[{"data":1,"prerenderedAt":158},["ShallowReactive",2],{"post-es-la-ecoutopia-como-problema-del-pensamiento-en-un-mundo-de-complejidad":3,"translation-es-la-ecoutopia-como-problema-del-pensamiento-en-un-mundo-de-complejidad":157},["Reactive",4],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":11,"slug":12,"status":13,"type":14,"link":15,"title":16,"content":18,"excerpt":21,"author":23,"featured_media":24,"comment_status":25,"ping_status":25,"sticky":20,"template":26,"format":27,"meta":28,"categories":29,"tags":31,"class_list":33,"_links":41,"_embedded":82,"tagsResolved":143,"translations":144},541,"10. 03. 2020","2020-03-10T00:00:00",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity","2025-07-05T12:32:56","2025-07-05T10:32:56","ekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity\u002F",{"rendered":17},"Ekoutopie jako problém myšlení ve světě komplexity",{"rendered":19,"protected":20},"\u003Cp>Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových plynů tím, že celá americká ekonomika přejde z fosilních paliv na alternativní zdroje a „všechny existující budovy budou upraveny tak, aby se staly energeticky úsporné“. Vedle toho požaduje zavedení veřejného zdravotnictví, dostupné bydlení, kvalitní vzdělávaní a garantovaná pracovních místa pro ty, kteří během procesu přijdou o práci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dalekosáhlost plánu reflektuje myšlenku, že planetární ekologické procesy jsou nevyhnutelně propojené s ekonomickými a sociálními otázkami. Implicitně se tento „Manhattan projekt pro energii“ zařadil mezi pokusy převést do praxe nespočet varovných vědeckých modelů i teoretických statí o Antropocénu, a to rovnou v nejvyšší patrech americké politiky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Holistické brýle, přes které se Green New Deal dívá na potenciální řešení blížící se ekologické krize, jsou potřebné. Jak tvrdí přední podporovatelé plánu Ocasio-Cortezové, mezi které se řadí vlivný intelektuál a politický disident , již není cesty zpět. Je třeba okamžitě jednat a akceptovat, že klimatické změny zásadně ovlivní životy našich dětí a vnoučat. Report \u003Cem>Mezivládního panelu pro změny klimatu\u003C\u002Fem> publikovaný v roce 2018 zdůrazňuje, že je nutné do roku 2100 snížit růst globální průměrné teploty o 1,5 stupně Celsia. To vyžaduje, abychom do roku 2030 redukovali emise CO\u003Csup>2\u003C\u002Fsup> o celých 45 procent a do roku 2050 zcela přešli na energii z obnovitelných zdrojů. Takové radikální změny lze učinit pouze v celoplanetární koordinaci, kterou zaštítí jasná a jednotící vize. A tou vizí měl být Green New Deal, který sice vyvolal důležitou mezinárodní diskusi, nakonec ale v americkém senátu nezískal ani jeden hlas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na jedné straně je zřejmé, že Ocasio-Cortez a její podporovatelé přišli spíše s motivačním manifestem než s legislativním dokumentem, který čítal pouhých čtrnáct stran a nerozváděl podrobnosti, jak jednotlivé body implementovat. A že se nejednalo o triviální body. Plán de facto obsahoval nutnost uzákonit státní zdravotnictví, nepodmíněný příjem a revoluční technické intervence v energetickém sektoru. Ne náhodou se demokratům doposud nepodařilo prosadit samostatně ani jeden z těchto bodů. Green New Deal se tak snaží prosadit nejradikálnější změny v historii Spojených států bez toho, aniž by si však mezi lidmi zajistil podporu základního předpokladu: že klimatické změny existují a jejich hlavním hnacím motorem je lidská aktivita.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Klimatické změny se hravě vyrovnají dalším nebezpečím, kterým lidstvo čelí: destruktivní síle jaderných zbraní nebo negativním dopadům umělé inteligence na pracovní trh a demokracii, a v momentu singularity také potenciálně na celé lidstvo. Přestože v otázkách jaderných zbraní a umělé inteligence existuje mnoho sporů, vědeckých proměnných a možných řešení, na rozdíl od klimatických změn nikdo u nich nezpochybňuje, že jsou nebezpečné a mohou způsobit katastrofu globálních rozměrů. Jak si tedy můžeme vysvětlit, že stále velká část populace odmítá fakt, který je podporován drtivou většinou vědecké komunity a je systematicky potvrzován Mezivládním panelem pro změny klimatu při OSN? Nepochybně hrají politika a ideologické zájmy důležitou roli, přesto se chci v tom textu zaměřit na méně komentovaný úhel pohledu, který je blízkou doménou umělců, designérů a také moderních technologů. Tento úhel pohledu se týká \u003Cstrong>formy reprezentace\u003C\u002Fstrong> globálních, masivně distribuovaných komplexních systémů, mezi které můžeme řadit právě klimatické změny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud mluvíme o jaderných zbraních, všichni si vybavíme konkrétní obraz (bombu, atomový hřib) nebo událost (Hirošimu nebo Nagasaki). Díky science fiction literatuře a filmu a v poslední době i povedeným seriálům Chernobyl z produkce HBO a Black Mirror si většina lidí dokáže představit konkrétní objekty nebo události, které se staly nebo mohou stát, pokud se nám moderní technologie vymkne z rukou. Objekty a události slouží přirozeně pro lidskou mysl jako uchopitelné zástupné ikony na pracovní ploše naší mysli, které zjednodušeně reprezentují komplexní technické fenomény a zároveň svou estetikou pomáhají vysvětlit, jak ničivá síla zmíněných hrozeb funguje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>U klimatických změn bychom jednu ucelenou ikonu hledali těžko. A to proto, že klimatické změny nejsou objektem ani událostí, ale dynamickým systémem, který není lokalizovatelný na jednom místě, ale je distribuovaný po celé planetě. Jeho komplexita a zpětnovazební mechanismy vedou často k paradoxním výsledkům, kdy oteplování působí ochlazení, sucho a silné deště zároveň. Nelokálnost klimatických změn pak dělá pro běžného člověka takřka nemožné chápat celou škálu globálních změn: možná si vybaví tání ledovců, ale už méně problémy se zavlažováním v indickém zemědělství, nedostatek pitné vody na Africkém kontinentu, který zhoršuje migrační vlny do Evropy, nebo při každém 1 stupni oteplení v určitých amerických státech snížení HDP o 1,2 až 20 %.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Problém formy reprezentace klimatických změn spočívá v tom, že klimatické změny jsou podobě jako kapitalistická ekonomika ne-objektem, který není fenomenologicky přístupný přímému vnímání. Zároveň jsou klimatické změny nelineárním systémem, který produkuje mnoho zpětnovazebních mechanismů a nově vzniklé, nepředvídatelné vlastnosti, které si bez sofistikovaných vědeckých modelů jednoduše nedokážeme v hlavě představit. Pokud si něco nedokážeme představit, vede to k neporozumění. To pak otevírá na trhu idejí prostor ke tvorbě zjednodušujících a ideologicky uspokojivých vysvětlení, kterým říkáme konspirační teorie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na vině ale nejsou pouze běžní lidé. Odborníkům i aktivistům chybí vědecká i politická imaginace, která by představila tak komplexní problém jiným způsobem než slovy a texty. Přirozený jazyk je statisíce let staré médium, které má striktně lineární a nízkou datovou „propustnost“, a proto je nejméně vhodným nástrojem pro vysvětlování komplexních, nelineárních distribuovaných systémů. Analogicky se jedná o případ, kdy bychom se chtěli v kině dívat na film ve vysokém rozlišení tak, že nám někdo bude popisovat slovy, co se na filmovém plátně děje. Přesně tak se ale k většině lidí informace o klimatických změnách dostávají: ve slovech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaká je alternativa? Pomoct může známý lidový aforismus, že obraz řekne více než tisíc slov. Poukazuje totiž na fakt, že lidská mysl rozumí realitě více a často lépe, než dokáže vyjádřit pouhými slovy. Když z dálky na rušné ulici vidíme známý obličej, poznali jsme ho, ale nedokážeme říct jak. Podobně řemeslní mistři nebo učitelé hudby předávají začátečníkům znalosti slovem, ale když se blíží k vysvětlení mimořádných výkonů, nezbývá jim v repertoáru nic jiného, než správný postup přímo ukázat a požadovat po žákovi, aby daný postup co nejlépe napodobil. Bruno Latour v textu o Poznání a a vizualizaci poukazuje na rétorickou sílu obrazů i fakt, že obory inženýrství, botaniky, architektury, matematiky a dalších potřebují pro plný popis svých témat vizuální médium, které přesahuje pouhé texty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Obrazy, které mám v tomto textu na mysli, nejsou kdejaké. Nejsou to statické obrazy, které napodobují něco, co existuje. Naopak jsou to dynamické a interaktivní obrazy, které konstruují něco, co doposud neexistovalo. Nový pohled na realitu. A musí být nástrojem, který vede k lepšímu porozumění.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kognitivní věda a psychologie často pracují s pojmem „mentální model“, jakožto subjektivně konstruovaným mentálním obrazem určitého výseku světa, který nás informuje o tom, jaké následující akce a typy chování jsou pro nás relevantní a racionální. Polická estetika britského politologa Nicka Srniceka, který čerpal z Fredrica Jamesona, pak užívá koncept „kognitivního mapování“. Oproti „mentálnímu modelu“ poukazuje kognitivní mapování nejen na finální výsledek (model), ale na samotný proces aktivní konstrukce uchopování světa ze strany subjektu. Kognitivnímu mapování se oddáváme všichni, když se ocitneme v novém městě nebo když používáme novou technologii: zjišťujeme, kde jsme a co můžeme dělat. Jak urbanismus, ze kterého koncept kognitivního mapování původně pochází, tak designéři uživatelských rozhraní musí navrhovat svá řešení tak, aby kognitivní mapování svým uživatelům co nejvíce zjednodušili. K tomu si dopomáhají různými funkčními a estetickými postupy, znaky a symboly, které definují vhodné a přípustné akce člověka-uživatele. Pokud se tím řídíme a designéři odvedli dobrou práci, věci pro nás fungují, máme nad nimi kontrolu a máme pocit, že nám pomáhají s porozuměním.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Historie je plná příkladů, kdy nové technologie a média zprostředkovávaly cesty k novému porozumění světa. Historie technologie se mi zdá do velké míry jako historie nových forem reprezentace světa, které přinesly do kolektivního vědomí nové formy myšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Například kanadský teoretik Marshall McLuhan se snažil o systematickou studii kognitivních změn vyvolaných mediálními technologiemi. McLuhan poukazoval na to, jak zavedení fonetické abecedy v antickém Řecku vyvolalo zásadní změny v orální kultuře a od mýtického narativního stylu myšlení se společnost začala přesouvat k lineárnímu a sekvenčnímu uvažování. Psaní umožnilo externalizaci a explicitní vyjádření myšlenkových pochodů. Díky stálosti psaní se myšlenky staly objektem teoretické reflexe, která vyústila ve vývoji logiky a později vzniku západní vědy. Arabské číslice a pokročilé matematické notace se staly uživatelským rozhraním do univerza matematiky a umožnily myšlenkové operace, které s římskými číslicemi jednoduše nebyly možné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když se skotský inženýr a ekonom William Playfair na konci 18. století rozhodl místo klasického tabulkového znázornění dat použít graf s časovou osou, vytvořil první infografiku a změnil naše intuice o tom, jak přemýšlíme o vztahu vývoje dat za časové období. Zatímco data použitá Playfairem byla veřejně dostupná, teprve jejich vizualizace v čase vedle reálně k novému poznání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V neposlední řadě grafické uživatelské rozhraní vedlo k masivnímu rozšíření počítačů mezi netechnické uživatele. A to tím, že zakrylo veškerou komplexitu hardwaru a místo přepojování kabelů nebo psaní kódu do příkazové řádky počítače nabídlo metaforu pracovního stolu, klikání a přetahování ikon, tedy aktivity, které využívají naše přirozené intuice o fungování světa a práce s fyzickými objekty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Úspěch statistických grafů a grafického uživatelského rozhraní se zakládá na principech, které obhajuje geniální inženýr a designér Bret Victor: chceme-li porozumět komplexním systémům, nejhorší, co můžeme udělat, je o nich mluvit. Místo toho bychom měli systémy modelovat nebo si s nimi „hrát“ ve smyslu přímé manipulace objektů a prostoru kolem nás.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ne náhodou stejnou myšlenku zastávali během počátků počítačové éry první průkopníci Vannevar Bush, J. R. Lickider nebo Douglas Engelbart. Zmínění autoři se obávali, že modernizace společnosti přinese informační zahlcení, které paralyzuje biologické limity našich rozhodovacích schopností. Komplexita světa podle nich měla být znovu uchopitelná, pokud vytvoříme nové formy reprezentace informací a stále užší symbiotický vztah člověka a stroje povede k rozšíření lidského intelektu. Všichni tři si tuto budoucí roli počítačů a technologie obecně představovali především jako revoluci v informační vizualizaci a tvorbě revolučních uživatelských rozhraní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vrátíme-li se k problematice klimatických změn, těžko najdeme lepší způsob získávání dat než ten, který nám nabízí metody a postupy současné moderní vědy. Pokud nám ale historie technologie jakožto forem reprezentací a kognitivních nástrojů něco říká, mít samotná data automaticky nevede k poznání. Data je třeba reprezentovat, interpretovat a zasadit do širšího kontextu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A zde se právě otevírá prostor pro mnohem intenzivnější intervence umění a spekulativního designu. Tyto obory jsou výjimečně vybavené k tomu, aby hrubá data transformovaly do nových forem vizuálních, ale též zvukových nebo taktilních reprezentací. Nové projekty by měly lépe reprezentovat globální symptomy klimatických změn tak, jak se dotýkají lidí v jejich bezprostředním kontextu: mohly by vysvětlit, co má společného zdražení cen určitých potravin v místním obchodu a záplavy nebo drsná sucha tisíce kilometrů daleko.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nebo naopak je potřeba projektů, které by pravidelně vytěžováním osobních dat ve stylu Kvantifikovaného Já (Quantified Self) a sociálních dat ze sociálního síti reprezentovaly, jak lokální činnosti lidí mají dopad v globálním měřítku. Sám si vzpomínám, jak mé mínění o udržitelné konzumaci ovlivnila infografika mapující, jak nákupem živočišných produktů přispívám ke spotřebě stovek až tisíce litrů vody potřebných na chov jednoho kusu dobytka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na cestě se lepší reprezentací komplexních systémů se mi také zdají být obory interakce člověka a stroje a informačního design přirozenými partnery.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak například propojení interakce člověka a stroje společně s kybernetikou přineslo jeden z vůbec nejodvážnějších projektů: mezi lety 1970 až 1973 za socialistické vlády chilského prezidenta Salvadora Allendeho projekt Cybersyn. Allendovým plánem bylo znárodnit ekonomiku a produkovat cenově dostupné zboží pro celou společnost. Po roce se Allendův ředitel státní agentury CORFO Fernando Flores rozhodl povolat Stafforda Beera, předního britskému kybernetika, aby Chile pomohl vytvořit moderní, na kybernetice založenou alternativu ke klasickému centralizovanému plánování. Beer navrhl propojit továrny a další místa zapojených do ekonomické produkce pomocí dálnopisných strojů Telex a počítače IBM. Vytvořili tím první „socialistický internet“. Přes něj tekla data o produkci, pracujících apod. do softwaru, který data statisticky analyzoval a modeloval budoucí predikce a doporučení. Ty byly nakonec zobrazovány ve futuristicky navrženém operačním středisku připomínající sci-fi můstek paluby Star Trek. Zde získaná data o stavu ekonomiky se v reálném čase pravidelně zobrazovala. Uživatelské rozhraní poskytovalo operátorům vizuální zpětnou vazbu o ekonomických komplexitách ke Cybersynu připojených částí státu. Na doporučení počítače pak měli operátoři-manažeři aktivovat ekonomické intervence.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Po násilném politickém převratu neměla pro tento socialistický experiment nová pravicová vláda pochopení. To sice způsobilo formální konec Cybersynu, ale projekt jako takový měl i tak mnoho problémů: od nepromyšlenému delegování rozhodovacích pravomocí na lokální úrovni až po nedostačující rychlost sítě a výpočetního výkonu. Myšlenky radikálního Cybersynu, jak se poprat s komplexitou světa, ale najdeme dnes všude kolem nás.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mediální teoretička Shannon Mattern ve své historii zobrazování komplexních dat vedle klasických vícemonitorových terminálů používaných profesionály ve finanční sféře zmiňuje i projekty využívající kybernetických principů a datové analýzy v nejvyšší politice a plánování měst. Zmiňuje například iPad aplikaci „No. 10 Dashboard“, kterou si nechal na míru vytvořit bývalý premiér David Cameron. Tato aplikace poskytovala přístup k datům o finančním sektoru, bydlení, zaměstnanosti nebo aktuálním veřejném mínění. Podle novin Guardian se David Cameron nechal slyšet, že může řídit vládu vzdáleně pomocí svého chytrého telefonu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mattern dále popisuje, že mnoho měst začalo využívat formu digitální „nástěnky“ pro vizualizaci důležitých urbánních dat. V roce 1999 starosta amerického Baltimoru, Martin O’Malley pod tlakem vzrůstající kriminality a vysokých daní zavedl aplikaci CitiStat pro interní kvantitativní monitorování politické zodpovědnosti. V roce 2003 část aplikace a statistických dat byla zpřístupněna přes web veřejnosti. Další americká města a státy přinesly vlastní verzi nástěnky pro sledování urbánních dat. V evropském prostředí pak Vídeň, Boloňa a další města iniciovaly projekt „urbanAPI“, jehož cílem je poskytnou standardizovaný software pro analýzu, vizuální reprezentaci a také řízení urbánního prostředí a socio-ekonomických aktivit napříč městy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tyto urbánní nástěnky a městská rozhraní neplní nic menšího, než že rozšiřují naše přirozené kognitivní a perceptuální schopnosti, které přibližují město jako jeden celistvý, propojený organismus.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnoho lidí ve svých chytrých telefonech má již podobné aplikace nainstalované. Chci si ale představit, že se stejnou pečlivostí a vášní nosíme v našich kapsách na každém kroku přehledné informace o stavu naší planety. Chci si přestavit okamžik, kdy nejen vybraná města západního světa, ale všechna města budou otevřenou chytrou digitální a programovatelnou platformou, která vedle turistických informací poskytnou všem stejně přehledné informace o zdrojích a příčinách svých uhlíkových stop, plýtvání potravinami, spotřeby vody, chovu zvířat apod.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Proč zůstávat u mobilních aplikací? Aplikace virtuální a rozšířené reality může rétorickou sílu vizuální reprezentace dále pozvednout. Vedle sledování dvourozměrných obrazovek by tyto technologie mohly komplexitu klimatických změn přenést do nám dobře známého každodenního prostředí. Představme si AR\u002FVR aplikaci, kterou si člověk spustí někde na břehu v Amsterdamu a v rozšířené realitě si zobrazí, jak budou ulice Amsterdamu vypadat za 50 nebo 100 let, až stoupnou hladiny oceánu. Ba co více, parametrické nastavení aplikace může ukázat podle množství emisí CO2 hned několik možných budoucích scénářů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud v rámci zvýšení energetické efektivity města bude žádoucí provést radikálnější urbanistické změny, je vždycky jednodušší takové změny prototypovat v hyper realistické virtuální realitě než v našem „těžkopádném“ fyzickém světě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V takových případech neuchopitelná data a vědecké poznatky získávají hmatatelnou fyzickou podobu – tělo –, se kterým je možné interagovat a navázat intimní vztah, který ukazuje konkrétní odpovědi na abstraktní otázky a dokáže vyvolat emoce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>*\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Politická estetika klimatických změn vyžaduje po umělcích a designérech utopická, ale zároveň pragmaticky orientovaná řešení. Inovativní postupy v reprezentaci dat musí překonat, co je doposud považováno za status quo v komunikaci klimatických změn. Stále ale musí mít na paměti, že cílem není l’art pour l’art, ale snaha rozšířit kapacitu lidí vidět dynamický, komplexní celoplanetární systém, ten podivný ne-objekt, kterému říkáme \u003Cem>klimatické změny\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vzhledem ke kontroverzím kolem klimatických změn se mohou obavy prvních průkopníků osobních počítačů, že se nedokážeme vyrovnat záplavě dat, zdát částečně naplněné. Produkujeme více dat, než dokážeme zpracovat. Samotná lidská racionalita na Velká data nestačí, a tak se uchylujeme ke konspiračním teoriím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vize prvních počítačových průkopníků byla ale veskrze technooptimistická. Přibližující se symbióza člověka a technologie nebyla v jejich očích dystopie, která by nás okradla o poslední špetku toho, co je lidské. Naopak. Odmítali pomyslnou autenticitu neposkvrněné lidské přirozenosti jako falešná, neboť již od pozdního paleolitu jsme organismem, který pro své přežití navázal intimní vztah s technologií. Jsme tak zcela přirozenými kyborgy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Potřebujeme ale nové formy reprezentace dat a komplexity světa, které nám pomohou dělat správná rozhodnutí v antropocentrické době, kdy člověk, technologie, klima a příroda jsou provázanější než kdykoli předtím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na počátku 20. století se nejlepší umělkyně, umělci, designérky a designéři angažovali politicky ve tvorbě vizuální propagandy. Od druhé půlky dvacátého století vidíme, že se talent těchto oborů masivně začal užívat v nově vzniklém komerčním sektoru public relations. V našem 21. stoletím se umění a design, předně jejich unikátní talent vytvářet nové vnímatelné celky tvořené z komplexity nesourodých elementů, musí přenést do informačního designu a interakce člověka se strojem. Do kreativní tvorby různých forem urbánních nástěnek a technologických rozhraní, které rozšíří náš intelekt a umožní nám se poprat s informačním zahlcení a rozhodovací paralýzou. Pro co jiného by měly umění a design rozšiřovat náš intelekt než pro vypořádání se s největší hrozbou 21. století, která ohrožuje naše děti a vnoučata?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Článek jsem napsal pro časopis Živel, jehož nové číslo 40 vyjde v březnu 2020.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":22,"protected":20},"\u003Cp>Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":26},[30],4,[32],6,[34,14,35,36,37,38,39,40],"post-541","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article","tag-fixed",{"self":42,"collection":48,"about":51,"author":54,"replies":58,"version-history":61,"predecessor-version":64,"wp:attachment":68,"wp:term":71,"curies":78},[43],{"href":44,"targetHints":45},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541",{"allow":46},[47],"GET",[49],{"href":50},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[52],{"href":53},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[55],{"embeddable":56,"href":57},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[59],{"embeddable":56,"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=541",[62],{"count":23,"href":63},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541\u002Frevisions",[65],{"id":66,"href":67},784,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541\u002Frevisions\u002F784",[69],{"href":70},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=541",[72,75],{"taxonomy":73,"embeddable":56,"href":74},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=541",{"taxonomy":76,"embeddable":56,"href":77},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=541",[79],{"name":80,"href":81,"templated":56},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":83,"wp:term":100},[84],{"id":23,"name":85,"url":86,"description":26,"link":87,"slug":85,"avatar_urls":88,"_links":92},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":89,"48":90,"96":91},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":93,"collection":97},[94],{"href":57,"targetHints":95},{"allow":96},[47],[98],{"href":99},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[101,122],[102],{"id":30,"link":103,"name":104,"slug":104,"taxonomy":73,"_links":105},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":106,"collection":111,"about":114,"wp:post_type":117,"curies":120},[107],{"href":108,"targetHints":109},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":110},[47],[112],{"href":113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[115],{"href":116},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[118],{"href":119},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[121],{"name":80,"href":81,"templated":56},[123],{"id":32,"link":124,"name":125,"slug":125,"taxonomy":76,"_links":126},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":127,"collection":132,"about":135,"wp:post_type":138,"curies":141},[128],{"href":129,"targetHints":130},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":131},[47],[133],{"href":134},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[136],{"href":137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[139],{"href":140},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[142],{"name":80,"href":81,"templated":56},[],{"en":145,"es":149,"fr":153},{"title":146,"slug":147,"description":148},"Eco-Utopia as a Problem of Thinking in a World of Complexity","eco-utopia-as-a-problem-of-thinking-in-a-world-of-complexity","Why is climate change so hard to grasp? On representing complex, distributed systems, and on what art, design and interfaces could do to make them visible.",{"title":150,"slug":151,"description":152},"La ecoutopía como problema del pensamiento en un mundo de complejidad","la-ecoutopia-como-problema-del-pensamiento-en-un-mundo-de-complejidad","¿Por qué cuesta tanto comprender el cambio climático? Sobre la representación de sistemas complejos y distribuidos, y lo que el arte, el diseño y las interfaces pueden hacer visible.",{"title":154,"slug":155,"description":156},"L’écoutopie comme problème de pensée dans un monde de complexité","l-ecoutopie-comme-probleme-de-pensee-dans-un-monde-de-complexite","Pourquoi le changement climatique est-il si difficile à saisir ? Sur la représentation des systèmes complexes et distribués, et sur ce que l’art, le design et les interfaces pourraient rendre visible.","\u003Cp>Cuando la joven política estadounidense Alexandria Ocasio-Cortez presentó en marzo de 2019 el plan de estímulo Green New Deal para evitar las consecuencias del cambio climático global, recibió una crítica demoledora desde muchos frentes, incluidas las filas de su propia base demócrata. Su plan, que tomó el nombre y las ambiciones del New Deal de Roosevelt de la época de la Gran Depresión, quiere eliminar por completo las emisiones de gases de efecto invernadero para 2030 haciendo que toda la economía estadounidense pase de los combustibles fósiles a fuentes alternativas y que «todos los edificios existentes se reformen para que sean energéticamente eficientes». Además, exige la implantación de una sanidad pública, vivienda asequible, una educación de calidad y puestos de trabajo garantizados para quienes pierdan su empleo durante el proceso.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>El largo alcance del plan refleja la idea de que los procesos ecológicos planetarios están inevitablemente interconectados con las cuestiones económicas y sociales. Implícitamente, este «Proyecto Manhattan de la energía» se sumó a los intentos de llevar a la práctica innumerables modelos científicos de advertencia y ensayos teóricos sobre el antropoceno, y además directamente en los pisos más altos de la política estadounidense.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Las gafas holísticas con las que el Green New Deal mira las posibles soluciones a la crisis ecológica que se avecina son necesarias. Como afirman los principales defensores del plan de Ocasio-Cortez, entre los que se cuenta el influyente intelectual y disidente político , ya no hay vuelta atrás. Hay que actuar de inmediato y aceptar que el cambio climático afectará de forma fundamental a la vida de nuestros hijos y nietos. El informe del \u003Cem>Grupo Intergubernamental de Expertos sobre el Cambio Climático\u003C\u002Fem> publicado en 2018 subraya que es necesario limitar el aumento de la temperatura media global a 1,5 grados Celsius de aquí a 2100. Eso exige que reduzcamos las emisiones de CO\u003Csup>2\u003C\u002Fsup> nada menos que en un 45 % para 2030 y que pasemos por completo a la energía de fuentes renovables para 2050. Cambios tan radicales solo pueden hacerse mediante una coordinación a escala planetaria, amparada por una visión clara y unificadora. Y esa visión debía ser el Green New Deal, que, si bien suscitó un importante debate internacional, al final no obtuvo ni un solo voto en el Senado estadounidense.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Por un lado, es evidente que Ocasio-Cortez y sus partidarios presentaron un manifiesto motivador más que un documento legislativo; tenía apenas catorce páginas y no entraba en detalles sobre cómo aplicar cada uno de los puntos. Y no eran puntos triviales. El plan contenía de facto la necesidad de legislar una sanidad estatal, una renta incondicional e intervenciones técnicas revolucionarias en el sector energético. No es casualidad que los demócratas no hayan logrado hasta ahora sacar adelante por separado ni uno solo de estos puntos. El Green New Deal intenta así impulsar los cambios más radicales de la historia de los Estados Unidos sin haberse asegurado antes entre la gente el apoyo a su premisa básica: que el cambio climático existe y que su principal motor es la actividad humana.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>El cambio climático se equipara sin dificultad a otros peligros a los que se enfrenta la humanidad: la fuerza destructiva de las armas nucleares o el impacto negativo de la inteligencia artificial en el mercado laboral y en la democracia y, en el momento de la singularidad, potencialmente en toda la humanidad. Aunque en las cuestiones de las armas nucleares y la inteligencia artificial hay muchas disputas, variables científicas y posibles soluciones, a diferencia del cambio climático nadie pone en duda que son peligrosas y pueden causar una catástrofe de dimensiones globales. ¿Cómo podemos explicar, entonces, que una gran parte de la población siga rechazando un hecho respaldado por la inmensa mayoría de la comunidad científica y confirmado sistemáticamente por el Grupo Intergubernamental de Expertos sobre el Cambio Climático de la ONU? Sin duda, la política y los intereses ideológicos desempeñan un papel importante; aun así, en este texto quiero centrarme en un ángulo menos comentado, que es dominio cercano de artistas, diseñadores y también tecnólogos modernos. Este ángulo atañe a la \u003Cstrong>forma de representación\u003C\u002Fstrong> de los sistemas complejos globales y masivamente distribuidos, entre los que podemos contar precisamente el cambio climático.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Si hablamos de armas nucleares, todos evocamos una imagen concreta (una bomba, el hongo atómico) o un acontecimiento (Hiroshima o Nagasaki). Gracias a la literatura y el cine de ciencia ficción y, últimamente, también a las logradas series Chernobyl, producida por HBO, y Black Mirror, la mayoría de la gente es capaz de imaginar objetos o acontecimientos concretos que han ocurrido o pueden ocurrir si la tecnología moderna se nos va de las manos. Los objetos y los acontecimientos sirven de forma natural a la mente humana como iconos sustitutos asibles en el escritorio de nuestra mente, que representan de manera simplificada fenómenos técnicos complejos y, al mismo tiempo, con su estética, ayudan a explicar cómo funciona el poder destructivo de dichas amenazas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Para el cambio climático difícilmente encontraríamos un único icono coherente. Y ello porque el cambio climático no es un objeto ni un acontecimiento, sino un sistema dinámico que no se puede localizar en un solo lugar, sino que está distribuido por todo el planeta. Su complejidad y sus mecanismos de retroalimentación conducen a menudo a resultados paradójicos, en los que el calentamiento provoca a la vez enfriamiento, sequía y lluvias intensas. La no localidad del cambio climático hace entonces casi imposible que una persona corriente comprenda toda la gama de cambios globales: quizá piense en el deshielo de los glaciares, pero mucho menos en los problemas de riego de la agricultura india, en la falta de agua potable en el continente africano, que agrava las oleadas migratorias hacia Europa, o en la caída del PIB de entre un 1,2 y un 20 % en ciertos estados de Estados Unidos por cada grado de calentamiento.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>El problema de la forma de representación del cambio climático reside en que el cambio climático, al igual que la economía capitalista, es un no-objeto que no es fenomenológicamente accesible a la percepción directa. Al mismo tiempo, el cambio climático es un sistema no lineal que produce numerosos mecanismos de retroalimentación y propiedades emergentes e imprevisibles que, sin modelos científicos sofisticados, sencillamente no somos capaces de representarnos en la cabeza. Si no podemos imaginar algo, eso conduce a la incomprensión. Y eso abre, en el mercado de las ideas, espacio para explicaciones simplificadoras e ideológicamente satisfactorias, a las que llamamos teorías de la conspiración.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pero la culpa no es solo de la gente corriente. A los expertos y a los activistas les falta la imaginación científica y política que presente un problema tan complejo de otro modo que con palabras y textos. El lenguaje natural es un medio de cientos de miles de años de antigüedad, con un «ancho de banda» de datos estrictamente lineal y bajo, y por eso es la herramienta menos adecuada para explicar sistemas distribuidos complejos y no lineales. Por analogía, es como si quisiéramos ver en el cine una película en alta definición haciendo que alguien nos describa con palabras lo que ocurre en la pantalla. Y, sin embargo, así es exactamente como le llega a la mayoría de la gente la información sobre el cambio climático: en palabras.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>¿Cuál es la alternativa? Puede ayudar el conocido aforismo popular de que una imagen vale más que mil palabras. Señala, en efecto, que la mente humana comprende la realidad más, y a menudo mejor, de lo que es capaz de expresar con meras palabras. Cuando vemos de lejos un rostro conocido en una calle concurrida, lo hemos reconocido, pero no sabemos decir cómo. Del mismo modo, los maestros artesanos o los profesores de música transmiten sus conocimientos a los principiantes con palabras, pero cuando se acercan a explicar un rendimiento excepcional, no les queda en su repertorio otra cosa que mostrar directamente el procedimiento correcto y pedir al alumno que lo imite lo mejor posible. Bruno Latour, en su texto sobre la visualización y la cognición, señala la fuerza retórica de las imágenes y el hecho de que la ingeniería, la botánica, la arquitectura, las matemáticas y otros campos necesitan, para describir plenamente sus temas, un medio visual que vaya más allá de los meros textos.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Las imágenes que tengo en mente en este texto no son unas cualesquiera. No son imágenes estáticas que imitan algo que existe. Al contrario, son imágenes dinámicas e interactivas que construyen algo que hasta ahora no existía. Una nueva mirada a la realidad. Y deben ser una herramienta que conduzca a una mejor comprensión.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La ciencia cognitiva y la psicología trabajan a menudo con el concepto de «modelo mental», en tanto que imagen mental, construida subjetivamente, de un determinado fragmento del mundo que nos informa de qué acciones y tipos de comportamiento siguientes son pertinentes y racionales para nosotros. La estética política del teórico político británico Nick Srnicek, que se inspiró en Fredric Jameson, emplea por su parte el concepto de «mapeo cognitivo». A diferencia del «modelo mental», el mapeo cognitivo apunta no solo al resultado final (el modelo), sino al proceso mismo de construcción activa con el que el sujeto aprehende el mundo. Todos nos entregamos al mapeo cognitivo cuando nos encontramos en una ciudad nueva o cuando usamos una tecnología nueva: averiguamos dónde estamos y qué podemos hacer. Tanto el urbanismo, del que procede originalmente el concepto de mapeo cognitivo, como los diseñadores de interfaces de usuario deben concebir sus soluciones de modo que simplifiquen al máximo el mapeo cognitivo a sus usuarios. Para ello se sirven de diversos procedimientos funcionales y estéticos, signos y símbolos que definen las acciones adecuadas y admisibles del ser humano-usuario. Si nos guiamos por ellos y los diseñadores han hecho un buen trabajo, las cosas nos funcionan, las tenemos bajo control y tenemos la sensación de que nos ayudan a comprender.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La historia está llena de ejemplos en los que las nuevas tecnologías y los nuevos medios abrieron caminos hacia una nueva comprensión del mundo. La historia de la tecnología me parece, en gran medida, una historia de nuevas formas de representar el mundo, que llevaron a la conciencia colectiva nuevas formas de pensamiento.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Por ejemplo, el teórico canadiense Marshall McLuhan intentó un estudio sistemático de los cambios cognitivos provocados por las tecnologías mediáticas. McLuhan señalaba cómo la introducción del alfabeto fonético en la antigua Grecia provocó cambios fundamentales en la cultura oral y cómo la sociedad empezó a desplazarse de un estilo de pensamiento mítico y narrativo a un razonamiento lineal y secuencial. La escritura permitió externalizar los procesos de pensamiento y expresarlos de forma explícita. Gracias a la permanencia de la escritura, los pensamientos se convirtieron en objeto de reflexión teórica, que desembocó en el desarrollo de la lógica y, más tarde, en el nacimiento de la ciencia occidental. Los números arábigos y las notaciones matemáticas avanzadas se convirtieron en la interfaz de usuario del universo de las matemáticas e hicieron posibles operaciones mentales que con los números romanos sencillamente no eran posibles.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Cuando el ingeniero y economista escocés William Playfair decidió a finales del siglo XVIII utilizar, en lugar de la clásica presentación tabular de los datos, un gráfico con un eje temporal, creó la primera infografía y cambió nuestras intuiciones sobre cómo pensamos la evolución de los datos a lo largo de un periodo de tiempo. Si bien los datos que utilizó Playfair eran públicos, solo su visualización en el tiempo condujo realmente a un nuevo conocimiento.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Por último, pero no menos importante, la interfaz gráfica de usuario condujo a la difusión masiva de los ordenadores entre usuarios no técnicos. Y lo hizo ocultando toda la complejidad del hardware y ofreciendo, en lugar de reconectar cables o escribir código en la línea de comandos del ordenador, la metáfora del escritorio, hacer clic y arrastrar iconos, es decir, actividades que aprovechan nuestras intuiciones naturales sobre el funcionamiento del mundo y el manejo de objetos físicos.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>El éxito de los gráficos estadísticos y de la interfaz gráfica de usuario se basa en los principios que defiende el genial ingeniero y diseñador Bret Victor: si queremos comprender sistemas complejos, lo peor que podemos hacer es hablar de ellos. En lugar de eso, deberíamos modelar los sistemas o «jugar» con ellos, en el sentido de la manipulación directa de los objetos y del espacio que nos rodea.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>No es casualidad que la misma idea la sostuvieran, en los inicios de la era informática, los primeros pioneros: Vannevar Bush, J. C. R. Licklider o Douglas Engelbart. Estos autores temían que la modernización de la sociedad trajera una sobrecarga de información que paralizara los límites biológicos de nuestra capacidad de decisión. A su juicio, la complejidad del mundo podría volver a ser abarcable si creábamos nuevas formas de representar la información y si una relación simbiótica cada vez más estrecha entre el ser humano y la máquina conducía a la ampliación del intelecto humano. Los tres imaginaban este papel futuro de los ordenadores, y de la tecnología en general, sobre todo como una revolución en la visualización de la información y en la creación de interfaces de usuario revolucionarias.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Si volvemos a la cuestión del cambio climático, difícilmente encontraremos una manera mejor de obtener datos que la que nos ofrecen los métodos y procedimientos de la ciencia moderna actual. Pero si la historia de la tecnología, en tanto que historia de formas de representación y de herramientas cognitivas, nos dice algo, es que tener los datos por sí solos no conduce automáticamente al conocimiento. Los datos hay que representarlos, interpretarlos y situarlos en un contexto más amplio.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Y es justo aquí donde se abre espacio para intervenciones mucho más intensas del arte y del diseño especulativo. Estos campos están excepcionalmente preparados para transformar los datos en bruto en nuevas formas de representación visual, pero también sonora o táctil. Los nuevos proyectos deberían representar mejor los síntomas globales del cambio climático tal como afectan a las personas en su contexto inmediato: podrían explicar qué tiene en común la subida del precio de ciertos alimentos en la tienda del barrio con las inundaciones o las duras sequías a miles de kilómetros de distancia.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>O, al contrario, hacen falta proyectos que, extrayendo periódicamente datos personales al estilo del yo cuantificado (Quantified Self) y datos sociales de las redes sociales, representen cómo las actividades locales de las personas tienen un impacto a escala global. Yo mismo recuerdo cómo influyó en mi opinión sobre el consumo sostenible una infografía que mostraba cómo, al comprar productos de origen animal, contribuyo al consumo de cientos o miles de litros de agua necesarios para criar una sola res.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>En el camino hacia una mejor representación de los sistemas complejos, los campos de la interacción persona-ordenador y del diseño de información me parecen también socios naturales.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Así, por ejemplo, la unión de la interacción persona-ordenador con la cibernética dio lugar a uno de los proyectos más audaces que han existido: el proyecto Cybersyn, entre 1970 y 1973, durante el gobierno socialista del presidente chileno Salvador Allende. El plan de Allende era nacionalizar la economía y producir bienes asequibles para toda la sociedad. Al cabo de un año, Fernando Flores, director de la agencia estatal CORFO con Allende, decidió llamar a Stafford Beer, destacado cibernético británico, para que ayudara a Chile a crear una alternativa moderna, basada en la cibernética, a la planificación centralizada clásica. Beer propuso conectar las fábricas y otros lugares implicados en la producción económica mediante teletipos Telex y un ordenador IBM. Crearon así la primera «internet socialista». A través de ella, los datos sobre la producción, los trabajadores, etc. fluían hacia un software que los analizaba estadísticamente y modelaba predicciones y recomendaciones futuras. Estas se mostraban finalmente en una sala de operaciones de diseño futurista que recordaba al puente de mando de ciencia ficción de la nave de Star Trek. Los datos sobre el estado de la economía obtenidos allí se mostraban periódicamente en tiempo real. La interfaz de usuario proporcionaba a los operadores retroalimentación visual sobre las complejidades económicas de las partes del Estado conectadas a Cybersyn. Siguiendo la recomendación del ordenador, los operadores-gestores debían entonces activar intervenciones económicas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tras el violento golpe de Estado, el nuevo gobierno de derechas no tuvo ninguna comprensión para este experimento socialista. Eso supuso el fin formal de Cybersyn, pero el proyecto como tal ya tenía muchos problemas: desde una delegación poco meditada de las competencias de decisión en el nivel local hasta una velocidad de red y una potencia de cálculo insuficientes. Sin embargo, las ideas del radical Cybersyn sobre cómo lidiar con la complejidad del mundo las encontramos hoy por todas partes.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La teórica de los medios Shannon Mattern, en su historia de la visualización de datos complejos, menciona, junto a los clásicos terminales de varios monitores que utilizan los profesionales del sector financiero, proyectos que aplican principios cibernéticos y análisis de datos en la alta política y la planificación urbana. Menciona, por ejemplo, la aplicación para iPad «No. 10 Dashboard», que el ex primer ministro David Cameron se hizo crear a medida. Esta aplicación daba acceso a datos sobre el sector financiero, la vivienda, el empleo o la opinión pública del momento. Según el periódico Guardian, David Cameron llegó a decir que podía dirigir el gobierno a distancia con su teléfono inteligente.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mattern describe además cómo muchas ciudades empezaron a utilizar una forma de «panel» digital para visualizar datos urbanos importantes. En 1999, el alcalde de la ciudad estadounidense de Baltimore, Martin O’Malley, presionado por el aumento de la delincuencia y los altos impuestos, introdujo la aplicación CitiStat para el seguimiento cuantitativo interno de la rendición de cuentas política. En 2003, parte de la aplicación y de los datos estadísticos se puso a disposición del público a través de la web. Otras ciudades y estados estadounidenses crearon su propia versión del panel para seguir los datos urbanos. En el ámbito europeo, Viena, Bolonia y otras ciudades pusieron en marcha el proyecto «urbanAPI», cuyo objetivo es ofrecer un software estandarizado para el análisis, la representación visual y también la gestión del entorno urbano y de las actividades socioeconómicas en distintas ciudades.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Estos paneles urbanos e interfaces de la ciudad no hacen nada menos que ampliar nuestras capacidades cognitivas y perceptivas naturales, acercándonos la ciudad como un único organismo íntegro e interconectado.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mucha gente tiene ya aplicaciones similares instaladas en sus teléfonos inteligentes. Pero quiero imaginar que, con el mismo esmero y la misma pasión, llevamos en el bolsillo a cada paso información clara sobre el estado de nuestro planeta. Quiero imaginar el momento en que no solo determinadas ciudades del mundo occidental, sino todas las ciudades, sean una plataforma abierta, inteligente, digital y programable que, además de información turística, ofrezca a todos una información igual de clara sobre las fuentes y las causas de su huella de carbono, el desperdicio de alimentos, el consumo de agua, la cría de animales, etc.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>¿Por qué quedarse en las aplicaciones móviles? Las aplicaciones de realidad virtual y aumentada pueden elevar aún más la fuerza retórica de la representación visual. Además de mirar pantallas bidimensionales, estas tecnologías podrían trasladar la complejidad del cambio climático a los entornos cotidianos que conocemos bien. Imaginemos una aplicación de AR\u002FVR que alguien abre en algún lugar a la orilla del agua en Ámsterdam y que, en realidad aumentada, le muestra cómo serán las calles de Ámsterdam dentro de 50 o 100 años, cuando suba el nivel de los océanos. Es más, la configuración paramétrica de la aplicación puede mostrar varios escenarios futuros posibles según la cantidad de emisiones de CO2.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Si, para aumentar la eficiencia energética de una ciudad, resulta deseable llevar a cabo cambios urbanísticos más radicales, siempre es más sencillo prototipar tales cambios en una realidad virtual hiperrealista que en nuestro «torpe» mundo físico.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>En tales casos, los datos inasibles y los hallazgos científicos adquieren una forma física tangible —un cuerpo— con la que es posible interactuar y entablar una relación íntima, que muestra respuestas concretas a preguntas abstractas y es capaz de suscitar emociones.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>*\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La estética política del cambio climático exige a los artistas y diseñadores soluciones utópicas pero, al mismo tiempo, de orientación pragmática. Los procedimientos innovadores en la representación de datos deben superar lo que hasta ahora se considera el statu quo en la comunicación del cambio climático. Pero siempre deben tener presente que el objetivo no es l’art pour l’art, sino el esfuerzo por ampliar la capacidad de las personas de ver un sistema dinámico, complejo y planetario, ese extraño no-objeto al que llamamos \u003Cem>cambio climático\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dadas las controversias en torno al cambio climático, los temores de los primeros pioneros del ordenador personal de que no seríamos capaces de hacer frente a la avalancha de datos pueden parecer en parte cumplidos. Producimos más datos de los que somos capaces de procesar. La racionalidad humana por sí sola no basta para el Big Data, y así nos refugiamos en las teorías de la conspiración.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sin embargo, la visión de los primeros pioneros de la informática era profundamente tecnooptimista. A sus ojos, la simbiosis cada vez más próxima entre el ser humano y la tecnología no era una distopía que fuera a robarnos la última pizca de lo humano. Al contrario. Rechazaban la supuesta autenticidad de una naturaleza humana inmaculada por falsa, pues desde el Paleolítico tardío somos un organismo que, para sobrevivir, ha entablado una relación íntima con la tecnología. Somos, por tanto, cíborgs completamente naturales.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Lo que necesitamos, eso sí, son nuevas formas de representar los datos y la complejidad del mundo que nos ayuden a tomar las decisiones correctas en una época antropocéntrica, en la que el ser humano, la tecnología, el clima y la naturaleza están más entrelazados que nunca.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A principios del siglo XX, las mejores y los mejores artistas, diseñadoras y diseñadores se comprometieron políticamente con la creación de propaganda visual. Desde la segunda mitad del siglo XX vemos cómo el talento de estos campos empezó a utilizarse de forma masiva en el sector comercial, recién nacido, de las relaciones públicas. En nuestro siglo XXI, el arte y el diseño, sobre todo su talento único para crear nuevas totalidades perceptibles a partir de la complejidad de elementos dispares, deben trasladarse al diseño de información y a la interacción persona-ordenador. A la creación creativa de diversas formas de paneles urbanos e interfaces tecnológicas que amplíen nuestro intelecto y nos permitan lidiar con la sobrecarga de información y la parálisis en la toma de decisiones. ¿Para qué otra cosa deberían el arte y el diseño ampliar nuestro intelecto, si no para hacer frente a la mayor amenaza del siglo XXI, la que pone en peligro a nuestros hijos y nietos?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Escribí el artículo para la revista Živel, cuyo nuevo número 40 sale en marzo de 2020.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>",1790905689898]