[{"data":1,"prerenderedAt":158},["ShallowReactive",2],{"post-es-universitario-y-aun-asi-idiota-comentario-sobre-el-pensamiento-matematico-y-las-elecciones-presidenciales-de-ee-uu":3,"translation-es-universitario-y-aun-asi-idiota-comentario-sobre-el-pensamiento-matematico-y-las-elecciones-presidenciales-de-ee-uu":157},["Reactive",4],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":11,"slug":12,"status":13,"type":14,"link":15,"title":16,"content":18,"excerpt":21,"author":23,"featured_media":24,"comment_status":25,"ping_status":25,"sticky":20,"template":26,"format":27,"meta":28,"categories":29,"tags":31,"class_list":33,"_links":41,"_embedded":82,"tagsResolved":143,"translations":144},576,"15. 11. 2016","2016-11-15T00:00:00",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fvysokoskolak-presto-idiot-komentar-k-matematickemu-mysleni-a-prezidentskym-volbam-v-usa","2025-07-05T13:58:27","2025-07-05T11:58:27","vysokoskolak-presto-idiot-komentar-k-matematickemu-mysleni-a-prezidentskym-volbam-v-usa","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fvysokoskolak-presto-idiot-komentar-k-matematickemu-mysleni-a-prezidentskym-volbam-v-usa\u002F",{"rendered":17},"Vysokoškolák, přesto idiot: komentář k matematickému myšlení a prezidentským volbám v USA",{"rendered":19,"protected":20},"\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Poslední týdny před americkými prezidentskými volbami jsem asi jako většina veřejnosti \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">věřil \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">průzkumům a statistických modelům, které předpovídaly, že Hillary Clintonová vyhraje. Víra bylo jediné, co mi zbývalo, z jednoho prostého důvodu: jsem matematicko-statistický ignorant, a to i přesto, že se chystám dokončit magisterský kurz na nejstarší české univerzitě, a tak by se mohlo očekávat, že jako člen akademické obce a pomyslné intelektuální třídy budu pro budoucí život řádně vybaven i těmito znalostmi. Bohužel tomu tak není. A neviním z toho nikoho jiného než sebe. O svém nedostatečném matematickém vzdělání jsem přemýšlel již několikrát a mnohem dříve, ale jsou to právě prezidentské volby v USA, respektive jejich výsledek, které mě nutí se zamyslet nad tím, co v dnešní době znamená být intelektuálem a pseudointelektuálem, vzdělancem a nevzdělancem\u003C\u002Fspan>\u003Cb>.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Současný obor, který studuji, mi kromě jiného ukázal relevantní literaturu, ze které je pod rouškou velkých slov a dlouhých vět zjevné, jak technologie a technické myšlení dominuje současným světem. Přestože během každodenních činností si toho příliš nevšimneme, většina práce, vývoje a výzkumů, které mají největší prakticky dopad na společnost, jsou ve svém jádru výsledkem technického myšlení, či konkrétněji výsledkem založeným na teorii, jejíž nejpřesnější vyjádření má matematickou podobu. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">A to platí i pro současné humanitní vědy, které se neochotně připravují již delší dobu na to, že verbální schopnosti nebudou budoucím akademikům stačit: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">špatný výzkum v humanitních vědách nahrazuje dobrá statistická analýza, kdežto dobrý humanitní výzkum se bez algoritmizované analýzy jen tak neobejde\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Může se zdát, že například pro studium literatury není potřeba mít technicko-matematické vzdělání, ba naopak, lidé často studují literaturu právě proto, že toto vzdělání nemají a nechtějí mít. Tahle domněnka platí. Zisk titulu v tomto oboru nevyžaduje, aby student byl vybaven znalostmi programování, ale pokud se člověk chce vydat na profesionální kariéru literárního vědce, pak situace není tak samozřejmá. Naopak, v posledních letech se ukazuje, že využití sofistikovaných datových analýz přináší skutečně nové vědecké poznatky. Například nedávno jsme se mohli dočíst, že počítačová analýza stylu Shakespearových divadelních her připsala spoluautorství hry Jindřich VI odvěkému konkurentovi barda ze Stradfordu, Christopheru Marlowe, který byl již dlouhou dobu považován za jednoho z kandidátů v alternativních teorií autorství Shakespearova díla. Počítačová analýza sice vyvrátila, že by Marlowe byl samotný Shakespeare (či naopak, pokud chcete), ale uznané spoluautorství jednoho z nejzásadnějších děl tradičního Západního kánonu není bezvýznamné. A to jak pro Marlowa, tak i pro budoucí vztah humanitních věd a počítačových metod, kterému se v akademických kruzích říká, poněkud vágně, Digital Humanities. Tento vztah ale potvrzuje již řečené: výkon počítačů a chytrý software mění i doplňuje zavedené metody (nejen) v humanitních vědách, zároveň stále platí, že nové algoritmizované metody jsou úspěšné tehdy, když jsou doprovázeny kvalitním, co nejvíce objektivním a precizním klasickým výzkumem. Jedno bez druhého nejde. Aspoň do té doby než umělá inteligence bude vykazovat kreativní výsledky, jež budou srovnatelné s těmi lidskými. Zdali se tomu tak někdy stane, není jisté. Zatím počítače vědcům slouží jen jako kognitivní protéza, lidský prvek je stále v mnoha případech nepostradatelný.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Protože se na svět více (v sociálních a humanitních vědách) či méně (ve vědách tvrdých) díváme z pozice lidského pozorovatele, musíme počítat s tím, že sociální svět se nám bude vždy ukazovat prostřednictvím našich lidských chyb, kognitivních zkreslení, ideologií, předsudků a nedostatku znalostí. Často hovoříme o tom, že nevzdělaný člověk je více náchylný k názorům, které jsou založené na emocích, a vůbec ke sklonům k iracionálnímu uvažování. Jenže problém je i na druhé straně. Čím více je člověk vzdělaný, tím více jsou jeho život i kariéra zainvestované v konkrétní, nutno říci úzké části názorů na svět. Kde “nevzdělanec” pouze spekuluje se svými kupány u večerního piva a ráno jde do práce, která nemá s politikou nic společného, tam “vzdělanec” brání hodnoty, kterým věnuje celý svůj profesionální, často i soukromý život, protože musí. Jak by mohl podlamovat hodnoty, které mu zajišťují přísun financí a společenské prestiže, nehledě na to, že většina jeho sociálních kontaktů se skládá z lidí jako je on sám? Z toho pro mě vyplývá, že vzdělanec může paradoxně být mnohem náchylnější ke zkratkovitému a emocionálnímu uvažování, protože narozdíl od toho nevzdělance, který se maximálně ztrapní mezi přáteli u piva, tak vzdělanci se v případě, kdy vyjde najevo, že se celou dobu mýlil, bortí život. Mýlit se pro něj znamená existenciální ohrožení. Proto zastánci stalinismu, maoismu, behaviorismu a jiných veskrze nevědeckých teorií bránili tyto myšlenky do posledních minut, a to i potom, co bylo zřejmé, jaká zvěrstva na lidech a myslích napáchaly.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Takže jsou tu intelektuálové, u kterých lze zvláště očekávat dogmatické lpění na jejich názorech. Bohužel pro nás, studenty oficiální a věčné, jsou to právě oni, ke kterým až s příliš velkou důvěrou vzhlížíme jako k totemům pravého a nezkresleného poznání. Ale nemusí tomu tak být, pokud jsme schopni sami posoudit, jestli jejich myšlenky stojí za to, abychom jim věnovali čas. K tomu ale student potřebuje mít nějaké již existující znalosti, na základě kterých nové znalosti hodnotí. Znalosti obecně získáváme prostřednictvím vlastních zážitků, intuice, spirituálního prozření a v neposlední řadě, ano, hádáte správně, opět od již zmíněných intelektuálů. A třebaže se najdou tací, kteří dokáží v temném koutě svého pokoje, bez přísunu cizích myšlenek, odvodit matematické rovnice, pochopit Marxismus, napsat Shakespearovy sonety, nebo sestavit malý jaderný reaktor, většina z nás si vezme do ruky knihu a bude řádek po řádku vstřebávat předžvýkané myšlenky někoho jiného, jen aby je pak mohla reprodukovat za své, ať už s citací pod poznámkovou čarou, nebo bez ní. Zdá se, že pokud se chceme vyhnout nekritickému přijmání myšlenek jednoho intelektuála, musíme přijmou myšlenky intelektuála druhého! Je to začarovaný kruh, jemuž se jen tak nevyhneme. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co můžeme udělat, je smířit se s tím, že většina znalostí, které známe, jsou prostě špatně, či přinejmenším, jak říkával můj vyučující na informatiku, nepravdami. Nová pravda se rodí na okrajích hlavního proudu současného poznání, nikdy v jejím středu, který převážně slouží jako kustod statusu quo, tedy obecně přijímaných pravd ve společnosti, ke kterým se intelekuálové obracejí jako ke “konsensu”, a lidé, kteří nemají ani páru o tom, co tyto dočasné pravdy vlastně znamenají (tzn. novináři, spisovatelé, političní komentátoři = verbální lidé bez matematicko-statistického vzdělání), jako k tomu, “co říkají odborníci”. Ale nezoufejme, stejným procesem dohmatávání pravdy prošlo mnoho lidí před námi, a přece dosáhli určitého nového poznání.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Pravdy a objektivity v nejbližší době nedosáhneme — naše mozky k tomu rozhodně nebyly určeny a je trochu náhodou a zázrakem, že ta želatinová hmota, která dříve sloužila k lovení mamutů a sbírání lesních plodů, nyní dokáže spočítat, kdy byl počátek vesmíru — ale můžeme se k nim přiblížit pomalou a pečlivou činností střádání informací, třídění a porovnávání faktů, ke kterým postupně přidáváme vlastní myšlenky. Většinu času se budeme pohybovat ve stínech, ale občas na periferii našeho myšlení zachytíme světlo informací majících nějaký vztah k pravdě. Stejně jako v humanitních vědách, tato činnost bylo do nedávna relativně uspěšným postupem toho, co označujeme obecně za vzdělávání. Stejně jako v humanitních vědách, mnoho užitečných informací bylo možné vstřebat pouze verbální cestou. A ze stejného důvodu jako v humanitních vědách je tato cesta dnes nedostačující.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Po vyhlášení výsledků voleb a ohlášení jejich vítěze jsem se cítil podveden. Nikoli vítězným či poraženým kandidátem, ale sebou samým. Pod tlakem expertních posudků a interpretací výzkumů jsem se nechal přesvědčit, že kandidátka na prezidentský post, Hillary Clintonová, má více než 80% šanci v těchto volbách zvítězit. K mé obhajobě jsem nebyl jediný, kdo podlehl tomuto “konsensu” a zároveň jsem byl jeden z mnoha lidí, kteří neměli potřebné znalosti k tomu, aby si aspoň ověřili metody, kterými tento konsensus vlastně vznikl. Cítil jsem se \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">funkčně negramotným\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tahle myšlenka není až tak přetažená za vlasy. Text, jakožto médium myšlení, slouží více a více pouze k popularizaci, skutečné jádro vědění je zakódováno v matematické formě. To ostatně psal Vilém Flusser ve své eseji \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Alfanumerická společnost\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, ve které popisuje, jak text a tradiční verbální gramotnost, dříve výhradou vzdělanců a knežstva, se díky demokratizaci vzdělání rozšířila; nyní ale alfanumerická společnost je řízena novým knežstvem, jež ovládá jazyk matematiky (a troufnu si dodat obecný jazyk algoritmizovaného myšlení a programování). Neznamená to, že intelektuálové včerejška jako je např. americký novinář Malcom Gladwell hned vymizí. Funkce popularizátorů vědeckých poznatků bude pro laickou veřejnost nabývat na důležitosti, protože více a více veřejnosti bude (pokud se současný trend nezmění) funkčně či zcela matematicky negramotná. Pro nové intelektuály, strážce vědění, pro matematicky smýšlející osoby bude Gladwell možná zbytečný, nebo dokonce kontraproduktivní, protože bude ve společnosti rozsévat spoustu nepravd a lží.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Znamená to, že každý, kdo se chce dnes považovat za vzdělaného člověka, musí nutně studovat matematiku? Je zcela očividné, že v praxi tomu tak být nemusí a není. Jestliže ale cílem intelektuála je pravda (jakkoli naivně tohle slovo v postmoderní společnosti zní), matematicko-statistické myšlení rozhodně je vhodným nástrojem, jak se k pravdě přiblížit. To ostatně chápe i epicentrum veškerého intelektuálství, tedy univerzity, když začaly přijímat matematiku do tradičně verbálních disciplín. Již jsem zmínil Digital Humanities, což je nejnovější příspěvěk zapojení matematiky do humanitních věd, podobné revoluce bylo možné zaznamenat v matematizaci ekonomie, sociologie a nedávno i historie a teologie, když akademik a historik Richard Carrier použil bayesovskou statistiku pro přehodnocení faktů ve studiích raného křesťanství a existence Ježíše Krista. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Matematizace myšlení ale není bez nebezpečných zákoutí. Snad až na matematiku samotnou, kde lze v rámci nějakého axiomatického systému jednoznačně prokázat, že daná exprese je pravdivá; nebo ve fyzice, kde teoretické poznatky s potřebnou technikou je možno ověřit experimentem, je všude jinde potřeba do rovnic přidat nějaké své hypotézy, a tím také veškerou tu lidskou bagáž v podobě ideologií a kognitivních zkreslení. Dostáváme se tak do opačného extrému: matematika “bez hodin sociologie, historie, kulturní antropologie, etnologie či filosofie” může sloužit nejen k ideologické propagandě, ale také k destruktivním politicko-ekonomickým agendám. V listopadových Literárních novinách uvádí Michal Rubáš ve svém sloupku\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> O ne-užitečnosti matematiky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> jeden z mnoha příkladů: V německé ekonomice se vypočítá, že “v následujících letech [bude] zapotřebí nahradit úbytek vymírající domácí pracovní síly pracovníky z ciziny a mezi obě proměnné napíší ‘rovná se’. […] Kdyby manažeři průmyslu vystudovali něco jiného než ekonomiku nebo matematiku, dozvěděli by se, že i když jsou mnohé objekty označitelné stejnými či podobnými znaky, nezískají tím vlastnosti znaků ani se sobě navzájem nezačnou více podobat”. (Literární noviny, 11\u002F2016, s. 2) Ano i královnu věd, matematiku, je možné naroubovat na ideologii, zvláště když abstrahování veškerých skutečných vlastností objektů rovnic tak náramně zjednodušuje výpočty, kde rodilého a vzdělaného Němce je možné vyměnit za člověka bez zanlosti tamního jazyka, kultury, společnosti, člověk bez zázemí a životní jistoty.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Co z toho všeho vyplývá? Verbální tlachání, bez logického uvažování a potřebných schopností získat a strojově interpretovat Velká data; tlachání, které se ve své argumentaci zaměřuje na emoce čtenáře, je stejně toxické jako puritánské matematické modely technických fachidiotů. Jeden má diplom z rétoriky a anglické literatury, druhý z algebraické topologie. Tyto protipóly se v amerických prezidentských volbách potkaly, a to za účelem jednomyslně dosadit do prezidentského křesla první ženu, demokratku, matku všech sociálních vojáků a hodnou babičku zlých vlků z Wall Street.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Funkčně negramotní ve statistice a matematice se jen mohli dívat na pěknou infografiku, která se tváří podobně svůdně jako dlouhá esej v New York Times plná citací literárních děl. Oba výstupy, redukující komplexní data o mnoha proměnných na stravitelný výstup pro matematicky negramotnou humanistickou většinu, fungují jako \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">meme\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, který se (zne)užívá ve společnosti pro argumentaci, zastrašování politických oponentů a dezinformaci. Matematicky negramotná humanistická většina se nechala strhnout pro ně nicneříkajícími čísly. Novináři, političní “punditi”, komentátoři rozšiřovali a recyklovali tento meme, který pro ně byl černou skříňkou, epistemologickým fast foodem, protože jejich vzdělání (a často i inteligence) nic numerického nestráví. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Citím, že jsem byl jedním z nich. Ne proto, že bych vědomě šířil jejich ideologii, ale proto, že jsem nemohl přijít s matematicko-statistickými protiargumenty, které by vyjádřily můj nesouhlas s tím, jak mainstreamová média interpretují (americký) svět. Bez hlubšího porozumění, odkud se data berou a jak se s nimi zachází, se smrskla má role, pro některé jako role intelektuála, na elegantní citování výzkumů, které mě vedly k určitému přesvědčení. Vše špatně. Narazil jsem jako většina. Když padla veškeré iluze toho, že je možné outsourcovat své rozhodování na nekompetentní mediální ikony, co dál?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">V první řadě je třeba zůstat při zemi a ze začátku říct, že je nereálné, aby každý \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">skutečný intelektuál informační doby\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> dennodenně stahoval nová data, která bude přes noc na svém počítači analyzovat, jen aby se vše příští den vše změnilo a mohl začít od začátku. Sofistikovanější algoritmy, přístupné veřejnosti, mohou určitě leccos zjednodušit, ale vedle takového řešení je můj návrh mnohem prozaičtější: skutečný intelektuál informační doby by měl být schopen vzít surovou kolekci dat a aplikovat na ni analýzu dle matematických metod, ale i hypotéz, jež \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">sám\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> volí a \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">sám\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> dokáže své hypotézy aplikovat na statistický model. Jestli bude výsledná analýza mít něco společného s realitou, to už bude záležet na tom, jaké hypotézy člověk podle svého chápání světa preferuje. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Navrhuji tak, aby všichni, kdo se považují za intelektuály, analytiky, a jiné veřejné funkce mluvící k lidu, šli s kůží na trh: ukažte nám svá data, ze kterých vycházíte; popište nám metodologii a hypotézy, kterými data interpretujete; nakonec všechny tyto údaje přiložte ke svému článku nebo je zveřejněte na svém veřejném profilu typu GitHub. Argumentujte (s) daty. Slovo totiž není ideální nástroj na pojmutí dynamických komplexních systémů. Dost bylo verbální rétoriky alá New York Times. Každý vysokoškolák musí být schopný si data a popis metodologie stáhnout a prohnat vlastními programy. Je-li vysoká škola přípravou na život, numerická kompetence a obratnost s daty jsou novodobou latinou, je to lingua franca vzdělanců. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Jestliže někdo touží po klidu a štěstí, ať má víru v druhé, přestože hrozí, že bude papouškovat předžvýkanou stravu. Takový člověk, třeba i vysokoškolák, bude levnou reklamou a užitečným idiotem všech ideologů. Chce-li ale být učedníkem pravdy, pak ať zkoumá v univerzu dat.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>(Chyby, překlepy a dotazy pište na hello(at)jakubferenc.cz)\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":22,"protected":20},"\u003Cp>Poslední týdny před americkými prezidentskými volbami jsem asi jako většina veřejnosti věřil průzkumům a statistických modelům, které předpovídaly, že Hillary Clintonová vyhraje. Víra bylo jediné, co mi zbývalo, z jednoho prostého důvodu: jsem matematicko-statistický ignorant, a to i přesto, že se chystám dokončit magisterský kurz na nejstarší české univerzitě, a tak by se mohlo očekávat, […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":26},[30],4,[32],6,[34,14,35,36,37,38,39,40],"post-576","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article","tag-fixed",{"self":42,"collection":48,"about":51,"author":54,"replies":58,"version-history":61,"predecessor-version":64,"wp:attachment":68,"wp:term":71,"curies":78},[43],{"href":44,"targetHints":45},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F576",{"allow":46},[47],"GET",[49],{"href":50},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[52],{"href":53},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[55],{"embeddable":56,"href":57},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[59],{"embeddable":56,"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=576",[62],{"count":23,"href":63},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F576\u002Frevisions",[65],{"id":66,"href":67},873,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F576\u002Frevisions\u002F873",[69],{"href":70},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=576",[72,75],{"taxonomy":73,"embeddable":56,"href":74},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=576",{"taxonomy":76,"embeddable":56,"href":77},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=576",[79],{"name":80,"href":81,"templated":56},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":83,"wp:term":100},[84],{"id":23,"name":85,"url":86,"description":26,"link":87,"slug":85,"avatar_urls":88,"_links":92},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":89,"48":90,"96":91},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":93,"collection":97},[94],{"href":57,"targetHints":95},{"allow":96},[47],[98],{"href":99},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[101,122],[102],{"id":30,"link":103,"name":104,"slug":104,"taxonomy":73,"_links":105},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":106,"collection":111,"about":114,"wp:post_type":117,"curies":120},[107],{"href":108,"targetHints":109},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":110},[47],[112],{"href":113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[115],{"href":116},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[118],{"href":119},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[121],{"name":80,"href":81,"templated":56},[123],{"id":32,"link":124,"name":125,"slug":125,"taxonomy":76,"_links":126},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":127,"collection":132,"about":135,"wp:post_type":138,"curies":141},[128],{"href":129,"targetHints":130},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":131},[47],[133],{"href":134},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[136],{"href":137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[139],{"href":140},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[142],{"name":80,"href":81,"templated":56},[],{"en":145,"es":149,"fr":153},{"title":146,"slug":147,"description":148},"A Graduate, Yet an Idiot: A Commentary on Mathematical Thinking and the US Presidential Election","a-graduate-yet-an-idiot-a-commentary-on-mathematical-thinking-and-the-us-presidential-election","After the 2016 US election, a commentary on why verbal education is no longer enough and why the intellectual of the information age has to think in mathematics and data.",{"title":150,"slug":151,"description":152},"Universitario y, aun así, idiota: comentario sobre el pensamiento matemático y las elecciones presidenciales de EE. UU.","universitario-y-aun-asi-idiota-comentario-sobre-el-pensamiento-matematico-y-las-elecciones-presidenciales-de-ee-uu","Tras las elecciones de EE. UU. de 2016, un comentario sobre por qué la formación verbal ya no basta y por qué el intelectual de la era de la información debe pensar con matemáticas y datos.",{"title":154,"slug":155,"description":156},"Diplômé et pourtant idiot : commentaire sur la pensée mathématique et l’élection présidentielle américaine","diplome-et-pourtant-idiot-commentaire-sur-la-pensee-mathematique-et-l-election-presidentielle-americaine","Après l’élection américaine de 2016, pourquoi la formation verbale ne suffit plus et pourquoi l’intellectuel de l’ère de l’information doit penser avec les mathématiques et les données.","\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Las últimas semanas antes de las elecciones presidenciales estadounidenses, probablemente como la mayoría del público, \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">creí \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">en las encuestas y en los modelos estadísticos que predecían que Hillary Clinton ganaría. La fe era lo único que me quedaba, por una sencilla razón: soy un ignorante en matemáticas y estadística, y eso pese a que estoy a punto de terminar un máster en la universidad checa más antigua, de modo que cabría esperar que, como miembro de la comunidad académica y de la imaginaria clase intelectual, estuviera debidamente equipado también con estos conocimientos para mi vida futura. Por desgracia, no es así. Y no culpo de ello a nadie más que a mí mismo. Ya había pensado varias veces, y mucho antes, en mi insuficiente formación matemática, pero son precisamente las elecciones presidenciales de EE. UU., o más bien su resultado, las que me obligan a reflexionar sobre lo que significa hoy ser un intelectual y un pseudointelectual, una persona culta y una inculta\u003C\u002Fspan>\u003Cb>.\u003C\u002Fb>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">La disciplina que estudio actualmente me ha mostrado, entre otras cosas, literatura relevante de la que se desprende con claridad, bajo el velo de las grandes palabras y las frases largas, cómo la tecnología y el pensamiento técnico dominan el mundo actual. Aunque en nuestras actividades cotidianas apenas lo notamos, la mayor parte del trabajo, del desarrollo y de la investigación con mayor impacto práctico en la sociedad es en el fondo el resultado del pensamiento técnico o, más concretamente, un resultado basado en una teoría cuya expresión más precisa tiene forma matemática. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Y esto vale también para las humanidades actuales, que desde hace tiempo se preparan a regañadientes para que las capacidades verbales no basten a los futuros académicos: \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">la mala investigación en humanidades la sustituye un buen análisis estadístico, mientras que la buena investigación en humanidades difícilmente puede prescindir del análisis algorítmico\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">. Puede parecer que, por ejemplo, para estudiar literatura no hace falta una formación técnica y matemática; al contrario, la gente estudia a menudo literatura precisamente porque no tiene esa formación ni quiere tenerla. Esta suposición es válida. Obtener un título en esta disciplina no exige que el estudiante tenga conocimientos de programación, pero si uno quiere emprender una carrera profesional como teórico de la literatura, la situación ya no es tan evidente. Al contrario, en los últimos años se ha visto que el uso de análisis de datos sofisticados aporta conocimientos científicos realmente nuevos. Por ejemplo, hace poco pudimos leer que un análisis informático del estilo de las obras teatrales de Shakespeare atribuyó la coautoría de la obra Enrique VI al eterno rival del bardo de Stratford, Christopher Marlowe, a quien desde hacía mucho se consideraba uno de los candidatos de las teorías alternativas sobre la autoría de la obra de Shakespeare. El análisis informático refutó, eso sí, que Marlowe fuera el propio Shakespeare (o al revés, si lo preferís), pero una coautoría reconocida de una de las obras más fundamentales del canon occidental tradicional no es insignificante. Ni para Marlowe ni para la futura relación entre las humanidades y los métodos informáticos, a la que en los círculos académicos se llama, de forma algo vaga, Digital Humanities. Esta relación confirma, sin embargo, lo ya dicho: la potencia de los ordenadores y el software inteligente cambian y complementan los métodos establecidos (no solo) en las humanidades, y al mismo tiempo sigue siendo cierto que los nuevos métodos algorítmicos tienen éxito cuando van acompañados de una investigación clásica de calidad, lo más objetiva y precisa posible. Lo uno no funciona sin lo otro. Al menos hasta que la inteligencia artificial muestre resultados creativos comparables a los humanos. Si eso llegará a ocurrir algún día, no es seguro. Por ahora los ordenadores sirven a los científicos solo como prótesis cognitiva; el elemento humano sigue siendo en muchos casos imprescindible.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Como miramos el mundo en mayor (en las ciencias sociales y las humanidades) o menor medida (en las ciencias duras) desde la posición de un observador humano, debemos contar con que el mundo social siempre se nos mostrará a través de nuestros errores humanos, sesgos cognitivos, ideologías, prejuicios y falta de conocimientos. A menudo decimos que una persona inculta es más propensa a opiniones basadas en las emociones y, en general, a inclinarse por un razonamiento irracional. Pero el problema está también en el otro lado. Cuanto más culta es una persona, más invertidas están su vida y su carrera en una parte concreta, y hay que decir que estrecha, de las visiones del mundo. Donde el «inculto» se limita a especular con sus colegas ante la cerveza de la tarde y por la mañana va a un trabajo que no tiene nada que ver con la política, el «culto» defiende unos valores a los que dedica toda su vida profesional, y a menudo también privada, porque no le queda otra. ¿Cómo podría socavar los valores que le aseguran ingresos y prestigio social, sin contar con que la mayoría de sus contactos sociales se compone de gente como él? De ello se sigue, para mí, que el culto puede ser paradójicamente mucho más propenso a un razonamiento precipitado y emocional, porque, a diferencia del inculto, que como mucho hace el ridículo entre amigos ante una cerveza, al culto se le derrumba la vida si sale a la luz que se ha equivocado todo el tiempo. Equivocarse significa para él una amenaza existencial. Por eso los defensores del estalinismo, del maoísmo, del conductismo y de otras teorías profundamente acientíficas defendieron estas ideas hasta el último minuto, incluso después de que quedara claro qué atrocidades habían cometido contra las personas y las mentes.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Así que ahí están los intelectuales, de quienes cabe esperar especialmente un apego dogmático a sus opiniones. Por desgracia para nosotros, estudiantes oficiales y eternos, son precisamente ellos a quienes miramos con demasiada confianza como a tótems del conocimiento verdadero y no distorsionado. Pero no tiene por qué ser así si somos capaces de juzgar por nosotros mismos si sus ideas merecen que les dediquemos tiempo. Para ello, sin embargo, el estudiante necesita ciertos conocimientos ya existentes a partir de los cuales evaluar los nuevos. Los conocimientos los adquirimos en general a través de nuestras propias vivencias, de la intuición, de la revelación espiritual y, por último, aunque no menos importante, sí, lo habéis adivinado, de nuevo de los intelectuales ya mencionados. Y aunque haya quienes son capaces, en un rincón oscuro de su habitación, sin aporte de ideas ajenas, de deducir ecuaciones matemáticas, comprender el marxismo, escribir los sonetos de Shakespeare o construir un pequeño reactor nuclear, la mayoría de nosotros tomará un libro y absorberá línea a línea las ideas premasticadas de otro, solo para poder reproducirlas luego como propias, con una cita a pie de página o sin ella. ¡Parece que, si queremos evitar aceptar acríticamente las ideas de un intelectual, tenemos que aceptar las ideas de otro! Es un círculo vicioso del que no escaparemos fácilmente. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Lo que podemos hacer es resignarnos a que la mayor parte de los conocimientos que conocemos son sencillamente erróneos o, al menos, como solía decir mi profesor de informática, falsedades. La verdad nueva nace en los márgenes de la corriente principal del conocimiento actual, nunca en su centro, que sirve sobre todo como custodio del statu quo, es decir, de las verdades generalmente aceptadas en la sociedad, a las que los intelectuales se remiten como al «consenso», y la gente que no tiene ni idea de lo que significan en realidad estas verdades provisionales (es decir, periodistas, escritores, comentaristas políticos = personas verbales sin formación matemática y estadística), como a «lo que dicen los expertos». Pero no desesperemos: mucha gente antes que nosotros pasó por el mismo proceso de tantear la verdad y, aun así, alcanzó cierto conocimiento nuevo.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">No alcanzaremos la verdad y la objetividad en un futuro próximo — nuestros cerebros no fueron hechos para ello, desde luego, y es un poco por casualidad y por milagro que esa masa gelatinosa que antes servía para cazar mamuts y recolectar frutos del bosque sea ahora capaz de calcular cuándo empezó el universo —, pero podemos acercarnos a ellas mediante el trabajo lento y minucioso de acumular información, clasificar y comparar hechos, a los que vamos añadiendo poco a poco nuestras propias ideas. La mayor parte del tiempo nos moveremos entre sombras, pero de vez en cuando, en la periferia de nuestro pensamiento, captaremos la luz de informaciones que guardan alguna relación con la verdad. Igual que en las humanidades, esta actividad fue hasta hace poco un procedimiento relativamente exitoso de lo que llamamos en general educación. Igual que en las humanidades, mucha información útil solo podía absorberse por vía verbal. Y por la misma razón que en las humanidades, este camino resulta hoy insuficiente.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Tras la publicación de los resultados de las elecciones y el anuncio del vencedor, me sentí engañado. No por el candidato ganador ni por el perdedor, sino por mí mismo. Bajo la presión de los dictámenes de expertos y de las interpretaciones de las encuestas, me dejé convencer de que la candidata a la presidencia, Hillary Clinton, tenía más de un 80 % de posibilidades de ganar estas elecciones. En mi defensa, no fui el único que sucumbió a este «consenso» y, al mismo tiempo, fui uno de los muchos que no tenían los conocimientos necesarios para comprobar al menos los métodos con los que ese consenso se había formado en realidad. Me sentí \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">analfabeto funcional\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Esta idea no es tan rebuscada. El texto, en tanto que medio del pensamiento, sirve cada vez más solo para la divulgación; el verdadero núcleo del saber está codificado en forma matemática. Es lo que, por cierto, escribió Vilém Flusser en su ensayo \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Alfanumerická společnost\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, en el que describe cómo el texto y la alfabetización verbal tradicional, antes privilegio de los doctos y del clero, se extendieron gracias a la democratización de la educación; ahora, sin embargo, la sociedad alfanumérica está gobernada por un nuevo clero que domina el lenguaje de las matemáticas (y me atrevo a añadir: el lenguaje general del pensamiento algorítmico y de la programación). Eso no significa que los intelectuales de ayer, como el periodista estadounidense Malcolm Gladwell, vayan a desaparecer de inmediato. La función de los divulgadores de los conocimientos científicos irá ganando importancia para el público lego, porque una parte cada vez mayor del público será (si la tendencia actual no cambia) funcional o completamente analfabeta en matemáticas. Para los nuevos intelectuales, los guardianes del saber, para las personas de mentalidad matemática, Gladwell será quizá inútil o incluso contraproducente, porque sembrará en la sociedad un montón de falsedades y mentiras.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">¿Significa esto que todo aquel que quiera considerarse hoy una persona culta tiene que estudiar necesariamente matemáticas? Es del todo evidente que en la práctica no tiene por qué ser así, y no lo es. Pero si el objetivo del intelectual es la verdad (por ingenua que suene esta palabra en una sociedad posmoderna), el pensamiento matemático y estadístico es sin duda una herramienta adecuada para acercarse a ella. Así lo entiende, por cierto, incluso el epicentro de toda intelectualidad, es decir, las universidades, cuando empezaron a incorporar las matemáticas a disciplinas tradicionalmente verbales. Ya he mencionado las Digital Humanities, que son la aportación más reciente de la incorporación de las matemáticas a las humanidades; revoluciones parecidas pudieron observarse en la matematización de la economía, de la sociología y recientemente incluso de la historia y la teología, cuando el académico e historiador Richard Carrier utilizó la estadística bayesiana para reevaluar los hechos en los estudios sobre el cristianismo primitivo y la existencia de Jesucristo. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">La matematización del pensamiento, sin embargo, no está exenta de rincones peligrosos. Salvo quizá en las propias matemáticas, donde dentro de algún sistema axiomático se puede demostrar inequívocamente que una expresión dada es verdadera, o en la física, donde los conocimientos teóricos pueden verificarse experimentalmente con la técnica necesaria, en todas partes hace falta añadir a las ecuaciones algunas hipótesis propias, y con ellas todo ese equipaje humano en forma de ideologías y sesgos cognitivos. Llegamos así al extremo opuesto: las matemáticas «sin horas de sociología, historia, antropología cultural, etnología o filosofía» pueden servir no solo a la propaganda ideológica, sino también a agendas político-económicas destructivas. En el número de noviembre de Literární noviny, Michal Rubáš ofrece en su columna\u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> O ne-užitečnosti matematiky\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> uno de muchos ejemplos: en la economía alemana se calcula que «en los próximos años [será] necesario sustituir la merma de la mano de obra nacional, que se va extinguiendo, por trabajadores del extranjero, y entre ambas variables escriben “igual a”. […] Si los directivos de la industria hubieran estudiado algo distinto de economía o matemáticas, habrían aprendido que, aunque muchos objetos puedan designarse con signos iguales o parecidos, no por ello adquieren las propiedades de los signos ni empiezan a parecerse más entre sí». (Literární noviny, 11\u002F2016, p. 2) Sí, incluso a la reina de las ciencias, las matemáticas, se la puede injertar en una ideología, sobre todo cuando abstraer todas las propiedades reales de los objetos de las ecuaciones simplifica tan estupendamente los cálculos, donde a un alemán nativo y formado se le puede cambiar por una persona sin conocimiento de la lengua, la cultura y la sociedad del lugar, una persona sin arraigo y sin seguridad en la vida.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">¿Qué se desprende de todo esto? La palabrería verbal, sin razonamiento lógico y sin las capacidades necesarias para obtener e interpretar automáticamente los Big Data; una palabrería que en su argumentación apunta a las emociones del lector, es tan tóxica como los modelos matemáticos puritanos de los Fachidioten de la técnica. Uno tiene un diploma en retórica y literatura inglesa; el otro, en topología algebraica. Estos dos polos opuestos se encontraron en las elecciones presidenciales estadounidenses, con el fin de sentar unánimemente en el sillón presidencial a la primera mujer, demócrata, madre de todos los guerreros sociales y abuelita buena de los lobos feroces de Wall Street.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Los analfabetos funcionales en estadística y matemáticas solo podían contemplar una bonita infografía que se presenta tan seductora como un largo ensayo del New York Times lleno de citas de obras literarias. Ambos productos, que reducen datos complejos con muchas variables a un resultado digerible para la mayoría humanística analfabeta en matemáticas, funcionan como un \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">meme\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> que se (mal)utiliza en la sociedad para argumentar, intimidar a los adversarios políticos y desinformar. La mayoría humanística analfabeta en matemáticas se dejó arrastrar por unas cifras que para ella no decían nada. Periodistas, «pundits» políticos y comentaristas difundieron y reciclaron este meme, que para ellos era una caja negra, comida rápida epistemológica, porque su formación (y a menudo también su inteligencia) no digiere nada numérico. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Siento que yo fui uno de ellos. No porque difundiera conscientemente su ideología, sino porque no fui capaz de aportar contraargumentos matemáticos y estadísticos que expresaran mi desacuerdo con la forma en que los medios mayoritarios interpretan el mundo (estadounidense). Sin una comprensión más profunda de dónde salen los datos y cómo se tratan, mi papel, para algunos el papel de un intelectual, se redujo a citar con elegancia investigaciones que me llevaron a una determinada convicción. Todo mal. Me estrellé, como la mayoría. Cuando han caído todas las ilusiones de que se puede externalizar la propia toma de decisiones en iconos mediáticos incompetentes, ¿qué hacer?\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">En primer lugar, hay que mantener los pies en el suelo y decir desde el principio que no es realista que todo \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">verdadero intelectual de la era de la información\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> descargue a diario nuevos datos para analizarlos durante la noche en su ordenador, solo para que al día siguiente todo cambie y pueda empezar de nuevo. Unos algoritmos más sofisticados, accesibles al público, pueden sin duda simplificar muchas cosas, pero junto a esa solución mi propuesta es mucho más prosaica: el verdadero intelectual de la era de la información debería ser capaz de tomar una colección de datos en bruto y aplicarle un análisis según métodos matemáticos, pero también según hipótesis que elige él \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">mismo\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">, y ser capaz de aplicar él \u003C\u002Fspan>\u003Ci>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">mismo\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fi>\u003Cspan style=\"font-weight:400\"> sus hipótesis a un modelo estadístico. Si el análisis resultante tiene algo que ver con la realidad dependerá ya de qué hipótesis prefiera cada uno según su comprensión del mundo. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Propongo, pues, que todos los que se consideran intelectuales, analistas y demás figuras públicas que hablan al pueblo se jueguen el pellejo: mostradnos los datos de los que partís; describidnos la metodología y las hipótesis con las que interpretáis los datos; por último, adjuntad toda esta información a vuestro artículo o publicadla en vuestro perfil público, tipo GitHub. Argumentad (con) datos. Porque la palabra no es una herramienta ideal para abarcar sistemas complejos dinámicos. Basta ya de retórica verbal a lo New York Times. Todo universitario debe ser capaz de descargarse los datos y la descripción de la metodología y pasarlos por sus propios programas. Si la universidad es una preparación para la vida, la competencia numérica y la soltura con los datos son el latín de nuestro tiempo, son la lingua franca de las personas cultas. \u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cspan style=\"font-weight:400\">Si alguien anhela la paz y la felicidad, que tenga fe en los demás, aunque corra el riesgo de repetir como un loro un alimento premasticado. Una persona así, aunque sea universitaria, será publicidad barata e idiota útil de todos los ideólogos. Pero si quiere ser discípulo de la verdad, que investigue en el universo de los datos.\u003C\u002Fspan>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>(Errores, erratas y preguntas, escribid a hello(at)jakubferenc.cz)\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>",1790905692122]