Jakub Ferenc | Články | O čtení (ve věku nových médií)

Zpět na články

O čtení (ve věku nových médií)

  • jakubferenc
  • Napsáno
  • kategorie: essay

(1)

V našem jednadvacátém století najdeme hned několik způsobů, které ve srovnání s Textem mnohem lépe a rychleji zprostředkovávají informace. Chudák Text, jak jen může konkurovat televizním pořadům ve full HD obrazu, videohrám či interaktivním webovým stránkám, jež představují supermédium, neboť dokáží pojmout text, obraz, video, zvuk, ba dokonce i samotné videohry. Máme-li být objektivní, je zřejmé, že text sám o sobě je dost archaickou záležitostí. Až příliš rychlé a nekritické osvojení si nových technologíí (médií) ale paradoxně způsobilo, že práce s textem, tedy čtení, je potřeba nikoli méně, ale možná více než kdy dříve.

Pro odůvodnění takového tvrzení je ale třeba vědět, co vlastně čtení je. Jako první si jistě představíme namáhavý mechanický pohyb očí, smyslového orgánu — jež je poprávu chápán a obdivován jako zázrak evoluce —, kterým sledujeme řádky textu, následně rozpoznáváme změť znaků, ukládáme si jejich zvuk do krátkodobé paměti, a nakonec si formujeme mentální obraz přečteného, což nám napomáhá v dlouhodobém zapamatování.

Čtení ale lze pojmout obecněji, nemusí mít (zdánlivě) nic společného s jazykem. Často si vážíme, když blízká osoba dokáže rozpoznat, jak se zrovna cítíme, aniž bychom museli explicitně zmínit naše pocity. Ona osoba v takovém případě čte emoce nebo je taktéž schopna číst naše myšlenky. Nejen, že si všimne subtilních grimas v našem obličeji, ale hlavně dokáže dekódovat jejich význam. A to je, pokud se zamyslíme, až magická schopnost, jelikož naše tváře neodkrývají nic uchopitelného kromě změn ve svalech obličeje nebo tónu hlasu. U dekódování těchto non-verbálních znaků ale už nehovoříme o čtení v pasivním slova smyslu, ale o aktivní činnosti interpretace.

Podobně při čtení textu si nevystačíme pouze se sledováním řádků slov. Z těchto lingvistických znaků nejdříve musíme v mysli poslepovat vyšší celky, prozkoumat, jaký mají mezi sebou vztah, jak na sebe navazují. K tomu nevyhnutelně potřebujeme vědět, co tyto vyšší celky znamenají. K vytvoření koherentního mentálního obrazu textu je nutné „vypreparovat“ jeho význam, tedy text interpretovat. I proto je čtení namáhavou aktivitou vyžadující míru dovednosti, tréninku, znalosti, dobrou paměť a v neposlední řadě schopnost se soustředit.

Na druhé straně sledování televizoru či videa na YouTube od nás žádají poněkud méně, konzumace jejich obsahu je přívětivější, více nám promine nepozornost. Čím to? Vilém Flusser argumentuje, že obrazy přijímáme a pak je analyzujeme, text je ale nutné nejdříve přijmout, aby ho vůbec bylo možné analyzovat. Čtení písmen vyžaduje:

větší námahu než čtení [obrazů], je nepohodlnější. Proto znemožňuje nekritické přijímání informací. Sledování řádků je kritickou gymnastikou myšlení (Flusser, 79).

Obrazy, statické i pohyblivé, se nám do vědomí dostávají v celku, zatímco čtení textu je jako postupné namotávání nitě na klubko. Anebo si čtení můžeme představit jako práci hrnčířky, jež během stálého otáčení hrnčířského kruhu svými prsty postupně tvaruje výsledný výrobek. Stejně tak čtenář málokdy končí s knihou po prvním kole čtení. Průměrná kniha o průměrné délce volá po tom, aby se k ní čtenář po nějaké době vrátil, prozkoumal zákoutí, která mu při prvním dotyku s textem unikla, doplnil si dílky mentálního obrazu, jež po prvním čtení zůstal nevyplněný, nezformovaný, nedokončený. Čtení přirozeně obsahuje jak analýzu, tak i syntézu, čímž čtenář v sobě ztělesňuje vědecké i umělecké vnímání světa.

Bylo by velmi pošetilé si myslet, že bychom dokázali hned napoprvé odkrýt veškerá zákoutí textu, který pro nás autor přichystal. Je pravděpodobné, že autor textu bude vzdělanější a sofistikovanější než čtenář a čtení jeho myšlenek bude vyžadovat soustředění a pozornost k nepatrným detailům. I když tyto podmínky nepsané smlouvy dialogu mezi autorem a čtenářem splníme, nemusíme se dočkat kladného výsledku a nezbude nám nic jiného, než text číst znovu a znovu, dokud pomyslná keramická nádoba nebude jasná, pevná a celá. Jeden z největších estétů prózy 20. století, Vladimir Nabokov, ve své známé eseji Good Readers and Good Writers definuje, že dobrý čtenář by měl kromě jiného mít: dobrou paměť, představivost, umělecké cítění a také přitakává Flusserovi, když píše, že:

„Nemáme žádný fyzický orgán (jako máme oko v případě malby), který pojme celý obraz [textu] a dokáže se těšit ze všech jeho podrobností. Ale po druhém, třetím, nebo čtvrtém čtení se v určitém smyslu stavíme ke knize stejným způsobem, jako se stavíme k malbě.“

Pro Nabokova čtenář není pasivním konzumentem knihy, ale kolegou, s nímž sdílí talent pro představivost a umělecké cítění. Vždyť čtenář musí krok za krokem opět vztyčit pilíře imaginárního světa, jehož původ najdeme v mysli autora. Na čtenáři je, aby oživil budovy, rozsáhlé louky, šum lesů a barvy zvuků, musí si umět představit šaty hlavních postav, jejich tváře, oči, parfém a šarm. Prostřednictvím tichých a mrtvých znaků na stránce knihy resuscitujeme pouhými myšlenkami celý svět — kompetence náležící původně jen Bohům většiny světových náboženství (pokud jsme byli podle starozákonní knihy Genesis stvořeni Bohem k jeho obrazu, je psaní a čtení textu fiktivního světa božskou aktivitou, případně nelze Boha chápat jako prvního a posledního velkého umělce, literáta, poetu, jehož kreativní síla zatím nebyl pokořena?).

Jistě, velkolepost světa se liší podle dané knihy a záleží i na zvoleném žánru textu. Krásná literatura vyobrazuje konkrétní svět, kdežto esej v nás vzbudí spíše obrazy abstraktní, mířené na naše intelektuální já, kde mlhavost abstrakcí je nutno překódovat, konkretizovat, vizualizovat. Pochopení textu eseje mi v leččems připomíná proces ne nepodobný vnímání avant-gardní poezie: surrealistická či symbolická škola básnictví nám předkládá sérii obrazů a je na čtenáři, aby z těchto disparátních tahů štětce složil celistvou strukturu; esejista zas sestavuje logicky uspořádanou linii argumentů a myšlenek, takže struktura je už přítomna, avšak málokdy je prezentována jako lehce zobrazitelný obsah.

Toto rozdělení není samozřejmě univerzálně platné. Krásná literatura sice „od antiky až po román devatenáctého století věrně kopíruje rétorické předpisy zaměřené na průkaznou živost (enargeia) a jasnost (safenéia) představy, kterou mysl odvíjí z nabídnutého popisu“ (Císar a Koťátko, 71), ale (velká) krásná literatura by se nikterak nelišila od žánru popisné žurnalistiky, pokud by nedokázala přejít přes všednost, každodennost, a nereprezentovala by to, co není možné popsat, co se vymyká rozumovému pojmosloví, to čemu filosofie a literární kritika říká the Sublime. Navíc autoři jako Samuel Beckett měli za svůj kreativní program tvorbu děl, kde obraznost textu bude umrtvena, tvary a pevnost objektů rozmělněny ve světě bez ošklivosti nebo krásy nebo horečnosti, „budou neživé (almost lifeless)“. Beckett redukuje vizuální prvky na minimum a co zbývá, je scenérie jakoby ve světě po konci světa. (Císař, 76) Beckettova próza je proto velice těžká na čtení a tím pádem také na interpretaci. Text tu neslouží  jako zprostředkovávající médium, neboť čtenář velice těžko dokáže nahlédnout za gramatiku a tvar jednotlivých vět, jež s potem na spáncích čte, čeká, až se dostaví obrazy, ony však nepřicházejí. Jeho texty se proto stávají autonomními objekty: text pro text, gramatika pro gramatiku, zvuky pro zvuky, umění pro umění.  

A na druhé straně žánr eseje může a často využívá tradičních literárních figur a konkretizace mentálních obrazů. To je taktéž obsah knihy The Sense of Style amerického kognitivního vědce a lingvisty Stevena Pinkera, který ve svém novodobé příručce stylistiky čerpá ze současného poznání kognitivních věd a argumentuje, že jedním z předpokladů dobrého stylu psaní (non-fiction) prózy, je limitovat abstraktní vyjadřování na nutné minimum a naopak využívat podstatná jména konkrétní z důvodu, že čtenář si dokáže lépe vizualizovat a pamatovat, o čem text vypovídá.

Nezapomínejme, že v textu máme přístup nejen k neživým objektům a faktům, ale také k historickému vědomí světa. Byl to text, který poprvé osvobodil člověka od nekonečné přítomnosti a dovolil předávat znalosti a zkušenosti dalším generacím, jež nemusely procházet životem zcela od počátku, ale mohly stavět na tom, co si prožily jejich předci. Text a konkrétněji literatura v podání mistrů a mistryň jako Shakespeare, Dante, Chaucer, Cervantes, Austen, Eliot (George i T. S.), Dickens, Proust, Joyce, Kafka dokáží mysl přenášet na časoprostorové přímce do oblastí nám reálně zapovězených: každá velká literatura je myšlenkovým experimentem, virtuální realitou, kde se optikou voyerského omnipotentního oka (v hantýrce online videoher „spectatora“), nebo avatara jedné z postav, vžíváme do rolí jiných postav, čímž tím trénujeme schopnosti empatie (KIDD, D. C. a E. Castano).

Vzpomeňme si třeba na hlavní postavu z jedné z Dickensových knih, Pipa, jenž se za velmi zamotaných podmínek stal vlastníkem nemalého jmění a mladým džentlemanem s nadějnými vyhlídkami. Dickens pro nás připravil morální dilema, kdy na jedné straně přejeme Pipovi nový život, avšak musíme odsoudit jeho chování, když se zjevně stydí za svého starého kamaráda, dobráka a nevlastního otce, kováře Joea. Dickens se ptá: jak byste reagovali vy? Přestože se jedná o fikci, virtuální svět, klade před nás reálnou otázku, jejíž zodpovězení (pro vnímavější) může mít zásadní vliv na reálným život.

Literární kritik Harold Bloom píše, že čteme z mnoha důvodů; mezi těmi nejfrekventovanějšími se skrývá maxima „hranic jednoho lidského života“, kdy ať už čteme cokoli, vždy na nás každým odbitím hodin dopadá tíha času a toho, že během jednoho krátkého života nelze „poznat dostatečně mnoho lidí dostatečně dobře; že se potřebujeme poznat lépe, což vyžaduje znalosti nejen sebe sama a ostatních, ale také toho, jak se věci mají“ (Bloom). Pro Blooma je čtení literatury v první řadě „obtížnou zábavou“, aktivitou, kdy se ponořujeme do díla, abychom se nechali omámit géniem autora, jehož konstrukce fiktivního světa a navození silných a autentických emocí nás dokáží vytrhnout z normálnosti, kterou jsme obklopeni.

Jenomže emoce a intelekt máme každý nastavený trochu jinak, a pokud je dílo až příliš vzdálené naší všednosti, nastavá problém, že okouzlení se transformuje na frustraci, někdy dokonce i na agresi vůči přílišnému intelektualismu. Výška laťky symbolizující nastavení těchto parametrů je ale vedle genetických předpokladů ovlivněna taktéž kulturou. Ta nabízí dvě možnosti: buďto půjde cestou obtížné zábavy, možná působící paternalisticky, neboť bude vzdělávat a chtít po nás překonávání vlastních limitů; nebo se bude jednat o zábavu lehce stravitelnou, předžvýkanou, vytvořenou tak, aby nám dopřála rychlou a levnou dávku dopingu, modré pilulky vydávané za červenou, jež nás má aspoň na chvíli odpojit od Matrixu verze 9-17.24.365, avšak jedinou její funkcí je, abychom zapomněli, že v Matrixu vůbec jsme.

(2)

Obávám se, že nová média jsou vlastně podvod. Na první pohled se zdá, že pouze využívají starých médií (text, fotografie) a přidávají k ním díky existujícím technologiím dříve netušené možnosti.

Tak například již starý dobrý Text v sobě obsahoval zárodečnou formu hypertextu: apoštolové Nového zákona se hojně odkazují na pasáže Zákona starého (v počátcích křesťanství by Starý zákon byl vždy na předních pozicích vyhledávače Google), neboť dva celky textu spojuje obsahová i logická podobnost, čehož využívali noví prorokové, jež linkovali své kázání se starozákonním kontextem, čímž dokazovali, že toto (sebenaplňující se) proroctví je grandiózní náplní božského plánu. Ale teprve v jednadvacátém století mohou existovat osobní proroctví, řízena a kázána nikoli v sermonech, ale v kontextuálních reklamách Google AdWords a jim podobných. Máme tak pocit, že celý digitální svět je nám podřízen.

Nejedná se ale o největší klam nových médií; ten hledejme v jejich apropriaci Textu, což není aktem rozšíření jeho stávajících možností, ale destrukcí základních vlastností: mentální obraznosti a nutnosti interpretace. Jako příklad, kde tato anihilace nastala, uvedu webové stránky a populární YouTube videa, ale jelikož se jedná o globální fenomén adikce na Rychlosti (Speed), pomyslné drobky nás v podstatě zavedenou do všech koutů dnešní společnosti.

Řekl jsem, že čtení lze chápat i obecněji; v takovém případě i sledování videa a brouzdání na Webu chápu jako čtení videa a čtení interaktivních webových stránek, neboť teoretický model toho, jak probíhá komunikace mezi člověkem a obsahem zprostředkovaným daným médiem (jež nemusí nutně obsahovat text), se skládá z několika kroků: navázání komunikace, přenos obsahu, přijmutí obsahu, dekódování obsahu a následná interpretace.

Nová média bohužel mají ve své DNA zakódováno, aby se co nejvíce vyhýbala tomu být čtena, ve smyslu býti interpretována. Nevychází to z jejich inherentní technologické limitace, ale socio-kulturní volby, kterou jsme zvolili. Proč zrovna socio-kulturní? Teoretici zabývající se filosofií či sociologií technologií poznamenávají, že technologie neexistuje mimo společnosti, ale je její integrální součástí. Jinak řečeno, vývoj technologie není nějakým nevyhnutelným, determinovaným procesem; naopak je formována tím, kdo a za jakým účelem ji vytváří. Tvůrcemi jsou jednotliví lidé. Ti jsou samozřejmě opět součástí širšího socio-kulturního kontextu. Nakonec lidé jsou zpětně ovlivňováni technologií.

Když ze své kanceláře ve švýcarském vědeckém centru Tim Berners-Lee spustil první webovou stránku, obsahovala pouze text, zbarvený převážně do černé barvy, ale některá slova a fráze byla zvýrazněna modře. To byly první linky hyper-textového projektu, kterým WorldWideWeb byl a přeze všechny nevýhody oproti konkurenčním řešením (např. Xanadu) stále je.

Postupem času se z jednoho malého projektu pro sdílení informací mezi vědci stala platforma, obsahující už nejen hyper-text, ale také multimediální prvky (fotografie, video, zvuk), odtud také plyne mezi lajky nepříliš používané slovo hypermédia = hypertext + multimédia.

Webová stránka se z kontejneru na text přeměnila na digitální umělecké plátno, jelikož kdekoli figurují multimédia a text, naskytá se poptávka po tom, aby tyto prvky byly vhodně uspořádány. Web se s příchodem fotografií, videí a zvuk stal prostorem, které bylo třeba designovat. A tím nemyslím vybrat vhodné barvy; design je myšlení, jež syntetizuje, dává dohromady, různorodé prvky tak, aby vytvářely jednotný, dobrý tvar. Grafický design toto myšlení aplikuje na vizuální komunikaci. nelze jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem říci, co přesně grafický design je; jako operativní definici ale věřím, že v základu se jedná o vizuální komunikaci (odtud „grafický“), tedy grafický design je třeba „vidět“ pro to, aby mohla komunikace nastavat. Co rozhodně nelze říci je, jak tato komunikace má konkrétně vypadat, pouze věřím, že komunikace má být úspěšná. Jakým způsobem ale grafický designér úspěšnou komunikaci navodí, to závisí na jeho rozhodnutí. Cest k úspěšné komunikaci je mnoho: cesta může být kostrbatá a klikatá, nebo naopak uhlazená, a tudíž lehce stravitelná. Na povrchnu snad paradoxně je třeba za úspěšnou komunikaci považovat i komunikaci neúspěšnou. Jak je to možné? Pokud cílem designéra je navodit pocit strachu, zmatení, agrese, odmítnutí a skutečně prostřednictvím jeho díla čtenář-divák zamýšleným způsobem reaguje, komunikace z pohledu designéra proběhla úspěšně.

Této úspěšné-neúspěšné komunikace se ale běžně nedočkáme. Pouze ve výjimečných případech, jako umělecký akt či rádoby avant-gardní marketingová kampaň, se webová stránka zcela vědomě snaží o zmatení, nepochopení či zamítnutí komunikace. Designér má se čtenářem-divákem nevyslovenou dohodu, že jeho dílo musí být pouze takové, aby úspěšná-úspěšná komunikace převažovala. Proč tomu tak je?

Žijeme v dlouhodobé a nevědomé závislosti na stále se zvyšující Rychlosti. Chceme-li zůstat relevantní, jsme nuceni (s naším souhlasem) kopírovat křivku produktivity vyžadovanou společností. Čím více relevantní a viditelná naše pozice je, tím více exponenciální zakulacení křivky pociťujeme. Je pravdou, že nás přímo nikdo pod krkem nedrží, abychom na této jízdě participovali; avšak, teoretická svoboda je banálním výrokem na papíře, jestliže neexistují prostředky na její realizaci. Mnohokrát jsem slyšel od strážců svobody zcela extrémní věty jako: „každý může bydlet mimo město, dokonce mimo civilizaci, kde požadavky na podřízení se Rychlost neexistují“. Tyto představy jsou formou extrémismu, ti, jež je vyslovují, ale simultánně plně věří ve svobodu, značně redukovaný význam svobody.

Jdeme s dobou, jdeme se společností. Abychom neztratili své postavení, nebo už jako pouhé gesto rezignace, jsme konstantně připojeni: vstaneme, podíváme se na obrazovku; při přemisťování, sledujeme obrazovku; když pracujeme, je to s obrazovkou; když jdeme spát, usínáme s obrazovkou. Kdysi to byla výsada geeků a majetných, dnes je to nutnost pro všechny. Chcete proti tomu něco dělat? Přesuňte se do lesa! To bychom slyšeli od extrémistů prosazujících tzv. svobodu.

Nechceme, ale musíme. Takto zní definice závislosti, když jde do tuhého. Momentálně jsme ale stále ve fázi, kdy chceme, neboť není čas si uvědomit, že nechceme.

Naši pra-pra-předkové žili v neustálé přítomnosti, protože jim chybělo historické vědomí. To změnila tehdy nová technologie Textu. Nyní žijeme v neustálé přítomnosti, protože nám Text chybí.

Je zajímavé, že technika meditace, apropriována ze Zenového buddhismu, je na Západě propagována jako pomůcka, jak začít žít tady a teď. Nám ale nechybí dovednost se zaměřit na přítomnost, naopak nám zcela odumřela schopnost soustředění se na vše mimo přítomnost. Data nám skrze smysly proudí ze všech stran, než stačíme zpracovat jednu dávku, už čeká další: First In First Out, First, life will wait.

Náš mozek ale na množství těchto dat není navržen; on totiž bohužel nebyl navržen vůbec. A málokdo z nás je Johnny Von Neumann. Bohužel podruhé. Někde se to muselo projevit.

Může být současná epidemie poruchy pozornosti, tzv. Attention Deficit Hyperactivity Disorder, a různých druhů dyslexií odpovědí mozku, že přestal stíhat, že, pokud tedy jeho majitel chce, změní svůj mód tak, aby zvládal zpracovávat velké množství vstupních dat na úkor kvality zpracování?

(3)

Pokud se člověk nedokáže soustředit po delší dobu, začne svět přetvářet kolem sebe tak, aby obsahoval jen takové věci, na které jeho mysl ještě stačí — stejně jako šikovný řemeslník se nebude věnovat aktivně teoretické fyzice, člověk s petivteřinovou pozorností bude mít problém napsat delší román.

Pracovní hypotézou může být, že kulturní (kreativní) artefakty, tedy to, kde člověk má přímou kontrolu nad tvorbou, budou méně a méně náročně na kognitivní zpracování, budou přizpůsobeny na těkavou a krátkou pozornost, nebudou sestaveny z obsahu, jež vyžaduje soustředění a čas. Jinak řečeno, funkce Textu a interpretace bude redukována a uvidíme proliferaci médií pro přenos informací umožňujích nekritické přijmutí a zpracování: fotografie a videa.

(4)

Mnoho tvůrců webových stránek slyšelo, že návštěvníci obsah nečtou, ale skenují, čekají, až se jim na obrazovce objeví něco, co zaujme jejich pozornost, pokud v daném čase nic takového nenastane, stránku opustí. Momentální limit tohoto času je kolem pěti vteřin. Tvůrci webových stránek, vědomi si potřeby hned zaujmout, rozhodně tak nešáhnou po textových informací. Proto dnes vidíme na každé stránce přes celou stránku fotografie a videa. Je pravdou, že se říká, že obraz dokáže říct tisíc slov, ale důvodem pro tento postup tvorby webových stránek není nutně potřeba něco říci, často není ani co, ale jednoduše se vtěsnat do oněch šibeničních pěti vteřin.

Připomíná mi to situaci, kdy se novinář v jednom z rozhovorů dotázal Noama Chomského, proč si myslí, že není pozván do známých pořadů hlavního proudu vysílání. Jeho odpovědí bylo, že tyto pořady mají chytře zvolený požadavek na stručnost hostů, což je ideální metoda na to, aby mnoho hlasů bylo z pořadu ignorováno, vyloučeno, případně, aby se sami před díváky zdiskreditovali.

Je totiž obtížné předložit argumenty čerpající z informací, které diváci nebo posluchači nikdy neslyšeli. Málokdo se pozastaví nad tím, když někdo pronese, že Spojené státy jsou kolébkou demokracie. Pokud ale někdo v přímém přenosu vysloví, že Spojené státy jsou teroristickým státem a hrozbou světa, nebudou vědět, o čem se mluví a budou zcela přirozeně požadovat vysvětlení. Zde se ale projeví genialita požadavku na stručnost: host nemůže vyslovit kontroverzní větu, aniž by přitom nevyzněl, jako že právě spadl z Neptunu. Je to forma cenzury, často autocenzury. Ten, kdo chce mluvit, vysvětlovat, přinést něco nového je odsouzen do ústranní, undergroundu. Proto Chomsky, jako jeden z nejvlivnějších intelektuálů dvacátého století, za celou svou kariéru vystoupil v mainstreamové americké televizi pouze několikrát.

Kolik myšlenek je umlčeno jen proto, že na ně není čas? O kolik nerealizovaných nápadů jsem přišli, protože jejich složitost by si našla minimum příznivců?

Současné postupy tvorby webových stránek kladou důraz na uživatelské zážitky. Ty nejsou nový buzzword jen v digitální prostředí, ale prostupují metodiku tvorbu i mnoha jiných odvětví.

Osobně jsem přímo u jádra tohoto User Experience odvětví a více a více si uvědomuji, že původně ctihodná myšlenka se velice rychle dokáže změnit na nebezpečnou praktiku. Je faktickou pravdou, že v současné době již u mnoha technologií nepřemýšlíme, jak daná věc funguje, ale spíše nás zajímá, jak může obohatit náš život, jaký má pro nás význam, v neposlední řadě si všímáme jejich estetických kvalit. User Experience mělo od počátku za cíl na tyto otázky vhodně reagovat.

Obohacovat a ukájet významovou a estetickou složku našich životů měli od nepaměti na svých bedrech vypravěči, poetové, umělci a nesmíme zapomenout na náboženské postavy. Ačkoli v lidské historii najdeme období přející těmto povoláním, většinu času se potáceli v dobrovolné nebo nucené chudobě. Málokterému umělci se podařilo prosadit takovým způsobem, že zaujmul svým dílem většinu společnosti. Ze statistického pohledu se jednalo o vzácné výjimky přístupné jen pár jedincům. Stručně řečeno, „dělat umění“ je náročnou a nejistou aktivitou. Zcela racionální člověk si nevybírá povolání, jestliže jeho cílem je bezpečné živobytí a stálý finanční zdroj.

Jak si ale vysvětlíme, že největší světové nadnárodní podniky investují nemalé peníze do onoho uměleckého, leč v korporátní sféře ohnutého elementu, jímž chtějí obohatit své výrobky? Anebo jinak, jakým receptem disponují, že dokáží umění dělat masově na běžícím pásu?

Moderní marketingové a User Experience metody znají řešení: nashromážděná reálná data o potenciálních zákaznících jsou prohnána prizmatem statistických algoritmů i kvalitativních vyhodnoceních za účelem tvorby několika zprůměrovaných archetypů, na jejichž základu se tvoří nový produkt. Táži se, je hrozivější, že životy a touhy statisíců lze vyjádřit čtyřmi archetypy, nebo že někdo přistoupil na to, že tento způsob obohatí životy jednotlivců, a tím i společnosti jako celku?

Ještě nedávno jsme věřili, že jednotlivec je unikátní lidskou bytostí. Ve skutečnosti tento fakt je ultimátním nepřítelem každého průmyslového odvětví: vytvářet personalizované produkty pro miliardu lidí je příliš drahé, takže se zdá být mnohem levnější investovat do chytré marketingové kampaně, jež tuto miliardu přesvědčí, že chtějí jedno a to samé. Jakmile se toto jednou přihodí, komodifikaci kultury začne v celé společnosti snižovat entropii, až nakonec veškeré rozdíly překročí horizont černé díry, odkud není návratu a neuspořádanost, čas, i bytí zamrzají.

Tento rozklad je akcelerován tím, že větší konformita je doprovázena vyšším zjednodušováním. Kdo je ochotný přenést se přes ekonomický diktát statusu quo a zavést opravdu něco nového? Historie ukazuje, že nejvlivnější projekty byly vždy závislé na dotacích od štědré matky — Státu. I kdyby se našel kapitál, bude někdo naslouchat? Originálním věcem rozumíme špatně, vyžadují interpretaci, reflexi, internalizaci, převod do Texu a zasazení do struktury předešlého poznání. Na to pět vteřin ale nestačí.

(5)

Obraz z výše uvedených důvodů dominuje naší kultuře. YouTube, Instagram, Tumblr a Vine jsou hlavními dodavately vizuálního obsahu. Problémem není pouze to, že nás ve velkém zavalují obsahově triviálními objekty, zdá se mi, hlavní nebezpečí nacházíme v samotné obraznosti obrazů.

Co je nutné, abychom si utvořili mentální obraz obrazu? Stačí pouze mít funkční oční orgán a příslušné části mozku zodpovědné za zpracování elektrických signálů ze sítnice. To jsou ale činnosti na vědomí zcela nezávislé, tudíž neprocházejí filtry intelektu. Jinak řečeno, není nutné nic dělat.

Obraz se jeví sám od sebe, celý jeho obsah je okamžitě přístupný, a pokud není doplněn literárním nádechem (metaforou, ironií, atd.), jediné, interpretace se stává z jednoduchého vyjmenování toho, co na obrazu je. Přímost obraznosti obrazů se vybízí nazvat pornografickou vlastností obraznosti obrazů.

Redukujeme-li množství Textu ve společnosti, ošizujeme se o schopnost představovat si na základě lineárního kódu Textu.

Ano, konstruované mentální obrazy z Textu jsou nedokonalé, v mnoha ohledech spíše metaforické či abstraktní. Ona nedokonalost ale přispívá k rozšiřování intelektu, neboť si vytváříme vlastní nové obrazy, vizuální spojení, subjektivní nehotové objekty, které aplikujeme na nové poznatky, jež zabalíme do zmíněných nehotových objektů, spojení, obrazů z naší produkce, a tak můžeme přijít s originálními myšlenkami.

Pokud ale toto obrazotvorství odstraníme z intelektuálního procesu a nahradíme jej předpřipravenými, vyrenderovanými objekty na filmovém plátně či obrazovce, nic nového si nevytváříme, pouze přijímáme objekty tak, jak jsou. Dalo by se říci, že jsme odkázáni na kreativitu a schopnost grafických umělců, jež tyto objekty (animované postavy, scény) navrhují. Jinak řečeno, svou obrazotvorbu outsourcujeme do rukou (hlavy) někoho jiného. To je nebezpečné z několika důvodů: degraduje to naší mysl a také to našemu vědomí vnucuje obsah, který nemůžeme přijmout kriticky: u čtení textů si sami diktujeme, jak si autorovy myšlenky vyobrazíme. Zbývá nám tak jediný způsob, jak se bránit nakažlivým cizorodým obrazům — zavřít oči.

 

 

HAROLD BLOOM. How to read and why. 1. paperback ed. London: Fourth Estate, 2001. ISBN 9781841150390.

CÍSAŘ, Karel a Petr KOŤÁTKO. Beckett: filosofie a literatura. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2010, 252 s. ISBN 978-80-7007-336-0.

FLUSSER, Vilém. 2013. Alfanumerická společnost. In: BABÁK, Petr. Proto: grafický design a současné umění. V Praze: tranzit.cz, s. 73-81. ISBN 978-80-87259-22-1.

KIDD, D. C. a E. CASTANO. Reading Literary Fiction Improves Theory of Mind. In: Science. 2013, 342(6156), s. 377-380. DOI: 10.1126/science.1239918. ISSN 0036-8075. Dostupné také z: http://www.sciencemag.org/cgi/doi/10.1126/science.1239918

PINKER, Steven. The Sense of Style: The Thinking Person’s Guide to Writing in the 21st Century. 2015. Penguin. ISBN 9781846145506.