Jakub Ferenc | Články | Osobní zkušenosti s kreativitou

Zpět na články

Osobní zkušenosti s kreativitou

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: essay

Počátky své zkušenosti s kreativitou nacházím až kolem druhého stupně základní školy, kdy jsem si začal poprvé více uvědomovat, že ve srovnání se spolužáky disponuji větším zájmem a dle hodnocení učitelů i talentem pro kreativní vyjádření slovem. Byl jsem schopný napsat desítky stránek slohového cvičení a přes zjevné nedostatky v gramatice jsem se věnoval pečlivé analýze psychologických charakteristik svých postav, jejichž příběh a akce jsem sice viděl ve své představivosti, ale netušil jsem nic o jejich povaze. Právě tuto pečlivost k detailnímu vyprávění a touhu dobrat se správného popisu postav na základě mentální představy považuji retrospektivně za znak určitého talentu, zvláště když jsem v ostatních akademických předmětech nedosahoval srovnatelného hodnocení ani potěšení z pracovního procesu či dokončení.

Důležitý zvrat na mé cestě za kreativitou nastal při náhodném zakoupení knihy Úplně nová mysl (Pink, 2008)podtitulem Proč budoucnost patří pravým hemisférám od amerického autora Daniela H. Pinka. Přestože se kniha svou formou zaměřuje na popularizaci serióznějšího výzkumu a propaguje koncepty a teorie, které se z dnešního pohledu jeví jako nesprávné či nepřesné (například emoční inteligence či že IQ hraje jen 4-10% roli v úspěchu v zaměstnání), byla pro mě prvním seznámeném s myšlenkami obhajujícími, proč je kreativita kritickou lidskou dovedností pro nadcházející společenské i ekonomické změny. Pink v knize zmiňuje, že zatímco v současné době žijeme v době informační, ve které dominují analytické schopnosti a které ztělesňují povolání jako právníci, programátoři nebo účetní, budoucnost podle něj patří kreativním lidem, kteří dokáží myslet systémově, brát v potaz širší kontext a kromě tvrdých analytických dat se dokáží vypořádat s nejistými a chaotickými podmínkami sociálních systémů, kde je třeba použít intuice, estetického cítění a empatie. Tyto lidé jsou navíc ze své povahy otevřeni novým zkušenostem, a tím lépe adaptováni na nastávající změny v ekonomice, které Pink předznamenával již před deseti lety jako změny související s outsourcingem do asijských zemí, automatizací pomocí robotizace a také kultury nadbytku, kdy Západní svět již nemusí řešit nedostatek materiálních prostředků, ale uchyluje se naopak k uspokojení dalšího patra Maslowy pyramidy, konkrétně k uspokojení zážitkových a estetických potřeb. Důraz na kreativitu, empatii a systémové myšlení jakožto protiváha k outsourcingu, automatizaci a nadbytku jsou pro Pinka natolik odlišné proměnné rozhodující o ekonomickém a společenském úspěchu, že se uchýlil k tomu tyto změny označit jako konstitující novou éru, kterou se posouváme z doby informační do doby koncepční.

Čím se Pinkova kniha pro mě stala ještě zajímavější je její koncept dívat se na dobu informační a dobu koncepční, na analýzu a syntézu jako na binární opozice, které mohou mít i neurobiologický základ v podobě dvou mozkových hemisfér. Pink zmiňuje výzkumu syndromu oddělených hemisfér Rogera Sperryho a jeho následující aplikaci Betty Edwardsovou v knize Kreslení pravou mozkovou hemisférou, ve které se Edwardsová snaží učit kresbu tím, že představuje speciálně navržené metody kreslení, díky kterým člověk “utiší” levou hemisféru, a naopak aktivuje více hemisféru pravou. Zatímco Edwardsová explicitně vychází z výzkumu o laterizaci určitých kognitivních schopností do jedné či druhé hemisféry, kde například levá hemisféra je řečena jako více analytická, verbální a sekveční, kdežto pravá je více holistická, vizuální a tedy více zastupuje dovednosti vhodné ke kreativitě, Pink tento výzkum cituje, ale i  když čtenář i  současná věda striktně binární laterizaci odmítají, jedná se aspoň o potentní metaforu, která zaštiťuje celý narativ knihy Ať už jsou konkrétní kognitivní schopnosti lokalizovány v mozku kdekoli, nepodrývá to příliš Pinkovu tezi, že kreativita je dovednost kritická pro ekonomiku 21. století.

Jak se kniha podepsala na mém pohledu na kreativitu? v první řadě jsem si začal své, jakkoli limitované kreativity vážit. Dále jsem přijal Pinkovu tezi o budoucím vlivu kreativních povolání a rozhodl se svou kreativitu trénovat mnoha způsoby, abych byl na potenciální změny pracovního trhu připravený: od docházení na kurzy kreslení až po cílené vyhledávání činností nebo momentů, které byly pro mě nové, a tak vyžadovaly k vyřešení tvořivější přístup k řešení problémů. Vyhledávání nových, pro mě jako introvertně založeného člověka nepříjemných okamžiků určitě pomohlo stimulovat mou mysl různorodými podněty a postupně mi nové, nejasné a chaotické situace vadily méně a v pracovním životě jsem je dokonce vyhledával častěji, neboť jsem zjistil, že mnou navrhovaná kreativní řešení se častokrát uchytila. To mi dodalo sebevědomí se pokusit o změnu pracovního místa. Postupně jsem se začal orientovat na kreativní aspekty práce v oboru informačních technologií, konkrétně jsem se z pozice programátora přeorientoval na pozici designéra, která mi dávala možnost o projektech přemýšlet nejen z pohledu toho, jak vyřešit daný technický problém, ale také jsem rozpoznal důležitost i zájem přemýšlet nad projektem z pozice budoucích uživatelů. Ptal jsem se nejen, jak určité věci je možné udělat, ale zaobíral jsem se pro mě čím dál důležitější otázkou, proč věci dělat právě daným způsobem a jaký smysl, hodnotu a naplnění z projektu budou budoucí uživatele mít. Pozice designéra mě v posledních letech zavedla k nutnosti přemýšlet nad problémy systémově, neboť aspoň z pohledu problémů, které designér řeší, se zdá zjevné, že jednotlivé problémy nelze řešit izolovaně, ale je nutné se na ně dívat jako na menší součásti většího systému, kdy systémem myslím především vztah sociálních, kulturních, geografických, historických vlivů a kontextů.

Zájem o kultivaci kreativity ve mně pěstoval i zájem o intelektuální dědictví umělců, spisovatelů nebo teoretiků píšících o umění, ve kterých jsem především hledal určitý návod, jednoduchý postup, jak zlepšit svou kreativní produkci. Více znalostí totiž s sebou přináší negativní stránku v podobě strachu z toho, že mnohé už vytvořeno bylo a určité egoistické žárlení na všechny již etablované umělce a kreativce všeho druhu, s jejichž tvorbou a talentem se člověk musí vypořádat, neb si nevěří, což často vede k určité tvořivostní úzkosti z toho číst či znát předchozí umělce, ale zároveň jimi nebýt ovlivněn do takové míry, aby vlastní díla byla pouze zjevným derivátem již existujícího. Na poli poezie o této úzkosti z ovlivnění psal v knize The Anxiety of Influence: A Theory of Poetry (česky vyšlo v roce 2015 jako Úzkost z ovlivnění: Teorie poezie) americko-židovský literární kritik Harold Bloom (Bloom, 2015).

Vyzkoušel jsem několik výrazových prostředků tvořivosti. Od zmíněné kresby, u které jsem se nejvíce trápil, po snad až příliš krátké koketování s klavírem, když jsem docházel na hodiny k Janu Bartošovi. Nakonec jsem se začátkem univerzitních studií obloukem vrátil k pokusům o literární tvorbu, u které jsem zůstal doposud a přijde mi jako nejpřirozenější médium pro mé kreativně-umělecké ambice a potřeby.

V zimním semestru 2017/2018 jsem začal v rámci započetí studia Kognitivní informatiky na VŠE docházet na předmět Kognitivní psychologie a tvořivost v informatice. Měl jsem od předmětu velká očekávání a možná i proto jsem byl nakonec lehce zklamaný. Počítal jsem s tím, že si na předmětu prohloubím znalosti toho, jak kreativitu vidí kognitivní věda, jaké jsou současné teorie kreativity a která má v současném výzkumu největší podporu apod. Teorii předmět zmiňoval, bylo jí věnováno hodina a půl z tříhodinového bloku, ale na můj vkus se pohybovala pouze po povrchu problémů, nešla tak do hloubky, jak jsem očekával, což ale bylo zapřičiněno nejspíše tím, že předmět měl být především vstupní branou všem novým zájemcům o kreativitu nahlíženou psychologicko-kognitivním prizmatem. Pro nově příchozí k této problematice si dokážu představit, že předmět byl přínosnějším.

Naopak mě pozitivně překvapilo praktické zaměření seminární části předmětu, kde vyučující po studentech vyžadovala, aby látku probíranou během přednášek zkusili aplikovat na své životy. Pro praktickou část předmětu jsem měl příležitost napsat esej, jejíž cílem bylo popsat pokus vystoupit z komfortní zóny, pomyslné konceptuální krabice a zažít v životě něco, co by atakovalo vše, co je pro mě přirozené a psychologicky bezpečné. Toto nevinné cvičení vedlo k jednomu z nejdůležitějších momentů mého života, protože psaní eseje koincidovalo s právě probíhajícími zvraty v osobním životě, a tak jich využil jako materiálu pro esej, ve které jsem popsal své dlouhodobé psychologické, osobní a rodinné problémy, jejichž pouhé vyslovení pro mě donedávna nepřekročitelný problém. Přestože můj výstup z komfortní zóny nepředstavoval klasický čin spojený s uměleckou nebo kreativní tvorbou, ve svém případě jsem se postavil největšímu nepříteli, který představovala má hlava. Jelikož kreativita vyžaduje schopnost čelit těžkým, zdánlivě neřešitelným problémům a otázkám, myslím, že jsem byl v právu, když jsem zadání pojal jako boj se sebou samým. Samotné napsání eseje znamenalo součást mé osobní terapie, takže i když esej pojednávala o již proběhlých událostech, její odevzdání bylo také vystoupením z komfortní zóny. Konsekvence tohoto činu již nyní mají enormní vliv a budu dělat vše, abych na svůj záblesk odvahy dokázal plnohodnotně a kontinuálně navazovat.

V přítomnosti a blízké budoucnosti plánuji navázat na pravidelné vystupování z komfortní zóny, které mi dovoluje poznat sebe samého z dosud neviděných úhlů, čímž si rozšiřuji znalosti toho, čeho jsem ve skutečnosti schopný. Konkrétněji bych opouštění komfortní zóny chtěl využít pro zlepšení svých již užívaných kreativních schopností v doménách designu a verbální tvorby. Do nového roku 2018 ale plánuji také začít se věnovat oboru, ve kterém mám znalosti a praktické zkušenosti omezené. Za takový obor jsem zvolil hudbu a hudební teorii, neboť je to právě hudba, která vedle literatury je jediným kreativním žánrem, který ve mně dokáže vyvolat nejhlubší emocionální zážitky. Proto věřím, že vzdělanější poslech a snad i produkce hudby mi umožní lépe reflektovat nad tím, proč specifičtí interpreti a skladatelé mají na mě daný vliv.

Co se akademického pohledu na kreativitu týče, mám v plánu pokračovat ve výzkumu psychologie kreativity s konkrétním zaměřením na verbální, figurální a hudební kreativitu. Zajímá mě, zdali je talent pro zvolená média tvořivosti manifestován různě na kognitivní a neurofyzické úrovni člověka, nebo jsou deriváty nějakého univerzálního kreativního talentu, podobně jak vidíme v kognitivních teoriích inteligence, jejichž výzkum zná statisticko-teoretický konstrukt jménem g (general intelligence). Neméně atraktivní otázkou pro mě je, zdali je možné identifikovat, v čem se liší eminentní kreativní tvůrci od méně úspěšných, a nakonec zdali je možné pozorovat genderové rozdíly v kreativitě, na které jsem již napsal krátký akademicky orientovaný článek.

I když nemusíme být fanoušci Pinkovy teze o tom, že v současném světě patří kreativita, empatie a systémové myšlení k nejdůležitějším dovednostem, které člověku zajistí, že se v post-industriálním světě založeném na ekonomice outsourcingu, automatizace a nadbytku uchytí, přesto kreativita patří k dovednostem, kterými se člověk podobně jako schopností jazyka liší od zbytku přírody. I proto je kreativita na plně lidské úrovni stále zatím nedosažitelným cílem ve vývoji umělé inteligence, čímž zatím našemu druhu stále zůstává unikát ryze lidský. Bez ohledu na talent nebo počet děl, rozvíjet kreativitu znamená rozvíjet lidskost, čemuž by se nikdy neměl záměrně vyhýbat. Jak ukázal můj krátký úvodní sestřih mého života, aniž bych se považoval za kreativního člověka, externí motivace být kreativním a kontinuální a vědomé pokoušení se dostat z komfortní zóny mi nakonec dodaly dostatek sebevědomí k tomu, abych se začal soukromě i profesně věnovat činnostem, které jsem předtím považoval za oblast mně nepřístupnou. Zároveň jsem ale zjistil, že rozvoj kreativity je nikdy nekončící proces, protože čím více si člověk důvěřuje, tím více chce tvořit a zlepšovat se, což znamená více učení a opětovné překonávání sebe sama.

 

Zdroje

BLOOM, Harold. Úzkost z ovlivnění: teorie poezie. Praha: Argo, 2015. Specula. ISBN 978-80-257-1728-8.

PINK, Daniel H., 2008. Úplně nová mysl: proč budoucnost patří pravým hemisférám. Praha: Ideál. Nepoznaný svět. ISBN 978-80-86995-05-2.