[{"data":1,"prerenderedAt":158},["ShallowReactive",2],{"post-en-eco-utopia-as-a-problem-of-thinking-in-a-world-of-complexity":3,"translation-en-eco-utopia-as-a-problem-of-thinking-in-a-world-of-complexity":157},["Reactive",4],{"id":5,"date":6,"date_gmt":7,"guid":8,"modified":10,"modified_gmt":11,"slug":12,"status":13,"type":14,"link":15,"title":16,"content":18,"excerpt":21,"author":23,"featured_media":24,"comment_status":25,"ping_status":25,"sticky":20,"template":26,"format":27,"meta":28,"categories":29,"tags":31,"class_list":33,"_links":41,"_embedded":82,"tagsResolved":143,"translations":144},541,"10. 03. 2020","2020-03-10T00:00:00",{"rendered":9},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity","2025-07-05T12:32:56","2025-07-05T10:32:56","ekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fekoutopie-jako-problem-mysleni-ve-svete-komplexity\u002F",{"rendered":17},"Ekoutopie jako problém myšlení ve světě komplexity",{"rendered":19,"protected":20},"\u003Cp>Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových plynů tím, že celá americká ekonomika přejde z fosilních paliv na alternativní zdroje a „všechny existující budovy budou upraveny tak, aby se staly energeticky úsporné“. Vedle toho požaduje zavedení veřejného zdravotnictví, dostupné bydlení, kvalitní vzdělávaní a garantovaná pracovních místa pro ty, kteří během procesu přijdou o práci.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dalekosáhlost plánu reflektuje myšlenku, že planetární ekologické procesy jsou nevyhnutelně propojené s ekonomickými a sociálními otázkami. Implicitně se tento „Manhattan projekt pro energii“ zařadil mezi pokusy převést do praxe nespočet varovných vědeckých modelů i teoretických statí o Antropocénu, a to rovnou v nejvyšší patrech americké politiky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Holistické brýle, přes které se Green New Deal dívá na potenciální řešení blížící se ekologické krize, jsou potřebné. Jak tvrdí přední podporovatelé plánu Ocasio-Cortezové, mezi které se řadí vlivný intelektuál a politický disident , již není cesty zpět. Je třeba okamžitě jednat a akceptovat, že klimatické změny zásadně ovlivní životy našich dětí a vnoučat. Report \u003Cem>Mezivládního panelu pro změny klimatu\u003C\u002Fem> publikovaný v roce 2018 zdůrazňuje, že je nutné do roku 2100 snížit růst globální průměrné teploty o 1,5 stupně Celsia. To vyžaduje, abychom do roku 2030 redukovali emise CO\u003Csup>2\u003C\u002Fsup> o celých 45 procent a do roku 2050 zcela přešli na energii z obnovitelných zdrojů. Takové radikální změny lze učinit pouze v celoplanetární koordinaci, kterou zaštítí jasná a jednotící vize. A tou vizí měl být Green New Deal, který sice vyvolal důležitou mezinárodní diskusi, nakonec ale v americkém senátu nezískal ani jeden hlas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na jedné straně je zřejmé, že Ocasio-Cortez a její podporovatelé přišli spíše s motivačním manifestem než s legislativním dokumentem, který čítal pouhých čtrnáct stran a nerozváděl podrobnosti, jak jednotlivé body implementovat. A že se nejednalo o triviální body. Plán de facto obsahoval nutnost uzákonit státní zdravotnictví, nepodmíněný příjem a revoluční technické intervence v energetickém sektoru. Ne náhodou se demokratům doposud nepodařilo prosadit samostatně ani jeden z těchto bodů. Green New Deal se tak snaží prosadit nejradikálnější změny v historii Spojených států bez toho, aniž by si však mezi lidmi zajistil podporu základního předpokladu: že klimatické změny existují a jejich hlavním hnacím motorem je lidská aktivita.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Klimatické změny se hravě vyrovnají dalším nebezpečím, kterým lidstvo čelí: destruktivní síle jaderných zbraní nebo negativním dopadům umělé inteligence na pracovní trh a demokracii, a v momentu singularity také potenciálně na celé lidstvo. Přestože v otázkách jaderných zbraní a umělé inteligence existuje mnoho sporů, vědeckých proměnných a možných řešení, na rozdíl od klimatických změn nikdo u nich nezpochybňuje, že jsou nebezpečné a mohou způsobit katastrofu globálních rozměrů. Jak si tedy můžeme vysvětlit, že stále velká část populace odmítá fakt, který je podporován drtivou většinou vědecké komunity a je systematicky potvrzován Mezivládním panelem pro změny klimatu při OSN? Nepochybně hrají politika a ideologické zájmy důležitou roli, přesto se chci v tom textu zaměřit na méně komentovaný úhel pohledu, který je blízkou doménou umělců, designérů a také moderních technologů. Tento úhel pohledu se týká \u003Cstrong>formy reprezentace\u003C\u002Fstrong> globálních, masivně distribuovaných komplexních systémů, mezi které můžeme řadit právě klimatické změny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud mluvíme o jaderných zbraních, všichni si vybavíme konkrétní obraz (bombu, atomový hřib) nebo událost (Hirošimu nebo Nagasaki). Díky science fiction literatuře a filmu a v poslední době i povedeným seriálům Chernobyl z produkce HBO a Black Mirror si většina lidí dokáže představit konkrétní objekty nebo události, které se staly nebo mohou stát, pokud se nám moderní technologie vymkne z rukou. Objekty a události slouží přirozeně pro lidskou mysl jako uchopitelné zástupné ikony na pracovní ploše naší mysli, které zjednodušeně reprezentují komplexní technické fenomény a zároveň svou estetikou pomáhají vysvětlit, jak ničivá síla zmíněných hrozeb funguje.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>U klimatických změn bychom jednu ucelenou ikonu hledali těžko. A to proto, že klimatické změny nejsou objektem ani událostí, ale dynamickým systémem, který není lokalizovatelný na jednom místě, ale je distribuovaný po celé planetě. Jeho komplexita a zpětnovazební mechanismy vedou často k paradoxním výsledkům, kdy oteplování působí ochlazení, sucho a silné deště zároveň. Nelokálnost klimatických změn pak dělá pro běžného člověka takřka nemožné chápat celou škálu globálních změn: možná si vybaví tání ledovců, ale už méně problémy se zavlažováním v indickém zemědělství, nedostatek pitné vody na Africkém kontinentu, který zhoršuje migrační vlny do Evropy, nebo při každém 1 stupni oteplení v určitých amerických státech snížení HDP o 1,2 až 20 %.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Problém formy reprezentace klimatických změn spočívá v tom, že klimatické změny jsou podobě jako kapitalistická ekonomika ne-objektem, který není fenomenologicky přístupný přímému vnímání. Zároveň jsou klimatické změny nelineárním systémem, který produkuje mnoho zpětnovazebních mechanismů a nově vzniklé, nepředvídatelné vlastnosti, které si bez sofistikovaných vědeckých modelů jednoduše nedokážeme v hlavě představit. Pokud si něco nedokážeme představit, vede to k neporozumění. To pak otevírá na trhu idejí prostor ke tvorbě zjednodušujících a ideologicky uspokojivých vysvětlení, kterým říkáme konspirační teorie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na vině ale nejsou pouze běžní lidé. Odborníkům i aktivistům chybí vědecká i politická imaginace, která by představila tak komplexní problém jiným způsobem než slovy a texty. Přirozený jazyk je statisíce let staré médium, které má striktně lineární a nízkou datovou „propustnost“, a proto je nejméně vhodným nástrojem pro vysvětlování komplexních, nelineárních distribuovaných systémů. Analogicky se jedná o případ, kdy bychom se chtěli v kině dívat na film ve vysokém rozlišení tak, že nám někdo bude popisovat slovy, co se na filmovém plátně děje. Přesně tak se ale k většině lidí informace o klimatických změnách dostávají: ve slovech.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaká je alternativa? Pomoct může známý lidový aforismus, že obraz řekne více než tisíc slov. Poukazuje totiž na fakt, že lidská mysl rozumí realitě více a často lépe, než dokáže vyjádřit pouhými slovy. Když z dálky na rušné ulici vidíme známý obličej, poznali jsme ho, ale nedokážeme říct jak. Podobně řemeslní mistři nebo učitelé hudby předávají začátečníkům znalosti slovem, ale když se blíží k vysvětlení mimořádných výkonů, nezbývá jim v repertoáru nic jiného, než správný postup přímo ukázat a požadovat po žákovi, aby daný postup co nejlépe napodobil. Bruno Latour v textu o Poznání a a vizualizaci poukazuje na rétorickou sílu obrazů i fakt, že obory inženýrství, botaniky, architektury, matematiky a dalších potřebují pro plný popis svých témat vizuální médium, které přesahuje pouhé texty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Obrazy, které mám v tomto textu na mysli, nejsou kdejaké. Nejsou to statické obrazy, které napodobují něco, co existuje. Naopak jsou to dynamické a interaktivní obrazy, které konstruují něco, co doposud neexistovalo. Nový pohled na realitu. A musí být nástrojem, který vede k lepšímu porozumění.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kognitivní věda a psychologie často pracují s pojmem „mentální model“, jakožto subjektivně konstruovaným mentálním obrazem určitého výseku světa, který nás informuje o tom, jaké následující akce a typy chování jsou pro nás relevantní a racionální. Polická estetika britského politologa Nicka Srniceka, který čerpal z Fredrica Jamesona, pak užívá koncept „kognitivního mapování“. Oproti „mentálnímu modelu“ poukazuje kognitivní mapování nejen na finální výsledek (model), ale na samotný proces aktivní konstrukce uchopování světa ze strany subjektu. Kognitivnímu mapování se oddáváme všichni, když se ocitneme v novém městě nebo když používáme novou technologii: zjišťujeme, kde jsme a co můžeme dělat. Jak urbanismus, ze kterého koncept kognitivního mapování původně pochází, tak designéři uživatelských rozhraní musí navrhovat svá řešení tak, aby kognitivní mapování svým uživatelům co nejvíce zjednodušili. K tomu si dopomáhají různými funkčními a estetickými postupy, znaky a symboly, které definují vhodné a přípustné akce člověka-uživatele. Pokud se tím řídíme a designéři odvedli dobrou práci, věci pro nás fungují, máme nad nimi kontrolu a máme pocit, že nám pomáhají s porozuměním.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Historie je plná příkladů, kdy nové technologie a média zprostředkovávaly cesty k novému porozumění světa. Historie technologie se mi zdá do velké míry jako historie nových forem reprezentace světa, které přinesly do kolektivního vědomí nové formy myšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Například kanadský teoretik Marshall McLuhan se snažil o systematickou studii kognitivních změn vyvolaných mediálními technologiemi. McLuhan poukazoval na to, jak zavedení fonetické abecedy v antickém Řecku vyvolalo zásadní změny v orální kultuře a od mýtického narativního stylu myšlení se společnost začala přesouvat k lineárnímu a sekvenčnímu uvažování. Psaní umožnilo externalizaci a explicitní vyjádření myšlenkových pochodů. Díky stálosti psaní se myšlenky staly objektem teoretické reflexe, která vyústila ve vývoji logiky a později vzniku západní vědy. Arabské číslice a pokročilé matematické notace se staly uživatelským rozhraním do univerza matematiky a umožnily myšlenkové operace, které s římskými číslicemi jednoduše nebyly možné.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když se skotský inženýr a ekonom William Playfair na konci 18. století rozhodl místo klasického tabulkového znázornění dat použít graf s časovou osou, vytvořil první infografiku a změnil naše intuice o tom, jak přemýšlíme o vztahu vývoje dat za časové období. Zatímco data použitá Playfairem byla veřejně dostupná, teprve jejich vizualizace v čase vedle reálně k novému poznání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V neposlední řadě grafické uživatelské rozhraní vedlo k masivnímu rozšíření počítačů mezi netechnické uživatele. A to tím, že zakrylo veškerou komplexitu hardwaru a místo přepojování kabelů nebo psaní kódu do příkazové řádky počítače nabídlo metaforu pracovního stolu, klikání a přetahování ikon, tedy aktivity, které využívají naše přirozené intuice o fungování světa a práce s fyzickými objekty.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Úspěch statistických grafů a grafického uživatelského rozhraní se zakládá na principech, které obhajuje geniální inženýr a designér Bret Victor: chceme-li porozumět komplexním systémům, nejhorší, co můžeme udělat, je o nich mluvit. Místo toho bychom měli systémy modelovat nebo si s nimi „hrát“ ve smyslu přímé manipulace objektů a prostoru kolem nás.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ne náhodou stejnou myšlenku zastávali během počátků počítačové éry první průkopníci Vannevar Bush, J. R. Lickider nebo Douglas Engelbart. Zmínění autoři se obávali, že modernizace společnosti přinese informační zahlcení, které paralyzuje biologické limity našich rozhodovacích schopností. Komplexita světa podle nich měla být znovu uchopitelná, pokud vytvoříme nové formy reprezentace informací a stále užší symbiotický vztah člověka a stroje povede k rozšíření lidského intelektu. Všichni tři si tuto budoucí roli počítačů a technologie obecně představovali především jako revoluci v informační vizualizaci a tvorbě revolučních uživatelských rozhraní.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vrátíme-li se k problematice klimatických změn, těžko najdeme lepší způsob získávání dat než ten, který nám nabízí metody a postupy současné moderní vědy. Pokud nám ale historie technologie jakožto forem reprezentací a kognitivních nástrojů něco říká, mít samotná data automaticky nevede k poznání. Data je třeba reprezentovat, interpretovat a zasadit do širšího kontextu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A zde se právě otevírá prostor pro mnohem intenzivnější intervence umění a spekulativního designu. Tyto obory jsou výjimečně vybavené k tomu, aby hrubá data transformovaly do nových forem vizuálních, ale též zvukových nebo taktilních reprezentací. Nové projekty by měly lépe reprezentovat globální symptomy klimatických změn tak, jak se dotýkají lidí v jejich bezprostředním kontextu: mohly by vysvětlit, co má společného zdražení cen určitých potravin v místním obchodu a záplavy nebo drsná sucha tisíce kilometrů daleko.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nebo naopak je potřeba projektů, které by pravidelně vytěžováním osobních dat ve stylu Kvantifikovaného Já (Quantified Self) a sociálních dat ze sociálního síti reprezentovaly, jak lokální činnosti lidí mají dopad v globálním měřítku. Sám si vzpomínám, jak mé mínění o udržitelné konzumaci ovlivnila infografika mapující, jak nákupem živočišných produktů přispívám ke spotřebě stovek až tisíce litrů vody potřebných na chov jednoho kusu dobytka.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na cestě se lepší reprezentací komplexních systémů se mi také zdají být obory interakce člověka a stroje a informačního design přirozenými partnery.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tak například propojení interakce člověka a stroje společně s kybernetikou přineslo jeden z vůbec nejodvážnějších projektů: mezi lety 1970 až 1973 za socialistické vlády chilského prezidenta Salvadora Allendeho projekt Cybersyn. Allendovým plánem bylo znárodnit ekonomiku a produkovat cenově dostupné zboží pro celou společnost. Po roce se Allendův ředitel státní agentury CORFO Fernando Flores rozhodl povolat Stafforda Beera, předního britskému kybernetika, aby Chile pomohl vytvořit moderní, na kybernetice založenou alternativu ke klasickému centralizovanému plánování. Beer navrhl propojit továrny a další místa zapojených do ekonomické produkce pomocí dálnopisných strojů Telex a počítače IBM. Vytvořili tím první „socialistický internet“. Přes něj tekla data o produkci, pracujících apod. do softwaru, který data statisticky analyzoval a modeloval budoucí predikce a doporučení. Ty byly nakonec zobrazovány ve futuristicky navrženém operačním středisku připomínající sci-fi můstek paluby Star Trek. Zde získaná data o stavu ekonomiky se v reálném čase pravidelně zobrazovala. Uživatelské rozhraní poskytovalo operátorům vizuální zpětnou vazbu o ekonomických komplexitách ke Cybersynu připojených částí státu. Na doporučení počítače pak měli operátoři-manažeři aktivovat ekonomické intervence.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Po násilném politickém převratu neměla pro tento socialistický experiment nová pravicová vláda pochopení. To sice způsobilo formální konec Cybersynu, ale projekt jako takový měl i tak mnoho problémů: od nepromyšlenému delegování rozhodovacích pravomocí na lokální úrovni až po nedostačující rychlost sítě a výpočetního výkonu. Myšlenky radikálního Cybersynu, jak se poprat s komplexitou světa, ale najdeme dnes všude kolem nás.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mediální teoretička Shannon Mattern ve své historii zobrazování komplexních dat vedle klasických vícemonitorových terminálů používaných profesionály ve finanční sféře zmiňuje i projekty využívající kybernetických principů a datové analýzy v nejvyšší politice a plánování měst. Zmiňuje například iPad aplikaci „No. 10 Dashboard“, kterou si nechal na míru vytvořit bývalý premiér David Cameron. Tato aplikace poskytovala přístup k datům o finančním sektoru, bydlení, zaměstnanosti nebo aktuálním veřejném mínění. Podle novin Guardian se David Cameron nechal slyšet, že může řídit vládu vzdáleně pomocí svého chytrého telefonu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mattern dále popisuje, že mnoho měst začalo využívat formu digitální „nástěnky“ pro vizualizaci důležitých urbánních dat. V roce 1999 starosta amerického Baltimoru, Martin O’Malley pod tlakem vzrůstající kriminality a vysokých daní zavedl aplikaci CitiStat pro interní kvantitativní monitorování politické zodpovědnosti. V roce 2003 část aplikace a statistických dat byla zpřístupněna přes web veřejnosti. Další americká města a státy přinesly vlastní verzi nástěnky pro sledování urbánních dat. V evropském prostředí pak Vídeň, Boloňa a další města iniciovaly projekt „urbanAPI“, jehož cílem je poskytnou standardizovaný software pro analýzu, vizuální reprezentaci a také řízení urbánního prostředí a socio-ekonomických aktivit napříč městy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tyto urbánní nástěnky a městská rozhraní neplní nic menšího, než že rozšiřují naše přirozené kognitivní a perceptuální schopnosti, které přibližují město jako jeden celistvý, propojený organismus.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mnoho lidí ve svých chytrých telefonech má již podobné aplikace nainstalované. Chci si ale představit, že se stejnou pečlivostí a vášní nosíme v našich kapsách na každém kroku přehledné informace o stavu naší planety. Chci si přestavit okamžik, kdy nejen vybraná města západního světa, ale všechna města budou otevřenou chytrou digitální a programovatelnou platformou, která vedle turistických informací poskytnou všem stejně přehledné informace o zdrojích a příčinách svých uhlíkových stop, plýtvání potravinami, spotřeby vody, chovu zvířat apod.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Proč zůstávat u mobilních aplikací? Aplikace virtuální a rozšířené reality může rétorickou sílu vizuální reprezentace dále pozvednout. Vedle sledování dvourozměrných obrazovek by tyto technologie mohly komplexitu klimatických změn přenést do nám dobře známého každodenního prostředí. Představme si AR\u002FVR aplikaci, kterou si člověk spustí někde na břehu v Amsterdamu a v rozšířené realitě si zobrazí, jak budou ulice Amsterdamu vypadat za 50 nebo 100 let, až stoupnou hladiny oceánu. Ba co více, parametrické nastavení aplikace může ukázat podle množství emisí CO2 hned několik možných budoucích scénářů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pokud v rámci zvýšení energetické efektivity města bude žádoucí provést radikálnější urbanistické změny, je vždycky jednodušší takové změny prototypovat v hyper realistické virtuální realitě než v našem „těžkopádném“ fyzickém světě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V takových případech neuchopitelná data a vědecké poznatky získávají hmatatelnou fyzickou podobu – tělo –, se kterým je možné interagovat a navázat intimní vztah, který ukazuje konkrétní odpovědi na abstraktní otázky a dokáže vyvolat emoce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>*\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Politická estetika klimatických změn vyžaduje po umělcích a designérech utopická, ale zároveň pragmaticky orientovaná řešení. Inovativní postupy v reprezentaci dat musí překonat, co je doposud považováno za status quo v komunikaci klimatických změn. Stále ale musí mít na paměti, že cílem není l’art pour l’art, ale snaha rozšířit kapacitu lidí vidět dynamický, komplexní celoplanetární systém, ten podivný ne-objekt, kterému říkáme \u003Cem>klimatické změny\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vzhledem ke kontroverzím kolem klimatických změn se mohou obavy prvních průkopníků osobních počítačů, že se nedokážeme vyrovnat záplavě dat, zdát částečně naplněné. Produkujeme více dat, než dokážeme zpracovat. Samotná lidská racionalita na Velká data nestačí, a tak se uchylujeme ke konspiračním teoriím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vize prvních počítačových průkopníků byla ale veskrze technooptimistická. Přibližující se symbióza člověka a technologie nebyla v jejich očích dystopie, která by nás okradla o poslední špetku toho, co je lidské. Naopak. Odmítali pomyslnou autenticitu neposkvrněné lidské přirozenosti jako falešná, neboť již od pozdního paleolitu jsme organismem, který pro své přežití navázal intimní vztah s technologií. Jsme tak zcela přirozenými kyborgy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Potřebujeme ale nové formy reprezentace dat a komplexity světa, které nám pomohou dělat správná rozhodnutí v antropocentrické době, kdy člověk, technologie, klima a příroda jsou provázanější než kdykoli předtím.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Na počátku 20. století se nejlepší umělkyně, umělci, designérky a designéři angažovali politicky ve tvorbě vizuální propagandy. Od druhé půlky dvacátého století vidíme, že se talent těchto oborů masivně začal užívat v nově vzniklém komerčním sektoru public relations. V našem 21. stoletím se umění a design, předně jejich unikátní talent vytvářet nové vnímatelné celky tvořené z komplexity nesourodých elementů, musí přenést do informačního designu a interakce člověka se strojem. Do kreativní tvorby různých forem urbánních nástěnek a technologických rozhraní, které rozšíří náš intelekt a umožní nám se poprat s informačním zahlcení a rozhodovací paralýzou. Pro co jiného by měly umění a design rozšiřovat náš intelekt než pro vypořádání se s největší hrozbou 21. století, která ohrožuje naše děti a vnoučata?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>Článek jsem napsal pro časopis Živel, jehož nové číslo 40 vyjde v březnu 2020.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":22,"protected":20},"\u003Cp>Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":26},[30],4,[32],6,[34,14,35,36,37,38,39,40],"post-541","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-article","tag-fixed",{"self":42,"collection":48,"about":51,"author":54,"replies":58,"version-history":61,"predecessor-version":64,"wp:attachment":68,"wp:term":71,"curies":78},[43],{"href":44,"targetHints":45},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541",{"allow":46},[47],"GET",[49],{"href":50},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[52],{"href":53},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[55],{"embeddable":56,"href":57},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[59],{"embeddable":56,"href":60},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=541",[62],{"count":23,"href":63},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541\u002Frevisions",[65],{"id":66,"href":67},784,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F541\u002Frevisions\u002F784",[69],{"href":70},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=541",[72,75],{"taxonomy":73,"embeddable":56,"href":74},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=541",{"taxonomy":76,"embeddable":56,"href":77},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=541",[79],{"name":80,"href":81,"templated":56},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":83,"wp:term":100},[84],{"id":23,"name":85,"url":86,"description":26,"link":87,"slug":85,"avatar_urls":88,"_links":92},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":89,"48":90,"96":91},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":93,"collection":97},[94],{"href":57,"targetHints":95},{"allow":96},[47],[98],{"href":99},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[101,122],[102],{"id":30,"link":103,"name":104,"slug":104,"taxonomy":73,"_links":105},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Farticle\u002F","article",{"self":106,"collection":111,"about":114,"wp:post_type":117,"curies":120},[107],{"href":108,"targetHints":109},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F4",{"allow":110},[47],[112],{"href":113},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[115],{"href":116},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[118],{"href":119},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=4",[121],{"name":80,"href":81,"templated":56},[123],{"id":32,"link":124,"name":125,"slug":125,"taxonomy":76,"_links":126},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":127,"collection":132,"about":135,"wp:post_type":138,"curies":141},[128],{"href":129,"targetHints":130},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":131},[47],[133],{"href":134},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[136],{"href":137},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[139],{"href":140},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[142],{"name":80,"href":81,"templated":56},[],{"en":145,"es":149,"fr":153},{"title":146,"slug":147,"description":148},"Eco-Utopia as a Problem of Thinking in a World of Complexity","eco-utopia-as-a-problem-of-thinking-in-a-world-of-complexity","Why is climate change so hard to grasp? On representing complex, distributed systems, and on what art, design and interfaces could do to make them visible.",{"title":150,"slug":151,"description":152},"La ecoutopía como problema del pensamiento en un mundo de complejidad","la-ecoutopia-como-problema-del-pensamiento-en-un-mundo-de-complejidad","¿Por qué cuesta tanto comprender el cambio climático? Sobre la representación de sistemas complejos y distribuidos, y lo que el arte, el diseño y las interfaces pueden hacer visible.",{"title":154,"slug":155,"description":156},"L’écoutopie comme problème de pensée dans un monde de complexité","l-ecoutopie-comme-probleme-de-pensee-dans-un-monde-de-complexite","Pourquoi le changement climatique est-il si difficile à saisir ? Sur la représentation des systèmes complexes et distribués, et sur ce que l’art, le design et les interfaces pourraient rendre visible.","\u003Cp>When the young American politician Alexandria Ocasio-Cortez presented the Green New Deal stimulus plan to avert the consequences of global climate change in March 2019, she met with crushing criticism from many sides, including from the ranks of her own Democratic base. Her plan, which took both its name and its ambitions from Roosevelt’s New Deal of the Great Depression, wants to eliminate greenhouse gas emissions completely by 2030 by moving the entire American economy from fossil fuels to alternative sources and by ensuring that “all existing buildings will be upgraded to become energy efficient”. Alongside that, it demands public healthcare, affordable housing, quality education and guaranteed jobs for those who lose their work in the process.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The far-reaching scope of the plan reflects the idea that planetary ecological processes are inevitably interconnected with economic and social questions. Implicitly, this “Manhattan Project for energy” joined the attempts to put into practice countless warning scientific models and theoretical essays on the Anthropocene, and to do so straight away on the highest floors of American politics.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The holistic lenses through which the Green New Deal looks at potential solutions to the approaching ecological crisis are needed. As the leading supporters of Ocasio-Cortez’s plan claim, among them the influential intellectual and political dissident , there is no way back any more. We have to act immediately and accept that climate change will fundamentally affect the lives of our children and grandchildren. The report of the \u003Cem>Intergovernmental Panel on Climate Change\u003C\u002Fem> published in 2018 stresses that the rise in global average temperature must be limited to 1.5 degrees Celsius by 2100. That requires us to cut CO\u003Csup>2\u003C\u002Fsup> emissions by a full 45 per cent by 2030 and to switch completely to energy from renewable sources by 2050. Such radical changes can only be made through planet-wide coordination, backed by a clear and unifying vision. And that vision was supposed to be the Green New Deal, which did spark an important international debate, but in the end did not win a single vote in the American Senate.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>On the one hand, it is clear that Ocasio-Cortez and her supporters came up with a motivational manifesto rather than a legislative document; it ran to a mere fourteen pages and did not go into the details of how to implement the individual points. And they were not trivial points. The plan de facto contained the need to enact state healthcare, an unconditional income and revolutionary technical interventions in the energy sector. It is no accident that the Democrats have so far failed to push through even one of these points on its own. The Green New Deal thus tries to push through the most radical changes in the history of the United States without first securing among people support for its basic premise: that climate change exists and that its main driving force is human activity.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Climate change easily matches the other dangers humanity faces: the destructive power of nuclear weapons, or the negative impact of artificial intelligence on the labour market and on democracy, and, at the moment of singularity, potentially on the whole of humanity. Although there are many disputes, scientific variables and possible solutions in the questions of nuclear weapons and artificial intelligence, unlike climate change nobody questions that they are dangerous and could cause a catastrophe of global proportions. How, then, can we explain that a large part of the population still rejects a fact that is supported by the overwhelming majority of the scientific community and systematically confirmed by the UN’s Intergovernmental Panel on Climate Change? Politics and ideological interests undoubtedly play an important role, yet in this text I want to focus on a less discussed angle, one that is the close domain of artists, designers and also modern technologists. This angle concerns the \u003Cstrong>form of representation\u003C\u002Fstrong> of global, massively distributed complex systems, among which we can count climate change.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>When we talk about nuclear weapons, we all picture a concrete image (a bomb, a mushroom cloud) or an event (Hiroshima or Nagasaki). Thanks to science fiction literature and film, and recently also to the well-made series Chernobyl, produced by HBO, and Black Mirror, most people can imagine concrete objects or events that have happened or could happen if modern technology slips out of our hands. For the human mind, objects and events naturally serve as graspable placeholder icons on the desktop of our mind, which represent complex technical phenomena in a simplified way and at the same time, through their aesthetics, help explain how the destructive power of these threats works.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>For climate change we would be hard pressed to find one coherent icon. And that is because climate change is neither an object nor an event, but a dynamic system that cannot be localised in one place but is distributed across the whole planet. Its complexity and feedback mechanisms often lead to paradoxical results, where warming causes cooling, drought and heavy rains at the same time. The non-locality of climate change then makes it almost impossible for an ordinary person to grasp the whole range of global changes: they may picture melting glaciers, but less so the irrigation problems of Indian agriculture, the lack of drinking water on the African continent, which worsens the waves of migration to Europe, or the fall in GDP of 1.2 to 20 % in certain American states for every 1 degree of warming.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The problem with the form of representation of climate change lies in the fact that climate change, much like the capitalist economy, is a non-object that is not phenomenologically accessible to direct perception. At the same time, climate change is a non-linear system that produces many feedback mechanisms and newly emerging, unpredictable properties which, without sophisticated scientific models, we simply cannot picture in our heads. If we cannot imagine something, it leads to a lack of understanding. And that, in the marketplace of ideas, opens up room for simplifying and ideologically satisfying explanations, which we call conspiracy theories.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>But it is not only ordinary people who are to blame. Experts and activists alike lack the scientific and political imagination that would present such a complex problem in some other way than in words and texts. Natural language is a medium hundreds of thousands of years old, with a strictly linear and low data “bandwidth”, and is therefore the least suitable tool for explaining complex, non-linear distributed systems. By analogy, it is as if we wanted to watch a high-definition film in a cinema by having someone describe to us in words what is happening on the screen. Yet that is exactly how information about climate change reaches most people: in words.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>What is the alternative? The well-known folk aphorism that a picture says more than a thousand words can help. It points to the fact that the human mind understands reality more, and often better, than it can express in mere words. When we see a familiar face from a distance on a busy street, we have recognised it, but we cannot say how. Similarly, master craftsmen or music teachers pass knowledge on to beginners in words, but when they come to explaining exceptional performance, they have nothing else left in their repertoire than to show the right technique directly and ask the pupil to imitate it as closely as possible. Bruno Latour, in his text on visualisation and cognition, points out the rhetorical power of images, and the fact that engineering, botany, architecture, mathematics and other fields need, to describe their subjects fully, a visual medium that goes beyond mere texts.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The images I have in mind in this text are not just any images. They are not static images that imitate something that exists. On the contrary, they are dynamic and interactive images that construct something that did not exist until now. A new view of reality. And they must be a tool that leads to better understanding.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Cognitive science and psychology often work with the notion of a “mental model”, as a subjectively constructed mental image of a certain slice of the world which informs us which subsequent actions and types of behaviour are relevant and rational for us. The political aesthetics of the British political theorist Nick Srnicek, who drew on Fredric Jameson, then uses the concept of “cognitive mapping”. Unlike the “mental model”, cognitive mapping points not only to the final result (the model), but to the very process of the subject’s active construction of a grasp of the world. We all give ourselves over to cognitive mapping when we find ourselves in a new city or when we use a new technology: we find out where we are and what we can do. Both urbanism, where the concept of cognitive mapping originally comes from, and the designers of user interfaces have to design their solutions so as to make cognitive mapping as simple as possible for their users. They help themselves to that end with various functional and aesthetic techniques, signs and symbols that define the appropriate and permissible actions of the human-user. If we follow them and the designers have done a good job, things work for us, we are in control of them and we feel that they help us understand.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>History is full of examples of new technologies and media mediating paths to a new understanding of the world. The history of technology seems to me, to a large extent, a history of new forms of representing the world, which brought new forms of thinking into the collective consciousness.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>For instance, the Canadian theorist Marshall McLuhan attempted a systematic study of the cognitive changes brought about by media technologies. McLuhan pointed out how the introduction of the phonetic alphabet in ancient Greece triggered fundamental changes in oral culture, and how society began to move from a mythical, narrative style of thinking to linear and sequential reasoning. Writing made it possible to externalise thought processes and express them explicitly. Thanks to the permanence of writing, thoughts became the object of theoretical reflection, which resulted in the development of logic and later in the birth of Western science. Arabic numerals and advanced mathematical notation became the user interface to the universe of mathematics and enabled mental operations that were simply not possible with Roman numerals.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>When the Scottish engineer and economist William Playfair decided at the end of the 18th century to use a chart with a time axis instead of the classic tabular presentation of data, he created the first infographic and changed our intuitions about how we think of the development of data over a period of time. While the data Playfair used were publicly available, it was only their visualisation over time that actually led to new knowledge.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Last but not least, the graphical user interface led to the massive spread of computers among non-technical users. It did so by hiding all the complexity of the hardware and, instead of rewiring cables or typing code into the computer’s command line, offering the metaphor of the desktop, clicking and dragging icons, that is, activities that draw on our natural intuitions about how the world works and how we handle physical objects.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The success of statistical charts and of the graphical user interface rests on principles championed by the brilliant engineer and designer Bret Victor: if we want to understand complex systems, the worst thing we can do is talk about them. Instead, we should model systems or “play” with them, in the sense of direct manipulation of the objects and space around us.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>It is no accident that the same idea was held at the dawn of the computer age by the first pioneers, Vannevar Bush, J. C. R. Licklider and Douglas Engelbart. These authors feared that the modernisation of society would bring an information overload that would paralyse the biological limits of our decision-making abilities. In their view, the complexity of the world could become graspable again if we created new forms of representing information, and if an ever closer symbiotic relationship between human and machine led to the augmentation of the human intellect. All three imagined this future role of computers, and of technology in general, above all as a revolution in information visualisation and in the creation of revolutionary user interfaces.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If we return to the issue of climate change, we will hardly find a better way of obtaining data than the one offered by the methods and procedures of contemporary modern science. But if the history of technology as forms of representation and cognitive tools tells us anything, having the data alone does not automatically lead to knowledge. Data must be represented, interpreted and placed in a wider context.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>And this is precisely where room opens up for much more intensive interventions by art and speculative design. These fields are exceptionally well equipped to transform raw data into new forms of visual, but also auditory or tactile, representation. New projects should better represent the global symptoms of climate change as they touch people in their immediate context: they could explain what the rising price of certain foods in the local shop has in common with floods or harsh droughts thousands of kilometres away.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Or, conversely, we need projects that would regularly mine personal data in the style of the quantified self (Quantified Self) and social data from social networks to represent how people’s local activities have an impact on a global scale. I myself remember how my opinion of sustainable consumption was shaped by an infographic mapping how, by buying animal products, I contribute to the consumption of hundreds to thousands of litres of water needed to raise a single head of cattle.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>On the way to a better representation of complex systems, the fields of human-computer interaction and information design also seem to me to be natural partners.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>For example, the joining of human-computer interaction with cybernetics produced one of the boldest projects ever: Project Cybersyn, between 1970 and 1973, under the socialist government of the Chilean president Salvador Allende. Allende’s plan was to nationalise the economy and produce affordable goods for the whole of society. After a year, Fernando Flores, Allende’s head of the state agency CORFO, decided to call in Stafford Beer, the leading British cybernetician, to help Chile create a modern, cybernetics-based alternative to classic centralised planning. Beer proposed connecting factories and other sites involved in economic production by means of Telex teleprinters and an IBM computer. In doing so they created the first “socialist internet”. Through it, data on production, workers and so on flowed into software that analysed the data statistically and modelled future predictions and recommendations. These were finally displayed in a futuristically designed operations room resembling the sci-fi bridge of the Star Trek starship. The data gathered there on the state of the economy were displayed regularly in real time. The user interface gave the operators visual feedback on the economic complexities of the parts of the country connected to Cybersyn. On the computer’s recommendation, the operator-managers were then to set economic interventions in motion.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>After the violent political coup, the new right-wing government had no sympathy for this socialist experiment. That did bring about the formal end of Cybersyn, but the project as such had many problems anyway: from the ill-considered delegation of decision-making powers to the local level to insufficient network speed and computing power. Yet the ideas of the radical Cybersyn about how to grapple with the complexity of the world can be found all around us today.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In her history of the display of complex data, the media theorist Shannon Mattern mentions, alongside the classic multi-monitor terminals used by professionals in the financial sector, projects that apply cybernetic principles and data analysis in top-level politics and city planning. She mentions, for example, the iPad app “No. 10 Dashboard”, which former Prime Minister David Cameron had custom-made for himself. This app gave access to data on the financial sector, housing, employment or current public opinion. According to the Guardian newspaper, David Cameron let it be known that he could run the government remotely from his smartphone.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Mattern goes on to describe how many cities have begun to use a form of digital “dashboard” to visualise important urban data. In 1999 the mayor of the American city of Baltimore, Martin O’Malley, under pressure from rising crime and high taxes, introduced the CitiStat application for the internal quantitative monitoring of political accountability. In 2003 part of the application and of the statistical data was made available to the public over the web. Other American cities and states brought out their own versions of the dashboard for tracking urban data. In Europe, Vienna, Bologna and other cities then initiated the “urbanAPI” project, whose aim is to provide standardised software for the analysis, visual representation and also management of the urban environment and socio-economic activities across cities.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>These urban dashboards and city interfaces do nothing less than extend our natural cognitive and perceptual abilities, bringing the city closer to us as one whole, interconnected organism.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Many people already have similar apps installed on their smartphones. But I want to imagine that, with the same care and passion, we carry clear information about the state of our planet in our pockets at every step. I want to imagine the moment when not only selected cities of the Western world but all cities will be an open, smart, digital and programmable platform that, alongside tourist information, gives everyone equally clear information about the sources and causes of their carbon footprints, food waste, water consumption, animal farming and so on.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Why stop at mobile apps? Virtual and augmented reality applications can raise the rhetorical power of visual representation even further. Instead of our watching two-dimensional screens, these technologies could carry the complexity of climate change into the everyday surroundings we know well. Let us imagine an AR\u002FVR app that someone launches somewhere on a waterfront in Amsterdam, and in augmented reality sees what the streets of Amsterdam will look like in 50 or 100 years, when the ocean levels rise. What is more, the app’s parametric settings could show several possible future scenarios depending on the amount of CO2 emissions.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>If, in order to raise a city’s energy efficiency, more radical urban changes are desirable, it is always easier to prototype such changes in hyper-realistic virtual reality than in our “cumbersome” physical world.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>In such cases, intangible data and scientific findings acquire a tangible physical form – a body – with which it is possible to interact and to form an intimate relationship, one that shows concrete answers to abstract questions and can evoke emotions.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>*\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>The political aesthetics of climate change demands from artists and designers solutions that are utopian but at the same time pragmatically oriented. Innovative approaches to the representation of data must go beyond what has so far been considered the status quo in communicating climate change. Yet they must still bear in mind that the aim is not l’art pour l’art, but an effort to extend people’s capacity to see a dynamic, complex, planet-wide system, that strange non-object we call \u003Cem>climate change\u003C\u002Fem>.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Given the controversies surrounding climate change, the fears of the first pioneers of the personal computer that we would not be able to cope with the flood of data may seem partly fulfilled. We produce more data than we can process. Human rationality alone is not enough for Big Data, and so we take refuge in conspiracy theories.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Yet the vision of the first computer pioneers was thoroughly techno-optimistic. In their eyes, the approaching symbiosis of human and technology was not a dystopia that would rob us of the last pinch of what is human. Quite the opposite. They rejected the imagined authenticity of an unspoilt human nature as false, for since the late Palaeolithic we have been an organism that formed an intimate relationship with technology in order to survive. We are thus entirely natural cyborgs.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>What we need, though, are new forms of representing data and the complexity of the world that will help us make the right decisions in an anthropocentric age, when humans, technology, climate and nature are more intertwined than ever before.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>At the beginning of the 20th century, the best artists and designers, women and men, were politically engaged in creating visual propaganda. From the second half of the twentieth century we see the talent of these fields begin to be used massively in the newly emerged commercial sector of public relations. In our 21st century, art and design, above all their unique talent for creating new perceptible wholes out of the complexity of disparate elements, must move into information design and human-computer interaction. Into the creative making of various forms of urban dashboards and technological interfaces that will augment our intellect and allow us to grapple with information overload and decision paralysis. What else should art and design augment our intellect for, if not for dealing with the greatest threat of the 21st century, the one that endangers our children and grandchildren?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>I wrote this article for the magazine Živel, whose new issue, number 40, comes out in March 2020.\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>",1790905669113]