Jakub Ferenc | Články | Poznámky k: Martin Heidegger a jeho Otázka techniky

Zpět na články

Poznámky k: Martin Heidegger a jeho Otázka techniky

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: philosophy / stunome

Prolog: Esej Otázka techniky byla původně psaná pro publikum, u kterého autor nemohl počítat s filosofickým vzděláním. Heidegger text prezentoval v roce 1946 v rámci přednášky na půdě Bavorské akademie umění (Bayerische Akademie der Schönen Künste). Přestože byl text psán rok po konci druhé světové války, nenajdeme v něm o válce žádné přímé zmínky. Z filosofického, ale i čistě pragmatického hlediska mi to dává smysl. Technika, jak se v textu dozvídáme, je něco, co předchází i teoretické zkoumání přírody. Z tohoto důvodu je tak důležité se nenechat zlákat trendy a momentálním použitím slova “technika” i techniky samotné. Neznamená to, že by Heidegger zcela opomenul nebezpečí, které jde ruku v ruce s technikou. Jenže tak činí až na konci své eseje a má k tomu rigorózně připravenou argumentaci, která by byla platná před i po válce, právě proto, že nevyužívá tehdejšího, jakkoli strašného kontextu. Univerzálnost a snaha „jít k jádru slov a jejich významům“ je mimo jiné stěžejní téma celé eseje.

Tuto archeologickou stezku po významech slov Heidegger podstupuje s předvědčením, že během staletí se původní vyznam slov vytratil, což nám činí problémy, když se snažíme dopátrat bytnosti věcí, v případě této eseje bytnosti techniky. I proto je esej plna etymologické analýzy, sahající až ke kořenům západní civilizace, k významům slov tak, jak byly používané v antickém Řecku.

Zběhlí čtenáři a následovníci Heideggera si povšimnou, že tento text je v porovnání s ostatními díly tohoto filosofa nezvykle krátký a snad i méně hutný. To ale neznamená, že je text jednoduchý. Používání cizích slov a ke konci i básnický jazyk autora z této eseje činí dílo, jehož náročnost odpovídá cíli, který si autor vytyčil:

„tážeme-li se po technice, chtěli bychom si k ní zjednat svobodný vztah. Vztah je svobodný, když se v něm náš pobyt (Dasein) otevírá bytnosti techniky“.

Těm, které náročnost eseje neodradí, nabízí Heidegger unikátní pohled na techniku. Po přečtení a pochopení si v Heideggerovi najdou inspiraci pro své chápání nejen techniky, ale i teorie designu, a dokonce i epistemologie.. O své interpretaci Heideggera napíšu ale příště. V tomto blog postu bych rád „pouze“ představil své poznámky. Poznámky k Otázce techniky Martina Heideggera.

quote-the-essence-of-technology-is-by-no-means-anything-technological-martin-heidegger-110-37-27

Esej ve zkratce:

Konvenční chápání rozděluje techniku na prostředek k cíli a lidskou aktivitu. Tyto pohledy pojmenovává Heidegger jako pohled instrumentální a pohled antropologický. Co je ale instrumentálnost? Tato otázka vede autora k analýze kauzality. Tu analyzuje na pozadí Aristotelových čtyř příčin:

  • příčina látková (causa materialis) — materiál, ze kterého je předmět vytvořen
  • příčina tvarová (causa formalis) — vlastní tvar předmětu
  • příčina účinná (causa efficiens) — ten, kdo předmět zhotovil
  • příčina účelová (causa finalis) — za jakým účelem byl předmět zhotoven

Heidegger postupuje ve zkoumání instrumentálnosti o jednu úroveň níže a zaměřuje se na to, co je to kauzalita. U té varuje, abychom kauzalitu nechápali jako příčinu, jako to, co něco způsobuje. Co totiž Římané nazývali causa (padat, dopadnout), bylo u Řeků aition, tedy to, co něco jiného zaviňuje. Člověk, například řemeslník (nebo v Heideggerově příkladu stříbrník), který zhotovuje předmět jako causa efficiens, jak Heidegger zde zdůrazňuje, zaviňuje výsledný předmět nikoli děláním, ale promýšlením a spojováním těch ostatních třech způsobů zavinění. Pro promýšlení řekové používali slovo legein, logos, termín vycházející z apophainesthai, což znamená vynášet najevo, vyjevovat, v angličtině pak „to reveal“.

Zaviňování nesmíme chápat v moderním, morálním smyslu, ale v původním smyslu Řeků, kdy aition znamená „být zodpovědný za“. Dále Heidegger přichází se zásadní interpretací aition: zmíněné čtyři „příčiny“ (zde již skutečně v uvozovkách) zodpovídají za konečný předmět, nechávají jej vstupovat do bytostné přítomnosti, vpouštějí ho sem, nechávají ho dokončit svůj příchod (s. 12). Heidegger píše:

„V čem se tedy ale odehrává souhra oněch čtyř způsobů dopouštění? Tyto čtyři způsoby nechávají to, co ještě není přítomno, přicházet do přítomnosti“.

Toto dopuštění, které něco přiměje, aby se z ne-přítomnosti stalo přítomné, nazývá Platón v dialogu Symposion poiesis, respektive poskytnutí výskytu (her-vor-bringen, v angličtině bringing-forth).

Máme dva druhy poskytnutí výskytu: poiesis a physis. Poiesis je poskytování výskytu někým, něčím (např. řemeslníkem), přestože poiesis neznamená pouze řemeslnou, básnickou nebo uměleckou činnost.

Physis na druhé straně je poskytování výskytu od přírody, samo od sebe.

Jak se poskytování výskytu, v přírodě i v řemeslníkovi, děje? Zde podává Heidegger vyhýbavou odpověď. Zmiňuje veskrze synonymní slova a fráze: poskytování výskytu jako:

  • Vcházení do zjevu
  • Vynášení ze skrytosti do ne-skrytosti
  • Dochází k němu, pokud skryté přechází do ne-skrytého
  • Toto přecházení probleskuje v tom, co nazýváme odkrývání

Pro odkrývání mají Řekové slovo aletheia, Římané veritas, Heidegger konstatuje, že my říkáme pravda, správnost představování. (s. 12) V odkrývání se shromažďují čtyři způsoby dopuštění (4 příčiny, neboť participují na odkrývání předmětu). Technika jako instrument, jako prostředek, je jeden ze způsobů odkrývání. Technika je oblast odkrývání. Oblast pravdy.

Heidegger tímto dokončuje analýzu instrumentální povahy techniky a kauzality.

Heidegger dále nabízí analýzu samotného slova technika. To pochází z řeckého technikon, což znamená to, co patří k techné. Techné je nejen řemeslo, ale i umění a myšlenky. Techné patří k odkrývání, takže k poiesis, je poietické (nikoli physis), protože se neodkrývá samo od sebe, ale někým, něčím (např. člověkem).

Od dob Platóna bylo techné spojeno se slovem epistémé. Obě slova jsou jména pro poznání v nejširším smyslu, pro expertní znalost, pro poznání, které věci otevírá a odkrývá.

Proti tomuto určení oblasti bytnosti techniky lze namítnout, že sice snad platilo pro řecké myšlení a hodí se v příznivém případě na techniku rukodělnou, nehodí se však na moderní techniku strojovou (s. 15)

Heidegger uznává, že dosavadní analýza mohla fungovat pro řemeslo, ale jak se to má s moderní technikou, která je založená na poznatcích z exaktních věd? Je využívání exaktních věd (teoretické, aplikované fyziky) tím, co odděluje moderní techniku od té z dob, kdy vrcholem techniky byly řemesla? Heidegger nesouhlasí, protože technika umožnila moderní vědy, bez techniky by moderní vědy nemohly fungovat, ověřovat výsledky, atd. Což znamená, že technika je něco, co existuje před vědou.

V čem se moderní technika liší, je fakt, že její odkrývání není poiesis, ale VYMÁHÁNÍ (s. 14), to požaduje od přírody, aby byla vymáhána, aby dodávala energii. Toto vymáhání na přírodě je forma dobývání, vymáhání odkrývání. Celá příroda se stává použitelným stavem (v angličtině standing-reserve), Bestand, je zasažena vymáhajícím odkrýváním.

Člověk se ale sám stává použitelným stavem (standing-reserve). Dělník, dřevorubec jsou součástí průmyslu, jsou na průmyslu závislí a průmysl je využívá jako použitelný stav pro výdělek. Že je toto nebezpečné, to zmíní Heidegger později.

Vymáhání odkrývání činí samozřejmě člověk (má pozn.: Heidegger je silně antropocentrický?). Na druhou stranu je i na člověku něco vymáháno, a to právě jeho nutnost vymáhat odkrývání na přírodě. A co že člověka k tomu žene? Heidegger to pojmenovává Gestell (v angličtině En-framing), ustanovující zjednávání. (má pozn.: slovo Gestell činí mnohým problémy; nejen, že Heidegger používá Gestell ve zcela novém smyslu, nedává si tu práci, aby tento nový [svůj] smysl řádně vysvětlil). Heidegger Gestell popisuje jako:

„onen vymáhavý nárok, který člověka soustřeďuje k tomu, aby to, co se odkrývá, zjednával jako použitelný stav zásob“ (s. 21)

V anglické verzi je „to, co se odkrývá“ přeloženo jako „self-revealing“, takže můžeme říci, že člověk využívá (vymáhá) moderní technikou to, co je odkrýváno jako physis.

(Autor poznamenává, že Gestell v němčině obvykle znamená podstavec, podvozek, stojan na knihy. Z anglického překladu Enframing také Gestell chápeme jako rámování, rámec, rám, strukturu)

Gestell je součástí odkrývání, tedy bytnosti techniky, ale není nic technického (proto Heidegger může jako filosof seriózně zkoumat bytnost techniky bez toho, aby měl jakékoli technické vzdělání, tzn. nemusí být třeba inženýrem).

Gestell člověka nabádá, aby odkrýval/vymáhal přírodu jako použitelnou zásobu. (má pozn.: To se ale děje jen tehdy, když tato zásoba je kvantifikovatelná, jinak řečeno, je možné tyto zásoby pojmout aparátem současné teoretické fyziky. Co není kalkulovatelné, nelze odkrývat, a tak vlastně [pro člověka] neexistuje. Heidegger o tom ještě bude mluvit, ale tento fyzikalismus, který jsme jako lidstvo nasadili na přírodu, nejspíše ruku v ruce přináší problémy a nebezpečí Gestellu — chápání a jednání s přírodou jako s něčím, co je tu pro nás, abychom to použili).

Gestell, jak vyplývá z textu, není jeden a jediný způsob odkrývání, a tudíž člověk nemusí odkrývat to, co je v přírodě, jako použitelnou zásobu. V tom má člověk svobodu, která dle Heideggera spravuje to, co je prosvětlené, odkryté. Svoboda je v tomto blízká pravdě, neboť jak svoboda i pravda se dějí na (má interpretace) pomyslné hraně odkrývání: odkrývání osvětluje a zároveň odkrývá.

Gestell je nebezpečí, protože nutí člověka odkrývat pouze to, co dokáže (má interpretace) škatulkovat do konceptů a matematických vzorců, bez ohledu na to, zda je to pravdivé či nikoli. Pokud chápeme techniku jako instrument, nevyhneme se kauzalitě. Pokud porozumíme kauzalitě (příčinám) jako způsobům, kterými přichází věci z ne-existence, ze skrytosti do existence, ne-skrytosti, porozumíme tomu, že bytností techniky je způsob, jakým odkrýváme svět.

Heidegger nabádá, že se můžeme tomuto nebezpečí vyvarovat, pokud začneme odkrývat přírodu tak, jak to dělali Řekové, odkrývat jako techné, jako instrumentálnost techniky a jako umění, jako poiesis. Pro Heideggera mělo umění v antickém Řecku jednotící prvek, když integrovalo všechy aspekty života do jednoho celku. Umění je pro Heideggera způsob odkrývání, který nám dokáže zprostředkovat pravdu bez toho, aniž by byla zatížena požadavkem po měřitelnosti, kvantifikovatelnosti, neboť těmito požadavky se umění zajímá obecně méně než technika jako Gestell, technika jako vymáhání přírody.

Nezůstat u Gestellu, ale zkoumat a kriticky hodnotit náš vztah k samotné bytnosti odkrývání, ke světu. Neboť tázání, jak píše Heidegger, je zbožnost myšlení.