Jakub Ferenc | Články | Poznámky k: Julian Dibbell a znásilnění v kyberprostoru

Zpět na články

Poznámky k: Julian Dibbell a znásilnění v kyberprostoru

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: new media

lambdamoo-connect

Ke článku Juliana Dibbella jsem se musel vrátit hned několikrát, než jsem se rozhodl si jej celý přečíst. Má odtažitost nejspíš pramenila z odporu, který jsem pociťoval při čtení prvních odstavců textu: “tohle, že má být zásadní dílo na téma kyberkultury, nových médií a obecně digitálního univerza?”. Byly to totiž květnatý jazyk a na první pohled přehnaná literární dikce textu, které mě odrazovaly. Vždyť i velká literatura se dá psát čistým a přímočarým jazykem, čest vám, pane Kafka. Před několika dny jsem si ale řekl, dobrá, musím si text přečíst, určitě to bude u státních zkoušek, kdo ví. Navíc téma textu se zdá být dostatečně kontroverzní, a proto důležité. Zvláště dnes, kdy se do našich domovů nekontrolovaně plíží virtuální realita, která propojuje naše staré, analogové smysly s více než vzrušující sadou nových počitků, které nabízí digitální svět.

Článek ale nepojednává o hyper-realistických VR simulacích z roku 2016, mezi které patří třeba současný systém Oculus nebo HoloLens od Microsoftu, nýbrž o online komunitě LambaMOO, která vznikla kolem roku 1991. Článek byl sice publikován v roce 1993, ale i po dvou letech byla LambaMOO stále online komunitou, kde celá komunikace a interakce mezi hráči “běžela” v textovém režimu. Paměťníkům se tak může vybavit několik tzv. interaktivních fikcí, které okupovaly místo prvních počítačových her ze žánru Her na hrdiny, případně si vzpomenou na offline vzor Dračí doupě. LamdaMOO i zmíněné příklady mají společné to, že samotná hra se vytváří při interpretaci slov a vět, které si pak hráč převádí podle vlastní představivosti do virtuálního světa, který není až tak v počítači nebo na papíře, ale spíše, troufám si tvrdit, v myslích hráčů. To je ale bod, ke kterému se ještě vrátím. Přízvisko “MOO” v názvu online komunity znamená, že hráči této textové online virtuální reality mohli obsah hry rozšiřovat pomocí objektově orientovaného programování (odtud OO, object-oriented; M v názvu odkazuje k MUD, Multi-User Dungeon), což v praxi znamenalo, že hráči vytvářeli vlastní chatovací místnosti, kterým vtiskli atmosféru tím, že podrobně popsali, co se v místnosti nachází; a také vytvářeli předměty s různorodými vlastnostmi. Vzpomeňme si na první díl trilogie Matrix, kde u konce filmu Neo získává schopnosti, jež mu dovolují manipulovat, respektive přeprogramovat realitu, čímž se de facto stává polobohem. Ve schopnosti přeprogramovávat (virtuální) reality tkví moc. A tu se rozhodl zneužít jeden z hráčů.

Hráč s přezdívkou Mr. Bungle vstoupil ve světě LamdaMOO do jedné z mistností, která se hemžila hráči. Pro svůj čin si vybral a napsal podprogram voodoo panenky, pomocí které ovládl postavy několika ostatních hráčů. Zničehonic tito hráči pod svým jménem začali psát a popisovat obscénní sexuální akty. Mr. Bungle sám tyto akty komentoval a za každou větou přidal svůj smích. Jedna z vět zněla:
“Jako kdyby proti své vůli si Moondreamer zapíchla do zadku nůž na steaky, což jí způsobilo nesmírné potěšení. V dálce slyšíte Mr. Bungleho jak se ďábelsky směje.”

Je zřejmé, že se jedná o hloupou a infantilní větu, jenže pro objektivní posouzení tohoto činu se člověk musí vžít do situaci, kdy něco takového se zobrazilo najednou desítkám lidí, se kterými jste strávili ve světě LamdaMOO stovky a stovky hodin. Přijde mi, že převedením do dnešního kontextu sociálních sítích by se našla vhodná analogie na Facebooku; jak bychom se cítili, kdyby nám podobné věci někdo napsal na “zeď”?

Jistě, naše reakce by byly odlišné a do velké míry ovlivněné jednak tím, jak moc do Facebooku investujeme svůj čas a sociální kapitál, a také, koho na Facebooku máme v přátelích. Faktem je, že jedna uživatelka, na kterou byl tento útok mířen, se svěřila, že utrpěla post-traumatický šok a slzy jí tekly po tvářích.

Vedle postihnutých tímto činem i další uživatelé, kteří byli při útoku přítomní, okamžitě požadovali, aby byl Mr. Bungle potrestán, neboť něco takového (nejen) v komunitě LamdaMOO hráčů bylo nepřípustné. V chatovací místnosti se spustila dlouhá diskuze, jak přesně má být tento trest vykonán. Sama postižená uživatelka následujícího dne navrhla, aby Mr. Bungle byl “toaded”. V angličtině “toad” znamená bídák i ropucha, a právě ropucha, respektive čistě rituální metamorfóza v ropuchu, a nakonec smazání uživatelského účtu je to, co debatující navrhli, že si Mr. Bungle zaslouží.

Ačkoli se rozhodnutí zdálo na začátku jako jednohlasné, postupně debata odhalila několik problémů. Prvním problémem bylo, že několik týdnů před incidentem si Wizardi řekli, že už nebudou zasahovat do společenského dění komunity, budou pouze technickými administrátory, kteří budou vykonávat vůli “lidu”. To ale znamenalo, že se komunita hráčů musela rychle transformovat v něco, co by připomínalo společnost tak, jak ji známe v reálném světě “tam venku”.

A proto druhý problém byl politický. Někteří z uživatelů tvrdili, že jsou jednoznačně pro trest, ale jelikož neexistují žádné zákony, kterými by se komunita oficiálně řídila, není možné se k žádnému zákona dožadovat, a tím pádem ani žádného trestu. Další tvrdili, že je nutné účet Mr. Bungla okamžitě smazat, takže by administrátoři (těm se říkalo Wizardi), kteří mají jako jediní moc smazat účet, měli jednat. A pak tu byli tzv. techno-libertariáni, jak je autor článku nazval, kteří tvrdili, že není prakticky možné se vyhnout tomu, aby se na serveru objevili lidé, kteří touží dělat potíže. Navrhovali tak, aby řešení bylo technické rázu: například zavedením nového příkazu, který by od zvoleného uživatele filtroval a nezobrazoval text.

Jelikož autor článku byl “fyzicky” přítomen v chatovací místnosti, kde tato diskuze probíhala, mohl podrobněji popsat, co se v ní odehrálo. Pro mě osobně byla tato evoluce od bezvládí k volání po nějakém politické, ba dokonce i právním systému urychelnou historickou exkurzí k tomu, jak se vyvíjely myšlenky o ideálním uspořádání komunity lidí. Jinak řečeno, nad vládou a právem člověk ohrnuje nos, dokud se mu něco nestane, poté se jich zas dovolává jako teenager rodičů, když to v jednom zapadlém klubu přežene s alkoholem.

Odbočil jsem ale od hlavního tématu, kterým bylo znásilnění. V reálném světě si odsouzený za znásilnění odsedí pár let ve vězení. Bylo možné požadovat, aby se Mr. Bungle dočkal stejného osudu, měl jít na několik let do reálného vězení? Pokud ne, musíme být konzistentní a říct, že ten incident nebyl skutečné znásilnění, ale něco jiného. Vždyť se to vše přeci odehrálo ve virtuálním prostoru, a to ještě v roce 1993, kdy virtuální prostor většinou tvořily bílé písmo na černém pozadí. Jak si ale vysvětlíme, že čin ve virtuálním světě měl skutečné následky, konkrétně post-traumatický stres, ve světě reálném? Může někdo znásilnit slovy? Pokud je mi známo, tak aktivita jménem “sexting” často vede k vyvrcholení na druhé, pozitivnější straně sexuálního spektra. A zde jsou také použity pouze slova a představivost.

Na druhou stranu by někdo mohl namítat, že uživatelka jednoduše mohla z celé konverzace odejít, a to okamžitě, jelikož jí k tomu stačilo na svém počítači zavřít černé okno, ve kterém se celá textová virtuální realita odehrávala. Otázkou je, zda bychom tímto krokem nedali Mr. Bunglemu a jemu podobným signál, že jeho chování je v pořádku, že mu nic nehrozí za to, když tyto obscénnosti bude šířit ve světě. V tom virtuálním. Pokud by se vše odehrálo ve světě reálném, ať už v parku či na pracovišti, Bunglemu by rychle jeho smích přešel. On by ale v reálném světě nic takového neudělal. Abych byl přesný, oni. Protože se zjistilo, že za účtem Mr. Bungle se skrývalo několik univerzitní studentů z New Yorku, kteří se údajně předháněli v tom, kdo vymyslí horší a podlejší představy sexuálních aktů.

Celý incident si po pečlivém zvážení vzal na svá bedra jeden z Wizardů, který Bungleho účet smazal. Tiše, bez zbytečného rozruchu. Ostatní se o tom prvně dozvěděli tak, že použili jeden z dostupných příkazů @who jméno_uzivatele, který vrátil údaj o tom, kde se příslušný uživatel nachází. Příkaz v případě Bungleho vracel, že uživatelské jméno nelze v databázi najít.

Podle mého názoru to byl přesně ten trest, který si Mr. Bungle zasloužil. Třebaže si myslím, že jeho chování bylo nevhodné, nedokážu si představit, že bych souhlasil s tím, aby si odseděl několik let. Ne kvůli tomu, že by znásilnění nemělo být potrestáno, ale proto, že se nejednalo znásilnění, kterému všichni rozumíme a máme pro něj dobrou definici.
Slova nejsou neškodná, proto po světě existují v mnoha zemích zákony postihující tzv. “hate speech”, rasismus, hlášení se k nacistickému Německu či, jako například v České republice, popírání holocaustu a kriminálních činů spáchaných představitely komunistického režimu. Osobně se stavím k těmto zákonům rozpačitě. Ne že bych snad tyto činy jakkoli podporoval, ale stojím v tomto případě na straně lidí jako Salman Rushdie či Noam Chomsky, kteří prohlašují, a teď parafrázuji, že zlo nikdy nevymizí, ať se budeme snažit sebevíc, proto je lepší mít toto zlo před nosem, vidět na něj, mít na něj posvíceno, spíše než ho nechat růst potají v temnotě. Lidé se vždy bojí více toho, co není vidět. Zároveň z odsouzených děláme svým způsobem trpitele, kteří jsou pak vzory a vzpruhou pro jejich přívržence, neboť tím v jejich očích validujeme jejich názor, že svět se proti nim a jejich pravdě spiknul a nenechá je ani jejich myšlenky veřejně vyslovit.

Je snad možnéstejný argument použí i v online světě? Řekl bych, že ano, a dokonce i o něco efektivněji, protože zavřít jedno okno operačního systému je jednodušší, než se zbavit agresivního člověka na ulici.

Současné právo ale nesouhlasí a výše zmíněné slovní akty zakazuje a trestá. Dobrá, to je ale reálný, fyzický svět, jehož mechanismy a pravidla nelze jednoduše a jedna ku jedné přenášet online. V kruzích odborníků i laiků se celé infrastruktuře Internetu, od digitálního kódu, přes kabely, až po webové stránky, říká Nové médium. A to nikoli z nedostatku lingvistické invence, ale právě proto, že toto Nové médium představuje zcela něco revolučního: systém či svět, kde mnoho z našeho fyzického světa neplatí. Nové médium nezná fyzikální zákony.

Člověk v něm může lítat, být motýlem, muži nezapomínají na narozeniny svých partnerek, a ty zas pro změnu přitahuje nahý muž v ponožkách. Představivost nezná mezí. To není otřepaná fráze, nýbrž teoretický poznatek toho, že Nové médium, teoreticky umožňuje

vše, co si lidská mysl představí. Jen si to musí dokázat představit. Teoreticky, pro upozornění.
Nové médium, ostatně jako technologie jako taková, totiž není vně společnosti, ale je její nedílnou součástí. Proto je prakticky do velké míry na lidech, jaký vztah k technologii budou mít. Je zcela představitelné, že za pár let se demokraticky rozhodneme, že pro tohle Nové médium bude platit maximum zákonů z fyzického světa, pokud to technologie dovolí. Zde ale vidím kontradikci. Nové médium je nové, dokud má dostatek radikálně odlišných vlastností. Čím více budeme chtít na něj aplikovat zvyklosti fyzického světa, tím více budeme o toto Nové médium přicházet. Pro podporu této myšlenky lze zmínit i čistě technický argument, který byl mnohokrát využit: implementovat všechna omezení fyzického světa do světa digitálního, tedy do světa novomediálního, je technicky velmi obtížně proveditelné, většinou za cenu enormní redukce celé podstaty tohoto novomediálního světa a možností, které nabízí.

Nepsaná pravidla komunity LamdaMOO byla jasná: všichni jsme tu rozumní lidé, takže se nebudeme navzájem urážet, ani si jinak být na obtíž. Jenže nepsaná pravidla fungují pouze do té doby, dokud je všichni zúčastnění dodržují. Jakmile je někdo jednou významně poruší, začnou ostatní vyžadovat, aby se oficiálně kodifikovala, neboť pouze tak je lze vymáhat. Nepsaná pravidla ale mají svůj půvab v tom, že jsou právě nepsaná, což možná zní jako uvažování v kruhu, ale nechtěl jsem říct nic jiného než to, že pokud máme něco napsat, co má mít smysl a logickou konzistenci, vyžaduje to podrobnou analýzu a v případě práva i jasných požadavků toho, co se vlastně po právu chce.

Obávám se, že žádné právo, které za něco stojí, v té době nemohlo jasně určit, jak s Mr. Bunglem naložit. Právo samozřejmě reaguje na společenské změny a nové technologie. Jenže to je proces, který vyžaduje čas. Setkáme-li se s radikálně novou situací, jakou je například sexuální obtěžování v textové virtuální realitě, můžeme se stát, že nikdo jednoznačnou odpověď neposkytne, protože žádná taková jednoznačná odpověď není.