[{"data":1,"prerenderedAt":617},["ShallowReactive",2],{"\u002Fpoetry":3},["Reactive",4],[5,146,243,340,423,520],["Reactive",6],{"id":7,"date":8,"date_gmt":9,"guid":10,"modified":12,"modified_gmt":13,"slug":14,"status":15,"type":16,"link":17,"title":18,"content":20,"excerpt":23,"author":25,"featured_media":26,"comment_status":27,"ping_status":27,"sticky":22,"template":28,"format":29,"meta":30,"categories":31,"tags":33,"class_list":35,"_links":43,"_embedded":84,"tagsResolved":145},579,"22. 03. 2020","2020-03-22T00:00:00",{"rendered":11},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fpromoce","2025-07-05T13:30:59","2025-07-05T11:30:59","promoce","publish","post","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fpromoce\u002F",{"rendered":19},"Promoce",{"rendered":21,"protected":22},"\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\n2. 8. 2014, Barcelona\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Malý Vilém měl na popud svých rodičů začít docházet na lekce francouzštiny. Vilém si nebyl jistý, nač mu tento vzdáleně znějící jazyk může být; nikdo z jeho kamarádů takovým jazykem nehovoří. Dokonce ani Alžběta, děvče od naproti. A to se o ní říká, že mluví ve svých dvanácti letech plynně třemi jazyky. Postarala se o to její maminka. Alžbětina maminka, akademická malířka, nevzala nejlépe smrt svého manžela. Manžel Jaroslav umřel jen rok poté, co se jejich dcera narodila. Od té doby mohli sousedé Alžbětinu maminku vidět v nočních hodinách, jak se prohání po prázdných teplých letních ulicích. Ve svých nejlepších šatech, navoněna úžasným parfémem, v doprovodu tří až čtyř mládenců. Alžběta s maminkou pak působily v jinak poklidné ulici rozruch, když v nepravidelných intervalech, s naloženými kufry v taxíku, odjížděly a po týdnech se stejně překvapivě vracely domů. Jejich kůže po těchto záhadných výletech nabrala svěží snědé barvy, někdy zas jejich obličeje zůstaly čistě bledé, avšak maminky obličej pak většinou, jen s námahou, nesl opuchlé, povislé oči. Kdykoli se vracely s několika kufry navíc do rodné vlasti, do rodného města, do rodné ulice, ve které i malý Vilém žil, bylo již zvykem, že vystoupil neznámý mládenec, vysoký, s pevnými kostmi a úzkým pasem, a rychlou řečí spustil:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Sí, somos serios al respecto. Que sería perfecto, verá.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>na to Alžběta pak obvykle vykoktala:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Hay, hay ami ami gos estar?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Alžbětina maminka se takto zapříčinila o jazykovou vybavenost své šťastné dcerky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Alespoň nemusela docházet na zbytečné hodiny k učiteli, jehož přísný vrásčitý obličej a povislá kůže pod bradou nejednomu klukovi nahání hrůzu, pomyslel si nyní Vilém, zatímco se na chodníku nevědomky vyhýbal stařeně. Ta se snažila svými křehkými pažemi uklidnit štěkajícího psa, který na Viléma vystrkoval žluté tesáky. Psa si totiž nevšiml a šlápl mu na tlapu. Po chvilce zápasení se pes uklidnil a sama stařena vrhala po Vilémovi zlověstné pohledy a svraštěla prořídlým obočím. Vilém byl ale již o dobrých deset kroků opodál. Nezastavil se. Neotočil se. Neomluvil se. Byl zamyšlen. Nevnímal psa, ani stařenu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Kromě stařeny byl chodník, po kterém kráčel Vilém, prázdný. Na protější straně ulice děti v hloučku nakukovaly na špičkách svých prošlapaných bot přes výlohu masny. Mistr řezník patřil do významné generace řezníků. Život všech členů rodiny byl spjat s touto tradicí. Uzeniny a paštiky neměly široko daleko konkurence. Mnoho rodin z venkova přijíždělo o sobotách do města, do této masny, aby si na nedělní sváteční oběd mohly dopřát poctivé, vyhlášené výrobky. A mistr řezník byl na svou práci hrdý. Když se řezníkovi před deseti lety narodil syn, nikdo nepochyboval o tom, že řeznický rod má svého následovníka. „Je dobrý již od začátku vědět, pro co byl člověk na tenhle svět povolanej. Celej život potom může pilovat a zdokonalovat svoje řemeslo“ říkával řezník zákazníkům, když se poptávali, čemu dá mistr řezník svého synka vyučit. Uteklo to jako voda. Synek je už ve správném věku, aby se řemeslu začal věnovat. Mistr řezník zrovna zaučoval svého synka. Hlouček dětí pozoroval mistra, jak otec-mistr poplácává po rameni a chválí syna-učedníka za precizně naporcované plátky masa. Vůně klobás a bylinkových paštik se mezitím z otevřených dveří masny linula vzduchem. Vítr vál tiše a loudavě, stromy důstojně lemovaly okraje chodníku. Tu a tam projelo po silnici auto.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejspíše jsou všichni v práci. Kolikpak je hodin? Za chvíli budou dvě? Ano, budou v práci, stejně jako moji rodiče. Jak jen musí pracovat, abych se mohl vzdělávat v jazyce, který neznám a nechci znát. Kolik vůbec stojí výuka?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Levou rukou nahmatal v pravé kapse svých poněkud obnošených kalhot pytlíček mincí, který dostal na zaplacení učitele. Bylo mu nakázáno, že je nesmí utratit cestou za sladkosti. Při ohledání kapes našel také papírek s adresou učitele: „Joseline H. Shaw, Balbínova 28, dvě hodiny odpoledne,“ pod adresou bylo rychle rukou dopsáno:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nezapomeň se slušně chovat a pozdrav při příchodu i odchodu. A peníze neutrať za sladkosti“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Při čtení poslední věty si malý Vilem zhluboka povzdychl. Byl ale rád, že výuka je právě v Balbínově ulici. Znal ji moc dobře. V létě, během prázdnin, se sem chodívá dívat na vlaky. Maminka o jeho vycházkách neví. Nikdy by mu je nepovolila. U nádraží se totiž často potulují bezdomovci, kteří mají po ránu v hlavě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zahnul do ulice vpravo. Ocitl se myšlenkami opět v přítomnosti. Právě včas, aby se stačil vyhnout koloběžce. Někdo ji pohodil uprostřed chodníku na ulici.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Čípak asi je taková pěkná koloběžka? Jaká škoda, že se tu válí! Vílém chtěl koloběžku zvednout a opřít o nejbližší strom.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Jen ji tam nechej“ křiklo na něj něco z otevřených dveří domu, u kterého strom stál.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Zkazíš nám hru!“ opět se ozvalo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Až po chvíli Vilém spatřil, že se v šeru v chodbě domu po zemi plazí chlapec, o něco mladší než on sám. V levé ruce třímal dalekohled.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Umřel, je v nebi a já ho musím najít!“ ozvalo se opět a chlapec se zvedl ze země a mířil k Vilémovi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Kdo umřel?!“ polekal se Vilém.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Mladší bratr. Ale jen jako. Minulý týden se k nám do domu nastěhovali lidé z jiné země. Nerozumíme jim skoro ani slovo. Jsou ale milí a mají moc rádi hudbu. Předevčírem jsme s bratrem po snídani naslouchali za dveřmi jednoho z bytů. Asi nás někdo zahlédl, a tak odpoledne u nás zazvonili. Ve dveřích stála mladší paní, která uměla trochu po našem. Za ní se schovávaly tři protivné holky, které na nás celou dobu dělaly obličeje. Paní byla ale milá a nabídla nám, že se můžeme kdykoli přijít podívat, jak hrají na klavír, jak trénují zpěv a tanec.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A šli jste se podívat?“ zajímal se Vilém.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Právě, že šli. Hráli opravdu pěkně. Byla u nich i jedna vysoká slečna, zpěvačka z posledního patra. Umí také trochu po našem, a vysvětlovala, jak je nutné denně cvičit, aby člověk byl opravdu dobrý. Nakonec ale přiznala, že bez daru z nebes je vše mnohem, mnohem těžší. No a bylo to.” řekl starší z bratrů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Bylo co?“ nechápal Vilém.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Bratříček se začal vyptávat, co to jsou nebesa a jak dávají dary a kde jsou. A ta zpívající slečna mu řekla všechny ty nesmysly o nebesích a Bohu.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A tvůj bratr chce také zpívat?“ myslel si Vilem, že již vše chápe.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Kdepak, ale začal pořád mluvit o nebesích a pánu Bohu. No tak teď si hrajeme na nebesa,“ vysvětloval chlapec.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Během rozhovoru se Vilém i chlapec popošli ke koloběžce a někoho vyhlíželi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„No a já mám tady dalekohled a mám bratra hledat v nebesích. Protože jsem si s ním hrál na jízdu na koloběžce a na velkou dopravní nehodu. Kdepak asi je.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Oba se porozhlédli po ulici. Až na pár aut byla prázdná. Na chodnících větve listnatých stromů zasahovaly až do oken ve třetím patře.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A támhle, vidíš, na druhé straně chodníku se schovává za stromem!“ řekl starší z bratrů klesajícím hlasem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilém zpozoroval za stromem rozcuchanou kudrnatou hlavu malého chlapce, byl o hlavu menší než on sám. Nenápadně malými očky pokukoval po dvou postavách, které stály u jeho koloběžky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zatímco se starší bratr rozběhl k tomu druhému v nebesích za stromem, všiml si Vilém, že stojí v Balbínově ulici a ze stěny domu na něj zírá číslo 28. Podíval se také na hodinky a s hrůzou zjistil, že jsou dvě hodiny a deset minut. Jak se tu s těmi chlapci a jejich zvláštní hrou opozdil!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Rychle vběhl do šera domovní chodby.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V poměrně úzké chodbě (z venku se zdála širší) se před zakroucenými schody Vilém polekal. Byl zde výklenek tak tak pro jednu osobu a osoba tu skutečně seděla. Byl to opálený muž s hustým obočím ve středních letech. Kolem pasu měl zástěru, na hrudi mu odpočívaly brýle na provázku, na krku mu ležela překvapivě velká hlava. Obličej muže vyzařoval klid. Na rozviklaný dřevěné židli si tu četl včerejší noviny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pán si Viléma nevšímal, snad jakoby byl Vilém neviditelný. Dále nevyčkával a rozeběhl se do schodů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zdálo se, že dům má přibližně šest pater.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vždyť já nevím do jakého patra se mám vydat. Nevím, v jakém bytě ten pan učitel bydlí! Vilém začal panikařit a orosilo se mu hladké čelo. Čelo si otřel kapesníčkem, který měl přibalen k pytlíčku s penězi a upravil si své pískové vlasy, které mu zasahovaly do potu na čele.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sotva Vilém vyběhl první patro, ozvalo se v jednom z bytů mnoho hlasů a na to vyběhlo ze dveří šest nebo sedm děvčátek ve sněhově bílých šatech. Všechna měla v rukou ruksak na baletní špičky. Na chodbu vyběhla bosa. Zlaté a kaštanové vlasy jim zářily na ramenou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jedna o rok či dva starší než on sám, ostatní byly o mnoho mladší.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Promiňte, nevíte, kde bych tu našel učitele francouzštiny?“ zeptal se Vilém s nadějí, že mu bude ihned odpovězeno.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Podívejte se na něj! To je ale ošklivý kluk. Podívejte, jaké má otrhané kalhoty!“ ozvalo se jednomyslně z davu baletek v cizí řeči. Poté se začaly všechny chichotat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Něco takového jsem ještě neviděla!“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilémovi začalo být úzko. Na svou první hodinu přijde opravdu pozdě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Prosím, nemohla by mi některá z vás říct, jak se dostanu tady k tomuto pánovi? Máme mít spolu doučování jazyka, francouzštiny, víte?” a vytáhl z kapsy kartičku a s netrpělivostí v očích ji podával některé z tanečnic.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ta odrostlejší se na Viléma přísně podívala a vytrhla mu kartičku z ruky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Teto, je tu kluk, který hledá lady Shaw. Máme mu říct, kde bydlí nebo ho máme poslat někam jinam?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Opovažte se! Nebuďte tak zlomyslné.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jaké je tu najednou horko! Musím si otřít pot, který mi teče na nos. Kéž by tu byl někdo, kdo by mi rozuměl. Zbytečná francouzština. Hrozný to jazyk. Zatím jsem jej neslyšel a přeji si, abych ho nikdy také neslyšel, honilo se Vilémovi hlavou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vzápětí se ve dveřích, které byly stále otevřené, objevil obličej mladé paní. Měla stejně zlaté vlasy jako některé z holčiček, ale mnohem kratší.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Hledáš Joseline?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilémovi se přeci jen trochu ulevilo, jakmile slyšel hlas dospělého, rozumného člověka. Navíc mluvil jeho mateřským jazykem!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ano, máme mít spolu doučování. Doufám, že se pan učitel nebude příliš zlobit. Prosím, povězte, kde bych ho našel.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Pan učitel? Intéressant! Poslední patro. Jediné dveře.“ odpověděla mladá paní, snad opatrovnice nebo učitelka baletek.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nestačil ani poděkovat a už se chtěl rozeběhnout do schodů do posledního patra. Než tak stihl učinit, tři nejmladší holčičky jej předběhly. Na schodech začaly s chichotáním a neuvěřitelným pištěním, dupáním a rámusem Viléma štípat do tváří a do nohou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„To bolí, nechte toho, nic jsem vám neudělal, musím na svou lekci jazyka, již jsem vám to řekl.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilém musel sestoupit ze schodů, jinak by klopýtnul a nabil by si. Nejmladší baletky jej totiž obklíčily jako prahistorickou zvěr. Byl kořistí, potravou. Místo klacků, nehty. Místo úderů, štípání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nechte toho! Vemte si něco na nohy a jdeme,“ ozvalo se na celou chodbu z úst opatrovnice s krátkými vlasy, když se přiběhla podívat, co je to za křik.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Holčičky polevily v obléhání a útočení. Vilém měl na kalhoty natažené pouze obyčejné triko s krátkými rukávy, a tak útočnice mohly využít jeho odkryté kůže na rukou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Podíval se, jakou škodu tyto lidské vosy, nedorostlá stvoření, napáchala. Na levé i pravé ruce červené fleky. Vilém si mnul své válečné rány a otřel si kapesníčkem orosené čelo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Naposledy se ohlédnul za svými sokyněmi, které na něj vyplazovaly jazyk.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Déle se nezdržoval a prchal po zakrouceném schodišti do posledního patra.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V posledním patře byly skutečně jediné dveře. Byly z poctivého dřeva. Viléma zaujal v horní třetině dveří nápis vytvořený velkými, širokými tahy štětce. Na dveřích stálo v bílém: „Shaw“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Konečně snad byl na místě. Vilém se podíval na hodinky. Takové zpoždění. Nadechl se a rázně zaklepal na jediné dveře v opuštěném posledním patře.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Chvíli počkal. Nikdo nepřicházel. Přitiskl ucho ke dveřím, zda-li neuslyší nějaké zvuky nebo kroky. Přes masivní dřevěné dveře ale nebylo nic slyšet.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Možná než otevřou, tak si musí pořádně prověřit, kdo přichází. Třeba se na mě právě teď také odněkud dívají, sledují, proč jsem přišel, vzpomněl si Vilém na to, co mu starší chlapec před domem vyprávěl.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nic tu kromě zdí a otevřeného okna uprostřed v mezipatře schodiště není. Žádné oko, které by mě pozorovalo, ujišťoval se Vilém.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Okno v mezipatře rámovalo modré plátno oblohy. V dáli na ní pochodovala napuchlá, smetanová oblaka. V okně Vilém viděl i střechu přilehlého domu. Na jednom z komínů seděl šedý holub, který opětoval Vilémovi upřený pohled.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nikdo a nic tu není. Měl bych zkusit ještě jednou zaklepat. Pořádně, přes ty velké dřevěné dveře mě napoprvé nemohli slyšet, rozhodl.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Již zvedal svou pěst a chtěl zabušit na dveře. Všiml si, že předtím přehlédl kliku, která byla poseta kaňkami bílé a modré barvy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Dveře lze otevřít zvenčí!“ Položil opatrně pravou ruku na kliku.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nemusel vynaložit mnoho síly. Dveře nekladly žádný odpor.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejdříve nic neviděl, ostré světlo ho přinutilo přimhouřit oči. Světlo ale nesvítilo přímo. Zdálo se, že paprsky prosvítají skrze sloupy čehosi.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Až po chvíli, po vstupu, zjistil, že se ocitl na prostorné půdě. Viděl ale jen sloupy, které stoupaly do stropu půdy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když si jeho oči přivykly na měkké a čím dál tím více příjemnější světlo, konečně spatřil, že to nejsou obyčejné, dřevěné či pevné sloupy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Byly to knihy. Občas pečlivé, občas ledabylé komínky knih. Skutečně se zdálo, že podpírají celý půdní strop.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Jaký to pohled!“ žasl Vilém. Přes knihy neviděl a také nic neslyšel.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Napravo, několik metrů od Viléma mělo sloupoví mezi sebou větší mezery; dostatečně velké, aby se jimi hubený Vilém protáhl.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Musím být ale opatrný, co by se stalo, kdybych zavadil o jednu knihu a sloup by se podlomil? Spadla by střecha?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilém přistoupil k mezeře a nejdříve se podíval, zda uvidí, co se skrývá za branou knih.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Viděl jen další sloupy z knih, mnoho sloupců, které byly od sebe mnohem více vzdálené, než ty, ve kterých je Vilém uvězněn. Na druhé straně půdy viděl kus obrovitého okna a také špičku klavírního křídla v barvě hořké čokolády. Když nastražil uši, neslyšel žádnou hudbu, pouze podivné mlaskání a bručení. Ozývalo se jen pár metrů napravo od škvíry, ze které Vilém vykukoval.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Natočil se bokem k mezeře mezi sloupy a opatrně po špičkách prolézal, centimetr za centimetrem. Nosem se dotýkal sloupu a jedné z mnoha knih, které sloup tvořily.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jednalo se o velmi starý svazek a voněl starým papírem. Listy knihy Viléma řezaly pod nosem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ještě pár kroků. Listy řezají, nyní šimrají. Už bude venku. Kniha šimrá, opravdu šimrá. Už tam bude. Chce se mu kýchnout.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Poslední krok. Nevšiml si těžkého svazku červené Bible, která nehybně číhala na podlaze.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Hepčííík“ zakopl Vilém o Bibli a jak dlouhý, tak široký se rozplácl na dřevěné podlaze.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Dis adieu, adieu, adieu\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dis adieu aux jours de jeune fille“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>začal se linout zpěv celou půdou.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Pššt!“ ozvalo se napravo, z místa, kde Vilém během prolézání mezi knihami uslyšel mlaskání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>A skutečně. Stál zde muž, s prstem u pusy, zatímco Vilém ležel přisátý na podlaze.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Byl to zavalitý mužík, spíše menší postavy. Výrazný šedivý knír zdobil jeho jinak hladkou tvář. Vysoké rovné čelo a velké boltce doprovázel ještě větší červený nos.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pod bílou čapkou od modré barvy vykukovaly trsy šedivých vlasů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Muž žvýkal tabák. Stál u menšího okna před malířským stojanem a plátnem. Ladnými tahy štětce tvořil obraz střech a města, které byly z půdního okna vidět.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Omlouvám se, ale zakopl jsem! Jsem tu správně na lekce francouzštiny?“ koktal potichu Vilém již ve stoje, když chtěl vysvětlit svůj nenadálý a jistě nevhodný vpád.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Malíř, aniž by spustil oči z plátna, ukázal levou rukou, ve které držel štětec, do zadní části půdy.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„L’amour heureux vient pour faire la cour\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>À toi et à tes manières de jeune fille —\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Teprve při vysokých tonéch Vilém začal vnímat, že na půdě někdo zpívá. U klavíru seděla vytáhlá slečna. Její ebenová kůže sálala teplem. Husté černé kudrnaté vlasy jí visely až po odhalená jemná záda. Záda byla pevná, napřímená, přesto slečna neseděla u klavíru strnule. Nic nemohlo vypadat přirozeněji, než pohyby prstů, kterými ovládala klapky nástroje. Látka ji po ramenou přecházela do velkolepých nafialovělých šatů, které objaly její celé tělo. Šaty končily až na podlaze, takže nebyly vidět kotníky, ani střevíce. Horní částí těla byla ponořena ve stínu, který vrhaly sloupy knih.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„La ceinture qui te fait si belle,\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>La résille sur tes cheveux blonds.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vilém se neodhodlal pohnout, aby nevyrušil jediný tón. I když nevěděl, že se jednalo o výjimečné mezzo—sopráno, přesto mu nezkušené uchu říkalo, že krásnější hlas živ neslyšel.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Půdní stěna za klavírem byla prosklená. Přibitý k zemi, Vilém přes sklo zpozoroval střechy, vzdálené domy a skoro nepostřehnutelný kouř továren a ruch města.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Melodie se zničehonic začala měnit na vlny a vlnky, hbité a pomalé. Vilém si promnul oči. Bdí nebo sní? Nezdálo se mu to? Skutečně. Mohl hudbu vidět. Po každém ladném úderu na klapku klavíru se objevily nové vlny, ve kterých hrály barvy. Začaly se odrážet od stropu, do podlahy, z podlahy do sloupů knih a ze sloupů z knih mířily přímo na Viléma. Sotva se ho vlny dotkly, tělo se mu otřáslo. Hudbu slyšel, viděl, cítil, chutnal. Dotýkal se jí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Přestal panikařit. Neměl k tomu již důvod. Byl klidný, stál na místě a sledoval onu barevnou symfonii, kterou jeho nevyspělá duše nechápala. Jeho mysl se plně soustředila na tanec vln a barev. Zcela se té nádheře poddal.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Quand tu auras entendu son nom Aux clairons du chérubin“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Kdo je ta tajemná umělkyně? Jak krásná je! Pročpak nikdy nevidíme takováto lidská stvoření za denního světla na našich ulicích? Ach ty ladné pohyby a ten hlas. Slovům nerozumím, ale zní krásně a tak povědomě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Commence doucement à défaire\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ton sein de jeune fille pour lui\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Et doucement à défaire la résille\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Qui est le signe de ta virginité.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Poslední tón dohrál. Neznámá slečna se konečky prstů jemně dotýkala kláves. Oči měla zavřené. Se zakloněnou hlavou a zadrženým dechem vyčkávala, až se poslední vlny a vlnky zvuku zcela vytratí. Natočila se směrem k Vilémovi. Stín již nezakrýval její oválný obličej a hnědě neúhybné oči. Šaty obepínaly její plné poprsí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nač jsi přišel?“ zaznělo přísným, ale tichým hlasem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Na lekci jazyka“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nepočítala jsem s tebou. Začala jsem si přehrávat poslední písně na svůj zítřejší koncert.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Myslel jsme, že Vám o mně řekli, že mám přijít.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ach ano, řekli, ale nepočítala jsem, že přijdeš“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Proč?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Vždyť jsi nechtěl přijít.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ale přišel jsem.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ale nechtěl jsi přijít.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Jsem ale tu, chtěl jsem přijít,“ zvýšil Vilém hlas.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nechtěl. Bylo ti řečeno, abys přišel.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nebylo,“ nesouhlasil Vilém.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nechtěl jsi přijít, ale rodiče ti řekli, že máš přijít. Přišel jsi, protože ti bylo řečeno, abys přišel. Kdybys nemusel, hrál by sis raději s kamarády z ulice.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ano, máte pravdu.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Tak můžeš jít. Čekají na tebe,“ otáčela se umělkyně čelem ke klavíru.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ne, chci zůstat.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nemůžeš, musím na zítra ještě trénovat.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Mohu zde jen tiše sedět a dívat se na Vás, jak hrajete a zpíváte?”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nač by ses chtěl dívat a co bys chtěl poslouchat, když nic neuvidíš a neuslyšíš?”\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Už nikdy?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Již nikdy více“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Už nikdy neuvidím a nepocítím tu krásu?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Již nikdy více.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Budu Vás aspoň moci někdy přijít navštívit?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Zítra po koncertu odjížím. Odjíždím studovat. Navštívit mne? Obávám se, že již nikdy více.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Uvidím a uslyším někdy opět hudbu dýchat, tančit, zpěv žít a poskakovat? Setkám se někdy s Vašimi slovy?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Není to možné, již nikdy více.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Mohu odjet s Vámi? Nyní jsem malý, chudobný a nevím o světě mnoho. Až vyrostu budu velký a chytrý. Budu Vás doprovázet. Kamkoli. Chci vidět a cítit. Chci svět znát a smát se jako teď, jako malý kluk po celý život. Chci být zde a nikde jinde. Chci žít.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Není to možné, již nikdy více.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ty slova, která jste zpívala. Zpívala jste je v jazyce, který jsem se měl dnes učit, že ano?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Již…“ nedořekla umělkyně svá slova.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Celá půda se začal třást. Okna řinčela. Sloupy knih se kymácely. Jednotlivé svazky začaly padat na podlahy půdy. Sloupy se bortily. Bylo slyšet ubohé mňoukání kočky. Ruch města a továren začal být silnější a silnější. Tlusté svazky knih poškodily klavírní křídlo. Hrozivé a studené tóny naříkaly. Umělkyně a malíř se z půdy vytratily. Vilém byl sám. Slzy mu ztékaly po mladé tváři. Vilém byl sám. Chtělo se mu brečet. Oči měl ale suché.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Pane Viléme slyšíte mě? Haló, pane Viléme? Sestro, honem, okamžitě zavolejte pana doktora. Pacient přestal dýchat,“ rozezněl se v nemocničním pokoji hlas mladé brigádnice, která včera nastoupila poprvé do služby.\u003C\u002Fp>\n",false,{"rendered":24,"protected":22},"\u003Cp>2. 8. 2014, Barcelona Malý Vilém měl na popud svých rodičů začít docházet na lekce francouzštiny. Vilém si nebyl jistý, nač mu tento vzdáleně znějící jazyk může být; nikdo z jeho kamarádů takovým jazykem nehovoří. Dokonce ani Alžběta, děvče od naproti. A to se o ní říká, že mluví ve svých dvanácti letech plynně třemi […]\u003C\u002Fp>\n",1,0,"closed","","standard",{"footnotes":28},[32],3,[34],6,[36,16,37,38,39,40,41,42],"post-579","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-poetry","tag-fixed",{"self":44,"collection":50,"about":53,"author":56,"replies":60,"version-history":63,"predecessor-version":66,"wp:attachment":70,"wp:term":73,"curies":80},[45],{"href":46,"targetHints":47},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F579",{"allow":48},[49],"GET",[51],{"href":52},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts",[54],{"href":55},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftypes\u002Fpost",[57],{"embeddable":58,"href":59},true,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers\u002F1",[61],{"embeddable":58,"href":62},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=579",[64],{"count":25,"href":65},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F579\u002Frevisions",[67],{"id":68,"href":69},845,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F579\u002Frevisions\u002F845",[71],{"href":72},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=579",[74,77],{"taxonomy":75,"embeddable":58,"href":76},"category","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=579",{"taxonomy":78,"embeddable":58,"href":79},"post_tag","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=579",[81],{"name":82,"href":83,"templated":58},"wp","https:\u002F\u002Fapi.w.org\u002F{rel}",{"author":85,"wp:term":102},[86],{"id":25,"name":87,"url":88,"description":28,"link":89,"slug":87,"avatar_urls":90,"_links":94},"jakubferenc","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwordpress","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fauthor\u002Fjakubferenc\u002F",{"24":91,"48":92,"96":93},"https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=24&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=48&d=mm&r=g","https:\u002F\u002Fsecure.gravatar.com\u002Favatar\u002Fbe0a3bc58c835417264df524152162a21507cbbd47b541b516705d259a516c1f?s=96&d=mm&r=g",{"self":95,"collection":99},[96],{"href":59,"targetHints":97},{"allow":98},[49],[100],{"href":101},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fusers",[103,124],[104],{"id":32,"link":105,"name":106,"slug":106,"taxonomy":75,"_links":107},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcategory\u002Fpoetry\u002F","poetry",{"self":108,"collection":113,"about":116,"wp:post_type":119,"curies":122},[109],{"href":110,"targetHints":111},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories\u002F3",{"allow":112},[49],[114],{"href":115},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories",[117],{"href":118},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fcategory",[120],{"href":121},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?categories=3",[123],{"name":82,"href":83,"templated":58},[125],{"id":34,"link":126,"name":127,"slug":127,"taxonomy":78,"_links":128},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Ftag\u002Ffixed\u002F","fixed",{"self":129,"collection":134,"about":137,"wp:post_type":140,"curies":143},[130],{"href":131,"targetHints":132},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags\u002F6",{"allow":133},[49],[135],{"href":136},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags",[138],{"href":139},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftaxonomies\u002Fpost_tag",[141],{"href":142},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts?tags=6",[144],{"name":82,"href":83,"templated":58},[],["Reactive",147],{"id":148,"date":149,"date_gmt":150,"guid":151,"modified":153,"modified_gmt":154,"slug":155,"status":15,"type":16,"link":156,"title":157,"content":159,"excerpt":161,"author":25,"featured_media":26,"comment_status":27,"ping_status":27,"sticky":22,"template":28,"format":29,"meta":163,"categories":164,"tags":165,"class_list":166,"_links":168,"_embedded":200,"tagsResolved":242},521,"11. 11. 2019","2019-11-11T00:00:00",{"rendered":152},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fpamet","2025-07-05T13:31:06","2025-07-05T11:31:06","pamet","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fpamet\u002F",{"rendered":158},"paměť",{"rendered":160,"protected":22},"\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\npaměť je srdcem naší duše\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nbez ní jsme chladný palác\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nprázdná krabice od bot\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnikdy nenošených\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\npřesto onošených\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nneustálý Okeán vědomí\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnaporcovaný na eklektickou kolekci\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nneustálých a zalikajících se nových Nows\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nale\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\ncos miloval opravdu, milovat zůstaneš\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\ni bez vzpomínek když potkáš její oči\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\ncítíš teplo a chlad\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nchtíč a hlad\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnenávist a radost\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\njejí a svou nedokonalost\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\njejí tvář\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\njak polární zář bouchá pěstmi\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nna nepřístupnou membránu času\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\na zamilováváš se pokaždý znovu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nse stejnou intenzitou a euforií\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch6>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\n12. 10. 2018\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fh6>\n",{"rendered":162,"protected":22},"\u003Cp>paměť je srdcem naší duše bez ní jsme chladný palác prázdná krabice od bot nikdy nenošených přesto onošených neustálý Okeán vědomí naporcovaný na eklektickou kolekci neustálých a zalikajících se nových Nows ale cos miloval opravdu, milovat zůstaneš i bez vzpomínek když potkáš její oči cítíš teplo a chlad chtíč a hlad nenávist a radost její […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":28},[32],[34],[167,16,37,38,39,40,41,42],"post-521",{"self":169,"collection":174,"about":176,"author":178,"replies":180,"version-history":183,"predecessor-version":186,"wp:attachment":190,"wp:term":193,"curies":198},[170],{"href":171,"targetHints":172},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F521",{"allow":173},[49],[175],{"href":52},[177],{"href":55},[179],{"embeddable":58,"href":59},[181],{"embeddable":58,"href":182},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=521",[184],{"count":25,"href":185},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F521\u002Frevisions",[187],{"id":188,"href":189},846,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F521\u002Frevisions\u002F846",[191],{"href":192},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=521",[194,196],{"taxonomy":75,"embeddable":58,"href":195},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=521",{"taxonomy":78,"embeddable":58,"href":197},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=521",[199],{"name":82,"href":83,"templated":58},{"author":201,"wp:term":211},[202],{"id":25,"name":87,"url":88,"description":28,"link":89,"slug":87,"avatar_urls":203,"_links":204},{"24":91,"48":92,"96":93},{"self":205,"collection":209},[206],{"href":59,"targetHints":207},{"allow":208},[49],[210],{"href":101},[212,227],[213],{"id":32,"link":105,"name":106,"slug":106,"taxonomy":75,"_links":214},{"self":215,"collection":219,"about":221,"wp:post_type":223,"curies":225},[216],{"href":110,"targetHints":217},{"allow":218},[49],[220],{"href":115},[222],{"href":118},[224],{"href":121},[226],{"name":82,"href":83,"templated":58},[228],{"id":34,"link":126,"name":127,"slug":127,"taxonomy":78,"_links":229},{"self":230,"collection":234,"about":236,"wp:post_type":238,"curies":240},[231],{"href":131,"targetHints":232},{"allow":233},[49],[235],{"href":136},[237],{"href":139},[239],{"href":142},[241],{"name":82,"href":83,"templated":58},[],["Reactive",244],{"id":245,"date":246,"date_gmt":247,"guid":248,"modified":250,"modified_gmt":251,"slug":252,"status":15,"type":16,"link":253,"title":254,"content":256,"excerpt":258,"author":25,"featured_media":26,"comment_status":27,"ping_status":27,"sticky":22,"template":28,"format":29,"meta":260,"categories":261,"tags":262,"class_list":263,"_links":265,"_embedded":297,"tagsResolved":339},517,"20. 06. 2019","2019-06-20T00:00:00",{"rendered":249},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fcekani-na-cekajici","2025-07-05T13:36:12","2025-07-05T11:36:12","cekani-na-cekajici","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fcekani-na-cekajici\u002F",{"rendered":255},"čekání na čekající",{"rendered":257,"protected":22},"\u003Cp>a: co je to?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: nevím\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: vždyť se na to koukáš již dobrou půlhodinu\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: nedokážu to popsat\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: popiš, jak to vypadá\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: nejsem filosof, ani básník\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: co to má s tím společného?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: je třeba abstrakce\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: proč?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: tak se na to sám podívej\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: já to nevidím, to ty\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: tak vidíš\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: právě, že nevidím\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ale ty víš, jak jsem to myslel\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: vím\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: …\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: zkus to nějak popsat, jako dítě\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to nepůjde\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak to?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: dítě by tomu nerozumělo\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: tak to popiš vlastními slovy, za sebe, ze sebe\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: těžko se dá zachytit, nemůžu se na něho dívat\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: je to muž?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: těžko by to byla žena\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: proč?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: žena by toho nebyla schopná\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: čeho?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: toho hněvu, a ty oči\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: vidíš oči?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ne\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: …\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: …\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: …\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ale cítím je na sobě\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak asi mohou vypadat?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: prázdně, hluboce a prázdně\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: to hádáš?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: zvuk se v nich rozléhá\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jsou duté?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ne\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: takže?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: zvuk se na jejich okraji odráží sem a tam, nemůže uniknout, ani jít dál, sem a tam, sem a tam\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak se tam ten zvuk dostal?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: jeden z nich byl asi hudebníkem\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: kolik jich tam je?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: mnoho\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: to sem chodí často?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: jen, když chceš\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak se s nima komunikuje?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: nijak\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: tak proč tu jsou?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: protože tu nejsou\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: ale proč zrovna tady\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to bych také rád věděl\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: ty je vidíš?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ne\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jsou tam ale\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: jsou\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak to víš?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: my jsme tady, oni jsou tam, když se stane něco tady, tam se stane také něco, ihned\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak to?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: kam myslíš, že sny odchází?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: na východ?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ne, tam\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: takže tam jsou s nimi i sny?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: samozřejmě\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: určitě?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: je to logické\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: aha\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: tak tak\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: ale\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ale co?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: ale, co když se ti to zdá?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to je možné, tím pádem to za chvíli uvidíme\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak můžeš ale ve snu vidět sny?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: jak můžeš ve dne vidět den?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: máme oči\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: oni také\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: kdo oni?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ty čekající\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak dlouho čekají?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to záleží\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: na čem?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: jak dlouho čekali předtím\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: kdy?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: předtím, než začali čekat\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: a to také čekali?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: jistě\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: a co dělají během čekání?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to samé, co předtím, neví, že čekají\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jak ale zjistí, že přijde správný čas?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to nevím\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: co jim to říci?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to se může\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: …\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: …\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: kdy?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: zítra\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: teď ne?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: a jak?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: já je nevidím\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: něco se děje!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: kde?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: tam\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: co dělají\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: koukají kolem sebe\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: co jim to napsat?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: a v jakém jazyce?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: v našem\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: dobrý nápad\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: máš pero?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: tady, někde v kapse\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: v saku?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: ano\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: to je pěkné sako\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: to je svetr\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: to je pěkný svetr\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: sako by bylo lepší\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: to nepochybně\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: áá, tady je\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: pero?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: taky a seznam věcí\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: jakých\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: které musím stihnout\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: do kdy?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: času dost\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: čím začneš?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: asi noty\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: a čtyřčtvrteční takt\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: zcela správně\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: kdy začneš?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: až zjistím, nač tam čekají.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>a: ještě tam jsou?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>b: pořád\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":259,"protected":22},"\u003Cp>a: co je to? b: nevím a: vždyť se na to koukáš již dobrou půlhodinu b: nedokážu to popsat a: popiš, jak to vypadá b: nejsem filosof, ani básník a: co to má s tím společného? b: je třeba abstrakce a: proč? b: tak se na to sám podívej a: já to nevidím, to ty […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":28},[32],[34],[264,16,37,38,39,40,41,42],"post-517",{"self":266,"collection":271,"about":273,"author":275,"replies":277,"version-history":280,"predecessor-version":283,"wp:attachment":287,"wp:term":290,"curies":295},[267],{"href":268,"targetHints":269},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F517",{"allow":270},[49],[272],{"href":52},[274],{"href":55},[276],{"embeddable":58,"href":59},[278],{"embeddable":58,"href":279},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=517",[281],{"count":25,"href":282},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F517\u002Frevisions",[284],{"id":285,"href":286},850,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F517\u002Frevisions\u002F850",[288],{"href":289},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=517",[291,293],{"taxonomy":75,"embeddable":58,"href":292},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=517",{"taxonomy":78,"embeddable":58,"href":294},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=517",[296],{"name":82,"href":83,"templated":58},{"author":298,"wp:term":308},[299],{"id":25,"name":87,"url":88,"description":28,"link":89,"slug":87,"avatar_urls":300,"_links":301},{"24":91,"48":92,"96":93},{"self":302,"collection":306},[303],{"href":59,"targetHints":304},{"allow":305},[49],[307],{"href":101},[309,324],[310],{"id":32,"link":105,"name":106,"slug":106,"taxonomy":75,"_links":311},{"self":312,"collection":316,"about":318,"wp:post_type":320,"curies":322},[313],{"href":110,"targetHints":314},{"allow":315},[49],[317],{"href":115},[319],{"href":118},[321],{"href":121},[323],{"name":82,"href":83,"templated":58},[325],{"id":34,"link":126,"name":127,"slug":127,"taxonomy":78,"_links":326},{"self":327,"collection":331,"about":333,"wp:post_type":335,"curies":337},[328],{"href":131,"targetHints":329},{"allow":330},[49],[332],{"href":136},[334],{"href":139},[336],{"href":142},[338],{"name":82,"href":83,"templated":58},[],["Reactive",341],{"id":342,"date":343,"date_gmt":344,"guid":345,"modified":347,"modified_gmt":348,"slug":349,"status":15,"type":16,"link":350,"title":351,"content":353,"excerpt":355,"author":25,"featured_media":26,"comment_status":27,"ping_status":27,"sticky":22,"template":28,"format":29,"meta":357,"categories":358,"tags":359,"class_list":360,"_links":362,"_embedded":394,"tagsResolved":422},527,"18. 06. 2018","2018-06-18T00:00:00",{"rendered":346},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fna-nadrazi-v-hrichu","2025-10-16T09:57:57","2025-10-16T07:57:57","na-nadrazi-v-hrichu","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fna-nadrazi-v-hrichu\u002F",{"rendered":352},"na nádraží v hříchu",{"rendered":354,"protected":22},"\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnádraží je místem hříchu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nmálokdo zde čeká v chladu bez nadšení\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nje to doba před vstupem a prvním políbením\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\njež oplodňuje umělecké palety, rytmy a obrazy\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nkdyž filosofie objevila otázku „co kdyby“\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\numění odpovědělo „co kdyby ne“\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nvždyť čekání chutná jak liminální chléb\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\noddalovaný orgasmus\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnebo hladovění co nasycuje\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nkdyž sedím v Plzni u ztrát a nálezů\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nv tichu s vrátným bez vlasů a dětí\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nve zmačkaném triku a pantoflích\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\na zásobou mléka do kávy\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nsdílíme místo kde zapomenuté přetéká za mřížemi\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nbeze slov jsme jeden Muž, jedno tělo, připraveni\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nobětovat nesmrtelnost za pravidelné snídaně\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\na vyprané spodní prádlo\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nco naplat, já ten v upocené košili\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\ns poezií v hlavě, co přišel ze zkoušek\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\non s poezií v srdci bez strachu, bez zkoušek\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nVážení cestující, odráží mi plech do uší,\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnemysleli na vás, ale příliš na Vás\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nodpuste jim, zhřešili\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\npřed sebou samým, tedy Bohem\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nna shledanou, Pane\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nvrátný s igelitkou a mikinou z fleecu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nzdraví mě když dopisuji větu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nnež stačím zvednout hlavu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nzmizí z mého života\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\njmenoval se Standa\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\na doma se těší na klidnou noc\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nprotože nikoho nečeká\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nje bez hříchu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Ch6>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\n(plzeň, 18. 6. 2018)\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fh6>\n",{"rendered":356,"protected":22},"\u003Cp>nádraží je místem hříchu málokdo zde čeká v chladu bez nadšení je to doba před vstupem a prvním políbením jež oplodňuje umělecké palety, rytmy a obrazy když filosofie objevila otázku „co kdyby“ umění odpovědělo „co kdyby ne“ vždyť čekání chutná jak liminální chléb oddalovaný orgasmus nebo hladovění co nasycuje když sedím v Plzni u ztrát […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":28},[32],[],[361,16,37,38,39,40,41],"post-527",{"self":363,"collection":368,"about":370,"author":372,"replies":374,"version-history":377,"predecessor-version":380,"wp:attachment":384,"wp:term":387,"curies":392},[364],{"href":365,"targetHints":366},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F527",{"allow":367},[49],[369],{"href":52},[371],{"href":55},[373],{"embeddable":58,"href":59},[375],{"embeddable":58,"href":376},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=527",[378],{"count":25,"href":379},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F527\u002Frevisions",[381],{"id":382,"href":383},844,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F527\u002Frevisions\u002F844",[385],{"href":386},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=527",[388,390],{"taxonomy":75,"embeddable":58,"href":389},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=527",{"taxonomy":78,"embeddable":58,"href":391},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=527",[393],{"name":82,"href":83,"templated":58},{"author":395,"wp:term":405},[396],{"id":25,"name":87,"url":88,"description":28,"link":89,"slug":87,"avatar_urls":397,"_links":398},{"24":91,"48":92,"96":93},{"self":399,"collection":403},[400],{"href":59,"targetHints":401},{"allow":402},[49],[404],{"href":101},[406,421],[407],{"id":32,"link":105,"name":106,"slug":106,"taxonomy":75,"_links":408},{"self":409,"collection":413,"about":415,"wp:post_type":417,"curies":419},[410],{"href":110,"targetHints":411},{"allow":412},[49],[414],{"href":115},[416],{"href":118},[418],{"href":121},[420],{"name":82,"href":83,"templated":58},[],[],["Reactive",424],{"id":425,"date":426,"date_gmt":427,"guid":428,"modified":430,"modified_gmt":431,"slug":432,"status":15,"type":16,"link":433,"title":434,"content":436,"excerpt":438,"author":25,"featured_media":26,"comment_status":27,"ping_status":27,"sticky":22,"template":28,"format":29,"meta":440,"categories":441,"tags":442,"class_list":443,"_links":445,"_embedded":477,"tagsResolved":519},545,"09. 05. 2018","2018-05-09T00:00:00",{"rendered":429},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Fo-noci-rano-u-novin-a-kafe","2025-07-05T13:36:21","2025-07-05T11:36:21","o-noci-rano-u-novin-a-kafe","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fo-noci-rano-u-novin-a-kafe\u002F",{"rendered":435},"o noci, ráno u novin a kafe",{"rendered":437,"protected":22},"\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nobčas myslím na život a jeho bohaté žně krásy\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\npotom přijde úplněk\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\na octnu se na poli\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nv zástupu básníků,\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\njenž civí do země a mají shrbený krk a fialové rty\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nchodí krok sun krok bez rytmu\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nv koláži promarněné minulosti\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\nmlčí, mlčí, mlčí velice!\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>\u003Cem>\u003Cbr \u002F>\n9. 5. 2018\u003Cbr \u002F>\n\u003C\u002Fem>\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":439,"protected":22},"\u003Cp>občas myslím na život a jeho bohaté žně krásy potom přijde úplněk a octnu se na poli v zástupu básníků, jenž civí do země a mají shrbený krk a fialové rty chodí krok sun krok bez rytmu v koláži promarněné minulosti mlčí, mlčí, mlčí velice! 9. 5. 2018\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":28},[32],[34],[444,16,37,38,39,40,41,42],"post-545",{"self":446,"collection":451,"about":453,"author":455,"replies":457,"version-history":460,"predecessor-version":463,"wp:attachment":467,"wp:term":470,"curies":475},[447],{"href":448,"targetHints":449},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F545",{"allow":450},[49],[452],{"href":52},[454],{"href":55},[456],{"embeddable":58,"href":59},[458],{"embeddable":58,"href":459},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=545",[461],{"count":25,"href":462},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F545\u002Frevisions",[464],{"id":465,"href":466},851,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F545\u002Frevisions\u002F851",[468],{"href":469},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=545",[471,473],{"taxonomy":75,"embeddable":58,"href":472},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=545",{"taxonomy":78,"embeddable":58,"href":474},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=545",[476],{"name":82,"href":83,"templated":58},{"author":478,"wp:term":488},[479],{"id":25,"name":87,"url":88,"description":28,"link":89,"slug":87,"avatar_urls":480,"_links":481},{"24":91,"48":92,"96":93},{"self":482,"collection":486},[483],{"href":59,"targetHints":484},{"allow":485},[49],[487],{"href":101},[489,504],[490],{"id":32,"link":105,"name":106,"slug":106,"taxonomy":75,"_links":491},{"self":492,"collection":496,"about":498,"wp:post_type":500,"curies":502},[493],{"href":110,"targetHints":494},{"allow":495},[49],[497],{"href":115},[499],{"href":118},[501],{"href":121},[503],{"name":82,"href":83,"templated":58},[505],{"id":34,"link":126,"name":127,"slug":127,"taxonomy":78,"_links":506},{"self":507,"collection":511,"about":513,"wp:post_type":515,"curies":517},[508],{"href":131,"targetHints":509},{"allow":510},[49],[512],{"href":136},[514],{"href":139},[516],{"href":142},[518],{"name":82,"href":83,"templated":58},[],["Reactive",521],{"id":522,"date":523,"date_gmt":524,"guid":525,"modified":527,"modified_gmt":528,"slug":529,"status":15,"type":16,"link":530,"title":531,"content":533,"excerpt":535,"author":25,"featured_media":26,"comment_status":27,"ping_status":27,"sticky":22,"template":28,"format":29,"meta":537,"categories":538,"tags":539,"class_list":540,"_links":542,"_embedded":574,"tagsResolved":616},540,"14. 08. 2015","2015-08-14T00:00:00",{"rendered":526},"https:\u002F\u002Fjakubferenc.cz\u002Farticle\u002Famorfie","2025-07-05T13:30:13","2025-07-05T11:30:13","amorfie","https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Famorfie\u002F",{"rendered":532},"Amorfie",{"rendered":534,"protected":22},"\u003Cp>K moderní vile na kraji hlavního města vedla pouze jediná silnice. Během slunečných dnů se od ní prášilo, ale dnes byl prach zkrocen letním odpoledním deštěm a poslušně ležel a vyčkával. Stejně jako mohutný řidič v taxíku, který už před deseti minutami vypnul motor automobilu. Přivezl ženu. Předtím, než ta žena vstoupila do vchodových dveří vily, oznámila, že se příliš dlouho nezdrží. I když jako správný obchodník nepospíchal (čekání se započítává na již tak tučný účet), těžký vzduch mu lpěl na ulíznuté patce prořídlých černých vlasů a nicnedělání ho začínalo nudit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zavřela za sebou dveře. Stála uprostřed velké a světlé místnosti. Bohémská nepravidelnost uspořádání nábytku se snažila zakrýt chirurgický opar, jež světlo odráželo po celém domě od vysokých bílých stěn. Z prosklené galerie v první patře (ke které vedly betonové schody obepínající koupelnu) prosakovalo světlo. V uklidňujícím tichu bylo slyšet rytmické odkapávání vody. Vešla do koupelny, zastavila kohoutek a podívala se do zrcadla. Odrážel se v něm pohledný oválný obličej mladé ženy, která po tom všem vypětí, které zažila, byla stále ušetřena ostrých vrásek. Nepatrně se usmála, protože věděla, že je krásná jako nikdy předtím a pro dnešní večerní akci byly její rty, oči a tváře zkrášleny decentním, ale dostatečně slavnostím make-upem. Když vyšla z koupelny, porozhlédla se po velké a jediné obyvatelné místnosti v přízemí domu; na protější straně byla rohová kuchyňská linka a na robustním neopracovaném dřevěném jídelním stole byly položené nedopité láhve a sklenice červeného vína a tvrdšího alkoholu. Široká okna na střeše, volně navazující na boční stěny, ji připomínala návštěvy hvězdárny ze školních let; i teď v nich mohla vidět nebe, které se pomalu zakalovalo nádechem přicházejícího večera.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dům byl prázdný. Vzpomněla si, proč tu je. Ihned to začala hledat. Nejdříve na pravděpodobných místech: přehazovala papíry na psacím stole, prohlédla všechny možné šuplíky, knihovny; poté zamířila opět do koupelny, hledala ve špinavém prádle; vyběhla do prvního patra, ale v galerii, kde byla ložnice a druhá koupelna, našla jen neustlanou postel, zatuchlý vzduch a poloprázdné skříně.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Napnuté šaty smetanové barvy našeptávaly světu o pevných křivkách jejího těla, okrasná černá stuha jí něžně objímala dětský pas. Vůně tmavých krátkých kudrnatých vlasů a svěžest na bronzově opálené tváři ale začínaly tuto ženu opouštět. Troubení taxíku jen přidávalo na její studené nervozitě. Nechala bezmocného hledání a za zvuku vyťukávání podpatků sešla pomalu z galerie po schodech dolů a zamířila přímo do kuchyně, aby zjistila, zda některé z těch odloučených lahví vína se dá ještě pít. Našla čistou skleničku a červené víno si nalila do jedné třetiny skleničky. Otočila se čelem do místnosti. Po její levici se pohnulo křeslo a leknutím si obsahem sklenice málem potřísnila svou večerní róbu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Před vchodem na zahradu seděl v potem nasáklém křesle beze slov neoholený muž kolem čtyřicítky. V modrém županu sledoval déšť, jak opět začal dopadávat na skleněné dveře. Zatímco ta žena stále lapala po dechu, on naopak seděl narovnaný a v klidu. S příchodem ženy totiž počítal. Celé ty měsíce, každou vteřinu, kterou trávil nad slovy a větami poslední knihy, věděl, že to bude dnes. Vyschlo mu v krku. Pomalu přiložil rty ke skleničce vína, kterou si přidržoval na pravém koleni. Čekal, zda ta žena něco řekne.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Žena se prudce odlepila ze svého místa u stolu a po třech krocích teď stála u křesla.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Petře, kde je ten rukopis! Věděls moc dobře, že ho mám dnes odevzdat v agentuře. Tak kde je?“ dívala se žena na muže, který seděl ponořen hluboko v křesle a kromě županu měl na sobě jen trenýrky a staré pantofle. Se svou zarostlou, ale ne odpudivou tváří, vypadal jako neškodné přerostlé dítě, které se právě probudilo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Jistě, že jsem to věděl, Ruth. Přesto jsem myslel, že kus tvé duše ještě obsahuje něco z těch zapomenutých drobných lidských ctností. Například emoce, cit, soustrast, a tak, víš? “ Petr pohlédnul do zelených očí Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Nepřijde ti, že jsem měla soustrasti až dost? Celý půlrok jsem musela být zavřená v téhle kobce. Pustil jsi mě ven jen, když jsem šla něco koupit nebo když jsem zašla do agentury vysvětlovat, že nemohu poskytovat žádná interview, že stále pracuji na své nové knize“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ach, tvá nová kniha“ pousmál se a pomalu vstal z křesla.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Je neuvěřitelné, co člověk udělá pro to, aby oznámil světu, že žije, že dýchá. Jinými slovy, udělá vše pro to, aby si ho svět všiml.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ta kniha tě stála pot a dřinu, že ano, drahoušku?“ řekl po chvíli zamyšlení.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tenhle tón se Ruth nezamlouval. Zadívala se svému společníkovi v místnosti ukřivděně do očí.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stáli teď u sebe. Na svém krku cítil její studený dech a na hrudi její vystužené poprsí. Jejich tváře a rty se k sobě přibližovaly. Petr se ji chystal políbit.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth mu vytrhla rukopis, který si držel předloktím pod županem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Kde jsou ty časy, kdy jsem obdivovala tvoje znalosti a vhled do problémů. Co se jen s tebou stalo?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„To bys měla vědět ty nejlépe“ odpovídal Petr odhaleným zádům. Neslyšela ho. Spěchala ven k taxíku, který opět zatroubil.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ve své pusté vile ale nezůstal sám. Prostor naplnila vůně parfému, který Ruth nezměnila od té doby, co se znají. Měla ho i tenkrát, když se před sedmi lety poprvé setkali. Tehdy se zdálo, že to bude on, kdo bude tomu druhému měnit život.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jejich první setkání by v kánonu patosu stěží obdrželo přední místo. On byl pozván jako profesor filosofie vědy z městské prestižní univerzity, aby na výročním zasedání místního klubu skeptiků zahájil sérii krátkých neformálních přednášek svými poznámkami na téma kvantové fyziky a vzrůstajícího zneužívání z řad mystiků a šarlatánů. Ona právě začala psát pro magazín Žena a věda, kam se díky výbornému doporučení své bývalé profesorky dostala. Po dokončení magistra v komparativní literatuře to byla její první velká pracovní příležitost, a reportáž z této konference první opravdový úkol.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Toho dne pršelo a dorazila na konferenci pozdě. Zapomněla si v redakci poznámky, bez kterých by byla ztracená. Ve skutečnosti se na tuto malou konferenci připravovala několik týdnů; hned po tom, co šéfredaktorka letmo při obědě prohodila, že by Ruth mohla přestat v kancelářích přerovnávat papíry z jedné hromady na druhou a začít se skutečnou prací. „Je to příležitost, tak nám ukaž, že umíš psát“ zněl jí teď hlas šéfredaktorky v hlavě, když vystupovala před starou šedou budovou klubu skeptiků.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nebyla hloupá a věděla, že tuhle takzvanou příležitost dostala jen díky tomu, že nikomu jinému z redakce se nechtělo ztrácet čas na zcela bezvýznamné události, navíc na téma, které vyžaduje dny a noci příprav. Má to brát jako pomstu? Co kdy komu udělala?\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vystoupila z taxíku, upovídanému řidiči poděkovala a nechala mu drobné. Kličkováním mezi tlustými kapkami deště přeběhla k budově, kde na ní čekala ochranka. Dva statní hlídači po ní chtěly průkazku, doklad, že je od novin.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V kabelce na kolenou její prsty nahmataly pouze rtěnku, peněženku a prázdný prostor. Ve chvíli, kdy průkazku nakonec z kabelky vylovila a ukázala ji těm strážcům dveří, byla již znatelně promočená. S účesem jako po sprše vběhla do auly právě včas, aby potlesk publika zastřel její hlasitý vpád.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Děkujeme panu profesoru Petru Sternovi za jeho shrnutí dosavadního vývoje a úspěchů kvantové fyziky a její možné aplikace v oblasti komputace. Také jsme se leccos dozvěděli o tom, jak mnoho mystiků a samozvaných spirituálních lídrů jednadvacátého století znásilňuje klasickou Koďanskou interpretaci a považuje zcela abstraktní matematický koncept za fyzický fenomén, na který by snad mělo mít naše vědomí vliv. Máme-li shrnout přednášku jednou větou: předpona para k nelibě mnoha věřících se zatím nechystá rozvést s kořenem slova normal.“ prohlásil muž menšího vzrůstu s upraveným knírem v saku a košili se staromódní kravatou, na kterého celá aula teď upírala pozornost. Na chvíli přebral profesoru po konci přednášky slovo a opět promluvil k publiku: „A teď slíbený prostor pro dotazy a diskuzi. Vidím, že tu máme i zástupce tisku. Výborně, výborně. Předávám slovo profesoru Sternovi a vy se můžete přihlásit k dotazům.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Tím zástupcem tisku byla Ruth, která se držela zcela vzadu u horních dveří auly. Litovala, že si tu úděsnou legitimaci ihned nezandala zpět do kabelky. I na míle daleko by ji ta plandající plastová věc na krku prozradila, že je začátečník, amatér, elév novinář. Odložila si promočený kabát na vedlejší sedadlo a bledý obličej si utřela kapesníčkem. Připravila si zápisník a přemýšlela, co si má poznamenat a co tu vlastně vůbec dělá.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ke slovu se s dotazem přihlásil hubený doktorand teologie. „Pane profesore, chci se zeptat, zda jste schopen připustit, že na pomyslném dně fyzikálního prostoru se skutečně může ukrývat informace. Jinak řečeno, myslíte, že dnes má ještě co nabídnout profesor Wheeler a jeho it from bit?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Pokud máte na mysli, že například spin jednotlivých částic může být považován za ekvivalent jedniček a nul, nemám s takovou interpretací problém. Pokud jste však příznivcem teorie, že na dně časoprostoru je jakási imateriální platonická substance, tak Bůh s vámi.“ dokončil profesor větu s úsměvem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Několik lidí v sále také postřehlo slovní narážku a pousmálo se. Student se tvářil rozpačitě, ale naplněn v obličeji sebevědomím se dále vyptával: „Chtěl jsem tím říci, jestli zavrhujete možnost, že by kvantová nelokalita mohla být logickým důsledkem toho, že je to právě imateriální substance, řekněme například vědomí, které je skutečně fundamentální. Pak by mnohé paranormální jevy jako telepatie, intuice a předtuchy nemusely být mimo fyziku, ale přímo její součástí. Co když toto vědomí je Bůh?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Mládenče, nemám jediný důvod věřit v to, že bychom museli zahodit celou současnou fyziku, jen abychom mohli vysvětlit kvantovou nelokalitu. Oceňuji vaši náboženskou perspektivu na věc, ale věřte mi, že jakési čtení budoucnosti nebo předtuchy jsou jen statistické artefakty, případně čiré výplody bujné fantazie.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ještě, než stačil student zareagovat na svou obranu, hlásil se někdo v zadní řadě auly o slovo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Chcete snad říct, že neexistuje věc, kterou každá druhá matka na světě zažila?“ ozval se vysokým tónem nejistý hlas. Celý sál se pomalu otáčel k místu, odkud byl vznesen dotaz. Profesor Stern si sundal brýle a podíval se do zadní řady, kde nyní stála jediná žena v sále. Byla to Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Drahoušku, máte na mysli deprese či sexuální dysfunkci partnerů? O těch vám bohužel nic neřeknu, neboť má expertíza nespadá do těchto kategorií.“, publikum se opět zasmálo, tentokrát hlasitěji, „pokud ne, budete nám muset vysvětlit, co jste vaším básněním chtěla vlastně říci“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nevšímala, jak ji profesor oslovil; místo toho se soustředila, aby dokázala přes svou nervozitu přesně popsat, co má na srdci. „Chcete říct, když matky najednou pocítí pichlavou bolest na prsou a náhlou nevolnost, protože vědí, že se něco stalo dítěti, že je to jejich pouhý výplod fantazie, i když se potvrdí, že se jejich obavy vyplnily? Že se dítěti skutečně něco stalo?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Profesor začal vykládat o tom, jak jsou ženy obecně náchylnější k emocionálním rozhodnutím, ale to už neposlouchala. Něco na tom muži, ať už to byl profesor nebo ne, ji připadalo výjimečně odporného. Mohl být pro ostatní ženy atraktivní, mohl být celoplanetární kapacitou ve svém oboru, ale byla si jistá, že už ani o vteřinu více nevydrží s tímto člověkem v jedné místnosti.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Mágové!“ vykřikla venku na čerstvém vzduchu. Zapálila si cigaretu a rozhodla se jít domů pěšky. Bylo to celých deset bloků. Boptnající kapky deště stále padaly dolů z večerního nebe a smývaly špínu smutného města.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>O pár týdnů později se měl profesor Stern sejít se svými bývalými spolužáky z vysoké školy. Na posledním srazu byl před deseti lety, od té doby se rok co rok těmto srazům vyhýbal. Většina lidí po doktorátu z matematiky opustilo univerzitní život a šli vydělávat peníze do komerčního prostředí. Někteří dnes učí na podřadných školách. S těmi na setkáních ani nepromluví. Jeden z těch lepších studentů, který se měl připojit k fakultě, na které učí Stern, údajně přestal s matematikou a věnuje se poezii. Stern to přičítá mentální poruše. Tak či onak, nesnáší zbohatlíky posedlé penězi, stejně jako ty nekompetentní amatéry, kteří zahazují svůj talent v odpadních vodách školského systému.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stern se s bývalou ženou před deseti lety rozvedl. Při zmínce o plánování rodiny se hned pohádali. Ačkoli bylo rozšíření rodiny pro bývalou ženu důležité, Stern ani na chvíli nepomyslel, že by měl na tento bezvýznamný a nicotný svět poslat dalšího člověka. Rozhodující moment, kterému z odstupem času Stern přičítá konec manželství, byl ten večer, kdy se během obvyklé hádky o plánovaném rodičovství vyjádřil, proč nechce mít se svou ženou dítě:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Marie, vždyť díky svému vzdělání psycholožky víš, jak regresivita k průměru funguje. I kdybys měla stejné IQ jako já, je vysoká šance, že náš potomek byl se narodil jako průměrný člověk. Byl by ve společnosti otrokem. Nejspíš by poslouchal rap nebo by se chtěl by se stát druhořadým umělcem. Skutečně něco takového chceš?“. Marie skutečně něco takového chtěla, anebo neviděla osud svého možného potomka tak černě.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sternovi je nyní jednačtyřicet a navazovat nový vztah se ženou nehodlá. Na druhou stranu si slíbil, že urovná otrhané vztahy se svými bývalými spolužáky. S nevyžehlenou košilí a zaprášeným sakem, se vydal směrem k místu, kde vládnou špatné vtipy, řeči o dětech a nucené formality; k místu intelektuální prázdnoty, k místu třídního srazu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nad pevnými těly výškových budov zapadalo slunce. Stern se na ulici vyhýbal protijdoucím. Se zamyšlenou tváří zvedl hlavu, aby zjistil, že netuší, jak se dostane do podniku, kde se koná sraz. Zabloudil. Přešel silnici a zahnul do menší uličky vlevo. Došel k malému parku. Nízký trávník a řada bříz a dubů se rozprostíraly podél řeky s výhledem na most. Po něm auta přijížděla do městského centra plného světel, divadel, kin a nóbl kaváren. Na rohu uličky a parku vešel do zapadlého antikvariátu, aby se zeptal na cestu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Malá místnost byla obklopená vysokými dřevěnými policemi a byla cítit vlhkostí stránek knih. U pokladny nikdo nestál a vzduchem se prodíraly částečkami prachu oslabené sluneční paprsky. Stern se do prázdna zeptal, zda je někdo přítomen. Bylo ticho. Chystal se odejít, když si všiml, že v krabici postavené na židli u východu leželo několik knih. Jejich obálka mu byla povědomá. Jednalo se o učebnice, které napsal před mnoha lety jako čerstvě zvolený profesor. Knihy byly původně zápisky z populárního kurzu, který na univerzitě vedl. Vzal jednu z knih do ruky. Rukávem setřel z obálky prach. Přečetl název: „Úvod do logiky“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Knihy se moc neprodávaly, to je pravda, ale netušil, že tak rychle skončí v antikvariátu. Proč se jich někdo zbavoval? Už knihu dočetl a neměl pro ni použití? Co když knihu ani neotevřel? Je divné, že teprve nyní se začal zajímat o osud své knihy. Rektor jej pár lety požádal, aby připravil materiál pro studenty prvních ročníků. Věděl, že na univerzitě má docela volnost, ale tohle psaní bral je jako zdržení od důležitějších činností. Co se na knihu díval, znenadání mu začalo být líto, že tu takhle leží. Netušil, proč něco takové cítí k hloupým učebnicím. A přesto…\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ty jsou za patnáct korun. Už tu leží dost dlouho“ ozval se mu za zády mladý dívčí hlas. „Budete si ji brát?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Proč bych si kupoval…“ podíval se profesor Stern směrem k potemnělé kase; pracovnice antikvariátu se k ní vrátila ze zadních útrob skladu. Pohledem našel strnulou oválnou tvář mladé dívky. Její tvář byla příliš kontrastní s černými kudrnatými vlasy a tmavězelenýma očima, které na něj civěly jako na průhlednou svítící hmotu ve zbroji či jako na prehistorické monstrum, jež právě uteklo z městského muzea. I když byl Stern zvyklý, že jeho přítomnost často vyvolává na obličejích spolustojících a spolusedících různě tvarované grimasy obličejových svalů, pohled této mladé ženy ho přeci jen znervózňoval.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ne děkuji, nemám o nic zájem. Nashle…“, Stern nedokončil slovo a krátkými rychlými kroky vyšel ze zatuchlého obchodu zpět do útrob města, kde mu lehký vánek od řeky ochladil široké zpocené čelo; zlatavá čelist nadcházejícího večera se zakusovala do mostu, do spořádaných karoserií automobilů a vypnutých těl budov na protější straně řeky. Byl rád, že je na čestvém vzduchu, mimo dosah toho obličeje. Utřel si kapesníčkem čelo a chtěl se vydat směrem k místu konání třídního srazu; úplně zapomněl, že stále neví, jak se tam dostane.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Počkejte, stůjte!“, křikla pevným hlasem mladá pracovnice, který všeho nechala, vyběhla s prudkou ranou dveří ze svého starožitnického obchůdku. Její obličej se z nejistého nicneříkajícího pohledu přeměnil do jasně vibrujícího rozhořčení. Stáli naproti sobě, ona se snažila popadnout dech, on jen čekal, co se bude dít.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Tak sám vidíte, co jste způsobil“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Asi jsem přeslechl, jelikož nevím, co jste tím myslela“, odvětil Stern.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ale slyšel jste mě až moc dobře. Stejně jako tentokrát a to bylo přes celou zatracenou místnost na tý vaší zatracený konferenci.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sternova paměť bleskově jako počítač zahledala ve vzpomínkách z konferencí. A postupně se mu před očima vybarvovala tvář neznámé mladé ženy, jejíž nejasné rysy neposedně přeskakovaly, až začaly, vrstva po vrstvě, dávat dohromady celistvý obraz, který jako lidská škraboška přesně usedla na tvář Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Už si vzpomínám. Vy jste ta nebojácná básnická novinářka. Nevím o tom, že by se ke mně dostala od vás reportáž. Vyšla už?“ vyhrkl nadšeně Stern s nepřirozeným úsměvem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>To Ruth rozvázalo jazyk a začala v přesných dávkách vyčítat Sternovi vše, co v sobě poslední týdny dusila, vlastně od okamžiku, kdy se rozhodla z té konference odejít, přestože ani první z těch deseti pozvaných účtastníků konferenci ještě nestačil zaplnit vyhrazený čas pro svou přednášku. Stern si vyslechl, že podala ihned další den v práci výpověď, že nutně potřebovala nějakou práci, a tak, jako dočasné řešení, začala vypomáhat strýčkovi v jednom z jeho antikvariátů.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Když domluvila, trochu se jí ulevilo, ale o moc lépe se necítila. Měla teď před sebou tohohle muže, kterého doufala, že jednou potká a řekne mu vše, co právě ve svém emotivním projevu řekla. Když se taková příležitost naskytla a řádně ji využila, přestala cítit vztek a její mladé tělo začala naplňovat prázdnota a nepříjemný pocit v žaludku. V útrobách své mysli se modlila, aby věděla, co má teď dělat; co má dělat v následujících týdnech. Kdyby alespoň ten muž s velkou hlavou a zmačkanou košílí něco řekl!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Chvíli bylo ticho. Ruth svýma zelenýma očima sledovala jakýkoli pohyb profesora, který by ji naznačil, že to se svou řečí a tónem nepřehnala. Nebyla si ale jistá, že ji skutečně vyslechl; díval se do země a pod bradou se mu rýsoval podbradek. Uvědomila si, že ten muž, kterého viděla na konferenci a který dokázal strhnout svou řečí celé publikum inteligentních a vzdělaných lidí, se tu nyní krčí a nedokáže ze sebe vydat ani větu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nečekané se ale přeci jen může občas vyplnit; profesor Stern se narovnal, vytáhl z vnitřní kapsy svého zašlého saka vizitku a podal ji Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Přijďte zítra za mnou na univerzitu. Minulý týden zrovna má sekretářka oznámila, že půjde do předčasného důchodu, a tak se nám uvolnilo místo. Zítra přijďte. Je to pro vás dobrá příležitost“. Ruth pozorovala vizitku, která se ji objevila v ruce.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A mimochodem, nevíte, jak se dostanu do Moskevské ulice?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Neodpověděla. Zašla do obchodu svého strýce. Nemusela příliš uklízet, jelikož už před tím setkáním s tím hrozným mužem měla všechno připravené, aby antikvariát zavřela. Přehodila přes sebe letní béžový plášť, upravila se v zrcadle. Poslední světlo v krámě ozařovalo bílý papír vizitky položené na stole. Roztrhla ji na dvě půlky, hodila do koše, zhasla a zavřela obchod.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V následujících dnech ji přišlo, jako kdyby ručičky hodinek se jednou plazily, pak zase pospíchaly a snažily se dohnat zapomenuté vteřiny, dny, roky. Práce v antikvariátu ji šla velmi pomalu, několikrát zákazníkovi oznámila nesprávnou (nižší) cenu, čímž obchod připravila o pár set korun. Nemohla z hlavy dostat, jaké by to bylo, kdyby se opět dostala na akademickou půdu, i když zatím pouze v roli sekretářky člověka, který ji svým chováním uvěznil v tomto zaprášeném a tiše se rozpadajícícm prostředí. Seděla za stolem. V obchodu byl párek studentů a jeden muž se šedivými vlasy a vrásčitým obličejem, který si s vědeckou trpělivostí prohlížel zašlé a nejspíše rozbité loutkové divadlo. Na gramofonu hrála stará džezová gramofonová deska, která navozovala v antikvariátu zdánlivou atmosféru barového podniku kdesi na kraji Paříže ve 30. letech. Byl to Sidney Bechet? Nebyla si jistá. Hudba ji zněla v zádu na temeni hlavy; do toho se náhled přidal kostrbatý hlas, který se k nahrávce vůbec nehodil.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Kolik za to loutkové divadlo?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Probrala se z denního snění a oznámila zájemci, aby se dostavil zítra, nebo aby ji nechal na sebe kontakt, že mu co nejdříve zavolá, jakmile zjistí, jestli majitel má v plánu ono loutkové divadlo vůbec prodat a pokud ano, tak za jakou cenu. Úhledným, psacím písmem ze staré školy ji na kus papíru napsal své jméno a telefonní číslo. Poděkovala a když muž odešel, zadívala na list papíru. Něco ji připomněl. Šanci, kterou předtím jednoznačně odmítla, ale nyní by už byla obezřetnější a uvážlivější. Šanci, která ji uvízla ve formě myšlenky v mysli a ne a ne odeznít. Rozhodla se zavolat na univerzitu a přijmout tu nabídku. Nemá ale číslo. Už od konferenci si ale pamatuje jméno a pracoviště toho muže.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V telefonní seznamu našla kontaktní informace na školu, kde ji na ústředně poskytli číslo přímo do kabinetu profesora Sterna. Když vytáčela číslo, přemýšlela, jestli někdy potkala či mluvila s někým, kdo měl takové množství titulů před a za jménem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Profesor Stern?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Že nevzpomínáte? Jaká Ruth? Dával jste mi svou vizitku kvůli té nabídce práce“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ano, když jste hledal Moskevskou ulici. Přesně tak, to jsem já.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Zítra ráno. Výborně, budu tam. Ne, nebojte, přijdu včas.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ihned na to zavolala svému strýčkovi a vysvětlila, že od zítřka již nebude moci u něj v antikvariátu pracovat.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Do budovy univerzity dorazila ráno s předstihem několika desítek minut. Bylo krátce po osmé hodině ranní a Ruth čekala před kabinetem profesora Sterna na dlouhé chodbě, jejíž šířka byla rovna šířce celé budovy školy. Sem tam kolem ní prošli diskutující studentky vyšších ročníků; zaujala ji především jedna z ních, která měla černé bavlněné punčocháče, pantofle, batůžek a krátké světlé vlasy, ve kterých tančilo několik odstínů zelené barvy, a několikrát hrubším hlasem prohlásila: „Jak triviální!“ I když si Ruth byla vědoma toho, že by měla pociťovat určitou nervozitu (finance skutečně potřebovala, strýčkovi pouze vypomáhala a ze slušnosti si mu řekla o směšnou částku), zároveň věřila, že tohohle muže se nemusí obávat; vždyť to nehorší si s ním již zažila.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dveře od kabinetu zavrzaly a vyšla z nich žena okolo padesáti let; nesla v náruči velkou krabici, ze  které přetékaly papíry a kancelářské potřeby. Když chtěla žena dveře opět zavřít, začala s papírovou krabicí balancovat. Zdálo, že v poslední chvíli se jí podaří ten nezvyklý tanec vyrovnat, ale papíry a psací potřeby se nakonec vysypaly na podlahu chodby. Ruth k ženě ihned přistoupila a začala ji pomáhat s úklidem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Děkuji moc, děvče. Na koho tu čekáte?“, zeptala se žena s milou tváří, když spolu navrátily obsah krabice na původní místo.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Na profesora Sterna, mám s ním sjednanou schůzku ohledně místa sekretářky. Údajně ta stávající odchází předčasně do důchodu“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Proboha, zlato, jak jste k profesorovi Sternovi přišla? Víte, to jsem já, která odchází, ale musím vám něco povědět“, naklonila se bývalá Sternova sekretářka k Sáře, tak, aby je nikdo jiný neslyšel, „neodcházím do důchodu, na to mám ještě čas a síly, ale byla to jediná šance, jak toho starce přesvědčit, aby mě odsud pustil“.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth byla překvapená, že ta žena oslovila Sterna starcem; i když žena vypadá stále mladě, bude určitě o pár let starší než sám Stern.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Jak to myslíte, že vás nechtěl pustit? Proboha, snad vás tu nedržel násilím, nevydíral či něco takového“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Svým způsobem mě skutečně vydíral, hrál to na emoce, i když ne vědomě. Nemohla jsem ho opustit, jelikož jsem věděla, že beze mě těžko zvládne.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth stále nevěděla, co si o tom má myslet, a když její nechápavý obličej žena zpozorovala, dále vysvětlovala:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Víte, on profesor Stern je tak trochu génius, to ano, o tom se s nikým přít nehodlám, ale má na sebe vysoké nároky a občas není schopen se věnovat méně důležitým záležitostem, jako například se postarat o zcela nejběžnější administrativní úkony, nebo dokonce i nejběžnější lidské úkony, tak říkajíc. Zrovna tady vespod té krabice mu nesu k sobě domů na vyprání dvě košile“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth si všimla, že mezi těmi papíry skutečně koukají cáry rukávů košilí. Pokud je to vše pravda, nechápala, proč Stern aspoň ženě nenabídl pomoc s odnesením věcí. Její myšlenky se opět mísily s tím odporem, který velmi dobře znala.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A musím vám ještě něco říct… vám, jak že se jmenujete, Ruth? Těší mě. Říkejte mi Sáro. Profesor si výslovně přál, abych byla v práci včas, přesně, když začal s tím svým akademickým psaním knih a přednášek. Někdo to ale zacházelo daleko. Příliš daleko.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sára, již bývalá sekretářka, o jejíž místo se Ruth uchází, nestačila dokončit myšlenku, protože se ve dveří objevil Stern. Rychle očima, beze slov, zkontroloval, co se děje před jeho kabinetem, pokývnul k Sáře a Ruth pozval, ať jde dál. Ruth se v rychlosti rozloučila se Sárou a vstoupila.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejednalo se o klasický kabinet pro jednu osobu, který častokrát viděla a navštívila během svých univerzitních studií, když odpoledne po vyučování navštěvovala své oblibené vyučující a prosila je o vysvětlení toho či onoho pojmu, u kterého se jí zdálo, že potřebuje dodatečné vysvětlení. Byla to velká místnost, ve které byl strohý, avšak moderní nábytek ostrých úhlů a funkčních řešení. Vypadalo to spíše, jako kdyby Ruth vstoupila do architektonické kanceláře než do kabinetu profesora, který vyučuje matematiku a logiku na státní vysoké škole. Místnost to byla světlá s pěknými velkými okny a výhledem na ruch města; příčka rozdělovala místnost na dvě kanceláře, v každé z nich byl velký stůl a bílé stěny byly obloženy černými knihovnami z kovu, plných knih a vysokých až do stropu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Profesor stručně Ruth vysvětlil, aniž by se jí podíval do očí, že hlavní náplní její práce budou korektury jeho prací a knih, včetně administrativních úkonů a dohledávání informací. Vybídnul ji, ať se posadí ke svému velkému stolu, kde před počítačem byl papír, na kterém byl načrtnut „rozvrh“. Skutečně, na papíru bylo napsáno „rozvrh“ a Stern také o rozvrhu při vysvětlování mluvil.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Znamená to, pane profesore, že v pondělí a úterý nežádáte, abych chodila do práce? A v pátek mám přijít až odpoledne a mám tu být do devíti hodin?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ano, přesně tak. Vyznačil jsem vám čas, kdy skutečně pracuji, tedy, když píši své knihy nebo články. V ostatních případech vás tu nepotřebuji.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Se vší úctou, pane profesore, jsem doufala, že se jedná o práci na plný úvazek; potřebuji pracovat všech pět dní v týdnu. A v ten pátek jsi nejsem jistá, zda tu budu moci být v takto nestandardní hodiny“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Proplacené máte všechny dny, i když tu ve vyznačené dny nebudete. Pouze po vás chci, pokud se rozhodnu začít na něčem pracovat, abyste byla schopna jsem přijet. Snad to nemáte tak daleko, že ne? To je vše. A s tím pátkem si to zařiďte“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth nebyla ochotna přijmout takové podmínky. Přestože nějaké zaměstnání nutně potřebovala, rozhodně neplánovala, že bude v pátek večer trčet za psacím stolem v práci. Navíc zavřená v místnosti s takovou osobou a morousem. Profesor Stern ale viděl její odmítavý pohled v obličeji, a tak rychle dodal finanční odměnu, která měsíčně obohatí bankovní účet Ruth. Věděl, že právě získal novou sekretářku. Odběhl ke svému stolu a přinesl balík papírů. Ukázalo se, že jsou to stránky jeho nové knihy napsané na stroji, u kterých má Ruth začít s korekturou. Stern se posadil do svého velkého křesla z pravé kůže a po chvilce zamyšleného pohledu z okna a s pažemi v malém pevném X začal psát.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Práce byla pro Ruth náročná. Pět let strávených psaním esejů a literárních kritik ji sice dobře připravilo na jakoukoli práci s jazykem, ale opravovat text plný matematické terminologie ji častokrát zdrželo v kanceláři do pozdního večera; nejednou odcházela z práci, když už byla zcela tma a poslední metro stíhala pouze díky tomu, že na zastávku dobíhala. Hutná odborná terminologie ale nebyl jediný problém, který Ruth obtěžoval; byla přirozeně zvyklá číst texty, které na vás dýchají, které vykřikují: „tady jsem, jsem tady a žiju, dotkni se mě a zahraju ti na strunny tvých hlubokých citových vláken“. Jak jen nesnášela chladné texty bez špetky barvy a života nasyceného pulzování. Přesně takové byly všechny ty odborné články a kapitoly do knih, které dostala ke korektuře od profesora Sterna: mrazivé, černobílé, jako kdyby byly psané bezchybným, avšak neživým strojem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Prvních několik týdnů od jejího nástupu se sotva naskytla možnost pro delší hovor; když přicházela podle daného rozvrhu do kanceláře, taktně a potichu se pozdravili a ten samý rituál zopakovali, když se nachýlil konec pracovního dne. To pak hlas profesora oznámil, že už je čas, že už tu Ruth nepotřebuje. Ruth si také všimla, že ačkoli profesorův obličej zůstával stoický a vyrovnaný, jeho oblečení chátralo. Vzpomínala na to, co ji tehdy řekla ve dveřích Sára, bývalá sekretářka, ale neměla v plánu se jakkoli angažovat do osobního života svého zaměstnavatele.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Dny ubíhaly jako profesorova neživá próza. Věci se daly do pohybu až jedno odpoledne, když Ruth dokontrolovala obzvláště nudnou práci a chystala se odejít domů o něco dříve, protože její dobrá přítelkyně ze základní školy uvedla na svět minulý měsíc nového potomka a přichystala mu malou párty pro uvedení do tohoto světa, kde skupina žen bude kolem něj s pohárem v ruce v lehké opilosti poskakovat a několika legračními zvuky na něj volat a k tomu všemu obdivovat jeho faldíky. Narodil se jí kluk. Ruth nepovažovala takové párty za obzvláště zábavné ( její kamarádky jsou již vdané, nebo čekají dítě a svatba je na obzoru), ale přeci jen je to její dlouholetá známá a pozvání ji přišlo neslušné odmítnout.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Vstala od svého stolu, upravila si šaty a vlasy, zkontrolovala, zda má vše důležité v kabelce, a chystala se odejít. Sotva otevřela dveře, objevila se ze zadní místnosti profesorova hlava, která vypadala, že levituje, jelikož byla od svého těla oddělena zdí přepážky.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Kampak? Chystáte se odejít o 40 minut dříve?“ zeptal se profesor Stern.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ano, přislíbila jsem, že se stavím u jedné známé na oslavě jejího nově narozeného syna“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Netušil jsem, že je možné něco slavit na tom, že se člověk narodí do tohoto světa. Ale když není co slavit, něco si vymyslíme, že ano? Já vás tu nicméně ještě těch následujících 40 minut budu potřebovat.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ale já opravdu potřebuji odejít…“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Bohužel vás musím zklamat, Ruth, já to zas opravdu potřebuji dopsat“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Pomalu se vrátila ke svému místu a chystala se zavolat, že přijde později, když se profesor objevil po její levici a podával ji list papíru.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Co je to?“, zeptala se Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Vaše přihláška na večerní kurzy matematiky a logiky. Potřebuji to od vás tady podepsat.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth nechápala, jak mohlo profesora napadnout, že bez jejího souhlasu se ji pokusí přihlásit do kurzu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„A když odmítnu?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Obávám se, že si nemohu dovolit zaměstnávat někoho, kdo má profesionálně vykonávat korektury bez toho, aniž by rozuměl materiálu, který opravuje.“ oznámil ji Stern klidným hlasem.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Toho dne přijela na oslavu o pár hodin později, jelikož ji na cestě ujely všechny dostupné dopravní spoje a tak musela čekat nejen na metro, ale i autobus. Po tom všem se vrátila domů velmi pozdě. Bydlela ve skromném dvoupokojovém příbytku, který zdědila poté, co se její bývalá spolubydlící odstěhovala se svým přítelem do jiného města. Najednu stranu byla ráda, že má byt pro sebe; přestože se snažila být tou hodnou, chápavou a příjemnou spolubydlící, nejednou se pohádala kvůli tomu, když se po jejich bytě potuloval nějaký chlap bez trika a s nemožnými domácími návyky. A k tomu ty noční zvuky artistických obratů, chmatů, šustění, žvatlání a mlaskání.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Volný pokoj ale znamenal starostí. Dávno ji přestalo bavit nechat si zasílat peníze od svých rodičů. Vzpomíná si, jak každý měsíc si sepisovala na papír různorodé výmluvy na to, proč nutně potřebuje půjčit peníze; jak jen trapně se cítila, když ji matka do ruky vkládala poctivě vydělané bankovky, přestože věděla, že důvod, který ona — Ruth — uvedla, je čistokrevná lež. Ne, nemohla se vrátit k tomuto systému žití; je dospělá, je inteligentní, je na vlastních nohou, nepotřebuje poslouchat, jak má nakládat s vlastním životem; zvláště od těch, jejichž život nepatřil do výkladních skříní lidských galerijních muzeí. Ne, nemůže si dovolit přijít o práci, ať už se jí příčí sebevíc. Musí tam zůstat, aspoň do té doby, než si najde něco jiného, něco, co bude vyhovovat jejímu citlivému vnitřku a stále živým ambicím. Vždyť má život před sebou!\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Druhého rána se vydala do práce, ačkoli toho dne měla podle rozvrhu volno. Nevěděla, jestli Stern bude v kanceláři, ale musí ho zkusit na univerzitě zastihnout a omluvit se za tu včerejší hádku potom, co se nechala vyprovokovat tím neskutečným plánem; tedy, že by musela docházet na večerní hodiny matematiky a bůh ví čeho ještě. Na cestě do práce se stavila na poště, kde podala malé psaní, ve kterém napsala rodičům obvyklé zdvořilostní fráze, které člověk používá, když chce navázat kontakt s někým, koho dlouho neviděl a kterého v nejbližší době bude žádat o nějakou pomoc. Stavila se při té příležitosti v malé kavárně, ve které si také koupila dnešní noviny.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Káva a křehká sušenka ji málem zaskočily v krku, když hned na druhé straně novin uviděla tvář, kterou by měla velmi dobře znát. Uprostřed stránky byl vyfocen Stern s dalšími lidmi. Nad fotografií byl uveden tučným písmem titulek oznamující: „Kvantový počítač v naší hlavě? Vědci předpovídají existenci kvantových efektů v lidském mozku“. Když se zadívala opět na fotografii, uvědomila si, jak málo vlastně toho člověka zná; a to spolu tráví tolik času pospolu v jedné místnosti. Podívala se na jeho obličej, který vykazoval známky obvyklého neutrálního pohledu. Ale byla překvapena, že na fotografii objevila mnoho dalších rysů obličeje toho muže, kterých si dříve nevšimla. Na chvíli se jí zdálo, že ten člověk, kterého tak nesnáší, je i docela pohledný…\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Zaťukala na dveře Sternova kabinetu. Nikdo se neozýval. Dveře ale byly otevřené, a tak vstoupila.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Profesore?“, rozvířila otázkou prach ve vzduchu nasáknutého modrožlutou barvou začínajícího dne.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož si nebyla jistá, zda se vůbec na takovou otázku dočká odpovědi, rozhodla se vstoupit do prostoru Sternovy části kabinetu. Nikdo tam nebyl, pouze prázdná židle otočená čelem k otevřenému oknu. Přistoupila k oknu a naklonila se z něj. Zahlédla mihotající se figurky na šachovnici města. Čerstvý vítr proletěl vlákny jejích vlasů  a rozhodil hromádku papírů na Sternově stole. Ruth se sehnula, aby papíry sesbírala. Na jedno z listů byl rukou napsaný text připomínající nedokončený proslov na nadcházející či již proběhlou konferenci. Když papíry chtěla položit na původní hromádku, zarazila se. Přimělo ji k tomu, co vypadalo jako báseň, napsaná stejným písmem, stejně ostrou linkou, jaká vždy na ni zamračeně koukala ze všech dokumentů ručně napsaných jejím zaměstnavatelem — tím samým profesorem, kterého zahlédla dnes ráno na stránce novin. Skutečně to byly básně, napsané přes několik listů; deset, dvacet a více papírů ručně psané poezie.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>V tom se ji zmocnil strach a závrať z toho, co by se stalo, kdyby ji někdo zpozoroval. Popadla několik listů s básněmí, přehnula je na dva stejné obdélníky a strčila si ji do kapsy. Zbytek papírů vrátila na své místo. Rychle se vydala směrem z místnosti, ale všimla si, že na jejím stole je kromě tradiční hromádky práce, i jeden list volně ležící uprostřed stolu. Byla to přihláška na kurz. Ruth věděla, co tato nevinně vyhlížející a uštěpačná přihláška znamená. Propiska v ruce a bez delšího rozvažování svým podpisem vyplnila určený obdélník.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Ruth tak den co den, týden co týden, začala naplňovat svou mysl logickými pravidly a matematickými poučkami. Její mysl, která byla většinu svého života navyklá na pozorné studium velkých literárních jmen, nyní musela zápasit se zcela novými látkami v těle, které z ní vysávaly lidské city a radost z estetického požitku. Věřila, že se z ní nedobrovolně stává jedna z osob, které nesnášela. Někdo, kdo je až přílíš podobný… Všimla si, že kvůli únavě a vypětí sil ji navíc oslabuje zdraví. Přesto se snažila veškeré pracovní úkony vykonávat jako jindy. Řekla si, že ani náhodou nedá před Sternem najevo jakoukoli slabost. Po necelém měsíci ale její tělo oznámilo, že již více neunese. K nelibě svého zaměstnavatele, si musela zažádat o volno.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Byla druhým dnem obklopena zdmi svého bytu. Zřídka opustila vyhřáté místo postele. Na plochém vysokém čele se ji tvořily slané kapky potu. Celá místnost pokoje pulzovala a neslyšitelně sténala. Přestože se dny postupně prodlužovaly, lampy na ulici již svítily a pruhy světla rozhrnovaly tmu, která naplnila prostor její ložnice. Probudila se z ošklivého snu. Bílou noční košilku měla propocenou a cítila, že se potřebuje napít studené vody. S velkou námahou si nazula trepky, které stály u postele, a vydala se směrem do kuchyně. Chvilku ji trvalo, než si uvědomila, že v uších se jí ozývá křiklavý zvuk dveřního zvonku. Myslela si, že to bude paní Smithová, která si občas ve večerních hodinách vzpomene, že ji právě došla sůl.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Naléhavé klepání a bušení pěstí do dveří ji prozrazovalo, že se za dveřmi nachází jiná osoba. Než se stačila zeptat, kdo ji takto večer ruší, ozval se hlas toho člověka:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Otevřete, prosím vás, nenechávejte mě tu čekat, vím, že jste doma. Potřebuji s vámi nutně mluvit“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nejdříve zpanikařila, ale vzápětí si uvědomila, že k tomu přeci nemá žádný důvod. Naopak, měla všechny důvody pro to, aby byla právoplatně nahněvaná. Přesto odpověděla co nejslušněji a v jejím hlase bylo znát i určité překvapení:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Pane profesore, co tu děláte? Stalo se něco?“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Stalo? Nestalo, ale brzy se stane. Proboha, Ruth, pusťte mě dovnitř, nebudeme tu stát na chodbě, zvláště, když jste takto oblečená.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Uvědomila si, že má na sobě jen onu noční košilku, a tak si rychle založila ruce na svou hruď, zatímco se profesor Stern sám vpustil do bytu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Sternovi řekla, ať se posadí v kuchyni, zatímco si zajde pro něco na sebe. Nechápala, co se mohlo přihodit, ale jelikož její zaměstnavatel vypadal v očích nezvykle vyděšený a nervózní, vešla po chvíli zpět do kuchyně a postavila vodu na čaj. Profesor si upravil límec od košile, vyhrnul rukávy a ze své brašny položil na malý jídelní stůl svázanou hromadu papírů. Ruth se nikam nehrnula s navazováním řeči; byla přesvědčena, že to není ona, kdo by měl vysvětlovat. Jakmile ale spatřila tu věž z papírů, otevřela pusu a už se chystala něco říct, když ji v tom Stern důrazně přerušil:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Počkejte, Ruth, mohu vám tak říkat, že ano? Něco od vás nutně potřebuji. Nutně. A ještě dnes.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Profesor spatřil nejistý výraz na bledé, hubené tváři, která nyní odkrývala její výrazné lícní kosti, a ihned dodal:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Potřebuji, abyste mě tu dnes a případně další dny nechala přespat. Potřebuji vás na blízku. Potřebuji vás… jinak to nedokážu, nedopíšu to.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Nevěděla, zda má být více zmatená tím, co si právě vyslechla, nebo tím, jak zkrouceně a bezmocně vypadá obličej toho muže, kterého znala pouze ve sterilním prostředí kanceláře a z fotky novin a nyní tu před ní sedí s tupým výrazem a úlisně prosí o to, aby ho nechala ve vlastním bytě. Čelo ji začalo hořet, zelené oči se zalívali únavou a bezmocností. Mezi ní a tím mužem se vytvořila neviditelná pohyblivá stěna, která ji postupně zatlačovala zpět do pokoje, do ochranného lůna vyhřáté postele. Jakoby z ohromné dálky slyšela, že se ten muž snaží ozřejmit svůj náhlý noční vpád, ale její mysl nevnímala zvuky těch zbytečných slov. Krátce řekla, ať tu tedy zůstane a že může spát na pohovce v kuchyni. Na více se již nezmohla a usnula.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Následující ráno nějakou dobu zírala do prázdného bílého stropu a přemítala nad tím, zda noční incident mohl být tak absurdní, aby mohl být pravdivý. Pootočila hlavou a pohledem našla svou odpověď. Na nočním stolku vedle postele stál tác se vzorně připraveným snídaňovým menu. Ruth se s chladným obličejem natáhla po kousku jablka a sklenici ovocného džusu. V posteli zůstala až do pravého poledne. Svlékla se a natáhla na své nahé hedvábné tělo čistou košilku. V kuchyni na stole našla tu samou hromadu papírů, vedle které ležely papíry s náčrty a rozpracovanými větami. Nikdy by ji nenapadlo, že se bude Sternovi dívat přes rameno během toho, co bude psát jedno ze svých akademických děl. Nyní tu před ní leží zcela nehybně ohromné dílo, které ji vybízí k tomu, aby odkryla jedno z mnoha tajemství toho muže, kterého až do tohoto dne nenáviděla. Sedla si ke stolu a začala číst od prvního listu toho, co se zdálo být monumentálním románem, který od prvních řádků, od prvních listů se zdál být psán krátkými větami, které naplňovaly srdce Ruth ztraceným rájem: krásnou, čístou prózou, jenž ji vzdáleně připomínala Joycovi Dubliňany. Po urputných týdnech zakalování nejdůležitějšího lidského svalu cítila, že opět ožívá, že se vrací do univerzitních lavic, ve kterých lhatala slova svých talentovaných a zkušených vyučujících mužského pohlaví, které ji otevřely svět literatury a její léčivé účinky na lidském duchu.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Jelikož ji Stern nechal na podnosu lístek se zprávou, že se ještě dnes musí vrátit a že to bude skutečně naposled, očekávala ho. Dostavil se ale velmi pozdě, těsně před tím, co se Ruth chystala ke spánku, který cítila, že stále potřebuje, protože její tělo ještě zmáhala slabost a nevyléčená viróza. Ten večer se ale cítila o mnoho lépe.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Stern splnil to, co slíbil, a již Ruth neobtěžoval na půdě její domácnosti, pouze ji nechal další lístek, na kterém ji stručně přál brzké uzdravení. Po pár dnech se ji skutečně udělalo mnohem lépe a záhy již seděla u svého stolu na univerzitě a opravovala obvyklé akademické práce svého zaměstnavatele. Očekávala, že Stern si najde během dne chvíli, aby podrobněji vysvětlil, co nevítaný vpád do osobního života Ruth měl znamenat. Když ale ani po týdnu neslyšela omluvu či alespoň vysvětlení, začala pociťovat opět staroznámou zlobu, tentokrát ale doplněnou o nepříjemný pocit, že byla určitým způsobem využita, ba dokonce zneužita.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Následující týden, hned první den, Stern poprosil, aby si Ruth před odchodem vyhradila chvíli, že by si rád s ní o něčem pohovořil.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ruth, doufám, že pochopíte, jak těžko se mi mé nedávné chování vysvětluje. Věřte, ano, veřte, že mám k němu ale skutečné, racionální vysvětlení, přestože hlavní důvod je, řekněme, vskutku neracionální“, řekl a jelikož viděl na obličeji Ruth, že si žádá, aby přešel rovnou k jádru věci, pokračoval:\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Začalo to, když jsem opustil svou bývalou ženu. Najednou jsem nebyl schopný myslet jasně a nemohl jsem v práci navázat na své předchozí tempo. Jeden z kolegů mi doporučil, ať si pořídím někoho do kanceláře, sekretářku, která se mi postará o méně podstatné věci a já se budu moct zabývat tou hlavní, skutečnou práci. Ukázalo se, že to pomohlo. Sára, ta žena, kterou jste svůj první den potkala ve dveřích mého kabinetu, zajistila veškerou administraci a já se mohl zabývat psaním. Byl jsem opět produktivní“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„To je všechno krásné, pane profesore, ale ráda bych od vás právě teď a tady slyšela, a to co nejjasněji, proč jste vtrhl v noci do mého bytu. Odpověď chci slyšet hned, jinak se chystám nahlásit univerzitě, co se událo“, řekla Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ale já myslel, že to již dávno chápete, Ruth! Je to ve psaní, za všechno může to psaní. Když jste nastoupila, měla jste stejné povinnosti jako Sára, ale z nějakého důvodu jsem ztratil páru. Upadl jsem opět do letargie, nebyl jsem schopný se soustředit. Ale tentokrát to bylo o mnoho horší. Začal jsem dělat mnoho chyb. Kolegové z univerzity mě několikrát upozornili na chyby v mých důkazech, a dokonce se mi jednou článek vrátil od editora, abych jej přepracoval…“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Ano, půjdu k věci. Jak jste si sama mohla na mém stole všimnout, začal jsem psát poezii. Přišlo to ke mně z ničeho nic. Nebyl jsem na to jakkoli připraven. Trávil jsem celé noci psaním. Nakonec to vyústilo v to, že jsem začal psát román. Problém se ale naskytl, když jsem potřeboval psát a nemohl jsem. Jako bych se potřeboval, k ochraně před smrtí, napít osvěžují tekutiny a sklenice byla prázdná. Tedy pouze tehdy, pokud jste mi nebyla nablízku…“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Chce snad říci, že jsem nějaká vaše Múza? Dívka, kterou si zavoláte kdykoli, když potřebujete psát?“ řekla\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Jste mnohem více, Ruth, mnohem! Jste… jste mé světlo, světlo, které mi dovoluje pracovat, tvořit, tvořit umění. A pokud je umělecký život rozvojem lidské duše a vy jste příčinou mého umění, jste i zároveň cestou k mé duší!“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>„Četla jste můj nedokončený román, že ano? Dobře víte, že to bude dílo, které se bude dobře prodávat. Já jsem pouze zapisovatelem, vy jste tou pralátkou, která dala tomu všemu vzniknout. Již to nelze zadržet, nelze před tím ani unikat. A já nemám v plánu unikat, ani se schovávat. Nemohu ale otisknout na tomto, ani na následujících počinech své jméno. Potřebuji vás, mnohem více, než si myslíte.“\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Profesor Stern si klekl na jedno koleno a z kapsy svého saka vytáhl krabičku, jejíž otevřená čelist nyní odlesky osvětlovala či a tváře Ruth.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>—\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Se zavřenýma očima Stern stále do svých nozder nasával doznívající vůni parfému ženy, která jej před chvílí opustila, aby stihla večírek, na kterém bude, za zářivých úsměvů, mnoha lichotek a závěrečného potlesku, představovat svou novou knihu; dílo, které bude opět obcí literárních kritiků odmítnuto jako přespříliš vágní, navíc zaobalené do mladistvé naivity a povrchnosti, avšak veřejnost opět lehce podlehne zvučnosti jasné řeči, která rozezní zvadlé struny nejedné osoby. Stern si byl vědom toho, že tato kniha polapí mnoho čtenářů a bude populární.\u003C\u002Fp>\n\u003Cp>Konečně skoncoval se svým pohledem skrze vchodové dveře, kde se před několika minutami rozjel taxík ze zablácené cesty. Byla nasáklá od silného přívalového deště, který i teď bubnoval na skleněnou střechu Sternova domu. Odložil sklenici s vínem na jídelní stůl a přešel k polici s gramofonem. Pečlivě vybral a položil na něj jednu z mnoha desek. Z kapsy županu mu vyčníval revolver.\u003C\u002Fp>\n",{"rendered":536,"protected":22},"\u003Cp>K moderní vile na kraji hlavního města vedla pouze jediná silnice. Během slunečných dnů se od ní prášilo, ale dnes byl prach zkrocen letním odpoledním deštěm a poslušně ležel a vyčkával. Stejně jako mohutný řidič v taxíku, který už před deseti minutami vypnul motor automobilu. Přivezl ženu. Předtím, než ta žena vstoupila do vchodových dveří […]\u003C\u002Fp>\n",{"footnotes":28},[32],[34],[541,16,37,38,39,40,41,42],"post-540",{"self":543,"collection":548,"about":550,"author":552,"replies":554,"version-history":557,"predecessor-version":560,"wp:attachment":564,"wp:term":567,"curies":572},[544],{"href":545,"targetHints":546},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F540",{"allow":547},[49],[549],{"href":52},[551],{"href":55},[553],{"embeddable":58,"href":59},[555],{"embeddable":58,"href":556},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcomments?post=540",[558],{"count":25,"href":559},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F540\u002Frevisions",[561],{"id":562,"href":563},843,"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fposts\u002F540\u002Frevisions\u002F843",[565],{"href":566},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fmedia?parent=540",[568,570],{"taxonomy":75,"embeddable":58,"href":569},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Fcategories?post=540",{"taxonomy":78,"embeddable":58,"href":571},"https:\u002F\u002Fcms.local.test\u002Fwp-json\u002Fwp\u002Fv2\u002Ftags?post=540",[573],{"name":82,"href":83,"templated":58},{"author":575,"wp:term":585},[576],{"id":25,"name":87,"url":88,"description":28,"link":89,"slug":87,"avatar_urls":577,"_links":578},{"24":91,"48":92,"96":93},{"self":579,"collection":583},[580],{"href":59,"targetHints":581},{"allow":582},[49],[584],{"href":101},[586,601],[587],{"id":32,"link":105,"name":106,"slug":106,"taxonomy":75,"_links":588},{"self":589,"collection":593,"about":595,"wp:post_type":597,"curies":599},[590],{"href":110,"targetHints":591},{"allow":592},[49],[594],{"href":115},[596],{"href":118},[598],{"href":121},[600],{"name":82,"href":83,"templated":58},[602],{"id":34,"link":126,"name":127,"slug":127,"taxonomy":78,"_links":603},{"self":604,"collection":608,"about":610,"wp:post_type":612,"curies":614},[605],{"href":131,"targetHints":606},{"allow":607},[49],[609],{"href":136},[611],{"href":139},[613],{"href":142},[615],{"name":82,"href":83,"templated":58},[],1790905662331]