Jakub Ferenc | Články | O myšlení

Zpět na články

O myšlení

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: in short

Source: https://omicron.aeon.co/images/6367dc78-9563-4c66-9b89-43f75ce9a4ea/header_123396082.jpg

Výzkum inteligence a geniality se často zmiňuje o Albertu Einsteinovi a jeho stylu myšlení. Einstein se nechal slyšet, že jeho kreativní proces myšlení zodpovědný za tvorbu teorie relativity byl zcela non-verbální a na svou teorii Einstein přišel pomocí manipulace mentálních obrazů. Biografie nejznámějšího teoretického fyzika 20. století nám říká, že Einstein měl problém s jazykovými dovednostmi. Tento deficit ale dokázal překonat díky vizuálnímu a senzorickému myšlení (Einstein také řekl, že jeho myšlenky mají i určitou chuť, což napovídá, že byl obdařen synestézií).

Má zkušenost je, že vizuální myšlení zpomaluje mluvení. Mé myšlení je založeno na dvou a trojrozměrném prostoru, ve kterém skládám abstraktní elementy do smysluplných vztahů, které teprve ex post mohu popsat slovy.

Trvalo mi několik let, než jsem tenhle proces urychlil do takové míry, že mohu vést konverzaci v reálném čase. Přesto se mi stává, že když se mě někdo na něco zeptá, odpověď vyřeším vizuálně v hlavě a pak dost neadekvátně odpovím jedním slovem. Zvláště, když jsem unavený, zůstávám u toho jednoho slova, neboť jsem příliš líný na to popsat celý proces myšlení, který jsem již dávno vypracoval v hlavě.

Dost mě šokovalo, když jsem se před několika lety dozvěděl, že tímhle vizuálním způsobem všichni nemyslí. Mnoho lidí se mi svěřilo, že jejich myšlení neexistuje někde předem předtím, než začnou mluvit (nebo psát), ale že jejich myšlení se rovná tomu, co říkají.

Nepopírám, že to má mnohé výhody. Lidé, kteří nedokáži formovat vizuální představy, se zdají chytří, protože dokáží mluvit a reagovat rychle. Ba dokonce dokáží desítky minut hovořit o daném problému.

Velmi verbální lidi poznáte jednoduše. Když se je na něco zeptáte, ihned začnou mluvit bez toho, aniž by se na chvíli zamysleli. A to proto, že právě jejich myšlení je obsaženo v mluvení, nedokáží myslet jinak mimo slova.

Já naopak se před svou odpovědí na několik vteřin zarazím. Vytvářím si vizuální model toho, o čem ta otázka je, a jaké má možné řešení. Odpověď se mi v hlavě pak zjeví, jako jakýsi obrazec, který se snažím převést do přirozeného jazyka. Není to efektivní způsob myšlení, pokud máte reagovat co nejrychleji, na druhou stranu je protilékem proti klišé a stereotypickým odpovědím, které všichni , takže i já, používáme, když mluvíme a argumentujeme s druhými. Myslíme si, že jsou to naše myšlenky, avšak z velké části pouze papouškujeme, co jsme slyšeli jinde. A to je v pořádku, nemůžeme být neustále originální. Potíž je v tom, pokud originální myšlenky, tedy myšlení, nahradíme zcela za pouhou pasivní reakci na to, co bylo řečeno, předpřipravenou frází nebo heslem.

Jak by vypadala kultura, která by zahrnovala lidi, kteří dokáží myslet pouze a jen verbálně? A naopak, jakou formu by nabrala kultura, kde lidé myslí především vizuálně? V jedné by se asi hodně četlo, psalo a mluvilo, ale byla by velmi nemotorná co se týče stavění mrakodrapů, mostů nebo experimentální fyziky. Ta druhá by na tom byla naopak. Byla by velmi inženýrsky a umělecky orientovaná, její umění by vynikalo ve figurální malbě, možná kaligrafii a typografii, nicméně její literární produkce by nebyla silnou stránkou.

Sice v takové extrémní podobě neexistují, ale v reálném světě podle mého názoru existují země a kultury, které na základě své historie pěstovaly především jednu nebo druhou dovednost, jež se pak projevila na “kognitivním módu” lidí a vzápětí na formách kulturní produkce těchto národů. A to jednoduše proto, že kultura je výsledkem cílené, kognitivní činnosti jednotlivců. Národ plný hudebních ne-talentů nebude znám jako mekka hudby. A podobně, národ, který tři tisíce let nedělá nic jiného, než čtení a psaní svých svatých knih, bude mít předpoklad k talentu pro knihomolství, zvláště pokud bylo v dané kultuře knihomolství nějakým způsobem společností oceňováno, třeba tím, že největší knihomol vesnice si mohl vzít za ženu dceru z bohaté rodiny. A naopak.

Stále mě fascinuje, že existují lidé bez schopnosti si představit v hlavě obrazy. Není nelogické si myslet, že tito lidé budou vynikat, jakožto kompenzace za jejich vizuální deficit, ve všem, co se týče jazyka: budou dobře mluvit a psát. Akorát snad nebudou dobrými spisovateli fikce nebo poezie, protože tyto žánry ve většině úspěšných případů fungují tak, že v nás vyvolávají mentální obrazy. Anebo tací lidé mohou být spisovatelé, ba dokonce i malíři, ale troufám si říct, že jejich fikce a obrazy budou vykazovat něco divného, určitou plochost, absenci plasticity.

Bylo by fascinující tyto otázky zkoumat na vědecké úrovni. Třeba se k tomu dostanu. Nyní si musím vystačit s tím, že jsem dnes do svého univerzitního emailu dostal zprávu o tom, že můj abstrakt příspěvku o Rozšířené mysli a teoretikovi Marshallu McLuhanovi byl přijat a budu moct o tom mluvit na konferenci doktorandů filozofie v Olomouci.

Tak doufám, že nebudu příliš lelkovat se svými obrazy v hlavě a budu schopný mluvit plynule a pokud možno i zábavně!