Jakub Ferenc | Články | Svět médií a interface

Zpět na články

Svět médií a interface

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: design theory / new media / thesis / Uncategorised

(následující text je část mé diplomové práce)

Mark Deuze ve své knize Media Life používá termín “média” zaměnitelně s “informačními a komunikačními technologiemi”, kdy jeho definice pojímá “jakékoli systémy (symbolické nebo technologické), které umožňují, strukturují nebo umocňují mezilidskou komunikaci” (Deuze, 2015, s. 9). Tezí jeho knihy je silné tvrzení, že nežijeme vedle nebo pouze s technologiemi a médii, ale že žijeme uvnitř médií. Média jsou v dnešním Západním světě všudypřítomná a všeprostupující. Deuze nabádá, abychom akceptovali fakt, že naše společnost je plně mediatizovaná a začali chápat vztah člověka a technologií právě touto optikou. To ale znamená, že technologický a sociální determinismus nejsou vhodné nástroje, jak se na mediatizovanou společnost dívat, neboť implicitně předpokládají, že technologie stojí mimo společnosti a zcela determinuje její chod, jak to vidíme v případě technologického determinismu, respektive, že společnost má zcela pod kontrolou technologii a že nedochází ke zpětnému ovlivňování sociální sféry technologiemi, jak by tvrdil sociální a kulturní determinismus. Deuze poznamenává, že žádný ze zmíněných determinismů řádně neosvětluje skutečný vztah člověka a technologie, který se spíše než prvenstvím jednoho před druhým vyznačuje vzájemnou závislostí. Deuze s mnoha dalšími citovanými teoretiky se přiklání k neodlučnosti sociálního a technologického. Média jsou sociotechnickým tkanivem našich životů, které nelze odstranit a odolává všem shanám o svou likvidaci, jak komentuje Petříček, “jsme odsouzeni ke zprostředkovanosti” (Petříček, 2008, s. 13) Přijímání médií je usnadněno tím, že se nám postupně vytrácejí z našeho fenomenologického vnímání každodennosti. Stávají se pro nás neviditelnými a vždy po ruce, což je jeden z cílů přístupů všudypřítomné a ambientí výpočetní techniky, ale zároveň se tím prohlubuje naše nevědomost o tom, co s námi média dělají. Stávají se černou skříňkou, do které většina společnosti nevidí.

Uniká nám to, na co již upozorňoval Simondon se svým konceptem technicity: média jsou součástí rozsáhlé technologické infrastruktury další objektů a procesů, které nejsme s to vnímat. Podle čtení Flussera (Flusser, 2013) se vytváří nová nerovnost ve společnosti, která připomíná rozštěp mezi analfabetickou veřejností a intelektuální elitou ztělesněnou církví, která uměla číst dominantní kód tehdejší doby: abecedu. Především katolická církev a knežská gramotná elita se staly pro zbytek společnosti médiem mezi Bohem a pozemským životem. Kněží vykládali svět a jejich interpretace světa ovlivnila životy mnoha lidí. Po matematizaci společnosti započatou Galileem a rozvedenou Descartesem, pro které svět byl velká kniha psaná jazykem matematiky, se postupně dominantním kódem stává právě matematika. Ti, kteří jí ovládají, jsou novými vykladači světa, protože disponují modely pro predikci a vysvětlení toho, jak svět funguje. Přestože Flusser nekomentoval rozmach sítě sítí internet, mým názorem je, že jeho myšlenky v době všudypřítomné výpočetní techniky, mobilních aplikací a debaty o tom, že programování by se mělo stát novým typem povinné gramotnosti, jsou stále, ne-li více platné. Lidé, kteří umí matematizovat a algoritmizovat přirodní i sociální svět, jsou novými médii a vykladači světa, nahrává jim v tom změna paradigmat, kdy jsme se od teologie přesunuli k scientismu a materialismu.

Nelze však očekávat, že celá společnost se bude skládat pouze z vědců, matematiků či programátorů, jak si představoval například jeden z moderních praotců dystopického románu Yevgeny Zamyatin ve svém díle My. Věda i matematika se naučily zpřístupňovat své výsledky veřejnosti pomocí popularizačních článků a knihu. Jakou formu popularizace lze nalézt ve Světě médií? Kognitivní semiotik Göran Sonesson poznamenává podobně jako Mark Deuze, že dnešní běžný život je hluboce mediovaný neviditelnými médii, které “se ztrácejí v přirozených uživatelských rozhraních [interface]” a “vytrácejí [se] coby infrastruktury každodenních interakcí” (Deuze, 2015, s. 169). Zatímco sociologické studie vidí novomediální technologii optikou sociálně-kulturního determinismu jako produkt nebo rozšíření sociálních vazeb (Gane, 2006, s. 33), sociolog Nicholas Gane se v duchu této diplomové práce ptá, zdali v dnešní síťové, informační společnosti a plně mediatizované společnosti založené na rychlosti a distribuovaných vztazích napříč časoprostorem plní sociologie svou úlohu, pokud se zaměřuje pouze na lidské vztahy. Stejnou otázku si klade fenomenologicky orientovaný filosof komunikace Vilém Flusser ve svém díle Do univerza technických obrazů. Pro Flussera technické obrazy neodrážejí jako zrcadla nějakou již existující realitu, ale aktivně konstruují nové významy a realitu na “klamné povrchy”, která příjemcům navrhují způsob života. Tím se mění společenská struktura, kterou klasická sociologie vycházející od člověka nemůže podle Flussera vhodně postihnout, není platná pro společnost, v jejíž středu nestojí lidé, ale technické obrazy a vztahy mezi technických obrazem a člověkem, které se stávají “centrálním problémem každé budoucí kulturní kritiky a všechny ostatní problémy se musí uchopovat odtud” (Flusser, 2001, s. 51). Gane proto navrhuje, že by se sociologie pro porozumění dnešního Světa médií měla možná zaměřit na “[interface] mezi lidmi a technologiemi a […] na jeh[o] radikální transformativní sílu” (Gane, 2006, s. 32-33).

Shakespeare možná kdysi napsal, že celý svět je jeviště. Sociolog Erving Goffman souhlasil, když ve svém díle do češtiny přeloženém jako Všichni hrajeme divadlo (Goffman, 1999) koncipoval společnost prostřednictvím interagujících lidí-herců, kteří v zákulisí mohou mít různé persony, ale na veřejnost (jevišti) nastavují svou “fasádu” na základě toho, jaké signály chtějí v dané sociální situaci vysílat. Goffman píše, že fasáda je nutnou podmínkou započetní interakce, a jakmile jednou si pro dnaou sociální situaci člověk ustanoví fasádu, snaží se podstoupit takové akce, které jsou konzistentní s jeho fasádou; těm, které by jí ohrožovaly, se snaží vyhnout nebo jinak se vůči nim vymezit (Goffman, 2016). Fasáda se podle Goffmana “institucionalizuje do podoby abstraktního stereotypního očekávání, které vzbuzuje” (Goffman, 1999), což se analogicky podobá zažitým designovým vzorům, o kterých psal Christopher Alexander. Fasáda plní úkoly relevantní pro daný moment, zároveň ale postupně nabývá na významu a stabilitě a stává se “kolektivní reprezentací [a] plnoprávnou skutečností” (Goffman, 1999, s. 33). V době internetu věcí a všudypřítomné výpočetní techniky se podle teoretiků nových médií Boltera a Grusina ve svět transformuje spíše než na jeviště na jeden velký počítačový interface (Bolter a Grusin, 1999, s. 196). Koncept fasády je pro analýzu mezilidské komunikace stále v určité míře platný, avšak dvě nové změny se objevily na scéně: fasáda člověka je nyní mediována a ovlivňována technologií; za druhé se objevila nová fasáda v podobě interface technologií. Staré paradigma může přežít, nové je však potřeba. Jak psal Gane a Flusser, pro novomediální svět naplněný technologií je nutné zkoumat a porozumět světu “na rozhraní”, na styčném bodu mezi sociálním a technologickým, studovat reflexivní a projektující povrch i hloubku technicity sociotechnického interface.