Na konci roku 2020 se dne 19. 11. konala při katedře filozofie na Fakultě filozofické, Západočeské univerzity v Plzni, první studentská konference zaměřená na téma postfenomenologie. Pokud je mi známo, byla to vůbec první konference v českém prostředí, která se zaměřovala na reflektování myšlenek, které v posledních dekádách se vynořily v této u nás zatím nepříliš známé fenomenologicky inspirované analýze technologií. Organizaci a tematické definování konference jsem měl na svědomí já společně se svými kolegyněmi z plzeňské katedry filozofie a finanční podporu pro jsem obdržel od Západočeské univerzity, které jsem vděčný za veškerou finanční i administrativní podporu.
Myšlenka konference byla jednoduchá. Přibližně do roku 1979 můžeme datovat vydání přelomové knihy s názvem Technics and Praxis: A Philosophy of Technology, kterou napsal americký filozof Don Ihde. Na americké půdě se jednalo o první anglicky psanou publikaci věnovanou filozofii techniky. K dalším prvenstvím lze Ihdehu přičíst i to, že založil novou, fenomenologicky ovlivněnou analýzu technologií, kterou nazval postfenomenologie. V čem se postfenomenologie liší od existující filozofie techniky a jakou roli v ní hraje klasická fenomenologie Edmunda Husserla, Martina Heideggera, Maurice Merleau-Pontyho a dalších? Odpovědět na tyto a další otázky bylo právě snahou naší studentské konference, se všemi výhodami a omezeními, které pochopitelně vychází ze studentských konferencí.
Již od počátku jsme ale pro účastníky konference deklarovali, že postfenomenologii chápeme jako filozofickou analýzu technologií, jejíž hlavním zájmem je nikoli technický artefakt jako takový, nýbrž mediační efekty technologií na naší mysl (intencionalitu), náš vztah ke světu, druhým lidem i k nám samotným. Postfenomenologie dále proklamuje, že narozdíl od „filozofie z křesla“ si klade za cíl teoretizovat na základě empirických poznatků o reálných technických artefaktech. Proto se často postfenomenologii hovoří v literatuře nejen jako o „philosophy of technology“, ale také „philosophy from technology“. Empirická fenomenologie techniky aspoň ve článcích jejích zastánců zní dobře. Pokud se ale podíváme na postfenomenologii kriticky, ideálně se znalostmi klasické fenomenologie, filozofie mysli nebo současné mediální teorie, jak z toho postfenomenologie vyjde?
To jsem si chtěl jako organizátor ověřit, a proto jsem pozval jako keynote speakery tři, dle mého názoru, přední české filozofy v příslušných disciplínách. V otázkách filozofie mysli přijal pozvání Dr. Michal Polák z katedry filozofie ZČU, kritický pohled klasické fenomenologie nám představil Dr. Martin Ritter a pohled mediální teorie nám prezentoval Dr. Martin Charvát.
Protože se jednalo o studentskou konferenci, po keynote přednáškách následovaly prezentace studentských příspěvků. Vedle mého příspěvku Postfenomenologie Dona Ihdeho jako kritika „metafyziky“ techniky a materiality u Martina Heideggera jsme mohli vidět a slyšet následující studenty a studentky a jejich přednášky:
- Mgr. Jakub Fiala – Ztraceno v překladu: kdy(ž) nám sebeměření nastavuje křivé zrcadlo
- Bc. Karolína Hrichová a Bc. Veronika Hanáková – Když se smrt dostaví
- Mgr. Radovan Bartošek – Technologie a svoboda v době plošných protiepidemických opatření
- PhDr. Pavel Farkas – Design a uživatelský prožitek (UX) z města
V tom příspěvku se zaměřím na mé shrnutí a komentář první keynote přednášky. Počítám, že v nejbližší době zde sepíšu postupné shrnutí všech ostatních. Musím poznamenat, že se jedná o mé shrnutí a interpretaci, což neznamená, že sami prezentující musí nutně souhlasit s tím, co zde sepíšu. Máme-li formality za sebou, pojďme se podívat na jednotlivé příspěvky.
Mgr. Michal Polák, Ph.D. – Postfenomenologie, 4E a Neurocentrismus
Kolega z plzeňské katedry filozofie, Dr. Michal Polák, patří mezi přední filozofy mysli v České republice. Ve spolupráci s Dr. Tomášem Marvanem publikovali několik zásadních článků v předních zahraničních akademických časopisech na téma neurálních korelátů mysli. A přestože intelektuálních background Dr. Poláka se nachází v naturalistické a analytické filozofii mysli, pokládal jsem za více než užitečné slyšet o (post)fenomenologii techniky komentář hlasu, který patří na pomyslnou druhou stranu rozdělení analytické/kontinentální filozofie, jakkoli mám vůči této dichotomii výhrady.
Úvod
Hlavním tématem přednášky Dr. Poláka bylo uchopení postfenomenologie jako přístupu, který nějakým způsobem se vymezuje vůči klasické a nutno říct, že dominatní pozici v analytické filozofii mysli, kde mysl je interpretována jako komputační zařízení, které algoritmicky nebo statisticky dělá operace nad mentálními reprezentacemi, které slouží jako symbolické jednotky a „data“ těchto komputačních operací. Pokud postfenomenologie tvrdí, že technické artefakty představují tak zásadní objekty, že konstiuují naše mentální struktury a intencionalitu, znamená to pro Dr. Poláka, že logicky tam, kde je intencionalita, musí být i nějaká mentální reprezentace. Proto analytická filozofie mysli má co říct o postfenomenologii, protože postfenomenologie vychází z fenomenologie, kde ústředním bodem byl právě koncept intencionality, tedy vlastnost naší mysli se vždy upírat k nějakému objektu. V neposlední řadě se Dr. Polák také ptá, jak se přesně liší postfenomenologie od filozofie umělé inteligence či techniky nebo sociologie (technologií)?
Definice postfenomenologie
Dr. Polák začal svou přednášku citováním předních představitelů postfenomenologie a jejich definici toho, o co se obor snaží. Tak například podle (Rosenberg a Verbeek, 2015) se postfenomenologie zaměřuje „na různé způsoby, jak technologie pomáhají formovat vztah mezi lidmi a světem. [Postfenomenologové] nepřistupují k technologiím jako pouhé funkční nebo instrumentální objekty, nýbrž jako prostředníky [mediators] lidských zkušeností a činností“. Dále jsme se dozvěděli, že postfenomenologie „kombinuje filozofickou analýzu s empirickým zkoumáním. Místo aplikování filozofických teorií na zkoumání technologií se postfenomenologický přístup snaží uchopit existující technologie a technologický vývoj jako počáteční bod pro filozofickou analýzu. [Postfenomenologie] coby filozofie techniky [of technology] je v tomto smyslu tak filozofií z techniky [from technology].
Proč je post-fenomenologie „post“?
Pokud hovoříme o čemkoli, co má předponu „post“, měli bychom vědět, vůči čemu se vymezuje, co přesně překračuje. Kompletní odpověď by vyžadovala podrobnou analýzu a srovnání toho, co je v první řadě fenomenologie, co je postfenomenologie, a pak nakonec sepsat nějaké srovnání. Na to nebyl během prezentace čas, ale dozvěděli jsme se, že postfenomenologie se narozdíl od klasické fenomenologie orientuje na mediaci. Čeho? Zážitků a vztahu ke světu, vztahu k druhým lidem. Explicitně vidíme u zakladatele postfenomenologie, Dona Ihdeho, „triadičnost“ vztahu člověk-technologie-svět například v asi nejdůležitější knize postfenomenologie, Technology and the Lifeworld: From Garden to Earth (1990). Hned po Ihdem zřejmě druhý nejvlivnější současný postfenomenolog, Peter-Paul Verbeek tvrdí, že důležitým prvkem postfenomenologické analýzy technologií je fakt, že postfenomenologie odmítá fixní subjekt a objekt, ale tvrdí, že subjekt a objekt se aktivně utváří a je konstituován během mediace (Verbeek, 2005). Mělo by nás napadnout se zeptat, co přesně znamená tato konstituce a aktivní formování?
Částečnou odpověď Dr. Polák cituje prostřednictvím jiného citátu. Ihde (2003) na jednu stranu, zdá se, souhlasí se zakladatelem klasické fenomenologie, Edmundem Husserlem, že je vhodné relativizovat vztah objektu a subjektu a to tak, že pro Husserla (a Husserlovskou fenomenologii) neexistuje žádný vnitřní subjekt a vnější objekt, nýbrž jediné, co nacházíme, je inter-relační propojení mezi prožívajícím jícím člověkem a světem prožívaného environmentu. Navíc „pro Husserla je celá subjektivita intersubjektivitou“, jak dále píše Ihde. Což přináší problém, protože pro Husserla chybí místo pro jakékoli „třetí mezi“, které by tento inter-relační vztah prožívajícího a prožívaného mohlo zprostředkovat. Pochopitelně pro postfenomenology toto „třetí mezi“ je médium technologie. Don Ihde nabádá, že je potřeba zvolit nový slovník, který by umožnil hovořit o subjektivitě nikoli jako o „uzavřené krabici“, nýbrž jako něco, co je veskrze otevřené aktivního formování technologiemi a obecněji lidskými artefakty.
Intencionalita
V přednášce Dr. Poláka hrála intencionalita důležitou roli. Standardní definice intencionality je, že se jedná o vlastnost lidské mysli se vždy vztahovat/zastupovat/referovat k nějakému objektu. V anglické literatuře se dočteme, že se této vlastnosti „být o něčem“ říká „Aboutness“. Všechny mentální akty mají tedy vlastnost „být o něčem“. Ať už myslíme na své milované, vnímáme bolest kolena nebo přemýšlíme v mysli o abstraktních věcech typu matematiky, vždycky naše myšlení má nějaký svůj obsah, o kterém přemýšlíme nebo vnímáme. Pro Dr. Poláka coby analytického filozofa mysli je intencionalita navíc inherentně o mentálních reprezentacích (má reprezentační povahu) a dále poznamenává, že mezi postfenomenologií a intencionalitou je konceptuální závislost. Zde si dovolím poznamenat, že bych ocenil o něco podrobnější analýzu toho, o jakou konceptuální závislost.
Jistě, postfenomenologie (dále již PF) tvrdí, že média a technologie spolukonstiuují lidskou subjektivitu, a tím i mentální stavy. Pokud mentální stavy jsou inherentně intencionální, pak média a technologie musí mít nějaký vliv na konstituci samotné intencionality. Ale je to vliv pouze obsahový? Vlivem na obsah mentálních stavů myslím jednoduše to, že média a technologie dokáží generovat obsah mentálních stavů, které by jinak nebyly možné. To je nejspíše nekontroverzní tvrzení. Před 100 lety nikdo neměl a nemohl mít mentální stav, jehož intencionálním objektem byl chytrý telefon iPhone od firmy Apple. Pokud by tohle PF tvrdila, bylo by vše vyřešené a během 10 minut bychom mohli jít domů. Co však PF musí tvrdit, aby byla zajímavá (aspoň tedy pro mě), je něco jiného. PF musí tvrdit, že samotná forma nebo struktura mentálních stavů musí být díky technologické mediaci. Pokud by tomu tak bylo, znamená to, že mentální stavy, a tím i mysl, musí být rozprostraněná i mimo mozek. O něco méně radikálním tvrzením by mohlo být, že média a technologie využívají struktury mozku nebo mysli, které jsou latentně přítomné, ale nepoužívané, nebo používané pro zcela jiné účely. Napadá mě zde příklad neurální recyklace, kdy pozorujeme, že člověk, který se stane gramotným a naučí se číst a psát (gramotnost zde vidím jako technologii po vzoru McLuhana nebo amerických pragmatických filozofů), využívá části mozku, které u negramotných lidí (stále tací lidé na světě existují, takže můžeme vliv gramotnosti/negramotnosti studovat) se využívají pro rozpoznávání obličejů. Jednalo by se o kauzalitu na obsah nebo formu mentální stavů? Případně obojí?
4E kognice (Embodied, Embedded, Extended, Enactive)
Přibližně od vydání The Embodied Mind Cognitive Science and Human Experience (1991) od Varely, Roschové a Thompsona, Cognition in the Wild (1995) od kognitivního antropologa Edwina Hutchinse a jednoho z nejznámější článků 4E kognice, The Extended Mind (1998) od Andyho Clarka a Davida Chalmerse se na akademické půdě začal brát seriózněji argument, že lidská kognice a mysl přesahuje hranice lidského mozku a rozprostírá se v těle, a dokonce i do okolního prostředí. Od dob vydání těchto publikací se ve světě leccos změnilo a díky každodennímu napojení na internet a závislostem na chytrých telefonech si nyní dokážeme lépe představit myšlenku, že externí objekty mohou být konstitutivní částí naší mysli. V letech, kdy zmíněné publikace vyšly, byly však značně kontroverzní, ale o to více revoluční. V dnešní době se na bedrech těchto myšlenek (a mnohých dalších, včetně kybernetiky, autopoietického dynamického modelování, ale i science fiction nebo prvotních textech o člověku jako kyborgu ze šedesátých let) zrodil akademický směr úzce i volně spolupracujících filozofů, kognitivních vědců, neurovědců, inženýrů a filozofujících designérů, který zkoumá seriózně myšlenku, že naše mysl a kognice jsou vtělené, zanořené do prostředí, rozšířené a enaktivní.
Dr. Polák je vůči 4E kognici kritický. Nikoli proto, že by výzkum nepřinesl zajímavé výsledky, ale proto, že coby zastánce neurocentrismu Dr. Polák nenachází v diskurzu 4E pádné argumenty, které by ho přesvědčily o tom, že mozek a nervová soustava nejsou nejvhodnějším místo pro zkoumání psychologických jevů. Neurocentrismem se myslí: „[…] the propensity of scholars to embrace the brain and remainder of the central nervous system (CNS) as inherently the most appropriate level of analysis for conceptualizing and treating psychological phenomena, including mental disorders“ (Satel & Lilienfeld, 2013). Jeden z důležitých argumentů pro neurocentrismus a reprezentační rámec mysli je pro Dr. Poláka to, že toto paradigma má významné explanační benefity. Z mého hlediska to sice může být pravda, ale Newtonova vize vesmíru také měla velkou explanační sílu, přestože se ukázalo, že se jedná pouze o podmnožinu toho, jak modelovat přírodní procesy a strukturu vesmíru. Není možné, že 4E kognice by mohla být Einsteinovou relativitou v kognitivních vědách?
Dle Dr. Poláka je hlavní tezí 4E kognice následující: „mozek je nutnou, ale ne dostačující podmínkou kognice/vědomých stavů“, a proto „neexistuje žádný minimální neurální fundament dostačující k vytvoření vizuální zkušenosti“ (citováno z Nöe a Thomspson, 2004, 17). Podobně jako Newtonova vize vesmíru nám výzkum neurálních reprezentací o sobě nedává odpověď, jak aktivace krotikálních map produkují vědomí vizuální percept. A proto, jak Dr. Polák komentuje 4E kognici, potřebujeme porozumění aktivitě lidského těla a okolí vnímajícího subjektu. V prezentaci nebyl dostatečný prostor definovat a vysvětlit východiska každého „éčka“ z 4E kognice, ale níže uvádím velmi stručné shrnutí, o čem Dr. Polák hovořil.
Vtělená kognice
Vtělenost kognice spočívá v tom, že mysl je konstitutivně závislá na senzomotorických procesech těla a zároveň vtělená kognice tím tvrdí, že mnoho (pokud ne všechny) kognitivních procesů se obejde bez mentálních reprezentací. Striktní „hard“ definice vtělené kognice by řekla, že bez tělo člověk nemůže myslet. O něco více „soft“ definice by řekla, že některé netriviální kognitivní procesy jsou konstitutivně závislé na lidském těle.
Situovaná kognice (Zanořená, embedded kognice)
Zanořená/situovaná kognice upozorňuje na důležitost kontextuálních aspektů prostředí a jeho konstitutivního vliv na kognitivní procesy. Jak se zmiňuje i Dr. Polák, v kontextu tohoto „éčka“ hovoříme o strukturární prorostlosti a dynamickém spárování (coupling) mozku, těla a okolního prostředí. (Pouw, 2014) píše, že „[…] kognitivní aktivita není něco, co se jednoduše děje interně, ale zahrnuje kontinuální transakci mezi současnými stavy mozku, těla a prostředí“. Jako jeden z protiargumentů role prostředí pro mentální stavy zmiňuje Dr. Polák přímou stimulaci mozku, která dokáže vyvolat percepty i bez vnímání prostředí. Zde je otázkou, jak moc determinističtí chtějí zastánci Situované/zanořené kognice být. Pokud tvrdí, že pouze prostředí dokáže vyvolat daný percept, máme zde problém; pokud by tvrdili, že přímá stimulace i vnější prostředí mohou vyvolat daný percept, šlo by snad i možnost paralelní existence mozku i prostředí. V neposlední řadě by mě ale zajímalo, zda přímou stimulací můžeme vyvolat percept, který daný člověk nikdy předtím nevnímal. Co když přímá stimulace mozku funguje pro vyvolání daného perceptu pouze proto, že mozek daného člověka byl již dříve vystaven kulturním a společenským vlivům?
Rozšířená kognice
Mé nejoblíběnější a také nejkontroverznější „éčko“ z 4E kognice. Rozšířená kognice tvrdí, že prostředí, ale také používání technických artefaktů typu chytrého telefonu není pouze metaforicky součásti naší mysli, respektive nemá jen kauzální vliv na interní mentální procesy mozku. Hypotéza rozšířené mysli tvrdí něco dramatičtějšího, iPhone je doslova součástí naší mysli a mentální procesy jsou rozšířené (extendovány) do externího objektů kolem nás. Jeden z hlavních propagátorů rozšířené mysli je Andy Clark. V literatuře se diskutuje nejen základní teze toho, zda mentální procesy je smysluplné analyzovat mimo mozek, ale také Clarkovy vlastní definice typů externalismu. Například Clark již v první článku The Extended Mind (1998) tvrdí s Chalmersem, že pokud externí procesy tak, že pokud by probíhaly interně v mozku, neměli bychom problém je označit za kognitivní, tak bychom, pokud nemáme lepší argumenty, měli a priori dané procesy chápat jako kognitivní. Tak zhruba zní Clarkova zamotaná definice jeho známého Principu parity, jež vychází z funkcionalistického pojetí mysli.
Závěr
Během celé přednášky bylo vidět i slyšet, že Dr. Polák vidí jakékoli formy externalismu mysli, případně pokusy integrovat technické artefakty do vysvětlení fungování mysli, jako užitečné, ale na základě existujících argumentů nevidí důvod, proč se vzdávat neurocentrismu a reprezentačního paradigmatu mysli. Za mě je to férové zhodnocení od analytického filozofa mysli. A souhlasím s ním, že i uvnitř 4E paradigmatu se od počátku ozývají hlasy, že 4E výzkum je možné integrovat do existujícího paradigmatu neurocentrismu. Pochopitelně klasicky vzdělaní fenomenologové se mají vůči neurocentrismu mnoho výhrad a vidí zaměření na mozek jako pokud ne vysloveně špatnou, tak neadekvátní úroveň analýzy lidského vnímání a kognitivních procesů. I z toho důvodu bylo užitečné, že nám pozvání na konferenci přijal Mgr. Martin Ritter, Ph.D., jeden z předních českých (klasických) fenomenologů a jeden z několika akademických filozofů, kteří berou média a technologie ve svém myšlení vážně.