[{"data":1,"prerenderedAt":158},["ShallowReactive",2],{"post-es-viktor-takac-silent-servant-texto-para-el-catalogo":3,"translation-es-viktor-takac-silent-servant-texto-para-el-catalogo":157},["Reactive",4],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":11,"slug":12,"status":13,"type":14,"link":15,"title":16,"content":18,"excerpt":21,"author":23,"featured_media":24,"comment_status":25,"ping_status":25,"sticky":20,"template":26,"format":27,"meta":28,"categories":29,"tags":31,"class_list":33,"_links":41,"_embedded":82,"tagsResolved":143,"translations":144},530,"10. 03. 2020","2020-03-10T00:00:00",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fviktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu","2025-07-05T12:33:27","2025-07-05T10:33:27","viktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fviktor-takac-silent-servant-txt-do-katalogu\u002F",{"rendered":17},"Viktor Takáč – Silent servant (txt do katalogu)",{"rendered":19,"protected":20},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zřejmě nejchytřejší člověk minulého století, John von Neumann, se nechal údajně slyšet, že neustále akcelerující vývoj technologie povede k singularitě, po které nebude pro lidstvo možné, aby pokračovalo obvyklým způsobem. Von Neumann, o němž si většina spolupracovníků z oborů fyziky a matematiky myslela, že sám představuje nový, vývojově vyšší druh inteligence, nebyl jediný, kdo se domníval, že vývoj technologie akceleruje exponenciální intenzitou, která musí vyústit v zásadní transcendentální zlom v dějinách lidstva: technologie obdařené umělou inteligencí dokáží své kognitivní procesy samy vylepšovat, a tím nepředstavitelně přesáhnout lidské možnosti. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Po von Neumannovi na stejné téma navázali brilantní Ray Kurzweil nebo Nick Bostrom. Nejenže akceptovali pravděpodobnost singularity v nedaleké budoucnosti, ale zároveň i její důsledky. Úspěšné vytvoření obecné umělé inteligence bude znamenat, že inteligence a vědomí nejsou nic ezoterického, ale podléhají přírodním zákonům a je možné je matematicky simulovat, jak tvrdí komputační teorie mysli.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pokud člověk dokáže vytvořit umělé vědomí, jaká je šance, že žádná jiná životní forma toho nebyla schopna? Nejedná se o formu antropocentrického šovinismu považovat se za jediné v celém vesmíru, kdo dokázal simulovat vědomí? Nebude racionálnější připustit, že žijeme v jedné z nesčetných vrstev Baudrillardových simulaker,  či možnost, že jsme bytosti simulované v počítačové hře nějakého dítěte super-inteligentních bytostí? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Naopak dnes již je jasné, že nejzajímavější na exponenciálním vývoji technologií je to, že \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">není \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">výjimečný. Technologická evoluce je jeden z mnoha evolučních procesů, které vykazují exponenciální nárůst informační komplexity po každé nové verzi výsledných produktů (biologických nebo technologických). Evoluční proces a darwinovský selekční mechanismus stojí za rozvojem veškeré přírody i tzv. druhé přírody technologických a jiných kulturních artefaktů. Proč jsme v současnosti svědky zdánlivého nebo reálného nárůstu informační komplexity produktů souvisejících s naší evolucí? Při relativně stabilním společenském, ekonomickém a životním prostředí biologická i techno-kulturní evoluce funguje tak, že krok za krokem vylepšují předchozí řešení. Tato vylepšení jsou reakce na změny v prostředí, které činí předchozí řešení opět zastaralými a nutí k novému přizpůsobování současným podmínkám. Nikdy přesně nevíme, kam nás tato vylepšení zavedou. Biologie údajně nemá žádný konkrétní telos. Respektive biologové odmítají, že by biologická evoluce měla nějaký směr, neboť to pro ně příliš „zavání“ teologií. Ale je \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">skutečně\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> pravda, že nedokážeme vypozorovat v lidské evoluci když ne finální destinaci, tak aspoň směr exponenciálního vývoje?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Český teoretik designu a architektury Jan Michl, působící v Norsku, ve své vynikající eseji \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Vidět design jako redesign\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> tvrdí, že v oboru designu jde spíše o přetváření než vytváření, protože designér nikdy nezačíná od nuly (ex nihilo), nýbrž vždycky staví na předchozích řešení svých kolegů a kolegyň. Designér modifikuje existující věci tak, aby se lépe přizpůsobily společenským, kulturním a ekonomickým požadavkům své doby. Jakmile ale nová, redesignovaná věc vstoupí do světa lidí, přestává být pasivní. Jak by řekla Jane Bennettová, Bruno Latour nebo harvardský evoluční antropolog Joe Henrich, materialita věcí projevuje svou „sílu“ a aktivně nás formuje na mnoha úrovních. Například nově redesignované věci představují nové selekční tlaky ve společnosti a ekonomice, což zpětnovazebním mechanismem stimuluje nejen nutnost dalšího redesignu, ale také redesignu člověka samotného. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">O tom, že technologie (re)designuje člověka, není sporu. Důsledkem používání prvních známých technologií – rozdělávání ohně a přípravy potravy – se dávným předkům homo sapiens zřejmě zmenšilo trávicí ústrojí (opečené maso bylo lépe stravitelné a nevyžadovalo tak dlouhé střevo). Nová přebytková energie získaná zpracováním masa vedla k tomu, že evoluční zdroje byly využity ke zvětšení mozku a k rozvoji kognitivních schopností. Sociální věda často ignoruje fakt, že kultura a technologie vytvářejí nové evoluční tlaky, jimž se organismus (člověk) musí přizpůsobovat. Biologická evoluce nepochází z pravěké minulosti, nýbrž je to proces operující na lidském genofondu neustále, každý den. Nepochopení, nebo přímo odmítání tohoto faktu připomíná kreacionistické uvažování ortodoxních náboženských komunit.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současný kognitivní kapitalismus a jeho doprovodná technokultura vytvářejí specifické selekční tlaky, upřednostňující inteligenci a formální znalosti. Moderní svět přestává vyžadovat mechanickou a manuální práci, naopak privileguje afluentní městské typy lidí, bílé límečky, kterým je vlastní práce se symboly, abstrakcí či s řízením toku informací a zprostředkování služeb. Co bylo ve středověku křesťanskou Evropou považováno za nečisté a nemorální (vydělávat peníze penězi), se nyní bere jako nepsaný standard. Podle historika Yuri Slezkina jsme se v posledních dvou stoletích víceméně všichni stali merkuriány: místo hrubé síly rukou, tradice a pevného vedení státu, jež v řecké mytologii symbolizuje bůh Apollón, jsme byli nuceni se přizpůsobit důrazu na flexibilitu intelektu, důvtipu a globálního světa – v něm se mnozí cítí jako poutníci bez domova, jejichž patronem je Hermes, později známý jako Merkur.  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Marx měl pochopitelně pravdu. Technologicko-ekonomická mašinerie světa zásadně ovlivňuje společnost. Jenže současní sociální vědci jsou dietními marxisty, kteří vidí tyto vlivy pouze na úrovni sociálních vztahů. Biologii či kognitivní procesy vysvětlují prostřednictvím sociálního konstruktivismu a opomíjejí fakt, že každá sociální konstrukce má biologickou komponentu. Podobně jako náhražky cukru v populární černé vodě nepřináší nic zdravého, radikální sociální konstruktivismus nám dokáže málo říct o tom, jak technokultura ovlivňuje naši biologii a intelekt. A už vůbec nemá co říct k tomu, jak se exponenciální nárůst schopností umělé inteligence může vymknout z třesoucích se rukou lidského druhu.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Kognitivní kapitalismus a jeho enormní pobídky pro tvorbu umělé inteligence jsou zakotveny v konceptualizaci intelektu jakožto procesu, který dokáže ze surových nesourodých dat pomocí rozpoznávání vzorů (pattern recognition) vypreparovat hodnotné informace. Ty sice lze za nemalé finanční odměny přeprodávat třetím stranám, ale podobně jako u člověka pattern recognition a informace jsou hodnotnější proto, že pomáhají v rozhodování o budoucnosti. Přestože kognitivní věda právem diskutuje zásadní roli těla a vnějších objektů v kognitivních procesech, základem kognitivního kapitalismu i intelektu, ať už umělého nebo lidského, je schopnost \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">abstrahovat\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Původní kořeny schopnosti abstrakce lze vystopovat nejspíše v jedné z nejranějších „kognitivních technologií“ (jedná se o technologie explicitně ovlivňující myšlení člověka), a to v přirozeném jazyku. Slova nejsou pouze nálepky fenomenálních objektů. Tvoří kategorie a hierarchie smyslových i čistě intelektuálních dat naší mysli, díky kterým dokážeme mluvit o stromech, černých dírách nebo orgasmech, aniž bychom museli mít na mysli jeden konkrétní příklad. Kategorie a hierarchie jakožto příklady použití abstrakce jsou fundamentální části inteligence, nikoli pouze výdobytkem patriarchátu nebo kapitalismu 18. století. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Výzkum umělé inteligence nám poskytuje experimentální pískoviště, kde taková tvrzení lze dokázat nebo vyvrátit: pokud bychom vytvořili umělou inteligenci bez nutné schopnosti abstrahování a vytváření kategorií a hierarchií, nejedná se o základní stavební kameny intelektu. Je tomu však přesně naopak. Abstrakce kauzality, tedy schopnost kategorizovat a zobecnit příčiny věcí, které se dějí ve fyzickém světě,  je dnes tím největším oříškem, který se výzkumníci a výzkumnice v oboru umělé inteligence snaží vyřešit a bez kterého není možné vytvořit obecnou umělou inteligenci.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Zlobivé dítě mediální teorie, Marshall McLuhan, pronesl v knize \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jak rozumět médiím\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, že technologie jsou extenzemi našich těl a psychických procesů. Finálním stádiem podle něj bude extenze vědomí, příchod obecné umělé inteligence, což je abstrakce par excellence. McLuhan se puntičkářsky zajímal o to, jak reálně technologie rozšiřují lidské schopnosti a jaký to má dopad na celý „sociální a psychický komplex“ našich životů. McLuhan by o umělé inteligenci uvažoval tak, že bude intimně integrována do biologického substrátu lidské inteligence a vzájemně budou tvořit symbiotický systém druhého řádu. To je stále radikální myšlenka, neboť naše kolektivní imaginace si představuje umělou inteligenci jako humanoidní entitu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Obecné umělé inteligenci se ale bude hodit tělo, třebaže jej pro svou existenci nepotřebuje. Tělo bude hypostází (jednou z možných fyzických forem), díky níž získá kvalitativní prožitek o tom, jaké je to být vtělenou bytostí ve fyzickém světě se všemi vyplývajícími výhodami i bolestmi. Snad tak bude mít umělá inteligence nějaký vztah k fyzickému světu a lidem v něm. Pak vtělení do fyzického těla dává smysl, jak to ostatně prezentuje umělec Viktor Takáč ve své instalaci Silent Servant v prostorách galerie Nevan Contempo. Na prvopočátku bude nutné, aby se umělá inteligence po malých krůčcích učila základní lidské dovednosti, které si postupně internalizuje do svých digitálních struktur. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Podobně učení u dětí popsal sovětský psycholog Lev Vygotsky: mnoho dovedností, které jsou pro nás v dospělosti automatické, jsme se v dětství naučili díky tomu, že se vnější stimul zautomatizoval a stal vnitřním kognitivním procesem. Děti se nejprve učí počítat na prstech (v Japonsku se již od útlého věku cvičí na abakusu). Tento vnější proces si děti po určité době osvojí a jsou schopny počítat bez pomůcek. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Hledíme pořád dokola na němou ženu, reprezentující umělou inteligenci, která si postupně osvojí potřebné dovednosti imitací pohybů člověka, ale zároveň pozorujeme bod zvratu, kdy člověk začne napodobovat pohyby umělé inteligence, aby se sám naučil něco nového. Někteří si v tomto okamžiku mohou vzpomenout na památný zápas mezi AlphaGo od Google a Lee Sedolem ve hře go, kdy Alpha zahrála množství unikátních tahů, které od té doby kompletně změnily lidské chápání hry. Student se stal mistrem, otrok pánem. Singularita a fázový přechod, kdy umělá inteligence odhodí metaforické prsty k počítání a vystačí si s vlastní inteligencí.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Opuštěný prostor softwarového studia, do kterého nás instalace Silent Servant zve, působí jako testament singularity. Tvůrce není nikde k zastižení, pouze projekce počátečních plodů jeho práce na nás září ze všech stran. Kde jsou ti, kdo ve studiu pracovali? Nevíme, zda jsme uvnitř simulace, nebo mimo ni. Zda jsme stále ještě subjektem, nebo již pouze objektem. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Viktor Takáč možná všechny přelstil, když svůdným vizuálem instalace navádí k přesvědčení, že tichým služebníkem je tu umělá inteligence. Člověk se od ostatních zástupců zvířecí říše často odděluje proto, že jako jediný mluví skutečným komplexním jazykem. Ve srovnání s kognitivní kapacitou umělé inteligence to ale bude právě on, kdo se v bodě singularity stane oním němým sluhou.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Tuto esej jsem napsal k výstavě Silent servant umělce Viktora Takáče a vyšla v katalogu s portfoliem jeho prací a výstav.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":22,"protected":20},"\u003Cp>Zřejmě nejchytřejší člověk minulého století, John von Neumann, se nechal údajně slyšet, že neustále akcelerující vývoj technologie povede k singularitě, po které nebude pro lidstvo možné, aby pokračovalo obvyklým způsobem. Von Neumann, o němž si většina spolupracovníků z oborů fyziky a matematiky myslela, že sám představuje nový, vývojově vyšší druh inteligence, nebyl jediný, kdo se […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":26},[30],4,[32],6,[34,14,35,36,37,38,39,40],"post-530","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article","tag-fixed",{"self":42,"collection":48,"about":51,"author":54,"replies":58,"version-history":61,"predecessor-version":64,"wp:attachment":68,"wp:term":71,"curies":78},[43],{"href":44,"targetHints":45},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530",{"allow":46},[47],"GET",[49],{"href":50},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[52],{"href":53},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[55],{"embeddable":56,"href":57},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[59],{"embeddable":56,"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=530",[62],{"count":23,"href":63},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530\u002Frevisions",[65],{"id":66,"href":67},785,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F530\u002Frevisions\u002F785",[69],{"href":70},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=530",[72,75],{"taxonomy":73,"embeddable":56,"href":74},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=530",{"taxonomy":76,"embeddable":56,"href":77},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=530",[79],{"name":80,"href":81,"templated":56},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":83,"wp:term":100},[84],{"id":23,"name":85,"url":86,"description":26,"link":87,"slug":85,"avatar_urls":88,"_links":92},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":89,"48":90,"96":91},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":93,"collection":97},[94],{"href":57,"targetHints":95},{"allow":96},[47],[98],{"href":99},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[101,122],[102],{"id":30,"link":103,"name":104,"slug":104,"taxonomy":73,"_links":105},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":106,"collection":111,"about":114,"wp:post_type":117,"curies":120},[107],{"href":108,"targetHints":109},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":110},[47],[112],{"href":113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[115],{"href":116},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[118],{"href":119},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[121],{"name":80,"href":81,"templated":56},[123],{"id":32,"link":124,"name":125,"slug":125,"taxonomy":76,"_links":126},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":127,"collection":132,"about":135,"wp:post_type":138,"curies":141},[128],{"href":129,"targetHints":130},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":131},[47],[133],{"href":134},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[136],{"href":137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[139],{"href":140},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[142],{"name":80,"href":81,"templated":56},[],{"en":145,"es":149,"fr":153},{"title":146,"slug":147,"description":148},"Viktor Takáč – Silent servant (a text for the catalogue)","viktor-takac-silent-servant-a-text-for-the-catalogue","A catalogue essay for Viktor Takáč’s installation Silent Servant: the singularity, technology as redesign of the human, abstraction and who ends up the silent servant.",{"title":150,"slug":151,"description":152},"Viktor Takáč – Silent servant (texto para el catálogo)","viktor-takac-silent-servant-texto-para-el-catalogo","Ensayo para el catálogo de la instalación Silent Servant de Viktor Takáč: la singularidad, la técnica como rediseño del ser humano, la abstracción y quién acaba siendo el sirviente mudo.",{"title":154,"slug":155,"description":156},"Viktor Takáč – Silent servant (texte pour le catalogue)","viktor-takac-silent-servant-texte-pour-le-catalogue","Essai pour le catalogue de l’installation Silent Servant de Viktor Takáč : la singularité, la technique comme redesign de l’homme, l’abstraction et qui finit par être le serviteur muet.","\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Probablemente la persona más inteligente del siglo pasado, John von Neumann, habría dicho que el desarrollo cada vez más acelerado de la tecnología conduciría a una singularidad tras la cual a la humanidad ya no le sería posible seguir adelante de la manera habitual. Von Neumann, de quien la mayoría de sus colegas de la física y las matemáticas pensaba que él mismo representaba una especie de inteligencia nueva, evolutivamente superior, no fue el único que creía que el desarrollo de la tecnología se aceleraba con una intensidad exponencial que debía desembocar en una ruptura trascendental decisiva en la historia de la humanidad: las tecnologías dotadas de inteligencia artificial serán capaces de mejorar por sí mismas sus procesos cognitivos y, con ello, superar de forma inimaginable las capacidades humanas. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Después de von Neumann retomaron el mismo tema el brillante Ray Kurzweil o Nick Bostrom. No solo aceptaron la probabilidad de una singularidad en un futuro no muy lejano, sino también sus consecuencias. La creación exitosa de una inteligencia artificial general significará que la inteligencia y la conciencia no son nada esotérico, sino que están sujetas a las leyes de la naturaleza y pueden simularse matemáticamente, como sostiene la teoría computacional de la mente.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Si el ser humano es capaz de crear una conciencia artificial, ¿qué probabilidad hay de que ninguna otra forma de vida lo haya conseguido? ¿No es una forma de chovinismo antropocéntrico considerarnos los únicos en todo el universo que han logrado simular la conciencia? ¿No sería más racional admitir que vivimos en una de las innumerables capas de los simulacros de Baudrillard,  o la posibilidad de que seamos seres simulados en el videojuego de algún hijo de seres superinteligentes? \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Por el contrario, hoy ya está claro que lo más interesante del desarrollo exponencial de las tecnologías es que \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">no es \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">excepcional. La evolución tecnológica es uno de los muchos procesos evolutivos que muestran un crecimiento exponencial de la complejidad informacional con cada nueva versión de los productos resultantes (biológicos o tecnológicos). El proceso evolutivo y el mecanismo darwiniano de selección están detrás del desarrollo de toda la naturaleza y también de la llamada segunda naturaleza de los artefactos tecnológicos y de otros artefactos culturales. ¿Por qué somos testigos en la actualidad de un crecimiento aparente o real de la complejidad informacional de los productos relacionados con nuestra evolución? En un entorno social, económico y vital relativamente estable, tanto la evolución biológica como la tecnocultural funcionan mejorando paso a paso las soluciones anteriores. Estas mejoras son reacciones a cambios en el entorno que vuelven obsoletas las soluciones anteriores y obligan a una nueva adaptación a las condiciones actuales. Nunca sabemos con exactitud adónde nos llevarán estas mejoras. La biología, al parecer, no tiene ningún telos concreto. O, más bien, los biólogos rechazan que la evolución biológica tenga una dirección, porque eso les «huele» demasiado a teología. Pero ¿es \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">realmente\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> cierto que no somos capaces de observar en la evolución humana, si no un destino final, al menos la dirección del desarrollo exponencial?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">El teórico checo del diseño y de la arquitectura Jan Michl, que trabaja en Noruega, sostiene en su excelente ensayo \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">On Seeing Design as Redesign\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> que en el diseño se trata más de transformar que de crear, porque el diseñador nunca parte de cero (ex nihilo), sino que siempre construye sobre las soluciones anteriores de sus colegas. El diseñador modifica las cosas existentes para que se adapten mejor a las exigencias sociales, culturales y económicas de su época. Pero en cuanto la cosa nueva, rediseñada, entra en el mundo de las personas, deja de ser pasiva. Como dirían Jane Bennett, Bruno Latour o el antropólogo evolutivo de Harvard Joe Henrich, la materialidad de las cosas manifiesta su «fuerza» y nos moldea activamente en muchos niveles. Por ejemplo, las cosas recién rediseñadas representan nuevas presiones selectivas en la sociedad y la economía, lo que, mediante un mecanismo de retroalimentación, estimula no solo la necesidad de un nuevo rediseño, sino también el rediseño del propio ser humano. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Que la tecnología (re)diseña al ser humano está fuera de discusión. Como consecuencia del uso de las primeras tecnologías conocidas –encender fuego y preparar los alimentos–, a los antiguos antepasados del homo sapiens se les redujo, al parecer, el aparato digestivo (la carne asada era más fácil de digerir y no requería un intestino tan largo). La nueva energía sobrante obtenida al procesar la carne hizo que los recursos evolutivos se emplearan en agrandar el cerebro y desarrollar las capacidades cognitivas. Las ciencias sociales ignoran a menudo el hecho de que la cultura y la tecnología crean nuevas presiones evolutivas a las que el organismo (el ser humano) debe adaptarse. La evolución biológica no procede del pasado prehistórico, sino que es un proceso que opera sobre el acervo genético humano constantemente, cada día. No entender este hecho, o directamente rechazarlo, recuerda al pensamiento creacionista de las comunidades religiosas ortodoxas.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">El capitalismo cognitivo actual y la tecnocultura que lo acompaña crean presiones selectivas específicas que favorecen la inteligencia y el conocimiento formal. El mundo moderno deja de requerir trabajo mecánico y manual y, en cambio, privilegia a tipos de personas urbanas y acomodadas, los cuellos blancos, a quienes les es propio el trabajo con símbolos, con la abstracción o con la gestión del flujo de información y la prestación de servicios. Lo que en la Edad Media la Europa cristiana consideraba impuro e inmoral (ganar dinero con dinero) se toma ahora como un estándar no escrito. Según el historiador Yuri Slezkine, en los dos últimos siglos todos nos hemos convertido, más o menos, en mercurianos: en lugar de la fuerza bruta de las manos, la tradición y el firme liderazgo del Estado, que en la mitología griega simboliza el dios Apolo, nos hemos visto obligados a adaptarnos al énfasis en la flexibilidad del intelecto, en el ingenio y en un mundo global, en el que muchos se sienten como peregrinos sin hogar cuyo patrón es Hermes, conocido más tarde como Mercurio.  \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Marx, naturalmente, tenía razón. La maquinaria tecnológico-económica del mundo influye de forma decisiva en la sociedad. Pero los científicos sociales actuales son marxistas light que ven estas influencias solo en el plano de las relaciones sociales. Explican la biología o los procesos cognitivos por medio del constructivismo social y pasan por alto el hecho de que toda construcción social tiene un componente biológico. Del mismo modo que los edulcorantes del popular refresco negro no aportan nada saludable, el constructivismo social radical puede decirnos poco sobre cómo la tecnocultura influye en nuestra biología y nuestro intelecto. Y no tiene absolutamente nada que decir sobre cómo el crecimiento exponencial de las capacidades de la inteligencia artificial puede escaparse de las manos temblorosas de la especie humana.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> El capitalismo cognitivo y sus enormes incentivos para la creación de inteligencia artificial están anclados en una conceptualización del intelecto como un proceso capaz de extraer información valiosa de datos brutos y heterogéneos mediante el reconocimiento de patrones (pattern recognition). Esa información puede, ciertamente, revenderse a terceros a cambio de recompensas económicas nada desdeñables, pero, igual que en el ser humano, el pattern recognition y la información son más valiosos porque ayudan a tomar decisiones sobre el futuro. Aunque la ciencia cognitiva discute con razón el papel fundamental del cuerpo y de los objetos externos en los procesos cognitivos, la base del capitalismo cognitivo y del intelecto, ya sea artificial o humano, es la capacidad de \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">abstraer\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Las raíces originales de la capacidad de abstracción pueden rastrearse muy probablemente en una de las «tecnologías cognitivas» más tempranas (se trata de tecnologías que influyen explícitamente en el pensamiento humano), a saber, en el lenguaje natural. Las palabras no son meras etiquetas de objetos fenoménicos. Forman categorías y jerarquías de los datos sensoriales y puramente intelectuales de nuestra mente, gracias a las cuales podemos hablar de árboles, agujeros negros u orgasmos sin tener que pensar en un ejemplo concreto. Las categorías y las jerarquías, en tanto que ejemplos del uso de la abstracción, son partes fundamentales de la inteligencia, y no solo una conquista del patriarcado o del capitalismo del siglo XVIII. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">La investigación en inteligencia artificial nos ofrece un arenero experimental en el que tales afirmaciones pueden demostrarse o refutarse: si creáramos una inteligencia artificial sin la capacidad necesaria de abstraer y de formar categorías y jerarquías, estas no serían los pilares básicos del intelecto. Sin embargo, ocurre exactamente lo contrario. La abstracción de la causalidad, es decir, la capacidad de categorizar y generalizar las causas de las cosas que suceden en el mundo físico,  es hoy el hueso más duro de roer que los investigadores y las investigadoras en inteligencia artificial intentan resolver, y sin el cual no es posible crear una inteligencia artificial general.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">El niño travieso de la teoría de los medios, Marshall McLuhan, afirmó en su libro \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Comprender los medios de comunicación\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> que las tecnologías son extensiones de nuestros cuerpos y de nuestros procesos psíquicos. La fase final, según él, será la extensión de la conciencia, la llegada de la inteligencia artificial general, que es la abstracción par excellence. A McLuhan le interesaba con minuciosidad cómo amplían realmente las tecnologías las capacidades humanas y qué efecto tiene esto en todo el «complejo social y psíquico» de nuestras vidas. McLuhan pensaría en la inteligencia artificial como algo íntimamente integrado en el sustrato biológico de la inteligencia humana, con el que formaría un sistema simbiótico de segundo orden. Esta sigue siendo una idea radical, pues nuestra imaginación colectiva se figura la inteligencia artificial como una entidad humanoide. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A la inteligencia artificial general, sin embargo, le vendrá bien un cuerpo, aunque no lo necesite para existir. El cuerpo será una hipóstasis (una de sus posibles formas físicas) gracias a la cual obtendrá una vivencia cualitativa de lo que es ser un ser encarnado en el mundo físico, con todas las ventajas y dolores que de ello se derivan. Quizá así la inteligencia artificial tenga alguna relación con el mundo físico y con las personas que lo habitan. Entonces la encarnación en un cuerpo físico tiene sentido, como por lo demás lo presenta el artista Viktor Takáč en su instalación Silent Servant en la galería Nevan Contempo. Al principio será necesario que la inteligencia artificial aprenda a pequeños pasos las habilidades humanas básicas, que irá interiorizando en sus estructuras digitales. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">De forma parecida describió el aprendizaje infantil el psicólogo soviético Lev Vygotsky: muchas habilidades que en la edad adulta son automáticas para nosotros las aprendimos en la infancia gracias a que un estímulo externo se automatizó y se convirtió en un proceso cognitivo interno. Los niños aprenden primero a contar con los dedos (en Japón practican con el ábaco desde muy pequeños). Pasado un tiempo, los niños asimilan este proceso externo y son capaces de contar sin ayudas. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Miramos una y otra vez a una mujer muda que representa a la inteligencia artificial, la cual va adquiriendo las habilidades necesarias imitando los movimientos del ser humano, pero al mismo tiempo observamos el punto de inflexión en el que el ser humano empieza a imitar los movimientos de la inteligencia artificial para aprender él mismo algo nuevo. En este momento algunos quizá recuerden la memorable partida de go entre AlphaGo de Google y Lee Sedol, en la que Alpha jugó una serie de movimientos únicos que desde entonces han cambiado por completo la comprensión humana del juego. El alumno se convirtió en maestro, el esclavo en amo. La singularidad y la transición de fase en la que la inteligencia artificial tira los dedos metafóricos con los que contaba y se las arregla con su propia inteligencia.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">El espacio abandonado de un estudio de software, al que nos invita la instalación Silent Servant, se percibe como un testamento de la singularidad. Al creador no se le encuentra por ninguna parte; solo las proyecciones de los primeros frutos de su trabajo nos iluminan desde todos los lados. ¿Dónde están quienes trabajaban en el estudio? No sabemos si estamos dentro de la simulación o fuera de ella. Si seguimos siendo sujeto o ya solo objeto. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> Puede que Viktor Takáč nos haya burlado a todos cuando, con la seductora estética visual de la instalación, nos induce a creer que el sirviente silencioso es aquí la inteligencia artificial. El ser humano se distingue a menudo de los demás miembros del reino animal porque es el único que habla un lenguaje verdaderamente complejo. Pero, comparado con la capacidad cognitiva de la inteligencia artificial, será precisamente él quien, en el punto de la singularidad, se convierta en ese sirviente mudo.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Escribí este ensayo para la exposición Silent servant del artista Viktor Takáč, y se publicó en el catálogo junto con un portafolio de sus obras y exposiciones.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>",1790905689954]