Jakub Ferenc | Články | Metafyzika interface

Zpět na články

Metafyzika interface

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: essay / hci / philosophy

(source: http://www.krislouie.com/mcluhan/nlcst3z3twcg2uiezd1ckyvw4ily91)

Nejdůležitější role technologie je její schopnost redukovat složitost našich životů. Existuje mnoho postupů, které designéři mohou aplikovat k dosáhnutí tohoto cíle. Po hlubší analýze tohoto problému se nabízí jeden proces, který by mohl být kandidátem na univerzální mechanismus toho, proč je technologie, která redukuje komplexitu, tak účinná. Tím mechanismem je zvyšující se abstrakce, která více a více odtělesňuje a distancuje složitost za účelem, aby našemu intelektu poskytla interface k asembláži mnohosti relací a materiálních těles. Nazvěme tento proces abstrakce transdukcí jako poklonu dvěma velikánům francouzského filosofického myšlení: René Descartovi a Gilbertu Simondonovi. Pro připomenutí Descartes transdukcí myslel proces vykonávaný šišinkou mozkovou (pineal gland), která propojovala tělo a mysl, zatímco Simondon transdukcí označoval ve své ontologii proces individuace směřující k meta stabilnímu individuu, které se vynořuje z hlubin neoddělené virtuální vrstvy reality obsahující potenciál k aktualitě.

Nejjednodušší způsob, jak si představit koncept technologie jako redukce a abstrahování komplexity je například rozdělání ohně a programování.

Pokud si pračlověk chtěl ohřát svou masitou kořist, aby lépe chutnala a také ohřátím odstranil bakterie, potřeboval rozdělat oheň. Nejdříve čekal na přírodu, až uhodí blesk. Poté se naučil uchovávat přírodou rozdělaný oheň. Po nějaké době se jej naučil rozdělávat sám. Dále do přítomnosti jsme popsali chemickou reakci stojící za ohněm. V neposlední řadě jsme zjistili, že rozkmitání H20 molekul pomocí mikrovln vede jako vedlejší efekt k produkci tepla a ohřátí oběda. Jedno tlačítko na mikrovlnné troubě je interface do komplikovaných útrob trouby. Není potřeba znát fyzikální zákony nebo vynakládat fyzickou sílu k rozdělání ohně. Ohřátí jídla se skrze technologii stalo teoreticko-verbálním úkonem uchovat ve verbální paměti sémiotický symbol a jeho přidruženou funkci.

Turingova teze Univerzálního stroje, který při jednoduchých mechanismech by měl komputačními procesy „spočítat“ vše, co lze formalizovat do řetězce nějakých symbolů, předznamenala možnost oddělit úzké propojení hardwaru a softwaru. Pro první eletrické a později i digitálního počítače ale bylo zatím jejich fungování úzce spjato s kompozicí jeho fyzických komponent. Na začátku programování obsahovalo dvě distinktní části. První část byla analyticko-matematická, během které bylo na teoretické úrovně potřeba vymyslet, jakým způsobem tu ohromnou mašinerii rozprostírající se přes několik místností uvést do pohybu. Jakmile tato teoretická část byla hotova, bylo nutné teorii implementovat do fyzické reality počítače prostřednictvím přepojování spojů. Toto přepojování spojů znamenalo důsledně následovat teorii, rozpomenout se, kde se jednotlivé spoje nachází a propojit kabely dle požadavků. Tento kognitivní úkon se velmi podobá zapamatování si sémiotického symbolu (pozice, označení kabelu) a jeho přidruženou funkci.

Byla to žena, programátorka Kathleen Booth, která navrhla první abstraktní vrstvu nad fyzickou implementací kódu – assemblage jazyk -, který umožňoval komunikovat s počítačem pomocí primitivních, ale stále mocných operací přesunů obsahu paměti z jedné do druhé, skoků, podmínek apod. Další žena, Grace Hopper, povýšila komunikaci s počítačem na něco, co se skutečně komunikaci blížilo. Navrhla první programovací jazyk COBOL, tak populární ve velkých korporátních kruzích, neboť jakožto relativně deklarativní jazyk abstrahoval komplexitu implementace algoritmů a nyní bylo důležitější přemýšlet nad tím, co má počítač dělat, spíše než jak to udělat. Deklarativní filosofie programovacích jazyků s příchodem jazyka C byla upozaděna na úkor imperativních jazyků, kde bylo nutné každý krok počítače relativně podrobně popsat, avšak tento vyšší programovací jazyk už těžil ze své abstrakce, dokonce vyšší než assembler jazyky.

Vyšší programovací jazyky následoval vznik textového interface příkazové řádky a klávesnice jako vstupního zařízení. Možná poprvé zde můžeme hovořit o interakci s počítačem, neboť počítače v nekonečné smyčce zpětné vazby reagovaly na příkazy, které uživatel zadal. Tento koncept zpětné vazby byl použit i v prvním grafickém interface. Nyní vnitřní mašinerii počítače, například změnu obsahu operační paměti, bylo možné uvést do pohybu pouhým kliknutím na tlačítko. Správa technologické asembláže se redukovala na správu dvourozměrného vizuálního prostoru. Programovací jazyky samozřejmě nevymřely a v mnoha případech jsou stále nejlepším způsobem, jak komunikovat s počítačem a přinutit ho k činnostem, které požadujeme. Avšak vyšší a vyšší programovací jazyky, včetně návratu deklarativní formy programování, znamenají monumentální evoluci v tom, jakým způsobem interagujeme nejen s počítačem, ale s celou asembláží počítačů, sítí, internetu věcí a v neposlední řadě mnoha částí našich technologicky mediovaných životů. To vše je nyní schované ve většině případů za tlačítky a s růstající tendencí začínáme s počítačem skutečně komunikovat, tak jako to bylo kdysi snem v populárních science fiction příbězích. Digitální pomocnice jako Siri či Cortana (všimněme si genderu) jsou nyní jedním z nejpřirozenějších forem interakce: verbální komunikací.

Na jedné straně si představme technologickou mašinerii, všechny ty materiální objekty, sítě, spoje, které někdo musel navrhnout a postavit. Na druhé straně máme nás jako uživatele. Tyto dvě strany spolu komunikují skrze interface, který koná funkci překladu, neboli transdukce, kdy dvě nekompatibilní strany jsou schopné spolu komunikovat. Interface jakožto co nejobecněji pojatý prostředník, proces i entita, to, co jest v liminálním prostoru mezi, vyrovnává, smazává, propojuje a koriguje jejich nekompatibility. Interface tímto způsobem je procesem transdukce (překladu). Člověku i neživé entitě poskytuje dvě základní funkcionality: redukci komplexity a rozšíření schopností. Paradoxně redukce komplexity se zdá minimálně pro člověka jako prerekvizita rozšíření schopností.

Jako hypotetickou rovnici interface můžeme napsat následující: interface = redukce komplexity = transdukce = rozšíření schopností

Jelikož ona redukce komplexity a rozšíření schopností se děje skrze interface, mohli bychom možná jednoduše říct, že interface je médium v mcluhanovském smyslu, jakožto entita-proces, jejíž základní povahou je neustálá interakce s ostatními entitami a překlad mezi nimi.

Přestože Mcluhan hovořil o rozšíření naší mysl jako jednoho z efektů média, nebyl jsem prozatím schopný z jeho díla rozpoznat příklon k tomu, že neméně důležitou funkcí média, a tím pádem i interface, je redukce komplexity, která možná není separátní funkcí interface, nýbrž druhá strana stejné mince.

A možná nikoli, možná extenze a redukce pomocí interface jsou na sobě dvě nezávislé strategie. A proto by si zasloužily samostatné pojmenování. Pro nedostatek invence si myslím, že prozatím postačí pojmy interfaciální extenzeinterfaciální redukce.

Právě interfaciální extenze a interfaciální redukce jsou podle mého úspěšnými strategiemi Západního světa. Nesou si sebou ale i své problémy. Již McLuhan říkal, že západní svět je příliš orientován na to, co pojmenoval „figure“, tedy povrch věcí na úkor, na úkor „ground“, hloubky či pozadí věcí a pro McLuhana především médií. Toto pozadí média je onou formou, kdežto obsah média je triviální a pro McLuhanovu analýzu nepodstatným „povrchem“ médií. McLuhan diagnostikoval problém moderní, na technologii závislé společnosti.

Mým názorem je, že použití technologie (kterou McLuhan používal synonymně s médii) nevyhnutelně vede ke strategiím interfaciální redukce a interfaciální extenze. Používáme technologii proto, abychom se již nemuseli zabývat komplikovaností určitých věcí nebo procesů. Proto vytváříme interface, který tuto komplexitu skrývá a poskytuje nám jen v našich očích relevantní funkce a mechanismy.

Dříve nebo později však zapomeneme na to, že interface je pouze (re)prezentací něčeho, co existuje separátně od interface samotného. Čeho je ale interface (re)prezentací? Něčeho, co doposud neexistovalo, je to pomyslné zarámování určité technologické komplexity světa, interface je ve všech svých formách syntetickým mentálním obrazem, nebo spíše kognitivní mapou toho, jakým způsobem přemýšlíme o světě. I proto spíše než entitou, věcí, objektem se interface jeví jako vztah mezi člověkem a světem. Vztah, který ale doposud neexistoval, což z tvorby interface dělá kreativní akt par excellence, neboť pod svými křídly syntetizuje svět materie i svět idejí a na základě určité ideologie vytváří nový vztah k technologii, a skrze ní i ke světu.

Interface nám umožňuje čím dál více manipulovat náš fyzický svět pomocí slova. Jednoho dne interfaciální redukce a interfaciální extenze dosáhnou takové úrovně abstrakce, že někomu z nás postačí říct: „budiž světlo“.

Než taková doba nastane, predikuji, že končí éra dominance matematicko-logického myšlení a nastává opět privilegované období Slova, verbální inteligence. Neznamená to, že formální jazyky jako matematika nebudou třeba, avšak stanou se ve většině případů technickou stránkou metody, jak objevovat nové interface. Designéři poté tento technický potenciál převezmou a vytvoří reálný interface, který umožní jim samotným, ale i netechnicky orientované, ale verbálně nadané části společnosti užít interface pro ovládání větší a větší části sociotechnické asembláže, kterou Benjamin Bratton nazývá The Stack.

Do Stacku patří i kultura a společnost a strategie interfaciální redukce může mít na ně negativní vliv. Ona redukce je totiž vždy ztrátovou kompresí. To znamená, že pouze ze samotného interface není možné zpětně reverzním inženýrstvím získat celou komplexitu. Pokud si nedáme tu práci ale co nejvíce zpětně dohledat onu původní komplexitu skrývající se za interface, více a více se realita bude tvořit pouze pomocí interface. Bude se zjednodušovat, pokřivovat a bude těžší a těžší i pro jinak velmi inteligentní lidi mluvit nebo psát o reálné komplexitě světa, neboť si na pohodlí interfaciální redukce příliš navyknou.

Pokud se nepletu, interface vytváří vlastní ideologii, která se více a více deformuje směrem dovnitř, čímž se pomyslně z ní ždímají jen esenciální elementy, její stavební bloky. Z komplexního a organicky propojeného světa se stane univerzum jakoby se do sebe hroutících interfaců-černých děr. Ideologie se stanou jednodušší a snáze odlišitelných od ostatních. Je možné, že to povede k velmi silně polarizované společnosti, která se z holisticky organického celku rozpadne na hermeticky separované kruhy, sociální bubliny?

Platíme intelektuální a společenskou daň za to, že jsme uživateli technologie a strategií interfaciální redukce a extenze, které nás uvádějí do schizoidního stavu, kdy jsme na jednu stranu schopni mnohem více, ale stáváme se hloupější, podobně jako vysokoškolák, který v prvním ročníku sleduje mnoho YouTube videí a myslí si, že kvantita toho, co viděl, z něho dělá vzdělanějšího a hlubšího myslitele než je jeho profesor?

Možná měl McLuhan pravdu. Verbální inteligence je příliš povrchní, příliš interfaciální. Slova jsou taktéž interface, neboť holistickou realitu dělí na diskrétní (digitální) kusy. Možná naše zaslepenost a neporozumění toho, že pojmenování se nerovná reálná komplexita reality nás svedla z cesty. I když Západní společnosti verbální inteligence mnohé přinesla, odvrátila nás od holistického pojetí světa, tak běžných v jiných společenstvích, například v mnoha afrických státech a v neposlední řadě i zbývajících domorodých tradicích.

Na počátku sice bylo Slovo, ale před ním byla Inteligence. Zaměňovat tyto dvě věci není moudré.