frevisions",[2979],{"id":2980,"href":2981},914,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F590\u002Frevisions\u002F914",[2983],{"href":2984},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=590",[2986,2988],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":2987},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=590",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":2989},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=590",[2991],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":2993,"wp:term":3003},[2994],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":2995,"_links":2996},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":2997,"collection":3001},[2998],{"href":54,"targetHints":2999},{"allow":3000},[44],[3002],{"href":96},[3004,3019],[3005],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3006},{"self":3007,"collection":3011,"about":3013,"wp:post_type":3015,"curies":3017},[3008],{"href":105,"targetHints":3009},{"allow":3010},[44],[3012],{"href":110},[3014],{"href":113},[3016],{"href":116},[3018],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3020,3039,3053,3067,3081],{"id":2956,"link":3021,"name":3022,"slug":3023,"taxonomy":73,"_links":3024},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fcase-study\u002F","case study","case-study",{"self":3025,"collection":3030,"about":3032,"wp:post_type":3034,"curies":3037},[3026],{"href":3027,"targetHints":3028},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F19",{"allow":3029},[44],[3031],{"href":469},[3033],{"href":472},[3035],{"href":3036},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=19",[3038],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":3040},{"self":3041,"collection":3045,"about":3047,"wp:post_type":3049,"curies":3051},[3042],{"href":955,"targetHints":3043},{"allow":3044},[44],[3046],{"href":469},[3048],{"href":472},[3050],{"href":964},[3052],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":3054},{"self":3055,"collection":3059,"about":3061,"wp:post_type":3063,"curies":3065},[3056],{"href":464,"targetHints":3057},{"allow":3058},[44],[3060],{"href":469},[3062],{"href":472},[3064],{"href":475},[3066],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":3068},{"self":3069,"collection":3073,"about":3075,"wp:post_type":3077,"curies":3079},[3070],{"href":484,"targetHints":3071},{"allow":3072},[44],[3074],{"href":469},[3076],{"href":472},[3078],{"href":493},[3080],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1109,"link":1202,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"_links":3082},{"self":3083,"collection":3087,"about":3089,"wp:post_type":3091,"curies":3093},[3084],{"href":1207,"targetHints":3085},{"allow":3086},[44],[3088],{"href":469},[3090],{"href":472},[3092],{"href":1216},[3094],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3096,3097,3098,3099],{"id":2956,"name":3022,"slug":3023,"taxonomy":73,"link":3021},{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":1109,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"link":1202},{"en":3101,"es":3105,"fr":3109},{"title":3102,"slug":3103,"description":3104},"Siri, Bring Me a Beer from the Fridge: A Phenomenology of the Mediatization of Technology","siri-bring-me-a-beer-from-the-fridge-a-phenomenology-of-the-mediatization-of-technology","An autoethnographic essay on how the digital assistant Siri reshaped my habits of solving problems, read through reinforcement learning, Dreyfus’s frame problem and technological mediation.",{"title":3106,"slug":3107,"description":3108},"Siri, tráeme una cerveza de la nevera: fenomenología de la mediatización de la tecnología","siri-traeme-una-cerveza-de-la-nevera-fenomenologia-de-la-mediatizacion-de-la-tecnologia","Un ensayo autoetnográfico sobre cómo la asistente digital Siri transformó mi manera de resolver problemas, leído a través del aprendizaje por refuerzo, el problema del marco y la mediación técnica.",{"title":3110,"slug":3111,"description":3112},"Siri, apporte-moi une bière du frigo : phénoménologie de la médiatisation de la technologie","siri-apporte-moi-une-biere-du-frigo-phenomenologie-de-la-mediatisation-de-la-technologie","Une analyse autoethnographique : pourquoi j’ai demandé à Siri de m’apporter une bière, et ce que cela dit de l’apprentissage par renforcement, du problème du cadre et de la technologie comme médium.",{"id":3114,"date":3115,"date_gmt":3116,"guid":3117,"modified":2433,"modified_gmt":2434,"slug":3119,"status":12,"type":13,"link":3120,"title":3121,"content":3123,"excerpt":3125,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3127,"categories":3128,"tags":3129,"class_list":3130,"_links":3132,"_embedded":3164,"tagsResolved":3206,"translations":3207},542,"17. 12. 2018","2018-12-17T00:00:00",{"rendered":3118},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fthe-science-of-the-interface-in-extended-cognition-and-its-parallels-to-mcluhans-media-theory","the-science-of-the-interface-in-extended-cognition-and-its-parallels-to-mcluhans-media-theory","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fthe-science-of-the-interface-in-extended-cognition-and-its-parallels-to-mcluhans-media-theory\u002F",{"rendered":3122},"The science of the interface in extended cognition and its parallels to McLuhan’s media theory",{"rendered":3124,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"bh kp lq c\" role=\"presentation\" src=\"https:\u002F\u002Fmiro.medium.com\u002Fv2\u002Fresize:fit:900\u002F1*ehXm6az9MTe2hgCBKuVTXw.jpeg\" alt=\"\" width=\"450\" height=\"529\" \u002F>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Source: https:\u002F\u002Fmedium.com\u002F@wordsandsuch\u002Fprototyping-the-extended-mind-b522a145335e\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Ch2>Abstract\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>The seminal paper by Clark and Chalmers (1998a) introduced the Extended Mind (EM) thesis, the parity principle, and arguments for the active externalist view on cognition. The proponents of the EM treat the external world and technological artefacts as constitutive parts of our cognition that are tightly coupled with the internal brain processes, forming interactive, higher-order extended and distributed cognitive systems (Sutton, 2008; Hollan et al., 2000). According to EM, our cognition leaks into the environment and needs media, technological objects and other people to function properly as a mind (Sutton, 2010), which renders human beings naturally-born cyborgs (Clark, 1998b, 2001, 2004).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Reacting to the critique (Adams & Aizawa, 2001), EM theory has moved away from the isomorphic restrictions of the parity principle into its second wave that emphasizes the complementarity of the biological and non-biological. Whereas the first wave of EM flattens out any distinction between the inner and outer components by analysing functionally same elements as equal, the complementarity of the second wave keeps their analytical separation and enables turning our attention to how these components interface between each other. Scholars in EM therefore call for „a science of the biotechnological mind“ (Clark, 2002) or “the science of the interface” (Sutton, 2010) that would investigate how technology scaffolds our cognition and how the interface brings together and transforms seemingly ontologically stable properties of inner and outer components by the virtue of its mediating effects.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Although EM thesis emerged in the context of cognitive science and philosophy of mind, from the beginning it used thought experiments of how we interact with technological media (Tetris, paper notebooks) to pump up our old intuitions about the mind and its relationship to the external world. It is this interrelation of philosophy, technology and media that leads me to analyse both sides of the interface, the human and technology, via the core ideas presented in the works of media theory of Marshall McLuhan, who was a vocal proponent of technology bringing about „psychic and societal“ changes in the human affairs.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The topic of my presentation is to explore extended mind theory on the background of McLuhan’s media theory to sketch an approach to “the science of the interface” where interface can be seen as a mediation process that is always a transformative force between two or more dissimilar sides that needs an element in between to enable their interaction.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Introduction\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>We are living in an age where most of our interactions with other people and the outside world are technologically mediated (Deuze, 2015). Our world is digital, and our technology is ubiquitous. Most of what we call technology, however, stays in the background as a part of massively distributed, multilayered, and interconnected infrastructures (Bratton, 2015).\u003Ca href=\"#_ftn1\" name=\"_ftnref1\">\u003Csup>[1]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa> To get an access to their functions, we need an open window that would mitigate and smoothen all the differences between the human being and technology in order to establish the interaction. But what is it that we should see inside the window beside the functional and aesthetical affordances that we as users look for? It turns out that the window that we can call an interface of technology does not represent reality by mimicking it with the strategy of mimesis known in the visual arts. Instead, its strategy is the opposite: to \u003Cem>hide \u003C\u002Fem>the reality of technology by reducing the sheer complexity of technological infrastructures to the level that is perceptible and manageable by human cognitive abilities. On this view, the nature of interface of technologies is being problematized as something much more profound than just the fixed screen displaying a graphical user interface filled with icons and windows that we are familiar with by using today’s personal computers and smart devices. Although the interface of many technological devices has a visual side, in addition  of representing something existing, such as photographs or videos, it is also a new, synthetic image or rather a cognitive map of the technological infrastructure that is created by engineers and designers in order to hide the true complexity of technology and offer only those features that users deem useful.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Analogously to a language translator or a dispute mediator in law, the interface stands as a third, an element between two sides that cannot otherwise communicate with each other. Specifically, in technology, it creates a relationship between humans and technology. When interface\u003Ca href=\"#_ftn2\" name=\"_ftnref2\">\u003Csup>[2]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa> mediates or translates, in other words, work properly, paradoxically something is being lost or transformed, which is, however, a prerequisite for being a medium in the first place because inherent to the process of mediation or translation is a transformation of whatever is being exchanged between the two or more incompatible sides.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"mcluhans-medium\" name=\"mcluhans-medium\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>McLuhan’s medium\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>This is the main idea embodied in the famous dictum “the medium is the message” by the media theorist Marshall McLuhan or the work by the Czech phenomenologist Miroslav Petříček (McLuhan, 1994; Petříček, 2009, Pages 10-12). Following McLuhan, instead of asking questions about the media institutions or the content of media (the content of a book or YouTube videos), we should focus on the technology itself and its formal and unique attributes with which we interact. For McLuhan, technology is an \u003Cem>extension\u003C\u002Fem> of natural sensory capabilities and each extension brings about different changes in our cognition that permeates through individuals to society as a whole. McLuhan devoted his work to mapping out the impact of various technologies such as a phonetic alphabet, a printing press or television on our culture, but also our cognitive abilities. Due to his devotion to the power of technological change, McLuhan has been accused of being a technological determinist. Many sentences in his work indeed read in this manner, for example when he pronounces “the phonetic alphabet, alone, [as] the technology that has been the means of creating ‘civilized man’” (McLuhan, 1994, Page 84) or the bold assertion that “[p]rint created individualism and nationalism in the sixteenth century. Program and ‘content’ analysis offer no clues to the magic of these media […]” (McLuhan, 1994, Pages 19-20). But McLuhan expressed much more nuanced version of the power of technology where the human being and technology influence each other in a cybernetic feedback loop (McLuhan, 1994, Page xxi).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Should we take McLuhan’s notion of technology extending our senses literally or is it just a wellchosen metaphor by a “mere” English literature scholar? McLuhan was clearly serious about his views on how technology shapes our cognitive abilities when he synthesised the research on the cognition of illiterate people or cognitive and neuroscience research that seemed to vindicate his insistence on the impact of phonetic alphabet leading to a Western, “linear thinking”. (McLuhan, 1978) But how \u003Cem>do\u003C\u002Fem> technology and its interface transform us and our societies when we let them become part of our culture\u003Cem>?\u003C\u002Fem> The answer lies in what McLuhan as one of few humanities scholars studied: a convergence of cognitive science, analysis of our relationships to technologies and the technical knowledge behind the construction of interfaces whereby such relationship is enabled.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If it is the case that technology transforms us in a non-trivial way, it yields exciting new questions that should not be left to engineers or designers only but should be naturally incorporated into the philosophy of technology. For example, if my iPhone is a part of my cognition, will stealing it be considered a theft but also an assault on my health? If other smart devices are somehow parts of our cognition, does it mean that designers have the power to literally design our minds?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In the following sections, I will explore how contemporary research in the second wave of extended mind theory, share McLuhan’s project to study how technology \u003Cem>extends \u003C\u002Fem>us. Moreover, I will show the that McLuhan’s insistence on studying the process of mediation, or what we should call the interface (Ferenc, 2018), is embedded in the contemporary EM research even though none necessarily cites the media theorist as a direct source.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>First-wave extended mind thesis\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>The seminal paper by Clark and Chalmers in 1998 introduced the notion of extendedness of our mind and cognition to the broader cognitive science and philosophy of mind community. Since the publication of the paper, Andy Clark has become one of the main proponents of the thesis, authoring several books about the intimate relationship between humans, technology, and the world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>External mind (EM) thesis proposes that we should consider the external world as a part of our cognitive processing and under specific circumstances also a part of our mind. Here EM thesis does not solely argue for the common-sense idea that external objects such as technology, when we use them, play an important role in our daily coping with the world. The intimacy of the connection is much more profound and suggest a different picture: technology is not another layer on top of existing fixed biological, cognitive and mind layers, but ontologically saying, it actively \u003Cem>co-constitutes\u003C\u002Fem> all of them. Clark (Clark, 2001) argues in remarkably similar terms as McLuhan before him that:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“[…] the tools and culture are indeed as much determiners of our nature as products of it. Ours are (by nature) unusually plastic brains whose biologically proper functioning has always involved the recruitment and exploitation of non-biological props and scaffolds. More so than any other creature on the planet, we humans emerge as natural-born cyborgs”\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>To help us overcome the bias of internalist view on cognition and mind, the proponents of the thesis employ various thought experiments to “pump up” our intuition. Here I am going to briefly mention four of them: the Richard Feynman remark, a personal story of Patrick James, the deacon in a Catholic church who suffers from amnesia and uses technology to keep his life intact, and the famous Tetris and Inga\u002FOtto thought experiments from the original EM paper.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"feynmans-notes\" name=\"feynmans-notes\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Feynman’s notes\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Being a famous physicist, Richard Feynman was interviewed by a historian of science, Charles Weiner, about his work routines. Clark in his book \u003Cem>Supersizing the mind\u003C\u002Fem> re-narrates the story of the encounter between those two and mentions the glee with which the historian looked at the work notes and said that it is an important \u003Cem>record\u003C\u002Fem> of Feynman’s work. Feynman struck the historian when he answered that the notes are not the record but the work itself. (Clark, 2008, Page xxv)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"patrick-jamess-memento\" name=\"patrick-jamess-memento\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Patrick James’s memento\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>In the movie Memento, the main character suffers from anterograde amnesia that prevents him from forming new memories and relies on external objects such as Polaroid photographs or body tattoos to reminds himself the essential information. With the same condition fights a real-life person in the US by the name of Patrick Jones, who works as a deacon in a Catholic church (Marcus, 2008). Due to the childhood brain trauma and following concussions, he is also unable to form new memories. In contrast to the character in the movie, Jones relies on the latest technologies to keep his life and job in order. He uses an iPhone and Evernote app to consult whenever he has memory lapses.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"tetris\" name=\"tetris\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Tetris\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>The Tetris thought experiment (Clark & Chalmers, 1998) involves a person playing the game. The authors invite us to imagine three similar cases. In the first case, the player mentally rotates the geometrical shapes (or zoids) on the screen in his head. In the second case, the player can rotate the zoids with the use of the keyboard. In the third, cyberpunk-like case the same player has a neural implant that simulates the physical rotation with the keyboard but this time the entire process of the rotation is done by the will of the player inside the head thanks to the cooperation of the brain and the neural implant. The authors of the paper argue that if we do not object to the implant in the third case being part of our cognition, we should regard external resources for cognitive tasks as being cognitive as well. In other words, we should not privilege the skin and the skull to be the boundary of cognition which the authors consider arbitrary and an unsubstantiated historical prejudice.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"inga-and-otto-experiment\" name=\"inga-and-otto-experiment\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Inga and Otto experiment\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>The famous Inga and Otto experiment tries to show that if our beliefs about the state of the world are external to our head, we should argue that a part of our cognition is extended beyond the brain and skull boundary. The experiment lets us imagine two people, Inga and Otto. Both want to go to see an art exhibition at the MOMA. Inga does not know where the museum is but after consulting her memory, she remembers that the museum is on the 53\u003Csup>rd\u003C\u002Fsup> street and goes in. Next, imagine Otto who suffers from a mild Alzheimer’s and carries a notebook with himself into which he writes the vital information. Otto also wants to see the exhibition. Naturally, he cannot remember the street but after consulting his notebook, he finds the street address and goes in.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The authors of the paper suggest following: Otto goes to the museum because he wants to go and because he \u003Cem>believed even before consulting his notebook\u003C\u002Fem> that the museum is on 53\u003Csup>rd\u003C\u002Fsup> street. We do not have a problem to endorse that Inga believed before consulting her biological memory that she knew where the museum is and the authors argue that Otto’s belief is the same even though the substrate of the memory is different. Clark and Chalmers write that Otto’s memory “functions just like the information constituting an ordinary nonoccurrent belief—it just happens that this information lies beyond the skin” (Clark & Chalmers, 1998)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"parity-principle\" name=\"parity-principle\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Parity principle\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>The authors do not make their case suggesting that there is \u003Cem>no\u003C\u002Fem> difference between the biological and non-biological memories. Instead, in their original paper, they propose that the external memory device such as a notebook \u003Cem>functions\u003C\u002Fem> as a process that is functionally identical to how the brain works. In fact, this functionalist approach to extended mind thesis represents the core argument later called \u003Cem>the parity principle\u003C\u002Fem> which in the original paper reads as follows:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“If, as we confront some task, a part of the world functions as a process which, \u003Cem>were it done in the head\u003C\u002Fem>, we would have no hesitation in recognizing as part of the cognitive process, then that part of the world \u003Cem>is\u003C\u002Fem> (so we claim) part of the cognitive process.” (emphasis in the original)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Of course, such a definition may lead to an impossibly broad extension of the mind, counting other people and even the whole internet as parts of our mind. To specify what counts as cognitive in the external world, the authors list four criteria that I will summarize here and that John Sutton (Sutton, 2010) calls “glue and trust” criteria: First, the external object such as Otto’s notebook must be a constant in one’s life, meaning that rarely will a person take action without the external object. Second, the information is readily available. Third, after retrieving the information, the person automatically endorses it. Fourth, the information from the external object has been consciously endorsed in the past. The parity principle is a probe based on the functionalist perspective of the mind designed, as Clark comments, to “free us from mere bio-chauvinistic prejudices”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"active-externalism\" name=\"active-externalism\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Active externalism\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>The given examples of Otto or Patrick James should stimulate our intuitions enough to see clearly that taking the external technological objects away from them would drastically reduce their memory and cognitive competency, leading to change in their personalities as well. On this view, we have to acknowledge that the relationship between humans and technological objects is indeed much more intimate and transformative that would otherwise seem. As Clark and Chalmers explain:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“the human organism is linked with an external entity in a two-way interaction, creating a \u003Cem>coupled\u003C\u002Fem> system that can be seen as a cognitive system in its own right. All the components in the system play an active causal role, and they jointly govern behaviour in the same sort of way that cognition usually does” (Clark & Chalmers, 1998)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark and Chalmers call this coupled human-technology relationship \u003Cem>active externalism\u003C\u002Fem>, distinguishing it from the previously known semantic externalisms advocated by Putnam and Burge. Active externalism, as opposed to passive, semantic externalisms, emphasises the active and direct impact of external objects on our behaviour. Embracing active externalism means that tools and methods for studying and explaining human behaviour must change. Whereas the internalist view on the mind and cognition would argue that to study human cognition requires only to “look inside the head”, active externalism proposes that when we use technological objects and external features of the world, we become participants of higher-order cognitive systems that have emergent properties that we would not otherwise find by a close analysis of individual components of such coupled systems. As the original paper reminds us, active externalism is closely related to other approaches in different fields, such as the distributed cognition approach by Hutchins (Hutchins, 1995) where the cognition is distributed between human agents and external objects, or phenomenologically-inspired situated cognition in human-computer interaction (Suchman, 1987) or robotics and artificial intelligence (Brooks, 1991) in which dynamical, real-time and two-way coupling with the environment serving as its own best representation help humans and robots solve ad-hoc problems.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Parity criticism and second-wave EM\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Although the first-wave EM based on the functionalist parity principle and coupled, two-way interactive systems attracted a large following, it was not without its critics. The main criticism against the firstwave EM came from Adams and Aizawa (Adams & Aizawa, 2001; Adams & Aizawa, 2007).  Their criticisms centres around the notion of “intrinsic content” and the inability to clearly distinguish the “mark of cognitive”. They argue that only internal, that is neural representations have intrinsic content and therefore can be regarded as cognitive, instead of a derivative content that we find in the case of Otto who according to this analysis must first interpret the perceptual data, which is something Inga need not do. Even though Clark responded to these objections and others criticizing the functional similarity of various internal and external processes (Clark, 2005; Clark, 2010), John Sutton (Sutton, 2010) presents another criticism and suggestion that moves the EM thesis beyond the parity principle.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sutton warns about the possible problem if we commit ourselves to a strong variant of the parity principle and treat the internal and external components of the cognitive systems as equal. Sutton cites John Haugeland who takes the functionalistic isomorphism to its extreme when he argues that we should not\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“treat brain and body as clearly separable components joined at a well-defined psychophysical interface, nor can we slide ‘the hump in the rug’ outward by identifying principles interfaces between body or sense organs and the physical world […] we have to make it all lie flat”. (Haugeland, 1998, Pages 228-229)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Haugeland’s flat ontology without distinction influenced by the parity principle presents an issue if we want to study individual differences among people that “connect” to those extended bio-technological systems via those interfaces that Haugeland dismisses. And Sutton believes that keeping the distinct features of the biological and non-biological is necessary because there are in fact important and interesting differences between humans and artefacts, even though the higher-order extended systems may smooth them “under the rug” as Haugeland claims. As Suttons argues, clearly extended mind research needs to study the human component because humans are not blank slates, having species and individually specific differences. The study of non-human components is necessary as well, no one would argue that Otto’s notebook is the same as Inga’s memory cells in her brain. Moreover, if the parity principle reduces all external artefacts to their functions and interfaces provided to us, we would not need, as Suttons says, “media theory, history, or any other ‘social, cultural, and technological studies’ in cognitive science” (Sutton, 2010, Page 200).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Therefore, the parity principle must be fundamentally incomplete and at best a sufficient but not a necessary condition for EM thesis. Sutton (Sutton, 2010) therefore suggests loosening the requirements for EM thesis and instead of focusing on the functional isomorphism, we should stress the importance of \u003Cem>complementarity \u003C\u002Fem>of the internal and the external. Such a position of stressing rather the complementarity, according to Sutton, would move the EM thesis to its second wave beyond the parity principle.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark himself says that the brain does not have to replicate whatever useful processes the external objects provide. Rather, it\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“must learn to \u003Cem>interface\u003C\u002Fem> with the external media in ways that maximally exploit their particular virtues”. (Clark, 1997, Page 220) (my emphasis)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Sutton adds that our brains are “leaky associative engine[s]” that rely on “need media, objects, and other people to function fully as minds”. The complementarity version of EM keeps the distinction between the internal and the external and importantly shifts our attention to how these two parts can, despite their natural differences, actually interact with each other, with which Clark agreed already in 1998, when he suggested that the extended mind thesis should turn “primarily on the way disparate inner and outer components co-operate so as to yield integrated larger systems capable of supporting various […] forms of adaptive success” (Clark, 1998).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It seems that the first wave was occupied with comparing the emergent \u003Cem>outcomes \u003C\u002Fem>of various interactions between humans and various forms of media as if we were looking at the system from a bird’s perspective. The second wave, however, agrees with the existence and importance of emergent properties on the large scale of extended mind systems, but nevertheless looks closely at the interactions between the system’s components that are the cause of the emergent properties in the first place.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Andy Clark writes that: “[t]he cash value of the emphasis on extended systems (comprising multiple heterogeneous elements) is thus that it forces us to attend to the interactions themselves: to see that much of what matters about human-level intelligence is hidden not in the brain, nor in the technology, but in the complex […] interactions and collaborations between the two.”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Then Clark continues with a prophetic voice:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“The study of these interaction[s] […] is not easy and depends both on new multidisciplinary alliances and new forms of modelling and analysis. The pay-off, however, could be spectacular: nothing less than a new kind of cognitive scientific collaboration involving neuroscience, physiology, and social, cultural, and technological studies in about equal measure”. (Clark, 2001, Pages 153-154)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Sutton calls this turn to study the interactions and relations between the inner and external resources \u003Cem>the science of the interface\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>The science of the interface\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>The primary question in the hypothetical science of the interface is how we interface with technology and what is the taxonomy of interfaces that enable such interaction. The question can be tackled from various sides using the methods and tools from a variety of disciplines, which satisfies Sutton’s and Clark’s call for the interdisciplinary approach to extended mind.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Through the lens of the science of the interface Sutton explicitly touches upon ontological questions and a subject-object dichotomy when he writes that the second-wave EM must take into account that when the inner and external resources are “brought to the interface with all […] different media and symbolic technologies”, then “interacting with different external artefacts” and “interfacing” with them is “often inherently transformative”. Surprisingly, we can hear in Sutton’s words the fundamental McLuhan’s ideas about the process of mediation as always being transformative as well as the media’s power to bring about “psychic and societal” changes.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Moreover, McLuhan’s program of studying the historical examples of media and their influences on the society can be clearly seen in the “historical cognitive science” that Sutton argues for. The argument for such activity is in the light of extended mind thesis straightforward: if we agree that cognition is extended and distributed, it means that the brain is a historically influenced “biosocial organ” because of sociocultural layers that have causal power in our cognition. According to Merlin Donald, whom Sutton cites, culturally specific technologies and media “have constituted part of human cognitive architecture since the upper Palaeolithic period” (Sutton, 2008).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Lastly, the science of the interface must accommodate the role of context in the use of technology. Given the fact that different media and technologies feature different interfaces that will furthermore afford different kinds of interaction based on the contextual clues that a human may or may not take advantage of, Sutton argues that the second-wave EM is “an invitation to give detailed attention to […] differences [in kinds of interaction] in specific contexts and case studies” (Sutton, 2010). Sutton calls for anthropological or ethnographic accounts of how real-world coupling of humans and technologies actually works. The call may remind us of the seminal work by a cognitive ethnographer Edwin Hutchins who developed a related approach to extended mind theory called “distributed cognition” when he published a detailed ethnographic report about the way the ship crew controls a large navy ship by distributed the control over various people and objects (Hutchins, 1995).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Cognitive anthropological study of the real-world coupling of humans and technology faces a methodological and philosophical issue that phenomenologically informed ethnography is well aware of: studying the use of technology means that we are concerned with practical skills of coping in the world in various types of human activity and the articulation of practical skills, especially at the expert level, proves to be extremely difficult because expertise “relies on an immense reservoir of practical skill memory, embodied somehow in the fibres and in the sedimented ability to sequence technical gestures appropriately, verbal descriptions of it (by either actors or observers) will be inadequate” (Sutton, 2008). For example, we can imagine a situation where we have to explain to visitors from a different planet how humans walk. At a superficial level, the verbal description of walking will be sufficient. But once we are compelled to provide a detailed account of walking, at some level the best we can do is to show \u003Cem>how\u003C\u002Fem> we do that. This invokes the distinction made by Hubert Dreyfus (Dreyfus, 1979; Dreyfus, 1992; Dreyfus, 2009) who, arguing against the older, symbolic approach to artificial intelligence research, divided knowledge into “what” declarative and “how” practical types. Or even Dreyfus’ mentor Heidegger who distinguished between present-at-hand and ready-to-hand (Heidegger & Macquarrie, Robinson, 2006) modes of coping with the world. Once we are becoming proficient enough in any activity involving tools, our perception of the activity undergoes a shift from very deliberate coping where we are highly aware of the tool (present-at-hand mode) to a proficient coping where the tool becomes transparent to us and ceases to occupy our awareness, instead our attention is focused on whatever goal we want to achieve, with the tool becoming an extended part of ourselves. To research coupling of technology and humans at the expert level, we have to immerse in the activity and become through apprenticeship experts ourselves (Sutton, 2008).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The science of the interface indeed seems like a massively interdisciplinary subject that can be studied via at least four viewpoints. First one resembles Sutton’s project of historical cognitive science that McLuhan was already participating in even before the idea of such field existed and consists primarily of analysing and explaining how past technologies throughout ages co-constituted our cognition and in turn led to changes in society and culture. Second, how and why technology works the way it does and how it interacts with us from the engineering and design point of view. This viewpoint is routinely discussed and solved in the human-computer interaction community. Third, what are the stable psychological and cognitive attributes, if any, with which we bring to the interaction with technology. Fourth, how does the interaction with technology work from the experiential point of view, in other words, how does the interaction with technology reveal for us and what are the transformative effects on our cognition as well as the personal identity? Here, the (post)phenomenological analysis of humantechnology relations and its concept of technological mediation that treats explicitly the co-constitution of humans and technology and dispels with subject-object dichotomy will be helpful. Furthermore, phenomenologically oriented ethnography informs us that the researcher must herself become an expert in a given activity to attain a rich understanding of context-dependent interaction with the tools.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Conclusion\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>McLuhan’s life project of mapping out the influence of technology on our cognition, which in turn shapes our culture and society, is increasingly not only vindicated but also developed further by extended mind where McLuhan is not routinely cited, if at all. McLuhan set out to understand the deep effects of technology on our lives and equate historical changes with its introduction to our culture. McLuhan was also the first media theoretician who warned us that if we want to understand the workings of media, we should not be blinded by the content of media and instead turn our attention the formal and technical aspects of how media enable the human-technology interaction.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Extended mind theory in its second-wave incarnation goes beyond the unreasonably strict functionalist isomorphism of parity principle and the call to flatten out any distinction between the biological and non-biological components of extended cognitive systems. Instead, the second-wave EM acknowledges the obvious deeper and meaningful differences between the components and makes their incompatibility and the possibility of mutual interaction the main issue for extended mind research, which is embodied in the proposed \u003Cem>the science of the interface.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>By this turn to interaction and interface, extended mind research could benefit greatly from a closer cooperation with already established fields such as media theory, human-computer interaction and (post)phenomenology that treats the mediation effects, interface and human-technology relationships as their main research problem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cstrong>References \u003C\u002Fstrong>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Adams, F. & Aizawa, K. (2001). The bounds of cognition [Online]. \u003Cem>Philosophical Psychology\u003C\u002Fem>, \u003Cem>vol. \u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>14\u003C\u002Fem>(issue 1), 43-64. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1080\u002F09515080120033571\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Adams, F. & Aizawa, K. (2007). \u003Cem>The bounds of cognition\u003C\u002Fem>. Oxford: Blackwell.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bratton, B. (2015). \u003Cem>The stack: on software and sovereignty\u003C\u002Fem>. Cambridge, Massachusetts: The MIT press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Brooks, R. (1991). Intelligence without representation [Online]. \u003Cem>Artificial Intelligence\u003C\u002Fem>, \u003Cem>vol. 47\u003C\u002Fem>(1-3), 139-159. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1016\u002F0004-3702(91)90053-M\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2005). Intrinsic content, active memory and the extended mind [Online]. \u003Cem>Analysis\u003C\u002Fem>, \u003Cem>vol. 65\u003C\u002Fem>(issue 1), 1-11. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1093\u002Fanalys\u002F65.1.1\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. & Chalmers, D. (1998). The Extended Mind [Online]. \u003Cem>Analysis\u003C\u002Fem>, \u003Cem>vol. 58\u003C\u002Fem>(issue 1), 7-19. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1093\u002Fanalys\u002F58.1.7\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (1997). \u003Cem>Being there: putting brain, body, and world together again\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark,   A.        (1998). Author’s          response          [Online].          \u003Cem>Metascience\u003C\u002Fem>,    \u003Cem>vol.      7\u003C\u002Fem>(issue 1),        95-104. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1007\u002FBF02913278\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2001). Natural-Born Cyborgs?. In \u003Cem>Cognitive Technology: Instruments of Mind\u003C\u002Fem> (pp. 17-24). Berlin, Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1007\u002F3-540-44617-6_2\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2001). \u003Cem>Mindware: an introduction to the philosophy of cognitive science\u003C\u002Fem>. New York: Oxford University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2008). \u003Cem>Supersizing the mind: embodiment, action, and cognitive extension\u003C\u002Fem>. Oxford: Oxford University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2010). Memento’s Revenge: The Extended Mind, Extended [Online]. In R. Menary (ed.), R.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Menary            (ed.),    \u003Cem>The      Extended         Mind\u003C\u002Fem>    (pp.      43-66). The      MIT     Press. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.7551\u002Fmitpress\u002F9780262014038.003.0003\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Deuze, M. (2015). \u003Cem>Media life: Život v médiích\u003C\u002Fem>. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus, H. (1992). \u003Cem>What computers still can’t do: a critique of artificial reason\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus, H. (1979). \u003Cem>What computers can’t do: the limits of artificial intelligence\u003C\u002Fem>. New York: Harper Colophon Books.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus, H. (2009). How Representational Cognitivism Failed and is being replaced by Body\u002FWorld Coupling. In \u003Cem>After cognitivism a reassessment of cognitive science and philosophy\u003C\u002Fem> (pp. 39-73). Dordrecht: Springer.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Eede, Y. (2012). \u003Cem>Amor technologiae: Marshall McLuhan as philosopher of technology : toward a philosophy of human-media relationships\u003C\u002Fem>. Brussels: VUBPRESS.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ferenc, J. (2018). \u003Cem>Postkognitivistické HCI: Vidět interface jako sociotechnický vztah\u003C\u002Fem> (Diplomová práce). Praha.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Haugeland, J. (1998). Mind embodied and embedded. In \u003Cem>Having thought: essays in the metaphysics of mind\u003C\u002Fem> (pp. 207-237). Cambridge, Mass.: Harvard University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heidegger, M. & Macquarrie, J., Robinson, E. (2006). \u003Cem>Being and time\u003C\u002Fem>. Oxford: Blackwell.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hutchins, E. (1995). \u003Cem>Cognition in the wild\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Marcus, G. (2008). What if HM had a Blackberry?: Coping with amnesia, using modern technology\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>[Online].                       \u003Cem>Psychology                       Today\u003C\u002Fem>.                      Retrieved                      from\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>https:\u002F\u002Fwww.psychologytoday.com\u002Fus\u002Fblog\u002Fkluge\u002F200812\u002Fwhat-if-hm-had-blackberry\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>McLuhan, M. (1978). The Brain and the Media: The “Western” Hemisphere [Online]. \u003Cem>Journal of Communication\u003C\u002Fem>, \u003Cem>vol. 28\u003C\u002Fem>(issue 4), 54-60. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1111\u002Fj.1460-2466.1978.tb01656.x\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>McLuhan, M. (1994). \u003Cem>Understanding media: the extensions of man\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Petříček, M. (2009). \u003Cem>Myšlení obrazem: průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé\u003C\u002Fem>. Praha: Herrmann & synové.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Suchman, L. (1987). \u003Cem>Plans and situated actions: the problem of human-machine communication\u003C\u002Fem>. New York: Cambridge University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sutton, J. (2008). Material Agency, Skills and History: Distributed Cognition and the Archaeology of\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Memory [Online]. In C. Knappett (ed.) & L. Malafouris (ed.), C. Knappett (ed.) & L. Malafouris (ed.),\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Material Agency\u003C\u002Fem> (pp. 37-55). Boston, MA: Springer US. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1007\u002F978-0-387-74711-8_3\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sutton, J. (2010). Exograms and Interdisciplinarity: History, the Extended Mind, and the Civilizing Process [Online]. In R. Menary (ed.), R. Menary (ed.), \u003Cem>The Extended Mind\u003C\u002Fem> (pp. 189-225). The MIT\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Press. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.7551\u002Fmitpress\u002F9780262014038.003.0009\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref1\" name=\"_ftn1\">[1]\u003C\u002Fa> The most obvious example is the internet. It is a vast network of interconnected computers, smart and other devices.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref2\" name=\"_ftn2\">[2]\u003C\u002Fa> According to (Eede, 2012, Pages 167-168), Marshall McLuhan uses the words “interface” and “translation”, even “medium” and “technology” interchangeably.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3126,"protected":19},"\u003Cp>Source: https:\u002F\u002Fmedium.com\u002F@wordsandsuch\u002Fprototyping-the-extended-mind-b522a145335e Abstract The seminal paper by Clark and Chalmers (1998a) introduced the Extended Mind (EM) thesis, the parity principle, and arguments for the active externalist view on cognition. The proponents of the EM treat the external world and technological artefacts as constitutive parts of our cognition that are tightly coupled with the internal brain […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[3131,13,33,34,35,36,37,888],"post-542",{"self":3133,"collection":3138,"about":3140,"author":3142,"replies":3144,"version-history":3147,"predecessor-version":3150,"wp:attachment":3154,"wp:term":3157,"curies":3162},[3134],{"href":3135,"targetHints":3136},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F542",{"allow":3137},[44],[3139],{"href":47},[3141],{"href":50},[3143],{"embeddable":53,"href":54},[3145],{"embeddable":53,"href":3146},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=542",[3148],{"count":738,"href":3149},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F542\u002Frevisions",[3151],{"id":3152,"href":3153},836,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F542\u002Frevisions\u002F836",[3155],{"href":3156},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=542",[3158,3160],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":3159},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=542",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":3161},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=542",[3163],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":3165,"wp:term":3175},[3166],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":3167,"_links":3168},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":3169,"collection":3173},[3170],{"href":54,"targetHints":3171},{"allow":3172},[44],[3174],{"href":96},[3176,3191],[3177],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3178},{"self":3179,"collection":3183,"about":3185,"wp:post_type":3187,"curies":3189},[3180],{"href":105,"targetHints":3181},{"allow":3182},[44],[3184],{"href":110},[3186],{"href":113},[3188],{"href":116},[3190],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3192],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":3193},{"self":3194,"collection":3198,"about":3200,"wp:post_type":3202,"curies":3204},[3195],{"href":955,"targetHints":3196},{"allow":3197},[44],[3199],{"href":469},[3201],{"href":472},[3203],{"href":964},[3205],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":3208,"es":3212,"fr":3216},{"title":3209,"slug":3210,"description":3211},"Věda o interface v rozšířené kognici a její paralely s McLuhanovou teorií médií","veda-o-interface-v-rozsirene-kognici-a-jeji-paralely-s-mcluhanovou-teorii-medii","Esej o teorii rozšířené mysli, jejím posunu od principu parity ke komplementaritě a o tom, jak „věda o interface“ navazuje na McLuhanovu teorii médií.",{"title":3213,"slug":3214,"description":3215},"La ciencia de la interfaz en la cognición extendida y sus paralelos con la teoría de los medios de McLuhan","la-ciencia-de-la-interfaz-en-la-cognicion-extendida-y-sus-paralelos-con-la-teoria-de-los-medios-de-mcluhan","Ensayo sobre la teoría de la mente extendida, su paso del principio de paridad a la complementariedad y lo que una «ciencia de la interfaz» comparte con McLuhan.",{"title":3217,"slug":3218,"description":3219},"La science de l’interface dans la cognition étendue et ses parallèles avec la théorie des médias de McLuhan","la-science-de-l-interface-dans-la-cognition-etendue-et-ses-paralleles-avec-la-theorie-des-medias-de-mcluhan","Essai sur la théorie de l’esprit étendu, son passage du principe de parité à la complémentarité, et ce qu’une « science de l’interface » partage avec McLuhan.",{"id":3221,"date":3222,"date_gmt":3223,"guid":3224,"modified":3226,"modified_gmt":3227,"slug":3228,"status":12,"type":13,"link":3229,"title":3230,"content":3232,"excerpt":3234,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3236,"categories":3237,"tags":3238,"class_list":3239,"_links":3241,"_embedded":3273,"tagsResolved":3315,"translations":3316},587,"17. 10. 2018","2018-10-17T00:00:00",{"rendered":3225},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fphilosophy-made-flesh-filozoficke-ohlednuti-za-workshopem-kritickeho-designu-v-doxu","2025-07-05T13:24:19","2025-07-05T11:24:19","philosophy-made-flesh-filozoficke-ohlednuti-za-workshopem-kritickeho-designu-v-doxu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fphilosophy-made-flesh-filozoficke-ohlednuti-za-workshopem-kritickeho-designu-v-doxu\u002F",{"rendered":3231},"Philosophy made flesh: Filozofické ohlédnutí za workshopem Kritického designu v DOXu",{"rendered":3233,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" class=\"x15mokao x1ga7v0g x16uus16 xbiv7yw x1bwycvy x193iq5w x4fas0m x19kjcj4\" src=\"https:\u002F\u002Fscontent-prg1-1.xx.fbcdn.net\u002Fv\u002Ft1.6435-9\u002F43165849_10213486829268623_7205025445421514752_n.jpg?_nc_cat=105&ccb=1-7&_nc_sid=350a48&_nc_ohc=PxB7PKQT3FQQ7kNvwGTil43&_nc_oc=AdlbNzuvh_MVSANL443lheCdrTOCylNB1F1KG3-eJv4vX-bNYKbvqM-WP0QkpMRM71E3XYb8DAwgF38829TCCi-1&_nc_zt=23&_nc_ht=scontent-prg1-1.xx&_nc_gid=0H4xAt52aB8p0lTsYMQQFQ&oh=00_AfQS39GFKFw9b_gR0E1ymi8z85ohQYLRZMq1o1GLJO-viA&oe=68907B99\" alt=\"Není k dispozici žádný popis fotky.\" data-visualcompletion=\"media-vc-image\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">Zdroj: https:\u002F\u002Fwww.facebook.com\u002Fevents\u002F2129142317335432\u002F\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Na začátku října se 3. 10. konalo v pražském DOXu setkání lidí, které spojoval zájem o tzv. Kritický design. Na jedno z prvních představení konceptu Kritického designu se přišla podívat rozmanitá skupina lidí: vedle samozřejmého zájmu z řad praktikujících designérů, umělců a teoretiků umění (v drtivé většině z UMPRUM) se dostavili UX designéři s praxí ze start upů nebo velkých korporátních firem, architekti, socioložka, právník, informační vědec z brněnského KISKu, filozof a teoretici médií a human-computer interaction.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>O úvod k této v českém kontextu ojedinělé akci reflektující současný „kritický“ přístup k designu se ujal Lukáš Pilka. Jako doktorand z UMPRUM si připravil komentář k vybraným pracím z českého prostředí i z proběhlého festivalu \u003Cem>Ars Electronica 2018\u003C\u002Fem>. Během svého příspěvku nás zavedl do problematiky vymezení pole působnosti Kritického designu a jakým způsobem ho lze, případně nelze odlišovat od spekulativního designu. Podle Pilky se v obou případech jedná o přístup k designu, jehož záměrem „je vytvářet a sdílet kritické perspektivy, podněcovat veřejnou debatu a směřovat tak pozornost k společenským, kulturním, politickým nebo etickým problémům“. Podobně jako Kritická teorie v kulturních studiích a kontinentální filozofii se kritický design snaží o dekonstrukci zavedených procesů ve společnosti a snahu nalézt doposud neexistující alternativy. Jak kritický, tak spekulativní design se snaží o vidění přítomnosti optikou potenciality budoucnosti, kterou ilustrují a zhmotňují produkcí určitých artefaktů, procesů nebo jinak rozpracovaných idejí. Kvůli jejich stejnému cíli se dále hovořilo o spekulativním a kritickém designu jako o synonymech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kritický design je přirozeně politický, neboť kromě analýzy stávajícího stavu společnosti, kultury nebo technologického vývoje se jasně vymezuje vůči existujícímu řádu a navrhuje, jak by věci mohly nebo měly být. Tím aspoň na papíře značně přesahuje tradiční zaměření nejen produktového designu na „artefakt“ a jeho estetiku. Kritický design totiž posouvá design do sféry sociologického zkoumání, kulturní kritiky a v mnoha ohledech nezbytného etnografického výzkumu, jenž designérům poskytuje na reálný kontext vázaná data o aktuálním stavu nějakého společenského problému, na který se kriticky smýšlející designér orientuje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I proto mi dává smysl, že se na tento Meetup dostavilo hned několik UX designérů. Jejich náplň práce si v posledních letech prošla značnými změnami: od detailního návrhu určitých „deliverables“ v podobě drátových modelů (wireframes), diagramů, uživatelských cest a interaktivních prototypů jejich role metamorfózovala do jakéhosi holisticky smýšlejícího „guru“, který koordinuje vizuální designéry, analytiky a programátory takovým způsobem, aby vše ve vztahu k uživateli vykazovalo koherentní a jednotný hlas či značku, se kterou uživatel interaguje na mnoha místech svého každodenního života (mobilní aplikace, webová stránka, kamenný obchod apod.). Také v UX designu se díky lidem jako Don Norman, Alan Cooper nebo inovačnímu studiu IDEO, jež patří mezi nejvlivnější na světě, začaly prosazovat v designu různé kvalitativní i kvantitativní výzkumné metody zaměřené na člověka (Human-centred design) léta zavedené a hojně používané v sociologii, antropologii nebo etnografii.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Komplexní pojetí problémů ze společenského, kulturního a technologického pohledu je ideálem kritického designu, ale jak Pilka dodává, v mnoha případech tomu tak není. Přestože zaměření na artefakt není nutně problematické ani v kritickém designu, potenciál kritického designu se značně snižuje, pokud se redukuje pouze a jen na objekt a jeho estetizaci. Pilka poukazoval na několik příkladů, kdy tyto zdánlivě radikální designové objekty se staly výstavními objekty v galeriích. To je pro kritický design problém, protože holistické pojetí problémů vyžaduje, aby se bral v potaz širší kontext toho, jak a kde bude designový artefakt používán. Sedí-li artefakt pouze v galerii, jsou výstupy kritického designu značně „dekontextualizované“ a jsou redukovány jen na pozlátka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Analogicky si můžeme v UX designu digitálních projektů všimnout, že se často UX zaměňuje za uživatelské rozhraní (UI, User Interface). Tento problém vyvstává z toho, že se v UX proces vedoucí k nějakému výsledku nechápe stejně plnohodnotný jako konečný výstup tohoto procesu, kterým skutečně uživatelské rozhraní zpravidla je. UX design se ale vyznačuje tím, že samotnému vizuálnímu návrhu digitálních produktů předchází náročná výzkumná, analytická i syntetická fáze, která definuje podklady pro vizuální design uživatelské rozhraní. To je finálním výstupem celého UX procesu, ale je to pouze pomyslná špička ledovce. Rozhodně nemůžeme špičku ledovce vyčuhující nad hladinou zaměňovat za celý ledovec, jehož velká část je našemu zraku skryta.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud bychom tak činili, dopustili bychom se toho, co Martin Heidegger i jeho francouzský následovník Jacques Derrida považovali za největší zločin západního myšlení: privilegování metafyziky přítomnosti, podle které na přítomnost našich životů nahlížím pouze, a právě optikou již dokončené přítomnosti a zanedbáváme tím procesuální (čti evoluční) a historický charakter přítomnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pilka dále zmínil něco, co mě potěšilo, neb je to dle mého názoru jeden z nejdůležitějších konceptů filozofie médií vůbec: designové objekty nejsou neutrální. Jak to ale přesně myslel? I když nebyl prostor pro dotazy, mohu se tuto myšlenku pokusit interpretovat. Nejdříve se zaměřím na téma (non)neutrality designu a technologie. Poté nabídnu vlastní příspěvek toho, jak kritický design může čerpat ze současné filozofie techniky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"non-neutralita-technologie\" name=\"non-neutralita-technologie\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Non-neutralita technologie\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Již Marshall McLuhan obrátil naši pozornost ve studiu médií k tomu, co média skutečně dělají. Na rozdíl od chápání médií jako určitých institucí se mcluhanovská analýza soustředí na kulturní, společenské, ale také technické aspekty toho, jak „média mediují“. Prototypickou tezí McLuhana je, že každé uvedení nové technologie do společnosti (McLuhan zaměňuje média za technologie a opačně) vede ke změnám v našem senzorickém aparátu a v tom, jakým způsobem přistupujeme ke světu. Jinak řečeno, nové technologie upravují a rozšiřují naše vnímání světa. První mikroskopy nám odkryly velmi aktivní mikro svět, Hubbleův teleskop nám poskytl dech beroucí snímky enormních a prastarých těles našeho vesmíru, antikoncepční pilulky daly ženám do rukou mocný nástroj pro kontrolu reprodukce a konečně budoucí rodiče mohou díky ultrazvuku vidět své dítě před narozením a na základě analytických dat rozhodnout o jeho životě – moc, která byla dříve přisuzována pouze Bohu. Zavedení technologie do společnosti znamená rozšiřování našich perceptuálních a kognitivních schopností a ty následovně mění podobu naší kultury a společnosti. Technologie z tohoto pohledu nejsou neutrální, ale obsahují v sobě určité algoritmy nebo potencialitu toho, jak na nás technologie bude působit. McLuhan byl několikrát obviňován z technologického determinismu, neboť více kritické interpretace jeho díla tvrdí, že pro McLuhana zavedení nějaké technologie vede nevyhnutelně, tedy deterministicky, k určitým efektům nezávisle na kulturním a společenském kontextu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I když nesouhlasím s tímto nařčením McLuhana, v případě otázky neutrality, anebo vlivu technologie se v poslední době obracím k postfenomenologické analýze technologií. Mezi předními jmény postfenomenologie patří její zakladatel, americký filozof Don Ihde, a také Ihdeho následovník nizozemský filozof Peter-Paul Verbeek, který působí při Univerzitě Twente. Postfenomenologii již podle svého jména vychází z fenomenologie Martina Heideggera a rozvíjí jeho dílo o větší zaměření na technologie. Jedním z hlavních principů postfenomenologie je fenomenologická analýza vztahů mezi člověkem a technologií, především způsob, jakým technologie mediují náš vztah ke světu. To už zkoumal i McLuhan. Kde se postfenomenologie štěpí od mediálních studií, je tzv. vzájemná konstituce člověka a technologie. Koncept technická mediace analyzovaná z pohledu (post)fenomenologie totiž zdůrazňuje, že mediace není pouhý proces, během kterého jsou lidský subjekt a jeho prožitky ovlivněné technologickými objekty. Technická mediace je mnohem radikálnější. Tvrdí, že vztah mezi subjektem a objektem je důležitější, protože až během tohoto vztahu reálně subjekt a objekt vznikají. Jinak řečeno, technická mediace není jakási neutrální síla, která probíhá mezi ontologicky stabilním a fixním subjektem a objektem, nýbrž tato síla teprve formuje na ontologické úrovni vlastnosti objektu a subjektu. Postfenomenologie tedy neodmítá kartesiánský dualismus subjektu a objektu. Zásadně jej ale modifikuje tím, že nepovažuje subjekt a objekt za fixní entity, ale za výsledky interakce mezi člověkem a světem, kde tato interakce je zprostředkována technologií.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"kriticky-design-a-filozofie-techniky\" name=\"kriticky-design-a-filozofie-techniky\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Kritický design a filozofie techniky\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Pokud technologie má na nás takto zásadní vliv, to samé musíme říct o designérech. Designéři jsou zodpovědní za věci kolem nás. V závislosti na svém společenském vlivu každá technologie přináší větší nebo menší balík potenciálních změn toho, jak vidíme svět, ale i sami sebe. Na začátku se nám nová technologie může zdát cizí a nedokážeme si představit, jak bychom ji mohli produktivně ve svém životě využít. Postupem času se ze svého zjevného, až hypermediovaného stavu začne technologie vytrácet do pozadí našich životů. Stane se jedním z mnoha prvků technologické infrastruktury, bez kterého bychom si nedokázali představit naše životy. Jedním z úkolů kritického designu, jak jej vidím já, je fundamentálně to, o čem hovořil již McLuhan: důležitým úkolem kritického přístupu umělce je vyzvednout do popředí technologie, které jsou pro nás tak transparentní a samozřejmé, že před nimi ztrácíme ostražitost. Měli bychom být kritičtí vůči tomu, jakým způsobem transformují naše životy. Avšak většina společnosti k tomu nemá dostatečně vybavený a trénovaný cit. Právě proto je společensky nezastupitelná role umělkyň a umělců, kteří dokáží zhmotnit a spekulativním způsobem naznačit možné funkce a vlivy nové i staré technologie. Tento cyklický proces hypermediace => immediace a opětovné hypermediace technologie popsali Mcluhanové v knize \u003Cem>Laws of Media\u003C\u002Fem> jako Retrieval. Retrieval popisuje funkce, akce nebo služby, které jsou opět znovu uvedeny ve společnosti do popředí po zavedení nové technologie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vhodný příklad tohoto jednoho ze čtyř mcluhanovských zákonů médií najdeme v eseji Alfanumerická společnost významného česko-židovského filozofa médií, Viléma Flussera, který po nucené emigraci dlouhá léta žil a akademicky působil v Brazílii. Flusser popisuje stručnou historii abecedy a jejího vlivu na společnost. Znalost abecedy byla až do Gutenberga doménou elitních vrstev společnosti a především kněžstva, kdežto většina společnosti komunikovala ústně. Gramotnost představovala sociální výhodu a aktivní znalost použití této „technologie“ svému uživateli poskytovala moc. S příchodem knihtisku a demokratizace knih se ze specializované činnosti čtení stala aktivita, která představovala utilitu i pro širší společnost. Primát klasické abecedy přirozeného jazyka začal být ve dvacátém století potlačován s příchodem digitálních počítačů a logického tlaku na matematizaci společnosti. Jedním z vrcholů digitalizace společnosti je pohlcení všech „starých“ médií, například fotografie nebo filmu, digitálními počítači a konkrétně aplikacemi typu Instagram, Amazon Audible a YouTube. Především YouTube a Audible, respektive audio knihy obecně nám poskytují zajímavou podívanou, když opět masově uvádí do popředí mluvené slovo. Milióny lidí nyní nečtou klasické knihy, ale poslouchají profesionální hlas člověka, který knihu předčítá. Přestáváme číst novinové úvahy a eseje, místo toho si na YouTube pustíme našeho oblíbeného Youtubera – překvapivou novou dominující kulturní entitu -, aby nám mohl vlastními slovy říct něco o současné politické situaci. Mluvené slovo vytlačuje strukturovaný lineární text. Práce s texty a vysoká gramotnost se opět navrací do specializované oblasti akademického bádání a elitních vrstev, které mají ještě čas na to si vyhradit čas na čtení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaké to bude mít důsledky pro společnost, vzdělávací instituce a metody učení, gramotnost, a nakonec naši schopnost se soustředit na náročnou, lineární činnost, kterou čtení dozajista je? To jsou z mého pohledu tradiční otázky z filozofie a sociologie techniky. Tyto akademické obory nabízí hypotézy, empirická data a analýzy směřování současné situace. V čem jsou tyto obory mnohem méně zdatné, a to zcela programově, jsou spekulativní představy o budoucnosti. Zároveň velmi omezeně nám podávají výpověď o tom, jak se v takové budoucnosti budeme cítit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kritický design je přirozeným partnerem filozofického bádání. Má potřebné nástroje a sadu dovedností k tomu, aby z abstraktního udělal něco uchopitelného. \u003Cem>Philosophy made flesh\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Aby skutečně kritický design mohl nabídnout vhodný alternativní pohled na problematické části naší kultury a společnosti, měl by se poučit z problémů UX designu a brát v potaz současné ultra-moderní přístupy ke studiu interakce člověka, technologie a prostředí. Přístupy, které nacházejí svůj původ v kybernetice druhého řádu a explicitně preferují holistické a systémové pohledy na technologii. Kritickému designu pomůže překonat své zahledění na artefakt, pokud si designéři uvědomí, že vedle samotných technologických objektů jsou mnohem zajímavější prostředí a platformy, které nové technologie cíleně nebo neplánovaně vytvářejí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>McLuhan ve své \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.marshallmcluhanspeaks.com\u002Flecture\u002F1970-living-in-an-acoustic-world\u002F\">přednášce \u003Cem>Living in the Acoustic World\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fa> artikuloval dobře ekologický pohled na technologii: automobil sám o sobě nemá žádný význam, pokud by neexistovala infrastruktura silnic, dálnic a obecně možnosti dopravy. Automobil je jen zjevným povrchem mnohem hlubšího a komplexnějšího systému vztahů mezi infrastrukturou, sociální praxí a jednotlivými technologickými objekty. Během řízení je to dokonce pouze část automobilu, která nás propojuje do onoho komplexního systému dopravy: je to volant, řadící páka, různé budíky. Jinak řečeno, uživatelské rozhraní automobilu je branou do hlubšího povrchu systému dopravy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Chceme-li tedy zkoumat současné vztahy člověka, společnosti a technologie, musíme se jako designéři, HCI odborníci a teoretici zaměřit nejen na povrch interface (rozhraní) technologií, jakožto místo, kde se všechny zmíněné strany explicitně potkávají, ale zároveň na hlubší, infrastrukturální části, které nám zůstávají většinu dobu skrytu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Úkole kriticky smýšlejících designérů je archeologickou metodou odkrýt to, co považujeme za neproblematické a samozřejmé. Jít za povrch věcí a dekonstruovat naši nevědomost o tom, co s námi techno-média dělají. To vyžaduje více než jen estetický cit nebo řemeslnou zručnost, nýbrž také výbornou znalost toho, jak se věci dostaly do současného stádia neboli co vše předchází a následuje potom, co zmáčkneme na svém chytrého telefonu nějaké tlačítko, nebo si můžeme pustit vodu z kohoutku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Britský básník a expat žijící v USA, T. S. Eliot, ve své eseji \u003Cem>Tradition and the Individual Talent\u003C\u002Fem> kdysi napsal, že básník by měl být spojen s tradicí svého oboru. Měl by být schopný vnímat „historicitu historie“ a „historicitu přítomnosti“. Kritický designér by měl podobně vnímat historicitu problémů, na kterých pracuje nejen z hlediska evoluce v čase, ale možná překvapivě i v prostoru. Vnímat problém nikoli jako problém vytvořit nějaký objekt, ale jako nutnost re-designovat časoprostorovou strukturu prostředí a systému, ve kterém bude objekt existovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z takového systémového pohledu pak kritický designér může například pomoci udržitelného a ekologičtějšímu světu spíše než krásným kelímkem z bambusu radikální kampaní, který odkryje nesmyslnost plýtvání ovocem nebo zeleninou kvůli tomu, že nesplňují domnělé nároky na vizuální atraktivitu. Dekonstrukce této praktiky totiž zjistila, že lidé jsou mnohem racionálnější a méně zhýčkaní a pochopí, že pokud jsou potraviny nezávadné, nezdráhají se je koupit, neboť vzhled u většiny lidí není hlavním kritériem při nákupu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Myslet časoprostorově, strukturálně a systémově, včetně dovednosti navrhnout prototyp řešení. To je z mého pohledu agenda pro kritický design.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3235,"protected":19},"\u003Cp>Zdroj: https:\u002F\u002Fwww.facebook.com\u002Fevents\u002F2129142317335432\u002F Na začátku října se 3. 10. konalo v pražském DOXu setkání lidí, které spojoval zájem o tzv. Kritický design. Na jedno z prvních představení konceptu Kritického designu se přišla podívat rozmanitá skupina lidí: vedle samozřejmého zájmu z řad praktikujících designérů, umělců a teoretiků umění (v drtivé většině z UMPRUM) se dostavili UX designéři […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[3240,13,33,34,35,36,37,888],"post-587",{"self":3242,"collection":3247,"about":3249,"author":3251,"replies":3253,"version-history":3256,"predecessor-version":3259,"wp:attachment":3263,"wp:term":3266,"curies":3271},[3243],{"href":3244,"targetHints":3245},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F587",{"allow":3246},[44],[3248],{"href":47},[3250],{"href":50},[3252],{"embeddable":53,"href":54},[3254],{"embeddable":53,"href":3255},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=587",[3257],{"count":738,"href":3258},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F587\u002Frevisions",[3260],{"id":3261,"href":3262},838,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F587\u002Frevisions\u002F838",[3264],{"href":3265},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=587",[3267,3269],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":3268},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=587",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":3270},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=587",[3272],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":3274,"wp:term":3284},[3275],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":3276,"_links":3277},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":3278,"collection":3282},[3279],{"href":54,"targetHints":3280},{"allow":3281},[44],[3283],{"href":96},[3285,3300],[3286],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3287},{"self":3288,"collection":3292,"about":3294,"wp:post_type":3296,"curies":3298},[3289],{"href":105,"targetHints":3290},{"allow":3291},[44],[3293],{"href":110},[3295],{"href":113},[3297],{"href":116},[3299],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3301],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":3302},{"self":3303,"collection":3307,"about":3309,"wp:post_type":3311,"curies":3313},[3304],{"href":955,"targetHints":3305},{"allow":3306},[44],[3308],{"href":469},[3310],{"href":472},[3312],{"href":964},[3314],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":3317,"es":3321,"fr":3325},{"title":3318,"slug":3319,"description":3320},"Philosophy Made Flesh: A Philosophical Look Back at the Critical Design Workshop at DOX","philosophy-made-flesh-a-philosophical-look-back-at-the-critical-design-workshop-at-dox","A look back at a Critical Design meetup at DOX in Prague, and an argument that critical design should draw on the philosophy of technology: McLuhan, postphenomenology and Flusser.",{"title":3322,"slug":3323,"description":3324},"Philosophy made flesh: una mirada filosófica al taller de diseño crítico en DOX","philosophy-made-flesh-una-mirada-filosofica-al-taller-de-diseno-critico-en-dox","Una mirada atrás a un encuentro sobre diseño crítico en el DOX de Praga y una propuesta: que el diseño crítico se apoye en la filosofía de la técnica de McLuhan, la posfenomenología y Flusser.",{"title":3326,"slug":3327,"description":3328},"Philosophy made flesh : regard philosophique sur l’atelier de design critique au DOX","philosophy-made-flesh-regard-philosophique-sur-l-atelier-de-design-critique-au-dox","Retour sur une rencontre consacrée au design critique au DOX de Prague, et une proposition : l’appuyer sur la philosophie de la technique de McLuhan, la postphénoménologie et Flusser.",{"id":3330,"date":3331,"date_gmt":3332,"guid":3333,"modified":3335,"modified_gmt":3336,"slug":3337,"status":12,"type":13,"link":3338,"title":3339,"content":3341,"excerpt":3343,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3345,"categories":3346,"tags":3347,"class_list":3348,"_links":3350,"_embedded":3382,"tagsResolved":3480,"translations":3485},544,"18. 08. 2018","2018-08-18T00:00:00",{"rendered":3334},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fon-the-surface-and-depth-layers-in-anthropology-and-human-computer-interaction","2025-10-14T12:27:16","2025-10-14T10:27:16","on-the-surface-and-depth-layers-in-anthropology-and-human-computer-interaction","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fon-the-surface-and-depth-layers-in-anthropology-and-human-computer-interaction\u002F",{"rendered":3340},"On the “surface” and “depth” layers in anthropology and Human-computer interaction",{"rendered":3342,"protected":19},"\u003Ch2>Introduction to the HCI field\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>At this moment I consider Human-computer interaction to be one of the most intellectually stimulating fields dealing with the relationship between humans and technology. There are myriad reasons for this praise. Among them is the simple fact that in today’s world, called by many scholars variously as the information age, network society or post-industrial and cognitive age (Castells & Cardoso, 2006, p. 4-5; Imbesi; Dijk, 2006, p. 19), technology and technological work are deeply interwoven into the structure of our societies. The ever-closing integration of technology and humans is manifested by contemporary approaches such as the Ubiquitous computing and Internet of Things, with sensors and smart devices monitoring, analysing and predicting what we do, or could or should do. To study both technology and society then demand that we consider their mutual influences and co-constitution; the approach that goes beyond the myopic variants of technological or sociocultural determinisms.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The HCI field seems to be well-equipped for the task. In its genes has the focus on all the necessary components: humans, technology \u003Cem>and\u003C\u002Fem> the design and evaluation of their interaction. The broadly accepted beginning of the computer-based era of HCI can be traced to the year of 1983 when the book \u003Cem>The psychology of human-computer interaction \u003C\u002Fem>was published (Card, Moran, & Newell, 1983). The text applied the contemporary research in psychology and cognitive sciences to studying individual users and designing, evaluation and testing of information systems (Carroll, 2003; Turner, 2016). The book also brought to HCI the then-dominant \u003Cem>cognitivistic \u003C\u002Fem>paradigm. Cognitivism presupposes that everything that matters to cognition, sense-making, or even the mind is found between the boundaries of skull and skin, everything else is just the input sense data that are processed by the brain and send as an output to bodily functions. The mental states and cognition can be compared to the workings of a digital computer because cognition is seen as information-processing and manipulation of mental representations in the form of physical symbols and following of fixed, algorithm-like rules (Brey, 2001, p. 41; Winograd, 1987, p. 25). Under the influence of cognitivistic paradigm, the HCI thrived and its ideological coherence was proclaimed the golden age of the field (Carroll, 2003).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>With the advent of personal computing, computer technology has shifted from an expensive and arcane tool for specialists to become a common work accessory and recently a set of smart devices that accompany us everywhere. In addition, the computing concepts such as ubiquitous computing and Internet of Things have announced the continual disappearance of technology and its embedding into the socio-technical fabric of contemporary life. These technological changes in the society impacted the HCI field as well. Suddenly, the static space of an office desk and sterile laboratories were incapable to capture the complexity and “messiness” of technology use in every day’s contexts. New related domains to HCI such as Computer-supported cooperative work (CSCW) emerged, focusing on the work context and diverse types of interactions between a worker and the group. Furthermore, participatory design methods emerged during the socialist government rule in Scandinavian countries of the 1970s and 1980s to foster democracy at work, promoting the cooperation between designers and workers who provided a domain-specific expertise.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Crucially, even within the fields of HCI and cognitive science were voices critical of the cognitivistic dogma: cognitive scientists, philosophers, artificial intelligence researchers or anthropologists like Don Norman, Hubert Dreyfus, Terry Winograd or Lucy Suchman offered critical evaluation of cognitivism and its image of human cognition as a disembodied mind imposing abstract and value-free reasoning upon the world. The mentioned academics were looking for a radically different intellectual framework that would oppose the limiting cognitivism. They found the answer in the ideas of the phenomenological philosopher Martin Heidegger. Especially, Dreyfus’ critique of the then-dominant cognitivistic program in the artificial intelligence research (Dreyfus, 1979; Dreyfus, 1992) introduced Heidegger to the whole, then predominantly technical fields that had been struggling for some time in fulfilling the promises of creating a truly general artificial intelligence.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Later, Winograd and Suchman provided a cogent critique of cognitivism and rule-based cognition in HCI (Winograd, 1987; Suchman, 1987). By suggesting that a user of computer-based systems, such as handling of a complex office printer, on which Suchman did her empirical research, does not follow rules, but instead interprets the situation with the help of pre-existent knowledge and is solving problems \u003Cem>ad-hoc\u003C\u002Fem> based on the available resources at hand, brought to the mainstream light in HCI the phenomenological ideas of hermeneutics and the concept of being-in-the-world. Phenomenologically influenced novel approaches in HCI started to stress the importance of “embodiment” and “situatedness” of human action, contextual aspects of sense-making and a tightly coupled relation between humans and technological artefacts, which brought HCI close to social sciences. HCI practitioners started to appropriate sociological and anthropological methods for gathering information and requirements for system design. Cognitive science also moved away from dogmatic cognitivism, instead embracing alternative approaches to study the mind and cognition, often called, in contrast to cognitivism, \u003Cem>post-cognitivistic\u003C\u002Fem> (Kaptelinin & Nardi, 2006). Apart from activity theory, distributed and extended cognition, Kaptelinin and Nardi re-introduced phenomenology to HCI.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"technology-as-a-medium\" name=\"technology-as-a-medium\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Technology as a medium\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Scholars in the philosophy of technology and new media studies (Deuze, 2015; Manovich, 2002; Verbeek, 2015) agree that technologies mediate all aspects of our lives and it is increasingly difficult to get away from the situation, which led Mark Deuze to propose that instead of combating the technological mediation, we should accept it. It resonates also in the work of a Czech phenomenologist, professor Miroslav Petříček, who writes that:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“Through media we get access to the world and reality, they are a tool for understanding the reality […] simultaneously by media we share our knowledge about the reality: our relation to the reality is not direct, it is \u003Cem>mediated\u003C\u002Fem>, between our cognizing and the reality stands the medium – in the sense of a fatal split or a gap. The medium enables the contact with the reality, but this contact is conditioned (realized by a distance), it is simultaneously the reference to the loss of immediacy, innocence.” (Petříček, 2009, p. 13)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Petříček and other phenomenologist studying technology, most famously post-phenomenological philosopher of technology Don Ihde (1990), are suggesting a radical rupture between the human and the world: not only does technology extends quantitatively our already existing capabilities, but also brings about qualitative changes that were not necessarily consciously designed for. Verbeek (2015) gives his favourite example of ultrasound examination as a disruptive technology, enabling future parents to see the unborn child and decide his or her future according to the information provided by the interface screen and other analytical measurements. But even other, more typical technologies such as microscopes, telescopes, cars, internet have opened up before us new worlds and possibilities that have been transforming our relationship to the world and even to ourselves since their introduction. It was the media theorist Marshall McLuhan (1991) and Don Ihde (1990) who articulated the notion that introducing a new technology has a profound effect on our lives. The effect is not in the form of determinism, but in what Ihde calls \u003Cem>non-neutrality\u003C\u002Fem> of technology, which always amplifies and reduces certain parts of our reality for its functioning. For example, a microscope reveals to us a new, microscopic realm of the reality, but at the same time reduces our ability to perceive the “normal” realm of everyday reality.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Technology is a medium between humans and the world. It ties them together in a new system of human-technology-environment relations. To study the life of a human community, especially in the technologically developed parts of the world, it is necessary to include the technology into the equation. Conversely, the study of how technology influences our lives as well as the study of the current use of technology for the specification of future technological design requires from HCI field incorporating anthropological methods. It is then reasonable to look into the anthropological literature to find about how it treats studying the complexities of human behaviour. The anthropologist whose work I am going to explore in the following section is Tim Ingold, who fittingly represents a phenomenological orientation to the theoretical and philosophical problems in anthropology.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"anthropological-view-on-cognition-and-perception-in-tim-ingold\" name=\"anthropological-view-on-cognition-and-perception-in-tim-ingold\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Anthropological view on cognition and perception in Tim Ingold\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Naturally, other fields also stumbled upon the question of what role plays cognition and the environment in our behaviour. Anthropology is one of the fields that discusses implicitly the same problematic assumptions of the cognitivistic paradigm that we mentioned in the context of HCI. Anthropologist Tim Ingold summarizes in his book \u003Cem>The Perception of the Environment\u003C\u002Fem> the differing positions on cognition of two leading intellectuals of the 20\u003Csup>th\u003C\u002Fsup> century: Gregory Bateson and Claude Lévi-Strauss. Both assert that the mind is a processor of information which falls under the umbrella of cognitivism, yet there are also differences.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>As Ingold writes, “[f]or Lévi-Strauss, both the mind and the world remain fixed and immutable, while information passes across the interface between them.” (Ingold, 2001, p. 18). For Lévi-Strauss, there is no significant connection between the inner and the outer of our minds. Ontologically speaking, the mind and the world are distinct entities, not contributing to each other nor co-constituting the essence of the other. Because of that, Lévi-Strauss represents the traditional dichotomies of Western intellectual heritage existing since Descartes. His view privileges the idea of universal, abstract intellect, observing the world from the a-contextual and value-free point of view resembling how we conceptualize the ideal case of scientific thinking. Ingold adds in his essay that Lévi-Strauss saw cognition as an information-processing that operates on the data coming from the senses which are \u003Cem>already pre-structured,\u003C\u002Fem> and it is the task of the mind to \u003Cem>re-construct this already present structure \u003C\u002Fem>of the sense data. It suggests that for Lévi-Strauss the world itself is pre-structured, waiting for us to pick the reality up if our senses are attuned to the world correctly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>On the other hand, Bateson sees the mind as fundamentally embedded in the world, being a part of the totality of the organism-environment system. Bateson’s view on the relationship between the mind and the environment is much more ecological in the sense that the entities do not have a fixed nature but their “ontological identity” is continually re-negotiated through the dynamic interactions between the components of the ecological system (the mind, the environment). Bateson gives us a famous example where we are to imagine a blind man with a cane (Bateson, 1973). According to Ingold. Bateson maintains that the cane for a blind person is so crucial to her orienting in the world that it functions as an artificial sensory addition to the natural five senses.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bateson’s perspective of the ecological closely maps the assumptions held by Ingold. In fact, Ingold’s agenda is to dismantle the old dichotomies of nature and culture. Instead, agreeing with Bateson, he proposes “the dynamic synergy of organism and environment, in order to regain a genuine ecology of life” (Ingold, 2011, p. 16) whereby the ecology should analyse the human and the environment as one, indivisible unit. The focus of the study would, therefore, be the “organism-environment relations” and the mutual interactions thereof.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F08\u002Flevi-strauss-bateson.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone wp-image-894 size-full\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F08\u002F57c0d8c48c7d056a95039467445276d1f66fa518.png\" alt=\"\" width=\"1296\" height=\"1300\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp style=\"text-align: center;\">Figure 1 Schematic comparison of Lévi-Strauss’s and Bateson’s views on mind and ecology as presented by Ingold (2011, p. 18)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>This ambitious view on the integration of humans into their environment as being by definition inseparable for the purposes of the analysis poses several theoretical and practical challenges. The significance of our environment presupposes that not all findings can be neither universalised nor transferrable over different contexts without losing the original purpose or meaning. The role of the meaning of human actions and even artefactual objects is also context-dependent. Moreover, the environment changes and suggests new ways of “doing and comprehending things”. Not surprisingly, Ingold, therefore, talks about the organism-environment unit, not as an object, but a process and a constant flux of differences that come together for a period of time just to be changed again.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To speak of environment does not mean referring only to the immediate physical reality we inhabit, but also the higher layers of social and cultural spheres. Citing other scholars, Ingold agrees with the idea that socio-cultural knowledge and “tools” such as the language shape the way we perceive the world and our conscious \u003Cem>and\u003C\u002Fem> unconscious responses to the environment. Specifically, the socio-cultural background provides a lens or “discriminating grid” through which we impose order on the “flux of raw experience” (Ingold, 2011, p. 158). Here is Ingold again more Batesonian than Lévi-Straussian. If perception was based only on proper, mechanical functioning of the senses re-presenting the world to our mind, as Lévi-Strauss maintained, we would more or less see the world in the same manner. But as anthropologists know, this is clearly not the case. Instead, the socio-cultural background \u003Cem>and \u003C\u002Fem>our situatedness in the environment shapes how we \u003Cem>interpret \u003C\u002Fem>the world. The meaning of objects in the environment is not inherent to the environment or the objects themselves but is \u003Cem>the result\u003C\u002Fem> of the interaction between all the subcomponents of the organism-environment system (between the human and the environment). By interaction, we also mean how specifically are the objects used. Ingold comments that it is by the “virtue of their [objects] incorporation into a characteristic pattern of day-to-day activities” that the meaning is being assigned in respect to the “relation contexts of people’s practical engagement with their lived-in environments” (Ingold, 2011, p. 168). Ingold extends here the late Wittgenstein’s idea of the language. In the posthumously published \u003Cem>Philosophical Investigations\u003C\u002Fem>, Wittgenstein originates the idea that words obtain the meaning through the practical, everyday use within a given community of practice (Wittgenstein, 2009). But the same approach can be applied to the behaviour of humans where behaviour can be analysed as a sequence of non-linguistic signs.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In explaining the meaning and the occurrence of patterns of human behaviour belongs to what anthropology aims for (as opposed to finding the propositional truth of statements, for example), how do we go about studying the \u003Cem>meaning\u003C\u002Fem> of human action if we want to provide an in-depth explanation?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Within the ecological framework advocated by Ingold, the precision of our explanation “why” will be tied, somewhat, arbitrarily, to what we consider a “good enough” explanation. The reason is that once we agree upon taking into account the whole holistic web of interactions and interrelations that all contribute to the final trigger of why people act certain way or why objects acquire meanings when used in practice, it is impossible to provide a full explanation because certain causations will be always hidden from the researcher. And from the individual actor as well because we cannot expect either that people, in general, are able to verbalize their own behaviour.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To explain why I consider the “why” question impossible to answer fully, I shall mention Michael Polanyi, who articulated the now famous distinction between the knowledge of “what” and knowledge of “how”. The “how” knowledge, oftentimes synonymous with “tacit knowledge” is difficult to put into words, especially for someone highly skilled in a given domain. Once we get used to doing something, it becomes for us automatically and intuitive. For example, a skilful carpenter working with a hammer will seldom focus his attention on the hammer itself, rather he will focus on the goal to fix furniture for which a hammer is only a mediating tool. For the carpenter, in order to explain “how” most of the time will prove to be the best option simply to demonstrate how he goes about hammering. This applies to any skilful activity or expertise involving the eye-body coordination.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Returning to the “why” question, it also features a tacit dimension that consists exactly of the holistic web of relations that are extremely difficult to uncover satisfactorily. Any descriptive account of a human action will have to deal with the “surface” and “deep” layers where the surface layers are visible to an eye, whereas the full description, however “thick”, of the deep layer will be lacking.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"surface-and-depth-layers-of-reality\" name=\"surface-and-depth-layers-of-reality\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Surface and depth layers of reality\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>It seems to me that there are several already existing approaches to explain further the distinction between the surface and the depth in explaining “why” of human action. For example, anthropology already uses the terminology of “etic” and “emic” originating from linguistic terms phon\u003Cem>etic\u003C\u002Fem>s and phon\u003Cem>emic\u003C\u002Fem>, respectively. Etic methodology pursues a field study from the perspective of the outsider with the goal to study “behavior as from outside of a particular system”, whereas the “emic viewpoint results from studying behavior as from inside the system” (Pike, 1967, p. 37) The etic approach aim to provide a scientifically objective account of the behaviour from which a researcher consequently tries to derive an objective laws about the studied community that can be generalized across cultures. The emic approach, on the other hand, aims to take the researcher into the community who will become one of the members, studying and understanding the subtleness of behaviour and the meaning behind it.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To my mind, there is no doubt that the etic approach can capture many valuable observations regarding the behaviour, but without the access to insider knowledge, it stays on the surface of the behaviour. Using only the etic approach reduces the real-life complexities and irreducible quality of meaning and human actions to “appearances” or the surface layer. Against this reduction to appearances already warned Bateson with his “objection to mainstream natural science […] [that reduces] ‘real’ reality to a pure substance, thus relegating form to the illusory epiphenomenal world of appearances” (Ingold, 2011, p. 16). Bateson here criticizes that the mainstream science privileges explaining (away) phenomena by describing what it looks like and neglects the underlying and most of the time invisible forces that nevertheless shape, cause or create conditions for the visible result. What are the hidden “depths” that emerge as a surface layer?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The question inevitably leads to asking what gives the shape or meaning to our actions. According to Ingold and Bateson, we find the answer in analysing the behaviour of people within the web of relations of the holistic system called organism-environment, with the socio-cultural past and present a part of the “environment”. What are the surface and depth layers in technology?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>For the answer, it is helpful to browse through the history of modern computing that started in the first half of the 20\u003Csup>th\u003C\u002Fsup> century. The first mainframe and programmable computers were as large as one room and to change their behaviour was possible only by physically altering the configuration of electric cables. Later on, from programming done in the “raw” binary code, through the assembly compilers to the first high-level programming languages. Every change simplified the use of computers by putting more intermediate layers that \u003Cem>abstracted\u003C\u002Fem> the user from the underlying physical hardware by providing an access to the computing resources via a symbolic, textual, graphical or another type of interface. Paul Dourish (2004) summarizes the history of computing as a history of continual abstraction.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It is true that the process of abstracting the complexities of hardware enabled significantly more people using computers and computing devices in their lives. Especially after the advent of mass-marketed personal computers equipped with a graphical user interface (GUI), people learned very quickly that they can handle their work just by controlling the new visual language symbolized by the desktop paradigm that provided an accessible and easily recognizable metaphoric UI resembling the real-life office environment. But the abstraction has also had what I consider negative consequences: our relationship with computers is, in fact, a relationship with the interface because, for the majority of the population, the reality of computers is incomprehensible. For the majority, computers are what they can do with them, which means that when talking about computers people mean \u003Cem>their interface\u003C\u002Fem>, rather than the hidden infrastructure.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It becomes even more problematic when designers focus only on the surface layer of technology (or their interface). It may lead to a more aesthetically pleasing graphical design, but can it automatically satisfy other requirements, such as functional needs or general meaningfulness of user experience when using computers? Having analysed the current trend in HCI design of digital technologies, the focus on providing meaningful user experience (Ferenc, 2016), I believe that HCI design faces the very similar theoretical and empirical issues shared also by anthropology: it is the problem of going beyond the superficial appearances of the surface layer, be it an observable behavioural patterns or the surface layer of the technological interface (cannot we both behavioural patterns and an technological interface call an interface mediating between the visible surface and the invisible depths?), and explain the deeper layers of why we do things certain way. For HCI design, however, the quest becomes even more pertinent because this knowledge is used for design and evaluation of technological objects and services that millions of people use on the daily basis.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Being phenomenologically oriented, both anthropology and “post-cognitivistic” HCI design call for a more holistic, or ecological study of individuals, groups, and the emergence of meaning and “sociocultural-technical” order. Both disciplines also have to deal with what I called the surface and the depth layers.  In the following parts of the text, I would like to analyse this dichotomy on the background of Martin Heidegger’s hermeneutical phenomenology as presented in his magnum opus \u003Cem>Being and time\u003C\u002Fem> with the additional commentary made by the contemporary philosopher and a great Heidegger’s interpreter Graham Harman.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"heideggers-phenomenology\" name=\"heideggers-phenomenology\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Heidegger’s phenomenology\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Heidegger’s \u003Cem>Being and Time\u003C\u002Fem> can be also summarized as criticising “the metaphysics of presence”. By that Heidegger means that “Western philosophy has consistently privileged that which \u003Cem>is\u003C\u002Fem>, or that which appears, and has forgotten to pay any attention to the condition for that appearance. In other words, presence itself is privileged, rather than that which allows presence to be possible at all – and also impossible” (Reynolds, 2018).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In many ways, Heidegger’s project is also a response to Edmund Husserl, the former teacher and the founder of phenomenology. Husserl maintained in his philosophy the influence of Cartesian dualisms when he postulated the transcendental ego. This disembodied consciousness reduced the reality to the constant flow of phenomena as if we are frozen at the place and watching a television screen. Moreover, Husserl believed that we had a direct relationship with the world through the intentional objects in our minds that we could directly perceive if only we “bracket” the other cognitive functions that could spoil the pure empirical or sensorial content in our mind.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heidegger rejected Husserl’s transcendental ego and with that Cartesian privileging of mind over body, as well as epistemology over ontology. For Heidegger, it was not the “cogito” but the question of the Being, or the “sum” part of the famous dictum, that presented the philosophical conundrum completely misunderstood in the Western philosophy since Plato. Instead, Heidegger proposed that the reality is “deeper” than just the phenomena we can see because these phenomena have to emerge from somewhere, and for Heidegger, this “somewhere” is the phenomenal background of our world. To understand this phenomenal background, it is useful to look at the notion of how Heidegger sees a human being as a Dasein.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Dasein\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Dasein is a German term that Heidegger uses for writing about a human without the baggage of all the connotations and denotations that we normally associate with the word. Dasein is or Heidegger the most important essence because it differs from the rest by virtue of it is “Being [..] that Being is an \u003Cem>issue\u003C\u002Fem> for it.” (Heidegger, 2006, p. 32\u002F12) In other words, Dasein is the only Being that problematizes its own existence. Moreover, Dasein understands its being because it is inherently being-in-the-world. Compared to Husserl, the human is being transformed from an abstract and disembodied consciousness to an entity intimately linked to the world. Dasein is situated and embodied in the spatial, temporal and other contextual aspects of the world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The temporality of Dasein is not simply an existence on a timescale, but the fact that we have at our disposition our social and cultural past that influences the way we interact with the world. Heidegger was very much interested in the everydayness of our existence, which he claimed is our default mode of being: everydayness of dealing with the world makes sense to us because we also exhibit what Heidegger calls “Care” about our being. The practical and every day’s dealing with the world and objects therein in order to achieve whatever goals we set up to achieve is the default mode of our being, while the theoretical and descriptive observation of the world is more specialized, rarer, and usually left to the sciences.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The practical, every day dealing with the world versus the theoretical mode are two principal modes of interacting with the world, which Heidegger analyses further in his famous “tool analysis” part of \u003Cem>Being and Time\u003C\u002Fem>. Graham Harman considers the tool analysis the most important innovation within the Heideggerian corpus and everything else mere commentaries on this discovery (Harman, 2002).\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Tool analysis\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Although the name could suggest otherwise, Harman warns us that by “a tool” we should not think of any specific technological tool, but rather generic things we can use “in-order-to”, for something. There are two modes whereby we can have a relationship to entities: presence-at-hand and readiness-to-hand.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Presence-at-hand is a relationship with the entities when their appearance become for us a mere “physical lump” or set of attributes. Presence-at-hand is a theoretical dealing with entities where we are fully aware of them. We can see that this mode is rather similar to Husserl’s transcendental consciousness and generally cognitivist claim across many domains where to know or to grasp the being of an entity means to describe how it appears to our consciousness.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Readiness-to-hand is the other mode and central idea in Heidegger’s phenomenology. The entities that are for Dasein “ready to hand” mediate Dasein’s relationship to the world and are used by Dasein for its practical dealing with the world. Entities in this mode are not the centre of our attention, on the contrary if they are authentically ready-to-hand, our attention becomes increasingly focused on the goal we want to achieve and the entity such as a hammer will become for our consciousness the more transparent the better it helps us achieves our goals, or as Heidegger says, our\u003Cem> work\u003C\u002Fem>. Readiness-to-hand is not possible to study from a detached, theoretical and disembodied point of view; any observation of appearance of a tool cannot uncover the readiness-of-hand of an entity because to understand its readiness-to-hand, one has to use it practically. But there are also possibilities of how ready-to-hand entities can become present-to-hand. It happens when entities “brake down” if they do not do what is expected of them.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>According to Heidegger, what makes entities ready-to-hand is that entities always belong to a large web of other entities (tools) that Heidegger calls an “equipmental totality”. In other words, the equipment functions and has certain meanings for us thanks to its relations to other entities. The number and complexity of these relations are recursive and potentially infinite.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heidegger talks about a larger contextual reality in which even a simple tool like a pencil belongs to the equipmental totality of other writing tools such as a paper, but also the context of the general activity of writing. We cannot forget that Heidegger studies the being of things. And the being of a tool is its relational character to other tools. To give just more examples, consider a car. Its meaning and functions are shaped by its membership to a set of other cars, roads, driving licences, urban laws for drawing, etc. Or the case of money. Of itself, it is a worthless piece of paper (or a digital signature). However, only after we agree upon money being a default means of exchange in the context of a socio-economic system of humans, technology, economic relations, etc., do money start to have any value.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If the default mode of how we interact with the world truly ready-to-hand, we have to ask how humans go about, in reality, interacting with entities that belong to such a complex web of relations. If we have to use entities practically, without pondering theoretically about their meanings, functions, etc., what cognitive powers do we use to manage the complexity of our decision making?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heidegger does provide an explanation where exactly is the totality of all assignments reduced to a single space. In chapter \u003Cem>§ 17 Reference and Signs, \u003C\u002Fem>the author writes that we do encounter the equipmental totality of references in what he calls \u003Cem>signs\u003C\u002Fem>. Signs themselves are also an equipment but their primary function is “\u003Cem>showing\u003C\u002Fem> or \u003Cem>indicating\u003C\u002Fem>” and it is “an item of equipment which explicitly raises a totality of equipment into our circumspection so that together with it the worldly character of the ready-to-hand announces itself.” (Heidegger, 2006, p. 108\u002F78-110\u002F80). Later on, Heidegger says that signs are produced and are deliberately made the way that is “conspicuous” or easily seen, comprehended or “accessible”. In other words, \u003Cem>signs must be deliberately designed,\u003C\u002Fem> and the work of the designer is to take the relational complexity of the web of assignments and create a door or what I consider to be an \u003Cem>interface\u003C\u002Fem> to it.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The meaning and function of the sign are contextually given and depend on Dasein’s (human being) understanding of it based on its use and intelligibility (Heidegger, 1996, p. 103\u002F82). This semantic openness of a sign suggests that the meaning is a potentiality which Dasein reduces to an actuality based on the fact that at a particular situation (context), such interpretation of the meaning is \u003Cem>sufficient\u003C\u002Fem> for whatever Dasein aims to do. What we should stress is that the interpretation occurs at \u003Cem>the moment of the interaction\u003C\u002Fem> with a sign or any entity in general. Dasein interprets the meaning of entities based on the contextual situation. How does it do that? How does it decide what is \u003Cem>sufficient\u003C\u002Fem>, and in relation to which? What Heidegger suggests is a process of hermeneutical interpretation of the world.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Cognition as hermeneutical interpretation\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Hermeneutics finds its origin in the theological interpretation of Biblical texts. It deals with a question whether we can find the meaning of a text within the text itself, or whether the meaning is co-constructed by the “forces” outside the text such as the mind of a reader. The first case reminds us of Husserl and Cartesian thinking of the universal, transcendental mind being the final arbiter (everything necessary is in the mind); while the other approach takes the contextual view.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Gadamer (1976) takes a third view, suggesting that the meaning is created during the act of interpretation, specifically during the interaction between the “horizon of the reader” and the “horizon of the text”. Influenced by Heidegger’s concept of Dasein, Gadamer views the human as a historically grounded being that carries its culture and history with itself in every hermeneutic situation (Gadamer, 2004, p. 301). In other words, for Dasein to be able to interpret anything, it has to possess what Levi R. Bryant calls “pre-ontological” understanding (Bryant 2017) of Being, which means all the existing knowledge, but also inherent biases, intuitive hunches. In other words, the pre-ontological understanding is filled in with cultural, social, personal influences and experiences that shape the way we approach the world. Dasein possesses this pre-ontological understanding by virtue of being-in-the-world. Heidegger and Gadamer took up the concept of hermeneutical interpretation and elevated it to the general cognitive mechanism of interacting with the world (Winograd, 1987, p. 30).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The phenomenological answer to how we cope with the everyday complexity of the world is in these lines: we do not normally grasp the world theoretically, as the present-at-hand entity, but as a set of ready-to-hand, more or less phenomenologically transparent entities whereby we are surrounded. Instead, we approach the world with existing understanding, however imprecise or subjective, and are able to \u003Cem>reduce the world’s complexity\u003C\u002Fem> by interpreting it according to our aims that we want to achieve in the world. There are potentially infinite aims in the world and infinite ways to achieve them, thus making it impossible to list or represent them for a theoretical musing. It means that the world’s complexity is interpreted and reduced to something manageable by normal human beings based on our life goals. But to have life goals means that we have to \u003Cem>live\u003C\u002Fem> in the world and display a hint of care about our lives.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Surface and depth layers in HCI and anthropology\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>The surface and depth layers of the phenomenological reality are a problem both for HCI and anthropology. According to hermeneutical phenomenology, the default mode of how we interact with the world is by interpreting it. The interpretation is an ad hoc process that happens during the act of interacting with the world and the outcome of such interactions depends not only on the environmental side but also on the human side of the interaction. In the 21\u003Csup>st\u003C\u002Fsup> century, it is a truism to say that technology adds itself to the aforementioned interaction and strips us from the direct access to the world by functioning as a medium in-between.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To understand why we behave and why we use technology in a certain way requires to go beyond the surface into the depths of a web of references that co-constitute the behaviour, meaning and the function of entities in the world, technology and human beings included. But how and what methods and techniques to study the “depth” layers are there? Even though we agree with Ingold, Bateson, post-cognitivistic theoreticians arguing that our cognition and even the mind itself is distributed across humans, environment and artefacts (Kaptelinin & Nardi, 2006; Clark, 2014) and counting with the inevitable \u003Cem>hermeneutic circle\u003C\u002Fem> where we interpret the world by our knowledge of it, how can we bridge the theoretical ideas to applied research?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HCI field has recently, under the umbrella of User Experience design, appropriated many anthropological and sociological methods by introducing the human-centred design approach to designing technology. Field research, personas, storytelling, quantitative analysis and qualitative interviews have made their way into the daily practice of designers. Human-centredness of the design was a great victory over a narrow obsession with the technical side of technology that was so common during the 2000s. The human-centred design gave us many answers how to study the human component in the Ingold-Bateson-Ihde’s ecological system of humans, technology, and environment.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Yet, how do we study, (re-)design or evaluate large-scale sociotechnical systems such as public transport or the role of smartphones in the life of teenagers where human-computer or human-technology interactions exists on a daily basis and multi-layered scale?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A design theoretician Horst Rittel and more recently Richard Buchanan (1992) call these large-scale problems \u003Cem>wicked problems\u003C\u002Fem>. They are wicked because they are systemic, holistic, intractable, avoiding full logical analysis, and without the possibility to discern where the problem starts and when it ends. Solutions to wicked problems are more in the area of suitability and appropriacy rather than true-false propositions. Political theorist Nick Srnicek (2015) argues that one of such wicked problems is economy: it is a massively distributed socio-technical system that is for most of us absolutely intangible and ephemeral, although we all share and feel the consequences of its forces. Srnicek argues, citing Fredric Jameson, that what we lack is a cognitive map of such systems, or in other words a way to represent meaningfully what the system looks like, which components it consists of and what are the relations between the components. Srnicek, therefore, calls for the need to represent to the surface layer of a system like economy before we proceed with a deeper analysis and proposing political changes.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>There is a new design-oriented field that set up to satisfy some of these demands. Having attended two years ago a public lecture given in Prague by academics from The Oslo University of Architecture and Design, I for the first time learned about Systems oriented design. One of the main innovations of this new design field is to approach design problems from a systems perspective, where each entity of the system (humans, technological objects) is interconnected with others, each providing and receiving functions and meanings through its membership within the larger system. Because it reminded me of what I read in Heidegger, I was curious to learn what is the actual method for mapping a system they used. It has been called GIGA-Mapping and tries to capture as many components of a system and their relationships as possible.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F08\u002Fgiga-mapping.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-895\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F08\u002FEPIClbrWkAMKtjY.jpeg\" alt=\"\" width=\"1741\" height=\"1034\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp style=\"text-align: center;\">Figure 2 GIGA-Mapping of a public transport system and commuting (Source: https:\u002F\u002Fwww.systemsorienteddesign.net\u002Findex.php\u002Fgiga-mapping\u002F100-giga-mapping)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GIGA-mapping is clearly an interesting representational tool for capturing the structures of a given sociotechnical system. But it is static. From the hermeneutic-phenomenological point of view, it is problematic because the real and actual interactions and interpretations occur in real-time at the moment of interacting within the system. The GIGA-map thus represents only an idealistic version of the reality, abstracting and reducing the real-world complexities.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If we ponder for a while, we have to realise that however we try to represent the real world for capturing its complexity, we will \u003Cem>always\u003C\u002Fem> be working with an abstraction of the reality because the only best model for the reality is the world itself. If we try in detail to describe the dynamics of a community we study anthropologically, we will also \u003Cem>always\u003C\u002Fem> provide a reduced and deformed reality.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>With technology being a functional necessity for our lives, sensors of the internet of things sensing and smart devices producing the enormous amount of data about our biorhythms, eating habits, working patterns or tons of likes whereby we rated our favourite online content, we could try taking advantage of the situation. The data about past, present, real-time and even future behaviour of human and technological “individuals” within a larger sociotechnical system could potentially be out there in the digital cloud. Since data can have an unlimited number of representations, the main task for exploiting the data of large sociotechnical systems is \u003Cem>to create an appropriate interface for the cognitive mapping of how the system works\u003C\u002Fem>. It is here where HCI explicitly meets anew with human sciences. In the end, Tim Ingold as a theoretician of anthropology believes that if we want to study human beings ecologically, there is no further justification for continuing separating anthropology and psychology (Ingold, 2001, p. 171).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Richard Buchanan suggests that design is a suitable field for tackling wicked problems: apart from having a long tradition of synthesising complex and conflicting information, designers these days are increasingly the ones at the epicentre of our society and culture: by designing technology they also design our lives (Verbeek, 2015). Buchanan assigns design a status of a new liberal art that can say something interesting about the contemporary life (1992).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Contemporary HCI and design are manifested in technological interfaces, be they graphical, tactile, voice-activated or virtual reality, as digital and technological embodiments of philosophical ideas of how we see the contemporary world. The point is to make designing interfaces open to critiquing from the seemingly outside fields that would provide a necessary check to designers and engineers how they products are influencing everyday lives of thousands or millions of people. This critique must come during the development and also after the release of a product. Our society regularly scrutinizes other techno-cultural products such as cars, fashion, art, architecture and so on. The interface should join the crowd. Moreover, it is true that the corporate sphere has appropriated anthropology and ethnography for the purposes of improving the product. But it is hazardous to leave the decisions on how technology influences our lives only to the corporate world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>My idea would be to regularly conduct anthropological and ethnographic research amidst our own Western societies that are most vulnerable to unplanned, yet malicious consequences of massively used technologies. Remember what phenomenology tells us: we have to go beyond the obvious, and in many ways superficial surface layer of Being; the surface layer is a result of hidden conditions that enable the surface layer in the first place. In the context of technology, we need to research how technology manifests itself during the everyday interactions and behaviour patterns. For studying the depth layer of technology and how it shapes the current \u003Cem>human condition\u003C\u002Fem>, anthropology and ethnography seem most appropriate fields.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>References\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Bateson, G. (1973). \u003Cem>Steps to an ecology of mind\u003C\u002Fem>. London: Fontana.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Brey, P. (2001). Hubert Dreyfus – Human versus Machine. In H. Achterhuis, \u003Cem>American philosophy of technology: the empirical turn\u003C\u002Fem> (pp. 37-63). Bloomington: Indiana University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bryant, L. R. (2017). Ontický princip: Nástin objektově orientované ontologie. In V. Janoščík, L. Likavčan, & J. Růžička, Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století (pp. 67-89). Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Buchanan, R. (1992). Wicked Problems in Design Thinking. Design Issues, Spring, 1992(No. 2), 5-21. Retrieved from http:\u002F\u002Fwww.jstor.org\u002Fstable\u002F1511637\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Card, S. K., Moran, T. P., & Newell, A. (1983). \u003Cem>The psychology of human-computer interaction\u003C\u002Fem>. Hillsdale, N.J.: L. Erlbaum Associates.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Carroll, J. M. (Ed.). (2003). HCI Models, Theories, and Frameworks Toward a Multidisciplinary Science. Burlington: Elsevier.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Castells, M., & Cardoso, G. (2006). \u003Cem>The network society: from knowledge to policy\u003C\u002Fem>. Washington, DC: Johns Hopkins Center for Transatlantic Relations.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A. (2004). Natural-born cyborgs: minds, technologies, and the future of human intelligence ([Repr.]). Oxford: Oxford University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Deuze, M. (2015). Media life: Život v médiích. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dijk, J. van. (2006). \u003Cem>The network society: social aspects of new media\u003C\u002Fem> (2nd ed.). Thousand Oaks, CA: Sage Publications.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dourish, P. (2004). Where the action is: the foundations of embodied interaction. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus, H. (1992). What computers still can’t do: a critique of artificial reason. Cambridge, Mass: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus, H. L. (1979). What computers can’t do: the limits of artificial intelligence (Rev. ed.). New York: Harper Colophon Books.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ferenc, J. (2016). Kontextualizace a definice User Experience Designu: Literature Review [Online]. In . Retrieved from https:\u002F\u002Fwww.academia.edu\u002F19563748\u002FKontextualizace_a_definice_User_Experience_Designu_Literature_Review_Draft_\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Gadamer, H. -G. (1976). Philosophical hermeneutics. Berkeley: University of California Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Gadamer, H. -G. (2004). Truth and method (2nd, rev. ed.). New York: Continuum.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Harman, G. (2002). Tool-being: Heidegger and the metaphysics of objects. Chicago: Open Court.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heidegger, M. (1996). Bytí a čas. Praha: Oikoymenh.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heidegger, M. (2006). Being and time. Oxford: Blackwell.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ihde, D. (1990). Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Imbesi, L. Design for Post-Industrial Societies: Re-Thinking Research and Education for Contemporary Innovation [Online]. Retrieved from https:\u002F\u002Fwww.academia.edu\u002F1089486\u002FDesign_for_Post-Industrial_Societies\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ingold, T. (2011). The perception of the environment: essays on livelihood, dwelling and skill. New York: Routledge, Taylor & Francis Group.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ingold, Tim. (2008). Anthropology is not ethnography. In \u003Cem>Proceedings of the British Academy\u003C\u002Fem>, Volume 154, 2007 Lectures. pp. 69-92.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kaptelinin, V., & Nardi, B. A. (2006). \u003Cem>Acting with technology: activity theory and interaction design\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Manovich, L. (2002). The language of new media. Cambridge: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>McLuhan, M. (1991). Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Petříček, M. (2009). Myšlení obrazem: průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé. Praha: Herrmann.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pike, K. (1967). Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior. 2nd edition. The Hague: Mouton.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Reynolds, J. (2018). Jacques Derrida (1930—2004). \u003Cem>The Internet Encyclopedia of Philosophy\u003C\u002Fem>, ISSN 2161-0002, https:\u002F\u002Fwww.iep.utm.edu\u002F, 12. 8. 2018.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Srnicek, N. (2015). Po proudu neoliberalismu: Politická estetika v době krize. In V. Janosčík, Objekt (pp. 107-136). Praha: Kvalitář.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Suchman, L. A. (1987). Plans and situated actions: the problem of human-machine communication. New York: Cambridge University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Turner, P. (2016). HCI redux: the promise of post-cognitive interaction.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Verbeek, P. P. (2015). Beyond interaction [Online]. Interactions, 22(3), 26-31. https:\u002F\u002Fdoi.org\u002F10.1145\u002F2751314\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Winograd, T., & Flores, F. (1987). \u003Cem>Understanding computers and cognition: a new foundation for design\u003C\u002Fem>. Reading, Mass.: Addison-Wesley Publishing Company.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Wittgenstein, L. (2009). Philosophical investigations (Rev. 4th ed.). Malden, MA: Wiley-Blackwell.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3344,"protected":19},"\u003Cp>Introduction to the HCI field At this moment I consider Human-computer interaction to be one of the most intellectually stimulating fields dealing with the relationship between humans and technology. There are myriad reasons for this praise. Among them is the simple fact that in today’s world, called by many scholars variously as the information age, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[2686,1577,885,344,345],[3349,13,33,34,35,36,37,2689,1581,888,350,351],"post-544",{"self":3351,"collection":3356,"about":3358,"author":3360,"replies":3362,"version-history":3365,"predecessor-version":3368,"wp:attachment":3372,"wp:term":3375,"curies":3380},[3352],{"href":3353,"targetHints":3354},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F544",{"allow":3355},[44],[3357],{"href":47},[3359],{"href":50},[3361],{"embeddable":53,"href":54},[3363],{"embeddable":53,"href":3364},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=544",[3366],{"count":268,"href":3367},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F544\u002Frevisions",[3369],{"id":3370,"href":3371},898,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F544\u002Frevisions\u002F898",[3373],{"href":3374},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=544",[3376,3378],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":3377},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=544",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":3379},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=544",[3381],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":3383,"wp:term":3393},[3384],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":3385,"_links":3386},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":3387,"collection":3391},[3388],{"href":54,"targetHints":3389},{"allow":3390},[44],[3392],{"href":96},[3394,3409],[3395],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3396},{"self":3397,"collection":3401,"about":3403,"wp:post_type":3405,"curies":3407},[3398],{"href":105,"targetHints":3399},{"allow":3400},[44],[3402],{"href":110},[3404],{"href":113},[3406],{"href":116},[3408],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3410,3424,3438,3452,3466],{"id":2686,"link":2751,"name":2752,"slug":2752,"taxonomy":73,"_links":3411},{"self":3412,"collection":3416,"about":3418,"wp:post_type":3420,"curies":3422},[3413],{"href":2756,"targetHints":3414},{"allow":3415},[44],[3417],{"href":469},[3419],{"href":472},[3421],{"href":2765},[3423],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1577,"link":1644,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"_links":3425},{"self":3426,"collection":3430,"about":3432,"wp:post_type":3434,"curies":3436},[3427],{"href":1649,"targetHints":3428},{"allow":3429},[44],[3431],{"href":469},[3433],{"href":472},[3435],{"href":1658},[3437],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":3439},{"self":3440,"collection":3444,"about":3446,"wp:post_type":3448,"curies":3450},[3441],{"href":955,"targetHints":3442},{"allow":3443},[44],[3445],{"href":469},[3447],{"href":472},[3449],{"href":964},[3451],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":3453},{"self":3454,"collection":3458,"about":3460,"wp:post_type":3462,"curies":3464},[3455],{"href":464,"targetHints":3456},{"allow":3457},[44],[3459],{"href":469},[3461],{"href":472},[3463],{"href":475},[3465],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":3467},{"self":3468,"collection":3472,"about":3474,"wp:post_type":3476,"curies":3478},[3469],{"href":484,"targetHints":3470},{"allow":3471},[44],[3473],{"href":469},[3475],{"href":472},[3477],{"href":493},[3479],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3481,3482,3483,3484],{"id":2686,"name":2752,"slug":2752,"taxonomy":73,"link":2751},{"id":1577,"name":1645,"slug":1645,"taxonomy":73,"link":1644},{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"cs":3486,"es":3490,"fr":3494},{"title":3487,"slug":3488,"description":3489},"O „povrchové“ a „hloubkové“ vrstvě v antropologii a v interakci člověka s počítačem","o-povrchove-a-hloubkove-vrstve-v-antropologii-a-v-interakci-cloveka-s-pocitacem","Antropologie i interakce člověka s počítačem se potýkají s povrchovou a hloubkovou vrstvou lidského jednání a techniky. Esej je čte ve světle Ingolda, Batesona a Heideggerovy fenomenologie.",{"title":3491,"slug":3492,"description":3493},"Sobre las capas de «superficie» y «profundidad» en la antropología y la interacción persona-ordenador","sobre-las-capas-de-superficie-y-profundidad-en-la-antropologia-y-la-interaccion-persona-ordenador","La antropología y la interacción persona-ordenador se enfrentan a una capa de superficie y otra de profundidad en la acción humana y la tecnología. Un ensayo a la luz de Ingold, Bateson y Heidegger.",{"title":3495,"slug":3496,"description":3497},"Sur les couches de « surface » et de « profondeur » en anthropologie et en interaction homme-machine","sur-les-couches-de-surface-et-de-profondeur-en-anthropologie-et-en-interaction-homme-machine","L’anthropologie et l’interaction homme-machine affrontent une couche de surface et une couche de profondeur de l’action humaine et de la technologie. Un essai avec Ingold, Bateson et Heidegger.",{"id":3499,"date":3500,"date_gmt":3501,"guid":3502,"modified":3504,"modified_gmt":3505,"slug":3506,"status":12,"type":13,"link":3507,"title":3508,"content":3510,"excerpt":3512,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3514,"categories":3515,"tags":3516,"class_list":3517,"_links":3519,"_embedded":3551,"tagsResolved":3621,"translations":3625},565,"27. 06. 2018","2018-06-27T00:00:00",{"rendered":3503},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fkyborg-jako-presny-popis-cloveka-ve-filosofii-techniky","2025-10-16T10:00:43","2025-10-16T08:00:43","kyborg-jako-presny-popis-cloveka-ve-filosofii-techniky","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fkyborg-jako-presny-popis-cloveka-ve-filosofii-techniky\u002F",{"rendered":3509},"Kyborg jako přesný popis člověka ve filosofii techniky?",{"rendered":3511,"protected":19},"\u003Cp>(tento text byl částí mého navrhovaného phd projektu)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jakou roli hraje technologie v dnešní informační a síťové společnosti? Jsou technologické artefakty pouze externím pomocníkem k myšlení, nebo se za určitých podmínek stávají neoddělitelnou částí mysli? Může dnešní filosofie techniky a kognitivní věda informovat design vztahu člověka a technologie? Přestože fascinaci technologickým Other nacházíme již ve staré kabalistické legendě o Golemovi nebo v příběhu Frankenstein, byly tyto otázky v akademické diskurzu dlouho opomíjeny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jacques Ellul po Marxovi upozorňoval na vliv automatizace a odcizení člověka. Technologie byla nanejvýše pouhou aplikací vědeckých poznatků a podle Karla Jasperse neutrálním instrumentem, který vykonává lidmi stanovené cíle. První zásadní zvrat nastal v díle Martina Heideggera, kde technologie získává ontologický primát nad vědou a stává se módem lidského bytí. Pro tyto a mnohé další komentátory byla však moderní technologie veskrze negativní element, se kterým se lidstvo musí vypořádat. Namísto pojetí technologie jako monolitické a dehumanizující abstraktní síly se od druhé poloviny dvacátého století začal pohled na technologii měnit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kanadský teoretik médií Marshall McLuhan přirovnal technologii k médiu i extenzi lidských schopností, která má „osobní i sociální důsledky“ (McLuhan, 1991). S proliferací prvních počítačů se průkopníci vznikajícího oboru Human-computer interaction (HCI) shodli, že počítače nám mohou pomoci se vypořádat s narůstající komplexitou informační a síťové společnosti rozšířením „lidského intelektu“ (Bush, 1945; Licklider, 1960; Engelbart, 1962). Člověk se měl v těchto vizích stát součástí symbiotického a kybernetického vztahu s technologií (kyborgem). Tyto filosoficky a systémově orientované pohledy na kognici byly v osmdesátých letech (Card, 1983) v HCI upozaděny potom, co obor našel teoretické ukotvení v kognitivní vědě a jejím dominantním \u003Cem>kognitivistickém \u003C\u002Fem>paradigmatu. Kognitivismus vidí lidskou kognici skrze metaforu počítače jako jednotku zpracovávající informace, která operuje s interními reprezentacemi tvořených z fyzických symbolů. Kognitivistické implicitní přijetí tradice karteziánských dualismů tělo-mysl a subjekt-objekt vštípilo do samotného HCI designu i vztahu člověka s technologií předpoklad, že fyzické tělo a percepce jsou pouze periferie neboli interface mezi myslí a světem (Van Dijk, 2018). Susan Hurley takové vyobrazení kognice nazvala „sendvičové“ paradigma mysli, neboť percepce jsou pouze vstupní data do mysli a jednání je výstupní akcí z mysli do světa, zatímco kognice je “strčena” mezi nimi (Hurley, 1998; Hurley, 2008). Protože vše relevantní pro lidskou kognici se odehrává v útrobách našich hlav, technologie se pod optikou kognitivismu opět stala neutrálním instrumentem bez vlivu na naší kognici, neboť pouze pasivně vykovává úkoly zadané lidmi-uživateli. V HCI designu kognitivismus zavedl utilitární důraz na interakci s technologií, která byla strukturována dle předem připravených plánů zcela ignorující sémantické hodnoty a vliv kontextuálních sociálních a spaciotemporálních faktorů situovanosti interakce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kognitivistické axiomy a tzv. silný program symbolické umělé inteligence kritizoval například filosof (Searle, 1980). Známý HCI teoretik Don Norman, napsal, že pro studium kognici je třeba jednání člověka studovat ze systémového pohledu, ve kterém situace, sociální a kulturní vlivy spolu interagují zpětnovazebními mechanismy (Norman, 1980). Filosof Hubert Dreyfus pomocí Heideggerovy fenomenologie, pozdního díla Wittgensteina a Merleau-Pontyho Dreyfus argumentoval, že model člověka symbolického procesu abstrahovaný ze světa nepovede k inteligentnímu jednání, neboť člověk a jeho kognice jsou fundamentálně \u003Cem>vtělené \u003C\u002Fem>ve-světě, kdy svět slouží jako externí reprezentace sebe sama a významy věcí a nástrojů v Heideggerově analýze prostředků jsou ukotveny v „síti signifikace“. (Heidegger, 1996, §15 69\u002F89). Pouze skrze vztahy k dalším prostředkům a kontextu praxe jeho použití získává daný nástroj svůj význam (Kiverstein, 2012, s. 4). Dreyfusovo uvedení fenomenologie a principu vtělenosti do kognitivní vědy měl zásadní dopad na výzkum HCI a umělé inteligence. Přímo inspiroval Terryho Winograda (Winograd, 1987) nebo antropoložku Lucy Suchman (Suchman, 1985; Clark a Chalmers, 1998), která empirickým výzkumem ukázala, že lidé nejednají na základě strukturovaných a priori plánů, nýbrž jednají \u003Cem>ad hoc\u003C\u002Fem> v reálném čase na konkrétní \u003Cem>situaci \u003C\u002Fem>a využívají zdrojů, které mají po ruce, čímž pomohla nastartovat výzkumný program \u003Cem>situované akce\u002Fkognice\u003C\u002Fem>. Rodney Brooks v klasickém článku (Brooks, 1991) souhlasil, že svět je svým nejlepším modelem a byl jeden z prvních, kteří v robotice implementovali myšlenky „Heideggeriánské UI“ nepoužívající interní reprezentace. Vtělenost kognice, tedy teze, že tělo netriviálně formuje naše myšlení, dále prozkoumali například (Lakoff a Johnson, 1980). Pokud přijmeme argument, že tělo hraje důležitou roli v naší kognici, proč se omezovat hranicemi naší kůže?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jednou z odpovědí na tuto otázku byly teze distribuované (Hutchins, 1995) a rozšířené kognice (Clark, 1997; Clark a Chalmers, 1998; Clark, 2004). Argumentují, že vyšší kognitivní procesy jsou produkovány aplikací nižších kognitivních procesů na použití kulturních materiálů v podobě jazyka, znakových systémů či technologických artefaktů (Hutchins, 2010; Norman, 1993; Vygotsky, 1975; Clark, 2001). Andy Clark, hlavní představitel teorie rozšířené kognice zastává pozici \u003Cem>aktivního externalismu\u003C\u002Fem>, v jehož případě je lidský organismus tvoří s externí entitou prostřednictvím obousměrné interakce propojený (coupled) kognitivní systém, který je nutné chápat jako jeden celek. Externí procesy jsou stejně kauzálně relevantní jako interní části mozku. Podle Clarka mysl „prosakuje“ do prostředí, a proto jsme \u003Cem>přirozenými kyborgy\u003C\u002Fem>: kybernetickým organismem, ve kterém biologické, technologické a environmentální komponenty dávají vzniknout emergentním schopnostem a jednání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Historie i současnost teorie rozšířené kognice je tedy komplexní. David Chalmers (Clark, 2004, předmluva) i český teoretik Roman Madzia (Madzia, 2013) poukazují na to, že zárodečné myšlení teorie rozšířené kognice najdeme již u představitelů filosofie amerického pragmatismu Herberta Meada a Johna Deweyho. Novomediální teorie (např. Manovich, 2002; Dvořák, 2010; Wark, 2016), HCI (Kaptelinin a Nardi, 2006; Turner, 2016), antropologie (Haraway, 1987) i sociologie vědy navazující na dílo Bruno Latoura vykazují tradici analýzy vztahu člověka a mediální technologie, které přímo vychází nebo jsou komplementární k teorii rozšířené kognice. Historická analýza tématu se v neposlední řadě musí zároveň vypořádat s odlišnostmi a sdílenými předpoklady přímo uvnitř kognitivní vědy, neboť teorie rozšíření kognice sdílí zájem vědců s dalšími paralelními výzkumnými programy Embodied, Embedded a Enactive kognice, jež jsou označované zastřešujícím pojmem 4E kognitivní vědy (Kiverstein, 2018).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Protože teorie rozšířené kognice je radikálně anti-karteziánská a propojuje tělo, mysl a prostředí, nabízí se její explicitní uvedení do filosofie techniky prostřednictvím syntézy novomediální teorie a současné postfenomenologické filosofie techniky (Ihde, 1978; Ihde, 1990; Verbeek, 2005; Verbeek a Rosenberger, 2015; Verbeek, 2015). Její představitelé analyzují technologii jako multistabilní a anti-esencialistické médium, které amplifikuje a redukuje naše percepce, čímž vytváří specifický vztah ke světu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tato syntéza nabízí několik bodů zkoumání. Zaprvé představuje argument pro ontologickou analýzu nefixní, multistabilní povahy člověka a technologických objektů, jež se definuje teprve při vzájemné interakci. Zadruhé by bylo možné prozkoumat, jakým způsobem užíváme „kognitivní technologie“ k odkládání (off-load) náročných činností z mozku na externí artefakty (Clark, 2002; Dennet, 1996, s. 134-135). V neposlední by bylo vhodné se zaměřit na to, jakým způsobem použití technologie zprostředkovává (mediuje) a transformuje náš přístup ke světu. Jednou z implikací takové syntézy pro obory HCI a designu technologie v technologicky mediovaném světě by mohlo být, že design technologie je ekvivalentní k designu vztahu mezi člověkem, přírodou a sociálním světem, ale také designu lidských kognitivních schopností.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"zdroje-k-zadani-projektu\" name=\"zdroje-k-zadani-projektu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zdroje k zadání projektu\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>BROOKS, Rodney A., 1991. Intelligence without representation. \u003Cem>Artificial Intelligence\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>47\u003C\u002Fstrong>(1-3), 139-159 [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.1016\u002F0004-3702(91)90053-M. ISSN 00043702. Dostupné z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002F000437029190053M\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BUSH, Vannevar, 1945. As we may think. \u003Cem>The Atlantic\u003C\u002Fem> [online]. July 1945, (JULY 1945 ISSUE) [cit. 2018-05-05]. Dostupné z: https:\u002F\u002Fwww.theatlantic.com\u002Fmagazine\u002Farchive\u002F1945\u002F07\u002Fas-we-may-think\u002F303881\u002F\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CARD, Stuart K., Thomas P. MORAN a Allen. NEWELL, 1983. \u003Cem>The psychology of human-computer interaction\u003C\u002Fem>. Hillsdale, N.J.: L. Erlbaum Associates. ISBN 0898592437.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, A. a D. CHALMERS, 1998. The Extended Mind. \u003Cem>Analysis\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>58\u003C\u002Fstrong>(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093\u002Fanalys\u002F58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https:\u002F\u002Facademic.oup.com\u002Fanalysis\u002Farticle-lookup\u002Fdoi\u002F10.1093\u002Fanalys\u002F58.1.7\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, Andy, 1997. \u003Cem>Being there: putting brain, body, and world together again\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press. ISBN 9780262032407.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, Andy, 2001. \u003Cem>Mindware: an introduction to the philosophy of cognitive science\u003C\u002Fem>. New York: Oxford University Press. ISBN 978-0195138573.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, Andy, 2002. Towards a science of the bio-technological mind. \u003Cem>International Journal of Cognition and Technology\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>1\u003C\u002Fstrong>(1), 21-33 [cit. 2018-05-23]. DOI: 10.1075\u002Fijct.1.1.03cla. ISSN 1569-2167. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.jbe-platform.com\u002Fcontent\u002Fjournals\u002F10.1075\u002Fijct.1.1.03cla\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, Andy, 2004. \u003Cem>Natural-born cyborgs: minds, technologies, and the future of human intelligence\u003C\u002Fem>. [Repr.]. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780195177510.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DENNETT., 1996. \u003Cem>Kinds of minds: toward an understanding of consciousness\u003C\u002Fem>. New York: Basic Books. ISBN 9780465073511.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DVOŘÁK, Tomáš, ed., 2010. \u003Cem>Kapitoly z dějin a teorie médií\u003C\u002Fem>. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště. Edice VVP AVU. ISBN 978-80-87108-16-8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ENGELBART, Douglas C., 1962. Augmenting Human Intellect: A conceptual framework. \u003Cem>Director of Information Sciences Air Force Office of Scientific Research,\u003C\u002Fem>. Washington 25, D.C. Dostupné také z: \u003Cu>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.dougengelbart.org\u002Fpubs\u002Fpapers\u002Fscanned\u002FDoug_Engelbart-AugmentingHumanIntellect.pdf\">http:\u002F\u002Fwww.dougengelbart.org\u002Fpubs\u002Fpapers\u002Fscanned\u002FDoug_Engelbart-AugmentingHumanIntellect.pdf\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fu>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HARAWAY, Donna, 1987. A manifesto for Cyborgs: Science, technology, and socialist feminism in the 1980s. Australian Feminist Studies [online]. 2(4), 1-42 [cit. 2018-05-23]. DOI: 10.1080\u002F08164649.1987.9961538. ISSN 0816-4649. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.tandfonline.com\u002Fdoi\u002Fabs\u002F10.1080\u002F08164649.1987.9961538\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HEIDEGGER, Martin, 1996. \u003Cem>Bytí a čas\u003C\u002Fem>. Praha: Oikoymenh. Oikúmené. ISBN 80–86–005–12–7.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HURLEY, Susan, 2008. The shared circuits model (SCM): How control, mirroring, and simulation can enable imitation, deliberation, and mindreading. Behavioral and Brain Sciences [online]. 31(01), – [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.1017\u002FS0140525X07003123. ISSN 0140-525X. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.journals.cambridge.org\u002Fabstract_S0140525X07003123\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HURLEY, Susan L., 1998. \u003Cem>Consciousness in action\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: Harvard University Press. ISBN 0674164202.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HUTCHINS, Edwin, 1995. \u003Cem>Cognition in the wild\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT. ISBN 0-262-08231-4.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HUTCHINS, Edwin, 2010. Enaction, Imagination, and Insight. STEWART, John, Olivier GAPENNE a Ezequiel A. DI PAOLO, ed. \u003Cem>Enaction: Toward a New Paradigm for Cognitive Science\u003C\u002Fem>[online]. The MIT Press [cit. 2018-05-23]. ISBN 9780262014601.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1978. \u003Cem>Technics and Praxis\u003C\u002Fem>. Dordrecht: Springer Netherlands. ISBN 9789400999008.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1990. \u003Cem>Technology and the lifeworld: from garden to earth\u003C\u002Fem>. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-20560-5.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KAPTELININ, Victor. a Bonnie A. NARDI, 2006. \u003Cem>Acting with technology: activity theory and interaction design\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press. Acting with technology. ISBN 9780262513319.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KIVERSTEIN, Julian, 2012. What Is Heideggerian Cognitive Science?. KIVERSTEIN, Julian a Michael WHEELER. \u003Cem>Heidegger and Cognitive Science\u003C\u002Fem>. Great Britain: Palgrave Macmillan, s. 1-61. ISBN 978–0–230–21655–6.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KIVERSTEIN, Julian, 2018. Extended Cognition. NEWEN, Albert, Shaun GALLAGHER a Leon DE BRUIN. \u003Cem>Oxford Handbook of 4E Cognition\u003C\u002Fem>. Oxford University Press. ISBN 9780198735410.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LAKOFF, George a Mark JOHNSON, 1980. Metaphors we live by. Chicago: University of Chicago Press. ISBN 0-226-46801-1.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LICKLIDER, J. C. R., 1960. Man-Computer Symbiosis. In: \u003Cem>RE Transactions on Human Factors in Electronics I\u003C\u002Fem>. HFE-1. s. 4-11.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MADZIA, Roman. Chicago Pragmatism and the Extended Mind Theory : Mead and Dewey on the Nature of Cognition. \u003Cem>European Journal of Pragmatism and American Philosophy\u003C\u002Fem>, Roma: Associazione Pragma, 2013, roč. V, č. 1, p. 193-211. ISSN 2036-4091.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MANOVICH, Lev, 2002. \u003Cem>The language of new media\u003C\u002Fem>. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63255-1.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MCLUHAN, Marshall, 1991. \u003Cem>Jak rozumět médiím: extenze člověka\u003C\u002Fem>. Praha: Odeon. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Donald A., 1980. Twelve Issues for Cognitive Science. \u003Cem>Cognitive Science\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>4\u003C\u002Fstrong>(1), 1-32 [cit. 2018-03-06]. DOI: 10.1207\u002Fs15516709cog0401_1. ISSN 03640213. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1207\u002Fs15516709cog0401_1\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Donald A., 1993. \u003Cem>Things that make us smart: defending human attributes in the age of the machine\u003C\u002Fem>. [Nachdr.]. Reading, Mass. [u.a.]: Perseus Books. ISBN 9780201626957.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SEARLE, John R., 1980. Minds, brains, and programs. \u003Cem>Behavioral and Brain Sciences\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>3\u003C\u002Fstrong>(03), 417- [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.1017\u002FS0140525X00005756. ISSN 0140-525X. Dostupné z: \u003Cu>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.journals.cambridge.org\u002Fabstract_S0140525X00005756\">http:\u002F\u002Fwww.journals.cambridge.org\u002Fabstract_S0140525X00005756\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fu>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SUCHMAN, Lucy, 1985. \u003Cem>Plans and situated actions: The Problem of Human-Machine Communication\u003C\u002Fem> [online]. [cit. 2018-03-08]. Dostupné z: http:\u002F\u002Fbitsavers.trailing-edge.com\u002Fpdf\u002Fxerox\u002Fparc\u002FtechReports\u002FISL-6_Plans_and_Situated_Actions.pdf. Doctoral Dissertation. Palo Alto Research Center.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>TURNER, Phil., 2016. \u003Cem>HCI redux: the promise of post-cognitive interaction\u003C\u002Fem>. ISBN 9783319422336.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VAN DIJK, Jelle, 2018. Designing for Embodied Being-in-the-World: A Critical Analysis of the Concept of Embodiment in the Design of Hybrids. \u003Cem>Multimodal Technologies and Interaction\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>2\u003C\u002Fstrong>(1), 7- [cit. 2018-05-22]. DOI: 10.3390\u002Fmti2010007. ISSN 2414-4088. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.mdpi.com\u002F2414-4088\u002F2\u002F1\u002F7\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VARELA, Francisco J., Evan THOMPSON a Eleanor ROSCH, 1999. \u003Cem>The embodied mind: cognitive science and human experience\u003C\u002Fem>. 7. print. Cambridge [u.a.]: MIT Press. ISBN 9780262720212.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VEERBEK, Peter-Paul, 2015. Toward a Theory of Technological Mediation: A Program for Postphenomenological Research. BERG, Jan Kyrre, O FRIIS a Robert P. CREASE. \u003Cem>Technoscience and postphenomenology: the Manhattan papers\u003C\u002Fem>. Lanham, MD: Lexington Books, s. 189-204. ISBN 978-0-7391-8961-0.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VERBEEK, Peter-Paul, , Robert a ROSENBERGER, ed., 2015. \u003Cem>Postphenomenological investigations: essays on human-technology relations\u003C\u002Fem>. Lanham: Lexington Books. ISBN 978-0739194362.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VERBEEK, Peter-Paul a Robert P. CREASE, 2005. \u003Cem>What things do: philosophical reflections on technology, agency, and design\u003C\u002Fem>. 2. print. University Park, Pa: Pennsylvania State Univ. Press. ISBN 9780271025407.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VYGOTSKY, L. S., 1975. \u003Cem>Thought and language\u003C\u002Fem>. 12. print. Cambridge, Mass: M.I.T. Press. ISBN 9780262220033.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WARK, McKenzie, 2016. \u003Cem>Molecular Red: Theory for the Anthropocene\u003C\u002Fem>. ISBN 9781784784089.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WINOGRAD, Terry a Fernando FLORES, 1987. \u003Cem>Understanding computers and cognition: a new foundation for design\u003C\u002Fem>. Reading, Mass.: Addison-Wesley Publishing Company. ISBN 0-201-11297-3.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"seznam-relevantni-literatury\" name=\"seznam-relevantni-literatury\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Seznam relevantní literatury\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>ADAMS, Frederick a Kenneth AIZAWA, 2007. The bounds of cognition. Oxford: Blackwell. ISBN 9781405149143.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BOLTER, Jay David a Richard GRUSIN, 1999. \u003Cem>Remediation: understanding new media\u003C\u002Fem>. Cambridge: MIT Press. ISBN 0262522799.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BRATTON, Benjamin H., 2015. \u003Cem>The stack: on software and sovereignty\u003C\u002Fem>. Cambridge, Massachusetts: The MIT press. Software studies. ISBN 9780262029575.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Brooks, Rodney, 1991, Intelligence without representation\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CARROLL, John M., ed., 2003. \u003Cem>HCI Models, Theories, and Frameworks Toward a Multidisciplinary Science\u003C\u002Fem>. Burlington: Elsevier. ISBN 978-008-0491-417.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CHEMERO, Anthony, 2011. Radical embodied cognitive science. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 9780262516471.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, A., and J. Toribio, 1994, “Doing without representing?” Synthese, 101: 401–431.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, Andy, 1997, Being There: Putting Mind, Body, and World Together Again, Cambridge, MA: MIT Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, Andy, 2001, “Reasons, Robots, and the Extended Mind,” Mind and Language, 16: 121–145.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, Andy, 2001. Natural-Born Cyborgs?. In: Cognitive Technology: Instruments of Mind. Berlin, Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 2001-7-24, s. 17-24. Lecture Notes in Computer Science. DOI: 10.1007\u002F3-540-44617-6_2. ISBN 978-3-540-42406-2. Dostupné také z: http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002F3-540-44617-6_2\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, Andy, 2003, Natural-Born Cyborgs: Minds, Technologies, and the Future of Human Intelligence, New York: Oxford University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, Andy, 2008, Supersizing the Mind: Embodiment, Action, and Cognitive Extension, New York: Oxford University Press.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark, Andy; Chalmers, David, 1998, The extended mind\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DEWEY, J., (1896), The Reflex Arc Concept in Psychology”, Psychological Review, 3 (1), pp. 357- 370.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DVOŘÁK, Tomáš, ed., 2010. Kapitoly z dějin a teorie médií. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště. Edice VVP AVU. ISBN 978-80-87108-16-8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>EEDE, Yoni Van Den, 2012. \u003Cem>Amor technologiae: Marshall McLuhan as philosopher of technology : toward a philosophy of human-media relationships\u003C\u002Fem>. Brussels: VUBPRESS. ISBN 9789057181870.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GALLAGHER, Shaun, 2014. Pragmatic interventions into enactice and extended conceptions of cognition. Philosophical Issues [online]. 24(1), 110-126 [cit. 2018-05-25]. DOI: 10.1111\u002Fphis.12027. ISSN 15336077. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1111\u002Fphis.12027\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GIBSON, James J., 2015. The Ecological Approach to Visual Perception. Classic Edition. 711 Third Avenue, New York, NY 10017: Psychology Press. ISBN 978-1-315-74021-8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HARAWAY, Donna Jeanne, 1991. \u003Cem>Simians, cyborgs, and women: the reinvention of nature\u003C\u002Fem>. New York: Routledge. ISBN 0-415-90387-4.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Haugeland, John, 1993, Mind embodied and embedded\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HEFT, Harry., 2001. Ecological psychology in context: James Gibson, Roger Barker, and the legacy of William James’s radical empiricism. Mahwah, N.J.: L. Erlbaum. ISBN 978-0805823509.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HOLLAN, James, Edwin HUTCHINS a David KIRSH, Distributed cognition: toward a new foundation for human-computer interaction research. ACM Transactions on Computer-Human Interaction [online]. 7(2), 174-196 [cit. 2018-05-25]. DOI: 10.1145\u002F353485.353487. ISSN 10730516. Dostupné z: http:\u002F\u002Fportal.acm.org\u002Fcitation.cfm?doid=353485.353487\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HUHTAMO, Erkki. a Jussi PARIKKA, c2011. \u003Cem>Media archaeology: approaches, applications, and implications\u003C\u002Fem>. Berkeley, Calif.: University of California Press. ISBN 978-0520262744.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hutchins, Edwin, 1995, Cognition in the Wild\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1978. Technics and Praxis. Dordrecht: Springer Netherlands. ISBN 9789400999008.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 1990. Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-20560-5.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IHDE, Don, 2010. \u003Cem>Heidegger’s technologies\u003C\u002Fem>. New York: Fordham University Press. Perspectives in continental philosophy. ISBN 978-0-8232-3377-9.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KAPTELININ, Victor. a Bonnie A. NARDI, 2006. Acting with technology: activity theory and interaction design. Cambridge, Mass.: MIT Press. Acting with technology. ISBN 9780262513319.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KITTLER, Friedrich A., 1999. \u003Cem>Gramophone, film, typewriter\u003C\u002Fem>. Stanford, Calif.: Stanford University Press. ISBN 978-0804732338.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KIVERSTEIN, Julian a Michael WHEELER, ed., 2012. \u003Cem>Heidegger and Cognitive Science\u003C\u002Fem>. Great Britain: Palgrave Macmillan. ISBN 978–0–230–21655–6.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LAKOFF, George a Mark JOHNSON, 1980. Metaphors we live by. Chicago: University of Chicago Press. ISBN 0-226-46801-1.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LATOUR, Bruno, 2007. \u003Cem>Reassembling the social: an introduction to actor-network-theory\u003C\u002Fem>. New ed. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780199256051.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MADZIA, Roman, 2013. Chicago Pragmatism and the Extended Mind Theory. European Journal of Pragmatism and American Philosophy [online]. V(1), – [cit. 2018-05-25]. DOI: 10.4000\u002Fejpap.609. ISSN 2036-4091. Dostupné z: http:\u002F\u002Fjournals.openedition.org\u002Fejpap\u002F609\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MADZIA, Roman, 2014. George Herbert Mead: tělo, mysl a svět. Praha: Triton. ISBN 978-80-7387-784-2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MADZIA, Roman a Matthias JUNG, ed., 2016. Pragmatism and Embodied Cognitive Science: From Bodily Intersubjectivity to Symbolic Articulation. ISBN 978-3-11-048023-8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MANOVICH, Lev., 2002. The language of new media. Cambridge, Mass.: MIT Press. Leonardo (Series) (Cambridge, Mass.). ISBN 0-262-13374-1.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MCLUHAN, Marshall, 1991. \u003Cem>Jak rozumět médiím: extenze člověka\u003C\u002Fem>. Praha: Odeon. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MCLUHAN, Marshall a Eric. MCLUHAN, 1988. \u003Cem>Laws of media: the new science\u003C\u002Fem>. Buffalo: University of Toronto Press. ISBN 0802057829.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MERLEAU-PONTY, Maurice, 2013. Fenomenologie vnímání. Praha: OIKOYMENH. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-485-5.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MUMFORD, Lewis, 2010. \u003Cem>Technics and civilization\u003C\u002Fem>. London: The University of Chicago Press. ISBN 978-0226550275.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NOË, Alva, 2010. Out of our heads: why you are not your brain, and other lessons from the biology of consciousness. New York: Hill & Wang. ISBN 9780809016488.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Don, 1980. Twelve Issues for Cognitive Science. Cognitive Science [online]. 4(1), 1-32 [cit. 2018-03-06]. DOI: 10.1207\u002Fs15516709cog0401_1. ISSN 03640213. Dostupné z: \u003Cu>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1207\u002Fs15516709cog0401_1\">http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1207\u002Fs15516709cog0401_1\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fu>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Don, 1998. The invisible computer: why good products can fail, the personal computer is so complex, and information appliances are the solution. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 9780262640411.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Donald A. a Stephen W. DRAPER, ed., 1986. User centered system design: new perspectives on human-computer interaction. Hillsdale, N.J.: L. Erlbaum Associates. ISBN 0898597811.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>PARIKKA, Jussi, 2015. \u003Cem>A geology of media\u003C\u002Fem>. London: University of Minnesota Press. ISBN 978-0816695522.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ROWLANDS, Mark, 2013. New science of the mind: from extended mind to embodied phenomenology. S.l.: Mit Press. ISBN 9780262518581.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SHAPIRO, Lawrence A., 2014. The Routledge handbook of embodied cognition. New York: Routledge, Taylor & Francis Group. ISBN 978-0415623612.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>TURNER, Phil., 2016. \u003Cem>HCI redux: the promise of post-cognitive interaction\u003C\u002Fem>. ISBN 9783319422336.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VARELA, Francisco J., Evan THOMPSON a Eleanor ROSCH, 1999. The embodied mind: cognitive science and human experience. 7. print. Cambridge [u.a.]: MIT Press. ISBN 9780262720212.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VEERBEK, Peter-Paul, 2015. Toward a Theory of Technological Mediation: A Program for Postphenomenological Research. BERG, Jan Kyrre, O FRIIS a Robert P. CREASE. Technoscience and postphenomenology: the Manhattan papers. Lanham, MD: Lexington Books, s. 189-204. ISBN 978-0-7391-8961-0.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VERBEEK, Peter-Paul, , Robert a ROSENBERGER, ed., 2015. Postphenomenological investigations: essays on human-technology relations. Lanham: Lexington Books. ISBN 978-0739194362.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VERBEEK, Peter-Paul a Robert P. CREASE, 2005. What things do: philosophical reflections on technology, agency, and design. 2. print. University Park, Pa: Pennsylvania State Univ. Press. ISBN 9780271025407.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VYGOTSKY, L. S., 1975. Thought and language. 12. print. Cambridge, Mass: M.I.T. Press. ISBN 9780262220033.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WARK, McKenzie, 2016. Molecular Red: Theory for the Anthropocene. ISBN 9781784784089.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WILSON, R.A. a CLARK, Andy, 2009, “How to Situate Cognition: Letting Nature Take its Course,” in The Cambridge Handbook of Situated Cognition, M. Aydede and P. Robbins (eds.), Cambridge University Press, pp. 55–77.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WINOGRAD, Terry a Fernando FLORES, 1987. Understanding computers and cognition: a new foundation for design. Reading, Mass.: Addison-Wesley Publishing Company. ISBN 0-201-11297-3.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3513,"protected":19},"\u003Cp>(tento text byl částí mého navrhovaného phd projektu) Jakou roli hraje technologie v dnešní informační a síťové společnosti? Jsou technologické artefakty pouze externím pomocníkem k myšlení, nebo se za určitých podmínek stávají neoddělitelnou částí mysli? Může dnešní filosofie techniky a kognitivní věda informovat design vztahu člověka a technologie? Přestože fascinaci technologickým Other nacházíme již ve […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[344,345,1109],[3518,13,33,34,35,36,37,350,351,1112],"post-565",{"self":3520,"collection":3525,"about":3527,"author":3529,"replies":3531,"version-history":3534,"predecessor-version":3537,"wp:attachment":3541,"wp:term":3544,"curies":3549},[3521],{"href":3522,"targetHints":3523},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F565",{"allow":3524},[44],[3526],{"href":47},[3528],{"href":50},[3530],{"embeddable":53,"href":54},[3532],{"embeddable":53,"href":3533},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=565",[3535],{"count":172,"href":3536},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F565\u002Frevisions",[3538],{"id":3539,"href":3540},919,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F565\u002Frevisions\u002F919",[3542],{"href":3543},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=565",[3545,3547],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":3546},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=565",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":3548},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=565",[3550],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":3552,"wp:term":3562},[3553],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":3554,"_links":3555},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":3556,"collection":3560},[3557],{"href":54,"targetHints":3558},{"allow":3559},[44],[3561],{"href":96},[3563,3578],[3564],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3565},{"self":3566,"collection":3570,"about":3572,"wp:post_type":3574,"curies":3576},[3567],{"href":105,"targetHints":3568},{"allow":3569},[44],[3571],{"href":110},[3573],{"href":113},[3575],{"href":116},[3577],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3579,3593,3607],{"id":344,"link":459,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"_links":3580},{"self":3581,"collection":3585,"about":3587,"wp:post_type":3589,"curies":3591},[3582],{"href":464,"targetHints":3583},{"allow":3584},[44],[3586],{"href":469},[3588],{"href":472},[3590],{"href":475},[3592],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":345,"link":479,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"_links":3594},{"self":3595,"collection":3599,"about":3601,"wp:post_type":3603,"curies":3605},[3596],{"href":484,"targetHints":3597},{"allow":3598},[44],[3600],{"href":469},[3602],{"href":472},[3604],{"href":493},[3606],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":1109,"link":1202,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"_links":3608},{"self":3609,"collection":3613,"about":3615,"wp:post_type":3617,"curies":3619},[3610],{"href":1207,"targetHints":3611},{"allow":3612},[44],[3614],{"href":469},[3616],{"href":472},[3618],{"href":1216},[3620],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3622,3623,3624],{"id":344,"name":460,"slug":460,"taxonomy":73,"link":459},{"id":345,"name":480,"slug":480,"taxonomy":73,"link":479},{"id":1109,"name":1203,"slug":1203,"taxonomy":73,"link":1202},{"en":3626,"es":3630,"fr":3634},{"title":3627,"slug":3628,"description":3629},"The Cyborg as an Accurate Description of the Human in the Philosophy of Technology?","the-cyborg-as-an-accurate-description-of-the-human-in-the-philosophy-of-technology","Part of a PhD proposal: how the theory of extended cognition, from Clark’s natural-born cyborgs to postphenomenology, could inform the philosophy of technology and HCI design.",{"title":3631,"slug":3632,"description":3633},"¿El cíborg como descripción exacta del ser humano en la filosofía de la técnica?","el-ciborg-como-descripcion-exacta-del-ser-humano-en-la-filosofia-de-la-tecnica","Parte de una propuesta de doctorado: cómo la teoría de la cognición extendida, de los cíborgs natos de Clark a la posfenomenología, puede informar la filosofía de la técnica y el diseño HCI.",{"title":3635,"slug":3636,"description":3637},"Le cyborg comme description exacte de l’homme dans la philosophie de la technique ?","le-cyborg-comme-description-exacte-de-l-homme-dans-la-philosophie-de-la-technique","Extrait d’un projet de doctorat : comment la théorie de la cognition étendue, des cyborgs naturels de Clark à la postphénoménologie, peut informer la philosophie de la technique et le design HCI.",{"id":3639,"date":3640,"date_gmt":3641,"guid":3642,"modified":3644,"modified_gmt":3645,"slug":3646,"status":12,"type":13,"link":3647,"title":3648,"content":3650,"excerpt":3652,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3654,"categories":3655,"tags":3656,"class_list":3662,"_links":3669,"_embedded":3701,"tagsResolved":3837,"translations":3844},524,"20. 05. 2018","2018-05-20T00:00:00",{"rendered":3643},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fmetafyzika-interface","2025-10-16T10:05:42","2025-10-16T08:05:42","metafyzika-interface","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fmetafyzika-interface\u002F",{"rendered":3649},"Metafyzika interface",{"rendered":3651,"protected":19},"\u003Cp>Nejdůležitější role technologie je její schopnost redukovat složitost našich životů. Existuje mnoho postupů, které designéři mohou aplikovat k dosáhnutí tohoto cíle. Po hlubší analýze tohoto problému se nabízí jeden proces, který by mohl být kandidátem na univerzální mechanismus toho, proč je technologie, která redukuje komplexitu, tak účinná. Tím mechanismem je zvyšující se \u003Cem>abstrakce\u003C\u002Fem>, která více a více odtělesňuje a distancuje složitost za účelem, aby našemu intelektu poskytla roz-hran-í (interface) k mnohovrstvé síti vztahů mezi věcmi. Nazvěme tento proces abstrakce \u003Cem>transdukcí\u003C\u002Fem> jako poklonu dvěma velikánům francouzského filosofického myšlení: René Descartovi a Gilbertu Simondonovi. Pro připomenutí Descartes \u003Cem>transdukcí\u003C\u002Fem> myslel proces vykonávaný šišinkou mozkovou (pineal gland), která propojovala tělo a mysl, zatímco Simondon ve své ontologii označoval \u003Cem>transdukcí\u003C\u002Fem> proces individuace směřující k meta-stabilnímu individuu, které se vynořuje z hlubin neoddělené virtuální vrstvy reality obsahující potenciál k aktualitě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejjednodušší způsob, jak si představit koncept technologie jako redukce a abstrahování komplexity je například rozdělání ohně a programování.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud si pračlověk chtěl ohřát svou masitou kořist, aby lépe chutnala a také ohřátím odstranil bakterie, potřeboval rozdělat oheň. Nejdříve čekal na přírodu, až uhodí blesk. Poté se naučil uchovávat přírodou rozdělaný oheň. Po nějaké době se jej naučil rozdělávat sám. Dále do přítomnosti jsme popsali chemickou reakci stojící za ohněm. V neposlední řadě jsme zjistili, že rozkmitání H20 molekul pomocí mikrovln vede jako vedlejší efekt k produkci tepla a ohřátí oběda. Jedno tlačítko na mikrovlnné troubě je interface do komplikovaných útrob trouby. Není potřeba znát fyzikální zákony nebo vynakládat fyzickou sílu k rozdělání ohně. Ohřátí jídla se skrze technologii stalo teoreticko-verbálním úkonem uchovat ve verbální paměti sémiotický symbol a jeho přidruženou funkci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Turingova teze Univerzálního stroje, který při jednoduchých mechanismech by měl komputačními procesy „spočítat“ vše, co lze formalizovat do řetězce nějakých symbolů, předznamenala možnost oddělit úzké propojení hardwaru a softwaru. Pro první eletrické a později i digitálního počítače ale bylo zatím jejich fungování úzce spjato s kompozicí jeho fyzických komponent. Na začátku programování obsahovalo dvě distinktní části. První část byla analyticko-matematická, během které bylo na teoretické úrovně potřeba vymyslet, jakým způsobem tu ohromnou mašinerii rozprostírající se přes několik místností uvést do pohybu. Jakmile tato teoretická část byla hotova, bylo nutné teorii \u003Cem>implementovat\u003C\u002Fem> do fyzické reality počítače prostřednictvím přepojování spojů. Toto přepojování spojů znamenalo důsledně následovat teorii, rozpomenout se, kde se jednotlivé spoje nachází a propojit kabely dle požadavků. Tento kognitivní úkon se velmi podobá zapamatování si sémiotického symbolu (pozice, označení kabelu) a jeho přidruženou funkci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Byla to žena, programátorka Kathleen Booth, která navrhla první abstraktní vrstvu nad fyzickou implementací kódu – assemblage jazyk -, který umožňoval komunikovat s počítačem pomocí primitivních, ale stále mocných operací přesunů obsahu paměti z jedné do druhé, skoků, podmínek apod. Další žena, Grace Hopper, povýšila komunikaci s počítačem na něco, co se skutečně komunikaci blížilo. Navrhla první programovací jazyk COBOL, tak populární ve velkých korporátních kruzích, neboť jakožto relativně deklarativní jazyk abstrahoval komplexitu implementace algoritmů a nyní bylo důležitější přemýšlet nad tím, co má počítač dělat, spíše než jak to udělat. Deklarativní filosofie programovacích jazyků s příchodem jazyka C byla upozaděna na úkor \u003Cem>imperativních\u003C\u002Fem> jazyků, kde bylo nutné každý krok počítače relativně podrobně popsat, avšak tento vyšší programovací jazyk už těžil ze své abstrakce, dokonce vyšší než assembler jazyky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vyšší programovací jazyky následoval vznik \u003Cem>textového interface\u003C\u002Fem> příkazové řádky a klávesnice jako vstupního zařízení. Možná poprvé zde můžeme hovořit o \u003Cem>interakci\u003C\u002Fem> s počítačem, neboť počítače v nekonečné smyčce zpětné vazby reagovaly na příkazy, které uživatel zadal. Tento koncept zpětné vazby byl použit i v prvním grafickém interface. Nyní vnitřní mašinerii počítače, například změnu obsahu operační paměti, bylo možné uvést do pohybu pouhým kliknutím na tlačítko. Správa technologické asembláže se redukovala na správu dvourozměrného vizuálního prostoru. Programovací jazyky samozřejmě nevymřely a v mnoha případech jsou stále nejlepším způsobem, jak komunikovat s počítačem a přinutit ho k činnostem, které požadujeme. Avšak vyšší a vyšší programovací jazyky, včetně návratu deklarativní formy programování, znamenají monumentální evoluci v tom, jakým způsobem interagujeme nejen s počítačem, ale s celou asembláží počítačů, sítí, internetu věcí a v neposlední řadě mnoha částí našich technologicky mediovaných životů. To vše je nyní schované ve většině případů za tlačítky a s růstající tendencí začínáme s počítačem skutečně \u003Cem>komunikovat\u003C\u002Fem>, tak jako to bylo kdysi snem v populárních science fiction příbězích. Digitální pomocnice jako Siri či Cortana (všimněme si genderu) jsou nyní jedním z nejpřirozenějších forem interakce: verbální komunikací.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na jedné straně si představme technologickou mašinerii, všechny ty materiální objekty, sítě, spoje, které někdo musel navrhnout a postavit. Na druhé straně máme nás jako uživatele. Tyto dvě strany spolu komunikují skrze \u003Cem>interface\u003C\u002Fem>, který koná funkci překladu, neboli \u003Cem>transdukce\u003C\u002Fem>, kdy dvě nekompatibilní strany jsou schopné spolu komunikovat. Interface jakožto co nejobecněji pojatý prostředník, proces i entita, to, co jest v liminálním prostoru \u003Cem>mezi\u003C\u002Fem>, vyrovnává, smazává, propojuje a koriguje jejich nekompatibility. Interface tímto způsobem je procesem transdukce (překladu). Člověku i neživé entitě poskytuje dvě základní funkcionality: \u003Cem>redukci\u003C\u002Fem> komplexity a \u003Cem>rozšíření\u003C\u002Fem> schopností. Paradoxně redukce komplexity se zdá minimálně pro člověka jako prerekvizita rozšíření schopností.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jako hypotetickou rovnici interface můžeme napsat následující: \u003Cem>interface = redukce komplexity = transdukce = rozšíření schopností\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož ona redukce komplexity a rozšíření schopností se děje skrze interface, mohli bychom možná jednoduše říct, že interface je \u003Cem>médium\u003C\u002Fem> v mcluhanovském smyslu, jakožto entita-proces, jejíž základní povahou je neustálá interakce s ostatními entitami a překlad mezi nimi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přestože Mcluhan hovořil o rozšíření naší mysl jako jednoho z efektů média, nebyl jsem prozatím schopný z jeho díla rozpoznat příklon k tomu, že neméně důležitou funkcí média, a tím pádem i interface, je redukce komplexity, která možná není separátní funkcí interface, nýbrž druhá strana stejné mince.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A možná nikoli, možná extenze a redukce pomocí interface jsou na sobě dvě nezávislé strategie. A proto by si zasloužily samostatné pojmenování. Pro nedostatek invence si myslím, že prozatím postačí pojmy \u003Cem>interfaciální extenze\u003C\u002Fem> a \u003Cem>interfaciální redukce\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Právě interfaciální extenze a interfaciální redukce jsou podle mého úspěšnými strategiemi Západního světa. Nesou si sebou ale i své problémy. Již McLuhan říkal, že západní svět je příliš orientován na to, co pojmenoval „figure“, tedy povrch věcí na úkor, na úkor „ground“, hloubky či pozadí věcí a pro McLuhana především médií. Toto pozadí média je onou formou, kdežto obsah média je triviální a pro McLuhanovu analýzu nepodstatným „povrchem“ médií. McLuhan diagnostikoval problém moderní, na technologii závislé společnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mým názorem je, že použití technologie (kterou McLuhan používal synonymně s médii) nevyhnutelně vede ke strategiím interfaciální redukce a interfaciální extenze. Používáme technologii proto, abychom se již nemuseli zabývat komplikovaností určitých věcí nebo procesů. Proto vytváříme interface, který tuto komplexitu skrývá a poskytuje nám jen v našich očích \u003Cem>relevantní\u003C\u002Fem> funkce a mechanismy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dříve nebo později však zapomeneme na to, že interface je pouze (re)prezentací něčeho, co existuje separátně od interface samotného. Čeho je ale interface (re)prezentací? Něčeho, co doposud neexistovalo, je to pomyslné zarámování určité technologické komplexity světa, interface je ve všech svých formách syntetickým mentálním obrazem, nebo spíše kognitivní mapou toho, jakým způsobem přemýšlíme o světě. I proto spíše než entitou, věcí, objektem se interface jeví jako vztah mezi člověkem a světem. Vztah, který ale doposud neexistoval, což z tvorby interface dělá kreativní akt \u003Cem>par excellence\u003C\u002Fem>, neboť pod svými křídly syntetizuje svět materie i svět idejí a na základě určité ideologie vytváří nový vztah k technologii, a skrze ní i ke světu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Interface nám umožňuje čím dál více manipulovat náš fyzický svět pomocí slova. Jednoho dne interfaciální redukce a interfaciální extenze dosáhnou takové úrovně abstrakce, že někomu z nás postačí říct: „budiž světlo“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Než taková doba nastane, predikuji, že končí éra dominance matematicko-logického myšlení a nastává opět privilegované období Slova, verbální inteligence. Neznamená to, že formální jazyky jako matematika nebudou třeba, avšak stanou se ve většině případů technickou stránkou metody, jak objevovat nové interface. Designéři poté tento technický potenciál převezmou a vytvoří reálný interface, který umožní jim samotným, ale i netechnicky orientované, ale verbálně nadané části společnosti užít interface pro ovládání větší a větší části sociotechnické asembláže, kterou Benjamin Bratton nazývá The Stack.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Do Stacku patří i kultura a společnost a strategie interfaciální redukce může mít na ně negativní vliv. Ona redukce je totiž vždy ztrátovou kompresí. To znamená, že pouze ze samotného interface není možné zpětně reverzním inženýrstvím získat celou komplexitu. Pokud si nedáme tu práci ale co nejvíce zpětně dohledat onu původní komplexitu skrývající se za interface, více a více se realita bude tvořit pouze pomocí interface. Bude se zjednodušovat, pokřivovat a bude těžší a těžší i pro jinak velmi inteligentní lidi mluvit nebo psát o reálné komplexitě světa, neboť si na pohodlí interfaciální redukce příliš navyknou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud se nepletu, interface vytváří vlastní ideologii, která se více a více deformuje směrem dovnitř, čímž se pomyslně z ní ždímají jen esenciální elementy, její stavební bloky. Z komplexního a organicky propojeného světa se stane univerzum jakoby se do sebe hroutících interfaců-černých děr. Ideologie se stanou jednodušší a snáze odlišitelných od ostatních. Je možné, že to povede k velmi silně polarizované společnosti, která se z holisticky organického celku rozpadne na hermeticky separované kruhy, sociální bubliny?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Platíme intelektuální a společenskou daň za to, že jsme uživateli technologie a strategií interfaciální redukce a extenze, které nás uvádějí do schizoidního stavu, kdy jsme na jednu stranu schopni mnohem více, ale stáváme se hloupější, podobně jako vysokoškolák, který v prvním ročníku sleduje mnoho YouTube videí a myslí si, že kvantita toho, co viděl, z něho dělá vzdělanějšího a hlubšího myslitele než je jeho profesor?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Možná měl McLuhan pravdu. Verbální inteligence je příliš povrchní, příliš interfaciální. Slova jsou taktéž interface, neboť holistickou realitu dělí na diskrétní (digitální) kusy. Možná naše zaslepenost a neporozumění toho, že pojmenování se nerovná reálná komplexita reality nás svedla z cesty. I když Západní společnosti verbální inteligence mnohé přinesla, odvrátila nás od holistického pojetí světa, tak běžné v jiných společenstvích, například v mnoha afrických státech a v neposlední řadě i zbývajících domorodých tradicích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na počátku sice bylo Slovo, ale před ním byla Inteligence. Zaměňovat tyto dvě věci není moudré.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3653,"protected":19},"\u003Cp>Nejdůležitější role technologie je její schopnost redukovat složitost našich životů. Existuje mnoho postupů, které designéři mohou aplikovat k dosáhnutí tohoto cíle. Po hlubší analýze tohoto problému se nabízí jeden proces, který by mohl být kandidátem na univerzální mechanismus toho, proč je technologie, která redukuje komplexitu, tak účinná. Tím mechanismem je zvyšující se abstrakce, která více […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[3657,2555,3658,3659,3660,3661],30,31,32,27,28,[3663,13,33,34,35,36,37,3664,2558,3665,3666,3667,3668],"post-524","tag-benjamin-bratton","tag-lev-manovich","tag-mcluhan","tag-new-media","tag-nova-media",{"self":3670,"collection":3675,"about":3677,"author":3679,"replies":3681,"version-history":3684,"predecessor-version":3687,"wp:attachment":3691,"wp:term":3694,"curies":3699},[3671],{"href":3672,"targetHints":3673},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F524",{"allow":3674},[44],[3676],{"href":47},[3678],{"href":50},[3680],{"embeddable":53,"href":54},[3682],{"embeddable":53,"href":3683},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=524",[3685],{"count":29,"href":3686},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F524\u002Frevisions",[3688],{"id":3689,"href":3690},925,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F524\u002Frevisions\u002F925",[3692],{"href":3693},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=524",[3695,3697],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":3696},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=524",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":3698},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=524",[3700],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":3702,"wp:term":3712},[3703],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":3704,"_links":3705},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":3706,"collection":3710},[3707],{"href":54,"targetHints":3708},{"allow":3709},[44],[3711],{"href":96},[3713,3728],[3714],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3715},{"self":3716,"collection":3720,"about":3722,"wp:post_type":3724,"curies":3726},[3717],{"href":105,"targetHints":3718},{"allow":3719},[44],[3721],{"href":110},[3723],{"href":113},[3725],{"href":116},[3727],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3729,3748,3762,3781,3799,3818],{"id":3657,"link":3730,"name":3731,"slug":3732,"taxonomy":73,"_links":3733},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fbenjamin-bratton\u002F","benjamin bratton","benjamin-bratton",{"self":3734,"collection":3739,"about":3741,"wp:post_type":3743,"curies":3746},[3735],{"href":3736,"targetHints":3737},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F30",{"allow":3738},[44],[3740],{"href":469},[3742],{"href":472},[3744],{"href":3745},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=30",[3747],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":2555,"link":2620,"name":2621,"slug":2621,"taxonomy":73,"_links":3749},{"self":3750,"collection":3754,"about":3756,"wp:post_type":3758,"curies":3760},[3751],{"href":2625,"targetHints":3752},{"allow":3753},[44],[3755],{"href":469},[3757],{"href":472},[3759],{"href":2634},[3761],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":3658,"link":3763,"name":3764,"slug":3765,"taxonomy":73,"_links":3766},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Flev-manovich\u002F","lev manovich","lev-manovich",{"self":3767,"collection":3772,"about":3774,"wp:post_type":3776,"curies":3779},[3768],{"href":3769,"targetHints":3770},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F31",{"allow":3771},[44],[3773],{"href":469},[3775],{"href":472},[3777],{"href":3778},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=31",[3780],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":3659,"link":3782,"name":3783,"slug":3783,"taxonomy":73,"_links":3784},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fmcluhan\u002F","mcluhan",{"self":3785,"collection":3790,"about":3792,"wp:post_type":3794,"curies":3797},[3786],{"href":3787,"targetHints":3788},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F32",{"allow":3789},[44],[3791],{"href":469},[3793],{"href":472},[3795],{"href":3796},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=32",[3798],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":3660,"link":3800,"name":3801,"slug":3802,"taxonomy":73,"_links":3803},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fnew-media\u002F","new media","new-media",{"self":3804,"collection":3809,"about":3811,"wp:post_type":3813,"curies":3816},[3805],{"href":3806,"targetHints":3807},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F27",{"allow":3808},[44],[3810],{"href":469},[3812],{"href":472},[3814],{"href":3815},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=27",[3817],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":3661,"link":3819,"name":3820,"slug":3821,"taxonomy":73,"_links":3822},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fnova-media\u002F","nová média","nova-media",{"self":3823,"collection":3828,"about":3830,"wp:post_type":3832,"curies":3835},[3824],{"href":3825,"targetHints":3826},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F28",{"allow":3827},[44],[3829],{"href":469},[3831],{"href":472},[3833],{"href":3834},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=28",[3836],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3838,3839,3840,3841,3842,3843],{"id":3657,"name":3731,"slug":3732,"taxonomy":73,"link":3730},{"id":2555,"name":2621,"slug":2621,"taxonomy":73,"link":2620},{"id":3658,"name":3764,"slug":3765,"taxonomy":73,"link":3763},{"id":3659,"name":3783,"slug":3783,"taxonomy":73,"link":3782},{"id":3660,"name":3801,"slug":3802,"taxonomy":73,"link":3800},{"id":3661,"name":3820,"slug":3821,"taxonomy":73,"link":3819},{"en":3845,"es":3849,"fr":3853},{"title":3846,"slug":3847,"description":3848},"The Metaphysics of the Interface","the-metaphysics-of-the-interface","Technology as the reduction of complexity: the interface as transduction, interfacial reduction and extension, and what we lose when the world shrinks to its interfaces.",{"title":3850,"slug":3851,"description":3852},"Metafísica de la interfaz","metafisica-de-la-interfaz","La tecnología como reducción de la complejidad: la interfaz como transducción, la reducción y la extensión interfaciales y lo que perdemos cuando el mundo se reduce a sus interfaces.",{"title":3854,"slug":3855,"description":3856},"Métaphysique de l’interface","metaphysique-de-l-interface","La technique comme réduction de la complexité : l’interface comme transduction, la réduction et l’extension interfaciales, et ce que nous perdons quand le monde se réduit à ses interfaces.",{"id":3858,"date":3859,"date_gmt":3860,"guid":3861,"modified":3863,"modified_gmt":3864,"slug":3865,"status":12,"type":13,"link":3866,"title":3867,"content":3869,"excerpt":3871,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3873,"categories":3874,"tags":3875,"class_list":3876,"_links":3878,"_embedded":3910,"tagsResolved":3952,"translations":3953},589,"02. 05. 2018","2018-05-02T00:00:00",{"rendered":3862},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fa-plea-for-mcluhan","2025-07-05T13:18:29","2025-07-05T11:18:29","a-plea-for-mcluhan","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fa-plea-for-mcluhan\u002F",{"rendered":3868},"A plea for McLuhan",{"rendered":3870,"protected":19},"\u003Cp>The (Western) thinking has been spoilt by the surface\u002Ffigure thinking. We don’t see the difference between the tip of the iceberg and the depths of the oceans, because we disregard the depth right away. Why? We think that the interface is the depth itself, not realising that the interface is an interplay between the surface and the depth. Bear in mind that the interface transforms, translates, reduces and it’s by necessity a lossy compression.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The clear example is McLuhan himself who has been reduced to a pop culture personage with catchy phrases.He was a philosopher of depth of the same stature as Heidegger was, yet it took us some time to dig deeper to realise that.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Read Graham Harman and Yoni van den Eede.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3872,"protected":19},"\u003Cp>The (Western) thinking has been spoilt by the surface\u002Ffigure thinking. We don’t see the difference between the tip of the iceberg and the depths of the oceans, because we disregard the depth right away. Why? We think that the interface is the depth itself, not realising that the interface is an interplay between the surface […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[3877,13,33,34,35,36,37,888],"post-589",{"self":3879,"collection":3884,"about":3886,"author":3888,"replies":3890,"version-history":3893,"predecessor-version":3896,"wp:attachment":3900,"wp:term":3903,"curies":3908},[3880],{"href":3881,"targetHints":3882},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F589",{"allow":3883},[44],[3885],{"href":47},[3887],{"href":50},[3889],{"embeddable":53,"href":54},[3891],{"embeddable":53,"href":3892},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=589",[3894],{"count":22,"href":3895},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F589\u002Frevisions",[3897],{"id":3898,"href":3899},831,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F589\u002Frevisions\u002F831",[3901],{"href":3902},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=589",[3904,3906],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":3905},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=589",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":3907},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=589",[3909],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":3911,"wp:term":3921},[3912],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":3913,"_links":3914},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":3915,"collection":3919},[3916],{"href":54,"targetHints":3917},{"allow":3918},[44],[3920],{"href":96},[3922,3937],[3923],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":3924},{"self":3925,"collection":3929,"about":3931,"wp:post_type":3933,"curies":3935},[3926],{"href":105,"targetHints":3927},{"allow":3928},[44],[3930],{"href":110},[3932],{"href":113},[3934],{"href":116},[3936],{"name":77,"href":78,"templated":53},[3938],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":3939},{"self":3940,"collection":3944,"about":3946,"wp:post_type":3948,"curies":3950},[3941],{"href":955,"targetHints":3942},{"allow":3943},[44],[3945],{"href":469},[3947],{"href":472},[3949],{"href":964},[3951],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":3954,"es":3958,"fr":3962},{"title":3955,"slug":3956,"description":3957},"Obhajoba McLuhana","obhajoba-mcluhana","Krátká poznámka o tom, proč západní myšlení uvízlo na povrchu a proč McLuhan nebyl popkulturní figurka, nýbrž filosof hloubky formátu Heideggera.",{"title":3959,"slug":3960,"description":3961},"Un alegato en favor de McLuhan","un-alegato-en-favor-de-mcluhan","Una breve nota sobre por qué el pensamiento occidental se ha quedado en la superficie y por qué McLuhan fue un filósofo de la profundidad de la talla de Heidegger.",{"title":3963,"slug":3964,"description":3965},"Plaidoyer pour McLuhan","plaidoyer-pour-mcluhan","Une brève note sur les raisons pour lesquelles la pensée occidentale s’est arrêtée à la surface et pour lesquelles McLuhan fut un philosophe de la profondeur de la stature de Heidegger.",{"id":3967,"date":3968,"date_gmt":3969,"guid":3970,"modified":3972,"modified_gmt":3973,"slug":3974,"status":12,"type":13,"link":3975,"title":3976,"content":3978,"excerpt":3980,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":3982,"categories":3983,"tags":3984,"class_list":3985,"_links":3987,"_embedded":4019,"tagsResolved":4061,"translations":4062},539,"30. 04. 2018","2018-04-30T00:00:00",{"rendered":3971},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fjak-ux-design-meni-svet","2026-08-14T15:24:47","2026-08-14T13:24:47","jak-ux-design-meni-svet","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fjak-ux-design-meni-svet\u002F",{"rendered":3977},"Jak UX design mění svět?",{"rendered":3979,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Myslím, že to nebude jen můj pocit, když řeknu, že jsme zaplaveni neustále rostoucím seznamem dobrých, horších, ale i výborných článků na téma UX designu. Mnoho z nich je napsáno designovými profesionály oboru s mnohaletou praktickou zkušeností na velkých projektech. Je vhodné sledovat, co tito lidé mají říct, protože praktické zkušenosti zůstávají důležitou formou poznání a znalosti pro jakéhokoliv designéra. Otázkou tak zní, proč byste měli číst a poslouchat teoretické poznámky k tak praktickému oboru jako je UX design?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Moje odpověď je dobře známá, ale přesto ji zopakuji prostřednictvím známého hesla ze série Star trek: abychom odvážně mohli jít tam, kam se dosud nikdo nevydal, je nezbytné se občas zastavit a podívat se, co jsme zkusili, co jsme otestovali, co funguje a proč. Jinými slovy, v našem případě to znamená se zamyslet, proč děláme UX takovým způsobem, kterým jej děláme. Nevím, jestli jste jako já, ale pokud se něčemu věnuji, mám tendenci vždy vědět o nejnovějším vývoji daného oboru. Není nad dobrý pocit si přečíst každé ráno nejnovější článek a dozvědět se něco nového. Tento dobrý pocit ale netrvá dlouho. Dalo by se říct, že je to pouze jedna dávka drogy jménem informační zahlcení. Když nečtu každý den nové blogposty, mám pocit, že o něco důležitého přicházím. Nebo aspoň dříve jsem tento pocit míval. Před více než půl rokem se mi totiž naskytla možnost číst během těchto šesti měsíců mnoho historické a teoretické literatury na téma UX a HCI, což mi poskytlo mnoho odpovědí, ale přiznám se, i mnoho nových otázek. Co jsem si na této cestě ale uvědomil je, že UX a obecněji obor HCI, tedy obor studující interakci mezi člověkem a počítačem, jsou obory, které samy o sobě představují pomyslné i reálné rozhraní (interface) mezi designem, kognitivní vědou, filozofií, kulturou a společností. Podle mého názoru jsou to jedny z nejzajímavějších oborů, které dnes v informační společnosti naplněné internetem věcí a všudypřítomnou technologií lze studovat. A to nejen proto, že jsou teoreticky zajímavé, ale jejich hlubší studium nabízí pohled na vztah člověka a technologie a také vysvětlení, proč je UX tak důležité a proč nabízí potenciál pro sociální i byznys inovace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"misto-definice-historie-hci-jako-soucasnost-ux\" name=\"misto-definice-historie-hci-jako-soucasnost-ux\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Místo definice, historie HCI jako současnost UX\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Není náhodou, že na webech jako Quora je jednou z nejčastějších otázek, jak se UX liší od UI, UX nebo interakčního designu. Mnoho otázek se zabývá tím, co je to UX design a volá po nějaké definici. Mezi běžné a více či méně sofistikované odpovědi patří například:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fdef-01.png\" alt=\"Snímek definice: „UX design is the process used to determine what the experience will be like when a user interacts with your product.“ Pod ní portrét a jméno Laura Klein, Principal at Users Know, autorka UX for Lean Startups.\" width=\"1152\" height=\"648\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fdef-02.png\" alt=\"Snímek definice: „The creative and analytical process of determining what a website, device, or piece of software is going to be.“ Pod ní portrét a jméno Steve Portigal, Principal at Portigal Consulting, autor Interviewing Users.\" width=\"1152\" height=\"648\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fdef-04.png\" alt=\"Snímek definice: „UX design is the process of designing a solution that considers all the needs of the user.“ Pod ní portrét a jméno Brent Summers, Director of Marketing at Digital Telepathy.\" width=\"1152\" height=\"648\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fdef-03.png\" alt=\"Snímek definice: „You can’t design experiences, but you can design for them.“ Pod ní portrét a jméno Dan Makoski, VP of Design at CapitalOne.\" width=\"1152\" height=\"648\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fdef-05.png\" alt=\"Snímek s nadpisem „There is no such thing as UX Design“ a delším citátem Petera Merholze o tom, že se pod tím pojmem míchá interakční design, informační architektura, výzkum i strategie, což vede jen ke zmatení. Peter Merholz, Senior Director of Design at Jawbone.\" width=\"1152\" height=\"653\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jak jistě víte, byl to Don Norman, který během svého působení na pozici usability architekta ve firmě Apple, zavedl v moderním smyslu termín “user experience design”. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Don Norman komentuje použití tohoto pojmu: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„Termín jsem vymyslel, protože jsem považoval HCI a použitelnost za příliš omezující: chtěl jsem pokrýt všechny aspekty lidského prožívání se systémem, včetně průmyslového designu, grafiky, interface, fyzické interakce a manuálu. Od té doby se termín tak rozšířil, že začíná ztrácet svůj význam.“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Přestože tyto definice považuji za důležitá vodítka, rád bych se dnes na UX podíval trochu odlišně. Veškeré zmíněné definice totiž trpí stejným neduhem: snaží se zachytit UX design v jeho současné podobě, tak jak se nám jeví teď a tady. Což je legitimní způsob. Já se ovšem rád dívám na evoluční trajektorii věcí, jak se vyvíjí v čase. Pro UX to znamená podívat se krátce na historické proudy v oborech jako HCI, ze kterých se UX přímo nebo nepřímo vyvinulo a objevilo na scéně. Což nám také dává možnost porovnat, jestli UX design dnes naplňuje motivace a očekávání do něj vložená.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"lidske-faktory-a-ergonomie\" name=\"lidske-faktory-a-ergonomie\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Lidské faktory a ergonomie\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Aniž bych šel příliš hluboko do historie, je zajímavé říct, že i v případě HCI nebo UX nebylo výjimkou, že nejvíce inovací proběhlo ve válečném období. Během Druhé světové války výzkumníci řešili, proč piloti letadel, s dobrým výcvikem a bez mechanických poruch, havarují bez zjevné příčiny. Ukázalo se, že to, co bychom dnes nazvali user interface palubní desky, její tlačítka a páčky, nebyly zrovna vzorem dobrého designu a ergonomie. I proto se objevily nové obory jako lidské faktory, ergonomika nebo inženýrská psychologie, které měly pomoct navrhnout jednodušší a pro lidské tělo přijatelnější ovládaní letadel. O pár let později, v letech 1952 a 1957 vznikly profesionální asociace jako Ergonomic Society nebo její americká verze Human Factors Society, čímž se stvrdila důležitost a poptávka po těchto oborech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fhuman_factors.webp\" alt=\"Dvoustrana knihy s technickými nákresy dvouplošníku Breguet 14 A2 a schématy palubních desek letounů D.H.4, Bristol F.2B a Fokker D.VIII s očíslovanými přístroji.\" width=\"1152\" height=\"713\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cbr \u002F>\nInterface a jeho design se v této době zaměřoval na to, jak využít znalostí o fyzických omezeních lidského těla k navržení vhodných mechanických ovládacích prvků.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"inovace-v-it-a-vznik-gui-a-interface\" name=\"inovace-v-it-a-vznik-gui-a-interface\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Inovace v IT a vznik GUI a interface\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Přeskočme skoro jednu dekádu do roku 1963, kdy Ivan Sutherland ve své dizertační práci inspirované Vannevarem Bushem a jeho Memexem, představil první interaktivní grafický software s názvem Sketchpad. Je možné říct, že se jedná o první počítačový grafický interface.\u003Cbr \u002F>\nPozději v legendární firmě Xerox PARC, Douglas Engelbart vytvořil grafický uživatelský interface postavený na metafoře pracovního stolu. Zde se právě narodil grafický tzv. “desktop interface”. I díky firmě NeXT, Apple a Stevu Jobsovi, který Xerox v té době navštívil a byl ohromen GUI, přetrvává metafora desktopu v relativně nezměněné podobě dodnes\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Společnost začala být zaplavována těmito osobními počítači. Mnoho miliónů lidí se začalo spoléhat na interface jako na okno k funkcionalitám a neviditelnému technickému potenciálu počítačů. Ty začaly řešit pracovní a později i každodenní lidské potřeby. Najednou design počítačů, jejich interfaců a interakce mezi počítačem a člověkem začaly být čím dál více důležitými.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Designéři proto potřebovali pevný základ, na kterém by mohli navrhovat interface. Protože obory ergonomie a lidských faktorů byly a-teoretické, tedy nevěnovaly se teorii návrhu interface, ale soustředily se především na pragmatické řešení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bannon (Bannon, 1995) řekl, že odborníci často přicházeli do lidských faktorů a ergonomiky se vzděláním v behaviorální vědě nebo průmyslovém inženýrství a zpětně se jejich snažení vytýkala nedostatečná orientace na generování teoretických znalostí, což oborům vyneslo pejorativní označení psychologie „tlačítek a číselníků“. Dnes bychom možná řekli, že některé přístupy v HCI, UX a designu interface nejsou nic jiného než design „tlačítek a skrolbarů“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kolem osmdesátých let si designéři a výzkumníci interface uvědomili, že dřívější pohled na vztah člověka a člověka byl už zastaralý. Když se počítače rozšířily do pracovního sektoru, bylo zřejmé, že práce s počítačem nezahrnuje naše “ruce a záda”, ale naše kognitivní schopnosti, tedy inteligenci. Můžeme říct, že jsme „nepracovali“ s počítačem, ale začali jsme skrze ně myslet. Zachránit designéry přišly až nové znalosti a poznatky ze zdánlivě nesouvisejících oborů kognitivní vědy a nového oboru HCI.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"kognitivni-veda-a-hci\" name=\"kognitivni-veda-a-hci\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Kognitivní věda a HCI\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Kognitivní věda má v HCI dlouhou a důležitou historii. Ve velké míře jsme i dnes ovlivněni teoriemi, které se začaly používat pro návrh interakce mezi člověkem a počítačem. Právě začátkem osmdesátých let se obory lidských faktorů a ergonomiky doplnily o poznatky z kognitivní vědy. Milníkem byla v roce 1983 kniha The Psychology of Human-computer Interaction (Card, 1983), která de facto ustanovila obor HCI. Autoři v knize kritizovali dosavadní orientaci oboru lidských faktorů a argumentovali pro větší důraz na teorii na základě aplikování znalostí z kognitivní psychologie: „[…] Uživatel není operátor. Neobsluhuje počítač, ale komunikuje s ním“ (citováno v Grudin, 2012).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Obor HCI se stal hlavním oborem pro návrh počítačových uživatelských rozhraní. Pod vlivem kognitivních věd přijal teorie i experimentální výzkum, které objasňovaly, jakou roli hraje při práci s počítačem naše paměť, pozornost, vnímání, učení, mentální modely, rozhodování a další naše schopnosti i limitace. Již zmíněná kniha \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Psychology of Human-computer Interaction\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> zavedla do oboru HCI jednu z nejdůležitějších a nejvlivnějších metafor toho, co to je člověk a jak funguje jeho myšlení. Tato kniha, inspirovaná výzkumem v kognitivních vědách a oborem Umělé inteligence totiž přijala metaforu a teorii \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">kognitivismu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, tzn. že člověk a jeho myšlení není nic jiného než informační zpracování určitých abstraktních nebo fyzických symbolů na základě fixních, předem určených pravidel, nebo chcete-li, algoritmů. Stručně řečeno, člověk se stal explicitně digitálním počítačem.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Asi nejznámější obrázek, který toto ilustruje, je animovaná postava nazvaná trefně a bez špetky ironie „model lidského procesoru“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cfigure id=\"attachment_1121\" class=\"wp-caption alignnone\" style=\"width: 1375px;\" aria-describedby=\"caption-attachment-1121\">\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002FModel-Human.jpg\" alt=\"Schéma Model Human Processor: nakreslený profil člověka u počítače, z oka a ucha vedou šipky do percepčního procesoru, dál do kognitivního a motorického, nahoře bloky krátkodobé a dlouhodobé paměti s časovými konstantami v milisekundách.\" width=\"1375\" height=\"1759\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cfigcaption id=\"caption-attachment-1121\" class=\"wp-caption-text\">Model lidské kognice jako procesoru\u003C\u002Ffigcaption>\u003C\u002Ffigure>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Kognitivismus v HCI znamenal, že výzkumníci se zevrubně zaměřovali na optimalizaci komunikace s počítačem. Rychlost klikání, počet uhozených slov za vteřinu, a následování fixních pravidel pro dokončení předem definovaných úkolů se staly jádrem HCI výzkumu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Phil Turner vyjmenovává nejpoužívanější metody vycházející z kognitivistického pohledu na HCI, mezi nimi například GOMS model (Goals, Operators, Methods a Selections rules), KLM (Keystroke-Level model), CCT (Cognitive Complexity Theory), TAG (Task Action Grammar) či analýza úkonů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">HCI pod vlivem kognitivismu, který ve výzkumu trvá dodnes, redukoval člověka na počítač, který vše, co potřebuje ke svému myšlení a chování, má v hlavě. Tam se děje vše důležité. Pro HCI, ale i obskurnější dnešní obory jako Usability engineering (inženýrství použitelnosti) to znamenalo a znamená, že nejpoužívanější metody se dějí na dálku, nebo v laboratořích, často na základě kvantitativních výzkumů z analytických nástrojů. Navíc zcela oproštěných od reálných kontextuálních faktorů. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Byl to tedy pouhý povrchní a umělý pohled na každodenní lidské zážitky s technologií. Lidské prožívání technologií bylo redukováno na nedočkavé pracovníky, kteří chtějí dokončit svou práci co nejrychleji. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">To ale není jediný vztah, který máme k počítačům a obecně k technologiím. Každopádně od osmdesátých let a řekněme následujících deset či dvacet let to byl predominantní pohled. Není divu, v této prehistorii byl design v IT sprostým slovem, interface navrhovali programátoři a manažeři určovali, jaké úkony jsou pro uživatele softwaru důležité. Role uživatele a obecněji člověka byla negativní, chápáno jako “ty iracionální lidské aspekty” softwaru, které byly noční můrou pro většinu programátorů, protože uživatelé často dělali to, co nebylo ve scénáři.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Přestože kognitivismus sjednotil výzkum v HCI a někteří jej nazývají zlatým věkem HCI, na mnoho otázek se nedostalo. Například kognitivismus upozaďoval nebo ignoroval: kdo je uživatel, jaký je jeho život? Případně: je doktorský student nebo studentka Matfyzu na Karlově univerzitě stejný uživatel jako babička v důchodu? Je interakce smysluplná pro uživatele? Řeší jeho potřeby, zlepšuje mu život? Jaký je kontext, místo, čas, ve kterém uživatel interaguje s technologií?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">S postupným příchodem chytrých zařízení a přístupů jako všudypřítomná výpočetní technika (anglicky možná známěji jako ubiquitous computing), případně Internet věcí dnes vidíme, že kognitivistické zaměření pouze na to, co se děje v naší hlavě, bylo velmi omezující. Ale to předbíháme.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jelikož v osmdesátých a devadesátých letech neexistovaly iPhony a iPady, nebylo jednoduché si představit, jaký vztah k techologiím lidé budou mít a jak budou technologie ovlivňovat naše životy. I proto kritika dosavadního kognitivistického přístupu v HCI přicházela především z neočekávaných oborů: filozofie, výzkumu Umělé inteligence, ale také samozřejmě i z HCI samotného, kde jedna z prvních kritik přišla od člověka, kterého většina posluchačů zná. Byl to Don Norman, který, jak ještě ukážu, měl, podle mého názoru, prsty ve všech důležitých okamžicích HCI a UX oborů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"kritika-kognitivismu\" name=\"kritika-kognitivismu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Kritika kognitivismu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tato část mé přednášky patří k nejhutnější a poskytuje nejdůležitější argumenty, proč to, čemu dnes říkáme UX, bylo nutné, aby vzniklo. Znamenalo to ale podstoupit velký souboj s dominantním přesvědčením, že lidská mysl funguje jako informační procesor na základě zpracování symbolů podle fixních, algoritmických pravidel. Pokud kognitivismus ve svém jádře je špatný, znamenalo by to, že obory HCI i Umělé inteligence, které z něj vychází, jsou taktéž ve svém jádře špatné. Neznamená to, že úplně vše by bylo nutné zahodit, ale naše představa o tom, co je člověk a jak se orientuje v životě, byla mylná.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>John Searle\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jeden z velkých kritiků kognitivismu byl a je známý americký filozof John Searle. Ve svém myšlenkovém experimentu nás nabádá, abychom si představili následující situaci. V uzavřeném pokoji sedí člověk, Bob, který neumí čínsky. Co ale má k dispozici je kniha, pomocí které je schopný reagovat na každou zprávu napsanou v čínštině. Venku před pokojem stojí žena, která ovládá čínštinu, například Alice. Ta posílá pod dveřmi do pokoje zprávy napsané v čínštině. Uvnitř pokoje se Bob podívá na zprávu, podle své velké knihy transformačních pravidel napíše odpověď, kterou opět pošle pod dveřmi. Alice se domnívá, že Bob umí čínsky, ale podle Searla tomu tak není. Bob pouze následuje algoritmus transformace symbolů a nemá žádné reálné porozumění jazyku. Searle zde chce ukázat, že čistě forma symbolů, tedy syntax, nedokáže produkovat porozumění, význam, smysl, tedy sémantiku.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ciframe loading=\"lazy\" title=\"The Chinese Room - 60-Second Adventures in Thought (3\u002F6)\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fembed\u002FTryOC83PH1g?feature=oembed\" width=\"750\" height=\"422\" frameborder=\"0\" allowfullscreen=\"allowfullscreen\">\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud tedy kognitivismus říká, že člověk není nic jiného než počítač zpracovávající symboly, se kterými manipuluje tak jako Bob v Čínském pokoji podle připravených fixních pravidel, Podle Searla bychom pak “neměli ničemu rozumět”. Což není běžná zkušenost a zážitek našich životů. I přes značnou kritiku se zdá, že Searlův útok na “silnou logickou AI”, tedy kognitivismus, stále platí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Don Norman\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Další kritik kognitivismu byl Don Norman. Již v roce 1980 napsal článek \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Twelve issues for cognitive science\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (Dvanáct problémů pro kognitivní vědu), který je dle mého názoru bohužel komunitou HCI a UX odborníků zbytečně ignorován, přestože jinak Normana každý z nás četl a čte.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V tomto článku Norman poukázal na zcela zjevné věci. Tvrdí, že nejsme umělé bytosti, ale že jsme živé organismy s evoluční historii, která nás ovlivňuje. Zároveň žijeme v reálném světě a naše myšlení a jednání je ovlivněno kulturou, sociálními interakcemi, motivacemi a \u003C\u002Fspan>\u003Cb>emocemi\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Což jsou aspekty našeho jednání a interakce s technologií, které byly zcela ignorovány a v mnoha ohledech stále dodnes jsou. Norman argumentoval, že bychom měli přestat následovat kognitivistický přístup a místo toho začít studovat člověka a jeho interakci s technologií systémově orientovanou a kybernetickou optikou komplexních interakcí a zpětných smyček mezi \u003C\u002Fspan>\u003Cb>lidmi (uživateli), prostředním, historií, kulturou a společností.\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> Otázkou je, co má prostředí, kultura, nebo naše fyzické tělo společné s tím, jak myslíme, jednáme nebo interagujeme s technologií a interfacem? Jak ukázal Norman i jeden neznámý filozof, ten triviální fakt, že nejsem umělé bytosti, ale že \u003C\u002Fspan>\u003Cb>jsme všichni ve fyzickém světě, má zásadní vliv na to, jak jednáme\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Dreyfus, Winograd, Heidegger a kritika AI\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud Searle říká, že kognitivismus nám nedokáže poskytnout odpověď, odkud se bere význam, co přesně dává smysl našim akcím a věcem kolem nás?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Zmínění filozofové argumentují, že význam má co do činění s tím, jak reálně prožíváme každodenní svět kolem nás. Zatímco kognitivismus z nás udělal vědce nebo počítače, které neustále kalkulují, analyzují a porovnávají možnosti, abychom dosáhli optimálního jednání, filozofové i současné behaviorální ekonomové tvrdí, že náš přístup ke světu je veskrze praktický a nejběžnější způsob, jak interagujeme s věcmi ve světě jsou běžné, každodenní činnosti. Bereme naše děti do školy, píšeme emaily, děláme rozhodnutí, když nakupujeme na farmářském trhu nebo řešíme, jak pracovat s tou novou tiskárnou v naší kanceláři. Každý den se potýkáme s praktickými problémy, abychom dosáhli našich potřeb a cílů. Ale tato myšlenka je ještě hlubší: používáme také věci kolem nás k řešení problémů a tyto věci mají pro nás význam. Ne proto, že je analyzujeme, ale protože se nám tyto věci jeví \u003C\u002Fspan>\u003Cb>jako nástroje, kterými můžeme něco udělat nebo rozšířit naše přirozené lidské schopnosti\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Nástroje a obecně věci kolem nás mají význam na základě toho, že je používáme a interagujeme skrze ně s prostředím kolem nás.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ale i přesto, že nástroje a věci kolem nás mají význam na základě toho, co s nimi děláme, nejsou tyto významy \u003C\u002Fspan>\u003Cb>fixní, ale mění se podle kontextu. \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jak tomu můžeme rozumět?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>PET \u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Můj oblíbený příklad je prachobyčejná PET lahev. Když se vás zeptám na funkci nebo význam PET láhve, většina lidí odpoví, že se používá jako nádoba pro tekutinu a forma láhve je specificky navržena, aby lidem pomáhala láhev držet a pít zní. Skutečně se na první pohled zdá, že \u003C\u002Fspan>\u003Cb>forma následuje funkci\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jak mnoho designérů i ostatních někdy tuhle známou frázi slyšelo.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fpet_bottle.webp\" alt=\"Dvě řady PET láhví zavěšených dnem vzhůru na kovové konstrukci u cihlové zdi; každá je uříznutá a slouží jako květináč s keramzitem, vodou a vzrostlým salátem či sazenicemi.\" width=\"800\" height=\"600\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jak potom ale vysvětlíme, že skupina ekologických aktivistů používá PET láhve v rámci udržitelného zahradničení jako květináče, aby upozornili i redukovali zbytečné a nebezpečné plýtvání plasty? Tenhle jednoduchý příklad mě kdysi nečekaně přinutil se zamyslet. Skutečně forma vždy následuje funkci? Byla forma a význam PET láhve jako květináče pro ekologický aktivismus zabudována do láhve v momentě, kdy ji designér navrhoval? Předpokládám, že nikoli. Ale forma \u003C\u002Fspan>\u003Cb>dovoluje či poskytuje (anglicky affords) \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">takovou funkci, a proto také mnoho lidí skutečně používá PET láhev jako květináč a mnoho dalších použití. Proto bychom ale staré motto \u003C\u002Fspan>\u003Cb>forma následuje funkci měli změnit a říct, že také funkce následuje formu. \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">A co je také zajímavé, všimněte si, že PET láhev nejen změnila svůj význam, ale získala význam zcela opačný. Ze symbolu plýtvání plasty se stala nástrojem pro lepší svět.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Příběh za tímto příběhem o PET láhvi ukazuje na důležitý bod pro designéry. Význam a dokonce i funkce objektů kolem nás nejsou fixní. Jistě, objekty jsou nepochybně navrhovány s určitým úmyslem, ale lidskou kreativitu nelze zastavit. Lidé využijí všech dostupných prostředků v daném kontextu, aby vyřešili své problémy. Nejedná se pouze o PET láhve, je to obecně o našem vztahu k věcem, objektům, nástrojům a technologii kolem nás.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Někteří si mohli všimnout, že mezi řádky hovořím o tom, čemu se v designu i v psychologii říká afordance. Původní definice afordancí říká, že afordance jsou jednoduše vlastnosti objektů, které nám umožňují určité akce. Prototypickým příkladem je židle. Vzhled a materiál židle nám umožňuje sedět. PET láhev nám umožňuje pít, ale i ji používat jako květináč. Pisoár nám umožňuje jednu zřejmou věc, ale také může být použit jako jedno z nejzásadnějších uměleckých děl dvacátého století, jak nám ukázal francouzský umělec Marcel Duchamp.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fduchamp-fontana.jpg\" alt=\"Duchampova Fontána: porcelánový pisoár otočený o devadesát stupňů, na okraji podpis R. Mutt 1917. Fotografie Alfreda Stieglitze. Zdroj: Wikimedia Commons\" width=\"1327\" height=\"1400\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Marcel Duchamp: Fontána (1917), foto Alfred Stieglitz\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fcommons.wikimedia.org\u002Fwiki\u002FFile:Duchamp_Fountaine.jpg\" rel=\"noopener nofollow\">Alfred Stieglitz, Wikimedia Commons (volné dílo)\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Filozof Hubert Dreyfus souhlasí s Donem Normanem, že afordance, význam věcí a tedy akce, které s nimi můžeme dělat, nejsou do nich vytesané předem, ale jsou relativní. A přesně toto byl argument, kterým mohl Dreyfus kritizovat z pozice filozofa nejlepší odborníky na světě v oboru Umělé inteligence. Přestože pracoval v tak významných institucích jako M.I.T. nebo Standford, žádný AI odborník nedokázal odpovědět na to, jak umělá inteligence může rozhodnout, co je v daném kontextu relevantní a co ne. Tento problém, technicky nazvaný “frame problém” Dreyfus vysvětluje následovně: to, co pro nás je významné a relevantní závisí do velké míry na tom, kdo jsme, v jaké společnosti žijeme, jakou kulturou jsme ovlivněni, ale také tím, v jaké konkrétní situaci se nacházíme, jaké jsou naše potřeby a cíle. Umělá inteligence vycházející z kognitivismu neexistovala v reálném světě, neměla reálné tělo, reálné potřeby apod. Tudíž veškerá relevance musela být naprogramována předem. Nejdřív to výzkumníci AI a robotiky řešili tak, že kontext definovali například jako “kuchyň”, “zahrada” či “ráno” a ke každému kontextu definovali, jaké akce jsou relevantní. Jenže Dreyfus poznamenal, že to problém neřeší, pouze posouvá o úroveň výše. Nyní bylo potřeba definovat, jak AI vybere nikoli relevantní akce, ale relevantní kontext. Pro ten bylo potřeba definovat meta-kontext apod. Dreyfus tedy tvrdí, že tento tzv. “Frame problém” neměl ve výzkumu založeném na kognitivismu řešení. Relevance a význam není pouze v naší hlavě, ale závisí na kontextu situace, ve které se nacházíme. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Lucy Suchman and situated actions\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tenhle předpoklad důležitosti kontextu zkoumala ve své dizertační práci ve společnosti Xerox antropoložka Lucy Suchman. Rozhodla se zaměřit na tehdy dosavadní kognitivistické dogma, které zpochybnila. Suchman velmi přesně argumentovala, že lidé nesledují fixní plány, ale jednají na základě dynamické interakce s materiálními objekty, sociálními a kulturními vlivy dané situace. Zatímco kognitivismus si představoval svět jako statické pozadí, Suchman ukázala, že lidé své chování neustále “updatují” a přízpůsobují dané situaci. Její výzkum vedl k zavedení nového směru v kognitivní vědě nazvaného \u003C\u002Fspan>\u003Cb>situovaná kognice\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> a byl přímým stimulem k tomu, aby se v oborech HCI\u002FUX začaly používat metody pro zkoumání reálných praktik lidí v jejich reálných kontextech, tak jak je zkoumají antropologové, sociologové či etnografové. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Tacitní znalosti \u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Další důvod pro potřebu kontextuálního či etnografického výzkumu je fakt, že ne všechny znalosti a myšlenky jsou lidé schopni vyslovit či převést do slovní podoby. Jedná se o problém tzv. Tacitních znalostí, který může z praktického hlediska být známý i manažerům a byznys leadrům, kteří mají na starosti sdílení a management znalostí v podniku. Tacitní znalosti jsou ty,  u kterých se ptáme, “jak udělat nějakou věc”, na rozdíl od typu znalosti “co něco je”. Znalost “Co” je na příklad znalost data vzniku Československa nebo jméno prvního českého prezidenta. Zatímco pod znalostí “Jak” si můžeme představit znalost toho, jak se plave, jak se hraje na klavír apod. Samozřejmě existují určité poučky a doporučené postupy, ale bez toho, aniž by člověk skutečně sedl před klavír, se na klavír nikdy nenaučí hrát. Problémem tacitních znalostí je, že pokud je nelze dobře popsat a je nutné je ukázat, člověk musí být přímo “u toho”, aby měl šanci aspoň pochopit, jak se daná věc dělá, jak a proč funguje. Lidé, týmy, organizace a firmy mají ve svých životech i strukturách mnoho tacitních znalostí i proto, že lidé si mnoho každodenních činností automatizují. Avšak co je pro jednoho denní rutina, nad kterou nepřemýšlí, pro designéra a UX výzkumníky, kteří se snaží mapovat kontext, jak lidé dělají určité věci, jsou tacitní znalosti nesmírně cenné, důležité a také těžké zmapovat. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Proto i zde, pro zjištění skrytých, automatizovaných, tacitních znalostí je etnografický výzkum důležitý. Neznamená to, že odkryje vše důležité, to samozřejmě záleží na talentu a zkušenostech výzkumníka, ale má pro to větší potenciál než spekulace z designérského křesla nebo laboratorní výzkum, kde je testovaný subjekt vyvržen ze svého běžného prostředí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"emoce-a-zazitky-ovlivnuji-a-jsou-ovlivnovany\" name=\"emoce-a-zazitky-ovlivnuji-a-jsou-ovlivnovany\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Emoce a zážitky ovlivňují a jsou ovlivňovány\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Po kritice kognitivismu a nastínění postkognitivismu můžeme konečně také něco říct o emocích a zážitcích, na které ostatně aspoň podle svého názvu User Experience Design cílí. Jak už to v HCI\u002FUX komunitě bývá zvykem, byl to opět Don Norman, který popularizoval myšlenku, že kromě utilitárních aspektů produktů jsou důležité také emocionální a estetické prožitky. Tím má Norman nepochybně pravdu. Norman ve své nové knize přiznává, že ve svém bestselleru \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Design of the Everyday Things\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> zcela emoce vynechal a zaměřoval se pouze na funkčnost, použitelnost a formu. Nyní knihou \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Emotional Design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> publikovanou v roce 2004 chce své opomenutí napravit. Otázkou je, jak designovat emocionální a estetické prožitky?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Susanne \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Bødkerová komentuje Normanovu knihu a překvapivě jí kritizuje. Nikoli, že by nesouhlasila, že emoce a estetické prožitky jsou pro návrh interakcí s technologií důležité, ale říká, že Norman sice píše, že emoce ovlivňují naše myšlení (a naopak to také platí), ale je stále zakotven v kognitivistickém paradigmatu. Bødkerová má pravdu, Norman na straně 11 píše, že myšlení i emoce jsou kognitivní systémy v našich hlavách zpracovávající informace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pro Bødkerovou a Boehnerovou et al. (Boehner et al., 2005) a další jsou emoce, zážitky a přisuzování významu věcem důležitými aspekty formující povahu interakce s technologiemi, odmítají ale kognitivistickou tezi, že je možné pochopit a studovat jejich příčiny “nahlížením do hlavy” jedinců. Opozice kognitivismu nejen v HCI tvrdí, že naše psychologické stavy jsou výsledkem komplexním propojením člověka, kultury, společnosti a také místa a času, ve kterém se jedinec vynachází. Emoce, zážitky, významotvornost a interakce lze chápat jako dynamický, kulturně a sociálně konstruovaný a prožívaný proces (Boehner et al., 2005). \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Emoce tak můžeme chápat jako význam, který přisuzujeme PET láhvi. Můžeme při nejpoctivější vědecké analýze materiálu láhve objevit, že její význam je ekologický aktivismus? Nikoli, teprve při zasazení do širšího kontextu kultury a společnosti začíná něco jako “ekologický aktivismus” existovat a může tak být i významem PET lahve. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Podobně emoce je třeba chápat jako příběh, který se rozprostírá v čase a prostoru. Co lidé pociťují jako krásné nebo, proč lidé žárlí, je ovlivněno vnějšími faktory, a proto zážitky i emoce je nutné studovat na rozhraní člověka, místa, času, společnosti a kultury. Tedy v kontextu. Jedna proměnná kontextu ještě chybí. A tou jsou technologie a jejich vliv na člověka. Určité vodítko k tomuto vztahu poskytuje současná kognitivní věda, která zkoumá jiné než kognitivistické teorie. Proto se také nazývají postkognitivistické. A mimo jiné nám ukazují, jak zásadní roli v našem jednání a myšlení technologie má.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"postkognitivisticke-teorie-\" name=\"postkognitivisticke-teorie-\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Postkognitivistické teorie \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Postkognitivistické teorie jsou zjednodušeně takové teorie myšlenek, které se explicitně vyhrazují vůči kognitivismu ve všech oborech, kde byl kognitivismus dominantním přístupem. Pro HCI a UX i pro mě samotného jsou postkognitivistické teorie velmi zajímavé, neboť nám ukazují, že náš vztah k nástrojům a technologiím je mnohem užší a intimnější, než jsme si mysleli. Už teď mohu říct, že vize kyborga, které známe ze science fiction, nebyla kompletně fikcí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Vtělená kognice \u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Teorie vtělené kognice v návaznosti na tacitní znalosti upozorňuje na to, že naše tělo především právě v tacitních znalostech hraje důležitou roli a musí být bráno jako zásadní součást našeho myšlení. Například Eleanor Rosch v knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> píše, že vtělená kognice znamená v první řadě, že naše myšlení je závislé na takových zážitcích či prožívání, které jsou spojené s faktem, že máme tělo a několik tělesných kapacit. Pokud potřebujeme tělo, abychom vyjádřili určitou znalost (například hraní na klavír), pak to znamená, že kognitivistická vize, že vše k myšlení máme uvnitř naší hlavy, je špatně. Za druhé Rosch tvrdí, že naše těla jsou sama vnořena do širšího biologického, psychologického a kulturního kontextu. Což je mnohem kontroverznější bod, který však má své zastánce v dalších postkognitivistických teoriích: v rozšířené a distribuované kognici.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Ftumblr_n7vzht9O031r4tdazo1_1280-900x400-1.jpg\" alt=\"Grafika dvou lidských hlav v profilu tvořených spirálovitě vinutou stuhou; mezi nimi a kolem se vznášejí koule, obličeje jsou tak průhledné a zároveň propojené.\" width=\"900\" height=\"400\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Rozšířená, distribuovaná kognice\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tyto teorie zastávají názor, že naše myšlení prosakuje i do vnějšího prostředí kolem nás. Jak jen je to možné a co by to reálně znamenalo, že prostředí je součástí našeho kognitivního systému?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Schválně se zeptám: “kdo z vás si pamatuje telefonní číslo partnera nebo partnerky? Matky, otce či babičky? Proč byste vůbec měli, naše životy jsou už tak dostatečně komplikované, takže pokud můžeme “outsourcovat” část naší paměti do chytrých zařízeních typu iPhone nebo iPad, jistě tak uděláme.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002FDP818682.jpg\" alt=\"Renesanční rytina Humani Victus Instrumenta: lidská hlava a busta v profilu poskládaná výhradně z kuchyňského náčiní — pánví, hrnců, struhadel, nožů a vidliček.\" width=\"1107\" height=\"1600\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Podle filosofů a psychologů jako Andy Clark, David Chalmers nebo Edwin Hutchins a dalších bychom měli tento vztah k technologii brát vážně. Čím více jsme obklopeni technologiemi, tím více odkládáme naše myšlení na chytrá zařízení. Jak zmínění teoretici a teorie navrhují, další lidi, technologické artefakty a prostředí kolem nás, bychom měli brát jako rozšířený a distribuovaný systém naší mysli, který nám pomáhá i ovlivňuje naše myšlení.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Lev Vygotskij a kulturně-historická psychologie \u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Může se zdát, že teorie rozšířené a distribuované kognice jsou výsledkem nedávného výzkumu, ale jak nám ukazují HCI\u002FUX výzkumnící Victor Kaptelini a Bonnie Nardi v knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Acting with Technology Activity Theory and Interaction Design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jeden sovětský psycholog se vlivem technologie a obecnějších, každodenních objektů zabýval již ve třicátých letech. Jmenoval se Lev Vygotskij a studoval u dětí jejich psychologický vývoj a proces učení. Všiml si, že děti i dospělí používají různé nástroje, které nejdříve slouží jako externí pomůcky pro myšlení. Postupně ale lidé přestanou tyto nástroje potřebovat, neboť si, slovy Vygotského, a omlouvám se za zbytečný technický termín, daný proces internalizovali. Což znamená, že nástroje ne úplně triviálním způsobem disciplinují, trénují a formují naše myšlení. Vygotskij mezi nástroje nepovažoval pouze nástroje fyzické, ale také ty, kterým říkal psychologické neboli nemateriální. Mezi tyto nástroje počítal jazyk, matematické notace apod, tedy to, co je součástí naší kultury.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vygotskij navíc poukázal na to, že ve fyzických i psychologických nástrojích je uložena naše kultura, zkušenosti a zážitky určité společnosti nebo skupiny lidí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-1128\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F04\u002F60495.jpg\" sizes=\"auto, (max-width: 640px) 100vw, 640px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F04\u002F60495.jpg 640w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2018\u002F04\u002F60495-300x225.jpg 300w\" alt=\"60495.jpg\" width=\"640\" height=\"480\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">U Vygotského se objevuje zajímavý vztah mezi člověkem (společností) a nástroji (technologií). Tento vztah je obousměrný. Člověk a společnost ovlivňuje technologie, což se zdá být na první pohled zřejmé; ale na druhou stranu technologie ovlivňuje i nás a to zásadně. Podle Vygotského ovlivňuje naše myšlení i to, jak se učíme nové věci od útlého dětství. Technologie je prostředníkem, médiem, které nám od dětství zpřístupňuje vztah ke světu. Někdy se to, co nám nástroje a technologie umožňuje, naučíme tak dobře, že dochází k internalizaci, typickým příkladem je využití prstů pro počítání. Někdy je technologie nepostradatelná jako v případě urychlovače částic nebo detektoru gravitační vln.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vygotskij nám poskytuje dobré startovní vodítko pro to, abychom si uvědomili důležitost vztahu člověka k technologii. Samozřejmě se nebudeme odvolávat pouze na jednoho člověka. Jednak se můžeme podívat na výzkum v mediální teorii nebo filozofii technologie, kde dříve lidé jako Marshall McLuhan nebo v současné době vynikající filozof technologie a design Peter-Paul Veerbek hovoří o tom, že technologie není něco, co existuje mimo společnost, ale že je její neoddělitelnou součástí, a jako Vygotskij hovoří o tom, že technologie ovlivňuje naše jednání i myšlení. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Nakonec není třeba zůstat u teorie, myslím, že každý z nás má osobní zkušenost s tím, jak je jeho život ovlivňován současnými technologiemi, které již ani nevnímá, neboť se staly běžnou součástí našich životů. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Budeme-li brát seriózně myšlenku, že technologie je nedílnou součástí kultury a společnosti, pak to znamená, že současné metody pro zkoumání kontextu nemusí být dostatečné, pokud se nezaměřují na to, jak nás technologie ovlivňuje. Jaké jsou současné kontextuální metody v designu?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"participativni-design-a-hcd-design-zamereny-na-cloveka-jsou-dostatecne\" name=\"participativni-design-a-hcd-design-zamereny-na-cloveka-jsou-dostatecne\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Participativní design a HCD Design zaměřený na člověka, jsou dostatečné?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Ch3>\u003Cb>Participativní design\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Participativní design byl a stále je první systematickou metodou zkoumání širšího prostředí toho, jak lidé pracují. Participativní design se začal používat a šířit v 70. letech ve skandinávských zemích. Právě zde za vlády levicově orientovaných politických stran, které usilovaly o práva zaměstnanců, byla vhodná atmosféra na to, aby zaměstnanci firem začali být více než číslem ve velkých korporacích. Designéři začali spolupracovat s jednotlivými zaměstnanci a dalšími zúčasněnými stranami (stakeholders). PD využívá jejich znalosti pro design nových systémů a produktů. Dává to smysl, designéři jsou odborníci na kreativní řešení problémů a naslouchání lidem, nejsou experti na daně nebo pěstování brambor. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">A právě zaměstnanci pracující dvacet let v určité sekci mají mnoho zkušeností a tacitních znalostí toho, jak věci fungují nebo nefungují. Je jasné, že ne každý zaměstnanec je designér. Úkolem designérů a výzkumníků proto je, aby na základě rozhovorů a pozorování zaměstnanců v jejich reálném kontextu na reálné práci získali vhodná data pro design nového systému. Společné designování a spolupráce zaměstnanců a designérů se z radikálněji laděné levicové politiky usilující o emancipaci pracovního života stala mainstreamem. Co bylo dříve politicky laděná agenda se začalo jevit jako dobré praktiky a selský rozum. Spolupracovat s lidmi, kteří mají mnoho odborných, i když tacitních znalostí, dává smysl. Participativní design jako metoda se původně prosadila v prostředí pracovních aktivit. Není ale důvod, proč jeho metody a pohled na design neužívat i mimo pracovní prostředí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Human-centred design\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Další metodou, jak zkoumat kontext z pohledu člověka, je human-centred design. O jeho popularizaci se zasloužilo vynikající designové studio IDEO nebo například v akademickém prostředí program d.school při univerzitě Standford, kde se učí byznys, management a design jako neoddělitelná součást toho, jak dělat inovace. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">HCD lze například popsat následovně:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„Snahou designérů je v tomto případě porozumět tomu, co cílová skupina \u003C\u002Fspan>\u003Cb>potřebuje\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jaké má \u003C\u002Fspan>\u003Cb>přání\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>sny\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jakým způsobem \u003C\u002Fspan>\u003Cb>vystupuje \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">a jaké je její \u003C\u002Fspan>\u003Cb>typické chování\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Designéři zaměření na human centered design si tedy nejprve kladou otázku, co si cílová skupina přeje a co potřebuje, poté jakým způsobem jejich přání technicky, finančně a organizačně zrealizovat.“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">HCD se oprosťuje od tradičního designu zaměřeného na “produkt”, tedy fyzické nebo digitální objekty a zaměřuje se na člověka, širší kontext jeho života, jeho potřeby, problémy. Jedním z nejvíce skloňovaných hesel v rámci HCD je “empatie”, neboť právě vžití se do role jednotlivých lidí je pro HCD zásadní. Proto HCD používá metody z oborů sociologie či antropologie, především etnografický výzkum. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Na základě toho, co jsme si podrobně řekli o problémech kognitivismu a postkognitivistických teoriích, je zcela v pořádku, že HCD používá etnografické a antropologické výzkumy pro studium kontextu a získání užitečných dat pro design. Navíc, mnoho firem zjistilo, že zaměřením se na člověka a jeho potřeby skutečně lze tvořit lepší produkty a služby.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002FCorbusier_New-Urban-Ideas-Paris_1920s_1.jpg\" alt=\"Dvě dobové perspektivy Le Corbusierova Plan Voisin: pravidelná mřížka mrakodrapů nad historickou Paříží a pohled do široké třídy lemované stupňovitými bloky.\" width=\"700\" height=\"300\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Můj oblíbený příklad toho, jak to v designu dopadne, když se neberou lidské potřeby v potaz, je z roku 1924. Jedná se o architektonický plán redesignovat centrum Paříže, který navrhl světoznámý architekt Le Corbusier. Jeho plán nazvaný  (Radiant City) je ukázkou mrazivé technicistní a nelidské krásy. Kognitivní psycholog Steven Pinker komentuje, že tento plán ignoruje potřebu měřítka budov, které je blíže lidským rozměrům, potřebu zeleně apod. Nicméně Corbusierův žák a následovník Oscar Niemeyer dokázal použít myšlenky svého učitele pro design hlavního města Brazílie. Je na každém, aby posoudil, zda mělo takto centrum Paříže vypadat nebo nikoli.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fcorbu-model-1.jpg\" alt=\"Dobová černobílá fotografie Le Corbusiera v saku a kulatých brýlích, jak se sklání nad sádrovým modelem komplexu budov se zelení a komunikacemi.\" width=\"736\" height=\"1081\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Má Human-centred design i nějaké zápory? Vždyť se orientuje na člověka. Zkoumá jeho názory a potřeby. Na základě nich se designéři snaží navrhovat také produkty a služby, které je budou naplňovat. Paradoxně v tom ale tkví také jeho slabiny. Orientace pouze na člověka znamená, že ze zkoumání kontextu jsme vynechali nebo upozadili dalšího mocného aktéra dnešní doby, který jednoznačně je součástí našich životů, a to technologii.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"technologie-jako-druha-strana-mince-vztahu-clovek-stroj\" name=\"technologie-jako-druha-strana-mince-vztahu-clovek-stroj\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Technologie jako druhá strana mince vztahu člověk-stroj\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V době všudypřímné komputace a internetu věcí jsou technologie v našich životech na každém kroku. Zakladatel UbiComp Mark Weiser napsal, že ideální stav počítačové techniky bude takový, až se technologie kolem nás stane neviditelnou. Cílem počítačů a technologie pro Weisera bylo, aby byly tichým a neviditelným služebníkem lidstva, aby rozšířili naší inteligenci a intuici. Weiser také tvrdil, že by technologie měly rozšířit naše nevědomí. Podle něj tohle všechno povede k tomu, že technologie se stanou tzv. “Klidnou technologií”, vytvářející klid a pohodlí bez toho, aniž bychom si byli vědomi, co technologie na pozadí našich životů dělá.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Souhlasím s Mark Weiserem, že evoluční vývoj technologie skutečně mířil a míří k tomu, že existuje více na pozadí našich životů, bez toho aniž bychom měli tušení o tom, co dělá. Ostatně teoretik médií, designu a sociolog Benjamin Bratton napsal v roce 2016 knihu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Stack\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, ve které neviditelnost technologie komentuje. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Bratton tvrdí, že bez našeho vědomí se na pozadí našich životů cosi vytvořio. Je to celoplanetární, technologické a Bratton zdůrazňuje zcela neplánovaná megastruktura, kterou nazývá The Stack. Bratton píše, že různé druhy komputace a technologií, od digitalizovaných rozvoden elektřiny, cloudové platformy, mobilní aplikace, IP6 adresového prostoru, smart cities, internetu věcí, automatizace, interfaců a senzorů, které rozšiřují naše smysly, se něco stalo. Místo toho, abychom tyto odlišné technologie a jejich vliv viděli odděleně, navrhuje Bratton, abychom je chápali jako jeden celek, novou komputační platformu či aparát našich životů. Tato megastruktura se skládá ze šesti propojených vrstev: Země, Cloudu, Města, vrstvy Adres, Interface a nakonec Uživatele. Každá vrstva komunikuje s ostatními, a je tak komponentou jednoho celku. Některým správně může tento model připomínat TCP\u002FIP model OSI vrstev a protokolů internetu. A bude mít pravdu, protože Bratton se ním explicitně inspiroval. Místo TCP\u002FIP vrstev ale Bratton zmiňuje, že The Stack se skládá z komputačních, tedy technlogických, sociálních, lidských a fyzických vrstev. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tento model, ve kterém jsme my jako lidé pouze jednou z vrstev, má dalekosáhlé důsledky pro design, architekturu, urbanismus ale i politická rozhodnutí. Jako každá technologie v sobě obsahuje vliv na naše životy, který je negativní i pozitivní. Zda-li převažuje jedno nebo druhé, si žádá další výzkum.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Interface, UX Design v éře Stacku\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pro mě jako UX designéra ale představuje tato planetární megastruktura neuvěřitelný potenciál. Všimněme si, že před vrstvou User zmiňuje Bratton vrstvu interface. V tomto případě Bratton rozhodně nemyslí pouze buttony, skrollbary, formulářové pole apod. Interface je pro Brattona něco, co nám zprostředkovává vztah ke všem vrstvám Stacku, ke všem technologickým platformám, infrastrukturám, zařízením, ale i dalším lidem. Jelikož naše lidské smysly a kognitivní dovednosti by nikdy nebyly schopné vše toto vnímat, interface je tak pomyslný prostor, kde se tato ohromná komplexita technologických a sociálních vztahů redukuje, komprimuje na něco, co je pro člověka stravitelné. Interface je místo, kde se ohromný potenciál technologických intrastruktur a platforem konkretizuje do nějaké pro člověka vnímatelné podoby. Najednou tak skutečně pomocí tlačítek, páček, gest a dotyků na obrazovce dokážeme ovládat všechny ostatní vrstvy toho celoplanetárního molochu jménem Stack.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002FThe-Stack-02.png\" alt=\"Diagram šesti vrstev nad sebou propojených lomenou čarou, odspodu Earth, Cloud, City, Address, Interface a User — model The Stack Benjamina Brattona.\" width=\"1666\" height=\"1316\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Z tohoto důvodu preferuji slovníkovou definici interface, která říká, že interface je obecně \u003C\u002Fspan>\u003Cb>bod, kde se dva a více systémů, subjektů, organizací atd. potkává a interagují. \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">A dle mého je to zcela správně.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Finterface.png\" alt=\"Snímek slovníkového hesla „interface“ s modře zvýrazněnou první definicí: bod, kde se dva systémy, subjekty nebo organizace setkávají a vzájemně působí.\" width=\"770\" height=\"540\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Holandský filosof technologie Peter-Paul Veerbek \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">a celý jeden filosofický směr, který se jmenuje postfenomenologie, zastává názor, že designovat technologie a její interface není primárně vůbec o tom, jak samotný \u003C\u002Fspan>\u003Cb>povrch\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> interface vypadá, nejde primárně o to, jaké tlačítka použijeme, jak na nás působí určité barvy apod. Veerbek a ostatní říkají, že interface technologie je vstupní branou do dnešního světa, branou, která znatelně určuje, jaký vztah ke světu budeme mít, neboť to není brána pasivní. Naopak pro postfenomenologii je interface technologie něco, co aktivně formuje a ovlivňuje náš vztah ke světu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fveerbek.jpg\" alt=\"Záběr z videa: Peter-Paul Verbeek, profesor filosofie techniky, mluví do kamery v místnosti s nápisem Philosophy Lab na stěně, dole titulek s jeho jménem.\" width=\"992\" height=\"540\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jako klasické reálné příklady těchto myšlenek mohou posloužit tyto technologie:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vynález mikroskopu nám odkryl říši mikroskopického světa, čímž se náš pohled na svět znatelně změnil\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Evropský urychlovač částic v CERNu nám odkryl jemnější a menší části světa, díky kterým jsme opět pozměnili naši koncepci toho, co je to svět\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V neposlední řadě ultrazvuk nyní umožňuje vidět nenarozené děti a na základě těchto obrazů mohou doktoři rodičům sdělit, zda je dítě zdravé, nebo naopak má takové problémy, že bude lepší, aby se nenarodilo. To je rozhodnutí, které jsme dříve tak říkajíc nechávali na pánu Bohu, kdežto dnes, díky interface technologie jsou tato božská a etická rozhodnutí na našich bedrech\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fultrazvuk-plodu.jpg\" alt=\"Ultrazvukový snímek plodu ve dvanáctém týdnu těhotenství s vyznačeným měřením temeno-kostrční délky. Zdroj: Wolfgang Moroder, Wikimedia Commons\" width=\"976\" height=\"735\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Ultrazvukové vyšetření ve 12. týdnu těhotenství\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fcommons.wikimedia.org\u002Fwiki\u002FFile:CRL_Crown_rump_length_12_weeks_ecografia_Dr._Wolfgang_Moroder.jpg\" rel=\"noopener nofollow\">Wolfgang Moroder, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Veerbek se i proto velmi zajímá o etiku designu technologie. Pokud je technologie mocnou a všudypřítomnou silou dnešního informačního, síťového a digitálního světa naplněného internetem věcí, chytrými zařízeními a interfacy na každém rohu, potom designéři technologií mají nesmírnou moc ovlivňovat naše životy.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dle mého názoru je tak nyní možné načrtnout mnohem zajímavější definice UX designu. Člověk je jen jedna vrstva v megastruktuře Brattonova Stacku. Nebo také jeden uzel v komplexní síti vztahů kultury, společnosti, člověka a technologie. Chceme-li designovat zážitky pomocí interface technologie, znamená to vytvářet určitou redukci této komplexnosti vztahů a vrstev, vytvářet určitý pohled na svět. Jinak řečeno, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>UX design vytváří vztah ke světu. A okno k tomuto vztahu je interface.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"systemicky-design-a-ux-design-jako-nastroje-socialnich-a-byznys-inovaci\" name=\"systemicky-design-a-ux-design-jako-nastroje-socialnich-a-byznys-inovaci\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Systemický design a UX design jako nástroje sociálních a byznys inovací\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jakým způsobem se UX design může s takovou komplexností vypořádat a jaké metody k tomu má? Nedávno přišly akademické iniciativy v Evropě a v USA s možnou odpovědí, jak se mohou, ba dokonce musí designéři vypořádávat s komplexitou dnešního světa. Jedná se o nově vznikající obor designu, který v sobě integruje principy systémového myšlení a human-centered designu. Obor získal název Systemic design, který znázorňuje jednu důležitou věc pro design: nad všemi designovými problémy je třeba přemýšlet v širším kontextu celého systému, je třeba brát v potaz a předvídat vedlejší efekty na sociální, ekonomické úrovni či úrovni životního prostředí. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Především vliv na životní prostředí je v dnešní době důležitým tématem, zvláště, když se ukázalo, že celá naše planeta, relativně podobně tak jak definuje Bratton, je ovlivňována lidskou činností. Jako oficiální termín pro období, ve kterém jsou veškeré planetární systémy ovlivněny člověkem, se používá slovo Antropocén.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fanthropocene.webp\" alt=\"Infografika The Anthropocene s dvaceti čtyřmi grafy od populace a HDP po koncentraci CO2 a úbytek biodiverzity; všechny křivky se kolem roku 1950 lámou do prudkého růstu.\" width=\"860\" height=\"611\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ne všechny vedlejší efekty lze dostatečně dopředu předpovídat. Když Marc Zuckerberg ve svém pokoji programoval Facebook, nepřemýšlel nad tím, že jeho sociální síť budou údajně používat ruské vládní i nevládní organizace pro ovlivňování politického názoru a dokonce voleb v USA.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fgigamap.jpg\" alt=\"Rozsáhlá gigamapa projektu urban habitat design: desítky pojmů od ekologie po infrastrukturu propojených barevnými šipkami, vlevo legenda typů systémových vztahů.\" width=\"960\" height=\"623\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pro možnost se poprat s komplexitou zavedl systemický design do designu novou metodu GIGA-mapping, která pomáhá designérům vizualizovat všechny možné komponenty a jejich vzájemné vztahy v “systému”, do kterého budou zavádět nějaké nové designové změny. GIGA-mapování poskytuje komplexní a bohatý obraz reálné situace, kombinuje různé druhy médií (obraz, grafiku, fotografie, text apod.), umožňuje designérům vidět a přecházet z makroskopického pohledu na systém k mikroskopickému detailu nějaké jedné části, jsou zde vizualizovány informace a relevantní data z různých oborů, a slouží jako nástroj pro konečnou designovou syntézu, kdy designéři vytvářejí nějaké řešení.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"socialni-a-byznys-inovace\" name=\"socialni-a-byznys-inovace\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Sociální a byznys inovace\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Systemický design, GIGA-mapping a obecně systémový pohled na současnost umožňuje pohled do budoucnosti. Kreativita a designová řešení nikdy nevznikají ve vzduchoprázdnu. Kreativita a design je svým způsobem nové, vhodné a funkční spojení dvou a více částí, které doposud existovaly samostatně. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Systemický design i UX design, pokud se budou dívat dostatečně systémově na svět, mohou odhalit potenciální sociální a byznys inovace tím, že právě spojí nesourodé a doposud samostatné prvky, problémy, řešení apod. Docílí toho ale tím, že designéři nebudou pouze pasivními prvky společností a velkých korporátů, ale naopak proaktivními aktéry, kteří vyhledávají potenciální inovace. Designéři jsou k tomu výtečně vybaveni, neboť jejich kognitivní dovednosti a talent je předurčuje k tomu, že v chaosu komplexity různorodých vztahů dokážou najít ty správné a vhodné kombinace, které řeší daný problém.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Humanitas Deventer\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jeden z mých oblíbených příkladů UX designu, který mě stále fascinuje, a který se dívá na problémy systémově, čímž mohlo dojít k inovaci napříč technologiemi, sociálními problémy a jednotlivými lidmi, je projekt Humanitas Deventer v Holandsku. Jeden z palčivých problémů Holandska je drahé bydlení a zároveň stárnoucí populace. Mladí studenti si nemohou dovolit ani podnájem, zatímco důchodci sice bydlí aspoň v domovech důchodců, ale žijí osamoceným životem. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Podnikatelka a zakladatelka projektu Humanitas Deventer si těchto problémů byla vědoma, a přestože nestudovala na UMPRUM nebo jiné designové škole, přesně jako designérka dokázala myslet systémově a dvě různorodé a zdánlivě nesouvisející věci dokázala propojit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Nyní Humanitas Deventer umožňuje seniorům cenově přijatelné bydlení v krásném a příjemném prostředí. To ale není vše. Projekt totiž nabízí studentům bydlení zdarma pod podmínkou, že se budou během týdne starat a pomáhat místním seniorům. Podnikatelka vytvořila projekt, který velmi kreativně řeší dva sociální problémy, které do té doby ani soukromý, ani státní sektor nedokázal vyřešit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ciframe loading=\"lazy\" title=\"BBC - Students in a retirement-home in The Netherlands - Report by Anna Holligan (BBC)\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fembed\u002FtjRtaulQsZU?feature=oembed\" width=\"750\" height=\"422\" frameborder=\"0\" allowfullscreen=\"allowfullscreen\">\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Mindlab.dk\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dánská vláda se rozhodla zkusit experimentovat s designem na úrovni několika ministerstev. Vznikl designový inkubátor Mindlab.dk, který je vlastněn Ministerstvy průmyslu, práce a vzdělání. Mindlab.dk využívá tradičních designových metod participativního designu, HCD a UX designu, aby zlepšil chod státní správy a zajistil rychlejší a plynulejší komunikaci s obyvateli a soukromým sektorem. Jako jeden z hlavních projektů Mindlabu bylo naučit státní správy designovým metodám řešení problémů a také re-design toho, jak v Dánsku nyní funguje vzdělávací systém.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Ainonghui komunita v Číně\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Italský profesor designu Ezio Manzini uvádí ve své knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Design, Where everybody design \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">s podtitulem \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">An Introduction to Design for Social innovation\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> další příklad toho, jak designové myšlení dokáže fungovat na rozhraní sociálních, ekonomických i byznys problémů. Popisuje komunitu v jedné z čínských provincií, kde místní farmáři měli problém prodávat své produkty. Na druhou stranu kousek opodál existovalo mnoho potenciálních zákazníků, kteří nemohli nikde zakoupit potraviny v bio a organické kvalitě. Skupina designérů se rozhodna založit projekt a komunitu Ainonghui, který propojuje tyto dvě strany, vzdělává farmáře v marketingu a konzumenty v tom, proč jsou organické a lokální potraviny lepší. Zároveň vytvořil digitální platformu, přes kterou konzumenti a farmáři mohou komunikovat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fchina_01.jpg\" alt=\"Koláž tří fotografií: dívka obdělávající motykou vyprahlé pole, budova obchodu Whole Foods Market ve městě a farmářský trh se stánky a květinami.\" width=\"899\" height=\"539\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"design-for-europe\" name=\"design-for-europe\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Design for Europe\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Design for Europe je projekt Evropské Unie, který podporuje designově orientované sociální a další inovace napříč Evropou. V současné době má Evropská komise pod svým dohledem iniciativu \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Europe 2020 Growth Strategy, která vyhrazuje grant pro spolupráci soukromého a veřejného sektoru a specificky pro Sociální inovace v řádech desítek miliard eur.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002Fdesign_for_europe.png\" alt=\"Snímek webu Design for Europe s oranžovým pruhem a nadpisem, že jde o iniciativu na podporu inovací v Evropě, vpravo fotografie z designového workshopu.\" width=\"860\" height=\"540\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"spoluprace-soukromeho-a-statniho-sektoru-pro-socialni-inovace-je-design-pro-21-stoleti\" name=\"spoluprace-soukromeho-a-statniho-sektoru-pro-socialni-inovace-je-design-pro-21-stoleti\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Spolupráce soukromého a státního sektoru pro sociální inovace je design pro 21. století\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ezio Manzini ve své knize píše, že zatímco dvacáté století bylo dominovány designem produktů a služeb, století 21. bude jiné. Manzini tvrdí, že designu 21. století bude dominovat design pro sociální inovace, kde soukromý a státní sektor bude muset spolupracovat, aby problémy ve společnosti bylo možné vyřešit, zvláště když Stát jako instituce kvůli svým neflexibilním praktikám, byrokracii a naprosté absenci inovativního myšlení nedokáže myslet (UX) designově.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Projekty jako Humanitas Deventer, ale i mnohem známější platformy jako Uber nebo Airbnb jsou v mých očích symptomy toho, že ve společnosti něco nefunguje. Jelikož ale Uber i Airbnb zasahují do jádra chodu naší společnosti, mám tím na mysli do dopravy a bydlení, bylo zřejmé, že jejich disruptivní potenciál nahradit do jisté míry Stát nebude bez problémů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Současný svět je globální, digitální, propojený, neustále online. Prolínání státního a soukromého je nevyhnutelné. Současná aféra kolem Facebooku je na jednu stranu drastické porušení práv na soukromí, na druhou stranu z pohledu filosofie technologie a etiky designu nejen digitálních systémů je to fascinující. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Use case, jak technologie nestojí mimo společnost. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Technologie je společnost\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud je prolínání soukromého a státního sektoru nevyhnutelné pro řešení sociálních i globálních problémů, bylo by dobré se nikoli tomuto stranit, ale naopak tuto možnost co nejvíce přijmout. Design si vždycky užíval zvláštního postavení mezi uměním a byznysem, mezi službou “lidu” a kapitálu, ale také mezi tím, co patří člověku a co nabízí technologie. Můj názor je, že bychom tyto vztahy měli nejen přijmout, ale nejvíce podněcovat. Ne v zákulisí poslaneckých klubů, ale transparentně a otevřeně jako inovativní designovou strategii pro 21. století. Design měl v sobě vždycky trochu utopického myšlení, protože se zcela programově nedíval na to, jaké věci jsou, ale, jak věci mohou nebo mají být. Nedíval se na existují svět, ale na svět možný. Abychom si však byli aspoň trochu jisti, že nové nápady a změny nepovedou k horšímu, potřebujeme určité metody a mapování toho, jak funguje přítomnost. V současné době, kdy vztah technologie a společnosti je tak propojený, že člověk je pouze jednou součástí, jednou komponentou velkého celku, existuje výjimečný potenciál, jak zásadně využít především digitálních technologie a jejich interface\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Z mého pohledu tak lze definovat design, ale především UX design, jako tvorbu možných světů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Tento text jsem 18. 4. 2018 prezentoval ve formě přednášky na pozvání české IT firmy inventi.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":3981,"protected":19},"\u003Cp>Myslím, že to nebude jen můj pocit, když řeknu, že jsme zaplaveni neustále rostoucím seznamem dobrých, horších, ale i výborných článků na téma UX designu. Mnoho z nich je napsáno designovými profesionály oboru s mnohaletou praktickou zkušeností na velkých projektech. Je vhodné sledovat, co tito lidé mají říct, protože praktické zkušenosti zůstávají důležitou formou poznání […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[3986,13,33,34,35,36,37,888],"post-539",{"self":3988,"collection":3993,"about":3995,"author":3997,"replies":3999,"version-history":4002,"predecessor-version":4005,"wp:attachment":4009,"wp:term":4012,"curies":4017},[3989],{"href":3990,"targetHints":3991},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F539",{"allow":3992},[44],[3994],{"href":47},[3996],{"href":50},[3998],{"embeddable":53,"href":54},[4000],{"embeddable":53,"href":4001},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=539",[4003],{"count":29,"href":4004},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F539\u002Frevisions",[4006],{"id":4007,"href":4008},1018,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F539\u002Frevisions\u002F1018",[4010],{"href":4011},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=539",[4013,4015],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4014},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=539",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4016},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=539",[4018],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4020,"wp:term":4030},[4021],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4022,"_links":4023},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4024,"collection":4028},[4025],{"href":54,"targetHints":4026},{"allow":4027},[44],[4029],{"href":96},[4031,4046],[4032],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4033},{"self":4034,"collection":4038,"about":4040,"wp:post_type":4042,"curies":4044},[4035],{"href":105,"targetHints":4036},{"allow":4037},[44],[4039],{"href":110},[4041],{"href":113},[4043],{"href":116},[4045],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4047],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4048},{"self":4049,"collection":4053,"about":4055,"wp:post_type":4057,"curies":4059},[4050],{"href":955,"targetHints":4051},{"allow":4052},[44],[4054],{"href":469},[4056],{"href":472},[4058],{"href":964},[4060],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4063,"es":4067,"fr":4071},{"title":4064,"slug":4065,"description":4066},"How Is UX Design Changing the World?","how-is-ux-design-changing-the-world","A lecture-essay tracing UX design from human factors and cognitivism in HCI to post-cognitive theories, Bratton’s Stack and design for social and business innovation.",{"title":4068,"slug":4069,"description":4070},"¿Cómo cambia el mundo el diseño UX?","como-cambia-el-mundo-el-diseno-ux","Una conferencia-ensayo que recorre el diseño UX desde los factores humanos y el cognitivismo en la HCI hasta las teorías poscognitivistas, el Stack de Bratton y la innovación social.",{"title":4072,"slug":4073,"description":4074},"Comment le design UX change le monde","comment-le-design-ux-change-le-monde","Une conférence-essai qui parcourt le design UX, des facteurs humains et du cognitivisme en HCI aux théories postcognitivistes, au Stack de Bratton et à l’innovation sociale.",{"id":4076,"date":4077,"date_gmt":4078,"guid":4079,"modified":4081,"modified_gmt":4082,"slug":4083,"status":12,"type":13,"link":4084,"title":4085,"content":4087,"excerpt":4089,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4091,"categories":4092,"tags":4093,"class_list":4094,"_links":4096,"_embedded":4128,"tagsResolved":4170,"translations":4171},598,"13. 04. 2018","2018-04-13T00:00:00",{"rendered":4080},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fi-read-a-lot-of-academic-literature-on-ux-hci-heres-what-it-says-part-i","2025-07-05T13:36:34","2025-07-05T11:36:34","i-read-a-lot-of-academic-literature-on-ux-hci-heres-what-it-says-part-i","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fi-read-a-lot-of-academic-literature-on-ux-hci-heres-what-it-says-part-i\u002F",{"rendered":4086},"I read a lot of academic literature on UX\u002FHCI. Here’s what it says. Part I",{"rendered":4088,"protected":19},"\u003Cp class=\"graf graf--h4\">\u003Cem>HCI is where design, cognitive science, philosophy, culture, and society meet at the interface. Right now, it’s \u003C\u002Fem>the one\u003Cem> of the most exciting subjects I can think of.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"2516\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">There is an ever-growing list of great articles about User Experience design on Medium and other platforms. Many of them are written by UX professionals with impeccable hands-on experience. And I recommend reading what they have to say because practice remains an important asset for any serious designer. Then, why should you read theoretical literature?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"4ea0\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">My answer is well-known, but I will repeat it anyway: to boldly go where no one has been, it’s necessary to stop and ponder what’s been tried and tested, what works and why. In other words, to think carefully about why you are doing UX the way you do. Correct me if I am wrong but in the high-paced world of information, networks and fluid lives of an always online condition, the UX industry is one of many where everything changes on weekly basis. Not only those who start but also seasoned gurus may feel anxious, without a solid ground, always reading blog posts and adapting to new knowledge, methods and processes, yet thinking “I’m falling behind again”. Although one cannot avoid learning on the go, sometimes what works is to sit down and read for six months a lot of the historical and theoretical literature on UX\u002FHCI. Which is exactly what I did while working on my master’s thesis. Here’s what I’ve learned so far.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"d2f8\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">In order to understand the current ambiguous state of UX design, it’s better to postpone giving definitions of UX and focus briefly on the history of the field called \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Human-computer interaction, \u003C\u002Fem>which ultimately is the place where to look for UX’s beginnings.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3 id=\"a12e\" class=\"graf graf--h3 graf-after--p\">The dawn of HCI\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp id=\"7329\" class=\"graf graf--p graf-after--h3\">As always is the case with humanity, innovations happen at war times. During the WW2, the researchers started to analyze why pilots and their planes have accidents, increasing the overall death toll. It became clear that the culprit was dashboards with its knobs and buttons. Their design wasn’t the best example of ergonomics which proved literally lethal. New fields such as “human factors”, “ergonomics”, and “engineering psychology” emerged to make the control of planes easier and less confusing. Professional associations followed, with \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Ergonomic Society\u003C\u002Fem> founded in 1952 and the American counterpart \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Human Factors Society \u003C\u002Fem>five years later in 1957.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"80d6\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Skipping almost a decade to 1963, Ivan Sutherland, who was inspired by Vannevar Bush’s Memex, published his doctoral dissertation that introduced the first interactive graphical software called \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Sketchpad. \u003C\u002Fem>Later on, within the walls of the American legendary Xerox PARC company, Sutherland’s work inspired Douglas Engelbart, another of early pioneers, to design the graphical user interface, featuring the desktop metaphor as we know it today. The young Steve Jobs was impressed by the work done at Xerox PARC and decided that GUI would be the future of personal computing. Putting his money where the mouth is, he based Apple’s and \u003Ca class=\"markup--anchor markup--p-anchor\" href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FNeXT\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FNeXT\">NeXT\u003C\u002Fa>’s operating systems on Engelbart’s work. These projects brought computers to masses and daily lives of white-collar workers and later still, all of us.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"63fb\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The society was flooded with these new technological objects and their unprecedented force. The impact seemed inevitable. What happened? Millions of people started to rely on the interface as a window onto the functionalities and hidden technical potentials of computers to solve their work, business, and everyday needs. Suddenly, the issue of designing computers and their interfaces for human-computer interaction became an issue and topic on its own. Designers needed a solid framework that could help them with this difficult task. But ergonomics and human factors were essentially \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">a-theoretical, \u003C\u002Fem>focused on pragmatic solutions that tried to fit the human body and its limitations to machines rather than vice versa. This relationship between humans and machines started to be obsolete. Physical attributes of humans were already less of a concern, rather the work on computers engaged more our cognitive abilities and capacities than our hands and backs. We didn’t “work” with computers, we started to \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">think through them\u003C\u002Fem>. To rescue designers came the work from the seemingly unrelated field: cognitive science and psychology.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3 id=\"8a8c\" class=\"graf graf--h3 graf-after--p\">Cognitive science and HCI\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp id=\"f4ec\" class=\"graf graf--p graf-after--h3\">At the dawn of the 1980s, a-theoretical human factors and ergonomics were supplemented and in the end de facto replaced by new and exciting knowledge from cognitive sciences. The milestone and birth of Human-computer interaction field can be dated to publishing the important work \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">The Psychology of Human-computer Interaction \u003C\u002Fem>in 1983\u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">. \u003C\u002Fem>The book attacked the current dogmas in the aforementioned fields and argued for the stronger focus on theory and applications of knowledge from cognitive science. As the book said:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote id=\"2997\" class=\"graf graf--blockquote graf--startsWithDoubleQuote graf-after--p\">\u003Cp>“The user is not [a manual] operator. He does not operate the computer, he communicates with it…”\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp id=\"207f\" class=\"graf graf--p graf-after--blockquote\">And it was the communication with computers that started to be studied under the influence of \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">the\u003C\u002Fem> \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cognitivistic paradigm, \u003C\u002Fem>which was one of the\u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\"> \u003C\u002Fem>most ambitious and almost universally accepted claims within cognitive sciences that the human mind may be understood as a human processor and is analogous to a digital computer. It also suggested that the human thinking happens only inside our heads. The notion intuitively correct, but as we will see later on, not entirely. Nevertheless, \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cognitivism\u003C\u002Fem> was a powerful idea that yielded new successful results in many other fields like Artificial Intelligence research.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"5f75\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">In HCI, the cognitive revolution was translated as the view that human use of computers should be studied as an information flow. Many ideas from cognitive science were applied to explaining the role of human cognition, mainly memory, attention, perception, learning, mental models and reasoning and how they relate to the problems in HCI. The widely circulated image of an animated human with various brain subsystems summarizes well the atmosphere of those times. The role of theory in HCI was to research, describe and evaluate the individual subsystems that go into the interaction with computers. Researchers developed elaborate empirical models for optimizing interactions such as \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Keystroke-level model \u003C\u002Fem>or \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">GOMS \u003C\u002Fem>(Goals, Operators, Methods, Selection rule). The speed of clicks and keystrokes became paramount. The human mind became a digital computer. Gone was the messiness of human beings engaged with the world, instead it was replaced by the experiences inside experimental laboratories with clinical precision.\u003C\u002Fp>\n\u003Cfigure id=\"607b\" class=\"graf graf--figure graf-after--p\">\n\u003Cdiv class=\"aspectRatioPlaceholder is-locked\">\n\u003Cdiv class=\"progressiveMedia js-progressiveMedia graf-image is-canvasLoaded is-imageLoaded\" data-action=\"zoom\" data-action-value=\"0*TtSTyPfl4UNtBXSJ.\" data-height=\"663\" data-image-id=\"0*TtSTyPfl4UNtBXSJ.\" data-scroll=\"native\" data-width=\"714\">\u003Cimg decoding=\"async\" class=\"progressiveMedia-image js-progressiveMedia-image\" src=\"https:\u002F\u002Fcdn-images-1.medium.com\u002Fmax\u002F800\u002F0*TtSTyPfl4UNtBXSJ.\" data-src=\"https:\u002F\u002Fcdn-images-1.medium.com\u002Fmax\u002F800\u002F0*TtSTyPfl4UNtBXSJ.\" \u002F>\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\u003Cfigcaption class=\"imageCaption\">\u003Cem>In my opinion, one of the most pernicious images in HCI textbooks, reducing the human being and her life to basically a slower computer. A caricature indeed.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Ffigcaption>\u003C\u002Ffigure>\n\u003Cp id=\"9c74\" class=\"graf graf--p graf-after--figure\">However, they were a mere artificial outlook at everyday human experiences. In fact, human experiences with computers were reduced to impatient office workers who want to finish their tasks as quickly as possible. Is work really the only relationship we have with computers, or technology in general? And who defined the tasks to be done in the first place? In the dark ages of pre-UX design when programmers were designing interfaces and managers defined what tasks are important to users, it certainly wasn’t the user who had any say in what the technology will look like. On the contrary, the user was an obstacle to be dealt with as fast as possible without spending too much time on those “irrational human aspects” that could be nightmares for most programmers.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"dab7\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Admittedly, the insights from cognitive sciences during the 1980s were a significant shift towards a theoretical foundation of HCI. The whole field was flourishing under the umbrella of cognitive science. The \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cognitiist \u003C\u002Fem>assumption that the human mind works like a digital computer united the research and practice. According to the HCI researcher John Caroll, it was the “golden age” of HCI for its consistency, without never-ending questioning of the basic assumptions. The future looked bright and goals were clear: to continue the research and improve the precision and effectivity of interacting with computers. However, blinded by the mechanistic view of humans, no one attempted to ask serious questions that, like a Trojan horse slowly waiting in front of the doors, were creeping into the HCI research: Who is the user? Does an M.I.T. graduate in computer science differs from an older lady? Is the interaction meaningful to the user? Does it improve her life and solve the real needs? What is the context, place, time when the user interacts with the computer?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"2d47\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">As these questions were rarely asked, the criticism started to show up from different angles and fields. The more technology there was in our life, the more absurd it was to say that we use it only for work. With the arrival of technological convergences such as smart devices and approaches like ubiquitous computing and Internet of Things, we clearly see now how a narrow-minded view it was. But we jump ahead of time too much.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"0bc5\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">During the eighties, there were no iPhones, so the critique had to come not from the real experiences with technology, but very piercing and extremely clever arguments from theoretical and somewhat obscure fields. However surprising it is, the most potent critiques of cognitivism not only in HCI but also Artificial Intelligence came from philosophers. Namely, the famous John Searle and the less known Hubert Dreyfus, who specialized in the phenomenology of Martin Heidegger and had almost nothing to do with modern technology. Apart from philosophers, there were scientists by training, inspired by Dreyfus, who joined the dissenting crowd: the AI scientist Terry Winograd, the anthropologist Lucy Suchman and the cognitive scientist who were to become one of the leading voices in the HCI\u002FUX field, Don Norman. In the following paragraphs, I will briefly summarize their criticisms of cognitivism.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3 id=\"40e0\" class=\"graf graf--h3 graf-after--p\">Criticism of cognitivism in HCI\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp id=\"89e9\" class=\"graf graf--p graf-after--h3\">To repeat the already stated, \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cognitivism\u003C\u002Fem> in HCI and AI argued that human beings think and solve everyday problems by applying fixed, algorithmic rules to whatever input comes to the human brain. The input is always represented by some kind of formal symbols (zeros, ones, electricity potentials etc.) A consequent output of these operations influences the behaviour. And remember, all this happens only in the head; we don’t anything outside of our cranium. The dominant metaphor was that we are basically slower and worse digital computers.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"2620\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">John Searle\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"7021\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">The philosopher John Searle dared to disagree. With his famous Chinese room experiment, he invites us to imagine a scenario where there is a guy named Bob inside a room and outside it stands Alice. She is a native speaker of Chinese and under the door, she sends Chinese messages to the room. Here sits Bob who doesn’t speak Chinese and those symbols appear to him as squiggles. But he has a big book of instructions that gives him all the necessary answers to any message that Alices sends. According to his scenario, Alice writes to Bob, who is able to answer with the help of his book and thus appear to Alice or any outside viewer that he speaks and knows Chinese, although he has no idea what he writes back to the outside world. He just follows the rules.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"6230\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">\u003Ca class=\"markup--anchor markup--p-anchor\" href=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?time_continue=7&v=TryOC83PH1g\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?time_continue=7&v=TryOC83PH1g\">https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?time_continue=7&v=TryOC83PH1g\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"8227\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Searle compels us to reconsider the cognitivistic dogma. According to Searle, all that Bob does is just a symbol manipulation, or as Searle says, doing “syntactic operations” (syntax) which will never produce real understanding (semantics). Even though Bob follows all the rules, he doesn’t really understand the language, or what the message is about, whether it was a love letter or a notice from a tax collector. Bob, therefore, lacks a real understanding. And since Searle’s experiment is cleverly designed basically to imitate all the modern digital computers based on the Von Neumann architecture, we can conclude that if Bob has no real understanding what his symbol manipulation is about, then no digital computer can. Those formal symbols such as zeroes and ones are not \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">about something\u003C\u002Fem>, because we cannot interpret their meaning without a broader context or the situation we are in.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"291d\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">Don Norman\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"d59a\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">The well-known researcher Don Norman agreed. Already in 1980 he wrote an important article \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Twelve issues for cognitive science,\u003C\u002Fem> which in my opinion has been neglected unfortunately by the broader HCI\u002FUX community, or overshadowed by his better known books. But let me tell you why you should read a 38-year-old text in the field that moves so fast.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"896e\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">In the article, Norman wonders about how little we actually know about the human cognition. He pointed out the basic fact that we are not artificial beings, but our biology has been formed by evolutionary processes. Compared to the concept of Artificial intelligence, we live in a real world and our cognition and decisions are influenced by culture, social interactions, motivations, and emotions. All these factors were neglected in the previous research. Norman then suggested that cognitive science should put aside the cognitivistic approach and instead start studying human cognition through the \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">system-oriented\u003C\u002Fem>, \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cybernetic \u003C\u002Fem>lenses of complex interactions and feedback loops between humans, environment, history, culture, and society. In the parlance of cognitive science, it was a surprisingly modern and radical position. What does have the environment and our culture to do with how we think? Apparently, a lot. The human doesn’t stand outside the physical world, she has a physical body. We are \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">embodied \u003C\u002Fem>creatures. Moreover, each person has own history, problems, needs, worldview and social and cultural background. We all are fundamentally \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">in the world.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"1f6f\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">Dreyfus, Winograd, Heidegger, and affordances\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"621d\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">Similarly to Don Norman, the philosopher Huber Dreyfus and Terry Winograd with his colleague \u003Ca class=\"markup--anchor markup--p-anchor\" href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FFernando_Flores\" target=\"_blank\" rel=\"noopener nofollow\" data-href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FFernando_Flores\">Fernando Flores\u003C\u002Fa> agree that cognitive sciences in HCI and AI made a mistake when they didn’t take into account the role of a broader context on our actions and behaviour. Inspired by the German philosopher Martin Heidegger, they attempted to answer the question John Searle’s Chinese room experiment alluded to: where do we get meaning from?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"ffb4\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Because we are beings living in the world, we cannot separate ourselves from it. However trivial it sounds, the Western philosophy has been privileging the mind and its separation from the body for almost four hundred years, the historical legacy of the 17th-century French philosopher René Descartes. Despite Cartesian lasting influence on Western philosophical tradition, Heidegger went back to the drawing board and said no, this is not how we \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">are in the world\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"6046\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">What does it mean that we as humans live in the world? As Heidegger, Dreyfus and Winograd tell us, the most common way we interact with the world is basic, common, everyday actions. We take our children to schools, write emails, make consumer choices at farm markers or try to solve how the new printer at our office works. We \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cope\u003C\u002Fem> every day with practical problems to fulfill our needs. But the insight is deeper than that: we use things around us to solve our problems and those things have meaning for us. Not because we analyze every tool, but the meaning emerges as we use the tool \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">in order to\u003C\u002Fem> act or extend our natural human capabilities. Tools have meanings by the virtue of us using and interacting through them with the environment. But there are different ways we can use the same tool. How do we choose whether a certain use is suitable? In other words, which meaning and function of a tool are relevant to our current task at hand? The answer is: it depends. On context, to be precise. But how do we square the need of context with the predominant claim in cognitive sciences that what we need is in our heads only and there is no role for social, cultural and situational contextual factors?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"feb6\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Enter Dreyfus and his critique of cognitivism in AI found in his book \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">What computers can’t do: A critique of Artificial Reason\u003C\u002Fem>. We all know the bewildered and skeptical looks when we hear a philosopher talking about technology, programming, or hardware. Just imagine Dreyfus talking to the best AI people in the world who did research at such prestigious US institutions like M.I.T. or Standford. They sneered at his ideas. Some of them were rather hostile to a mild-tempered academics. But Dreyfus was correct, they were wrong.\u003C\u002Fp>\n\u003Cfigure id=\"4802\" class=\"graf graf--figure graf-after--p\">\n\u003Cdiv class=\"aspectRatioPlaceholder is-locked\">\n\u003Cdiv class=\"progressiveMedia js-progressiveMedia graf-image is-canvasLoaded is-imageLoaded\" data-height=\"482\" data-image-id=\"0*HfOAXd65SJenINto.jpg\" data-is-featured=\"true\" data-scroll=\"native\" data-width=\"316\">\u003Cimg decoding=\"async\" class=\"progressiveMedia-image js-progressiveMedia-image\" src=\"https:\u002F\u002Fcdn-images-1.medium.com\u002Fmax\u002F800\u002F0*HfOAXd65SJenINto.jpg\" data-src=\"https:\u002F\u002Fcdn-images-1.medium.com\u002Fmax\u002F800\u002F0*HfOAXd65SJenINto.jpg\" \u002F>\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\u003Cfigcaption class=\"imageCaption\">The book What computers can’t do: A critique of Artificial reason was a successful critique of cognitivism in AI and HCI research\u003C\u002Ffigcaption>\u003C\u002Ffigure>\n\u003Cp id=\"2611\" class=\"graf graf--p graf-after--figure\">Dreyfus didn’t pay attention to Artificial intelligence until a few students from the AI department attending his classes started to brag about that philosophers were solving these problems about mind and consciousness for thousands of years without any progress, whereas people in AI labs will solve them in a few years. The initial progress in AI seemed it could be a realistic goal. However, Dreyfus answered they will never create a real AI if they don’t radically change the strategies and theories used to build their robots.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"d6f7\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The dominant paradigm at that time was of course cognitivism and the mind as information processing and symbol manipulation, i.e. a digital computer. Dreyfus said that the real human intelligence is, however, more akin to a Heideggerian one: solving practical problems based on the \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">meaning \u003C\u002Fem>and context of things in the particular situation. Dreyfus agreed with Don Norman that the meaning of things is not engraved in things beforehand, but rather something given only later at the moment of \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">interaction \u003C\u002Fem>with them\u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">. \u003C\u002Fem>How is that possible?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"2262\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Take a PET bottle, for example. An object everybody is familiar with. If I ask people what the function or meaning of a PET bottle is, most people would say that it is used as a container for certain fluids and the form of the bottle is specifically designed to help people carry and drink from them. It does look like the form follows function. How are we supposed to explain then, when groups of environmental activists use PET bottles as flower pots to counter the wasteful and dangerous attributes of plastic? I was genuinely fascinated when I came across a picture like the one below. It made me thinking. Does the form really follow function? Was the form and meaning of PET bottle as a flower pot for ecological activism in-built by the designer at the very act of designing? I suppose not. But the form \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">affords\u003C\u002Fem> such function, therefore it has been exploited by many for this particular reason. Then, the old dictum \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">form follows function\u003C\u002Fem> should be changed to …\u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">and function follows form, too\u003C\u002Fem>. What’s even more interesting: not only did the bottle change its meaning, but it actually gained the meaning which is almost the exact opposite. From a wasteful, unnecessary plastic container for fluids, it has become a container for a birth of new nature.\u003C\u002Fp>\n\u003Cfigure id=\"c99c\" class=\"graf graf--figure graf-after--p\">\n\u003Cdiv class=\"aspectRatioPlaceholder is-locked\">\n\u003Cdiv class=\"progressiveMedia js-progressiveMedia graf-image is-canvasLoaded is-imageLoaded\" data-height=\"480\" data-image-id=\"0*B7askRUXQrw7eg_Z.jpg\" data-scroll=\"native\" data-width=\"640\">\u003Cimg decoding=\"async\" class=\"progressiveMedia-image js-progressiveMedia-image\" src=\"https:\u002F\u002Fcdn-images-1.medium.com\u002Fmax\u002F800\u002F0*B7askRUXQrw7eg_Z.jpg\" data-src=\"https:\u002F\u002Fcdn-images-1.medium.com\u002Fmax\u002F800\u002F0*B7askRUXQrw7eg_Z.jpg\" \u002F>\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\u003Cfigcaption class=\"imageCaption\">The metamorphosis of a PET bottle. From a wasteful object to a symbol of ecological activism. (Source: \u003Ca class=\"markup--anchor markup--figure-anchor\" href=\"http:\u002F\u002Fwww.butterbin.com\u002Findoor-garden-plants-ideas\u002F\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"http:\u002F\u002Fwww.butterbin.com\u002Findoor-garden-plants-ideas\u002F\">http:\u002F\u002Fwww.butterbin.com\u002Findoor-garden-plants-ideas\u002F\u003C\u002Fa>)\u003C\u002Ffigcaption>\u003C\u002Ffigure>\n\u003Cp id=\"e07a\" class=\"graf graf--p graf-after--figure\">The story behind the story attempts to show an important point. The meaning and even the function of objects around us are not fixed. Surely, the objects are designed with certain uses in mind, but the human creativity is not easy to stop. People will exploit resources in the given context to solve their needs. It’s not just PET bottles, of course. That’s how our relationships with things, objects, tools work in general.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"7225\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Dreyfus knew that from reading Heidegger. Our practically oriented relationship towards the world means that the meaning is partially out there, waiting to be interpreted and exploited by humans, and partially also is socially and contextually constructed. The way we interpret the meanings and is, however, driven by how we live, who we are, what talents and bodies we have. Apart from the pathological cases, the human universal is also that we \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">care\u003C\u002Fem> about our lives and try to make the best of them. It’s this \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">care\u003C\u002Fem> that compels us to practically solve our tasks and needs. More importantly, our care and the way we live necessarily restricts what we find meaningful and what not. Therefore, we don’t need to focus on everything around us; that would overwhelm our senses and brains immensely. Instead, we filter our unnecessary things in order to focus on what is relevant. The relevancy comes from our lives, values, culture, society and you can go down the rabbit hole deeper still.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"1988\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">That’s why the question of relevancy turned out to be a tough and unsolvable problem for Artificial Intelligence research under the cognitivist paradigm. The researchers were unable to program into robots sufficient ways to perceive the environment and to come up with algorithms that would determine what in the generated internal representation of a current scene should be changed or updated, so as not to update everything all the time. Dreyfus said that you get relevancy and meaning from the context as well as \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">care\u003C\u002Fem> about life and body. It’s again the being-in-the-world issue that was completely foreign to AI programmers and their gadgets. The algorithms don’t care. In order to change that, Dreyfus suggested that if we want to create AI that has similar abilities like human beings, such AI must also have similar experiences like human beings, which means to have similar body and to live in a similar environment. In fact, we have a variety of inter and multicultural training programs just to get a hint of how it feels to experience the world through the eyes of the other. Because cultures and social factors shape to a large degree our thinking, perceptions, values, and needs. In other words, they change \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">what experiences we find meaningful and why\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"2927\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The AI researchers were stubborn, however. Granted, they were one of the smartest and most creative technical people in the world and philosophy hasn’t really solved those questions for two thousand years, so their confidence wasn’t unwarranted. They did propose a purely technical solution to the problem of context and relevancy, which Dreyfus named \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">a frame problem\u003C\u002Fem>. They said something along the lines: If the context defines the function and meaning of objects, it would be enough to generate a list of all possible contexts and what’s relevant for them. The AI algorithms will have a list where a context, for example, named “kitchen” has programmed all possible related objects and actions that are meaningful to think of in the kitchen. With enough computational power, the more items may be added to the list. It was a matter of faster processors and more memory.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"70dd\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Yet, Dreyfus replied that it’s not really a solution to the frame problem at all, because it only moves the problem one level up. Now, it was necessary to decide not the choice of what objects and actions are relevant within a recognized context, but what features of the scene are relevant to choosing the relevant context. We need to recognize the “meta-context” to define the context. It’s an infinite regress.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"38eb\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">How does the frame problem solve human beings? We have the advantage of being already embodied and situated in a context that we don’t need to represent it in our heads. In fact, the world we are surrounded by \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">is the representation of its own\u003C\u002Fem>. Put it differently, we don’t need to look at the environment, then create a map of it and see it only through this map. We simply just look at the environment.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"7668\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">But how do we see the environment and where do we get the relevancy? If we are more or less practical creatures, our perception of the world should reflect that. According to Heidegger, our practical ways of being also mean \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">we perceive things practically \u003C\u002Fem>through what we can do with them. We look at things as equipment whose an important attribute is that it is always for something, or as Heidegger says, “in-order-to”. Furthermore, there are two ways we approach objects in our environment. The first, less common one, is there are objects we see through the scientific lens. We observe their properties, shape, colour, material and so on. Whereas such looking at things belongs to the core values of scientific inquiry, our everyday experiences look differently. Rarely do we put science glasses on, we use the second way to look at things instead: we just use things according to what they offer us to do based on the situation.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"a65f\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Heidegger, Dreyfus and other phenomenologically influenced researchers propose something even more radical. According to them, we don’t see things as they are at all, what we perceive is their meanings and functions, which can be translated to the modern design language as \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">that we do not perceive things as such, we just see their affordances.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"2a06\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">What is an affordance? The neologism that almost all people in UX\u002FHCI community have heard of, but the exact reason for the popularity is clouded in a semi-mystery. We may find the original definitions of affordances in the work of the famous ecological psychologist J. J. Gibson who coined the term. He said that there are things in our environment that have objective and perceivable qualities that \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">afford \u003C\u002Fem>humans\u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\"> \u003C\u002Fem>certain actions.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"7506\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The murkiness of affordances will surface only after we start reading the original works of Gibson and the commentary by Norman and others. Gibson said that we can perceive affordances directly, we just “pick them up” from the environment. At the same time, he suggests that affordances are relative to the given organism (Gibson didn’t specifically write about the perception of humans) and can be shared among the members if they live in the same ecological niche. When I read these passages, I was confused because it contradicts the previous claim that affordances are so easy to recognize that we just need to see them. But seeing, as Gibson admits, turns out to be more complicated than that. And it makes sense. Do ants see differently from humans? Of course. Does M.I.T. student with a Ph.D. in quantum computing sees the graphical interface of e-shop differently from a child? Probably. Will AI robots experience the world differently (if they experience it at all) compared to humans? The answer is already easy to guess. Yes, because their ecological niche (context) and physical attributes (bodies) are different. Then, affordances don’t seem that fixed and direct anymore. Don Norman himself agrees. Rather than static qualities of environment and objects, affordances are relationships between the environment and organism. They are both situated in the physical environment but also inside the cognitive abilities, knowledge, emotional states of the organism.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"8162\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">These days designers who read about affordances think of them in the Gibsonian sense. While Gibson believed, despite his inconsistencies that affordances are “out there” to be picked up without any effort; Norman recently claims, however, this is not true. Affordances must be interpreted first and the ease of interpretation is relative. Affordances of things can be so easy to spot that we perceive them as transparent; on the other hand, some affordances are not transparent and self-explanatory at all, especially when things break down. Their affordances then seem more opaque and we have to make a conscious effort to determine what’s going on.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"8723\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The interpretation can happen immediately. For example, as you meet one of your friends on the street coming your way, you won’t process his face step by step to recognize him, the facial recognition happens in an instance. However, if the following day you briefly spot the same friend from the car, not knowing if it was her or not, suddenly you’ll begin to go through the list of details you remember that you saw: the hair, the gait, the clothing the person wore etc. The ease of interpreting the very same person depends on the context of the situation.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"946b\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">To give another example. While reading a good novel or short story, the words and sentences flow, we are transfixed by the sounds and images that the skilled author evokes in our mind through the medium of writing. Yet the same text doesn’t suddenly produce the same effects if we read it when we are sick with flu or just experienced a divorce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"2b9c\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">How we interpret certain things is heavily influenced by our state of mind which itself depends on the contextual factors we find ourselves in. Our “reading” of things, objects, tools and their meanings is historically, culturally and socially conditioned, which I find useful to call \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">the broader context; \u003C\u002Fem>and also conditioned by the immediate situation we are in, for which I tend to use the term \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">the situational context\u003C\u002Fem>. Although there may be other approaches to distinguish between types of context, designers should think of how dynamic and far-reaching the give contextual factors are and how they affect design choices. The broader context takes its name from historical, cultural, social and perhaps even developmental factors of a person. These influences are “broad” in time and space. On the other hand, the situational context suggests the influence of the space we occupy \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">at the moment\u003C\u002Fem>. Speaking as a digital designer, the broader context defines what gender or nationality we select in the registration form, whereas the situational context provides information to a mobile application whether it should warn us about traffic jams in next minutes or later.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"b705\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">Lucy Suchman and situated actions\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"3476\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">The situational context was explored more in depth by the anthropologist and feminist theoretician Lucy Suchman. In her doctoral dissertation and following book \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Plans and situated actions: The Problem of Human-Machine Communicatio\u003C\u002Fem>n, she studied how users struggled with a professional copy-printer machine. Her observations led her to criticize the cognitivist dogma that humans think, act and interact with technology according to the predefined plans.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"6077\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">To the contrary, Suchman says that interaction with technology resembles a two-way communication and the predefined plan merely acts as a boilerplate for establishing it. The real actions, however, emerge only during the very act of interacting with technology when a user adapts and changes her behaviour in relation to the physical and social needs and “situational context”. According to Suchman’s research, the real interaction with technology looks like ad hoc improvisation, taking advantage of tools and other resources at hand to satisfy the current needs.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"65bb\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">While cognitivism looks at the world as a static background for which the fixed plans make sense, using the research methods from ethnomethodology, Suchman showed that we constantly update and adapt to a given situation. Paul Dourish commented that Suchman “presented a model of interaction with the world in which the apparently objective phenomena of the cognitivist model were, instead, active interpretations of the world formed in response to specific settings and circumstances (Dourish, 2001, s. 72).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"cea1\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Humans don’t follow algorithms in everyday tasks, as cognitivism wanted us to believe. Suchman suggests that we should think of our acts and thinking as being ad hoc, improvised, in other words, \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">situated\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"0ea3\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">Tacit knowledge\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"0dde\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">While working on my thesis, I gradually started to get more often the feeling that I have already read what I was reading at the time, even though the book or article was unrelated. Or at least seemingly unrelated. What started as a boring history of an obscure HCI field, it became much larger than I expected. The HCI suddenly looked like a melting pot of the most significant and exciting new ideas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"0525\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">For example, the just finished section on Lucy Suchman gave me a pointer to another broad subject. Because if people don’t follow rules that much and they basically improvise when they work and solve everyday problems, new ways of doing things start to emerge around the context and will become a new micro-culture or \u003Ca class=\"markup--anchor markup--p-anchor\" href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FCommunity_of_practice\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FCommunity_of_practice\">\u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">community of practice\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fa>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"6350\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Of course, we know it first hand. Designers and programmers we work with have specialized vocabularies that the outside community of people don’t know. If a person, outsider wants to cooperate with them, the acquisition of the specialized vocabulary is oftentimes a prerequisite not only for understanding but also gaining a respect that enables one to “fit in” the particular culture.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"87d0\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Some parts of the vocabulary and ways of doing can be explained easily to people. When a person is confused why programmers “push” something so often, there are many written instructions how a person can learn about the GIT versioning ecosystem. If a Martian visited the planet Earth and wanted to know the meaning of kicking the ball into nets between goalposts, it’s easy to say that the more you can kick the ball to the opposite net, the better chance you have to win the game.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"8ffa\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">But suppose the Martian is intrigued by football (soccer for the US readers) and want to know the best way to kick the ball, or how to ride the bicycle or play the violoncello. Suddenly, the verbal explanation is not sufficient. You really have to show and let the Martian observe your moves so she can get a grasp of how to do it.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"0d5f\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">In fact, what I am alluding here too is the realization by Michael Polanyi in 1958 that there are two types of knowledge. The first one is the knowledge of dates, names and other factual information. It’s the knowledge of \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">what\u003C\u002Fem> that can be explicitly stated verbally. The other type of knowledge is more of \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">how \u003C\u002Fem>to do things, which are difficult to just describe and in order to learn it we have to immerse ourselves in the practice and experience it first hand.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"5efa\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">It is the “how” knowledge that Polanyi called \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">tacit knowledge \u003C\u002Fem>because it cannot be stated explicitly. And it is this type of knowledge that is crucial to managers or designers and at the same time hard to obtain because the people who can do various things are not necessarily capable of explaining them themselves. Most of the time, explaining it in words doesn’t make sense. How do we describe how to learn to swim or how do we hit a nail with a hammer? We can philosophize about such things endlessly, but only after we do these things and gain sufficient experience in doing them, will we “get” it.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"4250\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">For designers, the tacit knowledge poses a challenge. If they want to design something useful and meaningful for a certain community of people, to know how those people actually behave and think is essential. Yet if some knowledge is tacit, the only way to get a grasp of it is by observation and interpretation. The question of tacit knowledge and community of specific practice mean that observing people and interpreting what they do in their everyday context is a necessary tool in the designer’s repertoire. Here, it starts to make sense why the anthropologist Lucy Suchman was interested in how people interact with technology. As an anthropologist, she had all the necessary methods and tools to observe and interpret the situated actions and practices. And she argued that exactly those tools and methods from her field, as well as sociology and others, should become a standard toolkit for designers who care about whether their work produces functional and meaningful \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">experiences\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"b235\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">Embodied cognition\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"712e\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">Moreover, the tacit knowledge is related to “embodied cognition” which was the topic mentioned by the philosopher Hubert Dreyfus. Eleanor Rosch and her colleagues explain the ideas behind the “embodiment thesis” as follows:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote id=\"8830\" class=\"graf graf--blockquote graf--startsWithDoubleQuote graf-after--p\">\u003Cp>“By using the term embodied we mean to highlight two points: first that cognition depends upon the kinds of experience that come from having a body with various [bodily] capacities, and second, that these individual [capacities] are themselves embedded in a more encompassing biological, psychological and cultural context”      (Source: Eleanor Rosch et al.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience pages 172–173)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp id=\"da2e\" class=\"graf graf--p graf-after--blockquote\">If the tacit knowledge depends on our bodies to express certain knowledge (playing the violoncello), it means this knowledge is not, under the cognitivist paradigm, representable (only) symbolically. It requires a kind of body similar to our human one so that it can play the violoncello as humans would do. Incidentally, it also falsifies the idea that everything we need for thinking is inside our heads.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"baab\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Margaret Wilson summarizes research on how the mind is \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">embodied\u003C\u002Fem> in her article \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Six views of Embodied cognition.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Col class=\"postList\">\n\u003Cli id=\"0bfd\" class=\"graf graf--li graf-after--p\">\u003Cstrong class=\"markup--strong markup--li-strong\">Cognition is situated\u003C\u002Fstrong>: We already know the importance of the situational context from the anthropological research. The current, non-cognitivist cognitive science agrees that our cognitive activity takes places in the context o a real-world environment.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"b02b\" class=\"graf graf--li graf-after--li\">\u003Cstrong class=\"markup--strong markup--li-strong\">Cognition is time-pressured:\u003C\u002Fstrong> Cognition and our behaviour cannot be understood in laboratories. The real cognition is always pressured by real-time interaction with the environment. The pressure is a significant factor that influences how we behave and make decisions.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"3cf0\" class=\"graf graf--li graf-after--li\">\u003Cstrong class=\"markup--strong markup--li-strong\">We off-load cognitive work onto the environment: \u003C\u002Fstrong>Because of our mental limitations, we use the environment to help us think by holding or keeping information outside our heads. The obvious examples are smart phones and mobile applications such as calendars, note-taking apps, and many others.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"bdb5\" class=\"graf graf--li graf-after--li\">\u003Cstrong class=\"markup--strong markup--li-strong\">Cognition is for action: \u003C\u002Fstrong>As already Heidegger, Dreyfus, and other phenomenologist said and Wilson agrees, the function of cognition is to provide means to guide us in the context of a given situation in an appropriate manner\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"c036\" class=\"graf graf--li graf-after--li\">\u003Cstrong class=\"markup--strong markup--li-strong\">Cognition is body-based\u003C\u002Fstrong>: Wilson summarizes that the activity of the mind is grounded in the mechanism that evolved for interaction with the environment. One of the cores of the research in embodied cognition is to find out how our bodies influence now and even historically our cognition. George Lakoff is one of the main researchers arguing that our language and even mathematics are essentially based on the metaphorical understanding of the world through the lens of our bodies. For example, the adverbs “in front of” or “up” are basic metaphors related to the position of our body in relation to the world. The same applies to mathematics with numbers as a metaphor for physical objects in the world and mathematical sets as containers for these objects.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"4bb4\" class=\"graf graf--li graf-after--li\">\u003Cstrong class=\"markup--strong markup--li-strong\">The environment is part of the cognitive system: \u003C\u002Fstrong>The last point is the most controversial one. Wilson says that the information flow between mind and world is so dense and continuous that rather than study our cognitive activity doesn’t come from the mind alone, but is a combination of the mind and the environmental situation.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp id=\"8e26\" class=\"graf graf--p graf-after--li\">Proponents of the theories like \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">extended and distributed mind\u003C\u002Fem> agree with the sixth point. They argue that our mind and thinking “leak” into our environment, making the environmental context an important part of our behaviour and decision-making. It makes sense to explore what they have to say about how we think.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"3718\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">Extended and distributed cognition\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"984c\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">This may be embarrassing, but I have to ask you anyway: do you remember the phone number of your partner? At least your father, grandmother, no? Why should you, the world is a complex place filled with other things to remember, therefore if you can “outsource” some parts of your memory to smart devices like iPhones or iPad, you happily do so.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"76cc\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">But according to philosophers Andy Clark, David Chalmers or cognitive psychologist Edwin Hutchins and other researchers, it is becoming increasingly useful to look at our relationship with technological artifacts as a philosophical issue with real consequences.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"c944\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The more we are surrounded by technology, the more we off-load our cognitive tasks to our gadgets, making them a part of our extended mind. Researchers and theories suggest that our brain is in fact just a part of an extended, distributed cognitive system that consists of people, artifacts, and environment.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"9d52\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Andy Clark and David Chalmers argue for this position in their famous article “The Extended Mind” written in 1998. In the text they propose a thought experiment to show how the environment could play a part of our cognition:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote id=\"1e50\" class=\"graf graf--blockquote graf-after--p\">\u003Cp>The fictional characters Otto and Inga are both travelling to a museum simultaneously. Otto has \u003Ca class=\"markup--anchor markup--blockquote-anchor\" title=\"Alzheimer's disease\" href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FAlzheimer%27s_disease\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FAlzheimer%27s_disease\">Alzheimer’s disease\u003C\u002Fa>, and has written all of his directions down in a notebook to serve the function of his memory. Inga is able to recall the internal directions within her memory. In a traditional sense, Inga can be thought to have had a belief as to the location of the museum before consulting her memory. In the same manner, Otto can be said to have held a belief of the location of the museum before consulting his notebook. The argument is that the only difference existing in these two cases is that Inga’s memory is being internally processed by the brain, while Otto’s memory is being served by the notebook. In other words, Otto’s mind has been extended to include the notebook as the source of his memory. The notebook qualifies as such because it is constantly and immediately accessible to Otto, and it is automatically endorsed by him.(Source: \u003Ca class=\"markup--anchor markup--blockquote-anchor\" href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FThe_Extended_Mind\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FThe_Extended_Mind\">https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FThe_Extended_Mind\u003C\u002Fa>)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp id=\"b062\" class=\"graf graf--p graf-after--blockquote\">The authors go even further and ask if the culture and society might play the similar role in extending our cognition:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote id=\"7920\" class=\"graf graf--blockquote graf--startsWithDoubleQuote graf-after--p\">\u003Cp>“And what about socially-extended cognition? Could my mental states be partly constituted by the states of other thinkers? We see no reason why not, in principle.”\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp id=\"23e5\" class=\"graf graf--p graf-after--blockquote\">Although this idea was introduced in the West by Andy Clark and David Chalmers, the HCI\u002FUX researchers Victor Kaptelinin and Bonnie Nardi give us in their book \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">Acting with Technology Activity Theory and Interaction Design \u003C\u002Fem>enough information to see that similar ideas were developed already by the Soviet psychologist \u003Ca class=\"markup--anchor markup--p-anchor\" href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FCultural-historical_psychology\" target=\"_blank\" rel=\"nofollow noopener\" data-href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FCultural-historical_psychology\">Lev Vygotsky\u003C\u002Fa> and his circle of scientists as a part of the Soviet programme to counter the Western, “bourgeois” science and to include as much as social and cultural influences on our cognition as possible.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"bdb1\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">I don’t see Clark and Chalmers as being driven by pro-Stalinist or Marxist ideology, so it seems to me that Vygotsky was really ahead of times and rather modern, introducing the concept of \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">cultural-historical psychology\u003C\u002Fem> that argues that we cannot separate mind, brain, and culture. For Vygotsky, it was very important to emphasize two things about the impact of culture and society on human beings.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"7a32\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">First, culture and society are not external to us, but rather shape directly our mind. At the same time, Vygotsky was not a cultural determinist as many left-leaning people today are. Even inside the Soviet regime, Vygotsky maintained that the relationship between individual’s mind and culture and society was interactive, dialectic, the influence went both ways.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"f6ac\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The second (and for designers) perhaps a more interesting theory that Vygotsky wrote about was the importance of tools for higher psychological functions. As Kaptelinin and Nardi remind us in their book, human beings don’t interact with the world directly these days. We have developed technology and technological tools that \u003Cem class=\"markup--em markup--p-em\">mediate\u003C\u002Fem> our relationship with the world. Vygotsky argued that in addition to the physical tools like hammers, we are also equipped with symbolic cultural artifacts, or “psychological tools” such as texts, algebraic notations or most importantly, language. As Kaptelinin and Nardi write, Vygotsky initially didn’t make the distinction between physical psychological; hammers, maps, and algebraic notation were the same for him. Later on, he observed that people stopped using the physical tool and relied only on the internalized functions or “psychological tools” in their heads.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"3cb2\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The point is subtle, but it means that through technology we internalize ways of thinking and solving problems that we otherwise wouldn’t be able to do so. According to Vygotsky, technology actively shapes our thinking. This view is not foreign to other theories. Distribution cognition theories explicitly state that technological artifacts, human beings, and environment are all parts of the distributed cognitive system. Embodied cognition adds that our bodies and interacting with the world are essential for our cognition as well.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"ec24\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">There were followers of Vygotsky led by another Soviet psychologist, Alexei Leont’ev who developed Vygotsky’s idea to the whole new theory — activity theory—, which puts even a strong emphasis on the role that technological artifacts play in shaping how we think, act and find things meaningful. The unit of analysis in activity theory is an activity and how tools mediate the interaction between the human and object or goal of what she tries to accomplish.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"4918\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">According to activity theory, distributed cognition and even current research in postphenomenological philosophy of technology, our technological tools aren’t neutral nor merely instrumental. By using our tools we shape our ourselves, culture and society. Consequently, our culture and society also shape back our tools. Technological artifacts, therefore, carry with themselves cultural and social layers as the inevitable reflection of the fact that technology doesn’t exist in the vacuum, but is created by designers and engineers in a specific socio-cultural context.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4 id=\"60e2\" class=\"graf graf--h4 graf-after--p\">The summary of the fall of cognitivism\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp id=\"5486\" class=\"graf graf--p graf-after--h4\">The previous sections show that we recognize things (tools, objects, technology) and affordances according to their meanings and functions that help us solve our daily tasks and needs. The meanings and functions themselves are results of our active interpretation of the world within broader and situational contexts, as I named them previously. The context has multiple connected layers and it’s technically impossible to make a list of all the ways we can interpret things around us. Fortunately for us humans, we have inbuilt ways to filter out what is meaningful and relevant to us. These mechanisms are not magical, instead, they are based on the fact that we are embodied creatures living in the world. Our culture, society, biology, body, and situations we are in always reduce the infinite ways of how to act into something manageable. Based on who we are, the world is presented to us as a set of potential actions or affordances we can exploit to solve our practical tasks and needs.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"588a\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">As for the criticism of cognitivism, humans are not information-processing units, nor digital computers with fixed rules or algorithms that govern our thinking. The world is in a constant flux and we have to creatively adapt to it. We don’t behave scientifically, as objective observers detached from the world. On the contrary, we are deeply involved with the world. To reduce its complexity, we solve our daily problems practically, according to what we find meaningful and suitable to our needs. The environment provides us with potential affordances which we may or may not exploit based on the situational and broader context of the interaction with tools, objects, and technology that are part of what theoreticians call our broader cognitive system. The coupling of tools, environment and ourselves means that we don’t rely only on what is inside our head, as cognitivism suggested, but actively use all the resources around us to get where we want to be.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"460b\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Additionally, my brief discussion of embodied knowledge, theories of extended or distributed mind and a mentioning of basic ideas in activity theory should help us realize that technology is not passive, neutral or merely instrumental helping us solve our needs. Technology is ubiquitous in our lives and stands between us and the world as a medium. As I discussed with the work of Vygotsky and activity theory, technology is a tool that mediates our relationship to the world and actively shapes our thinking. Technology therefore not only carries layers of culture and society where it was created but also, through the mechanism of a feedback loop, itself changes to culture and society.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"51e3\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">Two main lessons can be drawn from the critique of cognitivism. First, contextual factors that were overlooked by cognitivism are immensely important for what we find useful and meaningful and how we experience the world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"4f3c\" class=\"graf graf--p graf-after--p\">The second, our relationship to technology is much more complex than many think. If technology influences our thinking, culture, and society, we better Designers must be informed about these points.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp id=\"e60c\" class=\"graf graf--p graf-after--p graf--trailing\">I will discuss these topics separately in next posts that will treat in-depth what happened after the fall of cognitivism in HCI, what the role of context started to be. That will be a useful preparation to eventually jump into the most difficult, yet exciting questions about the philosophy of interface as the unique relationship between technology and society where the depth and the surface meet.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>The article for originally written for and published on my \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fmedium.com\u002F@jakub_ferenc\u002Fi-read-a-lot-of-academic-literature-on-ux-hci-heres-what-it-says-part-i-4acb2c4339f8\">Medium blog\u003C\u002Fa>. \u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4090,"protected":19},"\u003Cp>HCI is where design, cognitive science, philosophy, culture, and society meet at the interface. Right now, it’s the one of the most exciting subjects I can think of. There is an ever-growing list of great articles about User Experience design on Medium and other platforms. Many of them are written by UX professionals with impeccable hands-on […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4095,13,33,34,35,36,37,888],"post-598",{"self":4097,"collection":4102,"about":4104,"author":4106,"replies":4108,"version-history":4111,"predecessor-version":4114,"wp:attachment":4118,"wp:term":4121,"curies":4126},[4098],{"href":4099,"targetHints":4100},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F598",{"allow":4101},[44],[4103],{"href":47},[4105],{"href":50},[4107],{"embeddable":53,"href":54},[4109],{"embeddable":53,"href":4110},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=598",[4112],{"count":22,"href":4113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F598\u002Frevisions",[4115],{"id":4116,"href":4117},840,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F598\u002Frevisions\u002F840",[4119],{"href":4120},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=598",[4122,4124],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4123},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=598",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4125},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=598",[4127],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4129,"wp:term":4139},[4130],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4131,"_links":4132},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4133,"collection":4137},[4134],{"href":54,"targetHints":4135},{"allow":4136},[44],[4138],{"href":96},[4140,4155],[4141],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4142},{"self":4143,"collection":4147,"about":4149,"wp:post_type":4151,"curies":4153},[4144],{"href":105,"targetHints":4145},{"allow":4146},[44],[4148],{"href":110},[4150],{"href":113},[4152],{"href":116},[4154],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4156],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4157},{"self":4158,"collection":4162,"about":4164,"wp:post_type":4166,"curies":4168},[4159],{"href":955,"targetHints":4160},{"allow":4161},[44],[4163],{"href":469},[4165],{"href":472},[4167],{"href":964},[4169],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":4172,"es":4176,"fr":4180},{"title":4173,"slug":4174,"description":4175},"Přečetl jsem spoustu akademické literatury o UX\u002FHCI. Tady je, co říká. Část I","precetl-jsem-spoustu-akademicke-literatury-o-ux-hci-tady-je-co-rika-cast-i","První díl přehledu akademické literatury o UX\u002FHCI: od zrodu oboru a kognitivismu po jeho kritiku u Searla, Normana, Dreyfuse a Suchman a teorie vtělené a rozšířené mysli.",{"title":4177,"slug":4178,"description":4179},"He leído mucha literatura académica sobre UX\u002FHCI. Esto es lo que dice. Parte I","he-leido-mucha-literatura-academica-sobre-ux-hci-esto-es-lo-que-dice-parte-i","Primera parte de un repaso a la literatura académica sobre UX\u002FHCI: del nacimiento del campo y el cognitivismo a sus críticas, de Searle y Dreyfus a la cognición encarnada.",{"title":4181,"slug":4182,"description":4183},"J’ai lu beaucoup de littérature académique sur l’UX\u002FHCI. Voici ce qu’elle dit. Partie I","j-ai-lu-beaucoup-de-litterature-academique-sur-l-ux-hci-voici-ce-qu-elle-dit-partie-i","Première partie d’un parcours de la littérature académique sur l’UX\u002FHCI : de la naissance du domaine et du cognitivisme à ses critiques, de Searle et Dreyfus à la cognition incarnée.",{"id":4185,"date":4186,"date_gmt":4187,"guid":4188,"modified":4190,"modified_gmt":4191,"slug":4192,"status":12,"type":13,"link":4193,"title":4194,"content":4196,"excerpt":4198,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4200,"categories":4201,"tags":4202,"class_list":4203,"_links":4205,"_embedded":4237,"tagsResolved":4279,"translations":4280},596,"04. 03. 2018","2018-03-04T00:00:00",{"rendered":4189},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fa-book-review-of-hci-redux-the-promise-of-post-cognitive-interaction-by-phil-turner","2025-07-05T13:36:46","2025-07-05T11:36:46","a-book-review-of-hci-redux-the-promise-of-post-cognitive-interaction-by-phil-turner","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fa-book-review-of-hci-redux-the-promise-of-post-cognitive-interaction-by-phil-turner\u002F",{"rendered":4195},"A book review of HCI Redux: The Promise of Post-Cognitive Interaction by Phil Turner",{"rendered":4197,"protected":19},"\u003Cp>Phil Turner wrote the book that was needed. Human-computer interaction field has been since its inception influenced heavily by cognitive science and its paradigm of „cognitivism“ that views the human mind through the metaphor of a computer processor, more specifically as an information-processing unit. However cognitivism as a paradigm has been attacked by many. For example, Hubert Dreyfus, Lucy Suchman and Terry Winograd with Fernando Flores wrote important works criticizing cognitivism and its lacking conceptions of context, society, culture and in general „being-in-the-world“ that are, nevertheless, crucial in interpreting everyday’s actions of human beings.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The books presents the overview of cognitivism, followed by individual postcognitivistic approaches such as embodied\u002Fextended\u002Fenactive\u002Fdistributed mind or activity theory. All of them share the view that to understand interaction with technology, we need to deal with contextual factors. Moreover, they all agree that technology plays an important part in our coping with everyday situations and mediating our relation with the world. Technology in the view of postcognitivistic approaches is not a passive brick sitting on our tables, but something that actively shapes our minds and thinking. It enables us to do things otherwise inconceivable for us.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Overall, Phil Turner wrote the book that is a primer for anyone who starts or is already deeply focused on the theoretical approaches to HCI. The HCI fields is becoming truly important, because in the age of ubiquitous computing, internet of things, information and network society, we are immersed in technology with computational capabilities and interfaces. Human-computer interaction therefore has become something of „human-technology-world“ interaction. And for such a leap, new paradigms are needed. Technology is deeply interwoven into our lives, therefore it seems that HCI field starts to become a universal lens through which we can analyze society and humanity at large. Philosophers and theoreticians such as Gilbert Simondon, Vilém Flusser or recently Benjamin Bratton argued forcefully that to analyze society, traditional methods in sociology are no longer sufficient, because increasingly humans interact more with technology than other humans, or the human-human interaction is almost always mediated by technology. To understand our society, we need to understand our relation to technology. Because the old dictum is relevant more than ever: the medium is the message.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4199,"protected":19},"\u003Cp>Phil Turner wrote the book that was needed. Human-computer interaction field has been since its inception influenced heavily by cognitive science and its paradigm of „cognitivism“ that views the human mind through the metaphor of a computer processor, more specifically as an information-processing unit. However cognitivism as a paradigm has been attacked by many. For […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4204,13,33,34,35,36,37,888],"post-596",{"self":4206,"collection":4211,"about":4213,"author":4215,"replies":4217,"version-history":4220,"predecessor-version":4223,"wp:attachment":4227,"wp:term":4230,"curies":4235},[4207],{"href":4208,"targetHints":4209},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F596",{"allow":4210},[44],[4212],{"href":47},[4214],{"href":50},[4216],{"embeddable":53,"href":54},[4218],{"embeddable":53,"href":4219},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=596",[4221],{"count":22,"href":4222},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F596\u002Frevisions",[4224],{"id":4225,"href":4226},852,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F596\u002Frevisions\u002F852",[4228],{"href":4229},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=596",[4231,4233],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4232},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=596",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4234},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=596",[4236],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4238,"wp:term":4248},[4239],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4240,"_links":4241},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4242,"collection":4246},[4243],{"href":54,"targetHints":4244},{"allow":4245},[44],[4247],{"href":96},[4249,4264],[4250],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4251},{"self":4252,"collection":4256,"about":4258,"wp:post_type":4260,"curies":4262},[4253],{"href":105,"targetHints":4254},{"allow":4255},[44],[4257],{"href":110},[4259],{"href":113},[4261],{"href":116},[4263],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4265],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4266},{"self":4267,"collection":4271,"about":4273,"wp:post_type":4275,"curies":4277},[4268],{"href":955,"targetHints":4269},{"allow":4270},[44],[4272],{"href":469},[4274],{"href":472},[4276],{"href":964},[4278],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":4281,"es":4285,"fr":4289},{"title":4282,"slug":4283,"description":4284},"Recenze knihy HCI Redux: The Promise of Post-Cognitive Interaction od Phila Turnera","recenze-knihy-hci-redux-the-promise-of-post-cognitive-interaction-od-phila-turnera","Recenze knihy Phila Turnera o postkognitivistických přístupech k HCI a o tom, proč se interakce člověka s technologií stává klíčem k porozumění společnosti.",{"title":4286,"slug":4287,"description":4288},"Reseña del libro HCI Redux: The Promise of Post-Cognitive Interaction, de Phil Turner","resena-del-libro-hci-redux-the-promise-of-post-cognitive-interaction-de-phil-turner","Reseña del libro de Phil Turner sobre los enfoques poscognitivistas de la HCI y sobre por qué la interacción con la tecnología es clave para entender la sociedad.",{"title":4290,"slug":4291,"description":4292},"Compte rendu du livre HCI Redux: The Promise of Post-Cognitive Interaction de Phil Turner","compte-rendu-du-livre-hci-redux-the-promise-of-post-cognitive-interaction-de-phil-turner","Compte rendu du livre de Phil Turner sur les approches postcognitivistes de la HCI et sur les raisons pour lesquelles l’interaction avec la technique éclaire la société.",{"id":4294,"date":4295,"date_gmt":4296,"guid":4297,"modified":4299,"modified_gmt":4300,"slug":4301,"status":12,"type":13,"link":4302,"title":4303,"content":4305,"excerpt":4307,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4309,"categories":4310,"tags":4311,"class_list":4312,"_links":4314,"_embedded":4346,"tagsResolved":4388,"translations":4389},577,"28. 02. 2018","2018-02-28T00:00:00",{"rendered":4298},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fsvet-medii-a-interface","2025-07-05T13:37:26","2025-07-05T11:37:26","svet-medii-a-interface","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fsvet-medii-a-interface\u002F",{"rendered":4304},"Svět médií a interface",{"rendered":4306,"protected":19},"\u003Cp>(následující text je část mé diplomové práce)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Mark Deuze ve své knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Media Life\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> používá termín “média” zaměnitelně s “informačními a komunikačními technologiemi”, kdy jeho definice pojímá “jakékoli systémy (symbolické nebo technologické), které umožňují, strukturují nebo umocňují mezilidskou komunikaci” (Deuze, 2015, s. 9). Tezí jeho knihy je silné tvrzení, že nežijeme vedle nebo pouze s technologiemi a médii, ale že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">žijeme uvnitř médií\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Média jsou v dnešním Západním světě všudypřítomná a všeprostupující. Deuze nabádá, abychom akceptovali fakt, že naše společnost je plně mediatizovaná a začali chápat vztah člověka a technologií právě touto optikou. To ale znamená, že technologický a sociální determinismus nejsou vhodné nástroje, jak se na mediatizovanou společnost dívat, neboť implicitně předpokládají, že technologie stojí mimo společnosti a zcela determinuje její chod, jak to vidíme v případě technologického determinismu, respektive, že společnost má zcela pod kontrolou technologii a že nedochází ke zpětnému ovlivňování sociální sféry technologiemi, jak by tvrdil sociální a kulturní determinismus. Deuze poznamenává, že žádný ze zmíněných determinismů řádně neosvětluje skutečný vztah člověka a technologie, který se spíše než prvenstvím jednoho před druhým vyznačuje vzájemnou závislostí. Deuze s mnoha dalšími citovanými teoretiky se přiklání k neodlučnosti sociálního a technologického. Média jsou sociotechnickým tkanivem našich životů, které nelze odstranit a odolává všem shanám o svou likvidaci, jak komentuje Petříček, “jsme odsouzeni ke zprostředkovanosti” (Petříček, 2008, s. 13) Přijímání médií je usnadněno tím, že se nám postupně vytrácejí z našeho fenomenologického vnímání každodennosti. Stávají se pro nás neviditelnými a vždy po ruce, což je jeden z cílů přístupů všudypřítomné a ambientí výpočetní techniky, ale zároveň se tím prohlubuje naše nevědomost o tom, co s námi média dělají. Stávají se černou skříňkou, do které většina společnosti nevidí. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Uniká nám to, na co již upozorňoval Simondon se svým konceptem technicity: média jsou součástí rozsáhlé technologické infrastruktury další objektů a procesů, které nejsme s to vnímat. Podle čtení Flussera (Flusser, 2013) se vytváří nová nerovnost ve společnosti, která připomíná rozštěp mezi analfabetickou veřejností a intelektuální elitou ztělesněnou církví, která uměla číst dominantní kód tehdejší doby: abecedu. Především katolická církev a knežská gramotná elita se staly pro zbytek společnosti \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">médiem\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> mezi Bohem a pozemským životem. Kněží vykládali svět a jejich interpretace světa ovlivnila životy mnoha lidí. Po matematizaci společnosti započatou Galileem a rozvedenou Descartesem, pro které svět byl velká kniha psaná jazykem matematiky, se postupně dominantním kódem stává právě matematika. Ti, kteří jí ovládají, jsou novými vykladači světa, protože disponují modely pro predikci a vysvětlení toho, jak svět funguje. Přestože Flusser nekomentoval rozmach sítě sítí internet, mým názorem je, že jeho myšlenky v době všudypřítomné výpočetní techniky, mobilních aplikací a debaty o tom, že programování by se mělo stát novým typem povinné gramotnosti, jsou stále, ne-li více platné. Lidé, kteří umí matematizovat a algoritmizovat přirodní i sociální svět, jsou novými médii a vykladači světa, nahrává jim v tom změna paradigmat, kdy jsme se od teologie přesunuli k scientismu a materialismu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Nelze však očekávat, že celá společnost se bude skládat pouze z vědců, matematiků či programátorů, jak si představoval například jeden z moderních praotců dystopického románu Yevgeny Zamyatin ve svém díle My. Věda i matematika se naučily zpřístupňovat své výsledky veřejnosti pomocí popularizačních článků a knihu. Jakou formu popularizace lze nalézt ve Světě médií? Kognitivní semiotik Göran Sonesson poznamenává podobně jako Mark Deuze, že dnešní běžný život je hluboce mediovaný neviditelnými médii, které “se ztrácejí v přirozených uživatelských rozhraních [interface]” a “vytrácejí [se] coby infrastruktury každodenních interakcí” (Deuze, 2015, s. 169). Zatímco sociologické studie vidí novomediální technologii optikou sociálně-kulturního determinismu jako produkt nebo rozšíření sociálních vazeb (Gane, 2006, s. 33), sociolog Nicholas Gane se v duchu této diplomové práce ptá, zdali v dnešní síťové, informační společnosti a plně mediatizované společnosti založené na rychlosti a distribuovaných vztazích napříč časoprostorem plní sociologie svou úlohu, pokud se zaměřuje pouze na lidské vztahy. Stejnou otázku si klade fenomenologicky orientovaný filosof komunikace Vilém Flusser ve svém díle \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Do univerza technických obrazů\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Pro Flussera technické obrazy neodrážejí jako zrcadla nějakou již existující realitu, ale aktivně konstruují nové významy a realitu na “klamné povrchy”, která příjemcům navrhují způsob života. Tím se mění společenská struktura, kterou klasická sociologie vycházející od člověka nemůže podle Flussera vhodně postihnout, není platná pro společnost, v jejíž středu nestojí lidé, ale technické obrazy a vztahy mezi technických obrazem a člověkem, které se stávají “centrálním problémem každé budoucí kulturní kritiky a všechny ostatní problémy se musí uchopovat odtud” (Flusser, 2001, s. 51). Gane proto navrhuje, že by se sociologie pro porozumění dnešního Světa médií měla možná zaměřit na “[interface] mezi lidmi a technologiemi a […] na jeh[o] radikální transformativní sílu” (Gane, 2006, s. 32-33).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Shakespeare možná kdysi napsal, že celý svět je jeviště. Sociolog Erving Goffman souhlasil, když ve svém díle do češtiny přeloženém jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Všichni hrajeme divadlo\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (Goffman, 1999) koncipoval společnost prostřednictvím interagujících lidí-herců, kteří v zákulisí mohou mít různé persony, ale na veřejnost (jevišti) nastavují svou “fasádu” na základě toho, jaké signály chtějí v dané sociální situaci vysílat. Goffman píše, že fasáda je nutnou podmínkou započetní interakce, a jakmile jednou si pro dnaou sociální situaci člověk ustanoví fasádu, snaží se podstoupit takové akce, které jsou konzistentní s jeho fasádou; těm, které by jí ohrožovaly, se snaží vyhnout nebo jinak se vůči nim vymezit (Goffman, 2016). Fasáda se podle Goffmana “institucionalizuje do podoby abstraktního stereotypního očekávání, které vzbuzuje” (Goffman, 1999), což se analogicky podobá zažitým designovým vzorům, o kterých psal Christopher Alexander. Fasáda plní úkoly relevantní pro daný moment, zároveň ale postupně nabývá na významu a stabilitě a stává se “kolektivní reprezentací [a] plnoprávnou skutečností” (Goffman, 1999, s. 33). V době internetu věcí a všudypřítomné výpočetní techniky se podle teoretiků nových médií Boltera a Grusina ve svět transformuje spíše než na jeviště na jeden velký počítačový interface (Bolter a Grusin, 1999, s. 196). Koncept fasády je pro analýzu mezilidské komunikace stále v určité míře platný, avšak dvě nové změny se objevily \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">na scéně\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">: fasáda člověka je nyní mediována a ovlivňována technologií; za druhé se objevila nová fasáda v podobě \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">interface\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> technologií. Staré paradigma může přežít, nové je však potřeba. Jak psal Gane a Flusser, pro novomediální svět naplněný technologií je nutné zkoumat a porozumět světu “na rozhraní”, na styčném bodu mezi sociálním a technologickým, studovat reflexivní a projektující povrch i hloubku technicity sociotechnického interface.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4308,"protected":19},"\u003Cp>(následující text je část mé diplomové práce) Mark Deuze ve své knize Media Life používá termín “média” zaměnitelně s “informačními a komunikačními technologiemi”, kdy jeho definice pojímá “jakékoli systémy (symbolické nebo technologické), které umožňují, strukturují nebo umocňují mezilidskou komunikaci” (Deuze, 2015, s. 9). Tezí jeho knihy je silné tvrzení, že nežijeme vedle nebo pouze s […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4313,13,33,34,35,36,37,888],"post-577",{"self":4315,"collection":4320,"about":4322,"author":4324,"replies":4326,"version-history":4329,"predecessor-version":4332,"wp:attachment":4336,"wp:term":4339,"curies":4344},[4316],{"href":4317,"targetHints":4318},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F577",{"allow":4319},[44],[4321],{"href":47},[4323],{"href":50},[4325],{"embeddable":53,"href":54},[4327],{"embeddable":53,"href":4328},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=577",[4330],{"count":22,"href":4331},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F577\u002Frevisions",[4333],{"id":4334,"href":4335},853,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F577\u002Frevisions\u002F853",[4337],{"href":4338},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=577",[4340,4342],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4341},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=577",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4343},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=577",[4345],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4347,"wp:term":4357},[4348],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4349,"_links":4350},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4351,"collection":4355},[4352],{"href":54,"targetHints":4353},{"allow":4354},[44],[4356],{"href":96},[4358,4373],[4359],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4360},{"self":4361,"collection":4365,"about":4367,"wp:post_type":4369,"curies":4371},[4362],{"href":105,"targetHints":4363},{"allow":4364},[44],[4366],{"href":110},[4368],{"href":113},[4370],{"href":116},[4372],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4374],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4375},{"self":4376,"collection":4380,"about":4382,"wp:post_type":4384,"curies":4386},[4377],{"href":955,"targetHints":4378},{"allow":4379},[44],[4381],{"href":469},[4383],{"href":472},[4385],{"href":964},[4387],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4390,"es":4394,"fr":4398},{"title":4391,"slug":4392,"description":4393},"The World of Media and the Interface","the-world-of-media-and-the-interface","An excerpt from my thesis on how we live inside media, drawing on Deuze, Flusser, Gane and Goffman, and on why the interface has become the new façade of society.",{"title":4395,"slug":4396,"description":4397},"El mundo de los medios y la interfaz","el-mundo-de-los-medios-y-la-interfaz","Un fragmento de mi tesis sobre cómo vivimos dentro de los medios, a partir de Deuze, Flusser, Gane y Goffman, y sobre por qué la interfaz se ha convertido en la nueva fachada de la sociedad.",{"title":4399,"slug":4400,"description":4401},"Le monde des médias et l’interface","le-monde-des-medias-et-l-interface","Un extrait de mon mémoire sur le fait que nous vivons dans les médias, à partir de Deuze, Flusser, Gane et Goffman, et sur l’interface devenue la nouvelle façade de la société.",{"id":4403,"date":4404,"date_gmt":4405,"guid":4406,"modified":4408,"modified_gmt":4409,"slug":4410,"status":12,"type":13,"link":4411,"title":4412,"content":4414,"excerpt":4416,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4418,"categories":4419,"tags":4420,"class_list":4421,"_links":4423,"_embedded":4455,"tagsResolved":4497,"translations":4498},581,"19. 02. 2018","2018-02-19T00:00:00",{"rendered":4407},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fpet-lahev-a-ux-design","2025-07-05T13:05:26","2025-07-05T11:05:26","pet-lahev-a-ux-design","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fpet-lahev-a-ux-design\u002F",{"rendered":4413},"PET láhev a UX design",{"rendered":4415,"protected":19},"\u003Cp>Prachobyčejná PET láhev může být kontejner na tekutinu a symbol plýtvání plastem, ale také alternativně květináč a symbol udržitelného zahradničení. Zcela něco opačného. Jak to? Funkce a význam věcí neurčuje inženýr, vlastně ani designér, ale do velké míry jsou určené použitím „tam venku“, ve světě lidí, life-world, Lebenswelt. Teď si představte, jak „alternativně“ používají IT systémy a weby uživatelé. Je potřeba to zmapovat, je potřeba znát lidi, jak pracují, jak myslí, jak\u003Cspan class=\"text_exposed_show\">é mají životy. Teprve tehdy je možné vytvořit produkt, který bude mít funkce a smysl pro jejich životy. A takové produkty by se měly ideálně tvořit. Jak na to? Poznat lidi, poznat jejich prostředí. Jinak řečeno, dělat UX design.\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-large\" src=\"http:\u002F\u002Fmedia.scraphacker.com\u002F2011\u002F10\u002Fbottle-garden-11.jpg\" width=\"490\" height=\"327\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4417,"protected":19},"\u003Cp>Prachobyčejná PET láhev může být kontejner na tekutinu a symbol plýtvání plastem, ale také alternativně květináč a symbol udržitelného zahradničení. Zcela něco opačného. Jak to? Funkce a význam věcí neurčuje inženýr, vlastně ani designér, ale do velké míry jsou určené použitím „tam venku“, ve světě lidí, life-world, Lebenswelt. Teď si představte, jak „alternativně“ používají IT […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4422,13,33,34,35,36,37,888],"post-581",{"self":4424,"collection":4429,"about":4431,"author":4433,"replies":4435,"version-history":4438,"predecessor-version":4441,"wp:attachment":4445,"wp:term":4448,"curies":4453},[4425],{"href":4426,"targetHints":4427},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F581",{"allow":4428},[44],[4430],{"href":47},[4432],{"href":50},[4434],{"embeddable":53,"href":54},[4436],{"embeddable":53,"href":4437},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=581",[4439],{"count":22,"href":4440},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F581\u002Frevisions",[4442],{"id":4443,"href":4444},818,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F581\u002Frevisions\u002F818",[4446],{"href":4447},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=581",[4449,4451],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4450},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=581",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4452},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=581",[4454],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4456,"wp:term":4466},[4457],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4458,"_links":4459},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4460,"collection":4464},[4461],{"href":54,"targetHints":4462},{"allow":4463},[44],[4465],{"href":96},[4467,4482],[4468],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4469},{"self":4470,"collection":4474,"about":4476,"wp:post_type":4478,"curies":4480},[4471],{"href":105,"targetHints":4472},{"allow":4473},[44],[4475],{"href":110},[4477],{"href":113},[4479],{"href":116},[4481],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4483],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4484},{"self":4485,"collection":4489,"about":4491,"wp:post_type":4493,"curies":4495},[4486],{"href":955,"targetHints":4487},{"allow":4488},[44],[4490],{"href":469},[4492],{"href":472},[4494],{"href":964},[4496],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4499,"es":4503,"fr":4507},{"title":4500,"slug":4501,"description":4502},"The PET Bottle and UX Design","the-pet-bottle-and-ux-design","A short note on how a PET bottle can be plastic waste or a flower pot, and why the meaning of a product is decided by its use, which is what UX design has to map.",{"title":4504,"slug":4505,"description":4506},"La botella de PET y el diseño UX","la-botella-de-pet-y-el-diseno-ux","Una breve nota sobre cómo una botella de PET puede ser despilfarro de plástico o una maceta, y por qué el sentido de un producto lo decide su uso, que es lo que estudia el diseño UX.",{"title":4508,"slug":4509,"description":4510},"La bouteille en PET et le design UX","la-bouteille-en-pet-et-le-design-ux","Une courte note sur la bouteille en PET, déchet plastique ou pot de fleurs, et sur le sens d’un produit, que décide son usage, objet même du design UX.",{"id":4512,"date":4513,"date_gmt":4514,"guid":4515,"modified":4517,"modified_gmt":4518,"slug":4519,"status":12,"type":13,"link":4520,"title":4521,"content":4523,"excerpt":4525,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4527,"categories":4528,"tags":4529,"class_list":4530,"_links":4532,"_embedded":4564,"tagsResolved":4606,"translations":4607},559,"27. 12. 2017","2017-12-27T00:00:00",{"rendered":4516},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fgenderove-rozdily-v-kreativite-nacrt-bodu-soucasneho-vyzkumu","2025-07-05T13:38:11","2025-07-05T11:38:11","genderove-rozdily-v-kreativite-nacrt-bodu-soucasneho-vyzkumu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fgenderove-rozdily-v-kreativite-nacrt-bodu-soucasneho-vyzkumu\u002F",{"rendered":4522},"Genderové rozdíly v kreativitě: náčrt bodů současného výzkumu",{"rendered":4524,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca name=\"uvod\" id=\"uvod\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Úvod\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Text si neklade za cíl být definitivní odpovědí na kontroverzní otázku rozdílů v kreativitě mezi gendery. Kontroverznějším tématem v současném psychologickém výzkumu jsou pouze genderové rozdíly v inteligenci. Cílem tohoto textu je zodpovědět otázku, zdali existuje výzkum, který použitím vhodných testovacích metod a statistického vyhodnocení může určité genderové rozdíly pozorovat. Pokud rozdíly ustanovíme, přichází na řadu složitější otázka určení, zdali tyto rozdíly jsou způsobené socio-kulturními nebo biologickými vlivy, případně jejich vzájemnou interakcí. Text chce motivovat zájem o danou problematiku a zároveň poukázat na možnosti, jak genderové rozdíly studovat. Text zakončuji spekulativní částí, která naznačuje, jaké konsekvence případné rozdíly v kreativitě genderů mohou mít.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"proc-zkoumat-genderove-rozdily-v-kreativite\" id=\"proc-zkoumat-genderove-rozdily-v-kreativite\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Proč zkoumat genderové rozdíly v kreativitě?\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>V současné době žijeme ve společnosti, která je mnohými teoretiky a sociology pojmenována jako informační, postindustriální, síťová nebo kognitivní (např. Castells, Bell, Imbesi) a vyznačuje se důrazem na zpracování, analýzu a produkci informací, tedy imateriální komodity, jež není vázána místem ani časem, a je možné ji rychle transformovat a zasílat na jakékoli místo připojené do globální sítě internetu. Teoretik a praktikující architekt Lorenzo Imbesi si všímá role designu (a nepřímo také kreativity) a argumentuje, že přestože informace je dnes důležitou komoditou, mnohem důležitější pro je generování nových nápadů, a tím i informací, jež přináší firmám v konkurenčním boji výhodu, protože je to právě design a kreativita, kterými se firmy odlišují a komunikují k veřejnosti přidanou hodnotu svého produktu. Kreativita poskytuje diferenciální výhodu firmám, ale i jednotlivcům, neboť tato dovednost je v současné ekonomice informační či kognitivní společnosti ceněna. Lidé, kteří dokáží svou kreativitu využít i na pracovním trhu mají tedy objektivní výhodu oproti těm, jež toto nedokáží. Proto potenciální rozdíly v kreativitě mezi gendery by měly nejen ekonomické, ale i sociální dopady na společnost.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z hlediska vzdělávání jsou genderové rozdíly taktéž důležité, protože odlišnosti by měly být zaneseny do teorií i pedagogické praxe tak, aby každé dítě dokázalo dosáhnout svého maximálního potenciálu, což půjde tehdy, když budeme mít co nejpřesnější informace o specifikách jeho dovedností a kognitivních strategiích a stylech, kdy kognitivním stylem myslíme způsob, jakým jednotlivec zpracovává informace (Sternberg a Grigorenko, 2001). Gender dítěte, při prokázání genderových rozdílů v kreativitě, je důležitou proměnnou, které je třeba brát v potaz při aplikaci pedagogicko-psychologických teorií při vzdělávání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V neposlední řadě je důvodem, proč studovat genderové rozdíly v kreativitě, znatelná historická absence žen v oborech vyžadující kreativní a intelektuální dovednosti, jak si všiml jeden z předních světových odborníků na kreativitu Dean K. Simonton ve své publikaci \u003Cem>Greatness: who makes history and why\u003C\u002Fem> (Simonton, 1994). Je nedostatek žen v eminentních uměleckých a vědeckých oborech následkem socio-kulturních vlivů v podobě historické diskriminace a nedostatku přístupu ke vzdělávání, které přetrvávaly až do dvacátého století a v mnoha ohledech přetrvávají dodnes (Abraham, 2014; Baer a Kaufman, 2008), nebo může výzkum kreativity ukázat, že příčiny nejsou pouze socio-kulturního charakteru, ale svou roli hrají i odlišnosti na biologické úrovni?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cstrong> \u003C\u002Fstrong>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"pracovni-definice-kreativity\" id=\"pracovni-definice-kreativity\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Pracovní definice kreativity\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Předtím, než budu popisovat současný výzkum v kreativitě, je vhodné definovat, s jakým konceptem nebo definicí kreativity tento text pracuje. Vycházím z rozšířené a hojně citované definice v literatuře, která pojmenovává kreativitu jako produkci výsledků činnosti či nápadů, které jsou nové, překvapivé a užitečné (např. Hennessey a Amabile, 2010; Boden, 2004, s. 1). Zároveň jsem si v tomto textu vědom, že situace kolem definice kreativity je mnohavrstvá a existují komplexní modely kreativity, kterými odborníci se snaží zachytit kreativitu jako něco, co neexistuje pouze v hlavách jednotlivců jako kognitivní dovednost, ale je zároveň definována kontextuálně ve vztahu ke společnosti a kultuře, jak osvětlují komponentní modely kreativity od Amabile (Amabile, 1983) nebo socio-kulturní model (Sawyer, 2012, s. 123) argumentující, že výsledek činnosti je kreativní tehdy, pokud je společnost či odborníci daného oboru shledají kreativními. Podobné kontextuální uvažování najdeme i v předmětu lidského bádání, které historicky bylo spjato, často k nerozeznání, s kreativitou: v umění. Teoretici umění jako například Arthur Danto a po něm George Dickie přišli s teorií institucionálního umění, podle které objekt se sám od sebe nemůže stát uměleckým artefaktem. Teprve tehdy, když je tento objekt integrován do kontextu umění, dle Danta “Světa umění” (Artworld) (Danto, 1964), skládajícího se s teoretiků, kurátorů, uměleckých teorií, intepretací, muzeí, objektů a umělců, může se objekt stát uměním. Tato vlivná teorie mimo jiné vysvětluje, proč krabice Brillo nebo pisoár nejsou ve svém běžném prostředím uměním, ale stejné objekty užité Warholem nebo Marcelem Duchampem již ano. Danto píše, že co každodenní objekty v rukou těchto umělců dělá uměleckými artefakty je určitá teorie, která je dokáže zasadit do Světa umění. Bez [umělecké] teorie není pravděpodobné, že bychom je viděli jako umění, abychom je tak viděli, musí být součástí uměleckého světa (Danto, 1964, s. 581). Tato paralela mezi sociokulturním modelem kreativity a institucionální teorií umění mi přijde tak zřejmá, že jistě byla jinými autory rozpracována, avšak zatím jsem jejich provázanost v literatuře nepostřehl.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"jak-zkoumat-genderove-rozdily-v-kreativite\" id=\"jak-zkoumat-genderove-rozdily-v-kreativite\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Jak zkoumat genderové rozdíly v kreativitě?\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>V současné době jsou hlavním nástrojem testování kreativity psychometrické testy divergentního myšlení spočívající v tom, že testují schopnost jednotlivce generovat co největší počet alternativní užití zadaných předmětů. Tento test dominuje současnému výzkumu, což s sebou může přinášet několik metodických problémů. v první řadě se jedná o test, který se zaměřuje na hodnocení fluence, tedy kvantity, a ne kvality možností, které jedinec vymyslel. Dále jsou tyto testy orientovány na verbální dovednosti, čímž mohou znevýhodňovat další, například vizuálně-prostorové (figurální) domény kreativity, a tím i jeden z genderů, zvláště na pozadí výzkumu, který prozrazuje, že dívky a ženy převyšují své protějšky v jazykových dovednostech, perceptuální rychlosti a verbální fluenci (Artola, 2010).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na figurální doménu kreativity se orientuje další typ testů, jehož zadání spočívá v produkci originální kresby a většinou se používá pro testování dětí a středoškolských studentů. Test z kvalitativního pohledu hodnotí počet objektů (fluenci), flexibilitu, originalitu a elaboraci detailů (Artola, 2010).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vedle psychometrických testů je možné zkoumat kreativitu pomocí funkční magnetické rezonance na úrovni jednotlivých mozkových struktur, kde především tvar a aktivita dané části mozku korelující s činností jednotlivce jsou empirická data, kterými lze provádět komparace mezi jednotlivci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Další možností, jak zkoumat kreativitu, je historický pohled na jedince, kteří počtem a kvalitou své tvorby si vysloužili podle odborníků v doméně jejich působnosti, ale i širší veřejnosti, eminentní postavení. Tento pohled ukazuje nejzřetelněji, že genderové rozdíly v kreativní a kognitiní eminenci existují. i když historický pohled poskytuje nejméně informací k vysvětlení rozdílů z kognitivního hlediska, je nesmírně užitečný pro studium toho, jak širší kontext ovlivňuje či v případě žen limituje kreativní tvorbu, zvláště při větším důrazu v současném výzkumu kreativity na komponentní (Amabile, 1983) a socio-kulturní modely (Sawyer, 2012, s. 123) kreativity.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"vyzkumu-genderovych-rozdilu-v-kreativite\" id=\"vyzkumu-genderovych-rozdilu-v-kreativite\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Výzkumu genderových rozdílů v kreativitě\u003C\u002Fh2>\n\u003Ch3>Psychometrické testy\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>V roce 1974 Kogan (Kogan, 1974) první zásadní výzkum genderových rozdílů v kreativitě a již v té době, tedy přibližně před 34 lety, poznamenal, že pokud by nějaký výzkum prokázal, že jeden z genderů je více kreativní než druhý, snesla by se na něj značná vlna kritiky. Kogan ve vlastním výzkumu však zjistil, že mezi gendery panuje relativní rovnost. Baer a Kaufman (Baer a Kaufman, 2008) revidovali Koganovo zjištění a potvrzují, že v literatuře se sice od té doby objevily důkazy o tom, že v určitých oblastech má jeden gender navrch, stále můžeme mluvit o relativní rovnosti v kreativních schopnostech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Baer a Kaufman recenzují aktuální články věnující se tématu a ve svém shrnutí zmiňují, že většina studií nenachází mezi chlapci a dívkami žádné rozdíly, přestože zmiňují, že existují výzkumy, ve kterých skóruje jeden gender lépe, a podobný počet výzkumů argumentuje přesně opačně. (Baer a Kaufman, 2008) Kde naopak nachází rozdíl ve prospěch mužů je to, co označují za kreativní produktivitu, tedy absolutní počet kreativních děl vypracovaných muži. He a Wong (He, 2011) dále zkoumají literaturu a dochází k tomu, že statisticky nesignifikatní rozdíly byly reportovány v testech kreativní osobnosti, produktu kreativní tvorby a kreativního procesu. Potvrzují také, že některé výzkumy našly signifikantní rozdíly ve prospěch mužů a některé ve prospěch žen.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Artola et al. (Artola, 2010) shrnuje výzkum genderových rozdílů v kreativitě a komentuje analýzu více než 80 studií, které zkoumaly genderové rozdíly v testech divergentního myšlení, indikující, že více než polovina výzkumu neprokazuje genderové rozdíly, dvě třetiny zbývajícího výzkumu ukazuje na lepší výsledky dívek nebo žen, a jedna třetina výzkumu pak přisuzuje lepší výsledky chlapcům nebo mužům.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vzhledem ke komplexitě a nestabilnosti definice kreativity, která zahrnuje hned několik paradigmat, jak kreativitu pojímat, Abraham upozorňuje na spekulativnost přístupu, který se snaží redukovat celý koncept kreativity na jednu proměnnou genderu (Abraham, 2014). v meta analýze z roku 2016 Abraham (Abraham, 2016) dále poukazuje na to, že v její recenzi dosavadní literatury je velmi málo výzkumu, který by jednoznačně prokázal zakořeněnou představu, že ženy jsou více kreativní ve verbální a umělecké doméně, kdežto muži pak v kreativitě mechanickým a vědeckých oborů. Na tento bod budu výzkumem navazovat v sekci textu, ve které se objevují data, jež ukazují, že při analýze výsledků nikoli z pohledu střední hodnoty, ale variability výsledků je možné identifikovat jednoznačné rozdíly v mechanickém uvažování a matematických dovednostech, a to především v horních percentilech distribuce výsledků, kde jsou muži zastoupení více než ženy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Při zaměření se na předškolní a dospívající děti výzkum ukazuje, že v této věkové kategorii se některé genderové rozdíly mohou vyskytnout. Artola et al. (Artola, 2010) testovali s dětmi jejich verbální a figurální (grafickou) kreativitu, kde dívky skórovaly statisticky signifikatně lépe jak ve verbální kreativitě, tak i v celkovém skóre tzv. globální kreativitu zahrnující oba typy kreativity. Lepší skóre dívek bylo vidět především na \u003Cem>průměru distribuce výsledků\u003C\u002Fem>, který byl vyšší než u chlapců. Artola et al. citují další výzkumy podporující jejich vlastní empirické výsledky, které indikují, v rozporu s Abraham, 2016, že\u003Cstrong> ženy skórují lépe než muži na testech jazykových dovedností, rychlosti perceptuálního zpracování a verbální fluence\u003C\u002Fstrong>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Co se týče figurální kreativity, v té se vedlo chlapcům lépe pouze na úrovní základní školy, především v jejich schopnosti elaborace výkresu a užití originálních elementů. u středoškoláků Artela et al. stále nachází rozdíly ve prospěch dívek na verbálních testech, kdežto u chlapců se předchozí figurální výhoda již neprojevuje. Zdá se, že jakékoli rozdíly a výhody mezi dívkami a chlapci v předpubertálním věku a v začátku puberty jsou, postupem času se tyto rozdíly vyrovnávají a v období puberty se začínají převracet ve prospěch chlapců (Abraham, 2016).  Někteří výzkumníci upozorňují, že příčinou by mohl být fakt, že určité oblasti a struktury mozku zapojené do zpracování jazyka, prostorové paměti a vývoje sociálních schopností mají u genderů jinou rychlost a pořadí vývoje (Hanlon, 1999; Sax, 2005, 2007). Lynn (Lynn, 1999) argumentuje pomocí vlastní tzv. Vývojové teorie, že rychlejší dospívání dívek má za následek jejich vyšší průměrné IQ kolem 13 roku, ale již kolem 15 roku rychlost dospívání dívek zpomaluje, kdežto u chlapců stále pokračuje, což dle Lynna způsobuje nejen dohnání deficitu IQ, ale také po 16 roce dokonce vyšší průměrné IQ skóre až o 4 body. Lynnova teorie je kontroverzní a jak sám v článku píše, má hned několik kritiků, přesto splňuje elementární kritéria pro vědeckou práci, a tak i v genderových rozdílech kreativity je možné jeho teorii brát jako jednu z hypotéz vysvětlující případné rozdíly, i proto, že kreativita pozitivně koreluje s IQ o hodnotě 120 a vyšší (Jauk, 2013; Franková, 2011, s. 19).\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Výzkum rozdílů ve figurální tvorbě\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Zatímco rozdíly v hodnocení figurální kreativity vykazují podobné výsledky, podíváme-li se konkrétněji na obsah kreseb, které děti vytváří, zjistíme znatelné rozdíly. Abraham cituje výzkum japonských badatelů, kteří se zabývali tím, jak se liší dětské kresby, pokud se jim nechá volný prostor kreslit, co budou chtít. Iijima a kolegové (Iijima, 2001) reportují, že nachází genderové rozdíly v motivech, barvách, kompozicích objektů a výrazů v kresbách dětí: “Chlapci mají tendenci kreslit mobilní a mechanické objekty tmavými a chladnými barvami a často užívají kompozice z ptačí perspektivy, zatímco dívky rády kreslí motivy lidí (především dívky a ženy), květiny a motýly světlými a teplými barvami a tendují k tomu, že uspořádávají motivy [na obrázku] do řady na zemi” (Iijima, 2001). Iijima et al. vysvětlují, že kromě objektů a barev se chlapci od dívek liší ve svých kresbách tím, že kladou v kompozici větší důraz na třídimenzionální zobrazení vztahů mezi objekty. Tento typ kompozice se objevuje u chlapců ve 24, 4 % případů, kdežto u dívak je velmi vzácně v 1, 9 % případů. Naopak dvoudimenzionální kompozice v řadě se vyskytuje u dívek v 74, 4 %, zatímco u chlapů v 20, 4 %. Chlapci navíc mají tendenci v kompozici zdůrazňovat hlavní prvky obrázku; dívky kreslí jednotlivé objekty na scéně přibližně stejně (Iijima, 2001). Tyto rozdíly neříkají nic o tom, zda pocházejí ze socio-kulturních vlivů nebo za nimi stojí i biologické faktory. v případě výzkumu Iijima a kolegů je třeba brát v potaz, že výzkum probíhal v Japonsku, tedy silně konzervativní zemi, kde genderové role jsou stále jasně oddělené.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Iijima a kolegové nejen proto do výzkumu zahrnuli i dívky, kterým byla diagnostikována kongenitální adrenální hyperplazie (KAH), což je genetická porucha, jež se vyskytuje už prenatálně a projevuje se nadprodukcí adrenálního androgenu. Dívky s touto poruchou vykazují fyzickou i behaviorální maskulinizaci (Hall, 2004; Kongenitální adrenální hyperplázie) a maskulinní vzory při hře, kdy si hrají s objekty preferovanými chlapci (Hines, 2000). v literatuře se objevuje výzkum, který reportuje, že dívky s KAH mají menší amygdaly než kontrolní skupina žen a při úkonu, kdy mají sledovat lidský obličej, aktivují amygdalu více než kontrolní skupina žen, ale ne více než kontrolní skupina mužů (citováno v Abraham, 2014).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Analýza nakreslených obrázků od dívek s KAH ukazuje, že jejich výtvory vykazují silně maskulinní prvky, znatelně více než u dívek bez této diagnózy a zároveň výtvory se mnoho nelišily od kreseb zdravých chlapců (Iijima, 2001). Tyto výsledky poukazují na skutečnost, že přestože ve výzkumu kreativity není patrno příliš rozdílů mezi gendery, podíváme-li se na způsoby či strategie, kterými gendery dochází ke kreativním výsledkům, zřetelné rozdíly již nacházíme. Abraham (Abraham, 2014) navrhuje, že \u003Cstrong>tyto rozdíly v kreativních strategiích\u003C\u002Fstrong>, které lze vidět ve výzkumu s dívkami diagnostikovanými s KAH poukazují na možné biologické rozdíly v tom, jak jednotlivé gendery se liší v řešení kreativních činností za použití různých strategií a tyto strategie, jak tvrdí Abraham, bychom mohli zkoumat v mozkové činnosti, kde bychom mohli objevit korelace mezi odlišnými kognitivními strategiemi řešení kreativních úkolů a manifestací těchto rozdílů v různých částech mozku.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Výzkum z pozice neurovědy\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Neurovědecký výzkum genderových rozdílů v kreativitě zkoumá pravdivost teze, že existují funkční nebo strukturální rozdíly mezi gendery, které se projevují při kreativních úkonech. Strukturální rozdíly byly skutečně potvrzené v kortikální tlouštce přední části spánkového laloku a orbitofrontální oblasti u mužů a větší kortikální konvoluce a komplexity v neokortexu u žen (Luders a Toga, 2010). Genderové rozdíly dále byly zpozorovány ve zpracování emocí, kde u žen jako reakce na negativní emoce byla nalezena zvýšená aktivita v levé části amygdaly, ale u mužů stejná část byla aktivnější při pozitivních emocích (Stevens a Hamann, 2012).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Abraham (Abraham, 2016) cituje meta analýzu genderových rozdílů ve struktuře mozku, kde 167 studií vyhovovalo kritériím meta analýzy, která poukázala na to, že v literatuře výzkum u mužů prokázal větší objem šedé hmoty mozkové v několika regionech, například amygdaly, hipokampu, zadního kórového centra (posterior gyrus cingulis), putamenu (část striata), spánkového pólu (ve spánkovém laloku) a mozečku (cerebella). Naproti tomu ženy mají více šedé hmoty v regionech předního laloku, předního gyru, středního předního gyru, parietálního operkula, thalamu, laterální ocipitálního kortexu, insulárního kortex či Heschlova gyra. Rozdíly se vyskytují nejen v objemu, ale také v hustotě hmoty v daných oblastech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Velmi popularizovaným výzkumem, který také poukazuje na existenci strukturálních genderových rozdílů, je výzkum lidského strukturálního konektomu mozku modelující rozdíly v propojenosti jednotlivých hemisfér. Zatímco u mužů ukázal větší propojenost v rámci hemisfér (tzv. intrahemisferickou propojenost), u žen naopak zjistil větší propojenost napříč hemisférami (tzv. interhemisferickou propojenost) (Ingalhalikar, 2014). Abraham (Abraham, 2016) dodává, že tento výzkum byl příklad kontroverznosti, kterou je studium genderových rozdílů na úrovni neurověd obestřen, neboť zatímco někteří jej hodnotili jako zcela průlomový, jiní badatelé jej zásadně zpochybňovali, když například poukazovali na to, že výzkum nesprávně prezentoval rozdíly v propojenosti mezi a uvnitř hemisfér jako kvalitativní rozdíl, přestože se spíše jednalo o rozdíly kvantitativní, čehož si dle Joel (Joel, 2014) může čtenář těžko povšimnout. S Abraham zde ale nesouhlasím v tom, že kritika Joel představuje binární opozici k postoji autorů výzkumu. Joel totiž ve svém kritickém dopise \u003Cstrong>přiznává, že autoři našli rozdíly v síle propojení některých spojení\u003C\u002Fstrong>, ale kritizuje fakt, že tyto rozdíly nejsou tak fundamentální, tedy kvalitativní, jak je autoři prezentují, \u003Cstrong>ale pouze kvantitativní\u003C\u002Fstrong> (Joel, 2014).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož citovaná literatura poukazuje na existenci strukturálních mozkových rozdílů, dává smysl zkoumat, zda se tyto rozdíly projevují i při kreativních úkonech. Pomocí funkční magnetické rezonance Abraham (Abraham, 2014) a její kolegové zjistili, že zatímco ve výsledcích testů kreativity nejsou rozdíly, což implikuje behaviorální podobnost genderů, na magnetické rezonanci vyšlo najevo, že gendery pro stejný kreativní výkon užívají jiných struktur mozku. i když oba gendery využívaly hojně levé mozkové hemisféry, muži měli více aktivované části jako inferiorní frontální gyrus, orbitofrontální kortex a inferiorní parietální lalok, a naopak u žen se více aktivovaly části jako anteriorní a posteriorní superiorní temporální gyrus a superiorní parietální lalok. Ještě větší rozdíly se našly v testu generování nových použití pro známé každodenní objekty se u mužů aktivovaly mozkové sítě asociované s operacemi sémantické paměti, učení na základě předdefinovaných pravidel a rozhodování na základě výsledku (outcome-based decision making). u žen v tom samém testu byly především aktivované superiorní temporální regiony, které jsou asociované s produkcí mluveného jazyka a jazykovému porozumění (Price, 2010). Dále ženy ve srovnání s muži užívaly více anteriorních superiorních temporálních regionů, které jsou zahrnuty ve zpracování řeči, a posteriorních superiorních temporálních regionů, které se \u003Cstrong>vztahují k teorii mysli, sociální percepci obličejů či rozpoznání biologického pohybu a audio-vizuálnímu porozumění\u003C\u002Fstrong> (citováno v Abraham, 2014). Ve stručnosti se zdá, že muži užívají mozkové struktury zahrnuté v sémantické kognici, učení podle pravidel a rozhodování, kdežto ženy aktivovaly regiony mozku vztahované ke zpracování řeči, sociální percepci a teorii mysli.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podobné dělení následuje i teorie empatizování-systematizování (E-S) Simona Baron-Cohena, který tuto teorii vytvořil v kontextu studia autistických subjektů. E-S teorie představuje myšlenku dvou pomyslných protipólů, kognitivních strategií. Na jedné straně je styl systematizující nebo analytický, který vyniká v analýze a tvorbě systémů, a na straně druhé je styl empatizující, který vyniká ve schopnosti číst a predikovat lidské jednání. Baron-Cohen hovoří o autismu jako hypermaskulinizaci mozku (Baron-Cohen, 2005), kde repetitivní, systematické chování a potíže s teorií mysli, jež je nutnou podmínkou pro schopnost číst lidské jednání, a tak “empatizovat”, jsou dva extrémy na spektru E-S, které se v kombinaci vysoké S a nízké E potkávají v autistických subjektech. Baron-Cohen považuje systematizující mozek za psychometricky mužský a empatizující za psychometricky ženský (Baron-Cohen, 2002), což je podpořeno dalším výzkumem Baron-Cohena a dalších, ve kterých se ukazuje, že ženy se průměrně více zajímají o lidi, kdežto muže jeví větší zájem o neživé objekty (Baron-Cohen, 2012).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Baron-Cohen neargumentuje, že pouze muži mají “mužské mozky”, ale tvrdí, že mozek typu S je u mužů častějí a mozek typu E zase najdeme častěji u žen. Baron-Cohen v dřívějším výzkumu rozlišuje pohlaví od genderu, kde pohlaví považuje za biologicky dané, kdežto gender uznává jako socio-kulturní konstrukt, avšak v nejnovější práci (Lai, 2017) se již objevuje v práci jeho i kolegů pojem “sex\u002Fgender”, který vyjadřuje nemožnost zcela tyto dva pojmy od sebe odlišit, což se projevuje i v jedné z hlavních tezí jeho E-S teorie, která říká, že spíše než sekundární pohlavní znaky rozhoduje o typicky mužském nebo typicky ženském chování a kognitivních vzorcích vliv prenatálního testosteronu, který ve zvýšeném množství může u obou pohlaví vést k (hyper)maskulinizaci mozku, a tím i kognitivních vzorců\u002Fstylů (Baron-Cohen, 2002).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Baron-Cohen cituje několik empirických studií, které komentují vliv prenatálního testosteronu na chování a zájmy dětí. Kolem prvního roku života se projevují sexuální dimorfismus v preferencích, na co děti fixují svou pozornost. Chlapci při sledování filmových vzorků preferují pohybující se automobil, kdežto dívky film ukazující lidský obličej, což následuje E-S teorii predikujcí u chlapců větší zájem o pohybující se neživé objekty (mechanické systémy) a u dívek zájem o lidské subjekty a jejich obličeje (Baron-Cohen, 2012). Dívky dále narozdíl od chlapců ukazují kolem prvního roku větší oční kontakt, kdy délka očního kontaktu je inverzní funkcí úrovní prenatálního testosteronu, tedy čím více prenatálního testosteronu, tím méně dítě vyhledává oční kontakt (citováno v Baron-Cohen, 2012). Tyto rozdíly Baron-Cohen replikoval v hojně citovaném výzkumu i na novorozencích den po jejich narození (Connellan, 2000), kde autoři argumentují, že den po narození není možné očekávat, že by novorozence znatelně mohli ovlivnit socio-kulturní vlivy, a tudíž argumentují, že tyto rozdíly jsou konzistentní s biologickými příčinami, nejspíše neurogenetického a\u002Fnebo neuroendokrinního charakteru.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zároveň je zde možné zmínit již citovaný výzkum z Japonska, který analyzuje dětské kresby, jež obdobně následující vlastnosti predikované E-S teorií, a nový výzkum, poprvé publikovaný v roce 2016, který testuje preference preference na genderově stereotypické hračky a to tak, že zkoumá tři kohorty dětí podle věku: od 9 do 17 měsíců, 18 do 23 měsíců a 24 do 32 měsíců. Genderově stereotypické preference hraček byly nalezeny ve všech těchto skupinách. S narůstajícím věkem stereotypické preference rostly (Todd, 2017).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud ženy mají podle Baron-Cohena statisticky větší pravděpodobnost, že jejich kognitivní vzorce a kognitivní styl bude vycházet a benefitovat z empatizování, kdežto muži ze systematizujícího kognitivního stylu, projeví se to i v genderových rozdílech v kreativitě? Lin et al. (Lin, 2012) ve svém výzkumu hledali vztah mezi kreativitou a osobnostními charakteristikami a našli signifikatní pozitivní korelaci mezi otevřeností k novým zkušenostem (Openness) a skóre na testu divergentního myšlení, kdežto emocionalita negativně korelovala s kreativním řešením problémů (insight problem solving). Lin et al. reportují, že ženám se dařilo lépe na testech divergentního myšlení a muži skórovali lépe na testech kreativního řešení problémů. Kreativní řešení problémů se liší od testu divergentního myšlení tím, že přestože i zde je kreativita nutností pro vyřešení otevřené otázky, vyžaduje konkrétní řešení, čímž tato kreativní činnost nabývá uzavřené charakteristiky a mnohem více se podobá vědeckému procesu hledání řešení, zatímco divergentní úkony mohou být spíše přirovnány k uměleckém procesům s otevřeným koncem (Lin a Lien, 2013). Rozdíl mezi divergentním myšlení a kreativním řešení problémů se dále projevuje tak, že dle empirické evidence tyto dva úkony mezi sebou nekorelují a kreativní řešení problémů predikuje lépe inteligence, kapacita pracovní paměti a genderové rozdíly v osobnostních vlastnostech (Lin, 2012), kdežto tyto kognitivní faktory již nekorelují s divergentním myšlením. z tohoto důvodů Lin et al. (Lin, 2012) navrhují, že by toto překvapivé zjištění mohla vysvětlit \u003Cem>teorie dvou procesů kognice \u003C\u002Fem>(dual-process theories of cognition). Ta postuluje, že lidé užívají dvou alternativních systémů kognitivních procesů: Systém 1 a Systém 2. Systém 1 je heuristický systém, který zpracovává informace v asociačním módu, intuitivně, bez vynaložení velkého úsilí. Je to systém, který se evolučně vyvinul dříve a zahrnuje předchozí znalosti a zkušenosti. Na druhé straně Systém 2 (analytický systém) zahrnuje logické a na pravidlech založené procesy, které nejsou bez úsilí, ale využívají kognitivních zdrojů. Tento druhý systém je evolučně mladší a umožňuje abstraktní, sylogistické myšlení (Lin, 2012). Lin a Lien, 2013 navrhovali, že Systém 1 je vhodný kognitivní styl pro divergentní myšlení, zatímco kombinace Systému 1 a Systému 2 je nutná pro kreativní řešení problémů, protože kromě generování možných řešení je třeba i analytický soud toho, jaké řešení je v daném kontextu problému nejvhodnější. Jejich výzkum prokázal, že tento vztah a zároveň hypotéza teorie dvou procesů kognice platí, když u žen našli statisticky signifikatní lepší skóre na většině parametrech divergentních testů, včetně osobností charakteristiky otevřenosti novým zkušenostem a emocionality, které odpovídají kognitivnímu stylu Systém 1, kdežto u mužů našli lepší výsledky na většině parametrech kreativního řešení problémů a jsou statisticky signifikatně méně otevřeni novým zkušenostem a méně emocionální (Lin, 2012). Stručně řečeno, dle výzkumu Lin, 2012 divergentní myšlení pozitivně koreluje s inteligencí, výrazně pozitivně koreluje s otevřenosti novým zkušenostem, emocionalitou, extraverzí, což jsou vlastnosti, které korelují s genderem žen a také kognitivním stylem Systém 1. Na druhou stranu kreativní řešení problémů koreluje negativně s emocionalitou a výrazně pozitivně s inteligencí, což jsou vlastnosti, které dále korelují s genderem mužů a také kognitivním Systémem 2. Nutno podotknout, že Lin, 2012 nachází, že osobnostní charakteristiky, především otevřenost novým zkušenostem, snižuje prediktivní sílu genderu v úkonech kreativní fluence a flexibility, kde genderové rozdíly ve fluenci byly zcela eliminovány, když výzkum v regresivní analýze bral v potaz otevřenost k novým zkušenostem jako samostatnou proměnnou (pro podrobné data regresivní analýzy viz Lin, 2012).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cstrong> \u003C\u002Fstrong>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kritika výzkumu genderových rozdílů v kreativitě\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Přestože psychometrické výzkumy kreativity neprokazují jednoznačnou převahu jednoho genderu nad druhým a spíše se uchyluje k hodnocení, že v nejpoužívanějších testech kreativity, tedy v testech divergentního myšlení a a alternativního užití každodenních objektů jsou si gendery v kreativitě rovni, ve výše uvedeném stručném přehledu identifikuji několik vzorců, které by mohli přeci jen odkrýt určité rozdíly. v první řadě vychází najevo, že do věku přibližně 16 let dívky skórují stejně nebo lépe než chlapci a zároveň se kvalitativně liší ve výsledcích figurálních testů kreativity, kde dívky preferují dvoudimenzionální, barevnou kompozici znázorňující lidské, především ženské postavy, kdežto chlapci v kresbě signifikantně více vykazují trojdimenzionální kompozici obsahující pohyblivé objekty spíše než lidské postavy. Co je pro mě zajímavé je fakt, že tyto zdánlivě genderové rozdíly prakticky vymizí, pokud bereme v potaz genetickou poruchu kongenitální adrenální hyperplazie (KAH), jež na hormonální úrovni dívky mění tak, že vykazují vzorce kresby a zájmů, jež se stereotypicky, minimálně v naší západní společnosti vztahují k maskulinním vzorcům chování a zájmům, a to i přesto, že tyto dívky podstoupily operaci pohlavních orgánů a byly vychovávány tak, že by na ně měly působit stejné socio-kulturní vlivy jako pro dívky v kontrolní skupině. Že se genderové rozdíly začínají projevovat ve prospěch chlapců s nástupem puberty by mohlo odpovídat výzkumu Barona-Cohena, který dlouhodobě prosazuje teorii, že prenatální množství testosteronu, bez ohledu na gender, ovlivňuje, zdali daná osoba bude vykazovat chování, zájmy a dovednosti odpovídající stereotypizované (hyper)maskulinizaci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Subjekty na autistickém spektru, ženy i muže, kterými se Baron-Cohen zabývá, lze podle něho považovat za extrémní případ maskulinního mozku, což se projevuje v nadprůměrném systematizování a podprůměrném empatizování, jak tyto dovednosti definuje jeho E-S teorie. Citovaný výzkum podporující aspekty E-S teorie, jako například sexuální\u002Fgenderový dismorfismus u dětí v preferenci hraček nebo očním kontaktu, není bez kritiky. Zásadní knihu \u003Cem>Delusions of gender: how our minds, society, and neurosexism create difference\u003C\u002Fem> analyzující obecné problémy výzkumu genderových rozdílů nejen v kreativitě napsala akademická psycholožka Cordelia Fine (Fine, 2011). Barres (Barres, 2010) v recenzi této knihy, ze které níže čerpám, například píše, že se Fine zaměřuje na výzkumný design již zmiňovaného a hojně citovaného výzkumu novorozenců a jejich preferencí pozorování obličeje versus pohybujícího se objektu, na kterém Baron-Cohen zakládá svou argumentaci. Fine tvrdí, že výzkumný design nevylučuje možnost, že v experimentu mohl výzkumník dát novorozenci nevědomě pokyny, aby se věnoval jednomu konkrétními objektu. Dále Cline píše, že i když bychom našli u novorozenců tyto rozdíly, není jasné, jak jsou relevantní pro chování v dospělosti. v neposlední řadě Cline upozorňuje na metodologické nedostatky výzkumu v podobě malého počtu testovacích subjektů, zveličování nepodstatných rozdílů, které podle Cline mohou být kompenzovány vhodně zvolenou intervencí v podobě cvičení a trénování dané činnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Cine se přidala k Joel svým kritickým komentářem k již opět zmíněnému výzkumu lidského konektomu \u003Cem>Sex differences in the structural connectome of the human brain\u003C\u002Fem> (Ingalhalikar, 2014), který prokazoval u mužů větší propojení uvnitř hemisféry a u žen mezi hemisférami. \u003Cstrong>Cine tento výzkum považuje za “neurosexistický”\u003C\u002Fstrong> (Cine, 2013), protože podle jejího názoru autoři tohoto výzkumu překročili to, co ukazují data, když ve svém článku spekulativně navrhli, že: “mužské mozky jsou strukturovány, aby umožnily propojení mezi percepcí a koordinovanou akcí, kdežto ženské mozky jsou navrženy tak, aby umožnily komunikaci mezi analytickým a intuitivním módem zpracování”. (Ingalhalikar, 2014) Ingalhalikar et al. zde poskytují tímto nálezem rozdílů v propojenosti mozku mezi gendery strukturální argument pro výzkum Lin, 2012, který z behaviorálního hlediska popisuje dva módy kognitivního zpracování (relevantního pro kreativitu), konkrétně zmíněné módy Systém 1 (intuitivní a asociační) a Systém 2 (analytický, na pravidlech založený). Cine konkrétně komentovala výzkum konektomu jako “jemně neurosexistický”, protože “podporuje a legitimizuje genderové stereotypy způsobem, který není vědecky podložený” (Cine, 2013). Cine (Cine, 2013) cituje výzkum (Im, 2008), který argumentuje, že strukturální rozdíly v propojenosti mozku jsou důsledkem rozdílů tělesné velikosti (ženy jsou v průměru menší než muži, což vede v absolutních číslech k menšímu mozku, ale ke stejné velikosti, bereme-li v potaz velikost mozku relativně k tělesné velikosti), protože větší mozek neznamená jen zjednodušené zvětšení, ale nese si s sebou i nutné strukturální změny, které umožňují větší velikost. Navíc tento výzkum nebere podle Cine v potaz “genderově ovlivněné” (gendered) zážitky jako například koníčky, studované předměty ve škole a na univerzitě a participaci ve sportovních aktivitách.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Již uvedený výzkum Barona-Cohena s novorozenci ale nabízí protiargument, když tvrdí, že preference vnímání obličeje versus objektu se liší již k prvnímu roku života, a výzkum z roku 2000 (Connellan, 2000) ukazuje rozdíly již od prvního dne, což je příliš brzo na to, aby se jakékoli socio-kulturní vlivy projevily. Tento výzkum, jak víme, Cine kritizuje pro nedostatky v metodologii. Na to ale reaguje Baron-Cohen jako jeden ze spoluatorů výzkumu, když v recenzi (Baron-Cohen, 2010) knihy \u003Cem>Delusions of Gender\u003C\u002Fem> poukazuje na zjevnou politickou dimenzi Cine, která v knize cituje mnohé (mužské) vědce z 18. a 19. století a snaží se je porovnávat se současnými vědci, kteří by snad v dnešní době taktéž usilovali o to upírat ženám základní lidská práva a připoutat je “ke plotnám”, jinak řečeno, Baron-Cohen naznačuje, že Cine ve své knize píše, jako kdyby se nic zásadního v sexismu ve vědě nezměnilo. Po tomto rétorickém úvodu se ale Baron-Cohen zaměřuje na již konkrétní argumenty Cine, které vidí jako problematické. Tak zaprvé nesouhlasí, že pouhou změnou sociopsychologických proměnných při testování kognitivních rozdílů dokážeme všechny rozdíly smazat. Baron-Cohen souhlasí, že očekávání a to, jak se člověk cítí při testu, jsou důležité parametry, ale píše, že: “to, že manipulace sociálních proměnných mění chování nedokazuje, že jsou to právě tyto proměnné, které zapřičiňují spontánní sexuální rozdíly v první řadě” (Baron-Cohen, 2010). Potom, co Baron-Cohen reaguje na metodologickou kritiku svého výzkumu, zmiňuje důležitý bod týkající se postoje Cine: zatímco Baron-Cohen a ostatní vědci jsou podle Barona-Cohena umírnění v tom, když tvrdí, že genderové rozdíly jsou nejspíše ovlivněné jak biologií, tak i sociálních (socio-kulturních) vlivů, tak pozice Cine je radiální v tom, že odmítá jakoukoli možnost, že biologie hraje nějakou roli v genderových rozdílech. Polemický charakter argumentace Cine a její mísení politiky a vědy podle Barona-Cohena ignoruje fakt, že člověk (vědec) může podporovat rovnost genderu a být proti jakékoli diskriminaci ve společnosti a zároveň se zajímat a zkoumat genderové rozdíly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Další kritiku výzkumu genderových rozdílů nalezneme ve článku pro žurnál \u003Cem>Frontiers in Neuroscience\u003C\u002Fem>, který publikovala Fine společně s Jordan-Young, Keiser a Rippon (Rippon et al., 2014). Poukazují na institucionální problémy výzkumu neurovědy genderových rozdílů citací výzkumu, který tvrdí, že pouze výzkumy, které potvrzují genderové rozdíly, jsou publikované, a navíc databáze s těmito rozdíly umožňují vyhledávaní pouze sexuálních\u002Fgenderových rozdílů, nikoli podobností. Rippon et al. dále navrhují, aby neurovědci, pokud chtějí validně studovat genderové rozdíly, by se měli seznámit s výzkumem genderových studií, a především s pojmem intersekcionality, který v genderových studiích označuje princip toho, že “důležité sociální identity jak gender, etnicita a sociální třída se vzájemně konstituují, posilují a naturalizují”. (Rippon et al., 2014)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak jsem již na začátku této sekce ukázal, studium genderových rozdílů v kreativitě je nekonzistentní a pouze na základě obtížnosti uchopení kreativity jako fenoménu se jedná o obtížný úkol, neboť nejen, že takový výzkum musí mít potřebné metodologické nástroje pro odlišení biologických a socio-kulturních vlivů, ale zároveň musí neustále bojovat s tím, jak se kreativita jako koncept redefinuje. Jinak řečeno, výzkum kreativity a genderových rozdílů není snadný, a jelikož se nejedná o ryze logickou úlohu, kdy jednoduše z axiomů dokážeme odvodit správné odpovědi, nemůžeme se spekulaci vyhnout. Zcela souhlasím s kritikou Cine a dalších, že výzkum genderových rozdílů v kreativitě a obecněji v kognici je velmi náchylný k rychlé a nezodpovědné popularizi v médiích, čímž se do společnosti diseminují pokřivené informace, jež mohou utvrzovat v nepravdivých a škodlivých stereotypech. Na druhou stranu není dle mého názoru možné jakýkoli výzkum, který prokáže genderové rozdíly, krizitovat z “neurosexismu”, stejně tak všechny výzkumy prokazující genderové rozdíly osočit z nedostatečné metodologie. Lidé jsou sociálními bytostmi a je nevyhnutelné, že interakce biologie a sociálních vlivů existuje, načež reagoval obor epigenetiky, který právě tuto interakci přiznává, jakou zásadní pro spouštění a vypínání určitých genů během života člověka jako reakce či přizpůsobení na prostředí, ve kterém se organismus nachází. Jak uvádí Baron-Cohen, extrémní sociální determinismus, tak jak jej prosazuje Cine a jiní, vede například k tomu, že vývojové neuronální poruchy jako autismus, problémy s učením a opožděný jazykový vývoj, který ovlivňuje více chlapce než dívky, stejně tak levorukost, jež se také vyskytuje častěji u chlapců, musíme vysvětlovat pouze z pozice sociálních a sexistických vlivů ve společnosti nebo sexismu v rodině (Baron-Cohen, 2010). Je možné, že dříve nebo později bude ukázáno, že příčiny, proč více chlapců, než dívek je levorukých jsou ryze socio-kulturní, ale výše citovaný výzkum o strukturách mozku, silných a slabých stránek jednotlivých genderů ve výzkumu kreativity a vztah autismu a genderu jsou zatím dostatečně přesvědčivé, abychom řekli, že biologie ovlivňuje více než 0 % rozdílů mezi gendery a nechť výzkum prokáže, o jak přesně vysoké číslo se jedná.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Výzkum historické eminence a mužská variabilita\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Ať už uznáme, že existující genderové rozdíly v kreativitě na základě biologických, socio-kulturních faktorů, v reálném světě pozorujeme znatelný rozdíl v tom, jak se projevují jednotlivé gendery v eminentních kreativních úspěšíš a výkonech. Tuto historickou diskrepanci zmapoval například Dean K. Simonton, kapacita v oboru výzkumu psychologie kreativity (Simonton, 1994). Odpověď na otázku, zdali je nedostatek žen v eminentních uměleckých a vědeckých oborech následkem socio-kulturních vlivů v podobě zjevné historické diskriminace a nedostatku přístupu ke vzdělávání, které znatelně přetrvávaly až do dvacátého století a v mnoha ohledech přetrvávají dodnes (Abraham, 2014; Baer a Kaufman, 2008), nebo v tomto textu uvedených biologických, strukturálních či behaviorálních rozdílů, je složitá a vyžaduje interdisciplinární pohled na problém, který by zahrnoval jak výzkum psychologie a neurovědy kreativity, ale také sociologie a historie. Je zřejmé, že je to nad rámec tohoto textu. Přesto se pokusím shrnout výzkum, který by mohl na tuto problematiku vrhnout nové světlo, především proto, že se jedná o málo probádanou část výzkumu kreativity a genderových rozdílů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>He a Wong (He, 2011) zkoumali rozdíly v kreativitě mezi 499 chlapci a 486 dívkami pomocí relativně nového testu kreativity \u003Cem>Test fir Creative Thinking – Drawing Production (TCT-DP)\u003C\u002Fem>, který byl konstruován na základě komponentního modelu kreativity německého profesora Klause K. Urbana. Test byl navržen tak, aby umožňoval holističtější pojetí kreativity, než nabízí klasické, kvantitativní testy divergentního myšlení (Urban, 2005). Test zahrnuje šest předkreslených figurálních fragmentů, které testovací subjekt musí libovolným způsobem rozvést a využít ve vlastní kresbě. Test je navržen tak, že výsledný kresby je možné hodnotit pomocí několika kritérií, mezi nimi například jsou \u003Cem>kompozice\u003C\u002Fem>, \u003Cem>elaborace\u003C\u002Fem>, \u003Cem>podstupování rizika\u003C\u002Fem>, \u003Cem>boření (konceptuálních) hranic či pravidel\u003C\u002Fem>, \u003Cem>nekonvenčnosti\u003C\u002Fem>, \u003Cem>afekce\u003C\u002Fem> a \u003Cem>humor \u003C\u002Fem>(Urban, 2005).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z hlediska genderových rozdílů použití TCT-DP neindikuje žádný rozdíl ve \u003Cem>střední hodnotě \u003C\u002Fem>výsledků mezi gendery a pouze minimální trend ve prospěch chlapců, který je relativně konzistentní napříč několika testovacích vzorků, ale statisticky nesignifikantní (Urban, 2005). He a Wong (He, 2011) reportují nesignifikantní genderové rozdíly mezi školáky prvních až sedmých ročníků a ve vzorku z Hong Kongu u studentů ve věku 12 až 16 let. v neposlední řadě je TCT-DP test byl mezi výzkumníky kreativity kladně přijat a je pokládán za validní test kreativity (He, 2011; Urban, 2005).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>He a Wong (He, 2011) jako první se pokusili podívat na genderové rozdíly v kreativitě prizmatem statistické variability (rozptylu) v distribuci výsledků. Třebaže v kontextu výzkumu kreativity genderových rozdílů se jedná o nový přístup, již od konce devatenáctého století víme, jak reportoval Ellis v roce 1894, že mužské pohlaví vykazuje větší variablitu v jak fyzických, tak mentálních charakteristikách (Ellis, 1974). He a Wong (He, 2011) citují výzkum, který nachází větší variabilitu u mužů v mechanickém uvažování, matematice, prostorovém zpracování, a u žen ve verbálním uvažování a krátkodobé paměti. Větší variabilita u mužů se také projevuje obecněji v mentálních schopnostech a u žen v sebevědomí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Větší mužskou variabilitu reportuje Hyde (Hyde, 2008) na vzorku amerických studentů v matematických testech. Zatímco jejich výzkum neprokázal žádné zásadní rozdíly v genderu ve střední hodnotě distribuce výsledků, nachází větší variabilitu chlapců \u003Cstrong>ve všech testovaných školních ročnících (ročníky 2-11 v americkém školním systému)\u003C\u002Fstrong>, pohybující se v poměru 1,11 až 1,21 ve prospěch chlapců. Mnohem zajímavější data jsou z kraje distribuce v 95 a 99 percentilu. Zde u bělošské populace nacházíme na 95 percentilu poměr 1, 45 ve prospěch chlapců a na 99 percentilu to je již 2,06. Pro asijskou populaci jsou však tyto výsledky odlišné: v 95 percentilu chlapci převyšují pouze v poměru 1,09 a \u003Cstrong>na 99 percentilu dokonce asijské dívky mají větší zastoupení v poměru 1,09\u003C\u002Fstrong>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hedges (Hedges, 1993) pro testování hypotézi, že muži jsou více variabilní (tzv. Greater Male Variability hypothesis) užívá rozsáhlou baterii kognitivních testů viz (Hedges, 1993), včetně WAIS IQ testu v jeho celé škále. Výsledky jeho testů ukazují, že ve 22 případech z 28 muži převyšují ženy na pravé straně chvostu distribuce. v šesti případech jsou ženy více reprezentovány na pravém chvostu distribuce v testech hláskování, jazykových testech, rychlost a přesnosti klerikálních úkonů a “digit symbol” subtestu na WAIS IQ testu. v 15 případech je více mužů na levém chvostu distribuce a v 7 případech muži se vyskytují početněji na obou chvostech distribuce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podíváme-li se na percentily, na 95 percentilu distribuce dovedností je více mužů na 6 z 28 testech v poměrů 2:1 (5 z nich jsou testy matematických, prostorových a mechanických dovedností). Na mechanickém uvažování je poměr 16:1. \u003Cstrong>Na 99.9 percentilu distribuce je na 7 z 28 testů více mužů v poměru 5:1, kde na mechanickém uvažování je to v markantním poměru 236:1 a v matematickém testu 12:1. \u003C\u002Fstrong>Údaje reportované Hedgesem jsou konzistentní s daty prezentované Pinkerem (Pinker a Spelke, 2005), který ukazuje přetrvávající znatelné rozdíly v mechanickém uvažování, prostorovém uvažování a matematických slovních problémech, kdežto u žen tvrdí, že excelují v matematické kalkulaci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>He a Wong (He, 2011) dále citují známý skotský národní výzkum (zlatý standard testování kognitivních schopností dle Pinkera v Pinker a Spelke, 2005) z roku 1932, kde 95 % jedenáctiletých se zúčastnilo testování inteligence. Tento masivní test ukázal, že přestože mezi muži a ženami existuje v distribuci výsledků velké překrytí, muži mají větší zastoupení na obou chvostech distribuce. Laicky řečeno, distribuce ukazuje, že více géniů a “anti-géniů” je zastoupeno muži.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"scottish_mental_survey_1932\" class=\"size-full wp-image-1034 aligncenter\" height=\"390\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 602px) 100vw, 602px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F12\u002Fscottish_mental_survey_1932.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F12\u002Fscottish_mental_survey_1932.png 602w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F12\u002Fscottish_mental_survey_1932-300x194.png 300w\" width=\"602\">\u003C\u002Fp>\n\u003Cp style=\"text-align:center\">Obr. 1: Grafické znázornění rozdílné variability výsledků na IQ testu mezi gendery. Střední hodnota distribuce je stejná. (Scottish Mental Survey, 1932)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Projeví se rozdílná variabilita i v testu kreativity? He a Wong (He, 2011) odpovídají ve svém článku, že ano. Na testu TCT-DP mají chlapci statisticky signifikantní větší variabilitu na 5 z 10 subvýsledků. v oblasti distribuce, která byla z ≥ 1, tedy 1 a více SD nad průměrem byl poměr ve prospěch chlapců 1,61 a pro z ≥ 2, tedy 2 a více SD nad průměrem pak 3,40. v centrální části distribuce kolem střední hodnoty pak bylo, dle predikce Greater Male Variability hypotézy více dívek. \u003Cstrong>Autoři také zdůrazňují, že přestože našli statisticky nesignifikantní rozdíly v subtestech TCT-DP testu, v celkovém skóre nenašli statisticky signifikantní genderové rozdíly, čímž následují předchozí citovaný výzkum\u003C\u002Fstrong>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>He a Wong (He, 2011) tedy potvrzují, že i v testech kreativity, konkrétně v testu TCT-DP lze sledovat trend viditelný v ostatních doménách kognitivních dovedností, kde muži jsou genderem, který je více variabilní, a ženy genderem, který klustruje kolem střední hodnoty distribuce. Je nutné poznamenat, že samozřejmě rozdílná variabilita v distribuci dovedností v sobě zahrnuje geniální dívky, stejně tak jako průměrné muže. Rozdílná variabilita, jak píše Hedges (Hedges, 1993), má ale zásadní vliv na to, kolik talentovaných dívek a chlapců můžeme očekávat v nejvyšších úrovních dovedností. Hedges píše, že i když střední hodnotu distribucí dívek a chlapců na dané dovednosti je stejný, větší variabilita zaručuje, že například v 95 percentilu počet mužů v této části distribuce převýši počet žen. Samozřejmě za předpokladu, že uvažujeme normální, gaussovu distribuci (křivku). Větší variabilita ve zmíněných dovednostech je tedy silný kandidát na vysvětlení toho, proč v reálném kontextu světa vidíme genderové rozdíly v eminentní kreativitě. Bohužel nám ale Greater Male Variability hypotéza neříká nic o tom, proč rozdíly ve variabilitě existují. He a Wong (He, 2011) sice citují několik hypotéz identifikující příčiny v biologických, kulturně-historických či sociálně-environmentálních faktorech, ale jak tvrdí, většina z tohoto výzkumu je stále spekulativní, o to více v kontextu výzkumu kreativity, kde tyto faktory musí být prokázány, že hrají roli v kreativní produkci jednotlivců.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"shrnuti-vyzkumu-genderovych-rozdilu-v-kreativite\" id=\"shrnuti-vyzkumu-genderovych-rozdilu-v-kreativite\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Shrnutí výzkumu genderových rozdílů v kreativitě\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Většina citovaného výzkumu se shoduje na tom, že v psychometrických a behaviorálních testech kreativity mezi gendery neexistují statisticky signifikatní rozdíly. Na základě strukturálních rozdílů a odlišných kognitivních stylů, včetně odlišných silných a slabých stránek, výzkum ukazuje, že gendery nejspíše používají odlišné kognitivní strategie, vycházející z jejich kognitivních stylů, jak dosáhnout stejného kreativního výsledku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Genderové rozdíly dle výzkumu vidíme v dětské figurální kreativitě, kde gendery užívají jiných motivů, barev a kompozice. Dívky s genetickou poruchou kongenitální adrenální hyperplazie (KAH) vykazují na daném testu figurální kreativity velmi podobné, až stereotypicky maskulinní preference pro téma, barvu a kompozici, což indikuje možnost, že hormony mediují genderové rozdíly, nikoli socio-kulturní konstrukt “genderu” jako takového. Na hormonální vlivy genderových rozdílů navazuje text citací výzkumu Barona-Cohena, který ukazuje, že zvýšené prenatální množství testosteronu hraje roli ve vývoji autismu, který prostřednictvím své E-S teorie charakterizuje jako hypermaskulinní typ mozku, který vyniká v systematizování, ale má problémy s emaptizováním. Preference systematizace před empatizací se vyskytuje i u autistických dívek, čímž Baron-Cohen opět indikuje hormonální mediaci genderových rozdílů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tento text dále cituje výzkum z neurověd, ve kterém pomocí funkční magnetické rezonance se na základě strukturálních odlišností mozku hovoří o možnosti toho, že genderyy užívají pro stejné výsledky odlišné části mozku, a tím také odlišné kognitivní styly a strategie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Citované výzkumy jsou ale kritizovány z řad nejen feministicky smýšlejících akademiků a akademiček, kteří poukazují na chybné metodologie a špatné interpretace dat, včetně nedostatečné znalosti současného výzkumu genderových studií a konceptu intersekcionality, které by dle některých autorů měly být doporučeným studiem pro všechny neurovědce, kteří chtějí kompetentně studovat genderové rozdíly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nakonec tento text probírá Greater Male Variability hypotézu, která již přes sto let tvrdí, že muži vykazují větší variabilitu na mnoha kognitivních i dalších vlastnostech. Cituji hned několik autorů, kteří tuto hypotézu potvrzují, včetně značného rozdílu v mechanickém uvažování, které v nejvyšších percentilech na pravé straně chvostu distribuce této dovednosti indikuje, že muži mají zde převahu. Tato hypotéza byla také potvrzena i ve výzkumu kreativity, kde, přestože střední hodnota distribuce je u genderů stejná, pohled na stejná data skrze variabilitu genderové rozdíly odkrývá.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cstrong> \u003C\u002Fstrong>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"diskuze-konsekvence-genderovych-rozdilu-v-kreativite\" id=\"diskuze-konsekvence-genderovych-rozdilu-v-kreativite\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Diskuze: konsekvence genderových rozdílů v kreativitě?\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>V současné informační společnosti, jež zvýhodňuje jednotlivce, kteří jsou schopnosti nejen analyzovat komplexní informace, ale zároveň vytvářet informace nové. Imbesi (Imbesi) například tvrdí, že design, jakožto kreativní činnost, je jeden z mála oborů schopný vytvářet hodnoty, kterými se firmy a značky od sebe odlišují. Castells, Bell a další již dříve psali o tom, že schopnost vysoce abstraktní a technické manipulace s informacemi a generování nových informací jsou důležité pro život v informační společnosti. i proto potenciální genderové rozdíly mohou mít zásadní vliv na to, jak se v průměru budou manifestovat silné a slabé stránky jednotlivých genderů. Pokud se gendery v kreativitě a kognitivních stylech liší, znamená to, že v průměru muži a ženy přistupují k problémům odlišným způsobem. Abraham (Abraham, 2014) například uvádí, že pokud tomu tak je, konstitují takové genderové rozdíly možný argument pro aktivnější narovnání reprezentace žen v důležitých oborech s vlivem na společnost, neboť ženy (a z mého pohledu i muži vykazující stereotypicky femininní kognitivní styl) mohou přinést k řešení problémů novou dimenzi kognice a kreativity, která v prostředí, kde dominuje ryze stereotypicky maskulinní kognitivní styl, chybí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zároveň by genderové rozdíly v kreativitě a kognici znamenaly, že pedagogické a edukační materiály by tyto rozdíly měly reflektovat tak, aby využívaly maximum potenciálu silných stránek jednotlivých genderů a pozvedly negativní aspekty jejich slabých stránek.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V neposlední řadě by vývoj a design technologií, architektura a urbanistické plánování mohlo tyto rozdíly zahrnout, aby byly lépe přizpůsobené jednotlivým genderům.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Uznání existence genderových rozdílů v kreativitě a kognici, pokud tak výzkum prokáže, by mohlo pozitivně ovlivnit současný diskurz existujících genderových diskrepancí, které z pohledu radikálního sociálního determinismu jsou výsledkem historické diskriminace a stále přetrvávajícího sexismu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na druhou stranu jsem si vědom nebezpečí, které potvrzení genderových rozdílů představuje, neboť by mohlo sloužit jako pomyslný olej do ohně a v očích určitých jedinců mohlo představovat potvrzení všech stereotypů a volnou ruku v pokračování, nebo dokonce zesílení diskriminace na základě genderu. Racionální přístup by však znamenal, že přestože existují rozdíly v ve střední hodnotě nebo variabilitě distribuce, je logicky nesprávné přisuzovat všechny vlastnosti skupiny, ke které jednotlivec náleží, danému jednotlivci. Jinak řečeno, ať už genderové či jiné rozdíly v určitých sociálních skupinách existují, vždycky bychom měli jednat s jednotlivci na základě jejich konkrétních vlastností, nikoli podle hypotetických vlastností, získaných analýzou toho, k jaké sociální skupině daný člověk patří.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jsem však toho názoru, že svět je příliš komplexní “systém”, abychom si mohli dovolit sami sobě lhát, neboť nedokážeme predikovat, jak se ona lež ve světě projeví. Třebaže jsme měli dobré úmysly, můžeme milosrdnou lží napáchat více škody, než bychom zamýšleli. z citovaného výzkumu v tomto textu podle mého názoru vyplývá, že biologický vliv na genderové rozdíly je pravděpodobně větší než 0 %. Proto by výzkum, který se snaží odkrýt genderové biologické rozdíly nejen v kreativitě, měl být legitimní. Zároveň nelze přehlížet, že toto téma je ve středu mnoha politických debat, a tudíž téma, které vyvolává i mnoho záporných emocí na “obou” stranách pomyslného konfliktu. Proto souhlasím s Cine a ostatními, kteří volají potom, aby výzkum genderových rozdílů byl vědou aplikující nejstriktnější standardy pro evaluaci výsledků. i přes striktní standardy a peer-review proces ale vychází výzkum, u kterého se časem ukáží zásadní nedostatky. To, že ale výzkum genderových rozdílů v kreativitě obsahuje nedostatky nemůže a priori znamenat, že tyto nedostatky vznikly proto, že autoři výzkumu zastávají sexistické názory. Jak Cline volá po rigoróznějším výzkumu genderových rozdílů, měla by i kritika výzkumu sama vykazovat nejpřísnější kritéria, neboť nálepku “neurosexismus” nejen kritizuje metodologii výzkumu, ale zároveň implicitně říká, že daný výzkumník cíleně užil špatné metodologie, aby prosadil své politické cíle. Zde nezbývá než zmínit opět Baron-Cohena a jeho upozornění, že vědci mohou podporovat rovnost genderu a být proti jakékoli diskriminaci ve společnosti a zároveň zkoumat (i s nevyhnutelnými přehmaty a chybami) genderové rozdíly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"-\" id=\"-\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cstrong>\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fstrong>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"zdroje\" id=\"zdroje\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zdroje:\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>ABRAHAM, Anna, 2016. Gender and creativity: an overview of psychological and neuroscientific literature. \u003Cem>Brain Imaging and Behavior\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>10\u003C\u002Fstrong>(2), 609-618 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1007\u002Fs11682-015-9410-8. ISSN 1931-7557. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002Fs11682-015-9410-8\"> http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002Fs11682-015-9410-8\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ABRAHAM, Anna, Kristin THYBUSCH, Karoline PIERITZ a Christiane HERMANN, 2014. Gender differences in creative thinking: behavioral and fMRI findings. Brain Imaging and Behavior [online]. 8(1), 39-51 [cit. 2017-11-28]. DOI: 10.1007\u002Fs11682-013-9241-4. ISSN 1931-7557. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002Fs11682-013-9241-4\"> http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002Fs11682-013-9241-4\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>AMABILE, Teresa M., 1983. The social psychology of creativity: a componential conceptualization. \u003Cem>Journal of Personality and Social Psychology\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>45\u003C\u002Fstrong>(2), 357-376 [cit. 2017-12-15]. DOI: 10.1037\u002F0022-3514.45.2.357. ISSN 0022-3514. Dostupné z: http:\u002F\u002Fcontent.apa.org\u002Fjournals\u002Fpsp\u002F45\u002F2\u002F357\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ARTOLA, Teresa & Barraca, Jorge & Sanchez, Natalia & Mosteiro, Pilar & Poveda García-Noblejas, Belén & ancillo, Isable. 2010 Title : Qualitative differences in the way males and females use their imagination in creativity tasks.. Journal of Educational and Developmental Psychology. XXII.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BAER, JOHN a JAMES C. KAUFMAN, 2008. Gender Differences in Creativity. \u003Cem>The Journal of Creative Behavior\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>42\u003C\u002Fstrong>(2), 75-105 [cit. 2017-12-17]. DOI: 10.1002\u002Fj.2162-6057.2008.tb01289.x. ISSN 00220175. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1002\u002Fj.2162-6057.2008.tb01289.x\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BARON-COHEN, S., 2005. Sex Differences in the Brain: Implications for Explaining Autism. \u003Cem>Science\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>310\u003C\u002Fstrong>(5749), 819-823 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1126\u002Fscience.1115455. ISSN 0036-8075. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.sciencemag.org\u002Fcgi\u002Fdoi\u002F10.1126\u002Fscience.1115455\"> http:\u002F\u002Fwww.sciencemag.org\u002Fcgi\u002Fdoi\u002F10.1126\u002Fscience.1115455\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BARON-COHEN, Simon, 2002. The extreme male brain theory of autism. \u003Cem>Trends in Cognitive Sciences\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>6\u003C\u002Fstrong>(6), 248-254 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1016\u002FS1364-6613(02)01904-6. ISSN 13646613. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS1364661302019046\"> http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS1364661302019046\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BARON-COHEN, Simon, 2010. Delusions of gender: ‘neurosexism’, biology and politics. \u003Cem>The psychologist: The battle of the sex differences\u003C\u002Fem>. \u003Cstrong>October 2010\u003C\u002Fstrong>(vol 23 no 11), 904-905. ISSN 0952-8229.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BARON-COHEN, Simon, 2012. \u003Cem>The essential difference: men, women and the extreme male brain\u003C\u002Fem>. London: Penguin. ISBN 9780241961353.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BARRES, Ben A., 2010. Neuro Nonsense. \u003Cem>PLoS Biology\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>8\u003C\u002Fstrong>(12), e1001005- [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1371\u002Fjournal.pbio.1001005. ISSN 1545-7885. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fdx.plos.org\u002F10.1371\u002Fjournal.pbio.1001005\"> http:\u002F\u002Fdx.plos.org\u002F10.1371\u002Fjournal.pbio.1001005\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BODEN, Margaret A. The creative mind: myths and mechanisms. 2nd ed. London: Routledge, 2004, xiii, 344 s. ISBN 0415314534.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CONNELLAN, Jennifer, Simon BARON-COHEN, Sally WHEELWRIGHT, Anna BATKI a Jag AHLUWALIA, 2000. Sex differences in human neonatal social perception. \u003Cem>Infant Behavior and Development\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>23\u003C\u002Fstrong>(1), 113-118 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1016\u002FS0163-6383(00)00032-1. ISSN 01636383. Dostupné z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0163638300000321\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DANTO, Arthur, 1964. The Artworld. \u003Cem>The Journal of Philosophy\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>61\u003C\u002Fstrong>(19), 571- [cit. 2017-12-15]. DOI: 10.2307\u002F2022937. ISSN 0022362x. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.pdcnet.org\u002Foom\u002Fservice?url_ver=Z39.88-2004&rft_val_fmt=&rft.imuse_id=jphil_1964_0061_0019_0571_0584&svc_id=info:www.pdcnet.org\u002Fcollection\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ELLIS, H, 1974. \u003Cem>Man and woman: a study of human sexual characters\u003C\u002Fem>. London: Heinemann. Dostupné také z: https:\u002F\u002Farchive.org\u002Fdetails\u002Fmanandwomanastu00elligoog\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ESCUDERO, Paola, Rachel A. ROBBINS a Scott P. JOHNSON, 2013. Sex-related preferences for real and doll faces versus real and toy objects in young infants and adults. \u003Cem>Journal of Experimental Child Psychology\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>116\u003C\u002Fstrong>(2), 367-379 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1016\u002Fj.jecp.2013.07.001. ISSN 00220965. Dostupné z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0022096513001367\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>EYSENCK, H.J. Cambridge University Press; New York: 1995. Genius: The natural history of creativity.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>FINE, Cordelia, 2011. \u003Cem>Delusions of gender: how our minds, society, and neurosexism create difference\u003C\u002Fem>. Norton paperback ed. New York: W.W. Norton. ISBN 9780393340242.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>FINE, Cordelia, \u003Cem>New insights into gendered brain wiring, or a perfect case study in neurosexism?\u003C\u002Fem> [online]. 2013 [cit. 2017-12-20]. Dostupné z:\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ftheconversation.com\u002Fnew-insights-into-gendered-brain-wiring-or-a-perfect-case-study-in-neurosexism-21083\"> https:\u002F\u002Ftheconversation.com\u002Fnew-insights-into-gendered-brain-wiring-or-a-perfect-case-study-in-neurosexism-21083\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>FRANKOVÁ, Emilie, 2011. \u003Cem>Kreativita a inovace v organizaci\u003C\u002Fem>. Praha: Grada. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-3317-3.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HALL, Catherine M., Julie A. JONES, Heino F. L. MEYER-BAHLBURG, Curtis DOLEZAL, Michelle COLEMAN, Peter FOSTER, David A. PRICE a Peter E. CLAYTON, 2004. Behavioral and Physical Masculinization Are Related to Genotype in Girls with Congenital Adrenal Hyperplasia. \u003Cem>The Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>89\u003C\u002Fstrong>(1), 419-424 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1210\u002Fjc.2003-030696. ISSN 0021-972x. Dostupné z:\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Facademic.oup.com\u002Fjcem\u002Farticle-lookup\u002Fdoi\u002F10.1210\u002Fjc.2003-030696\"> https:\u002F\u002Facademic.oup.com\u002Fjcem\u002Farticle-lookup\u002Fdoi\u002F10.1210\u002Fjc.2003-030696\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HANLON, H., Tatcher, R. a Cline. 1999. Gender differences in the development of EEG coherence in normal children. Developmental Neuropsychology, 16(3). s. 479-506.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HE, Wu-jing a Wan-chi WONG, 2011. Gender differences in creative thinking revisited: Findings from analysis of variability. \u003Cem>Personality and Individual Differences\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>51\u003C\u002Fstrong>(7), 807-811 [cit. 2017-12-17]. DOI: 10.1016\u002Fj.paid.2011.06.027. ISSN 01918869. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0191886911003035\"> http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0191886911003035\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HEDGES, L. V. a L. FRIEDMAN, 1993. Gender Differences in Variability in Intellectual Abilities: a Reanalysis of Feingold’s Results. \u003Cem>Review of Educational Research\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>63\u003C\u002Fstrong>(1), 94-105 [cit. 2017-12-27]. DOI: 10.3102\u002F00346543063001094. ISSN 0034-6543. Dostupné z: http:\u002F\u002Frer.sagepub.com\u002Fcgi\u002Fdoi\u002F10.3102\u002F00346543063001094\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HENNESSEY, Beth A. a Teresa M. AMABILE. Creativity. Annual Review of Psychology [online]. 2010, vol. 61, issue 1, s. 569-598 [cit. 2015-03-19]. DOI: 10.1146\u002Fannurev.psych.093008.100416.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HINES, Melissa, 2000. Gonadal hormones and sexual differentiation of human behavior: Effects on psychosexual and cognitive development. MATSUMOTO, Akira. \u003Cem>Sexual differentiation of the brain\u003C\u002Fem>. Boca Raton, Fla: CRC Press. ISBN 9781439832288.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HYDE, J. S., S. M. LINDBERG, M. C. LINN, A. B. ELLIS a C. C. WILLIAMS, 2008. Gender Similarities Characterize Math Performance. \u003Cem>Science\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>321\u003C\u002Fstrong>(5888), 494-495 [cit. 2017-12-27]. DOI: 10.1126\u002Fscience.1160364. ISSN 0036-8075. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.sciencemag.org\u002Fcgi\u002Fdoi\u002F10.1126\u002Fscience.1160364\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IIJIMA, Megumi, Osamu ARISAKA, Fumie MINAMOTO a Yasumasa ARAI, 2001. Sex Differences in Children’s Free Drawings: a Study on Girls with Congenital Adrenal Hyperplasia. \u003Cem>Hormones and Behavior\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>40\u003C\u002Fstrong>(2), 99-104 [cit. 2017-12-25]. DOI: 10.1006\u002Fhbeh.2001.1670. ISSN 0018506x. Dostupné z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0018506X01916708\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IM, K., J.-M. LEE, O. LYTTELTON, S. H. KIM, A. C. EVANS a S. I. KIM, 2008. Brain Size and Cortical Structure in the Adult Human Brain. \u003Cem>Cerebral Cortex\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>18\u003C\u002Fstrong>(9), 2181-2191 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1093\u002Fcercor\u002Fbhm244. ISSN 1047-3211. Dostupné z: https:\u002F\u002Facademic.oup.com\u002Fcercor\u002Farticle-lookup\u002Fdoi\u002F10.1093\u002Fcercor\u002Fbhm244\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>IMBESI, Lorenzo. Design for Post-Industrial Societies: Re-Thinking Research and Education for Contemporary Innovation. sd.polyu.edu.hk. Dostupné z:\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.academia.edu\u002F1089486\u002FDesign_for_Post-Industrial_Societies\"> https:\u002F\u002Fwww.academia.edu\u002F1089486\u002FDesign_for_Post-Industrial_Societies\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>INGALHALIKAR, M., A. SMITH, D. PARKER, et al., 2014. Sex differences in the structural connectome of the human brain. \u003Cem>Proceedings of the National Academy of Sciences\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>111\u003C\u002Fstrong>(2), 823-828 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1073\u002Fpnas.1316909110. ISSN 0027-8424. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.pnas.org\u002Fcgi\u002Fdoi\u002F10.1073\u002Fpnas.1316909110\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>JAUK, Emanuel, Mathias BENEDEK, Beate DUNST a Aljoscha C. NEUBAUER, 2013. The relationship between intelligence and creativity: New support for the threshold hypothesis by means of empirical breakpoint detection. Intelligence [online]. 41(4), 212-221 [cit. 2017-11-28]. DOI: 10.1016\u002Fj.intell.2013.03.003. ISSN 01602896. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS016028961300024X\"> http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS016028961300024X\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>JOEL, Daphna a Ricardo TARRASCH, 2014. On the mis-presentation and misinterpretation of gender-related data: The case of Ingalhalikar’s human connectome study. \u003Cem>Proceedings of the National Academy of Sciences\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>111\u003C\u002Fstrong>(6), E637-E637 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1073\u002Fpnas.1323319111. ISSN 0027-8424. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.pnas.org\u002Flookup\u002Fdoi\u002F10.1073\u002Fpnas.1323319111\"> http:\u002F\u002Fwww.pnas.org\u002Flookup\u002Fdoi\u002F10.1073\u002Fpnas.1323319111\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KOGAN, N. 1974. . Creativity and sex differences. Journal of Creative Behavior, 8, 1-14.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LAI, Meng-Chuan, Jason P. LERCH, Dorothea L. FLORIS, Amber N.V. RUIGROK, Alexa POHL, Michael V. LOMBARDO a Simon BARON-COHEN, 2017. Imaging sex\u002Fgender and autism in the brain: Etiological implications. \u003Cem>Journal of Neuroscience Research\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>95\u003C\u002Fstrong>(1-2), 380-397 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1002\u002Fjnr.23948. ISSN 03604012. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1002\u002Fjnr.23948\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LIN, Wei-Lun a Yunn-Wen LIEN, 2013. The Different Role of Working Memory in Open-Ended Versus Closed-Ended Creative Problem Solving: a Dual-Process Theory Account. \u003Cem>Creativity Research Journal\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>25\u003C\u002Fstrong>(1), 85-96 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1080\u002F10400419.2013.752249. ISSN 1040-0419. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.tandfonline.com\u002Fdoi\u002Fabs\u002F10.1080\u002F10400419.2013.752249\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LIN, Wei-Lun, Kung-Yu HSU, Hsueh-Chih CHEN a Jenn-Wu WANG, 2012. The relations of gender and personality traits on different creativities: a dual-process theory account. \u003Cem>Psychology of Aesthetics, Creativity, and the Arts\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>6\u003C\u002Fstrong>(2), 112-123 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1037\u002Fa0026241. ISSN 1931-390x. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.apa.org\u002Fgetdoi.cfm?doi=10.1037\u002Fa0026241\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LUDERS, Eileen a Arthur W. TOGA, 2010. Sex differences in brain anatomy. \u003Cem>Sex Differences in the Human Brain, their Underpinnings and Implications\u003C\u002Fem>. Elsevier, 2010, 2-12. Progress in Brain Research. DOI: 10.1016\u002FB978-0-444-53630-3.00001-4. ISBN 9780444536303. Dostupné také z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FB9780444536303000014\"> http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FB9780444536303000014\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LYNN, Richard, 1999. Sex differences in intelligence and brain size: a developmental theory. Intelligence [online]. 27(1), 1-12 [cit. 2017-11-28]. DOI: 10.1016\u002FS0160-2896(99)00009-4. ISSN 01602896. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0160289699000094\"> http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0160289699000094\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>PINKER, Steven a SPELKE, E. 2005. \u003Cem>The science of gender and science: Pinker vs. Spelke\u003C\u002Fem>, a Debate. Presented at the Mind Brain and Behavior Initiative (MBB), Harvard University. Dostupné také z: http:\u002F\u002Fedge.org\u002F3rd_culture\u002Fdebate05\u002Fdebate05_index.html.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>PRICE, Cathy J., 2010. The anatomy of language: a review of 100 fMRI studies published in 2009. \u003Cem>Annals of the New York Academy of Sciences\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>1191\u003C\u002Fstrong>(1), 62-88 [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1111\u002Fj.1749-6632.2010.05444.x. ISSN 00778923. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1111\u002Fj.1749-6632.2010.05444.x\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>RIPPON, Gina, Rebecca JORDAN-YOUNG, Anelis KAISER a Cordelia FINE, 2014. Recommendations for sex\u002Fgender neuroimaging research: key principles and implications for research design, analysis, and interpretation. \u003Cem>Frontiers in Human Neuroscience\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>8\u003C\u002Fstrong>, – [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.3389\u002Ffnhum.2014.00650. ISSN 1662-5161. Dostupné z: http:\u002F\u002Fjournal.frontiersin.org\u002Farticle\u002F10.3389\u002Ffnhum.2014.00650\u002Fabstract\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SAWYER, R. Explaining creativity: the science of human innovation. 2nd ed. New York: Oxford University Press, c2012, xi, 555 p. ISBN 978-019-9737-574.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SAX, L .2005. Why gender matters. Doubleday.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SAX, L. 2007. Boys adrift. NY Basic Books.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SIMONTON, Dean Keith., 1994. Greatness: who makes history and why. New York: Guilford. ISBN 978-0898622010.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>STEVENS, Jennifer S. a Stephan HAMANN, 2012. Sex differences in brain activation to emotional stimuli: a meta-analysis of neuroimaging studies. \u003Cem>Neuropsychologia\u003C\u002Fem>. \u003Cstrong>50\u003C\u002Fstrong>(7), 1578-1593. DOI: 10.1016\u002Fj.neuropsychologia.2012.03.011. ISSN 00283932. Dostupné také z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS002839321200125X\">http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS002839321200125X\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>STERNBERG, Robert J. a Elena L. GRIGORENKO, 2001. a Capsule History of Theory and Research on Styles. \u003Cem>Perspectives on thinking, learning, and cognitive styles\u003C\u002Fem>. Mahwah, NJ: L. Erlbaum Associates. ISBN 0-8058-3431-1.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>TODD, Brenda K., John A. BARRY a Sara A. O. THOMMESSEN, 2017. Preferences for ‘Gender-typed’ Toys in Boys and Girls Aged 9 to 32 Months. \u003Cem>Infant and Child Development\u003C\u002Fem>[online]. \u003Cstrong>26\u003C\u002Fstrong>(3), e1986- [cit. 2017-12-26]. DOI: 10.1002\u002Ficd.1986. ISSN 15227227. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdoi.wiley.com\u002F10.1002\u002Ficd.1986\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>URBAN, Klaus K., 2005. Assessing creativity: The Test for Creative Thinking – Drawing Production (TCT-DP). In: \u003Cem>International Education Journal,\u003C\u002Fem>. 6(2). Shannon Research Press, s. 272-280. ISSN 1443-1475.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Online zdroje:\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Kongenitální adrenální hyperplázie, \u003Cem>Wikiskripta\u003C\u002Fem> [online]. [cit. 2017-12-06]. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.wikiskripta.eu\u002Fw\u002FKongenit%C3%A1ln%C3%AD_adren%C3%A1ln%C3%AD_hyperpl%C3%A1zie\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4526,"protected":19},"\u003Cp>Úvod Text si neklade za cíl být definitivní odpovědí na kontroverzní otázku rozdílů v kreativitě mezi gendery. Kontroverznějším tématem v současném psychologickém výzkumu jsou pouze genderové rozdíly v inteligenci. Cílem tohoto textu je zodpovědět otázku, zdali existuje výzkum, který použitím vhodných testovacích metod a statistického vyhodnocení může určité genderové rozdíly pozorovat. Pokud rozdíly ustanovíme, přichází na řadu složitější otázka […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4531,13,33,34,35,36,37,888],"post-559",{"self":4533,"collection":4538,"about":4540,"author":4542,"replies":4544,"version-history":4547,"predecessor-version":4550,"wp:attachment":4554,"wp:term":4557,"curies":4562},[4534],{"href":4535,"targetHints":4536},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F559",{"allow":4537},[44],[4539],{"href":47},[4541],{"href":50},[4543],{"embeddable":53,"href":54},[4545],{"embeddable":53,"href":4546},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=559",[4548],{"count":22,"href":4549},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F559\u002Frevisions",[4551],{"id":4552,"href":4553},854,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F559\u002Frevisions\u002F854",[4555],{"href":4556},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=559",[4558,4560],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4559},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=559",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4561},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=559",[4563],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4565,"wp:term":4575},[4566],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4567,"_links":4568},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4569,"collection":4573},[4570],{"href":54,"targetHints":4571},{"allow":4572},[44],[4574],{"href":96},[4576,4591],[4577],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4578},{"self":4579,"collection":4583,"about":4585,"wp:post_type":4587,"curies":4589},[4580],{"href":105,"targetHints":4581},{"allow":4582},[44],[4584],{"href":110},[4586],{"href":113},[4588],{"href":116},[4590],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4592],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4593},{"self":4594,"collection":4598,"about":4600,"wp:post_type":4602,"curies":4604},[4595],{"href":955,"targetHints":4596},{"allow":4597},[44],[4599],{"href":469},[4601],{"href":472},[4603],{"href":964},[4605],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4608,"es":4612,"fr":4616},{"title":4609,"slug":4610,"description":4611},"Gender Differences in Creativity: An Outline of Current Research","gender-differences-in-creativity-an-outline-of-current-research","An outline of current research on gender differences in creativity: psychometric tests, neuroscience, Baron-Cohen’s E-S theory, its critics and the greater male variability hypothesis.",{"title":4613,"slug":4614,"description":4615},"Diferencias de género en la creatividad: esbozo de la investigación actual","diferencias-de-genero-en-la-creatividad-esbozo-de-la-investigacion-actual","Repaso de la investigación sobre las diferencias de género en la creatividad: tests psicométricos, neurociencia, la teoría E-S de Baron-Cohen, sus críticas y la variabilidad masculina.",{"title":4617,"slug":4618,"description":4619},"Différences de genre dans la créativité : esquisse de la recherche actuelle","differences-de-genre-dans-la-creativite-esquisse-de-la-recherche-actuelle","Un tour d’horizon de la recherche sur les différences de genre dans la créativité : tests psychométriques, neurosciences, théorie E-S de Baron-Cohen, ses critiques et la variabilité masculine.",{"id":4621,"date":4622,"date_gmt":4623,"guid":4624,"modified":4626,"modified_gmt":4627,"slug":4628,"status":12,"type":13,"link":4629,"title":4630,"content":4632,"excerpt":4634,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4636,"categories":4637,"tags":4638,"class_list":4639,"_links":4641,"_embedded":4673,"tagsResolved":4715,"translations":4716},532,"22. 10. 2017","2017-10-22T00:00:00",{"rendered":4625},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fux-design-a-hci-kognitivni-veda-a-filosofie-techniky-nekolik-uvodnich-poznamek","2025-07-05T13:52:40","2025-07-05T11:52:40","ux-design-a-hci-kognitivni-veda-a-filosofie-techniky-nekolik-uvodnich-poznamek","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fux-design-a-hci-kognitivni-veda-a-filosofie-techniky-nekolik-uvodnich-poznamek\u002F",{"rendered":4631},"(UX) design a HCI, kognitivní věda a filosofie techniky: několik úvodních poznámek",{"rendered":4633,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-1022\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F10\u002F31014770652_84fc038364_b.jpg\" sizes=\"auto, (max-width: 894px) 100vw, 894px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F10\u002F31014770652_84fc038364_b.jpg 894w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F10\u002F31014770652_84fc038364_b-300x124.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F10\u002F31014770652_84fc038364_b-768x319.jpg 768w\" alt=\"31014770652_84fc038364_b\" width=\"894\" height=\"371\" \u002F>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>(10385 slov)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"uvod\" name=\"uvod\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Úvod\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud by mě donedávna někdo žádal o radu, jak rychle proniknout do oboru UX designu, měl jsem připravenou obvyklou odpověď. Vedle obligátních biblí interakčního designu od Alana Coopera, Dona Normana, teorie realistického designu od českého akademika působícího v Norsku Jana Michla, nastudování kognitivních aspektů interakce člověk-stroj, jsem zdůrazňoval i nutnost přestat číst většinu online blogů a být skeptický vůči webům typ Stack Exchange.\u003C\u002Fspan> Mnohokrát jsem sám využil této online “kolektivní inteligence”, když jsem si nebyl jistý, zdali tlačítko OK a STORNO v modálním okně má být vpravo nebo vlevo. Mít živý online archív nejlepších praktik je užitečné. Vždyť další hojně citovaná literatura pro UX designéry, \u003Cem>A pattern language\u003C\u002Fem> od architekta a teoretika Christophera Alexandera, se snažila o totéž: demokratizovat disciplínu architektury tak, aby kdokoli mohl použít pro své projekty osvědčené praktiky, což byla podle Alexandera cesta, jak zkvalitnit architekturu a tím i životy lidí. Potud není třeba kuchařky rychlých receptů typu Stack Exchange jako zdroj UX vzdělání kritizovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jenže problém může nastat tehdy, pokud se praxe designérů omezí pouze na aplikování ověřených metod. Vytrácí se tím z designu to hlavní, proč designéři svou práci dělají: touha nacházet nové příležitosti, jak pomocí kreativního a promyšleného využití technologií lze zlepšit lidské životy. Navíc tím ale nutně trpí obor designu jako takový. Čím častěji se designéři budou uchylovat ke známému, ověřenému, bez hlubšího porozumění, proč dané řešení fungují, tím více se bude vytrácet z oboru inovativnost a kritické myšlení, jež jsou nutné pro regeneraci starých teorií a dogmat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Argument tržní ekonomiky a volného trhu myšlenek by nejspíše tvrdil, že přestože komerční sektor není nejpřátelštější k čistě teoretickému bádání a zkoumání, vždycky jde na trhu o profit, a pokud se dostanou designéři ke zkvalitnění a profitu svých produktů pomocí teoretické četby, jistě tak učiní. Nepochybně tomu tak do jisté míry může být. Není ale možné si myslet, že během komerční činnosti budou designéři zároveň zastávat či nahrazovat pozice akademických výzkumníků. Tyto role se mohou prolínat, a v teoreticko-prakticky orientované disciplíně jakou je design je to více než plodná kombinace, ale bylo by naivní si myslet, a hlavně historicky nesprávné, že je to predominantně trh, který přichází s inovacemi. Pro nové teorie je k trhu nutné paralelní, nekomerční univerzum v podobě akademického výzkumu, jehož hlavní náplní je intelektuální produkce, která poskytuje nové teorie i kritickou analýzu toho, co se děje v praxi. Jak víme, v dnešní době se může pod taktovkou digitálních velikánů jako Google, Microsoft, Apple, Amazon a dalších, akademický výzkum provádět i na neuniverzitní půdě. Ale i tito giganti spolupracují s jednotlivými akademiky nebo rovnou univerzitami. Mnoho oborů může z této symbiózy tržních pravidel a akademického výzkumu těžit. Jak je na tom UX design?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"intelektualni-zaklad-ux-designu\" name=\"intelektualni-zaklad-ux-designu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Intelektuální základ UX designu?\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Pro UX design je specifické to, že vznikal rovnou v podmínkách komerčního prostředí a až ex-post se praktikující UX designéři začali poohlížet po nějaké intelektuální základně. V současné době je UX design právě kvůli svým nejistým počátkům stále pojmem s neukotvenou definicí, což může vyplývat také z toho, že je to obor, který plynule reaguje na nové technologie a požadavky trhu. V akademické sféře se ale již vyskytuje několik publikací, které se snaží zachytit, jak se UX design liší od příbuzných oborů interakčního designu a HCI. Literatura se shoduje, že UX design lze chápat jako obor, který:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>přesahuje pragmatické a utilitární požadavky tradiční HCI použitelnosti, která se snažila vědecky uchopit uživatelovu interakci s technologií jakožto určitého kognitivního výkonu, který je možný měřit a kvantifikovat. UX design zdůrazňuje hédonické, emoční, prožitkové, estetické aspekty a naplňování uživatelských cílů [HASSENZAHL a TRACTINSKY, VÄÄNÄNEN-VAINIO-MATTILA, LAW, ROTO, HASSENZAHL a kol.]\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>je zakotven ve filosofii User-centered designu (UCD), která staví uživatele a jeho kontext použití, znalosti, kulturu do středu pozornosti celého cyklu designování [SWARD a MACARTHUR], čímž se právě od tradičního HCI liší tím, že místo technologického pohledu zaujímá lidskou perspektivu [HASSENZAHL a TRACTINSKY]\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>je subjektivní a holistické [BATTARBEE a KOSKINEN, HASSENZAHL a TRACTINSKY]\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>vyžaduje empatické porozumění a „vžití se“ do role uživatelů [BATTARBEE a KOSKINEN]\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>Již na začátku ale UX design v sobě zahrnoval důležité teoretické otázky, na které se pod tlakem deadlinů a dodání dobře vypadajících prototypů ve správném softwaru zapomíná. Byly to otázky, které předpovídaly mnohem intimnější vztah člověka a technologie, a zároveň představily, bez jakékoli hyperboly, filosofický problém: pokud designéři mají nějakým způsobem pozitivně ovlivňovat uživatelské zážitky a prožívání z technologií, co vůbec víme o lidském prožívání? Nebo jinak, co designéři musí vědět o \u003Cem>lidech \u003C\u002Fem>a \u003Cem>technologii\u003C\u002Fem>, aby mohli designovat \u003Cem>prožívání\u003C\u002Fem>? A je vůbec možné něco takového \u003Cem>designovat\u003C\u002Fem>?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pro původ těchto otázek je dobré si připomenout, kdy se o UX designu začalo mluvit. První zmínku lze vypátrat v roce 1986, kdy v již klasické knize \u003Cem>User Centered System Design: New Perspectives on Human-computer Interaction\u003C\u002Fem>, kterou editoval Don Norman se Stephenem Draperem, se objevil text \u003Cem>Interface as Mimesis\u003C\u002Fem> od Brandy Laurel. Pokud bychom ale chtěli najít moderní význam slova, dostaneme se opět k Donu Normanovi, který v jedné emailové korespondenci píše, že pojem UX design vymyslel v roce 1995, když pracoval jako HCI výzkumník ve společnosti Apple:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Vymyslel jsem tento termín, protože jsem považoval HCI a použitelnost za příliš omezující: chtěl jsem pokrýt všechny aspekty\u003Cstrong> lidského prožívání\u003C\u002Fstrong> se \u003Cstrong>systémem\u003C\u002Fstrong>, včetně průmyslového designu, grafiky, \u003Cstrong>interface\u003C\u002Fstrong>, fyzické \u003Cstrong>interakce \u003C\u002Fstrong>a manuálu.“ [MERHOLZ, Whither “User Experience”?, mé zdůraznění]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Všimněme si v citaci několika věcí. Norman v roce 1995 rozeznává, že akademický obor HCI byl dlouho pod vlivem dominantního zaměření na \u003Cem>použitelnost, a \u003C\u002Fem>že neposkytuje potřebné intelektuální rámce a metodologie pro uchopení \u003Cem>lidského prožívání \u003C\u002Fem>technologií. A to prožívání i takové, které se netýká pouze užití hlavního produktu — například (informační) systému, ale též zdánlivě nesouvisejících částí a vlastností, které by dle Normana měl UX design brát v potaz. Norman vyjmenovává několik dalších “bodů kontaktů”, se kterými se uživatel během použití systému setká a co lze nazvat širším a nepřímým kontextem systému. Jeho výčet není vyčerpávající. Pro doplnění nás hned napadne například, že architektura a interiér prodejních míst nebo podoba televizní reklamy také ovlivňují, jakým způsobem prožíváme a přemýšlíme o technologiích. Celá idea marketingových kampaní je právě navodit správný image produktů podáním vybraných faktů a atraktivních vizuálů, kde funkce produktů ustupuje do pozadí, neboť je často stejná jako u konkurence, a co rozhoduje je prezentovaný narativ toho, jak se člověk-uživatel-zákazník může stát součástí nějaké komunity, která mu dodá do života význam.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Reklama funguje mimo jiné i proto, že \u003Cem>lidské prožívání\u003C\u002Fem> málokdy musí odpovídat fyzické podobě světa: vidíme věci, které neexistují, sníme o tom, co nemáme apod. Náš život se neskládá jen ze souborů vědeckých faktů a logického vyvozování, ale i z bohatého (fenomenologického) vnitřního života, který je, Heideggerovsky řečeno, od začátku poznamenám tím, že se odehrává ve světě. Člověk nemůže ve světě stát na místě, musí jednat a k jednání je málokdy čas na logické dedukce; musí se orientovat ve světě podle nabytých zkušeností, intuice a spíše než k analýze každé situace a všech věcí se upírá k tomu, jaký \u003Cem>význam \u003C\u002Fem>věci a technologie, kterými je obklopen, pro něj mají nebo jaký jim přiřadí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"martin-heidegger-jako-filosof-designu\" name=\"martin-heidegger-jako-filosof-designu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Martin Heidegger jako filosof designu\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Jak je známo, Martin Heidegger, ústřední postava filosofického směru fenomenologie, také argumentoval ve svém magnum opus \u003Cem>Bytí a čas\u003C\u002Fem>, že věci se nám jeví spíše na základě významu, konkrétně jako nástroj nebo přesněji prostředek “ k něčemu” (in-order-to) než jako sada vlastností objektu, který před námi jen tak leží, aniž by na nás jakkoli působil. Konkrétně Heidegger pojmenoval dva způsoby toho, jak se nám věci jeví: \u003Cem>present-at-hand\u003C\u002Fem> (výskyt) a \u003Cem>ready-to-hand \u003C\u002Fem>(příručnost).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>První, méně běžnější způsob present-at-hand se podobá tomu, jak se na věci dívá vědec. Ten zkoumá věci objektivně, v izolaci od jejího přirozeného prostředí, analyzuje podrobně její vlastnosti a vše, co takový vědec může o dané věci říct, by byl velmi dlouhý seznam vlastností. Je to pohled, který představuje nezaujaté zkoumání věci, jako kdybychom sami sebe vyňali ze světa a dívali se na něj vědeckou optikou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Základní myšlenkou Heideggera ale je, že přesně tohoto vynětí ze světa nejsme schopni. Jsme vždy bytostmi, které existují ve světě a s námi i věci kolem nás. Proto druhým, podle Heideggera běžnějším způsobem, jak se nám věci jeví, je mód ready-to-hand. V takovém případě přistupujeme k věcem jako k prostředku, který nám nabízí nějakou funkci, kterou s ním můžeme vykonat. Ready-to-hand mód je součástí běžné každodennosti našich životů, kdy neteorizujeme, ale máme své cíle, které chceme pomocí prostředků vyplnit. Naše jednání je orientované na cíle (goal-oriented).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když člověk během dne potřebuje použít kladivo, neuvažuje o jeho fyzikálních vlastnostech, často si ani pořádně nevšimne, jaké je barvy. Co je pro něj důležité je fakt, že ví, k čemu kladivo jako nástroj je, a že mu poslouží k zatlučení hřebíku. Heidegger píše, že když se prostředek, například oblíbené kladivo, stane autenticky ready-to-hand (po ruce) [HEIDEGGER, 2006, §15 69\u002F99], je pro něj charakteristické, “že se ve své příručnosti jaksi drží v pozadí, a to právě proto, aby bylo ve vlastním smyslu po ruce” [HEIDEGGER, 1996, §15 69\u002F99]. Důležitým poznatkem dále je, že jakkoli dlouho se budeme na kladivo dívat, nikdy přesně nepoznáme jeho funkci, jeho příručnost. Pouze tehdy, když jej poprvé použijeme, budeme mít přístup k tomu, jaké to je používat kladivo. [HEIDEGGER, 2006, §15 69\u002F98].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když naše práce s kladivem se obejde bez jakýchkoli problémů, nepřemýšlíme vědomě o kladivu ani hřebíku. Kladivo se pro nás stává transparentní. Čím více jsme ponořeni do naší práce, tím více také ztrácíme povědomí o nás samotných. Ve stavu, který bychom v současném výzkumu psychologie nazvali \u003Cem>flow\u003C\u002Fem>, tak jak jej popsal psycholog Mihaly Csikszntmihalyi, pak přestává platit jednoznačné oddělení nás, kladiva, hřebíku a práce. Fenomenologicky řečeno, ruší se rozštěp mezi subjektem a objektem; jediné co zůstává, je prožitek (experience) z daného úkonu. [ZALTA, 2017].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V mnoha ohledech je to právě stav flow — tedy totální imerze do úkonu, bez toho, aniž bychom vnímali nástroje či interface, které používáme — jehož chceme UX designem dosáhnout. Na druhou stranu existují momenty, kdy naopak designér by měl přemýšlet nad tím, že jsou vhodné chvíle pro vědomé přerušení nepřetržitého toku prožívání, aby uživatele na něco upozornil. Nemusí to být nutně výstražné “alert upozornění” v oknu prohlížeče; stejně tak řidiče může vědomě upozornit dopravní značka či retardér na silnici.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V obou případech musí designér myslet na to, že nové, kreativní produkty mohou být tak radikální, že uživatelé si nedokáží představit, jak s nimi zacházet, dokud si je sami nevyzkouší (viz výše ready-to-hand u Heideggera). I radikálně nový produkt by tak měl využívat naučených znalostí uživatelů a obsahovat na základě svého tvaru nápovědu o tom, jak daný produkt funguje, jak se ovládá, a tím pádem také, jaký pro daný kontext může být jeho význam a funkce. Akademická i popularizující designová literatura má pro tuto vizuální nápovědu termín \u003Cem>afordance\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"afordance\" name=\"afordance\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Afordance\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Termín a\u003Cem>fordance \u003C\u002Fem>vyjadřuje existující i vnímané vlastnosti objektů, které uživatel rozeznává a umožňují mu vykonat nějakou činnost. Afordance zavedl Norman do HCI a designové komunity, když koncept převzal od významného psychologa Jamese J. Gibsona, který vytvořit tehdy neexistující podstatné jméno “affordance” ze slovesa “to afford” (poskytnout, umožnit), aby vyjádřil novou myšlenku: afordance jsou součástí jak prostředí tak i organismů a je nutné je analyzovat \u003Cem>relativně \u003C\u002Fem>k organismu  [GIBSON, 2015, s. 120], ačkoli mnohé afordance mohou být pro organismy stejné, pokud žijí ve stejné ekologické nice (niche). Afordanci lze tak spíše než fixní, statickou vlastnost chápat jako \u003Cem>vztah\u003C\u002Fem> mezi vlastnostmi prostředí a vlastnostmi organismu [NORMAN, 2013, s. 11], v kontextu designu například schopnostmi člověka interagujícího s objektem průmyslového designu nebo uživatelského rozhraní (interface). Afordance jsou jak fyzické, tak psychické, čímž přesahují karteziánský dualismus těla a mysli a subjekt-objektovou dichotomii. [GIBSON, 2015, s. 121]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jako prototypický příklad afordance se v literatuře uvádí držadlo u dveří. Svým vzhledem napovídá, jak je možné s ním zacházet a také, jakou funkci koná. Designem dveří a obecně objekty, se kterými máme každodenně až zbytečně velké problémy, se Norman zabývá ve své knize The design of everyday things (dříve také vydávana The psychology of everyday things). Norman v designové komunitě proslavil do té míry, že špatně nebo nesmyslně navržené dveře si vysloužily přezdívku “Norman doors” [NORMAN, 2013, s. 1].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Konceptualizace afordance se ale u Normana a Gibsona přeci jen liší. Jak je známo, Gibson tvrdil, že afordance vnímáme přímo, bez nutnosti mediace přes symbolickou reprezentaci, tedy afordance objektů v prostředí vnímáme bez potřeby dané objekty klasifikovat do abstraktních, lingvistických kategorií. Jsou to právě afordance, které definují význam v našem prostředí. Afordance je pro Gibsona význam a pokud bereme doslova jeho tezi, že afordance vnímáme přímo, bez nějakého interpretačního meziprocesu, znamená to, že významy i hodnoty jsou mimo organismus, který afordance vnímá, jak píše Gibson, jsou vzhledem k pozorovateli externí. [GIBSON, 2015, s. 119]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je ale Gibson konzistentní? Respektive znamená to, že významy jsou nezávislé na pozorovateli? Že jen tak “leží” v našem prostředí a čekají na to, až si je někdo “vyzvedne” (Gibson používá v angličtině sloveso “to pick up”)? Jelikož Gibson odmítá subjekt-objekt dichotomii, musí být význam sdílen mezi pozorovatelem i prostředím. Vždyť Gibson sám tvrdí, že afordance jsou vždy relativní k pozorovateli, takže i význam musí být k pozorovateli relativní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Norman reaguje na Gibsonovu definici afordancí tak, že rozděluje afodance na dva typy: ty, které existují, aniž bychom je vnímali, a vnímatelné afordance. Tímto Norman explicitněji než Gibson formuluje tezi, že v prostředí existující a priori afordance, jejichž ontologický status není dán existující subjekto-objektovou relací, ale její \u003Cstrong>pouhou potencialitou\u003C\u002Fstrong>. Jinak řečeno, afordance nyní nejsou již pouze přímou percepcí afordancí, jak vehementně Gibson usuzoval, ale i všemi afordancemi, které potenciálně může organismus s kontaktu s prostředím vnímat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Za druhé se Norman radikálně odklání od původního významu afordancí tím, když nesouhlasí s hlavní Gibsonovou tezí, že afordance vnímáme přímo. Místo toho Norman tvrdí, že afordance je třeba interpretovat [NORMAN, 2013, s. 12]. Dle mého názoru právě tento ústup stranou od nutnosti umožňuje Normanovi rozdělit afordance na vnímatelné a neviditelné, protože ruší onu závislost přímé percepce. Zatímco ale ontologický status afordancí je u Gibsona triviální – existují v okamžiku, když je organismus v prostředí vnímá-, u Normana se existence afordancí komplikuje, zvláště proto, že jejich existence je už u Gibsona relativní k organismu. Norman jejich existence také relativizuje, a to tím, že argumentuje, že organismus musí nejdříve afordance \u003Cstrong>interpretovat\u003C\u002Fstrong>, aby je mohl vnímat. Vyvstává tak logická otázka: pokud afordance jsou vždy relativní k organismu, jak mohou afordance existovat, přestože je organismus nevnímá?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Norman ve stručném článku na svém blogu [NORMAN, Affordances and Design] poznamenává, že zavedení afordancí se sice rychle ujalo v designové komunitě, ale často bylo misinterpretováno. Norman potíže s porozuměním svého pojetí afordancí přiznává a zároveň dodává, že měl spíše psát o “vnímatelných afordancích”, které jsou pro designéry mnohem zajímavější, neboť jsou to právě vnímatelné afordance, jež designéři zakomponovávají do svých výtvorů. Norman ale ve své práci, pokud je mi známo, nediskutuje ontologický status afordancí, které jsou neviditelné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z mého pohledu je na teorii afordancí u Gibsona i Normana důležité, že jsou úzce propojené s významem věcí. Zároveň afordance, a tedy význam, je relativní k organismu, člověku, uživateli na základě jeho zkušenosti s danou “ekologickou nikou”, ve kterém žije. Jinak řečeno, afordance i význam jsou závislé na kontextu, společnosti i kultuře člověka. Jsou tedy do určité míry sociálně konstruované.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"zazitky-jsou-socialne-konstruovane\" name=\"zazitky-jsou-socialne-konstruovane\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zážitky jsou sociálně konstruované\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Podobně jako afordance i již zmiňovaný význam věcí není něco, co najdeme pouze schované v útrobách programovacího kódu nebo materiálu nejnovějšího smartphonu. Význam není materiální, ale metafyzickou veličinou. Vytváří se až při čtení, intepretaci nebo interakci s textem, objekty či interface. Je kombinací materiálních vlastností, společenských zvyků, a životních zkušeností a dovedností lidí. Dokonce i čas a prostor, ve kterém čteme knihu nebo používáme smartphone, mohou výrazně ovlivnit to, co pro nás věci znamenají. Dříve odkládaná báseň v nás může poprvé vyvolat silné zážitky, neboť ji čteme po ztrátě milovaného osoby. Podobně smartphone se najednou stává pro nás významným životním společníkem, když se ztratíme na horách a při velmi špatném signálu se nám podaří zobrazit mobilní mapy či zavolat o pomoc.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Otázky významu, afordance, a tím i uživatelských zážitků spojuje fakt, že jsou podle teorií symbolického interakcionismu, actor-network teorie, ale i třeba i výzkumu\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fmedium.com\u002Fp\u002Fd4f50e669fe4\u002Fedit\"> mentálních modelů\u003C\u002Fa> a\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FSchema_%28psychology%29\"> schémat\u003C\u002Fa> v kognitivní psychologii inherentně\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FSocial_constructionism\"> sociálně konstruované\u003C\u002Fa>. To tvrdil i sociolog Herbert Blumer, žák G. H. Meada, a zakladatel sociologické teorie \u003Cem>symbolického interakcionismu. \u003C\u002Fem>Blumer a jeho následovníci zastávají názor, že “lidé jednají ve vztahu k věcem na základě významů, které pro ně věci mají a [v]ýznam těchto věcí je odvozen z interakce, která probíhá mezi člověkem a společností.” [Herbert Blumer, 2001].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To znamená, že jakkoli se designér bude snažit svému dílu vštěpit jednoznačné vlastnosti, které by podle něj měly přispět, nebo dokonce determinovat pozitivní uživatelské zážitky, nikdy nedokáže postihnout životní historii jednotlivých uživatelů, ani sociální komplexitu, ve které jeho dílo po vypuštění do reálného světa bude existovat a která nevyhnutelně bude formovat, jak uživatelé budou k jeho dílu přistupovat a přemýšlet o něm. Nemusí ale vrhat ruce v beznaději do vzduchu. To, že si uvědomí, že designér nevládne božskými silami, může naopak pomoci se zaměřit na to, co designér \u003Cem>má možnost ovlivnit.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I když designér nemá možnost designovat uživatelské zážitky, navrhuje takové produkty a interakce mezi člověkem a technologiemi, které dle jeho úsudku a zkušeností budou tvořit co nejlepší \u003Cem>kontext \u003C\u002Fem>pro vyvstání požadovaných uživatelských zážitků. K tomu je ovšem potřeba vědět, jaké parametry má vhodný kontext mít, a také \u003Cem>proč \u003C\u002Fem>uživatel vůbec chce daný produkt používat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"mesto-a-antropocen-svet-jako-medium-a-socialni-system\" name=\"mesto-a-antropocen-svet-jako-medium-a-socialni-system\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Město a Antropocén: svět jako médium a sociální systém\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Otázka \u003Cem>proč? \u003C\u002Fem>je obecně jedním z neplodnějších nástrojů, které designér může zahrnout do svého repertoáru, neboť jej nenásilnou formu uvádí do složité a zároveň fascinující problematiky myšlení o designu, technologiích a společnosti. Ta ve zkratce zní přibližně následovně: jak se pod náporem chytrých, ambientních zařízení a autonomních agentů a deep-learning algoritmů mění vztah člověka k jeho technologickým výtvorům. A nevyhnutelně, jak se mění vztah člověka ke svému okolí, přírodě a obecně světu?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hranice mezi technickou, organickou, sociální a přírodní vrstvou se totiž stírají. Po oficiální deklaraci Stockholmského memoranda je interkonektivita mezi zmíněnými vrstvami natolik silná, že lidská intervence nyní ovlivňuje “všechny aspekty planetární ekologie, čímž se přírodní i ekologické systémy stávají sociálně ovlivněnými”. Naše planeta tak retrospektivně od začátku 19. století vstoupila do nové éry Antropocénu [JONES, 2014]. Éry, která je definována tím, že člověk a především jeho technologie ovlivňují a formují svět kolem sebe.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V novomediální teorii a urbanistické sociologii se dále dozvídáme, že i menší jednotka na celoplanetární škále — město — , je jednotkou, kterou si nejen urbanisté, architekti, ale i designéři musí všímat. A to i proto, že v roce 2030 bude podle odhadů ve městech žít více než 60 procent světové populace. Město se stane v celoplanetární propojené síti důležitým styčným bodem, který bude tvořit “digitální městské panoráma” [DEUZE, 2015, s. 20], na jehož pozadí se bude definovat kvalita i množství interakcí mezi lidmi, technologiemi a přírodou. A tyto interakce neprobíhají pouze ve fyzickém prostoru města, neboť město, podobě jako člověk sám, se skládá z fyzické i digitální (virtuální) vrstvy, kterou tvoří mobilní aplikace, jež dokáží rozlehlost a komplexitu města redukovat na nejzajímavější body, které v aplikace jakoby užívají, neboť se najednou stávají interaktivní. Skrze aplikaci nám místa nabízí novým způsobem staré informace i zcela nové zážitky, jež by bez podpůrné digitální vrstvy v podobě aplikace město nikdy nemohlo nabídnout.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Město je hybridním prostorem, kde “vnímání budov, čtvrtí a shonu pouličního života nelze vidět odděleně od přímé účasti médií” [DEUZE, 2015, s. 20]. Teoretici hovoří o městu jako o mediální infrastruktuře [DE JONG a SCHUILENBURG, 2006, s. 15], “stroji” založeném na zpracování informací či neukončeným a neustále přetvářeným prostorem, který je po vzoru moderních webových aplikací v permanentním stavu beta [DEUZE, 2015, s. 27].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přes svou zjevnou rigiditu je město jako hybridní fyzický-digitální celek kujným bodem komplexní celoplanetární sítě. Zvláště jeho digitální vrstva je neustále otevřena inovacím a designovým intervencím, které dokáží řešit technické i sociální problémy, jako jsme mohli vidět v českém prostředí na příkladu mobilní aplikace Záchranka, která záchranné službě pomáhá osobu lokalizovat i umožňuje rychle informovat o zdravotní situaci postižené osoby.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Digitální intervence mohou mít i svou stinnou stránku. Aplikace jako Uber nebo Airbnb jsou často citovanými příklady. I když na začátku “pouze” s dobrými úmysly naplňují neukojenou poptávku, v pozdní fázi svého působení se na základě svého rozšíření mohou ukázat jako síly, které negativně ovlivňují fungování města. Může se jednat o disruptivní efekt na taxi služby v případě Uberu nebo citelné zvyšování cen dlouhodobých pronájmů a prohlubování efektů gentrifikace tak, jak pozorujeme v diskuzi o službě Airbnb.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud skutečně zmíněné efekty jsou neplánovanými konsekvencemi masivního užívání populární digitální platformy, bylo možné negativnímu dopadu na město a jeho obyvatele předejít? Jsou hlavními viníky technické, politické nebo sociální aspekty služby?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož žijeme v době, kdy propojenost a srůstání člověka, technologie a světa není jen teoretickou otázkou, ale i praktickým problémem, je to také na designu, jakožto oboru, který uvádí nové produkty a služby na svět, aby se těmito otázkami zaobíral. Dříve bylo otázkou privilegií, velkého budgetu a designově orientovaných manažerů, aby se při vývoji nových produktů a služeb uvažovalo o jejich vlivu na uživatele. Nyní jakákoli nová služba, aplikace, webová stránka, která netriviálně zasahuje do společenského života lidí a města se stává novým uzlem komplexní, celoplanetární sociální sítě technologií, lidí a světa. Proto kritické uvažování o tom, co korporace, ale i Stát přivádí prostřednictvím designérů na svět, nemůže být privilegiem, ale nezbytným předpokladem. (UX) designér musí navrhovat pro věk Antropocénu, pro dobu, ve které sama města jsou médii. Jak by se měla ale technologie vytvářet, aby v komplexním, celoplanetárním sociálním systému nezpůsobila katastrofické následky? A jaké metody a teorie mají designéři komplexních systémů k dispozici?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"hci-jako-intelektualni-zakladna-ux-designu\" name=\"hci-jako-intelektualni-zakladna-ux-designu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>HCI jako intelektuální základna UX designu\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Odpovědi na tyto otázky by měl mimo jiné poskytnout obor Human-computer interaction. Historie oboru HCI sahá do počátků osmdesátých let, kdy se v relativně mladých oblastech osobních počítačů a interaktivní počítačové grafiky objevil požadavek na zjednodušení obsluhy těchto nových technologií tak, aby i nová cílová skupina domácích uživatelů byla schopna osobní počítače používat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Osmdesátá léta přinesla v odvětví interakce s počítačem nové techniky přímé manipulace objektů na monitoru, desktopového grafického uživatelského rozhraní, WYSIWYG editoru nebo interakce s myší. Ty byly vyvíjeny ve výzkumných centrech při univerzitě Standford a společnosti Xerox PARC v čele s průkopníkem Douglasem Engelbartem. Až v roce 1984 se ale společnosti Apple podařilo svým počítačem Macintosh tyto novinky poprvé představit širší veřejnosti. Další systémy společností IBM a Microsoft následovaly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V roce 1982 byla založena skupina ACM Special Interest Group on Computer-Human Interaction (SIGCHI), která byla propojena jak s akademickou sférou, tak i průmyslem. Skupina zdůrazňovala výzkum zaměřený na uživatele. V roce 1983 první konferenci na téma HCI navštívilo více než 1000 lidí. V následujících letech vyšly zásadní publikace jako \u003Cem>The psychology of Human-Computer Interaction\u003C\u002Fem> (S. K. Card, A. Newell a T. P. Moran, 1983), \u003Cem>Understanding computers and cognition: a new foundation for design \u003C\u002Fem>(T. Winograd a  F. Flores, 1986) a dříve zmíněná kniha Normana a Drapera \u003Cem>User centered system design: new perspectives on Human-Computer Interaction.\u003C\u002Fem>  [ROUSELL, 2014]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Obor HCI již od svého počátku byl multidisciplinární a ovlivněn metodami a teoriemi příbuzných oborů, mezi které patřily především počítačová a kognitivní věda. A právě kognitivní věda, která sama čerpala z psychologie, lingvistiky, filosofie mysli a antropologie, udávala na následující roky HCI výrazný směr zaměřený na inženýrství použitelnosti (usability engineering) a kognitivní aspekty použití informačních systémů a počítačů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Později sice HCI začala čerpat nově i z alternativních teorií a oborů jako activity teorie, actor-network teorie nebo fenomenologické analýzy situačních a vtělených aspektů interakce, jež jsou dnešními teoretiky označované souhrnně jako post-kognitivistické [KAPTELININ, 2003]. Než se tak stalo bylo HCI v zajetí paradigmatu kognitivních věd. K pochopení nástupu post-kognitivních přístupů je dobré se podívat na nedostatky přístupu kognitivních věd, na které post-kognitivní teorie reagují, tzv. kognitivismu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"nedostatky-prvni-vlny-hci-a-kognitivismu\" name=\"nedostatky-prvni-vlny-hci-a-kognitivismu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Nedostatky první vlny HCI a kognitivismu\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Čím více technologie se stávala součástí každodenních životů lidí, tím více se začaly postupně projevovat limity první, tzv. kognitivní vlny oboru HCI. Ukázalo se, že motivace, cíle a uživatelské zážitky a komplexní interakce lidí i neživých objektů nelze studovat pouze prostřednictvím analýzy kognitivních aspektů myšlení člověka v umělém prostředí laboratoří.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HCI výzkumníci i designéři se začali zajímat o to, \u003Cem>kde \u003C\u002Fem>a \u003Cem>kdy\u003C\u002Fem> člověk-uživatel s technologií přichází do styku, jaké jsou jeho motivace a cíle, a v neposlední řadě i zkoumání toho, jaký je dnešní svět, ve kterém uživatelé, stroje, interakce, interface existují. Metody a teorie první, kognitivní vlny HCI jsou k takovému zkoumání nedostačující. Proto se teoretici HCI a designu začali poohlížet jinde. Logickým krokem bylo začít brát vážně argumenty alternativních teorií v samotné kognitivní vědě. HCI dále začalo čerpat ze sociálních i humanitních věd, především ze sociologie, antropologických metod, teorie designu pro komplexní systémy i filosofie. Právě filosofie zasadila \u003Cem>kognitivismu \u003C\u002Fem>v kognitivní vědě, psychologii, výzkumu umělé inteligence a HCI zřejmě největší ránu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kognitivismem se myslí teorie a předpoklady vyplývající z tzv. klasického nebo kognitivního výzkumného programu v kognitivní vědě, umělé inteligenci a filosofie mysli, které konceptualizují lidskou mysli pomocí metafory digitálního počítače. Paradigma kognitivismu chápe myšlení následovně:\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli>jako schopnost řešení problémů na základě vstupních a výstupních “dat”\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>předpokládá existenci symbolického zpracování, kódování do určité formy reprezentace a komputace s těmito symboly a reprezentacemi\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>zastává názor, že kognici lze porozumět primárně zaměřením na interní kognitivní procesy organismu zahrnuté v komputaci a reprezentaci [COWART]\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp>Kognitivismus ve zkratce předpokládá, že mentální stavy a inteligenci lze chápat jako manipulaci s abstraktními symboly a následování fixních formálních pravidel. [BREY, c2001, s. 41].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mezi předními odborníky kognitivistického přístupu k modelaci umělé inteligence patřili Herbert Simon, Alan Newell či Marvin Minsky. Jejich práce se sice lišila v tom, jak moc důvěřují tomu, že jejich výzkum modeluje skutečně lidskou inteligenci (Minsky bral výzkum AI “pouze” jako teoretický příspěvek ke studiu lidské kognice), ale v hlavní bodě se shodovali: pro klasické paradigma kognitivní vědy, také označované jako “symbolické AI”, jsou veškeré inteligentní procesy, včetně vnímání, myšlení, kalkulace, a použití jazyka, druhem \u003Cem>informačního zpracování\u003C\u002Fem>, tedy získání informace z prostřední, její zpracování nebo manipulaci a poskytnutí příslušné reakce [BREY, c2001, s. 39]. Aby informace mohla být zpracována, musí být nějakým způsobem \u003Cem>reprezentována: \u003C\u002Fem>obrazem, zvukem nebo právě symboly nějakého jazyka, ideálně takového, který je formální a skládá se z konečné množiny nezávislých elementů [DREYFUS, 1967, s. 14]. Po příchodu digitální komputace se touto množinou stal de facto exkluzivně jazyk binárních čísel.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Požadavek na formálnost jazyka si s sebou nese jednu důležitou vlastnost: výzkum symbolické AI vidí informační zpracování čistě na základě formy symbolů, nikoli jejich významu. Když počítač zpracovává symbol “pes”, dále převedený do binární soustavy, ví, co se symbolem má dělat nikoli na základě jeho významu, ale pouze jeho formy [BREY, c2001, s. 40]. Předpoklad, že veškeré znalosti lze převést do formální podoby, bez nutnosti brát v potaz význam, respektive kontext, je filosofickým a priori jádrem výzkumu symbolické AI. Jádrem, které americký filosof a odborník na Heideggerovu fenomenologii, Hubert Dreyfus, začal počátkem 70. let ostře kritizovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"hubert-dreyfus-a-kritika-kognitivismu\" name=\"hubert-dreyfus-a-kritika-kognitivismu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Hubert Dreyfus a kritika kognitivismu\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Nejdůležitější kritika, kterou Dreyfus směruje proti symbolické AI, je fakt, že inteligentní chování nezahrnuje pouze znalost určitých faktů, ale také znalost, jak tyto fakta aplikovat v \u003Cem>relevantní situaci\u003C\u002Fem> v myšlení, komunikaci či chování. Podle Dreyfuse tak znalost toho, že oheň je horký, zároveň zahrnuje i schopnost vhodně s ohněm zacházet. [BREY, c2001, s. 43] Pokud ale symbolické AI má být skutečně formální, na kontextu nezávislé, musejí být předem všechny relevantní situace v systému naprogramované, případně musí systém mít taková fixní pravidla, která dokáže na všechny dané situace vhodně reagovat. Zdá se ale nepravděpodobné, že by bylo možné předem vyjmenovat všechny relevantní situace, na které má systém reagovat. Odhlédneme-li od pár výjimek, které představují idealizovaný “svět”, jež symbolické AI umí řešit dobře, například matematické a formálně logické problémy, vhodná interpretace a reakce se vždy váže na kontextuální faktory.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Brey [BREY, c2001, s. 33] ukazuje problém kontextu pro symbolické AI na příkladu interpretace věty přirozeného jazyka. Máme si představit anglickou větu, ve které se vyskytuje slovo “hot”. V angličtině slovo “hot” může znamenat “horký”, “pálivý” a ve slangové řeči také “fyzicky atraktivní”. Abychom byli schopni větu správně pochopit, musíme se podívat, v jakém kontextu je dané slovo použito. Někdy stačí se podívat na celou větu. V ostatních případech je třeba analyzovat větší celky jako odstavce. Podobně interpretace významu svazku květin, které leží na stole vedle alkoholických lahví, záleží na tom, při jaké příležitosti a komu byly květiny uděleny. V jednu chvíli se může jednat o květiny svatební, pohřební nebo jen náhodně nalezené květiny v parku. Oba příklady poukazují na to, že analýza samotných symbolů —\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>květin — , bez okolního kontextu nestačí ke zjištění jejich významů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Problém kontextu dále lze ukázat na situaci, která je obecně blízká designérům. Je to chvíle, kdy designér se poprvé pouští do kreativní části projektu. Má před sebou všechna možná fakta získaná etnografickým výzkumem, SWOT analýzou a dalšími metodami patřícími do analytické fáze designového procesu. Pomocí těchto faktů má svou kreativitou vytvořit něco nového, co bude vhodným řešením pro zadání. Potíž je v tom, že designové problémy jsou definované, pokud vůbec, velmi vágně a v mnoha ohledech je na designérovy, aby rozhodl, co je \u003Cem>skutečný problém\u003C\u002Fem> daného projektu. To, že klient tvrdí, že potřebuje novou vizuální identitu nebo lepší web, totiž ve skutečnosti nemusí být ideální řešení toho, že produkt klienta špatně komunikuje své přednosti, případně to není chybou webu, že klient zaznamenává poslední dobou pokles objednávek. Viníkem může být špatná komunikace na sociálních sítích, která přílišnou vulgaritou nebo naopak formálností odpuzuje zákazníky. Zodpovědný designér chápe, že designový problém musí zasadit do širšího kontextu všech zákazníkových služeb a bodů kontaktu, se kterými zákazníci interagují.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"intuice-a-problem-designovych-problemu\" name=\"intuice-a-problem-designovych-problemu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Intuice a “problém” designových problémů\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Jak bylo řečeno výše, povahou designových problémů je, že jsou špatně definovatelné, a tím pádem velmi těžko dostupné k formalizaci. Takové typy problémů si v odborné literatuře vysloužily jméno \u003Cem>wicked problems\u003C\u002Fem>. Ty jsou \u003Cem>wicked, \u003C\u002Fem>protože na rozdíl od problémů, které velmi pohodlně dokáže řešit symbolické AI, wicked problémy nemají jasně definované zadání, a tím ani řádnou definici řešení. Teoretik designu Horst Rittel ve svém článku zabývajícím se sociálním politikou, kterou celou definoval jako wicked problém, vyjmenovává společné vlastnosti všech wicked problémů [RITTEL, 1973]:\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli>Neexistuje jejich definitivní formulace\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Není jasné, kdy dosahujeme konce jejich řešení (na rozdíl od matematických či šachových problémů, kde jednoznačně víme, zda jsme dosáhli požadovaného řešení problému)\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Na rozdíl od dobře strukturovaných problémů neexistuje ani pevně daný výčet potenciálních řešení, ani definované přípustné operace, jež vedou k řešení problému\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Řešení wicked problémů nejsou dichotomie správný\u002Fnesprávný, ale vhodný\u002Fnevhodný\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Každý wicked problém je unikátní, což u Rittela znamená, že neexistují jasně dané třídy problémů\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Řešení jedné části problému často vede k problémům novým\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp>Lapidárně řečeno, u wicked problémů a obecně kreativních problémů poznáváme, že “nalezení problému je to samé jako nalezení řešení; wicked problém není možné definovat, dokud nenalezneme řešení” [FERENC, 2015, s. 54].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus se sice wicked problémy přímo nezabývá, ale jeho termín \u003Cem>ill-defined problems \u003C\u002Fem>svou povahou mi skutečně připomínají, co designová literatura právě zná pod pojmem \u003Cem>wicked problems\u003C\u002Fem>. Jaké konkrétní potíže tento typ problémů představuje pro kognitivismus a symbolické AI?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus píše, že “jelikož neexistuje limit pro množství dat, která mohou být relevantní pro řešení špatně definovaného problému [ill-defined], \u003Cem>nemůžeme ani v principu\u003C\u002Fem> zkusit všechny permutace možných dat pro nalezení řešení. V takovém případě totiž musíme nejen rozhodnout, jaké operace povedou k tíženým transformacím, ale také která fakta z celého kontextu jsou relevantní”. [DREYFUS, 1967, s. 23]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jakým způsobem řeší wicked problémy lidé, kreativci, designéři? Rittel ve své práci \u003Cem>The Reasoning of Designers\u003C\u002Fem> navrhuje pojetí designového myšlení jako argumentaci. Designér u Rittera pracuje na wicked problému tak, že „debatuje“ sám se sebou. Hledá výhody a nevýhody každého svého postupování. Svůj další postup nevolí na základě logické pravdivostní hodnoty, ale rozhoduje se s přihlédnutím na \u003Cem>vhodnost \u003C\u002Fem>[FERENC, 2015, s. 54].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"prakticka-inteligence\" name=\"prakticka-inteligence\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Praktická inteligence\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Právě schopnost najít vhodné, relevantní, nikoli nutně logicky správné řešení pro daný kontext zmiňuje Dreyfus jako jednu z důležitých strategií, kterou lidé užívají při řešení wicked problémů. Podle Dreyfuse řešení typu těchto problémů vyžaduje zdravý selský rozum (common sense) a intuici. Potřeba praktické, common sense inteligence je centrálním argumentem, co se do literatury výzkumu umělé inteligence zapsalo jako tzv. “frame problém”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfus vzpomíná na to, jak Marvin Minsky a další odborníci byli přesvědčení, že pokud umělá inteligence bude mít v paměti milióny informací a faktů o jednotlivých objektech svého prostředí, dokáže se rozhodnout o tom, jaké objekty jsou relevantní. Například v situaci, kdy počítač má v paměti uloženou reprezentaci nějaké 3D scény, ve které se něco změní. Aby počítač dokázal rozhodnout, čeho si má všímat nebo co je třeba přepočítat, musí mít nějaké kritérium relevance.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jenže takové kritérium je úzce spjato s prostředím a kontextem, ve kterém se počítač zrovna nachází [LEIDLMAIR, 2009, s. 41]. Minsky navrhl tento problém vyřešit tak, že se pro umělou inteligenci vytvoří stovky nebo tisíce prototypických případů kontextů, jež budou mít nějaké obecné vlastnosti a zároveň předpisy pro detekci relevantních faktů a také pro to, jak se v daném případě má systém umělé inteligence chovat. Minsky tento předpis nazval \u003Cem>frame\u003C\u002Fem>. Dreyfus si všímá, že se Minsky nejspíše inspiroval u Husserla, který podobnou strukturu předpisu též nazýval “frame” [LEIDLMAIR, 2009, s. 41].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Výzkumníci AI se ale frame problému nezbavili. Výběr samotného “frame” předpokládá, že bude opět dostupné nějaké kritérium, které vybere pro daný kontext vhodný frame. Frame problém nezmizel, jen se posunul o jednu úroveň výše. Místo nalezení relevantního framu by bylo nyní potřeba najít meta-frame, který by definoval vhodný frame. Lze tak říci, že problém se ztrácí v zacyklené smyčce nekonečného regresu. [SHANAHAN, 2016]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Heideggerovská myšlenka holistického světa, kdy na nás ze všech stran “září” významy (a afordance) vede navíc k tomu, že i když se něco v daný okamžik jeví nerelevantní a umělá inteligence by mohla s velkou pravděpodobností zvolit pro daný okamžik vhodný frame, nikdy nejsme a priori s to říci, že později v čase se to, co jsme explicitně ignoroval, se relevantní pro naše rozhodnutí nakonec nestane. [SHANAHAN, 2016]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Svět nemá dopředu určené limity. Má inherentně otevřený konec. Což jsou podmínky, se kterými si lidská inteligence dokáže praktickým, selským rozumem poradit. Právě otevřenost a apriori nekonečné množství relevantních, kontextuálně závislých a propojených částí systému jsou vlastnosti, jimiž lze popsat i zmiňované superkomplexní wicked problémy, pro jejichž řešení jsou zkušení designéři vhodně vybaveni.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Teoretik designu Nigel Cross si svým výzkumem práce profesionálních designérů všímá, že zkušení designéři se od amatérů výrazně liší tím, že jsou schopni plynule přecházet od formulace designového problému k jeho řešení, že v záplavě možných způsobů, jak přistoupit k problému rychle nachází strategie, které vedou k vhodnému cíli. Tyto strategie akademik a opět teoretik designu Bryan Lawson pojmenovává jako “gambity”, určité osvědčené vzorce, které se na základě zkušeností osvědčily v minulosti a jež jsou součástí stálého repertoáru designéra. Lawson si termín “gambitu” vypůjčuje z terminologie šachu, kde se jedná o tah, který je v dané situaci vhodný. [FERENC, 2015, s. 58]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Lidská schopnost z potenciálně neomezeného množství informací, faktů a dostupných afordancí vybrat ty vhodné, a v případě zkušených designérů vybrat i takové, které vedou k nové, kreativní činnosti, je něco, čím se lidská kognice zásadně liší od praktik symbolické IA a tím i paradigmatu lidské mysl jako informační jednotky zpracovávají a reprezentující symboly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dreyfusova kritika, založená na čtení Heideggera, pozdního Wittgensteina a jeho  a také Merleau-Pontyho, spočívá v tom, že pokud výzkumníci AI chtějí aspoň na teoretické úrovni vyřešit “frame problém”, musí začít implementovat vizi, kde bytosti vykazující inteligenci na úrovni té lidské formují své cíle, intencionalitu, a tím pádem i relevanci akcí na základě úzkého propojení prostředí světa a tělesnosti bytostí. Proto bylo nutné se podrobněji podívat na to, jak tělo ovlivňuje naší kognici, tvorbu konceptuálních schémat a také, jak tělesnost determinuje naše vnímání světa. Tyto otázky začal řešit nový výzkumný program, který se souhrnně nazývá \u003Cem>vtělená kognice\u003C\u002Fem>, \u003Cem>situovaná kognice\u003C\u002Fem>, \u003Cem>distribuovaná\u003C\u002Fem> č \u003Cem>rozšířená kognice\u003C\u002Fem>. \u003Cem> \u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"situovana-vtelena-a-distribuovana-kognice-versus-descartes\" name=\"situovana-vtelena-a-distribuovana-kognice-versus-descartes\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Situovaná, vtělená a distribuovaná kognice versus Descartes\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Výzkum vtělené kognice a úzce souvisejících programů situovaná kognice, distribuované č rozšířené kognice reagují na nedostatky kognitivismu tím, že berou v potaz, že myšlení není oddělené od těla ani od prostředí, ve kterém se tělesná bytost nachází. Obecně výzkum vtělené kognice argumentuje, že kognitivní procesy se vyvíjí, když na cíl orientované interakce mezi organismem a jeho prostředím dávají vzniknout úzce propojenému systému mezi myslí, tělem a prostředím. [COWART]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Fenomenologická kritika kognitivismu a koncepty jako situovanost a vtělenost lidské kognice se radikálně odklání od stavebních kamenů západního filosofického myšlení \u003Cem>racionalismu\u003C\u002Fem>, které jsme zdědili ze 17. století od francouzského filosofa René Descartese. Descartes ve své Meditace o první filosofii analyzuje, co může na tomto světě prohlásit za skutečně jasné a reálné. Svou metodou extrémního skepticismu zavrhuje vše, co přichází do jeho vědomí skrze smysly, zavrhuje tělo, tvar rozlehlost a místo jako chiméry [DESCARTES, 2003, s. 27]. Zároveň tím také zpochybňuje, že externí svět by mohl být vhodným zdrojem pravdivých informací. Když Descartes dále pokračuje svou metodou, dochází k závěru, že jediná věc, kterou si může být skutečně při svém pochybování jistý je, že zde existuje on sám, který zpochybňování provádí. Zde se rodí známý aforismus \u003Cem>myslím, tedy jsem\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pro Descartese mysl nepotřebuje ke svému fungování tělo. Mysl (res cogitans, věc myslící) a tělo (res extenza, věc rozprostraněná) jsou dvě odlišné substance. Přestože odlišné pojetí těla a mysli (duše) vidíme již v antické filosofii u Platóna a jeho říši ideálních Forem, na které se musíme rozpomenou, nebo v křesťanské metafyzické nauce o nesmrtelné duši, je to právě Descartovo rozdělení, které ve filosofii ustanovilo dualismus těla a mysli.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Současná věda, včetně kognitivní vědy, karteziánský dualismus zavrhuje. Většina vědců dnes chápe mysl jako proces, který je sice komplikovaný, ale můžeme jej nakonec vysvětlit pomocí fyzických mechanismů, aniž bychom se odvolávali na ezoterické teorie. Věda tak zastává filosofickou pozici materialismu. Na druhou stranu tím, že materialistické pojetí kognitivní vědy ve šlépějích Descartese stále odmítá přisoudit tělu větší roli při konstituci myšlení, podobá se karteziánskému dualismu více, než by byla ochotna připustit. Symbolické AI se podobá spíše určité syntéze kartezianismu a materialismu. [DAWSON, 2013, s. 59]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Situovaná a vtělená kognice jsou v rozporu s karteziánským oddělením těla a mysli. “Vtělená” kognitivní věda, která čerpá z těchto konceptů, explicitně opouští netělesnou mysl. Cíl kognice a inteligence člověka nevidí jako tvorbu správné reprezentace světa, ale jako sled akcí, které reagují na praktické problémy ve světě kolem nás. Vtělená kognitivní věda argumentuje, že teorie musí zahrnout nejen tělo člověka do analýzy kognice, ale také jeho prostředí a \u003Cstrong>zážitky z tohoto prostředí\u003C\u002Fstrong>. Zážitky závisí na situovanosti v daném prostředí, jak je prostředí vnímáno smysly.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Situovanost ve vtělené kognitivní vědě znamená schopnost člověka nebo obecně konatele vnímat svět prostřednictvím svých smyslů. Zároveň ale kriticky záleží na fyzické podobě konatele, včetně struktury jeho fyzického těla. [DAWSON, 2013, s. 216] Lawrence Shapiro mezi klíčovými tématy vtělené kognitivní vědy rozeznává tzv. konceptualizaci, což je téma, kterým Shapiro vysvětluje, že člověk nabývá konceptů pro interakci s prostředím na základě podoby těla konatele. Pokud mají konatelé jiná těla, bude se jejich porozumění stejnému prostředí lišit. [SHAPIRO, 2011 citováno v DAWSON, 2013, s. 209].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vtělenost a situovanost kognice se samozřejmě odkazují na původní myšlenky Heideggera a jeho analýzu bytí-ve-světě, díky kterým můžeme Heideggera považovat za prvního teoretika vtělené interakce a tím pádem také, dle mého názoru, teoretika HCI\u002Finterakčního\u002FUX designu. Připomeňme si, že Heidegger argumentoval, že v každodenním životě se nesetkáváme se světem jako světem abstraktních vlastností, který je pro nás zbaven významu, jež musíme neustále re-konstituovat na základě nekonečného proudu smyslových dat. Místo toho je pro nás svět již předem strukturovaný známými významy. [CHOKR, 2014, s. 178]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Teoretici vtělené kognitivní vědy by ale poznamenali, že i když je pro nás svět předem strukturovaný, stále naše mysl v reálném čase při interakci se světem provádí aktivní výběr toho, co je přímo relevantní, a to v závislosti právě na vytyčených cílech, úkonech, těle, ale i aktuálnímu kontextu, prostředí, ve kterém se nacházíme. [COWART]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Výzkum vtělené kognitivní vědy přímo vybízí k tomu se zamyslet, jak její poznatky mohou ovlivnit teorii a praxi designu a konkrétně designu zaměřeného na zážitky v komplexních, heterogenních systémech, které se skládají z mnoha fyzických i digitálních komponent.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dosud jsem se zabýval tím, že je to tělo a prostředí, které formuje naší kognici, naše cíle a úkony, které se nám v dané situaci zdají relevantní. Jinak řečeno, v prostředí nacházíme afordance, které nám pomáhají \u003Cem>nacházet problémy k řešení\u003C\u002Fem>, ale také je vyřešit. Vtělenost je již významným odklonem od kognitivistického chápání mysli, přesto mnoho dalších teoretiků nyní zachází ještě dále a domnívají se, že prostředí ovlivňuje kognitivní zpracování člověka tak zásadním způsobem, že hovoří o tom, že lidská mysl “prosakuje do světa” [DAWSON, 2013, s. 208]. Což je pozice přijata teoriemi distribuované či také rozšířené mysli představené Andy Clarkem a známým filozofem Davidem Chalmersem. V takovém pojetí lidská mysl se nenachází pouze v kůži nebo lebce, ale: “mysl je orgánem, který prosakuje, neustále uniká svým ‘přirozeným’ bariérám a nestydatě se míchá s tělem a světěm” [CLARK, 1998, s. 53].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Andy Clark a David Chalmers ve svém významném článku \u003Cem>The extended mind\u003C\u002Fem> argumentují, že bychom měli brát vážně myšlenku, že okolní prostředí je důležité pro naší kognici, tak že bez nástrojů a technologií bychom nebyli schopni určitých kognitivních úkonů. Clark a Chalmers tvrdí, že některé kognitivní stavy jako paměť nebo domněnky mohou být realizovány mimo naše tělo pomocí nějakých vhodných externích elementů. Pokud tyto kognitivní stavy jsou závislé na dostupnosti těchto externích elementů, Clark a Chalmers argumentují, že organismus a tyto elementy jsou pro vybrané kognitivní stavy kauzálně nutné, a proto tvoří neoddělitelnou jednotu, jakýsi kognitivní ekosystém.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Clark a Chalmers uvádí případ, kdy člověk má problémy s pamětí. Může přemýšlet pouze nad tím, co má zapsáno v zápisníku. Pokud ve svém zápisníku má napsáno, že Vinohradská ulice je v centru Prahy a pouze a jen na základě svého deníku \u003Cstrong>věří\u003C\u002Fstrong>, že tomu tak je, lze říci, že prostředkem jeho kognitivních procesů je právě zápisník a spolu tvoří kognitivní ekosystém. Neznamená to, že by zápisník sám nabýval mentálních stavů, zápisník nemá vědomí, ale funguje jako externalizace paměti v mozku, u které dnes nekontroverzně předpokládáme, že je nutná pro naše mentální stavy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Použijeme-li další příklady ze současnosti, kromě Google a mobilních telefonů je užitečným příkladem více a více komerčně dostupná technologie pro virtuální a rozšířenou realitu, kterou lze navázat na příklad s hrou Tetris, jež Clark a Chalmers v původním článku Extended mind zmiňují. VR nebo AR technologie umožňují lidem libovolně manipulovat v prostoru s 3D objekty, což je činnost velmi užitečná pro architekty, designéry nebo inženýry, kteří často ve své práci využívají počítačového softwaru pro vizualizaci extrémně složitých 3D objektů. Vidět ovšem nehotový návrh v reálném prostoru, tak jak to technologie rozšířené reality umožňuje, velmi snižuje nároky na představivost a pomáhá zasadit testovací prototypy projektů do reálného budoucího kontextu. Takové vizualizace jsou jen těžko představitelné pro běžného člověka. Technologie je ale zpřístupňují masové populaci. Jelikož schopnost mentální rotace s 3D objekty patří k jedné ze dvou hlavních složek IQ testu, jež jsou stále považovány za nejpoužívanější aproximaci tzv. g faktoru lidské inteligence, je možné říct, že zvýšení této schopnosti, prostřednictvím mediace nových médií a technologií, může mít dopad nejen na profesionály využívající tuto technologii pro svou práci, kde jim tato technologie umožní zrychlit stávající procesy, ale zároveň mění člověka jako takového.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podobně jako například vynález písma a později i knihtisku nepochybně ovlivnil strukturu a evoluci lidského myšlení, kultury a společnosti, tak i nové technologie, \u003Cstrong>rozšiřující naše kognitivní schopnosti\u003C\u002Fstrong>, mají a budou mít dopad na společnost i to, čeho jako lidé jsme schopni.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kognitivismus zastává názor, že pro lidské myšlení nehraje tělo, sociální kontext a lidské technologické nástroje a artefakty velkou roli. Stručné shrnutí kritiky kognitivismu ze strany nových přístupů v kognitivní vědě a filosofii ale ukazuje, že tomu tak není. To si pochopitelně žádá reflexi i v oborech HCI, interakčního designu a UX designu, které se v dnešní době podílí na formování technologických artefaktů v naší společnosti. Technologické artefakty nejen formují společnosti na povrchní úrovní, ale také na mnohem intimnější úrovni. Jak zastávají teoretici právě probraných přístupů k rozšířené kognici, HCI akademici a UX designéři musí do svého repertoáru myšlení, metod a teorií nutně zahrnout fakt, že tělo, sociální kontext a technologické nástroje se významně podílí na tom, jaký máme vztah ke světu. Člověk, technologie a svět netvoří oddělené sféry, ale jsou vzájemně propojenými částmi holistického celku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"technologie-jako-medium-dusledky-odmitnuti-kognitivismu-pro-hci-a-design\" name=\"technologie-jako-medium-dusledky-odmitnuti-kognitivismu-pro-hci-a-design\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Technologie jako médium: důsledky odmítnutí kognitivismu pro HCI a design?\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Role technologie v takto holisticky pojatém světě nemůže být neutrální, ani pasivní. Technologie hraje aktivní úlohu ve formování našeho vztahu ke světu. Technologie je \u003Cem>médiem\u003C\u002Fem>. A médium není neutrální. Médium formuje naše myšlení, a proto \u003Cem>Medium is the message\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To je diktum vysloveném teoretikem médií Marshallem McLuhanem, který tímto upozornil na fakt, že i když jsme se doposud v analýze médií věnovali především obsahu, nastal čase obrátit pozornost i směrem k té části technického aparátu, který obsah zprostředkovává – mediuje. Podle McLuhana je “[p]oselstvím každého média nebo technologie […] změna měřítka, tempa nebo modelu, které zavádí do lidských záležitostí” [MCLUHAN, 1991, s. 20]. Každá technologie do lidského svět vnáší svou určitou logiku, kterou, pokud se jí poddáme, se naše společnost strukturuje. Jeden z důvodů, proč k tomu dochází je fakt, že technologie nám tyto možnosti nabízí – poskytují afordance a my se jich chytáme. Technologie nás svádí. Mají nad námi moc. Pokud někdo tvrdí, že technologie vládne světem, pak jsou to designéři, kteří tahají za provázky ze zákulisí. Do jisté míry, protože designéři opět reagují na požadavky společnosti a již existující kulturní a společenské zvyky, metafory a potřeby. Vztah mezi technologií a společností by mohlo být vyznačen jako vztah zpětné vazby. Jeden ovlivňuje druhého.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Což je v přímém rozporu s tezí technologického determinismu, která tvrdí, že se technologie vyvíjí nezávisle na kultuře a společenském kontextu, ve kterém vzniká. Tuto tezi je třeba po fenomenologické analýze a kritice kognitivismu odmítnout. Svět, tělo a mysl tvoří jednotu, kde lidské zážitky a významy nejsou abstraktními, samostatně existujícími entitami, jež člověk nachází nezávisle na světě, nebo které designér může navrhnout bez zohlednění sociálního a kulturního kontextu. Člověk je vržen do světa, ve kterém jedná a významy a následně zážitky se nám ve světě odkrývají v závislosti na našich cílech a akcích, které konáme a které nám svět nabízí (“afffords”). Distribuovaná kognice navíc argumentuje, že technologické artefakty hrajou aktivní roli v ustanovení některých důležitých kognitivních procesů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Technologie rozšiřuje lidské schopnosti a vnáší do světa nové afordance. Generuje nové významy a zpětně redefinuje významy staré. Historie interakce s technologií je postupnou expanzí rozsahu lidských dovedností a schopností [DOURISH, 2014, s. 17] Protože technologie je vytvářena lidmi, můžeme, ba dokonce musíme se ptát, jaké afordance a významy v našich životech chceme. To již není technická otázka, ani otázka povrchu technických artefaktů, jak stále ještě dnes někteří vnímají design jako dekoratéra skoro hotových objektů. Je to filosofická otázka, která je i v jádru UX designu: zážitky se odvíjí od určité podoby světa. Jaký ten svět má být je otázkou přesahující, leč zahrnující design. Na vypořádání se s touto otázkou nestačí číst UX StackExchange online fórum a následovat zažité praktiky. Odpověď na to, jakým způsobem vytvářet technologii tak, aby poskytovala afordance, jež budou mít pozitivní dopad na společnosti, bude odpověď nová, neustále se fluidně proměňující a normativní, a proto také bude spadat do etiky. Technologie jako médium, které mění člověka a společnost, je filosofický problém. HCI akademici a UX designéři musí čerpat z takových teorií, které překonávají nedostatky kognitivismu, osvětlují vliv kontextu a zahrnují aktivní roli technologie v našich životech. Mezi takové kandidátní teorie považuji ty, jež nacházíme pod souhrnným označením postkognitivních teorií HCI. Relevantní analýzy, především mediační role technologických artefaktů, lze nalézt v současném výzkumu postfenomenologické větve filosofie techniky. Poslední část tohoto textu se bude právě věnovat krátkému představení jejich nejpodstatnějších myšlenek.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"druha-vlna-hci-nastup-postkognitivismu-a-filosofie-techniky\" name=\"druha-vlna-hci-nastup-postkognitivismu-a-filosofie-techniky\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Druhá vlna HCI: nástup postkognitivismu a filosofie techniky\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Hlavní intelektuální základu druhé vlny HCI tvoří tzv. postkognitivistické teorie. Toto označení získávají tím, že se jednoznačně vymezují vůči nedostatkům kognitivistických teorií. Kromě jejich kritiky ale přináší mnoho inovativních přístupů, jak skutečně produktivně překonat kognitivismus. Cílem této poslední sekce je ukázat, že premisy postkognitivistických teorií nabízí plodnou půdu, na jejíž základě lze „re-designovat“ obory zabývající se tvorbou i teoretickým zkoumáním interakce člověka s počítačovými systémy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mezi postkognitivní teorie lze zařadit Activity teorii postavené na základě nedokončeného díla sovětského psychologa Lva Vygotského, Actor-network teorii vypracovanou francouzským sociologem Bruno Latourem, fenomenologii a zmiňovanou teorii distribuované, vtělené a rozšířené mysli, jež především příspěvkem akademika Paula Dourishe lze v kontextu HCI číst jako vtělenou interakci (embodied interaction).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Budu vycházet především z knihy Acting with technology: Activity theory and Interaction design, která nabízí nízkoprahovou vstupní bránu do studia postkognitivistických teorií HCI a interakčního designu. Autoři této knihy poskytují shrnutí a srovnání jednotlivých teorií. Právě při srovnání vychází najevo, že i když postkognitivistické teorie sdílí mnoho společného, přeci jen obsahují důležité rozdíly, které je potřeba zmínit. Mezi nejzásadnější rozdíly patří odlišný pohled na roli subjektu a jeho agenci, kde activity teorie a fenomenologie přisuzují určité privilegované vlastnosti lidskému subjektu, kdežto distribuovaná kognice a actor-network teorie umisťují lidský subjekt do rozsáhlé propojené sítě živých a neživých entit, respektive „uzlů“, které považuje za symetricky rovnocenné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V tomto textu se primárně zaměřím na představení activity teorie a současného postfenomenologického výzkumu ve filosofii techniky. Pro ostatní teorie zmíním jejich nejdůležitějších charakteristiky.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Představení jednotlivých teorií\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Přes své rozdíly všechny představované teorie se shodují na tom, že technologie ovlivňuje významnou část našich životů. Dále odmítají dualistické pojetí těla a mysli, když tvrdí, že individuum není definováno hranicemi svého těla. Různými způsoby se snaží explikovat představu fundamentální jednoty mysli a světa [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 197] Neméně důležité je zmínit, že vymezení vůči kognitivismu také spočítá v tom, že kognitivismus velmi zřídka chápal technologii jako něco, co je hodno podrobné analýzy ve vztahu k lidské kognici. Postkognitivistické teorie a postfenomenologie analyzují technologii nejen jako extenzi lidských smyslů po vzoru McLuhana, ale též jako médium cílově a objektově orientované aktivity, kterou technologie zprostředkovává netriviálním způsobem interakci se světem. Jak již bylo dříve řečeno, všechny teorie se shodují v tezi, že technologie aktivně participuje na konstituci našeho vztahu ke světu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tím technologie a její použití promlouvá do toho, jak poznáváme svět, jaké věcí pro nás existují a co představuje dobrý život, který bychom měli vést, tedy tradičních epistemologických, ontologických a etických otázek filosofie.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Activity teorie\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Activity teorie vychází z díla geniálního sovětského psychologa Lva Vygotskyho, který za svou krátkou, ale produktivní kariéru se zasloužil o revoluční myšlenky v pedagogické psychologii. Přestože Vygotsky publikoval od třicátých let, teprve v roce 1960 byla poprvé do anglického jazyka přeložena nějaká jeho kniha, konkrétně \u003Cem>Thought and Language\u003C\u002Fem>. Mezi důvody, proč se Vygotskyho dílo nedostalo mimo hranice Sovětského svazu dříve, byla jednak sporadická publikace jeho díla a také skutečnost, že Vygotskyho teorie byly po jeho smrti až do roku 1956 zakázané. [YAROSHEVSKY, 1989]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Activity teorie je socio-kulturní teorií vývoje lidské mysli. Tezí této teorie je, že lidská mysl se konstruuje prostřednictvím interakce se světem, což znamená, že spíše než atributem člověka lze mysl chápat jako atribut vztahu mezi objektem a subjektem. Vědomí je v activity teorii viděno jako výsledek praktické aktivity v rámci dynamického vztahu mezi interní kognicí a externím světem artefaktů a lidí. [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 197]. Proto je jejím klíčovým principem tzv. mediace pomocí nástrojů, kde nejen technologické nástroje pomáhají sociálně kontextualizovanému subjektu s vývojem i vzděláním. Je třeba připomenout, že Vygotsky se především zajímal o psychologický vývoj lidí při vzdělávání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V pedagogické psychologii postuloval dva významné zákony. První z nich, The Zone of Proximal development, definuje potenciál toho, co se člověk dokáže naučit, pokud je mu poskytnuta pomoc ze strany učitele-mentora. Druhý univerzální zákon psychologického vývoje říká, že nové psychologické funkce jsou nejdříve distribuovány mezi lidmi nebo nástroji a se zvýšenou kompetencí a zkušenostmi je externí pomoc nahrazena internalizací, po které se subjekt v daných aktivitách obejde bez cizí pomoci [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 204]. Activity teorie podobně jako distribuovaná kognice tak obsahují koncept mediace pomocí nástrojů (tool mediation), díky které lidské subjekty jsou schopni rozšířit své kognitivní dovednosti a kompetence.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mediace pomocí nástrojů je pro activity teorii klíčový prvek. Ve vztahu k HCI, interakčnímu designu a UX navrhuje activity teorie, aby design technologie byl založen na analýze toho, jakou má technologie roli v aktivitách, které s ní vykonáváme. Design technologií by se tím pádem měl zajímat o morální a etické problémy, kulturní diverzitu, sociální implikace, emoce, pocity či spiritualitu, které technologie zprostředkovává [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 27].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve srovnání s první, kognitivistickou vlnou HCI se activity teorie zajímá o sociální kontext, ve kterých aktivity probíhají a význam těchto aktivit. Explicitně tedy activity teorie odmítá, že lze studovat interakce člověk-stroj v laboratorních podmínkách, zcela oproštěných od reálného kontextu aktivit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>První, kdo upozornil na využití activity teorie v HCI, byla dánská akademička informatiky Susanne Bødkerová, která byla klíčovou postavou komunity participativního designu. V letech 1982-1983 si během svého akademického působení ve společnosti Xerox PARC i na základě svých zkušeností s participativním designu uvědomila limity tehdy dominantního informačně-kognitivního přístupu k HCI. O sedm let později předložila svou doktorskou dizertační práci, ve které argumentovala, že activity teorie by mohla být vhodným základem pro HCI výzkum a design, neboť poskytuje metody, jak analyzovat lidské použití technologie v širším kontextu interakce se světem: interakce mediované technologií. [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 73].\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Fenomenologie a vtělená interakce\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Paul Dourish ve své knize \u003Cem>Where the Action Is \u003C\u002Fem>propojuje hluboce intelektuální analýzu filosofických proudů fenomenologie s teoretickými přístupy v oboru HCI. Dourish se zaměřuje na dva nové proudy v návrhu interakcí: \u003Cem>tangible computing\u003C\u002Fem> a \u003Cem>social computing\u003C\u002Fem>. Tangible computing (uchopitelná, hmatatelná komputace), respektive tangible user interface je přístup k návrhu uživatelského rozhraní, které zdůrazňuje možnost fyzické a prostorové interakce s interaktivními objekty tak, aby s digitální a datovou vrstvu objektů mohl uživatel interagovat a manipulovat. Social computing (sociální komputace) je pak přístup, který zdůrazňuje, že interakce s technologiemi je svázána s kontextem, ve kterém tato interakce probíhá. Proto, jak Dourish poukazuje, je vhodné čerpat z tradičních sociologických, antropologických a etnografických metod pro získání informací o tom, jak uživatelé reálně technologii používají. Dourish, zdůrazňuje, že sociální akce není abstrakcí, ale sociálně zakotvenou [DOURISH, 2004, s. 96].\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na základě analýzy těchto dvou přístupů ke komputaci pokračuje Dourish analýzou fenomenologických myšlenek, pomocí kterých poukazuje na to, co již argumentoval Heidegger, tedy že člověk je situován ve fyzickém, pre-organizovaném světě různých nároků a možností , kde lidská mysl je vtělena ve fyzickém těle, stejně tak jako tělo je zakotveno ve fyzickém světě [PEPPERELL, 2013]. Dourishův vlastní termín “vtělené interakce” (embodied interaction) navazuje na fenomenologickou analýzu a definuje ho jako “tvorbu, manipulaci a sdílení významů skrze […] interakci s artefakty” [DOURISH, 2004, s. 126]. Dourish reflektuje mnou dříve provedenou analýzu nedostatků první vlny HCI a kognitivismu, včetně situovanosti a vtělenosti kognice, když píše, že “[n]aše akce nemohou být odděleny od významů, který jim a ostatní připisujeme.”  [DOURISH, 2004, s. 189]. Dourish se tedy zajímá o již několikrát zmíněný problém pro HCI a design obecně: jak zkoumat akce, aktivity a praktickou činnost v sociálním kontextu tak, aby designéři byli schopni této znalosti využít pro návrh technologií, které jsou funkční, přívětivější, esteticky zajímavější a také poskytující smysluplné zážitky. Jeho diskuze sociologických a etnografických metod pro využití v HCI a UX designu je tak konkrétním příkladem, jak zkoumat širší socio-kulturní kontext, ve kterém lidé používají technologii.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Actor-network teorie a distribuovaná kognice v HCI\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Actor-network teorie i distribuovaná kognice podobně jako ostatní postkognitivistické přístupy odmítají dichotomii subjektu-objektu. ANT ji řeší tak, že navrhují lidský subjekt vložit do heterogenních sítí, ve kterých se dále objevují artefakty, organizace, ale také nemateriální objekty. Všechny součásti takových sítí jsou nazývány \u003Cem>actory\u003C\u002Fem> (činiteli, aktory, agenty apod.), kteří mezi sebou interagují. ANT je svou povahou relační a poststrukturalistickou teorií, neboť přisuzuje zásadní váhu vztahům mezi jednotlivými uzly sítím. Agence je lidem i neživým objektům přiřažena na základě vztahů, které mají s dalšími uzly sítě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Distribuovaná kognice je známým přístupem v oboru HCI, který podobně jako activity teorie zdůrazňuje důležitost nástrojů a technologických artefaktů pro lidskou kognici [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 195]. Pro porovnání s ostatními postkognitivistickými přístupy je důležité, že lidé a nástroje jsou podle distribuované kognice v kognitivním systému definovány jako ekvivalentní média. [KAPTELININ a NARDI, 2006, s. 195]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco activity teorie, fenomenologie a postfenomenologie přisuzují agenci a intencionalitu pouze člověku, ANT a distribuovaná kognice chápou člověka jako ekvivalentní “uzel” sítě živých i neživých, materiálních a nemateriálních aktérů, čímž ustanovují vztahy mezi uzly sítě jako symetrické. Veerbek komentuje, že ANT svou radikální symetrií aktérů ztrácí možnost vysvětlit prožívání lidských akterů, včetně toho, jak technologické artefakty pro lidské aktéry unikátně mediují svět. [VEERBEK, 2015]\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Postfenomenologie\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Ve filosofii techniky nacházíme v současné době aktivní výzkum v tzv. mediační teorie technologie, kterou se zabývá Peter-Paul Veerbek. Mediační teorie analyzuje a vysvětluje různé typy vztahů a interakcí člověka s technologií. Veerbekův výzkum se zároveň zabývá etickými otázkami technologie, kterými chce Veerbek přispět k diskuzi o tom, jak technologie může zlepšit životy lidí. Je to posun od dřívějšího zaměření filosofie techniky, která veskrze viděla techniku jako negativní element. Technika byla analyzována na pozadí dialektického pohledu, kdy technika je něco, s čím se člověk musí vypořádat, co musí překonat, čemu se musí bránit, aby kompletně člověk nepřišel o zbytek svého lidství. Veerbek ale nepřímo navazuje na McLuhanův “program” studia mediačních efektů technologií. Zároveň ale jeho mediační teorie jde dále: nejen, že studuje mediační roli technologií z jejich technického hlediska, zároveň zkoumá, jak lidé tyto technologické mediace apropriují, což je téma stále z velké části neprozkoumané [VEERBEK, 2015]. Veerbekova práce zapadá do širšího filosofického proudu filosofie techniky postfenomenologie. Mezi další výrazné autory tohoto směru se řadí americký filosof Don Ihde, z jehož příspěvku podrobné analýzy typu interakcí člověk-technologie Veerbek vychází.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V první řadě postfenomenologie také odmítá modernistický rozštěp subjekt-objektové dichotomie, ale narozdíl od ANT a distribuované kognice nesouhlasí s tím, že by se měl lidský aktér analyzovat na stejné úrovni jako technologické či nemateriální objekty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mediační teorie ovšem nevidí člověka a technologii ani jako opačné a fixní póly, mezi kterými probíhá interakce, ale jako výsledek této interakce. [VERBEEK, 2015a] Mediační teorie redefinuje interakční design. Místo “interakce” jakožto hlavní jednotky, která se má designovat, navrhuje, aby si interakční designéři uvědomili, že nenavrhují interakce s technologií, ale vztah člověka ke světu samotnému, ke kterému přistupujeme prostřednictvím technologie. To je již známá nota, kterou jsme v tomto textu slyšeli několikrát. Technologie jako médium, jako zprostředkovatel. Veerbek dodává:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“Design interakcí […] implikuje nejen design technologických objektů, které umožňují specifické interakce, ale také design lidských subjektů, které s těmito objekty interagují.. Designování technologie znamená designovat lidské bytosti.” [VERBEEK, 2015a]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Postfenonemologie a mediační teorie jsou kritické vůči tomu vidět vztah člověk-technologie jen z pohledu funkcionality a použitelnosti, čímž komentují nedostatečnost první vlny oboru HCI, která se právě na tyto dva aspekty interakcí primárně zaměřovala. Veerbek píše, že ve věku chytrých mobilních technologiích, ambientní technologie, různých implantátů a technologických protéz užívaných ve zdravotnictví jsou funkčnost a použitelnost limitují nástroje, jak analyzovat technologii. Máme-li v mozku implantát, používáme-li plně automatizovaný chytrý dům, nejsou striktně řečeno používány. Naopak jsou navrženy tak, aby se s nimi člověk dostal do styku co nejméně. Postfenomenologie tak tvrdí, že je třeba podrobněji problematizovat, jak jinak je možné vidět vztah člověk-technologie. Veerbek vyjmenovává tři přístupy: \u003Cem>extenze\u003C\u002Fem>, \u003Cem>dialektika\u003C\u002Fem> a \u003Cem>hybridita\u003C\u002Fem>. [VERBEEK, 2015a]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V případě prvního přístupu \u003Cem>extenze\u003C\u002Fem> technologii vnímáme primárně jako nástroje, kde nás zajímá především její instrumentální hodnota při vyplňování našich cílů a potřeb. Technologie se zdá být neutrální v tom smyslu, že se aktivně nepodílí na formování našich cílů a potřeb, pouze je pasivně pomáhá naplňovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Dialektický\u003C\u002Fem> přístup zdůrazňuje technologii jako sílu, která na člověk působí jako negativní prvek způsobující pocit odcizení. Příkladem jako marxistická kritika mechanizace [VERBEEK, 2015a] nebo současná debata o vlivu automatizace a umělé inteligence, které urychlují tzv. technologickou nezaměstnanost, kdy technologie více a více nahrazují nízkokvalifikované pracovníky. Veerbek zmiňuje práci Ernsta Kappa a Wilhelma Schmida, kteří dialektický vztah k technologii chápali jako postupné osvobozování se za pomoci externalizace určitých lidských dovedností. Kappův filosoficko-antropologický přístup k technologii již v roce 1877 viděl technologii jako projekci lidských orgánů. [VERBEEK, 2015a]\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Hybridita\u003C\u002Fem> je přístup, který upozorňuje na dualistické subjekto-objektové tendence předchozích přístupů. Místo protipólů člověk\u002Fsubjekt a technologie\u002Fobjekt navrhuje tento přístup koncept hybridu, kdy člověk a technologie jsou vzájemně se ovlivňující síly, které formují jedna druhou. Zároveň hybridní přístup explicitně deklaruje technologii jako aktivně formující naše chování a interakci se světem, jaké \u003Cem>médium\u003C\u002Fem>, které nás spojuje se světem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Veerbek dále cituje práci amerického filosofa Dona Ihdeho a jeho podrobnější rozpracování vztahu člověk-technologie. Ihde pojmenovává následující vztahy: vtělený, hermeneutický, alteritní, na pozadí. Veerbek doplňuje Ihdeho analýzu svými vztahy \u003Cem>kyborga\u003C\u002Fem>, \u003Cem>imerze \u003C\u002Fem>a \u003Cem>augmentace\u003C\u002Fem>. Stručná popis jednotlivých vztahů je možno nalézt ve článku \u003Cem>A short introduction for mediation theory\u003C\u002Fem> napsaného právě Veerbekem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Veerbeka ale v první řadě zajímají etické problémy technologie. Stejně jako zmíněné postkognitivistické teorie HCI i postfenomenologická mediační teorie souhlasí, že technologie hraje aktivní roli při formování našich životů, a proto designéři nabývají zodpovědnosti za to, jaké \u003Cem>afordance\u003C\u002Fem> do technologií navrhnou. Jak jsem ale zmínil v jiné části textu, afordance jsou relativním vztahem mezi člověkem a jeho prostředím. Stejně jako zážitky, tak ani afordance nemá designér plně pod svou kontrolou. To ale neznamená, že rigorózní analýza a reflexe designérské činnosti není třeba. Naopak, Veerbek argumentuje, že právě nyní filosofie techniky zažívá renesanci, neboť je pro návrh technologií potřeba určitý teoretický rámec, který by designérům poskytl pevnou zem, od které se ve své kreativní činnosti mohou odrazit. Postfenomenologická filosofie techniky se právě o toto snaží.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"zaver\" name=\"zaver\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Závěr\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>V tomto textu jsem se pokusil naznačit důležité aspekty současného myšlení o designu technologií. Zaprvé jsem se snažil problematizovat a ukázat, že původní premisy první vlny HCI založené na kognitivistickém a informačně-zpracovávajícím modelu lidské kognice, ignorovaly socio-kulturní kontext, ve kterém naše kognice probíhá. Dále jsem analýzou kritiky kognitivismu poukázal na alternativní, postkognitiviské teorie, které se snaží situovat člověka a jeho tělo do širšího kontextu, kde akce, aktivita a význam se odvíjí od praktické, každodenní činnosti a “interakce se světem. Mezi postkognitivistické teorie patří fenomenologie Martina Heideggera a jeho nástupců, activity teorie, actor-network teorie a distribuovaná kognice. K těmto teoriím jsem představil relevantní proud postfenomenologického výzkumu ve filosofii techniky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zmíněné teorie a přístupy by měly poskytnout teoretické jádro tzv. druhé vlny HCI, interakčního a UX designu. Tyto oboru musí reagovat na to, že design technologií se nyní stává činností, jež zásadně ovlivňuje lidské životy z důvodu, na kterém se shodují všechny postkognitivistické teorie i postfenomenologie: technologie je médium, které aktivně formuje náš vztah ke světu. Designéři třímají ve svých rukou moc, ale zároveň i enormní potenciál, jak zlepšit současný svět. Bez teoretické základy se ale tato moc může zvrhnout buď v nevyužitý potenciál nebo v horším případě v dystopický scénář, kdy technologie se nám vymknou z rukou, neboť jsme až příliš dlouho nechali designéry si “hrát” bez toho, aniž by jejich práce byla kriticky a teoreticko-filosoficky zkoumána.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tento text se ve vším skromnosti kladl za cíl představit témata, která by neměla v teoreticko-filosofickém zkoumání vlivů technologie chybět. Podrobná analýzy postkognitivistických teorií, především actor-network teorie, byla nad rámec tohoto textu. I z tohoto důvodu se chystám tyto nedostatky napravit ve své diplomové práci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"zdroje\" name=\"zdroje\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Zdroje\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>BATTARBEE, KATJA a ILPO KOSKINEN. Co-experience: user experience as interaction. CoDesign[online]. 2005, 1(1): 5-18 [cit. 2015-12-06]. DOI: 10.1080\u002F15710880412331289917. ISSN 15710882. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.tandfonline.com\u002Fdoi\u002Fabs\u002F10.1080\u002F15710880412331289917\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>BREY, Philip, c2001. Hubert Dreyfus — Human versus Machine. ACHTERHUIS, Hans. \u003Cem>American philosophy of technology: the empirical turn\u003C\u002Fem>. Bloomington: Indiana University Press, s. 37–63. ISBN 0253214491.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CHOKR, Nader N., 2014. \u003Cem>‚Philosophy‘: After the End of Philosophy In a Globalizing and Glocalizing World\u003C\u002Fem>. Cambridge Scholars Publishing. ISBN 9781443865388.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, A. a D. CHALMERS, 1998. The Extended Mind. \u003Cem>Analysis\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>58\u003C\u002Fstrong>(1), 7-19 [cit. 2017-10-16]. DOI: 10.1093\u002Fanalys\u002F58.1.7. ISSN 0003-2638. Dostupné z: https:\u002F\u002Facademic.oup.com\u002Fanalysis\u002Farticle-lookup\u002Fdoi\u002F10.1093\u002Fanalys\u002F58.1.7\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>CLARK, Andy, 1998. \u003Cem>Being there: putting brain, body, and world together again\u003C\u002Fem>. Cambridge: The MIT Press. ISBN 0-262-53156-9.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>COWART, Monica, Embodied Cognition. \u003Cem>The Internet Encyclopedia of Philosophy\u003C\u002Fem> [online]. [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.iep.utm.edu\u002Fembodcog\u002F\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DAWSON, Michael R.W., 2013. \u003Cem>Mind, body, world: foundations of cognitive science\u003C\u002Fem>. [CEL version]. Edmonton: AU Press. ISBN 9781927356180.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DE JONG, Alex, Marc, SCHUILENBURG. 2006. \u003Cem>Mediapolis: popular culture and the city\u003C\u002Fem>. Rotterdam: 010 Publ. ISBN 9789064506284.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DESCARTES, René, 2003. \u003Cem>Meditace o první filosofii: námitky a autorovy odpovědi\u003C\u002Fem>. Přeložil Tomáš MARVAN, přeložil Petr GLOMBÍČEK, přeložil Pavel ZAVADIL. Praha: OIKOYMENH. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 80-7298-084-x.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DOURISH, Paul, 2004. \u003Cem>Where the action is: the foundations of embodied interaction\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass. [u.a.]: MIT Press. ISBN 9780262541787.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DEUZE, Mark, 2015. \u003Cem>Media life: Život v médiích\u003C\u002Fem>. Přeložil Petra IZDNÁ. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Studia nových médií. ISBN 978–80–246–2815–8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DREYFUS, Hubert L., 1967. Why Computers Must Have Bodies in Order to Be Intelligent. \u003Cem>The Review of Metaphysics\u003C\u002Fem>. Philosophy Education Society, \u003Cstrong>21\u003C\u002Fstrong>(№1 (Sep.), 13–32.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ENGEL, Andreas K., K. J. FRISTON a Danica KRAGIC, 2015. \u003Cem>The pragmatic turn: toward action-oriented views in cognitive science\u003C\u002Fem>. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press. ISBN 9780262034326.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>FERENC, Jakub. \u003Cem>Teorie současného web designu a její aplikace při návrhu responsivních www stránek\u003C\u002Fem>. Praha, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra informačních technologií a technické výchovy. Vedoucí práce PhDr. Josef Procházka, Ph.D.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GIBSON, James J., 2015. \u003Cem>The Ecological Approach to Visual Perception\u003C\u002Fem>. Classic Edition. 711 Third Avenue, New York, NY 10017: Psychology Press. ISBN 978-1-315-74021-8.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HASSENZAHL, Marc a Noam TRACTINSKY. User experience – a research agenda. In: \u003Cem>Behaviour & Information Technology\u003C\u002Fem> [online]. 2006,25(2): 91-97 [cit. 2015-12-06]. DOI: 10.1080\u002F01449290500330331. ISSN 0144-929x. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.tandfonline.com\u002Fdoi\u002Fabs\u002F10.1080\u002F01449290500330331\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HEIDEGGER, Martin, 1996. \u003Cem>Bytí a čas\u003C\u002Fem>. Praha: Oikoymenh. Oikúmené. ISBN 80–86–005–12–7.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>HEIDEGGER, Martin, John MACQUARRIE a Edward ROBINSON, 2006. \u003Cem>Being and time\u003C\u002Fem>. Oxford: Blackwell. ISBN 0631197702.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Herbert Blumer, 2001. In: \u003Cem>Wikipedia: the free encyclopedia\u003C\u002Fem> [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2017-10-21]. Dostupné z: https:\u002F\u002Fcs.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FHerbert_Blumer\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>JONES, Peter H., 2014. \u003Cem>Systemic Design Principles for Complex Social Systems\u003C\u002Fem> [online]. s. 91 [cit. 2017–08–22]. DOI: 10.1007\u002F978–4–431–54478–4_4. ISBN 978–4–431–54478–4. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002F978-4-431-54478-4_4\"> http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002F978-4-431-54478-4_4\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KAPTELININ, Victor, Bonnie NARDI, Susanne BØDKER, John CARROLL, Jim HOLLAN, Edwin HUTCHINS a Terry WINOGRAD, 2003. Post-cognitivist HCI. In: \u003Cem>CHI ’03 extended abstracts on Human factors in computing systems – CHI ’03\u003C\u002Fem> [online]. New York, New York, USA: ACM Press, s. 692- [cit. 2017-10-15]. DOI: 10.1145\u002F765891.765933. ISBN 1581136374. Dostupné z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fportal.acm.org\u002Fcitation.cfm?doid=765891.765933\">http:\u002F\u002Fportal.acm.org\u002Fcitation.cfm?doid=765891.765933\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>KAPTELININ, Victor. a Bonnie A. NARDI, 2006. \u003Cem>Acting with technology: activity theory and interaction design\u003C\u002Fem>. Cambridge, Mass.: MIT Press. Acting with technology. ISBN 9780262513319.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LEIDLMAIR, Karl, ed., 2009. \u003Cem>After cognitivism a reassessment of cognitive science and philosophy\u003C\u002Fem>. Dordrecht: Springer. ISBN 9781402099922.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MCLUHAN, Marshall, 1991. \u003Cem>Jak rozumět médiím: extenze člověka\u003C\u002Fem>. Praha: Odeon. Eseje (Odeon). ISBN 80-207-0296-2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>MERHOLZ, Peter. 1998. Whither “User Experience”? [online]. [cit. 2015–05–11]. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fpeterme.com\u002Findex112498.html\"> http:\u002F\u002Fpeterme.com\u002Findex112498.html\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Donald A., 2013. \u003Cem>The design of everyday things\u003C\u002Fem>. Revised and expanded edition. New York, New York: Basic Books. ISBN 978-0-465-00394-5.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>NORMAN, Don, Affordances and Design. \u003Cem>Jnd.org\u003C\u002Fem> [online]. [cit. 2017-10-19]. Dostupné z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jnd.org\u002Fdn.mss\u002Faffordances_and.html\">http:\u002F\u002Fwww.jnd.org\u002Fdn.mss\u002Faffordances_and.html\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>PEPPERELL, Robert, 2003. Where The Action Is: The Foundations of Embodied Interaction by Paul Dourish. MIT Press, Cambridge, MA, U.S.A., 2001. 229 pp., illus. ISBN. \u003Cem>Leonardo\u003C\u002Fem>[online]. \u003Cstrong>36\u003C\u002Fstrong>(5), 412-413 [cit. 2017-10-21]. DOI: 10.1162\u002Fleon.2003.36.5.412. ISSN 0024-094x. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.mitpressjournals.org\u002Fdoi\u002F10.1162\u002Fleon.2003.36.5.412\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>RITTEL, Horst W. J. a Melvin M. WEBBER, 1973. Dilemmas in a general theory of planning. In: \u003Cem>Policy Sciences\u003C\u002Fem>. \u003Cstrong>4\u003C\u002Fstrong>(2), s. 155–169. DOI: 10.1007\u002FBF01405730. ISSN 0032–2687. Dostupné také z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002FBF01405730\"> http:\u002F\u002Flink.springer.com\u002F10.1007\u002FBF01405730\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>RITTEL, Horst W. J. The Reasoning of Designers. In: Arbeitspapier zum International Congress on Planning and Design Theory in Boston, August 1987. Universitaet Stuttgart: Schriftenreihe des Instituts fuer Grundlagen der Planung, Universitaet Stuttgart, 1988. Dostupné z:\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.cc.gatech.edu\u002F~ellendo\u002Frittel\u002Frittel-reasoning.pdf\"> http:\u002F\u002Fwww.cc.gatech.edu\u002F~ellendo\u002Frittel\u002Frittel-reasoning.pdf\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ROUSSEL, Nicolas, 2014. \u003Cem>Looking back: a very brief history of HCI\u003C\u002Fem>. Inria Lille – Nord Europe. Dostupné také z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fdirection.bordeaux.inria.fr\u002F~roussel\u002Fpublications\u002F2014-looking-back.pdf\">http:\u002F\u002Fdirection.bordeaux.inria.fr\u002F~roussel\u002Fpublications\u002F2014-looking-back.pdf\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SHANAHAN, Murray, 2016. The Frame Problem. ZALTA, Edward N. \u003Cem>The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2016 Edition)\u003C\u002Fem> [online]. Stanford University: Metaphysics Research Lab [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: https:\u002F\u002Fplato.stanford.edu\u002Fentries\u002Fframe-problem\u002F\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SHAPIRO, Lawrence, 2011. \u003Cem>Embodied cognition\u003C\u002Fem>. London: Routledge. ISBN 9780415773423.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VÄÄNÄNEN-VAINIO-MATTILA, Kaisa, Virpi ROTO a Marc HASSENZAHL. Now let’s do it in practice. In: Proceeding of the twenty-sixth annual CHI conference extended abstracts on\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Human factors in computing systems – CHI ’08 [online]. New York, New York, USA: ACM Press, 2008, s. 3961- [cit. 2015-12-06]. DOI: 10.1145\u002F1358628.1358967. ISBN 978160558012x. Dostupné z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fportal.acm.org\u002Fcitation.cfm?doid=1358628.1358967\">http:\u002F\u002Fportal.acm.org\u002Fcitation.cfm?doid=1358628.1358967\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VEERBEK, Peter-Paul, 2015. Toward a Theory of Technological Mediation: A Program for Postphenomenological Research. BERG, Jan Kyrre, O FRIIS a Robert P. CREASE. \u003Cem>Technoscience and postphenomenology: the Manhattan papers\u003C\u002Fem>. Lanham, MD: Lexington Books, s. 189-204. ISBN 978-0-7391-8961-0.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>VERBEEK, Peter-Paul, 2015a. Beyond interaction. \u003Cem>Interactions\u003C\u002Fem> [online]. \u003Cstrong>22\u003C\u002Fstrong>(3), 26-31 [cit. 2017-10-22]. DOI: 10.1145\u002F2751314. ISSN 10725520. Dostupné z: http:\u002F\u002Fdl.acm.org\u002Fcitation.cfm?doid=2767137.2751314\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WINOGRAD, Terry a Fernando FLORES, 1987. \u003Cem>Understanding computers and cognition: a new foundation for design\u003C\u002Fem>. Reading, Mass.: Addison-Wesley Publishing Company. ISBN 0-201-11297-3.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>YAROSHEVSKY, M, 1989. \u003Cem>Lev Vygotsky\u003C\u002Fem>. Moscow: Progress Publishers.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>ZALTA, Edward N, 2017. Martin Heidegger. \u003Cem>The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2017 Edition)\u003C\u002Fem> [online]. [cit. 2017–10–09]. Dostupné z:\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fplato.stanford.edu\u002Fentries\u002Fheidegger\u002F\"> https:\u002F\u002Fplato.stanford.edu\u002Fentries\u002Fheidegger\u002F\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4635,"protected":19},"\u003Cp>(10385 slov) Úvod Pokud by mě donedávna někdo žádal o radu, jak rychle proniknout do oboru UX designu, měl jsem připravenou obvyklou odpověď. Vedle obligátních biblí interakčního designu od Alana Coopera, Dona Normana, teorie realistického designu od českého akademika působícího v Norsku Jana Michla, nastudování kognitivních aspektů interakce člověk-stroj, jsem zdůrazňoval i nutnost přestat číst […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4640,13,33,34,35,36,37,888],"post-532",{"self":4642,"collection":4647,"about":4649,"author":4651,"replies":4653,"version-history":4656,"predecessor-version":4659,"wp:attachment":4663,"wp:term":4666,"curies":4671},[4643],{"href":4644,"targetHints":4645},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F532",{"allow":4646},[44],[4648],{"href":47},[4650],{"href":50},[4652],{"embeddable":53,"href":54},[4654],{"embeddable":53,"href":4655},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=532",[4657],{"count":22,"href":4658},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F532\u002Frevisions",[4660],{"id":4661,"href":4662},863,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F532\u002Frevisions\u002F863",[4664],{"href":4665},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=532",[4667,4669],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4668},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=532",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4670},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=532",[4672],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4674,"wp:term":4684},[4675],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4676,"_links":4677},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4678,"collection":4682},[4679],{"href":54,"targetHints":4680},{"allow":4681},[44],[4683],{"href":96},[4685,4700],[4686],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4687},{"self":4688,"collection":4692,"about":4694,"wp:post_type":4696,"curies":4698},[4689],{"href":105,"targetHints":4690},{"allow":4691},[44],[4693],{"href":110},[4695],{"href":113},[4697],{"href":116},[4699],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4701],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4702},{"self":4703,"collection":4707,"about":4709,"wp:post_type":4711,"curies":4713},[4704],{"href":955,"targetHints":4705},{"allow":4706},[44],[4708],{"href":469},[4710],{"href":472},[4712],{"href":964},[4714],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4717,"es":4721,"fr":4725},{"title":4718,"slug":4719,"description":4720},"(UX) Design and HCI, Cognitive Science and the Philosophy of Technology: A Few Introductory Notes","ux-design-and-hci-cognitive-science-and-the-philosophy-of-technology-a-few-introductory-notes","Why UX design needs theory: from Heidegger and affordances through the critique of cognitivism to post-cognitivist HCI and postphenomenology.",{"title":4722,"slug":4723,"description":4724},"Diseño (UX) y HCI, ciencia cognitiva y filosofía de la técnica: algunas notas introductorias","diseno-ux-y-hci-ciencia-cognitiva-y-filosofia-de-la-tecnica-algunas-notas-introductorias","Por qué el diseño UX necesita teoría: de Heidegger y las affordances, pasando por la crítica del cognitivismo, a la HCI poscognitivista y la posfenomenología.",{"title":4726,"slug":4727,"description":4728},"Le design (UX) et la HCI, les sciences cognitives et la philosophie de la technique : quelques notes introductives","le-design-ux-et-la-hci-les-sciences-cognitives-et-la-philosophie-de-la-technique-quelques-notes-introductives","Pourquoi l’UX design a besoin de théorie : de Heidegger et des affordances, en passant par la critique du cognitivisme, jusqu’à la HCI post-cognitiviste et la postphénoménologie.",{"id":4730,"date":4731,"date_gmt":4732,"guid":4733,"modified":4735,"modified_gmt":4736,"slug":4737,"status":12,"type":13,"link":4738,"title":4739,"content":4741,"excerpt":4743,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4745,"categories":4746,"tags":4747,"class_list":4748,"_links":4750,"_embedded":4782,"tagsResolved":4824,"translations":4825},550,"11. 07. 2017","2017-07-11T00:00:00",{"rendered":4734},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fdesatero-pro-enterprise-ux-design","2025-07-05T13:06:43","2025-07-05T11:06:43","desatero-pro-enterprise-ux-design","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fdesatero-pro-enterprise-ux-design\u002F",{"rendered":4740},"Desatero pro enterprise UX design",{"rendered":4742,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cdiv class=\"image-description\">Před odchodem ze svého nedlouhého působení na pozici UX designéra v Hypoteční bance jsem se zamyslel nad tím, co mi tato zkušenost z hlediska UX vzdělání přinesla. Člověk může přečíst mnoho teorie, ale některé věci si musí zažít. Osobně jsem nyní přikloněn k názoru, že UX design je mnohem více o komunikaci, argumentaci a „překládání“ terminologie, slovníku a myšlenek mezi IT, analýzou a business analýzou, než o práci s nějakým UX prototypovacím nástrojem. Neznamená to, že prototypování GUI není důležitým výsledným produktem práce UXáka, ale je jen pomyslnou špičkou ledovce. Špatně pochopená analýza a business požadavky vždycky povedou ke špatnému UX, přestože člověk může být jakkoli v prototypování talentovaný. I proto si myslím, že se v praxi ukazuje má domněnka, že UXák kognitivně stojí na pekuliární pozici mezi kreativitou a analýzou, mezi chaosem a řádem, a musí velmi dobře ovládat obě formy uvažování. Což je jeden z bodů mého „empirického“ desatera.\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli>Ideálně vše, na čem pracuješ, vykazuj.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Předtím, než cokoli navrhneš, ujisti se, že dobře rozumíš a znáš business a analytickou dokumentaci.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Nauč se terminologii businessu, analýzy a vývoje, abys byl schopný komunikovat své UX nápady jejich přirozeným jazykem.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Jelikož budeš komunikovat s businessem, analýzou a vývojem, připrav se na to, že si budeš muset zapisovat jejich nápady a připomínky. Nejen abys měl jistotu, že si věci pamatuješ, ale také, abys měl argumenty proto, proč jsi navrhl v UX věci daným způsobem.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Pracuješ s talentovanými a inteligentními lidmi. Přesto každý nemá tvůj talent si v hlavě představit uživatelské rozhraní, animace, interakce apod. Proto se snaž komunikovat své nápady konkrétním jazykem bez zbytečných abstrakcí. Stále platí, že obraz, nebo lépe prototyp se rovná 1000 slov.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Připravuj se na schůze. Utvoř si osnovu toho, co chceš probrat. Ujisti se, že daná místnost má projektor, potřebné vybavení, kabely apod.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Neboj se využívat volné zasedací místnosti pro kreslení na tabule a rychlé prototypování. Je dobré občas opustit prostředí softwaru a vzít do ruky tužku nebo fix. Podpoří to tvou kreativitu.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>V Axure či jiném prototypovacím nástroji používej monochromatické barevné schéma. Výrazné barvy používej pro zvýraznění důležitých interakčních prvků nebo statusů.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Máš-li zkušenost s vizuálním designem, dej si pozor, ať prototypy neděláš příliš detailní a „vysokoúrovňové“. Jinak řečeno, kroť v sobě umělce, hýčkej designéra.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>UX je kreativní, ale také analytická činnost. Pěstuj obě formy uvažování.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":4744,"protected":19},"\u003Cp>Před odchodem ze svého nedlouhého působení na pozici UX designéra v Hypoteční bance jsem se zamyslel nad tím, co mi tato zkušenost z hlediska UX vzdělání přinesla. Člověk může přečíst mnoho teorie, ale některé věci si musí zažít. Osobně jsem nyní přikloněn k názoru, že UX design je mnohem více o komunikaci, argumentaci a „překládání“ […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4749,13,33,34,35,36,37,888],"post-550",{"self":4751,"collection":4756,"about":4758,"author":4760,"replies":4762,"version-history":4765,"predecessor-version":4768,"wp:attachment":4772,"wp:term":4775,"curies":4780},[4752],{"href":4753,"targetHints":4754},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F550",{"allow":4755},[44],[4757],{"href":47},[4759],{"href":50},[4761],{"embeddable":53,"href":54},[4763],{"embeddable":53,"href":4764},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=550",[4766],{"count":172,"href":4767},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F550\u002Frevisions",[4769],{"id":4770,"href":4771},821,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F550\u002Frevisions\u002F821",[4773],{"href":4774},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=550",[4776,4778],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4777},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=550",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4779},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=550",[4781],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4783,"wp:term":4793},[4784],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4785,"_links":4786},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4787,"collection":4791},[4788],{"href":54,"targetHints":4789},{"allow":4790},[44],[4792],{"href":96},[4794,4809],[4795],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4796},{"self":4797,"collection":4801,"about":4803,"wp:post_type":4805,"curies":4807},[4798],{"href":105,"targetHints":4799},{"allow":4800},[44],[4802],{"href":110},[4804],{"href":113},[4806],{"href":116},[4808],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4810],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4811},{"self":4812,"collection":4816,"about":4818,"wp:post_type":4820,"curies":4822},[4813],{"href":955,"targetHints":4814},{"allow":4815},[44],[4817],{"href":469},[4819],{"href":472},[4821],{"href":964},[4823],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4826,"es":4830,"fr":4834},{"title":4827,"slug":4828,"description":4829},"Ten Commandments for Enterprise UX Design","ten-commandments-for-enterprise-ux-design","Ten rules from my brief time as a UX designer at a bank: UX design is more about communication and translating between business, analysis and IT than about prototyping.",{"title":4831,"slug":4832,"description":4833},"Decálogo para el diseño UX empresarial","decalogo-para-el-diseno-ux-empresarial","Diez reglas de mi breve paso como diseñador UX por un banco: el diseño UX trata más de comunicación y de traducir entre negocio, análisis e IT que de prototipar.",{"title":4835,"slug":4836,"description":4837},"Dix commandements pour l’UX design en entreprise","dix-commandements-pour-l-ux-design-en-entreprise","Dix règles tirées de mon bref passage comme UX designer dans une banque : l’UX design tient davantage de la communication et de la traduction que du prototypage.",{"id":4839,"date":4840,"date_gmt":4841,"guid":4842,"modified":4844,"modified_gmt":4845,"slug":4846,"status":12,"type":13,"link":4847,"title":4848,"content":4850,"excerpt":4852,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4854,"categories":4855,"tags":4856,"class_list":4857,"_links":4859,"_embedded":4891,"tagsResolved":4933,"translations":4934},574,"07. 06. 2017","2017-06-07T00:00:00",{"rendered":4843},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fspekulativni-genealogie-vizualniho-mysleni-v-informacni-spolecnosti","2025-07-05T13:14:27","2025-07-05T11:14:27","spekulativni-genealogie-vizualniho-mysleni-v-informacni-spolecnosti","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fspekulativni-genealogie-vizualniho-mysleni-v-informacni-spolecnosti\u002F",{"rendered":4849},"Spekulativní genealogie vizuálního myšlení v informační společnosti",{"rendered":4851,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"Sophomore Tina Roh experiences the virtual world that she helps\" class=\"alignnone size-full wp-image-1003\" height=\"1785\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 2520px) 100vw, 2520px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F06\u002Fvir05_a1.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F06\u002Fvir05_a1.jpg 2520w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F06\u002Fvir05_a1-300x213.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F06\u002Fvir05_a1-768x544.jpg 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F06\u002Fvir05_a1-1024x725.jpg 1024w\" width=\"2520\">\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Credit: Linda A. Cicero \u002F Stanford News Service\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Klíčová slova: McLuhan, Flusser, kognitivní schopnosti, Gutenbergova galaxie, virtuální realita, vizuální myšlení\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"uvod\" id=\"uvod\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Úvod\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Motivací pro následující esej byla otázka položená během semináře Informační politiky. Při dotazu, jak bude vypadat informační společnost za několik let, jsem vyslovil tezi, že společnosti bude dominovat virtuální realita a s tím spojený nový druh myšlení. V průběhu semestru jsem na tuto otázku jednu kratší práci již napsal. Tento text je rozvedení spekulace nad touto otázkou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"text\" id=\"text\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Text\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Jedna z podkapitol, které se informační politika věnuje, je informační společnost. Ve svém jádru se tento ne příliš stabilní koncept snaží ve skutečnosti o artikulaci něčeho intuitivně zřejmého, tedy že technologie je nezanedbatelný prvek lidského života. Člověk a technologie se vzájemně ovlivňují. Je to druh vztahu, pro jehož popis si rád vypůjčuji terminologii zavedenou oborem kybernetiky, jmenovitě pojmy “zpětné vazby” nebo “zpětné smyčky”, které mi slouží jako vizuální pomůcka k pochopení veskrze abstraktního symbiotického vztahu mezi člověkem a technologií. Abstrakce je nutností, přestože (nebo možná právě proto) každý z nás si dokáže představit hmatatelné příklady i osobní příhody toho, jak je jeho život moderní technologií ovlivňován.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Intuitivní uchopení problému není špatně, ale jako se nespokojíme s vysoce komprimovaným obrázkem ve formátu jpg, tak i v tomto případě při bližším zkoumání něco chybí. Tím chybějícím, jež musí doplňovat naší intuici, je existující a rozsáhlá literatura zabývající se konceptem informační společnosti. Ta nabízí mnoho témat a debat zkoumajících, zdali vliv informací v současné moderní společnosti je něčím výrazně novým, nebo hrály svou úlohu již od nepaměti, případně jak technologie mění od základů struktury našeho myšlení a představu, co znamená být člověkem, jak vidíme v trans- a post-humanistických přístupech k tradičním problémům humanitních věd.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Analýza informační společnosti nevynechává otázky, které se týkající probíhajících změn pracovního trhu a příležitostí. Zkoumání změn pracovního trhu jako odpovědi na nové technologie se vyskytuje v mnoha dílech teoretiků informační společnosti a osobně tuto část analýzy informační společnosti považuji za zajímavou styčnou plochu, kde se setkávají ekonomická, sociologická, a dokonce i kognitivně-psychologická témata.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ať už si totiž přejeme nebo ne, současný ekonomický systém většiny západní společnosti, kombinující prvky volného trhu a státní regulace, je založen na schopnosti neustále inovovat a ti, kteří toho jsou schopni, získávají finanční ohodnocení a s tím související sociální status. Řekl bych, že mnoho analýz teoretiků informační společnosti v tomto bodě končí. Já se chci ale ptát dále. Máme-li definované soubory hodnot, které jsou ve společensko-ekonomickém systému akcentovány, jací lidé naplňují požadavky na tvůrce těchto hodnot, jinak řečeno, co konkrétně tito lidé umí, znají, a jak se liší jejich kognitivní aparát, že jsou schopni v daném kontextu vyčnívat nad ostatními?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Volba kognice jako vlivného faktoru je opodstatněná, neboť čím dál tím více se ukazuje, že kognitivní schopnosti, inteligence a kreativita jsou důležité faktory ekonomického úspěchu jedinců, komerčních firem, a nakonec i celé společnosti, jestliže společnost vnímáme jako součet jedinců, kteří v ní participují. Termíny jako “creative industries”, “creative economy” nebo “kognitivní kapitalismus”, jež popisují schopnosti oceňované trhem, na teoretické rovině jednoznačně staví na konceptu informační společnosti, neboť ve všech případech podle nich tyto typy současných ekonomik nejen že umocňují důležitost informací, ale zároveň specifikují, že především generování nových a užitečných informací (což je zhruba definice kreativity) je pomyslným hnacím motorem ekonomického růstu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Co se ale přesně s příchodem informačních technologií změnilo, že najednou inteligence a kreativita mají takovou hodnotu? Jelikož tyto vlastnosti byly více méně vždy přítomny v lidech, včetně jejich nerovnoměrné distribuce, co přesně je na informačních technologiích a společnosti na nich postavené jiné, že zmíněné vlastnosti jsou tak oceňované? Anebo se lze ptát obecněji: co přesně technologie v určitém revolučním období obsahuje, jak je tvořena, že dala vzniknout poptávce po určitých dovednostech a schopnostech? A byly tyto schopnosti vždy přítomny, třebaže jen latentně čekaly na svůj pravý čas, nebo emergence technologie dala vzniknout skutečně novému „vědomí člověka“, jak popisuje Marshall McLuhan ve své knize Gutenberg Galaxy komentující vliv médií na člověka?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>McLuhan v knize píše, že teorie kulturních změn se musí opírat o znalosti toho, jak technologické změny mění poměr využívání a důležitosti jednotlivých lidských smyslových orgánů. McLuhan se své teze chopí a analyzuje období evropské civilizace před a po zavedení Gutenbergova tiskařského lisu. Zatímco před jeho uvedením byla společnost predominantně zaměřená na tu část reality, kterou lze vnímat a přenášet orálně, sluchově a hmatově, tiskařský lis a rozmach čteného slova přivedly společnost do nového, vizuálního módu vnímání světa. McLuhan může tak tvrdit, neboť tištěné slovo jako médium přenosu informací bylo nutné vidět. McLuhanův argument je samozřejmě komplexnější, zvláště jeho popis toho, jak lidské vědomí předtiskové období společnosti bylo zahaleno do jednotného, holistického celku, který byl s příchodem tisku a tištěného slova rozparcován do částí, neboť tištěné slovo, kniha a čtení pro sebe jsou velmi individualistické aktivity, jež podle McLuhana vedly (mimo jiné) k vzrůstu individualismu a nacionalismu (\u003Cspan style=\"font-size:12pt\">MCLUHAN, \u003C\u002Fspan>157-158) a také poptávce po více mechanickému a kvantitativnímu myšlení a uchopení logiky a dialektiky (\u003Cspan style=\"font-size:12pt\">MCLUHAN, \u003C\u002Fspan>159). McLuhana teze, kterou není jednoduché identifikovat, jelikož se “rozplývá” ve fragmentech napříč jeho celou knihou, tkví v ukázání, že technologie a technologické revoluce jsou jednou z nejdůležitějších příčin průmyslových revolucí, které navíc způsobují netriviální kognitivní změny v lidském vědomí a zvýšené sensibilitě, nebo naopak znecitlivění některých z pěti lidských smyslových orgánů. Předtisková doba byla pro McLuhana dobou využívající orální přenos informací a sluchový orgán, kdežto knihtisk nás přetvořil na „gutenbergovského člověka“, jehož předchozí zkušenost mnohosti smyslů je homogenizována a redukována na jeden jediný, jakýsi diktát vizuálního vnímání a myšlení (\u003Cspan style=\"font-size:12pt\">MCLUHAN, \u003C\u002Fspan>125). Protilékem proti tomuto pro McLuhana negativnímu trendu byla, v době před internetem, elektrifikace, jež z individualistické společnosti měla nově dostupnou mediální interkonektivitou znovu udělat společnost “globální vesnicí”, neboť “elektrický věk není mechanický, ale organický a chová málo sympatií vůči hodnotám dosažených prostřednictvím typografie, ‘mechanického způsobu psaní’ […]” (\u003Cspan style=\"font-size:12pt\">MCLUHAN, \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400;font-size:11pt;color:#1a1a1a;text-decoration:normal\">135).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přestože je třeba opatrnost před přílišným zjednodušujícím pohledem na McLuhanovu asociaci revoluce tisku a čtení jako primárně spojených s vizuální kognicí, i po detailnějším prozkoumání knihy mi McLuhanovy teze přijde problematická. Přeskočím-li skutečně triviální tvrzení, že náš zrak musí fungovat, abychom viděli text, který máme číst, narazím na to, že člověk musí dále vykázat znalost jazyka, včetně schopnosti tuto znalost použít pro dekódování lingvistických znaků, jejích významů i pochopení širšího pragmatického kontextu. To jsou pro čtení násobně důležitější úkony než vizuální percepce materiálu, na kterém jsou natištěné nějaké znaky. Tak totiž text vnímá negramotný člověk, který se jako “čtenář” znatelně liší od člověka gramotného. Gramotnost a schopnost manipulace s lingvistickým obsahem jsou primární dovednosti člověka-čtenáře. Jako extrémní, i když validní protipříklad k McLuhanovy lze zmínit osoby, které pro čtení nemohou využívat svůj zrak, tak jak je to v případě zrakově postižených, ale gramotných ve čtení braillova písma. McLuhan přikládá knihtisku, text, “Typografickému nebo Gutenbergovu” člověku nové a přelomové vlastnosti, jež transformovaly evropskou společnost. Skutečně by ale tyto vlastnosti nabyl negramotný člověk, který by vizuálně očima pouze přejížděl řádek po řádku text, jenž by pro něj byl jen shlukem nesrozumitelných a obsahově vyprázdněných znaků?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Takto gramotnost a text určitě revoluci nezpůsobily, čímž lpění na vizualitě čtení jako hlavního prostředku zpracování lingvistických znaků se najednou jeví jako velké nedorozumění. Jakoby McLuhan správně identifikoval symptomy gramotné, gutenbergovské společnosti, tedy onu výše zmíněnou mechanizaci a kvantifikaci myšlení (a tím i vývoj logického myšlení), ale prohodil příčiny. Vizualita a vizuální percepce jsou i do dnešní doby tak obtížně algoritmizovatelné právě proto, že na našich běžných, makroskopických úrovních nevidíme svět v diskrétních jednotkách, ale jako holistický celek. Že svět kolem nás není na makroskopické úrovni diskrétní, ale holistický, byl také problém postavený před matematiku a fyziku 17. a 18. století. Vyřešen byl částečně karteziánskou analytickou geometrií, a konečně až s příchodem diferenciálního a integrálního počtu. Přibližně od druhé poloviny 20. století se ten samý problém uchopení vizuální percepce vyskytl v nově vzniklém oboru Umělé inteligence a později i kognitivní vědě. Výzkumníci těchto oborů se dodnes snaží naprogramovat stroj schopný vnímat vizuální prostor minimálně na takové úrovni, na jaké to zvládne člověk. Holismus vizuálna ale před vědce klade problém, na co se přesně při zpracování vstupních dat má software zaměřit, což implikuje určitou formu definování cílů a schopnosti porozumět významu toho, co se zpracovává. Teprve nedávno pokroky v počítačovém vidění využívající nové komputační metody strojového učení a neuronových sítí dosáhly znatelného pokroku “jen” v identifikaci objektů v prostoru. Skutečnému porozumění vizuální scény to ale nestačí. Počítačové vidění zde naráží na dominantní paradigma kognitivní vědy hlásající, že vizuální percepce a porozumění jejího obsahu stačí symbolická manipulace dat. Na limity tohoto přístupu odpovídá nové hnutí “embodiment cognition”, které pro realistickou tvorbu umělé inteligence rovnající se svými schopnosti člověku, bere v potaz myšlenku, že pro vnímání a porozumění je nutné zahrnout “tělesnost”, neboť jak se zdá, vědomí člověka je na tělesnosti závislé více, než se myslelo. Význam věcí kolem nás je vytvářen také tím, že jsme schopni si v hlavě představit, jinak řečeno simulovat, jaké by to bylo určité věci zažít.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jestliže McLuhan prohodil příčiny, co je po vynálezu tiskového lisu ta druhá a dle mého správnější příčina mechanizace a kvantifikace myšlení? Odpovědí je linearita. Konkrétně linearita a diskrétnost textu. Zatímco jazyk je pro negramotného člověka automatická a přirozená činnost, gramotný člověk dokáže jazyk problematizovat, neboť si je lépe vědom pravidel konstrukce jazyka, a tak má mnohem lepší předpoklad být schopen reflexe nad tím, jak jazyk formuje myšlení. Psaná forma jazyka k tomu napomáhá tím, že je možné v čase produkci jazyka zmrazit a podívat se na něj z ptačí perspektivy. Stejně tak psaní uživateli jazyka napomáhá s disciplínou konstrukce myšlenek, protože vyžaduje myslet sekvenčně, krok za krokem. Na kognitivní úrovni jednotlivce se tak skutečně dostáváme k závěru, že rozšíření gramotnosti a práce s psaným jazykem přispívá k mechanizaci myšlení, což jsou předpoklady i pro racionální myšlení jako takové, které se minimálně na Západě od osvícenství opírá o sekvenční, kauzální vyvozování logických závěrů. Na kognitivní úrovni lze s McLuhanem souhlasit. Rozšíření čtení psaného textu ukázňuje, mechanizuje mysl.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Abychom ale na základě kognitivních strategií v myšlení mohli hovořit o celospolečenské revoluci, je nutné pochopit, jak se potenciálně užitečná technologie masověji rozšíří, aby vůbec měla tak dalekosáhlý účinek. K tomu poslouží biologická metafora přirozeného výběru. Zatímco všichni lidé se rodí s vrozenou schopností používat jazyk orálně, literární gramotnost je produktem kultury. Tak jako náhodné genetické mutace se v prostředí zachovávají a rozšiřují v závislosti na tom, jakou evoluční výhodu organismu poskytují, tak i kulturou vyvolané vzorce chování se mohou masivněji ve společnosti rozšířit jen tehdy, pokud lidem poskytují nějakou výhodu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“Na počátku dějin a v průběhu jejich podstatě delšího údobí zůstávala abeceda výsadou elity.” (FLUSSER, 71), píše Vilém Flusser v eseji Alfanumerická společnost mapující působení verbálních a matematických znaků ve společnosti. Gramotnost se před vynálezem tiskového lisu mohla jen velmi těžce rozšířit, protože ruční výroba knihy byla nákladná. Knihy byly luxusní zboží a jako volnočasovou zábavu si jejich pořízení mohla dovolit jen hrstka z celkové populace. Univerzitní systém knihy samozřejmě používal, ale veřejné školství se rozšířilo až v období osvícenství, takže vzdělání bylo opět určené pro úzké spektrum společnosti a většinou bylo organizované kolem praktických povolání nebo filosoficko-teologické výchovy. Většina lidí nepřemýšlela nad tím, jakou roli by knihy a gramotnost měly v jejich životech hrát.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Knihtisk povědomí o důležitosti gramotnosti a vliv textu změnil. Demokratizace přístupu ke knihám znamenala, že více lidí si na základě vlastní zkušenosti dokázalo představit, k čemu knihy a gramotnost jsou nebo mohou být. To pokračovalo jako spirála. Stoupající gramotnost znamenala vyšší poptávku po různých žánrech. Kultivace soukromého a kritičtějšího čtení způsobila, že lidé začali rozeznávat rozdíly mezi autory jednotlivých knih. Prestiž schopnosti psát stoupala nepřímo úměrně prestiži čtení. Jinak řečeno, čím méně prestižní a více demokratické čtení bylo, tím více stoupala prestiž těch, kteří texty produkovali. Postupně vznikl koncept autorství. I proto, že lidé byli dostatečně zdatnými čtenáři, aby rozeznali schopnosti jednotlivých autorů. Společnost přešla nikoli na vizuální mód myšlení, jak tvrdí McLuhan, ale na mód verbální.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Historie nabízí i další precedens, kdy technologický vývoj znatelně začal privilegovat určitý mód myšlení. Podobně si totiž můžeme připomenout počátek uvedení digitálního počítače na začátku druhé poloviny 20. století, kdy počítače byly velké, drahé a nedostupné. Používaly se pro specializované vědecké výpočty. Málokdo přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby uměl programovat, a jaké výhody by mu to přineslo. Bylo nemyslitelné, aby širší veřejnost dokázala porovnat, zdali jeden program je robustněji napsán než druhý, případně zdali je jeden programátor lepší než druhý. To se změnilo po uvedení osobních počítačů a rozšíření internetu. Tyto technologické novinky zapůsobily stejně jako příchod knihtisku: demokratizovaly přístup k informačním technologiím, začlenily počítače hluboko do jádra společnosti, a tím také vytvořily základ proto, aby vyrostla nová poptávka po informačních odbornících, lidech, kteří dokáží myslet a komunikovat nikoli už jen v lingvistických kódech, jejichž hodnota, jak argumentuje Flusser ve své eseji, paradoxně klesá, ale v kódech matematických a algoritmických. Na rozdíl od gramotnosti a knihtisku není možné hovořit o tom, že by počítačová technologie byla před svým masovým rozšířením dostupná jen bohaté vrstvě, protože i lidé, kteří oplývali finančnímu prostředky, tedy lidé například ze sektoru byznysu, netušili, co si o těchto technologiích myslet. Známé jsou citace předních manažerů a vlastníků společnosti, mezi kterými lze najít takové památné ukázky jako prohlášení prezidenta IBM z roku 1943, že celosvětově existuje trh maximálně pro pět počítačů, případně pozdější citace z roku 1977, rok po uvedení prvního osobního počítače Apple, kdy Ken Olsen, spolumajitel tehdy významné počítačové společnosti Digital Equipment Corporation, vyslovil, že nevidí důvod, proč by někdo chtěl mít doma počítač (i když je možné, že cloudové řešení skutečně učiní vlastnění fyzického počítače zbytečným).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Argumentace a posteriori není vůči těmto jinak významným odborníkům příliš férová, protože jak praví známé přísloví, po bitvě je každý generál. Já zde nezmiňuji tyto historické ukázky nepřesných odhadů pro zesměšnění, nýbrž jako hodnotné záznamy o tom, že když i přední odborníci své doby nedokázali předpovědět dopad informačních technologií pár let dopředu, jaká je pravděpodobnost, že toho byl schopný “běžný” občan?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Analogicky ke knihtisku byl pro informační technologie zásadní nejen samotný technologický pokrok, ale také širší adaptace veřejností, která z této technologie učinila nezbytnou páteřní infrastrukturu moderní společnosti, a to do takové míry, že si dnes bez ní těžko dokážeme představit funkční život. Symbiotický vztah počítače a člověka ale vyžadoval nové přístupy k tvorbě informační technologie, což vyústilo ve vzniku nového oboru human-computer interaction (HCI), který začal seriózně studovat psychologické, kognitivní a později i sociální aspekty informačních technologií. Postupně se informační technologie proměnily z ryze ezoterického zájmu několika odborníků a samouků na nové, masové médium, u kterého sociokulturní aspekty jsou stejně důležité jako ty technické. Čím více informační technologie prorůstají společností, tím více je požadován nový “jazyk” přizpůsobený práci s touto technologií.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Lingvistický kód je již neadekvátní, neboť se nejedná o dostatečně přesný a formalizovaný jazyk, který by vyhovoval práci s počítačem. Nový kód pro práci s počítačem vychází z predikátové a výrokové logiky. Spíše, než s konkrétními objekty, je třeba vždycky pracovat s abstrakcemi a zobecněním. Jak popisuje Flusser, dochází k matematizaci společnosti a to nejen proto, aby bylo možné s počítačem pracovat. Obor HCI určitým způsobem se snaží být opoziční silou vůči tomuto trendu, snaží se navrhovat prostředníka, interface, mezi člověkem a strojem, aby nebylo nutné se matematizaci poddat. Avšak práce s počítačem je jen malý kus této další revoluce. Ukazuje se, že matematizace světa funguje velmi dobře, zvláště pokud máme dostatečně výkonné systémy, které jsou schopné poskytovat do nedávna nemožné výpočetní výkony a datové kapacity. Algoritmy nejsou jen prostředkem, jak lidé komunikují s binární logikou stroje, jsou novým pohledem na svět: o softwaru a algoritmech hovoří kognitivní věda, když mluví o tom, jak funguje mozek; matematika a teoretická fyzika užívá fraktálů a jednotky bitu pro popsání toho, jak funguje svět. Počítačová kultura představuje metaforu dominující v této éře naší představivosti stejně jako kdysi mechanické hodinky v době Newtona nebo čtyři přírodní elementy v době antické.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je třeba upozornit na to, že matematizace nutně nevytlačuje kreativitu. Pouze jí diktuje, s jakým uměleckým materiálem může kreativec pracovat. Omezení ale byla součástí kreativity odjakživa: sochař si volil postavu a materiál, malíř si volil velikost rámů, hudební skladatel volil tóninu, tanečník emoci nebo příběh, básník se zas vědomě a cíleně omezoval, když si místo nekonečného množství způsobů, jak poskládat báseň, volil pevně definovaný žánr sonetu. Lze spekulovat, že kreativita bez omezení není možná.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Proto matematizace kreativity a kreativní algoritmizace nejsou protimluvy, nýbrž reálné popisy toho, co nyní pohání ekonomický vývoj. Vznikají nová pracovní místa a nové obory, které požadují schopnost algoritmizovat řešení ke složitým problémům. Pro tyto obory není přirozený jazyk nutností. Naopak, jeho nepřesnosti jej činí neadekvátním nástrojem. Od verbálního myšlení se dostáváme k formálnímu, algoritmickému, matematickému myšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak jako před vynálezem knihtisku existovali lidé, kteří byli výjimečně nadáni pro čtení a psaní a obecně verbální dovednosti, a jejichž talent se mohl výrazněji projevit až tehdy, když nová technologická revoluce požadavek po tomto talentu masově rozšířila, tak i matematická dovednost a formální uvažování byly přítomny ve společnosti, avšak až s příchodem digitálních počítačů a jejich rozšířením do všech koutů společnosti se tyto dovedností staly vysoce vyhledávanými.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Výše zmíněné technologické revoluce mají leccos společného. Jejich působení na existující společenský řád je mimořádné, a to i z toho důvodu, jak se má analýza, která přitakala McLuhanovy, snažila ukázat, že společenské přijetí a proliferace technologie vyžaduje, aby technologie na sebe nabalila společenské hodnoty tak, aby byla společensky užitečná a širší společností uchopitelná. U knihtisku dialog s “uživatelem” nebyl tak potřeba jako u digitálního počítače, který vyžaduje prostředníka v podobě uživatelského rozhraní, které zprostředkovává vztah mezi lidskou kulturou a kulturou stroje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vzrůstající role designéra uživatelského rozhraní není náhodná. Technologičtí giganti si dobře uvědomují, že výkon, cloudové řešení nebo vyspělé algoritmy jsou sice nutnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou jakéhokoli produktu, jež aspoň v minimální rovině má být používán lidmi. Designéři jsou stavěni do role, ve které se pohybují na pomezí precizního technologického řádu a chaosu lidského světa. Jejich práce se posunula od povrchní fetišizace estetického vzhledu ke komunikaci. Jsou tlumočníky technologie. Jejich designovým materiálem je celé ekologie informačních technologií a lidské emoce. Donedávna designéři pracovali především ve dvourozměrném prostředí bitmapové obrazovky. Na obzoru se ale o slovo hlásí technologie, která pro mě osobně, jako pozorovatele zpovzdálí, představuje možnou třetí revoluci gutenbergovského formátu. Dle mého by mohla dokončit načatou triádu autority určité kognitivní dovednosti. Viděli jsme vládnutí verbálních schopností, dnes stále formálně-matematických. Co je tou potenciální třetí revolucí? Domnívám se, že virtuální realita.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Trvalo několik dekád, než se naskytly příznivé podmínky pro komerční uvedení skutečně imerzivní virtuální reality, která netrpí neduhy v podobě nízkého rozlišení, nepohodlného hardware (či spíše wearable) nebo nedostatku vyspělého a smysluplného softwaru. Nyní velcí hráči na poli technologií berou virtuální realitu seriózně. Microsoft i další firmy představují konceptuální a velmi sofistikované aplikace pro virtuální realitu, které jsou mířeny na studenty, obor medicíny, ale také architekty, umělce a designéry. Poslední zmiňovaní stojí za povšimnutí a historické srovnání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Knihtisk pro verbálně nadané jedince znamenal urychlení šíření díla od autora ke čtenáři; digitální počítač umožnil matematicky talentovaným jedincům rychleji docházet k výpočtům a řešením složitých, bez digitálních počítačů prakticky nespočitatelných úloh. Co však znamená virtuální realita? A komu tato nová technologie umožní rychleji zprostředkovat své myšlenky?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Virtuální realita je v první řadě médiem vizuálním a prostorovým (a to i přesto, že zapojení dalších smyslů, například vhodného zvukového doprovodu jistě zesiluje realistický pocit z užití VR). Tvorba pro VR tak předpokládá talent pro vizualizaci ve třech rozměrech. Tento talent je tradičně rozložen mezi takové obory jako architektura, produktový design, strojírenství či teoretická fyzika, která také vyžaduje kromě matematického vzdělání schopnosti vizualizace. McLuhan použil pojmy “vizuální myšlení” a “vizuální věk” pro období ovlivněné vývojem knihtisku. Myslím si, že se unáhlil. Virtuální realita je do třetice technologií, která mění, jaký dominantní styl myšlení ve společnosti bude vládnout. A právě ona je vhodným kandidátem na započetí nového věku vizuálního myšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Otázkou je, zda vizuální myšlení je skutečně tak odlišná dovednost, že je platné hovořit o případném historickém období, kdy tato dovednost samostatně dominuje. Jedna z možných odpovědí zní kladně a zároveň propojuje všechny tři zmíněné technologické revoluce a s nimi spojené důrazy na odlišné kognitivní schopnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podíváme-li se totiž na vědu a praxi testování kognitivních schopností pomocí IQ testu, ten nejpoužívanější z nich, Wechslerův test inteligence pro dospělé (WAIS), se dělí na verbální a non-verbální složku, kde verbální se zhruba dělí na další dvě části: jedna testující jazykové dovednosti a ta druhá dovednosti aritmetické. Neverbální složka, často také pojmenovaná jako vizuálně-prostorová testuje schopnost manipulace s třírozměrnými objekty v mysli a s tím spojené úkony.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hlavní poznání, které nám rozvržení IQ testu přináší, je fakt, že ze statistického hlediska je užitečné oddělovat verbální, matematické a vizuálně-prostorové dovednosti, neboť nejsou identické a nelze jednou dovedností uspokojivě nahradit druhou bez ztráty cenných informací o dovednostech testovaného subjektu. Neznamená to, že tyto dovednosti jsou na sobě nezávislé nebo že spolu nekorelují. Opak je pravdou, neboť člověk, který vykazuje nadprůměrný talent v jedné doméně, s vyšší pravděpodobností nezaostává i v těch ostatních. Ale rozdíly, respektive poměr rozdělení talentu v těchto třech hlavních kognitivních doménách mezi jednotlivci existují. A proto lze říct, že manifestace lidských potenciálů je závislá na sociotechnických podmínkách dané společnosti. Čím více je ekonomika a kultura ovlivňována jedním dominantních stylem myšlení, tím více se projevuje pro takový styl myšlení nerovnost distribuce nadání mezi lidmi. Za předpokladu, že talent pro vizuální myšlení je ve společnosti rozložen minimálně stejně jako třeba skóre na IQ testu, tedy normálním rozložením (dle Gaussovy křivky), je možné, že po éře literátů, matematiků a programátorů přichází v době virtuální reality nadvláda umělců, architektů a všech, kteří myslí vizuálně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na základě předchozích dvou technologických revolucí si dovolím pro vizuální myšlení a virtuální realitu predikci. Pokud se virtuální realita stane běžnou součástí každodenních životů lidí, familiárnost s VR bude dostatečnou ekonomickou motivací, aby se pro VR vytvářely stále detailnější a reálnější HW i SW. Společenská závislost na VR se bude zvyšovat, a tím i prestiž odborníků, kteří se těší talentům, které jim dovolí vytvářet nejen specializované aplikace pro VR, nýbrž komplexní světy, do kterých čím dál tím více budou lidé “outsourcovat” svůj soukromý i společenský život. Z ryze utilitárního a edukačního užití VR se postupně stane životní styl. Estetické a zkušenostní hodnoty se budou dostávat do popředí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Virtuální realita je oproti té reálné odlišná v mnoha svých atributech, ale jeden z nich vyčnívá: virtuální realita je jediné místo na světě, snad kromě středu černých děr, kde fyzikální zákony mohou, ale nemusí platit. Ten, který vytváří imerzivní, hyperrealistickou virtuální realitu, je omezen v rozhodnutí o tom, jaký virtuální svět to bude, jen svou (vizuální) představivostí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud ale VR bude k nerozeznání od reálného světa, znamená to, že přestanou existovat morální, etické, souhrnně filosofické otázky, které jsou nedílnou součástí našich lidských životů? Virtuální realita může sloužit jako velký myšlenkový experiment, kde nevyřešené filosofické otázky budou testovány, a je možné, že jiné fyzikální zákony, jiné formy toho, co znamená být člověkem, vhrnou na staré problémy nové světlo generující problémy a otázky nové. Pak se mi ale zdá, že se bez filosofie neobejdeme. Bude ale na těchto nových filosofických otázkách pracovat člověk, nebo nová, virtuální realitu nahrazující technologie, náš poslední vynález, který vyvrcholí ve čtvrtou technologickou revoluci měnící dominantní styl myšlení doby. Doby, ve které se může stát, že slovní spojení “lidský styl myšlení” bude buď archaismus, nebo rovnou oxymóron.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"zaver\" id=\"zaver\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2 id=\"h.dmh1ppmwv0f0\">Závěr\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Tato esej mapuje pole myšlenek, které se přímo či nepřímo zabývají chápáním technologických revolucí nejen jako sociálních a technologických milníků, ale také revolucí určitého druhu myšlení. Toto myšlení po dostatečném zavedení technologie do širší společnosti pomocí funkce zpětné vazby se začíná privilegovat, čímž jsou zvýhodňováni lidé, kteří mají kognitivní kapacitu a talent tuto poptávku uspokojit. Jako příkladné technologie, jejichž vliv byl v eseji zkoumán, jsem zvolil knihtisk, digitální informační technologie a virtuální realitu, které chronologicky privilegovaly nejdříve verbální, poté matematicko-formální a v poslední řadě vizuální myšlení. Za předpokladu, že distribuce talentu pro vizuální myšlení sleduje Gaussovu křivku, můžeme očekávat, že po vzoru literátů, matematiků a programátorů vznikne nová kognitivní elita, která pro svou práci používá vizuální myšlení. Poptávku po tomto talentu bude stimulovat vzrůstající vliv virtuální reality, jež považuji za silně vizuálně-prostorové médium.\u003C\u002Fp>\n\u003Chr style=\"page-break-before:always;display:none\">\n\u003Ca name=\"zdroje\" id=\"zdroje\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2 id=\"h.5b8penyz8wgn\">Zdroje\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-size:12pt\">FLUSSER, Vilém, 2013. Alfanumerická společnost. BOSÁK, Petr a Robert JANSA. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"text-decoration:italic;font-size:12pt\">Proto: grafický design a současné umění\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-size:12pt;font-weight:400;color:#1a1a1a;text-decoration:normal\">. V Praze: Tranzit.cz, s. 73-81. ISBN 9788087259221.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-size:12pt\">MCLUHAN, Marshall, 1980. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-size:12pt;text-decoration:italic\">The Gutenberg galaxy: the making of tyopographic man\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400;color:#1a1a1a;text-decoration:normal;font-size:12pt\">. [1st American ed.]. Toronto: University of Toronto Press. ISBN 9780802060419.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4853,"protected":19},"\u003Cp>Credit: Linda A. Cicero \u002F Stanford News Service Klíčová slova: McLuhan, Flusser, kognitivní schopnosti, Gutenbergova galaxie, virtuální realita, vizuální myšlení Úvod Motivací pro následující esej byla otázka položená během semináře Informační politiky. Při dotazu, jak bude vypadat informační společnost za několik let, jsem vyslovil tezi, že společnosti bude dominovat virtuální realita a s tím spojený […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4858,13,33,34,35,36,37,888],"post-574",{"self":4860,"collection":4865,"about":4867,"author":4869,"replies":4871,"version-history":4874,"predecessor-version":4877,"wp:attachment":4881,"wp:term":4884,"curies":4889},[4861],{"href":4862,"targetHints":4863},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F574",{"allow":4864},[44],[4866],{"href":47},[4868],{"href":50},[4870],{"embeddable":53,"href":54},[4872],{"embeddable":53,"href":4873},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=574",[4875],{"count":22,"href":4876},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F574\u002Frevisions",[4878],{"id":4879,"href":4880},827,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F574\u002Frevisions\u002F827",[4882],{"href":4883},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=574",[4885,4887],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4886},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=574",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4888},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=574",[4890],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":4892,"wp:term":4902},[4893],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":4894,"_links":4895},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":4896,"collection":4900},[4897],{"href":54,"targetHints":4898},{"allow":4899},[44],[4901],{"href":96},[4903,4918],[4904],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":4905},{"self":4906,"collection":4910,"about":4912,"wp:post_type":4914,"curies":4916},[4907],{"href":105,"targetHints":4908},{"allow":4909},[44],[4911],{"href":110},[4913],{"href":113},[4915],{"href":116},[4917],{"name":77,"href":78,"templated":53},[4919],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":4920},{"self":4921,"collection":4925,"about":4927,"wp:post_type":4929,"curies":4931},[4922],{"href":955,"targetHints":4923},{"allow":4924},[44],[4926],{"href":469},[4928],{"href":472},[4930],{"href":964},[4932],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":4935,"es":4939,"fr":4943},{"title":4936,"slug":4937,"description":4938},"A Speculative Genealogy of Visual Thinking in the Information Society","a-speculative-genealogy-of-visual-thinking-in-the-information-society","Building on McLuhan and Flusser, the essay asks whether, after the eras of verbal and mathematical thinking, virtual reality will bring an age of visual thinking.",{"title":4940,"slug":4941,"description":4942},"Genealogía especulativa del pensamiento visual en la sociedad de la información","genealogia-especulativa-del-pensamiento-visual-en-la-sociedad-de-la-informacion","A partir de McLuhan y Flusser, el ensayo se pregunta si, tras las eras del pensamiento verbal y matemático, la realidad virtual traerá una era del pensamiento visual.",{"title":4944,"slug":4945,"description":4946},"Généalogie spéculative de la pensée visuelle dans la société de l’information","genealogie-speculative-de-la-pensee-visuelle-dans-la-societe-de-l-information","En partant de McLuhan et de Flusser, l’essai se demande si, après les ères de la pensée verbale et mathématique, la réalité virtuelle ouvrira une ère de la pensée visuelle.",{"id":4948,"date":4949,"date_gmt":4950,"guid":4951,"modified":4953,"modified_gmt":4954,"slug":4955,"status":12,"type":13,"link":4956,"title":4957,"content":4959,"excerpt":4961,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":4963,"categories":4964,"tags":4965,"class_list":4966,"_links":4968,"_embedded":5000,"tagsResolved":5042,"translations":5043},561,"15. 03. 2017","2017-03-15T00:00:00",{"rendered":4952},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fosobni-pohled-na-koncept-informacni-spolecnosti","2025-07-05T13:04:26","2025-07-05T11:04:26","osobni-pohled-na-koncept-informacni-spolecnosti","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fosobni-pohled-na-koncept-informacni-spolecnosti\u002F",{"rendered":4958},"Osobní pohled na koncept informační společnosti",{"rendered":4960,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>Stephen Wolfram možná přemýšlí o tom, jestli celý vesmír není komputační proces.\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Subjektivní názor a pochopení termínu informační společnosti jsou nezbytně formovány již nabytými akademickými znalostmi a diskuzemi, kterými si člověk projde, přesto využiji toho, že každá látka, téma a idea utkví v mysli pouze tehdy, pokud je nějak interpretována, zasazena do širšího a již existujícího znalostního aparátu. Aniž bych tvrdil, že má interpretace je originální, začnu tím, že výčet podtémat konceptu informační společnosti, které mi nejen pomohly objasnit, o čem koncept IF je, ale i jaké problémy obsahuje. Dále pak naznačím specifická témata konceptu IF, které ovlivňují mé myšlení i v dalších spřízněných akademických oblastech.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Mezi hlavní témata diskuze o informační společnosti řadím základní problematizaci toho, zdali informační společnost, jakožto společnost založená na tvorbě, mediaci a zpracování informací, je něco nového, nebo naopak informace byly vždy součástí lidské společnosti. Odpovědi na tuto otázku se liší a většinou se dělí na dva tábory, kde jedna strana, do které patří na příklad Daniel Bell, tvrdí, že ano, a druhá, zastoupena sociologem Manuelem Castellsem, argumentuje, že užití informací není tak kritické, jako spíše, co kvantitativní nárust informací umožnil. Pro Castellse nárůst informačního užití ve společnost dal vzniknout nové společnosti, která se formuje kolem do topologie sítí. Tyto dva tábory ještě spojuje diskuze nad tím, jak a kdy přesně kvantitativní nárůst informací (či ve filosofické rovině kvantitativní nárůst čehokoli) se transformuje do nárůst nebo změn kvalitativních. Zde si dovolím souhlasit s těmi, kteří zdůrazňují nutnost pojmout změny kvalitativně, nebo samotná kvantita nám neposkytuje důležitý indikátor: význam těchto změn. Lze si zde vzpomenout na Marshalla McLuhana, který rozpoznal, že konkrétních využitích média je mnoho, co ale skutečně změnilo společnost, je právě uvedení daného média a jeho fukčních kapacit do společnosti. Obsah je více či méně zajímavý a důležitý, co ale zcela přináší revoluční změny do společnosti, je právě nové médium, což je stručně vyjadřuje jeho známé diktum: The medium is the message.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Informační společnost jako koncept je tedy založena netriviálním způsobem na informacích. Jejich tvorba a šíření je ale zprostředkována právě nějakým médiem, což je konkrétně nějaká technologie. Jestliže tedy informace mění společnost, neméně důležitou roli v této změně hraje technologie, který ty změny technicky umožňuje. Podle Franka Webstera je takové pojetí termínu IF jednou z jejích definic. Pro mě osobně je to definice zajímavá, protože z ní vyplývá, že technika (technologie) hraje aktivní roli při formování struktur a chodu společnosti. Z pohledu filosofie techniky je pak dále důležité zodpovědět, jak moc je tato aktivní role techniky závislá opětovně na společnosti. Pokud by nebyla, mluvili bychom o konceptu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">technologického determinismu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, který je, pokud se nemýlím, teoretiky odmítán, neboť staví techniku mimo společnost, jako samostatně žijící organismus.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Přikláním se k tomu, že technika a společnost existují v symbiotickém vztahu, kde jako v symbolu ying yang se ovlivňují mechanismem zpětné smyčky (feedback loop) navzájem.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Další mé chápání termínu IF směřuje k tomu, jak důraz na informace mění společnost z ekonomicko-pracovního pohledu a jaký typ práce je upřednostňován, což opět mění podobu společnosti, protože lidé, kteří dříve nebyli na základě svého kognitivního profilu schopni dosáhnout vlivného postavení, jsou dnes v popředí společensko-technických změn. Mluvím zde o lidech s podprůměrnými verbálními schopnosti, ale vynikajícími talentem pro kvantitativní uvažování, mezi které zhruba považujme matematicko-logické myšlení. Tato problematika mě vede k jedné pro mě z nejdůležitějších a nejzajímavějších otázek: povede vzdělanost a technická vyspělost paradoxně k radikálnímu poklesu tradiční gramotnosti, vzdělání a společenských dovedností, neboť příliš velký důraz na kvantitativní talent z těchto historicky důležitých dovednosti udělá dovednost irelevantní? Ačkoli je odvážné říct, že tyto dovednosti jsou na sobě nezávislé (i když na úrovni kognice a struktury mozku tomu tak nejspíše je), společnost, ale i pracovní trh má v tomto jednoznačně jasno: člověk s doktorátem z teoretické fyziky se může těšit na lukrativní kariéru ve financích, datové analýze či vědě, kdežto doktorát z anglické literatury takovou jistotu, z pohledu statistického průměru, nepřináší. Přináší důraz na kvantitativní dovednosti nový druh nerovnosti ve společnosti?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":4962,"protected":19},"\u003Cp>Stephen Wolfram možná přemýšlí o tom, jestli celý vesmír není komputační proces. Subjektivní názor a pochopení termínu informační společnosti jsou nezbytně formovány již nabytými akademickými znalostmi a diskuzemi, kterými si člověk projde, přesto využiji toho, že každá látka, téma a idea utkví v mysli pouze tehdy, pokud je nějak interpretována, zasazena do širšího a již […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[4967,13,33,34,35,36,37,888],"post-561",{"self":4969,"collection":4974,"about":4976,"author":4978,"replies":4980,"version-history":4983,"predecessor-version":4986,"wp:attachment":4990,"wp:term":4993,"curies":4998},[4970],{"href":4971,"targetHints":4972},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F561",{"allow":4973},[44],[4975],{"href":47},[4977],{"href":50},[4979],{"embeddable":53,"href":54},[4981],{"embeddable":53,"href":4982},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=561",[4984],{"count":172,"href":4985},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F561\u002Frevisions",[4987],{"id":4988,"href":4989},817,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F561\u002Frevisions\u002F817",[4991],{"href":4992},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=561",[4994,4996],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":4995},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=561",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":4997},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=561",[4999],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5001,"wp:term":5011},[5002],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5003,"_links":5004},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5005,"collection":5009},[5006],{"href":54,"targetHints":5007},{"allow":5008},[44],[5010],{"href":96},[5012,5027],[5013],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5014},{"self":5015,"collection":5019,"about":5021,"wp:post_type":5023,"curies":5025},[5016],{"href":105,"targetHints":5017},{"allow":5018},[44],[5020],{"href":110},[5022],{"href":113},[5024],{"href":116},[5026],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5028],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5029},{"self":5030,"collection":5034,"about":5036,"wp:post_type":5038,"curies":5040},[5031],{"href":955,"targetHints":5032},{"allow":5033},[44],[5035],{"href":469},[5037],{"href":472},[5039],{"href":964},[5041],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5044,"es":5048,"fr":5052},{"title":5045,"slug":5046,"description":5047},"A Personal View of the Concept of the Information Society","a-personal-view-of-the-concept-of-the-information-society","Bell, Castells, Webster and McLuhan on the information society, technology and society in a feedback loop, and whether stressing quantitative skills breeds a new inequality.",{"title":5049,"slug":5050,"description":5051},"Una mirada personal al concepto de sociedad de la información","una-mirada-personal-al-concepto-de-sociedad-de-la-informacion","Bell, Castells, Webster y McLuhan sobre la sociedad de la información, la técnica y la sociedad en un bucle de retroalimentación, y si el énfasis en lo cuantitativo crea una nueva desigualdad.",{"title":5053,"slug":5054,"description":5055},"Un regard personnel sur le concept de société de l’information","un-regard-personnel-sur-le-concept-de-societe-de-l-information","Bell, Castells, Webster et McLuhan sur la société de l’information, la technique et la société en boucle de rétroaction, et la question d’une nouvelle inégalité.",{"id":5057,"date":5058,"date_gmt":5059,"guid":5060,"modified":5062,"modified_gmt":5063,"slug":5064,"status":12,"type":13,"link":5065,"title":5066,"content":5068,"excerpt":5070,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5072,"categories":5073,"tags":5074,"class_list":5075,"_links":5077,"_embedded":5109,"tagsResolved":5151,"translations":5152},549,"13. 02. 2017","2017-02-13T00:00:00",{"rendered":5061},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fchatbots-ux-and-digital-health","2025-07-05T13:20:24","2025-07-05T11:20:24","chatbots-ux-and-digital-health","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fchatbots-ux-and-digital-health\u002F",{"rendered":5067},"Chatbots, UX and Digital Health",{"rendered":5069,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca id=\"introduction\" name=\"introduction\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Introduction\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">As software, chatbots recognize and respond properly to a user’s text or voice messages. Due to the complexity of a natural-language processing, the user is often constrained to a set of available commands. In messenger-like apps, the user selects them through a graphical user interface. Chatbots can also be regarded as an evolutionary step in the design and development of human-computer interaction. Whereas the common desktop metaphor replaced the command-line decades ago, the ongoing convergence of smart, mobile technologies and the power of artificial intelligence and machine learning enables a user-friendly control of computers through the natural language. The language can be thought of as a natural user interface (NUI). The word “natural” implies the possibility to take advantage of a user’s innate skills, reducing the difference between a novice and long-time user. Therefore, chatbots as NUI are “leveraging the potential of modern technologies to better mirror human capabilities” (Wigdor & Wixon, p. 10), significantly lowering the entry barriers, costs and time devoted to learning a new product or service. When compared to virtual reality or Xbox Kinect, the Wigdor and Wixon’s call for using the modern input technology does not play a central part in chatbot development; however, their potential to accelerate the full integration of technology into our lives and fulfil the promise of ubiquitous computing is certainly present. With chatbots we are on the brink of a next paradigm shift, from the design of graphical layouts to AI-powered software where a conversation is simultaneously the medium and content of user experiences. We can call it a “conversational interface” (Knight 2016).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"the-rise-of-chatbots\" name=\"the-rise-of-chatbots\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The rise of chatbots\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Chatbots represent a point where two prominent features of human culture intersect: the emphasis on the verbal expression which is unique to humans, and the post-industrial logic of design and production, structured around the just-in-time delivery, personalized content, one-to-one communication, and adjusting based on the immediate context. We find all these features in any typical conversation. The conversational element of chatbots is also stressed by the industry. Satya Nadella and Microsoft announced their commitment to chatbots, stating that the rise of chatbots “is inevitable” (Pall) and describe “a conversation as a platform”. (Microsoft News Center). The attributes critical to a successful conversation are, among other things, the sensitivity to contextual clues and delivering content that is meaningful and useful. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Digital technology and designers have been answering these demands since the beginning of personal computing. The human-computer interaction field, or HCI, arose from the need to study and propose solutions to ease the use of computer technology. During its first-wave, the HCI field brought about developments in understanding of cognitive aspects of computer use that eventually materialised in usability engineering guidelines and suggestions. After the advent of mobile computing — in a mainstream culture largely recognized as the introduction of Apple iPhone in 2007 — the HCI field as well as interaction designers had to take into account the temporal and spatial dimensions of technology use, thus accepting the broader changes in human-computer relationship, where technology moved from a periphery of specialized problem-solving domains to the central positions as a cultural artefact. Apps, which developers crafted with mobile context and experiences in mind, started to dominate. Web designers reacted accordingly, discovering the mix of front-end technologies and browser-supported functionalities that allowed the Web platform to become “responsive” to the variety of browsers, display sizes, and different contextual capabilities of devices. The proof-of-concept itself was introduced in 2010. Following three years, the concept became a trend, when a well-known site in the industry, Mashable, called 2013 the year of responsive web design. The mass adoption of responsive web design coincided with what the data and statistics had been showing: it was the year 2012 when a smartphone use surpassed desktops and notebooks (counted together).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Frachel-hinman-rise-of-mobile-devices.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-954\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Frachel-hinman-rise-of-mobile-devices.png\" sizes=\"auto, (max-width: 941px) 100vw, 941px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Frachel-hinman-rise-of-mobile-devices.png 941w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Frachel-hinman-rise-of-mobile-devices-300x186.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Frachel-hinman-rise-of-mobile-devices-768x477.png 768w\" alt=\"Rachel Hinman - The rise of mobile device\" width=\"941\" height=\"584\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Smartphones surpass desktops and notebooks\u003Cbr \u002F>\n(Figure 1: Hinman, p. 98)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Two years later, another shift occurred when statistics showed that, for the first time, the users in the US spent more time using apps on their mobile devices than using anything else on desktops. (Murtagh) Finally, in the 1Q of 2015 the fraction of mobile functionality, the messaging, overshadowed not only the the other mobile apps, but also the social networking apps. (BI Intelligence)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FBI-Intelligence-The-rise-of-messaging-apps.png\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-955\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FBI-Intelligence-The-rise-of-messaging-apps.png\" sizes=\"auto, (max-width: 867px) 100vw, 867px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FBI-Intelligence-The-rise-of-messaging-apps.png 867w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FBI-Intelligence-The-rise-of-messaging-apps-300x228.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FBI-Intelligence-The-rise-of-messaging-apps-768x583.png 768w\" alt=\"BI Intelligence - The rise of messaging apps\" width=\"867\" height=\"658\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>(Figure 2: BI Intelligence)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"chatbots-as-a-platform-\" name=\"chatbots-as-a-platform-\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Chatbots as a platform \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">While Microsoft’s phrase “conversation as a platform” pinpoints to the disruptive character of verbal interaction with AI in a more theoretical realm, i.e. describing the possible movement away from the dominance of graphical user interfaces, chatbots as a platform have already proven to be a viable ecosystem for business. Therefore chatbots are new digital music or apps, where the equivalences to iTunes and Apple store platforms are Facebook Messenger, Amazon’s Alexa, Skype, Telegram, Kik, Slack and other upcoming solutions to the chatbot-enabled platforms. To asses the “burgeoning bot economy”, Business Insider summarizes its report on chatbots by stating that:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">“Chatbots could be lucrative for messaging apps and the developers who build bots for these platforms, similar to how app stores have developed into moneymaking ecosystems.” (Beaver)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The mentioned tech companies provide a shop-like list of bots, except for Facebook and its Messenger, which has not released its own centralised shop to date, although the profiles of prominent users such as CNN or Barack Obama already provide a chatbot-enhanced messaging, whose capabilities range from news to music suggestions.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"chatbots-in-digital-health\" name=\"chatbots-in-digital-health\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Chatbots in Digital Health\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The digital health turn that reshapes the ingrained processes of medical practice has delivered so far many smart devices bundled with biosensors, mobiles apps analysing data and other digital services. While these solutions offer personalised data and suggestions, the real disruptive step seems to come from the interaction of the new digital ecosystems and the old, albeit well-established, and necessarily conservative environment of the public healthcare systems. It is for this transition that chatbots may play a lead role by embodying the function of a virtual assistant, bridging the gap between patients and clinicians. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Powered by AI and machine learning algorithms, chatbots are forecasted to save “health care costs when used in place of a human, such as a preliminary step of helping to assess a condition and providing self-care recommendations” („The chatbot will see you now: AI may play doctor in the future of healthcare“ 2016) Such prediction is reinforced by the recent successful attempts to automate diagnosis of mental health issues by the analysis of speech patterns with 100% predictive power. (Bedi, et al. 2015)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The digital health field is already saturated with chatbots. The company Your.MD provides a chatbot solution based on the machine-learning algorithms and natural-language processing that predicts probabilities between the symptoms and conditions, which are analysed on the background of a user’s personal profile. („The chatbot will see you now: AI may play doctor in the future of healthcare“ 2016)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">TigerConnect offers secure, encrypted, HIPAA compliant messaging platform and chatbots, helping to foster communication between clinicians and patients by providing EHR\u002FEMR records management, physician appointments, patient adherence etc.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Another high-profile chatbot deployment came from the announcement of National Health Service in the UK, which intends to betatest chatbots with \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Babylon, a UK-based telemedicine startup, supporting video conferencing with doctors, in order to “ replace NHS 111, a non-emergency phone hotline staffed by call center workers who aren’t necessarily medical professionals”. („UK’s NHS will test Babylon’s triage chatbot to replace non-emergency hotline“ 2017)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Among many others stands out the Amazon’s Alexa-based app created with the cooperation of Boston Children’s Hospital called KidsMD. Compared to the previously mentioned chatbot solutions relying on the text-based messages, KidsMD is a voice-recognition app that has been tested at patients’ homes and hospitals as well. Parents can used the app to obtain information about common illnesses and quick treatments, all of which is curated by doctors and accessible on the cloud. The app also helps doctors to take notes and photographs with crucial metadata while operating. (Bailey 2016)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"-summary\" name=\"-summary\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Summary\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The quest of Digital Health for optimizing the Patient Engagement Experience (PEx) and the general process of interacting with patients will benefit most from adopting chatbots and voice-recognition apps in the cases where the preliminary assessment is routine enough to be automated. The possibilities to streamline a patient-doctor communication exist as we could see in the examples such as KidsMD or Babylon’s trial with NHS in the UK. The more chatbots will become employed in the whole digital and mobile universe, the more familiar they will be to patients willing to try them as alternatives. However, the direct link to doctors will not go away and is currently being deployed in several projects. If the Babylon-NHS cooperation succeeds, other major transformations in public sector health may follow, stimulating the whole Digital Health industry. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Apart from the technical aspects, chatbots are a service and as such directly intertwined with human beings, their skills, fears, prejudices and cognitive spans, which means that chatbots as any service must be designed with a human in mind. It has been said that from the perspective of User interface design, the development of chatbots is less concerned with the visual, and focuses more on the narrative, conversational dimensions. Chatbots pose new challenges to the whole HCI\u002FUX community, which requires their reorientation to the new platform. Therefore, we can expect a time delay between the available technological opportunities and appropriate design solutions that will emerge some time later, after designers test and find functional design patterns that work for all the stakeholders.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Finally, we have to assume that the extreme use cases and users-outliers will constitute major dilemmas as far as ethical and legal issues are concerned. What should chatbot do in case of a dying patient? What would be the legal ramifications when the bug occurs and causes health damages? Those questions are pertinent and hopefully will be sorted out soon, so that Digital Health will be rejuvenated by yet another digital transformation, this time spawned by the progress in AI research.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sources:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Bailey, Melissa. „‘Alexa, pull those lab results’: A hospital tries out virtual assistants.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">STAT\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. STAT, 20 July 2016. Web. 2 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Bedi, Gillinder, Facundo Carrillo, Guillermo A. Cecchi, Diego Fernández Slezak, Mariano Sigman, Natália B. Mota, Sidarta Ribeiro, Daniel C. Javitt, Mauro Copelli, and Cheryl M. Corcoran. „Automated analysis of free speech predicts psychosis onset in high-risk youths.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Npj Schizophrenia 1\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (2015): 15030. Web.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Beaver, Laurie. „CHATBOTS EXPLAINED: Why businesses should be paying attention to the chatbot revolution.“ Business Insider. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Business Insider\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, 27 Sept. 2016. Web. 07 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">BI Intelligence. „Messaging apps are now bigger than social networks.“ Business Insider. 20 Sept. 2016. Web. 06 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Hinman, Rachel.\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> The mobile frontier: a guide for designing mobile experiences\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Brooklyn, NY: Rosenfeld Media, 2012. Print.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Knight, Will. „10 Breakthrough Technologies 2016: Conversational Interfaces.“\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> MIT Technology Review\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. MIT Technology Review, 03 Mar. 2016. Web. 01 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Microsoft News Center. „Microsoft outlines intelligence vision and announces new innovations for Windows 10.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">News Center\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. N.p., n.d. Web. 06 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Murtagh, Rebecca. „Search Engine Watch Mobile Now Exceeds PC The Biggest Shift Since the Internet Began Comments.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Searchenginewatch.com\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. N.p., 08 July 2014. Web. 06 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pall, Gurdeep. „Progress in the shift to conversational computing.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The Official Microsoft Blog\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. N.p., 03 Aug. 2016. Web. 06 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„The chatbot will see you now: AI may play doctor in the future of healthcare.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Digital Trends\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. N.p., 07 Oct. 2016. Web. 02 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„UK’s NHS will test Babylon’s triage chatbot to replace non-emergency hotline.“ \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">MobiHealthNews\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. N.p., 04 Jan. 2017. Web. 2 Feb. 2017.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Wigdor, Daniel, and Dennis Wixon. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Brave NUI world: designing natural user interfaces for touch and gesture\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Burlington, MA: Morgan Kaufmann, 2011. Print.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5071,"protected":19},"\u003Cp>Introduction As software, chatbots recognize and respond properly to a user’s text or voice messages. Due to the complexity of a natural-language processing, the user is often constrained to a set of available commands. In messenger-like apps, the user selects them through a graphical user interface. Chatbots can also be regarded as an evolutionary step […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5076,13,33,34,35,36,37,888],"post-549",{"self":5078,"collection":5083,"about":5085,"author":5087,"replies":5089,"version-history":5092,"predecessor-version":5095,"wp:attachment":5099,"wp:term":5102,"curies":5107},[5079],{"href":5080,"targetHints":5081},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F549",{"allow":5082},[44],[5084],{"href":47},[5086],{"href":50},[5088],{"embeddable":53,"href":54},[5090],{"embeddable":53,"href":5091},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=549",[5093],{"count":22,"href":5094},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F549\u002Frevisions",[5096],{"id":5097,"href":5098},834,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F549\u002Frevisions\u002F834",[5100],{"href":5101},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=549",[5103,5105],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5104},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=549",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5106},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=549",[5108],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5110,"wp:term":5120},[5111],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5112,"_links":5113},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5114,"collection":5118},[5115],{"href":54,"targetHints":5116},{"allow":5117},[44],[5119],{"href":96},[5121,5136],[5122],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5123},{"self":5124,"collection":5128,"about":5130,"wp:post_type":5132,"curies":5134},[5125],{"href":105,"targetHints":5126},{"allow":5127},[44],[5129],{"href":110},[5131],{"href":113},[5133],{"href":116},[5135],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5137],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5138},{"self":5139,"collection":5143,"about":5145,"wp:post_type":5147,"curies":5149},[5140],{"href":955,"targetHints":5141},{"allow":5142},[44],[5144],{"href":469},[5146],{"href":472},[5148],{"href":964},[5150],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":5153,"es":5157,"fr":5161},{"title":5154,"slug":5155,"description":5156},"Chatboti, UX a digitální zdraví","chatboti-ux-a-digitalni-zdravi","Chatboti jako konverzační rozhraní a nová platforma: odkud se vzali, jak se uplatňují v digitálním zdravotnictví a jaké etické a právní otázky otevírají.",{"title":5158,"slug":5159,"description":5160},"Chatbots, UX y salud digital","chatbots-ux-y-salud-digital","Los chatbots como interfaz conversacional y nueva plataforma: su auge, su uso en la salud digital y las cuestiones éticas y jurídicas que plantean.",{"title":5162,"slug":5163,"description":5164},"Chatbots, UX et santé numérique","chatbots-ux-et-sante-numerique","Les chatbots comme interface conversationnelle et nouvelle plateforme : leur essor, leur usage dans la santé numérique et les questions éthiques et juridiques qu’ils soulèvent.",{"id":5166,"date":5167,"date_gmt":5168,"guid":5169,"modified":5171,"modified_gmt":5172,"slug":5173,"status":12,"type":13,"link":5174,"title":5175,"content":5177,"excerpt":5179,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5181,"categories":5182,"tags":5183,"class_list":5184,"_links":5186,"_embedded":5218,"tagsResolved":5260,"translations":5261},597,"18. 01. 2017","2017-01-18T00:00:00",{"rendered":5170},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fre-design-designu-design-v-dobe-socialni-komplexity","2026-08-14T15:19:44","2026-08-14T13:19:44","re-design-designu-design-v-dobe-socialni-komplexity","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fre-design-designu-design-v-dobe-socialni-komplexity\u002F",{"rendered":5176},"Re-design designu: Design v době sociální komplexity",{"rendered":5178,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cem>Následující text je přepis mé prezentace z historicky první Pecha Kucha #SNMtalks pořádaných Studii nových médií při FF UK\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Design se ve 20. století změnil. Vznikly nové obory, posunuli jsme se od fyzického světa k digitálnimu, mnoho teoretiků si uvědomilo, že dovednosti a metody designérů lze využít nejen pro návrh objektů, ale i pro společenské změny. A právě o tomhle potenciálu designu chci mluvit. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002F1-BvzzZVF1dFwgI3cshlA6Fg.png\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-large wp-image-939\" height=\"576\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002F1-BvzzZVF1dFwgI3cshlA6Fg-1024x576.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002F1-BvzzZVF1dFwgI3cshlA6Fg-1024x576.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002F1-BvzzZVF1dFwgI3cshlA6Fg-300x169.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002F1-BvzzZVF1dFwgI3cshlA6Fg-768x432.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002F1-BvzzZVF1dFwgI3cshlA6Fg.png 1920w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Abychom pochopili neobyčejný potenciál designu, obraťme se naopak na zcela obyčejný objekt: PET láhev. Jakou má funkci? Jaký má význam? Většina lidí řekne, že lze z ní pít a její tvar byl specificky navržen pro tohle použití. Platí zde starý známý slogan „forma následuje funkci“.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Lidé ale používají PET láhev i jinak, třeba v udržitelného zahradničení, kde PET láhev rázem nabývá nejen nové funkce: květináče, ale i zcela opačného významu: od symbolu plýtvání plastem se stává nástrojem pro lepší svět.\u003C\u002Fspan> Ale hlavně funkce následuje formu\u003Cb>! \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Protože na základě tvaru si lidé řekli, že bude mít funkci květináče.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>K čemu jsme se dobrali? Vidíme, že významy a funkce objektů nejsou fixní, ale sociálně konstruované, závislé na kontextu, člověku, náhodě, kreativitě apod.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Proč tomu tak je? Jakmile totiž vypustíme objekty do světa, tak, metaforicky řečeno, srůstávají v komplexní síti plné věcí, lidí, vztahů, kontextů a myšlenek. A abychom pochopili nejen funkce, ale také význam věcí, musíme je zasadit do širší perspektivy, musíme se na ně podívat jako na systém.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fstructure_test_02.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-large wp-image-940\" height=\"832\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fstructure_test_02-1024x832.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fstructure_test_02-1024x832.jpg 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fstructure_test_02-300x244.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fstructure_test_02-768x624.jpg 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fstructure_test_02.jpg 1600w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Benjamin Bratton popisuje jeden z možných pohledů na svět jako systém. Nazývá ho Stoh, který se skládá z několika úrovní, kde každá úroveň poskytuje prostředky dalším. Je to planetární megastruktura složená ze sítí, cloudu, mobilních aplikací, smart cities, internetu věcí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2018\u002F04\u002FThe-Stack-02.png\" alt=\"Diagram šesti vrstev nad sebou propojených lomenou čarou, odspodu Earth, Cloud, City, Address, Interface a User — model The Stack Benjamina Brattona.\" width=\"1666\" height=\"1316\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nutno říci, že takový systém se neustále mění a je chaotický. Tak chaotický, že vytvářet pro něj něco, co má být dokonale funkční je iluzí. Design spíše než o funkčnosti je o ne-funkčnosti, a dočasných záplatách.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To neznamená, že by designéři byli proti chaosu bezmocní, v čem jsou totiž unikátní je právě jejich talent se pohybovat v neurčitosti. Jakoby se rádi brodili blátem chaosu, ve kterém jsou schopni vytvářet nové vzorce, nové významy a nové funkce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Design je tak způsob bytí, které stojí na pomezí chaosu a řádu. Designér je pravý Ubermench Friedricha Nietzscheho, neboť vytváří v tomto světě vlastní nové hodnoty, přesně jak Nietzsche žádal. Designér je teoretik a praktik, je doslova filosof s kladivem, který neničí, ale vytváří.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FriaR2Gw21QmnRBa4JrNP8pqGJvKnVgblBJCIyH91yLJ6okczfDtoNngfNjy4Tc0X6bCW25VpCiV1jAwLuJGDxFT-UAAymFiizqDootLGDPXSHnXV3fxjUrUdaazQBt4oYdPYlGycjL8.png\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-full wp-image-942\" height=\"550\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 550px) 100vw, 550px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FriaR2Gw21QmnRBa4JrNP8pqGJvKnVgblBJCIyH91yLJ6okczfDtoNngfNjy4Tc0X6bCW25VpCiV1jAwLuJGDxFT-UAAymFiizqDootLGDPXSHnXV3fxjUrUdaazQBt4oYdPYlGycjL8.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FriaR2Gw21QmnRBa4JrNP8pqGJvKnVgblBJCIyH91yLJ6okczfDtoNngfNjy4Tc0X6bCW25VpCiV1jAwLuJGDxFT-UAAymFiizqDootLGDPXSHnXV3fxjUrUdaazQBt4oYdPYlGycjL8.png 550w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FriaR2Gw21QmnRBa4JrNP8pqGJvKnVgblBJCIyH91yLJ6okczfDtoNngfNjy4Tc0X6bCW25VpCiV1jAwLuJGDxFT-UAAymFiizqDootLGDPXSHnXV3fxjUrUdaazQBt4oYdPYlGycjL8-150x150.png 150w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002FriaR2Gw21QmnRBa4JrNP8pqGJvKnVgblBJCIyH91yLJ6okczfDtoNngfNjy4Tc0X6bCW25VpCiV1jAwLuJGDxFT-UAAymFiizqDootLGDPXSHnXV3fxjUrUdaazQBt4oYdPYlGycjL8-300x300.png 300w\" width=\"550\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Jak se přesně designér pohybuje v oné chaotické síti? Že myslí systémově. Systémové uvažování znamená schopnost myslet na makroskopických i mikroskopických úrovních, schopnost vidět nové vztahy a zároveň vědět, že celek je víc než součet jeho částí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Začnu ukázkou toho, jak to vypadá, když se nemyslí systémově, na příklad architektonický plán Paříže, který navrhl Le Corbusier. Jelikož nemyslel systémově, ignoroval lidské potřeby zeleně, pocitu pohodlí a bezpečí, a tak navrhl velký, mrtvý, betonový hřbitov.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Naopak, příkladem systémové myšlení je iPhone. Dle mého byl úspěšný hlavně proto, že umožnoval, aby sami uživatelé vyplnili onu komplexní síť, ve které se iphone jako objekt nachází, vlastními významy a funkcemi. Jak? Iphone je jakousi nádobou-platformou, do které přidáváme aplikace, které jsou pak samotné funkce a významy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">IPhone totiž neznamená pro uživatele jenom telefon. Znamená spojení s babičkou, když jsem v zahraničí, znamená hledání partnera, hledání práce, znamená výuku španělštiny, hraní her, čtení knihy nebo třeba i velmi velmi drahé těžítko, když se rozbije.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Systémové myšlení ale designéři mohou aplikovat nejen na objekty, ale i společnost a kulturu, dokonce ekonomické a politické problémy, které existují v šedé zóně, kde ani stát ani komerční sektor nenašly správný recept, ne kvůli nedostatku financí, ale kvůli neschopnosti kreativně spojit nesourodé věci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nazvěme design pro sociální změnu designovým aktivismem, kdy designéři svým talentem nejen přispívají k řešení společenských problémů, ale i problémy nacházejí. Můj oblíbený příklad designového aktivismu je z Holandska, kde drahé bydlení dělá potíže jak studentům, tak seniorům. Jeden tamní projekt je příkladem chytré designové intervence, když řeší problémy obou skupin tak, že poskytuje domov seniorům, kde zároveň mladí lidé mají ubytování zdarma pod podmínkou, že se během týdne budou starat o své starší spolubydlící. Další příklad designového aktivismu je také Uber, jako disruptivní sociální inovace ale narazila na odpor a hranici samotného systému, které jsou definované politikou a zákony.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fdownload.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-full wp-image-944\" height=\"582\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1000px) 100vw, 1000px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fdownload.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fdownload.jpg 1000w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fdownload-300x175.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2017\u002F02\u002Fdownload-768x447.jpg 768w\" width=\"1000\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Humanitas Deventer\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zdá se, že pokud se má ve společnosti něco zásadního změnit, designéři musí otočit svou pozornost i k politice. A to se také děje. Od dánského studia MindLab, které redesignovalo státní školství, po iniciativu evropské unie Design for Europe, která podporuje inovace v byznys i veřejném sektoru.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Znamená to, že uvidíme v politice více designérů a méně právníků a doktorů? Těžko říct, design určitě nemůže nahradit politiku, ale design jako kombinace teorie a praxe a systémového myšlení má zcela reálnou šanci měnit svět.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaký je náš svět? Jak jistě víte, vstoupili jsme do nové éry antropocénu, kdy člověk ovlivňuje všechny planetární systémy, které se tímto stávající sociálními. Všechny systémy člověk ovlivňuje a zároveň je jimi zpětnou smyčkou ovlivňován. A proto bychom měli vyžadovat systémové myšlení, které z chaosu světa vytvoří řád. A to… designéři umí.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5180,"protected":19},"\u003Cp>Následující text je přepis mé prezentace z historicky první Pecha Kucha #SNMtalks pořádaných Studii nových médií při FF UK Design se ve 20. století změnil. Vznikly nové obory, posunuli jsme se od fyzického světa k digitálnimu, mnoho teoretiků si uvědomilo, že dovednosti a metody designérů lze využít nejen pro návrh objektů, ale i pro společenské […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5185,13,33,34,35,36,37,888],"post-597",{"self":5187,"collection":5192,"about":5194,"author":5196,"replies":5198,"version-history":5201,"predecessor-version":5204,"wp:attachment":5208,"wp:term":5211,"curies":5216},[5188],{"href":5189,"targetHints":5190},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F597",{"allow":5191},[44],[5193],{"href":47},[5195],{"href":50},[5197],{"embeddable":53,"href":54},[5199],{"embeddable":53,"href":5200},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=597",[5202],{"count":738,"href":5203},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F597\u002Frevisions",[5205],{"id":5206,"href":5207},1016,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F597\u002Frevisions\u002F1016",[5209],{"href":5210},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=597",[5212,5214],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5213},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=597",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5215},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=597",[5217],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5219,"wp:term":5229},[5220],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5221,"_links":5222},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5223,"collection":5227},[5224],{"href":54,"targetHints":5225},{"allow":5226},[44],[5228],{"href":96},[5230,5245],[5231],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5232},{"self":5233,"collection":5237,"about":5239,"wp:post_type":5241,"curies":5243},[5234],{"href":105,"targetHints":5235},{"allow":5236},[44],[5238],{"href":110},[5240],{"href":113},[5242],{"href":116},[5244],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5246],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5247},{"self":5248,"collection":5252,"about":5254,"wp:post_type":5256,"curies":5258},[5249],{"href":955,"targetHints":5250},{"allow":5251},[44],[5253],{"href":469},[5255],{"href":472},[5257],{"href":964},[5259],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5262,"es":5266,"fr":5270},{"title":5263,"slug":5264,"description":5265},"Re-designing Design: Design in an Age of Social Complexity","re-designing-design-design-in-an-age-of-social-complexity","A Pecha Kucha talk on how design moved from objects to social change: systems thinking, the PET bottle, Bratton’s Stack, the iPhone and design activism in the Anthropocene.",{"title":5267,"slug":5268,"description":5269},"Rediseñar el diseño: el diseño en la era de la complejidad social","redisenar-el-diseno-el-diseno-en-la-era-de-la-complejidad-social","Una charla Pecha Kucha sobre cómo el diseño pasó de los objetos al cambio social: pensamiento sistémico, la botella de PET, el Stack de Bratton, el iPhone y el activismo de diseño en el Antropoceno.",{"title":5271,"slug":5272,"description":5273},"Re-designer le design : le design à l’ère de la complexité sociale","re-designer-le-design-le-design-a-l-ere-de-la-complexite-sociale","Une présentation Pecha Kucha sur le passage du design des objets au changement social : pensée systémique, bouteille en PET, le Stack de Bratton, l’iPhone et l’activisme du design.",{"id":5275,"date":5276,"date_gmt":5277,"guid":5278,"modified":2433,"modified_gmt":2434,"slug":5280,"status":12,"type":13,"link":5281,"title":5282,"content":5284,"excerpt":5286,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5288,"categories":5289,"tags":5290,"class_list":5291,"_links":5293,"_embedded":5325,"tagsResolved":5367,"translations":5368},558,"01. 01. 2017","2017-01-01T00:00:00",{"rendered":5279},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fodvaha-pro-novy-rok","odvaha-pro-novy-rok","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fodvaha-pro-novy-rok\u002F",{"rendered":5283},"Odvaha pro nový rok",{"rendered":5285,"protected":19},"\u003Cp>Každý z nás je obklopen sociální bublinou, ve které si rád hoví, protože mu dodává pocit jistoty, sebevědomí a intelektuálně-morálního nafoukaného postoje, neboť si myslíme, že pokud chápeme myšlenky lidí z naší sociální bubliny, rozumíme světu.\u003Cbr \u002F>\nNejen, že tento přístup je veskrze intelektuální leností, ba i chybou, ale především zbabělstvím, které vede jen k tomu, že o světě víme méně a méně. Pro rok 2017, jako nikdy za poslední léta, nebude z hlediska intelektuálního vývoje nic důležitějšího, než odvrátit svou pozornost od myšlenkového mainstreamu směrem k těm nejvzdálenějším vrcholům i nížinám krajů všech okrajových, “the fringe” proudů myšlení. Neboť je to právě vždy na kraji, kde vzniká pravda, jež postupně, vždy s hlasitými protesty, nahrazuje Zeigeist doby.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Liberální sny se rychle vypařují, jakmile vysoká matematika a statistika nejnovějších vědeckých oborů zkoumající člověka sejde z vrcholků a ukáže nám, že vše, v co jsme věřili, ano i já, byla nepoctivá hra, jejíž pravidla v kotli strachu namíchali ti, kteří chtěli žít v bezpečnosti nepravdy, nežli nebezpečné pravdě. Co bývalo progresivní, je dnes regresivní, co bylo zapomenuto, je novodobou avantgardou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nepravda ničí svět, jakkoli šlechetná je.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Proto hledejme pravdu a buďme odvážní, neboť moc pravdy nás dokáže srazit do kolenou. Pokud se ale poté postavíme opět na nohy, co jiného nás může přemoci?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přeji Ti hodně štěstí. Do nového roku. Za nás všechny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Shantih shantih shantih\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5287,"protected":19},"\u003Cp>Každý z nás je obklopen sociální bublinou, ve které si rád hoví, protože mu dodává pocit jistoty, sebevědomí a intelektuálně-morálního nafoukaného postoje, neboť si myslíme, že pokud chápeme myšlenky lidí z naší sociální bubliny, rozumíme světu. Nejen, že tento přístup je veskrze intelektuální leností, ba i chybou, ale především zbabělstvím, které vede jen k tomu, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5292,13,33,34,35,36,37,888],"post-558",{"self":5294,"collection":5299,"about":5301,"author":5303,"replies":5305,"version-history":5308,"predecessor-version":5311,"wp:attachment":5315,"wp:term":5318,"curies":5323},[5295],{"href":5296,"targetHints":5297},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F558",{"allow":5298},[44],[5300],{"href":47},[5302],{"href":50},[5304],{"embeddable":53,"href":54},[5306],{"embeddable":53,"href":5307},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=558",[5309],{"count":22,"href":5310},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F558\u002Frevisions",[5312],{"id":5313,"href":5314},870,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F558\u002Frevisions\u002F870",[5316],{"href":5317},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=558",[5319,5321],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5320},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=558",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5322},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=558",[5324],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5326,"wp:term":5336},[5327],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5328,"_links":5329},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5330,"collection":5334},[5331],{"href":54,"targetHints":5332},{"allow":5333},[44],[5335],{"href":96},[5337,5352],[5338],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5339},{"self":5340,"collection":5344,"about":5346,"wp:post_type":5348,"curies":5350},[5341],{"href":105,"targetHints":5342},{"allow":5343},[44],[5345],{"href":110},[5347],{"href":113},[5349],{"href":116},[5351],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5353],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5354},{"self":5355,"collection":5359,"about":5361,"wp:post_type":5363,"curies":5365},[5356],{"href":955,"targetHints":5357},{"allow":5358},[44],[5360],{"href":469},[5362],{"href":472},[5364],{"href":964},[5366],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5369,"es":5373,"fr":5377},{"title":5370,"slug":5371,"description":5372},"Courage for the New Year","courage-for-the-new-year","A short New Year’s note on leaving the comfort of our social bubble, turning to the fringe currents of thought, and having the courage to look for the truth.",{"title":5374,"slug":5375,"description":5376},"Valor para el año nuevo","valor-para-el-ano-nuevo","Una breve nota de Año Nuevo sobre salir de la comodidad de nuestra burbuja social, volverse hacia las corrientes marginales del pensamiento y tener valor para buscar la verdad.",{"title":5378,"slug":5379,"description":5380},"Du courage pour la nouvelle année","du-courage-pour-la-nouvelle-annee","Une brève note de nouvel an : sortir du confort de notre bulle sociale, se tourner vers les courants marginaux de la pensée et avoir le courage de chercher la vérité.",{"id":5382,"date":5383,"date_gmt":5384,"guid":5385,"modified":5387,"modified_gmt":5388,"slug":5389,"status":12,"type":13,"link":5390,"title":5391,"content":5393,"excerpt":5395,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5397,"categories":5398,"tags":5399,"class_list":5400,"_links":5402,"_embedded":5434,"tagsResolved":5476,"translations":5477},576,"15. 11. 2016","2016-11-15T00:00:00",{"rendered":5386},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fvysokoskolak-presto-idiot-komentar-k-matematickemu-mysleni-a-prezidentskym-volbam-v-usa","2025-07-05T13:58:27","2025-07-05T11:58:27","vysokoskolak-presto-idiot-komentar-k-matematickemu-mysleni-a-prezidentskym-volbam-v-usa","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fvysokoskolak-presto-idiot-komentar-k-matematickemu-mysleni-a-prezidentskym-volbam-v-usa\u002F",{"rendered":5392},"Vysokoškolák, přesto idiot: komentář k matematickému myšlení a prezidentským volbám v USA",{"rendered":5394,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Poslední týdny před americkými prezidentskými volbami jsem asi jako většina veřejnosti \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">věřil \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">průzkumům a statistických modelům, které předpovídaly, že Hillary Clintonová vyhraje. Víra bylo jediné, co mi zbývalo, z jednoho prostého důvodu: jsem matematicko-statistický ignorant, a to i přesto, že se chystám dokončit magisterský kurz na nejstarší české univerzitě, a tak by se mohlo očekávat, že jako člen akademické obce a pomyslné intelektuální třídy budu pro budoucí život řádně vybaven i těmito znalostmi. Bohužel tomu tak není. A neviním z toho nikoho jiného než sebe. O svém nedostatečném matematickém vzdělání jsem přemýšlel již několikrát a mnohem dříve, ale jsou to právě prezidentské volby v USA, respektive jejich výsledek, které mě nutí se zamyslet nad tím, co v dnešní době znamená být intelektuálem a pseudointelektuálem, vzdělancem a nevzdělancem\u003C\u002Fspan>\u003Cb>.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současný obor, který studuji, mi kromě jiného ukázal relevantní literaturu, ze které je pod rouškou velkých slov a dlouhých vět zjevné, jak technologie a technické myšlení dominuje současným světem. Přestože během každodenních činností si toho příliš nevšimneme, většina práce, vývoje a výzkumů, které mají největší prakticky dopad na společnost, jsou ve svém jádru výsledkem technického myšlení, či konkrétněji výsledkem založeným na teorii, jejíž nejpřesnější vyjádření má matematickou podobu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A to platí i pro současné humanitní vědy, které se neochotně připravují již delší dobu na to, že verbální schopnosti nebudou budoucím akademikům stačit: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">špatný výzkum v humanitních vědách nahrazuje dobrá statistická analýza, kdežto dobrý humanitní výzkum se bez algoritmizované analýzy jen tak neobejde\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Může se zdát, že například pro studium literatury není potřeba mít technicko-matematické vzdělání, ba naopak, lidé často studují literaturu právě proto, že toto vzdělání nemají a nechtějí mít. Tahle domněnka platí. Zisk titulu v tomto oboru nevyžaduje, aby student byl vybaven znalostmi programování, ale pokud se člověk chce vydat na profesionální kariéru literárního vědce, pak situace není tak samozřejmá. Naopak, v posledních letech se ukazuje, že využití sofistikovaných datových analýz přináší skutečně nové vědecké poznatky. Například nedávno jsme se mohli dočíst, že počítačová analýza stylu Shakespearových divadelních her připsala spoluautorství hry Jindřich VI odvěkému konkurentovi barda ze Stradfordu, Christopheru Marlowe, který byl již dlouhou dobu považován za jednoho z kandidátů v alternativních teorií autorství Shakespearova díla. Počítačová analýza sice vyvrátila, že by Marlowe byl samotný Shakespeare (či naopak, pokud chcete), ale uznané spoluautorství jednoho z nejzásadnějších děl tradičního Západního kánonu není bezvýznamné. A to jak pro Marlowa, tak i pro budoucí vztah humanitních věd a počítačových metod, kterému se v akademických kruzích říká, poněkud vágně, Digital Humanities. Tento vztah ale potvrzuje již řečené: výkon počítačů a chytrý software mění i doplňuje zavedené metody (nejen) v humanitních vědách, zároveň stále platí, že nové algoritmizované metody jsou úspěšné tehdy, když jsou doprovázeny kvalitním, co nejvíce objektivním a precizním klasickým výzkumem. Jedno bez druhého nejde. Aspoň do té doby než umělá inteligence bude vykazovat kreativní výsledky, jež budou srovnatelné s těmi lidskými. Zdali se tomu tak někdy stane, není jisté. Zatím počítače vědcům slouží jen jako kognitivní protéza, lidský prvek je stále v mnoha případech nepostradatelný.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Protože se na svět více (v sociálních a humanitních vědách) či méně (ve vědách tvrdých) díváme z pozice lidského pozorovatele, musíme počítat s tím, že sociální svět se nám bude vždy ukazovat prostřednictvím našich lidských chyb, kognitivních zkreslení, ideologií, předsudků a nedostatku znalostí. Často hovoříme o tom, že nevzdělaný člověk je více náchylný k názorům, které jsou založené na emocích, a vůbec ke sklonům k iracionálnímu uvažování. Jenže problém je i na druhé straně. Čím více je člověk vzdělaný, tím více jsou jeho život i kariéra zainvestované v konkrétní, nutno říci úzké části názorů na svět. Kde “nevzdělanec” pouze spekuluje se svými kupány u večerního piva a ráno jde do práce, která nemá s politikou nic společného, tam “vzdělanec” brání hodnoty, kterým věnuje celý svůj profesionální, často i soukromý život, protože musí. Jak by mohl podlamovat hodnoty, které mu zajišťují přísun financí a společenské prestiže, nehledě na to, že většina jeho sociálních kontaktů se skládá z lidí jako je on sám? Z toho pro mě vyplývá, že vzdělanec může paradoxně být mnohem náchylnější ke zkratkovitému a emocionálnímu uvažování, protože narozdíl od toho nevzdělance, který se maximálně ztrapní mezi přáteli u piva, tak vzdělanci se v případě, kdy vyjde najevo, že se celou dobu mýlil, bortí život. Mýlit se pro něj znamená existenciální ohrožení. Proto zastánci stalinismu, maoismu, behaviorismu a jiných veskrze nevědeckých teorií bránili tyto myšlenky do posledních minut, a to i potom, co bylo zřejmé, jaká zvěrstva na lidech a myslích napáchaly.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Takže jsou tu intelektuálové, u kterých lze zvláště očekávat dogmatické lpění na jejich názorech. Bohužel pro nás, studenty oficiální a věčné, jsou to právě oni, ke kterým až s příliš velkou důvěrou vzhlížíme jako k totemům pravého a nezkresleného poznání. Ale nemusí tomu tak být, pokud jsme schopni sami posoudit, jestli jejich myšlenky stojí za to, abychom jim věnovali čas. K tomu ale student potřebuje mít nějaké již existující znalosti, na základě kterých nové znalosti hodnotí. Znalosti obecně získáváme prostřednictvím vlastních zážitků, intuice, spirituálního prozření a v neposlední řadě, ano, hádáte správně, opět od již zmíněných intelektuálů. A třebaže se najdou tací, kteří dokáží v temném koutě svého pokoje, bez přísunu cizích myšlenek, odvodit matematické rovnice, pochopit Marxismus, napsat Shakespearovy sonety, nebo sestavit malý jaderný reaktor, většina z nás si vezme do ruky knihu a bude řádek po řádku vstřebávat předžvýkané myšlenky někoho jiného, jen aby je pak mohla reprodukovat za své, ať už s citací pod poznámkovou čarou, nebo bez ní. Zdá se, že pokud se chceme vyhnout nekritickému přijmání myšlenek jednoho intelektuála, musíme přijmou myšlenky intelektuála druhého! Je to začarovaný kruh, jemuž se jen tak nevyhneme. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co můžeme udělat, je smířit se s tím, že většina znalostí, které známe, jsou prostě špatně, či přinejmenším, jak říkával můj vyučující na informatiku, nepravdami. Nová pravda se rodí na okrajích hlavního proudu současného poznání, nikdy v jejím středu, který převážně slouží jako kustod statusu quo, tedy obecně přijímaných pravd ve společnosti, ke kterým se intelekuálové obracejí jako ke “konsensu”, a lidé, kteří nemají ani páru o tom, co tyto dočasné pravdy vlastně znamenají (tzn. novináři, spisovatelé, političní komentátoři = verbální lidé bez matematicko-statistického vzdělání), jako k tomu, “co říkají odborníci”. Ale nezoufejme, stejným procesem dohmatávání pravdy prošlo mnoho lidí před námi, a přece dosáhli určitého nového poznání.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pravdy a objektivity v nejbližší době nedosáhneme — naše mozky k tomu rozhodně nebyly určeny a je trochu náhodou a zázrakem, že ta želatinová hmota, která dříve sloužila k lovení mamutů a sbírání lesních plodů, nyní dokáže spočítat, kdy byl počátek vesmíru — ale můžeme se k nim přiblížit pomalou a pečlivou činností střádání informací, třídění a porovnávání faktů, ke kterým postupně přidáváme vlastní myšlenky. Většinu času se budeme pohybovat ve stínech, ale občas na periferii našeho myšlení zachytíme světlo informací majících nějaký vztah k pravdě. Stejně jako v humanitních vědách, tato činnost bylo do nedávna relativně uspěšným postupem toho, co označujeme obecně za vzdělávání. Stejně jako v humanitních vědách, mnoho užitečných informací bylo možné vstřebat pouze verbální cestou. A ze stejného důvodu jako v humanitních vědách je tato cesta dnes nedostačující.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Po vyhlášení výsledků voleb a ohlášení jejich vítěze jsem se cítil podveden. Nikoli vítězným či poraženým kandidátem, ale sebou samým. Pod tlakem expertních posudků a interpretací výzkumů jsem se nechal přesvědčit, že kandidátka na prezidentský post, Hillary Clintonová, má více než 80% šanci v těchto volbách zvítězit. K mé obhajobě jsem nebyl jediný, kdo podlehl tomuto “konsensu” a zároveň jsem byl jeden z mnoha lidí, kteří neměli potřebné znalosti k tomu, aby si aspoň ověřili metody, kterými tento konsensus vlastně vznikl. Cítil jsem se \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">funkčně negramotným\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tahle myšlenka není až tak přetažená za vlasy. Text, jakožto médium myšlení, slouží více a více pouze k popularizaci, skutečné jádro vědění je zakódováno v matematické formě. To ostatně psal Vilém Flusser ve své eseji \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Alfanumerická společnost\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, ve které popisuje, jak text a tradiční verbální gramotnost, dříve výhradou vzdělanců a knežstva, se díky demokratizaci vzdělání rozšířila; nyní ale alfanumerická společnost je řízena novým knežstvem, jež ovládá jazyk matematiky (a troufnu si dodat obecný jazyk algoritmizovaného myšlení a programování). Neznamená to, že intelektuálové včerejška jako je např. americký novinář Malcom Gladwell hned vymizí. Funkce popularizátorů vědeckých poznatků bude pro laickou veřejnost nabývat na důležitosti, protože více a více veřejnosti bude (pokud se současný trend nezmění) funkčně či zcela matematicky negramotná. Pro nové intelektuály, strážce vědění, pro matematicky smýšlející osoby bude Gladwell možná zbytečný, nebo dokonce kontraproduktivní, protože bude ve společnosti rozsévat spoustu nepravd a lží.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Znamená to, že každý, kdo se chce dnes považovat za vzdělaného člověka, musí nutně studovat matematiku? Je zcela očividné, že v praxi tomu tak být nemusí a není. Jestliže ale cílem intelektuála je pravda (jakkoli naivně tohle slovo v postmoderní společnosti zní), matematicko-statistické myšlení rozhodně je vhodným nástrojem, jak se k pravdě přiblížit. To ostatně chápe i epicentrum veškerého intelektuálství, tedy univerzity, když začaly přijímat matematiku do tradičně verbálních disciplín. Již jsem zmínil Digital Humanities, což je nejnovější příspěvěk zapojení matematiky do humanitních věd, podobné revoluce bylo možné zaznamenat v matematizaci ekonomie, sociologie a nedávno i historie a teologie, když akademik a historik Richard Carrier použil bayesovskou statistiku pro přehodnocení faktů ve studiích raného křesťanství a existence Ježíše Krista. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Matematizace myšlení ale není bez nebezpečných zákoutí. Snad až na matematiku samotnou, kde lze v rámci nějakého axiomatického systému jednoznačně prokázat, že daná exprese je pravdivá; nebo ve fyzice, kde teoretické poznatky s potřebnou technikou je možno ověřit experimentem, je všude jinde potřeba do rovnic přidat nějaké své hypotézy, a tím také veškerou tu lidskou bagáž v podobě ideologií a kognitivních zkreslení. Dostáváme se tak do opačného extrému: matematika “bez hodin sociologie, historie, kulturní antropologie, etnologie či filosofie” může sloužit nejen k ideologické propagandě, ale také k destruktivním politicko-ekonomickým agendám. V listopadových Literárních novinách uvádí Michal Rubáš ve svém sloupku\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> O ne-užitečnosti matematiky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> jeden z mnoha příkladů: V německé ekonomice se vypočítá, že “v následujících letech [bude] zapotřebí nahradit úbytek vymírající domácí pracovní síly pracovníky z ciziny a mezi obě proměnné napíší ‘rovná se’. […] Kdyby manažeři průmyslu vystudovali něco jiného než ekonomiku nebo matematiku, dozvěděli by se, že i když jsou mnohé objekty označitelné stejnými či podobnými znaky, nezískají tím vlastnosti znaků ani se sobě navzájem nezačnou více podobat”. (Literární noviny, 11\u002F2016, s. 2) Ano i královnu věd, matematiku, je možné naroubovat na ideologii, zvláště když abstrahování veškerých skutečných vlastností objektů rovnic tak náramně zjednodušuje výpočty, kde rodilého a vzdělaného Němce je možné vyměnit za člověka bez zanlosti tamního jazyka, kultury, společnosti, člověk bez zázemí a životní jistoty.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co z toho všeho vyplývá? Verbální tlachání, bez logického uvažování a potřebných schopností získat a strojově interpretovat Velká data; tlachání, které se ve své argumentaci zaměřuje na emoce čtenáře, je stejně toxické jako puritánské matematické modely technických fachidiotů. Jeden má diplom z rétoriky a anglické literatury, druhý z algebraické topologie. Tyto protipóly se v amerických prezidentských volbách potkaly, a to za účelem jednomyslně dosadit do prezidentského křesla první ženu, demokratku, matku všech sociálních vojáků a hodnou babičku zlých vlků z Wall Street.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Funkčně negramotní ve statistice a matematice se jen mohli dívat na pěknou infografiku, která se tváří podobně svůdně jako dlouhá esej v New York Times plná citací literárních děl. Oba výstupy, redukující komplexní data o mnoha proměnných na stravitelný výstup pro matematicky negramotnou humanistickou většinu, fungují jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">meme\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, který se (zne)užívá ve společnosti pro argumentaci, zastrašování politických oponentů a dezinformaci. Matematicky negramotná humanistická většina se nechala strhnout pro ně nicneříkajícími čísly. Novináři, političní “punditi”, komentátoři rozšiřovali a recyklovali tento meme, který pro ně byl černou skříňkou, epistemologickým fast foodem, protože jejich vzdělání (a často i inteligence) nic numerického nestráví. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Citím, že jsem byl jedním z nich. Ne proto, že bych vědomě šířil jejich ideologii, ale proto, že jsem nemohl přijít s matematicko-statistickými protiargumenty, které by vyjádřily můj nesouhlas s tím, jak mainstreamová média interpretují (americký) svět. Bez hlubšího porozumění, odkud se data berou a jak se s nimi zachází, se smrskla má role, pro některé jako role intelektuála, na elegantní citování výzkumů, které mě vedly k určitému přesvědčení. Vše špatně. Narazil jsem jako většina. Když padla veškeré iluze toho, že je možné outsourcovat své rozhodování na nekompetentní mediální ikony, co dál?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V první řadě je třeba zůstat při zemi a ze začátku říct, že je nereálné, aby každý \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">skutečný intelektuál informační doby\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> dennodenně stahoval nová data, která bude přes noc na svém počítači analyzovat, jen aby se vše příští den vše změnilo a mohl začít od začátku. Sofistikovanější algoritmy, přístupné veřejnosti, mohou určitě leccos zjednodušit, ale vedle takového řešení je můj návrh mnohem prozaičtější: skutečný intelektuál informační doby by měl být schopen vzít surovou kolekci dat a aplikovat na ni analýzu dle matematických metod, ale i hypotéz, jež \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">sám\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> volí a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">sám\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> dokáže své hypotézy aplikovat na statistický model. Jestli bude výsledná analýza mít něco společného s realitou, to už bude záležet na tom, jaké hypotézy člověk podle svého chápání světa preferuje. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Navrhuji tak, aby všichni, kdo se považují za intelektuály, analytiky, a jiné veřejné funkce mluvící k lidu, šli s kůží na trh: ukažte nám svá data, ze kterých vycházíte; popište nám metodologii a hypotézy, kterými data interpretujete; nakonec všechny tyto údaje přiložte ke svému článku nebo je zveřejněte na svém veřejném profilu typu GitHub. Argumentujte (s) daty. Slovo totiž není ideální nástroj na pojmutí dynamických komplexních systémů. Dost bylo verbální rétoriky alá New York Times. Každý vysokoškolák musí být schopný si data a popis metodologie stáhnout a prohnat vlastními programy. Je-li vysoká škola přípravou na život, numerická kompetence a obratnost s daty jsou novodobou latinou, je to lingua franca vzdělanců. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jestliže někdo touží po klidu a štěstí, ať má víru v druhé, přestože hrozí, že bude papouškovat předžvýkanou stravu. Takový člověk, třeba i vysokoškolák, bude levnou reklamou a užitečným idiotem všech ideologů. Chce-li ale být učedníkem pravdy, pak ať zkoumá v univerzu dat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>(Chyby, překlepy a dotazy pište na hello(at)jakubferenc.cz)\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5396,"protected":19},"\u003Cp>Poslední týdny před americkými prezidentskými volbami jsem asi jako většina veřejnosti věřil průzkumům a statistických modelům, které předpovídaly, že Hillary Clintonová vyhraje. Víra bylo jediné, co mi zbývalo, z jednoho prostého důvodu: jsem matematicko-statistický ignorant, a to i přesto, že se chystám dokončit magisterský kurz na nejstarší české univerzitě, a tak by se mohlo očekávat, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5401,13,33,34,35,36,37,888],"post-576",{"self":5403,"collection":5408,"about":5410,"author":5412,"replies":5414,"version-history":5417,"predecessor-version":5420,"wp:attachment":5424,"wp:term":5427,"curies":5432},[5404],{"href":5405,"targetHints":5406},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F576",{"allow":5407},[44],[5409],{"href":47},[5411],{"href":50},[5413],{"embeddable":53,"href":54},[5415],{"embeddable":53,"href":5416},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=576",[5418],{"count":22,"href":5419},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F576\u002Frevisions",[5421],{"id":5422,"href":5423},873,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F576\u002Frevisions\u002F873",[5425],{"href":5426},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=576",[5428,5430],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5429},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=576",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5431},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=576",[5433],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5435,"wp:term":5445},[5436],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5437,"_links":5438},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5439,"collection":5443},[5440],{"href":54,"targetHints":5441},{"allow":5442},[44],[5444],{"href":96},[5446,5461],[5447],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5448},{"self":5449,"collection":5453,"about":5455,"wp:post_type":5457,"curies":5459},[5450],{"href":105,"targetHints":5451},{"allow":5452},[44],[5454],{"href":110},[5456],{"href":113},[5458],{"href":116},[5460],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5462],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5463},{"self":5464,"collection":5468,"about":5470,"wp:post_type":5472,"curies":5474},[5465],{"href":955,"targetHints":5466},{"allow":5467},[44],[5469],{"href":469},[5471],{"href":472},[5473],{"href":964},[5475],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5478,"es":5482,"fr":5486},{"title":5479,"slug":5480,"description":5481},"A Graduate, Yet an Idiot: A Commentary on Mathematical Thinking and the US Presidential Election","a-graduate-yet-an-idiot-a-commentary-on-mathematical-thinking-and-the-us-presidential-election","After the 2016 US election, a commentary on why verbal education is no longer enough and why the intellectual of the information age has to think in mathematics and data.",{"title":5483,"slug":5484,"description":5485},"Universitario y, aun así, idiota: comentario sobre el pensamiento matemático y las elecciones presidenciales de EE. UU.","universitario-y-aun-asi-idiota-comentario-sobre-el-pensamiento-matematico-y-las-elecciones-presidenciales-de-ee-uu","Tras las elecciones de EE. UU. de 2016, un comentario sobre por qué la formación verbal ya no basta y por qué el intelectual de la era de la información debe pensar con matemáticas y datos.",{"title":5487,"slug":5488,"description":5489},"Diplômé et pourtant idiot : commentaire sur la pensée mathématique et l’élection présidentielle américaine","diplome-et-pourtant-idiot-commentaire-sur-la-pensee-mathematique-et-l-election-presidentielle-americaine","Après l’élection américaine de 2016, pourquoi la formation verbale ne suffit plus et pourquoi l’intellectuel de l’ère de l’information doit penser avec les mathématiques et les données.",{"id":5491,"date":5492,"date_gmt":5493,"guid":5494,"modified":5496,"modified_gmt":5497,"slug":5498,"status":12,"type":13,"link":5499,"title":5500,"content":5502,"excerpt":5504,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5506,"categories":5507,"tags":5508,"class_list":5509,"_links":5511,"_embedded":5543,"tagsResolved":5585,"translations":5586},553,"21. 09. 2016","2016-09-21T00:00:00",{"rendered":5495},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fglitch-jako-estetika-softwaru-hledani-pozitivni-estetiky","2025-07-05T13:59:33","2025-07-05T11:59:33","glitch-jako-estetika-softwaru-hledani-pozitivni-estetiky","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fglitch-jako-estetika-softwaru-hledani-pozitivni-estetiky\u002F",{"rendered":5501},"Glitch jako estetika softwaru?: Hledání pozitivní estetiky",{"rendered":5503,"protected":19},"\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Termín „Glitch“ v prostředí (nejen) počítačového softwaru představuje neočekávanou událost, kdy se běh systému odkloní od plánovaného chování. Zjednodušeně se tedy jedná o chybu…\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Glitch jako umělecký způsob vyjádření se přes své různé metamorfózy, které jsou podněcované nástupy a úpadky dominantních technologií doby, zaměřuje na kritické zkoumání a užívání náhodných, často rušivých elementů v jinak uspořádaném technologickém systému. Dříve to byla televize, video, dnes se (také vedle hudby) glitch umělci a teoretici zabývají objekty ovlivěné digitálním kódem, algoritmizací, programovacími jazyky, jinak řečeno celým ekosystémem moderních počítačů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Důležitou charakteristikou “glitche” v systému, ať už hardwarovém či softwarovém, je fakt, že se jedná o deviaci od hladkého chodu, jejíž výsledek nelze dopředu odhadnout (Fuller, 110). Zvláště v kontextu softwaru se glitchem rozumí nikoli syntaktické a logické chyby programu, ale momentální technický problém, který může být k běhu programu externím: například chvilkovým snížením přenosové rychlosti internetového přenosu nebo zapisovací rychlosti pevného disku. Hráči online počítačových her si vybaví pojem “lag”, který označuje např. chaotické chování hráčovy postavy, projevující se jako “zmražení” nebo poskakování v prostoru virtuálního světa, bez renderování mezikroků.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Glitch je zjednodušeně chybou. Nemusíme ji dále kvalifikovat, abychom mohli říct, že jakmile se Glitch v softwarovém systému objeví, hladký chod je přerušen, systém nereaguje tak, jak předpokládal nejen uživatel, ale také designér. Označíme-li předem navržené, plánované chování systému, ale i všechny neplánovaná chování, které nicméně jsou ve výsledku pro uživatele hodnotné, neboť uspokojují jeho cíle, jako A, pak Glitch je něco, co stojí mimo A, jako negace A, NON(A).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tato aritmetika jednoznačně privileguje utilitárnost a zaměřuje se na softwarový systém jako nástroj, který je tvůrcem navržen, aby poskytoval co nejpřívětivější funkcionality, které rychle a bezproblematicky navádí uživatele k plnění jeho potřeb. Přístup ke tvorbě softwaru, kde elementární jednotkou filosofie designu je “potřeba” nebo “cíl”, není jediný používaný, naopak za posledních 40 let bylo možné ve tvorbě softwaru vidět několik teorií a metod, jak software navrhovat. Mezi nejznámější patří \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">participační design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">goal-oriented design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">human-centred design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">teorie aktivit\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">fenomenologický přístup\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, nebo v posledních dvou dekádách důraz na uživatelské zážitky (user experience) a holistický přístup k navrhování softwaru i obecněji technologie, kdy designér bere v potaz nejen situační kontext interakce člověk-stroj, ale také šiřší kontext prostředí, ve kterém interakce probíhá, což ve výsledku vede k pojetí softwaru jako digitálních artefaktů, jež participují na společensko-kulturních procesech. Výše zmíněné přístupy studuje podrobně akademický obor HCI či konkrétněji interakční design. V literatuře těchto oborů se ale nedočteme o Glitchi jako konceptu, který by ovlivňoval diskurz human-computer interaction. Naopak, pokud se technická literatura vůbec o Glitchi zmíní, je to “glitch” s malým “g”, chyby, kterým je nutné se při návrhu vyvarovat. Otázkou je, co má Glitch společného se softwarem, nebo dokonce návrhem uživatelského rozhraní?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Glitche jsou pro umělce i teoretiky zajímavé tím, že zpřístupňují uživateli-divákovi části systému, které neměly být vidět; odkrývají interní mechanismy, které jsou běžně před zrakem uživatele skryté. Glitche v přehrávání videa mohou odkrývat jinak neviditelné kroky kompresních algoritmů, glitch ve webových stránkách pak třeba uživateli zobrazí systémové popup okno, tzv. “alert”, kde kromě generického chybového hlášení se může objevit zvýrazněná pozice v kódu, signalizující, kde program přestal pracovat. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jelikož samotný kód programu je dnes zpravidla vždy skryt před uživatelem za grafickým uživatelským rozhraním (GUI), glitch se materializuje právě jako vizuální artefakt. Jeho podoba může být esteticky dostatečně zajímavá na to, aby umělci v počátku náhodný úkaz začali formalizovat algoritmem, a následně jej využívat jako materiál a uměleckou paletu. Tato evoluce od ojedinělé chyby systému po řízenou náhodu si žádala, aby druhy glitche bylo možné přesně pojmenovat a odlišit. Proto mluvíme o prvních z nich jako o “pure glitch”, zatímco glitch, napodobený pro estetické potřeby, je označován jako “glitch alike”.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Teoretici Olga Goriunova a Alexei Shulgin poznamenávají, že Glitch představuje \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">skutečnou, autentickou estetiku počítače a softwaru\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Argumentují, že estetika softwaru vždy adoptovala elementy a konvence z jiných sfér a médií: všudypřítomná metafora pracovní desky stolu (desktop), nebo i starší paradigma human-computer interakce, příkazová řádka, se inspiruje u starších technologií jako telegraf. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Argument Goriunové a Shulgina vychází z “negativní” definice autentické softwarové estetiky: teprve když něco nefunguje, ukazuje počítač a software svou pravou povahu. Jelikož počítač je technologie,  existující v širším socio-kulturním kontextu, který definuje, jaký vztah lidé k počítači mají, historicky víme, že většina populace se o počítače začala zajímat teprve tehdy, když jednak počítače pro ně byly finančně dostupné, a zároveň když pro ně nabízely určitou utilitární hodnotu, tedy už na začátku textu zmíněné plnění uživatelských cílů a tužeb. Počítače se staly součástí společnosti bez toho, aniž by uživatelé věděli, jak počítač funguje. I v dnešní době je pro většinu lidí počítač černou skřínkou, jejíž obsah zprostředkovává většinou grafické uživatelské rozhraní. Je to GUI, které je styčnou plochou mezi strojem a společností (Brejcha). Pokud tedy hledáme povahu počítače a jeho autentickou estetiku, která je sociálním konstruktem, musíme ji dle mého názoru hledat právě “na rozhraní” (jež nemusí být pouze grafické, viz například popularita NUI – natural user interface). Tam bychom měli hledat onu autentickou estetiku, protože zde se autentická povaha počítače a softwaru formuje. Estetika sofwaru = estetika (G)UI.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">(2) Jistě lze souhlasit s Goriunovou a Shulginem, že tvorba GUI pokračuje v konceptu re-mediace, definovanou Grusinen a Bolterem v jejich knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Remediation: understanding new media\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, kde GUI využívá metafory, idiomy předchozích médií. Každé médium nakonec re-mediuje, využívá médií již existujících, proto nařknout designéry softwaru, že jejich výtvory, které re-mediují a absorbují existující metafory a prvky především z reálného světa, produkují ne-autentickou estetiku, znamená říct, že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">žádná \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">tvorba a design softwaru nemůže splňovat jejich požadavek na autenticitu. A to z jednoho prostého důvodu: jen Bůh tvoří \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">ex nihilo\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Nová řešení staví na existujícím.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jan Michl, teoretik designu, tento vztah pak popisuje jako „pupeční šňůru“, kterou jsou výsledky soustavného, systematického a cíleného bádání propojeny s minulostí, přítomností a budoucností. Slovy filosofa vědy Karla Poppera: „[…] kdyby chtěl někdo začít od Adama, dál než Adam by se nedostal…“ (Popper). Jan Michl, jako zastánce realistického designu, totiž vidí design jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">redesign\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Michl tvrdí, že každý funkční kompletní výrobek, jako výstup designérské činnosti, není tvořen ex nihilo, ale je nevyhnutelně „výsledkem redesignu, tzn. rezultátem práce mnoha designérů, respektive postupného drobného i radikálního vylepšování předchozích řešení, přičemž žádný z jednotlivých účastníků tohoto procesu není s to předvídat ani plánovat komplexnost řešení pozdějších“ (Michl, s. 24). Michl dodává, že znalost takových precedentních řešení, ať už vlastních nebo cizích, odlišuje zkušeného designéra od začátečníka (Ferenc, s. 47).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Proto výpůjčky, kopírování, re-mixování, syntetizující montáž apod. nelze a priori hodnotit jako ne-autentické nebo nekreativní. Problémem není použití těchto metod, ale otázka, kdy kvantitativní změny vedou ke změnám kvalitatitivním. To není jednoduchý úkol a odpovědi mohou často být arbitrární, protože evoluční změny mají spíše charakter spojít, nežli diskrétní, nicméně budou se lišit od hledání autentické estetiku Goriunové a Shulgina v jednom důležitém bodě: namísto definice estetiky negativně, lze autentickou estetiku definovat \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">pozitivně\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Myslím tím estetiku vycházející z existující podoby softwarového designu, z existujících řešení designérů. Je to hodnocení estetiky softwaru založené na tom, co velká většina uživatelů softwaru prožívá, co formuje společenské myšlení o softwarovém designu a z čeho softwaroví designéři čerpají pro své nové a nadcházející projekty. Glitch čerpá z toho, co nefunguje, pozitivní estetika softwaru z to, co \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">funguje\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">(3) Designéři softwaru si v poslední dekádě uvědomili, že přenášení metafor z fyzického světa do kontextu softwaru značně a zbytečně ovlivňuje chování digitálních produktů. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Teoretik médii Steven Holtzmann si limitace příliš věrného napodobování ne-digitálních objektů v digitálním světě všímá:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">“Koneckonců, ať jsou tyto postupy (předělávky) jakkoli zajímavé, příjemné, pohodlné či nadšeně přijímané, stojí na výpujčkách z existujících paradigmat. Nebyly vytvořeny s ohledem na digitální média, a v důsledku toto nevyužívají specifického a jedinečného potenciálu digitálních světů…” (Holtzmann, s. 15)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Po úspěchu americké firmy Apple s jejich aplikováním designové filosofie skeumorfismu, jež hlásila, že pro uživatelskou přívětivost a použitelnost je důležité, aby uživatelé mohli využít již naučených vzorců chování, které běžně používají ve fyzickém světě — terminologií teorie designu, aby co nejrychleji objevili “afordance”, které produkt poskytuje — bylo nevyhnutelné, že i další firmy chtěly následovat stejné, nutno říci úspěšné strategie. Jenže softwarový vývoj šel dopředu ruku v ruce s nově dostupným hardwarem. Řady dostupných zařízení variabilních rozměrů a možností po tvůrcích softwaru vyžadovaly buďto úpravu kódu pro každé zařízení zvlášť, nebo změnu přístupu ke tvorbě tak, aby jeden kód byl funkční na co nejvíce zařízeních. Software se musel \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">adaptovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> na hardware, být \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">responzivním\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Zpočátku tomuto problému čelili nejdříve tvůrci webových stránek, s nástupem mobilních, smart zařízeních ale narazili na stejný problém i tvůrci nativních aplikací. Řešením bylo odpoutat se od odzkoušené, ale limitující teoreticko-estetického skeumorfismu, který pro simulaci vzhledu a textur přírodních materiálů využíval detailní bitmapové grafiky. Ta ze své podstaty fixního rastru pixelů není vhodná pro tvorbu softwaru, který se má přizpůsobovat různým velikostem obrazovky.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">S první propracovanou alternativou ke stárnoucímu skeumorfismu přišla až společnost Microsoft, která pro novou verzi svého mobilního operačního systému vytvořila designový jazyk, původně nazvaný Metro, který s využitím typografie, fotografií a animovaných interakcí přinesl “autenticky digitální” zážitky a který “překračuje pravidla a vlastnosti fyzického světa, aby vytvářel nové a poutavé možnosti v čistě digitálním světě” (Modern design at Microsoft: Going beyond flat design\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">)\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Designéři Microsoftu se přímo inspirovali “mezinárodním typografickým stylem”, tedy modernistickým grafickým designem z první poloviny 20. století ovlivněným praxí ve Švýcarsku, Německu, Nizozemí a Rusku.  Autenticita, kterou Microsoft proklamoval, nebyla pouze reklamním sloganem. Designéři tohoto amerického giganta si byli vědomi, že tvoří opravdu něco nového. Vzdali se cíleně většiny do té doby používaných metafor a idiomů uživatelského rozhraní softwaru, odmítli čerpat z fyzického světa a jeho afordancí. Celé UI zploštili, upozadili nepotřebné grafické prvky rozhraní (v angličtině chrome), což mělo za následek, že do popředí se dostal samotný obsah: text, fotografie, videa, zvuk apod. Metro design se objevil právě ve chvíli, kdy komunita softwarových designérů řešila problémy, vycházející z rigidnosti bitmapové grafiky. Metro design, či “flat” design, což je pojmenování designového stylu vycházejícího z Metra, využívají vektorové grafiky, jež je zcela matematicky popsatelná, a proto libovolně škálovatelná. Ideální vlastnost, pokud nevíme, na jakém zařízení výsledný softwarový design bude zobrazen. Příchod Metro designu značí skutečný průlom v estetice softwaru. Jeho matematický základ je mnohem blíže softwaru a kultuře počítače. Je “digital-native”. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Kromě matematizace Metro oznamuje i další trend: touha pro transparentnosti. Každé uživatelské rozhraní zprostředkovává. Když ve fyzickém světě chceme zvednout knihu ze stolu, neklikáme na nabídku START a nevybíráme příslušný příkaz z menu. Jednoduše tak učiníme. Softwaroví designéři si sice uvědomili, že grafická imitace světa je omezují a pro digitální svět nevhodná, přesto chápali, že čím méně člověk-uživatel bude muset klikat, aby se dostal k požadovanému cíli, tím bude uživatelské rozhraní funkčnějším. Jinak řečeno, čím méně UI, tím lépe. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">I proto se v posledních letech, i díky existujícímu hardwaru, objevují uživatelské rozhraní, které umožňují uživateli manipulovat s daty rychleji, přirozenějí, nezprostředkovaně. Tento styl tvorby softwarovému designu se nazývá NUI — Natural user interface. Je to další evoluční stupeň: od command-line interface (CLI), přes GUI (graphical user interface), až k NUI.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V současné době NUI myslíme především multi-dotykové zařízení, ale i nové typy ovládání u herních konzolí, kdy samotný pohyb hráče je překládán do příkazů ve hře. Zajímavým historickým příspěvkem, který se kriticky stavil k dominantnímu paradigmatu zobrazování dat během prohlížení internetu, byl alternativní webový prohlížeč \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">netomat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Jeho autor Maciej Wisniewski navrhl prohlížeč, který data z internetu nezobrazoval v tradičním obdélníkovém okně se všemi běžnými prvky, které známe dodnes, namísto toho netomat, který neměl žádné fixní GUI, data jednoduše ve virtuálním prostoru zobrazoval jako poletující objekty. Síla a hlavně estetika konceptu byla znásobena na výstavě Data Dynamics v americkém Whitney muzeu, kde poletující datové objekty z netomatu byly promítány na stěnách galerijní místnosti. Uživatelské rozhraní, softwarovy design byl odstraněn. Co zbylo byl imerzivní zážitek a “intimní” propojení s digitálními daty.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Bolter a Grusin si touze po transparentnosti UI všímají:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">“Designéři často říkají, že chtějí vytvořit “interface bez interface”, v jakém nebudou žádné rozpoznatelné elektronické nástroje — žádná tlačítka, okna, rolovací lišty ani ikony jako takové. Místo toho se bude uživatel pohybovat prostorem a interagovat s předměty “přirozeně”, tak jako v reálném světě.” (Dvořák, s. 72)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Docházíme k překvapivému závěru. Podle současného směřování softwarového designu i některých teoretickýh textů se zdá, že pozitivní estetikou softwaru je fluidnost, transparentnost, minimalizace GUI prvků, tedy ideálem uživatelského rozhraní je paradoxně jeho kompletní odstranění.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ačkoli by se nabízelo říct, že autentickou estetikou softwarového designu je skutečně zaměření na “interface bez interface”, bylo by to nepřesné tvrzení, neboť by přehlíželo důležité analytické rozdělení, které Goriunová se Shulginem také opomněli: software se dělí na kód a rozhraní, a zatímco kód může existovat bez rozhraní, opačně tomu tak není. To znamená, že kód jako materiál nemá inherentní podobu. Stejně jako materiál řekněme pro výrobu varné konvice. Atomy kovu a plastu neutvářejí inherentně nějaký tvar objektů, jsou pouze jednou ze čtyř Aristotelových příčin vzniku objektů: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">causa materialis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Je to až \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">causa efficiens\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, například řemeslník nebo designér, kdo dává objektu a materiálu formu. Účelů pro vznik formy, a tím pádem také estetiky této formy, se různí. Zde tkví pochybení zmíněných teoretiků Glitche: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">chápali software především jako materiál pro digitální umělecké objekty, ale již ne software jako design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. To je vede k tomu, že dosavadní úspěšné interakční prvky pro návrh GUI jsou podle nich pro autentickou estetiku softwaru nedostačující, píší: “považujeme dynamické menu, [..], přímou manipulaci objektů na obrazovce, tlačítka, systémové zvuky, modely interakcí člověk-počítač” za nedostatečně bohaté. (Fuller, s. 112) \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Přestože v historii tvorby softwaru existovaly tendence, kdy se “bohatost interakcí” považovala za nekriticky žádoucí, například užití technologie Flash na webové platformě, současný softwarový design je i pod vlivem kritičtějšího a teoreticky informovanějšího přístupu více minimalistický. Není tomu tak, že by designéři slepě následovali pouze funkčnost, to lze odmítnout jejich vzrůstajícím zájmem o \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">uživatelské zážitky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">potěšení\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> z užívání softwarových systémů, tedy ani se nemůže jednat o jakýsi “inženýrsko-racionální diktát” estetiky softwaru, po kterém naopak modernisté první poloviny 20. století jako umělec Van Doesburg či architekt Le Corbusier skutečně volali: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„Naše epocha je proti jakékoli subjektivní spekulaci v umění, vědě, technologii atd. […] k tomu, abychom mohli vytvářet nové objekty, potřebujeme novou metodu, jinými slovy, objektivní systém” (Van Doesburg, Van Eesteren)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dům je „stroj pro živobytí“, který je navržen pomocí objektivního designu (Cross)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Metro design, flat design jsou reakcí na komplexnější změny role technologie ve společnosti: vzrůstající počet chytrých zařízení, které obsahují nějakou formu GUI; zařízení, které uživatelé používají mimo standardní prostory domova, a tudíž vzniká nárok (ale i příležitost) na to, aby designéři zohledňovali pozici, prostor, čas pro vzhled i funkce softwaru. Ekonomicky, technicky ani vizuálně není udržitelné navrhovat pro každý typ zařízení jiné GUI. Proto hovoříme o tom, že současný software je adaptivní, responsivní a reaguje na kontext. Navrhovat pro současný sofwarový svět znamená chápat, že estetika návrhu musí být uživatelům pomocníkem, partnerem. Nedokážu si představit, že by Glitch byl vizuální jazyk a strategie, jak navrhovat software pro chvíle, kdy mi v dopravní zácpě na hlavní avenue dojde benzín a já potřebuji co nejrychleji na smartphonu najít nejbližší nemocnici, protože mi partnerka na zadním sedadle právě začala rodit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jedná se o příliš instrumentální pohled na software? Je to pohled z opačné strany, než ze které pojímali software Goriunova a Shulgin. Pohled, který nicméně opomenuli a jehož zahrnutí do diskuze k estetice softwaru poněkud otevírá oči: vezmeme-li si na ukázku dříve zmíněný obraz varné konvice, tak je zřejmé, že nefunkční, děravá, tekoucí, elektřinu probíjející a neohřívající varná konvice je zajímavým objektem pro techno-umělecké bádání; pokud přijdeme unavení z práce a chceme šálek kávy, “zglitchovaná” konvice bude pravděpodobně poslední věc, co bychom si přáli.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ve svém textu jsem nabídl zkoumání estetiky softwaru jako estetiku současného softwarového designu. Ta je momentálně adaptivní, responsivní, kontextuální a minimalistická. Je to pohled, jenž se snaží o překonání negativního pohledu na software, tak jak jej definovali ve svém příspěvku teoretici Olga Goriunova a Alexei Shulgin, a který nabízí pohled na estetiku softwaru, když “dělá, co má dělat”. Odmítám, že by Glitch odkrýval něco na softwaru zásadně autentického. Pro software jako design to rozhodně neplatí a třebaže souhlasím, že Glitch se nabízí jako paleta pro novomediální umělce, pokud má být nějaká estetika sofwaru opravdu autentická, musí být bytostně přítomna u softwaru jako designu i u softwaru jako umění. Pokud ji nacházíme jen u jednoho pohledu, její nárok na univerzalitu se vytrácí. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Můj pohled je konzervativní. Neznamená to, že si nedokážu představit situaci, kdy Glitch by skutečně mohl odkrývat něco univerzálně autentického: pokud nepředpokládaná chyba systému povede k tomu, že software začne projevovat náznaky vědomí, nebude Glitch pouze autenticitou estetickou, ale i ontologickou. O tom více přibližně za 25-30 let.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">BOLTER, Jay David a Richard GRUSIN. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Remediation: understanding new media\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Cambridge: MIT Press, c1999. ISBN 02-625-2279-9.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">BREJCHA, Jan. Co skrývá uživatelské rozhraní? In: ČERVENKOVÁ, A., HOŘAVA, M., eds. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Uživatelsky přívětivá rozhraní: První sborník o HCI v České republice\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Horava & Associates © 2009, p. 43-52, 2009. ISBN 978-80-254-5295-0.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">CROSS, Nigel. Designerly Ways of Knowing: Design Discipline Versus Design Science. In: Design Issues. 2001, s. 49-55. ISSN 0747-9360. DOI: 10.1162\u002F074793601750357196. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.mitpressjournals.org\u002Fdoi\u002Fabs\u002F10.1162\u002F074793601750357196\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">DVOŘÁK, Tomáš (ed.). \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Kapitoly z dějin a teorie médií\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště, 2010. Edice VVP AVU. ISBN 978-80-87108-16-1.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">FERENC, Jakub. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Teorie současného web designu a její aplikace při návrhu responsivních www stránek\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> . Praha, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra informačních technologií a technické výchovy. Vedoucí práce PhDr. Josef Procházka, Ph.D.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">FULLER, Matthew (ed.). \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Software studies: a lexicon\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Cambridge, Mass.: MIT, c2008. Leonardo (MIT). ISBN 978-0-262-06274-9.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">HOLTZMAN, Steven R. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Digital mosaics: the aesthetics of cyberspace\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. New York: Simon & Schuster, c1997. ISBN 0684832070.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">MICHL, Jan. Funkcionalismus, design, škola, trh: čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu. Brno: Barrister, 2012, 327 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-87474-48-8.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Modern design at Microsoft: Going beyond flat design. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Microsoft.com\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> [online]. [cit. 2016-08-30]. Dostupné z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.microsoft.com\u002Fen-us\u002Fstories\u002Fdesign\u002F\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">https:\u002F\u002Fwww.microsoft.com\u002Fen-us\u002Fstories\u002Fdesign\u002F\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">POPPER, Karl R. 1979. Epistemology Without a Knowing Subject. In: POPPER, Karl R. Objective knowledge: an evolutionary approach. New York: Oxford University Press, s. 106–152. ISBN 0198750242.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">VAN DOESBURG, Theo a Cornelis VAN EESTEREN. Towards collective building. In: CONRADS, Ulrich (ed.). Programs and manifestoes on 20th-century architecture. 1st English language ed. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 1970, s. 67. ISBN 978-0262530309.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5505,"protected":19},"\u003Cp>Termín „Glitch“ v prostředí (nejen) počítačového softwaru představuje neočekávanou událost, kdy se běh systému odkloní od plánovaného chování. Zjednodušeně se tedy jedná o chybu… Glitch jako umělecký způsob vyjádření se přes své různé metamorfózy, které jsou podněcované nástupy a úpadky dominantních technologií doby, zaměřuje na kritické zkoumání a užívání náhodných, často rušivých elementů v jinak […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5510,13,33,34,35,36,37,888],"post-553",{"self":5512,"collection":5517,"about":5519,"author":5521,"replies":5523,"version-history":5526,"predecessor-version":5529,"wp:attachment":5533,"wp:term":5536,"curies":5541},[5513],{"href":5514,"targetHints":5515},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F553",{"allow":5516},[44],[5518],{"href":47},[5520],{"href":50},[5522],{"embeddable":53,"href":54},[5524],{"embeddable":53,"href":5525},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=553",[5527],{"count":22,"href":5528},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F553\u002Frevisions",[5530],{"id":5531,"href":5532},875,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F553\u002Frevisions\u002F875",[5534],{"href":5535},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=553",[5537,5539],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5538},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=553",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5540},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=553",[5542],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5544,"wp:term":5554},[5545],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5546,"_links":5547},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5548,"collection":5552},[5549],{"href":54,"targetHints":5550},{"allow":5551},[44],[5553],{"href":96},[5555,5570],[5556],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5557},{"self":5558,"collection":5562,"about":5564,"wp:post_type":5566,"curies":5568},[5559],{"href":105,"targetHints":5560},{"allow":5561},[44],[5563],{"href":110},[5565],{"href":113},[5567],{"href":116},[5569],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5571],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5572},{"self":5573,"collection":5577,"about":5579,"wp:post_type":5581,"curies":5583},[5574],{"href":955,"targetHints":5575},{"allow":5576},[44],[5578],{"href":469},[5580],{"href":472},[5582],{"href":964},[5584],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5587,"es":5591,"fr":5595},{"title":5588,"slug":5589,"description":5590},"Glitch as an Aesthetics of Software? In Search of a Positive Aesthetics","glitch-as-an-aesthetics-of-software-in-search-of-a-positive-aesthetics","Is the glitch the authentic aesthetics of software, as Goriunova and Shulgin claim? An argument for a positive aesthetics drawn from software that works.",{"title":5592,"slug":5593,"description":5594},"¿El glitch como estética del software?: en busca de una estética positiva","el-glitch-como-estetica-del-software-en-busca-de-una-estetica-positiva","¿Es el glitch la estética auténtica del software, como afirman Goriunova y Shulgin? Un argumento a favor de una estética positiva basada en el software que funciona.",{"title":5596,"slug":5597,"description":5598},"Le glitch comme esthétique du logiciel ? À la recherche d’une esthétique positive","le-glitch-comme-esthetique-du-logiciel-a-la-recherche-d-une-esthetique-positive","Le glitch est-il l’esthétique authentique du logiciel, comme l’affirment Goriunova et Shulgin ? Plaidoyer pour une esthétique positive fondée sur le logiciel qui fonctionne.",{"id":5600,"date":5601,"date_gmt":5602,"guid":5603,"modified":2433,"modified_gmt":2434,"slug":5605,"status":12,"type":13,"link":5606,"title":5607,"content":5609,"excerpt":5611,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5613,"categories":5614,"tags":5615,"class_list":5616,"_links":5618,"_embedded":5650,"tagsResolved":5692,"translations":5693},585,"18. 09. 2016","2016-09-18T00:00:00",{"rendered":5604},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fnet-art-netomat","net-art-netomat","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fnet-art-netomat\u002F",{"rendered":5608},"net.art: Netomat",{"rendered":5610,"protected":19},"\u003Cp>V roce 1999, kdy Google měl přibližně 8 zaměstnanců, vydal komputační lingvista a umělec Maciej Wisniewski svůj projekt Netomat, webový prohlížeč a vyhledávač v jednom. Nejednalo se ale o skutečnou alternativu k webovým prohlížečům té doby (Netscape či Interner Explorer). Naopak, autor projektem chtěl kriticky přezkoumat do dnešního dne dominantní paradigma procházení internetu prostřednictvím kolekce relativně statických webových stránek. Netomat umožňoval uživateli zadat příkazy v přirozeném jazyce (vzdělání v komputační lingvistice se Wisniewskimu jistě hodilo), které netomat interpretoval. Netomat reagoval tím, že na obrazovku uživatele zobrazil volně se pohybující text, fotografie, videa v mnoha existujích formátech. Jádro myšlenky spočívalo v tom, že procházet web nutně nemusí znamenat obsah, který je zobrazen v rámci jedné statické webové stránky. Wisniewski tak vědomě šel proti veškerým zásadám návrhu uživatelského rozhraní, které má být přístupné, přívětivé a pomáhat k co nejrychlejšímu nalezení relevantních informací. Slovy Wisniewskiho se tak jednalo o anti-browser (Wisniewski). Netomat byl navíc modulárním a rozšiřitelným prohlížečem, který neprivilegoval jeden konkrétní vzhled zobrazení dat. Bylo tedy na uživatelích, aby pomocí netomatovského značkovacího jazyka vytvořili interface, ve kterém budou chtít data zobrazit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Z dnešního pohledu netomat připomíná spíše než browser crawl bota, který používají internetové vyhledávače pro indexování stránky. I dnes lze ale považovat netomat za důležitý projekt, jelikož i po tolika letech se web příliš nezměnil: ano, používáme asynchronní nahrávání obsahu, HTML5, CSS3 a moderní JavaScript, web design také vypadá zcela jinak, každopádně paradigma webového prohlížeče a webové stránky jsme zatím plně nepřekonali.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vysvobození od obdélníkových oken by mohla nabízet rozšířená a virtuální realita, kde interface je sám svět, ať už reálný, nebo virtuální.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2016\u002F09\u002Fnetomat-data-dynamics.jpg\" alt=\"Zatemněná galerie s velkoplošnou projekcí netomatu: na stěně se v proudu vznášejí útržky textu a rozostřené obrazy, před ní stojí tři podsvícené pulty s ovládáním. Zdroj: Whitney Museum, artport\" width=\"300\" height=\"315\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>netomat na výstavě Data Dynamics ve Whitney Museum (2001)\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fartport.whitney.org\u002Fexhibitions\u002Fdatadynamics\u002F\" rel=\"noopener nofollow\">Whitney Museum of American Art, artport\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Propojení světa a volného proudu dat aplikoval sám autor na netartové výstavě Data Dynamics v americkém Whitney muzeu, kde se data promítala na zdech místnosti, čímž Wasniewski přispěl k prvním počinům umělecké vizualizace dat a data artu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>WISNIEWSKI, Maciej.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Netomat\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>[online]. [cit. 2016-09-18]. Dostupné z: https:\u002F\u002Fweb.archive.org\u002Fweb\u002F20000614113725\u002Fhttp:\u002F\u002Fwww.netomat.net\u002F\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5612,"protected":19},"\u003Cp>V roce 1999, kdy Google měl přibližně 8 zaměstnanců, vydal komputační lingvista a umělec Maciej Wisniewski svůj projekt Netomat, webový prohlížeč a vyhledávač v jednom. Nejednalo se ale o skutečnou alternativu k webovým prohlížečům té doby (Netscape či Interner Explorer). Naopak, autor projektem chtěl kriticky přezkoumat do dnešního dne dominantní paradigma procházení internetu prostřednictvím kolekce […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5617,13,33,34,35,36,37,888],"post-585",{"self":5619,"collection":5624,"about":5626,"author":5628,"replies":5630,"version-history":5633,"predecessor-version":5636,"wp:attachment":5640,"wp:term":5643,"curies":5648},[5620],{"href":5621,"targetHints":5622},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F585",{"allow":5623},[44],[5625],{"href":47},[5627],{"href":50},[5629],{"embeddable":53,"href":54},[5631],{"embeddable":53,"href":5632},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=585",[5634],{"count":22,"href":5635},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F585\u002Frevisions",[5637],{"id":5638,"href":5639},876,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F585\u002Frevisions\u002F876",[5641],{"href":5642},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=585",[5644,5646],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5645},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=585",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5647},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=585",[5649],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5651,"wp:term":5661},[5652],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5653,"_links":5654},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5655,"collection":5659},[5656],{"href":54,"targetHints":5657},{"allow":5658},[44],[5660],{"href":96},[5662,5677],[5663],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5664},{"self":5665,"collection":5669,"about":5671,"wp:post_type":5673,"curies":5675},[5666],{"href":105,"targetHints":5667},{"allow":5668},[44],[5670],{"href":110},[5672],{"href":113},[5674],{"href":116},[5676],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5678],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5679},{"self":5680,"collection":5684,"about":5686,"wp:post_type":5688,"curies":5690},[5681],{"href":955,"targetHints":5682},{"allow":5683},[44],[5685],{"href":469},[5687],{"href":472},[5689],{"href":964},[5691],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5694,"es":5696,"fr":5698},{"title":5608,"slug":5605,"description":5695},"Maciej Wisniewski’s Netomat (1999), an “anti-browser” that questioned the paradigm of the static web page and was among the early works of data art.",{"title":5608,"slug":5605,"description":5697},"Netomat (1999), de Maciej Wisniewski: un «anti-browser» que cuestionó el paradigma de la página web estática y figura entre las primeras obras de data art.",{"title":5699,"slug":5605,"description":5700},"net.art : Netomat","Netomat (1999) de Maciej Wisniewski : un « anti-browser » qui a remis en cause le paradigme de la page web statique et compte parmi les premières œuvres de data art.",{"id":5702,"date":5601,"date_gmt":5602,"guid":5703,"modified":2433,"modified_gmt":2434,"slug":5705,"status":12,"type":13,"link":5706,"title":5707,"content":5709,"excerpt":5711,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5713,"categories":5714,"tags":5715,"class_list":5716,"_links":5718,"_embedded":5750,"tagsResolved":5792,"translations":5793},562,{"rendered":5704},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstephen-wolfram-nova-veda-a-bunecne-automaty","stephen-wolfram-nova-veda-a-bunecne-automaty","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstephen-wolfram-nova-veda-a-bunecne-automaty\u002F",{"rendered":5708},"Stephen Wolfram: nová věda a buněčné automaty",{"rendered":5710,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Stephen Wolfram je širší veřejnosti znám díky populárnímu projektu WolframAlpha a také sofistikovaným softwarem pro různé typy matematických výpočtů Mathematica. Wolfram je ale také plodný vědec, který ve třinácti si psal učebnice částicové fyziky a na jeho poměry relativně pozdě, tedy ve dvaceti, získal doktorát z teoretické fyziky. Tyto biografické údaje je důležité vědět, protože Wolframovo ambiciózní dílo s neméně arogantním názvem \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A new kind of science\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, je buďto dílem génia, nebo blázna. Jeho dílo je natolik radikální, že nejspíše je dílem člověka, který ztělesňuje oba protipóly. A o co že se jedná?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Dle Wolframa, doposud bylo zřejmé, že komplexní chování vyžaduje i složité mechanismy, které chování umožňují. Jeho práce na celulární (buněčných) automatech ale odkryla opak. Celulární automaty jsou N-dimenzionální prostory (většinou ale 2D), které se skládají z mřížky diskrétně oddělených polí. Každé pole může nabývat X různých stavů, v závislosti na transformační funkci, která většinou bere v potaz aktuální stav pole, jeho polohu a stavy sousedících polí. Transformační funkce se aplikuje každé navýšení času T o hodnotu +1. Čas je tedy také diskrétní a symbolizuje pomyslnou evoluci jednotlivých “generací” polí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Sledování toho, jak se jednotlivá pole vyvíjejí do nečekaných a zajímavých tvarů, složenin, či lépe “organismů”, je sama o sobě zábava, přestože zde nenajdeme na konceptuální úrovni příliš složitosti. Asi proto John Conway, matematik a tvůrce \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The game of life\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> je tolik iritován, že svět si nejspíše bude pamatovat z jeho díla tuto hříčku, spíše než jeho matematický výzkum.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Wolfram ale celulární automaty vidí jako něco více než jen hříčku. Wolfram ve své knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A new kind of science\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> argumentuje, že v podstatě vše ve vesmíru, ať už přírodní či umělé, jsou v jádře procesy, které následují sadu pravidel, a tudíž jsou ekvivalencí komputace (Wolfram, 716). Ba co více, Wolfram věří, že ve vesmíru existuje horní limit, který definuje maximální složitost komputaci, čímž de facto postuluje nový fyzikální zákon. Horní limit složitosti komputace navíc pro Wolframa znamená, že všechny komputační procesy se rovnají Univerzálnímu Turingovu stroji nebo právě celulárnímu automatu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Wolfram popisuje, že první záblesk této (pro něj) radikální myšlenky nastal, když nechal počítač vygenerovat všechny možné celulární automaty, jež byly výčtem jednoduchých pravidel, jak se jednotlivá pole mají chovat. Většina z variací nevykazovala překvapivé chování, často po pár generacích nikam nevedla, nebo se ustálila na opakujícím se vzorci. Několik variací ale Wolframa překvapily, neboť minimálně od pohledu vykazovaly náhodné a komplexní chování. To byla epifanie. Později Wolframův spolupracovník prokázal, že tyto pravidla jsou Turing-kompletní, jinak řečeno jsou ekvivalencí všech možných komputačních procesů. Wolfram tvrdí, že existuje N-dimenzionální celulární automat, který po X generacích povede k našemu vesmíru.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2016\u002F09\u002Frule30.png\" alt=\"Trojúhelníkový vzor prvních 500 generací celulárního automatu Rule 30: z jediné černé buňky vyrůstá struktura, jejíž levá strana je pravidelná a pravá chaotická. Zdroj: Wikimedia Commons\" width=\"1008\" height=\"504\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Celulární automat nazvaný Rule 30\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fcommons.wikimedia.org\u002Fwiki\u002FFile:Rule30-first-500-rows.png\" rel=\"noopener nofollow\">WangPublic, Wikimedia Commons (CC0)\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Čtenář si v textu všiml, že jsem veškeré tvrzení připisoval explicitně Wolframovi. To bylo samozřejmě záměrné, protože úplně nelze souhlasit s tím, že byl Wolframova práce byla skutečně tak radikální, jak se zdá. Jistě, Wolfram je génius a ve své 1000-stránkové knize argumentuje silně pro chápání světa, a tím i fyziky, jako komputace, který je ekvivalencí k celulárnímu automatu. Potíž je v tom, že Wolfram není první, kdo s touto myšlenkou přišel.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Další génius, Němec Konrad Zuse se stejnou myšlenkou přišel v 70. letech. Jako Wolfram již tehdy navrhoval, že vesmír je diskrétní a isomorfický k celulárnímu automatu. Ve svém článku Rechnender Raum, který byl přeložen MIT univerzitou jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Calculating Space\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, předkládá nejen svou tezi, ale také představu, že v budoucnu by fyzikové měli využívat nejen poznatků matematiky, ale též informatiky (Zuse). Zuse tak položil základ toho, co se později stalo novým oborem, digitální fyzikou.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">ZUSE, Konrad. Rechnender Raum (Calculating Space). \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Elektronische Datenverarbeitung\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>1967\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(8), 336–344.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">WOLFRAM, Stephen. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A new kind of science\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Champaign, Ill.: Wolfram Media, c2001. ISBN 1-57955-008-8.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5712,"protected":19},"\u003Cp>Stephen Wolfram je širší veřejnosti znám díky populárnímu projektu WolframAlpha a také sofistikovaným softwarem pro různé typy matematických výpočtů Mathematica. Wolfram je ale také plodný vědec, který ve třinácti si psal učebnice částicové fyziky a na jeho poměry relativně pozdě, tedy ve dvaceti, získal doktorát z teoretické fyziky. Tyto biografické údaje je důležité vědět, protože […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5717,13,33,34,35,36,37,888],"post-562",{"self":5719,"collection":5724,"about":5726,"author":5728,"replies":5730,"version-history":5733,"predecessor-version":5736,"wp:attachment":5740,"wp:term":5743,"curies":5748},[5720],{"href":5721,"targetHints":5722},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F562",{"allow":5723},[44],[5725],{"href":47},[5727],{"href":50},[5729],{"embeddable":53,"href":54},[5731],{"embeddable":53,"href":5732},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=562",[5734],{"count":22,"href":5735},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F562\u002Frevisions",[5737],{"id":5738,"href":5739},874,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F562\u002Frevisions\u002F874",[5741],{"href":5742},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=562",[5744,5746],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5745},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=562",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5747},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=562",[5749],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5751,"wp:term":5761},[5752],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5753,"_links":5754},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5755,"collection":5759},[5756],{"href":54,"targetHints":5757},{"allow":5758},[44],[5760],{"href":96},[5762,5777],[5763],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5764},{"self":5765,"collection":5769,"about":5771,"wp:post_type":5773,"curies":5775},[5766],{"href":105,"targetHints":5767},{"allow":5768},[44],[5770],{"href":110},[5772],{"href":113},[5774],{"href":116},[5776],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5778],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5779},{"self":5780,"collection":5784,"about":5786,"wp:post_type":5788,"curies":5790},[5781],{"href":955,"targetHints":5782},{"allow":5783},[44],[5785],{"href":469},[5787],{"href":472},[5789],{"href":964},[5791],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5794,"es":5798,"fr":5802},{"title":5795,"slug":5796,"description":5797},"Stephen Wolfram: A New Kind of Science and Cellular Automata","stephen-wolfram-a-new-kind-of-science-and-cellular-automata","Stephen Wolfram’s A New Kind of Science sees the universe as computation equivalent to a cellular automaton. How radical is the idea, given that Konrad Zuse had it first?",{"title":5799,"slug":5800,"description":5801},"Stephen Wolfram: la nueva ciencia y los autómatas celulares","stephen-wolfram-la-nueva-ciencia-y-los-automatas-celulares","A New Kind of Science, de Stephen Wolfram, entiende el universo como una computación equivalente a un autómata celular. ¿Es tan radical la idea, si Konrad Zuse la tuvo antes?",{"title":5803,"slug":5804,"description":5805},"Stephen Wolfram : la nouvelle science et les automates cellulaires","stephen-wolfram-la-nouvelle-science-et-les-automates-cellulaires","A New Kind of Science de Stephen Wolfram conçoit l’univers comme un calcul équivalent à un automate cellulaire. L’idée est-elle si radicale, si Konrad Zuse l’a eue avant lui ?",{"id":5807,"date":5808,"date_gmt":5809,"guid":5810,"modified":5812,"modified_gmt":5813,"slug":5814,"status":12,"type":13,"link":5815,"title":5816,"content":5818,"excerpt":5820,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5822,"categories":5823,"tags":5824,"class_list":5825,"_links":5827,"_embedded":5859,"tagsResolved":5901,"translations":5902},570,"17. 09. 2016","2016-09-17T00:00:00",{"rendered":5811},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fbioart-jako-predehra-post-humanismu","2025-07-05T13:57:11","2025-07-05T11:57:11","bioart-jako-predehra-post-humanismu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fbioart-jako-predehra-post-humanismu\u002F",{"rendered":5817},"BioArt jako předehra post-humanismu",{"rendered":5819,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Na nejobecnější úrovni je BioArt umělecká činnost, kde jsou pomyslným uměleckým plátnem a materiálem živé, biologické organismy, jejich procesy a chování. Umělci apropriují vedle uměleckých i metody tradičně užívané ve vědeckých disciplínách.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Protože se BioArt pohybuje na rozhraní živého\u002Fumělého, vyvolává i otázky etické. Toho jsou si umělci vědomi a mnozí chápou své bioartové projekty jako sondu do toho, co je v kontextu modifikace biologických organismů a genetického inženýrství společensky přípustné. I proto jeden z nejznámějších bioartových projektů, fluorescenční králíček Alba od Eduarda Kaca, není pouze o tvorbě samotného “objektu” (geneticky modifikovaného králíka), ale i o společenské recepci díla a vyvolání diskuze nad tím, jak vědecká metoda genetického inženýrství může ovlivnit či již ovlivňuje naše tradiční chápání přírody, biologie, dichotomie přírodního\u002Fumělého apod.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"Eduard Kac: Rabbit Alba\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.ekac.org\u002Falbagreen.jpeg\">\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">Eduard Kac: Fluorescenční králík Alba\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">S příchodem metody CRISPR, pomocí které reálně dokážeme modifikovat genetický kód organismu tak, aby zavedené změny se dále propagovaly i do dalších generací, se etické problémy, na které “transgenetický” (= přenos genů napříč organismy) projekt Eduarda Kaca nevinně upozornil, výrazně násobí. Na jednu stranu je např. žádoucí modifikovat komáry tak, aby nepřenášely malárii; nebo o něco kontroverzněji nabídnout rodičům možnost odstranit z embrya geny, které zvyšují pravděpodobnost toho, že se projeví vážné onemocnění či postižení. Pokud by se ale úprava DNA u lidí stala skutečně běžnou metodou, ryze vědecká metoda se stává politicko-kulturním problémem, kde vyvstávají otázky, kdo a kdy bude mít k těmto metodám přístup. Budou součástí veřejného zdravotnictví, nebo jen procedurou pro ty, kteří si zaplatí? Zatímco západní svět takové otázky vědomě považuje za tabu, což ke kritickému zkoumání a diskuzi rozhodně nepomáhá, Čína se nenápadně stala vědeckou mocností v genomice a genetickém inženýrstvím. Čínská politika jednoho dítěte je ve skutečnosti formou sociálního inženýrství a Čína horlivě monitoruje děti od útlého věku tak, aby dokázala predikovat a doporučit, čemu by se děti měly v životě věnovat. CRISPR, zdá se, bude pro Čínu jen další metodou, jak pokračovat ve svém snažení.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Západní svět nechce o takových projektech ani slyšet. Otázkou je, jak dlouho budeme moci strkat hlavu do písku; jak dlouho bude trvat, než movitější budou cestovat do zemí, kde genetické úpravy budou legální, aby zajistili svým dětem i sobě chování-funkce, které budou pokládat za prospěšné?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">BioArt, dle mého, tuhle amnézii může prolomit tím, že rozvíří povědomí o tom, co je nejen technologicky, ale také eticky možné.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Při své zahleděnosti do sebe sama, aka starý dobrý antropocentrismus, bychom lehce zapomněli, že interakce živého\u002Fumělého přináší kontroverze i na druhé straně: v umělém. Je dost možné, že na cestě k čistě umělé inteligenci projdeme mezičlánkem, tedy kyborgem. Neboť vytvoření nové formy inteligence je, zdá se mi, mnohem těžší úkol, než splynutí již existujícího a evolucí stvořeného lidského mozku. Revoluci bude předcházet evoluce. Teprve kvantitativní změny povedou ke kvalitativním.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jeden z hi-tech bioartových projektů, který se snaží vytvořit kybernetický organismus, je dílo slovinské umělkyně Maji Smrekar. Její projekt \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ion Flux \u002F First level \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">z roku 2010 zahrnuje použití biočipu, který elektricky stimuluje neurononé buňky a zároveň čte výstup z toho, jaké signály buňky vrací. Stimulovací neuronové buňky tvoří neuronovou síť, která se bude učit a uchovávat změny z učení ve zformované paměti. Účelem dle slov umělkyně je tímto procesem vytvořit “emancipovanou bytost”, jejíž chování bude záviset na struktuře neuronové sítě, která se, podobně jako u lidí, mění v závislosti na učení. (\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ion Flux \u002F First level\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mnozí známí futuristé, v čele například s Ray Kurzweilem, věří, že umělá inteligence nebude v blízké budoucnosti pouhou fikcí, ale realitou. Jakmile se tak stane, umělá inteligence s digitální myslí a prakticky neomezeným výpočetním výkonem předčí lidský mozek, o kterém Kurzweil píše:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">“Lidský mozek obsahuje 100 miliard neuronů a mezi dvěma neurony existuje 1000 spojení. Tyto spojení fungují velmi pomalu, na úrovni 200 výpočtu za vteřinu. Ale 100 miliard neuronů vynásobených 1000 spojeními tvoří paralelismus na úrovni 100 biliónů. Vynásobíme-li toto číslo 200 výpočty za vteřinu, dělá to 20 milionů miliard kalkulací za vteřinu, či v počítačové terminologii, 20 miliard MIPS. A 20 miliard MIPS budeme mít za 1000 dolarů do roku 2020”. (T\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">he human machine merger: are we headed for the matrix?\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zákon exponenciálního růstu evolučního procesu, který Kurzweil často propaguje, nám říká, že v roce 2055 za stejnou cenu získáme procesor o výkonu mozků všech lidí na planetě. S těmito čísly se současné pletky s problematickou etikou čínského výzkumu či obavy z \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">technologické nezaměstnanosti\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> zdají být triviální. Přesto vycházejí ze stejného principu: exponenciálního nárůstu výkonu a schopností technologie.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V posledních pár letech se skutečně v mainstreamové kultuře začalo více mluvit o vlivu technologie a (antropomorfizovaných) robotů. Je to jen povrch toho, co umělá inteligence znamená: budoucí relevanci lidstva. Možná ale existuje jednoduché řešení. Zakážeme-li vývoj této technologie. K tomu by ale byl potřeba konsensus všech zemí a institucí schopných takto technicky náročného vývoje. To mi nepřijde pravděpodobné, neboť důvodů, proč se tímto směrem vydat je několik, ekonomická a vojenská dominance napadnou člověka jako první.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jak dlouho lidstvo jako organismus vydrží? Kdo ví, ale zdá se, že pokud se chceme za pár let vyrovnat entitám, které jsme sami stvořili, budeme muset sami sebe re-designovat a implementovat aspoň něco z toho, co jsme vložili do tvorby AI. Splyneme s technologií. Budeme muset. A je načase, aby tento koncept pronikl do kolektivního vědomí a imaginace lidstva. K tomu má umění velmi dobré předpoklady, neboť kromě konceptů a teorií dokáže produkovat vnímatelné objekty, jež jsou jako manifestace idejí přístupnější širšímu publiku. BioArt jako umělecký výzkum symbiózy technologického a organického má zásadní roli v diseminaci myšlenek a edukaci publika o tom, co bude epochou přinejmenším tak významnou, jak předchozí technologické revoluce dohromady.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Technologie jako vymáhání přírody pohltí i svého tvůce. Před tím varoval již Heidegger. Jak destruktivní událost to bude, nevíme. Celá dichotomie lidský\u002Fumělý se ale najednou bude jevit až příliš lidská.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zdroje:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ion Flux \u002F First level (2010). \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Maja Smrekar\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2016-09-17]. Dostupné z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fmajasmrekar.org\u002Fion-flux\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Fmajasmrekar.org\u002Fion-flux\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The human machine merger: are we headed for the matrix? \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kurzweil Accelerating Intelligence\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2016-09-17]. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.kurzweilai.net\u002Fthe-human-machine-merger-are-we-headed-for-the-matrix\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5821,"protected":19},"\u003Cp>Na nejobecnější úrovni je BioArt umělecká činnost, kde jsou pomyslným uměleckým plátnem a materiálem živé, biologické organismy, jejich procesy a chování. Umělci apropriují vedle uměleckých i metody tradičně užívané ve vědeckých disciplínách. Protože se BioArt pohybuje na rozhraní živého\u002Fumělého, vyvolává i otázky etické. Toho jsou si umělci vědomi a mnozí chápou své bioartové projekty jako […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[5826,13,33,34,35,36,37,888],"post-570",{"self":5828,"collection":5833,"about":5835,"author":5837,"replies":5839,"version-history":5842,"predecessor-version":5845,"wp:attachment":5849,"wp:term":5852,"curies":5857},[5829],{"href":5830,"targetHints":5831},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F570",{"allow":5832},[44],[5834],{"href":47},[5836],{"href":50},[5838],{"embeddable":53,"href":54},[5840],{"embeddable":53,"href":5841},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=570",[5843],{"count":22,"href":5844},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F570\u002Frevisions",[5846],{"id":5847,"href":5848},871,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F570\u002Frevisions\u002F871",[5850],{"href":5851},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=570",[5853,5855],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5854},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=570",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5856},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=570",[5858],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5860,"wp:term":5870},[5861],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5862,"_links":5863},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5864,"collection":5868},[5865],{"href":54,"targetHints":5866},{"allow":5867},[44],[5869],{"href":96},[5871,5886],[5872],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5873},{"self":5874,"collection":5878,"about":5880,"wp:post_type":5882,"curies":5884},[5875],{"href":105,"targetHints":5876},{"allow":5877},[44],[5879],{"href":110},[5881],{"href":113},[5883],{"href":116},[5885],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5887],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5888},{"self":5889,"collection":5893,"about":5895,"wp:post_type":5897,"curies":5899},[5890],{"href":955,"targetHints":5891},{"allow":5892},[44],[5894],{"href":469},[5896],{"href":472},[5898],{"href":964},[5900],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":5903,"es":5907,"fr":5911},{"title":5904,"slug":5905,"description":5906},"BioArt as a Prelude to Posthumanism","bioart-as-a-prelude-to-posthumanism","How BioArt, from Eduardo Kac’s fluorescent rabbit to Maja Smrekar’s cyborg, raises the ethical questions of genetic engineering, CRISPR and AI, and prepares us for merging with technology.",{"title":5908,"slug":5909,"description":5910},"El bioarte como preludio del poshumanismo","el-bioarte-como-preludio-del-poshumanismo","Cómo el bioarte, de la conejita fluorescente de Eduardo Kac al cíborg de Maja Smrekar, plantea la ética de la ingeniería genética, CRISPR y la IA, y nos prepara para fundirnos con la tecnología.",{"title":5912,"slug":5913,"description":5914},"Le bioart comme prélude au posthumanisme","le-bioart-comme-prelude-au-posthumanisme","Comment le bioart, de la lapine fluorescente d’Eduardo Kac au cyborg de Maja Smrekar, pose l’éthique du génie génétique, de CRISPR et de l’IA, et nous prépare à fusionner avec la technologie.",{"id":5916,"date":5808,"date_gmt":5809,"guid":5917,"modified":5919,"modified_gmt":5920,"slug":5921,"status":12,"type":13,"link":5922,"title":5923,"content":5925,"excerpt":5927,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":5929,"categories":5930,"tags":5931,"class_list":5933,"_links":5936,"_embedded":5968,"tagsResolved":6056,"translations":6060},519,{"rendered":5918},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Festetika-glitche-basinski-a-dvojcata","2025-10-16T10:01:06","2025-10-16T08:01:06","estetika-glitche-basinski-a-dvojcata","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Festetika-glitche-basinski-a-dvojcata\u002F",{"rendered":5924},"Estetika Glitche, Basinski a dvojčata",{"rendered":5926,"protected":19},"\u003Cp>Termín „Glitch“ v prostředí (nejen) počítačového softwaru představuje neočekávanou událost, kdy se běh systému odkloní od plánovaného chování. Zjednodušeně se tedy jedná o chybu, kterou je ale třeba specifikovat dále, protože v prostředí softwarového vývoje najdeme hned několik typů. Glitch jako softwarová chyba neodkazuje pouze k syntaktické, logické či sémantické chybě v kódu, ale častěji k chybě, kdy kód je v pořádku a externí faktor jako propustnost sítě, rychlost disku apod. je zdrojem nečekaného chodu programu (Fuller, s. 111).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Glitche se objeví v mnoha objektivně vnímatelných formách, v prostředí softwaru především v audiovizuální podobě, ale s vývojem interakčního designu je možné si představit Glitche u objektů, senzorů, které cílí i na další lidské smysly, například haptické senzory u moderních mobilních zařízeních.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Byly to ale Glitche audiovizuální, které ustanovily Glitch jako fenomén hodný podrobnému zkoumání, a proto termín “Glitch” lze rozšířit i o význam, který referuje k celé kultuře a hnutím, jež se teoreticky, kriticky a umělecky zabývají Glitchem jako objektem estetického zájmu. Ten se soustředí na jednu z hlavních vlastností Glitche, kterou je nahodilost výskytu a vzhledu. Princip náhody jakožto faktor, který je zakomponován do tvorby audiovizuálních děl, není samo o sobě nic nového a z dějepisu umění se dozvíme, že s náhodou si pohrávalo mnoho avant-gardních umělců první poloviny dvacátého století. Proces vzniku slova DADA, ze kterého se stalo označení celého uměleckého směru, je jen jedním z příkladů, jaký vliv měla náhoda v umění.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Náhoda a Glitch ale nebyly atraktivní pro umělce a teoretiky pouze na konceptuální úrovni. Estetika těchto audiovizuálních artefaktů zaujala natolik, že artefakty začaly být kopírovány a produkovány uměle. Byla-li na začátku náhoda dominantním aspektem Glitche, jak pak můžeme uchopit fakt, že Glitche začaly být “sbírány” jako vzácné suvenýry, jejichž vzhled byl postupně převeden do algoritmu, který z Glitche učinil sice nový, svébytný vizuální jazyk, avšak mechanizace jejich tvorby z nich odstranila to zajímavé, konceptuální jádro, tedy náhodu? Z nutnosti analyticky rozlišit způsob vzniku Glitche se zavedly názvy “pure glitch” a “glitch alike”, kde první označuje pravý glitch, který vznikl nečekaným problémem v technickém systému, kdežto “glitch alike” se používá pro řízenou pseudo-náhodu vytvořenou člověkem-umělcem za účelem estetického vyjádření.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cdiv style=\"padding: 75% 0 0 0; position: relative;\">\u003Ciframe style=\"position: absolute; top: 0; left: 0; width: 100%; height: 100%;\" title=\"AURAE\" src=\"https:\u002F\u002Fplayer.vimeo.com\u002Fvideo\u002F52214011?badge=0&autopause=0&player_id=0&app_id=58479\" frameborder=\"0\">\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cscript src=\"https:\u002F\u002Fplayer.vimeo.com\u002Fapi\u002Fplayer.js\">\u003C\u002Fscript>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">Sabrina Ratté — AURAE\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Teoretici Olga Goriunová a Alexei Shulgin tvrdí, že z pohledu teorie je Glitch jako fenomén zajímavý nejen kvůli zabudovanému konceptu náhody, ale také kvůli tomu, že ne-funkce systému nám odkrývá něco důležitého; konkrétně glitch v systému nic netušícímu uživateli-divákovi zpřístupňuje jinak neviditelné části systému, které jsou schovány za fungujícím uživatelským rozhraním (UI). A právě dle autorů tenhle voyerský pohled do útrob systému lze také chápat:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“[…] manifestaci skutečné softwarové estetiky. Počítače jako takové nemají jasně určenou estetiku, která se značí určitou autenticitou a plností.” (Fuller, s. 111)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Autoři dále ve svém textu argumentují, že stroj vždy čerpal převážně z utilitárních principů svého návrhu, což později vedlo k tomu, že tyto ryze na funkci zaměřené návrhy se staly samotnou estetikou objektu\u002Fsystému. Podle autorů Glitch nabízí takovému pojetí strojové estetiky protiváhu tím, že zavádí iracionální či spontánní prvky do jinak technicky dokonalého chodu systému. Autoři svou tezi v textu rozvíjejí, přesto dále staví na těchto zmíněných vlastnostech Glitche v kontextu návrhu softwarových systémů. Ačkoli Glitch považuji za zajímavý koncept v tom, že uživatelům odkrývá to, co mělo být skryto, a tak skutečně průměrnému uživateli poskytuje úvod do “epistemologie a ontologie stroje”, neboť v terminologii teoretiků Grusina a Boltera: immediované prvky jsou rázem hypermediované; v uvažování Goriunové a Shulgina vidím nekoherentnost, neboť pro mě autenticita znamená především přirozenost. Netuším, proč by zrovna ne-funkční, chybné, iracionální či člověku se podobající vlastnosti měly představovat “autentickou estetiku” softwarového systému. Naopak, antropomorfizaci strojů vidím jako to, čím jest, tedy pokládání, něčeho za to, co není, či poněkud obskurněji řečeno: za de-autentizaci. Nic to nemění na tom, že téma propojující UI, jeho čistě digitální estetiku a autenticitu je natolik zajímavé, že si zaslouží samostatnou esej.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přes veškerou zjevnou dominanci vizuálna najdeme Glitch i v hudbě. Můj oblíbený příklad je proces vzniku čtyřdílného alba\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The Disintegration Loops\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>od skladatele Williama Basinskiho. Krátce před 9\u002F11 se Basinski rozhodl digitalizovat jeho staré audiokazety, na kterých byly nahrané hudební smyčky. Basinski nechal digitalizér několik hodin pracovat. Když se ale vrátil, zjistil, že pásky se zamotaly a během digitalizace z nich postupně odpadávala feritová vrstva, na které je samotné audio uložené. Vizionář Basinski ale proces nechal pokračovat. Výsledný záznam je několikahodinová ambientní smyčka, vyjadřující prostor, který je naplněn melancholií. Jakoby digitalizace zachytila nejen degradovaný analogový zvuk, ale i scénu, která se toho dne, 11. 9. 2001, stala, a na kterou Basinski dobře viděl ze svého apartmánu. Kolaps věží viděl a nahrál na video, ze kterého pak vytvořil jednotlivé fotografie, jež se ocitly na obalu cd. Dle mého zbytečně, vše podstatné z toho dne, zcela náhodně, ztělesňuje zglitchovaná audio stopa.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ciframe loading=\"lazy\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fembed\u002FmjnAE5go9dI\" width=\"560\" height=\"315\" frameborder=\"0\" allowfullscreen=\"allowfullscreen\">\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">Glitch v hudbě, William Basinski – The Disintegration Loops\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>FULLER, Matthew (ed.).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Software studies: a lexicon\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>. Cambridge, Mass.: MIT, c2008. Leonardo (MIT). ISBN 978-0-262-06274-9.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":5928,"protected":19},"\u003Cp>Termín „Glitch“ v prostředí (nejen) počítačového softwaru představuje neočekávanou událost, kdy se běh systému odkloní od plánovaného chování. Zjednodušeně se tedy jedná o chybu, kterou je ale třeba specifikovat dále, protože v prostředí softwarového vývoje najdeme hned několik typů. Glitch jako softwarová chyba neodkazuje pouze k syntaktické, logické či sémantické chybě v kódu, ale častěji […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885,5932,3660,3661],26,[5934,13,33,34,35,36,37,888,5935,3667,3668],"post-519","tag-glitch",{"self":5937,"collection":5942,"about":5944,"author":5946,"replies":5948,"version-history":5951,"predecessor-version":5954,"wp:attachment":5958,"wp:term":5961,"curies":5966},[5938],{"href":5939,"targetHints":5940},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F519",{"allow":5941},[44],[5943],{"href":47},[5945],{"href":50},[5947],{"embeddable":53,"href":54},[5949],{"embeddable":53,"href":5950},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=519",[5952],{"count":738,"href":5953},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F519\u002Frevisions",[5955],{"id":5956,"href":5957},920,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F519\u002Frevisions\u002F920",[5959],{"href":5960},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=519",[5962,5964],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":5963},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=519",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":5965},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=519",[5967],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":5969,"wp:term":5979},[5970],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":5971,"_links":5972},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":5973,"collection":5977},[5974],{"href":54,"targetHints":5975},{"allow":5976},[44],[5978],{"href":96},[5980,5995],[5981],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":5982},{"self":5983,"collection":5987,"about":5989,"wp:post_type":5991,"curies":5993},[5984],{"href":105,"targetHints":5985},{"allow":5986},[44],[5988],{"href":110},[5990],{"href":113},[5992],{"href":116},[5994],{"name":77,"href":78,"templated":53},[5996,6010,6028,6042],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":5997},{"self":5998,"collection":6002,"about":6004,"wp:post_type":6006,"curies":6008},[5999],{"href":955,"targetHints":6000},{"allow":6001},[44],[6003],{"href":469},[6005],{"href":472},[6007],{"href":964},[6009],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":5932,"link":6011,"name":6012,"slug":6012,"taxonomy":73,"_links":6013},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Fglitch\u002F","glitch",{"self":6014,"collection":6019,"about":6021,"wp:post_type":6023,"curies":6026},[6015],{"href":6016,"targetHints":6017},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F26",{"allow":6018},[44],[6020],{"href":469},[6022],{"href":472},[6024],{"href":6025},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=26",[6027],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":3660,"link":3800,"name":3801,"slug":3802,"taxonomy":73,"_links":6029},{"self":6030,"collection":6034,"about":6036,"wp:post_type":6038,"curies":6040},[6031],{"href":3806,"targetHints":6032},{"allow":6033},[44],[6035],{"href":469},[6037],{"href":472},[6039],{"href":3815},[6041],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"id":3661,"link":3819,"name":3820,"slug":3821,"taxonomy":73,"_links":6043},{"self":6044,"collection":6048,"about":6050,"wp:post_type":6052,"curies":6054},[6045],{"href":3825,"targetHints":6046},{"allow":6047},[44],[6049],{"href":469},[6051],{"href":472},[6053],{"href":3834},[6055],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6057,6058,6059],{"id":5932,"name":6012,"slug":6012,"taxonomy":73,"link":6011},{"id":3660,"name":3801,"slug":3802,"taxonomy":73,"link":3800},{"id":3661,"name":3820,"slug":3821,"taxonomy":73,"link":3819},{"en":6061,"es":6065,"fr":6069},{"title":6062,"slug":6063,"description":6064},"The Aesthetics of Glitch, Basinski and the Twin Towers","the-aesthetics-of-glitch-basinski-and-the-twin-towers","What a glitch is, why randomness made it interesting to art and theory, and how William Basinski’s The Disintegration Loops captured the morning of 9\u002F11.",{"title":6066,"slug":6067,"description":6068},"La estética del glitch, Basinski y las Torres Gemelas","la-estetica-del-glitch-basinski-y-las-torres-gemelas","Qué es un glitch, por qué el azar lo hizo interesante para el arte y la teoría, y cómo The Disintegration Loops de William Basinski captó la mañana del 11-S.",{"title":6070,"slug":6071,"description":6072},"L’esthétique du glitch, Basinski et les tours jumelles","l-esthetique-du-glitch-basinski-et-les-tours-jumelles","Ce qu’est un glitch, pourquoi le hasard l’a rendu intéressant pour l’art et la théorie, et comment The Disintegration Loops de William Basinski a saisi le matin du 11 septembre.",{"id":6074,"date":6075,"date_gmt":6076,"guid":6077,"modified":6079,"modified_gmt":6080,"slug":6081,"status":12,"type":13,"link":6082,"title":6083,"content":6085,"excerpt":6087,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6089,"categories":6090,"tags":6091,"class_list":6092,"_links":6094,"_embedded":6126,"tagsResolved":6168,"translations":6169},547,"28. 08. 2016","2016-08-28T00:00:00",{"rendered":6078},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fpoznamky-k-julian-dibbell-a-znasilneni-v-kyberprostoru","2025-07-05T13:55:31","2025-07-05T11:55:31","poznamky-k-julian-dibbell-a-znasilneni-v-kyberprostoru","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fpoznamky-k-julian-dibbell-a-znasilneni-v-kyberprostoru\u002F",{"rendered":6084},"Poznámky k: Julian Dibbell a znásilnění v kyberprostoru",{"rendered":6086,"protected":19},"\u003Cp>Ke článku Juliana Dibbella jsem se musel vrátit hned několikrát, než jsem se rozhodl si jej celý přečíst. Má odtažitost nejspíš pramenila z odporu, který jsem pociťoval při čtení prvních odstavců textu: “tohle, že má být zásadní dílo na téma kyberkultury, nových médií a obecně digitálního univerza?”. Byly to totiž květnatý jazyk a na první pohled přehnaná literární dikce textu, které mě odrazovaly. Vždyť i velká literatura se dá psát čistým a přímočarým jazykem, čest vám, pane Kafka. Před několika dny jsem si ale řekl, dobrá, musím si text přečíst, určitě to bude u státních zkoušek, kdo ví. Navíc téma textu se zdá být dostatečně kontroverzní, a proto důležité. Zvláště dnes, kdy se do našich domovů nekontrolovaně plíží virtuální realita, která propojuje naše staré, analogové smysly s více než vzrušující sadou nových počitků, které nabízí digitální svět.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Článek ale nepojednává o hyper-realistických VR simulacích z roku 2016, mezi které patří třeba současný systém Oculus nebo HoloLens od Microsoftu, nýbrž o online komunitě LambaMOO, která vznikla kolem roku 1991. Článek byl sice publikován v roce 1993, ale i po dvou letech byla LambaMOO stále online komunitou, kde celá komunikace a interakce mezi hráči “běžela” v textovém režimu. Paměťníkům se tak může vybavit několik tzv. interaktivních fikcí, které okupovaly místo prvních počítačových her ze žánru Her na hrdiny, případně si vzpomenou na offline vzor Dračí doupě. LamdaMOO i zmíněné příklady mají společné to, že samotná hra se vytváří při interpretaci slov a vět, které si pak hráč převádí podle vlastní představivosti do virtuálního světa, který není až tak v počítači nebo na papíře, ale spíše, troufám si tvrdit, v myslích hráčů. To je ale bod, ke kterému se ještě vrátím. Přízvisko “MOO” v názvu online komunity znamená, že hráči této textové online virtuální reality mohli obsah hry rozšiřovat pomocí objektově orientovaného programování (odtud OO, object-oriented; M v názvu odkazuje k MUD, Multi-User Dungeon), což v praxi znamenalo, že hráči vytvářeli vlastní chatovací místnosti, kterým vtiskli atmosféru tím, že podrobně popsali, co se v místnosti nachází; a také vytvářeli předměty s různorodými vlastnostmi. Vzpomeňme si na první díl trilogie Matrix, kde u konce filmu Neo získává schopnosti, jež mu dovolují manipulovat, respektive přeprogramovat realitu, čímž se de facto stává polobohem. Ve schopnosti přeprogramovávat (virtuální) reality tkví moc. A tu se rozhodl zneužít jeden z hráčů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hráč s přezdívkou Mr. Bungle vstoupil ve světě LamdaMOO do jedné z mistností, která se hemžila hráči. Pro svůj čin si vybral a napsal podprogram voodoo panenky, pomocí které ovládl postavy několika ostatních hráčů. Zničehonic tito hráči pod svým jménem začali psát a popisovat obscénní sexuální akty. Mr. Bungle sám tyto akty komentoval a za každou větou přidal svůj smích. Jedna z vět zněla:\u003Cbr \u002F>\n“Jako kdyby proti své vůli si Moondreamer zapíchla do zadku nůž na steaky, což jí způsobilo nesmírné potěšení. V dálce slyšíte Mr. Bungleho jak se ďábelsky směje.”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je zřejmé, že se jedná o hloupou a infantilní větu, jenže pro objektivní posouzení tohoto činu se člověk musí vžít do situaci, kdy něco takového se zobrazilo najednou desítkám lidí, se kterými jste strávili ve světě LamdaMOO stovky a stovky hodin. Přijde mi, že převedením do dnešního kontextu sociálních sítích by se našla vhodná analogie na Facebooku; jak bychom se cítili, kdyby nám podobné věci někdo napsal na “zeď”?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jistě, naše reakce by byly odlišné a do velké míry ovlivněné jednak tím, jak moc do Facebooku investujeme svůj čas a sociální kapitál, a také, koho na Facebooku máme v přátelích. Faktem je, že jedna uživatelka, na kterou byl tento útok mířen, se svěřila, že utrpěla post-traumatický šok a slzy jí tekly po tvářích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vedle postihnutých tímto činem i další uživatelé, kteří byli při útoku přítomní, okamžitě požadovali, aby byl Mr. Bungle potrestán, neboť něco takového (nejen) v komunitě LamdaMOO hráčů bylo nepřípustné. V chatovací místnosti se spustila dlouhá diskuze, jak přesně má být tento trest vykonán. Sama postižená uživatelka následujícího dne navrhla, aby Mr. Bungle byl “toaded”. V angličtině “toad” znamená bídák i ropucha, a právě ropucha, respektive čistě rituální metamorfóza v ropuchu, a nakonec smazání uživatelského účtu je to, co debatující navrhli, že si Mr. Bungle zaslouží.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ačkoli se rozhodnutí zdálo na začátku jako jednohlasné, postupně debata odhalila několik problémů. Prvním problémem bylo, že několik týdnů před incidentem si Wizardi řekli, že už nebudou zasahovat do společenského dění komunity, budou pouze technickými administrátory, kteří budou vykonávat vůli “lidu”. To ale znamenalo, že se komunita hráčů musela rychle transformovat v něco, co by připomínalo společnost tak, jak ji známe v reálném světě “tam venku”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A proto druhý problém byl politický. Někteří z uživatelů tvrdili, že jsou jednoznačně pro trest, ale jelikož neexistují žádné zákony, kterými by se komunita oficiálně řídila, není možné se k žádnému zákona dožadovat, a tím pádem ani žádného trestu. Další tvrdili, že je nutné účet Mr. Bungla okamžitě smazat, takže by administrátoři (těm se říkalo Wizardi), kteří mají jako jediní moc smazat účet, měli jednat. A pak tu byli tzv. techno-libertariáni, jak je autor článku nazval, kteří tvrdili, že není prakticky možné se vyhnout tomu, aby se na serveru objevili lidé, kteří touží dělat potíže. Navrhovali tak, aby řešení bylo technické rázu: například zavedením nového příkazu, který by od zvoleného uživatele filtroval a nezobrazoval text.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož autor článku byl “fyzicky” přítomen v chatovací místnosti, kde tato diskuze probíhala, mohl podrobněji popsat, co se v ní odehrálo. Pro mě osobně byla tato evoluce od bezvládí k volání po nějakém politické, ba dokonce i právním systému urychelnou historickou exkurzí k tomu, jak se vyvíjely myšlenky o ideálním uspořádání komunity lidí. Jinak řečeno, nad vládou a právem člověk ohrnuje nos, dokud se mu něco nestane, poté se jich zas dovolává jako teenager rodičů, když to v jednom zapadlém klubu přežene s alkoholem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Odbočil jsem ale od hlavního tématu, kterým bylo znásilnění. V reálném světě si odsouzený za znásilnění odsedí pár let ve vězení. Bylo možné požadovat, aby se Mr. Bungle dočkal stejného osudu, měl jít na několik let do reálného vězení? Pokud ne, musíme být konzistentní a říct, že ten incident nebyl skutečné znásilnění, ale něco jiného. Vždyť se to vše přeci odehrálo ve virtuálním prostoru, a to ještě v roce 1993, kdy virtuální prostor většinou tvořily bílé písmo na černém pozadí. Jak si ale vysvětlíme, že čin ve virtuálním světě měl skutečné následky, konkrétně post-traumatický stres, ve světě reálném? Může někdo znásilnit slovy? Pokud je mi známo, tak aktivita jménem “sexting” často vede k vyvrcholení na druhé, pozitivnější straně sexuálního spektra. A zde jsou také použity pouze slova a představivost.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na druhou stranu by někdo mohl namítat, že uživatelka jednoduše mohla z celé konverzace odejít, a to okamžitě, jelikož jí k tomu stačilo na svém počítači zavřít černé okno, ve kterém se celá textová virtuální realita odehrávala. Otázkou je, zda bychom tímto krokem nedali Mr. Bunglemu a jemu podobným signál, že jeho chování je v pořádku, že mu nic nehrozí za to, když tyto obscénnosti bude šířit ve světě. V tom virtuálním. Pokud by se vše odehrálo ve světě reálném, ať už v parku či na pracovišti, Bunglemu by rychle jeho smích přešel. On by ale v reálném světě nic takového neudělal. Abych byl přesný, oni. Protože se zjistilo, že za účtem Mr. Bungle se skrývalo několik univerzitní studentů z New Yorku, kteří se údajně předháněli v tom, kdo vymyslí horší a podlejší představy sexuálních aktů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Celý incident si po pečlivém zvážení vzal na svá bedra jeden z Wizardů, který Bungleho účet smazal. Tiše, bez zbytečného rozruchu. Ostatní se o tom prvně dozvěděli tak, že použili jeden z dostupných příkazů @who jméno_uzivatele, který vrátil údaj o tom, kde se příslušný uživatel nachází. Příkaz v případě Bungleho vracel, že uživatelské jméno nelze v databázi najít.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podle mého názoru to byl přesně ten trest, který si Mr. Bungle zasloužil. Třebaže si myslím, že jeho chování bylo nevhodné, nedokážu si představit, že bych souhlasil s tím, aby si odseděl několik let. Ne kvůli tomu, že by znásilnění nemělo být potrestáno, ale proto, že se nejednalo znásilnění, kterému všichni rozumíme a máme pro něj dobrou definici.\u003Cbr \u002F>\nSlova nejsou neškodná, proto po světě existují v mnoha zemích zákony postihující tzv. “hate speech”, rasismus, hlášení se k nacistickému Německu či, jako například v České republice, popírání holocaustu a kriminálních činů spáchaných představitely komunistického režimu. Osobně se stavím k těmto zákonům rozpačitě. Ne že bych snad tyto činy jakkoli podporoval, ale stojím v tomto případě na straně lidí jako Salman Rushdie či Noam Chomsky, kteří prohlašují, a teď parafrázuji, že zlo nikdy nevymizí, ať se budeme snažit sebevíc, proto je lepší mít toto zlo před nosem, vidět na něj, mít na něj posvíceno, spíše než ho nechat růst potají v temnotě. Lidé se vždy bojí více toho, co není vidět. Zároveň z odsouzených děláme svým způsobem trpitele, kteří jsou pak vzory a vzpruhou pro jejich přívržence, neboť tím v jejich očích validujeme jejich názor, že svět se proti nim a jejich pravdě spiknul a nenechá je ani jejich myšlenky veřejně vyslovit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je snad možnéstejný argument použí i v online světě? Řekl bych, že ano, a dokonce i o něco efektivněji, protože zavřít jedno okno operačního systému je jednodušší, než se zbavit agresivního člověka na ulici.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Současné právo ale nesouhlasí a výše zmíněné slovní akty zakazuje a trestá. Dobrá, to je ale reálný, fyzický svět, jehož mechanismy a pravidla nelze jednoduše a jedna ku jedné přenášet online. V kruzích odborníků i laiků se celé infrastruktuře Internetu, od digitálního kódu, přes kabely, až po webové stránky, říká Nové médium. A to nikoli z nedostatku lingvistické invence, ale právě proto, že toto Nové médium představuje zcela něco revolučního: systém či svět, kde mnoho z našeho fyzického světa neplatí. Nové médium nezná fyzikální zákony.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Člověk v něm může lítat, být motýlem, muži nezapomínají na narozeniny svých partnerek, a ty zas pro změnu přitahuje nahý muž v ponožkách. Představivost nezná mezí. To není otřepaná fráze, nýbrž teoretický poznatek toho, že Nové médium, teoreticky umožňuje\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>vše, co si lidská mysl představí. Jen si to musí dokázat představit. Teoreticky, pro upozornění.\u003Cbr \u002F>\nNové médium, ostatně jako technologie jako taková, totiž není vně společnosti, ale je její nedílnou součástí. Proto je prakticky do velké míry na lidech, jaký vztah k technologii budou mít. Je zcela představitelné, že za pár let se demokraticky rozhodneme, že pro tohle Nové médium bude platit maximum zákonů z fyzického světa, pokud to technologie dovolí. Zde ale vidím kontradikci. Nové médium je nové, dokud má dostatek radikálně odlišných vlastností. Čím více budeme chtít na něj aplikovat zvyklosti fyzického světa, tím více budeme o toto Nové médium přicházet. Pro podporu této myšlenky lze zmínit i čistě technický argument, který byl mnohokrát využit: implementovat všechna omezení fyzického světa do světa digitálního, tedy do světa novomediálního, je technicky velmi obtížně proveditelné, většinou za cenu enormní redukce celé podstaty tohoto novomediálního světa a možností, které nabízí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nepsaná pravidla komunity LamdaMOO byla jasná: všichni jsme tu rozumní lidé, takže se nebudeme navzájem urážet, ani si jinak být na obtíž. Jenže nepsaná pravidla fungují pouze do té doby, dokud je všichni zúčastnění dodržují. Jakmile je někdo jednou významně poruší, začnou ostatní vyžadovat, aby se oficiálně kodifikovala, neboť pouze tak je lze vymáhat. Nepsaná pravidla ale mají svůj půvab v tom, že jsou právě nepsaná, což možná zní jako uvažování v kruhu, ale nechtěl jsem říct nic jiného než to, že pokud máme něco napsat, co má mít smysl a logickou konzistenci, vyžaduje to podrobnou analýzu a v případě práva i jasných požadavků toho, co se vlastně po právu chce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Obávám se, že žádné právo, které za něco stojí, v té době nemohlo jasně určit, jak s Mr. Bunglem naložit. Právo samozřejmě reaguje na společenské změny a nové technologie. Jenže to je proces, který vyžaduje čas. Setkáme-li se s radikálně novou situací, jakou je například sexuální obtěžování v textové virtuální realitě, můžeme se stát, že nikdo jednoznačnou odpověď neposkytne, protože žádná taková jednoznačná odpověď není.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6088,"protected":19},"\u003Cp>Ke článku Juliana Dibbella jsem se musel vrátit hned několikrát, než jsem se rozhodl si jej celý přečíst. Má odtažitost nejspíš pramenila z odporu, který jsem pociťoval při čtení prvních odstavců textu: “tohle, že má být zásadní dílo na téma kyberkultury, nových médií a obecně digitálního univerza?”. Byly to totiž květnatý jazyk a na první […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6093,13,33,34,35,36,37,888],"post-547",{"self":6095,"collection":6100,"about":6102,"author":6104,"replies":6106,"version-history":6109,"predecessor-version":6112,"wp:attachment":6116,"wp:term":6119,"curies":6124},[6096],{"href":6097,"targetHints":6098},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F547",{"allow":6099},[44],[6101],{"href":47},[6103],{"href":50},[6105],{"embeddable":53,"href":54},[6107],{"embeddable":53,"href":6108},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=547",[6110],{"count":22,"href":6111},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F547\u002Frevisions",[6113],{"id":6114,"href":6115},867,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F547\u002Frevisions\u002F867",[6117],{"href":6118},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=547",[6120,6122],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6121},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=547",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6123},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=547",[6125],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6127,"wp:term":6137},[6128],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6129,"_links":6130},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6131,"collection":6135},[6132],{"href":54,"targetHints":6133},{"allow":6134},[44],[6136],{"href":96},[6138,6153],[6139],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6140},{"self":6141,"collection":6145,"about":6147,"wp:post_type":6149,"curies":6151},[6142],{"href":105,"targetHints":6143},{"allow":6144},[44],[6146],{"href":110},[6148],{"href":113},[6150],{"href":116},[6152],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6154],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6155},{"self":6156,"collection":6160,"about":6162,"wp:post_type":6164,"curies":6166},[6157],{"href":955,"targetHints":6158},{"allow":6159},[44],[6161],{"href":469},[6163],{"href":472},[6165],{"href":964},[6167],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6170,"es":6174,"fr":6178},{"title":6171,"slug":6172,"description":6173},"Notes on: Julian Dibbell and a Rape in Cyberspace","notes-on-julian-dibbell-and-a-rape-in-cyberspace","Notes on Julian Dibbell’s account of the Mr. Bungle affair in LambdaMOO: can words rape, how should a virtual community punish, and should physical-world law apply online?",{"title":6175,"slug":6176,"description":6177},"Notas sobre: Julian Dibbell y una violación en el ciberespacio","notas-sobre-julian-dibbell-y-una-violacion-en-el-ciberespacio","Notas sobre el caso de Mr. Bungle en LambdaMOO según Julian Dibbell: ¿se puede violar con palabras?, ¿cómo castiga una comunidad virtual y debe regir online la ley del mundo físico?",{"title":6179,"slug":6180,"description":6181},"Notes sur : Julian Dibbell et un viol dans le cyberespace","notes-sur-julian-dibbell-et-un-viol-dans-le-cyberespace","Notes sur l’affaire Mr. Bungle dans LambdaMOO racontée par Julian Dibbell : peut-on violer avec des mots, comment une communauté virtuelle punit-elle, et la loi du monde physique vaut-elle en ligne ?",{"id":6183,"date":6184,"date_gmt":6185,"guid":6186,"modified":6188,"modified_gmt":6189,"slug":6190,"status":12,"type":13,"link":6191,"title":6192,"content":6194,"excerpt":6196,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6198,"categories":6199,"tags":6200,"class_list":6201,"_links":6203,"_embedded":6235,"tagsResolved":6277,"translations":6278},567,"15. 07. 2016","2016-07-15T00:00:00",{"rendered":6187},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Frecenze-how-learning-works-seven-research-based-principles-for-smart-teaching","2025-07-05T13:54:49","2025-07-05T11:54:49","recenze-how-learning-works-seven-research-based-principles-for-smart-teaching","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Frecenze-how-learning-works-seven-research-based-principles-for-smart-teaching\u002F",{"rendered":6193},"Recenze How learning works: Seven Research-Based Principles for Smart Teaching",{"rendered":6195,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca id=\"uvod\" name=\"uvod\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Úvod\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Pokud všichni ti, jejichž činnost má co do činění s vyučováním, hledají informace o tom, jak (se) „učit“, mohou čerpat z několika zdrojů. Hned za mnohaletým studiem pedagogiky a příbuzných disciplín se nabízí možnost aplikovat těžce nabyté zkušenosti z první ruky nebo od kolegů. Dále zájemci mohou využít podrobné, avšak často nepřístupné texty z akademických publikací, nebo naopak psané přístupným jazykem, ale zas postrádající hlubší analýzu a odkazy na původní výzkum. Nakonec je tu v tomto článku recenzované dílo \u003Cem>How learning works: Seven Research-Based Principles for Smart Teaching\u003C\u002Fem>, jehož autoři se netají svou důvěrou v to, že dokázali napsat knihu, která v sobě vhodně kombinuje všechny výše zmíněné prvky: zkušenosti, teorii a \u003Cem>na výzkumu postavená fakta\u003C\u002Fem>, které je možné okamžitě aplikovat ve vyučování. Kniha si klade za cíl vytvořit praktický manuál syntetizující bez zbytečného žargonu empirická data a na výzkumu založené teorie. Jinak řečeno, kniha má být potřebným „mostem mezi výzkumem a praxí“, určená pro široké publikum: od univerzitních učitelů, studentů až po knihovníky a instruktory na středních školách (AMBROSE, s. 2). Podívejme se, do jaké míry se autorům povedlo svůj záměr naplnit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kniha nám v úvodu citátem vědce Herberta A. Simona připomíná, že učení probíhá vždy na straně studenta, v jeho činech a stylu myšlení. Proč? Autoři odpovídají, že učení nelze chápat jako hmatatelný hotový výsledek, nýbrž jako \u003Cem>proces\u003C\u002Fem>, který se odehrává v mysli studenta na základě jeho intepretace a reakcí na zážitky, ať už vědomých či nevědomých, minulých či budoucích. Učení předpokládá změnu ve znalostech, chování a postojích, která má pozitivní dopad na studentův výkon a jeho schopnost se dále zlepšovat v učení.(Tamtéž, s. 3) Jelikož učení je kontinuální interakcí mysli a zážitků, není možné, odpustíme-li od zatím stále futuristických sci-fi vyobrazení, mít přímý kontakt s procesem učením (tedy obsahem mysli studenta). Co vyučujícímu „zbývá“, je volit takové strategie, jež při všech dostupných možnostech otestování vedou k preferovanému výkonu studenta. A právě tyto strategie, respektive sedm hlavních principů, které čerpají z oborů kognitivní, vývojové, sociální psychologie, antropologie, pedagogiky a dalších, kniha nabízí. Tyto principy a učení kniha pojímá holisticky: student není nepopsaný papír, ale přináší si s sebou do třídy zkušenosti a znalosti ovlivněné společenským a kulturním prostředím, ze kterých pochází a ve kterých se pohybuje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Předtím, než se zaměřím na shrnutí jednotlivých principů podrobněji, vyjmenovávám na začátku, jak to činí sama kniha, všechny principy:\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli>\u003Cem>Předchozí znalosti studentů mohou napomáhat, nebo naopak bránit ve studiu\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>Organizace znalostí ovlivňuje, jak se studenti učí a aplikují, co již znají\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>Motivace studentů rozhoduje, vede a podporuje jejich vztah ke studiu\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>K dosáhnutí mistrovství v určité činnosti musí studenti ovládat komponentní dovednosti, včetně schopnosti je integrovat a vědět, kdy dovednosti aplikovat\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>Cvičení zaměřené na plnění cílů a cílená zpětná vazba podporují kvalitu studia\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>Aktuální úroveň (emocionálního a intelektuálního) vývoje studentů interaguje se sociálním, emocionálním a intelektuálním prostředím třídy a ovlivňuje učení\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cem>K tomu, aby se studenti mohli učit samostatně, musí se naučit monitorovat a upravovat svůj přístup k učení\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp>Organizace knihy je podřízena vytyčenému cíli, tedy praktickému použití, a tak struktura každé kapitoly následuje přehlednou identickou šablonu: nejdříve jsou zmíněny dva fiktivní příběhy ze života učitelů, které v narativní, dobře si představitelné formě poskytují čtenáři konkrétní příklad, ve kterém za problémy stojí právě zvolený, abstraktní princip. Tak třeba v hned první kapitole čteme příběh univerzitního učitele, který si před testem v předmětu statistika ověřuje, zda studenti jsou obeznámeni se základními koncepty. Přestože studenti tvrdili, že ano, v testu to nedokáže většina studentů prokázat. Zmatený vyučující nechápe, proč studenti rovnou neřekli, že tyto koncepty neznají či nechápou — někteří intuitivně vědí, proč tomu tak je; kniha tuto znalost formuluje explicitně. Analýza těchto příběhů odkrývá jeden ze sedmi hlavních principů, kterému zbytek kapitoly jednak poskytuje pozadí relevantního vědeckého výzkumu, jednak nabízí sadu strategií, jak znalost principů využít ve svůj prospěch.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vedle kapitol zaměřených na hlavní principy nabízí kniha ještě jeden logický krok: natočení principů směrem ke čtenáři-pedagogovi a jejich aplikaci na „učení se učit“. Závěrem kniha obsahuje 47 stránkový appendix, ve kterém čtenář najde doplňující, často ukázkový materiál v podobě formulářů a testů, ze kterých lze čerpat inspiraci pro reálnou aplikaci sedmi hlavních principů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"shrnuti-sedmi-principu\" name=\"shrnuti-sedmi-principu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2 class=\"Customheader02\">\u003Cspan style=\"color: windowtext;\">Shrnutí sedmi principů\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Ch3>Kapitola 1: Jak předchozí znalosti studentů ovlivňují jejich schopnost učení?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>První kapitola upozorňuje, že studenti nepřichází do třídy jako tabula rasa, ale přináší si s sebou znalosti, zážitky, koncepty a mentální modely, které buďto mohou učení napomáhat, nebo naopak budou mít spíše negativní dopad na zlepšení a pochopení. Jelikož předchozí znalosti „ovlivňují, jak studenti filtrují a interpretují příchozí informace“ (Tamtéž, s. 13) a studenti musí nezbytně „během učení propojit nové znalosti s předchozími“ (Tamtéž, s. 13), za ideální stav lze považovat předchozí znalosti, které představují pevný a relevantní základ, na kterém lze při podání vhodných instrukcí stavět a rozšiřovat znalosti vedoucí k učení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Studenti, kteří by splňovali takové podmínky, jsou spíše výjimkou. Mnohem pravděpodobněji studenti budou vykazovat znalosti, které jsou \u003Cem>neaktivní\u003C\u002Fem>, \u003Cem>nedostatečné\u003C\u002Fem>, \u003Cem>nepřesné\u003C\u002Fem> či \u003Cem>nevhodné\u003C\u002Fem>, kde každý typ znalostí z tohoto výčtu klade před studenty a pedagogy problémy vyžadující poněkud odlišné strategie, jak se s nimi vypořádat. Tak například aktivace předchozích znalostí, jež vede k trvalejší integraci znalostí nových, vyžaduje, aby otázky spíše než na vyjmenování faktografických údajů se zaměřovaly na \u003Cem>elaboraci\u003C\u002Fem> odpovědi, k čemuž můžete studenta přimět tehdy, když se budeme ptát „proč“ se něco událo, „proč“ je stav věcí takový, jaký je. Na tento koncept (ang. elaborative interrogation) autoři knihy navazují distinkcí mezi \u003Cem>deklarativními \u003C\u002Fem>(znalost typu Co) a \u003Cem>procedurálními \u003C\u002Fem>znalostmi (znalost typu Jak a Kdy), která neupřednostňuje jeden typ znalosti před druhým, ale upozorňuje, že tyto rozdíly existují a jsou fundamentální, především v tom, jak si je studenti osvojují a aplikují. K aktivní a dostatečné znalosti matematiky nestačí znát pouze vzorečky (deklarativní znalost), ale je nutné vědět, kdy a jak vzoreček vhodně použít k řešení daného problému. Podobně autoři zmiňují studenta designového oboru, který disponuje hlubokými procedurálními znalostmi, ale nedostatečné osvojení si teorií, tedy deklarativních znalostí, problematizuje transfer znalostí z jednoho kontextu do druhého. Kontext je významný i při studiu odborné terminologie a teorií, jejichž význam a platnost se napříč obory často liší. Autoři proto doporučují vyjmenovat explicitně seznam kontextů, ve kterých je daná znalost platná.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Porozumění tomu, jaké předchozí znalosti studenti skutečně mají, nám dle autorů usnadňuje navržení vhodnějšího způsobu předávání instrukcí a probírané látky. Analýza jejich skutečných znalostí pomáhá nejen v učení jako takovém, ale přináší dobré informace na to, co přesně studentům chybí, co nechápou, a tak vyučující může aktivně tyto nedostatky napravovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kapitola 2: Jak způsob, jak studenti organizují znalosti, ovlivňuje učení?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Druhá kapitola se zaměřuje na organizaci znalostí a nabízí vhled do důležitých rozdílů mezi organizací u studentů a expertů. Experti se liší tím, že své znalosti organizují do velkých konceptuálních tzv. „chunků“ (kusů), které jim umožňují rychlý přístup a práci se znalostmi. Související důležitou schopností expertů je klasifikace nových informací na základě toho, že rychle rozpoznají v obsahu vzorce, které jsou významné, a naopak části informací, které jsou irelevantní. To vede k tomu, že experti nemusí procházet informace sekvenčně, případ od případu, ale využívají zkratek a skoků, kterých studenti nejsou schopni. Kniha pro podložení těchto faktů cituje např. dnes již klasický výzkum akademiků Chasea a Herberta A. Simona z roku 1973, který prokazuje, že šachoví velmistři se liší od méně zkušených kolegů tím, že jsou schopni rychle rozpoznat z dané konfigurace šachových kamenů, které pozice mají smysl, a které jsou nehratelné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Příběhy ze začátku druhé kapitoly upozorňují na to, že učitel jako expert v dané oblasti formuluje svůj výklad k studentům na základě své organizace znalostí a nemůže očekávat, že mentální mapy studentů se budou jakkoli jeho organizaci blížit. Tento poznatek čtenáře knihy nejspíše nepřekvapuje, autoři ale upozorňují, že expertní znalosti jsou (právě tím, že jsou expertní) nevědomé. Učitel tak musí vynaložit cílené úsilí, aby si uvědomil, nejen jak organizuje to, co ví, ale také celý kurz a sylabus. Tento explicitní pohled na uspořádání znalostí ze strany učitele by dle autorů měl vést k tomu, že učitel jako „designér“ navrhne všechny části kurzu tak, aby co nejvíce u studentů podporovaly organizaci znalostí, kterou učitel, testy či probíraná látka vyžadují.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kapitola 3: Jaké faktory motivují studenty k učení?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Na studenty nastupující na univerzitu jsou kladeny nejen vyšší intelektuální nároky, ale také se musí vypořádat s novou, relativně větší autonomií v tom, jak své studium povedou a kterým předmětům budou věnovat pozornost. Jak ale příběhy ze začátku kapitoly 3 upozorňují, nadšení a konsekventně výkon studenta jsou do velké míry formovány jeho motivací.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Motivací autoři rozumí individuální investici (prostředků, času, atd.) do aktivity, která by měla vést k požadovanému stavu či výsledku. Výzkum citovaný autory ukazuje, že v prostředí vzdělávání motivace představuje důležitý determinant intenzity, odhodlanosti a kvality chování vedoucí k učení. Kapitola nabízí podrobnou analýzu motivace a přidružených konceptů, pro jejichž pochopení je vhodné knihu přečíst, zde shrnu kapitolu v knize obrázkem ilustrovaným rámcem, kde sama motivace se skládá z komponent-prekurzorů v podobě \u003Cem>hodnot \u003C\u002Fem>a \u003Cem>očekávání\u003C\u002Fem>: pokud student v probírané látce rozpoznává užitečnost, hodnotnost obsahu (ať už jako hodnotu inherentní či instrumentální) a zároveň existuje přijatelná pravděpodobnost, že vynaložení úsilí je cestou k pozitivnímu výsledku, lze hovořit o ideální půdě pro budování studentovy motivace.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Motivace k čemu?, ptají se autoři. Aby motivace byla produktivní, musí ústit v aktivitu. Ta se odvíjí od \u003Cem>cílů\u003C\u002Fem> (goal-oriented motivace), které jako kompas řídí a směřují pozornost studenta na relevantní činnost, jejichž naplnění vede ke zvýšení znalostí, zlepšení výkonu, jednoduše řečeno k učení. Zcela v souladu s vytyčeným holistickým pohledem kniha upozorňuje, že cíle nepochází jen z požadavků kurzu, ale čerpá z „intelektuálního a kreativního snažení, sociálních a mezilidských vztahů, identity a sebepojetí, potřeby bezpečí a materiálního vlastností, a touze vést produktivní a kompetentní život.“ (Tamtéž, s. 79).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I když je student namotivován a odhodlán plnit stanovené cíle, procesu učení může bránit nevhodné prostředí, jež místo podpory a stimulace obsahuje demotivační elementy. Součástí prostředí je samozřejmě učitel, kterému kapitola poskytuje rozsáhlou sadu strategií, jak studenta motivovat, nabudit jeho zájem o probíranou látku a vhodným způsobem srovnat očekávání učitele s očekáváním studenta.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kapitola 4: Jak studenti dosahují mistrovství?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Jelikož mistrovství, jakožto vysoký stupeň kompetence v oboru, má leccos společného s expertízou a expertní organizací znalostí, dovolím si zde snad poznamenat, že kapitola dvě a čtyři by si zasloužily být blíže u sebe, lépe propojené, už jen z toho důvodu, že autoři v obou kapitolách zmiňují stejný výzkum, ačkoli z něho vyvozují přeci jen odlišné důsledky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kapitola čtyři ukazuje, že kromě hutně propojené a dobře organizované sítě znalostí je nedílnou součástí vysoké úrovně dovednosti řešit komplexní úkony (a to nejen ty akademicko-intelektuální) kompetence v tzv. \u003Cem>komponentních úkonech\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak například matematické úlohy z geometrie vyžadují kromě znalostí vzorců, také deduktivní myšlení, určitou schopnost vizualizovat si problém v mysli, obeznámenost se strategiemi, jak geometrické problémy řešit a v neposlední řadě také kombinaci všeho zmíněného. Právě ale plynulé řešení individuálních úkonů (komponent) je základem pro hlubší porozumění a učení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Autoři ale připomínají již zmíněný problém, kterému učitelé-experti při předávání znalostí musí čelit: dosáhnutí mistrovství začíná na pomyslné škále u \u003Cem>nevědomé kompetence, \u003C\u002Fem>pokračující \u003Cem>vědomou nekompetencí\u003C\u002Fem>, dále \u003Cem>vědomou kompetencí\u003C\u002Fem> a mistrovství je ztělesněno v \u003Cem>nevědomé kompetenci\u003C\u002Fem>. Jinak řečeno, veskrze pozitivní \u003Cem>nevědomá kompetence \u003C\u002Fem>učitelů-expertů je překážkou, jestliže chtějí své znalosti vysvětlovat a předávat. Proto kapitola opakovaně zdůrazňuje, že učitelé se musí naučit zpětně de-konstruovat své expertní znalosti na jednotlivé komponenty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zdá se tak, že důkladné a izolované procvičování komponentních úkonů je zásadním krokem na cestě k mistrovství. Ne tak rychle, tvrdí autoři. Je to pouze prvním, důležitým krokem, řekněme přípravou pro druhý chod snažení, jež se nachází v uchopení komponentních dovedností a jejich následné \u003Cem>integrace\u003C\u002Fem> za účelem řešit komplexní úlohy. Kniha dále cituje řadu výzkumných prací, jež se věnují neméně důležité otázce: kdy přejít od cvičení komponentních dovedností k integraci. To se ukazuje jako nelehká otázka, závisející na povaze a kontextu problému.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Je-li zmíněn kontext, mistrovství se prokazuje až tehdy, když student dokáže to, co se naučil, aplikovat napříč různými kontexty. Odborná literatura tuto dovednost pojmenovává jako schopnost \u003Cem>transferu\u003C\u002Fem>, který kniha (ale i literatura) dělí na blízký transfer (near transfer) a vzdálený transfer (far transfer). Blízkým transferem se myslí stejný či podobný kontext, kdežto vzdálený transfer popisuje schopnost aplikovat znalosti napříč velmi odlišnými kontexty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak jinak učitelé mohou podpořit studenty na jejich cestě k mistrovství? Jednou z dalších možností je uvědomění si, že vyřešení příkladu se častokrát nerovná jeho pochopení. Pokud si dle teorie kognitivní zátěže (cognitive load theory) samotné vyřešení problému vyžaduje na studentovi většinu jeho pozornosti a příliš vytíží jeho pracovní paměť, není pravděpodobné, že studentovi zbydou (s použitím informatické metafory) alokované prostředky k tomu, aby se během řešení soustředil na to, jak příklad řeší. Z tohoto důvodu se nabízí alternativa, kdy učitel poskytne studentovi již vyřešený příklad, čímž studentovi umožní, aby svou pozornost věnoval hlubšímu pochopení řešení, což spíše povede k osvojení si klíčových, abstraktních a tedy přenositelných principů.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kapitola 5: Jaké praktiky a feedback zlepšují učení?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>V páté kapitole kniha čerpá z kapitol předešlých. Navazuje na primárnost cílově orientovaného nácviku (goal-oriented practice), který je doplněn o analýzu a teorii zpětné vazby (feedbacku). Autoři definují nácvik (practice) jako „aktivitu využívající dovednosti a znalosti“ a feedback jako „informace o výkonu, jež usměrňuje budoucí chování“. Z informativní ilustrace na straně 126 čtenář vyčte, jak přesně cíle, nácvik, monitorování výkonu a zpětná vazba, specificky cílená zpětná vazba (targeted feedback), interagují v procesu učení: cíle řídí nácvik, ten vede k určitému výkonu, který je monitorován, cíle také určují, na jaké problémy se zpětná vazba zaměří, a nakonec cílená zpětná vazba, dokončující cyklus, řídí budoucí nácvik.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V předchozí kapitole autoři analyzovali cíle především v kontextu vlastní motivace studentů, kdežto v této kapitole se zaměřují na cíle definované ze strany vyučujícího a požadavků kurzu. Dle autorů by učitelé měli své cíle artikulovat co nejjasněji, především tak, aby změny výkonů studentů u těchto cílů bylo možné vhodně monitorovat. Navíc by obtížnost dosáhnutí cílů, čili úkonů k nim vedoucím, měla následovat teorii ruského psychologa Lva Vygotského \u003Cem>Zónu nejbližšího vývoje\u003C\u002Fem>, kde úkony, aby stále ještě byly pro studenty motivující, mají být obtížné, že studenti je sice sami nedokáží vyřešit, ale s pomocí a vedením učitele toho schopni jsou. Správně nastavení obtížnosti úkonu je klíčové pro dosáhnutí stavu \u003Cem>flow\u003C\u002Fem>\u003Ca href=\"#_ftn1\" name=\"_ftnref1\">\u003Csup>\u003Csup>[1]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa>, kdy „vědomí je zcela ponořeno v činnosti a [student z činnosti] zažívá pocit hlubokého potěšení“ (Tamtéž, s. 133).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Třebaže předchozí odstavec se zaměřoval na kvalitativní aspekty výuky, autoři, citující výzkum, jasně deklarují, že bez mnoha hodin strávených na cvičení se studenti neobejdou. Zdůrazňují tímto kvantitativní aspekty učení označované souhrnně anglickým termínem „deliberate practice“, jenž se v češtině překládá také jako \u003Cem>deliberační\u002Fzáměrná praxe\u003C\u002Fem>\u003Ca href=\"#_ftn2\" name=\"_ftnref2\">\u003Csup>\u003Csup>[3]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V sekci zaměřené na zpětnou vazbu kapitola zmiňuje, že cílená zpětná vazba by měla jasně poukázat na to, co studentovi chybí, aby dosáhl požadovaného cíle; měla by být učitelem poskytnuta včas a tak často, aby se z ní mohl student ponaučit, začlenit ji do svého učení; a měla by poskytnout další příležitosti k zlepšení výkonu.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kapitola 6: Proč jsou vývoj studenta a sociální klima kurzu důležité pro učení?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>V šesté kapitole autoři nejpodrobněji rozpracovávají svůj holistický přístup k učení. Jak již bylo řečeno v třetí kapitole, cíle studentů jsou různorodé. Proto je nezbytné připustit, že studenti jsou nejen intelektuální, ale i sociální a emoční bytosti a právě tyto dimenze dotváří kompletní klima, v němž probíhá proces učení. Argumentů, proč by učitele měli tyto „soft“ aspekty učení zajímat, je hned několik. Autoři například zmiňují, že během doby univerzitního studia, pozitivní přírůstky v oblasti studentova sociálního a emočního vývoje jsou při srovnání s intelektuálním růstem znatelně vyšší (Tamtéž, s. 157). I kdyby učitele primárně zajímal pouze intelektuální vývoj, autoři argumentují, že se nelze vyhnout tomu, aby sociální a emoční aspekty ovlivňovali studentův výkon. Zde si myslím, že ačkoli jistě existují vyučující, kteří se necítí být z různých důvodů kompetentní k tomu, aby ovlivňovali sociální či emoční vývoj studenta, měli by se ujistit, že jejich chování a praktiky, jsou přinejmenším neutrální, co se tohoto vývoje týče, neboť zatímco pozitivní sociální klima kurzu stimuluje učení, negativní klima učení brání. A jaké že praktiky vedou k pozitivnímu sociálnímu klimatu kurzu?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sekce kapitoly vysvětlující vývoj studenta se opírá o Chickeringův Model, který „se snaží systematicky pojmout všechny vývojové změny, které student prožívá během univerzitních let“ (Tamtéž, s. 160). Model má sedm dimenzí, které autoři nazývají vektory: budování kompetence (intelektuální, fyzické, interpersonální), ovládání emocí, rozvíjení autonomie, tvorba vlastní identity, uvolnění interpersonálních vztahů, rozvoj smyslu, a nakonec rozvoj integrity. Všechny vektory jsou navzájem provázané a teprve jejich součet určuje výsledný výkon studenta.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na výkonu se rovněž netriviálně podílí klima kurzu, v kapitole definované jako intelektuální, sociální, emoční a fyzický prostor interakce mezi studenty, obsahem kurzu, vyučující i dalšími orgány školy, se kterými student přijde do styku. Klima kurzu se pohybuje na spektru od zcela marginalizujícího až po zcela inkluzivní. Citovaný výzkum varuje, že přes veškeré pokroky na cestě k větší inkluzivitě ve vzdělávání zůstává většina kurzů implicitně marginalizující. v mnoha případech si totiž vyučující ani neuvědomuje, že jeho chování k marginalizaci vede: z fiktivní, přesto názorného příběhu na začátku kapitoly se dozvídáme, že učitel chtěl zamezit stereotypizaci žen v muži dominovaném oboru elektrotechniky tím, že jim poskytuje pomoc a vedení nad rámec standardní výuky a šetří dívky tím, že je během výuky nevyvolává. Jakkoli ctnostné byly jeho úmysly, vedly nakonec u studentek k nižšímu sebevědomí, kdežto u chlapců vyvolaly pocit nespravedlnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stereotypizaci, přesněji koncept \u003Cem>ohrožení stereotypem\u003C\u002Fem> (stereotype threat)\u003Ca href=\"#_ftn3\" name=\"_ftnref3\">\u003Csup>\u003Csup>[3]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa>, jakožto snížení výkonu ze strachu stereotypem zasažené skupiny (ženy, etnické či sexuální menšiny, apod.), že bude hodnocena skrze optiku stereotypu, je jeden z konceptů, které se podílejí na marginalizujícím klimatu. Negativní vliv na motivaci a výkon má ale např. tón a verbálního a non-verbálního vyjadřování, nevstřícnost orgánů školy nebo obsah probírané látky, který dogmaticky bude razit jednu správnou odpověď a perspektivu tam, kde je možná pluralita názorů a různé perspektivy (např. humanitní vědy).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přes veškerou snahu ale nelze vždy všechny perspektivy zajistit a uspokojit. Pro případy, kdy učitel může očekávat konflikt a emocionální reakce, je vhodné předem jasně stanovit pravidla diskuze, které by měly zamezit emocionálním zkratům tím, že vyzdvihnou empiricismus a racionalitu tak, že přímo do hodnocení učitel zahrne požadavek (i možné zvýhodnění) argumentace na základě faktů a rozumu. Kapitola poskytuje mnoho dalšího hodnotného materiálu a strategií, jak nakládat s (nejen pro holistické pojetí učení) důležitými dovednostmi, které jsou až příliš často dehonestovány jako „soft“.\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Kapitola 7: Jak se studenti stávají sebe-řízenými studujícími?\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>Sebe-řízené (self-directed) studium znamená opravdovou autonomii v intelektuálním vývoji studenta, od kterého se žádá, aby byl schopen „zhodnotit požadavky úkonu, zhodnotit své vlastní dovednosti a znalosti, naplánovat postup řešení, monitorovat svůj pokrok, a nakonec podle potřeby své strategie měnit“ (Tamtéž, s. 191). Schopnost aplikovat tyto strategie, spadající pod kategorii \u003Cem>meta-kognitivních dovedností\u003C\u002Fem>, jinak řečeno „přemýšlení o přemýšlení“, tvoří jednu z hlavních podmínek úspěšného zvládnutí přechodu ze střední školy na vyšší úrovně vzdělání i pro profesní život, kde strategie mechanického učení (rote learning) je neadekvátní pro hlubší pochopení konceptů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Teprve v této poslední kapitole kladou autoři vedle sebe pojmy učení a inteligence, což je vztah, který by čtenář vzhledem k povaze tématu očekával dříve. Předcházející principy by totiž ztrácely smysl, pokud by jakákoli intervence v učení ztroskotala na fixní povaze inteligence determinující veškerý výkon studenta. Kapitola bohužel v tomto případě nezabíhá do hloubky a necituje relevantní výzkum vlivu inteligence na učení. Z předchozích kapitol popisující mistrovství a expertní znalosti se čtenář dozvídá, že nikoli inteligence, ale hlavně organizace znalostí, cvičení komponentních znalostí a jejich integrace jsou tím, co dělí experta od ostatních. I proto se čtenář nediví, že ve stejném duchu se nese tato kapitola: není to inteligence jako taková, ale \u003Cem>percepce\u003C\u002Fem> studentů, jakou roli inteligence podle nich v učení má, co zásadně ovlivňuje výkon. Kniha skutečně cituje řadu výzkumů, které potvrzují, že pokud studenti věří, že úsilí vede ke zlepšení nehledě na inteligenci, jsou více motivováni se věnovat tréninku svých meta-kognitivních znalostí, což konsekventně vede ke zlepšení jejich výkonu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejdůležitější poznatek kapitoly je tak ten, že minimálně na vysokoškolské úrovni, kde inteligence studentů dosahuje určitého bodu, plánování a monitorování práce u studentů jednoznačně vede ke zlepšení výsledků, a proto by tyto meta-kognitivní dovednosti měly být dle autorů součástí kurikula a explicitně vyučovány.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"zaver\" name=\"zaver\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Závěr\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Autoři knihy představují kompilát velkého množství výzkumu, který syntetizují do přehledné formy sedmi principů, jejichž aplikace určitě přispěje ke zkvalitnění výuky. Holistický a kontextuální pohled na proces učení je zcela na místě, zvláště v době, kdy inkluze a diverzita jsou aktivní témata ve společnosti. Kniha působí velmi kompaktně, což ve většině případů považuji za kladnou vlastnost této publikace, přestože jsem si povšiml, že u některých témat se nabízelo, aby je kniha probrala pohromadě. Některé z mého pohledu zásadní témata naopak byla upozaděna, což ale nepřičítám nedbalosti či nekompetentnosti autorů, nýbrž vybranému formátu knihy, který si nekladl za cíl být vyčerpávající analytickou prací, ale praktickým úvodem a průvodcem současného stavu poznání v akademických oborech, jež mají co dočinění s kognitivními, ale i socio-kulturními aspekty učení. Kniha je napsána srozumitelným a čtivým stylem, bez zbytečného žargonu, což jistě potěší populárnější spektrum čtenářů, ale i čtenáře českého. A z tohoto důvodu si troufám říct, že kniha naplnila záměr, který si na začátku vytyčila.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref1\" name=\"_ftn1\">\u003Csup>\u003Csup>[1]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa> Koncept, který do psychologie zavedl Mihaly Csikszentmihalyi\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref2\" name=\"_ftn2\">\u003Csup>\u003Csup>[3]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa> Překlad do češtiny není zatím v literatuře zcela ustálený viz PÍŠOVÁ, \u003Cem>Teorie a výzkum expertnosti v učitelské profesi\u003C\u002Fem>, s. 19\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"#_ftnref3\" name=\"_ftn3\">\u003Csup>\u003Csup>[3]\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fa> Pohled na ohrožení stereotypem např. v relativně vzácně česky psaném příspěvku viz SMETÁČKOVÁ, Fenomén stereotype threat a jeho vliv na školní výkony\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"informace-o-knize\" name=\"informace-o-knize\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Informace o knize\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Název knihy: How learning works: Seven Research-Based Principles for Smart Teaching (Foreword by Richard E. Mayer)\u003Cbr \u002F>\nAutoři: Susan A. Ambrose, Michael W. Bridges, Michele DiPietro, Marsha C. Lovett, Marie K. Norman\u003Cbr \u002F>\nVydáno: 2010 by John Wiley & Sons\u003Cbr \u002F>\nPočet stran: 336 stran\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"seznam-pouzite-literatury\" name=\"seznam-pouzite-literatury\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Seznam použité literatury\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>AMBROSE, Susan A. How learning works: seven research-based principles for smart teaching. San Francisco, CA: Jossey-Bass, c2010. Jossey-Bass higher and adult education series. ISBN 978-0-470-48410-4.\u003Cbr \u002F>\nPÍŠOVÁ, Michaela. Teorie a výzkum expertnosti v učitelské profesi. Brno: Masarykova univerzita, 2011. Pedagogický výzkum v teorii a praxi. ISBN 978-80-210-5744-9.\u003Cbr \u002F>\nSMETÁČKOVÁ, Irena. 2012. Fenomén stereotype threat a jeho vliv na školní výkony. In: Orbis scholae. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, s. 11-27. ISSN 1802-4637.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6197,"protected":19},"\u003Cp>Úvod Pokud všichni ti, jejichž činnost má co do činění s vyučováním, hledají informace o tom, jak (se) „učit“, mohou čerpat z několika zdrojů. Hned za mnohaletým studiem pedagogiky a příbuzných disciplín se nabízí možnost aplikovat těžce nabyté zkušenosti z první ruky nebo od kolegů. Dále zájemci mohou využít podrobné, avšak často nepřístupné texty z akademických publikací, nebo naopak […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6202,13,33,34,35,36,37,888],"post-567",{"self":6204,"collection":6209,"about":6211,"author":6213,"replies":6215,"version-history":6218,"predecessor-version":6221,"wp:attachment":6225,"wp:term":6228,"curies":6233},[6205],{"href":6206,"targetHints":6207},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F567",{"allow":6208},[44],[6210],{"href":47},[6212],{"href":50},[6214],{"embeddable":53,"href":54},[6216],{"embeddable":53,"href":6217},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=567",[6219],{"count":22,"href":6220},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F567\u002Frevisions",[6222],{"id":6223,"href":6224},866,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F567\u002Frevisions\u002F866",[6226],{"href":6227},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=567",[6229,6231],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6230},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=567",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6232},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=567",[6234],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6236,"wp:term":6246},[6237],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6238,"_links":6239},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6240,"collection":6244},[6241],{"href":54,"targetHints":6242},{"allow":6243},[44],[6245],{"href":96},[6247,6262],[6248],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6249},{"self":6250,"collection":6254,"about":6256,"wp:post_type":6258,"curies":6260},[6251],{"href":105,"targetHints":6252},{"allow":6253},[44],[6255],{"href":110},[6257],{"href":113},[6259],{"href":116},[6261],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6263],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6264},{"self":6265,"collection":6269,"about":6271,"wp:post_type":6273,"curies":6275},[6266],{"href":955,"targetHints":6267},{"allow":6268},[44],[6270],{"href":469},[6272],{"href":472},[6274],{"href":964},[6276],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6279,"es":6283,"fr":6287},{"title":6280,"slug":6281,"description":6282},"A Review of How Learning Works: Seven Research-Based Principles for Smart Teaching","a-review-of-how-learning-works-seven-research-based-principles-for-smart-teaching","A review of How Learning Works by Ambrose et al.: a summary of its seven research-based principles of teaching and how well the book bridges research and practice.",{"title":6284,"slug":6285,"description":6286},"Reseña de How Learning Works: Seven Research-Based Principles for Smart Teaching","resena-de-how-learning-works-seven-research-based-principles-for-smart-teaching","Reseña de How Learning Works de Ambrose y otros: resumen de sus siete principios de enseñanza basados en la investigación y de hasta qué punto el libro une investigación y práctica.",{"title":6288,"slug":6289,"description":6290},"Compte rendu de How Learning Works: Seven Research-Based Principles for Smart Teaching","compte-rendu-de-how-learning-works-seven-research-based-principles-for-smart-teaching","Compte rendu de How Learning Works d’Ambrose et al. : résumé de ses sept principes d’enseignement fondés sur la recherche et de la mesure dans laquelle le livre relie recherche et pratique.",{"id":6292,"date":6293,"date_gmt":6294,"guid":6295,"modified":6297,"modified_gmt":6298,"slug":6299,"status":12,"type":13,"link":6300,"title":6301,"content":6303,"excerpt":6305,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6307,"categories":6308,"tags":6309,"class_list":6310,"_links":6312,"_embedded":6344,"tagsResolved":6386,"translations":6387},595,"07. 06. 2016","2016-06-07T00:00:00",{"rendered":6296},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fpoznamky-k-martin-heidegger-a-jeho-otazka-techniky","2025-10-06T23:08:50","2025-10-06T21:08:50","poznamky-k-martin-heidegger-a-jeho-otazka-techniky","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fpoznamky-k-martin-heidegger-a-jeho-otazka-techniky\u002F",{"rendered":6302},"Poznámky k: Martin Heidegger a jeho Otázka techniky",{"rendered":6304,"protected":19},"\u003Cp>Napsal jsem novou verzi své reflexe, doporučuji přečíst \u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Freflexe-heideggerovy-otazky-techniky\">Reflexe Heideggerovy otázky techniky \u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cb>Prolog:\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> Esej Otázka techniky byla původně psaná pro publikum, u kterého autor nemohl počítat s filosofickým vzděláním. Heidegger text prezentoval v roce 1946 v rámci přednášky na půdě Bavorské akademie umění (Bayerische Akademie der Schönen Künste). Přestože byl text psán rok po konci druhé světové války, nenajdeme v něm o válce žádné přímé zmínky. Z filosofického, ale i čistě pragmatického hlediska mi to dává smysl. Technika, jak se v textu dozvídáme, je něco, co předchází i teoretické zkoumání přírody. Z tohoto důvodu je tak důležité se nenechat zlákat trendy a momentálním použitím slova “technika” i techniky samotné. Neznamená to, že by Heidegger zcela opomenul nebezpečí, které jde ruku v ruce s technikou. Jenže tak činí až na konci své eseje a má k tomu rigorózně připravenou argumentaci, která by byla platná před i po válce, právě proto, že nevyužívá tehdejšího, jakkoli strašného kontextu. Univerzálnost a snaha „jít k jádru slov a jejich významům“ je mimo jiné stěžejní téma celé eseje.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Tuto archeologickou stezku po významech slov Heidegger podstupuje s předvědčením, že během staletí se původní vyznam slov vytratil, což nám činí problémy, když se snažíme dopátrat bytnosti věcí, v případě této eseje bytnosti techniky. I proto je esej plna etymologické analýzy, sahající až ke kořenům západní civilizace, k významům slov tak, jak byly používané v antickém Řecku.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Zběhlí čtenáři a následovníci Heideggera si povšimnou, že tento text je v porovnání s ostatními díly tohoto filosofa nezvykle krátký a snad i méně hutný. To ale neznamená, že je text jednoduchý. Používání cizích slov a ke konci i básnický jazyk autora z této eseje činí dílo, jehož náročnost odpovídá cíli, který si autor vytyčil: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„tážeme-li se po technice, chtěli bychom si k ní zjednat \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">svobodný vztah\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Vztah je svobodný, když se v něm náš pobyt (Dasein) otevírá bytnosti techniky“. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Těm, které náročnost eseje neodradí, nabízí Heidegger unikátní pohled na techniku. Po přečtení a pochopení si v Heideggerovi najdou inspiraci pro své chápání nejen techniky, ale i teorie designu, a dokonce i epistemologie.. O své interpretaci Heideggera napíšu ale příště. V tomto blog postu bych rád „pouze“ představil své poznámky. Poznámky k Otázce techniky Martina Heideggera.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-container\">\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F06\u002Fquote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27.jpg\" rel=\"attachment wp-att-822\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" class=\"alignnone size-full wp-image-822\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F06\u002Fquote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27.jpg\" sizes=\"auto, (max-width: 850px) 100vw, 850px\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F06\u002Fquote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27.jpg 850w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F06\u002Fquote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27-300x141.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F06\u002Fquote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27-768x361.jpg 768w\" alt=\"quote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27\" width=\"850\" height=\"400\" \u002F>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cb>Esej ve zkratce:\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Konvenční chápání rozděluje techniku na \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">prostředek k cíli\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">lidskou aktivitu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Tyto pohledy pojmenovává Heidegger jako pohled instrumentální a pohled antropologický. Co je ale instrumentálnost? Tato otázka vede autora k analýze \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">kauzality\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Tu analyzuje na pozadí Aristotelových čtyř příčin: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">příčina látková (causa materialis) — materiál, ze kterého je předmět vytvořen\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">příčina tvarová (causa formalis) — vlastní tvar předmětu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">příčina účinná (causa efficiens) — ten, kdo předmět zhotovil\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">příčina účelová (causa finalis) — za jakým účelem byl předmět zhotoven\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Heidegger postupuje ve zkoumání instrumentálnosti o jednu úroveň níže a zaměřuje se na to, co je to kauzalita. U té varuje, abychom kauzalitu nechápali jako příčinu, jako to, co něco způsobuje. Co totiž Římané nazývali \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">causa (padat, dopadnout)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, bylo u Řeků \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">aition\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, tedy to, co něco jiného zaviňuje. Člověk, například řemeslník (nebo v Heideggerově příkladu stříbrník), který zhotovuje předmět jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">causa efficiens\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jak Heidegger zde zdůrazňuje, zaviňuje výsledný předmět nikoli děláním, ale \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">promýšlením\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> a spojováním těch ostatních třech způsobů zavinění. Pro promýšlení řekové používali slovo \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">legein, logos\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, termín vycházející z \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">apophainesthai\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, což znamená vynášet najevo, vyjevovat, v angličtině pak „to reveal“.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Zaviňování nesmíme chápat v moderním, morálním smyslu, ale v původním smyslu Řeků, kdy \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">aition\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> znamená „být zodpovědný za“. Dále Heidegger přichází se zásadní interpretací \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">aition\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">: zmíněné čtyři „příčiny“ (zde již skutečně v uvozovkách) zodpovídají za konečný předmět, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">nechávají jej vstupovat do bytostné přítomnosti\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">vpouštějí ho sem\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">nechávají ho dokončit svůj příchod\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (s. 12). Heidegger píše:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„V čem se tedy ale odehrává souhra oněch čtyř způsobů dopouštění? Tyto čtyři způsoby nechávají to, co ještě není přítomno, přicházet do přítomnosti“. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Toto \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">dopuštění\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, které něco přiměje, aby se z ne-přítomnosti stalo přítomné, nazývá Platón v dialogu Symposion \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">poiesis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, respektive \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">poskytnutí výskytu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> (her-vor-bringen, v angličtině bringing-forth).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Máme dva druhy poskytnutí výskytu: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">poiesis \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">physis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Poiesis je poskytování výskytu někým, něčím (např. řemeslníkem), přestože \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">poiesis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> neznamená pouze řemeslnou, básnickou nebo uměleckou činnost.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Physis na druhé straně je poskytování výskytu od přírody, samo od sebe. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Jak se poskytování výskytu, v přírodě i v řemeslníkovi, děje? Zde podává Heidegger vyhýbavou odpověď. Zmiňuje veskrze synonymní slova a fráze: poskytování výskytu jako:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vcházení do zjevu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vynášení ze skrytosti do ne-skrytosti\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dochází k němu, pokud skryté přechází do ne-skrytého\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight: 400;\">\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Toto přecházení \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">probleskuje\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> v tom, co nazýváme \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">odkrývání\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pro odkrývání mají Řekové slovo \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">aletheia\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, Římané veritas, Heidegger konstatuje, že my říkáme pravda, správnost představování. (s. 12) \u003C\u002Fspan>\u003Cb>V odkrývání se shromažďují čtyři způsoby dopuštění (\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">4 příčiny, neboť participují na odkrývání předmětu\u003C\u002Fspan>\u003Cb>). Technika jako instrument, jako prostředek, je jeden ze způsobů odkrývání\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Technika je oblast odkrývání. Oblast pravdy.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Heidegger tímto dokončuje analýzu instrumentální povahy techniky a kauzality.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Heidegger dále nabízí analýzu samotného slova technika. To pochází z řeckého \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">technikon\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, což znamená to, co patří k \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">techné\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Techné je nejen řemeslo, ale i umění a myšlenky. Techné patří k odkrývání, takže k poiesis, je poietické (nikoli physis), protože se neodkrývá samo od sebe, ale někým, něčím (např. člověkem). \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Od dob Platóna bylo techné spojeno se slovem epistémé. Obě slova jsou jména pro poznání v nejširším smyslu, pro expertní znalost, pro poznání, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>které věci otevírá a odkrývá\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Ci>Proti tomuto určení oblasti bytnosti techniky lze namítnout, že sice snad platilo pro řecké myšlení a hodí se v příznivém případě na techniku rukodělnou, nehodí se však na moderní techniku strojovou (s. 15)\u003C\u002Fi>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Heidegger uznává, že dosavadní analýza mohla fungovat pro řemeslo, ale jak se to má s moderní technikou, která je založená na poznatcích z exaktních věd? Je využívání exaktních věd (teoretické, aplikované fyziky) tím, co odděluje moderní techniku od té z dob, kdy vrcholem techniky byly řemesla? Heidegger nesouhlasí, protože \u003C\u002Fspan>\u003Cb>technika umožnila moderní vědy\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, bez techniky by moderní vědy nemohly fungovat, ověřovat výsledky, atd. Což znamená, že technika je něco, co existuje před vědou.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V čem se moderní technika \u003C\u002Fspan>\u003Cb>liší, je fakt, že její odkrývání není poiesis, ale VYMÁHÁNÍ \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">(s. 14), to požaduje od přírody, aby byla vymáhána, aby dodávala energii. Toto vymáhání na přírodě je forma \u003C\u002Fspan>\u003Cb>dobývání\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>vymáhání odkrývání\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan> \u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Celá příroda se stává \u003C\u002Fspan>\u003Cb>použitelným stavem (v angličtině standing-reserve)\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, Bestand\u003C\u002Fspan>\u003Cb>, \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">je zasažena vymáhajícím odkrýváním.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Člověk se ale sám stává použitelným stavem (standing-reserve). Dělník, dřevorubec jsou součástí průmyslu, jsou na průmyslu závislí a průmysl je využívá jako použitelný stav pro výdělek. Že je toto nebezpečné, to zmíní Heidegger později.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Vymáhání odkrývání činí samozřejmě člověk (má pozn.: Heidegger je silně antropocentrický?). Na druhou stranu je i na člověku něco vymáháno, a to právě jeho nutnost vymáhat odkrývání na přírodě. A co že člověka k tomu žene? Heidegger to pojmenovává \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Gestell (v angličtině En-framing)\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, ustanovující zjednávání. (má pozn.: slovo Gestell činí mnohým problémy; nejen, že Heidegger používá Gestell ve zcela novém smyslu, nedává si tu práci, aby tento nový [svůj] smysl řádně vysvětlil)\u003C\u002Fspan>\u003Cb>. \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Heidegger Gestell popisuje jako:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„onen vymáhavý nárok, který člověka soustřeďuje k tomu, aby to, co se odkrývá, zjednával jako použitelný stav zásob“ (s. 21)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">V anglické verzi je „to, co se odkrývá“ přeloženo jako „self-revealing“, takže můžeme říci, že člověk využívá (vymáhá) moderní technikou to, co je odkrýváno jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">physis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">(Autor poznamenává, že Gestell v němčině obvykle znamená podstavec, podvozek, stojan na knihy. Z anglického překladu Enframing také Gestell chápeme jako rámování, rámec, rám, strukturu)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Gestell je součástí odkrývání, tedy bytnosti techniky, ale není nic technického (proto Heidegger může jako filosof seriózně zkoumat bytnost techniky bez toho, aby měl jakékoli technické vzdělání, tzn. nemusí být třeba inženýrem).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Gestell člověka nabádá, aby odkrýval\u002Fvymáhal přírodu jako použitelnou zásobu. (má pozn.: To se ale děje jen tehdy, když tato zásoba je kvantifikovatelná, jinak řečeno, je možné tyto zásoby pojmout aparátem současné teoretické fyziky. Co není kalkulovatelné, nelze odkrývat, a tak vlastně [pro člověka] neexistuje. Heidegger o tom ještě bude mluvit, ale tento fyzikalismus, který jsme jako lidstvo nasadili na přírodu, nejspíše ruku v ruce přináší problémy a nebezpečí Gestellu — chápání a jednání s přírodou jako s něčím, co je tu pro nás, abychom to použili).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Gestell, jak vyplývá z textu, není jeden a jediný způsob odkrývání, a tudíž člověk nemusí odkrývat to, co je v přírodě, jako použitelnou zásobu. V tom má člověk svobodu, která dle Heideggera spravuje to, co je prosvětlené, odkryté. Svoboda je v tomto blízká pravdě, neboť jak svoboda i pravda se dějí na (má interpretace) pomyslné hraně odkrývání: odkrývání osvětluje a zároveň odkrývá.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Gestell je nebezpečí, protože nutí člověka odkrývat pouze to, co dokáže (má interpretace) \u003C\u002Fspan>\u003Cb>škatulkovat\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> do konceptů a matematických vzorců, bez ohledu na to, zda je to pravdivé či nikoli. Pokud chápeme techniku jako instrument, nevyhneme se kauzalitě. Pokud porozumíme kauzalitě (příčinám) jako způsobům, kterými přichází věci z ne-existence, ze skrytosti do existence, ne-skrytosti, porozumíme tomu, že bytností techniky je způsob, jakým odkrýváme svět.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Heidegger nabádá, že se můžeme tomuto nebezpečí vyvarovat, pokud začneme odkrývat přírodu tak, jak to dělali Řekové, odkrývat jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">techné\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, jako instrumentálnost techniky a jako umění, jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">poiesis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. Pro Heideggera mělo umění v antickém Řecku jednotící prvek, když integrovalo všechy aspekty života do jednoho celku. Umění je pro Heideggera způsob odkrývání, který nám dokáže zprostředkovat pravdu bez toho, aniž by byla zatížena požadavkem po měřitelnosti, kvantifikovatelnosti, neboť těmito požadavky se umění zajímá obecně méně než technika jako Gestell, technika jako vymáhání přírody.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Nezůstat u Gestellu, ale zkoumat a kriticky hodnotit náš vztah k samotné bytnosti odkrývání, ke světu. Neboť tázání, jak píše Heidegger, je zbožnost myšlení.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6306,"protected":19},"\u003Cp>Napsal jsem novou verzi své reflexe, doporučuji přečíst Reflexe Heideggerovy otázky techniky  Prolog: Esej Otázka techniky byla původně psaná pro publikum, u kterého autor nemohl počítat s filosofickým vzděláním. Heidegger text prezentoval v roce 1946 v rámci přednášky na půdě Bavorské akademie umění (Bayerische Akademie der Schönen Künste). Přestože byl text psán rok po konci […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6311,13,33,34,35,36,37,888],"post-595",{"self":6313,"collection":6318,"about":6320,"author":6322,"replies":6324,"version-history":6327,"predecessor-version":6330,"wp:attachment":6334,"wp:term":6337,"curies":6342},[6314],{"href":6315,"targetHints":6316},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F595",{"allow":6317},[44],[6319],{"href":47},[6321],{"href":50},[6323],{"embeddable":53,"href":54},[6325],{"embeddable":53,"href":6326},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=595",[6328],{"count":268,"href":6329},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F595\u002Frevisions",[6331],{"id":6332,"href":6333},906,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F595\u002Frevisions\u002F906",[6335],{"href":6336},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=595",[6338,6340],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6339},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=595",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6341},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=595",[6343],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6345,"wp:term":6355},[6346],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6347,"_links":6348},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6349,"collection":6353},[6350],{"href":54,"targetHints":6351},{"allow":6352},[44],[6354],{"href":96},[6356,6371],[6357],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6358},{"self":6359,"collection":6363,"about":6365,"wp:post_type":6367,"curies":6369},[6360],{"href":105,"targetHints":6361},{"allow":6362},[44],[6364],{"href":110},[6366],{"href":113},[6368],{"href":116},[6370],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6372],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6373},{"self":6374,"collection":6378,"about":6380,"wp:post_type":6382,"curies":6384},[6375],{"href":955,"targetHints":6376},{"allow":6377},[44],[6379],{"href":469},[6381],{"href":472},[6383],{"href":964},[6385],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6388,"es":6392,"fr":6396},{"title":6389,"slug":6390,"description":6391},"Notes on: Martin Heidegger and His Question Concerning Technology","notes-on-martin-heidegger-and-his-question-concerning-technology","My notes on Heidegger’s essay The Question Concerning Technology: causality, bringing-forth, revealing, Gestell and the danger of modern technology.",{"title":6393,"slug":6394,"description":6395},"Notas sobre: Martin Heidegger y su pregunta por la técnica","notas-sobre-martin-heidegger-y-su-pregunta-por-la-tecnica","Mis notas sobre el ensayo de Heidegger La pregunta por la técnica: causalidad, traer-ahí-delante, desocultar, Gestell y el peligro de la técnica moderna.",{"title":6397,"slug":6398,"description":6399},"Notes sur Martin Heidegger et sa question de la technique","notes-sur-martin-heidegger-et-sa-question-de-la-technique","Mes notes sur l’essai de Heidegger La question de la technique : causalité, pro-duction, dévoilement, Gestell et le danger de la technique moderne.",{"id":6401,"date":6402,"date_gmt":6403,"guid":6404,"modified":6406,"modified_gmt":6407,"slug":6408,"status":12,"type":13,"link":6409,"title":6410,"content":6412,"excerpt":6414,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6416,"categories":6417,"tags":6418,"class_list":6419,"_links":6421,"_embedded":6453,"tagsResolved":6495,"translations":6496},571,"29. 05. 2016","2016-05-29T00:00:00",{"rendered":6405},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ftangible-bits-pri-mit-vyzkum-v-zemi-nikoho","2025-07-05T13:29:29","2025-07-05T11:29:29","tangible-bits-pri-mit-vyzkum-v-zemi-nikoho","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftangible-bits-pri-mit-vyzkum-v-zemi-nikoho\u002F",{"rendered":6411},"Tangible bits při MIT — výzkum v zemi nikoho",{"rendered":6413,"protected":19},"\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F05\u002Fmaxresdefault.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone size-large wp-image-933\" height=\"576\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F05\u002Fmaxresdefault-1024x576.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F05\u002Fmaxresdefault-1024x576.jpg 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F05\u002Fmaxresdefault-300x169.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F05\u002Fmaxresdefault-768x432.jpg 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F05\u002Fmaxresdefault.jpg 1280w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Screenshot z youtube videa Amazing Technology Invented By MIT – Tangible Media (https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?v=lvtfD_rJ2hE)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mají-li interakční designéři jakýsi pomyslný svatý chrám, ke kterému se každý den obrací, nebo aspoň tehdy, když mají klid od svých na kreativitu suchých komerčních projektů, napadá mě jedno zcela nekontroverzní místo: Media Lab při americké MIT. Jistě, tato univerzita patří ve většině svých oborů ke špičce, a to nejen v technických oborech, vždyť do dnešního dne MIT poskytuje zázemí jednomu z nejvlivnějších teoretických lingvistů 20. století, Noamovi Chomskému. Není tak překvapením, že i jejich designové obory budou patřit k tomu nejlepšímu, co lze momentálně na světě studovat. A je tomu již nějakou tu dobu. Vzpomenete si na projekt Aspen Movie Map z roku 1978? Jednalo se o revoluční hypermediální systém, který zmapoval město Aspen v americkém Coloradu pomocí videokamer připevněných na automobilu. Uživatel pak takto zmapované město mohl virtuálně procházet v příslušném programu, a dokonce po kliknutí na vybrané budovy se mu zobrazily o daném místě informace. Jednotlivé scény města sice nebyly kontinuální, ale i tak se v mnoha aspektech jednalo o prekurzor Google Street View. A to prosím o několik dekád.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současné úspěchy MIT Media Labu jsou tak početné, že i při jejich detailním vyjmenování bych na některé důležité zapomněl. Proto se uchýlím k těm, jež jsou mi nejbližší: Dr. Hugh Herr, který vede výzkum v biomechatronice, konkrétně tvorbu robotických protéz a wearables, jejichž cílem není pouze navrátit ztracené lidské schopnosti (sám Dr. Herr je uživatelem svých protéz, neb přišel o nohy), ale také, neméně ambiciózním, požadavkem kladeným na výzkumnou skupina Dr. Herra je lidské schopnosti rozšiřovat, jít za to, co je standardně považováno u člověka za možné. Jako druhou ukázku úspěchů Media Labu zmíním Nexi Oxman. Ta se pohybuje v šedé, a proto fascinující zóně mezi technologií, designem a biologií. Pro interakční designéry je ale z Media Labu nejzajímavější výzkumná skupina pojmenovaná jako Tangible Media. O co se jedná?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Adjektivum „tangible“ lze přeložit jako hmatatelné, hmotné, uchopitelné. V Tangible Media se tak věnují komputaci a interakcím, na které si doslova je možné sáhnout. Hlavní tezí skupiny, vedené Hiroshi Ishiiem, je že lidé se vyvinuli s mnoha dovednostmi, které ale v současném klasickém paradigmatu interakce s grafickým uživatelským interfacem nejsou používáné. Cílem by tak mělo být, aspoň podle Ishiia i dalších, abychom odstranili onu dualitu fyzický\u002Fdigitální tak, abych přechod mezi nimi byl plynulý, realistický a na interakce bohatý. Anebo slovy skupiny: je čas na posun od renderovaných bitů na bitmapové obrazovce digitálního světa k uchopitelným programovatelným bitům světa fyzického. To by vše bylo krásné, kdyby tu ale nebyl “elephant in the room”, který tuto vizi číní pokud ne irelevantní, tak minimálně ji odsouvá na okraj zájmu, coby jakýsi umělecko-technologický experiment. Tím slonem v předsíni je virtuální realita. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nechápejte mě špatně, umění a experiment jsou nesmírně důležité, neboť rozšiřují naše epistemické horizonty, nabízejí pohled na svět prostřednictvým nových optik a tyto pohledy mají často kaskádovitý, rekurzivní dopad na znalost toho, co “jest”, protože nová optika vrhá nové světlo i na již existující, staré, známé. Naopak, určitým způsobem jsem zcela pro sloučení fyzického a digitálního. Jen si myslím, že k tomuto spojení se naskytá mnohem příhodnější médium, zmiňovaná virtuální realita.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Software má hned několik vlastností. Pro mě tou nejpodivnější je ale fakt, že software je jediný prostor v našem vesmíru, kde neplatí fyzikální zákony (na matematickém pochopení singularity černých děr se prý pracuje a existují teorie, které hlásají, že fyzikální zákony platí i v černých dírách). Je úplně nepodstatné, že v reálné, fyzické podobě je člověk malý, široký, ošklivý, ve virtuální realitě může být atletem, miss světa, anebo nic z toho a může nabrat formu motýla nebo transparentní želatiny. Chce s rodinou v létě na Jupiter? Chce rodinu bez toho, aby musela žena projít porodními bolestmi? Není problém, stačí si zvolit vhodné proměnné a konstanty a dítě se vygeneruje v následujícím framu scény. Pokud by snad chtěla žena porodní bolesti zachovat, není problém. Ale proč bolest nesdílet s mužem, nebo kosatkou či s tím motýlem, nebo s kým, že dítě bude mít? Vždyť ve virtuální realitě může rodit i muž. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Je snad zřejmé, kam tím vším mířím. Spojit fyzické a digitální je úctyhodný počin, není ale ultimátním cílem fyzické odstranit úplně, respektive je simulovat ve virtuální realitě? Zatímco překonávat fyzikální zákony v reálném světě je namáhavé, často i finančně, ve VR je to otázkou změn několika parametrů simulace. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Facebook, Google, Microsoft, všichni velcí hráči se předhánějí v tom, kdo využije virtuální realitu nejlépe. Virtuální realita má nekonečný potenciál limitovaný pouze lidskou představivostí a v tuto chvíli ještě stále hrubým výpočetním výkonem a kapacitami sítě. Svět kráčí, ne svět sprintuje k virtuální realitě. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">I proto se mi zdá, že práce Tangible Media při MIT, jakkoli umělecky cenná a “cool”,  je tak trochu výzkumem v zemi nikoho. Ano, lidé touží po splynutí pixelů a bitů, jenže vyžadují nikoli symbiotický vztah, ale destruktivní událost, vyhlazení atomů a nastolení diktatury pixelů, neboli bitů. Takový svět, více reálný než realita sama, přinese skutečnou emancipaci lidstva. Otázkou pak zbývá, zda to bude svět radikálně nový, nebo pouze nalezení ztracené informace ze stromu poznání: při četbě myšlenek teoretické fyzika Johna Archibalda Wheelera nás napadne, že v takové virtuální realitě již dávno žijeme. Ale o tom zas jindy.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6415,"protected":19},"\u003Cp>Screenshot z youtube videa Amazing Technology Invented By MIT – Tangible Media (https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?v=lvtfD_rJ2hE) Mají-li interakční designéři jakýsi pomyslný svatý chrám, ke kterému se každý den obrací, nebo aspoň tehdy, když mají klid od svých na kreativitu suchých komerčních projektů, napadá mě jedno zcela nekontroverzní místo: Media Lab při americké MIT. Jistě, tato univerzita patří ve většině […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6420,13,33,34,35,36,37,888],"post-571",{"self":6422,"collection":6427,"about":6429,"author":6431,"replies":6433,"version-history":6436,"predecessor-version":6439,"wp:attachment":6443,"wp:term":6446,"curies":6451},[6423],{"href":6424,"targetHints":6425},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F571",{"allow":6426},[44],[6428],{"href":47},[6430],{"href":50},[6432],{"embeddable":53,"href":54},[6434],{"embeddable":53,"href":6435},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=571",[6437],{"count":22,"href":6438},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F571\u002Frevisions",[6440],{"id":6441,"href":6442},841,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F571\u002Frevisions\u002F841",[6444],{"href":6445},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=571",[6447,6449],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6448},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=571",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6450},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=571",[6452],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6454,"wp:term":6464},[6455],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6456,"_links":6457},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6458,"collection":6462},[6459],{"href":54,"targetHints":6460},{"allow":6461},[44],[6463],{"href":96},[6465,6480],[6466],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6467},{"self":6468,"collection":6472,"about":6474,"wp:post_type":6476,"curies":6478},[6469],{"href":105,"targetHints":6470},{"allow":6471},[44],[6473],{"href":110},[6475],{"href":113},[6477],{"href":116},[6479],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6481],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6482},{"self":6483,"collection":6487,"about":6489,"wp:post_type":6491,"curies":6493},[6484],{"href":955,"targetHints":6485},{"allow":6486},[44],[6488],{"href":469},[6490],{"href":472},[6492],{"href":964},[6494],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6497,"es":6501,"fr":6505},{"title":6498,"slug":6499,"description":6500},"Tangible Bits at MIT — Research in No Man’s Land","tangible-bits-at-mit-research-in-no-man-s-land","Why the MIT Media Lab’s Tangible Media group, for all its artistic value, seems to me to be doing research in no man’s land when virtual reality is the better medium.",{"title":6502,"slug":6503,"description":6504},"Tangible Bits en el MIT — investigación en tierra de nadie","tangible-bits-en-el-mit-investigacion-en-tierra-de-nadie","Por qué el grupo Tangible Media del MIT Media Lab, pese a su valor artístico, me parece investigar en tierra de nadie cuando la realidad virtual es el medio más adecuado.",{"title":6506,"slug":6507,"description":6508},"Tangible Bits au MIT — une recherche en no man’s land","tangible-bits-au-mit-une-recherche-en-no-mans-land","Pourquoi le groupe Tangible Media du MIT Media Lab, malgré sa valeur artistique, me semble chercher en no man’s land alors que la réalité virtuelle est le médium le plus adapté.",{"id":6510,"date":6511,"date_gmt":6512,"guid":6513,"modified":6515,"modified_gmt":6516,"slug":6517,"status":12,"type":13,"link":6518,"title":6519,"content":6521,"excerpt":6523,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6525,"categories":6526,"tags":6527,"class_list":6528,"_links":6530,"_embedded":6562,"tagsResolved":6604,"translations":6605},594,"07. 04. 2016","2016-04-07T00:00:00",{"rendered":6514},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ftwitter-hashtagy-a-prezidentske-volby-v-usa","2025-07-05T13:54:07","2025-07-05T11:54:07","twitter-hashtagy-a-prezidentske-volby-v-usa","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftwitter-hashtagy-a-prezidentske-volby-v-usa\u002F",{"rendered":6520},"Twitter, hashtagy a prezidentské volby v USA",{"rendered":6522,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca name=\"intro\" id=\"intro\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Intro\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pro předmět Základy studia nových médií jsme se tentokrát zaměřili na sociální sítě, které jsme mohli prozkoumat a osvětlit libovolné téma pomocí vizualizace dat. Jako nástroj pro samotnou analýzu jsme si vybrali open-source vizualizační program Gephi, který je postaven na javovské NetBeans platformě. Z té dědí několik dobrých i špatných vlastností: modularitu, velkou sada funkcí, občasnou nestabilitu a v neposlední řadě GUI, které nebylo navrženo jako nativní pro specifické OS, což může znamenat pro mnohé uživatele ne zcela intuitivní ovládání. Autoři Gephi se dále chlubí, že se jedná o software, který je v dané kategorii Photoshopem vizualizace dat. Nechám na čtenáři, je-li to z marketingového hlediska dobrý slogan.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Téma bylo libovolné, a tak jsem se rozhodl zjisti, jak lidé na sociální síti Twitter reagují na události, které nejen na druhé straně Atlantiku zaměstnávají lidem většinu volného času: prezidentské volby v USA.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Potom, co jsem měl téma vybrané, stál jsem před mnohem složitější otázkou, která měla rozhodnout o tom, zda následující hodiny práce budou buď pouze bezúčelným, nebo prospěšným hraním si na datového analytika — otázkou, jakým způsobem naložím s daty, jaká data vůbec budu potřebovat, co v těchto datech budu hledat, a zdali je teoreticky možné to z těchto dat získat. Jinak řečeno, vědět, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">co \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">přesně v datech hledat, je v mnoha případech důležitější než vědět, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">jak\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> něčeho dosáhnout. Ve skutečnosti jsou tyto otázky od sebe neoddělitelné, neboť se navzájem informují. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tak například výborné doménové znalosti jsou dle současných teorií kreativity jedním z předpokladů pro to, aby člověk přišel na něco \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">nového\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">užitečného\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">funkčního\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, což jsou mimochodem vlastnosti, jež každý kreativní výstup musí splňovat. Doménové znalosti jsou samozřejmě nutným předpokladem pro eminentní výkon v každé lidské činnosti. A jsou to právě doménové znalosti, které z datové analytiky činí mnohem více, než jen aplikaci rigorózních matematických metod na sadu dat; datová analytika vyžaduje i ony znalosti, které akademická obec považuje za \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">soft\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">: povědomí o společnosti, kultuře a momentálním kontextu oblasti, kterou budu zkoumat, tedy jakési humanitní, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">soft-science\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> povědomí. Mojí zcela spekulativní hypotézou vysvětlující, proč je tak málo kvalitních datových analytiků, je právě ne-častý požadavek být dobrým matematikem i humanistou zároveň, mít informaticko-matematické vzdělání spojené s dávkou zdravého povědomí, co se děje za okny ve společnosti, pak i znalosti sociologie, antropologie, ba dokonce literatury či filosofie, a nedejbože i nových médií. Chce to poetu i šachistu, vědce i umělce.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Dobrá, jak jsem naložil s tímto \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FWicked_problem\">wicked problémem\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, kde existuje mnoho možných řešení, kde odpověď neosciluje mezi binárním ANO-NE, ale je spíše na spojité stupnici vhodnosti? Jakou otázku jsem se rozhodl prozkoumat?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Twitter je vhodnou platformou pro textovou analýzu, především díky tomu, že příspěvky jsou na základě své limitace 140 znaků konzistentní, což analýzu zjednodušuje. Kromě samotného příspěvku, jenž zde označím za \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vlastní příspěvek\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, obsahuje twitterový příspěvek i text plnící funkci popisu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vlastního příspěvku\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jedná se tak o meta-data. Za ty se považuje kombinace znaku zavináč \u003Cem>@ + jméno uživatele\u003C\u002Fem>, kterého se \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vlastní příspěvek \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">nějakým způsobem týká, a samozřejmě také \u003Cem>znak # + libovolný text\u003C\u002Fem>, tedy kombinace dnes již hojně označovaná za hashtag.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Protože hashtagy jsou častokrát používány nikoli jako zcela nerelevatní, nesouvisející řetězec znaků, ale jako meta-data, jež doplňují \u003Cem>vlastní \u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">příspěvek \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">o užitečné kontextuální informace pomáhající čtenářům v porozumění twitterového příspěvku, rozhodl jsem se využít právě hashtagů k tomu, abych se dobral pohledu na to, jak lidé reagují, píší, a tedy přemýšlí o prezidentských kampaních mnou vybraných kandidátů. Jak přesně by hashtagy ale měly být k tomu užitečné, a co vlastně hashtag znamená?  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"socialni-web-20-folksonomie-a-hashtagy\" id=\"socialni-web-20-folksonomie-a-hashtagy\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Sociální web 2.0, folksonomie a hashtagy\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Etymologicky a lingvisticky vzato, slovo hashtag vzniklo kombinací slov „hash“ a „tag“. Zatímco slovo hash referuje nekomplikovaně ke znaku křížku či mřížky #, druhá polovina této sloučeniny, slovo tag, je mnohem zajímavější, především proto, že tagy představovaly důležitý aspekt v transformaci Webu na sociální platformu, které se souhrnně začalo říkat Web 2.0. Termín dříve tak často užívaný, že jej mnozí odsuzovali jako pouhý marketingový buzzword, přesto se jednalo a stále jedná o užitečné označení Webu, kdy nové technologie, nové přístupy v tvorbě webových stránek a aplikací daly vzniknout tendencím a projektům, jež se znatelně lišily od toho, co po zavedení verze 2.0 nazýváme Webem 1.0. Shrnutí všech významných změn popsal vlivný článek \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">What is Web 2.0\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> od Tima O’Reillyho, proto se zde omezím pouze na to, co se přímo týká tagů, respektive hashtagů: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">folksonomii\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> a na to, co O’Reilly nazval „zapřáhnutím kolektivní inteligence“.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ačkoli se to může zdát z dnešního pohledu nepředstavitelné, platforma Webu nebyla vždy tak interaktivní, responzivní a uživatelům otevřená. Je to ale pochopitelné, neboť kreativita tvůrců webových stránek vždy šla ruku v ruce s tím, co umožňovala technologie. Tak například webový designér nemohl při svém návrhu webových stránek přemýšlet nad tím, že jeho web bude mít plno fotografického materiálu, až do doby, kdy v roce 1993 přišel na trh prohlížec Mosaic, který jako první umožňoval, aby se grafické elementy (např. fotografie, grafické prvky uživatelského rozhraní) nezobrazovaly v novém okně, ale přímo uvnitř obsahu webové stránky. Mosaic lze tak považovat za webový prohlížeč, který vůbec poprvé umožnil, aby se Web priblížil grafickému designu, čímž zároveň vznikla poptávka po web designérech, informačních architektech, tedy profesionálech, kteří dokázali tyto nové a úžasné grafické možnosti vhodně zformovat tak, aby webová stránka umožnila návštěvníkům rychle a vhodně poskytnout informace i \u003Cem>zážitky\u003C\u002Fem>. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">S příchodem skriptovacích jazyků na straně klienta jako byl Javascript, prohlížečů, i použití vhodnějších programovacích jazyků a databází, a hlavně podpory funkcionalit ze strany dodavatelů webových prohlížečů, vznikaly webové projekty, které umožňovaly nejen bohatší interakce, ale také zapojení svých uživatelů do tvorby webového obsahu. Zatímco dříve webové stránky byly statické a sloužily jako o něco dražší náhrada tištěných firemních brožurek (teoretička a designérka Rachel Hinman takové webové stránky skutečně nazvala brochureware), nyní webové stránky se staly dynamickým prostorem, kde uživatel nebyl pouze návštěvník, ale i spoluautor. Tato sociální revoluce platformy Webu také znamenala, že Web začal konečně využívat své největší přednosti: hypertextu a hyperlinků. O’Reilly ve svém článku poznamenává, že:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„Hyperlinkování je základem webu. Když uživatelé přidávají nový obsah a nové stránky, začnou být svázané s [předchozí] strukturou webu tím, že další uživatelé tento obsah objeví a odkazují na něj. Tak jako se synapse tvoří v mozku a spojení se stávají opakováním či intenzitou silnější, rostou propojení webu organicky jako výsledek kolektivní aktivity všechny uživatelů webu“ (O’Reilly, 2005)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mezi prototypické představitele sociální revoluce platformy Webu řadí O’Reilly kromě Wikipedie a Ebay také dříve populární projekt na tvorbu záložek (bookmarks) \u003Cem>del.icio.us\u003C\u002Fem> a stále aktivní, dnes již pod Yahoo spadající \u003Cem>Flickr\u003C\u002Fem>. Oba projekty popularizovaly koncept „tagování“, tedy umožňovaly uživatelům označit přidané fotografie nebo záložky krátkými slovy, jejichž výběr byl zcela v rukou uživatelů, jejich kreativity, vzdělání či znalostí. Tato uživatelsky definovaná klasifikace položek si vynesla označení \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">folksonomy\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jež vzniklo spojením slov \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">folk\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> (lidový) a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">taxonomy\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kromě toho, že sociální funkcionality webových projektů a tagy outsourcují generování obsahu a jeho kategorizaci k uživatelům, čímž mimo jiné demokratizují Web jako takový, poskytují také mimořádný pohled do myšlení jednotlivých uživatelů, jelikož při definování tagů uživatel sice může být ovlivněn momentálními konvencemi a populárností vybraných tagů, ale jinak mu standardně na současných populárních webových projektech umožňující (hash)tagování teoreticky nebrání nic, aby tagoval dle libosti. V praktické rovině ale uživatel přeci jen volí tagování svých fotek nebo zpráv podle toho, aby co nejlépe využil celé podstaty tagování: krátké komentování toho, o čem položka pojednává, co vyobrazuje. Určité tagy se mohou stát natolik populárními, že vytváří určitý souvislý příběh, to lze vidět často na současných sociálních sítí jako Twitter, který dynamicky vytváří seznam právě nejpoužívanějších tagů. Jejich popularita často koresponduje s nějakou významnou socio-kulturní událostí jako například vyhlašování vítězů filmových cen Oscar, politický skandál, válečný konflikt či přírodní neštěstí. Takové použití (hash)tagů je ale již popisem zcela aktuální situace: Twitter ale (hash)tagy nenabízel ihned po svém spuštění a po zavedení předpokládal, že budou využívané trochu jinak.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Twitter a hashtag\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Když byl Twitter v roce 2006 spuštěn, nenabízel „žádný technický ani sociálních mechanismus, který umožňoval odpovědět jinému uživateli, organizovat pospolu tweety, či indikovat, že tweet je součástí širšího tématu.“ (Highfield, 2015) Teprve v roce 2007 navrhl Chris Messina, toho času pracovník Google, ucelenou představu toho, jak by Twitter mohl využít znaku „#“ ke seskupování twitter zpráv. Messina se inspiroval u protokolu a chatu IRC (Internet Relay Chat), kde se symbol křížku využívá pro označení kanálů a témat, tedy pro stejnou funkci, kterou chtěl Messina zavést pro síť Twitter. Jeden z důvodů, proč se hashtag (hash + tag) rychle uchytil, byl malý nárok na změny stávající infrastruktury Twitteru; hashtag dále nevyžadoval po uživatelích technické znalosti kódování a vyhledávání. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(Messina, 2007)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zavedení hashtagu tak původně sloužilo pro seskupení twitter zpráv podle stejného tématu. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(Scott, 2015) Někteří akademici zkoumající sociální sítě si ale povšimli, že již mezi lety 2009 a 2010\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> toto puristické využití hashtagů se rychle změnilo v „neřízenou střelu“ (went rogue). Další tvrdí, že hashtagy přestaly sloužit pro organizaci obsahu a proměnily se v „lingvistický nádor“. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(Vosper, 2016)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jinak řečeno, hashtag se z utilitárního nástroje změnil na nástroj, kterým uživatelé začali vyjadřovat své emoce, aniž by brali ohled na to, zda takový osobní a emocionální hashtag přispěje ke kategorizaci twitter příspěvku, případně k jeho lepší viditelnosti a dohledání. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co analýza hashtagů na sociální síti Twitter podle mého názoru musí inherentně předpokládat, je fakt, že ať už hashtag zastupuje subjektivní emocionální vztahy, nebo naopak objektivní a cílenou kategorizaci příspěvku za účelem snažšího vyhledávání, zvolený hashtag nutně souvisí s jednak s \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vlastním příspěvkem\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jednak i s otatními tagy v rámci stejného příspěvku.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud tomu tak je, nepokládám hashtagy zastupující emoce za problém. Naopak, analýza hastagů může odkrýt nejen spolu související témata (např. když jsou témata indikována hashtagy, které jsou užity v rámci jednoho příspěvku), ale také to, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">jaký osobní postoj a emoce\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> uživatelé zastávají k danému tématu (např. když uživatel v jednom příspěvku použije jeden z hashtagů jako zástupce hlavního tématu a jeden a více hashtagů pro vyjádření osobního, emocionálního postoje k danému tématu).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Vrátím-li se k původnímu tématu tohoto textu — analýze amerických prezidentských voleb — mám v plánu využít výše zmíněné hypotézy: pokud twitter příspěvek obsahuje více hashtagů, budou tyto hashtagy znázorňovat mimo jiné vztahy mezi hlavními tématy konkrétního \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vlastního příspěvku\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> a vztah mezi hlavními tématy a subjektivních, emocionálních reakcí. Při dostatečném počtu příspěvků by měla analýza odkrýt strukturu sítě vztahů typu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">téma-téma\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">téma-emocionální reakce\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"metoda\" id=\"metoda\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Metoda\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pro svou analýzu jsem si vybral čtyři prezidentské kandidáty, dva kandidující za Demokratickou stranu a dva kandidáty za Republikány. Jsou jimi Hillary Clintonová, Bernie Sanders, Donald Trump a Ted Cruz. Pro jednotlivé kandidáty jsem vybral vhodné hashtagy, které jsou významně spojeny s prezidentkými kampaněni kandidátů. Taková analýza není vyčerpávající, pro jednoho kandidáta existuje více populárních hashtagů, pro pilotní výzkum zvolené hashtagy považuji za postačující.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Data pro vybrané hashtagy jsem získal použitím webové aplikace \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fsocioviz.net\u002F\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Fsocioviz.net\u002F\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, pro kterou je možné zdarma získat uživatelský účet. Ten je omezen tím, kolik aplikace uživateli v rámci jednoho dotazu vrátí výsledků. V současné době je pro uživatele s omezeným účtem zdarma povoleno získat na jeden dotaz až 100 twitter příspěvků z velmi limitovaného časového intervalu jednoho dne. Tento nepříjemný limit lze částečně obejít, pokud si uživatel stáhne data zvlášť pro jednotlivé dny. Bohužel i tak není možné změnit limitovaný časový interval, tudíž twitterové příspěvky budou v daném dni z minutového intervalu mezi časy 18:58 a 18:59. Pro svou analýzu jsem zvolil data mezi dny 1. 4. 2016 a 6. 4. 2016 včetně. Dohromady jsem tak pro každý hashtag pracoval se 600 twitterovými příspěvky.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cb>Zvolené hashtagy\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hillary Clintonová: #iamwithher\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Bernie Sanders: #feelthebern\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Donald Trump: #donaldtrump\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ted Cruz: #tedcruz\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Ch3>\u003Cb>Nastavení Gephi\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Rozložení: ForceAtlas 2\u003C\u002Fspan>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Odsunout středy\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Režim Linlog\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zabránit překrytí\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Vliv hmotnosti hrany 1.0\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Změna velikosti 2.0\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Gravitace 0.2\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Rozsah stupně filter: 5 (pro #tedcruz 12)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Modularity Class\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Ch3>\u003Cb>Nastavení Gephi pro „tag cloud“\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cul>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Rozložení: Fruchterman Reingold\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Rozsah stupně filter: 12\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zobrazit hrany: Ne\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"vysledky\" id=\"vysledky\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Výsledky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pro každého kandidáta jsem exportoval dva typy grafů: jeden graf v rozložení ForceAtlas 2 a druhý ve Fruchterman Reingold, který se zdá být přehlednější v případě, pokud můžeme zobrazit hashtagy jako „tag cloud“, bez zvýrazněné vzdálenosti od středního uzlu. Pro „tag cloud“ zobrazení jsem vypnul hrany a navíc zvětšil dolní limit pro filtr celkového stupně uzlu. Připomínám, že v directed grafu, kde hrany mají směr, což je můj případ, se celkový stupeň \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">k \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">uzlu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">i\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> počítá součtem vstupních a výstupních hran, matematicky vyjádřeno jako:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"A14maT-Bc65dZyqW28yvhuy_Ovzk8UDcfdqZk_IpgBD-1iSzfFUYifoPK3zmQVt-LdeXa8JRwqOTiQ5t6BnJV4ItdYjkFvgPZvL3yjIY58pEjpFE3Gi04CL7ij-TT7ktQEDKEi_d\" class=\"alignnone wp-image-739\" height=\"72\" loading=\"lazy\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002FA14maT-Bc65dZyqW28yvhuy_Ovzk8UDcfdqZk_IpgBD-1iSzfFUYifoPK3zmQVt-LdeXa8JRwqOTiQ5t6BnJV4ItdYjkFvgPZvL3yjIY58pEjpFE3Gi04CL7ij-TT7ktQEDKEi_d.png\" style=\"width:282px\" width=\"358\">\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">U každého kandidáta nakonec uvádím tabulku nejpoužívanějších hastagů, které uživatelé použili společně s primárním hastagem.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>Hillary Clintonová\u003C\u002Fh3>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher.png\" rel=\"attachment wp-att-744\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#iamwithher\" class=\"alignnone size-large wp-image-744\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#iamwithher hashtag, forceatlas2, degree filter 5 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher_tagcloud.png\" rel=\"attachment wp-att-745\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#iamwithher_tagcloud\" class=\"alignnone size-large wp-image-745\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher_tagcloud-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher_tagcloud-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher_tagcloud-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher_tagcloud-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#iamwithher hashtag, tag cloud, degree filter 12 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>[embeddoc url=“http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fiamwithher-Nodes-1.xlsx“ download=“all“ viewer=“microsoft“]\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#iamwithher hashtag, tag cloud, degree filter 12, tabulka hashtagů vyskytujících se s primárním, seřazených podle váhy\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Ch3>Bernie Sanders\u003C\u002Fh3>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern.png\" rel=\"attachment wp-att-756\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#feelthebern\" class=\"alignnone size-large wp-image-756\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#feelthebern hashtag, forceatlas2, degree filter 5 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern_tagcloud.png\" rel=\"attachment wp-att-757\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#feelthebern_tagcloud\" class=\"alignnone size-large wp-image-757\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern_tagcloud-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern_tagcloud-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern_tagcloud-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern_tagcloud-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#feelthebern hashtag, tag cloud, degree filter 12 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>[embeddoc url=“http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ffeelthebern-Nodes.xlsx“ download=“all“ viewer=“microsoft“]\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#feelthebern hashtag, tag cloud, degree filter 12, tabulka hashtagů vyskytujících se s primárním, seřazených podle váhy\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Ch3>Donald Trump\u003C\u002Fh3>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump.png\" rel=\"attachment wp-att-761\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#donaldtrump\" class=\"alignnone size-large wp-image-761\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#donaldtrump hashtag, forceatlas2, degree filter 5 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump_tagcloud.png\" rel=\"attachment wp-att-762\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#donaldtrump_tagcloud\" class=\"alignnone size-large wp-image-762\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump_tagcloud-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump_tagcloud-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump_tagcloud-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump_tagcloud-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#donaldtrump hashtag, tag cloud, degree filter 12 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>[embeddoc url=“http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fdonaldtrump-Nodes.xlsx“ download=“all“ viewer=“microsoft“]\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#donaldtrump hashtag, tag cloud, degree filter 12, tabulka hashtagů vyskytujících se s primárním, seřazených podle váhy\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Ch3>Ted Cruz\u003C\u002Fh3>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz.png\" rel=\"attachment wp-att-764\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#tedcruz\" class=\"alignnone size-large wp-image-764\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#tedcruz hashtag, forceatlas2, degree filter 5 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz_tagcloud.png\" rel=\"attachment wp-att-765\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"#tedcruz_tagcloud\" class=\"alignnone size-large wp-image-765\" height=\"512\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz_tagcloud-1024x512.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz_tagcloud-1024x512.png 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz_tagcloud-300x150.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz_tagcloud-768x384.png 768w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#tedcruz hashtag, tag cloud, degree filter 12 (klikni pro plné rozlišení 8192 x 4096)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>[embeddoc url=“http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftedcruz-Nodes.xlsx“ download=“all“ viewer=“microsoft“]\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>#tedcruz hashtag, tag cloud, degree filter 12, tabulka hashtagů vyskytujících se s primárním, seřazených podle váhy\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"komentar-k-datum\" id=\"komentar-k-datum\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Komentář k datům\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>coming soon\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"literatura\" id=\"literatura\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Literatura\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">HIGHFIELD, Tim a Tama LEAVER. 2015. A methodology for mapping Instagram hashtags. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">First Monday\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>20\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(1), -. DOI: 10.5210\u002Ffm.v20i1.5563. ISSN 13960466. Dostupné také z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fjournals.uic.edu\u002Fojs\u002Findex.php\u002Ffm\u002Farticle\u002Fview\u002F5563\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Fjournals.uic.edu\u002Fojs\u002Findex.php\u002Ffm\u002Farticle\u002Fview\u002F5563\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">MESSINA, Chris. 2007. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Groups for Twitter: or a proposal for Twitter tag channels\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http:\u002F\u002Ffactoryjoe.com\u002F2007\u002F08\u002F25\u002Fgroups-for-twitter-or-a-proposal-for-twitter-tag-channels\u002F\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">O’REILLY, Tim. 2005. What Is Web 2.0: Design Patterns and Business Models for the Next Generation of Software.\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">O’Reilly.com\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.oreilly.com\u002Fpub\u002Fa\u002Fweb2\u002Farchive\u002Fwhat-is-web-20.html\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">SCOTT, Kate. 2015. The pragmatics of hashtags: Inference and conversational style on Twitter. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Journal of Pragmatics\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>81\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, 8-20. DOI: 10.1016\u002Fj.pragma.2015.03.015. ISSN 03782166. Dostupné také z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS037821661500096X\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS037821661500096X\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">VOSPER, Yuwa. 2016. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hashtags: Not Just Used in Social Media\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. Louisiana State University Baton Rouge, LA [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: https:\u002F\u002Fwww.academia.edu\u002F23491466\u002FHashtags_Not_Just_Used_in_Social_Media\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6524,"protected":19},"\u003Cp>Intro Pro předmět Základy studia nových médií jsme se tentokrát zaměřili na sociální sítě, které jsme mohli prozkoumat a osvětlit libovolné téma pomocí vizualizace dat. Jako nástroj pro samotnou analýzu jsme si vybrali open-source vizualizační program Gephi, který je postaven na javovské NetBeans platformě. Z té dědí několik dobrých i špatných vlastností: modularitu, velkou sada funkcí, občasnou […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6529,13,33,34,35,36,37,888],"post-594",{"self":6531,"collection":6536,"about":6538,"author":6540,"replies":6542,"version-history":6545,"predecessor-version":6548,"wp:attachment":6552,"wp:term":6555,"curies":6560},[6532],{"href":6533,"targetHints":6534},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F594",{"allow":6535},[44],[6537],{"href":47},[6539],{"href":50},[6541],{"embeddable":53,"href":54},[6543],{"embeddable":53,"href":6544},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=594",[6546],{"count":22,"href":6547},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F594\u002Frevisions",[6549],{"id":6550,"href":6551},865,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F594\u002Frevisions\u002F865",[6553],{"href":6554},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=594",[6556,6558],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6557},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=594",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6559},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=594",[6561],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6563,"wp:term":6573},[6564],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6565,"_links":6566},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6567,"collection":6571},[6568],{"href":54,"targetHints":6569},{"allow":6570},[44],[6572],{"href":96},[6574,6589],[6575],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6576},{"self":6577,"collection":6581,"about":6583,"wp:post_type":6585,"curies":6587},[6578],{"href":105,"targetHints":6579},{"allow":6580},[44],[6582],{"href":110},[6584],{"href":113},[6586],{"href":116},[6588],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6590],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6591},{"self":6592,"collection":6596,"about":6598,"wp:post_type":6600,"curies":6602},[6593],{"href":955,"targetHints":6594},{"allow":6595},[44],[6597],{"href":469},[6599],{"href":472},[6601],{"href":964},[6603],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6606,"es":6610,"fr":6614},{"title":6607,"slug":6608,"description":6609},"Twitter, Hashtags and the US Presidential Election","twitter-hashtags-and-the-us-presidential-election","A pilot network analysis of Twitter hashtags around four candidates in the 2016 US presidential election, built in Gephi, with a look at the history of tags and folksonomy.",{"title":6611,"slug":6612,"description":6613},"Twitter, hashtags y las elecciones presidenciales de EE. UU.","twitter-hashtags-y-las-elecciones-presidenciales-de-ee-uu","Un análisis piloto en Gephi de la red de hashtags de Twitter en torno a cuatro candidatos a las elecciones presidenciales de EE. UU. de 2016, con un repaso a las etiquetas y la folksonomía.",{"title":6615,"slug":6616,"description":6617},"Twitter, hashtags et élection présidentielle aux États-Unis","twitter-hashtags-et-election-presidentielle-aux-etats-unis","Une analyse de réseau des hashtags Twitter autour de quatre candidats à la présidentielle américaine de 2016 dans Gephi, et ce que les hashtags révèlent des thèmes et des émotions.",{"id":6619,"date":6620,"date_gmt":6621,"guid":6622,"modified":6624,"modified_gmt":6625,"slug":6626,"status":12,"type":13,"link":6627,"title":6628,"content":6630,"excerpt":6632,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6634,"categories":6635,"tags":6636,"class_list":6637,"_links":6639,"_embedded":6671,"tagsResolved":6713,"translations":6714},572,"05. 04. 2016","2016-04-05T00:00:00",{"rendered":6623},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fergodicka-literatura-a-hypertextova-povidka-lod","2025-07-05T13:53:39","2025-07-05T11:53:39","ergodicka-literatura-a-hypertextova-povidka-lod","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fergodicka-literatura-a-hypertextova-povidka-lod\u002F",{"rendered":6629},"Ergodická literatura a hypertextová povídka Loď",{"rendered":6631,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Poměrně esotericky znějící pojem „ergodický“ zavedl do kontextu studia nových médií teoretik Espen Aarseth. Ve své vlivné knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Cybertext: Perspectives on ergodic literature\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> píše o ergodicitě jako vlastnosti textu, pro jehož čtení je zapotřebí „netriviální úsilí k procházení textu“ (Aarseth 1997, s. 1). Pojem ergodický si autor vypůjčil z fyziky, ale jelikož etymologický rozbor napoví, že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">ergon \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">hodos\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> znamenají práci, respektive cestu, není těžké pochopit, proč se tento pojem hodí k náročnému procházení textových cest.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Důležité je říct, že Aarseth pokládá kybertexty za takový druh textů, které se čtou ergodicky. Autora zajímá \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">mechanika, \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">jakou jsou texty konstruovány, a také odlišná role uživatele-čtenáře, jenž \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">hraje \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">mnohem aktivnější úlohu než v textech ne-ergodických. Narážka na hraní je cílená, protože na ergodické texty se můžeme dívat jako na labyrinty, svět určité hry nabízející hned několik možností (cest) ke svému vyřešení. Aaspeth píše, že uživatel-čtenář se může v ergodických textech ztratit nejen čiště metaforicky, ale ryze prakticky, prostřednictvým „topologických struktur textuální mašinerie“ (Aarseth 1997, s. 4).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zde se také nachází velká množina nedorozumění mezii Aarsethem a literárními kritiky, z nichž mnozí měli potíže pochopit, v čem se ergodické texty vlastně liší od řekněme složitejší či náročnější literatury jako například Joycův Odysseus, Beckettovy prózy s potrhanou syntaxí, nebo Pustina od T. S. Eliota. Všechny zmíněné díla si od čtenáře jednoznačně žádají více mentální úsilí než Pejska s kočičkou, ale pořád se, dle Aarsetha, pohybujeme v rovině pohybu očí od řádky k řádce. Jinak řečeno, autor netvrdí, že zmíněná díla nemohou být sémanticky nahuštěna tak, že je možné díla intepretovat mnoha způsoby (proto ona náročnost), ale \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">mechanika čtení\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> je triviální. Což může vést k mnoha paradoxům: pokud vezmeme nějaký text o Pejskovi a kočičce, necháme se inspirovat cut-up technikou Williama Burroughse a originální text rozstříháme na jednotlivá slova, která složíme do pytlíčku a předáme čtenáři s pokřikem: čti!, v tomto okamžiku se ze čtení této pohádky stává ergodický text, jelikož pro čtení pohádky je třeba vynaložit úsilí, v tomto případě poskládat text dohromady z nastříhaných slov. Všimněme si, že se z textu se rázem stal jakýsi „zásobník (matrix), z něhož je možné generovat větší množství textů“ (Ryan 2015, 245).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Za pomoci McLuhana bychom mohli říci, že Aarseth vlastně zdůrazňuje důležitost média, prostřednictvím kterého čteme text — logika a struktura média je neoddělitelná od textu (text je také médium, vidíme, že médium vždy re-mediuje jiné médium), od samotného sdělení, takže platí: the medium is the message. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Shrnuto: čtenář ne-ergodického textu je bezmocný, nemá přidělené pravomoce autora, aby mohl s textem manipulovat, text je rigidně lineární, kdežto ergodická literatura je ne-lineární, v mnohém povyšuje čtenáře na kreativce, protože se od něj žádá, aby s textem \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">aktivně interagoval\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, ať už na základě selekce jednotlivých cest, kterými se bude příběh vyvíjet, nebo za účelem participace na konstrukci (produkci) uváření světa.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Příkladem \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">selektivní interaktivity\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> jsou třeba hypertextové adventury, kde mechanismus hry reaguje na uživatelův vklad (rozhodnutí, jakou cestu se vydat), ale cesty jsou předem předdefinované. Příkladem \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">produktivní interaktivity\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> je známá hra Minecraft, kde restrikce toho, co hráč může, jsou minimální, a tudíž se hráč významně podílí na tom, o čem hra vlastně je: hráč není pasivním příjemcem obsahu, ale aktivním producentem\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ergodické texty nakonec můžeme dělit na tyto kategorie: elektronický\u002Fne-elektronický, ergodický\u002Fne-ergodický, interaktivní\u002Fne-interaktivní.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"ukol-na-seminar-zaklady-studia-novych-medii\" id=\"ukol-na-seminar-zaklady-studia-novych-medii\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Úkol na seminář Základy studia nových médií\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Po pěkném teoreticko-filosofickém úvodu, ve kterém jsme zapojili naše analytické části mozku, jsme dostali za úkol si trochu rozhýbat zarezlé kreativní šťávy. A jak jinak než zlatým grálem v podobě tvorby \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">elektronického, ergodického a interaktivního textu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cb>\u003Ci>.\u003C\u002Fi>\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pro tento úkol existuje velmi šikovný open source program Twine, který i těm, kteří se nekamarádí s HTML a Javascriptem, nabízí vše potřebné pro tvorbu interaktivních, ne-lineárních (z principu tak ergodických) příběhů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftwine.png\" rel=\"attachment wp-att-729\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"twine\" class=\"alignnone size-full wp-image-729\" height=\"530\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1070px) 100vw, 1070px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftwine.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftwine.png 1070w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftwine-300x149.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftwine-768x380.png 768w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Ftwine-1024x507.png 1024w\" width=\"1070\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Ukázka programu Twine\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Než si začnete psát vlastní příběhy, podívejte se, jak vypadá takový možný výstup (aka má povídka) z programu Twine\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F04\u002Fship.html\" target=\"_blank\" title=\"ship\">Hypertext povídka loď\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Twine pak stahujte na adrese: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Ftwinery.org\u002F\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Ftwinery.org\u002F\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Zdroje:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">AARSETH, Espen. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Cybertext: perspectives on ergodic literature\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Baltimore: Johns Hopkins, c1997. ISBN 0-8018-5579-9.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">RYAN, Marie-Laure. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Narativ jako virtuální realita: imerze a interaktivita v literatuře a elektronických médiích\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Vydání 1. Překlad Eva Krásová. Praha: Academia, 2015. Možné světy. ISBN 978-80-200-2507-4.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6633,"protected":19},"\u003Cp>Poměrně esotericky znějící pojem „ergodický“ zavedl do kontextu studia nových médií teoretik Espen Aarseth. Ve své vlivné knize Cybertext: Perspectives on ergodic literature píše o ergodicitě jako vlastnosti textu, pro jehož čtení je zapotřebí „netriviální úsilí k procházení textu“ (Aarseth 1997, s. 1). Pojem ergodický si autor vypůjčil z fyziky, ale jelikož etymologický rozbor napoví, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6638,13,33,34,35,36,37,888],"post-572",{"self":6640,"collection":6645,"about":6647,"author":6649,"replies":6651,"version-history":6654,"predecessor-version":6657,"wp:attachment":6661,"wp:term":6664,"curies":6669},[6641],{"href":6642,"targetHints":6643},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F572",{"allow":6644},[44],[6646],{"href":47},[6648],{"href":50},[6650],{"embeddable":53,"href":54},[6652],{"embeddable":53,"href":6653},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=572",[6655],{"count":22,"href":6656},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F572\u002Frevisions",[6658],{"id":6659,"href":6660},864,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F572\u002Frevisions\u002F864",[6662],{"href":6663},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=572",[6665,6667],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6666},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=572",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6668},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=572",[6670],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6672,"wp:term":6682},[6673],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6674,"_links":6675},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6676,"collection":6680},[6677],{"href":54,"targetHints":6678},{"allow":6679},[44],[6681],{"href":96},[6683,6698],[6684],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6685},{"self":6686,"collection":6690,"about":6692,"wp:post_type":6694,"curies":6696},[6687],{"href":105,"targetHints":6688},{"allow":6689},[44],[6691],{"href":110},[6693],{"href":113},[6695],{"href":116},[6697],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6699],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6700},{"self":6701,"collection":6705,"about":6707,"wp:post_type":6709,"curies":6711},[6702],{"href":955,"targetHints":6703},{"allow":6704},[44],[6706],{"href":469},[6708],{"href":472},[6710],{"href":964},[6712],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6715,"es":6719,"fr":6723},{"title":6716,"slug":6717,"description":6718},"Ergodic Literature and the Hypertext Short Story The Ship","ergodic-literature-and-the-hypertext-short-story-the-ship","Espen Aarseth’s concept of ergodic literature, selective and productive interactivity, and my own hypertext short story made in Twine for a new media studies seminar.",{"title":6720,"slug":6721,"description":6722},"La literatura ergódica y el relato hipertextual El barco","la-literatura-ergodica-y-el-relato-hipertextual-el-barco","El concepto de literatura ergódica de Espen Aarseth, la interactividad selectiva y la productiva, y mi propio relato hipertextual hecho en Twine para un seminario sobre nuevos medios.",{"title":6724,"slug":6725,"description":6726},"La littérature ergodique et la nouvelle hypertextuelle Le Bateau","la-litterature-ergodique-et-la-nouvelle-hypertextuelle-le-bateau","La notion de littérature ergodique d’Espen Aarseth, l’interactivité sélective et productive, et ma propre nouvelle hypertextuelle écrite dans Twine pour un séminaire sur les nouveaux médias.",{"id":6728,"date":6729,"date_gmt":6730,"guid":6731,"modified":6733,"modified_gmt":6734,"slug":6735,"status":12,"type":13,"link":6736,"title":6737,"content":6739,"excerpt":6741,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6743,"categories":6744,"tags":6745,"class_list":6746,"_links":6748,"_embedded":6780,"tagsResolved":6822,"translations":6823},529,"27. 03. 2016","2016-03-27T00:00:00",{"rendered":6732},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fmanfred-mohr-prukopnik-pocitacoveho-umeni","2025-07-05T13:41:26","2025-07-05T11:41:26","manfred-mohr-prukopnik-pocitacoveho-umeni","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fmanfred-mohr-prukopnik-pocitacoveho-umeni\u002F",{"rendered":6738},"Manfred Mohr: průkopník počítačového umění",{"rendered":6740,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Německý umělec Manfred Mohr patří k prvním průkopníkům počítačového umění. Jako jazzový hudebník a klasicky vzdělaný vizuální umělec nejdříve čerpal z hard-edge abstraktní malby. V roce 1967 v jeho umělecké praxi ale přišel zvrat poté, co si vyslechl přednášku francouzského skladatele Pierra Barbauda na téma využití algoritmické kompozice. Na začátku šedesátých let byl Mohr také výrazněn ovlivněn filosofií umění a estetikou německého filosofa Maxe Bense. Bense sám byl vysoce interdisciplinárně zaměřeným člověkem, pro svou teorii \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">racionální estetiky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> čerpal ze zásadních prací své doby jako např. kybernetika Norberta Wienera, Shannonova teorie informace či Birkhoffova snaha kvantifikovat estetickou krásu díla pomocí měření vztahu uspořádanosti a komplexity. Bense je považován za tvůce konceptu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">informační estetiky. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Bensova racionální estetika \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mohra transformovala a od abstraktního expresionismu se uchýlil k počítačovému umění založeném na algoritmické konstrukci geometrických tvarů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"P-197-N\u002FR801, 1977\" class=\"alignnone wp-image-705\" height=\"499\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 495px) 100vw, 495px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-1.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-1.jpg 495w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-1-150x150.jpg 150w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-1-298x300.jpg 298w\" width=\"495\">\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>P-197-N\u002FR801, 1977\u003C\u002Fstrong>\u003Cbr \u002F>\nPlotter drawing ink on paper\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>zdroj: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.bitforms.com\u002Fmohr\u002Fp-026f-inversion-logique\">http:\u002F\u002Fwww.bitforms.com\u002Fmohr\u002Fp-026f-inversion-logique\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ciframe allowfullscreen=\"\" frameborder=\"0\" height=\"750\" loading=\"lazy\" src=\"https:\u002F\u002Fplayer.vimeo.com\u002Fvideo\u002F67598990\" width=\"1000\">\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Manfred Mohr „Cubic Limit,“ 1973-74 Digital transfer of 16mm film 4 min\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Algoritmizace uměleckého procesu byla pro Mohra ideální prostředek, jak naplnit Bensovy myšlenky racionalizace umění: Mohr podnikl analýzu svého estetického stylu z posledních deseti let a jak vlastními slovy píše, našel překvapivě mnoho pravidelností a vzorců. Z těch vytvořil syntax, tedy pravidla pro kombinaci jednotlivých elementů, jež následně matematiky popsal, což mu umožnilo takto formalizovaný vlastní „umělecký styl“ převést do algoritmu v programovacím jazyce.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„The first step in that direction was an extended analysis of my own paintings and drawings from the last ten years. It resulted in a surprisingly large amount of regularities, determined of course by my particular aesthetical sense, through which I was able to establish a number of basic elements that amounted to a rudimentary syntax. After representing these basic constructions through a mathematical formalism, and setting them up in an abstract combinatorial framework, I was in a position to realize all possible representations of my algorithms.” (Mohr 1971)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mohr zmiňuje v jednom z rozhovorů\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, že v 70. letech dvacátého století bylo při zrodu počítačového umění nejsložitější se vůbec k nějakému počítači dostat. Mohr vysvětluje, že jeho první díla vznikala na mainframovém počítači, který byl ve vlastnictví metereologického institutu v Paříži. Mohrovi bylo dovoleno po večerech na počítači pracovat také proto, že tehdejší ministr zodpovědný za povolení měl pro Mohra pochopení, jelikož v mládím byl sám praktikujícím umělcem.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mohrův vizuální styl se dále vyznačoval tím, že používal pouze dvě barvy: černou a bílou. Tato volba doplňuje celkovou binárnost jeho tvorby, Mohr ale uvádí, že se pouze pro dvě barvy rozhodnul ještě dříve, než se začal věnovat počítačovému umění kvůli tomu, že chtěl, aby dílo bylo hodnoceno na základě tvaru, nikoli barvy. Jeho pozdější tvorba ale již barev využívá.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V posledních čtyřiceti letech Mohr dále zkoumá estetiku generativního umění. Za jakousi šablonu, ze které jeho díla vycházejí, mu slouží vícedimenzionální krychle, jež, s odkazem na Bense, zobrazuje matematickou pravdu a koncept objektivní krásy (Klutch 2012, s. 79).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-2.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"\" class=\"alignnone wp-image-708 size-full\" height=\"571\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 588px) 100vw, 588px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-2.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-2.jpg 588w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2016\u002F03\u002FBez-názvu-2-300x291.jpg 300w\" width=\"588\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>P-1611-6_10, 2012\u003C\u002Fstrong>\u003Cbr \u002F>\nPigment-ink on canvas\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>zdroj: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.bitforms.com\u002Fmohr\u002Fp-1611-6_10\">http:\u002F\u002Fwww.bitforms.com\u002Fmohr\u002Fp-1611-6_10\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zdroje:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">KLUTSCH, Christoph a (eds.). 2012. Information Aesthetics And The Stuttgart School. In: B HIGGINS, Hannah a Douglas KAHN. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mainframe Experimentalism: Early Computing and the Foundations of the Digital Arts\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. California: University of California Press, s. 65-89. ISBN 0520268385.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">MOHR, Manfred. 1971. Artist’s Statement. In: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Manfred Mohr Computer Graphics — Une Esthétique Programmée\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Paris: ARC — Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris. Dostupné také z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.emohr.com\u002Fww1_out.html\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Fwww.emohr.com\u002Fww1_out.html\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Salon | Artist Talk | The Algorithm of Manfred Mohr. 1963 — Now. In: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Youtube \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">[online]. 18. 03. 2016 [vid. 2013-06-18]. Kanál uživatele \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fchannel\u002FUCBtGVupR621ytCdSG-z7jqQ\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Art Basel\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Dostupné z: http:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?feature=player_embedded&v=aN1JcfRc6Xs#!\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6742,"protected":19},"\u003Cp>Německý umělec Manfred Mohr patří k prvním průkopníkům počítačového umění. Jako jazzový hudebník a klasicky vzdělaný vizuální umělec nejdříve čerpal z hard-edge abstraktní malby. V roce 1967 v jeho umělecké praxi ale přišel zvrat poté, co si vyslechl přednášku francouzského skladatele Pierra Barbauda na téma využití algoritmické kompozice. Na začátku šedesátých let byl Mohr také […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6747,13,33,34,35,36,37,888],"post-529",{"self":6749,"collection":6754,"about":6756,"author":6758,"replies":6760,"version-history":6763,"predecessor-version":6766,"wp:attachment":6770,"wp:term":6773,"curies":6778},[6750],{"href":6751,"targetHints":6752},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F529",{"allow":6753},[44],[6755],{"href":47},[6757],{"href":50},[6759],{"embeddable":53,"href":54},[6761],{"embeddable":53,"href":6762},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=529",[6764],{"count":22,"href":6765},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F529\u002Frevisions",[6767],{"id":6768,"href":6769},861,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F529\u002Frevisions\u002F861",[6771],{"href":6772},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=529",[6774,6776],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6775},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=529",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6777},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=529",[6779],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6781,"wp:term":6791},[6782],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6783,"_links":6784},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6785,"collection":6789},[6786],{"href":54,"targetHints":6787},{"allow":6788},[44],[6790],{"href":96},[6792,6807],[6793],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6794},{"self":6795,"collection":6799,"about":6801,"wp:post_type":6803,"curies":6805},[6796],{"href":105,"targetHints":6797},{"allow":6798},[44],[6800],{"href":110},[6802],{"href":113},[6804],{"href":116},[6806],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6808],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6809},{"self":6810,"collection":6814,"about":6816,"wp:post_type":6818,"curies":6820},[6811],{"href":955,"targetHints":6812},{"allow":6813},[44],[6815],{"href":469},[6817],{"href":472},[6819],{"href":964},[6821],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6824,"es":6828,"fr":6832},{"title":6825,"slug":6826,"description":6827},"Manfred Mohr: A Pioneer of Computer Art","manfred-mohr-a-pioneer-of-computer-art","The German artist Manfred Mohr, inspired by Max Bense’s rational aesthetics, turned his own style into algorithms and became one of the first pioneers of computer art.",{"title":6829,"slug":6830,"description":6831},"Manfred Mohr: pionero del arte por ordenador","manfred-mohr-pionero-del-arte-por-ordenador","El artista alemán Manfred Mohr, inspirado por la estética racional de Max Bense, convirtió su propio estilo en algoritmos y fue uno de los primeros pioneros del arte por ordenador.",{"title":6833,"slug":6834,"description":6835},"Manfred Mohr : un pionnier de l’art par ordinateur","manfred-mohr-un-pionnier-de-l-art-par-ordinateur","L’artiste allemand Manfred Mohr, inspiré par l’esthétique rationnelle de Max Bense, a traduit son propre style en algorithmes et fut l’un des premiers pionniers de l’art par ordinateur.",{"id":6837,"date":6838,"date_gmt":6839,"guid":6840,"modified":6842,"modified_gmt":6843,"slug":6844,"status":12,"type":13,"link":6845,"title":6846,"content":6848,"excerpt":6850,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6852,"categories":6853,"tags":6854,"class_list":6855,"_links":6857,"_embedded":6889,"tagsResolved":6931,"translations":6932},555,"13. 03. 2016","2016-03-13T00:00:00",{"rendered":6841},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Finterakcni-design-a-hci-ve-filmu-prometheus","2026-08-14T13:47:36","2026-08-14T11:47:36","interakcni-design-a-hci-ve-filmu-prometheus","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Finterakcni-design-a-hci-ve-filmu-prometheus\u002F",{"rendered":6847},"Interakční design a HCI ve filmu Prometheus",{"rendered":6849,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Od doby, co tvůrci filmů zařadili do svého repertoáru počítačové technologie, získali určitý druh svobody, která byla dostupná právě pouze vývojářům softwaru: počítačový kód má mnohé omezení, včetně nutnosti počítat s limity hardwaru, ale mezi tato omezení zcela jistě nepatří fyzikální zákony. Jinak řečeno, světy vytvořené filmovými a softwarovými tvůrci nemusí obsahovat nejen fyzikální zákony, ale ani cokoli jiného z našeho světa; jejich světy jsou omezené pouze kreativitou svých tvůrců.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kreativita jako teoretický koncept stále přináší více otázek než odpovědí, čemuž se nemůžeme divit, jelikož mnozí teoretici označují kreativní myšlení za pantheon nejvyššího lidského myšlení, což se mimo jiné také projevuje v interdisciplinárním oboru umělé inteligence, kde dosáhnutí AI obsahující kreativitu se považuje za bod, singularitu, kdy stroj nahradí člověka.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Není třeba znát dopodrobna, jak se kreativita manifestuje v lidské myšlení, aby o ní teoretici prohlásili, co já považuji za common sense tezi, tedy že ať už kreativita funguje jakkoli, člověk nikdy nevytváří věci ex nihilo, ale odkazuje se při tvorbě na již existující myšlenky, objekty a svět. Takto argumentuje například filosof Nelson Goodman, když ve své knize Způsovy světatvorby implicitně zavrhuje, že by člověk dokázal tvořit, aniž by do této tvorby nezahrnul sebe i socio-kulturní kontext, ve kterém tvoří. Goodman píše:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„Světatvorby, tvoření světů, tak jak je známe, vždy vycházejí ze světů, které jsou již po ruce; tvoření je vlastně přetvářením či znovuvytvářením“ (Goodman, 1996)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Dále se můžeme opřít o prominentní teoretiky designu, kteří Goodmanovi přitakávají. Architekt, teoretik a matematik Christopher Alexander píše v knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Notes on the Synthesis of Form\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, že: „proces designu je třeba vidět jako proces korekce chyb“. Podle autora „jsme naprosto neschopni formulovat designérský problém jinak, než jako chyby, které jsme objevili v minulých řešeních minulých problémů“ (Alexander, 1971, s. 8).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Teoretik Jan Michl souhlasí, když vidí design jako redesign. Michl tvrdí, že každý funkční kompletní výrobek, jako výstup designérské činnosti, není tvořen ex nihilo, ale je nevyhnutelně „výsledkem redesignu, tzn. rezultátem práce mnoha designérů, respektive postupného drobného i radikálního vylepšování předchozích řešení, přičemž žádný z jednotlivých účastníků tohoto procesu není s to předvídat ani plánovat komplexnost řešení pozdějších“ (Michl, 2012, s. 24).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Chceme-li dále nashromáždit důkazy podporující tyto teze, nic nám nebrání, abychom pohlédli na současné filosofické teorie kreativity. Jelikož jsem tuto cestu za poznáním kreativity již podstoupil, shrnu zde akorát, že současné teorie kreativity se skutečně přiklání tomu, že na tvorbu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">nových, funkční a užitečných \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">věcí (kreativity) lze pohlížet jako na vyvíjející se, evoluční proces závislý na kontextu, ve kterém ony věci vznikají. Jinak řečeno, kreativita se nezdá být absolutní, ale musí být porovnávána uvnitř daného referečního rámce, což znamená, že to co je kreativní pro Evropana, nemusí nutně být vůbec zajímavé pro obyvatele Jižní Ameriky.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud aspoň část z těchto teorií má co dočinění s tím, jak tvoříme a hodnotíme kreativní výsledky činnosti, ihned se nám odkrývá logická a potenciálně dost užitečná pedagogická teorie a praxe: co může student jakéhokoli kreativního oboru ihned podniknout, aby se ve svém oboru výrazně zlepšil, je seznámit se s aktuálními kreativními výsledky, u kterých se zamyslí, proč jsou takové jaké jsou, z jakých předchozích řešení se vyvinuly, jaké předcházející problémy řeší, případně jaké nové problémy přináší, a nakonec na jejich základu vytvořil vlastní nové řešení.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co se týče vývoje interakcí mezi člověkem a počítačem, filmy jsou obzvláště zajímavým zdrojem inspirace z mnoha zřejmých důvodů. Tak například budget velkofilmu se pohybuje ve zcela jiných číslech než tradiční projekty tvořící interakční rozhraní, a přestože neupírám možnost nízkorozpočtovým projektům přijít se zajímavými novými výsledky, v dnešní kapitalistické tržní ekonomice se rodí inovativní, rozsáhlé projekty většinou na dvou frontách: tam, kde jsou enormní částky peněz, a tam, kde jsou enormní částky peněz. Ne, není to překlep, mám samozřejmě na mysli zcela odlišné fronty: privátní korporátní sféru a veřejný sektor v podobě univerzitních institucí a jiných výzkumných středisek. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jak velkolepé scifi filmy, tak i studenti v MIT Media Labu budou vždy vycházet z předchozích řešení. Otázkou je, jak ve skutečnosti scifi filmy využívají svého enormního budgetu a mnoha talentovaných lidí k tomu, aby oblast interakčního designu, čímž mám na mysli i akademický obor HCI, posunuli dopředu, zdali vůbec. Neméně zajímavou otázkou je, jak velkovýpravné filmy jako třeba Prometheus Ridleyho Scotta čerpají z existujícího akademického i komečního výzkumu, který implementují do svého díla. Na tyto a další otázky se za pomoci filmu Prometheus zaměřím, a to tak, že na základě vlastního uvážení vyberu zajímavé interface z filmu, který podrobněji analyzuji odpověďmi na připravené otázky.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2016\u002F03\u002Fprometheus-mostek.jpg\" alt=\"Můstek lodi Prometheus: řada dotykových panelů se zelenomodrými vizualizacemi planety a lodi, mezi nimi žlutě podsvícená fyzická tlačítka, ruka pilota ovládá jeden z displejů. Zdroj: Territory Studio\" width=\"1600\" height=\"900\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Ukázka grafického interakčního rozhraní z filmu Prometheus\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fterritorystudio.com\u002Fproject\u002Fprometheus\u002F\" rel=\"noopener nofollow\">Territory Studio, autoři rozhraní pro film Prometheus\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Při porovnání s otatní technologií z filmu si vybírám poměrně nudný objekt. Jedná se o skleněnou či plastovou, každopádně transparentní „smartpad“ destičku, na které je dle filmu možné zobrazit data.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cb>Kdyby taková technologie byla používána v běžné domácnosti, jak by vypadala?\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hlavní důvod, proč mě tato technologie a její interakční design zaujal, je že tento druh destiček dle mého názoru přijde brzy na komerční trh, kde nahradí chytré telefony a tablety. Bude se jednat o skleněnou destičku, která bude mít v sobě integrované veškeré potřebné obvody pro dotykové ovládání a zobrazení jakéhokoli obsahu. Její nesmírnou výhodou bude, že jeden hardware dokáže zobrazit jakýkoli software, takže uživatelé nejspíše budou mít tuto destičku mnohem déle než dnešní chytré telefony, protože takto generický a neutrální vzhled jen těžko může pro danou funkci něco překonat; inženýři a designéři, kteří budou tyto destičky navrhovat, se nebudou muset zabývat estetickou stránku zařížení, místo toho budou přemýšlet, jaký software, funkcionality a interakce vytvoří. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cb>Jaké implikace by znamenalo masové přijetí takové technologie (kde mohou být všude používány, etické ot. apod.)?\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">To by také znamenalo, že by se redukoval odpad pramenící z toho, že dnešní chytré telefony a tablety jsou pokládány za zastaralé jen kvůli svému vzhledu a nikoli nutně pro svůj hardware. Takto generický vzhled by stimuloval alokaci financí a lidských zdrojů do vývoje nových interakcí a funkcionalit. Na úrovni společnosti by masové přijetí skleněných destiček jako přenosných zobrazovacích zařízení znamenalo šetření přírody, méně odpadu, lepší recyklaci materiálu, a tak ekologičtější a čistší svět, za předpokladu, že výroba této technologie nebude náročná a znečišťující. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cb>Jak je inspirováno přítomností a jak může ovlivnit budoucnost HCI?\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Konceptuálně jsou podobné skleněné destičky již poměrně zastaralé. Již několik let se před vydáním nového Apple telefonu iPhone objevují na internetu neoficiální konceptuální návrhy, které využívají transparentních materiálů a moderního vizuálně-interakčního jazyka. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Do širokého povědomí se také zapsala společnost Microsoft, když vydala své vynikají video představující v rámci produktu Office produktivní život v roce 2019. Skleněné destičky s propracovaným softwarem a interakcemi jsou v tomto videu představeny jako nepostradatelní pomocníci v pracovním životě, vzdělávání, ale i pro každodenní činnost.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ciframe allowfullscreen=\"\" frameborder=\"0\" height=\"480\" loading=\"lazy\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fembed\u002F8Ff7SzP4gfg\" style=\"width:853px;height:480px;max-width:100%\" width=\"853\">\u003C\u002Fiframe>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Koncept video Microsoftu představující profesionální i soukromý život v roce 2019\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Koncept video od Microsoft (i jiných) dobře předznamenávají směr vývoje nejen interakčního designu, ale i celé disciplíny HCI: hardware ustupuje do pozadí, mnohem důležitější jsou softwarové funkcionality, které jsou dostupné napříč spektrem zařížení. Pokud potenciálně každá plocha bude plátnem pro interakci mezi člověkem a počítačem, je nevyhnutelné, že budoucnost oboru HCI bude mnohem více orientována na holistické pojetí interakce. Ta nebude interakcí mezi zařízením a člověkem, ale hlubším srůstáním člověka a komputerizovaného okolního světa. Svět, jak se zdá, bude jedno velké „interakční plátno“. Taková synergie lidského a umělého vyžaduje pojmosloví dnes se vyskytující v sociologii, kulturologii, ale i v systémové vědě a kybernetice. Designovat interakce bude znamenat \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">designovat život sám\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cb>Co by se mohlo stát, kdyby technologie nefungovala nebo fungovala špatně\u002Fhacking?\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jestliže jsem skleněnou destičku popsal jako symbol masivní interakce s okolním prostředí, nechci tím naznačit, že by film s touto vizí nepočítal. Sám totiž obsahuje scény, kde sklo je skutečně plátnem pro interakce a ovládání složité technologie. Mám-li uvažovat o tom, co by se stalo, kdybychom byli na takto masivní interakci se světem až příliš závislí, hodí se si vzpomenout na úvodní scény filmu Prometheus, kde robot David probouzí posádku z hibernace, kterou zajišťují hibernační pody. Ty jsou ovládané vizuálně-interakčními elementy zobrazenými na skleněném těle. Když dotykové ovládání přestane fungovat u osobních ručních zařízení, nic se neděje, pro zařízení využívaných v odvětvích jako zdravotnictví, vyžadujících stoprocentní funkčnost budou následky fatální.\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2016\u002F03\u002Fprometheus-rucni-zarizeni.jpg\" alt=\"Ruce držící průsvitné ruční zařízení, na jehož displeji svítí růžovo-tyrkysové porovnání vzorku DNA s lidskou DNA a červený nápis DNA match. Zdroj: Territory Studio\" width=\"1600\" height=\"900\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Když dotykové ovládání přestane fungovat u osobních ručních zařízení, nic se neděje; u zařízení v oborech jako zdravotnictví, kde je vyžadována stoprocentní funkčnost, budou následky fatální\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fterritorystudio.com\u002Fproject\u002Fprometheus\u002F\" rel=\"noopener nofollow\">Territory Studio, autoři rozhraní pro film Prometheus\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Literatura:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">ALEXANDER, Christopher. 1971. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Notes on the synthesis of form\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Cambridge [Mass.]: Harvard University Press. ISBN 0674627512.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GOODMAN, Nelson. 1996. \u003Cem>Způsoby světatvorby\u003C\u002Fem>. Bratislava: Archa. Filosofie do kapsy. ISBN 8071151203.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">MICHL, Jan. 2012. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Funkcionalismus, design, škola, trh: čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Brno: Barrister & Principal. ISBN 9788087474488.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6851,"protected":19},"\u003Cp>Od doby, co tvůrci filmů zařadili do svého repertoáru počítačové technologie, získali určitý druh svobody, která byla dostupná právě pouze vývojářům softwaru: počítačový kód má mnohé omezení, včetně nutnosti počítat s limity hardwaru, ale mezi tato omezení zcela jistě nepatří fyzikální zákony. Jinak řečeno, světy vytvořené filmovými a softwarovými tvůrci nemusí obsahovat nejen fyzikální zákony, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6856,13,33,34,35,36,37,888],"post-555",{"self":6858,"collection":6863,"about":6865,"author":6867,"replies":6869,"version-history":6872,"predecessor-version":6875,"wp:attachment":6879,"wp:term":6882,"curies":6887},[6859],{"href":6860,"targetHints":6861},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F555",{"allow":6862},[44],[6864],{"href":47},[6866],{"href":50},[6868],{"embeddable":53,"href":54},[6870],{"embeddable":53,"href":6871},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=555",[6873],{"count":22,"href":6874},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F555\u002Frevisions",[6876],{"id":6877,"href":6878},860,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F555\u002Frevisions\u002F860",[6880],{"href":6881},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=555",[6883,6885],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6884},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=555",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6886},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=555",[6888],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6890,"wp:term":6900},[6891],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":6892,"_links":6893},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":6894,"collection":6898},[6895],{"href":54,"targetHints":6896},{"allow":6897},[44],[6899],{"href":96},[6901,6916],[6902],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":6903},{"self":6904,"collection":6908,"about":6910,"wp:post_type":6912,"curies":6914},[6905],{"href":105,"targetHints":6906},{"allow":6907},[44],[6909],{"href":110},[6911],{"href":113},[6913],{"href":116},[6915],{"name":77,"href":78,"templated":53},[6917],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":6918},{"self":6919,"collection":6923,"about":6925,"wp:post_type":6927,"curies":6929},[6920],{"href":955,"targetHints":6921},{"allow":6922},[44],[6924],{"href":469},[6926],{"href":472},[6928],{"href":964},[6930],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":6933,"es":6937,"fr":6941},{"title":6934,"slug":6935,"description":6936},"Interaction Design and HCI in the Film Prometheus","interaction-design-and-hci-in-the-film-prometheus","How a big-budget sci-fi film draws on existing design and HCI research: an analysis of the transparent smartpad from Ridley Scott’s Prometheus.",{"title":6938,"slug":6939,"description":6940},"Diseño de interacción y HCI en la película Prometheus","diseno-de-interaccion-y-hci-en-la-pelicula-prometheus","Cómo una superproducción de ciencia ficción se apoya en la investigación existente en diseño y HCI: análisis de la tableta transparente de Prometheus, de Ridley Scott.",{"title":6942,"slug":6943,"description":6944},"Design d’interaction et HCI dans le film Prometheus","design-d-interaction-et-hci-dans-le-film-prometheus","La créativité comme redesign et ce que les interfaces du film Prometheus de Ridley Scott, en particulier une tablette de verre transparente, laissent présager pour l’avenir de la HCI.",{"id":6946,"date":6947,"date_gmt":6948,"guid":6949,"modified":6951,"modified_gmt":6952,"slug":6953,"status":12,"type":13,"link":6954,"title":6955,"content":6957,"excerpt":6959,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":6961,"categories":6962,"tags":6963,"class_list":6964,"_links":6966,"_embedded":6998,"tagsResolved":7040,"translations":7041},537,"12. 03. 2016","2016-03-12T00:00:00",{"rendered":6950},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fanalyza-meditace-a-tvorba-sveta-nelsona-goodmana","2025-07-05T13:40:20","2025-07-05T11:40:20","analyza-meditace-a-tvorba-sveta-nelsona-goodmana","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fanalyza-meditace-a-tvorba-sveta-nelsona-goodmana\u002F",{"rendered":6956},"Analýza meditace a tvorba světa Nelsona Goodmana",{"rendered":6958,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud si určitý počet lidí přečte a představí jednu pasáž z Bible, je možné jejich představy ohodnotit? Budem schopni říci, že jeden popis je lepší než druhý? Na základě čeho jednotlivým popisům přisoudíme Hodnotu?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jednou z možností, jak podstoupit tuto aktivitu, je deklarovat, že nejlepší představa pasáže z Bible je taková, která je nejvíce věrná své předloze. Ihned ale narazíme na problém, jestliže popis vyžaduje představit si něco, pro co sám neposkytuje informace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V pasáži Marek 14,17—25 se dočteme o tom, že Ježíš seděl a stoloval s dvanácti dalšími lidmi, ze kterých ho jeden zradí („Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten který se mnou jí.“). Dále z textu jednoduše usoudíme, že společné stravování, o kterém nemůžeme říci, zda se jedná o obědu či večeři, protože ze samotného textu se to nedočteme, se skládalo z pojídání chleba i pití vína, což byly pro přítomné osoby nejspíše symbolické akty. Nakonec se dočteme o tom, že postava jménem Ježíš se považuje za Syna člověka, který bude v blíže neurčené budoucnosti opět pít z plodu révy v Božím králoství. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Záměrně vyjmenovávám text pasáže takto kostrbatě a doslova, jelikož chci zdůraznit, že obsahuje velice málo kotevních bodů, ze kterých by si šlo představit ucelenou scénu v hlavě. Nic nám sice nebrání, aby naše mentální představa byla neúplná, útržkovitá, ale je nepravděpodobné, že bychom si představili Ježíše bez toho, aniž by byl zcela bez jakýchkoli vlastností. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zcela věrná vizuální představa na základě textu je tak možná pouze tehdy, když popis obsahuje bezezbytkově veškeré informace. V extrémním případě by to znamenalo, že bychom po textu museli vyžadovat, aby scénu popsal na úrovni fyzikálních zákonů. Taková úroveň přesnosti by ale byla nepraktická (nikdo by toho nejspíše nebyl schopen přenést přesnost popisu na mentální obraz) a zároveň by tak či onak byla neúplná, protože současné fyzikální zákony nedokáží popsat celou fyzikální realitu (viz nekompatibilita kvantové fyziky a teorie relativity) a mnoho dalších jevů sice existujících v naší fyzikální realitě, ale těžko redukovatelných na nějaké fyzikální zákony. Skepsi vůči tomuto \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">fyzikalismu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> vyjádřil i např. Nelson Goodman, který o redukování všeho na fyziku řekl, že takový požadavek je \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„[…] mlhavý, neboť samotná fyzika je fragmentární, nestabilní a druh i konsekvence předpokládané redukce jsou vágní. (Jak byste redukovali Constablův světonázor či pohled na svět Jamese Joyce na fyziku?)“ (Goodman, 1996)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hodláme-li si vůbec představovat danou scénu, musíme se zdát nároku na kompletní věrnost naší mentální vize, jelikož, jak jsme již zmínili, naše kognitivní vybavení neobsahuje prostředky, kterými bychom si člověka, chléb či jakýkoli \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">rozprostraněný \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">objekt vyobrazili v mysli bez výšky, šířky, barvy a jiných atributů. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Dobrali jsme se tedy poznání, že vyobrazená scéna z Bible každého z participujících na tomto úkolu bude nutně obsahovat něco, co z textu není patrné. Námi doplněné chybějící částečky puzzle ale nejsou zvolené zcela náhodně, potřebná vizuální vodítka si nevyhnutelně mozek doplní z vlastních zdrojů počínaje znalostmi, zážitky a konče strukturou biologického make-upu. Byli jsme požádáni, abychom vytvořili \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">svět\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jeho obsah bude vycházet z našeho subjektivního, biologicko-kulturního referenčního rámce. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Říká se, že snad pouze Bůh dokáže tvořit \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">ex-nihilo\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Vnímání i vytváření obrazů nás smrtelných lidí ale nikdy neprobíhá na zcela čistém pozadí, vždy jsme svázáni a ovlivněni tím, že patříme k určitému biologickému druhu, který žije v socio-kulturním kontextu a poznává tento kontextu na základě pravidel odvozených z fungování relevantních orgánů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Po goodmanovsku bychom řekli, že \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„Světatvorby, tvoření světů, tak jak je známe, vždy vycházejí ze světů, které jsou již po ruce; tvoření je vlastně přetvářením či znovuvytvářením“ (Goodman, 1996)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Otázka položená na začátku se tak jeví jako nevhodná: protože neexistuje žádný absolutní a neutrální rámec, podle kterého bychom vize objektivně porovnali, naskytá se možnost vize pojmout jako autonomní estetické vizuální objekty. U těch sice není možné vyžadovat objektivní pravdivostní hodnotu, ale zbývá nám neméně zajímavá práce prozkoumat, jakou vlastní inherentní logiku tyto vize-malby mají a z jakých referenčních rámců tuto logiku čerpají. Potom soudci našich obrazů nebudou vědeckými badateli, ale spíše uměleckými kritiky A ti dle Artura Danta pomocí vhodné interpretace mohou některé vize povznést na umělecká díla.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">***\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Má vize biblické pasáže Poslední večeře se odehrává v kamenném domě s dřevěnou střechou. Scénu večeře jsem viděl zcela odlišně od konvenčních zobrazeních, které si v tuto chvíli vybavím. Pro asymetrický stůl, ani vnitřek domu nenacházím žádnou jasnou referenci. U stolu ani v místnosti dokonce nenacházíme všech dvanáct apoštolů. Je možné, že jsem vstoupil do scény zrovna ve chvíli, kdy jen ti Ježíši nejbližší byli přítomni? Kde se ale projevuje jednoznačně konvence je Ježíšovo umístění do význačné pozice u stolu. Nejen, že jsem zde mohl být ovlivněn kulturními zobrazeními, ale také obecně pravidlem, že významná postava usedá na nejvýznamnější místo u stolu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zajímavostí je, že v prvních okamžicích jsem tušil, že nejsem jen nějakým pozorovatel poletujícím nad danou scénou, ale přímo jedním z apoštolů; cítil jsem se být mimo hlavní dění, což bylo naznačeno tím, že jsem seděl na kraji stolu, nejdále od Ježíše. Jako jediný jsem si také všiml, že do místnosti vstoupila stará žena. Nad symbolikou této postavy je dobré se pozastavit. Mohla znamenat něco z mého života? Jistě, nejdříve mě napadlo, že by žena mohla být symbolem mých rodinných poměrů. Dále mohla symbolizovat celý izraelský lid, předávající své dlouhodobé břímě nadcházejícímu spasiteli. Proč si té ženy ale nikdo z přítomných nevšímal?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Postava, kterou jsem ztělesňoval, několikrát vyjádřila pocit studu; nejdříve při pomyšlení na výdělek obchodníka, poté při násilnému chování vůči přítomnému neurčitému zvířeti, a nakonec ve chvíli, kdy se všechny tváře v místnosti otočily jejím směrem.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Žena, ani stud dle mého neodkazují na žádné kulturní motivy, nýbrž jsou zhmotněním mého emočního rozpoložení v době meditace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ačkoli v zadání bylo řečeno, že zrak mám zapojit až jako poslední ze smyslů, nepodařilo se mi toho docílit, jelikož ihned po začátku meditace jsem ve svém vědomí držel hrubý nárys celého domu. Potlačit vizuální obrazy bylo jednoznačně nejtěžší částí zadání.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Literatura:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GOODMAN, Nelson. 1996. \u003Cem>Způsoby světatvorby\u003C\u002Fem>. Bratislava: Archa. Filosofie do kapsy. ISBN 8071151203.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":6960,"protected":19},"\u003Cp>Pokud si určitý počet lidí přečte a představí jednu pasáž z Bible, je možné jejich představy ohodnotit? Budem schopni říci, že jeden popis je lepší než druhý? Na základě čeho jednotlivým popisům přisoudíme Hodnotu? Jednou z možností, jak podstoupit tuto aktivitu, je deklarovat, že nejlepší představa pasáže z Bible je taková, která je nejvíce věrná […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[6965,13,33,34,35,36,37,888],"post-537",{"self":6967,"collection":6972,"about":6974,"author":6976,"replies":6978,"version-history":6981,"predecessor-version":6984,"wp:attachment":6988,"wp:term":6991,"curies":6996},[6968],{"href":6969,"targetHints":6970},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F537",{"allow":6971},[44],[6973],{"href":47},[6975],{"href":50},[6977],{"embeddable":53,"href":54},[6979],{"embeddable":53,"href":6980},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=537",[6982],{"count":22,"href":6983},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F537\u002Frevisions",[6985],{"id":6986,"href":6987},859,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F537\u002Frevisions\u002F859",[6989],{"href":6990},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=537",[6992,6994],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":6993},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=537",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":6995},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=537",[6997],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":6999,"wp:term":7009},[7000],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7001,"_links":7002},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7003,"collection":7007},[7004],{"href":54,"targetHints":7005},{"allow":7006},[44],[7008],{"href":96},[7010,7025],[7011],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7012},{"self":7013,"collection":7017,"about":7019,"wp:post_type":7021,"curies":7023},[7014],{"href":105,"targetHints":7015},{"allow":7016},[44],[7018],{"href":110},[7020],{"href":113},[7022],{"href":116},[7024],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7026],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7027},{"self":7028,"collection":7032,"about":7034,"wp:post_type":7036,"curies":7038},[7029],{"href":955,"targetHints":7030},{"allow":7031},[44],[7033],{"href":469},[7035],{"href":472},[7037],{"href":964},[7039],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7042,"es":7046,"fr":7050},{"title":7043,"slug":7044,"description":7045},"An Analysis of Meditation and Nelson Goodman’s Worldmaking","an-analysis-of-meditation-and-nelson-goodman-s-worldmaking","Can we judge which mental image of a Bible passage is better? A reflection on a meditation on the Last Supper through Nelson Goodman’s idea of worldmaking.",{"title":7047,"slug":7048,"description":7049},"Análisis de la meditación y la creación de mundos de Nelson Goodman","analisis-de-la-meditacion-y-la-creacion-de-mundos-de-nelson-goodman","¿Podemos juzgar qué imagen mental de un pasaje de la Biblia es mejor? Una reflexión sobre una meditación acerca de la Última Cena a través de la idea de creación de mundos de Nelson Goodman.",{"title":7051,"slug":7052,"description":7053},"Analyse de la méditation et la fabrication des mondes de Nelson Goodman","analyse-de-la-meditation-et-la-fabrication-des-mondes-de-nelson-goodman","Peut-on juger quelle image mentale d’un passage de la Bible est la meilleure ? Une méditation sur la Cène lue à travers l’idée de fabrication des mondes de Nelson Goodman.",{"id":7055,"date":7056,"date_gmt":7057,"guid":7058,"modified":7060,"modified_gmt":7061,"slug":7062,"status":12,"type":13,"link":7063,"title":7064,"content":7066,"excerpt":7068,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7070,"categories":7071,"tags":7072,"class_list":7073,"_links":7075,"_embedded":7107,"tagsResolved":7149,"translations":7150},546,"06. 03. 2016","2016-03-06T00:00:00",{"rendered":7059},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fpoznamky-k-eseji-arthur-danto-svet-umeni","2025-11-04T13:52:39","2025-11-04T12:52:39","poznamky-k-eseji-arthur-danto-svet-umeni","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fpoznamky-k-eseji-arthur-danto-svet-umeni\u002F",{"rendered":7065},"Poznámky k eseji Arthur Danto — Svět umění",{"rendered":7067,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Filosof umění Arthur Danto byl významným a literárně plodným filosofem a kritikem. Pro jeho dílo jsou význačné především dvě fráze: „svět umění“ a „konec umění“. Zde se budu věnovat poznámkám k jeho eseji Svět umění (v původní anglické verzi jako Artworld), která vyšla v roce 1961.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Autor na začátku eseje komentuje \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">mimésis\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, tedy první rigorózní pokus o teorii umění, jejíž kořeny datujeme zpětně až do antického Řecka k Platónovi a Aristotelovi. Mimetická teorie umění hodnotí umělecké dílo na základě toho, jak věrně reprezentuje či zobrazuje realitu.  Z tohoto hlediska není složité pochopit, proč Platón byl vehementním odpůrcem určitých žánrů umění: Platónova říše Forem nebo Idejí obsahovala neměnné a dokonalé recepty pro fyzické i abstraktní objekty, jejichž charakteristickou vlastností bylo, že představovaly pravdu. Ta byla nejušlechtilejším cílem filosofie. Umělec ale pro Platóna nebyl někým, kdo by se zajímal o pravdu, jelikož druhy umění jako poezie, malba nebo divadlo, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">pouze \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">napodobovaly nikoli dokonalé Ideje, ale pomíjivé, dočasné a degradující objekty reálné světa. Ba co více jejich díla byla často dvojnásobnou imitací, protože zobrazovala objekty již jednou vytvořené člověkem-řemeslníkem a na co člověk sáhne, to má zákonitě k dokonalosti daleko! Tedy aspoň v očích Platóna.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pro mnoho dalších teoretiků ale mimetická teorie umění představovala velice lákavý způsob hodnocení uměleckých děl. Poskytuje totiž jednoduchou možnost, jak rozlišovat dobrá a špatná umělecká díla: čím více se dílo blíží své reálné předloze, tím více naplňuje funkci umění a tím více se jedná o hodnotnější dílo. Tato teorie byla populární v období renesance a udržela si dominantní postavení až do nedávné doby. Její nedostatky, jak píše Danto, vyšly brzy najevo po vynalezení fotografie. Z mimetické teorie umění by totiž vyplývalo, že jakákoli fotografie by byla inherentně hodnotnější než díla z jiného uměleckého žánru, ať už by se jednalo o rodinné fotografie z dovolené nebo selfie s našpulenou pusou. Mimetická teorie finálně zapadla s příchodem abstrakního umění, kde imitaci reálného světa vůbec nenalezáme. O nic lépe by si mimetická teorie neporadila se známým Duchampovým pisoárem a krabicemi Brillo Andyho Warhola. Tyto dvě díla z dvacátého století slouží Dantovi jako příklady toho, jak i současnější teorie kladoucí důraz na estetické kvality nebo formální prvky, mohou mít problémy identifikovat dadaistický pisoár a pop-artovou krabici jako umělecká díla. Danto se tak ptá, co z těchto a ostatních objektů dělá umělecká díla, zvláště když:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">[…] v dnešní době si člověk vůbec nemusí všimnout, že se pohybuje na půdě umění bez \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">toho, že by mu to teorie sdělila.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cdiv id=\"attachment_945\" style=\"width: 699px\" class=\"wp-caption alignnone\">\u003Cimg loading=\"lazy\" decoding=\"async\" aria-describedby=\"caption-attachment-945\" class=\"wp-image-945 size-full\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2016\u002F03\u002Fandy-warhol-brillo-boxes-display-image.jpeg\" alt=\"Lepenkové Brillo krabice Andyho Warhola. Je to umění? A proč?\" width=\"689\" height=\"522\" \u002F>\u003Cp id=\"caption-attachment-945\" class=\"wp-caption-text\">Lepenkové Brillo krabice Andyho Warhola. Je to umění? A proč?\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Dantovou radikální tezí je, že „uměleckost“ uměleckých děl nemáme hledat v objektech samotných, ale mimo ně, v prostředí, ve kterém existují, ve \u003Cem>světě umění\u003C\u002Fem> a uměleckých teorií, neboť to jsou právě ony, které umožňují umělecká díla. Jinak řečeno, umělecká díla vznikají tehdy, když existuje teorie, která je dokáže interpretovat, teorie \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">umožňuje \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">umění:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„Vidět něco jako umění vyžaduje cosi, co oko nemůže odhalit – atmosféru umělecké teorie, znalost dějin umění: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">svět umění.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Přestože umělecká díla jsou určitými objekty, podle Danta nemůžeme říci, že umělecká díla jsou \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">pouze \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">těmito objekty. To se nám snaží naznačit i ve výše citované větě: umělecké dílo se skládá z nějaké hmatatelné, materiální části, ale také je tvořeno svou nemateriální částí, která je právě definována prostřednictvím vztahů ke světu umění skládajícího se z teorií, děl, teoretiků, kurátorů, muzeí, atd. Všechny potenciální umělecká díla si tak můžeme představit tak, že existují v abstraktní síti, kde díla jsou propojena s teoriemi, které zároveň jsou dále propojeny s předchozími, již existujícími uměleckými díly. Kandidátní umělecká díla vyčkávají, až se tato \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">struktura\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> zformuje do vhodné podoby, která vrhne, prostřednictvím umělecké teorie, na ně světlo, a tím je pasuje na umělecká díla.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Pokud se vrátíme k pisoáru Duchampa nebo Warholovým skulpturám z lepenkových krabic Brillo, můžeme zodpovědět otázku, co z těchto obyčejných objektů dělá umění. Po fyzické stránce mohou skutečně být od svých negalerijních kopií k nerozeznání, přesto nejsou identické. Kde se liší je právě ona nemateriální část, která obsahuje výsledek interakce daného objektu s celým uměleckým světem. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Aby teorie dokázala intepretovat nová díla, potřebuje, aby byla průběžně obnovována a rozšiřována. Tento požadavek je zajištěn pokaždé, když umělecký svět přijme pod svá křídla dílo, jež obsahuje nové, dosavadními umělci doposud neužité vlastnosti. Danto o těchto „vlastnostech“ hovoří poněkud techničtěji, když užívá termínu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">predikátu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, se kterým se hojně setkáme v lingvistice nebo logice. Predikát v lingvistice je obecně přísudkem věty. Danto má na mysli konkrétní predikát realizovaný jmenným přísudkem se sponou. Jsou to věty, kde podstatné jméno následují specifická slovesa jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">být \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">či \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">stát se\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">, doplněné o přídavné jméno. Tak například věta \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">umělecké dílo U je expresivní\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">. „Je expresivní“ je jmenný přísudek, který přisuzuje podstatnému jménu „umělecké dílo U“ vlastnost „expresivní“. Co tedy přináší nová umělecká díla jsou právě nové predikáty, jež může teorie využít pro popis a interpretaci. Nové predikáty jsou přídavkem k existujícícm interpretačním nástrojům. Vztah umělecké dílo—teorie není jednosměrný, ale lze jej popsat jako obousměrnou, vzájemnou interakci.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Strukturalistická lingvistika tvrdí, že význam slov je dán tím, že v jazyce existují jiná slova, která se od prvního slova liší, a tato diference dává vzniknout významu individuálních slov. Jinak řečeno, na jazyk lze pohlížet jako na systém, strukturu (odtud strukturalismus), kde jednotlivé elementy spolu interagují, jelikož každý element přispívá, neboli participuje na významu elementů ostatních.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Ačkoli nejsem zběhlý ve strukturalistické kritice umění, myslím, že nebudu zcela mimo, když prohlásím, že Dantova teorie v podstatě hlásí totéž: umění je struktura složená z mnoha elementů, mezi které řadíme samotná díla, teorie, instituce, aj., a jejich \u003Cem>interakce\u003C\u002Fem> (s mnoha zpětnovazebními mechanismy) a \u003Cem>evoluce\u003C\u002Fem> (v případě, kdy se do struktury přidají nová díla, nové intepretační predikáty) tvoří ekosystém nazvaný Svět umění, ve kterém jednotlivé elementy se podílí  na významu ostatních elementů za pomoci synonymie, antonymie, metonymie a jiných vztahů známých z lingvistiky. Příkladem jsou v malířství abstraktní puristé, jejichž:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">„plátna mohou existovat coby umění jen proto, že existují ‚nepuristické‘ malby.“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">Z toho všeho mi logicky vyplývá toto: umělci a celé umění jednoznačně těží z výborných teoretiků. Jelikož umění patří mezi nejvyšší a nejkomplexnější lidské aktivity, měli bychom se postarat o to, abychom měli do budoucna dostatek vysoce vzdělaných, erudovaných, inteligentních a kreativních teoretiků. V opačném případě se může stát, pokud se to již neděje, že umění přijme pod svá křídla cokoli, „anything goes“ bude standardem, podle kterého se budou (ne)hodnotit nová, kandidátní umělecká díla. Arthur Danto si toho byl vědom. Jeho \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\">The End of Art\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight: 400;\"> je filosofickým vyrovnáním se s tímto problémem.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":7069,"protected":19},"\u003Cp>Filosof umění Arthur Danto byl významným a literárně plodným filosofem a kritikem. Pro jeho dílo jsou význačné především dvě fráze: „svět umění“ a „konec umění“. Zde se budu věnovat poznámkám k jeho eseji Svět umění (v původní anglické verzi jako Artworld), která vyšla v roce 1961. Autor na začátku eseje komentuje mimésis, tedy první rigorózní […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7074,13,33,34,35,36,37,888],"post-546",{"self":7076,"collection":7081,"about":7083,"author":7085,"replies":7087,"version-history":7090,"predecessor-version":7093,"wp:attachment":7097,"wp:term":7100,"curies":7105},[7077],{"href":7078,"targetHints":7079},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F546",{"allow":7080},[44],[7082],{"href":47},[7084],{"href":50},[7086],{"embeddable":53,"href":54},[7088],{"embeddable":53,"href":7089},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=546",[7091],{"count":29,"href":7092},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F546\u002Frevisions",[7094],{"id":7095,"href":7096},947,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F546\u002Frevisions\u002F947",[7098],{"href":7099},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=546",[7101,7103],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7102},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=546",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7104},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=546",[7106],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7108,"wp:term":7118},[7109],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7110,"_links":7111},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7112,"collection":7116},[7113],{"href":54,"targetHints":7114},{"allow":7115},[44],[7117],{"href":96},[7119,7134],[7120],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7121},{"self":7122,"collection":7126,"about":7128,"wp:post_type":7130,"curies":7132},[7123],{"href":105,"targetHints":7124},{"allow":7125},[44],[7127],{"href":110},[7129],{"href":113},[7131],{"href":116},[7133],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7135],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7136},{"self":7137,"collection":7141,"about":7143,"wp:post_type":7145,"curies":7147},[7138],{"href":955,"targetHints":7139},{"allow":7140},[44],[7142],{"href":469},[7144],{"href":472},[7146],{"href":964},[7148],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7151,"es":7155,"fr":7159},{"title":7152,"slug":7153,"description":7154},"Notes on the Essay: Arthur Danto — The Artworld","notes-on-the-essay-arthur-danto-the-artworld","Notes on Arthur Danto’s essay The Artworld: why mimesis fails, how theory makes Warhol’s Brillo boxes art, and the artworld read as a structure in the structuralist sense.",{"title":7156,"slug":7157,"description":7158},"Notas sobre el ensayo: Arthur Danto — El mundo del arte","notas-sobre-el-ensayo-arthur-danto-el-mundo-del-arte","Notas sobre el ensayo El mundo del arte de Arthur Danto: por qué falla la mímesis, cómo la teoría convierte en arte las cajas Brillo de Warhol y el arte como estructura.",{"title":7160,"slug":7161,"description":7162},"Notes sur l’essai : Arthur Danto — Le monde de l’art","notes-sur-l-essai-arthur-danto-le-monde-de-l-art","Notes sur l’essai Le monde de l’art d’Arthur Danto : pourquoi la mimèsis échoue, comment la théorie fait des boîtes Brillo de Warhol de l’art, et l’art en tant que structure.",{"id":7164,"date":7165,"date_gmt":7166,"guid":7167,"modified":7169,"modified_gmt":7170,"slug":7171,"status":12,"type":13,"link":7172,"title":7173,"content":7175,"excerpt":7177,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7179,"categories":7180,"tags":7181,"class_list":7182,"_links":7184,"_embedded":7216,"tagsResolved":7258,"translations":7259},523,"05. 03. 2016","2016-03-05T00:00:00",{"rendered":7168},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fmarek-14-17-25-aneb-hon-za-semiotickymi-torrenty-v-kolektivnim-nevedomi","2025-07-05T13:39:42","2025-07-05T11:39:42","marek-14-17-25-aneb-hon-za-semiotickymi-torrenty-v-kolektivnim-nevedomi","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fmarek-14-17-25-aneb-hon-za-semiotickymi-torrenty-v-kolektivnim-nevedomi\u002F",{"rendered":7174},"Marek 14: 17—25 aneb hon za semiotickými torrenty v kolektivním nevědomí",{"rendered":7176,"protected":19},"\u003Cp>Jedním ze spirituálních cvičení, tzv. exercicií, zavedených jezuitou sv.Ignácem, je vizualizace příběhů z Nového Zákona. Tato forma meditačního cvičení nabádá, abychom na cestě ve zbližování se s Ježíšem odložili intelekt a místo toho poznali Ježíše a jeho skutky skrze naše smysly a představivost. Sv. Ignác křesťanům poskytnul techniku, která jim umožňuje mnohem intimnější kontakt s Písmem a životem nejen Ježíše, ale také ostatních postav. Myslet, ale hlavně prožít!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To je vše v pořádku, ale co to má společného se současnou vizuální kulturou, tedy předmětem, pro který jsme toto cvičení dostali předepsáno? Přestože se nám Josef Šlerka upřímně vyznal ze svého přesvědčení, náboženská tématika je v tomto cvičení druhotná, spíše bylo nutné vybrat příběh či obrazový materiál, který bude do jisté míry dobře znám všem přítomným (testovacím semio-krysám). Hlavním cílem toho, proč jsme si měli najít čas na meditace, ve které vypneme neustále ve hlavě štěbetající intelekt a ponoříme se do prostoru pouze svými smysly (v pořadí sluch, hmat, čich, chuť a nakonec i zraku), je zkoumání, zdali se mezi účastníky tohoto experimentu najdou podobné obrazy, chutě či zvuky a pokud ano, proč tomu tak je?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nalezení podobností ve vizualizaci scény z Marka 14: 17—25 jistě nebude překvapivé, vždyť všichni jsme byli vychováváni v podobné, ne-li stejné kultuře; mnozí z nás také viděli da Vinciho Poslední večeři. Co když ale nalezneme shody tam, kde kultura a viděné známé obrazy nemohou být dostatečným vysvětlením? Nebudou tyto nalezená symbolická smyslová data výsledkem dotknutí se globálního a sdíleného pole zakořeněných symbolů a archetypů, tedy dle Carla G. Junga \u003Cem>kolektivního nevědomí\u003C\u002Fem>? Tak či onak, přidávám výsledek své meditace, která není předpřipraveným popisem uvedené kapitoly Bible, ale zachycení záblesků jednotlivých smyslových dat, které jsem se pokusil sestavit do ucelené narativní formy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>***\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jak nepatřičné to musí být, že právě v tento důležitý okamžik sedím s naším Pánem a ostatními z dvanácti se zavřenýma očima a snažím se vštípit si do paměti vše, co proudí mými smysly. Jistě mě právě teď nevěřícně ostatní pozorují a přemýšlí nad tím, co se skrývá za mým chováním. Anebo že bych se v jejich zájmu o mou osobu zmýlil? Je to možné, neboť slyším pouze veselou konverzaci. Bujarý a plný smích přichází odněkud přede mnou. Hlasů ale slyším více. Další sedí po mé pravici, kdežto nalevo ode mě neslyším nikoho hovořit. Místnost, ve které dnes hodujeme, musí být opatřena okny, jelikož k nám z ulice přichází zvuk klopýtání a naříkání ovcí, včetně tlumeného zvuku pastevního zvonce, kterými je nejspíše ozdoben jejich huňatý a měkký krk.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stále oslepen temnotou nahmatávám pevné dřevěné tělo stolu i lavice, která se otřásá, kdykoli vypukne smích, nebo se jen někdo prudce nahne. Sandálem na levé noze zkoumám chladnou podlahu z kamene. Narážím na kusy sena, jež se mi zapichují do kůže, a mám pocit, že se tu pod stolem prohání něco malého a živého. O co se jedná se dozvím, až otevřu oči. To ale ještě nemám v plánu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Cítím a chutnám hutnou zeleninovou polévku a krajíc čestvého chlebu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tanec příborů pokračuje a čím déle mám zavřené oči, tím podrobněji jsem schopný si všímat rušné a živé zvukové kulisy linoucí se z ulice.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Otevírám oči a konečně vidím skutečné obrysy objektů, které se předchozí smysly doposud snažily nepřesně a fragmentárně popsat. Jak jsem tušil, příliš obsesivně se snažím vztahovat veškeré dění světa na svou osobu; nikdo si mě nevšímá, na protější straně stolu v žoviální náladě spolu debatují čtyři ze dvanáctky, jejich tmavé kudrnaté vlasy, opálené a zarostlé tváře doplňují jejich jinak mírné obličeje. Sedíme u stolu, který mi připomíná tvar písmene „J“, které je ale zrcadlově převrácené po své vertikální ose a navíc místo zaoblené linky je nutné si představit ostré pravé rohy. Sedím s dalšími pěti na delší straně písmene J, naproti na výběžku sedí tři další, náš Pán samozřejmě uprostřed v části spojující obě strany stolu. Není nás dvanáct, kde jsou ostatní?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Odtrhávám na chvíli oči z našeho stolu a vidím, že sedíme v prostorné místnosti, jejíž podlaha a zdi jsou z opracovaných kusů kamene a střecha ze dřeva. Místnost není hermeticky uzavřená, naopak k nám proudí čerstvý a studený vzduch dvěma obdélníkovými otvory. Musím pro nedostatek vhodných slov nazvat okny. Zprostředkovávají mi pohled na rušný život venku na cestě. Po pravé straně, přes ramena našeho Pána vidím konečně pastýře či obchodníka, který si u těla drží svou ovci. V hlavě přemítám, kolik si asi dnes při svých obchodních záležitostech vydělal, a zároveň rychle pociťuji nevhodnost této otázky. Jelikož sedím čelem k východu tohoto domu a nejsem zaujat konverzací s druhými, jako první a jediný tak spatřuji velmi starou ženu, s obličejem plným vrásek z tichého, chudého života, jež na svých zádech pomalu nese těžký stoh slámy. Zastaví se v rohu místnosti, opatrně slaměněný stoh pokladá na podlahu. Stejně pomalým tempem, kterým přišla, opouští dům. Nepozdravena a rázem zapomenuta.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Říkal jsem, že cítím nějaké krůčky a pohyby na podlaze. Nemýlil jsem se. Ohnu se, abych se podíval pod stůl, kde vidím shrbené kuře nebo malou kachnu, nejsem si přesně jistý, protože srovnávání druhů nikdy nepatřilo mezi mé přednosti. To malé, neposedné zvíře mě ale irituje, nemám rád, když se mi něco prohání pod nohama, natož zvíře, o kterém nic nevím. Znovu nahlížím pod stůl a snažím se toho škůdce sandálem odkopnout. V poslední chvíli se ale zarážím, uvědomuji si, že tento čin by mě mohl uvrhnout do podezření, že nejsem mírumilovný člověk. Náš Pán by s tím určitě nesouhlasil. Co vůbec dělá?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Celou dobu nepromluvil a většinu času trávil zadumán nad svou polévkou. Snažil se v ní něco nalézt?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vstává ze židle a začíná se procházet po místnosti. Dojde ke stohu sena, který přinasla ona neznámá stará žena, a vrátí se zpět ke stolu. Usedá. Aniž by zvedl oči, oznamuje nám, že někdo z přítomných ho zradí. Místnost utichá. Všichni, i sám Pán, se na mě dívají. Nemrkají. Pán se opět postaví a všichni ode mě odvrací obličeje.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":7178,"protected":19},"\u003Cp>Jedním ze spirituálních cvičení, tzv. exercicií, zavedených jezuitou sv.Ignácem, je vizualizace příběhů z Nového Zákona. Tato forma meditačního cvičení nabádá, abychom na cestě ve zbližování se s Ježíšem odložili intelekt a místo toho poznali Ježíše a jeho skutky skrze naše smysly a představivost. Sv. Ignác křesťanům poskytnul techniku, která jim umožňuje mnohem intimnější kontakt s Písmem a životem […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7183,13,33,34,35,36,37,888],"post-523",{"self":7185,"collection":7190,"about":7192,"author":7194,"replies":7196,"version-history":7199,"predecessor-version":7202,"wp:attachment":7206,"wp:term":7209,"curies":7214},[7186],{"href":7187,"targetHints":7188},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F523",{"allow":7189},[44],[7191],{"href":47},[7193],{"href":50},[7195],{"embeddable":53,"href":54},[7197],{"embeddable":53,"href":7198},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=523",[7200],{"count":22,"href":7201},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F523\u002Frevisions",[7203],{"id":7204,"href":7205},858,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F523\u002Frevisions\u002F858",[7207],{"href":7208},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=523",[7210,7212],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7211},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=523",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7213},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=523",[7215],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7217,"wp:term":7227},[7218],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7219,"_links":7220},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7221,"collection":7225},[7222],{"href":54,"targetHints":7223},{"allow":7224},[44],[7226],{"href":96},[7228,7243],[7229],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7230},{"self":7231,"collection":7235,"about":7237,"wp:post_type":7239,"curies":7241},[7232],{"href":105,"targetHints":7233},{"allow":7234},[44],[7236],{"href":110},[7238],{"href":113},[7240],{"href":116},[7242],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7244],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7245},{"self":7246,"collection":7250,"about":7252,"wp:post_type":7254,"curies":7256},[7247],{"href":955,"targetHints":7248},{"allow":7249},[44],[7251],{"href":469},[7253],{"href":472},[7255],{"href":964},[7257],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7260,"es":7264,"fr":7268},{"title":7261,"slug":7262,"description":7263},"Mark 14:17–25, or the Hunt for Semiotic Torrents in the Collective Unconscious","mark-14-17-25-or-the-hunt-for-semiotic-torrents-in-the-collective-unconscious","An Ignatian meditation on the Last Supper written up as a semiotic experiment: what my senses found in the scene, and whether shared images point to Jung’s collective unconscious.",{"title":7265,"slug":7266,"description":7267},"Marcos 14, 17-25 o la caza de torrentes semióticos en el inconsciente colectivo","marcos-14-17-25-o-la-caza-de-torrentes-semioticos-en-el-inconsciente-colectivo","Una meditación ignaciana sobre la Última Cena convertida en experimento semiótico: lo que mis sentidos hallaron en la escena y si las imágenes compartidas apuntan al inconsciente colectivo de Jung.",{"title":7269,"slug":7270,"description":7271},"Marc 14, 17-25, ou la chasse aux torrents sémiotiques dans l’inconscient collectif","marc-14-17-25-ou-la-chasse-aux-torrents-semiotiques-dans-l-inconscient-collectif","Une méditation ignatienne sur la Cène transformée en expérience sémiotique : ce que mes sens ont trouvé dans la scène, et si les images partagées renvoient à l’inconscient collectif de Jung.",{"id":7273,"date":7274,"date_gmt":7275,"guid":7276,"modified":7278,"modified_gmt":7279,"slug":7280,"status":12,"type":13,"link":7281,"title":7282,"content":7284,"excerpt":7286,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7288,"categories":7289,"tags":7290,"class_list":7291,"_links":7293,"_embedded":7325,"tagsResolved":7367,"translations":7368},564,"29. 01. 2016","2016-01-29T00:00:00",{"rendered":7277},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fmuze-za-nehodu-ve-studence-a-smrt-lidi-spatny-design","2025-07-05T13:38:45","2025-07-05T11:38:45","muze-za-nehodu-ve-studence-a-smrt-lidi-spatny-design","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fmuze-za-nehodu-ve-studence-a-smrt-lidi-spatny-design\u002F",{"rendered":7283},"Může za nehodu ve Studénce a smrt lidí špatný design?",{"rendered":7285,"protected":19},"\u003Cp>Následující text přebírám z diskuze na facebookové stránce ČT24, kde lidé jednoznačně odsoudili výmluvu řidiče, který u soudu argumentoval, že sice světla svítila, ale závory byly nahoře. Jako student teorie designu, který několikrát pročítal\u003Cbr \u002F>\n\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nThe Design of Everyday Things\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003Cbr \u002F>\nod Dona Normana, jsem se v diskuzi pokusil o něco absurdního: bránit řidiče. Níže je můj celý komentář z diskuze:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>Řidič patří do vězení, přesto bychom se mohli zamyslet nad jeho argumentem, tedy že závory a světla nebyly „synchronizovány“. Dle mého zde hlavním viníkem je chybný DESIGN celého systému železničních přejezdů. Z velmi povrchní analýzy toho, co závory a světla komunikují, je patrné, že symbolizují zákaz. Zatímco světlo má pouze vizuálně komunikační funkci, závora je prostředek, který má taktéž funkci mechanickou, tedy buď poskytuje možnost projet, nebo naopak znemožňuje projetí. Prozatím vše na úrovni selského rozumu. Jenže z psychologie a teorie designu víme, že závora poskytuje tzv. „affordance“, tedy svým vzhledem a tvarem komunikuje, co závora znamená a co s ní člověk (řidič) může dělat. Odhlédneme od všech zákonů, musíme usoudit, že „affordance“ závory, když je nahoře, je možnost projet; když je dole, „affordance“ je nemožnost projet. Z psychologie i teorie designu víme, že pokud světlo hlásá „nejezdi“, ale „affordance“ závory umožňuje „projet“, vzniká zmatek, kognitivní disonance. Je jisté, že pokud je člověk doma u PC, cucá coca-colu, jeho myšlení funguje jinak, než když má za sebou celý den ježdění a soustředění. Chci tím říci, že na jednu stranu můžeme mít zákony, které něco přikazují, ale zákon je myšlenka pouze na papíře. Železniční přejezd nemůže spoléhat na to, že za každé okolnosti bude člověk tyto myšlenky respektovat. Sice ex-post může ten, kdo je poruší, do vězení, ale lidské životy to nezachrání. Takže jsem toho názoru, že důležitá je prevence, železniční přejezd by měl poskytovat správné „affordances“, a to ihned, když je to nutné. Ihned po tom, co začne svítit světlo, by nemělo být možné vjet na přejezd. Ihned. Zákon je jedna věc, ale chybný design a inženýrství druhý. Nepotřebujeme lepší zákony, ale chytřejší designéry a inženýry, jejichž návrhy budou předcházet problémům. DESIGN železničních přejezdů je špatný, DESIGN železničních přechodů připravuje lidi o život. Don Norman, teoretik designu, říká, neviňte uživatele (řidiče) za jeho chybné chování, viníkem je VŽDY designér. Ten, kdo navrhl systém železničních přejezdů, se podílí na smrti těchto lidí. I rest my case.\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n",{"rendered":7287,"protected":19},"\u003Cp>Následující text přebírám z diskuze na facebookové stránce ČT24, kde lidé jednoznačně odsoudili výmluvu řidiče, který u soudu argumentoval, že sice světla svítila, ale závory byly nahoře. Jako student teorie designu, který několikrát pročítal The Design of Everyday Things od Dona Normana, jsem se v diskuzi pokusil o něco absurdního: bránit řidiče. Níže je můj celý […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7292,13,33,34,35,36,37,888],"post-564",{"self":7294,"collection":7299,"about":7301,"author":7303,"replies":7305,"version-history":7308,"predecessor-version":7311,"wp:attachment":7315,"wp:term":7318,"curies":7323},[7295],{"href":7296,"targetHints":7297},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F564",{"allow":7298},[44],[7300],{"href":47},[7302],{"href":50},[7304],{"embeddable":53,"href":54},[7306],{"embeddable":53,"href":7307},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=564",[7309],{"count":22,"href":7310},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F564\u002Frevisions",[7312],{"id":7313,"href":7314},856,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F564\u002Frevisions\u002F856",[7316],{"href":7317},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=564",[7319,7321],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7320},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=564",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7322},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=564",[7324],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7326,"wp:term":7336},[7327],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7328,"_links":7329},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7330,"collection":7334},[7331],{"href":54,"targetHints":7332},{"allow":7333},[44],[7335],{"href":96},[7337,7352],[7338],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7339},{"self":7340,"collection":7344,"about":7346,"wp:post_type":7348,"curies":7350},[7341],{"href":105,"targetHints":7342},{"allow":7343},[44],[7345],{"href":110},[7347],{"href":113},[7349],{"href":116},[7351],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7353],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7354},{"self":7355,"collection":7359,"about":7361,"wp:post_type":7363,"curies":7365},[7356],{"href":955,"targetHints":7357},{"allow":7358},[44],[7360],{"href":469},[7362],{"href":472},[7364],{"href":964},[7366],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7369,"es":7373,"fr":7377},{"title":7370,"slug":7371,"description":7372},"Is Bad Design to Blame for the Studénka Crash and the Deaths It Caused?","is-bad-design-to-blame-for-the-studenka-crash-and-the-deaths-it-caused","The lights were on but the barriers were up. Drawing on Don Norman and affordances, I argue that the design of railway level crossings shares the blame for the Studénka crash.",{"title":7374,"slug":7375,"description":7376},"¿Tiene la culpa el mal diseño del accidente de Studénka y de sus muertes?","tiene-la-culpa-el-mal-diseno-del-accidente-de-studenka-y-de-sus-muertes","Las luces estaban encendidas, pero las barreras, levantadas. Con Don Norman y el concepto de affordance, defiendo que el diseño de los pasos a nivel comparte la culpa del accidente de Studénka.",{"title":7378,"slug":7379,"description":7380},"Le mauvais design est-il responsable de l’accident de Studénka et de la mort de ses victimes ?","le-mauvais-design-est-il-responsable-de-l-accident-de-studenka-et-de-la-mort-de-ses-victimes","Les feux clignotaient, mais les barrières étaient levées. Avec Don Norman et la notion d’affordance, je soutiens que le design des passages à niveau partage la faute de l’accident de Studénka.",{"id":7382,"date":7383,"date_gmt":7384,"guid":7385,"modified":7387,"modified_gmt":7388,"slug":7389,"status":12,"type":13,"link":7390,"title":7391,"content":7393,"excerpt":7395,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7397,"categories":7398,"tags":7399,"class_list":7400,"_links":7402,"_embedded":7434,"tagsResolved":7476,"translations":7477},583,"22. 01. 2016","2016-01-22T00:00:00",{"rendered":7386},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Finventing-the-future-with-design-what-can-left-accelerationism-learn-from-design","2025-10-17T14:21:42","2025-10-17T12:21:42","inventing-the-future-with-design-what-can-left-accelerationism-learn-from-design","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Finventing-the-future-with-design-what-can-left-accelerationism-learn-from-design\u002F",{"rendered":7392},"Inventing the future with design: what can Left accelerationism learn from design",{"rendered":7394,"protected":19},"\u003Cp>We live in peculiar times. The times that seem to be, consciously or unconsciously, heavily influenced by what has already turned out to be prophetic books. As all holy books, these literary fortune-tellers consist of fictional narratives of an abhorrent nature, which unfortunately are already realities. Or what could be more Orwellian that the latest story forged together not in the dirt of underworld, but at the most pristine places of our society: the intellectual monasteries of academia? Now, in the technologically most advanced times, it is actually possible to publish a scientific article claiming that diet soft drinks are better for losing weight than clean water. The article underwent a peer-review process, that is true, but let’s not pay attention to the fact that \u003Cq>“the research was funded by the International Life Sciences Institute (ILSI) Europe, whose members include drinks giants such as Coca-Cola and PepsiCo”\u003C\u002Fq> (source: https:\u002F\u002Fwww.rt.com\u002Fnews\u002F329290-coca-cola-diet-study\u002F).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I started with a dystopian story of our dystopian times in order to point out the universal truth we can find in the works of masters of dystopian prose such as Orwell, Huxley or Zamyatin, that high-tech culture does not guarantee best outcomes simply because, in the words of historian Melvin Kranzberg: “Technology is neither good nor bad; nor is it neutral” (Melvin Kranzberg, “Technology and History: ‘Kranzberg’s Laws’,” Technology and Culture 27:3 (1986), p. 54; cited in Srnicek & Williams, Inventing the Future, p. 152). Any given technology is political but flexible, as it always exists in excess of the purposes for which it may have been designed (ibid., p. 152). We can therefore dismiss with confidence that strange notion portraying technology as an organism somehow existing outside time and space, in a metaphysical realm where everything is neatly determined in the Newtonian fashion. In other words, the notion of technological determinism has been rendered invalid not only by our common sense, but also by academic arguments of people like the great sociologist Manuel Castells who writes that:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“We know that technology does not determine society: [technology] is society. Society shapes technology according to the needs, values, and interests of people who use the technology.”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>— The Network Society: From Knowledge to Policy (2006), p. 3.\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>But whose needs?, we shall ask. Historically, those needs and values were of course dictated by the ruling classes of the time and even though this has radically changed in the 20th century due to the democratization and “humanization” occurring in the field of design and its methodologies — of which I am going to talk later — it remains truism that the political attributes of large-scale and extremely expensive technological projects are shaped largely by those in power, whoever that might be.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>And it is the latent power of technology to transform the world for the better on which Nick Srnicek and Alex Williams build the whole premise of their latest book Inventing the Future. On technology they write:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“The internet and social media are giving a voice to billions who previously went unheard, bringing global participative democracy close than ever to existence. Open-source designs, copyleft creativity, and 3D printing all [promise] a world where the scarcity of many products might be overcome. New forms of computer simulation could rejuvenate economic planning and give us the ability to direct economics rationally in unprecedented ways. The newest wave of automation is creating the possibility for [numerous] types of boring and [humiliating] work to be permanently eliminated. Clean energy technologies make possible virtually limitless and environmentally sustainable forms of power production. And new medical technologies not only enable a longer, healthier life, but also make possible new experiments with gender and sexual identity.”\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Some of the technological advancements listed above are uncontroversial since they are already in place, others waiting to be tapped and developed further. But why should we be afraid to exercise our creativity and base our political strategies on what at the moment still seems to be beyond the reach? Is it not the case that the human brain oftentimes comes up with visions of technologies whose actual construction will inevitable take place some time in near future? Did we forget to re-read the old dusty book called History where we may find that it was in 1908 when:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“Nikola Tesla foresaw a technology that would allow ‘a business man in New York to dictate instructions, and have them instantly appear in type at his office in London or elsewhere’ and would allow global access to ‘any picture, character, drawing, or print.’” (Leonard Kleinrock, An Early History of the Internet, p. 26)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>or perhaps\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“thirty years later, when the prolific writer H. G. Wells articulated his idea of a ‘World Brain’ as ‘a depot where knowledge and ideas are received, sorted, summarized, digested, clarified and compared.’” (ibid., p. 26)\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>I could also mention the seminal essay As We May Think, written in 1945 by the US engineer Vannevar Bush, in which the reader finds description of gadgets that predate Google’s search engine, Google Glass, Wikipedia, iPads and the modern human-computer interaction.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In every single case all the great ideas which eventually became reality were at first deemed unrealistic, impractical, utopian. Yet it is exactly this utopian thinking that Srnicek and Williams want us to embrace and foster.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Although I started my essay giving an example on how corporatism infiltrates even the most sacred institutions, the authors vehemently proclaim: enough of dystopian and defeatist thinking! But there is a lingering question mark in the air, asking how we got into this negative mindset in the first place.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>According to the authors, we can primarily blame capitalist realism, which Mark Fisher describes as:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“the widespread sense that not only is capitalism the only viable political and economic system, but also that it is now impossible even to imagine a coherent alternative to it. Once, dystopian films and novels were exercises in such acts of imagination – the disasters they depicted acting as narrative pretext for the emergence of different ways of living.”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>— Mark Fisher, Capitalist Realism: Is There No Alternative? (2009), p. 1.\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Indeed, even the science fiction authors par excellence find nowadays difficult to ponder an alternative to the current hegemony of neoliberalism and capitalism, which only deepens the marasmus in the collective imagination.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>But contemporary Left did react, challenging the status quo by employing various political tactics and conjuring up political movements with mass popular support, yet achieving dubious results. In the core of such thinking is, however, a faulty reasoning stemming from the logic that if technological progress leads to capitalism, then in order to negate capitalism, Left has to negate modernisation as well. In reality, what this thinking of the Left entails is a rejection of all forms of domination, a strong adherence to direct democracy and a decision-making process based on consensus. Srnicek and Williams call this stance folk politics.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The name is derived from customary meanings of the word “folk”: folk as local and small-scale. Folk politics embraces the notion that immediacy — that is no political mediation through third parties — politics of horizontalism, local communities, intuition, face to face communication and ethical consumption are more authentic, better and thus preferable.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>And here is the root of the problem inherent in folk politics: its approach to solving the current economical, social and ecological problems is to scale-down the whole world to the “human level” of local politics so as to be easily manageable. It ignores many crucial points, however.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Firstly, far from being only an asset of the Left, many features of folk politics, especially the focus on the local, fair-trade are already parts of the mainstream, happily integrated in the daily routine of capitalist exchange. This fact was famously expressed by Jodi Dean when she said that “Goldman Sachs doesn’t care if you raise chickens” (as cited in Srnicek & Williams, Inventing the Future, 2015, p. 25), which can be translated as saying that small, albeit well-meaning alternations at the edge have no potential to alter substantially the whole system. For that, broad, systemic thinking, taking into account the whole ecology of a problem, is necessary.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>And that is the second argument the authors make why contemporary praxis of Left politics is incapable of transcending capitalism into post-capitalist society. Although local politics is necessary, as they claim, since all politics starts at the local level, the book proposes that to make meaningful changes, the Left has to end its antagonism towards any hierarchical structures, abstract analysis or mathematical modelling without which any attempt to comprehend and manage complex problems is bound to fail or omit important details which are deeply intertwined with other issues.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>One of the complex problems the authors portray in the book is Capitalism itself. Who is able to say that understands it? Is it not the reason behind arguments against any social planning that economy (and the society) is so complex that we have to let the individuals and free markets “run the show”?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nick Srnicek writes in his essay in the book Object that a problem with capitalism is that it is beyond our phenomenological experience, that it evades any perceptual or empirical representation, therefore it is essentially a non-object. How are we to deal with it? And how do we feel about it?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Here I have to borrow from Gilles Deleuze in Mark Fisher’s Capitalist Realism where he calls Franz Kafka a prophet of distributed, decentralized, cybernetic power (Fisher, 2009, p. 25). Fisher then writes that in capitalism:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“the centre is missing, but we cannot stop searching for it […]. It is not that there is nothing there – it is that what is there is not capable of exercising responsibility” (ibid., p. 64).\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Furthermore, Josef K in Kafka’s Trial is very much aware of his condition that he is not responsible for himself, the higher, invisible hand (the pun intended) governs his life, nevertheless there is no central authority to which he could plead, just an endless bureaucratic stream of higher or lower clerks, without necessary power to change anything.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>How can we make sense of imperceptible network of capitalist relations propagating all around us? How can we escape it? Or, should we escape at all?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nick Land through Nietzsche argued: “Not to withdraw from the process, but to go further, to ‘accelerate the process,’” (Nick Land et al., Fanged Noumena (2012), p. 449) of merging with the system. The contemporary Left on the other hand seems to feel excited about succumbing to a certain form of anarcho-primitivism. Is there a third, middle way?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nick Srnicek and Alex Williams write that:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“If complexity presently outstrips humanity’s capacities to think and control, there are two options: one is to reduce complexity down to a human scale; the other is to expand humanity’s capacities. We endorse the latter position. Any postcapitalist project will necessarily require the creation of new cognitive maps [… and] technological interfaces […]”\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>In order to understand the complex non-object such as economy, we need a cognitive prosthesis that would enable us to see better the individual components and more importantly interrelations of the system. Nick Srnicek and Alex Williams argue for re-purposing technology, emphasizing long-term, mission-oriented thinking rather than the current neoliberal common sense where technology is predominantly created with short-term profits as the sole purpose.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Despite the widespread belief, it is the public which through the State funded the most innovative and crucial technology of last century, be it microchips, development of graphical interface, the Internet, World Wide Web. Quite rightly, the authors call for democratic control over government spending, steering technologies towards socially useful and sustainable goods. Having learnt that technology is intrinsically embedded in society, such re-purposing of the technology means that we need to know exactly how any potential technology will fit into the existing socio-cultural context. Therefore cognitive mapping is required not only for understanding the economy, but also the entire society. What are the actual working methods and processes that can be utilised, without starting from scratch? It turns out there is a field that has been gaining momentum in recent years, and which is perfectly equipped to fulfil these demands: it is design, or more specifically the growing field of fusing formal rigour of cybernetics with human intuition: the field of systemic design.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>**\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>For all those who have not heard the news, we have entered into a new age called anthropocene. This new epoch is defined as the age of humans. For some commentators latest buzzword, for scientist mostly a new taxonomic item for categorizing the world in the Aristotelian tradition, whereas for humanities and arts it is a potent metaphor, a new great meta narrative showing us how the accumulative consequences of human actions are so vast that Mother Nature is telling us: “go my children, go, you have matured, you are on your own now”. Indeed, it seems we have superseded Mother Nature in the leading role and now we have the power to shape our world according to our own image. We live in a ‘man-made’ world—a world that is predominantly shaped by human activity, and therefore we can re-name the anthropocene as the age of human intention, or the age of design.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>We interact with physical and biological systems in the way that we can already manipulate them and re-define what is possible. For instance, the field synthetic biology where the leading academic and designer, Neri Oxman, creates 3D printed skins for interplanetary travels with before never-seen materials:\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"video-container\">\n\u003Ciframe loading=\"lazy\" title=\"YouTube video player\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fembed\u002FCVa_IZVzUoc?si=owZH8F_jx0mH5ITh\" width=\"560\" height=\"315\" frameborder=\"0\" allowfullscreen=\"allowfullscreen\">\u003C\u002Fiframe>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>…or the artist and real cyborg Neil Harbisson who, being colorblind, uses a sensor-antenna attached to the back of his skull in order to transcode visual images into sound waves which his brain learnt to interpret as visual stimuli. But he went further and can “see” infrared and ultraviolet spectrum, thus expanding the normal human capabilities:\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"video-container\">\n\u003Ciframe loading=\"lazy\" title=\"YouTube video player\" src=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fembed\u002FygRNoieAnzI?si=q1xHs7xcQJIknwe1\" width=\"560\" height=\"315\" frameborder=\"0\" allowfullscreen=\"allowfullscreen\">\u003C\u002Fiframe>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>If the human activity is now the dominant planetary force and influences the physical and biological systems, why talk about these systems separately? Where the concept of Anthropocene is most powerful is in realizing that all systems are social systems of which we are both objects and subjects — agents of great power. Researches have accepted a consensus (Stockholm Memorandum, 2011) that human intervention has intervened in all aspects of the planetary ecology, rendering even natural and ecological systems socially influenced. But are we willing to take the responsibility for our actions? And if Nick Srnicek and Alex Williams demand that we re-purpose the technology, how do we ensure that we will do that correctly, without destructive unintended consequences of unwise decisions?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Architect and professor of design Harold G. Nelson writes:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>“As scientist or humanities scholars are looked to for advice on preferred actions in response to large scale and complex issues they are essentially being asked to become design consultants. Unfortunately descriptions and explanations — the role of the sciences and the humanities — do not prescribe. And predictions and control — the contributions of technology and applied arts — do not justify action. The formulation […] and justification of intentional actions comes through designers creating designs on behalf of others.”\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Perhaps before we proceed to answer why designers seem to have a privilege status over others, we should clarify what we mean by the word design.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Defining design is essential, since there is still mythology and many falsehoods around the word. The cause is the ingrained misunderstanding of design as being solely about objects and the artistic, subjective and mystical process called creativity. Although creativity is involved, such description is an immense simplification.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The late Czech-born philosopher Vilém Flusser asserts that design creates a bridge between soft and hard sciences, being an internal link between art and science. This understanding of design has been severed since Renaissance, making the designer “only” a craftsman or artisan. It was the famous German school Bauhaus where re-unification of design as the link between art and technology took place.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nigel Cross compares design with science and writes that whereas scientific method describes a pattern of behaviour for solving problem which science uses for discovering what in nature already exists, design is a pattern of behaviour or thinking for creating things that are not yet in existence. He concludes that science is analytical, design constructive or synthetic.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The dichotomy analysis\u002Fsynthesis calls for explanation. By analysis we mean the classical paradigm of scientific reductionism which tears apart any system to its atomic elements which are analysed in isolation through their properties. In other words, analytical approach treats any system as a mere sum of individual elements.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Synthesis, on the other hand, is a paradigm emphasizing the holistic approach, which gains understanding of the given system by looking at the relations and connections between individual components, acknowledging that systems exist in a broader, changing context, possibly with feedback loops.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Moreover, in systems exist synergies of elements that give rise to the emergent properties. We find a well-known example of emergence in water. While it makes no sense to talk about wetness of hydrogen or oxygen, it is their combination that gives rise to such emergent property.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Therefore, under synthetic or systemic thinking, the system is not a mere sum of its parts, it is more than the sum of its parts. This design, systemic thinking is in fact something that is also called soft systems thinking*.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Given that we find ourselves in anthropocene where all systems are social systems and given the systemic approach of design, it is no coincidence that we can see designers promoted to positions where they create complex business strategies, organizational structures and are often used for complex social systems, policy-making and community design.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>This shift from artifacts and communication to designing organizational and social transformation is best visualized by Jones and van Patter in their graph of four dimensions of design:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>1. Artifacts and communications\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>2. Products and services: (including service design, product innovation, user experience)\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>3. Organizational transformation (complex, bounded by business or strategy): change-oriented, design of work practices, strategies, and organizational structures\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>4. Social transformation (complex, unbounded): design for complex societal situations, social systems, policy-making, and community design.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>These four dimensions do not exclude each other. It is a commonplace that designers working on higher dimensions will draw from experience and knowledge of lower ones.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Having visualized the four dimensions of design, we can finally see why conceptualizing design as an activity producing tangible objects is an extremely limited view. Such definition would incorporate approximately first two dimensions.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The better definition of design is to propose that design is a synthesising process of defining relationships and making connection between things, humans or ideas, so that they function as a system.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>What we called systemic design is not a design discipline per se (in a sense that would generate a tangible product), but rather integration of systems thinking and design methods which bring human-centered approach to complex problems at the third and fourth dimension of design. By complex problems we mean situations where it is nearly inconceivable that any single expert or manager can understand the entire system, let alone suggest a solution. Such problems have emergent properties, rendering it impossible to make design or management decisions based on sufficient individual knowledge (which practically means that any politician has almost zero chance to solve any significant problems).\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>These complex design problems received its own name. Theoretician Horst Rittel called them “wicked problems”, because they cannot be analysed or reduced with classical analytical problem solving methods and techniques. Apart from their sheer complexity, one of the reasons being that wicked problems consist of a human element, so it is necessary to negotiate between frequently conflicting demands. However, calling these complex situations “problems” might be misleading, because the most difficult part in solving wicked problems is to know what they actually are, and that requires mapping and visualizing the whole ecology of a system. Otherwise we may not realise how they are interrelated to other components of the system and due to the feedback loops, changing one component can yield catastrophic results in other places.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To consider human activity and concerns in a social system is necessary for several reasons. They contribute to understanding of the system, but are also valuable information for designers, because having real human needs and values in mind, designers can suggest solutions that are relevant, as opposed to imposing arbitrary solutions based upon personal preferences.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Totalitarian modernist architecture of the first half of 20th century suffered tremendously from not taking the human being into account. One canonical example that should deter anyone is the work of famous Swiss architect Le Corbusier who was commissioned to re-design Paris. His vision had little to do with human needs, instead he created technocratic solution deprived of organic elements, which epitomises a city we may find in any dystopian literature.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The idea of human-centred design is not new, Scandinavian designers have been using participatory design methods, involving extensive cooperation with potential users, since 1970s, but it was the US design agency IDEO that pushed HCD into mainstream as a tool for solving complex business and social problems.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Although there are interesting cases where HCD is used at the level of government to improve social services, one such case is the Danish design agency Mindlab, nowadays, even according to academic literature, HCD seems to have become a buzzword sold by companies as a new thing just to improve company’s image.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Furthermore, the creativity of design profession has been in last decades again diminished into making small, incremental changes, fearing to change the status quo of products that are selling. With the increase of virtual reality, there is also a chance that designers will work as “master designers” of a personalized virtual word, designing our virtual avatars and the whole virtual experience: safe virtual havens where we can hide from the harshness of reality.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>But that was to be expected. If technology is inherently political, the same holds for design, since it is design whose methods are applied to developing technology. Repurposing technology must be inevitably preceded by repurposing design.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nick Srnicek and Alex Williams suggest that we need a tool for cognitive mapping of the intangible, non-object, that is the economic system. Why not appropriate the tools that design already has?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>At Oslo School of Architecture and Design, the current epicentre for the research in systemic design, they developed a tool for mapping super-complex problems called GIGA-mapping. Created by designers with strong visual skills, these GIGA-maps provide a visual guide through the full context of a problem. They reveal unexpected relations between multiple layers, scales and design dimensions, from individual objects and humans to society.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Are GIGA-maps the cognitive mapping the authors call for? Or did they have in mind genuinely new tools, expanding our perceptual apparatus to unprecedented capacity of cyborgs? Or did they think of just more powerful, more brutal data-mining of Big Data?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>GIGA-maps have been used at the forefront of current design praxis. Although still in development, they already help designers to cope with wicked problems. If not powerful enough to map the whole socio-economical system, the technique can be used for mapping smaller parts of our lives: voting system, system of taxes, relations between governmental bodies, the flow of money in public spending etc. Whereas rigorous mathematical modelling might be unpopular among the Left, this so-called “soft” approach to systems is certainly more accessible, not only to the theoreticians, but also the general population.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Systemic design should not be viewed as a new political salvation, rather it is a set of conceptual, formal tools and methods that could bring creative, yet systemic, abstract thinking and reasoning about capitalism to the contemporary Left politics. Something the Left desperately needs. Because knowing the opponent certainly helps.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Final question: why do we not hear the word “creative” in connection with politics?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(The text was presented on 21.1.2016 at Školská 28 Gallery as a part of Diffractions Lecture Series.)\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":7396,"protected":19},"\u003Cp>We live in peculiar times. The times that seem to be, consciously or unconsciously, heavily influenced by what has already turned out to be prophetic books. As all holy books, these literary fortune-tellers consist of fictional narratives of an abhorrent nature, which unfortunately are already realities. Or what could be more Orwellian that the latest […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7401,13,33,34,35,36,37,888],"post-583",{"self":7403,"collection":7408,"about":7410,"author":7412,"replies":7414,"version-history":7417,"predecessor-version":7420,"wp:attachment":7424,"wp:term":7427,"curies":7432},[7404],{"href":7405,"targetHints":7406},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F583",{"allow":7407},[44],[7409],{"href":47},[7411],{"href":50},[7413],{"embeddable":53,"href":54},[7415],{"embeddable":53,"href":7416},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=583",[7418],{"count":715,"href":7419},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F583\u002Frevisions",[7421],{"id":7422,"href":7423},933,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F583\u002Frevisions\u002F933",[7425],{"href":7426},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=583",[7428,7430],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7429},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=583",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7431},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=583",[7433],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7435,"wp:term":7445},[7436],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7437,"_links":7438},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7439,"collection":7443},[7440],{"href":54,"targetHints":7441},{"allow":7442},[44],[7444],{"href":96},[7446,7461],[7447],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7448},{"self":7449,"collection":7453,"about":7455,"wp:post_type":7457,"curies":7459},[7450],{"href":105,"targetHints":7451},{"allow":7452},[44],[7454],{"href":110},[7456],{"href":113},[7458],{"href":116},[7460],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7462],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7463},{"self":7464,"collection":7468,"about":7470,"wp:post_type":7472,"curies":7474},[7465],{"href":955,"targetHints":7466},{"allow":7467},[44],[7469],{"href":469},[7471],{"href":472},[7473],{"href":964},[7475],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"cs":7478,"es":7482,"fr":7486},{"title":7479,"slug":7480,"description":7481},"Vynalézat budoucnost designem: co se může levicový akceleracionismus naučit od designu","vynalezat-budoucnost-designem-co-se-muze-levicovy-akceleracionismus-naucit-od-designu","Co nabízí systémový design levici, která podle Srnicka a Williamse potřebuje kognitivní mapy kapitalismu a nové využití technologií.",{"title":7483,"slug":7484,"description":7485},"Inventar el futuro con el diseño: qué puede aprender del diseño el aceleracionismo de izquierdas","inventar-el-futuro-con-el-diseno-que-puede-aprender-del-diseno-el-aceleracionismo-de-izquierdas","Qué puede ofrecer el diseño sistémico a una izquierda que, según Srnicek y Williams, necesita mapas cognitivos del capitalismo y reorientar la tecnología.",{"title":7487,"slug":7488,"description":7489},"Inventer l’avenir avec le design : ce que l’accélérationnisme de gauche peut apprendre du design","inventer-l-avenir-avec-le-design-ce-que-l-accelerationnisme-de-gauche-peut-apprendre-du-design","Ce que le design systémique peut offrir à une gauche qui, selon Srnicek et Williams, a besoin de cartes cognitives du capitalisme et d’une réorientation de la technologie.",{"id":7491,"date":7492,"date_gmt":7493,"guid":7494,"modified":7496,"modified_gmt":7497,"slug":7498,"status":12,"type":13,"link":7499,"title":7500,"content":7502,"excerpt":7504,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7506,"categories":7507,"tags":7508,"class_list":7509,"_links":7511,"_embedded":7543,"tagsResolved":7585,"translations":7586},560,"30. 12. 2015","2015-12-30T00:00:00",{"rendered":7495},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fo-cteni-ve-veku-novych-medii","2026-08-14T12:50:05","2026-08-14T10:50:05","o-cteni-ve-veku-novych-medii","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fo-cteni-ve-veku-novych-medii\u002F",{"rendered":7501},"O čtení (ve věku nových médií)",{"rendered":7503,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(1)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V našem jednadvacátém století najdeme hned několik způsobů, které ve srovnání s Textem mnohem lépe a rychleji zprostředkovávají informace. Chudák Text, jak jen může konkurovat televizním pořadům ve full HD obrazu, videohrám či interaktivním webovým stránkám, jež představují supermédium, neboť dokáží pojmout text, obraz, video, zvuk, ba dokonce i samotné videohry. Máme-li být objektivní, je zřejmé, že text sám o sobě je dost archaickou záležitostí. Až příliš rychlé a nekritické osvojení si nových technologíí (médií) ale paradoxně způsobilo, že práce s textem, tedy čtení, je potřeba nikoli méně, ale možná více než kdy dříve.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pro odůvodnění takového tvrzení je ale třeba vědět, co vlastně čtení je. Jako první si jistě představíme namáhavý mechanický pohyb očí, smyslového orgánu — jež je poprávu chápán a obdivován jako zázrak evoluce —, kterým sledujeme řádky textu, následně rozpoznáváme změť znaků, ukládáme si jejich zvuk do krátkodobé paměti, a nakonec si formujeme mentální obraz přečteného, což nám napomáhá v dlouhodobém zapamatování. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Čtení ale lze pojmout obecněji, nemusí mít (zdánlivě) nic společného s jazykem. Často si vážíme, když blízká osoba dokáže rozpoznat, jak se zrovna cítíme, aniž bychom museli explicitně zmínit naše pocity. Ona osoba v takovém případě \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">čte\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> emoce nebo je taktéž schopna \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">číst \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">naše myšlenky. Nejen, že si všimne subtilních grimas v našem obličeji, ale hlavně dokáže dekódovat jejich význam. A to je, pokud se zamyslíme, až magická schopnost, jelikož naše tváře neodkrývají nic uchopitelného kromě změn ve svalech obličeje nebo tónu hlasu. U dekódování těchto non-verbálních znaků ale už nehovoříme o čtení v pasivním slova smyslu, ale o aktivní činnosti \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">interpretace\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Podobně při čtení textu si nevystačíme pouze se sledováním řádků slov. Z těchto lingvistických znaků nejdříve musíme v mysli poslepovat vyšší celky, prozkoumat, jaký mají mezi sebou vztah, jak na sebe navazují. K tomu nevyhnutelně potřebujeme vědět, co tyto vyšší celky znamenají. K vytvoření koherentního mentálního obrazu textu je nutné „vypreparovat“ jeho význam, tedy text interpretovat. I proto je čtení namáhavou aktivitou vyžadující míru dovednosti, tréninku, znalosti, dobrou paměť a v neposlední řadě schopnost se soustředit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Na druhé straně sledování televizoru či videa na YouTube od nás žádají poněkud méně, konzumace jejich obsahu je přívětivější, více nám promine nepozornost. Čím to? Vilém Flusser argumentuje, že obrazy přijímáme a pak je analyzujeme, text je ale nutné nejdříve přijmout, aby ho vůbec bylo možné analyzovat. Čtení písmen vyžaduje:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">větší námahu než čtení [obrazů], je nepohodlnější. Proto znemožňuje nekritické přijímání informací. Sledování řádků je kritickou gymnastikou myšlení (Flusser, 79).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obrazy, statické i pohyblivé, se nám do vědomí dostávají v celku, zatímco čtení textu je jako postupné namotávání nitě na klubko. Anebo si čtení můžeme představit jako práci hrnčířky, jež během stálého otáčení hrnčířského kruhu svými prsty postupně tvaruje výsledný výrobek. Stejně tak čtenář málokdy končí s knihou po prvním kole čtení. Průměrná kniha o průměrné délce volá po tom, aby se k ní čtenář po nějaké době vrátil, prozkoumal zákoutí, která mu při prvním dotyku s textem unikla, doplnil si dílky mentálního obrazu, jež po prvním čtení zůstal nevyplněný, nezformovaný, nedokončený. Čtení přirozeně obsahuje jak analýzu, tak i syntézu, čímž čtenář v sobě ztělesňuje vědecké i umělecké vnímání světa. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Bylo by velmi pošetilé si myslet, že bychom dokázali hned napoprvé odkrýt veškerá zákoutí textu, který pro nás autor přichystal. Je pravděpodobné, že autor textu bude vzdělanější a sofistikovanější než čtenář a čtení jeho myšlenek bude vyžadovat soustředění a pozornost k nepatrným detailům. I když tyto podmínky nepsané smlouvy dialogu mezi autorem a čtenářem splníme, nemusíme se dočkat kladného výsledku a nezbude nám nic jiného, než text číst znovu a znovu, dokud pomyslná keramická nádoba nebude jasná, pevná a celá. Jeden z největších estétů prózy 20. století, Vladimir Nabokov, ve své známé eseji \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Good Readers and Good Writers\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> definuje, že dobrý čtenář by měl kromě jiného mít: dobrou paměť, představivost, umělecké cítění a také přitakává Flusserovi, když píše, že: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„Nemáme žádný fyzický orgán (jako máme oko v případě malby), který pojme celý obraz [textu] a dokáže se těšit ze všech jeho podrobností. Ale po druhém, třetím, nebo čtvrtém čtení se v určitém smyslu stavíme ke knize stejným způsobem, jako se stavíme k malbě.“ \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pro Nabokova čtenář není pasivním konzumentem knihy, ale kolegou, s nímž sdílí talent pro představivost a umělecké cítění. Vždyť čtenář musí krok za krokem opět vztyčit pilíře imaginárního světa, jehož původ najdeme v mysli autora. Na čtenáři je, aby oživil budovy, rozsáhlé louky, šum lesů a barvy zvuků, musí si umět představit šaty hlavních postav, jejich tváře, oči, parfém a šarm. Prostřednictvím tichých a mrtvých znaků na stránce knihy resuscitujeme pouhými myšlenkami celý svět — kompetence náležící původně jen Bohům většiny světových náboženství (pokud jsme byli podle starozákonní knihy Genesis stvořeni Bohem k jeho obrazu, je psaní a čtení textu fiktivního světa božskou aktivitou, případně nelze Boha chápat jako prvního a posledního velkého umělce, literáta, poetu, jehož kreativní síla zatím nebyl pokořena?).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jistě, velkolepost světa se liší podle dané knihy a záleží i na zvoleném žánru textu. Krásná literatura vyobrazuje konkrétní svět, kdežto esej v nás vzbudí spíše obrazy abstraktní, mířené na naše intelektuální já, kde mlhavost abstrakcí je nutno překódovat, konkretizovat, vizualizovat. Pochopení textu eseje mi v leččems připomíná proces ne nepodobný vnímání avant-gardní poezie: surrealistická či symbolická škola básnictví nám předkládá sérii obrazů a je na čtenáři, aby z těchto disparátních tahů štětce složil celistvou strukturu; esejista zas sestavuje logicky uspořádanou linii argumentů a myšlenek, takže struktura je už přítomna, avšak málokdy je prezentována jako lehce zobrazitelný obsah. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Toto rozdělení není samozřejmě univerzálně platné. Krásná literatura sice „od antiky až po román devatenáctého století věrně kopíruje rétorické předpisy zaměřené na průkaznou živost (enargeia) a jasnost (safenéia) představy, kterou mysl odvíjí z nabídnutého popisu“ (Císar a Koťátko, 71), ale (velká) krásná literatura by se nikterak nelišila od žánru popisné žurnalistiky, pokud by nedokázala přejít přes všednost, každodennost, a nereprezentovala by to, co není možné popsat, co se vymyká rozumovému pojmosloví, to čemu filosofie a literární kritika říká \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">the Sublime\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Navíc autoři jako Samuel Beckett měli za svůj kreativní program tvorbu děl, kde obraznost textu bude umrtvena, tvary a pevnost objektů rozmělněny ve světě bez ošklivosti nebo krásy nebo horečnosti, „budou neživé (almost lifeless)“. Beckett redukuje vizuální prvky na minimum a co zbývá, je scenérie jakoby ve světě po konci světa. (Císař, 76) Beckettova próza je proto velice těžká na čtení a tím pádem také na interpretaci. Text tu neslouží  jako zprostředkovávající médium, neboť čtenář velice těžko dokáže nahlédnout za gramatiku a tvar jednotlivých vět, jež s potem na spáncích čte, čeká, až se dostaví obrazy, ony však nepřicházejí. Jeho texty se proto stávají autonomními objekty: text pro text, gramatika pro gramatiku, zvuky pro zvuky, umění pro umění.  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A na druhé straně žánr eseje může a často využívá tradičních literárních figur a konkretizace mentálních obrazů. To je taktéž obsah knihy \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Sense of Style \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">amerického kognitivního vědce a lingvisty Stevena Pinkera, který ve svém novodobé příručce stylistiky čerpá ze současného poznání kognitivních věd a argumentuje, že jedním z předpokladů dobrého stylu psaní (non-fiction) prózy, je limitovat abstraktní vyjadřování na nutné minimum a naopak využívat podstatná jména konkrétní z důvodu, že čtenář si dokáže lépe vizualizovat a pamatovat, o čem text vypovídá.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nezapomínejme, že v textu máme přístup nejen k neživým objektům a faktům, ale také k historickému vědomí světa. Byl to text, který poprvé osvobodil člověka od nekonečné přítomnosti a dovolil předávat znalosti a zkušenosti dalším generacím, jež nemusely procházet životem zcela od počátku, ale mohly stavět na tom, co si prožily jejich předci. Text a konkrétněji literatura v podání mistrů a mistryň jako Shakespeare, Dante, Chaucer, Cervantes, Austen, Eliot (George i T. S.), Dickens, Proust, Joyce, Kafka dokáží mysl přenášet na časoprostorové přímce do oblastí nám reálně zapovězených: každá velká literatura je myšlenkovým experimentem, virtuální realitou, kde se optikou voyerského omnipotentního oka (v hantýrce online videoher „spectatora“), nebo avatara jedné z postav, vžíváme do rolí jiných postav, čímž tím trénujeme schopnosti empatie (KIDD, D. C. a E. Castano). \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Vzpomeňme si třeba na hlavní postavu z jedné z Dickensových knih, Pipa, jenž se za velmi zamotaných podmínek stal vlastníkem nemalého jmění a mladým džentlemanem s nadějnými vyhlídkami. Dickens pro nás připravil morální dilema, kdy na jedné straně přejeme Pipovi nový život, avšak musíme odsoudit jeho chování, když se zjevně stydí za svého starého kamaráda, dobráka a nevlastního otce, kováře Joea. Dickens se ptá: jak byste reagovali vy? Přestože se jedná o fikci, virtuální svět, klade před nás reálnou otázku, jejíž zodpovězení (pro vnímavější) může mít zásadní vliv na reálným život.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Literární kritik Harold Bloom píše, že čteme z mnoha důvodů; mezi těmi nejfrekventovanějšími se skrývá maxima „hranic jednoho lidského života“, kdy ať už čteme cokoli, vždy na nás každým odbitím hodin dopadá tíha času a toho, že během jednoho krátkého života nelze „poznat dostatečně mnoho lidí dostatečně dobře; že se potřebujeme poznat lépe, což vyžaduje znalosti nejen sebe sama a ostatních, ale také toho, jak se věci mají“ (Bloom). Pro Blooma je čtení literatury v první řadě „obtížnou zábavou“, aktivitou, kdy se ponořujeme do díla, abychom se nechali omámit géniem autora, jehož konstrukce fiktivního světa a navození silných a autentických emocí nás dokáží vytrhnout z normálnosti, kterou jsme obklopeni. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jenomže emoce a intelekt máme každý nastavený trochu jinak, a pokud je dílo až příliš vzdálené naší všednosti, nastavá problém, že okouzlení se transformuje na frustraci, někdy dokonce i na agresi vůči přílišnému intelektualismu. Výška laťky symbolizující nastavení těchto parametrů je ale vedle genetických předpokladů ovlivněna taktéž kulturou. Ta nabízí dvě možnosti: buďto půjde cestou obtížné zábavy, možná působící paternalisticky, neboť bude vzdělávat a chtít po nás překonávání vlastních limitů; nebo se bude jednat o zábavu lehce stravitelnou, předžvýkanou, vytvořenou tak, aby nám dopřála rychlou a levnou dávku dopingu, modré pilulky vydávané za červenou, jež nás má aspoň na chvíli odpojit od Matrixu verze 9-17.24.365, avšak jedinou její funkcí je, abychom zapomněli, že v Matrixu vůbec jsme.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(2)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obávám se, že nová média jsou vlastně podvod. Na první pohled se zdá, že pouze využívají starých médií (text, fotografie) a přidávají k ním díky existujícím technologiím dříve netušené možnosti. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tak například již starý dobrý Text v sobě obsahoval zárodečnou formu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">hypertextu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">: apoštolové Nového zákona se hojně \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">odkazují\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> na pasáže Zákona starého (v počátcích křesťanství by Starý zákon byl vždy na předních pozicích vyhledávače Google), neboť dva celky textu spojuje obsahová i logická podobnost, čehož využívali noví prorokové, jež \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">linkovali\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> své kázání se starozákonním kontextem, čímž dokazovali, že toto (sebenaplňující se) proroctví je grandiózní náplní božského plánu. Ale teprve v jednadvacátém století mohou existovat osobní proroctví, řízena a kázána nikoli v sermonech, ale v kontextuálních reklamách Google AdWords a jim podobných. Máme tak pocit, že celý digitální svět je nám podřízen. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nejedná se ale o největší klam nových médií; ten hledejme v jejich apropriaci Textu, což není aktem rozšíření jeho stávajících možností, ale destrukcí základních vlastností: \u003C\u002Fspan>\u003Cb>mentální obraznosti a nutnosti interpretace\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Jako příklad, kde tato anihilace nastala, uvedu webové stránky a populární YouTube videa, ale jelikož se jedná o globální fenomén adikce na Rychlosti (Speed), pomyslné drobky nás v podstatě zavedenou do všech koutů dnešní společnosti.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Řekl jsem, že čtení lze chápat i obecněji; v takovém případě i sledování videa a brouzdání na Webu chápu jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">čtení \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">videa a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">čtení \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">interaktivních webových stránek, neboť teoretický model toho, jak probíhá komunikace mezi člověkem a obsahem zprostředkovaným daným médiem (jež nemusí nutně obsahovat text), se skládá z několika kroků: navázání komunikace, přenos obsahu, přijmutí obsahu, dekódování obsahu a následná interpretace.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nová média bohužel mají ve své DNA zakódováno, aby se co nejvíce vyhýbala tomu být čtena, ve smyslu býti interpretována. Nevychází to z jejich inherentní technologické limitace, ale socio-kulturní volby, kterou jsme zvolili. Proč zrovna socio-kulturní? Teoretici zabývající se filosofií či sociologií technologií poznamenávají, že technologie neexistuje mimo společnosti, ale je její integrální součástí. Jinak řečeno, vývoj technologie není nějakým nevyhnutelným, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">determinovaným\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> procesem; naopak je formována tím, kdo a za jakým účelem ji vytváří. Tvůrcemi jsou jednotliví lidé. Ti jsou samozřejmě opět součástí širšího socio-kulturního kontextu. Nakonec lidé jsou zpětně ovlivňováni technologií.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Když ze své kanceláře ve švýcarském vědeckém centru Tim Berners-Lee spustil první webovou stránku, obsahovala pouze text, zbarvený převážně do černé barvy, ale některá slova a fráze byla zvýrazněna modře. To byly první \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">linky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> hyper-textového projektu, kterým WorldWideWeb byl a přeze všechny nevýhody oproti konkurenčním řešením (např. Xanadu) stále je.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Postupem času se z jednoho malého projektu pro sdílení informací mezi vědci stala platforma, obsahující už nejen hyper-text, ale také multimediální prvky (fotografie, video, zvuk), odtud také plyne mezi lajky nepříliš používané slovo \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">hypermédia\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> = hypertext + multimédia.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Webová stránka se z kontejneru na text přeměnila na digitální umělecké plátno, jelikož kdekoli figurují multimédia a text, naskytá se poptávka po tom, aby tyto prvky byly vhodně uspořádány. Web se s příchodem fotografií, videí a zvuk stal prostorem, které bylo třeba \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">designovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. A tím nemyslím vybrat vhodné barvy; design je \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">myšlení\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jež syntetizuje, dává dohromady, různorodé prvky tak, aby vytvářely jednotný, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">dobrý\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi> \u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">tvar\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Grafický design toto myšlení aplikuje na vizuální komunikaci. nelze jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem říci, co přesně grafický design je; jako operativní definici ale věřím, že v základu se jedná o vizuální komunikaci (odtud „grafický“), tedy grafický design je třeba „vidět“ pro to, aby mohla komunikace nastavat. Co rozhodně nelze říci je, jak tato komunikace má konkrétně vypadat, pouze věřím, že komunikace má být úspěšná. Jakým způsobem ale grafický designér úspěšnou komunikaci navodí, to závisí na jeho rozhodnutí. Cest k úspěšné komunikaci je mnoho: cesta může být kostrbatá a klikatá, nebo naopak uhlazená, a tudíž lehce stravitelná. Na povrchnu snad paradoxně je třeba za úspěšnou komunikaci považovat i komunikaci neúspěšnou. Jak je to možné? Pokud cílem designéra je navodit pocit strachu, zmatení, agrese, odmítnutí a skutečně prostřednictvím jeho díla čtenář-divák zamýšleným způsobem reaguje, komunikace z pohledu designéra proběhla úspěšně.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Této \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">úspěšné-neúspěšné\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> komunikace se ale běžně nedočkáme. Pouze ve výjimečných případech, jako umělecký akt či rádoby avant-gardní marketingová kampaň, se webová stránka zcela vědomě snaží o zmatení, nepochopení či zamítnutí komunikace. Designér má se čtenářem-divákem nevyslovenou dohodu, že jeho dílo musí být pouze takové, aby \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">úspěšná-úspěšná\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> komunikace převažovala. Proč tomu tak je?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Žijeme v dlouhodobé a nevědomé závislosti na stále se zvyšující Rychlosti. Chceme-li zůstat relevantní, jsme nuceni (s naším souhlasem) kopírovat křivku produktivity vyžadovanou společností. Čím více relevantní a viditelná naše pozice je, tím více exponenciální zakulacení křivky pociťujeme. Je pravdou, že nás přímo nikdo pod krkem nedrží, abychom na této jízdě participovali; avšak, teoretická svoboda je banálním výrokem na papíře, jestliže neexistují prostředky na její realizaci. Mnohokrát jsem slyšel od strážců svobody zcela extrémní věty jako: „každý může bydlet mimo město, dokonce mimo civilizaci, kde požadavky na podřízení se Rychlost neexistují“. Tyto představy jsou formou extrémismu, ti, jež je vyslovují, ale simultánně plně věří ve svobodu, značně redukovaný význam svobody.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jdeme s dobou, jdeme se společností. Abychom neztratili své postavení, nebo už jako pouhé gesto rezignace, jsme konstantně připojeni: vstaneme, podíváme se na obrazovku; při přemisťování, sledujeme obrazovku; když pracujeme, je to s obrazovkou; když jdeme spát, usínáme s obrazovkou. Kdysi to byla výsada geeků a majetných, dnes je to nutnost pro všechny. Chcete proti tomu něco dělat? Přesuňte se do lesa! To bychom slyšeli od extrémistů prosazujících tzv. svobodu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nechceme, ale musíme. Takto zní definice závislosti, když jde do tuhého. Momentálně jsme ale stále ve fázi, kdy \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">chceme\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, neboť \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">není čas \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">si uvědomit, že nechceme.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Naši pra-pra-předkové žili v neustálé přítomnosti, protože jim chybělo historické vědomí. To změnila tehdy nová technologie Textu. Nyní žijeme v neustálé přítomnosti, protože nám Text chybí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Je zajímavé, že technika meditace, apropriována ze Zenového buddhismu, je na Západě propagována jako pomůcka, jak začít žít tady a teď. Nám ale nechybí dovednost se zaměřit na přítomnost, naopak nám zcela odumřela schopnost soustředění se na vše mimo přítomnost. Data nám skrze smysly proudí ze všech stran, než stačíme zpracovat jednu dávku, už čeká další: First In First Out, First In, First Out, life will wait.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Náš mozek ale na množství těchto dat není navržen; on totiž bohužel nebyl navržen vůbec. A málokdo z nás je Johnny Von Neumann. Bohužel podruhé. Někde se to muselo projevit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Může být současná epidemie poruchy pozornosti, tzv. Attention Deficit Hyperactivity Disorder, a různých druhů dyslexií odpovědí mozku, že přestal stíhat, že, pokud tedy jeho majitel chce, změní svůj mód tak, aby zvládal zpracovávat velké množství vstupních dat na úkor kvality zpracování? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(3)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud se člověk nedokáže soustředit po delší dobu, začne svět přetvářet kolem sebe tak, aby obsahoval jen takové věci, na které jeho mysl ještě stačí — stejně jako šikovný řemeslník se nebude věnovat aktivně teoretické fyzice, člověk s petivteřinovou pozorností bude mít problém napsat delší román. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pracovní hypotézou může být, že kulturní (kreativní) artefakty, tedy to, kde člověk má přímou kontrolu nad tvorbou, budou méně a méně náročně na kognitivní zpracování, budou přizpůsobeny na těkavou a krátkou pozornost, nebudou sestaveny z obsahu, jež vyžaduje soustředění a čas. Jinak řečeno, funkce Textu a interpretace bude redukována a uvidíme proliferaci médií pro přenos informací umožňujích nekritické přijmutí a zpracování: fotografie a videa.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(4)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mnoho tvůrců webových stránek slyšelo, že návštěvníci obsah \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">nečtou, ale skenují\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, čekají, až se jim na obrazovce objeví něco, co zaujme jejich pozornost, pokud v daném čase nic takového nenastane, stránku opustí. Momentální limit tohoto času je kolem pěti vteřin. Tvůrci webových stránek, vědomi si potřeby hned zaujmout, rozhodně tak nešáhnou po textových informací. Proto dnes vidíme na každé stránce přes celou stránku fotografie a videa. Je pravdou, že se říká, že obraz dokáže říct tisíc slov, ale důvodem pro tento postup tvorby webových stránek není nutně potřeba něco říci, často není ani co, ale jednoduše se vtěsnat do oněch šibeničních pěti vteřin.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Připomíná mi to situaci, kdy se novinář v jednom z rozhovorů dotázal Noama Chomského, proč si myslí, že není pozván do známých pořadů hlavního proudu vysílání. Jeho odpovědí bylo, že tyto pořady mají chytře zvolený požadavek na stručnost hostů, což je ideální metoda na to, aby mnoho hlasů bylo z pořadu ignorováno, vyloučeno, případně, aby se sami před díváky zdiskreditovali. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Je totiž obtížné předložit argumenty čerpající z informací, které diváci nebo posluchači nikdy neslyšeli. Málokdo se pozastaví nad tím, když někdo pronese, že Spojené státy jsou kolébkou demokracie. Pokud ale někdo v přímém přenosu vysloví, že Spojené státy jsou teroristickým státem a hrozbou světa, nebudou vědět, o čem se mluví a budou zcela přirozeně požadovat vysvětlení. Zde se ale projeví genialita požadavku na stručnost: host nemůže vyslovit kontroverzní větu, aniž by přitom nevyzněl, jako že právě spadl z Neptunu. Je to forma cenzury, často autocenzury. Ten, kdo chce mluvit, vysvětlovat, přinést něco nového je odsouzen do ústranní, undergroundu. Proto Chomsky, jako jeden z nejvlivnějších intelektuálů dvacátého století, za celou svou kariéru vystoupil v mainstreamové americké televizi pouze několikrát.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kolik myšlenek je umlčeno jen proto, že na ně není čas? O kolik nerealizovaných nápadů jsem přišli, protože jejich složitost by si našla minimum příznivců?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současné postupy tvorby webových stránek kladou důraz na \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">uživatelské zážitky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Ty nejsou nový \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">buzzword\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> jen v digitální prostředí, ale prostupují metodiku tvorbu i mnoha jiných odvětví.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Osobně jsem přímo u jádra tohoto User Experience odvětví a více a více si uvědomuji, že původně ctihodná myšlenka se velice rychle dokáže změnit na nebezpečnou praktiku. Je faktickou pravdou, že v současné době již u mnoha technologií nepřemýšlíme, jak daná věc funguje, ale spíše nás zajímá, jak může obohatit náš život, jaký má pro nás význam, v neposlední řadě si všímáme jejich estetických kvalit. User Experience mělo od počátku za cíl na tyto otázky vhodně reagovat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obohacovat a ukájet významovou a estetickou složku našich životů měli od nepaměti na svých bedrech vypravěči, poetové, umělci a nesmíme zapomenout na náboženské postavy. Ačkoli v lidské historii najdeme období přející těmto povoláním, většinu času se potáceli v dobrovolné nebo nucené chudobě. Málokterému umělci se podařilo prosadit takovým způsobem, že zaujmul svým dílem většinu společnosti. Ze statistického pohledu se jednalo o vzácné výjimky přístupné jen pár jedincům. Stručně řečeno, „dělat umění“ je náročnou a nejistou aktivitou. Zcela racionální člověk si nevybírá povolání, jestliže jeho cílem je bezpečné živobytí a stálý finanční zdroj.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jak si ale vysvětlíme, že největší světové nadnárodní podniky investují nemalé peníze do onoho uměleckého, leč v korporátní sféře ohnutého elementu, jímž chtějí obohatit své výrobky? Anebo jinak, jakým receptem disponují, že dokáží umění dělat masově na běžícím pásu?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Moderní marketingové a User Experience metody znají řešení: nashromážděná reálná data o potenciálních zákaznících jsou prohnána prizmatem statistických algoritmů i kvalitativních vyhodnoceních za účelem tvorby několika zprůměrovaných archetypů, na jejichž základu se tvoří nový produkt. Táži se, je hrozivější, že životy a touhy statisíců lze vyjádřit čtyřmi archetypy, nebo že někdo přistoupil na to, že tento způsob obohatí životy jednotlivců, a tím i společnosti jako celku? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ještě nedávno jsme věřili, že jednotlivec je unikátní lidskou bytostí. Ve skutečnosti tento fakt je ultimátním nepřítelem každého průmyslového odvětví: vytvářet personalizované produkty pro miliardu lidí je příliš drahé, takže se zdá být mnohem levnější investovat do chytré marketingové kampaně, jež tuto miliardu přesvědčí, že chtějí jedno a to samé. Jakmile se toto jednou přihodí, komodifikaci kultury začne v celé společnosti snižovat entropii, až nakonec veškeré rozdíly překročí horizont černé díry, odkud není návratu a neuspořádanost, čas, i bytí zamrzají.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tento rozklad je akcelerován tím, že větší konformita je doprovázena vyšším zjednodušováním. Kdo je ochotný přenést se přes ekonomický diktát statusu quo a zavést opravdu něco nového? Historie ukazuje, že nejvlivnější projekty byly vždy závislé na dotacích od štědré matky — Státu. I kdyby se našel kapitál, bude někdo naslouchat? Originálním věcem rozumíme špatně, vyžadují interpretaci, reflexi, internalizaci, převod do Texu a zasazení do struktury předešlého poznání. Na to pět vteřin ale nestačí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(5)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obraz z výše uvedených důvodů dominuje naší kultuře. YouTube, Instagram, Tumblr a Vine jsou hlavními dodavately vizuálního obsahu. Problémem není \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">pouze \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">to, že nás ve velkém zavalují obsahově triviálními objekty, zdá se mi, hlavní nebezpečí nacházíme v samotné \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">obraznosti obrazů\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co je nutné, abychom si utvořili mentální obraz obrazu? Stačí pouze mít funkční oční orgán a příslušné části mozku zodpovědné za zpracování elektrických signálů ze sítnice. To jsou ale činnosti na vědomí zcela nezávislé, tudíž neprocházejí filtry intelektu. Jinak řečeno, není nutné nic dělat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obraz se jeví sám od sebe, celý jeho obsah je okamžitě přístupný, a pokud není doplněn literárním nádechem (metaforou, ironií, atd.), jediné, interpretace se stává z jednoduchého vyjmenování toho, co na obrazu je. Přímost obraznosti obrazů se vybízí nazvat \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">pornografickou\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> vlastností obraznosti obrazů.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Redukujeme-li množství Textu ve společnosti, ošizujeme se o schopnost představovat si na základě lineárního kódu Textu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ano, konstruované mentální obrazy z Textu jsou nedokonalé, v mnoha ohledech spíše metaforické či abstraktní. Ona nedokonalost ale přispívá k rozšiřování intelektu, neboť si vytváříme vlastní nové obrazy, vizuální spojení, subjektivní nehotové objekty, které aplikujeme na nové poznatky, jež zabalíme do zmíněných nehotových objektů, spojení, obrazů z naší produkce, a tak můžeme přijít s originálními myšlenkami.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud ale toto obrazotvorství odstraníme z intelektuálního procesu a nahradíme jej předpřipravenými, vyrenderovanými objekty na filmovém plátně či obrazovce, nic nového si nevytváříme, pouze přijímáme objekty tak, jak jsou. Dalo by se říci, že jsme odkázáni na kreativitu a schopnost grafických umělců, jež tyto objekty (animované postavy, scény) navrhují. Jinak řečeno, svou obrazotvorbu \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">outsourcujeme \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">do rukou (hlavy) někoho jiného. To je nebezpečné z několika důvodů: degraduje to naší mysl a také to našemu vědomí vnucuje obsah, který nemůžeme přijmout kriticky: u čtení textů si sami diktujeme, jak si autorovy myšlenky vyobrazíme. Zbývá nám tak jediný způsob, jak se bránit nakažlivým cizorodým obrazům — zavřít oči.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">HAROLD BLOOM. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">How to read and why\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 1. paperback ed. London: Fourth Estate, 2001. ISBN 9781841150390.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">CÍSAŘ, Karel a Petr KOŤÁTKO. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Beckett: filosofie a literatura\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2010, 252 s. ISBN 978-80-7007-336-0.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">FLUSSER, Vilém. 2013. Alfanumerická společnost. In: BABÁK, Petr. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Proto: grafický design a současné umění\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. V Praze: tranzit.cz, s. 73-81. ISBN 978-80-87259-22-1.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">KIDD, D. C. a E. CASTANO. Reading Literary Fiction Improves Theory of Mind. In: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Science\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 2013, 342(6156), s. 377-380. DOI: 10.1126\u002Fscience.1239918. ISSN 0036-8075. Dostupné také z: http:\u002F\u002Fwww.sciencemag.org\u002Fcgi\u002Fdoi\u002F10.1126\u002Fscience.1239918\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">PINKER, Steven. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Sense of Style: The Thinking Person’s Guide to Writing in the 21st Century\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 2015. Penguin. ISBN 9781846145506.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":7505,"protected":19},"\u003Cp>(1) V našem jednadvacátém století najdeme hned několik způsobů, které ve srovnání s Textem mnohem lépe a rychleji zprostředkovávají informace. Chudák Text, jak jen může konkurovat televizním pořadům ve full HD obrazu, videohrám či interaktivním webovým stránkám, jež představují supermédium, neboť dokáží pojmout text, obraz, video, zvuk, ba dokonce i samotné videohry. Máme-li být objektivní, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7510,13,33,34,35,36,37,888],"post-560",{"self":7512,"collection":7517,"about":7519,"author":7521,"replies":7523,"version-history":7526,"predecessor-version":7529,"wp:attachment":7533,"wp:term":7536,"curies":7541},[7513],{"href":7514,"targetHints":7515},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F560",{"allow":7516},[44],[7518],{"href":47},[7520],{"href":50},[7522],{"embeddable":53,"href":54},[7524],{"embeddable":53,"href":7525},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=560",[7527],{"count":172,"href":7528},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F560\u002Frevisions",[7530],{"id":7531,"href":7532},989,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F560\u002Frevisions\u002F989",[7534],{"href":7535},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=560",[7537,7539],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7538},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=560",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7540},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=560",[7542],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7544,"wp:term":7554},[7545],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7546,"_links":7547},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7548,"collection":7552},[7549],{"href":54,"targetHints":7550},{"allow":7551},[44],[7553],{"href":96},[7555,7570],[7556],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7557},{"self":7558,"collection":7562,"about":7564,"wp:post_type":7566,"curies":7568},[7559],{"href":105,"targetHints":7560},{"allow":7561},[44],[7563],{"href":110},[7565],{"href":113},[7567],{"href":116},[7569],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7571],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7572},{"self":7573,"collection":7577,"about":7579,"wp:post_type":7581,"curies":7583},[7574],{"href":955,"targetHints":7575},{"allow":7576},[44],[7578],{"href":469},[7580],{"href":472},[7582],{"href":964},[7584],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7587,"es":7591,"fr":7595},{"title":7588,"slug":7589,"description":7590},"On Reading (in the Age of New Media)","on-reading-in-the-age-of-new-media","Why reading, as interpretation and the building of mental images, matters more than ever when new media, speed and the image push the Text aside.",{"title":7592,"slug":7593,"description":7594},"Sobre la lectura (en la era de los nuevos medios)","sobre-la-lectura-en-la-era-de-los-nuevos-medios","Por qué la lectura, como interpretación y creación de imágenes mentales, importa hoy más que nunca, cuando los nuevos medios, la velocidad y la imagen desplazan al Texto.",{"title":7596,"slug":7597,"description":7598},"De la lecture (à l’ère des nouveaux médias)","de-la-lecture-a-l-ere-des-nouveaux-medias","Pourquoi la lecture, en tant qu’interprétation et création d’images mentales, compte aujourd’hui plus que jamais, alors que les nouveaux médias, la vitesse et l’image évincent le Texte.",{"id":7600,"date":7601,"date_gmt":7602,"guid":7603,"modified":7605,"modified_gmt":7606,"slug":7607,"status":12,"type":13,"link":7608,"title":7609,"content":7611,"excerpt":7613,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7615,"categories":7616,"tags":7617,"class_list":7618,"_links":7620,"_embedded":7652,"tagsResolved":7694,"translations":7695},525,"22. 12. 2015","2015-12-22T00:00:00",{"rendered":7604},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast","2026-08-14T12:24:00","2026-08-14T10:24:00","strucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstrucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast\u002F",{"rendered":7610},"Stručná historie Webu:  Od vzniku Webu až do roku 2007 (5. část)",{"rendered":7612,"protected":19},"\u003Cp>Potom, co Tim Berners-Lee úspěšně vystudoval na Oxfordu, se přestěhoval do výzkumného střediska CERN ve Švýcarsku, kde mu byla nabídnuta pozice softwarového inženýra. Předtím, než se v CERNu rozhodl vyřešit jednou pro vždy problémy se sdílením informací, pracoval na několika minoritních projektech. Berners-Lee byl například povolán, aby vytvořil uživatelsky přívětivější ovládání systému pro řízení vakua\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-0\" href=\"#post-525-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Místo toho, aby na obrazovce — o 24 řádcích s limitem 64 znaků na každém z nich — zobrazil najednou celý ovládací interface systému, rozhodl se vytvořit něco, co bychom nazvali „menu“: na hlavní obrazovce ponechal jen zobrazení hlavních modulů systému a teprve po kliknutí na vybranou část se operátor dostal na „podstránku“, kde byly dostupné relevantní komponenty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco výše zmíněný projekt neobsahoval žádné prvky hypertextu (snad až na možnost kliknutím zobrazit jinou část dokumentu), první projekt implementující model hypertextu byl ENQUIRE z roku 1980. ENQUIRE umožňoval „informace strukturovat jakýmkoli arbitrárním způsobem. Nemusely být zobrazovány ve stromové struktuře ani v sadě tabulek.“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-1\" href=\"#post-525-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. ENQUIRE nabízel obousměrné odkazy, což je funkcionalita, která například v dnešní podobě platformy Webu chybí: stránka, na kterou je odkazováno, neví, že je na ni odkazováno. Dle Tima Berners-Leeho\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-2\" href=\"#post-525-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> hlavním limitujícím faktorem tohoto projektu byla nemožnost odkazovat na externí zdroje; ENQUIRE podporoval odkazy mezi soubory i mezi částmi jednoho souboru. To vše ale v rámci jednoho souborového systému. Pokud chtěl Berners-Lee vytvořit skutečně globální informační systém, musel dostat ještě jednu šanci; tou šancí byl World Wide Web.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaké z dosud vyjmenovaných projektů ovlivnily Berners-Leeho při návrhu a implementaci komponent Webu? Nepřímo jej ovlivnil Ted Nelson se svými Literary Machines; návrh NLS Douglase Engelbarta pak považuje k Webu nejblíže\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-3\" href=\"#post-525-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Dozvídáme se, že hypertext byl okolo roku 1989 již obecně známou technologií; SGML pak bylo přímo v CERNu hojně využíváno pro tvorbu struktury interních dokumentů\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-4\" href=\"#post-525-footnote-4\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Zdá se, že Berners-Lee měl, i díky otestování a zpětné vazbě k projektu ENQUIRE, mnoho potřebného k tomu, aby začal pracovat na dnes nejpoužívanější službě sítě Internet — službě World Wide Web.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Projekt „World Wide Web“, vytvořený v roce 1990, zahrnoval značkovací jazyk HTML, hypertextový protokol HTTP, mechanismus adresování dokumentů URI a prohlížeč. První webový prohlížeč, navržený Berners-Leem, se jmenoval „WorldWideWeb“ a nabízel unikátní funkci: oproti dnešním prohlížečům byl koncipován jako prohlížeč a editor zároveň; uživatelé tak pomocí tohoto grafického WYSIWYG\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-5\" href=\"#post-525-footnote-5\">[6]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> nástroje mohli přímo během prohlížení stránky editovat\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-6\" href=\"#post-525-footnote-6\">[7]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Podrobnější analýzu platformy Webu provádíme v sekci Web jako technologická platforma.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"vyvoj-prvnich-webovych-prohlizecu\" name=\"vyvoj-prvnich-webovych-prohlizecu\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Vývoj prvních webových prohlížečů\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>První webový prohlížeč — WorldWideWeb — byl navržený pro systém NeXT, který svým výkonem převyšoval výpočetní sílu strojů v běžných domácnostech. V roce 1991 pak vychází první (v celkovém pořadí druhý) multiplatformní prohlížeč Line Mode Browser, jehož autorkou je Nicola Pellow. Nabídl pouze textový interface, a tudíž veškeré ovládání (přechod na jinou stránku) bylo nutné provést zadáním příslušného příkazu. Ve stejném roce vychází prohlížeč Erwise vyvinutý finským univerzitním týmem. Erwise bývá obvykle označován jako první prohlížeč s grafickým interface\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-7\" href=\"#post-525-footnote-7\">[8]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, nicméně, jak jsme mohli vidět, není tomu tak, neboť první grafický prohlížeč byl onen první prohlížeč vyvinutý Bernersem-Lee. Tato mystifikace spočívá nejspíše v tom, že Erwise skutečně drží určité prvenství: jednalo se o první prohlížeč pro okenní systém X-Window System (X11). Konkurenčním prohlížečem pro X11 byla Viola WWW. Pei-Yuan Wei, autor Violy WWW, se inspiroval projektem HyperCard od Apple. Jako Erwise také nabízela podporu více fontů, zvýraznění odkazů, tlačítka pro přechod vzad a vpřed, včetně tlačítka pro přechod na domovskou stránku. Jednotlivé stránky mohl uživatel „klonovat“ do nových oken. Viola také nabízela podporu zaznamenávání navštívených stránek a možnost stránku přidat do záložek.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-8\" href=\"#post-525-footnote-8\">[9]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Viola integrovala průlomovou podporu skriptování, vkládání apletů do těla stránky, vlastní verzi stylopisů a podporu HTML 3.0 standardu.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-9\" href=\"#post-525-footnote-9\">[10]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Viola je příklad, kdy software obsahující na papíře delší seznam funkcionalit není zárukou toho, že bude v konkurenci s méně vyspělými produkty úspěšný. Neboť jsou to především uživatelé, kteří o úspěšnosti rozhodují; z historie designových hnutí jsme se dozvěděli, že použitelnost, uživatelská přívětivost, atraktivita i strmější křivka učení jsou faktory pro uživatele často důležitější. Legendární prohlížeč Mosaic, vytvořený Marcem Andreessenem a Ericem Binou v NCSA\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-10\" href=\"#post-525-footnote-10\">[11]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, je nejen považován za prohlížeč, který zpřístupnil Web masám, ale i prohlížeč, který přiblížil platformu Webu ke grafickému designu a DTP\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-11\" href=\"#post-525-footnote-11\">[12]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Mosaic totiž jako první prohlížeč umožnil zobrazování obrázků přímo v dokumentu stránky. Všechny předcházející prohlížeče se vypořádávaly s obrázky tak, že je zobrazovaly v samostatných oknech; a to většinou potom, co uživatel kliknul na odkaz pro jeho zobrazení. Integrací obrázků přímo do dokumentu, včetně zalomení textu kolem něj, se Web, slovy Tima Berners-Leeho\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-12\" href=\"#post-525-footnote-12\">[13]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, rázem stal atraktivnějším a svůdnějším místem. Pokud bychom zasadili Mosaic do kontextu oboru web designu, nabízí se možnost argumentovat, že Mosaic stojí u geneze web designu. Kombinace obrázků, prvotních stylopisů, možnosti používat různé typy písem a v neposlední řadě formátování textu je totiž již doménou zmíněných tradičních designových oborů, jež známe ze světa tiskovin. Mosaic dal prostor tvůrcům webových stránek, aby ryzí utilitárnost pozvedli na estetický zážitek vyvolaný vhodným poskládáním dostupných mediálních elementů. K tomu připočtěme, že Mosaic byl portován z původního unixového kódu na populární platformy Mac a PC. Berners-Lee píše, že „[…] Mosaic byl nejjednodušším krokem pro začátečníka, jak se dostat na Web, a tím pádem kritickým prvkem pro explozi Webu“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-13\" href=\"#post-525-footnote-13\">[14]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Po neshodách v NCSA Marc Andreessen se spolupracovníky zakládá Netscape Communications Corporation a přichází v roce 1994 na trh s novým (taktéž legendárním) prohlížečem Netscape Navigator. Na trhu ale nemá jednoznačný monopol, jelikož několik společností, mezi nimi Microsoft, si licencují zdrojový kód Mosaicu, na jehož základě Microsoft vydává vlastní prohlížeč Internet Explorer\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-14\" href=\"#post-525-footnote-14\">[15]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, jenž byl ve verzi 1.0 dodáván v samostatně prodávaném balíku Microsoft Plus! pro Windows 95. Netscape a Internet Explorer se stávají dominantními prohlížeči na trhu a snaží se upoutat pozornost uživatelů. Zatímco Microsoft mohl dodávat svůj prohlížeč zdarma v rámci svého operačního systému, který nabýval na popularitě, Netscape takové možnosti neměl, a tak se spoléhal na inovace ve vývoji technologických možností svého prohlížeče. Byl to právě Netscape, který pro platformu Webu zavedl takové funkce jako rámce (frames), cookies a především skriptovací jazyk JavaScript. Odpověď Microsoftu na JavaScript byla v roce 1996 vlastní implementace nazvaná JScript.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-15\" href=\"#post-525-footnote-15\">[16]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Konfrontace mezi těmito prohlížeči sílila a toto období se taktéž vhodně nazývá „válkami prohlížečů“. Udržení konkurenceschopnosti a vlivu na trhu podnítilo vývojáře k dalším inovacím. Vynořily se nové technologie a funkcionality: vylepšení možností kaskádových stylů, koncept dynamického HTML či technologie XMLHttpRequest, kterou vytvořila společnost Microsoft pro Internet Explorer 5 a kterou pod souhrnným označením AJAX teprve v roce 2005 popularizoval ve vlivném článku Jesse James Garrett z konzultační společnosti Adaptive Path\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-16\" href=\"#post-525-footnote-16\">[17]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> a prakticky např. v aplikacích společnosti Google. Následné války prohlížečů probíhaly i potom, co vliv Netscape upadl a jeho kód se stal open source základem pro prohlížeč Mozilla: objevily se nové prohlížeče Opera, Safari či později Chrome; Internet Explorer, se svou dominancí na trhu a neochotou implementovat chování dle standardů, se stal postrachem a noční můrou web designérů, ale i vývojářů, kteří pod nátlakem od designérů i nadřízených byli nuceni implementovat návrh webové stránky pro prohlížeče disparátních a idiosynkratických funkcionalit a typů chování.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stejně jako v případě GML, kdy různé a od sebe se lišící implementace vyžadovaly sjednocení a standardizaci, jež vyústila v SGML, tak i u webových technologií začali výrobci prohlížečů a weboví vývojáři chápat, že určitá míra centralizace a dohody je nutná, pokud „Web měl dosáhnout svého plného potenciálu“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-17\" href=\"#post-525-footnote-17\">[18]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. K těmto účelům již roku 1994 Tim Berners-Lee založil konsorcium W3C. To dodnes podporuje dialog mezi jednotlivými výrobci prohlížečů a navrhuje svá doporučení pro implementaci nových technologií. V historii se ale ukázalo, že ne vždy byla práce W3C v souladu s očekáváním a požadavky výrobců prohlížečů i samotných tvůrců webových stránek.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"standardizace-boj-o-xhtml-w3c-whatwg\" name=\"standardizace-boj-o-xhtml-w3c-whatwg\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Standardizace, boj o XHTML, W3C, WHATWG\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Zcela prvním standardem bylo HTML tak, jak jej navrhl Tim Berners-Lee. V roce 1993, tedy rok před vznikem W3C, Berners-Lee předkládá dokument popisující všechny HTML tagy a jejich funkce organizaci Internet Engineering Task Force (IETF)\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-18\" href=\"#post-525-footnote-18\">[19]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Po dlouhých a plodných debatách na elektronické konferenci (mailing listu) www-talk Dave Raggett navrhuje vylepšení původního HTML, které nese název HTML+\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-19\" href=\"#post-525-footnote-19\">[20]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Tato verze ovšem nebyla nikdy implementována a místo toho byla rovnou nahrazena HTML ve verzi 2.0. Následovala verze HTML 3.2, jež standardizovala použití tabulek, apletů a obtékání textu kolem obrázků; poskytovala také zpětnou kompatibilitu s verzí HTML 2.0.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-20\" href=\"#post-525-footnote-20\">[21]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> W3C specifikace HTML 4 byla hotova v roce 1997. Proces, kterým standardizace, respektive doporučení, byly tvořeny, komentuje Mark Pilgrim následovně:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„HTML vždy bylo konverzací mezi tvůrci prohlížečů, tvůrci [webových stránek], šprty zabývajícími se standardy a ostatními lidmi, kdo se ukázali a rádi diskutovali o hranatých závorkách. Většina z úspěšných verzí HTML byly ‚retro specifikace‘ dohánějící svět a zároveň se jej snažily postrčit správným směrem“. \u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-21\" href=\"#post-525-footnote-21\">[22]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Pilgrim pokračuje:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„Kdokoli, kdo říká, že HTML by mělo zůstat ‚čisté‘ (nejspíše tím, že by ignorovalo tvůrce prohlížečů nebo tvůrce [webových stránek] nebo obě možnosti), je jednoduše neinformován. HTML nikdy nebylo čisté a všechny pokusy o purifikaci byly neobyčejným selháním, kterému se vyrovnají pouze pokusy o jeho nahrazení“. \u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-22\" href=\"#post-525-footnote-22\">[23]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Dodejme, že u všech dosud zmíněných verzí HTML vždy byla prokázána snaha o zachování zpětné kompatibility. Při uvedení nové verze se tvůrci webových stránek nemuseli obávat využít nových funkcionalit, aniž by již existující stránky přestaly zcela fungovat. Od těchto charakteristických konvencí průběhu tvorby doporučení se W3C odvrací roku 1997, kdy publikuje doporučení pro HTML 4.0 a zároveň oznamuje, že další verzi HTML nechystá; místo toho se začíná věnovat na XML založeným standardům.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>W3C se tímto krokem transformuje z deskriptivní organizace na orgán snažící se o preskripci toho, jak by HTML a zároveň i webové stránky měly vypadat. Cílem tohoto posunu je právě ona intervence, před kterou varuje Mark Pilgrim: očista HTML. Je pravdou, že HTML je podmnožinou SGML, čímž dědí i několik záporných stránek: HTML má pevně danou sadu značek, není možné je rozšiřovat o vlastní moduly a neposkytuje potřebné vlastnosti, které by dovolovaly jednoduché strojové zpracování. W3C se rozhodlo zasáhnout a přetvořit HTML na podmnožinu XML. V lednu roku 2000 W3C zveřejňuje XHTML 1.0. Ze specifikace je zřejmé, že tato verze nepřináší nic nového; formuluje, jak HTML 4.0 zapisovat v „XML syntaxi“, požadující uzavírání tagů, malá písmena a psaní atributů HTML tagů v uvozovkách. Tato verze XHTML specifikuje tzv. Appendix C, který obsahuje postup, jak webové stránky psát v nové XHTML syntaxi se zachováním kompatibility. Další projekt W3C z roku 1999 — Extended Forms (později také XForms) — se již kompatibility vzdává, neboť „cíle pro příští generaci formulářů jsou nekompatibilní se zachováním zpětné kompatibility s prohlížeči navrženými pro předchozí verze HTML“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-23\" href=\"#post-525-footnote-23\">[24]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Konečně v květnu roku 2001 vychází verze XHTML 1.1, jež vedle minoritních novinek vyžaduje, aby každá XHTML 1.1 webová stránka byla posílána serverem ve specifické MIME\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-24\" href=\"#post-525-footnote-24\">[25]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> hlavičce application\u002Fxhtml+xml. Jinak řečeno, pokud tvůrce webových stránek chtěl vytvářet skutečné XHTML 1.1 projekty, bylo nutné, aby dodržel onu direktivu zasílat obsah s danou hlavičkou. Otázkou je: skutečně toho tvůrci webových stránek využívali?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnoho tvůrců webových stránek si po vydání XHTML předsevzalo, že jediný „správný“ způsob, jak tvořit pro platformu Webu, je využívat syntax XHTML. Tato metoda byla chápána jako dogma. Faktem je, že majorita webových stránek napsaných v XHTML nikdy XHTML dokumentem nebyla. Zmínili jsme, že dle specifikace musel každý XHTML dokument obsahovat příslušnou MIME hlavičku, aby byl interpretován jako XML. Problémem bylo, že dominantní prohlížeč té doby — Internet Explorer — nedokázal dokumenty s hlavičkou application\u002Fxhtml+xml řádně zobrazit. K tomu je třeba zmínit, že prohlížeče, které byly připravené pro zacházení s XHTML, také dokument nezobrazovaly, a to tehdy, pokud se v jejich zápisu vyskytla jediná chyba — toto však bylo chování vyžadované specifikací a považováno za „výhodu“ XHTML.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud měla platforma Webu naplnit osud, který ji přiřknuli první průkopníci typu Douglase Engelbarta — tedy platforma umožňující komunikaci a spolupráci mezi lidmi, sdílení informací, tvorbu virtuálních komunit — bylo nutné do života webových stránek zapojit i uživatele, nikoli jako pasivní konzumenty, ale jako aktivní aktéry participující na obsahu. Dle XHTML specifikace by i tento obsah přidaný uživateli musel být XHTML validní; každý vložený komentář, každé vložené médium by muselo projít důkladnou kontrolou před svým zobrazením, jelikož případná nevalidita by způsobila, že by se všem uživatelům zobrazila chybová zpráva parseru XHTML kódu. I když je zřejmé, že většina stránek obsahovala mechanismy kontrolující vstupní data od uživatelů, málokdo si mohl dovolit nezobrazovat celou stránku kvůli neukončenému tagu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve výsledku jsme se tak setkali se stavem, kdy mnoho webových stránek pyšně zobrazovalo lákavé ikonky informující o XHTML 1.0 (1.1) validitě dané stránky, přesto při nedostupnosti hlavičky application\u002Fxhtml+xml byl jejich obsah prohlížeči interpretován jako klasický text\u002Fhtml obsah, jinak řečeno, jako HTML 4.0 (4.01). Avizovaná verze XHTML 2.0 se navíc měla od HTML zcela odloučit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V roce 2004 na jedné z konferencí W3C několik členů v čele se společnostmi Mozilla Foundation a Opera Software vyjádřilo nespokojenost s vedením: oproti ostatním členům podporovalo zachování zpětné kompatibility a především tvoření nových specifikací a nových funkcionalit nikoli preskriptivně, ale na základě toho, co je skutečně pro vývojáře webových prohlížečů a tvůrce webových stránek relevantní v „reálném světě“ platformy Webu. Nesouhlas vedl k založení skupiny Web Hypertext Application Technology Working Group (WHATWG), zastřešovaná tvůrci webových prohlížečů (mimo společnost Microsoft). Skupina začala pracovat na několika důležitých projektech: poprvé jasně definovala, jak prohlížeče mají zpracovávat HTML a jak mají nakládat s chybným zápisem; zasloužila se také o vytvoření specifikace HTML5\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-25\" href=\"#post-525-footnote-25\">[26]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. V roce 2006 Tim Berners-Lee oznámil, že W3C a WHATWG budou na dalších projektech spolupracovat. V roce 2009 byla práce XHTML 2 ukončena a zrušena.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"web-20\" name=\"web-20\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Web 2.0\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Absence zpětné kompatibility a příliš krutá daň i za jeden neuzavřený tag v kódu nebyly vlastnostmi XHTML, které by odpovídaly tomu, jakým směrem se Web kolem roku 2004 vyvíjel. Nové či znovuobjevené technologie přetvářely Web na multimediální prostor, jehož grafický interface poskytoval „bohaté uživatelské zážitky“. Vedle bohatší interakce webové projekty začaly více zapojovat uživatele do svých procesů — i díky projektům společnosti Google (Google Mail, Google Maps) a dalším jako Flickr, Amazon, Ebay, Wikipedie se Web ze statického hypertextového projektu stává dynamickým a sociálním prostorem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tyto změny a tendence shrnul v roce 2004 Tim O’Reilly pod pojmem Web 2.0 (samotný termín použila poprvé už v roce 1999 Darcy DiNucci), pojem, který od té doby nepřestal být kontroverzní. Termín může na první pohled implikovat, že vznikla zcela nová verze platformy Webu, ale není tomu tak. O’Reilly se snažil zachytit právě ony změny, ke kterým Web postupně dospěl. Ve svém hojně citovaném článku What is Web 2.0\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-26\" href=\"#post-525-footnote-26\">[27]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> O’Reilly píše, že Webem 2.0 chápe: zvýšenou participaci uživatelů na tvorbě webového obsahu, vznik wiki projektů, znovuobjevení souboru technologií, které jsou souhrnně označovány jako AJAX\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-27\" href=\"#post-525-footnote-27\">[28]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> a které umožňují asynchronní komunikaci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V prostředí, kdy na trhu prohlížečů existoval monopol společnosti Microsoft a kde slovo „mobilní web“ vyvolávalo negativní vzpomínky na zážitky s užíváním technologie WAP, mohli tvůrci webových stránek pokládat navrhování pro Web za činnost velmi podobnou grafickému designu v tištěném médiu: „malířské plátno“ uvnitř prohlížeče mělo pevně dané rozměry zadané jednotkami pixelů, hardware a software uživatelů zobrazující webové stránky se v rámci jednoho operačního systému příliš nelišil; pokud ano, weboví tvůrci se stále mohli spoléhat na to, že uživatel bude mít myš, klávesnici, monitor o uhlopříčce 15” nebo 17” a k webovým stránkám bude přistupovat ze statického kontextu pohodlí svého domova.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Není těžké pochopit, proč tento stav platformy Webu sváděl webové tvůrce k myšlence, že „správný designový přístup“ pro Web je navrhování webových stránek tak, že se vždy zobrazují stejně. Weboví designéři se většinou rekrutovali buďto z řad inženýrsky smýšlejících tvůrců, případně z řad designérů přicházejících z offline světa tisku. V obou případech je přítomna konzistence vlastností, která je od těchto povolání očekávána. Bralo se jako samozřejmost, že webová stránka se musí zobrazovat na všech konfiguracích stejně. Objevovali se (a dokonce stále i dnes ještě objevují) profesionálové a designové firmy, jejichž hlavním mottem je právě tato „pixel-perfect“ preciznost.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Problémy tohoto přístupu se začaly objevovat ve chvíli, kdy Microsoft ztratil majoritní postavení na trhu prohlížečů. Nové prohlížeče rychle doháněly popularitu Internet Exploreru, což nutilo tvůrce přestat optimalizovat stránky pro jednu konkrétní konfiguraci a začít smýšlet obecněji a abstraktněji. John Allsopp\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-28\" href=\"#post-525-footnote-28\">[29]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> již v roce 2000 psal o tom, že je třeba přijmout Web za to, čím skutečně je: digitálním, interaktivním, tedy novým médiem. Navrhoval, že flexibilita a adaptibilita nejsou vlastnosti, se kterými by tvůrci webových stránek měli bojovat; naopak, Allsopp správně píše, že jsou jeho výhodou. Zažité praktiky se ale těžko obměňují, a tak se tento manifest z roku 2000 nesetkal s pochopením. To se ale mění v roce 2007.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Apple v roce 2007 uvádí revoluční mobilní zařízení — iPhone —, které poprvé nabízí uživatelům zážitek z Webu, který se přibližuje tomu při používání stolního počítače. Zařízení to není dokonalé, ale obsahuje v sobě prohlížeč Safari, jenž implementuje většinu důležitých a moderních specifikací. Apple zároveň poprvé představuje zařízení, u kterého je dotykové ovládání uživateli přijmuto jako skutečná alternativa ke klávesnici a počítačové myši. Web se díky iPhonu stává mobilním.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnohé další firmy více či méně úspěšně navazují na iPhone svými produkty. Podnikatelé i weboví tvůrci si uvědomují, že mobilní uživatelé se stávají čím dál tím více relevantnějším segmentem. První reakcí webových tvůrců jsou tzv. „mobilní verze stránek“. Jedná se o samostatné verze, které jsou dostupné pod speciální subdoménou. Podle tradičního názvu této subdomény — např. mobile.domena.cz — se těmto verzím také přezdívá „m dot“ stránky. Vzhled těchto stránek byl formován na základě rozměrů konkrétních zařízení; ve většině případů na základě rozměrů obrazovky zařízení iPhone.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>S přibývajícími zařízeními, velikostmi obrazovek, technickými možnostmi ale i tyto mobilní verze stránek přestaly být vhodným řešením. Bylo třeba vytvářet stránky, jež byly skutečně flexibilní, vhodně zobrazitelné na co možná největším počtu zařízení. Weboví tvůrci tak nezbytně museli zahodit svá přesvědčení o tom, že webová stránka musí vypadat na každé obrazovce stejně. Naopak, nyní bylo vyžadováno, aby webová stránka byla tvořena tak, aby se přizpůsobovala technologickým a fyzickým limitům zařízení: bylo nesmyslné po uživatelích chtít, aby na svých chytrých mobilních zařízeních ovládali interface webové stránky stejně jako na svých stolních počítačích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>S řešením přichází v roce 2010 Ethan Marcotte\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-29\" href=\"#post-525-footnote-29\">[30]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, když zavádí do praxe web designu pojem responzivní web design. Stejně jako v případě AJAXu, i Marcotte nevynalezl nové technologie, pouze vhodně kombinuje technologie již existující. Těmi jsou CSS media queries, relativní jednotky, flexibilní rozměry obrázků a jiných médií. Weboví designéři získávají metodiku, jak na mnoha zařízeních zobrazovat ten samý obsah.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V roce 2011\u003Csup>\u003Ca id=\"post-525-footnote-ref-30\" href=\"#post-525-footnote-30\">[31]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Luke Wroblewski argumentuje, aby tvůrci webových stránek přestali pokládat mobilní zařízení za sekundární a nutné zlo; tvrdí, že navrhování pro mobilní zařízení může pomoci determinovat nejen vzhled, ale i obsah projektů. Jinak řečeno, Wroblewski věří, že přirozené limity mobilních zařízení nutí webové tvůrce navrhovat takový interface a připravovat takový obsah, jež jsou skutečně pro uživatele relevantní. Tímto vzniká mobile first přístup k tvorbě webových stránek jako filosofie, pomocí které limitů mobilních zařízení je využíváno proto, aby weboví tvůrci rozhodli, co je na jejich projektech skutečně důležité a relevantní. Na druhou stranu, čím výkonnější a technicky zdatnější zařízení uživatel pro přístup na webové stránky používá, tím více dodatečného obsahu je mu možno zpřístupnit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Snahou aplikovat a přenášet zažité úkony a schémata z tradičního média tisku na platformu Webu bylo nejen nepochopení toho, co Web jako nové médium znamená a nabízí, ale také rozhodnutí limitující škálu možností, ze kterých webový designér vybírá. Pokud weboví tvůrci nemají opakovat stejnou chybu i u mobilních zařízení, je třeba mít na mysli, že mobilní zařízení představují nejen novou formu interface, ale také odlišný \u003Cem>kontext momentálního použití\u003C\u002Fem>. I to jsou tedy otázky, se kterými se současný web design musí vypořádat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Stručná historie Webu\u003C\u002Fstrong> — pětidílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast\u002F\">1. část: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast\u002F\">2. část: Douglas Engelbart a NLS\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast\u002F\">3. část: Xanadu Teda Nelsona\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast\u002F\">4. část: Počátky HTML, Aspen Movie Map a HyperCard\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>5. část: Od vzniku Webu až do roku 2007\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-0\">GILLIES a CAILLIAU, How the Web was born: the story of the World Wide Web, s. 158 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-1\">Tamtéž, s. 170 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-2\">BERNERS-LEE, Frequently asked questions \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-3\">Tamtéž \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-4\">GILLIES a CAILLIAU, How the Web was born: the story of the World Wide Web, s. 160 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-5\">Zkratka anglické fráze What You See Is What You Get \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-5\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-6\">V prohlížečích nicméně nacházíme moduly, které umožňují „živé“ editování obsahu stránky. Zmiňme např. modul Firebug či Chrome Developer Tools. \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-6\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-7\">V době psaní této práce anglická Wikipedia cituje několik zdrojů, které píší o Erwise jako prvním prohlížeči s grafickým interface. \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-7\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-8\">BERNERS-LEE, An updated quick look at ViolaWWW \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-8\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-9\">The Viola World Wide Web Application: 9.1 Features Highlight \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-9\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-10\">National Center for Supercomputing Applications, University of Illinois (US) \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-10\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-11\">Desktop Publishing \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-11\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-12\">BERNERS-LEE, Frequently asked questions \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-12\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-13\">Tamtéž \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-13\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-14\">Microsoft and Spyglass kiss and make up \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-14\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-15\">JavaScript: How Did We Get Here? \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-15\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-16\">JAMES GARRETT, Ajax: A New Approach to Web Applications \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-16\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-17\">„Vést Web ke svému plnému potenciálu“ je oficiální motto konsorcia W3C \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-17\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-18\">BERNERS-LEE a CONNOLLY, Hypertext Markup Language (HTML): A Representation of Textual Information and MetaInformation for Retrieval and Interchange \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-18\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-19\">RAGGETT, HTML+ (Hypertext markup format) \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-19\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-20\">PILGRIM, HTML5: up and running, s. 6 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-20\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-21\">Tamtéž, s. 8 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-21\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-22\">Tamtéž, s. 8 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-22\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-23\">XHTML™ Extended Forms Requirements \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-23\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-24\">Multipurpose Internet Mail Extensions — konkrétně hlavička content-type indikuje typ obsahu \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-24\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-25\">HTML, Living Standard: 12.2 Parsing HTML documents \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-25\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-26\">O’REILLY, What Is Web 2.0: Design Patterns and Business Models for the Next Generation of Software \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-26\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-27\">Asynchronous JavaScript and XML \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-27\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-28\">ALLSOPP, A Dao of Web Design \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-28\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-29\">MARCOTTE, Responsive Web Design \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-29\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-525-footnote-30\">V roce 2011 Wroblewski vydává knihu Mobile first, první zmínku o mobile first ale nacházíme v jeho webovém článku z roku 2009 viz http:\u002F\u002Fwww.lukew.com\u002Fff\u002Fentry.asp?933 \u003Ca href=\"#post-525-footnote-ref-30\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":7614,"protected":19},"\u003Cp>Potom, co Tim Berners-Lee úspěšně vystudoval na Oxfordu, se přestěhoval do výzkumného střediska CERN ve Švýcarsku, kde mu byla nabídnuta pozice softwarového inženýra. Předtím, než se v CERNu rozhodl vyřešit jednou pro vždy problémy se sdílením informací, pracoval na několika minoritních projektech. Berners-Lee byl například povolán, aby vytvořil uživatelsky přívětivější ovládání systému pro řízení vakua[1]. […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7619,13,33,34,35,36,37,888],"post-525",{"self":7621,"collection":7626,"about":7628,"author":7630,"replies":7632,"version-history":7635,"predecessor-version":7638,"wp:attachment":7642,"wp:term":7645,"curies":7650},[7622],{"href":7623,"targetHints":7624},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F525",{"allow":7625},[44],[7627],{"href":47},[7629],{"href":50},[7631],{"embeddable":53,"href":54},[7633],{"embeddable":53,"href":7634},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=525",[7636],{"count":738,"href":7637},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F525\u002Frevisions",[7639],{"id":7640,"href":7641},809,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F525\u002Frevisions\u002F809",[7643],{"href":7644},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=525",[7646,7648],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7647},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=525",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7649},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=525",[7651],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7653,"wp:term":7663},[7654],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7655,"_links":7656},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7657,"collection":7661},[7658],{"href":54,"targetHints":7659},{"allow":7660},[44],[7662],{"href":96},[7664,7679],[7665],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7666},{"self":7667,"collection":7671,"about":7673,"wp:post_type":7675,"curies":7677},[7668],{"href":105,"targetHints":7669},{"allow":7670},[44],[7672],{"href":110},[7674],{"href":113},[7676],{"href":116},[7678],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7680],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7681},{"self":7682,"collection":7686,"about":7688,"wp:post_type":7690,"curies":7692},[7683],{"href":955,"targetHints":7684},{"allow":7685},[44],[7687],{"href":469},[7689],{"href":472},[7691],{"href":964},[7693],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7696,"es":7700,"fr":7704},{"title":7697,"slug":7698,"description":7699},"A Brief History of the Web: From the Birth of the Web to 2007 (Part 5)","a-brief-history-of-the-web-from-the-birth-of-the-web-to-2007-part-5","The final part of the series: from ENQUIRE and the first browsers through the browser wars, XHTML and WHATWG to Web 2.0, the iPhone and responsive design.",{"title":7701,"slug":7702,"description":7703},"Breve historia de la Web: del nacimiento de la Web a 2007 (parte 5)","breve-historia-de-la-web-del-nacimiento-de-la-web-a-2007-parte-5","La última parte de la serie: de ENQUIRE y los primeros navegadores, pasando por la guerra de navegadores, XHTML y WHATWG, a la Web 2.0, el iPhone y el diseño responsive.",{"title":7705,"slug":7706,"description":7707},"Brève histoire du Web : de la naissance du Web à 2007 (5e partie)","breve-histoire-du-web-de-la-naissance-du-web-a-2007-5e-partie","Du WorldWideWeb de Berners-Lee à la guerre des navigateurs, du combat autour de XHTML au Web 2.0, puis à l’iPhone, au responsive web design et au mobile first.",{"id":7709,"date":7710,"date_gmt":7711,"guid":7712,"modified":7714,"modified_gmt":7715,"slug":7716,"status":12,"type":13,"link":7717,"title":7718,"content":7720,"excerpt":7722,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7724,"categories":7725,"tags":7726,"class_list":7727,"_links":7729,"_embedded":7761,"tagsResolved":7803,"translations":7804},573,"07. 12. 2015","2015-12-07T00:00:00",{"rendered":7713},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast","2026-08-14T12:42:04","2026-08-14T10:42:04","strucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstrucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast\u002F",{"rendered":7719},"Stručná historie Webu: počátky HTML, prekurzor Google Streetview a hypertext od Apple (4. část)",{"rendered":7721,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca id=\"oddeleni-prezentace-od-obsahu-aneb-znackovaci-jazyky-gml-a-sgml\" name=\"oddeleni-prezentace-od-obsahu-aneb-znackovaci-jazyky-gml-a-sgml\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Oddělení prezentace od obsahu aneb značkovací jazyky GML a SGML\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Počátky snahy abstrahovat textový obsah od konkrétní vizuální reprezentace nacházíme v tradičním prostředí knižního nakladatelství. Jeffrey Veen\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-0\" href=\"#post-573-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> poukazuje na to, že komunikace mezi editory a grafiky, případně sazeči, o tom, jak výsledná tiskovina bude vypadat, probíhala na základě domluvených kódů. Tyto kódy obsahovaly typografické informace o tom, jak má být konkrétní část textu vysázena. Zatímco většinou tyto kódy obsahovaly pouze konkrétní zadání typu písma a velikost, Veen píše, že většina nakladatelství měla standardizované často používané rozložení a vzhled stránek, a tudíž editorům stačilo k textu dopsat např. „NADPIS3“. Každý sazeč v takovém nakladatelství měl k dispozici stylopis, tedy seznam všech používaných a zobecněných kódů a příslušného vzhledu, pomocí kterého vysázel konečnou podobu dokumentu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Využití generického označování částí textů v elektronických dokumentech je připisováno Williamu Tunnicliffeovi, tehdy předsedovi Asociace pro grafickou komunikaci (GCA), jenž tuto myšlenku prezentoval na konferenci v roce 1967.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-1\" href=\"#post-573-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Byl to ale až vystudovaný právník Charles Goldfarb — který byl pozván v roce 1969 do IBM, aby se pokusil navrhnout informační systém a správu dokumentů pro právníky —, jenž zhmotňuje koncept oddělení obsahu od formy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Goldfarb v IBM vede projekt, který nakonec vyústí v Generalized Markup Language (GML). Pro tento jazyk zavádí pojem „markup language“, čímž popisuje „unikátní kombinaci tagování dokumentů, modelování dat a metajazyk“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-2\" href=\"#post-573-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. GML je nejdříve využíváno pro interní účely IBM, ale později se rozšiřuje i mimo budovy IBM a de facto se stává standardem pro tvorbu elektronických dokumentů. Nicméně různé implementace původního návrhu GML vyžadují, aby v roce 1974 Goldfarb přispěl k vývoji SGML, které se v roce 1986 stává ISO 8879 standardem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>SGML vycházelo z GML; i když přinášelo mnohá vylepšení — umožňovalo například přiřadit určitým tagům interaktivní funkcionality — nejednalo se o formát, dle Veena, který by se mohl prosadit pro osobní použití, jelikož byl příliš komplikovaný.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"aspen-movie-map\" name=\"aspen-movie-map\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Aspen Movie Map\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Mezi velkými projekty se jednoduše ztratí nenápadný, přesto revoluční projekt z roku 1978 vyvinutý v USA na Massachusetts Institute of Technology (MIT) Architecture Machine Group. Aspen Movie Map je uznáván jako „první veřejně prezentovaný interaktivní virtuálně navigovatelný prostor a také jako první hypermediální\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-3\" href=\"#post-573-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> program“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-4\" href=\"#post-573-footnote-4\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Aspen Movie Map zachycuje město Aspen v Coloradu pomocí fotoaparátu připevněného na střeše automobilu, který snímal město každé tři metry. Získané fotografie byly uskupeny tak, aby vytvářely nepřerušovanou imerzní virtuální podobu města Aspen. K procházení či spíše projíždění městem používal uživatel joystick, ale přímo na analogové obrazovce monitoru projekt zobrazoval elementy grafického uživatelského interface. V mnohém se tak jedná o prekurzor Google Maps Street View.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"apple-hypercard\" name=\"apple-hypercard\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Apple HyperCard\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>HyperCard byla v 80. letech populární implementace hypertextu od firmy Apple. Místo obvyklé metafory oken ale využívala svou vlastní metaforu karet. V rámci okna aplikace HyperCard byly karty zobrazeny na sobě, a tím vytvářely jakýsi stoh. HyperCard, vytvořený návrhářem Billem Atkinsonem, můžeme považovat za první aplikaci představující koncept hypertextu a hypermédií pro širší veřejnost.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Aplikace nebyla pouze prohlížečem dostupných „stohů karet“, ale obsahovala v sobě nástroje pro návrh a programování vlastních projektů. Zde tkví důvod, proč byl tento projekt firmy Apple u veřejnosti relativně populární; HyperCard pro tvorbu nabízel kompletní drag&drop interface: obsahoval „abecedu“ prvků, které uživatel skládal na plochu karet, a objektově orientované programování interaktivních prvků se příliš nelišilo od zadávání příkazů přirozeným jazykem\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-5\" href=\"#post-573-footnote-5\">[6]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Nabízí se zde analogie se známějšími integrovanými vývojovými platformami jako Flash IDE či jedna z nejnovějších pro drag&drop návrh a kódování webových stránek — Macaw\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-6\" href=\"#post-573-footnote-6\">[7]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nebo lze HyperCard přirovnat k tradičním grafickým editorům typu Photoshop. Každá karta totiž obsahovala několik vrstev: grafické pozadí, vrstvu textu a vrstvu interaktivních elementů. Müller-Prove zmiňuje problém, který toto vrstvění přinášelo: „Vrstva tlačítek je vrchní vrstvou popředí. […] Kdykoli je text [v druhé vrstvě] přemístěn, je třeba přemístit i tlačítka, která překrývala text. Odkaz a tlačítko nejsou propojené.“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-573-footnote-ref-7\" href=\"#post-573-footnote-7\">[8]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Platforma HyperCard byla natolik obecně zaměřená, že pro ni vznikaly nejen různorodé pracovní či volnočasové aplikace, ale také hry. Legendou je počin Myst od firmy Cyan, která naplno využila hypermediálních kapacit HyperCard, když integrovala do Myst video sekvence ve formátu QuickTime.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fhypercard.png\" alt=\"Černobílá obrazovka HyperCardu s kartou obsahující text, kresby a tlačítka, nahoře nabídka klasického Mac OS. Zdroj: CreativeApplications.net\" width=\"2560\" height=\"2054\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Ukázka „karty“ navržené v aplikaci HyperCard\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.creativeapplications.net\u002Fmac\u002Fthe-hypercard-legacy-theory-mac\u002F\" rel=\"noopener nofollow\">The HyperCard Legacy, CreativeApplications.net\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Stručná historie Webu\u003C\u002Fstrong> — pětidílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast\u002F\">1. část: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast\u002F\">2. část: Douglas Engelbart a NLS\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast\u002F\">3. část: Xanadu Teda Nelsona\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>4. část: Počátky HTML, Aspen Movie Map a HyperCard\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast\u002F\">5. část: Od vzniku Webu až do roku 2007\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-0\">VEEN, The art & science of Web design, s. 4 \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-1\">GOLDFARB a RUBINSKY, The SGML handbook, s. 567 \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-2\">Biography: Dr. Charles F. Goldfarb \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-3\">Zvýraznění autora \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-4\">MANOVICH, The language of new media, s. 224 \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-5\">Příkazy byly v anglickém jazyce \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-5\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-6\">Macaw byl v roce 2016 ukončen; viz https:\u002F\u002Fweb.archive.org\u002Fweb\u002F2016\u002Fhttp:\u002F\u002Fmacaw.co\u002F \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-6\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-573-footnote-7\">MÜLLER-PROVE, Vision and Reality of Hypertext and Graphical User Interfaces, s. 28 \u003Ca href=\"#post-573-footnote-ref-7\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":7723,"protected":19},"\u003Cp>Oddělení prezentace od obsahu aneb značkovací jazyky GML a SGML Počátky snahy abstrahovat textový obsah od konkrétní vizuální reprezentace nacházíme v tradičním prostředí knižního nakladatelství. Jeffrey Veen[1] poukazuje na to, že komunikace mezi editory a grafiky, případně sazeči, o tom, jak výsledná tiskovina bude vypadat, probíhala na základě domluvených kódů. Tyto kódy obsahovaly typografické informace […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7728,13,33,34,35,36,37,888],"post-573",{"self":7730,"collection":7735,"about":7737,"author":7739,"replies":7741,"version-history":7744,"predecessor-version":7747,"wp:attachment":7751,"wp:term":7754,"curies":7759},[7731],{"href":7732,"targetHints":7733},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F573",{"allow":7734},[44],[7736],{"href":47},[7738],{"href":50},[7740],{"embeddable":53,"href":54},[7742],{"embeddable":53,"href":7743},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=573",[7745],{"count":29,"href":7746},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F573\u002Frevisions",[7748],{"id":7749,"href":7750},985,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F573\u002Frevisions\u002F985",[7752],{"href":7753},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=573",[7755,7757],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7756},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=573",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7758},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=573",[7760],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7762,"wp:term":7772},[7763],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7764,"_links":7765},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7766,"collection":7770},[7767],{"href":54,"targetHints":7768},{"allow":7769},[44],[7771],{"href":96},[7773,7788],[7774],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7775},{"self":7776,"collection":7780,"about":7782,"wp:post_type":7784,"curies":7786},[7777],{"href":105,"targetHints":7778},{"allow":7779},[44],[7781],{"href":110},[7783],{"href":113},[7785],{"href":116},[7787],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7789],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7790},{"self":7791,"collection":7795,"about":7797,"wp:post_type":7799,"curies":7801},[7792],{"href":955,"targetHints":7793},{"allow":7794},[44],[7796],{"href":469},[7798],{"href":472},[7800],{"href":964},[7802],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7805,"es":7809,"fr":7813},{"title":7806,"slug":7807,"description":7808},"A Brief History of the Web: The Beginnings of HTML, a Precursor of Google Street View and Hypertext from Apple (Part 4)","a-brief-history-of-the-web-the-beginnings-of-html-a-precursor-of-google-street-view-and-hypertext-from-apple-part-4","The fourth part of a series on the history of the Web: the markup languages GML and SGML, MIT’s Aspen Movie Map and Apple’s HyperCard.",{"title":7810,"slug":7811,"description":7812},"Breve historia de la Web: los inicios de HTML, un precursor de Google Street View y el hipertexto de Apple (parte 4)","breve-historia-de-la-web-los-inicios-de-html-un-precursor-de-google-street-view-y-el-hipertexto-de-apple-parte-4","Cuarta parte de una serie sobre la historia de la Web: los lenguajes de marcado GML y SGML, la Aspen Movie Map del MIT y HyperCard de Apple.",{"title":7814,"slug":7815,"description":7816},"Brève histoire du Web : les débuts du HTML, un précurseur de Google Street View et l’hypertexte d’Apple (4e partie)","breve-histoire-du-web-les-debuts-du-html-un-precurseur-de-google-street-view-et-l-hypertexte-d-apple-4e-partie","La quatrième partie d’une série sur l’histoire du Web : les langages de balisage GML et SGML, l’Aspen Movie Map du MIT et HyperCard d’Apple.",{"id":7818,"date":7819,"date_gmt":7820,"guid":7821,"modified":7714,"modified_gmt":7715,"slug":7823,"status":12,"type":13,"link":7824,"title":7825,"content":7827,"excerpt":7829,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7831,"categories":7832,"tags":7833,"class_list":7834,"_links":7836,"_embedded":7868,"tagsResolved":7910,"translations":7911},535,"06. 12. 2015","2015-12-06T00:00:00",{"rendered":7822},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast","strucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstrucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast\u002F",{"rendered":7826},"Stručná historie Webu: Xanadu nedoceněného vizionáře Teda Nelsona (3. část)",{"rendered":7828,"protected":19},"\u003Cp>Ted Nelson je v historii a teorii hypertextu kontroverzní postavou. Pro mnoho čtenářů byly jeho myšlenky příliš abstraktními, což bychom snad mohli přičítat Nelsonovu filosofickému vzdělání. Jeho úsilí bylo směřováno k několika projektům. Snažil se zvrátit status quo, které panovalo v počítačové komunitě a kultuře v období šedesátých let, a věřil, že počítače nám poskytnou vhodné nástroje pro to, abychom změnili způsob práce s textem: Nelson chtěl osvobodit text z ohrady čtyř stěn papíru. Během této mise tak mimo jiné definoval slovo hypertext, věnoval se principům použitelnosti a human-computer interaction o dekádu dříve, než samotný akademický obor HCI vznikl, a pracoval od roku 1960 na projektu Xanadu, který se i přes několik teoretických výhod oproti konkurenčnímu projektu WWW Tima Berners-Leeho neprosadil. Teprve v roce 2007 byla vydána publikovatelná verze Xanadu — XanaduSpace 1.0.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fcomputer-lib.webp\" alt=\"Obálka Nelsonovy dvojknihy Computer Lib \u002F Dream Machines se zdviženou pěstí a ručně psanou typografií. Zdroj: NELSON, Computer Lib \u002F Dream Machines\" width=\"1550\" height=\"969\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Nelsonova dvojkniha Computer Lib \u002F Dream Machines\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fd2zfqweka4o4h0.cloudfront.net\u002Fdesign\u002Ffiles\u002F2016\u002F01\u002FTed_Nelson_Computer_Lib_Dream_Machines_2.png\" rel=\"noopener nofollow\">NELSON, Theodor H. Computer Lib \u002F Dream Machines\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Nelsonovu dvojknihu — \u003Cem>Computer Lib \u002F Dream Machines\u003C\u002Fem> — považují někteří teoretici\u003Csup>\u003Ca id=\"post-535-footnote-ref-0\" href=\"#post-535-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> za nejdůležitější dílo historie nových médií. Nabádal v ní uživatele z laické veřejnosti, aby se bránili diktátu profesionálů v počítačových oborech. Argumentoval, že „počítačové zážitky jsou médii, které by měly být designovány; a tento design by měl být kreativním procesem zohledňujícím publikum [uživatele]“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-535-footnote-ref-1\" href=\"#post-535-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Dále prosazoval, že v budoucích médiích a systémech nalezneme design, který integruje i emocionální aspekt návrhu. Vyjádřil se též o „inženýrském“ přístupu k designování:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„Když počítačoví programátoři nebo jiní technicky založení lidé navrhují konkrétní systém bez všeobecnějšího myšlení, věci pravděpodobně nebudou jednoduché, ani kombinovatelné.“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-535-footnote-ref-2\" href=\"#post-535-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Hlavní Nelsonovou myšlenkou je docuverse, tedy prostor, ve kterém je možné překonat limitace zmíněných čtyř stěn (fyzického) papíru. V knize \u003Cem>Literary Machines\u003C\u002Fem> Nelson o tom prostoru píše:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„Budete moci vytvářet odkazy — komentáře, osobní poznámky a jiná propojení — mezi místy v dokumentech a nechat je tam pro ostatní pro pozdější následování. Budeme moci dokonce zveřejnit i tyto odkazy. […] Jakýkoli dokument může citovat jiný, protože citovaná část je přenesena — a zaplacena — z originálu ve chvíli provedení požadavku; s automatickým honorářem a informací o autorství.“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-535-footnote-ref-3\" href=\"#post-535-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Projekt, který měl naplnit vizi prostoru docuverse, byl právě Xanadu a mechanismus odkazů Nelson poprvé nazývá hypertextem, jakožto formátování textů, jež není možné zobrazit na standardních lineárně zobrazujících médiích. Jednotlivé dokumenty v Xanadu existují v tzv. 3D hyperprostoru, ve kterém okna levitují; jednotlivé části textů označené jako hyperlinky jsou propojeny viditelnými čarami. Vlastností Xanadu mělo být, že tato propojení jsou dynamická; pokud citujeme nějakou část textu a zdrojový text je změněn, automaticky se změní i námi vypůjčená citace. Dále mělo Xanadu obsahovat verzování a možnost zkopírováním vytvářet nové větve dokumentů, čímž se Xanadu přibližuje Engelbartovu NLS, jež toto „forkování“ také implementovalo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fxanadu-1972.jpeg\" alt=\"Dobový mockup rozhraní Xanadu z roku 1972: obrazovka s paralelními sloupci textu propojenými čarami. Zdroj: Hypha Digital Garden\" width=\"1482\" height=\"938\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cbr \u002F>\n\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fxanadu-diagram.png\" alt=\"Schéma konceptu Xanadu: obdélníky zastupující dokumenty propojené čarami znázorňujícími obousměrné odkazy. Zdroj: Hypha Digital Garden\" width=\"794\" height=\"637\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003Cbr \u002F>\n\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fxanaduspace.png\" alt=\"Snímek obrazovky XanaduSpace: levitující okna dokumentů ve 3D prostoru propojená barevnými čarami mezi citovanými pasážemi. Zdroj: Project Xanadu\" width=\"1024\" height=\"768\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Project Xanadu: implementace Nelsonových myšlenek o tom, jak by měl hypertext doopravdy vypadat.\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fdigitalgarden.hypha.coop\u002Fassets\u002Fimages\u002Fxanadu2.jpeg\" rel=\"noopener nofollow\">Hypha Digital Garden\u003C\u002Fa>, \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fxanadu.com\u002FXanaduSpace\u002Fbtf_files\u002FfwDemoOrigins-panorama2.png\" rel=\"noopener nofollow\">Project Xanadu, xanadu.com\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Na rozdíl od Engelbarta ale Nelson vlastně nikdy svou vizi plně nezhmotnil. I současná verze pojmenovaná OpenXanadu z roku 2014 obsahuje jen zlomek představovaných funkcionalit. Nelson se nikdy nepovažoval za inženýra, spíše vášnivého fanouška počítačů, a tak se můžeme ptát, zda neuvěřitelné protahování projektu Xanadu není způsobeno tím, že se Nelson musel většinou spoléhat na druhé — programátory —, kteří byli povoláni, aby uvedli k životu jeho kreativní myšlenky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Stručná historie Webu\u003C\u002Fstrong> — pětidílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast\u002F\">1. část: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast\u002F\">2. část: Douglas Engelbart a NLS\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>3. část: Xanadu Teda Nelsona\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast\u002F\">4. část: Počátky HTML, Aspen Movie Map a HyperCard\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast\u002F\">5. část: Od vzniku Webu až do roku 2007\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-535-footnote-0\">WARDRIP-FRUIN a MONTFORT, The NewMediaReader, s. 301 \u003Ca href=\"#post-535-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-535-footnote-1\">Tamtéž, s. 301 \u003Ca href=\"#post-535-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-535-footnote-2\">NELSON, Computer Lib \u002F Dream Machines, s. 322 \u003Ca href=\"#post-535-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-535-footnote-3\">NELSON, Literary Machines, s. 10 \u003Ca href=\"#post-535-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":7830,"protected":19},"\u003Cp>Ted Nelson je v historii a teorii hypertextu kontroverzní postavou. Pro mnoho čtenářů byly jeho myšlenky příliš abstraktními, což bychom snad mohli přičítat Nelsonovu filosofickému vzdělání. Jeho úsilí bylo směřováno k několika projektům. Snažil se zvrátit status quo, které panovalo v počítačové komunitě a kultuře v období šedesátých let, a věřil, že počítače nám poskytnou […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7835,13,33,34,35,36,37,888],"post-535",{"self":7837,"collection":7842,"about":7844,"author":7846,"replies":7848,"version-history":7851,"predecessor-version":7854,"wp:attachment":7858,"wp:term":7861,"curies":7866},[7838],{"href":7839,"targetHints":7840},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F535",{"allow":7841},[44],[7843],{"href":47},[7845],{"href":50},[7847],{"embeddable":53,"href":54},[7849],{"embeddable":53,"href":7850},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=535",[7852],{"count":29,"href":7853},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F535\u002Frevisions",[7855],{"id":7856,"href":7857},987,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F535\u002Frevisions\u002F987",[7859],{"href":7860},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=535",[7862,7864],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7863},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=535",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7865},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=535",[7867],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7869,"wp:term":7879},[7870],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7871,"_links":7872},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7873,"collection":7877},[7874],{"href":54,"targetHints":7875},{"allow":7876},[44],[7878],{"href":96},[7880,7895],[7881],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7882},{"self":7883,"collection":7887,"about":7889,"wp:post_type":7891,"curies":7893},[7884],{"href":105,"targetHints":7885},{"allow":7886},[44],[7888],{"href":110},[7890],{"href":113},[7892],{"href":116},[7894],{"name":77,"href":78,"templated":53},[7896],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":7897},{"self":7898,"collection":7902,"about":7904,"wp:post_type":7906,"curies":7908},[7899],{"href":955,"targetHints":7900},{"allow":7901},[44],[7903],{"href":469},[7905],{"href":472},[7907],{"href":964},[7909],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":7912,"es":7916,"fr":7920},{"title":7913,"slug":7914,"description":7915},"A Brief History of the Web: Xanadu, by the Underrated Visionary Ted Nelson (Part 3)","a-brief-history-of-the-web-xanadu-by-the-underrated-visionary-ted-nelson-part-3","Ted Nelson coined the word hypertext, wrote Computer Lib \u002F Dream Machines and spent decades on Xanadu, a docuverse that never fully came to life. Part 3 of a brief history of the Web.",{"title":7917,"slug":7918,"description":7919},"Breve historia de la Web: Xanadu, del visionario infravalorado Ted Nelson (parte 3)","breve-historia-de-la-web-xanadu-del-visionario-infravalorado-ted-nelson-parte-3","Ted Nelson acuñó la palabra hipertexto, escribió Computer Lib \u002F Dream Machines y dedicó décadas a Xanadu, un docuverso que nunca llegó a materializarse del todo. Tercera parte de la serie.",{"title":7921,"slug":7922,"description":7923},"Brève histoire du Web : le Xanadu de Ted Nelson, visionnaire sous-estimé (3e partie)","breve-histoire-du-web-le-xanadu-de-ted-nelson-visionnaire-sous-estime-3e-partie","Ted Nelson a forgé le mot hypertexte, écrit Computer Lib \u002F Dream Machines et consacré des décennies à Xanadu, un docuverse jamais entièrement réalisé. Troisième partie de la série.",{"id":7925,"date":7926,"date_gmt":7927,"guid":7928,"modified":7714,"modified_gmt":7715,"slug":7930,"status":12,"type":13,"link":7931,"title":7932,"content":7934,"excerpt":7936,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":7938,"categories":7939,"tags":7940,"class_list":7941,"_links":7943,"_embedded":7975,"tagsResolved":8017,"translations":8018},586,"05. 12. 2015","2015-12-05T00:00:00",{"rendered":7929},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast","strucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstrucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast\u002F",{"rendered":7933},"Stručná historie Webu: Douglas Engelbart a NLS (2. část)",{"rendered":7935,"protected":19},"\u003Cp>Při zmínce jména Douglas Engelbart si mohou někteří představit tvůrce počítačové myši\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-0\" href=\"#post-586-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Byl to skutečně Engelbart, který potřeboval pro svůj projekt NLS (oNLine System) vhodné vstupní zařízení. Po sérii analýz všech dostupných zařízení Engelbart načrtl zcela nové. Na základě těchto skečů vytvořil jeho kolega Bill English hardwarový design zařízení, jež jednomyslně při pohledu na vyčnívající kabel ze zadní části nazvali myší.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-1\" href=\"#post-586-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Engelbartovy zásluhy ale zasahují mnohem dále, a pokud bychom zůstali pouze u myši, degradovali bychom jeho příspěvek. Akademici upozorňují\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-2\" href=\"#post-586-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, že i když z dnešního pohledu je Engelbart v širší komunitě studentů a historiků nových médií znám jako „tvůrce myši“, můžeme ho stejně dobře považovat za vynálezce definujících vlastností počítačového interface dneška, metafory oken v grafickém uživatelském interface a textového procesoru\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-3\" href=\"#post-586-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Dále Engelbart:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>„[… ] pomohl se založením sítě Internet; podnikl výzkum v tom, jak počítač může podpořit pracovní spolupráci; jako první předvedl videokonferenci a textové-grafické obrazovky; vytvořil editor pro strukturované programování a v 60. letech použil vzdálené volání procedur; a nezávisle vynalezl hyperlink v době, kdy na stejné myšlence pracoval Ted Nelson.“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-4\" href=\"#post-586-footnote-4\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Hlavním filosofickým programem Engelbarta byla touha najít způsob, jak vyřešit komplexní otázky lidské společnosti. Komplexními otázkami myslel problémy, se kterými se potýkají profesionální obory vědců, právníků a designérů, jejichž řešení vyžaduje kromě sofistikovaných metod i intuici, pokus-omyl a „cit pro situaci“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-5\" href=\"#post-586-footnote-5\">[6]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Z pohledu naší analýzy ze sekce o designu snad můžeme říci, že Engelbart se ve skutečnosti pokoušel najít prostředek či nástroj pro řešení \u003Cem>wicked problémů.\u003C\u002Fem> Jako vystudovaný inženýr přemýšlel, jak by mohl lidstvu prospět. Inspirován Bushovým článkem z roku 1945\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-6\" href=\"#post-586-footnote-6\">[7]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, Engelbart věřil, že mnoho problémů je způsobeno nevhodnou distribucí znalostí. Svůj zrak tak upřel na technologii, jelikož ji považoval za hlavní nástroj, jak „rozšířit lidský intelekt“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-7\" href=\"#post-586-footnote-7\">[8]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Francouzský sociolog technologie a historik počátků hypertextu, Thierry Bardini, poznamenává, že, jako mnoho intelektuálů té doby, Engelbart byl ovlivněn teoriemi lingvistické relativity\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-8\" href=\"#post-586-footnote-8\">[9]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, a tím se domníval, že „technologické systémy jsou nejen formovány lidmi, ale samy také lidské myšlení tvarují“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-9\" href=\"#post-586-footnote-9\">[10]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Engelbartovým úkolem bylo navrhnout řešení, které bude nejen rozšířením lidského intelektu, ale i oním suplementem lidské paměti, po kterém dříve volal Bush.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V roce 1957 získává pozici na Stanfordském výzkumném institutu (SRI), kde se o dva roky později stává ředitelem Výzkumného centra pro rozšíření\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-10\" href=\"#post-586-footnote-10\">[11]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> (ARC). Právě zde vzniká design a vývoj revolučního NLS systému; při vývoji jednotlivých komponent tohoto systému vyvíjí Engelbartův tým tak zásadní technologie jako \u003Cem>bitmapovou obrazovku\u003C\u002Fem>, již zmiňovanou počítačovou myš, hypertext, nástroje pro spolupráci týmu (tzv. groupware včetně podpory telekonference a sdílení obrazovky) a prekurzor grafického uživatelského interface.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-11\" href=\"#post-586-footnote-11\">[12]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Engelbartovo místo ve Stanfordském institutu je významné i z toho důvodu, že právě mezi jeho laboratoří a laboratoří Leonarda Kleinrocka v UCLA\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-12\" href=\"#post-586-footnote-12\">[13]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> vznikly v roce 1969 počáteční dva uzly tehdy nové sítě ARPANET, předchůdce Internetu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Hlavní Engelbartův projekt — NLS — vznikl v přesvědčení, že obrazovky počítačů by mohly sloužit i pro zobrazení textu. Ty až do pozdních padesátých let byly výlučně používány pro vojenské účely, konkrétně pro obranný radarový systém SAGE\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-13\" href=\"#post-586-footnote-13\">[14]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. V době, kdy NLS vznikal, Internet ani ARPANET neexistovaly, proto „online“ v šedesátých letech neznamenalo „býti na síti“, ale možnost se systémem operovat interaktivně.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-586-footnote-ref-14\" href=\"#post-586-footnote-14\">[15]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Toho bylo dosaženo využitím počítačů SDS 940, které uživatelům nabízely „sdílení času“, tedy schopnost počítače obsluhovat interaktivně několik uživatelů najednou. Každá stránka NLS byla strukturována do odstavců textů o dané délce. Na každý odstavec bylo možné individuálně směřovat pomocí „identifikačních odkazů“. NLS obsahovalo tři možné způsoby, jak na odstavce odkazovat: podle relativní pozice v textu; podle unikátního (absolutního) identifikátoru, který byl generován pro každý odstavec; nakonec podle libovolných textových řetězců, jež se nejvíce podobají „tagům“ využívaných na sociálních sítích. Systém NLS dále integroval funkce emailu a deníkových záznamů. Moduly emailu i deníku využívaly možnost propojovat jednotlivé konverzace a myšlenky se zmíněnými odkazy, čímž naplňovaly hlavní Engelbartův filosofický program: navrhnout projekt, který by umožnil lepší spolupráci mezi lidmi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fnls-english.jpg\" alt=\"Inženýr Bill English sedí u konzole systému NLS se dvěma obrazovkami, klávesnicí, akordovou klávesnicí a prototypem počítačové myši. Zdroj: The New York Times\" width=\"800\" height=\"628\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Inženýr Bill English předvádí systém NLS\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fstatic01.nyt.com\u002Fimages\u002F2020\u002F08\u002F02\u002Fobituaries\u002F02English-obit1\u002Fmerlin_175064223_d65d496f-ad90-40fe-bdb3-fb8df215ffc1-jumbo.jpg\" rel=\"noopener nofollow\">WEBER, CHM Fellow Douglas C. Engelbart (The New York Times)\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Stručná historie Webu\u003C\u002Fstrong> — pětidílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast\u002F\">1. část: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>2. část: Douglas Engelbart a NLS\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast\u002F\">3. část: Xanadu Teda Nelsona\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast\u002F\">4. část: Počátky HTML, Aspen Movie Map a HyperCard\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast\u002F\">5. část: Od vzniku Webu až do roku 2007\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-0\">Ano, byl to Engelbart, kdo skutečně s kolegou Billem Englishem vytvořili prototyp počítačové myši, jak ji známe do dnešních dnů. Stanfordský institut, ve kterém Engelbart pracoval, ale nepovažoval myš za dostatečně atraktivní produkt, a tak prodal licenční práva tehdy ne zcela známé společnosti Apple \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-1\">MAISEL, Doug Engelbart: Father of the Mouse \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-2\">WARDRIP-FRUIN a Nick MONTFORT, The NewMediaReader, s. 93 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-3\">Tamtéž, s. 93 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-4\">Tamtéž, s. 93 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-5\">ENGELBART, Augmenting Human Intellect: A Conceptual Framework, s. 95 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-5\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-6\">Biography of Douglas Engelbart \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-6\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-7\">Rozšíření lidského intelektu je Engelbartův hlavní program, který se později zhmotňuje v podobě NLS systému. Anglická verze této fráze je obsažena v samotném názvu článku Augmenting Human Intellect: A Conceptual Framework. \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-7\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-8\">Tzv. Sapir-Whorfova hypotéza tvrdí, že lidé interpretují svět odlišně závisle na prostředcích, které jim jazyk poskytuje pro vnímání světa. \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-8\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-9\">BARDINI a FRIEDEWALD, Chronicle of the Death of a Laboratory: Douglas Engelbart and the Failure of the Knowledge Workshop, s. 193 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-9\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-10\">Augmentation Research Center \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-10\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-11\">Biography of Douglas Engelbart \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-11\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-12\">University of California, Los Angeles \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-12\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-13\">FRIEDEWALD, Der Computer als Werkzeug und Medium: die geistigen und technischen Wurzeln des Personal Computers, s. 95 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-13\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-586-footnote-14\">MÜLLER-PROVE, Vision and Reality of Hypertext and Graphical User Interfaces, s. 7 \u003Ca href=\"#post-586-footnote-ref-14\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":7937,"protected":19},"\u003Cp>Při zmínce jména Douglas Engelbart si mohou někteří představit tvůrce počítačové myši[1]. Byl to skutečně Engelbart, který potřeboval pro svůj projekt NLS (oNLine System) vhodné vstupní zařízení. Po sérii analýz všech dostupných zařízení Engelbart načrtl zcela nové. Na základě těchto skečů vytvořil jeho kolega Bill English hardwarový design zařízení, jež jednomyslně při pohledu na vyčnívající […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[7942,13,33,34,35,36,37,888],"post-586",{"self":7944,"collection":7949,"about":7951,"author":7953,"replies":7955,"version-history":7958,"predecessor-version":7961,"wp:attachment":7965,"wp:term":7968,"curies":7973},[7945],{"href":7946,"targetHints":7947},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F586",{"allow":7948},[44],[7950],{"href":47},[7952],{"href":50},[7954],{"embeddable":53,"href":54},[7956],{"embeddable":53,"href":7957},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=586",[7959],{"count":172,"href":7960},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F586\u002Frevisions",[7962],{"id":7963,"href":7964},983,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F586\u002Frevisions\u002F983",[7966],{"href":7967},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=586",[7969,7971],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":7970},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=586",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":7972},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=586",[7974],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":7976,"wp:term":7986},[7977],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":7978,"_links":7979},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":7980,"collection":7984},[7981],{"href":54,"targetHints":7982},{"allow":7983},[44],[7985],{"href":96},[7987,8002],[7988],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":7989},{"self":7990,"collection":7994,"about":7996,"wp:post_type":7998,"curies":8000},[7991],{"href":105,"targetHints":7992},{"allow":7993},[44],[7995],{"href":110},[7997],{"href":113},[7999],{"href":116},[8001],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8003],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8004},{"self":8005,"collection":8009,"about":8011,"wp:post_type":8013,"curies":8015},[8006],{"href":955,"targetHints":8007},{"allow":8008},[44],[8010],{"href":469},[8012],{"href":472},[8014],{"href":964},[8016],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8019,"es":8023,"fr":8027},{"title":8020,"slug":8021,"description":8022},"A Brief History of the Web: Douglas Engelbart and NLS (Part 2)","a-brief-history-of-the-web-douglas-engelbart-and-nls-part-2","Douglas Engelbart is remembered for the mouse, but his NLS system at SRI also brought hypertext, groupware and the forerunner of the graphical interface, all to augment the human intellect.",{"title":8024,"slug":8025,"description":8026},"Breve historia de la Web: Douglas Engelbart y NLS (parte 2)","breve-historia-de-la-web-douglas-engelbart-y-nls-parte-2","A Douglas Engelbart se le recuerda por el ratón, pero su sistema NLS en el SRI trajo también el hipertexto, el groupware y el precursor de la interfaz gráfica, todo para ampliar el intelecto humano.",{"title":8028,"slug":8029,"description":8030},"Brève histoire du Web : Douglas Engelbart et NLS (2e partie)","breve-histoire-du-web-douglas-engelbart-et-nls-2e-partie","On se souvient de Douglas Engelbart pour la souris, mais son système NLS au SRI a aussi apporté l’hypertexte, le groupware et l’ancêtre de l’interface graphique, pour augmenter l’intellect humain.",{"id":8032,"date":8033,"date_gmt":8034,"guid":8035,"modified":7714,"modified_gmt":7715,"slug":8037,"status":12,"type":13,"link":8038,"title":8039,"content":8041,"excerpt":8043,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8045,"categories":8046,"tags":8047,"class_list":8048,"_links":8050,"_embedded":8082,"tagsResolved":8124,"translations":8125},566,"04. 12. 2015","2015-12-04T00:00:00",{"rendered":8036},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast","strucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fstrucna-historie-webu-nikola-tesla-h-g-wells-a-vannevar-bush-1-cast\u002F",{"rendered":8040},"Stručná historie Webu: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush (1. část)",{"rendered":8042,"protected":19},"\u003Cp>Počítačový vědec Leonard Kleinrock, který výrazně přispěl svou matematickou teorií přepínání packetů na vývoji ARPANETu, prekurzoru sítě Internet, svůj článek o historii Internetu začíná netradičními jmény, která jsou velmi sporadicky, pokud vůbec, s touto globální sítí spojována. Zmiňuje se o vědci a vynálezci Nikolovi Teslovi, který již v roce 1908 přemítal nad technologií, která „umožní obchodníkům v New Yorku diktovat instrukce, které se okamžitě objeví v tištěné podobě v jeho kanceláři v Londýně“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-566-footnote-ref-0\" href=\"#post-566-footnote-0\">[1]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>, případně umožní „globální přístup k jakémukoli obrázku, znaku, kresbě či tiskovině“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-566-footnote-ref-1\" href=\"#post-566-footnote-1\">[2]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Zmíníme-li „globální permanentní encyklopedii“, ve které celá lidská paměť bude okamžitě přístupna každému člověku; na které pracuje mnoho lidí najednou; která je kompaktní ve své materiální podobě, přesto ohromná svým záběrem; jež obsahuje mnoho přehledných shrnutí důležitých historických, technických, vědeckých, uměleckých a dalších faktů; která je cestou ke světovému míru, nemáme na mysli projekt Wikipedie, nýbrž vizi, kterou zapsal v roce 1937 literát H. G. Wells ve svém eseji World Brain — The Idea of a Permanent World Encyclopaedia.\u003Csup>\u003Ca id=\"post-566-footnote-ref-2\" href=\"#post-566-footnote-2\">[3]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup> Tato encyklopedie pro Wellse znamenala možné progresivní doplnění tradičních konzervativních institucí univerzit a škol. Měla být „světovým orgánem“ spojujícím všechny lidské mysli. Je neuvěřitelné, jak se tato vize z roku 1937, snad až na onen světový mír, naplnila a zhmotnila nejdříve v síti Internet, poté v platformě Webu a nakonec v již zmiňované Wikipedii. Kde z dnešního pohledu Wellsovo proroctví tápe, je způsob, jakým si představil vyhledávání v tomto světovém mozku. Ve své eseji pouze zmiňuje, že informace by byly řazeny pomocí indexů. Nechává tak na čtenáři, aby si domyslel, jak by procházení a propojování informací fungovalo. Víme, že lidský mozek funguje na asociativním principu, tedy že není nutné se vracet do horních pater stromového indexu, abychom přešli na další informaci, ale tato informace je nám na základě asociace v naší paměti dostupná přímo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca id=\"vannevar-bush\" name=\"vannevar-bush\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Vannevar Bush\u003C\u002Fh2>\n\u003Cp>Sjednocení mentálních operací lidského mozku a technologie pro zaznamenávání, vyhledávání a sdílení informací se zhmotňuje v podobě zařízení Memex, jež v teoretické rovině navrhuje po válce v roce 1945 americký inženýr Vannevar Bush v dnes již legendárním článku As We May Think. Čtyřicet čtyři let před tím, než se tou samou otázkou bude opět zabývat Tim Berners-Lee, se Bush ptá, jak by bylo možné zlepšit práci vědců, především jejich přístup k informacím ostatních badatelů. Pokud by vědci měli přístup k aktuálnímu výzkumu, syntéza informací by probíhala na nejnovějších poznatcích, čímž by se obratem zkvalitnila a přispěla k budování informací nových.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Předtím, než uvede svůj hlavní projekt — Memex —, se Bush zamýšlí, zda by samotné zaznamenávání informací nešlo zmodernizovat s ohledem na tehdejší vývoj fotografie. Bush si představuje kameru, kterou člověk nosí „připevněnou na čele a není o nic větší než vlašský ořech“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-566-footnote-ref-3\" href=\"#post-566-footnote-3\">[4]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Ta zaznamenává vše, na co ji vědec zaměří. Nabízí se komentář a porovnání se současnou technologií v podobě Google Glass. Bushova přenosná kamera na čele nepředstavuje nic jiného než prototyp první „wearable“ technologie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Memex bylo hypotetické elektromechanické zařízení, které propojovalo dokumenty na mikrofilmu. Bush jej nazval suplementem pro lidskou paměť naplněným všemi záznamy, knihami a komunikací, které lidé vyprodukovali. Kromě tradiční indexace podle jmen Bush navrhuje asociativní indexování jako mechanismus, který umožňuje se z každé položky přesunout na jakoukoli jinou. Memex vypadal jako kus nábytku či stůl a bylo zamýšleno, že u něj bude pracovník sedět. Před sebou měl mít dvě obrazovky, kde mohl nejen prohlížet záznamy, ale přímo je i editovat pomocí „stylusu“ a interakce s obrazovkou. Vidíme zde zárodeční představu prvního grafického uživatelského interface: Bush naznačil, že interakcí s obrazovkou zařízení můžeme měnit stav paměti počítače. Samozřejmě dodejme, že v případě Memexu se nejednalo o moderní typ počítačové paměti, ale tehdy využívaný mikrofilm.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" src=\"https:\u002F\u002Fstatic.jakubferenc.cz\u002F2015\u002F12\u002Fmemex.jpeg\" alt=\"Dobová kresba Memexu: psací stůl se dvěma šikmými obrazovkami, klávesnicí a pákami pro procházení mikrofilmu. Zdroj: Life, BUSH, As We May Think, s. 44\" width=\"570\" height=\"393\" loading=\"lazy\" \u002F>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Zobrazení Memexu tak, jak jej Bush naznačil ve svém článku z roku 1945\u003Cbr \u002F>\n\u003Cspan class=\"image-source\">Zdroj: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fmiro.medium.com\u002Fv2\u002Fresize:fit:1140\u002F1*XHARa45UpoA7C1WZ_1AKyQ.jpeg\" rel=\"noopener nofollow\">BUSH, Vannevar. As We May Think, s. 44\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Celý koncept by ale postrádal smysl, pokud by dokumenty nebylo možné rozumně a jednoduše propojit. Konsolidace znalostí a vytváření vlastních „cest“, po kterých se uživatel brodí v záplavě informací, je umožněna přiřazováním číselných kódů jednotlivým dokumentům (mikrofilmům). Tyto kódy nejsou zvoleny arbitrárně, ale v závislosti na předchozích cestách. Jinak řečeno, uživateli je umožněno, aby vytvářel nové cesty (jež samy o sobě představují vytváření lineárních ucelených narativů ve změti neuspořádanosti) či si zkopíroval stávající cesty, ke kterým přidá své nové poznámky a fotografie. Připomínáme, že i když výsledné cesty jsou lineárního charakteru, jejich jednotlivé části nemusí být na sobě jakkoli závislé. Odtud ona simulace asociativního mechanismu paměti lidského mozku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zmíněné cesty jsou teoretickým základem \u003Cem>hyperlinků\u003C\u002Fem>; Memex prvotním konceptem \u003Cem>hypertextového systému\u003C\u002Fem>. Nacházíme zde ale více. Zkopírování existujících cest do vlastního Memexu a modifikace jejich částí připomíná proces velmi dobře známý v oboru softwarového vývoje, tzv. forkování. Pokud při vývoji softwaru používáme verzovací systém, není obtížné implementovat novou myšlenku, jež potenciálně může celou dosavadní práci znehodnotit. Stačí vytvořit z původního \u003Cem>repozitáře\u003C\u002Fem> novou verzi — fork. Historie opensource softwarového vývoje obsahuje mnoho zajímavých případů, kdy se fork původně vyvinul ve zcela nový a samostatný projekt. V rámci tématu této práce bude nejzajímavější fork společnosti Apple, který se z původního projektu KHTML vyvinul v samostatné jádro WebKit. Prohlížeč Firefox byl původně fork projektu Mozilla Application Suite. Nejnovější fork v oblasti webových prohlížečů přinesl Google, který po dlouhém využívání jádra WebKit pro prohlížeče Chrome a Chromium vytvořil fork jménem Blink.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Bush píše, že „se objeví zcela nové formy encyklopedií okamžitě vzniklé spojením asociativních cest“\u003Csup>\u003Ca id=\"post-566-footnote-ref-4\" href=\"#post-566-footnote-4\">[5]\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fsup>. Věřil také, že vznikne povolání zaobírající se právě sestavováním nových asociativních cest. I když se dnes nejedná o povolání jako takové, Bush předpověděl činnost mnoha tisíců dobrovolníků, kteří každý den editují a přidávají nové poznatky do největší encyklopedie dneška — Wikipedie. Nakonec zmiňme myšlenku, která se zatím nevyplnila, avšak při pohledu na současný vývoj ve virtuální realitě a oblasti zabývající se propojením a komunikací mezi mozkem a počítačem — brain-computer interface — není vyloučeno, že historikové technologie budou za pár let opět zmiňovat Bushovo jméno v souvislosti s uvedením prvních systémů poskytujících přímé spojení k uloženým informacím. Vždyť Bushova linie myšlení je zcela logická: pokud jsou veškeré smyslové vjemy převáděny na elektrický signál a činnost mozku se též skládá z elektro(chemických) aktivit, proč musíme naše tužby a myšlenky nejdříve převádět z elektrické podoby do mechanické (pohyb rukou na klávesnici), abychom je zpětně převedli do podoby elektrické?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vannevar Bush jednoznačně patří do panteonu imaginativních a originálních inženýrů. Bush si byl dobře vědom, že je jen otázkou času, kdy technologické možnosti doby doženou jeho kreativní vizi. Velké myslitele je ale možné soudit i dle toho, koho a kolik následovníků jejich myšlenky ovlivnily. U Bushe jsou tato jména vskutku velká, neboť neovlivnil nikoho jiného než Douglase Engelbarta a Teda Nelsona.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"series-nav\">\n\u003Cp>\u003Cstrong>Stručná historie Webu\u003C\u002Fstrong> — pětidílná série:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cstrong>1. část: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush\u003C\u002Fstrong> — právě čtete\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-douglas-engelbart-a-nls-2-cast\u002F\">2. část: Douglas Engelbart a NLS\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-xanadu-nedoceneneho-vizionare-teda-nelsona-3-cast\u002F\">3. část: Xanadu Teda Nelsona\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-pocatky-html-prekurzor-google-streetview-a-hypertext-od-apple-4-cast\u002F\">4. část: Počátky HTML, Aspen Movie Map a HyperCard\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Ca href=\"\u002Farticle\u002Fstrucna-historie-webu-od-vzniku-webu-az-do-roku-2007-5-cast\u002F\">5. část: Od vzniku Webu až do roku 2007\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Col>\n\u003Cli id=\"post-566-footnote-0\">KLEINROCK, An Early History of the Internet, s. 26 \u003Ca href=\"#post-566-footnote-ref-0\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-566-footnote-1\">Tamtéž, s. 26 \u003Ca href=\"#post-566-footnote-ref-1\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-566-footnote-2\">WELLS, World Brain: The Idea of a Permanent World Encyclopaedia \u003Ca href=\"#post-566-footnote-ref-2\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-566-footnote-3\">BUSH, As We May Think, s. 38 \u003Ca href=\"#post-566-footnote-ref-3\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli id=\"post-566-footnote-4\">BUSH, Vannevar. As We May Think, s. 46 \u003Ca href=\"#post-566-footnote-ref-4\">↑\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n",{"rendered":8044,"protected":19},"\u003Cp>Počítačový vědec Leonard Kleinrock, který výrazně přispěl svou matematickou teorií přepínání packetů na vývoji ARPANETu, prekurzoru sítě Internet, svůj článek o historii Internetu začíná netradičními jmény, která jsou velmi sporadicky, pokud vůbec, s touto globální sítí spojována. Zmiňuje se o vědci a vynálezci Nikolovi Teslovi, který již v roce 1908 přemítal nad technologií, která „umožní […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8049,13,33,34,35,36,37,888],"post-566",{"self":8051,"collection":8056,"about":8058,"author":8060,"replies":8062,"version-history":8065,"predecessor-version":8068,"wp:attachment":8072,"wp:term":8075,"curies":8080},[8052],{"href":8053,"targetHints":8054},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F566",{"allow":8055},[44],[8057],{"href":47},[8059],{"href":50},[8061],{"embeddable":53,"href":54},[8063],{"embeddable":53,"href":8064},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=566",[8066],{"count":738,"href":8067},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F566\u002Frevisions",[8069],{"id":8070,"href":8071},982,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F566\u002Frevisions\u002F982",[8073],{"href":8074},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=566",[8076,8078],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8077},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=566",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8079},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=566",[8081],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8083,"wp:term":8093},[8084],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8085,"_links":8086},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8087,"collection":8091},[8088],{"href":54,"targetHints":8089},{"allow":8090},[44],[8092],{"href":96},[8094,8109],[8095],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8096},{"self":8097,"collection":8101,"about":8103,"wp:post_type":8105,"curies":8107},[8098],{"href":105,"targetHints":8099},{"allow":8100},[44],[8102],{"href":110},[8104],{"href":113},[8106],{"href":116},[8108],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8110],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8111},{"self":8112,"collection":8116,"about":8118,"wp:post_type":8120,"curies":8122},[8113],{"href":955,"targetHints":8114},{"allow":8115},[44],[8117],{"href":469},[8119],{"href":472},[8121],{"href":964},[8123],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8126,"es":8130,"fr":8134},{"title":8127,"slug":8128,"description":8129},"A Brief History of the Web: Nikola Tesla, H. G. Wells and Vannevar Bush (Part 1)","a-brief-history-of-the-web-nikola-tesla-h-g-wells-and-vannevar-bush-part-1","The prehistory of the Web: Tesla’s vision of global communication, H. G. Wells’s World Brain and Vannevar Bush’s Memex, the first concept of a hypertext system.",{"title":8131,"slug":8132,"description":8133},"Breve historia de la Web: Nikola Tesla, H. G. Wells y Vannevar Bush (parte 1)","breve-historia-de-la-web-nikola-tesla-h-g-wells-y-vannevar-bush-parte-1","La prehistoria de la Web: la visión de Tesla, el World Brain de H. G. Wells y el Memex de Vannevar Bush, el primer concepto de un sistema de hipertexto.",{"title":8135,"slug":8136,"description":8137},"Brève histoire du Web : Nikola Tesla, H. G. Wells et Vannevar Bush (1re partie)","breve-histoire-du-web-nikola-tesla-h-g-wells-et-vannevar-bush-1re-partie","La préhistoire du Web : la vision de Tesla, le World Brain de H. G. Wells et le Memex de Vannevar Bush, premier concept d’un système hypertexte.",{"id":8139,"date":8140,"date_gmt":8141,"guid":8142,"modified":8144,"modified_gmt":8145,"slug":8146,"status":12,"type":13,"link":8147,"title":8148,"content":8150,"excerpt":8152,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8154,"categories":8155,"tags":8156,"class_list":8157,"_links":8159,"_embedded":8191,"tagsResolved":8233,"translations":8234},536,"16. 11. 2015","2015-11-16T00:00:00",{"rendered":8143},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fvizualizace-klicovych-slov-z-facebook-postu","2025-07-05T13:38:32","2025-07-05T11:38:32","vizualizace-klicovych-slov-z-facebook-postu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fvizualizace-klicovych-slov-z-facebook-postu\u002F",{"rendered":8149},"Vizualizace klíčových slov z Facebook postů",{"rendered":8151,"protected":19},"\u003Cp>Mějme zadání: pro vás nejvhodnějším způsobem si poznamenejte facebookové příspěvky těch stránek, které sledujete a jejichž obsah aspoň vzdáleně připomíná reakci či kritiku na politické dění (jinak řečeno, žádné kočičky ani sofistikované analýzy sportovních utkání). Proč to?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak zaprvé vás nejspíše překvapí, že selekce toho, čemu jste za poslední rok dali lajk, nebude až tak různorodá, jak jste si mysleli; ano, různým marketingovým nástrojům tak ulehčujete, aby si o vaší osobnosti pomocí chytrých algoritmů udělali docela jasno. Že machine learning a\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FBig_data\">\u003Cbr \u002F>\nBig Data\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\nje již přítomností budoucnosti a velkým byznysem, není velká novinka; některé banky dokonce takto začínají procházejí vaše sociální data, aby upřesnily své algoritmy pro výpočet rizika, zda vám tu půjčku na novou škodovku mají dát, nebo ne. Superstar v akademických kruzích nových médií Lev Manovich zas na svém Twitteru upozornil na, že technologická společnost zaměřená na Big Data dokáže podle navštívených lokací identifikovat konzumní návyky jednotlivých uživatelů a zasadit je do předpřipravených škatulí typů konzumentů. Pro čtenáře vyznající se v přehuštěné terminologii z lehce amorfního oboru User Experience Designu se vlastně jedná o automatizované vytváření\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FPersona_(user_experience)\">\u003Cbr \u002F>\nperson\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n, čímž dokonce splňují i jednu ze základních podmínek, jak ji definoval interakční designér Alan Cooper, aby persony byly založené na reálných datech reálných uživatelů. Na mém Facebooku by automat narazil na takové bizarnosti jako například, že s chladnou hlavou sleduji jak Ádvojku a Deník referendum, tak například i Parlamentní listy, ba dokonce i Pravý prostor.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"tweet-embed\">\n\u003Cblockquote class=\"twitter-tweet\" lang=\"en\">\n\u003Cp dir=\"ltr\" lang=\"en\">Skyhook categories people into consumer types based on locations they visit\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ftwitter.com\u002Fhashtag\u002FBigData?src=hash\">\u003Cbr \u002F>\n#BigData\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ft.co\u002FCyTczxXNv4\">\u003Cbr \u002F>\nhttps:\u002F\u002Ft.co\u002FCyTczxXNv4\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ft.co\u002F2muNscmZiq\">\u003Cbr \u002F>\npic.twitter.com\u002F2muNscmZiq\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>— manovich (@manovich)\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Ftwitter.com\u002Fmanovich\u002Fstatus\u002F665612097737355264\">\u003Cbr \u002F>\nNovember 14, 2015\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cscript async=\"\" charset=\"utf-8\" src=\"\u002F\u002Fplatform.twitter.com\u002Fwidgets.js\">\n\u003C\u002Fscript>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>Z technických důvodů jsem ale nechal česká média ležet chladem, jelikož jsem měl pro lingvistickou analýzu dostupný pouze (rozsáhlý) korpus anglického jazyka. Po listování FB stránkami jsem vybral tyto více či méně extravagantní zdroje informací:\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>BBC News\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Bloomberg Business\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>CNN Politics\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Counter Current News\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Democracy Now\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Deutsche Welle\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Haaretz (izraelské noviny)\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Mondoweiss\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>The New York Times Opinion\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>PRESS TV (íránský zdroj v anglickém jazyce)\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Reuters\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Salon\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>The Economist\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>The Guardian\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>The Intercept\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>The New Republic\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>The Washington Times\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Truthdig\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Wall Street Journal\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>Díky Graph API od Facebooku jsem byl schopný si stáhnout přes 1000 postů, které mnou sledované zpravodajské servery nasdílely za jeden týden na své zdi. Chtěl jsem vědět, jaká klíčová slova se v určitý den a hodině nejčastěji v těchto zprávách objeví. Na lingvistickou analýzu všech těchto postů mi posloužil python a knihovna TextBlob. U každého postu jsem prošel titulek i perex a zaznamenal všechny jmenné fráze (noun phrases), ze kterých jsem učinil klíčová slova daného postu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\u003Cp>Zdrojová data v JSONu po analýze jmenných frází pro každý post:\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fsource_data_json.7z\">\u003Cbr \u002F>\nsource_data_json.7z\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>S výsledným JSON souborem jsem dále pracoval v javascriptu, kde jsem data parseroval a vhodně vizualizoval. Říkal jsem si, že pro analýzu výskytu klíčových slov za časové období dobře poslouží nějaký posuvník, podle kterého budu zobrazovat data pro vizualizaci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco v průběhu týdne byly klíčová slova rozprostřena rovnoměrně do mnoha témat, počátkem páteční noci začíná velmi zřetelně dominovat reakce na teroristické útoky v Paříži.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zárodečný výsledek můžete posoudit:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fstunome.jakubferenc.cz\u002Fvizualizace\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fstunome.jakubferenc.cz\u002Fvizualizace\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8153,"protected":19},"\u003Cp>Mějme zadání: pro vás nejvhodnějším způsobem si poznamenejte facebookové příspěvky těch stránek, které sledujete a jejichž obsah aspoň vzdáleně připomíná reakci či kritiku na politické dění (jinak řečeno, žádné kočičky ani sofistikované analýzy sportovních utkání). Proč to? Tak zaprvé vás nejspíše překvapí, že selekce toho, čemu jste za poslední rok dali lajk, nebude až tak různorodá, jak […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8158,13,33,34,35,36,37,888],"post-536",{"self":8160,"collection":8165,"about":8167,"author":8169,"replies":8171,"version-history":8174,"predecessor-version":8177,"wp:attachment":8181,"wp:term":8184,"curies":8189},[8161],{"href":8162,"targetHints":8163},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F536",{"allow":8164},[44],[8166],{"href":47},[8168],{"href":50},[8170],{"embeddable":53,"href":54},[8172],{"embeddable":53,"href":8173},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=536",[8175],{"count":22,"href":8176},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F536\u002Frevisions",[8178],{"id":8179,"href":8180},855,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F536\u002Frevisions\u002F855",[8182],{"href":8183},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=536",[8185,8187],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8186},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=536",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8188},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=536",[8190],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8192,"wp:term":8202},[8193],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8194,"_links":8195},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8196,"collection":8200},[8197],{"href":54,"targetHints":8198},{"allow":8199},[44],[8201],{"href":96},[8203,8218],[8204],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8205},{"self":8206,"collection":8210,"about":8212,"wp:post_type":8214,"curies":8216},[8207],{"href":105,"targetHints":8208},{"allow":8209},[44],[8211],{"href":110},[8213],{"href":113},[8215],{"href":116},[8217],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8219],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8220},{"self":8221,"collection":8225,"about":8227,"wp:post_type":8229,"curies":8231},[8222],{"href":955,"targetHints":8223},{"allow":8224},[44],[8226],{"href":469},[8228],{"href":472},[8230],{"href":964},[8232],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8235,"es":8239,"fr":8243},{"title":8236,"slug":8237,"description":8238},"Visualising Keywords from Facebook Posts","visualising-keywords-from-facebook-posts","An experiment: a week of Facebook posts from news pages, keywords extracted with Python and TextBlob, and a JavaScript visualisation of how they shift over time.",{"title":8240,"slug":8241,"description":8242},"Visualización de palabras clave de publicaciones de Facebook","visualizacion-de-palabras-clave-de-publicaciones-de-facebook","Un experimento: una semana de publicaciones de Facebook de medios informativos, palabras clave extraídas con Python y TextBlob y su visualización en JavaScript.",{"title":8244,"slug":8245,"description":8246},"Visualisation des mots-clés de publications Facebook","visualisation-des-mots-cles-de-publications-facebook","Une expérience : une semaine de publications Facebook de médias d’information, des mots-clés extraits avec Python et TextBlob et leur visualisation en JavaScript.",{"id":8248,"date":8249,"date_gmt":8250,"guid":8251,"modified":8253,"modified_gmt":8254,"slug":8255,"status":12,"type":13,"link":8256,"title":8257,"content":8259,"excerpt":8261,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8263,"categories":8264,"tags":8265,"class_list":8266,"_links":8268,"_embedded":8300,"tagsResolved":8342,"translations":8343},531,"08. 11. 2015","2015-11-08T00:00:00",{"rendered":8252},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ftydenni-uroda-ze-socialni-site","2025-07-05T13:29:55","2025-07-05T11:29:55","tydenni-uroda-ze-socialni-site","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftydenni-uroda-ze-socialni-site\u002F",{"rendered":8258},"Týdenní úroda ze sociální sítě",{"rendered":8260,"protected":19},"\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.openaire.eu\u002Fthe-european-open-science-cloud-for-research\">\u003Cbr \u002F>\nhttps:\u002F\u002Fwww.openaire.eu\u002Fthe-european-open-science-cloud-for-research\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fhezkey.cz\u002Fhezkey-projektak\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fhezkey.cz\u002Fhezkey-projektak\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fa2larm.cz\u002F2015\u002F11\u002Fpreramovani-jedne-ostudy\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fa2larm.cz\u002F2015\u002F11\u002Fpreramovani-jedne-ostudy\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fzpravy.idnes.cz\u002Fsoud-osvobodil-muze-kteri-sprejovali-pres-snemovnou-pdd-\u002Fkrimi.aspx?c=A151104_111832_domaci_pku\"> http:\u002F\u002Fzpravy.idnes.cz\u002Fsoud-osvobodil-muze-kteri-sprejovali-pres-snemovnou-pdd-\u002Fkrimi.aspx?c=A151104_111832_domaci_pku\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.otevrenaspolecnost.cz\u002Fferplaty-ferpenze\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.otevrenaspolecnost.cz\u002Fferplaty-ferpenze\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fauto.ihned.cz\u002Fc1-64827820-legendarni-prase-se-vraci-tentokrat-jako-elektricky-skutr\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fauto.ihned.cz\u002Fc1-64827820-legendarni-prase-se-vraci-tentokrat-jako-elektricky-skutr\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.hithit.com\u002Fen\u002Fproject\u002F1800\u002Faussie-film-fest\u002Ffaq\">\u003Cbr \u002F>\nhttps:\u002F\u002Fwww.hithit.com\u002Fen\u002Fproject\u002F1800\u002Faussie-film-fest\u002Ffaq\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.austrade.gov.au\u002Flocal-sites\u002Fczech-republic\u002Fenglish\u002Fnews-and-events\u002Faussie-film-festival-in-prague-lucerna-cinema-26-29-november-2015\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.austrade.gov.au\u002Flocal-sites\u002Fczech-republic\u002Fenglish\u002Fnews-and-events\u002Faussie-film-festival-in-prague-lucerna-cinema-26-29-november-2015\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.respekt.cz\u002Fna-zdravi\u002Fproc-by-se-marihuana-nemela-prodavat-ve-starbucks\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.respekt.cz\u002Fna-zdravi\u002Fproc-by-se-marihuana-nemela-prodavat-ve-starbucks\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.rozhlas.cz\u002Fzpravy\u002Famerika\u002F_zprava\u002Fu-yellowstonu-se-objevila-puklina-v-zemi-opet-se-spekuluje-o-vybuchu-supervulkanu--1551100\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.rozhlas.cz\u002Fzpravy\u002Famerika\u002F_zprava\u002Fu-yellowstonu-se-objevila-puklina-v-zemi-opet-se-spekuluje-o-vybuchu-supervulkanu–1551100\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fa2larm.cz\u002F2015\u002F11\u002Findonesie-ocima-nasi-kulturni-nadrazenosti\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fa2larm.cz\u002F2015\u002F11\u002Findonesie-ocima-nasi-kulturni-nadrazenosti\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fdenikreferendum.cz\u002Fclanek\u002F21581-indonesie-hori-proc-nas-to-nezajima\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fdenikreferendum.cz\u002Fclanek\u002F21581-indonesie-hori-proc-nas-to-nezajima\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Ffutureoflife.org\u002F2015\u002F11\u002F05\u002F90-of-all-the-scientists-that-ever-lived-are-alive-today\u002F?utm_content=buffer4c35f&utm_medium=social&utm_source=twitter.com&utm_campaign=buffer\"> http:\u002F\u002Ffutureoflife.org\u002F2015\u002F11\u002F05\u002F90-of-all-the-scientists-that-ever-lived-are-alive-today\u002F?utm_content=buffer4c35f&utm_medium=social&utm_source=twitter.com&utm_campaign=buffer\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fmedium.com\u002F@oceankidbilly\u002Fpython-vs-r-vs-cobol-which-is-best-for-data-science-7b2979c6a000#.h58yx37n6\">\u003Cbr \u002F>\nhttps:\u002F\u002Fmedium.com\u002F@oceankidbilly\u002Fpython-vs-r-vs-cobol-which-is-best-for-data-science-7b2979c6a000#.h58yx37n6\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fcser.org\u002Fvacancies\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fcser.org\u002Fvacancies\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.amlin.com\u002F~\u002Fmedia\u002FFiles\u002FA\u002FAmlin-Plc\u002Ffinancial\u002Fsystemic-risk-white-papers-2015.pdf\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.amlin.com\u002F~\u002Fmedia\u002FFiles\u002FA\u002FAmlin-Plc\u002Ffinancial\u002Fsystemic-risk-white-papers-2015.pdf\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.middleeasteye.net\u002Fnews\u002Fturkey-rejects-western-complaints-media-crackdown-1746343793\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.middleeasteye.net\u002Fnews\u002Fturkey-rejects-western-complaints-media-crackdown-1746343793\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fveterans.linkedin.com\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttps:\u002F\u002Fveterans.linkedin.com\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fvideo.aktualne.cz\u002Fego-night\u002Fprisel-buh-do-kavarny-v-karline-a-mel-blbej-den\u002Fr~d189d1105bb211e5a80c0025900fea04\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fvideo.aktualne.cz\u002Fego-night\u002Fprisel-buh-do-kavarny-v-karline-a-mel-blbej-den\u002Fr~d189d1105bb211e5a80c0025900fea04\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Farchiv.ihned.cz\u002Fc1-64816700-zakladni-lidske-pravo-na-nenavist\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Farchiv.ihned.cz\u002Fc1-64816700-zakladni-lidske-pravo-na-nenavist\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.bbc.com\u002Fnews\u002Fbusiness-34707701\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.bbc.com\u002Fnews\u002Fbusiness-34707701\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.stereofox.com\u002Fjose-gonzalez-crosses\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.stereofox.com\u002Fjose-gonzalez-crosses\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003Cbr \u002F>\n\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.technologyreview.com\u002Fview\u002F542626\u002Fwhy-self-driving-cars-must-be-programmed-to-kill\u002F\">\u003Cbr \u002F>\nhttp:\u002F\u002Fwww.technologyreview.com\u002Fview\u002F542626\u002Fwhy-self-driving-cars-must-be-programmed-to-kill\u002F\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8262,"protected":19},"\u003Cp>https:\u002F\u002Fwww.openaire.eu\u002Fthe-european-open-science-cloud-for-research http:\u002F\u002Fhezkey.cz\u002Fhezkey-projektak http:\u002F\u002Fa2larm.cz\u002F2015\u002F11\u002Fpreramovani-jedne-ostudy\u002F http:\u002F\u002Fzpravy.idnes.cz\u002Fsoud-osvobodil-muze-kteri-sprejovali-pres-snemovnou-pdd-\u002Fkrimi.aspx?c=A151104_111832_domaci_pku http:\u002F\u002Fwww.otevrenaspolecnost.cz\u002Fferplaty-ferpenze http:\u002F\u002Fauto.ihned.cz\u002Fc1-64827820-legendarni-prase-se-vraci-tentokrat-jako-elektricky-skutr https:\u002F\u002Fwww.hithit.com\u002Fen\u002Fproject\u002F1800\u002Faussie-film-fest\u002Ffaq http:\u002F\u002Fwww.austrade.gov.au\u002Flocal-sites\u002Fczech-republic\u002Fenglish\u002Fnews-and-events\u002Faussie-film-festival-in-prague-lucerna-cinema-26-29-november-2015 http:\u002F\u002Fwww.respekt.cz\u002Fna-zdravi\u002Fproc-by-se-marihuana-nemela-prodavat-ve-starbucks http:\u002F\u002Fwww.rozhlas.cz\u002Fzpravy\u002Famerika\u002F_zprava\u002Fu-yellowstonu-se-objevila-puklina-v-zemi-opet-se-spekuluje-o-vybuchu-supervulkanu–1551100 http:\u002F\u002Fa2larm.cz\u002F2015\u002F11\u002Findonesie-ocima-nasi-kulturni-nadrazenosti\u002F http:\u002F\u002Fdenikreferendum.cz\u002Fclanek\u002F21581-indonesie-hori-proc-nas-to-nezajima http:\u002F\u002Ffutureoflife.org\u002F2015\u002F11\u002F05\u002F90-of-all-the-scientists-that-ever-lived-are-alive-today\u002F?utm_content=buffer4c35f&utm_medium=social&utm_source=twitter.com&utm_campaign=buffer https:\u002F\u002Fmedium.com\u002F@oceankidbilly\u002Fpython-vs-r-vs-cobol-which-is-best-for-data-science-7b2979c6a000#.h58yx37n6 http:\u002F\u002Fcser.org\u002Fvacancies\u002F http:\u002F\u002Fwww.amlin.com\u002F~\u002Fmedia\u002FFiles\u002FA\u002FAmlin-Plc\u002Ffinancial\u002Fsystemic-risk-white-papers-2015.pdf http:\u002F\u002Fwww.middleeasteye.net\u002Fnews\u002Fturkey-rejects-western-complaints-media-crackdown-1746343793 https:\u002F\u002Fveterans.linkedin.com\u002F http:\u002F\u002Fvideo.aktualne.cz\u002Fego-night\u002Fprisel-buh-do-kavarny-v-karline-a-mel-blbej-den\u002Fr~d189d1105bb211e5a80c0025900fea04\u002F http:\u002F\u002Farchiv.ihned.cz\u002Fc1-64816700-zakladni-lidske-pravo-na-nenavist http:\u002F\u002Fwww.bbc.com\u002Fnews\u002Fbusiness-34707701 http:\u002F\u002Fwww.stereofox.com\u002Fjose-gonzalez-crosses http:\u002F\u002Fwww.technologyreview.com\u002Fview\u002F542626\u002Fwhy-self-driving-cars-must-be-programmed-to-kill\u002F\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8267,13,33,34,35,36,37,888],"post-531",{"self":8269,"collection":8274,"about":8276,"author":8278,"replies":8280,"version-history":8283,"predecessor-version":8286,"wp:attachment":8290,"wp:term":8293,"curies":8298},[8270],{"href":8271,"targetHints":8272},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F531",{"allow":8273},[44],[8275],{"href":47},[8277],{"href":50},[8279],{"embeddable":53,"href":54},[8281],{"embeddable":53,"href":8282},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=531",[8284],{"count":22,"href":8285},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F531\u002Frevisions",[8287],{"id":8288,"href":8289},842,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F531\u002Frevisions\u002F842",[8291],{"href":8292},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=531",[8294,8296],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8295},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=531",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8297},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=531",[8299],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8301,"wp:term":8311},[8302],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8303,"_links":8304},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8305,"collection":8309},[8306],{"href":54,"targetHints":8307},{"allow":8308},[44],[8310],{"href":96},[8312,8327],[8313],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8314},{"self":8315,"collection":8319,"about":8321,"wp:post_type":8323,"curies":8325},[8316],{"href":105,"targetHints":8317},{"allow":8318},[44],[8320],{"href":110},[8322],{"href":113},[8324],{"href":116},[8326],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8328],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8329},{"self":8330,"collection":8334,"about":8336,"wp:post_type":8338,"curies":8340},[8331],{"href":955,"targetHints":8332},{"allow":8333},[44],[8335],{"href":469},[8337],{"href":472},[8339],{"href":964},[8341],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8344,"es":8348,"fr":8352},{"title":8345,"slug":8346,"description":8347},"This Week’s Harvest from the Social Network","this-week-s-harvest-from-the-social-network","A weekly harvest of links shared on a social network in November 2015, from open science and Indonesia’s fires to why self-driving cars must be programmed to kill.",{"title":8349,"slug":8350,"description":8351},"La cosecha semanal de la red social","la-cosecha-semanal-de-la-red-social","La cosecha semanal de enlaces compartidos en una red social en noviembre de 2015: de la ciencia abierta y los incendios de Indonesia a los coches autónomos.",{"title":8353,"slug":8354,"description":8355},"La récolte hebdomadaire du réseau social","la-recolte-hebdomadaire-du-reseau-social","La récolte hebdomadaire de liens partagés sur un réseau social en novembre 2015 : de la science ouverte et des incendies en Indonésie aux voitures autonomes.",{"id":8357,"date":8358,"date_gmt":8359,"guid":8360,"modified":8362,"modified_gmt":8363,"slug":8364,"status":12,"type":13,"link":8365,"title":8366,"content":8368,"excerpt":8370,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8372,"categories":8373,"tags":8374,"class_list":8375,"_links":8377,"_embedded":8409,"tagsResolved":8451,"translations":8452},548,"06. 11. 2015","2015-11-06T00:00:00",{"rendered":8361},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fnorsky-vitr-prival-na-umprum-design-a-udrzitelnost-pohled-za-prednaskou-1-cast","2025-07-05T12:41:44","2025-07-05T10:41:44","norsky-vitr-prival-na-umprum-design-a-udrzitelnost-pohled-za-prednaskou-1-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fnorsky-vitr-prival-na-umprum-design-a-udrzitelnost-pohled-za-prednaskou-1-cast\u002F",{"rendered":8367},"Norský vítr přivál na UMPRUM design a udržitelnost: pohled za přednáškou (1. část)",{"rendered":8369,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pryč jsou časy, kdy design znamenal pozlátko na hotovém výrobku. Praxe konečně dohání teorii a uznává, že design je fundamentální lidskou činností, jak přetvářet svět kolem nás. Narozdíl od chladné techniky se ale v první řadě zajímá o lidský prvek a širší kontext, ve kterém bude výsledný produkt využíván. Použitím slova kontext můžeme mít na mysli okamžitý prostor a čas, ve kterých se momentálně nacházíme. Je zřejmé, že tento tzv. momentální kontext je pouze špička ledovce. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ať už držíme pevně ve své dlani nejnovější technologickou senzaci nebo využíváme služeb městské hromadné dopravy, vždy si s sebou přinášíme vlastní tělo a předchozí životní zkušenosti. Tato nezbytná „bagáž“ nás tak zákonitě bude ovlivňovat v tom, jak reagujeme na výsledky designové činnosti, kterou pro nás úpěnlivě vytvořili páni designéři či paní designérky. Místo našeho narození, počet hodin strávených za školními lavicemi, zaměstnání, naše koníčky, ale i celá společnost, ve které žijeme, ovlivňuje, jakým způsobem reagujeme na svět kolem sebe — tyto vlivy tak nazvěme \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">širším, socio-kulturním kontextem\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. No a tyto vlivy jsou samozřejmě tak různorodé, jako je život sám. Není tedy divu, že designéři, kteří si chtějí být jisti, že jejich tvorba nebude pouze arbitrárním výplodem intuice, ale produktem pečlivé analýzy, jež předchází kreativní část, mohou být na rozpacích a ptát se: jakým způsobem pojmout všechny aspekty kontextu, aby naše tvorba byla relevantní? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Přestože věda potvrdila, že designérské řemeslo se neobejde bez velké dávky empatie (kterou jsou praktikující tohoto oboru nadáni), je mimo rozsáhlý seznam lidských dovedností pouze na základě intuitivního vzhledu náhlednout pod pokličku \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">sítě\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> vzájemných vztahů, významů a hodnot, jež tvoří lidskou existenci. Je třeba nových, nebo aspoň staronových metod, které by spletitou síť života lidí-uživatelů dokázaly aspoň trochu přiblížit: je třeba \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">systémového myšlení \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">kontextuálního přístupu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">To je jedno z hlavních hesel přednášky, která se odehrála 13. října na půdě UMPRUM. Z Norska přijali pozvání českého sdružení CZECHDESIGN akademici prof. Casper Boks, prof. Tore Gulden a Andre Liem. Jejich témata byla následující: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">— Kultura designu a inovací (Liem), \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">— Vizualizace komplexních systémů — GIGA-mapping (Gulden), \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">— Udržitelní designéři, firmy a uživatelé (Boks).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n\u003Ch3>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kultura designu a inovací (Liem)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fh3>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fczd_norove_1920px_janhromadko-1034.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"Zdroj: Jan Hromádko\" class=\"size-full wp-image-427\" height=\"1282\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1920px) 100vw, 1920px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fczd_norove_1920px_janhromadko-1034.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fczd_norove_1920px_janhromadko-1034.jpg 1920w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fczd_norove_1920px_janhromadko-1034-300x200.jpg 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fczd_norove_1920px_janhromadko-1034-1024x684.jpg 1024w\" width=\"1920\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Zdroj: Jan Hromádko\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Andre Liem načal přednášku dvěma koncepty, které nastínily, jak kompexní je problém kontextu pro designérskou činnost. Nejednalo se o nic jiného než pochopení toho, jak funguje kultura a jaké potenciální nástroje se v univerzu vědeckých metod nachází, jež by pomohly designérům pochopit kontext, pro který navrhují. Těmito koncepty byly \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Akulturace \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kontextuální přístup k designu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4>Akulturace\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Liem akulturaci názorně ukázal na příkladu, jak se za posledních třicet let změnil design hifi elektroniky. Zatímco asijské značky ještě nedávno vyznávaly zcela utilitární, funkční designový jazyk, v posledních dekádách se jejich rukopis výrazně změnil. Samotná faktická změna není překvapivá, jelikož tvarosloví produktů se neustále vyvíjí; mnohem zajímavější však je, co změnu ovlivnilo. A zde nám vstupuje teorie akulturace, jakožto koncept ze sociálních věd, který odkrývá proces, na základě kterých jedinec nebo skupina si osvojuje prvky dominantní kultury, případně kultury, do které přichází jako imigrant.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Na chvíli odbočme a připomeňme si (stručně), co že je to vlastně kultura:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kultura je soubor hodnot, norem, pravidel a vzorů daného společenství, jenž se \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">projevuje u členů této společenské jednotky naučenou tendencí v konkrétních situacích \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">myslet\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">prožívat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">jednat \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">chovat \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">se podle zaběhnutých \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">algoritmů\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Pomocí kulturních \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vzorců se lidé vypořádávají s realitou, kultura zajišťuje kontinuitu ve vývoji společenství, \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">identifikaci jedince se společenstvím, a tím je zabezpečena integrita sociálního \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">systému (Nový a kol., 1996, s. 11–12).\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zvýraznění v uvedené citaci jsou mé; pro design je určitě významné vědět, že onen socio-kulturní kontext, o kterém byla řeč v úvodu, skutečně ovlivňuje přesně ty lidské atributy, které jsou pro designéra zásadní, pokud chce praktikovat \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">human-centered design\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, tedy design zaměřený nikoli na technické požadavky, ale lidské potřeby a cíle.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V uvedené citaci také vyznačuji “algoritmus”, jelikož se obávám, že v citované práci je algoritmus použit jako metafora, spíše než technický termín z informatiky. Víme, že jednou z vlastností algoritmu je determinovanost. Je skutečně pravda, že lidské jednání a prožívání(!) je možné zaškatulkovat do algoritmu? Jistěže ne; zatím.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zpět k akulturaci. Dále zazněly čtyři strategie, ke kterým se imigranti mohou uchýlit při styku s novou kulturou. Hojně citovaný teoretik John W. Berry (Berry, 2001) popisuje, že imigranti: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">se mohou \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">integrovat \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">a stát se součástí multikulturní společnost, ačkoli si imigranti zachovávají prvky své původní kultury\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">O \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">asimilaci \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">mluvíme tehdy, když se imigranti zcela vzdávají své původní kultury a přijímají dominantní kultury nového prostředí\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ke strategii \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">separace\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> se nověpříchozí uchylují, pokud si zachovávají svou kultury a vyhýbají se dominantní kultuře\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli style=\"font-weight:400\">\u003Ci>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Marginalizací\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> pak myslíme strategii, kdy imigrant „nemá zájem o zachování svého původního charakteru a zároveň se neúčastní interakcí s jinými kulturami, tedy i s kulturou dominantní“ (Matysová, 2012, s. 25)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jelikož akulturace předpokládá, že se jedná o proces, na kterém se podílí minimálně dvě strany (dominantní a minoritní skupina), Berry definuje i strategie, které musí dominantní skupina zaujímat, aby imigranti měli v první řadě možnost si vybrat, jak se do nové kultury zapojí. Zrcadlově tak Berry používá pojmy \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">multikulturalismus\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">melting pot\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">segregace\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">exkluze\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> podle toho, jak otevřená či uzavřená je dominantní společnost směrem k migrantům. Pro vizualizaci vztahů mezi strategiemi přikládám následující obrázek:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0.png\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"Zdroj: Berry, 2001, s. 618.\" class=\"size-full wp-image-428\" height=\"587\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1137px) 100vw, 1137px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0.png 1137w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0-300x155.png 300w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0-1024x529.png 1024w\" width=\"1137\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Zdroj: Berry, 2001, s. 618.\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mohli bychom se ptát, jak se \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">akulturace\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> liší od prosté asimilace nebo změny kultury. Již samotná anglická předpona —\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">ac\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, alternativa k latinské —\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">ad\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, napovídá, že tento koncept se zajímá především o průběh, kdy se dvě či více kultur setkávají, vzájemně ovlivňují a postupně upravují své chování. Sociálněvědní disciplíny zabývající se akulturací tak poskytují teoretický rámec, který by měl osvětlit dynamické změny probíhající právě při migraci. Co z toho ale vyplývá pro design?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud chápeme design jako kreativní disciplínu, která formuje v určitém kontextu nový (lidský) význam pro jinak sémanticky neutrální technologii, hned nás napadne, že akulturace je potenciálně užitečný nástroj v globalizovaném světě, kde mnoho kultur je v každém okamžiku ve vzájemném střetávání. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nehledě na to, že migrace je jedním z nejtěžších okamžiků, které se v životě jedince či skupiny naskytnou; a to nejen kvůli bariérám v komunikaci. Zde design může zaskočit politiku a odstranit stereotypy díky své schopnosti empatické komunikace. Ptejme se: můžeme \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">designovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> sociální procesy tak, abychom jim dodali na lidskosti tam, kde strach a xenofobie si lebedí?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4>\u003Cb>Akulturace a Geert Hofstede\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Dále na přednášce byl probírán nizozemský sociální psycholog Geert Hofstede. V 80. letech Hofstede pracoval pro mezinárodního giganta IBM jako výzkumník managementu. S notnou dávkou štěstí se k němu dostaly data přibližně 100 000 zaměstnanců lokálních poboček IBM z více než 50 zemí. Tyto data pocházela z dotazníků, ve kterých se IBM zajímalo, jaké hodnoty si zaměstnanci asociují se svým pracovním místem. Zatímco data na úrovni jednotlivců se ukázala jako matoucí, Hosftede rozpoznal, že pokud na data bude nahlížet na úrovni států, lze rozpoznat profily jednotlivých kultur a jak se staví k těmto otázkám:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">závislost na nadřízených\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">potřeba jasně daných pravidel a předpovídatelného prostředí\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">rovnováha mezi cílemi jednotlivců a závislosti na podniku\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> rovnováha mezi potřebami jednotlivců (kariéra, peníze) a sociálních skupin (spolupráce, společně prostředí pro život)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ve své knize Culture’s consequences z roku 1980 Hofstede aplikováním faktorové analýzy IBM dat, ale i následných výzkumů, specifikoval čtyři rozměry, které souvisejí s postoji a hodnotami kultur (Willerton, s. 102):\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli>\u003Cb>Maskulinita\u002Ffeminita\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> — kultury můžeme rozdělit podle vlastností, jichž si nejvíc cení. \u003C\u002Fspan>Některé preferují mužské atributy, jako je výkonová orientace, nezávislost a soutěživost, jiné kladou důraz na ženské kvality, například spolupráci. Konkrétně pro Japonsko jsou velmi důležité mužské vlastnosti, naopak Švédsko a Dánsko si cení ženských kvalit. Spojené království patři k maskulinně orientovaným zemím.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Col start=\"2\">\n\u003Cli>\u003Cb>Mocenské uspořádání\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> — tento rozměr poukazuje na upřednostňováni hierarchických nebo \u003C\u002Fspan>naopak rovnoprávných vztahů. Středoamerické a jihoamerické země (např. Venezuela) kladou důraz na dodržování hierarchie, zato Dánsko a Izrael patří k rovnostářským zemím. Velká Británie se řadí spíše k rovnostářským zemím.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Col start=\"3\">\n\u003Cli>\u003Cb>Zamezování nejistotě\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> — tento rozměr se týká postojů vůči nejistotě a rizikům. Řecko, \u003C\u002Fspan>Portugalsko a Japonsko mají silnou tendenci upřednostňovat jistotu, takže rizikové chování nebývá schvalované, zatímco Dánsko nemá problém „snášet“ nejistotu.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Col start=\"4\">\n\u003Cli>\u003Cb>Individualismu\u002Fkolektivismus\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> — v tomto případě přicházejí ke slovu osobní rozhodnutí, \u003C\u002Fspan>například sňatek. V individualistických kulturách je činí jedinec sám za sebe, zatímco v kolektivistických kulturách má větší váhu rozhodnutí širší sociální skupiny, jakou je i rodina. Jihoamerické a mnoho asijských zemí (Pákistán, Tchaj-wan, Thajsko) patří k ryze kolektivistickým kulturám, naopak Velká Británie a Spojené státy americké jsou jednoznačně individualistické.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">K těmto rozměrům Hofstede po dalším nashromáždění a analýze dat navrhl pátý, který původně nazval \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">konfuciánským pracovním dynamismem\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> (WU) a později v roce 2001 (WU) přejmenoval na \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">dlouhodobou orientaci\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Jedná se v podstatě o popis pracovní morálky a lidských vlastností, které se buď upínají k cílům ve vzdálenější budoucnosti, nebo ke krátkodobým ziskům.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp style=\"text-align:center\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">* * *\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Akulturace a teorie kultury nám definují a odkrývají mechanismy, které nám pomáhají uchopit něco tak složitého jako lidské bytí a soužití s okolním prostředím. Znalost pojmosloví nám poskytuje jazykový aparát, kterým můžeme nad problémem uvažovat. Designér ale potřebuje více. I když je teorie nedílnou součástí každé seriózní praxe, účelem těchto bodů přednášky nás určitě bylo navnadit na aplikovatelné metody, jež současná designérská praxe začíná konečně v masivním měřítku využívat. Ať už za tím stojí čirý zájem o to, jak zlepšit životy lidí, nebo jakési oportunistické naskočení na vlnu momentálně populárního pojmu, to je vedlejší. Důležité je, že zde máme přístup(y) k designu umožňující získat relevantní data o lidech a jejich životech, jež jsou cílovou skupinou designérova příštího projektu. Andre Liem do Prahy přivezl slajdy, kde nám představil jednu z voleb pro přístup k designu, který je nezbytný pro současný globalizovaný, multikulturní svět a komplexní vztahy mezi člověkem, technologií a přírodou: druhou část své přednášky věnoval Kontextuálnímu designu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch4>\u003Cb>Kontextuální design\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fh4>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Je zajímavé připomenout, že jak kontextuální design, tak například i participační design vznikly zcela původně jako přístupy aplikované pro návrh informačních systémů. Dokážu si vřele představit 70. či 80. léta, kdy technokraté a matematicky smýšlející programátoři vládli sektoru IT; retrospektivně se může zdá nesmyslné, že by právě tito lidé měli navrhovat \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">uživatelsky přívětivé\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> systémy (jako kuriozitu mohu dodat, že zrovna nedávno jsem slyšel vysokoškoláka z ČVUT si libovat v tom, že pracuje jako programátor, protože to nevyžaduje komunikaci s lidma). Faktem je, že před nástupem největší globální sítě světa — Internetu — byly počítače a přidružené IT systémy drahou a sofistikovanou zábavou; pouštět k nim designéry se zdálo být nebezpečnou ideou. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Není náhoda, že participační design, jakožto spolupráce tvůrců a uživatelů na finální verzi produktu, vznikl na území skandinávských zemí, které mají tradičně kladný vztah k designu. Skandinávci si tak dobře navržených informačních technologií užívali o „něco“ dříve než my ostatní. Participační design je ale jednou z možností, jak implementovat do designérské činnosti tzv. human-centered design\u003C\u002Fspan>\u003Cb>, \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">neboli na člověka zaměřený design.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tou další je kontextuální design. Jedná se o strukturovaný designový proces zaměřený na člověka, který si vypůjčuje metody ze sociálních věd: antropologie, sociologie i psychologie. Hlavní filosofií kontextuálního designu je předpoklad, že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">design existuje v kontextu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, který bude designérovi jen málokdy přístupný vyčerpávajícím způsobem. Kontextuální design poskytuje designérovi metody, jež ho nutí přemýšlet o designovém problému jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">systému\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> navzájem propojených viditelných i skrytých relací. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kromě dnes již ústálených designových nástrojů v podobě \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FPersona_(user_experience)\">person \u003C\u002Fa>a \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FScenario_(computing)\">scénářů \u003C\u002Fa>se kontextuální design vydává směrem tzv. modelů. Pokud já osobně slyším slovo „model“ ve spojení s designem, napadne mě Don Norman a jeho popis mentálních a konceptuálních modelů: představa, jak funguje určitá věc, bude u designéra a uživatele značně odlišná; proto Norman říká, že čím více se uživatelský mentální model bude blížit konceptuálnímu, tím více bude uživatel schopný naplno využít potenciál navrhovaného produktu nebo služby.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Mentální modely jsou původně teoretický koncept z kognitivní psychologie, rozhodně neposkytují metody, jak zajistit, aby se mentální model uživatele a designéra co nejvíce shodoval. Zde ale přichází na řadu kontextuální design a jeho \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">pracovní modely\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jež se vizualizací snaží:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">zachytit \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">interakce uživatele\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> během jeho činnosti, \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vytvořit tzv. flow model, kde jsou tyto interakce vyznačeny\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">kulturní model, kde jsou naznačeny omezení vyplývající z kultury či politiky dané firmy (státu)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">sekvenční model, který analyzuje jednotlivé kroky uživatelovy činnosti\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">fyzický model, který nakonec také zahrnuje kontext fyzického prostředí, ve kterém interakce budou probíhat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0-1.png\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"pasted image 0 (1)\" class=\"wp-image-429 size-full\" height=\"1000\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 831px) 100vw, 831px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0-1.png\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0-1.png 831w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F11\u002Fpasted-image-0-1-249x300.png 249w\" width=\"831\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Zdroj: https:\u002F\u002Fwww.interaction-design.org\u002Fliterature\u002Fbook\u002Fthe-encyclopedia-of-human-computer-interaction-2nd-ed\u002Fcontextual-design\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Konkrétní analýzu těchto pracovních modelů si ale nechám na příště, jelikož se svou funkcí dotýkají toho, co si pro posluchače v útrobách UMPRUM připravil druhý přednášející. V druhé části článku budu mluvit o nově vznikající technice vizualizace složitých vztahů mezi kontextem a uživatelem — GIGA-mappingu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8371,"protected":19},"\u003Cp>Pryč jsou časy, kdy design znamenal pozlátko na hotovém výrobku. Praxe konečně dohání teorii a uznává, že design je fundamentální lidskou činností, jak přetvářet svět kolem nás. Narozdíl od chladné techniky se ale v první řadě zajímá o lidský prvek a širší kontext, ve kterém bude výsledný produkt využíván. Použitím slova kontext můžeme mít na […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8376,13,33,34,35,36,37,888],"post-548",{"self":8378,"collection":8383,"about":8385,"author":8387,"replies":8389,"version-history":8392,"predecessor-version":8395,"wp:attachment":8399,"wp:term":8402,"curies":8407},[8379],{"href":8380,"targetHints":8381},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F548",{"allow":8382},[44],[8384],{"href":47},[8386],{"href":50},[8388],{"embeddable":53,"href":54},[8390],{"embeddable":53,"href":8391},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=548",[8393],{"count":22,"href":8394},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F548\u002Frevisions",[8396],{"id":8397,"href":8398},799,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F548\u002Frevisions\u002F799",[8400],{"href":8401},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=548",[8403,8405],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8404},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=548",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8406},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=548",[8408],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8410,"wp:term":8420},[8411],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8412,"_links":8413},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8414,"collection":8418},[8415],{"href":54,"targetHints":8416},{"allow":8417},[44],[8419],{"href":96},[8421,8436],[8422],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8423},{"self":8424,"collection":8428,"about":8430,"wp:post_type":8432,"curies":8434},[8425],{"href":105,"targetHints":8426},{"allow":8427},[44],[8429],{"href":110},[8431],{"href":113},[8433],{"href":116},[8435],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8437],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8438},{"self":8439,"collection":8443,"about":8445,"wp:post_type":8447,"curies":8449},[8440],{"href":955,"targetHints":8441},{"allow":8442},[44],[8444],{"href":469},[8446],{"href":472},[8448],{"href":964},[8450],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8453,"es":8457,"fr":8461},{"title":8454,"slug":8455,"description":8456},"A Norwegian Wind Brought Design and Sustainability to UMPRUM: A Look Back at the Lecture (Part 1)","a-norwegian-wind-brought-design-and-sustainability-to-umprum-a-look-back-at-the-lecture-part-1","Notes from a lecture by Norwegian design academics at UMPRUM: acculturation, Hofstede’s cultural dimensions and contextual design as ways of understanding context.",{"title":8458,"slug":8459,"description":8460},"Un viento noruego trajo a la UMPRUM diseño y sostenibilidad: una mirada a la conferencia (parte 1)","un-viento-noruego-trajo-a-la-umprum-diseno-y-sostenibilidad-una-mirada-a-la-conferencia-parte-1","Notas de una conferencia de académicos noruegos del diseño en la UMPRUM: la aculturación, las dimensiones culturales de Hofstede y el diseño contextual.",{"title":8462,"slug":8463,"description":8464},"Un vent norvégien a apporté le design et la durabilité à l’UMPRUM : retour sur la conférence (1re partie)","un-vent-norvegien-a-apporte-le-design-et-la-durabilite-a-l-umprum-retour-sur-la-conference-1re-partie","Notes d’une conférence donnée à l’UMPRUM par des universitaires norvégiens du design : l’acculturation, les dimensions culturelles de Hofstede et le design contextuel.",{"id":8466,"date":8467,"date_gmt":8468,"guid":8469,"modified":8471,"modified_gmt":8472,"slug":8473,"status":12,"type":13,"link":8474,"title":8475,"content":8477,"excerpt":8479,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8481,"categories":8482,"tags":8483,"class_list":8484,"_links":8486,"_embedded":8518,"tagsResolved":8560,"translations":8561},563,"05. 11. 2015","2015-11-05T00:00:00",{"rendered":8470},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fcist-a-byt-cten-pohled-na-stejne-optikou-druheho","2025-07-05T12:41:11","2025-07-05T10:41:11","cist-a-byt-cten-pohled-na-stejne-optikou-druheho","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcist-a-byt-cten-pohled-na-stejne-optikou-druheho\u002F",{"rendered":8476},"Číst a být čten: pohled na stejné optikou druhého",{"rendered":8478,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tímto výzvu přijímám a pokusím se napodobit velmi liberální smýšlení \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fbeerandcookie.tumblr.com\u002Fpost\u002F131904521242\u002Faplikace-kritick%C3%A9-anal%C3%BDzy-diskurzu\">Zuzany, kolegyně ze StuNoMe\u003C\u002Fa>, která se pomocí metody Allana Bella, tak jako já, dívala na nedávnou zprávu agentury ČTK, informující o nejnovějších útocích v perpetuálním konfliktu mezi Izraelí a Palestinou. \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Účel je následující: pokud se dva lidé podívají dle přesné metody na zprávu, která se prezentuje jako čiště faktografická, nalezneme rozdíly?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Analýza mé kolegyně na první pohled se zdá být stručná. Při bližším čtení je ale jasné, že obsahuje vše, co bylo v zadání úkolu; dikce textu je přesná a k věci.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zajímavější je její komentář k titulku článku:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„Titulek dle mého není věrohodnou reprezentací těla zprávy. Zprávu shrnul pouze na násilnou část, avšak s absencí kontextu může působit manipulativně a ve čtenářích zkreslený dojem i informace o situaci.“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zcela souhlasím s vypozorováním, že titulek neobsahuje důležitý kontext, ve kterém se poslední násilné akty odehrály. Až v polovině původní ČTK zprávy se totiž dozvídáme, že útoky noži na izraelské ozbrojené jednotky a následnou smrt Palestinců právě musíme brát v kontextu sporů o jeruzalémskou Chrámovou horu. Na druhou stranu, co vše může a má titulek zahrnovat? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jedním z požadavků na vhodný titulek je jistě stručnost a také vystižení \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">hlavního jádra zprávy\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. V tomto případě si dovolím tvrdit, že titulek skutečně poukazuje na nejnovější, nejrelevantnější informace. Je škoda, že se kolegyně nepokouší vedle nalezení problému přijít s možným řešením. Zajímalo by mě, jak by se autorsky s titulkem vyrovnala. Jestliže bychom chtěli zmínku o kontextu posunout v článku co nejvýše, mnou navrhované řešení by bylo neupravovat titulek, ale zmínít spory o jeruzalémskou Chrámovou horu v perexu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ve své analýze ale problémy s titulkem či perexem neuvádím. Dokážu si přestavit, že (anonymní) autor ČTK zprávy ponechal zmínku o širším kontextu až po uvedení hlavního jádra zprávy, tedy \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">the important and latest first\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Kontext je navíc dostatečně rozebrán v prostřední části ČTK zprávy.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Přesto spor o Chrámovou horu tvoří ústřední bod mé kritiku na adresu ČTK. Připomínám, že jsem při své analýze odkryl emocionálně zabarvené slovo „pověsti“, které u faktografické zprávy, objektivně informující o \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">obou stranách konfliktu\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, dle mého názoru nemá co dělat. Citování obou stran konfliktu je samo o sobě nevyvážené a nejasné (když ČTK cituje Izrael, že něco řekl, myslí tím koho přesně? proč ČTK neuvádí vyjádření oficiálních palestinských institucí?), ale s největší pravděpodobností je výběr slova „pověsti“ úkonem autora ČTK, čímž se samozřejmě dobrovolně vzdává objektivního zpravodajství. Pokud by přece jen „pověsti“ vyšlo z pera třetí strany, byl by komentář kolegyně Zuzany snad přesný: \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">„Zpráva neobsahuje žádné komentáře ani hodnocení situace. Nenabízí ani možná řešení situace. Jedná se o sestavení “faktů” do článku bez jakéhokoli dalšího přesahu.“\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Z lingvistiky víme, že slova s citovým zabarvením nejsou neutrální; na vertikální (paradigmatické) ose možného výběru slov si autor vybral z \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">n možností\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> zrovna „pověsti“. O pouhém sestavení faktů zde hovořit nelze. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Ony ošemetné „pověsti“ jsou tak pochopitelně bodem, kde se s kolegyní v naší analýze rozcházíme. A přestože Zuzana zakončuje čtení mé analýzy slovy, že poteciální rozdíly přispívají k pluralitě názorů, věřím, že pravda je až přílíš lákavá na to, abychom se vzdali hledání. A tak místo „nobody knows“ preferuji zvolání: „someone knows, but alas the silence is dolorous!“.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8480,"protected":19},"\u003Cp>Tímto výzvu přijímám a pokusím se napodobit velmi liberální smýšlení Zuzany, kolegyně ze StuNoMe, která se pomocí metody Allana Bella, tak jako já, dívala na nedávnou zprávu agentury ČTK, informující o nejnovějších útocích v perpetuálním konfliktu mezi Izraelí a Palestinou. Účel je následující: pokud se dva lidé podívají dle přesné metody na zprávu, která se prezentuje […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8485,13,33,34,35,36,37,888],"post-563",{"self":8487,"collection":8492,"about":8494,"author":8496,"replies":8498,"version-history":8501,"predecessor-version":8504,"wp:attachment":8508,"wp:term":8511,"curies":8516},[8488],{"href":8489,"targetHints":8490},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F563",{"allow":8491},[44],[8493],{"href":47},[8495],{"href":50},[8497],{"embeddable":53,"href":54},[8499],{"embeddable":53,"href":8500},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=563",[8502],{"count":22,"href":8503},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F563\u002Frevisions",[8505],{"id":8506,"href":8507},798,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F563\u002Frevisions\u002F798",[8509],{"href":8510},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=563",[8512,8514],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8513},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=563",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8515},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=563",[8517],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8519,"wp:term":8529},[8520],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8521,"_links":8522},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8523,"collection":8527},[8524],{"href":54,"targetHints":8525},{"allow":8526},[44],[8528],{"href":96},[8530,8545],[8531],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8532},{"self":8533,"collection":8537,"about":8539,"wp:post_type":8541,"curies":8543},[8534],{"href":105,"targetHints":8535},{"allow":8536},[44],[8538],{"href":110},[8540],{"href":113},[8542],{"href":116},[8544],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8546],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8547},{"self":8548,"collection":8552,"about":8554,"wp:post_type":8556,"curies":8558},[8549],{"href":955,"targetHints":8550},{"allow":8551},[44],[8553],{"href":469},[8555],{"href":472},[8557],{"href":964},[8559],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8562,"es":8566,"fr":8570},{"title":8563,"slug":8564,"description":8565},"To Read and to Be Read: Seeing the Same Thing through the Other’s Eyes","to-read-and-to-be-read-seeing-the-same-thing-through-the-other-s-eyes","Two students analyse the same ČTK news report on the Israeli–Palestinian conflict with Allan Bell’s method. Where do our readings differ, and what does one emotive word reveal?",{"title":8567,"slug":8568,"description":8569},"Leer y ser leído: mirar lo mismo con los ojos del otro","leer-y-ser-leido-mirar-lo-mismo-con-los-ojos-del-otro","Dos estudiantes analizan con el método de Allan Bell la misma noticia de ČTK sobre el conflicto palestino-israelí. ¿En qué difieren nuestras lecturas y qué revela una sola palabra?",{"title":8571,"slug":8572,"description":8573},"Lire et être lu : regarder la même chose avec les yeux de l’autre","lire-et-etre-lu-regarder-la-meme-chose-avec-les-yeux-de-l-autre","Deux étudiants analysent avec la méthode d’Allan Bell la même dépêche de la ČTK sur le conflit israélo-palestinien. Où nos lectures divergent-elles, et que révèle un seul mot ?",{"id":8575,"date":8576,"date_gmt":8577,"guid":8578,"modified":8580,"modified_gmt":8581,"slug":8582,"status":12,"type":13,"link":8583,"title":8584,"content":8586,"excerpt":8588,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8590,"categories":8591,"tags":8592,"class_list":8593,"_links":8595,"_embedded":8627,"tagsResolved":8669,"translations":8670},522,"19. 10. 2015","2015-10-19T00:00:00",{"rendered":8579},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fnove-portfolio-a-blog-info","2025-07-05T13:30:28","2025-07-05T11:30:28","nove-portfolio-a-blog-info","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fnove-portfolio-a-blog-info\u002F",{"rendered":8585},"nové portfolio a blog: info",{"rendered":8587,"protected":19},"\u003Cp>Po několika letech jsem aktualizoval portfolio, které snad nenásilnou formou reflektuje mé současné estetické cítění. Rád bych co nejdříve migroval články ze starého blogu, ale jelikož mnoho z nich bylo zaprášeno šedým akademickým slovníkem, obávám se, že intervence v jejich obsahu bude nutná.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Se vší skromností a pokorou dále oznamuji, že jsem se tento akademický rok stal studentem magisterského oboru Studia Nových Médií na Filosofické fakultě, UK. Již po dvou týdnech jsem nadšen z nesmírně stimulujícího prostředí, jež vládne na půdě StuNoMe.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tato stimulace se dále (povinně) promítne do obsahu mého blogu. Jak někteří si jistě už všimli, mnozí StuNoMe studenti začali jako perspektivní blogeři, avšak znenadání nastalo ticho, nic, \u003Cem>zilch\u003C\u002Fem>, digitální bílý šum. Tuším, že jsem tajemství těchto výkyvů již objevil; má to co dočinění s předmětem \u003Cem>Informační věda a srovnávací mediální studia\u003C\u002Fem>, který vede kolega Mgr. Josef Šlerka. Onu záhadu si nechám pro sebe, ale můžete si být jisti, že pokud se na mém blogu v následujících týdnech nebudou objevovat pravidelné posty, mé studium rozhodně neprobíhá podle plánů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kromě nových médií obecně můžete počítat s tím, že budu informovat a pokračovat v cestě, kterou jsem započal obhájením své bakalářské práce na téma teorie (web) designu. Ve 150 stránkách jsem prozkoumal všechny informace, které jsem si přál sám přečíst, ale nikdo nenašel dostatečnou kuráž (či čas a peníze?) k tomu, aby mi pod nos naservíroval syntetizující práci, kde teorie a psychologie kreativity bude podávána s teorií designu a nových médií, a to vše zabaleno do UX, interakčního a web designu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(Mimochodem, věděli jste, že již Nikola Tesla předpověděl Internet; že design není o produktu, ale specifickém typu myšlení, jež nacházíme nejen u designérů; že na web design můžeme pohlížet jako na nové médium, a tím aplikovat veškeré poznatky z teorie nových médií právě na platformu Webu? Pokud ne, \u003Cstrong>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.academia.edu\u002F14202954\u002FTheory_of_web_design_on_the_background_of_creativity_design_and_new_media_in_Czech_\">zkuste si o tom přečíst\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fstrong>.)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vedle toho budu zkoumat, jak interakční design může pomáhat řešit tzv. \u003Cstrong>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fen.wikipedia.org\u002Fwiki\u002FWicked_problem\">wicked problémy\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fstrong>, jakou roli design a designéři hrají v post-industriální společnosti, co tvrdí filosofové o technologii, jak virtuální realita může být docela dobrým \u003Cstrong>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.simulation-argument.com\u002Fsimulation.html\">modelem i našeho světa\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fstrong>, a v neposlední řadě také to, jak ideje transhumanismu a umělé inteligence mění roli člověka v našem Univerzu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>P. S.: Seberou vám \u003Cstrong>\u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.youtube.com\u002Fwatch?v=E188sZJTnbY&feature=youtu.be\">roboti práci\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fstrong>?\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8589,"protected":19},"\u003Cp>Po několika letech jsem aktualizoval portfolio, které snad nenásilnou formou reflektuje mé současné estetické cítění. Rád bych co nejdříve migroval články ze starého blogu, ale jelikož mnoho z nich bylo zaprášeno šedým akademickým slovníkem, obávám se, že intervence v jejich obsahu bude nutná. Se vší skromností a pokorou dále oznamuji, že jsem se tento akademický rok […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8594,13,33,34,35,36,37,888],"post-522",{"self":8596,"collection":8601,"about":8603,"author":8605,"replies":8607,"version-history":8610,"predecessor-version":8613,"wp:attachment":8617,"wp:term":8620,"curies":8625},[8597],{"href":8598,"targetHints":8599},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F522",{"allow":8600},[44],[8602],{"href":47},[8604],{"href":50},[8606],{"embeddable":53,"href":54},[8608],{"embeddable":53,"href":8609},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=522",[8611],{"count":738,"href":8612},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F522\u002Frevisions",[8614],{"id":8615,"href":8616},775,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F522\u002Frevisions\u002F775",[8618],{"href":8619},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=522",[8621,8623],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8622},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=522",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8624},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=522",[8626],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8628,"wp:term":8638},[8629],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8630,"_links":8631},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8632,"collection":8636},[8633],{"href":54,"targetHints":8634},{"allow":8635},[44],[8637],{"href":96},[8639,8654],[8640],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8641},{"self":8642,"collection":8646,"about":8648,"wp:post_type":8650,"curies":8652},[8643],{"href":105,"targetHints":8644},{"allow":8645},[44],[8647],{"href":110},[8649],{"href":113},[8651],{"href":116},[8653],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8655],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8656},{"self":8657,"collection":8661,"about":8663,"wp:post_type":8665,"curies":8667},[8658],{"href":955,"targetHints":8659},{"allow":8660},[44],[8662],{"href":469},[8664],{"href":472},[8666],{"href":964},[8668],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8671,"es":8675,"fr":8679},{"title":8672,"slug":8673,"description":8674},"new portfolio and blog: info","new-portfolio-and-blog-info","A redesigned portfolio, the start of my master’s studies in New Media Studies at Charles University, and the topics the blog will turn to next.",{"title":8676,"slug":8677,"description":8678},"nuevo portafolio y blog: información","nuevo-portafolio-y-blog-informacion","Un portafolio renovado, el comienzo de mi máster en Estudios de Nuevos Medios en la Universidad Carolina y los temas de los que se ocupará el blog.",{"title":8680,"slug":8681,"description":8682},"nouveau portfolio et blog : infos","nouveau-portfolio-et-blog-infos","Un portfolio renouvelé, le début de mon master en études des nouveaux médias à l’Université Charles et les thèmes dont ce blog va s’occuper.",{"id":8684,"date":8685,"date_gmt":8686,"guid":8687,"modified":8689,"modified_gmt":8690,"slug":8691,"status":12,"type":13,"link":8692,"title":8693,"content":8695,"excerpt":8697,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8699,"categories":8700,"tags":8701,"class_list":8702,"_links":8704,"_embedded":8736,"tagsResolved":8778,"translations":8779},600,"15. 10. 2015","2015-10-15T00:00:00",{"rendered":8688},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fkognitivni-biasy-nadmerna-sebeduvera","2025-07-05T12:40:40","2025-07-05T10:40:40","kognitivni-biasy-nadmerna-sebeduvera","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fkognitivni-biasy-nadmerna-sebeduvera\u002F",{"rendered":8694},"Kognitivní biasy: nadměrná sebedůvěra",{"rendered":8696,"protected":19},"\u003Cp>Mnozí se pyšní schopností dobře odhadnout pravděpodobnost té či oné situace, případně se považují za logické, analyticky přesné. Přesto na významných univerzitách, které ještě stále nabízejí výuku filosofie, vidíme předměty jako logika, statistika, ba dokonce v zahraničí dosti populární „kurz kritického myšlení“. To nám může napovědět, že zatímco jazyk ovládneme v útlém věku, logické, tedy racionální myšlení vyžaduje soustavné a náročné studium. Víme, že lidskou mysl netrápí pouze iracionálnost; častokrát totiž může být problémem, že je \u003Cem>lepší než racionální mysl[ref]\u003Cspan style=\"font-weight:400\">COSMIDES, Leda a John TOOBY. Better than rational: Evolutionary psychology and the invisible hand. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">American Economic Review\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 84. 1994, : 327-332. Dostupné také z: http:\u002F\u002Fwww.cep.ucsb.edu\u002Fpapers\u002Faer94.pdf, p. 329[\u002Fref]\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fem>. Obě situace nastávají, když si náš mozek neví rady. Pak je nucen se uchýlit k mentálním zkratkám, strategiím, jež nazýváme kognitivní biasy\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>\u003Cem>V článku používám počeštěné anglické slovo, překládat můžeme např. jako „iluzi“ či „zkreslení“\u003Cspan style=\"font-weight:400\">[\u002Fref]\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image\">\n\u003Cp>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Fmag-23Kahneman-t_CA0-jumbo.jpg\">\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"mag-23Kahneman-t_CA0-jumbo\" class=\"alignnone size-full wp-image-246\" height=\"645\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Fmag-23Kahneman-t_CA0-jumbo.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Fmag-23Kahneman-t_CA0-jumbo.jpg 1024w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Fmag-23Kahneman-t_CA0-jumbo-300x189.jpg 300w\" width=\"1024\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cdiv class=\"image-description\">\n\u003Cp>Mnozí se považují za racionálního člověka. Chyby v mentálním softwaru mozku se ale vyskytují u každého z nás. (http:\u002F\u002Fstatic01.nyt.com\u002Fimages\u002F2011\u002F10\u002F23\u002Fmagazine\u002F23kahneman_span\u002Fmag-23Kahneman-t_CA0-jumbo.jpg)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003C\u002Fdiv>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Kognitivními biasy míníme známé druhy mentálních zkratek, které využíváme, když jsme nuceni se rozhodnout na základě nedostatečných či nevalidních dat\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>TVERSKY, Amos a Daniel KAHNEMAN. Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Science: New Series\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. No. 4157. Sep.27,1974, (185): 1124-1131., p.1124\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Uchylujeme se pak k \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">heuristickým\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> metodám nezaručující nejlepší možný výsledek, ale jednoduchost a vhodnost pro daný problém. Tyto osvědčené vzorce chování jsou užitečné jen v daném kontextu; v ostatních případech mohou vést k systematickým chybám — kognitivním biasům\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>GIGERENZER, Gerd. How to Make Cognitive Illusions Disappear: Beyond “Heuristics and Biases”. In: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">European Review of Social Psychology\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 1991, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>2\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(1), s. 83-115. DOI: 10.1080\u002F14792779143000033. ISSN 1046-3283. Dostupné také z: http:\u002F\u002Fwww.tandfonline.com\u002Fdoi\u002Fabs\u002F10.1080\u002F14792779143000033\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Tyto definice, převzané od Tverskyho & Kahnemana, značí, že „lidská argumentace je iracionální, zatížena osobními, společenskými či kulturními vlivy“\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>BERENDSEN, Alina, Simon Jonas HADLICH a Joost VAN AMERSFOORT. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Looking at “Linda”: Is the Conjunction Fallacy Really a Fallacy?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné z: http:\u002F\u002Fbacon.umcs.lublin.pl\u002F~lukasik\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2010\u002F12\u002FLooking-at-Linda.pdf\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Že jsme k takovému jednání náchylní, by poukazovalo na zjevné chyby ve vývoji naší kognice. Z pohledu evoluční psychologie lze ale na toto chování pohlížet nikoli jako na „chyby v designu“, ale jeho charakteristické a užitečné vlastnosti. Někteří akademici tohoto podoboru psychologie totiž argumentují, že kognitivní biasy jsou výsledkem třech evolučních vlivů\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>HASELTON, D., M. G. NETTLE a P.W. ANDREWS. The evolution of cognitive bias. In: BUSS, D. M. (ed.). \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Handbook of evolutionary psycholog\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Hoboken: Wiley, 2005, s. 724-746. Dostupné také z: http:\u002F\u002Fwww.sscnet.ucla.edu\u002Fcomm\u002Fhaselton\u002Fpapers\u002Fdownloads\u002Fhandbookevpsych.pdf, p. 3\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Col>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">užitečné mentální zkratky, které fungují ve většině situací (heuristika)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">zkreslení vznikající, když máme reagovat na událost, pro kterou mysl nebyla navržena (artefakt)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">vzorce chování, které se vyvinuly jako evoluční adaptace na problém, kde \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">chybné\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> jednání má \u003Cem>menší\u003C\u002Fem> následky na zdatnost jedince než jednání logicky správné (Error management theory)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Fol>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Error management teorie předpokládá, že mnoho zjevně chybných rozhodnutí v lidské úsudku reflektuje operace mechanismů, jež zapřičiňují, že děláme mnohem více a častěji poměrně „nevinné“ chyby spíše než jednu chybu fatální\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]Tamtéž\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Na základě EM teorie rozlišujeme biasy pomocí třech kategorií: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">biasy týkající se úsudku při ohrožení\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">hodnocení mezilidských vztahů\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> a\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> hodnocení sebe sama\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]Tamtéž\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, p. 10\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Příkladem biasu dle poslední EM kategorie je nadměrná sebedůvěra neboli \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">overconfidence \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">bias.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Overconfidence bias je obecně chyba v úsudku, kdy jedinec není schopen řádně zhodnotit limity svých znalostí\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">SIMON, Mark, Susan M. HOUGHTON a Karl AQUINO. Cognitive biases, risk perception, and venture formation. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Journal of Business Venturing\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 2000, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>15\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(2): 113-134. DOI: 10.1016\u002FS0883-9026(98)00003-2. ISSN 08839026. Dostupné také z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0883902698000032\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Tato definice ale není vyčerpávající; v literatuře nacházíme podrobnější, které dále rozlišují overconfidence na tři odlišné druhy chování\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>MOORE, Don A. a Paul J. HEALY. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Trouble with Overconfidence\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné z: http:\u002F\u002Frepository.cmu.edu\u002Fcgi\u002Fviewcontent.cgi?article=1340\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">:\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cul>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Přeceňování se (overestimation)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nadhodnocování se (overplacement)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nadměrná jistota v úsudku (overprecision)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Cb>Přeceňování \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">je popsáno jako nadměrná důvěra ve vlastní schopnosti, výkon, úroveň kontroly nebo šanci dosáhnout úspěchu. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Nadhodnocování\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, jako druhý podtyp overconfidence\u003C\u002Fspan> \u003Cspan style=\"font-weight:400\">biasu, se vyskytuje, když se lidé považují za lepší než ostatní. \u003C\u002Fspan>\u003Cb>Nadměrná jistota úsudku \u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">se pak chápe jako příliš velká jistota ve správnost svého přesvědčení\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]Tamtéž\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Literatura uvádí, že studenti často přeceňují svůj výkon u zkoušek, lékaři přeceňují přesnost svých diagnóz, lidé přeceňují, jak moc mají věci pod kontrolou a také rychlost, kterou vykonávají svou práci.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jako příklad nadhodnocování se hojně cituje výzkum, ve kterém 93 % amerických řidičů a 69 % řidičů ze Švédska z vybraného vzorku odpovědělo, že se cítí kompetentnějšími řidiči než průměrný řidič dané země\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>SVENSON, Ola. Are we all less risky and more skillful than our fellow drivers? \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Acta Psychologica\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 1981, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>47\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(2): 143-148. DOI: 10.1016\u002F0001-6918(81)90005-6. ISSN 00016918. Dostupné také z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002F0001691881900056\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Pokud jsou lidé dotazováni, aby s přesností 90 % odhadli odpovědi týkající se zvolených numerických údajů (např. Jak dlouhá je řeka Nil?), jejich zvolené odpovědi byly správné pouze v 50 % a méně\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>MOORE, Don A. a Paul J. HEALY. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Trouble with Overconfidence\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Frepository.cmu.edu\u002Fcgi\u002Fviewcontent.cgi?article=1340\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Frepository.cmu.edu\u002Fcgi\u002Fviewcontent.cgi?article=1340\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, p. 5\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Praktické následky tohoto kognitivního biasu jsou enormní. Přestože se nepovažují za riskující osoby, podnikatelé často začínají nový byznys, neboť nemají dostatečný přehled o tom, jaký risk je s jejich druhem podnikání spojený; nepřiznají si, že určité úkony nutné k úspěchu jsou mimo jejich kontrolu. Bias v tomto případě může být ale i prospěšný a nutný pro úspěch v tak konkurenčním prostředí, \u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">kterému podnikatelé čelí\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>SIMON, Mark, Susan M. HOUGHTON a Karl AQUINO. Cognitive biases, risk perception, and venture formation. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Journal of Business Venturing\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 2000, \u003C\u002Fspan>\u003Cb>15\u003C\u002Fb>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">(2): 113-134. DOI: 10.1016\u002FS0883-9026(98)00003-2. ISSN 08839026. Dostupné také z: http:\u002F\u002Flinkinghub.elsevier.com\u002Fretrieve\u002Fpii\u002FS0883902698000032\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. To potvrzují Haselton, Nettle a spol., když píší, že mylné chování a rozhodnutí mohou někdy vést ke zvýšeným ambicím a vytrvalosti, jejichž pozitiva nakonec převáží nad prvotními negativní aspekty\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">HASELTON, D., M. G. NETTLE a P.W. ANDREWS. The evolution of cognitive bias. In: BUSS, D. M. (ed.). \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Handbook of evolutionary psycholog\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Hoboken: Wiley, 2005, s. 724-746. Dostupné také z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.sscnet.ucla.edu\u002Fcomm\u002Fhaselton\u002Fpapers\u002Fdownloads\u002Fhandbookevpsych.pdf\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Fwww.sscnet.ucla.edu\u002Fcomm\u002Fhaselton\u002Fpapers\u002Fdownloads\u002Fhandbookevpsych.pdf\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, p. 22\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nadměrná důvěra je dále použita jako možná příčina válečných konfliktů, riskování na akciovém trhu, katastrofy v Černobylu a exploze vesmírné rakety Challenger\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>MOORE, Don A. a Paul J. HEALY. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Trouble with Overconfidence\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné z: http:\u002F\u002Frepository.cmu.edu\u002Fcgi\u002Fviewcontent.cgi?article=1340\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Scott Plous, profesor sociální psychologie, píše, že: „Žádný problém v úsudku […] nemá potenciálně katastrofičtější následky než nadměrná důvěra“\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>PLOUS, Scott. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Psychology of Judgment and Decision Making: (McGraw-Hill Series in Social Psychology)\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. 1st edition. McGraw-Hill, 1993. ISBN 978-0070504776.\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">U všech známých kognitivních biasů můžeme pozorovat korelace s osobnostními charakteristikami. V případě overconfidence biasu výzkum např. říká, že muži jsou náchylnější přeceňovat své schopnosti, empatie a věk také pozitivně korelují s přeceňováním\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">\u003Cem>[ref]\u003C\u002Fem>MOORE, Don A. a Paul J. HEALY. \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">The Trouble with Overconfidence\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné z: \u003C\u002Fspan>\u003Ca href=\"http:\u002F\u002Frepository.cmu.edu\u002Fcgi\u002Fviewcontent.cgi?article=1340\">\u003Cspan style=\"font-weight:400\">http:\u002F\u002Frepository.cmu.edu\u002Fcgi\u002Fviewcontent.cgi?article=1340\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fa>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, Appendix A\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Nakonec zmiňme, že Moore a Healy zachází dále a ve své práci formalizují obecnou teorii sebedůvěry, tedy způsobu, jakým lidé hodnotí výkony své, ale i ostatních. Píší, že po libovolném úkonu mají lidé nedokonalé informace o vlastním výkonu a ještě o něco horší o výkonu ostatních. Při svém vysokém výkonu mají lidé tendenci se podceňovat; výkon ostatních hodnotí ještě o něco hůře, a tak věří, že jsou lepší než ti druzí. Pokud je výkon mizivý, chování a hodnocení lidí má tendenci být opačné: svůj výkon přeceňují, výkon druhých přeceňují ještě více, což vede k tomu, že se považují za horší než ostatní\u003Cem>[ref]Tamtéž, p. 13\u003C\u002Fem>\u003Cem>[\u002Fref]\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Myšlení je považováno za software našich mozků. I ten nejnadanější programátor zanechá ve svých programech, ať už z nepozornosti, nebo cíleně, chyby. Z evoluční psychologie se dozvídáme, že tyto softwarové bugy ve větší či menší míře ovlivňují myšlení každého z nás (za předpokladu, že Darwinovu teorii evoluce považujeme za pravdivou, ačkoli, dle amerického kandidáta na prezidenta USA Bena Carsona, inspirovanou samotným Satanem). V historie vědy nalézáme, že příliš velká jistota ve vlastní pravdu, neschopnost se vzdát momentálního paradigmatu postihly i ty nejinteligentnější členy lidské populace; vzpomeňme na kritiky Koperníka a Galilea nebo Alberta Einsteina, který odmítal připustit, že kvantová teorie a její „spooky action at a distance“ by mohla být pravdivá (God doesn’t play dice with Universe, vyslovil Einstein, ale kvantové provázání jej vyvedlo z omylu). Jak se takovým chybám vyvarovat?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pečlivé studium kognitivních biasů, případně vytisknutý seznam argumentačních klamů na nástěnce jsou docela dobrým začátkem. Počítejme ale s tím, že člověk málokdy, zdali vůbec, má k dispozici veškeré nutné data k tomu, aby vyslovil zcela informovaný soud. Proto i v životě toho nejracionálnějšího člověka bude hrát výsadní roli intuice, či chcete-li estetický soud dobrého tvaru. Bez něho bychom totiž jako lidstvo ještě shromažďovali informace o tom, jak funguje svět, a neodvážili se udělat první krok.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp> \u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8698,"protected":19},"\u003Cp>Mnozí se pyšní schopností dobře odhadnout pravděpodobnost té či oné situace, případně se považují za logické, analyticky přesné. Přesto na významných univerzitách, které ještě stále nabízejí výuku filosofie, vidíme předměty jako logika, statistika, ba dokonce v zahraničí dosti populární „kurz kritického myšlení“. To nám může napovědět, že zatímco jazyk ovládneme v útlém věku, logické, tedy […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8703,13,33,34,35,36,37,888],"post-600",{"self":8705,"collection":8710,"about":8712,"author":8714,"replies":8716,"version-history":8719,"predecessor-version":8722,"wp:attachment":8726,"wp:term":8729,"curies":8734},[8706],{"href":8707,"targetHints":8708},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F600",{"allow":8709},[44],[8711],{"href":47},[8713],{"href":50},[8715],{"embeddable":53,"href":54},[8717],{"embeddable":53,"href":8718},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=600",[8720],{"count":22,"href":8721},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F600\u002Frevisions",[8723],{"id":8724,"href":8725},797,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F600\u002Frevisions\u002F797",[8727],{"href":8728},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=600",[8730,8732],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8731},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=600",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8733},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=600",[8735],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8737,"wp:term":8747},[8738],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8739,"_links":8740},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8741,"collection":8745},[8742],{"href":54,"targetHints":8743},{"allow":8744},[44],[8746],{"href":96},[8748,8763],[8749],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8750},{"self":8751,"collection":8755,"about":8757,"wp:post_type":8759,"curies":8761},[8752],{"href":105,"targetHints":8753},{"allow":8754},[44],[8756],{"href":110},[8758],{"href":113},[8760],{"href":116},[8762],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8764],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8765},{"self":8766,"collection":8770,"about":8772,"wp:post_type":8774,"curies":8776},[8767],{"href":955,"targetHints":8768},{"allow":8769},[44],[8771],{"href":469},[8773],{"href":472},[8775],{"href":964},[8777],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8780,"es":8784,"fr":8788},{"title":8781,"slug":8782,"description":8783},"Cognitive Biases: Overconfidence","cognitive-biases-overconfidence","Cognitive biases seen through evolutionary psychology, with a closer look at overconfidence and its three forms: overestimation, overplacement and overprecision.",{"title":8785,"slug":8786,"description":8787},"Sesgos cognitivos: el exceso de confianza","sesgos-cognitivos-el-exceso-de-confianza","Los sesgos cognitivos vistos desde la psicología evolucionista, con atención al exceso de confianza y a sus tres formas: sobrestimación, sobrevaloración y exceso de certeza.",{"title":8789,"slug":8790,"description":8791},"Biais cognitifs : l’excès de confiance","biais-cognitifs-l-exces-de-confiance","Les biais cognitifs vus par la psychologie évolutionniste, avec une attention particulière à l’excès de confiance et à ses trois formes : surestimation, surclassement et excès de certitude.",{"id":8793,"date":8794,"date_gmt":8795,"guid":8796,"modified":8798,"modified_gmt":8799,"slug":8800,"status":12,"type":13,"link":8801,"title":8802,"content":8804,"excerpt":8806,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8808,"categories":8809,"tags":8810,"class_list":8811,"_links":8813,"_embedded":8845,"tagsResolved":8887,"translations":8888},588,"22. 08. 2015","2015-08-22T00:00:00",{"rendered":8797},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fkod-jako-material-pro-web-design-proc-se-web-designeri-musi-naucit-kodovat","2025-07-05T12:40:10","2025-07-05T10:40:10","kod-jako-material-pro-web-design-proc-se-web-designeri-musi-naucit-kodovat","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fkod-jako-material-pro-web-design-proc-se-web-designeri-musi-naucit-kodovat\u002F",{"rendered":8803},"Kód jako materiál pro (web) design: Proč se web designéři musí naučit kódovat?",{"rendered":8805,"protected":19},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"color:grey\">\u003Cem>Tento text byl psán jako součást mé bakalářské práce. Myšlenky referující k předchozímu textu tak nemusí být vždy jasné.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V mnoha komentářích o designu jsme upřednostňovali tezi, že na design je vhodné se dívat jako na proces a také druh myšlení. Ptáme-li se ale, v co myšlenky designového myšlení vyúsťují, musíme nepochybně říci, že v mnoha oborech designu je finálním stádiem takového myšlení produkt. Stačí se podívat na průmyslový design nebo architekturu jako prototypické příklady, kde během designového procesu probíhá tvarování \u003Ci>materiálu\u003C\u002Fi> v budoucí produkt. S jakým materiálem ale pracují obory, jejichž výsledky nacházíme v \u003Ci>digitálním univerzu\u003C\u002Fi>? Jinými slovy, s jakým materiálem pracují digitální designéři, mezi které řadíme web designéry i interakční designéry, a je pro ně nutností tento materiál znát? Na první otázku je odpověděť jednodušší: designovým materiálem v digitálním prostřed je \u003Ci>kód\u003C\u002Fi>, tedy software. Druhá otázka vyžaduje trocha zamyšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vyžadovat znalost materiálu po designérech nebo umělcích není nikterak kontroverzní. Dokážeme si představit architekta, který nezná vlastnosti dřeva či skla? Malíře-umělce, jenž neumí zacházet se štětcem a plátnem? Profesionálního hudebníka bez znalosti rozsahu a barev zvuků, které jeho nástroj produkuje? A co například dříve zmíněného spisovatele, jenž má mnoho nápadů, ale nedokáže je zformulovat pomocí materiálu svého média — jazyka? Exprese zmíněných oborů je umožněna materiály, které jsou materiálem zřejmým, ale i více či méně metaforickým.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V obou případech nacházíme příklady, kde znalost materiálu významně přispěla ke kreativitě příslušných oborů. Jeden z nejznámějších příkladů nacházíme v malířství. Francouzský post-impresionistický malíř Georges Seurat byl velmi dobře obeznámen vědeckými výzkumy na téma barev a jejich percepce. Na základě znalosti toho, co fyzikální zákony dovolují malíři v práci s barvami, Seurat redefinoval médium i samotný obor. Vysoce inovativní směr pointilismus byl zrozen.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Obdobný vliv vědy, i když méně známý a v mnoha případech přístupný pouze studentům lingvistiky, nacházíme v jazyce jakožto materiálu spisovatele. Originálními myšlenkami přispěli do obecné lingvistiky teorie českých vědců Viléma Mathesia a Jana Firbase. Byla to myšlenka „funkční větné perspektivy“, která byla v první polovině 20. století vyřčena Mathesiem a později přeformulována a rozpracována Firbasem (Podrobné shrnutí tohoto odborného tématu nalezneme např. v Duškové). Pro nedostatek místa k vyjádření naší myšlenky stačí poznamenat, že činnost výše zmíněných akademiků upozornila na fakt, že uspořádání slov ve větě není náhodné, ale ve standardních větných konstrukcích, které nejsou emocionálně zabarvené, nacházíme fenomén FSP (Functional sentence perspective, anglický překlad funkční větné perspektivy), jenž ukazuje, že slova jsou uspořádána tak, že čím dále od začátku věty se vyskytují, tím větší \u003Ci>informační hodnotu\u003C\u002Fi> obsahují. Ve větě „Petr včera přišel domů pozdě“ tak nejdůležitější informací, kterou mluvčí předává, je, že Petr přišel domů \u003Ci>pozdě\u003C\u002Fi>. Pokud chce spisovatel vyjádřit pro své čtenáře, že to nebylo včera, kdy přišel Petr domů pozdě, ale v pondělí, může větu strukturovat takto: „Petr pozdě domů přišel v pondělí“, případně by ještě mohl dodat: „nikoli včera“. Obě věty obsahují stejná slova, avšak jejich pořadí zdůrazňuje zcela odlišnou informaci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>I přes nutné zjednodušení tohoto složitého lingvistického jevu jsme si ukázali, že hluboká znalost materiálu\u002Fmédia může kladně přispět k našemu vyjadřování a zároveň k naší kreativitě. Jak se ale znalost kódu, jakožto materiálu, projevuje v práci digitálního designéra?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Každé médium má své inherentní charakteristiky, které limitují, jakých expresivních prvků lze využít. Charakteristickou vlastností starých médií v podobě novin, knih je jejich ukotvenost v čase a statičnost. Nová média, jejichž exemplárních příkladem je platforma webu, jsou na základě svých vlastností interaktivní. Pokud by chtěl designér přenášet své know-how ze starých médií na nové, hrozí, že bude výrazně limitován konvencemi starých médií; nebude schopen využívat plný potenciál média, pro které navrhuje; nebude přemýšlet nad tím, že nová média poskytují flexibilitu v zobrazování, automatizaci svých částí a již zmíněnou interaktivitu. Znalost materiálu můžeme považovat za další „optiku“ naší metaforické kreativní occamovy břitvy, skrze kterou vidíme, jaká řešení jsou pro dané médium smysluplná a má cenu nad nimi trávit čas, a naopak vyřazuje nápady zcela nevhodné, technicky nemožné a tím také neužitečné. Připomeňme, že jednou z definic kreativity je, že kreativní řešení jsou \u003Ci>užitečná\u003C\u002Fi>. Čímž opět potvrzujeme, že znalost materiálu podporuje naši kreativitu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Materiálem nových médií je kód, je to jejich DNA. Kód byl a je tradičně chápán jako doména programátorů a softwarových inženýrů. Rozdíl mezi designérem a programátorem taktéž umocňuje rozdílnost v jejich světonázoru, v jejich epistemologii (Lindell, s. 1). Po analýze teoretických přístupů k designu je příhodné popsat rozdíl těchto profesí tak, že programátoři a softwaroví inženýři řeší \u003Ci>dobře strukturované problémy\u003C\u002Fi>.(Lindell, s. 1)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Löwgren a Stolterman ve své knize Thoughtful Interaction Design popisují digitální technologii jako \u003Ci>materiál bez vlastností\u003C\u002Fi>. Na první pohled se nám může takové definice jevit nesrozumitelná: digitální technologie, nová média i kód jednoznačně mají vlastnosti, které do velké míry definují, jaké úkony, jaké akce, jakého tvaru mohou dosáhnout. Svou myšlenku autoři odůvodňují tím, že digitální technologie se mění tak často, že vlastnosti, které nyní považujeme za zcela jí bytostně vlastní, se mohou v budoucnu díky technologickým inovacím a převratům zcela změnit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ano, digitálních technologie se skutečně rapidně mění, díky Moorově zákonu dokonce relativně přesně víme jak rychle; tento postoj ale považujeme za nešťastný a po filosofické stránce zbytečně skeptický. Nejen technologie, ale i vše kolem nás, se s časem mění. Člověk po narození vypadá znatelně odlišně od svého osmdesátiletého já, přesto nevidíme, že bychom se kvůli vráskám přejmenovávali. Nebo se podívejme na jednu z mnoha technologií: platformu webu. Web také vypadá velmi odlišně od chvíle, kdy Tim Berners-Lee poprvé spustil na svém Next serveru první verzi této platformy. Máme pochybnosti o tom, zda materiál bez vlastností je vhodný termín. Není-li pravda, že již to, že se digitální technologie mění, je jednou z jejich vlastností? Přijde nám, že například adjektivum \u003Ci>fluidní\u003C\u002Fi> zachycuje mnohem lépe \u003Ci>vlastnost\u003C\u002Fi> digitálních technologií, nových médií a kódu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pro praktické a edukační potřeby je nutné definovat a zkoumat vlastnosti technologií. I když se často mění, abychom dokázali říci, \u003Ci>jak \u003C\u002Fi>se časem mění, je nutné znát jejich předchozí stav. Naštěstí s námi souhlasí vlivný teoretik Lev Manovich, který se rozhodl definovat nová média jako \u003Ci>numericky reprezentovatelná\u003C\u002Fi>, \u003Ci>modulární\u003C\u002Fi>, \u003Ci>automatizovatelná\u003C\u002Fi>, \u003Ci>variabilní\u003C\u002Fi> a \u003Ci>schopna transkódování\u003C\u002Fi> (překódování). Těmito vlastnostmi automaticky disponuje i platforma webu, a proto je budeme zkoumat v sekci Web jako nové médium.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Znalost kódu jako materiálu má přímé důsledky pro praktikování web designérů. Webová platforma je interaktivní. Řekli jsme, že prototypování by mělo být součástí každého seriózního designového procesu, neboť prototypy poskytují ideální způsob, jak iterativně pracovat na designovém problému. Pokud designování pro web vyžaduje interaktivitu, designéři by se měli zamyslet nad tím, zda papírové, případně jakékoli statické prototypy jsou skutečně těmi vhodnými. Design jsme popsali jako argumentaci s designovým (wicked) problémem. Pokud designový problém vyžaduje interaktivitu, měla by být součástí i naší argumentace. Schön tvrdil, že designová činnost obsahuje mnoho „zamlčených“, „nevyslovených“ znalostí, které využíváme pouze přímo \u003Ci>v akci\u003C\u002Fi>, při formování a zacházení s materiálem; věřil, že design je „konverzací s materiálem dané situace“. (Lindell)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jsme si vědomi námitky, která se na adresu nutnosti znát a umět pracovat s kódem ihned objeví: existuje mnoho softwarových prototypovacích programů, které umožňují navrhnout interaktivní prototypy, ale i celé stránky, bez toho, aniž by designér měl sebemenší znalost kódu. Ano, to je jistě pravda. Zustaneme-li pouze u webové platformy, musíme se k tvůrci tohoto argumentu obrátit a zeptat se: Chce skutečně designovat pro platformu, která je \u003Ci>otevřená\u003C\u002Fi> a která ze své otevřenosti těží, neboť potenciálně každý dobrý nápad dneška, se může stát oficiální implementací zítřka? Chce skutečně, aby jeho designový proces byl jen tak dobrý, jak jen mu to pomocné nástroje dovolí?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Náš argument se zakládá na zcela stejné logice, jakou v květnu roku 2010 Steve Jobs oslovil celý technologický svět svými myšlenkami o platformě Flash a důvodu, proč Apple dává přednost novým webovým technologiím HTML5, CSS3 a Javascriptu. Jobs jako hlavní argument, proč přístroje Apple nepodporují Flash, píše:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>„Víme z trpkých zkušeností, že pokud povolíme mezi platformou a vývojářem další softwarovou vrstvu třetí strany, má to za následek nekvalitní aplikace a zabraňuje to vylepšením a progresu platformy.“ (Jobs, 2010)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Jobs pokračuje:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>„ Pokud se vývojáři stanou závislými na knihovnách a nástrojích třetích stran, mohou využít zlepšeních platformy pouze a tehdy, když se třetí strana rozhodne tyto nové vlastnosti adaptovat.“(Jobs, 2010)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Pohlédneme-li na dnešní stav technologie Flash a platformy webu, víme, že Steve Jobs měl pravdu. Společnost Adobe, vlastník technologie Flash, navíc tento fakt sama uznala a dnes paradoxně nabízí jedny z nejlepších a nejpropracovanějších nástrojů pro tvorbu webu za pomoci technologií, kterým Steve Jobs dal před mnoha lety přednost.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pomocné nástroje jsou užitečné pouze do té doby, dokud nás dělají kreativními. Jakmile se jim podřídíme a staneme se otroky, jenž jsou odkázáni na jedno a to samé řešení jen z důvodu „zvyku“, přestáváme být kreativními, přestáváme být designéry a pokud je kreativita inherentní lidskou vlastností (viz Chomsky), přestáváme být do jisté míry i lidmi. Proto jsme přesvědčeni, že pro digitální designéry znalost kódu, pro web designéry znalost celé platformy webu, je důležitá a nevyhnutelná.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tato úvaha s sebou nese negativní dopad na profesi, které se v oboru webové tvorby říká „HTML kodéři“. Jsou to lidé, kteří mají na starosti převod grafického návrhu do podoby kódu. Pokud se designér sám stane kodérem (vše tomu nasvědčuje), jaké místo zbývá pro toto povolání? Obáváme se, že, pokud nezmění pohled, jakým nahlíží na svou práci, stanou se redudantní složkou webového týmu. Potká je podobný osud, na základě kterého přestalo existovat povolání sazečů tiskovin. Technologie způsobila, že jejich pracná a krásná práce se stala irelevantní. Jak se stejnému osudu mohou HTML kodéři vyhnout?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Věříme, že prvním krokem je nutnost přeformulovat činnost, ve které pracují a tvoří. Jejich znalosti jsou cenné a často to jsou HTML kodéři, kteří přícházejí s tím, jak využít nejnovějších webových technologií a funkcionalit. Z jejich strany je nutné začít svou činnost chápat ne jako mechanické přetváření do podoby kódu (to obstarají sami designéři, neboť jejich prototypy již budou existovat „v kódu“, případně použijí pro méně kreativní účely jeden z mnoha nabízených softwarů pro tzv. drag and drop prototypování a návrh), ale jako obor kreativních konzultantů a technických „evangelistů“, kteří budou mít nejaktuálnější informace o tom, co platforma webu dokáže. Mohli bychom poté vidět, že místo HTML kodérů nebude v kancelářích u textových editorů, ale na konferencích, kde budou za zvuků překvapení a nadšení obecenstva demonstrovat kreativní využití nejnovějších funkcionalit HTML, CSS a Javascriptu a jak jejich pomocí vytvářet esteticky přitažlivější a uživatelsky zaměřenější web design. Je to jedna z cest, jak v ekonomice 21. století stále zůstat relevantními. Jinak se nejspíše stanou obětí globalizované informační společnosti, kde se \u003Ci>dobře strukturované problémy\u003C\u002Fi> outsourcují nebo automatizují.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilém Flusser ve své eseji Alfanumerická společnost píše:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>„Nejprve bylo psaní a čtení písmen výsadou vládnoucí menšiny a potom se stále šířilo. (…) Proto mají ti, kdo ovládají čtení a psaní, nejen historické, ale i matematické vědomí; je tedy třeba mluvit o alfanumerické společnosti. Od doby renesance se začíná matematické myšlení emancipovat od myšlení historického, čísla opouštějí alfanumerický kód, aby se osamostatnil jako kód nový. Vzniká nová elita, která myslí matematicko-formálně… Čtení písmen (…) se stává zbytečným luxusem“ (Flusser, 2013, s. 81)\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Kód se naopak stává nevyhnutelnou nezbytností. A to je další, řekněme ekonomický důvod, proč brát tento \u003Ci>fluidní\u003C\u002Fi> materiál digitálního designu vážně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zdroje:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>DUŠKOVÁ,. 2005. From the Heritage of Vilém Mathesius and Jan Firbas: Syntax in the Service of FSP. In: Theory and Practice in English Studies 3: Proceedings from the Eighth Conference of British, American and Canadian Studies. Brno, Masarykova univerzita. Dostupné také z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.phil.muni.cz\u002Fplonedata\u002Fwkaa\u002FOffprints%20THEPES%203\u002FTPES%203%20(007-023)%20Duskova.pdf\">http:\u002F\u002Fwww.phil.muni.cz\u002Fplonedata\u002Fwkaa\u002FOffprints%20THEPES%203\u002FTPES%203%20(007-023)%20Duskova.pdf\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LINDELL, Rikard. 2012. Code as Design Material. In: POLD, Soren (ed.), Olav W. BERTELSEN (ed.), Jacob BUUR (ed.) a Ellen (ed.). Participatory Materialities Invited Workshop and Symposium at Aarhus University. Dostupné také z: \u003Ca href=\"http:\u002F\u002Fwww.es.mdh.se\u002Fpublications\u002F2465-\">http:\u002F\u002Fwww.es.mdh.se\u002Fpublications\u002F2465-\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>LÖWGREN, Jonas a Erik STOLTERMAN. 2004. Thoughtful interaction design: a design perspective on information technology. Cambridge, Mass.: MIT Press, xiii, 198 p. ISBN 02-621-2271-5.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>JOBS, Steve. 2010. Thoughts on Flash [online]. [cit. 2015-05-11]. Dostupné z: \u003Ca href=\"https:\u002F\u002Fwww.apple.com\u002Fhotnews\u002Fthoughts-on-flash\u002F\">https:\u002F\u002Fwww.apple.com\u002Fhotnews\u002Fthoughts-on-flash\u002F\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>FLUSSER, Vilém. 2013. Alfanumerická společnost. In: BABÁK, Petr. \u003Ci>Proto: grafický design a současné umění\u003C\u002Fi>. V Praze: tranzit.cz, s. 73-81. ISBN 978-80-87259-22-1.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8807,"protected":19},"\u003Cp>Tento text byl psán jako součást mé bakalářské práce. Myšlenky referující k předchozímu textu tak nemusí být vždy jasné. V mnoha komentářích o designu jsme upřednostňovali tezi, že na design je vhodné se dívat jako na proces a také druh myšlení. Ptáme-li se ale, v co myšlenky designového myšlení vyúsťují, musíme nepochybně říci, že v […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8812,13,33,34,35,36,37,888],"post-588",{"self":8814,"collection":8819,"about":8821,"author":8823,"replies":8825,"version-history":8828,"predecessor-version":8831,"wp:attachment":8835,"wp:term":8838,"curies":8843},[8815],{"href":8816,"targetHints":8817},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F588",{"allow":8818},[44],[8820],{"href":47},[8822],{"href":50},[8824],{"embeddable":53,"href":54},[8826],{"embeddable":53,"href":8827},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=588",[8829],{"count":22,"href":8830},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F588\u002Frevisions",[8832],{"id":8833,"href":8834},796,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F588\u002Frevisions\u002F796",[8836],{"href":8837},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=588",[8839,8841],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8840},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=588",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8842},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=588",[8844],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8846,"wp:term":8856},[8847],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8848,"_links":8849},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8850,"collection":8854},[8851],{"href":54,"targetHints":8852},{"allow":8853},[44],[8855],{"href":96},[8857,8872],[8858],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8859},{"self":8860,"collection":8864,"about":8866,"wp:post_type":8868,"curies":8870},[8861],{"href":105,"targetHints":8862},{"allow":8863},[44],[8865],{"href":110},[8867],{"href":113},[8869],{"href":116},[8871],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8873],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8874},{"self":8875,"collection":8879,"about":8881,"wp:post_type":8883,"curies":8885},[8876],{"href":955,"targetHints":8877},{"allow":8878},[44],[8880],{"href":469},[8882],{"href":472},[8884],{"href":964},[8886],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8889,"es":8893,"fr":8897},{"title":8890,"slug":8891,"description":8892},"Code as a Material for (Web) Design: Why Must Web Designers Learn to Code?","code-as-a-material-for-web-design-why-must-web-designers-learn-to-code","Code is the material of digital design, and knowing a material feeds creativity. Why web designers should learn to code, and what that means for HTML coders.",{"title":8894,"slug":8895,"description":8896},"El código como material para el diseño (web): ¿por qué los diseñadores web deben aprender a programar?","el-codigo-como-material-para-el-diseno-web-por-que-los-disenadores-web-deben-aprender-a-programar","El código es el material del diseño digital y conocer el material alimenta la creatividad. Por qué los diseñadores web deberían aprender a programar.",{"title":8898,"slug":8899,"description":8900},"Le code comme matériau du (web) design : pourquoi les web designers doivent-ils apprendre à coder ?","le-code-comme-materiau-du-web-design-pourquoi-les-web-designers-doivent-ils-apprendre-a-coder","Le code est le matériau du design numérique, et connaître son matériau nourrit la créativité. Pourquoi les web designers devraient apprendre à coder.",{"id":8902,"date":8903,"date_gmt":8904,"guid":8905,"modified":8907,"modified_gmt":8908,"slug":8909,"status":12,"type":13,"link":8910,"title":8911,"content":8913,"excerpt":8915,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":8917,"categories":8918,"tags":8919,"class_list":8920,"_links":8922,"_embedded":8954,"tagsResolved":8996,"translations":8997},591,"01. 07. 2015","2015-07-01T00:00:00",{"rendered":8906},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Ft-s-eliot-evoluce-a-kreativita","2025-07-05T12:39:38","2025-07-05T10:39:38","t-s-eliot-evoluce-a-kreativita","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ft-s-eliot-evoluce-a-kreativita\u002F",{"rendered":8912},"T. S. Eliot, evoluce a kreativita",{"rendered":8914,"protected":19},"\u003Cp>Že ona neposedná náchylnost ke kreativní činnosti je přenositelná napříč médii bylo dokázáno empiricky i teoreticky. Až příliš často vídáme jednotlivce, jejichž hlavní fokus kreativity je doprovázen dodatečnými svalovými vlákny vědomí, které se mohou upnout i na doplňkové působnosti. Einstein nedal dopustit na své housle, William Blake zas definoval romanticismus po peru i po štětci, Goethe byl poslední univerzální génius (Serge Gainsbourg také mnohé zkusil) a ruská avantgarda razila svou vizi všemi možnými způsoby. Nemůžeme si nepovšimnout, že kreativita se rozplývá především v podobných nádobách: vizuální umělec zakusí sochařství, malbu, architekturu, design; hudebník bude sečtělý v mnoha nástrojích; a literát může psát poezii pro vzdělané, elitní obecenstvo nebo scénáře pro masovou konzumaci pro sobotní večery. Není tak náhoda, že existuje teoretické pojednání zabývající se poezií, jehož tezi můžeme bez výčitek aplikovat na kreativní činnost obecně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ať už Eliot psal Tradition and the Individual Talent pro kohokoli, na mne tento text působí jako manuál. Návod pro začínající, věkem neuhasené umělce, kteří pod tíhou své horké krve a rouškou bohémské pózy stále ignorují důležitý fakt: vzdělání je zásadní, ty blázne! A teď nemyslím definici vzdělání, která odkazuje k létům stráveným v zapařených lavicích školních dnů. Vzdělání vnímám jako znalost, zkušenost, poučení. Eliot říká: „Tradition is a matter of much wider significance. It cannot be inherited, and if you want it you must obtain it by great labour.“ Eliot tu vystupuje jako apologeta tradice. Co má ale tradice společného s kreativní tvorbou a myšlením? Nejsou náhodou tradice a novátvorství v binární opozici? Je snad Eliot zarytým fanouškem zaprášeného tvídového saka?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Platón skrze Sokrata hlásá, že poetové ve svých vrcholným okamžicích neprodukují dílo na základě technické obratnosti nebo obsáhlé znalosti; Platón tvdí, že jsou inspirováni božskou silou — Múzy jim doslova vdechly tyto mimořádné schopnosti, které se podobají stavu šílenství. Aristoteles zas říká, že dílo básníka je výsledkem racionální, cílené tvorby (poeisis). Kant částečně souhlasí s Platónem, když říká, že génius je kapacitou, která nespočívá v následování určitých postupů a je záhadou i pro samotné tvůrce. Nietzsche se paradoně blíží nejvíce současnému bádání, když říká, že kreativita je kombinací Dionýského opojení vitalitou a vášně a Apollínským rozvážným uvažováním, které usměrňuje chaos do spořádaných škatulí a forem. Jaký obraz má ale kreativita ve společnosti?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Troufám si tvrdit, že prostý lid stále věří v romantické vyobrazení osamoceného génia, který tvoří na kraji společnosti, a jehož dílo je výplodem jedné mysli. Tuto představu musíme zasadit do širšího kontextu. Přibližně před 400 až 200 lety bylo umění ve službě vyšší moci, tedy ve službách církve. Umění bylo zasvěcováno bohu a to tak, že anonymně. Nebylo zvykem, že by malíř podepisoval své obrazy. Tito „řemeslníci“ pracovali pro druhé; byli to nájemní malíři pokojů, kteří zdobili zdi velkopánů nebo kamenné komnaty toho pána nejvyššího. Teprve až v období romantismu se objevila myšlenka individuálního talentu, samostatně tvořícího génia, který byl inspirován procházkami po magických skaliskách zahalených v hustém, bílém oparu mlhoví. Umělec se stal tvůrcem, jehož schopnosti tvořit „ex nihilo“ byly synonymní schopnostem boha. Odtud jen krůček k tomu, aby se mysteriózní akt kreativní tvorby oslavoval zcela stejně jako Genesis. Umělec se stal bohem. I když si to mysl lidu myslí do dnešních dnů, 24. prosince roku 1859 se objevilo zdánlivě nekreativní dílo, zdánlivě nekreativního jedince — vědce — které vrátilo kreativitu z nebes zpátky tam, kam patří: na zem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Fakt, že dogma staré přes 2000 let může být pokořeno jedním dílem, je výborným výsledkem vědy i samotné evoluční teorie. Jakkoli nebetyčný byl Darwinův génius, jeho On the origin of species bylo samozřejmě též výsledkem evolučního procesu. Lamarck, Malthus a Darwinův dědeček Erasmus byli Darwinovi inspirací a pozorný čtenář jistě objeví konkrétní pasáže, které Darwin též četl, pamatoval si a přišly mu vhod, když sepisoval svůj Magnum Opus. Ale zpátky k T. S. Eliotovi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cimg decoding=\"async\" alt=\"tumblr_lqx2l3eD9e1qknv6ro1_500\" class=\"size-full wp-image-275 aligncenter\" height=\"490\" loading=\"lazy\" sizes=\"auto, (max-width: 490px) 100vw, 490px\" src=\"http:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Ftumblr_lqx2l3eD9e1qknv6ro1_500.jpg\" srcset=\"https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Ftumblr_lqx2l3eD9e1qknv6ro1_500.jpg 490w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Ftumblr_lqx2l3eD9e1qknv6ro1_500-150x150.jpg 150w, https:\u002F\u002Fwww.jakubferenc.cz\u002Fwordpress\u002Fwp-content\u002Fuploads\u002F2015\u002F10\u002Ftumblr_lqx2l3eD9e1qknv6ro1_500-300x300.jpg 300w\" style=\"max-width:100%\" width=\"490\">\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Eliot svým „manuálem“ staršího, zkušenějšího kolegy přesně doporučuje všem, kdo to myslí s uměním vážně, aby zanechali nenasytné ego ve skříni a uvědomili si, že nejsou bohy, ale smrtelníky. Nejen básníci, ale každý kreativní člověk přemýšlí a tvoří v určitém kontextu: ovlivňují ho historické události, či sociopolitické a kulturní vztahy. On však zpětně tento kontext také ovlivňuje. Stejně jako biologický život potřebuje prostředí (kontext), ve kterém se exprese genů může realizovat, tak i kreativec nutně potřebuje prostředí, do kterého může expresi svých myšlenkových zasadit. Toto prostředí netvoří jen látku, na kterou kreativec reaguje, ale také přirozené hranice, které determinují rozsah možných metod exprese, po kterých kreativec může šáhnout. Vedle přirozených hranic, jsou tu i hranice umělé, které si kreativec více méně volí sám. Tyto hranice jsou tvořeny aktivními relevantními znalostmi, které jsou kreativci při tvorbě dostupné; materiálem a polem působnosti. Zatímco básník může mít na základně svého oboru hranice definovány klasickou formou jambického pentametru, malíř zas má hranice v podobě velikosti plátna či obecněji média, ve kterém bude tvořit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ač se může jevit protiintuitivně, že hranice by měly být součástí kreativní tvorby, nenechme se zmást a podívejme se na matku přírodu, jak s hranicemi nakládá. Jaké přirozené hranice jsou přirozenější, než fyzikální zákony? Že existují galaxie, hvězdy, planety a lidské bytosti, za to můžeme vděčit právě hranicím. Příroda má pro své rozmary repertoár, který je sice rozsáhlý, ale jednoznačně není neomezený. Bez hranic by příroda měla nekonečně mnoho možností, ze kterých vybrat tvar planet a podobu lidí. Logicky z toho vyplývá, že ze všech těch možností by musela existovat konstelace, ve kterých by vesmír existoval přesně tak, jak se nám jeví nyní, ale také by tu bylo mnoho a mnoho nevydařených pokusů, kde místo krás přírody by existovala jakási bezbarvá, amorfní omáčka špatných voleb. Hranice a určitá pravidla jsou tedy nutné. Mnoho pravidel ale existuje jen proto, aby byla porušena a v jejich překročení tkví kreativní tvorba, neboť pokud by některé hranice a pravidla zůstávaly neměnné, následovala by stagnace, úpadek a mediokrita a nakonec vulgárnost. Jak ale pravidla překračovat?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zde opět opakuji Eliotova slova: „Tradition is a matter of much wider significance. It cannot be inherited, and if you want it you must obtain it by great labour.“ Zatímco určitá špetka talentu mající vliv na dílo kreativního člověka je skutečně zděděna, ta velká zbytková část je částí vyžadující ustavičnou a cílenou činnost: pot a krev. Ano, toto je ona idiosynkratická definice Eliotovy tradice: tradiční tvůrce je ten, který má v okamžiku tvorby v hlavě dostupnou celou genealogii děl jeho předchůdců:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>„No poet, no artist of any art, has his complete meaning alone. His significance, his appreciation is the appreciation of his relation to the dead poets and artists. You cannot value him alone; you must set him, for contrast and comparison, among the dead.“\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Eliot vidí tradici jako monumentální síť všech děl a tvůrců, jejichž individuální význam je dán tím, jak se liší a co mají společné vůči jeden druhému. Abychom mohli dílo pochopit a hodnotit, musíme jej mít před očima v kontextu děl předchozích. Čím méně má dílo společného se zbytkem oné mohutné sítě předchůdců, tím zákonitě bude trvat déle, než kritika a následně publikum dokáže dílo zhodnotit a ocenit. Toť je přeci osud mnoha velikánů!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>(Tato síť významů mimochodem velmi připomíná strukturalistický pohled na přirozený jazyk. Saussure ve svých přednáškách obecné lingvistiky slavně píše, že význam jazykového znaku je dán jeho vztahem ke znakům ostatním)\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Chce-li člověk dosáhnout velikosti, chce-li bourat hranice, překonávat pravidla a posouvat laťku, musí přesně vědět, v jaké pozici a v jakém stádiu hranice a laťka jsou. Proto Eliot nabádá, aby kreativci svou tvorbu založili na pečlivém, snad i pedantském studiu historie svého oboru, ale i úzkostlivém pozorování toho, kudy se proplétá hlavní proud:\u003C\u002Fp>\n\u003Cblockquote>\n\u003Cp>„The poet must be very conscious of the main current, which does not at all flow invariably through the most distinguished reputations. He must be quite aware of the obvious fact that art never improves, but that the material of art is never quite the same. He must be aware that the mind of Europe—the mind of his own country—a mind which he learns in time to be much more important than his own private mind—is a mind which changes.“\u003C\u002Fp>\n\u003C\u002Fblockquote>\n\u003Cp>Eliot ale ví, že takové studium vyžaduje mnoho práce: „The objection is that the doctrine requires a ridiculous amount of erudition (pedantry), a claim which can be rejected by appeal to the lives of poets in any pantheon.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A má pravdu. Jen se podívejme na tvůrce kolosálních úspěchů. Ti, jenž se stali velikány, moc dobře věděli o historii a současném dění svého oboru, ale i mimo něj. Richard Wagner byl oddaným čtenářem Schopenhauera, zmíněný Darwin byl hluboce ponořen v dílech Shakespeara, Miltona a Shellyho. Fyzik Niels Bohr nepohrdnul Goethem. No a Marx, ať už byly jeho názory později jakkoli deformovány, byl vášnivým čtenářem všeho: od Danteho po Cervantese.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Štěstí, zdá se, skutečně přeje připraveným.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":8916,"protected":19},"\u003Cp>Že ona neposedná náchylnost ke kreativní činnosti je přenositelná napříč médii bylo dokázáno empiricky i teoreticky. Až příliš často vídáme jednotlivce, jejichž hlavní fokus kreativity je doprovázen dodatečnými svalovými vlákny vědomí, které se mohou upnout i na doplňkové působnosti. Einstein nedal dopustit na své housle, William Blake zas definoval romanticismus po peru i po štětci, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[8921,13,33,34,35,36,37,888],"post-591",{"self":8923,"collection":8928,"about":8930,"author":8932,"replies":8934,"version-history":8937,"predecessor-version":8940,"wp:attachment":8944,"wp:term":8947,"curies":8952},[8924],{"href":8925,"targetHints":8926},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F591",{"allow":8927},[44],[8929],{"href":47},[8931],{"href":50},[8933],{"embeddable":53,"href":54},[8935],{"embeddable":53,"href":8936},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=591",[8938],{"count":22,"href":8939},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F591\u002Frevisions",[8941],{"id":8942,"href":8943},795,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F591\u002Frevisions\u002F795",[8945],{"href":8946},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=591",[8948,8950],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":8949},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=591",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":8951},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=591",[8953],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":8955,"wp:term":8965},[8956],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":8957,"_links":8958},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":8959,"collection":8963},[8960],{"href":54,"targetHints":8961},{"allow":8962},[44],[8964],{"href":96},[8966,8981],[8967],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":8968},{"self":8969,"collection":8973,"about":8975,"wp:post_type":8977,"curies":8979},[8970],{"href":105,"targetHints":8971},{"allow":8972},[44],[8974],{"href":110},[8976],{"href":113},[8978],{"href":116},[8980],{"name":77,"href":78,"templated":53},[8982],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":8983},{"self":8984,"collection":8988,"about":8990,"wp:post_type":8992,"curies":8994},[8985],{"href":955,"targetHints":8986},{"allow":8987},[44],[8989],{"href":469},[8991],{"href":472},[8993],{"href":964},[8995],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":8998,"es":9002,"fr":9006},{"title":8999,"slug":9000,"description":9001},"T. S. Eliot, Evolution and Creativity","t-s-eliot-evolution-and-creativity","Why T. S. Eliot’s Tradition and the Individual Talent reads as a manual for any creative work: the lone genius myth, Darwin, constraints and tradition as hard-won knowledge.",{"title":9003,"slug":9004,"description":9005},"T. S. Eliot, evolución y creatividad","t-s-eliot-evolucion-y-creatividad","Por qué Tradition and the Individual Talent de T. S. Eliot se lee como un manual para cualquier trabajo creativo: el mito del genio solitario, Darwin, los límites y la tradición.",{"title":9007,"slug":9008,"description":9009},"T. S. Eliot, l’évolution et la créativité","t-s-eliot-l-evolution-et-la-creativite","Pourquoi Tradition and the Individual Talent de T. S. Eliot se lit comme un manuel pour tout travail créatif : le mythe du génie solitaire, Darwin, les limites et la tradition.",{"id":9011,"date":9012,"date_gmt":9013,"guid":9014,"modified":9016,"modified_gmt":9017,"slug":9018,"status":12,"type":13,"link":9019,"title":9020,"content":9022,"excerpt":9024,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":9026,"categories":9027,"tags":9028,"class_list":9029,"_links":9031,"_embedded":9063,"tagsResolved":9105,"translations":9106},554,"15. 04. 2015","2015-04-15T00:00:00",{"rendered":9015},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fzapisky-z-lev-manovich-the-language-of-new-media-principy-novych-medii","2025-07-05T12:39:09","2025-07-05T10:39:09","zapisky-z-lev-manovich-the-language-of-new-media-principy-novych-medii","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fzapisky-z-lev-manovich-the-language-of-new-media-principy-novych-medii\u002F",{"rendered":9021},"Zápisky z: Lev Manovich — The Language of New Media (Principy nových médií)",{"rendered":9023,"protected":19},"\u003Cp>Níže uvádím stručný výpis bodů z Manovichových principů nových médií, které považuji nejen za důležité, ale i za zajímavé. Doporučuji je nepovažovat za vyčerpávající interpretaci toho, co se Manovich ve své knize snaží říct. Ale k těmto výpiskům se sám vracím, když si chci připomenout hlavní body předtím, než se pustím do hlubší analýzy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"numericka-reprezentace\" id=\"numericka-reprezentace\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Numerická reprezentace\u003C\u002Fh2>\n\u003Cul>\n\u003Cli>všechny nová média jsou založena na digitálním kódu (ať už při vzniku nebo převodu z analogového zdroje)\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Neomediální dílo lze formálně matematicky popsat\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Neomediální díla lze algoritmicky měnit, upravovat\n\u003Cul>\n\u003Cli>Médium je programovatelné\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>digitalizace: vzorkování a kvantifikace\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>ne všechna stará média jsou spojitá: film, tónové fotografie, tisk\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Jaký je důvod toho, že nová média jsou spojitá?\n\u003Cul>\n\u003Cli>Lidský jazyk je též spojitý\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Pokud je základní komunikační nástroj spojitý, je možné očekávat, že další prostředky komunikace budou také spojité\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Vychází se z logiky Fordismu, Industriální dělby práce, standardizace, montážní linky, kde výroby byla rozdělena na jednotlivé úkony, které šlo dobře optimalizovat a případně nahradit pracovníky\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Nová média ale předjímají spíše logiku post-industriální společnosti\n\u003Cul>\n\u003Cli>Kde média jsou tvořena na objednávku\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"modularita\" id=\"modularita\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Modularita\u003C\u002Fh2>\n\u003Cul>\n\u003Cli>Princip fraktálnosti média\n\u003Cul>\n\u003Cli>Kombinací nejmenších diskrétních prvků se tvoří větší a větší celku, přesto lze vždy upravit prvky na jakékoli úrovni\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Tato modularita se nachází v HTML, MS Word, atd.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>V podstatě se jedná o princip, který ztělesňuje Objektivně orientované programování\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"automatizace\" id=\"automatizace\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Automatizace\u003C\u002Fh2>\n\u003Cul>\n\u003Cli>Princip 1 a 2 umožňují, aby část tvůrčího procesu byla automatizována\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Příkladem je automatické generování webových stránek na základě vstupu nebo dat o uživateli\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Každá počítačová hra obsahuje AI, umělou inteligenci\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>není problém vytvořit novomediální dílo, ale najít jej.\n\u003Cul>\n\u003Cli>Nalézt, znovuvyužít již existující média je snadnější, než je znovu tvořit\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"variabilita\" id=\"variabilita\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Variabilita\u003C\u002Fh2>\n\u003Cul>\n\u003Cli>Tvar, vzhled neomediálního díla není fixní, může existovat potenciálně v někonečně verzích\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Stará média šlo kopírovat, ale kopie byly identické = logika průmyslového věku\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Nová média jsou variabilní, tekutá, proměnlivá\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Nová média vycházejí vstříc logice post-industriální společnosti\n\u003Cul>\n\u003Cli>Přístup právě včas, přístup na vyžádání, úprava nového média podle uživatele, atd.\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>média uložené v Databázích, které se samy stávají kulturní formou\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>Je možné oddělit obsah a rozhraní. Na základě stejných dat lze vytvořit několik různých rozhraní.\u003C\u002Fstrong>\n\u003Cul>\n\u003Cli>Nové média mohou využívat informace o uživateli a automaticky přizpůsobovat svůj vzhled, funkce\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Novým médiem lze procházet pomocí strukturovaného MENU; Nové médium nemá často předem stanovené, jak jím uživatelm má procházet. \u003Cstrong>Struktura nového média, respektive prezentované informace se odvíjí od kognitivního procesu uživatele\u003C\u002Fstrong>\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Hypermédia, hypertext, propojení médií\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Pravidelné aktualizace média, i bez vědomí uživatele\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>\u003Cstrong>Stupňovatelnost média: lze generovat různé verze, velikosti stejného média\u003C\u002Fstrong>\n\u003Cul>\n\u003Cli>Stupňovatelnost také říká, že médium se bude na různých úrovní lišit v počtu detailu\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Velmi podobné, jak se tvoří detaily ve Virtuální realitě. Pokud není třeba příliš detailů, tak nejsou renderovány, a tím se zrychluje render, ale i šetří prostředky, atd.\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Otevřená vs. uzavřená interaktivita\n\u003Cul>\n\u003Cli>Otevřená interaktivita jako Wittgensteinova teorie podobnosti, později jako teorie prototypů\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Z historické perspektivy ukazuje princip variability, jak je technologie provázána se změnou ve společnosti\n\u003Cul>\n\u003Cli>logika starých médií odpovídala logice industriální masové společnosti\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>logika nových odpovídá post-industriální společnosti\n\u003Cul>\n\u003Cli>upřednostňuje \u003Cstrong>individualitu\u003C\u002Fstrong> před konformitou\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>v post industriální společnosti si každý člověk konstruuje svůj životní styl z palety dostupných možností\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>každý návštěvník webové stárnky dostává \u003Cem>kustomizovatelnou\u003C\u002Fem> verzi\n\u003Cul>\n\u003Cli>Google adwords speciálně zaměřené na uživatele\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>FB reklamy podle zálib, atd\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>neomediální technologie jako utopie ideální společnosti složené z originálních jednotlivců\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>Volba představuje morální zodpovědnost za zobrazení světa (viz Grahame Weinbren)\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>\u003Ca name=\"transkodovani-prekodovani\" id=\"transkodovani-prekodovani\">\u003C\u002Fa>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch2>Transkódování (Překódování)\u003C\u002Fh2>\n\u003Cul>\n\u003Cli>na obecné úrovni se nová média rozpadají do dvou oddělených vrstev: \u003Cstrong>kulturní a počítačové\u003C\u002Fstrong>\n\u003Cul>\n\u003Cli>povídka, kompozice versus balíček, proces, třída, funkce\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>jelikož kulturní vrstva závisí na logice té počítačové, můžeme očekávat, že počítačová vrstva bude mít dopad na tu kulturní\u003C\u002Fli>\n\u003Cli>nová média mohou vypadat jako ty tradiční, ale jedná se jen o povrchu; v hloubi jsou zcela jiná\u003C\u002Fli>\n\u003C\u002Ful>\n\u003Cp>Abychom mohli porozumět novým médiím, musíme se obrátit k počítačové vědě = Studium nových médií je tak studiem softwaru (software studies)\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":9025,"protected":19},"\u003Cp>Níže uvádím stručný výpis bodů z Manovichových principů nových médií, které považuji nejen za důležité, ale i za zajímavé. Doporučuji je nepovažovat za vyčerpávající interpretaci toho, co se Manovich ve své knize snaží říct. Ale k těmto výpiskům se sám vracím, když si chci připomenout hlavní body předtím, než se pustím do hlubší analýzy. Numerická […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[9030,13,33,34,35,36,37,888],"post-554",{"self":9032,"collection":9037,"about":9039,"author":9041,"replies":9043,"version-history":9046,"predecessor-version":9049,"wp:attachment":9053,"wp:term":9056,"curies":9061},[9033],{"href":9034,"targetHints":9035},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F554",{"allow":9036},[44],[9038],{"href":47},[9040],{"href":50},[9042],{"embeddable":53,"href":54},[9044],{"embeddable":53,"href":9045},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=554",[9047],{"count":22,"href":9048},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F554\u002Frevisions",[9050],{"id":9051,"href":9052},794,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F554\u002Frevisions\u002F794",[9054],{"href":9055},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=554",[9057,9059],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":9058},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=554",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":9060},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=554",[9062],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":9064,"wp:term":9074},[9065],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":9066,"_links":9067},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":9068,"collection":9072},[9069],{"href":54,"targetHints":9070},{"allow":9071},[44],[9073],{"href":96},[9075,9090],[9076],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":9077},{"self":9078,"collection":9082,"about":9084,"wp:post_type":9086,"curies":9088},[9079],{"href":105,"targetHints":9080},{"allow":9081},[44],[9083],{"href":110},[9085],{"href":113},[9087],{"href":116},[9089],{"name":77,"href":78,"templated":53},[9091],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":9092},{"self":9093,"collection":9097,"about":9099,"wp:post_type":9101,"curies":9103},[9094],{"href":955,"targetHints":9095},{"allow":9096},[44],[9098],{"href":469},[9100],{"href":472},[9102],{"href":964},[9104],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":9107,"es":9111,"fr":9115},{"title":9108,"slug":9109,"description":9110},"Notes from: Lev Manovich — The Language of New Media (Principles of New Media)","notes-from-lev-manovich-the-language-of-new-media-principles-of-new-media","My notes on Lev Manovich’s five principles of new media: numerical representation, modularity, automation, variability and transcoding.",{"title":9112,"slug":9113,"description":9114},"Apuntes de: Lev Manovich — The Language of New Media (principios de los nuevos medios)","apuntes-de-lev-manovich-the-language-of-new-media-principios-de-los-nuevos-medios","Mis apuntes sobre los cinco principios de los nuevos medios de Lev Manovich: representación numérica, modularidad, automatización, variabilidad y transcodificación.",{"title":9116,"slug":9117,"description":9118},"Notes de lecture : Lev Manovich — The Language of New Media (principes des nouveaux médias)","notes-de-lecture-lev-manovich-the-language-of-new-media-principes-des-nouveaux-medias","Mes notes sur les cinq principes des nouveaux médias selon Lev Manovich : représentation numérique, modularité, automatisation, variabilité et transcodage.",{"id":9120,"date":9121,"date_gmt":9122,"guid":9123,"modified":9125,"modified_gmt":9126,"slug":9127,"status":12,"type":13,"link":9128,"title":9129,"content":9131,"excerpt":9133,"author":22,"featured_media":23,"comment_status":881,"ping_status":881,"sticky":19,"template":25,"format":26,"meta":9135,"categories":9136,"tags":9137,"class_list":9138,"_links":9140,"_embedded":9172,"tagsResolved":9214,"translations":9215},592,"01. 03. 2015","2015-03-01T00:00:00",{"rendered":9124},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fzapisky-z-lev-manovich-the-language-of-new-media-uvodni-cast","2025-07-05T12:38:41","2025-07-05T10:38:41","zapisky-z-lev-manovich-the-language-of-new-media-uvodni-cast","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fzapisky-z-lev-manovich-the-language-of-new-media-uvodni-cast\u002F",{"rendered":9130},"Zápisky z: Lev Manovich – The Language of New Media (Úvodní část)",{"rendered":9132,"protected":19},"\u003Cp>Lev Manovich popisuje jak nastoupil na matematickou střední školu, které měla rozšířený sylabus o programování, přestože se původně chtěl stát malířem. V dnešní době až komicky působí výuka programování, ve které první dva roky studenti neviděli nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo počítač a veškeré “programování” probíhalo na papíře. Doslova. Učitel známkoval takovéto programy stylem, kdy snižoval hodnocení za zapomenuté středníky a jiné provinění, na které nás dnes během milisekund upozorní náš oblibený editor či IDE. Po dvou letech, Manovich pokračuje, skutečně uviděli počítač na místě, pro které bylo standardně potřeba míti povolení. Nicméně při zadání programu se nic nestalo, neboť Manovich (a ostatní nejspíše také) viděli klávesnici poprvé v životě a tak místo “nuly” zadával(i) “O”.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Manovich se po své střední hlásil na architekturu na univerzitě v Moskvě. Aby mohl projít sítem přjímacích zkoušek, absolvoval dvouletý kurz kreslení. Námaha se vyplatila, jelikož za svůj výkres, Venera, obdržel nejlepší známku – áčko. Malovich popisuje, že jeho výkres byl mnohem náročnější než například hlava Sokrata, jelikož narozdíl od hlavy, Venera nemá dobře definované hrany. Objekt navíc musel být celý stínovaný, tedy původní pomocné čáry nesměly být vidět. Později se Malovich dozvídá, že počítačoví vědci v 1970s řešili problém, jak vykreslit na počítači dobře vystíněnovaný 3D objekt. První algoritmus, který toto zvládl byl vyvinut na univerzitě v Utahu ve stejné době, kdy Malovich začal své lekce kresby.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V New Yorkou Manovich začal pracovat pro firmu, která tvoří počítačové animace pro filmový průmysl. V 1980s se jedná o jednu z prvních firem svého druhu. Manovich se učí obsluhovat počítač a software programovaný v APL. Potrvá to ještě nějakou dobu, než designér bude moci navrhnovat pomocí softwaru komplexní 3D modely a kdy Internet bude umožňovat komukoli si stáhnout již hotové 3D objekty. Software, se kterým se musí Manovich potácet, umí modelovat výsledek pouze z primitivních geometrických objektů jako krychle, válce a sférické objekty. Software pracuje s vektory a dokáže ve vteřinách vytvořit a přepočítat perspektivu. Několik obrázků, které Manovich vytvořil, se objevily na newyorské výstavě počítačového umění, ale v té době o animace či počítačové umění stál či se zajímal málokdo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V roce 1995 na nejprestižnějším festivalu počítačového umění Ars Electronica se vyřažuje kategorie počítačová grafika a nahrazuje ji “síťové umění”. Počítač není již jen produkčním nástrojem, ale slouží též k uchovávání, distribuci a přehrávání. World Wide Web krystalizuje tento fakt. Na úrovni jazyka se digitální umění zabydluje již kolem devadesátých let. Ve stejné době počítače hostují nové druhy médií: webové stránky, počítačové hry, hypermediální CD ROMy a interaktivní instalace, ve zkratce, “nová média”. V této době již není nutné trávit hodiny nad modelováním “primitivních” 3D objektů, ale o deset let později již je možné v menu nabídkách levných softwarových nástrojů vybrat mnoho předhotovených 3D modelů, včetně detailních lidských postav a obličejů. Takovýto software je navíc možné spustit na zcela běžných počítačích.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Manovich rekapituluje rok 1995. Po pádu Sovětského svazu zaniklo ono napětí, které živilo kreativitu a představivost na obou stranách železné opony. Též se vytratily dichotomie typu svoboda versus vězení, interaktivita vs. předurčení, konzumní společnost Západu vs. něco, co by umělci a myslitelé nazvali spiritualitou Východu. Na jejich místo se pevně usadila kultura konzumu a komerce, velké organizace nám pomocí reklam diktují, co a jak a kdy bude probíhat či probíhá v našich životech. Je to něčím, co by umělci a myslitelé označili termínem „globalizace“.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":9134,"protected":19},"\u003Cp>Lev Manovich popisuje jak nastoupil na matematickou střední školu, které měla rozšířený sylabus o programování, přestože se původně chtěl stát malířem. V dnešní době až komicky působí výuka programování, ve které první dva roky studenti neviděli nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo počítač a veškeré “programování” probíhalo na papíře. Doslova. Učitel známkoval takovéto programy stylem, […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":25},[29],[885],[9139,13,33,34,35,36,37,888],"post-592",{"self":9141,"collection":9146,"about":9148,"author":9150,"replies":9152,"version-history":9155,"predecessor-version":9158,"wp:attachment":9162,"wp:term":9165,"curies":9170},[9142],{"href":9143,"targetHints":9144},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F592",{"allow":9145},[44],[9147],{"href":47},[9149],{"href":50},[9151],{"embeddable":53,"href":54},[9153],{"embeddable":53,"href":9154},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=592",[9156],{"count":22,"href":9157},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F592\u002Frevisions",[9159],{"id":9160,"href":9161},793,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F592\u002Frevisions\u002F793",[9163],{"href":9164},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=592",[9166,9168],{"taxonomy":70,"embeddable":53,"href":9167},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=592",{"taxonomy":73,"embeddable":53,"href":9169},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=592",[9171],{"name":77,"href":78,"templated":53},{"author":9173,"wp:term":9183},[9174],{"id":22,"name":82,"url":83,"description":25,"link":84,"slug":82,"avatar_urls":9175,"_links":9176},{"24":86,"48":87,"96":88},{"self":9177,"collection":9181},[9178],{"href":54,"targetHints":9179},{"allow":9180},[44],[9182],{"href":96},[9184,9199],[9185],{"id":29,"link":100,"name":101,"slug":101,"taxonomy":70,"_links":9186},{"self":9187,"collection":9191,"about":9193,"wp:post_type":9195,"curies":9197},[9188],{"href":105,"targetHints":9189},{"allow":9190},[44],[9192],{"href":110},[9194],{"href":113},[9196],{"href":116},[9198],{"name":77,"href":78,"templated":53},[9200],{"id":885,"link":950,"name":951,"slug":951,"taxonomy":73,"_links":9201},{"self":9202,"collection":9206,"about":9208,"wp:post_type":9210,"curies":9212},[9203],{"href":955,"targetHints":9204},{"allow":9205},[44],[9207],{"href":469},[9209],{"href":472},[9211],{"href":964},[9213],{"name":77,"href":78,"templated":53},[],{"en":9216,"es":9220,"fr":9224},{"title":9217,"slug":9218,"description":9219},"Notes from: Lev Manovich – The Language of New Media (Introduction)","notes-from-lev-manovich-the-language-of-new-media-introduction","My notes on the personal introduction to Lev Manovich’s The Language of New Media: programming on paper in Moscow, early computer animation in New York and the turn of 1995.",{"title":9221,"slug":9222,"description":9223},"Apuntes de: Lev Manovich – The Language of New Media (introducción)","apuntes-de-lev-manovich-the-language-of-new-media-introduccion","Mis apuntes sobre la introducción personal de The Language of New Media de Lev Manovich: programar sobre papel en Moscú, la primera animación por ordenador en Nueva York y el giro de 1995.",{"title":9225,"slug":9226,"description":9227},"Notes de lecture : Lev Manovich – The Language of New Media (introduction)","notes-de-lecture-lev-manovich-the-language-of-new-media-introduction","Mes notes sur l’introduction personnelle de The Language of New Media de Lev Manovich : programmer sur papier à Moscou, la première animation par ordinateur à New York et le tournant de 1995.",1790905665116]