Jakub Ferenc | Články | Vysokoškolák, přesto idiot: komentář k matematickému myšlení a prezidentským volbám v USA

Zpět na články

Vysokoškolák, přesto idiot: komentář k matematickému myšlení a prezidentským volbám v USA

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: essay

V téhle eseji se snažím okomentovat svou frustraci nad tím, jak má matematická nevzdělanost způsobila, že jsem během volebního šílenství byl odkázán na média, aby mi interpretovala data a řekla, jak se to s volbami má. Jak jistě víte, v podstatě všechna média předpovídala, že Hillary Clintonová má 80% až 99.9% šanci, že volby vyhraje. Jak se jen mýlili! Je to monumentální selhání těch, na které jsme se spoléhali. Co dál? Je třeba se osamostatnit. Kdokoli se chce považovat za vzdělaného člověka, musí si osvojit technické myšlení a matematické vzdělaní, které skutečně odděluje vzdělance od ovcí. Bez těchto dovedností nelze chápat svět, což je přesně to, na co by nás vysoké školy měly připravovat: samostatně existovat a interpretovat, co se kolem nás děje.

Poslední týdny před americkými prezidentskými volbami jsem asi jako většina veřejnosti věřil průzkumům a statistických modelům, které předpovídaly, že Hillary Clintonová vyhraje. Víra bylo jediné, co mi zbývalo, z jednoho prostého důvodu: jsem matematicko-statistický ignorant, a to i přesto, že se chystám dokončit magisterský kurz na nejstarší české univerzitě, a tak by se mohlo očekávat, že jako člen akademické obce a pomyslné intelektuální třídy budu pro budoucí život řádně vybaven i těmito znalostmi. Bohužel tomu tak není. A neviním z toho nikoho jiného než sebe. O svém nedostatečném matematickém vzdělání jsem přemýšlel již několikrát a mnohem dříve, ale jsou to právě prezidentské volby v USA, respektive jejich výsledek, které mě nutí se zamyslet nad tím, co v dnešní době znamená být intelektuálem a pseudointelektuálem, vzdělancem a nevzdělancem.

Současný obor, který studuji, mi kromě jiného ukázal relevantní literaturu, ze které je pod rouškou velkých slov a dlouhých vět zjevné, jak technologie a technické myšlení dominuje současným světem. Přestože během každodenních činností si toho příliš nevšimneme, většina práce, vývoje a výzkumů, které mají největší prakticky dopad na společnost, jsou ve svém jádru výsledkem technického myšlení, či konkrétněji výsledkem založeným na teorii, jejíž nejpřesnější vyjádření má matematickou podobu.

A to platí i pro současné humanitní vědy, které se neochotně připravují již delší dobu na to, že verbální schopnosti nebudou budoucím akademikům stačit: špatný výzkum v humanitních vědách nahrazuje dobrá statistická analýza, kdežto dobrý humanitní výzkum se bez algoritmizované analýzy jen tak neobejde. Může se zdát, že například pro studium literatury není potřeba mít technicko-matematické vzdělání, ba naopak, lidé často studují literaturu právě proto, že toto vzdělání nemají a nechtějí mít. Tahle domněnka platí. Zisk titulu v tomto oboru nevyžaduje, aby student byl vybaven znalostmi programování, ale pokud se člověk chce vydat na profesionální kariéru literárního vědce, pak situace není tak samozřejmá. Naopak, v posledních letech se ukazuje, že využití sofistikovaných datových analýz přináší skutečně nové vědecké poznatky. Například nedávno jsme se mohli dočíst, že počítačová analýza stylu Shakespearových divadelních her připsala spoluautorství hry Jindřich VI odvěkému konkurentovi barda ze Stradfordu, Christopheru Marlowe, který byl již dlouhou dobu považován za jednoho z kandidátů v alternativních teorií autorství Shakespearova díla. Počítačová analýza sice vyvrátila, že by Marlowe byl samotný Shakespeare (či naopak, pokud chcete), ale uznané spoluautorství jednoho z nejzásadnějších děl tradičního Západního kánonu není bezvýznamné. A to jak pro Marlowa, tak i pro budoucí vztah humanitních věd a počítačových metod, kterému se v akademických kruzích říká, poněkud vágně, Digital Humanities. Tento vztah ale potvrzuje již řečené: výkon počítačů a chytrý software mění i doplňuje zavedené metody (nejen) v humanitních vědách, zároveň stále platí, že nové algoritmizované metody jsou úspěšné tehdy, když jsou doprovázeny kvalitním, co nejvíce objektivním a precizním klasickým výzkumem. Jedno bez druhého nejde. Aspoň do té doby než umělá inteligence bude vykazovat kreativní výsledky, jež budou srovnatelné s těmi lidskými. Zdali se tomu tak někdy stane, není jisté. Zatím počítače vědcům slouží jen jako kognitivní protéza, lidský prvek je stále v mnoha případech nepostradatelný.

Protože se na svět více (v sociálních a humanitních vědách) či méně (ve vědách tvrdých) díváme z pozice lidského pozorovatele, musíme počítat s tím, že sociální svět se nám bude vždy ukazovat prostřednictvím našich lidských chyb, kognitivních zkreslení, ideologií, předsudků a nedostatku znalostí. Často hovoříme o tom, že nevzdělaný člověk je více náchylný k názorům, které jsou založené na emocích, a vůbec ke sklonům k iracionálnímu uvažování. Jenže problém je i na druhé straně. Čím více je člověk vzdělaný, tím více jsou jeho život i kariéra zainvestované v konkrétní, nutno říci úzké části názorů na svět. Kde “nevzdělanec” pouze spekuluje se svými kupány u večerního piva a ráno jde do práce, která nemá s politikou nic společného, tam “vzdělanec” brání hodnoty, kterým věnuje celý svůj profesionální, často i soukromý život, protože musí. Jak by mohl podlamovat hodnoty, které mu zajišťují přísun financí a společenské prestiže, nehledě na to, že většina jeho sociálních kontaktů se skládá z lidí jako je on sám? Z toho pro mě vyplývá, že vzdělanec může paradoxně být mnohem náchylnější ke zkratkovitému a emocionálnímu uvažování, protože narozdíl od toho nevzdělance, který se maximálně ztrapní mezi přáteli u piva, tak vzdělanci se v případě, kdy vyjde najevo, že se celou dobu mýlil, bortí život. Mýlit se pro něj znamená existenciální ohrožení. Proto zastánci stalinismu, maoismu, behaviorismu a jiných veskrze nevědeckých teorií bránili tyto myšlenky do posledních minut, a to i potom, co bylo zřejmé, jaká zvěrstva na lidech a myslích napáchaly.

Takže jsou tu intelektuálové, u kterých lze zvláště očekávat dogmatické lpění na jejich názorech. Bohužel pro nás, studenty oficiální a věčné, jsou to právě oni, ke kterým až s příliš velkou důvěrou vzhlížíme jako k totemům pravého a nezkresleného poznání. Ale nemusí tomu tak být, pokud jsme schopni sami posoudit, jestli jejich myšlenky stojí za to, abychom jim věnovali čas. K tomu ale student potřebuje mít nějaké již existující znalosti, na základě kterých nové znalosti hodnotí. Znalosti obecně získáváme prostřednictvím vlastních zážitků, intuice, spirituálního prozření a v neposlední řadě, ano, hádáte správně, opět od již zmíněných intelektuálů. A třebaže se najdou tací, kteří dokáží v temném koutě svého pokoje, bez přísunu cizích myšlenek, odvodit matematické rovnice, pochopit Marxismus, napsat Shakespearovy sonety, nebo sestavit malý jaderný reaktor, většina z nás si vezme do ruky knihu a bude řádek po řádku vstřebávat předžvýkané myšlenky někoho jiného, jen aby je pak mohla reprodukovat za své, ať už s citací pod poznámkovou čarou, nebo bez ní. Zdá se, že pokud se chceme vyhnout nekritickému přijmání myšlenek jednoho intelektuála, musíme přijmou myšlenky intelektuála druhého! Je to začarovaný kruh, jemuž se jen tak nevyhneme.

Co můžeme udělat, je smířit se s tím, že většina znalostí, které známe, jsou prostě špatně, či přinejmenším, jak říkával můj vyučující na informatiku, nepravdami. Nová pravda se rodí na okrajích hlavního proudu současného poznání, nikdy v jejím středu, který převážně slouží jako kustod statusu quo, tedy obecně přijímaných pravd ve společnosti, ke kterým se intelekuálové obracejí jako ke “konsensu”, a lidé, kteří nemají ani páru o tom, co tyto dočasné pravdy vlastně znamenají (tzn. novináři, spisovatelé, političní komentátoři = verbální lidé bez matematicko-statistického vzdělání), jako k tomu, “co říkají odborníci”. Ale nezoufejme, stejným procesem dohmatávání pravdy prošlo mnoho lidí před námi, a přece dosáhli určitého nového poznání.

Pravdy a objektivity v nejbližší době nedosáhneme — naše mozky k tomu rozhodně nebyly určeny a je trochu náhodou a zázrakem, že ta želatinová hmota, která dříve sloužila k lovení mamutů a sbírání lesních plodů, nyní dokáže spočítat, kdy byl počátek vesmíru — ale můžeme se k nim přiblížit pomalou a pečlivou činností střádání informací, třídění a porovnávání faktů, ke kterým postupně přidáváme vlastní myšlenky. Většinu času se budeme pohybovat ve stínech, ale občas na periferii našeho myšlení zachytíme světlo informací majících nějaký vztah k pravdě. Stejně jako v humanitních vědách, tato činnost bylo do nedávna relativně uspěšným postupem toho, co označujeme obecně za vzdělávání. Stejně jako v humanitních vědách, mnoho užitečných informací bylo možné vstřebat pouze verbální cestou. A ze stejného důvodu jako v humanitních vědách je tato cesta dnes nedostačující.

Po vyhlášení výsledků voleb a ohlášení jejich vítěze jsem se cítil podveden. Nikoli vítězným či poraženým kandidátem, ale sebou samým. Pod tlakem expertních posudků a interpretací výzkumů jsem se nechal přesvědčit, že kandidátka na prezidentský post, Hillary Clintonová, má více než 80% šanci v těchto volbách zvítězit. K mé obhajobě jsem nebyl jediný, kdo podlehl tomuto “konsensu” a zároveň jsem byl jeden z mnoha lidí, kteří neměli potřebné znalosti k tomu, aby si aspoň ověřili metody, kterými tento konsensus vlastně vznikl. Cítil jsem se funkčně negramotným.

Tahle myšlenka není až tak přetažená za vlasy. Text, jakožto médium myšlení, slouží více a více pouze k popularizaci, skutečné jádro vědění je zakódováno v matematické formě. To ostatně psal Vilém Flusser ve své eseji Alfanumerická společnost, ve které popisuje, jak text a tradiční verbální gramotnost, dříve výhradou vzdělanců a knežstva, se díky demokratizaci vzdělání rozšířila; nyní ale alfanumerická společnost je řízena novým knežstvem, jež ovládá jazyk matematiky (a troufnu si dodat obecný jazyk algoritmizovaného myšlení a programování). Neznamená to, že intelektuálové včerejška jako je např. americký novinář Malcom Gladwell hned vymizí. Funkce popularizátorů vědeckých poznatků bude pro laickou veřejnost nabývat na důležitosti, protože více a více veřejnosti bude (pokud se současný trend nezmění) funkčně či zcela matematicky negramotná. Pro nové intelektuály, strážce vědění, pro matematicky smýšlející osoby bude Gladwell možná zbytečný, nebo dokonce kontraproduktivní, protože bude ve společnosti rozsévat spoustu nepravd a lží.

Znamená to, že každý, kdo se chce dnes považovat za vzdělaného člověka, musí nutně studovat matematiku? Je zcela očividné, že v praxi tomu tak být nemusí a není. Jestliže ale cílem intelektuála je pravda (jakkoli naivně tohle slovo v postmoderní společnosti zní), matematicko-statistické myšlení rozhodně je vhodným nástrojem, jak se k pravdě přiblížit. To ostatně chápe i epicentrum veškerého intelektuálství, tedy univerzity, když začaly přijímat matematiku do tradičně verbálních disciplín. Již jsem zmínil Digital Humanities, což je nejnovější příspěvěk zapojení matematiky do humanitních věd, podobné revoluce bylo možné zaznamenat v matematizaci ekonomie, sociologie a nedávno i historie a teologie, když akademik a historik Richard Carrier použil bayesovskou statistiku pro přehodnocení faktů ve studiích raného křesťanství a existence Ježíše Krista.

Matematizace myšlení ale není bez nebezpečných zákoutí. Snad až na matematiku samotnou, kde lze v rámci nějakého axiomatického systému jednoznačně prokázat, že daná exprese je pravdivá; nebo ve fyzice, kde teoretické poznatky s potřebnou technikou je možno ověřit experimentem, je všude jinde potřeba do rovnic přidat nějaké své hypotézy, a tím také veškerou tu lidskou bagáž v podobě ideologií a kognitivních zkreslení. Dostáváme se tak do opačného extrému: matematika “bez hodin sociologie, historie, kulturní antropologie, etnologie či filosofie” může sloužit nejen k ideologické propagandě, ale také k destruktivním politicko-ekonomickým agendám. V listopadových Literárních novinách uvádí Michal Rubáš ve svém sloupku O ne-užitečnosti matematiky jeden z mnoha příkladů: V německé ekonomice se vypočítá, že “v následujících letech [bude] zapotřebí nahradit úbytek vymírající domácí pracovní síly pracovníky z ciziny a mezi obě proměnné napíší ‘rovná se’. […] Kdyby manažeři průmyslu vystudovali něco jiného než ekonomiku nebo matematiku, dozvěděli by se, že i když jsou mnohé objekty označitelné stejnými či podobnými znaky, nezískají tím vlastnosti znaků ani se sobě navzájem nezačnou více podobat”. (Literární noviny, 11/2016, s. 2) Ano i královnu věd, matematiku, je možné naroubovat na ideologii, zvláště když abstrahování veškerých skutečných vlastností objektů rovnic tak náramně zjednodušuje výpočty, kde rodilého a vzdělaného Němce je možné vyměnit za člověka bez zanlosti tamního jazyka, kultury, společnosti, člověk bez zázemí a životní jistoty.

Co z toho všeho vyplývá? Verbální tlachání, bez logického uvažování a potřebných schopností získat a strojově interpretovat Velká data; tlachání, které se ve své argumentaci zaměřuje na emoce čtenáře, je stejně toxické jako puritánské matematické modely technických fachidiotů. Jeden má diplom z rétoriky a anglické literatury, druhý z algebraické topologie. Tyto protipóly se v amerických prezidentských volbách potkaly, a to za účelem jednomyslně dosadit do prezidentského křesla první ženu, demokratku, matku všech sociálních vojáků a hodnou babičku zlých vlků z Wall Street.

Funkčně negramotní ve statistice a matematice se jen mohli dívat na pěknou infografiku, která se tváří podobně svůdně jako dlouhá esej v New York Times plná citací literárních děl. Oba výstupy, redukující komplexní data o mnoha proměnných na stravitelný výstup pro matematicky negramotnou humanistickou většinu, fungují jako meme, který se (zne)užívá ve společnosti pro argumentaci, zastrašování politických oponentů a dezinformaci. Matematicky negramotná humanistická většina se nechala strhnout pro ně nicneříkajícími čísly. Novináři, političní “punditi”, komentátoři rozšiřovali a recyklovali tento meme, který pro ně byl černou skříňkou, epistemologickým fast foodem, protože jejich vzdělání (a často i inteligence) nic numerického nestráví.

Citím, že jsem byl jedním z nich. Ne proto, že bych vědomě šířil jejich ideologii, ale proto, že jsem nemohl přijít s matematicko-statistickými protiargumenty, které by vyjádřily můj nesouhlas s tím, jak mainstreamová média interpretují (americký) svět. Bez hlubšího porozumění, odkud se data berou a jak se s nimi zachází, se smrskla má role, pro některé jako role intelektuála, na elegantní citování výzkumů, které mě vedly k určitému přesvědčení. Vše špatně. Narazil jsem jako většina. Když padla veškeré iluze toho, že je možné outsourcovat své rozhodování na nekompetentní mediální ikony, co dál?

V první řadě je třeba zůstat při zemi a ze začátku říct, že je nereálné, aby každý skutečný intelektuál informační doby dennodenně stahoval nová data, která bude přes noc na svém počítači analyzovat, jen aby se vše příští den vše změnilo a mohl začít od začátku. Sofistikovanější algoritmy, přístupné veřejnosti, mohou určitě leccos zjednodušit, ale vedle takového řešení je můj návrh mnohem prozaičtější: skutečný intelektuál informační doby by měl být schopen vzít surovou kolekci dat a aplikovat na ni analýzu dle matematických metod, ale i hypotéz, jež sám volí a sám dokáže své hypotézy aplikovat na statistický model. Jestli bude výsledná analýza mít něco společného s realitou, to už bude záležet na tom, jaké hypotézy člověk podle svého chápání světa preferuje.

Navrhuji tak, aby všichni, kdo se považují za intelektuály, analytiky, a jiné veřejné funkce mluvící k lidu, šli s kůží na trh: ukažte nám svá data, ze kterých vycházíte; popište nám metodologii a hypotézy, kterými data interpretujete; nakonec všechny tyto údaje přiložte ke svému článku nebo je zveřejněte na svém veřejném profilu typu GitHub. Argumentujte (s) daty. Slovo totiž není ideální nástroj na pojmutí dynamických komplexních systémů. Dost bylo verbální rétoriky alá New York Times. Každý vysokoškolák musí být schopný si data a popis metodologie stáhnout a prohnat vlastními programy. Je-li vysoká škola přípravou na život, numerická kompetence a obratnost s daty jsou novodobou latinou, je to lingua franca vzdělanců.

Jestliže někdo touží po klidu a štěstí, ať má víru v druhé, přestože hrozí, že bude papouškovat předžvýkanou stravu. Takový člověk, třeba i vysokoškolák, bude levnou reklamou a užitečným idiotem všech ideologů. Chce-li ale být učedníkem pravdy, pak ať zkoumá v univerzu dat.

(Chyby, překlepy a dotazy pište na hello(at)jakubferenc.cz)